Tanky - Německo
 

 

**Zpět**
 

Německá obrněná vozidla

  

Obsáhlejší popis

Pz.Kpfw.38(t)
Německá okupace Československa znamenala, že v březnu 1939 se německým konstruktérům dostalo do rukou 150 českých lehkých tanků LT-38, které ještě byly ve výrobě a Němci je dokončili. Všechny stroje brzy začlenili do Panzerwaffe pod označením Pz.Kpfw.38(t) Ausf.A. Po obsazení Československa se LT-38 staly nejdůležitějšími tanky u Panzertruppe a zůstaly jako bojový tank ve výrobě až do poloviny roku 1942.
Pz.Kpfw.38(t) Ausf.A vážil 9,6 tuny a poháněl jej šestiválcový motor Praga o 125 k. Hlavní výzbroj tvořil 3,7cm kanón KwK 38(t) L/47.8 a dva kulomety 7,92 mm MG 37(t) pro vlastní obranu. Bylo vyrobeno přibližně 1400 tanků Pz.Kpfw.38(t) v osmi různých variantách,Ausf.A až po Ausf. F a dvě pozdější varianty S a G. Pozdější modely měly silnější výzbroj a některé ještě později dostaly německý kanón 3,7 cm KwK 35/36 L'46.5. Celou řadu jich přestavěli na plamenometné tanky tak, že kulomet v korbě byl nahrazen plamenometem.
Pz.Kpfw.38(t) široce používali v prvním období války v Polsku, v Nizozemsku, ve Francii, na Balkáně, i dokonce i na východní frontě během prvních několika měsíců po invazi do SSSR. Ale tento tank měl příliš slabou výzbroj a příliš slabé pancéřování a jeho použitelnost, zvláště proti sovětským tankům, byla velice omezená. Stále hlasitější volání po těžších tancích pro Panzerwaffe odsoudilo nakonec v roce 1942 Pz.Kpfw.38(t) ke službě v druhé linii.
V té době jako odpověď na nedostatek tanků na východní frontě konstruktéři zahájili obvyklý proces úpravy podvozku pro jiné požadavky a montáž modernějších kanónů na staré stroje. První z konverzí Pz.Kpfw.38(t) byl MarderlII a Flakpanzer38(t). Během let 1942 a 1943 Pz.Kpfw.38(t) přišly o věže a byly přeměněny na vozidla pro výcvik řidičů, označená Pz.Kpfw 38(t) Schulfahrwanne. Vznikla i celá řada dalších konverzí, včetně rychlého/lehkého průzkumného vozidla, nosiče munice, vozidla s houfnicí a velitelského tanku.
 

StuG III

  
Původ samohybných děl, Sturmgeschütz, je v Německu, v požadavku dělostřelectva na obrněné vozidlo se schopností střílet vysoce výbušnými granáty a současně také probíjet pancíř a zajišťovat přitom pohyblivou palebnou podporu útočící pěchotě. V roce 1939 začal sjíždět z výrobní linky Sturmgeschutz. Byl vyzbrojen 7,5cm dělem KwK L/24 instalovaným pevně v lafetě na podvozku tanku Pz.Kpfw.III. StuG.III Ausf.A poháněl 300k I2válcový benzínový motor Maybach HL120 TRM, který vozidlu dával rychlost 45 km/h na silnici a 19 km/h v terénu. Jelikož dělo bylo původně koncipováno jako zbraň blízké palebné podpory pěchoty, zdála se jeho maximální rychlost v terénu více než dostatečná.
Teprve na jaře 1940 byla série výrobních modelů podrobena u pěti baterií vyčerpávajícím zkouškám, jedna baterie se zúčastnila francouzské kampaně v roce 1940. Téhož roku později přišla do služby další varianta děla, Ausf.B, a následují rok 1941 548 kusů nového modelu, Ausf.C. Byly stavěny varianty Ausf.C, Ausf. D a Ausf.E. Všechny tyto tři typy byly původně konstruovány pro použití na východní frontě a soustřeďovaly se do speciálních útočných dělostřeleckých baterií jak u armády, tak u jejích protějšků ve Waffen-SS.
Během prvních týdnů invaze do SSSR bylo dělo StuG.III ve své roli podpůrné zbraně pěchoty velice úspěšné. Ale jeho role se ocitla v ohrožení, když se na bojišti začaly ve velkých počtech objevovat těžké sovětské tanky. StuG.III neustále povolávali k ofenzivní i defenzivní palebné podpoře a nakonec se z děla pomalu stávala protitanková zbraň. Následně koncem roku 1941 Hitler nařídil, že Stug.III musí dostat lepší, 7,5cm kanón s delší hlavní a lepší pancíř, což ze samohybného děla udělalo vysoce výkonnou protitankovou zbraň.
Tato zbraň šla do výroby v polovině roku 1942 pod označením StuG.III Ausf.E. Vozidlo neslo delší, 7,5cm kanón StuK 40 L/43 a bylo intenzívně využíváno na východní frontě. V následujícím roce 1943 začala z výrobní linky sjíždět přímo do služby poslední varianta, StuG.III Ausf.G. Vozidlo bylo osazeno 7,5cm kanónem StuK 40 L/48 a pro vlastní obranu mělo kulomet MG34.
Od roku 1943 se samohybné dělo začalo objevovat na všech bojištích, téhož roku jich přišlo do operační služby 3041. Dalších 4973 vozidel StuG.III přišlo postupně k jednotkám v období 1944-1945. StuG.III původně zajišťoval rozhodnou dělostřeleckou podporu pěchotě, ale osvědčil se i jako hodnotná protitanková zbraň. V bitvě u Kurska v červenci 1943 se představil jako perfektní zabiják. V jediné tankové bitvě prapor samohybných děl Waffen-SS zničil 129 sovětských tanků při ztrátě pouhých dvou vozidel StuG.III. O rok později se samohybné dělo osvědčilo i během ofenzívy v Ardenách, kde děla postupovala v čele slibných prvních útoků. Podle toho, jak se prokazoval vražedný potenciál tohoto samohybného děla vůči nepřátelským tankům, bylo na bojišti stále více využíváno jako protitanková zbraň a pěchota tak přicházela o jeho palebnou podporu, ke které bylo původně zkonstruováno.