 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Tanky - Německo |
|
| |
**Zpět** |
|
|
|
Německá obrněná
vozidla |
|
|
Obsáhlejší popis |
|
|
|
Marder
|
|
|
Když německá armáda pronikala
stále hlouběji dovnitř SSSR, narážely její sílv na stále tužší odpor,
včetně těžších
a výkonnějších sovětských tanků. V potřebě vyrovnat se s tímto
rostoucím nebezpečím a ve snaze zabránit tomu, aby
jejich frontové linie byly smeteny ruskými protiútoky, začaly německé
jednotky zoufale volat po nějaké účinné mobilní protitankové zbrani.
Přímou odpověď představoval vývoj celé řady improvizovaných stíhačů
tanků vyzbrojenych nejúčinnějšími protitankovými kanóny, které měli
Němci k dispozici. Vývoj Marder III Panzerjager představoval první
takový improvizováný, lehký stíhač tanků. Postaven na podvozku Pz.Kpfw.38(t)
a vybaven kořistním sovětským polním dělem 7,62 M36 -Mordéř lil rychle
získal respekt na bojišti a byl více než schopen ničit sovětské tanky
T-34 na normální bojovou vzdálenost. S úspěchem Mordéřů lil začal
vývoj dalšího podobnéh vozidla s výkonným protitankovým 7,5cm kanónem
Pak 40 " L/46. Zbrojovky využily podvozky Pz.Kpfw.38(t) Ausf.H a
vyrobily v rozmezí let 1942 a 1943 celkem 418 těchto vozidel. V roce
1944 přišla do služby nová modifikovaná verze; MarderllI Ausf. M,
které bylo vyrobeno 975 kusů.
Po celou dobu služby ve 2. světové válce představovalo dělo Marder III
vysoce výkonnou protitankovou zbraň vždycky k dispozici pro
protitankovou podporu pěchoty. Ačkoli vozidlo bylo zranitelné
nepřátelskou palbou se prokázalo, že je hodnotnou zbraní proti
rostoucí síle sovětských tanků. Od roku 1942 sloužilo v bojových
liniích nepřetržitě. Marder II byl také konstruován na starých
podvozcích Pz.Kpfw.II Ausf.D a E a byl vyzbrojen 7,62cm dělem. Další
konverze pak dostávala protitankové kanóny 7,5 cm PaK 40/2.
Úspěch Marderu II a III vedl i ke zlepšením Marderu I. Panzerjáger
vyzbrojený 7,5cm kanónem byl odvozen z kořistního francouzského
pásového vozidla Lorraine. Těchto charakteristických krabicovitých
vozidel bez střechy bylo vyrobeno celkem 185. Ačkoli slabě
pancéřované, byly to velmi výkonné zbraně a používaly je některé z
nejlepších jednotek německé armády na západní frontě v roce 1944.
Později je v průběhu roku nahrazovaly nové generace všestranně
použitelných stíhačů tanků, ale Mardery I, II a III nadále sloužily v
protitankových praporech jak armády, tak Waffen-SS.
|
|
|
| |
PzKpfw. III |
|
V roce 1936 vyrobil Daimler-Benz
první vozidlo Pz.Kpfw.III Ausf.E s proti-tankovým kanónem. Plánovalo
se, že tímto typem tanku budou vybaveny tři lehké roty každého
tankového praporu. Tank poháněl jedenáctilitrový benzínový 12válec
Maybach 108 TR, který mu zajišťoval maximální rychlost 40 km/h. Byl to
první střední tank Panzerwaffe a představoval první variantu z celkem
šesti vyrobených do července 1940; pozdější verze dostaly silnější
motor 120 TR. Modely A-F měly 3,7cm kanón KwK L/46.5 a objevovaly se
masově na všech bojištích až do roku 1942, kdy byly konečně staženy z
frontové služby a používány k výcviku nových osádek.
V dubnu 1940 do služby zavedli Pz.Kpfw.III Ausf.G, vyzbrojený
výkonnějším Sem kanónem KwK L/42. Do února 1941 vyrobili 450 vozidel,
protože německé továrny ještě vyráběly dalších 310 tanků Ausf.H, které
dostaly další přídavný pancíř. Následující variantou byl Pz.Kpfw.III
Ausf.J. Několik stovek těchto tanků dostalo 5cm čelní pancíř, zatímco
následující modely J byly vyzbrojovány velmi výkonným 5cm kanónem
KwK39 L/60 s dlouhou hlavní. Celkově mezi březnem 1941 a červencem
1942 vyrobili 2516 tanků Ausf.J.
Mezi červnem a prosincem 1942 začal z výrobních závodů přicházet Pz.Kpfw.III
Ausf.L vybavený stejným výkonným kanónem KwK 39 L/60 jako Ausf.J.
Později téhož roku přišel do služby model Ausf.M, na němž byly
provedeny některé menší úpravy na podvozku, včetně Schiirzen,
pancéřových bočních zástěr, jejichž úkolem bylo chránit kola a pásy
před účinkem podkaliberních granátů protitankových zbraní. Mezi říjnem
1942 a únorem 1943 bylo tohoto typu postaveno 292 kusů. V té době již
Panzerwaffe poznala rostoucí nedostatečnost tanků Pz.Kpfw.III na
bojišti, ale zbrojovky pokračovaly v jejich výrobě, aby nahradily
ztráty na východní frontě. Posledním modelem Pz.Kpfw.III byl Ausf.N.
Toto vozidlo bylo původně určeno pro těžkou blízkou dělostřeleckou
podporu a brzy dostalo přezdívku Sturmpanzer III. Bylo vyzbrojeno
7,5cm kanónem s krátkou hlavní KwK L/24, který dříve montovali do Pz.Kpfw.IV.
Mezi koncem roku 1942 a koncem roku 1943 tanků Ausf.N postavili 666
kusů.V srpnu 1943 byla výroba Pz.Kpfw.III s vyrobenými 5600 vozidly
zastavena ve prospěch vétšího a silnějšího tanku Pz.Kpfw.V a
samohybného děla StuG III. Před svým koncem Pz.Kpfw.III jasne prokázal
svou hodnotu na bojišti: tento stroj přispěl ke slavnému úspěchu
německého Blitzkriegu na západní frontě v roce 1940 a také k úspěchům
v prvních několika týdnech zahajovací fáze operace Barbarossa. Ovšem
proti výtečným ruským tankům, jakými byly např. střední tank T-34 a
téžký KV-1, se Pz.Kpfw.III brzy ukázal být nerovnocenným soupeřem.
Stále více osádek bylo zděšeno, když viděly, že jejich 5cm granáty z
kanónu KwK I./42 nejsou s to prorazit tělní pancíř KV-1 dokonce ani na
krátkou vzdálenost; a zkosené pancéřovaní T-34 se ukázalo jako opravdu
imunní proti palbě. Nikoho proto nepřekvapilo, že když tyto typy tanků
bojovaly u Kurska v červenci 1943, většina jich byla v tankové bitvě
zdecimována. Tato bitva se stala posledním velkým tankovým střetnutím,
ve kterém se ve větším počtu účastnily i Pz.Kpfw.III.
O rok později byly tanky Pz.Kpfw.lII předány z bojových divizí k
vývikovýrn jednotkám. Jen hrstka se jich pak ještě
objevila v boji, z nich většina v akcích proti sovětským tankům v
severním Rusku, v pobaltských státech a v severní Itálii na počátku
roku 1945.
|
|
 |
 |
 |
 |
|
 |