Francie - operace "Fall Gelb"

Rytíři naši doby... Tankové jednotky, mobilní a rychlé, tvrdě udeří a řízeny z velitelství bezdrátovým systémem útočí na nepřítele. Tento pancéřovaný stroj dláždí cestu k vítězství, sráží a drtí všechny překážky a šíří zkázu všude kolem...

Časopis Signál, 1940

Přestože Británie a Francie vyhlásily Německu válku už v září 1939, na západní frontě se mnoho neudalo až do doby, kdy Němci vpadli v květnu roku 1940 do Francie. Během tohoto období, které Němci nazývali Sitzkrieg (válka v sedě) a během kterého se na sebe obě strany dívaly přes hranici, Spojenci čekali, až Němci učiní první pohyb. Němci byli naopak překvapeni tím, že na ně Francie nezaútočila v době, kdy byla většina sil Wehrmachtu nasazena v Polsku. V té době totiž Němci nejen stáhli ze svých západních hranic všechny svoje tanky, ale téměř i veškerou pěchotu, a tak zde neměli síly, které by byly schopny zadržet francouzský útok. Francouzi se však rozhodli zapřít svůj vojenský pakt s Polskem a neudělali vůbec nic, čím by svému spojenci pomohli. Ve skutečnosti Francouzi zahájili 9. září váhavý útok ze Sárska svými devíti divizemi. Měl to však být jediný útok Francouzů v celé válce. Tyto divize dostaly po pouhých třech dnech rozkaz zastavit postup a v říjnu byly zcela staženy, především z toho důvodu, že Francouzi nechtěli Němce provokovat. Západní fronta se poté ocitla ve stavu dlouhodobé nečinnosti, přerušené pouze občasnými dělostřeleckými souboji a trvalým vzájemným napadáním hlídek obou stran, které mělo odhalit sílu a rozložení jednotek.V září nařidil Hitler aby OKH vypracovalo dobytí Francie kterému velel Generaloberst Franz Halder, náčelník generálního štábu. Byrokratický Halder nosil skřipec a byl typickým produktem nčmeckého generálního štábu. Vypadal, a také se choval spíše jako pedantský ředitel školy, než jako voják. Tento bezbarvý funkcionář ve skutečnosti nevéřil v možnost úspěšné ofenzívy Nčmců na Západe. Na základe Hitlerovy osmapadesátistránkové směrnice (nebo sejí spíše zaštiťující) OKU pod Halderovým vedením zplodil neambiciózní plán, který připomínal Schlíeffenův plán z roku 1914, ale zdaleka nesliboval rychlé a rozhodné vítězství, které Hitler ve Francii potřeboval. Plán navrhoval zasadit pravý hák vedený přes Nizozemsko a Belgii skupinou armád B pod velením Generalobersta Fe-dora von Bocka. Nizozemsko měl překročit Armee-Ableilung N (odloučená jednotka - spíše však malá armáda vytvořená ze tří armádních sborů), zatímco tři armády pod Bockovým velením by napadly a porazily spojenecké síly v Belgii v prostoru Liege. K tomuto účelu mělo být Bockově skupině armád přiděleno osm z deseti pancéřových divizí a více než polovina sil, které byly k dispozici na Západe. Ve stejnou dobu měla skupina armád A pod velením Generalobersta Gerda voň Rundstedta krýt jižní křídlo těchto operací. K tomu měla mít k dispozici dvě armády a jednu pancéřovou divizi. Plán počítal s tím, že tyto síly by měly pouze malou naději proniknout dál než k řece Meuse. Skupina armád C pod velením Generalobersta Ritter voň Leeba byla vyčleněna k držení Siegfriedovy linie. Přestože útok na Nizozemsko byl v průběhu příštích měsíců opakovné zavrhován a znovu zvažován, podstata plánu zůstávala nezměněna.
Nejen Hitler, ale ani jeho velitelé armád však neměli ve Fall Gelh (případ Žlutá) příliš velkou důvěru. Pokud by se totiž Němcům nepodařilo porazit Spojence přímo v Belgii, mohli by doufat jedině v to, že se jim podaří zatlačit protivníka k řece Somma a obsadit pokud možno co největší část pobřeží kanálu La Mance, a tím zajistit potřebný prostor pro budoucí operaci, kterou by provedly Luftwaffe a Kricgsmarine. Co by následovalo potom, to nebylo zcela jasné, ale vypadalo to, že by tažení mělo pokračovat vyčerpávajícími a vleklými boji ve stylu první světové války, o kterých Němci z vlastní zkušenosti věděli, že je nemohou vyhrát. Pokud ale měla být válka na Západě proveditelná, muselo být dosaženo rychlého vítězství.
V říjnu 1939 se plán Fall Gelb dostal do rukou generálu voň Mansteinovi, v té době náčelníkovi štábu skupiny armád A pod velením jeho starého Šéfa von Rundstedta. Na Mansteína neudělal tento plán vůbec žádný dojem. Manstein, který jíž prokázal svoje schopnosti při zpracování plánu polského tažení, si ve svých pamětech poznamenal, jak byl hluboce znechucen lim, že generální štáb nebyl schopen vymyslet nic lepšího, než použít starý vzorec a přitom ještě v méně náročném měřítku: „Zdálo se mi. bez přehánění, pokořující, že naše generace nebyla schopna udělat nic lepšího, než opakovat starý recept, a to i přesto, že byl vymyšlen takovým mužem, jakým byl Schlieffen." Do konce měsíce pak Manstein zpracoval zcela jiný plán.
Mansteín byl toho názoru, že je nutné zajistit rozhodný výsledek tažení a ne pouze obsadit maximální možnou rozlohu území Belgie. Chtěl Spojence zcela porazit. Strategického překvapení, jehož nedostatek byl u Fall Gelb tak zřejmý, mohlo být dosaženo pouze útokem přes Ardeny. S těmito záměry na mysli potom navrhl předstíraný útok na severu přes Nizozemsko a Belgii, který měla provést skupina armád B tak, jak Spojenci nepochybné očekávali. Nové těžiště útoku mělo nyní ležet podél fronty skupiny armád A, posílené o zvláštní armádu, většinou pancéřovou. Skupina armád C měla pokračovat v ohrožování Maginotovy linie a obsadit Siegfriedovu líníi. Jakmile by bylí Spojenci vylákání do Belgie, aby se tam postavili hlavní hrozbě Bockových armád, měla být odstartována druhá fáze, Rundstedtovy jednotky měly udeřit ve směru na řeku Meuse a po překročeni této překážky rychle postupovat směrem k pobřeží kanálu La Manche, čímž by přerušily komunikační a zásobovací linie Spojenců a uzavřely jejich nejlepší jednotky v obklíčení.
Manstein se radil s Guderianem, nyní velitelem XIX, pancéřového sboru. Ten byl na Hitlerův rozkaz převelen ke skupině armád A, aby provedl útok jižně od Liege, Guderían jej ubezpečil, že terén Arden není ve skutečnosti pro tanky ani zdaleka tak neprostupný, za jaký jej všichni seriózní vojenští poradci považovali.
Bleskové vítězství umožnil pokrokový plán - dokonale provedený - a nepřítel, který nebyl ani tak neschopný, jako zastaralý.

Krátce řečeno, úspěch Blilzkriegu na Západě byl důkazem důvtipu, vynalézavosti a smělosti, které jsou někdy stejně důležité jako palebná síla.Hitler se naležitě Mainsteinovi odměnil tím,že jeho plán nazval vlastním.