|
Podivné ticho vládne síní po prvé popravě, když provaz
s 13 uzly visí nad otevřeným propadlem a tiše se houpá.
Popravčí a jeho pomocníci potom přistupují k druhé šibenici. Jsou
používány jen dvě, třetí je tu pro případ nečekané poruchy.
Znovu jsou za dveřmi slyšet kroky, tři údery na dveře a důstojník
eskorty se staví s vojáky do pozoru.
Vstupuje Keitel. Je oblečen, jak by šel na přehlídku. Jeho stejnokroj
je pečlivě vyžehlen a vysoké boty se lesknou v záři světel. Jeho tvář
prozrazuje, že se před nedávném oholil.
Vystupuje na lešení, kde je tázán, zdali si přeje ještě něco říci.
Keitel hledí před sebe a hovoří zřetelně, nikoliv hlasité, asi tak,
jako kdyby oslovoval důstojníky svého štábu a přál si, aby každému
slovu bylo dobře rozuměno:
»Volám Boha, aby měl slitování s německým lidem. Dva miliony odešly na
smrt přede mnou. Nyní já následuji své syny.*
A tu zvyšuje hlas: »Všechno pro Německo,« provolává dramaticky.
V 1.19 hod. se propadlo otvírá po druhé a v 1.30 úřední lékař
potvrzuje, že Keitel je mrtev.
Službu konající plukovník dovoluje přítomným, aby kouřili. Francouzi a
Rusové si vyměňují cigarety. Nic se nezdá více neskutečným během této
přestávky, za které popravčí čekají na příchod dalších odsouzenců,
než,obláčky modrého cigaretového'kouře v této vybom-bardované části
budovy.
V 1.30 nařizuje plukovník konec kouření a čeká na další tři údery na
dveře.
Kat Kaltennbruner pod šibenicí
V 1.31 přichází vysoký a silný náčelník Gestapa Ernst Kaltenbrunner,
kterého jsem teprve před 3 hodinami spatřil odcházet na lůžko. Nyní
pomrkává, oslněn, jako kdyby byl nedávno probuzen. Pohybuje se zvolna
a vzpomněl jsem si na úsilí, které bylo vynaloženo za prvých dnů
procesu, aby byl osvobozen vzhledem k mozkovému krvácení, kterým byl
zachvácen.
Zdá se, že se oblékal překotně a zapomněl si zavázat kravatu. Byl
provázen římsko-katolickým knězem, oděným v řeholním rouchu řádu
františkánů, Sixtem O'Connorem.
Kaltenbrunnera nebylo třeba povzbuzovat. Řekl své jménu ihned a
otázán, má-li ještě co říci, zdvořile odpověděl: »Ano. prosím.«
Kaltenbrunner stěží drží oči otevřeny. V jeho hlase se zračí únava,
když prohlašuje:
»Sloužil jsem svému lidu a své vlasti celým srdcem. Konal jsem svou
povinnost v souhlase se zákony své vlasti. Lituji, by-ly-li spáchány
zločiny, na kterých jsem neměl účasti. Mnoho zdaru, Německo.«
Františkán se tiše modlí a zdá se, že dodává odvahy muži, který je
odpovědný za smrt tolika lidí. Přistupuje popravčí. Na tvář odsouzence
padá kápě a v 1.38 hod. je mrtev.
Mlčelivy Rosenberg - Alfréda Rosenberga doprovázeli do
popravčí síně dva knězi. Vstoupil v 1.46. Protestantský duchovní s ním
vystoupil až na lešení a stál při něm až do chvíle, kdy smyčka byla
položena kolem jeho hrdla. Až do teto chvíle odmítal Rosenberg
církevní útěchu.
Když vystoupil na lešení, mel Rosenberg oči upřeny na podlahu. A byl
též jediným mezi odsouzenými, který na otázku má-li co říci, odpověděl
stručně: »Ne.«
Vypadal malý, když stál na lešení a o tři minuty později byl mrtev.
H. Frank se usmíval
Jestliže rozhodnutí nepromluvit u Rosenberga překvapilo ještě větší
překvapení vzbudil smutně proslavený vládce okupovaného Polska H.
Frank, který do popravčí síně vstoupil s úsměvem. Ještě u schodů
popraviště udal své jméno a s úsměvem vystoupil po schodech. Když však
pronášel svá poslední slova, jeho hlas zněl chabě a třásl se.
Zdálo se, že svá slova sděluje knězi O'Connorovi spíš než někomu
jinému, když pravil: » Modlím se k Bohu, aby mne v milosti přijmul.«
Pak poděkoval za slušné zacházení během zajetí.
Ironií osudu byli v síni. kde měl za několik chvil viset, dva zástupci
německé vlády, dr. Wil-helm Goegner, min. předseda Bavorska a též
ministr spravedlnosti. A byl to právě Frank, který jako ministr
spravedlnosti v nacistickém Bavorsku vyhodil Gocgnera z jeho úřadu.
Úřední lekař prohlásil Frankovu smrt deset minut po jeho vstupu do
sině.
Protektor na šibenici F r i c kx vstoupil oblečen ve
svůj kostkovaný, vycházkový oblek a překvapeně se rozhlížel. Prohlédl
si shromážděné, stále ještě užaslý. Když rnu stráž ukázala, aby
vystoupil po schodech, zakopl a jeho poslední slova byla: »At žije
věčné Německo. .:< Vyštěkl tato slova vskutku s teutonskou
rozhodností. Pod oprátkou se arogantně rozhlédl. Zakryli mu tvář 'a
rozsudek byl proveden.
Drzý až do smrti
Dveře málem praskly, když vstupoval Julius S t r e i c h e r způsobem
pro něho typickým. Divoce se rozhlédl a musil být násilím popoháněn
přes síň. Pokusil se rozmáchnout, ale jeho ruce byly pečlivě spoutány.
Tu zařval mocným hlasem: »Heil Hitler.s A když byl dotažen ke schodům,
zařval po druhé: »Nyní jdu k Bohu též.«
U schodů byl otázán na 'své jméno a tu vykřikl: »Moje jméno? Vy znáte
moje jméno.;;
Otázka byla opakována a tu pravil: »Tak dobrá. Julius Streicher.
Až na šibenici byl provázen katolickým knězem. Nahoře vykřikl: »A nyní
k Bohu. Bolševici vás dostanou. Já jdu za svým otcem.« Ještě když mu
popravčí kladl černou kápi na hlavu, bylo slyšet jeho hlas: »Adélo.
moje milovaná ženo.«
Ve 2.15 padl do propadla a ve 2.28 byla úředně prohlášena jeho smrt.
Otrokář na řadě Dalším v tomto procesí odsouzenců byl
Fritz S a u c k e l, který až do poslední chvíle prohlašoval, že je
nevinen. Jak jsern již zprvu uvedl, odmítl se obléci, když byl vyzván
k poslední procházce. Do síně vstoupil bez kabátu. Užasle se rozhlížel
kolem sebe a odmítl říci své jméno. Teprve když otázka byla opakována,
vyštěkl: Fritz S a u c k el ,Bože, chraň Německo a učiň je znovu
velikým. Bože, chraň moji rodinu.«
Sauckel vešel do popravčí sině ve 2.25 a byl mrtev přesně o minutu
později. Úředně byl prohlášen mrtvým ve 2.39 hod.
Ve 2.32 hod. vstoupil Alfred Jodl. Tak jako Keitel vstoupil pečlivě
ustrojen, vzpřímený, s červenými lampasy zářícími na jeho jezdeckých
kalhotech. Jezdboké boty se leskly. Keitel byl oběšen na střední
šibenici. Jodl na oprátce, které bylo použito pro Ribbentropa. Jeho
posledními slovy bylo přání: * Zdravím tě, mé Německo.« Zdálo se, že
pečlivě naslouchá slovům římsko-katoiického duchovního a jako ostatní,
na rozdíl od Streichera, neřekl ani slova více, když černá kápě se
snesla přes jeho tvář.
Zdálo se, že popravčí uspíšil svou práci s posledními dvěma
odsouzenci. t Jodiova poprava trvala právě dvě minuty. Ve 2.50 byl již
mrtev na nosítkách u ostatních odsouzených.
Poslední exekuce
Přesně ve 2.45 vstoupil Artur Seyss-Inquart, muž, který hubil
Holandsko. Pokulhával jako obvykle a zdálo se, jako by chodil ve snu.
Otázán na své jméno pravil: »Dr. Artur Seyss-Inquart.« Ztěžka vyšel po
schodech na lešení a při každém kroku vlekl za sebou levou nohu. Když
dospěl nahoru, rozhlížeje a pomrkávaje do ostře palčivého světla,
přistoupil k němu popravčí, aby mu sňal brýle. Nezdálo se, že by
tomuto počínání věnoval pozornost. Jeho oči zůstaly připoutány na
trámy nad hlavou. Jeho poslední slova byla pronesena v bezvýrazném
tónu. Pravil:
»Doufám, že tato poprava je posledním aktem tragedie druhé světové
války a že poučení z této války napomůže míru a vzájemnému porozumění
mezi národy.<;
Pak s řečnickou pózou dodal: »Věřím v Německo.*
Ve 2.47 byl rozsudek proveden a o deset minut později byl Seyss-Inquart
prohlášen úředním lékařem mrtvým.
Nastala nová přestávka, plná napětí. Strážní přinesli mrtvolu Hermanna
Goringa na nosítkách. Ve shodě s požadavky zástupců komise čtyř
okupačních velmocí musilo být tělo prohlédnuto. Prohlídky se
zúčastnili i němečtí zástupci.
Po třetí hodině ráno jsme vyšli na zdravý ranní vzduch.
Kdo provedl exekuci Hlásí se, že jeden z katů byl praporčík John C.
Wood ze Saň Antonia v Texasu. Od listopadu 1945 popravil praporčík
Wood 299 osob. Od svého vstupu do armády pověsil 89 osob, většinou
německé válečné zločince.
Pohřeb popravených v m o ř i?
Podle nepotvrzených zpráv z Norimberku budou mrtvoly popravených
nacistů tajně odvezeny zvláštním armádním vozidlem do přístavního
města v Německu. Tvrdí se, že mrtvoly budou vyvezeny na moře, kde
budou v tajnosti pohřbeny a žádné podrobnosti nebudou uveřejněny.
Soudí se, že to zabrání nacistickým fanatikům, aby^ v budoucnosti
putovali^ k hrobům svých mrtvých vůdců.
|
