K zajištění masivní dělostřelecké podpory jak v
ofenzivních, tak i v defenzivních úlohách mělo dělostřelectvo polní,
horská a lehká děla plus houfnice. Byly to především dělostřelecké
pluky, na jejichž bedrech spočívala úloha ničit nepřátelské pozice a
opevněná postavení obrany a vést palbu proti dělostřelectvu nepřítele
před útokem pancéřů. Dělostřelectvo bylo nezbytné pro jakékoli pozemní
síly útočící na nepřítele. Jak pěchotní, tak motorizované
dělostřelecké pluky tvořily páteř armády a urovnávaly cestu tankovým
divizím, aby mohly prorazit a dosáhnout prvních taktických úspěchů.
Jakmile se tankový útok rozvinul, dělostřelectvo se pohnulo dopředu s
první vlnou a pokračovalo v ničivé palbě na všechna místa, kde byly
nepřátelské protitankové zbraně, tanky nebo dělostřelectvo buď
objeveny, nebo kde se jejich přítomnost přinejmenším předpokládala.
Nejrozšířenějším dělem války byla 10,5cm lehká polní houfnice leichte
Feldhaubitze 18 (leFH 18). Když vypukla v roce 1939 válka, bylo jich
ve službě více než 5000. Později byla během války tato houfnice
upravena a dostala úsťovou brzdu a silnější hnací náplň. Ale brzy se
ukázalo, že je příliš těžká a těžkopádná, takže Němci v roce 1941
houfnicovou hlaveň připevnili na podvozek 7,5cm protitankového kanónu
Pak 40.
Další, až do konce války široce používané dělo byla 15cm těžká polní
houfnice sFH 18. Obstarávala podporu nejen pro postupující pěchotu,
ale poskytovala i spolehlivou podporu pěchotě ustupující na východní
frontě před Rudou armádou, útočící ze všech stran. Původně tuto těžkou
houfnici tahali koně, ale bylo to považováno za nešikovné a pomalé.
Nakonec zbraň tahali jen ti nejlepší koně, a to rozebranou na dvě
části.
