Jedním z obrněných automobilů ,který sloužil v naší předválečné armádě byl tatrovácký automobil ,který se označoval OA vz.30.Tento obrněný automobil měl nahradit dosavadní typy starších obrněnců,např OA vz.27 ,nebo OA vz.23.
Jak už jsem psal ,tak tento obrněnec vyráběla Tatra Kopřivnice v letech 1933 – 34.
Celkem bylo vyrobeno myslím 51 vozidel a jeden prototyp.Toto vozidlo mělo 3 osy z toho zadní dvě byly poháněné.Motor byl jak jsme u Tatry zvyklí vzduchem chlazený a byl to typ Tatra 71,čtyřválec o obsahu 1910 cm kubických.Maximální rychlost tohoto vozidla byla 60 km.na silnici a 20 km v terénu.Operační dosah auta byl 300 km na silnici a v terénu podle podmínek.Osádku automobilu tvořili 3 muži.Výzbroj obrněnce tvořily 2 lehké kulomety vz. 26 a osádka měla k dispozici i jeden kulomet stejného typu v záloze.Zásobu munice pro kulomety tvořilo 3000 kusů střeliva.Hmotnost automobilu byla 2.78 tun ,délka 4.02 metry ,šířka 1.52 metry a výška 2.02 metry.
Pancéřování automobilu bylo od 3 mm do 6 mm .
Bylo to celkem dobré vozidlo s výbornými jízdními vlastnostmi v terénu.Nevýhodou byl slabý motor a výzbroj lehkými kulomety ,které byly neschopné souvislé palby.
Toto obrněné auto si i zabojovalo.
Československá armáda toto vozidlo používala i na Podkarpatské Rusi ,kde bylo neustále napětí s Madarskem a Polskem.Např.dne 5.ledna 1939 při boji u městečka Rozvegovo čs.armáda ztratila jeden OA.vz 30,který uvízl při otáčení a jeho tříčlenná osádka odmontovala kulomety a musela se odplížit směrem k československým pěšákům.Maďaři samozřejmě tento stroj ukořistili.Nevím přesně v kolika konfliktech s maďary toto auto figurovalo do rozpadu republiky a podporovalo naše jednotky na Podkarpatsku,ale poslední akcí v rámci československé armády bylo,že 9 těchto OA vz.30 spolu se 3-mi OA vz.27 (byla to rota útočné vozby Sevluš) kryli ústup našich jednotek na rumunské území .Bylo to 15-16 března 1939.Tyto auta jezdila po komunikaci Chust –Tačovo a kryla ustupující československé kolony.
Tento obrněný automobil byl údajně využíván i v českých zemích proti Freikorpsu a vlastně při nepokojích v pohraničí vůbec.Ale o tomto informace nemám ani neznám ,takže to dál nebudu rozebírat.Možná mě někdo k tomuto tématu doplní.
Dalším bojištěm kde si tento obrněný automobil pravděpodobně zastřílel byla takzvaná Třídenní válka Slovenského Štátu s Maďarskem,kdy Maďarský Honvédség si dělal zálusk na část východního Slovenska.Pět strojů OA vz.30 dne 24.března 1939 ráno ,vyrazilo z Prešova směrem na Zavadky a později tyto automobily zaútočily spolu s pěchotou a třemi letadly na Ubrež.Tento útok byl ale neúspěšný kvůli silné dělostřelecké a kulometné palbě nepřítele.Slovenská pěchota byla přinucena k ústupu a jeden obrněnec byl zasažen protitankovým kanonem.Ústup se změnil v útěk a jen díky zálohám a zkušeným důstojníkům se situaci podařilo zvládnout.Ještě ten den večer dorazily do Michalovců další čtyři OA vz.30,tyto automobily byly spolu se třemi tanky LT 35 okamžitě vyslány na frontu z cílem ji stabilizovat,což se podařilo.
Třidenní válka skončila a další boj na sebe nedal dlouho čekat.Tentokrát to byla Slovenská pomoc Německu při napadení Polska v roce 1939,kterého se zůčastnily i slovenské OA vz.30.
O jejich bojovém nasazení nebo ztrátách toho moc nevím,vlastně skoro nic.Jenom vím že nějaké stroje byly u 2.divize .Ale pravděpodobně se tento konflikt obešel bez ztrát na obrněné technice,zato u lidí to bylo horší.Slovenská armáda ztratila během polské kampaně 18 mrtvých,46 zraněných a 11 pohřešovaných vojáků.
Dalším bojištěm se stal Sovětský svaz,kde Slovenský štát poslal své vojáky po boku Němců.Nasazení těchto aut proběhlo v takzvané bitvě o Lipovec,kde tyto obrněná auta bojovala po boku tanků LT 35 a LT 38.V boji o Lipovec přišla Slovenská armáda o jeden OA vz.30 (13 403) a další dva obrněnce byly těžce poškozeny.
Dalších bojů se OA vz.30 zůčastnily v Slovenském národním povstání,ale o tomto též nemám žádné informace.
Čísla slovenských OA vz.30-13327 ,13328,13329,13378,13379,13393,13394,13398,13399,13401,13402,13403,13405,13406,13407,13409,13410,13411.
Na závěr bych chtěl uvést že po rozpadu Československé republiky získali Němci 24 obrněných aut .Slovensko si ponechalo 18 obrněnců .Devět obrněných automobilů ustoupilo spolu se zbytky československé armády z Podkarpatské Rusi do Rumunska v březnu 1939,kde byly pravděpodobně tyto automobily internovány,jeden OA ukořistili Maďaři ( to byl ten u Rozvegova)
Chtěl bych časem něco napsat i o zbývajících obrněných automobilech československé armády,ale chybí mi podklady,na které si musím počkat.Doufám že hoblikovi nelezu do zelí.
základní šasi obrněného auta
Nákresy
[img][/img]
[img][/img]
Československé OA vz.30
OA vz.30 Slovenského Štátu
Obrněné OA vz.30 a OA vz.27 spolu s tanky LT 35 v Milovicích pravděpodobně na nějakém cvičení.Až se chce brečet co němcům padlo do chřtánu.
OA vz.30 ukořistěný v lednu 1939 Maďary v bojích u města Rozvegovo ,posádka po vymontování zbraní automobil musela opustit a doplížit se k československým pozicím
[img][/img]
OA vz.30 v kamufláži,je to prostě nádhera......(replika)
[img][/img]
Zdroje-knihy-JEDNOTKA URČENÍ SOS díl třetí -Radan Lášek
SLOVENSKÁ ARMÁDA 1939-45 -Břetislav Nakládal,CH.
Tak zde máme další z mnoha příruček sovětského vojáka a velitele. Tato první část nás seznámí s tím, cop vlastně v příručce najdeme a jako příklad nám ukáže pár výpočtů, kolik je třeba vojáků a normohodin na zbudování určeného objektu, co bude třeba za nářadí atd.
Opevnění terénu
Major S.Gerbanovskij
Krátká příručka pro velitele
Vojenské vydavatelství Národního komisariátu obrany Svazu SSR
Moskva 1941.
(K tisku předáno 3.června 1941)
Úvod
Tato krátká příručka má za úkol ulehčit velitelům (velitelům čet, rot, baterií, praporů, družtev a pluků) organizaci prací ohledně opevnění terénu pomocí prostředků polní fortifikace. Jako základ příručky poslouží pokyny Polního a bojového ústavu Rudé armády a zvláštních a návod, vztahující se k opevnění krajiny.
P r v n í č á s t příručky (Organizace prací ohledně opevnění terénu) krátce představuje obecné pokyny ohledně organizací práce a povinnosti velitelů (oddíl, střelecká četa, rota a prapor) při vedení prací a průměrný rozpis těchto prací.
D r u h á č á s t příručky (opevnění úseků obrany a palebných pozic) zahrnuje schémata obranných úseků a palebných pozic a informace ohledně objemu prováděných prací, potřebné doby na stavbu a také hmotnosti a množství potřebného materiálu.
Jako základ posádek byly použity tyto záměry
1. Opevnění úseku obrany a palebných pozic silami samotných vojáků s pomocí neseného a pomocného výkopového nářadí, normového materiálu (tyčovina, provazy, klády apod.).
2. Pro každou jednotku je výpočet proveden s průměrným schématem palebné pozice nebo úseku obrany. Seznam prací vychází z podmínek pětidenního sledování opevněného pásma při desetihodinovém pracovním dni a za určitého počtu pracovníků (oddíl – 10; četa – 40; rota – 150; prapor – 600 a pluk – 2000 lidí).
3. Výpočet vycházel z podmínek nutnosti dostatečně rozvinutého zajištění terénu, ale bez využití prostředků dlouhodobé fortifikace (beton, ocel apod.) Dále se brala v úvahu možná pětidenní práce na takovémto opevnění. Při určování potřebného materiálu je třeba myslet na to, že 1 a 2 dny práce vyžadují 25% celkového množství materiálu (včetně sudů se špatně viditelnými překážkami, ostnatý drát, maskovací sítě), potřebného na pětidenní práce. 3, 4 a 5 den se spotřebuje zbylých 75% materiálu. Tato spotřeba materiálu vychází z toho, že první dva dny prací zaberou zejména zemní práce (kopání okopů a dalších zařízení) a osazení překážek a že přísun materiálu je v té době omezen. Následný 3, 4 a 5 den budou probíhat práce týkající se vybavení okopů, kulometných hnízd a výstavbu složitějších krytů (zemljanky, kryty…)
4. Množství a hmotnost lesního materiálu jsou spočítány kompletně, protože při přípravě polotovarů mimo oblast vlastních prací a potřebný transport je třeba dimenzovat na místa jako stepy a pustiny. Zde je třeba počítat s dopravou 100% veškerého materiálu. Za podmínek středně zalesněné krajiny je potřeba vyrobit polotovary jinde a dopravit je sem asi 50% a v lesnaté krajině je to 25%. Co se týče prken, hladkého a ostnatého drátu, špatně viditelných překážek, pytlů na zeminu, maskovacích sítí a podobného materiálu, tak tento vždy bude přivážen z týla.
5. Na budování mnohem složitějších a pracných opevnění (těžké bunkry, velitelská stanoviště a kryty, železobetonové palebné body, speciální objekty…), stavěných v obranném úseku a na palebných pozicích je třeba vyčlenit zvláštní skupinu podle normy druhé části příručky a je třeba využít služeb ženistů a speciálních prostředků.
6. Při mechanizaci opevňovacích prací, tj. při využití bagrů, rypadel, motorových pil a také trhacích prostředků pro ulehčení zemních prací, tak se práce zkrátí asi dvojnásobně.
T ř e t í č á s t příručky představuje řadu tabulek s časovými normami a množstvím potřebného materiálu pro stavby…
Tabulky jsou sestaveny zejména na základě údajů Poučení o inženýrské činnosti pro pěchotu (Inž-P-39) a Poučení pro inženýrská polní vojska (PF-39).
Č t v r t á č á s t příručky uvádí řadu nezbytných informací ohledně pracovních postupů, zmiňuje speciální terminologii a také představí znaky pro inženýrské objekty, které se nevešly do části III.
Organizace prací
1. Stanovení a obecný postup prací
Opevnění terénu musí zajistit nejlepší obstřel a nejlepší využití palebných prostředků v daném prostoru, vytvoření protipěchotních a protitankových překážek, ochranu vojáků a materiálu.
Inženýrské zajištění palebných pozic a obranných oblastí (úseků) se provádí zaminováním jejich jednotkami pod velením vlastních velitelů.
Všechny práce ohledně opevnění prostoru probíhají nepřetržitě od momentu obsazení prostoru. Práce probíhají skrytě před vzdušným a pozemním pozorováním a při zachování plné bojové pohotovosti
Každý velitel je povinen za jakýchkoli podmínek vynaložit veškeré úsilí a využít všechny možnosti ohledně inženýrského zajištění svého prostoru s jeho následným nepřetržitým posilováním.
Práce na opevnění terénu začínají stavbou protitankových a protipěchotních zátaras a to nejdříve u před předním okrajem a poté v hloubce obrany. Dřevo- zemní protitankové překážky a protipěchotní zátarasy z ostnatého drátu budují společně vojáci z pěchoty, ostatní překážky dělají ženisté (betonářské práce, zaminování apod.).
Praporové roty prvního sledu pracují veškerý čas na sebe, roty druhého sledu vyčlení lidi pro další praporové práce (stavba objektů, překážek, velitelských stanovišť, zdravotních stanovišť apod.). Obsluhy těžkých kulometů a protitankových pušek jak prvního, tak druhého sledu budují pouze vlastní palebné pozice (hlavní i záložní).
Pro práce na protitankových a protipěchotních překážkách před předním krajem obrany se vyčlení 2/3 sestavy střeleckých jednotek druhého sledu. Po 4 – 5 hodinách práce, kdy jednotky prvního sledu pro sebe vykopou díru a k ní přidružené brázdy, může být pro stavbu výše uvedených překážek vyděleno z prvního sledu do poloviny sestavy každé jednotky. Musí být ovšem splněna podmínky, že práce proběhnou blízko jejich nově vybudovaných palebných pozic.
V klidné situaci je vhodné provádět práce po dobu 4 – 5 hodin za přestávek 10 – 15 min. po každé hodině. Poté se udělá přestávka 2 – 3 hodiny (oběd, odpočinek) a pak se znovu pracuje 4 – 5 hodin.
Pro úspěšné zvládnutí prací je vhodné střídat pro jednotlivé jednotky a vojáky kopání zeminy s lehčími maskovacími pracemi, rovnáním náspů a dalšími pomocnými pracemi.
Před prací v noci je nutné ještě ve dne ukázat kde a co má být zbudováno, kde se nachází velitel, sousední jednotky, tajné cesty apod.
Pro úspěšné provedení složitějších a speciálních prací, pro pomoc pěchotě a dělostřelectvu se vydělují ženisté (plukovní, divizní). Ženistů se využívá pro zaminování a odminování, pro stavbu složitých opevňovacích staveb, velitelských stanovišť, dřevěných a železobetonových palebných bodů, posílených těžkých krytů atd. Ženisté také řídí práce vojsk.
Pro urychlení prací ženisté mimo normálního výkopového nářadí využívají miny, trhací prostředky, mechanizované prostředky, bagry, rypadla a další stroje.
2.Povinnosti velitele v průběhu prací
Velitel samotné jednotky po obdržení úkolu od velitele čety:
1. Provede podrobné vytyčení trasy okopu. Když to situace umožňuje, rozmístí vojáky na palebné pozice a vydá povel: „Zaujmout pozici!“. Po tomto povelu vojáci lehnou na zem a hledají nejvhodnější místo pro svůj okop. Poté vstanou. Velitel pak vydá rozkaz: „Položit zbraň“. Vojáci udělají dva kroky vpřed, položí pušku a opět zaujmou výchozí pozici. Po povelu „Brázda!“ vojáci lopatkou vyznačí hranice okopu. Po povelu „Práce zahájit!“ vojáci začnou kopat. Když vojáci kopou okop, velitel skupiny vytyčuje brázdy k okopům a spojovací okop. Po dokončení okopů vydá velitel povel: „Pro rozdělení brázd vstát!“, poté povel !“Brázda!“ atd. Takto se pokračuje až po zbudování spojovacího okopu.
2. Řídí práce jednotky a odpovídá ze jejich úspěšné provedení, dohlíží na správnost a správné pořadí prací, důkladné zdokonalování a maskování okopu; vyžaduje od vojáků plnění prací ve stanovených lhůtách.
3. Hlásí veliteli čety o průběhu prací a dává požadavky na nářadí materiál.
Velitel střelecké čety
Dostává úkoly od velitele roty.
1. Spolu s nižšími veliteli navštěvuje obranný úsek čety, zadává úkoly a osobně vybírá pozice pro střelecká družstva s uvážením palebné podpory sousedů zprava a zleva.
2. Vydává velitelům družstev příkazy k zahájení prací, vyznačuje při tom profil, stupeň vylepšení a dobu na přípravu okopů, jaké nářadí a materiál se použije a kde je povolena příprava materiálu.
3. Vyznačuje místa náhradních okopů a okopů pro zabezpečení kruhové obrany čety.
4. Kontroluje a řídí všechny práce u čety, snaží se, aby práce skončily ve stanovené lhůtě. Osobně prověřuje pořadí prací a technickou kvalitu a také pečlivě kontroluje maskování.
5. Vybírá místo svého velitelského stanoviště a přikazuje veliteli velitelského družstva vykopat ho ve stanovené lhůtě; také určuje místo velitelské strážního družstva.
6. Seznamuje velitele roty s podrobným schématem obranného úseku čety s vyznačením všech opevňovacích staveb, směry a palebnými sektory.
7. Ve stanovený čas hlásí veliteli roty splnění prací a dává požadavky na materiál a nářadí.
Velitel střelecké roty
Dostává úkoly od velitele praporu.
1. Zadává úkoly četám a přesně vymezuje jejich obranné úseky
2. Doplňuje systém palby praporu odpovídajícím rozmístěním svých těžkých kulometů; vytyčuje místa pozic kulometů, upřesňuje směry palby a zanáší je do mapky, ukazuje velitelům čet místa pozic křídelních kulometů; dohlíží na rozmístění rotních palebných prostředků, aby svým rozmístěním nepřekážely palbě praporových křídelních kulometů.
3. Ukazuje jednotkám, rozmístěným na křídlech, místa záložních okopů pro případ kruhové obrany
4. Vybírá a buduje rotní velitelské stanoviště, upřesňuje jeho týl a lhůtu pro dokončení (kopání provádějí telefonisté a spojaři), upřesňuje místa rotního místa pro stravování a obvaziště.
5. Dává úkoly velitelům čet ohledně inženýrského zajištění obranného úseku (profil objektů, jednotlivé fáze a lhůty prací v souladu s pokyny velitele praporu), upřesňuje místo pro přípravu lesního materiálu, kdy a jaké materiály a nářadí budou předány rotě.
6. Po odchodu jednotek do svých prostorů a na palebné pozice prověří, zda je vše splněno podle zadaného úkolu.
7. Osobně a nepřetržitě kontroluje průběh prací a také jejich technickou kvalitu.
8. Stanovuje lhůty pro hlášení velitelů čet ohledně splnění prací, zadává úkoly pro následující den.
9. Neprodleně po rozdělení a po obdržení schémat od velitelů rot je zasílá veliteli praporu.
Velitel střeleckého praporu
Dostává úkoly od velitele pluku
1. Zkoumá krajinu před sebou a oblast praporové obrany, hodnotí ji v taktickém a inženýrském ohledu (pravděpodobné směry útoku protivníkových tanků a pěchoty).
2. Úkoluje roty s určením obecného systému křídelní kulometné palby a protitankových prostředků, shromáždí proto velitele rot a velitele přidaných družstev; určuje místa přípravy lesního materiálu a co bude dodáno rotám za materiál a nářadí; určuje objem obranných prací, lhůty pro jejich splnění a režim práce.
3. Odchází s veliteli rot, vojenským pobočníkem a velitelem ženijní jednotky na jedno z křídel praporu a při cestě předním okrajem obrany vybírá palebné pozice pro křídelní těžké kulomety (na křídlech a styku rot praporu); vybrané pozice se zakreslí (vojenský pobočník) do mapky obranného úseku. Velitel ženijní jednotky za pomoci vydělené skupiny zde zřídí čelní protipěchotní a pokud je třeba, tak i protitankové překážky (na křídlech hlavních směrů palby křídelních kulometů). Určuje místa pro kulometné body a směry palby. Podle toho, kolik projde úseků, tak uvolňuje velitelem pro neprodlené zahájení prací u rot. Dává pokyny veliteli ženijní jednotky, kde rozmístit protitankové překážky.
4. Zadává veliteli kulometné roty palebné pozice a úkoly ohledně mezer mezi svou a sousedními prapory a mezi rotami a také zadává instrukce ohledně obstřelu přístupů před přední okraj praporu. Provádí rozmístění křídelních kulometů v obranném úseku roty druhého sledu (před rotou druhého sledu). V hloubce praporové obrany určuje záložních kulometných okopů pro obstřel křídel a týla v případě kruhové obrany. Určuje místa velitelského, strážního a zdravotního stanoviště a stupeň jejich inženýrského zabezpečení; vytyčení velitelského stanoviště provádí velitelův pobočník.
5. Po určení pozic hlavních palebných bodů odchází na přední okraj, kde již v té době musí probíhat hlavní práce a osobně zde prověřuje: - správnost budování okopů pro křídelní kulomety a odpovídající směry palby z okopů – není li palba křídelních kulometů příliš hustá nebo zda nepřekáží dalším zbraním – účelnost opevňovacích objektů na předním okraji a v hloubce oblasti a přesvědčuje se, že rozmístění palebných bodů odpovídají navrženému palebnému systému. Určuje místa záložních okopů pro křídelní jednotky a roty druhého sledu pro zaujetí kruhové obrany.
6. Po obdržení informací od rot neprodleně sestavuje schéma praporové obrany a předává ho veliteli pluku.
7. Denně vyslechne hlášení velitelů rot o průběhu prací a dává jim pokyny na následující den, také určuje, jaké materiály a nářadí budou rotám předány.
8. V době bojového střetu nepřetržitě organizuje práce (zejména v noci) za účelem zdokonalení pozic, neprodleně odstraňuje poškození, zapříčiněné protivníkovou dělostřeleckou palbou.
9. Průběh prací hlásí veliteli pluku a to v určených lhůtách.
Velitel střeleckého praporu musí bezpečně znát postup inženýrských prací při budování obranného úseku ….
Velitelé kulometných a dělostřeleckých jednotek řídí práce ohledně zabezpečení palebných pozic podle v souladu s povinnostmi velitelů střeleckých jednotek ale i podle zvláštností organizace a rozmístění svých jednotek.
3.Průměrné vyčíslení prací pro opevnění obranného úseku střeleckého praporu
Doba na práci – 2 dny a moci (20 hodin)
Pracovníci – 600 vojáků a 10 ženistů
Nářadí – vlastní a výkopové nářadí
Zařízení – normální a ostnatý drát, skoby, špatně viditelné překážky, pytle na zeminu, maskovací sítě v nezbytném množství.
Materiál – lesní materiál (větve, provaz, klády, klestí) tvoří polovinu potřebných věcí, zbytek se získává podle potřeb z ženijního skladu (vzdálenost 10 km)
Krajina - průměrně zvlněná a středně zalesněná.
Zem – střední tvrdost, kde se dobře uplatní výkopové nářadí-
Roční období – léto
Během dvou dnů musí v obranném úseku střeleckého praporu proběhnout následné práce:
Roty prvního sledu – Vykopou úplné pěchotní, kulometné a minometné okopy se střílnami a výklenky; vybaví pozorovatelny a velitelské stanoviště výřezy a přístřešky; vyčistí palebný prostor; zřizuje před svými okopy protipěchotní zátarasy – ostnatý drát, sítě z ostnatého drátu v 1 řadě (do 700 m), rozmístí špatně viditelné překážky, provede se vypletení keřů a pařezů; zřídí se strážní body.
Rota druhého sledu – vykope úplné kulometné a minometné okopy, buňky a zářezy u střeleckých družstev; zřídí u pozorovatelen a velitelského stanoviště zářezy, zbuduje strážní stanoviště.
Vyděluje vojáky pro práce u praporu (kolem 100 lidí).
Kulometná rota – vybaví hlavní a záložní okopy a zářezy s jejich vybavením výklenky pro vojáky, kulomety a střelivo; vybaví pozorovatelny; rozmístí před okopy málo viditelné překážky; vyčistí palebný úsek.
Obecné praporové práce
Pracovní síla z roty druhého sledu – 100 vojáků
Pracovní síla od praporu – 30 vojáků
Plukovní ženisté – 10 lidí.
Celkem 140 x 20 = 2800 normohodin.
Zde příklad:
1. Umístění protitankových min a trhavin, stavba překážek – 10 ženistů – 10 x 20= 200 normohodin
2. Stavba sítí z ostnatého drátu ve 3 řadách a délkou do 1200 m u předního okraje - pracovní síla 75 lidí od druhého sledu – 75 x 20 = 1500 normohodin (je třeba např. 70 klubek ostnatého drátu, 7 beden skob…).
3. Vybavení velitelského stanoviště, stavba 3 pozorovatelen s lehkou střechou a zářezy, vybudování okopu pro vlastní obranu a zásobování, stavba 2 zemljanek – pracovní síla 30lidí z praporu – 30 x 20 = 600 normohodin
4. vybavení praporového stravovacího místa – pracovní síla roty druhého sledu 5 lidí – 5 x 20 = 100 normohodin
5. Vykopání falešných okopů a zásobovacích okopů 120 m – pracovní síla roty druhého sledu 20 lidí – 20 x 20 = 400 normohodin
Výsledkem je, že bude potřeba 140 lidí a 2800 normohodin
Celková hmotnost materiálů, přivezených z ženijního skladu, 175:2 =88 tun (určeno dle tabulek). Množství 1,5 tunových nákladních automobilů, nutných pro převoz materiálu do vzdálenosti 10 km: 2*88*10/1,25*150=kolem 10 automobilů (opět spočítáno dle tabulek).
Při stavbě zemních a ledních protitankových překážek (krom položení min) se rozpočet dělá také podle tabulek.
Příklad: je nutné vykopat 200 m zemního protitankového příkopu trojúhelníkového profilu a umístit 100 kusů dřevěných protitankových bariér.
Na stavbu 200 m příkopu je potřeba: 100 x 2 = 200 pracovních dnů
Na umístění 100 kusů lesních dřevěných překážek je potřeba: 1 x 100 = 100 pracovních dnů
Celkem je na stavbu protitankových překážek potřeba 300 pracovních dnů. Na dvoudenní práce je tedy nutné vyčlenit 300/2=150 vojáků na den.
Tuto novinku přečetlo 80 lidí a poslali0 komentářů.
U-570 byla německá ponorka slavné třídy VIIC. Vyrobily ji hamburské loděnice Blohm und Voss a do služby byla zařazena 15. května 1941. Na svou první a poslední válečnou plavbu se vydala 1. srpna, velitelem byl kapitánporučík Hans-Joachim Rahmlow a i pro něj to byla první válečná hlídka – do té doby velel jen malé cvičné ponorce U-58 třídy IIC.
Aniž by U-570 potopila jedinou loď, 27. srpna ji u Islandu zahlédl průzkumný letoun Lockheed Hudson majora Jamese Herberta Thompsona z 269. perutě RAF z Reykjaviku. Thompson pustil na ponořující se člun čtyři bomby, které trochu poškodily trup, do akumulátorů natekla voda a uvolnila jedovatý chlór. Není divu, že ponorka mazala na hladinu jak nejrychleji mohla. Účinná protiletecká palba byla pro velké vlnobití nemožná a Rahmlow dospěl k názoru, že nemá jiné řešení než se vzdát a nařídil vyvěsit na periskop bílou vlajku. Hudson nad ponorkou ještě chvíli kroužil, pak zavolal hlídkovou Catalinu a za dvanáct hodin k ponorce připluly dvě lodě. Rahmlow nařídil spustit nafukovací člun, předal velení prvnímu důstojníkovi poručíkovi Bernhardu Berndtovi a přes pokračující silné vlnobití se dokázal dostat na trawler Kingston Agate, kde formálně kapituloval. U-570 – první ponorka v dějinách, kterou zajalo letadlo - připlula ve vleku do Thorlakshafenu na Islandu a Britové ji ihned začali zkoumat. Záhy však smutně zjistili, že toho moc ke zkoumání není, protože Rahmlow využil dvanáctihodinové pauzy a všechno, co mohlo mít pro Brity nějakou zpravodajskou hodnotu (včetně torpéd) nařídil naházet do moře.
Rahmlow opuští U-570 v gumovém člunu
Němečtí námořníci na palubě zajaté U-570
U-570 ve vleku trawleru Kingston Agate, foceno z Cataliny
Kingston Agate a U-570 na Islandu
O události se s trochou té běžné propagandistické nadsázky rozepsal britský tisk, který se dostal i do tzv. zajateckého tábora č. 1. v Grizedale Hall u jezera Windermere v severní Anglii. Tam byl tou dobou vrchním německým důstojníkem Otto Kretschmer, nejúspěšnější ponorkový velitel v Druhé světové válce. Zpráva o potupné kapitulaci U-570 vzbudila mezi německými zajatci velký rozruch a vztek, sám Kretschmer však zaujal stanovisko „uvidím, až si promluvím s přímými účastníky“. Po několika týdnech se dočkal. V září 1941 do Grizedale Hall dorazili první a druhý důstojník a hlavní strojník z U-570 a rozzuření vězni je odmítali přijmout mezi sebe. Kretschmer se rozhodl věc vyřešit tajným „čestným soudem“, ve kterém měli pachatelé své činy objasnit. Kromě Kretschmera v něm zasedli ještě další dva ponorkoví důstojníci.
Soud si vzal do prádla nejprve strojníka a druhého důstojníka a po jejich výslechu konstatoval, že plnili rozkazy nadřízených, ničím se neprovinili a následně byli oba přijati do táborové komunity „bez ztráty cti“. Druhý den stanul před soudem Bernhard Berndt. Ačkoli bylo vzato v úvahu, že plnil rozkaz velitele, bylo mu vyčítáno, že Rahmlowa v momentě vydání kapitulačního rozkazu nezbavil velení a neuvěznil ho (!!!) a dále i fakt, že v době kdy Rahmlow byl na Kingston Agate a on byl nejvyšším důstojníkem, nepostaral se o potopení ponorky. Námitky týkající se záchrany životů námořníků Kretschmera vůbec nezajímaly a Berndt byl shledán vinným ze zbabělosti. Dále mu bylo řečeno, že od této chvíle bude pod stálým dozorem a až Němci obsadí Anglii (v té době tomu všichni vězni v táboře skálopevně věřili), půjde před řádný válečný soud. A jak říká kolega Pepa Degrel: „Vojenský soud zná jen jeden rozsudek…“
To byla pro Berndta těžká psychická rána - se kterou však Kretschmer patrně počítal - a proto není divu, že nešťastný důstojník o několik dní později požádal o svolení spáchat sebevraždu. Kretschmer mu za to nejdřív vynadal a pak mu řekl, že by možná věděl o způsobu, jak by Berndt mohl svou vinu napravit. Z novin se totiž dozvěděl, že U-570 zařadilo Královské námořnictvo do stavu pod názvem Graph, a že momentálně kotví v loděnicích firmy Vickers v přístavu Barrow-in-Furness. Berndtovi nabídl, že by z tábora mohl utéct a ponorku zničit podomácku vyrobenou bombou. Berndt souhlasil, nic jiného mu vlastně ani nezbývalo.
Přípravy k útěku začaly okamžitě. Ze vzpomínek dali vězňové dohromady docela slušnou mapu Barrow-in-Furness, další podomácku zhotovená mapa měla Berndta k přístavu dovést, krejčí ušili šaty připomínající oblečení námořníků z civilních lodí, nějaký místní "MacGyver" sestrojil bombu a nakonec Berndt dostal i padělané osobní dokumenty. Krycí historka zněla, že Berndt je holandský rybář, který propil všechny peníze a spěchá do přístavu na svou loď.
Odpoledne 18. října 1941 uspořádal tábor posezení se zpěvem poblíž ostnatých drátů. Strážné monotónní tyrolácké jódlovačky ukolébaly natolik, že dva vězni přímo pod jednou špačkárnou prostříhali do plotu díru. V deset večer Berndt vyrazil. Přeběhl dvůr, proklouzl dírou a zmizel v lese. Jenže mezi vězni měli asi své agenty i Britové, protože za dvě hodiny přišla neobvyklá razie, během které se přišlo na to, že Berndt zmizel. Následoval samozřejmě poplach a honička. Druhý den odpoledne byla z velké dálky slyšet střelba a asi za hodinu si velitel tábora poslal pro Kretschmera aby mu sdělil, že Berndt je mrtev. Seběhlo se to nějak takhle:
Berndt se rozhodl, že bude pochodovat jen v noci a přes den se bude skrývat. Schoval se tedy v jakési opuštěné salaši a tam ho našla hlídka důchodců z domobrany (Home Guard). Dědci historce o žíznivém Holanďanovi možná uvěřili, možná ne, každopádně se věc rozhodli vyřešit celkem korektně a z jejich hlediska asi i správně. Odvezou podezřelého do Grizedale Hall zda nejde o uprchlého vězně a pokud se prokáže, že je opravdu Holanďan spěchající na svou loď, dovezou ho do přístavu autem. Berndt věděl, že s útěkem je konec a rozhodl se hodně riskovat. Během cesty znenadání vyskočil z náklaďáku a snažil se zmizet v lese. Možná doufal, že dědci po „Holanďanovi“ střílet nebudou, a když ano, tak se netrefí. V tomto ohledu se však přepočítal. Dědci na něj nejdřív volali a když to nepomohlo, své Lee Enfield použili a mířili dobře. Berndta s kulkou v zádech pak gardisté odvezli na nedalekou farmu, kde se ho jeden dědek s farmářovou ženou snažili ošetřit, zatímco druhý uháněl pro doktora. Bylo však pozdě, doktor dorazil vlastně jen proto, aby vyplnil úmrtní list.
U-570/Graph v Barrow-in-Furness
A co se dělo v Grizedale Hall? Velitel tábora podplukovník granátnické gardy James Reynolds Veitch s typickou britskou zdvořilostí sdělil Kretschmerovi svou lítost nad tím, že tak odvážný pokus o útěk dopadl bohužel tragicky. To zpravodajský důstojník kapitán Sleigh už tak zdvořilý nebyl. Požádal Kretschmera, aby mu vysvětlil, jak mohl mít Berndt u sebe bombu, dobře padělané dokumenty a co znamenají ony ručně kreslené mapy. Kretschmer hrál blbého, Sleigh řval a tím to po několika desítkách minut také skončilo. Na závěr výslechu Kretschmer požádal Veitche, aby byl nešťastníkovi vypraven vojenský pohřeb. Veitch mu to slíbil a svůj slib dodržel. Poručík Bernhardt Berndt byl pohřben se vší vojenskou parádou na německém válečném hřbitově v Cannock Chase, smutečním řečníkem byl sám Kretschmer. Tři hodiny poté dorazil do Grizedale Hall Hans-Joachim Rahmlow.
Rahmlow se s Kretschmerem osobně trochu znal ještě z Lorientu, a tak se k němu nic netuše ihned hrdě hlásil. Naštvaný Kretschmer ho ale poslal do hajzlu a řekl mu, že brzy stane před stejným soudem jako předtím Berndt. Neshody a křik mezi skopčáky se brzy donesly i k Veitchovi se Sleighem, kteří si mezitím udělali dost jasnou představu o tom, co se mezi vězni asi děje. Dalšího nebožtíka si rozhodně nepřáli, a tak se postarali, aby byl Rahmlow velmi rychle převezen do tábora Carlisle, kde byli ubytováni především důstojníci letectva, a kde tudíž Rahmlowovi v podstatě nic nehrozilo. Odborníci na admiralitě mezitím rozluštili Berndtovy mapky a pak už nebylo nic složitého dát dohromady dvě a dvě a pochopit, co měl nebožtík v úmyslu a proč. Veitch si zavolal Kretschmera do kanceláře, na rovinu mu řekl, že „takhle teda ne“, že okolnosti Berndtovy smrti se v podstatě rovnají sabotáži, a že pokud se něco podobného bude opakovat, bude Kretschmer souzen válečným soudem jako sabotér a špión.
A co se dělo dál? Otto Kretschmer byl o Vánocích 1941 vyznamenán Meči k Dubovým ratolestem Rytířského kříže, což mu Veitch neopomněl slavnostně před celým táborem oznámit. V květnu 1942 byla většina osazenstva Grizedale Hall přestěhována do Kanady, do tábora Bowmanville u jezera Ontario. Zanedlouho se tam objevil i Rahmlow a Kretschmer se opět pokusil sestavit tajný soud. Přípravy procesu však přehlušily jiné události.
Po známém a neúspěšném přepadu Dieppe byla stovka britských válečných zajatců odvezena do Německa v okovech, Churchill se naštval a na oplátku nařídil vsadit do želez stovku Němců v Kanadě. Kanaďané hodlali rozkaz splnit, Němci se vztekali a pod vedením Kretschmera zorganizovali regulérní vězeňskou vzpouru. Tábor rozmlátili, vyzbrojili se kusy nábytku a čekali, až si pro ně Kanaďané přijdou. Strážní sice byli vyzbrojení puškami, ale v duchu fair play si nevzali náboje ani bajonety a řežba takřka ve stylu Foglarových Vontů tudíž mohla začít. Němci se bránili velmi statečně, kladli houževnatý odpor a zpočátku své pozice statečně hájili. Pak však Kanaďané dostali posily v podobě praporu pravidelné armády, nasadili požární hadice v roli „wunderwaffe“ a „zvítězili“. Ztráty byly na obou stranách příšerné; jen málokdo neměl důkladně rozbitou držku.
Od té doby se neposedný Kretschmer aspoň pokoušel organizovat útěky, a ačkoli byl on i jeho podřízení velice vynalézaví, žádný se nezdařil. Kromě toho se Kretschmer stal mistrem tajných šifer a přestože byly jeho dopisy domů samozřejmě cenzurovány, dokázal Dönitze informovat asi o dost důležitých věcech, protože byl ještě několikrát povýšen. Rahmlow se však už těchto incidentů nijak nezúčastnil – Kretschmer se postaral o to, aby byl od dění v táboře dokonale izolován a tím causa U-570 de facto skončila.
Po válce se Kretschmer vrátil do Německa, oženil se s lékařkou, vystudoval práva, v polovině padesátých let vstoupil do nové Bundesmarine a od roku 1962 byl členem štábu NATO. V roce 1970 odešel do penze v hodnosti „admirál flotily“ a zemřel v roce 1998. Čas odvál všechny neshody a s Rahmlowem se nakonec smířil.
Ponorka U-570/Graph přinesla Královskému námořnictvu jen málo – a to ještě poněkud diskutabilních - užitků. Podle konstrukce trupu se dalo spočítat, že ponorky třídy VIIC snesou i hloubky kolem dvou set metrů, což ovšem bylo jen ověření informací, které britská rozvědka měla už od francouzského odboje. Aby ponorka byla aspoň k něčemu užitečná, admiralita poslala Graph do Biskajského zálivu, kde měla v roli korzárské lodi přepadat a potápět německou konkurenci. Velitelem byl jmenován nadějný, avšak nepříliš zkušený ponorkový poručík Peter Barnsley Marriot a to byla asi chyba. 21. října 1942 Marriot zahlédl ponorku U-333, „přátelsky“ se k ní přiblížil a nepřesně vypálil čtyři torpéda. U-333 na nic nečekala a mazala do hlubin. Od té doby už Graph na bojovou misi nevyplula, protože finta byla prozrazena a Němci si jistě dávali pozor. Kromě toho se na německou konstrukci opravdu hodně špatně sháněly náhradní díly, a tak v únoru 1944 byla Graph vyškrtnuta ze stavu Královského námořnictva a 24. března připlula do skotského přístavu Clyde k sešrotování. Nicméně některé součástky se dochovaly dodnes a jsou k vidění v muzeu v Bletchley Parku, kde je koneckonců i velký model postavený přesně podle U-570/Graphu.
Jen ještě dodám, že poručík Peter Barnsley Marriot se ze svého neúspěchu asi dostatečně poučil, protože coby velitel ponorky Stoic potopil několik japonských lodí, palubním dělem ostřeloval přístavy na Jávě a nakonec byl vyznamenán Záslužným křížem (DSC).
Model U-570/Graphu v muzeu v Bletchley Parku
Otto Kretschmer v Kriegsmarine
Otto Kretschmer v Bundesmarine
Tuto novinku přečetlo 245 lidí a poslali8 komentářů.
Stavba pobytových a hospodářských staveb pro vojska v polních podmínkách
D.Ušakov
Vojenské vydavatelství Národního komisariátu obrany SSSR - 1940
Část 2.
Lehátka a zvýšená lehátka
Ležet a spát na zemi je nebezpečné i v létě, neboť následkem může být prostydnutí a následný revmatismus. Pro spaní a odpočinek je třeba zřídit lehátka a pokud je dostatek času a materiálu, tak se dělají zvýšená lehátka a lůžka (obr.19). Lůžka musí být zajištěna proti vlhku a musí být měkká a pohodlná.
Vlhkosti se zbavíme prokopáním stružek kolem lůžka. Ty budou zároveň sloužit jako uličky (obr.13 a 15). Lůžka lze také obsypat suchým pískem (obr.19 b) nebo je zřídit na povalech apod. (obr.19 c).
Při nedostatku času se v suché zemi lůžka zřizují přímo na zemi (obr.19 a). Samotné lůžko je tvořeno nejtenčími větvemi a povrch se poklade slámou, senem, suchým listím apod.
Pokud bude jednotka na místě trávit delší dobu, tak je lepší vyrobit lůžko na povalech nebo na nohách (obr.19 d a 14). Toto lůžko je možné vyrobit z prken, kulatiny, proutí a dalšího materiálu.
Obr.19 Lůžka
Vyhřívání pobytových staveb
Vyhřívání pobytových staveb je velmi potřebné. Vyhřívání je důležité nejen kvůli teplu, ale i pro vysoušení prostorů, zejména zemljanek. Když jsou k dispozici přenosná železná kamna, tak je lze úspěšně využít téměř v jakýchkoli podmínkách. Pokud kamna nejsou, ale je k dispozici krytinový plech, tak je možné si přenosná kamna vyrobit
Obr.20 Různé druhy kamen
Plechové roury jsou nevhodné i pro to, že se v nich shromažďuje vláha a ve vodorovných částech rour v místech jejich spojení vytéká černá a mastná tekutina. Pro zachytávání této kapaliny se k rourám připevňují plechovky z konzerv (obr..20 g) což sice tekutinu zachytí, ale tento systém překáží.
Pokud jsou k dispozici cihly, tak z nich je možné snadno postavit jednoduchá kamna (obr.20 c). Takováto kamna si udrží teplotu po dlouhou dobu a prostory vyhřejí poměrně rychle.
Železná a cihlová kamna je lepší stavět u vchodů, aby se chladný vzduch při otevření dveří co nejdříve ohřál.
Když není ani plech, ani cihly, tak se v tvrdé zemi vykopou kamna s komínem, jak ukazuje obr.20 d. V sypké zemině se zbudují kamna jako na obr.20 e. U takovýchto krbů se palivo položí přímo na zem u stěny a pro odvod dýmu se zřídí škvíra, zakončená ventilačním průduchem z drnů. Aby se dým nedostal do obytných prostor, ohniště se oddělí přepážkou, vzdálenou od ohniště 0,5 – 1,7 m.
Při existenci plechových a krytinových komínů nebo když je možné pro zateplení lůžka využít cihel, se tyto průduchy pro odvod kouře vedou pod lůžky.
Obr.21 Ohřev lůžek komínovými průduchy.
Pokud jsou cihly pro stavbu komínů a stavba není požárně nebezpečná, tak se kamna a komíny umísťují uvnitř stavby (obr.21 a). V tom případě, kdy je stavba kamen a komínu uvnitř stavby nebezpečná, tak se komín a kamna umísťují mimo stavbu (obr.21 b, c)
Při nesoudržné zemině a nemožnosti zbudovat v ní kamna se pro ně vykope jáma (obr.21 c) a pro přívod vzduchu se vykope vedle další jáma. Obě díry se spojí rourou. Když se udělá oheň, otopná jáma se neprodyšně zakryje víkem, třeba z prken.
Komín je možné vyrobit z plechu, cihlový, dřevěný (stlučený z prken nebo z kmenu dutého, vykotlaného stromu).
V polních podmínkách je třeba využít jakéhokoli paliva – rákos, sláma, chvojí apod. Ale při první příležitosti je nutné opatřit si dobré palivo – suché dřevo, třísky nebo nasekané větve. To není důležité nejen pro tom, že suché palivo se lépe zapaluje a dá více tepla, ale i proto, že suché dřevo a větve téměř nekouří a neprozrazují tak polohu jednotky.Dřevo je možné sušit v prostorech kolem kamen, na slunci, na větru pod přístřeškem a ve zvláštních sušárnách, o kterých bude řeč později.
Ohniště pro vaření pokrmů a kuchyně
Normálně se jídlo připravuje v polních kuchyních a k vojákům se vozí v termoskách a voda se převařuje ve varných kotlích. Nezřídka však může nastat případ, kdy si vojáci budou muset jídlo a pití připravovat sami.
Jídlo v kotlících je možné připravovat na držácích (obr.22a) nebo na vyrobených kuchyňských plotnách (obr.22 b).
Pro vaření pokrmů v kotlících je možné zřizovat zvláštní ohniště (obr.22 c).
Obr.22. Různé způsoby přípravy pokrmů
Lázně, prádelny, sušárny a dezinfekční komory.
Polní lázně a prádelny se budují obyčejně v zemljankách (obr.23). Aby se voda nemusela nosit daleko, lázně a prádelny je třeba stavět kdekoli poblíž vodního zdroje.
Vodu je možné ohřívat v obyčejných kotlích, zapuštěných do kamen nebo v dřevěných sudech. Pro ohřátí vody v sudech je třeba mít výhradně bezešvé plechové roury. Pokud máme jenom jeden sud. Tak trubka povede do sudu a tam se zajistí, jak je na obr.23 a při dvou sudech se vezmou dvě trubky, jež se umístí jako na obr.23b. Voda v trubce, jež prochází ohništěm, se ohřeje a stoupá vzhůru do sudu a namísto ní přichází se sudu studená voda. Díky tomu se obsah sudu ohřívá.
Aby se trubka mohla ohnout, tak místo ohybu se ohřeje doruda, pak se trubka zapříčí mezi dvěma zarážkami zabitými do země nebo mezi dvěma kládami.
Aby se nemusela voda nosit přes celou místnost, je možné udělat ve stěně u sudu zřídit otvor a zasadit do něj žlab pro nalévání vody.
Pro získání páry v lázních je možné zřídit kamna jako na obr.23 d.
Obr.23 Lázně a prádelna a ohřívaní vody
Pro praní je třeba z prken stlouci koryta a pro vyváření prádla je zapustit do kotle.
V polních podmínkách vojáci často zmoknou. Usušit prádlo a výstroj je možné ve větru a na slunci nebo (při nepříznivém počasí) kolem kamen v zemljankách. Avšak tento způsob má mnoho nedostatků: vzduch v zemljankách vlhne a vzniká nepříjemný zápach, ale i být v zemljance v mokrých a mokrou výstrojí není dobré. Je možné se osušit jednoduše pod přístřeškem, ale za špatného počasí zabere tento způsob velmi mnoho času. Proto při nejbližší možné příležitosti je třeba zřídit speciální sušárnu. Na obr.24 jsou různé sušičky, ve kterých se vzduch ohřívá pod přístřeškem.
Stěny sušáren se dělají z proutí, prken, stanoviny apod. Pro přívod vzduchu shora mezi stěnami je třeba ponechat úzkou škvíru. Za deště se tato škvíra překryje shora stříškou z prken (obr.24 a) nebo stanovým plátnem (obr.24 b).
Za větru se celá konstrukce zakryje stanovinou, pouze nad zemí se ponechá mezera 20 – 30 cm. (obr.24 c).
Pro zavěšení kabátu, košile atd. je možné zřídit ramínka (obr.24 d) a pro boty a výstroj regály (obr.24 e).
Obr.24 Sušičky
Mnohem efektivnější sušičky je možné zřizovat v zemljankách, vyhřívaných kamny, jak je na obr.25, nebo ve zvláštních objektech, jako na obr.26.
Obr.25 Sušárny s kamny
Obr.26 Sušárny ve zvláštních objektech.
Pro likvidaci hmyzu, nalezlého do prádla a výstroje je možné zřídit dezinfekční komoru (obr.27).
Obr.27 Polní dezinfekční komora
V takovýchto komorách se prádlo nebo výstroj položí na horní rošt. Komora pro prádlo se shora překryje deskou a prádlo se vkládá skrze dvířka. Pod komorou se dole umístí kamna. Ve stropu kamen se zřídí otvory pro průchod horkého vzduchu. Na kamna se poklade vrstva velkých kamenů.
Aby dým nepronikl do komory na prádlo, tak mezi ní a kamna se položí plátno a zatíží se plátem železa. Do toho musí být proříznut otvor – ten má také krytku. Horký vzduch přejde přes kameny a rozpálí je. Když se pak kameny polijí vodou, dojde k velkému odpařování vody.
Pro úplnou likvidaci hmyzu postačí roztápět 3 hodiny. Když se kameny rozpálí, topení v kamnech se přeruší, ucpe se komín a nalévací trubkou se pomalu lije voda na kameny. Horké páry stoupají vzhůru. Společné působení horkého vzduchu a páry zbaví oděv všech škůdců do 15 – 30 minut.
Studny a filtry
Pokud v prostoru jednotky není potok nebo studna s čistou vodou, tak vojáci si studny sami vykopou. Aby se studny opětovně neznečistily, je třeba je dělat pod přístřeškem a aby se v nich voda nekalila, dno se obloží kameny.
Pro čistění zakalené vody je možné zřídit jednoduché filtry, jako na obr.28
Obr.28 Polní filtry
Obr.29 Záchody
Záchody a odpadní jámy
Záchody se budují jako roštové (obr.29) s napříč položenými prkny pro nohy. V zimě je nutné záchody zateplit, jako na obr.29.
Pro suché odpadky se v místě jednotky rozmístí bedny nebo jámy s plochými střechami a pro splašky se kolem kuchyně vykopou jámy, také zavíratelné plochými poklopy.
Každý voják vždy musí pamatovat, že na zachování dobrého zdraví závisí jeho bojeschopnost a že když se stará o sebe, tak zároveň splácí svůj dluh vůči vlasti a snáze dosáhne vítězství nad protivníkem. Proto vojáci jsou při odpočinku povinni nezanedbávat žádné maličkosti, dělat všechno možné pro vlastní zabezpečení, pro vlastní odpočinek a pro zachování vlastních sil, potřebných pro boj.
Zde další z mnoha příruček pro sovětského vojáka....
Stavba pobytových a hospodářských staveb pro vojska v polních podmínkách
D.Ušakov
Vojenské vydavatelství Národního komisariátu obrany SSSR - 1940
Výběr místa pro stavbu pobytových a hospodářských staveb
Vojenské jednotky a oddíly musí často pobývat v polních podmínkách mimo obydlené oblasti. Tento pobyt může být různě dlouhý – den, dva. Ovšem nastávají případy, kdy je třeba stát na jednom místě poměrně dlouhou dobu. V takovém případě musí mít vojska možnost žít a odpočívat se vším pohodlím, dostupným v polních podmínkách, aby si vojáci zachovali své síly pro nadcházející boje. Co je pro to potřeba?
Pro samotné vojáky se zřizují stany, stavějí se salaše nebo zemljanky. Ty se poté vybaví lehátky nebo palandami, policemi a prostorem pro uložení zbraní a výstroje, osvětlením a během zimy i topením.
Místo pobytu jednotek je třeba v první řadě vybavit polním ohništěm pro vaření pokrmu, sklady pro materiál, koupelnami, prádelnami, sušárnami, dezinfekčními prostory pro likvidaci hmyzu, stájemi, záchody, žumpami, vhodnými cestičkami nebo zásobovacími trasami. Někdy je třeba zbudovat zářezy pro ochranu před střepinami leteckých bomb, pokud je protivníkův nálet pravděpodobný.
Všechny tyto stavby je nutné dělat tak, aby je bylo možné pohodlně používat, aby nepřekážely jedna druhé a spolu s tím aby byly dobře zamaskované před nepřátelským letectvem. Pro to je třeba dobře obhlédnout terén a určit místa pro jednotlivé stavby. Při tom je třeba dodržet následující:
Obr.1 Přibližné rozmístění staveb
Všechny stavby musí být zamaskované lesem nebo křovinami a také by měly být chráněny před větrem prudkými svahy kopců, stromy apod.
Na místě stavby je třeba zřídit odvod dešťové a odpadní vody a proto je stavby třeba umísťovat na svazích. Také se musí vybrat místo s tvrdým, nerozmoklým povrchem (hlinitopísčitá a hlinitá půda).
Rozmístění staveb musí umožňovat dobré zamaskování zásobovacích cest. Pěšinky a cestičky je třeba vytyčovat tak, aby procházely mezi keři, kolem plotů nebo hrazení, na mezích apod.
Obr.2 Cestička v zemi a cestička z prken
Pro obytné stavby je třeba vydělit nejvyšší, nejsušší, před větrem chráněné místo na pruských svazích, aby se zemljanky stavěly jednodušeji a aby se snadno odváděla voda.
Kuchyně a ohniště pro přípravu pokrmů je třeba umísťovat kolem zdrojů pitné vody.
Koupelny a prádelny je třeba umístit také kolem vodních zdrojů, ale v takovém počtu, aby nezašpinily pitnou vodu.
Pokud je místo pobytu jednotky vybráno poblíž řeky nebo potoka, tak využití vody je v následném pořadí: nejvíce proti proudu musí být místo, kdy se bere voda na pití, pak místo náběru vody na vaření, níže koupelna na mytí lidí, poté místo pro prádelnu a nakonec místo pro koupání koní.
Záchody a odpadní jámy je nutné umístit kdekoli za ohybem krajiny a tak, aby převažující větry vály směrem od tábora a ne naopak.
Krom toho musí být u pobytového místa jednotek dostatek materiálu pro stavbu (chvojí, klestí, dřevo, dobré drny, kameny apod.).
Výběr typu stavby
Podmínky, ve kterých se staví pobytové místo, bývají velmi různorodé jak ohledně klimatu, roční doby a počasí, tak i ve vztahu ke krajině a době na provedení stavebních prací. Stavby pro různé podmínky se proto liší.
V létě, když je vedro, musí vojáci a výstroj najít v těchto stavbách chládek, ochranu před prachem. V zimě pak stavby musí chránit před chladem a nepřízní počasí. Na podzim během dešťů musí stavby chránit před deštěm a vlhkem. Na jaře pak jde o ochranu před vlhkem, tajícím sněhem apod.
V lesnaté krajině je možné na stavbu narubat dříví a tyčovinu. Ve stepní krajině se dřevo ne vždy najde a pro stavbu se musí využít drny, rákos, tráva, sláma apod.
Při používání této příručky je třeba mít na zřeteli, že ačkoli poskytne popis řady různých staveb, v praxi to může dopadnout tak, že ani jeden z popisovaných objektů nebude možné postavit pro nedostatek potřebného materiálu. V takovém případě je třeba projevit iniciativu a vynalézavost a umět kombinovat různé druhy staveb.
Například na jakémkoli obrázku zemljanky je střecha z tyčoviny, ale když ta není a máme pár prken a hodně rákosu, znamená to, že prkna využijeme jako základ střechy a ty se pak pokryjí rákosem.
Stěny staveb je také možné vyrábět z různých materiálů: z proutí, z prken, z drnů a dalších podobných věcí. Pro stavbu pecí, stolů, lůžek, věšáků, úložných míst na zbraně atd. je možné využít také všelijakých prostředků.
A tak tedy je nutné se v každém jednotlivém případu přizpůsobovat situaci a přítomnému materiálu a vybírat nejvhodnější typy staveb a jejich vybavení.
Pro lepší využití příručky je v ní popsána odděleně organizace samotných staveb a zvlášť způsob jejich vybavování.
Při výběru typu stavby je nutné myslet, kolik času máme na práci. Například pokud jednotka¨nezůstane na jednom místě dlouho, tak se pro pobyt staví pouze stany nebo větrné přepážky a vyhřívá se pazdeřím; pokud se pobyt protáhne, tak se nejdříve postaví stany, ale hned je nutné přistoupit ke stavbě zemljanek s dobrým nářadím.
Při využití příručky je nutné věnovat pozornost tomu, že se v ní nehovoří o stavbách obranného charakteru, potřebných pro ochranu jednotky, pro maskování a ochranu při náletu. Typy těchto staveb jsou v jiných příručkách.
Stany
Z jednotlivých velkých kusů plátna je možné rychle a jednoduše sestavit stany různého typu. Na obr.3 je jednoduchý stan ze čtyř pláten. Aby stanem nefoukalo, je možné spoje přetáhnout složeným plátnem., Jedno z čelních pláten se upevní těsně a druhé pouze na jenom okraji, tak aby ho bylo možné využívat jako vchodu a východu.
Obr.3 Stan ze 4 – 6 pláten
Pro ochranu stanu před profukováním je nutné spodní okraj zajistit kolíky a drny. To také vytváří ochranu před podfukováním. Při dešti, vlhku se kolem stanu udělá stružka pro odvod vody.
Ve stanu na obr.3 je možné pouze sedět nebo ležet a pro delší obývání je nevhodný. Pokud se stany mají využívat dlouho, je třeba postavit stan zvednutý se stěnami z proutí nebo prken. Také je možné udělat dvojitý plot z proutí, kdy se mezera vysype zeminou. Lze použít i pytle se zeminou.
Obr.4 Stan se stěnami – nahoře stěna z proutí, uprostřed dvě stěny z proutí vysypané zeminou a dole stěna z naplněných pytlů.
V takovýchto stanech je možné umístit nadzemní lůžka a je možné v nich stát a nebouchat hlavou o plátno. Aby voda nepronikala skrze švy na vrcholu stanu, je lepší tento šev o něco pustit níž a nedávat ho do samotného hřebenu střechy, stan se v takovém případě podepře nástavcem z tyčoviny.
Pokud se stany staví v zimě a nadlouho, tak je možné použít dvě vrstvy plátna a mezi nimi slámu, seno, suché listí, rákos atd. V zimě za suchého počasí se dolní okraje stanů zasypou a upěchují zeminou a slámou. Za vlhkého počasí je lepší konce stanu upnout na nízké stěny, jak je na obrázku 4 b) – ochrana před plísněmi a hnilobou. Stavba zateplených stanů vyžaduje velké množství plátna….
Zateplení tímto způsobem je velmi těžké a aby nedocházelo k prověšení, je třeba plátno ukládat na kostru z latí nebo tyčoviny (obr.5).
Podélně uložená prkna se na krov nedávají, neboť plátno by se za nimi prověšovalo, shromažďovala by se tam voda a plátno by promoklo. Sláma mezi plátny by podlehla hnilobě.
Čelní stěny je u takovýchto stanů lepší dělat z drnů, z kulatiny s přisypáním zeminy.
Na obr.6 je kruhový stan pro 24 lidí. Takovýto stan se dělá velmi jednoduše, nejsou u něj požadavky na nějaké složitější materiály. Je také teplejší, ale kostra musí být neustále podepřena.
Obr.5 Stavba zatepleného stanu – zemljanky
Obr.6 Kulatý stan (pro 24 lidí).
Zástěny
Při krátké zastávce je možné poměrně rychle zbudovat různé druhy zástěn z okolního materiálu. Na obr.7 je polokruhová zástěna, tvořená obyčejnou kostrou. Na obr.8 je pravá zástěna z latí (kostra – rakotuljet: kostra, rozdělená dvěma suchými kládami, položenými jedna na druhé. Klády jsou spojeny kůly a mezi oběma kládami se nacházejí kameny).
Obr.7 Polokruhová zástěna
Obr.8 Laťová zástěna
Aby zástěna chránila nejen před větrem, ale i před deštěm, tak stěny je nutné udělat šikmé a pokrýt je zvenčí takovým materiálem, po kterém voda snadno zteče (sláma, rákos, prkna, plátno apod.).
Salaše, zemljanky, přístřešky a stáje
Salaše je možné budovat valbové (obr.9) a sedlové (obr.10). Základ pro salaše tvoří kulatina nebo latě, ohebné větve (obr.11), prkna a další okolní materiál. Ke „střešním latím“ se uvazují svazky trávy nebo slámy. Svazky slámy nebo trávy se pokládají zespoda nahoru tak, aby konce horních svazků překrývaly ty spodní. Svazky se vážou do síly 8 – 10 cm. Takto dobře provedená střecha vodu nepropustí a v salaších se dobře udrží teplo. Tyto stavby jsou však velmi nebezpečné ohledně požáru. Pokud není tráva ani sláma, tak salaše je možné pokrýt smrkovými větvemi nebo plátnem ze stanů.
Obr.9 Valbová salaš
Dobrý základ pro salaše je možné vyrobit z prutů, ovšem stavba takovýchto salaší zabere mnoho času.
V nerovné krajině je možné urychlit stavbu salaší tak, že se stavějí u prudkých svahů (obr.12). Tento prudký svah pak tvoří stěnu salaše.
Obr.10 Salaš se sedlovou střechou
Obr.11 Salaš z ohebných větví.
Obr.12 Salaš u prudkého kopce
Obr.13 Zemljanka se sedlovou střechou.
Zemljanky se staví stejně jako salaše, ovšem mnohem důkladněji a to proto, aby se udrželo více tepla. Zemljanky se budují ve stavebních jámách a jejich stěny a střechy se pokrývají nánosem zeminy a drnů. Zemljanky stejně jako salaše je možné stavět s valbovou střechou (obr.14) nebo se sedlovou střechou (obr.13b). Na některých místech je možné je vykopat v prudkých svazích (obr.15). V zemljance se dělají dveře, přičemž v zimě je vhodné vchod vybavit předsíní a dvěma dveřmi.
Obr.14 Zemljanka s valbovou střechou pro 10 lidí
Obr.15 Zemljanka v prudkém svahu
Pro ochranu objemného materiálu se budují přístřešky z prken (obr.17), kulatiny, proutí apod.
Pro koně se budují polní stáje (obr.18 ). V zimě je stěny u koníren možné dělat z dvojité vrstvy. Mezera se vysype zeminou. Také je možné využít kulatiny s přisypáním zeminy nebo zesílení drny.
Obr.16 Stavba předsíně u zemljanky
Obr.17 Přístřešek pro objemný materiál
Obr.18 Polní stáj
Tuto novinku přečetlo 85 lidí a poslali0 komentářů.
Tato dělostřelecká tvrz je jednou z pěti stavebně dokončených čs.tvrzí.Tuto tvrz tvoří 5 srubů ,které jsou vybetonované v nejvyšším stupni odolnosti(stupeň IV),to znamená ,že stropy a stěny jsou tvořeny vrstvami železobetonu o síle 3.5 metrů.Tyto sruby jsou propojeny navzájem chodbami a v podzemí je též spousta sálů ,ve kterých bylo vše potřebné.Jako např.vojenská kasárna ,ošetřovna,muniční sklady ,no bylo tam prostě vše potřebné a důležité pro chod takovéto tvrze.Sruby měly odolávat všem tehdy známým dělům nejvyšší ráže a samozřejmě i nejtěžším leteckým pumám.Osádku tvrze mělo tvořit 316 vycvičených a vybraných vojáků,kteří prošli speciálním výcvikem a byli zařazeni v tzv.hraničářských plucích.Mimo tyto pevnostní jednotky ,měla být ještě Bouda posílena půlrotou pěchoty (ASI 87vojáků pěchoty),kteří byli určeni ke střežení srubů a byli též určeni k boji na povrchu tvrze v případě útoku výsadkářů nebo proti německým ženistům ,kteří by se dostali k jednotlivým srubům.Celkem by tedy Boudu bránilo zhruba asi 400 vojáků.
I když v září 1938 ještě nebyla tvrz zcela vnitřně vybavena –chybělo vybavení strojovny ,filtrovny a dalších věcí,její nejdůležitější část otočná a výsuvná střelecká věž s dvojčetem houfnic ráže 100mm též nebyla dodána,obsadilo Boudu 119 příslušníků hraničářského praporu 19.Velitelem tvrze Bouda byl jmenován major pěchoty Jan Špale.
Stavba tvrze byla zahájena 1.října 1936 a byla dokončena v neuvěřitelně krátkém termínu a to 2 roky.Stavba tvrze si vyžádala životy 5 dělníků,kteří zde pracovali.Jinak podle období výstavby tvrze zde pracovalo 250 až 800 dělníků.Stavbu prováděla firma ing.Zdenko Kruliš z Prahy.
Dělostřelecká tvrz Bouda byla soustavou těchto srubů,které byly propojeny podzemím.
Tento srub měl ve výzbroji celkem 6 těžkých kulometů vz.37 použitých jako dvojčata .Z toho dvě dvojčata byly pod betonem a jedno dvojče bylo nainstalováno v kopuli.Další výzbrojí tohoto srubu byly dva lehké kulomety vz.26 .Jeden kulomet byl umístěn ve střílně pod betonem a druhý byl v pancéřovém zvonu.Tento srub měli i nouzový východ pro opuštění posádky,který ústil do ochranného příkopu pod střílnami.Dále tento srub obsahoval dva sklady kulometného střeliva ,filtrovnu vzduchu,ubikace pro mužstvo a poddůstojníky ,sklad ručních granátů a proviantu,byla tam i místnost pro velitele srubu i místnost pro telefonistu a samozřejmě umývárna i WC.Osádku tohoto srubu mělo tvořit 21 mužů.Tento objekt byl spojený s podzemím schodištěm ,které čítalo 129 schodů .Vyjít toto schodiště s podzemí do srubu je docela záhul ,to mi věřte.Samozřejmě se zde počítalo s instalací výtahu ,ale k tomu již nedošlo,Hitler byl rychlejší.
V září 1938 byl srub plně připraven k boji.Byly nainstalovány veškeré zbraně ,byli zde i zásoby munice a proviantu.
[img][/img]
[img][/img]
[img][/img]
shodiště z podzemí k tomuto srubu,uprostřed měl jezdit výtah
[img][/img]
K-S 22 „Horymír“
Tento palebný srub měl být hlavní zbraní tvrze Bouda.Zde měla být instalována pancéřová výsuvná otočná věž s dvěma houfnicemi ráže 100 mm,které by měly dostřel 11 950 metrů s rychlostí palby 15-20 ran za minutu.Tato věž by byla zapuštěna do kruhové šachty s průměrem otvoru 7 metrů a hloubkou 11 metrů.Na povrch měla vyčnívat jen vrchní část věže pancéřový zvon a 2 ventilační otvory.Obranu okolí věže měl na starosti lehký kulomet vz.26 ,který měl být umístěn v pancéřovém zvonu a v případě nějaké komplikace měl postřelovat okolí věže.Samotná otočná dělová věž nebyla na Boudu dodána,jakožto ani na žádnou jinou dělostřeleckou tvrz.V roce 1938 byly ve Škodových závodech v Plzni rozpracované dvě první prototypy dělové věže,ale nebyly nikdy dohotoveny a jejich osud mi je nejasný.Asi je roztavili,ale opravdu to nevím co se s nimi stalo.Dělová věž měla hmotnost více než 440 tun(120 tun měla pohyblivá část a 120 tun protizávaží ) a byla vyrobena z nejkvalitnější pancéřové oceli ,která měla vydržet i ty nejtěžší zásahy včetně bombardování.Věž by se dokázala při elektrickém pohonu otočit o 360 stupňů za 1 minutu a do palebné polohy se vysunula o 70 centimetrů během 9 sekund.Měla to být hlavní a nejůčinnější zbraň tvrze,která by kryla okolí Králík a okolí a podporovala by palbu z ostatních dvou tvrzí Adam a Hůrka.
Bohužel toto se nepodařilo uskutečnit .
Pod dělovou věží v mezipatře se kromě vstupu do šachty nacházela místnost pro manipulaci se střelivem ,pohotovostní skladiště munice ,čtyři nádrže na vodu a vstup do pancéřového zvonu.V tomto mezipatře měli ještě být uskladněny dvě náhradní hlavně pro houfnice.V dolním patře objektu měla být filtrovna ,ubikace pro pohotovostní obsluhu dělové věže ,která čítala 8 vojáků,dále stanoviště velitele objektu a sociální zařízení.V šechny patra byly spojeny s podzemím schodištěm ,které čítá 99 schodů a uprostřed měl jezdit výtah s nosností 2500 kg.
Jelikož tato věž nebyla dokončena ve Škodových závodech v Plzni ,nemohla být ani nainstalována na tvrzi Bouda ,což vlastně snižovalo její bojovou hodnotu pro kterou byla tato tvrz postavena.
[img][/img]
otvor pro věž i z mezipatrem
[img][/img]
a takhle by to asi vypadalo ,kdyby se stihla usadit(foto Maginotova linie)
[img][/img]
K-S 22a „Krok“
Tento srub je vchodový a veškerý materiál ,proviant ,munice a plno dalších jiných věcí šlo právě přes tento srub.Tento objekt je u tvrzí vždy vybudován na odvrácené straně k nepříteli ,aby jej nepřítel nemohl pozorovat ,ostřelovat nebo ohrozit nějakým jiným způsobem.Tvrz musela být plynule zásobována a právě k tomu sloužil tento vchodový objekt.Nepočítalo se s ním jako s klasickým bojovým srubem a jeho výzbroj sloužila jen k vlastní ochraně srubu.Tento srub byl vyzbrojen těžkým kulometem vz.37.který se nacházel v pravé střelecké místnosti,v levé střelecké místnosti se nacházel lehký kulomet vz.26.Další dva lehké kulomety byly v ve dvou pancéřových zvonech,kterými by střelci zajištovali kruhovou obranu objektu.Pancéřové zvony byly na každé straně po jednom.Tlouštka těchto dvou zvonů byla 30 cm a jejich hmotnost byla 52 tun.Každý zvon měl 4 střílny.Čtvrtý lehký kulomet vz.26 byly instalován ve střílně uvnitř objektu a měl za úkol bránit vchod ,kdyby byly otevřeny nebo zničeny velké pancéřové dveře srubu.Vjezd do tohoto vchodového srubu měli uzavírat mřížová vrata a potom dvoje vrata ze silné oceli ,která měla být opatřena střílnami.První vrata měla být padací s tlouštkou 7cm a vážila by 21 tun.Na těchto vratech měli být pancéřové desky o síle 5 cm.Za ohybem vjezdu do podzemí tvrze měla být další vrata ,která by se měla pohybovat do stran .Tlouštka těchto vrat měla být 4 cm a hmotnost 8 tun.Mezi těma padacíma a posuvnými vraty tak vznikl prostor ,kde by se v případě zamoření aut bojovými látkami prováděla jejich očista.Po zavření těchto vrat by vznikl takový hermetický uzavřený prostor .V prostoru za druhými teda posuvnými vraty mělo být překladiště materiálu,kde se materiál ,munice a bůh ví co ještě překládalo z nákladních aut na ruční úzkorozchodné vozíky ,které se kolejištěm tlačily do různých skladů a místností v tvrzi.Do tohoto překladiště se vlezli dvě nákladní auta za sebou.V případě tohoto vchodového srubu se též ani jedny dveře nepodařilo v roce 1938 usadit.
[img][/img]
[img][/img]
[img][/img]
K-S 23 „Teta“
Tento pěchotní srub neměl zbraně tzv .pod betonem,ale jen pod pancířem.A to v pancéřové kopuli ,kde bylo dvojče těžkých kulometů vz. 37 a jeden lehký kulomet vz.26 v pancéřovém zvonu.Další pancéřový zvon měl být pozorovací a byl vlastně hlavním pozorovacím prvkem tvrze pro pevnostní dělostřelectvo v prostoru Kralické oblasti.Srub byl dvoupatrový a z podzemí tvrze se do srubu musí vyšlapat 106 schodů,uprostřed schodiště měl jezdit nákladní výtah o nosnosti 400 kg.
Tento srub měl stanoviště velitele objektu,místnost pro dělostřelecké pozorovatele,sklady střeliva,proviantu,místnost telefonisty,radiostanici,ubikace pro mužstvo,umývárnu ,WC.
Osádku tvořilo 19 vojáků.
V září 1938 tento objekt nebyl osazen hlavním pozorovacím zvonem pro dělostřelecké pozorovatele a šachta byla jen provizorně zastřešena.
[img][/img]
[img][/img]
K-S 24 „Libuše“
Výzbroj tohoto srubu tvořily dvě dvojčata těžkých kulometů vz.37 ve střílnách pod betonem a 2 lehké kulomety vz.26 v pomocných střílnách.Další dvojče těžkých kulometů bylo v pancéřové kopuli na objektu.Další dva lehké kulomety byly ve dvou zvonech.I k tomuto srubu vede z podzemí tvrze schodiště o 167 schodech .Schodištová šachta měla je vysoká 31 metrů a středem měl opět jezdit výtah o nosnosti 400 kg.Srub má svůj vlastní východ ,takže vojáci mohli hlídkovat i venku a v případě nebezpečí se vrátili dovnitř.Ve srubu byly dva sklady kulometného střeliva ,filtrovna ,dvě ubikace,sklad proviantu,stanoviště velitele ,místnost telefonisty,umývárna ,WC.
Bojová osádka činila 26 mužů.
N a tomto srubu je zvláštní to ,že za okupace na něm Němci prováděli zkoušky a chtěli srub odstřelit ,což se jim nepovedlo.Němci položili k základům srubu opravdu hodně výbušniny,kterou odpálili.Obrovský výbuch objekt nerozmetal,ale pouze posunul o 50 cm vlevo ve směru hlavních střílen.
[img][/img]
[img][/img]
[img][/img]
[img][/img]
a něco z podzemí
dělostřelecká galerie a dopravní vozík
[img][/img]
[img][/img]
Náhledy jednotlivých srubů
[img][/img]
Podzemí tvrze tvořily sklady střeliva ,vojenská kasárna ,filtrovna ,strojovna ,ošetřovna a spousta dalšího vybavení ,které potřebovala tvrz ke svému chodu.
Za všeobecné mobilizace v září1938 bylo ve skladech v tvrzi Bouda přes jeden milion kulometných nábojů ráže 7,92 mm.Škoda že se nezachovali pancéřové zvony a kopule.Část vytrhli za okupace Němci a část v 50 tých letech národní podnik Kovošrot.
Tak zatím aspon něco o této tvrzi.Časem snad ještě něco doplním.
Zdroje-Malý průvodce- Dělostřelecká tvrz Bouda z let 1936-38
Československé pevnosti-Jiří Macoun
VAL NA OBRANU REPUBLIKY-Martin Ráboň ,Oldřich Gregar,Bohuslav Kachlík a kolektiv
Tuto novinku přečetlo 162 lidí a poslali3 komentářů.
Základna BA-64 posloužila pro vytvoření několika zkušebních modelů, ale vzhledem k velkému objemu výroby šlo o velmi malé množství.
Železniční verze
Práce na sestrojení obrněného automobilu BA-64 pro železnici začaly již v létě 1942. Stroj se vyvíjel ve dvou verzích – BA-64V (Vyksunský) a BA-64G (Gorovský). U prvního se využilo ocelových bandáží, stejně jako u BA-20 žd, nasazované namísto kol. Krom toho broněvik dostal hever pro zvednutí nad koleje při snímání kol. Gorkovská verze vybavená 4 nevelkými železničními koly, na osách namontovanými párově a staženými v přední a zadní části stroje. Broněvik při tom vyvěsil, ale kolejnice poskytovaly oporu.
První dvě verze BA-64V a BA-64G vznikly na podzim 1942 a po testech a úpravách na konci února 1943 oba broněviky putovaly na testy ke Správě obrněných vlaků a obrněných strojů GBTU Rudé armády.
6.března 1943 náčelník správy generálmajor tankových vojsk Černov podepsal zprávu o výsledcích testů:
„Testování byly vystaveny dva obrněné automobily s různými variantami železničního podvozku. První verze (BA-64V) zhotoven podle již existujícího obrněného automobilu BA-20. Druhá podvozková verze (BA-64G) zhotovena podle projektu Molotovova autozávodu. Druhá verze testy nevydržela, neboť systém nebyl konstrukčně dotažen.
Charakteristika první verze:
1. Motor standardní M-1, rychlostní skříň z náklaďáku GAZ-AA (třístupňová, čtyřrychlostní);
2. Sasi – GAZ-64 s pohonem na všechna kola;
3. Rozchod – 2100 m
4. bojová hmotnost – 2590 kg
5. tah na háku – 650 kg (při suché kolejnici)
6. Rozměry – výška 1900 m, šířka 1800 mm, délka 3800 mm
7. Výzbroj – kulomet DT na otáčecím střelišti, přizpůsobený pro střelbu na pozemní a vzdušné cíle
8. Bojová zásoba – 20 zásobníků po 63 patronách (1260 patron)
9. Posádka – 2 lidé, řidič velitel-střelec
10. Objem palivové nádrže – 90 litrů
11. Dojezd 360 – 400 km
Výsledky testů obrněného automobilu BA-64V
Testy proběhly na železničním polygonu VOSO Rusé armády ve stanici Ilino, Gorkovská železniční cesta na zasněžené trati.
1. Jízda po kolejích – 782 km
2. Jízda po zemi – 250 km
3. Zafixovaná maximální rychlost na kolejích – 82 km/h
4. Spotřeba (benzín II třídy) 24 kg/100 km
5. doba přechodu obrněného automobilu z normálního na železniční nebo opačně při málo natrénované posádce (2 lidé) 25 – 35 minut.
6. Za celou dobu testů obrněný automobil BA-64V neutrpěl žádnou poruchu a či něco abnormálního. Ve všech rychlostech byla jízda automobilu plynulá. Obrněný automobil z železničním podvozkem prokázal plnou spolehlivost a provozuschopnost.
Nutné konstrukční změny během zavedení stroje BA-64V do výroby.
1. posílit hever
2. Zesílit připevnění zametačů
Závěr
Obrněný automobil BA-64 železniční verze – BA-64V vydržel testy a může být přijat do sériové výroby s provedením konstrukčních změn uvedených v této zprávě“.
V roce 1943 vyrobil GAZ ještě dvě verze BA-64V a v roce 1944 se ve Vojnovičově vagónce v Moskvě dočkala přestavby na železniční verzi ještě 14 BA-64V. Všechny stroje se využívaly v sestavách jednotek obrněných vlaků do konce války.
Co se týče BA-64G, tak tento projekt se dočkal zamítnutí jako složitý a nespolehlivý. V roce 1943 v GAZu zhotovili ještě dvě vylepšené verze BA-64G, avšak brzy práce na těchto strojích skončily.
BA-64 s kulometem DŠK
Září 1942 vývojové oddělení Gorkovského závodu zahájilo práce na posílení výzbroje obrněného automobilu BA-64. Pro malé rozměry stroje jiné varianty než využití 12,7 mm kulometu DŠK nebyly. Větší rozměr a hmotnost výzbroje vyžadovala zvětšit rozměr věže a využití věžového pohonu z tanku T-60. Vývoj a zhotovení nového broněviku, jež dostal označení BA-64D (DŠK) se zbrzdilo a montáž skončila až dne 2.dubna 1943.
DŠK se na BA-64D montoval v osmihranné věži s pohonem z T-60. Kulomet se připevnil ve speciální konzoli, jež umožňovala střelbu na vzdušné a pozemní cíle od -6 do +70°. Střeliště obsahovalo dva zaměřovače – pro pozemní a vzdušnou palbu. Osazení věže s pohonem T-60 vyžadovalo změny v konstrukci střechy, vnitřního bočního pancíře a regálů pro uložení střeliva. Hmotnost stroje vzrostla na 2,425 tun.
3 a 6.dubna 1943 prošel BA-64D střeleckými testy a 12.dubna byl předveden představitelům GBTU. Broněvik zanechal dobrý dojem a hlavní námitkou přítomných pozorovatelů se stalo nahrazení zásobníku s 30 náboji kulometným pásem. 11.května 1943 náčelník GBTU generálporučík tankových vojsk Věršinin poslal dopis Národnímu komisaři středního průmyslu Akopovovi:
„Vojenskému sovětu BT a MV 22.dubna 1943 GAZ předvedl tři typy obrněného stroje BA-64D – širokorozchodový, výsadkový a s kulometem DŠK…..
Nové typy stroje jsou určeny:
..2. Umístění DŠK na BA-64:
a) pro krytí pěchoty před letectvem protivníka
b) pro posílení protivzdušné obrany jednotek frontové zóny
V souladu s tím požaduji:
…vyrobit do 1.června 1943 sérii 10 kusů obrněných automobilů s kulometem DŠK pero vojenské testy“.
GAZ se však od úpravy stroje s kulometem DŠK s patronovým pásem zřekl díky „složitosti rozmístění kulometného pásu ve věži BA-64“ a také díky velké přetíženosti podniku dalšími zakázkami. Obrněný automobil BA-64D proto zůstal v jediném exempláři.
Obrněné transportéry
První pokusy ohledně vývoje lehkého obrněného transportéru pro štábní a průzkumnou činnost podnikl GAZ na konci září 1942. V březnu 1943 nový stroj s označením BA-64E dorazil na testy.
Výsadkový obrněný automobil mohl mimo řidiče převážet 5 vojáků. Za tímto účelem sloužily dvě příčné lavice – přední pro dva lidi a zadní pro tři lidi. Trup se musel o něco zvýšit, v přední části střechy měl automobil otáčející se věžičku s kulometem DT pro střelbu proti pozemním a vzdušným cílům. BA-64E se předpokládalo využívat jako:
„ a) Stroj pro převoz samopalníků v zóně palby kulometů a ručních zbraní;
b) transportér střeliva na palebné pozice
c) tahač 45 mm protitankového kanónu, v tomto případě namísto 5 samopalníků obsadí automobil obsluha kanónu“.
Na začátku dubna 1943 vyrobili v GAZu ještě jeden BA-64E, ale již na širokorozchodném šasi. Na tomto modelu se kulomet DT nemontoval pro svou nepotřebnost.
22.dubna se broněvik spolu s BA-64D předvedl představitelům GBTU po čemž došlo k přijetí rozhodnutí „vyrobit do 1.června 1943 sérii 10 kusů výsadkových obrněných automobilů pro vojenské testy“.
To se však nezdařilo, ale na konci roku 1943 tři verze BA-64E putovaly ke 3.gardové tankové armádě a do 7.mechanizovaného svoru pro vojenské testy. V únoru 1944 přišly výsledky: „verze obrněných transportérů na základě BA-64 jsou pro vojenský provoz nevhodné“.
V září 1944 vyrobily v GAZu ještě další tři BA-64E a ty se od předchůdců lišily chybějící střechou (nahradila nepromokavá celta), rozmístěním sedadel podél boků pro 4 lidi a zavedením dodatečných střílen pro pozorování a palbu z osobních zbraní. V prosinci 1944 shromáždil podnik ještě další tři BA-64E, přičemž na jednom z nich osadil radiostanicí 12.RTM – tento stroj je v některých dokumentech nazýván BAŠ-64 (štábní). Avšak i u těchto modelů se konstruktéři nedokázali zbavit stísněnosti bojového prostoru a nevhodného rozmístění výsadku. V prosinci 1944 další práce na obrněném transportéru na základě BA-64 skončily.
BA-64 s Gorjunovým kulometem
V únoru 1944 se v dílnách NIBT polygonu na jeden BA-64 osadil 7,62 mm Gorjunův kulomet SG-43. Šlo o silnější zbraň než byl DT. Montáž SG-43 proběhla bez jakýchkoli větších úprav v konstrukci věže. Testy, provedené v dubnu 1944 ukázaly následující:
„Neexistence ramenní opory kulometu SG-43 značně zhoršuje přesnost a rozptyl střelby z místa ve srovnání s DT. Vedení efektivní palby za jízdy je v jakýchkoli podmínkách nemožné.
Při bočním náklonu automobilu se tělo svalí na kulomet, neboť chybí jeho rotace podél podélné osy.
Výměny krabice s patronami u kulometu SG-43 je možná pouze při zvednutí zbraně o 12 – 15°a při jejím největším možném vychýlení doleva. V bojové situaci je tento proces nepohodlný a těžko proveditelný“.
Díky tomu všechny práce na umístění kulometu SG-43 na BA-64 skončily.
BA-64 zimní
V létě 1942 zahájili konstruktéři GAZu projektové práce na zimní verzi BA-64 s lyžemi a pásovým podvozkem. Projekt vedl ruský vědec a objevitel S.Něždanovský. Vývoj probíhal s malými přestávkami do listopadu, v prosinci začala montáž stroje a v lednu 1943 stroj vyrazil na testy a to s označením BA-64Z (zimní).
Namísto zadních kol se montovaly skříňové lyže se čtyřmi nevelkými zdvojenými koly na bocích. Maločlánkový pás obepnul lyže a opřel se o kola. Převod na pád zajišťovalo ozubené kolo speciální konstrukce, namontované na náboji zadního kola. Namísto předních kol se na BA-64Z namontovaly lyže z polopásového náklaďáku GAZ-60.
Testy BA-64Z proběhly od 30.ledna do 10.února 1943. Broněvik přesvědčivě překonal zasněženou pláň, ale jeho ovladatelnost zůstávala špatná. Krom toho značně vzrostla spotřeba paliva a maximální rychlost činila 22 km/h. Díky tomu byly na jaře 1943 veškeré práce na tomto stroji BA-64Z přerušeny.
Vojenské úpravy
Nevelké množství BA-64 ve frontových podmínkách podlehlo různým úpravám. Jedna z těch nejrozšířenějších – demontáž věže a někdy střechy trupu – umožňovala získat z BA-64 lehký obrněný transportér. Existuje fotografie takového stroje, vyzbrojeného protitankovou puškou. V některých případech se protitankové pušky umísťovaly ve věži namísto kulometu. Existuje foto BA-64, změněného v pancéřovaný štábní automobil – je na něm demontována střecha a horní část boků trupu, je nově umístěno sedadlo a druhé sklo. A naopak, existuje vyobrazení BA-64 s dodatečnou ochranou – střecha věže zakrytá pancéřovým kupolovitým poklopem, jež se na pantech otvíral dozadu. Takový obrněný automobil využíval 4.gardový tankový sbor.
Obrněný automobil BA-64G na testech, duben 1943
Obrněný automobil BA-64D, duben 1943. Kulomet DŠK při maximálním zvednutí.
Obrněný automobil BA-64E na frontových testech, zima 1944
Obrněný automobil BA-64E, druhá verze (bez střechy), září 1944.
Práce na vývoji nového lehkého obrněného automobilu s náhonem na všechna kola pro Rudou armádu začaly ve vývojovém oddělení Gorkovského závodu v září 1941. Jedním z podnětů se možná stal pokus ospravedlnit se před vojenskými činiteli za LB-62 – stroj se i přes mnohačetné přímluvy a dopisy na nejvyšší instance nedočkal sériové výroby. Krom toho jediný výrobce lehkých obrněných automobilů pro Rudou armádu – Vyksunský závod DPO – v srpnu 1941 dostal za úkol rozšířit výrobu součástek pro tanky a výroba BA-20 se tak ocitla na druhé koleji.
Ale i samotný automobil BA-20 již neodpovídal potřebám Rudé armády.
Ať je tomu jakkoli, v září 1941 proběhlo na GAZu zasedání pod vedením hlavního konstruktéra závodu A.Lipgarta a jeho zástupce N.Astrova (právě dorazil z Moskvy) a na něm se posuzovala koncepce nového broněviku. Dohodlo se v té době jedno jediné možné řešení – jako podvozku využít nového stroje GAZ-64, jehož výrobu GAZ rozjel koncem srpna 1941. Pro Malé rozměry GAZ-64 se musel omezit počet členů posádky na 2 a výzbroj na 1 kulomet DT. Během vývoje pancéřového trupu se využilo zkušeností s LB-62 a také schématu ukořistěného německého obrněnce SdKfz 221, který do Gorkovského závodu dorazil (ostatně tvar trupu LB-62 již z německého stroje mnohé převzal).
Návrh vývoje nového lehkého obrněného automobilu byl předán výše Národnímu komisariátu středního průmyslu a odtud do GABTU. Gazovská iniciativa se dočkala schválení a závod dostal za úkol vypracovat detailní projekt a smontovat zkušební model ¨nového obrněného automobilu s termínem do 1.ledna 1942.
Práce na detailním projektování stroje s továrním označením GAZ-64-125 započaly ve druhé dekádě října 1941, součástky přišly na řadu na začátku listopadu a samotná montáž začala na začátku prosince. 9.ledna 1942 nový stroj poprvé vyrazil. Broněvik vznikl na základě automobilu GAZ-64 s náhonem na všechna kola, jehož výroba začala v srpnu 1941. Pro osazení pancéřového trupu bylo třeba podvozek trochu upravit – změnit rozmístění pedálů, pák a volantu, posílit pérování, usadit tlumiče z GAZ M-1 a torsní stabilizátor boční stability na zadním zavěšení, umístit benzínovou nádrž s větším objemem, o něco zkrátit rám atp. Trup stroje tvořil svařovaný 15 – 4 mm pancíř s velkým zkosením. Tvar broněviku v mnohém připomínal LB-62 a německý broněvik SdKfz 221. Pro nástup posádky velitele a řidiče sloužily dvoje dveře v bocích. Řidič měl výhled skrze nevelký otvor v předním pancíři s průzorovou škvírou zasklenou Triplexem z tanku T-60. Výzbroj tvořil kulomet DT a ten se osadil do otáčející se věže, jež se upevnila ke stojanu podlahy automobilu. Bojová zásoba 20 zásobníků (1260 patron). Umístění kulometu zabezpečovalo vedení palby jak proti pozemním, tak i proti vzdušným cílům (úhel zvednutí 75°). Věž neměla střechu a shora se zakrývala otvíracími protigranátovými síťkami (podle vzoru německých obrněných strojů SdKfz 221 a SdKfz 222). Pro pozorování bojiště měl velitel ve věži k dispozici dvě pozorovací štěrbiny se sklem Triplex v pravém a levém boku. Obrněný automobil disponoval radiostanicí RB s tyčovou anténou. Broněvik dostal charakteristické rysy stroje, vyvinutého v těžké válečné době – minimum kontrolních přístrojů na palubní desce (tachometr a teploměr), zjednodušené elektrovybavení (například pouze jeden přední světlomet) atd.
Během měsíce prošel nový broněvik továrními testy, během kterých se objevila řada nedostatků. Hlavně šlo o slabé zavěšení, zvláště pak u přední nápravy. 3.února 1942 vojenský zástupce tankové správy GABTU na GAZu, vojenský inženýr I.stupně Okuněv zaznamenal: „Zkušební práce. V současnosti se k odeslání do Moskvy připravuje broněvik GAZ-64…“.
Po nezbytných úpravách ve dnech 19 – 23.února 1942 proběhly v souladu s rozkazem NKSM a GABTU Rudé armády č.021 testy broněviku. Testovala se jízda a střelba a to na Sofrinském polygonu. Stroj najezdil celkem 318 km a z kulometu vystřílel 378 patron. Komise pod předsednictvím plukovníka Malygina uvedla, že po zasněžené cestě pro saně broněvik jezdit nemůže, protože jeho stopa je širší než u saní a díky čemuž dochází k vyvěšení kola (diferenciál se opře o zem). Společně s tímto komise uvedla dobrou průchodnost, dobré vedené palby z DT, dobré rozmístění ovládacích prvků a dobrý výhled u velitele a špatný u řidiče – při prudké zatáčce není vidět na cestu. V závěru zprávy je uvedeno:
„1. Lehký obrněný automobil GAZ-64 je svými takticko-technickými kvalitami lepší než BA-20 a značně ho převyšuje svými tahovými vlastnostmi a průchodností. Umístění výzbroje umožňuje volný a rychlý přechod od střelby proti pozemním cílům na ty vzdušné.
2. Obrněný automobil BA-64 může být přijat do výzbroje Rudé armády jako:
a) spojovací stroj
b) bojový stroj pro letecké výsadkové a stíhací skupiny
c) pro službu ochrany vojsk na cestách a při dislokaci na místě.
3. Obrněný automobily BA-64 může být přijat do sériové výroby namísto BA-20. Při zavedení jeho výroby je třeba odstranit nedostatky, uvedené v protokolu.
4. Současně s přípravou sériové výroby musí Molotovův automobilový závod pokračovat v testech obrněného automobilu BA-64, zaměřených na kvalitu agregátů a průchodnost v jarních a letních podmínkách na gusmatikách“.
Mezi hlavní nedostatky patřila nutnost oddělení benzínové nádrže od bojového prostoru železným plechem (v opačném případě na podlahu vytékal benzín), odstranění vůle mezi věží a trupem, posílení desky stojanu věže, umístění ochranných podkladů na pohonu pro ochranu hlavy velitele, umístění rukojeti na zarážku věže apod.
První vyhotovení zprávy o testech ze dne 27.února 1942 odešlo k s.Poskrebyševovi s odkazem na I.V.Stalina za podpisem Akopova (Národní komisař středního průmyslu) a s.Birjukova (komisař GABTU) s požadavkem přijetí stroje do výroby“.
Žádost se dočkala schválení a 3.března se zkušební model GAZ-61-125 předvedl členům vlády SSSR. Stroj zanechal dobrý dojem a 14.března byl obrněný automobil pod označením BA-64 rozhodnutím Státního výboru obrany přijat do výzbroje Rudé armády s jeho sériovou výrobou v Gorkovském závodě.
První BA-64 sjely z výrobní linky již v dubnu, avšak neprošly vojenskou přejímkou pro chybějící kola. Další rozvoj výroby lze vysledovat podle svodek vojenského představitele GABTU na GAZu inženýr plukovníka Okuněva:
„V první čtvrtině května 1942 trupů pro BA-64. Plán na dekádu – 80, přijato – 35. Program trupů BA-64 nesplněn pro chybějící elektrody MD a neosvojená montáž stroje…
O BA-64. Úkol – 77, na montážní lince – 33, přijato - 0. Zmaření výrobního plánu obrněných automobilů nastalo pro špatné dodávky… součástek v potřebním množství, krom toho dodnes nedorazila kola GK.
Plán na květen 1942 – 250 BA-64, za měsíc přijato – 125, zbytek od dubna – 50, odesláno za květen – 28….
Plán na červen 1942 – 400 BA-64, za měsíc přijato – 200, zbytek od května – 147, odesláno za červen – 267, zbytek k 1.červenci – 80…
Zmaření programu obrněných automobilů se objasňuje v první řadě neexistencí ředitelské pozornosti k objednávkám. V průběhu téměř celého měsíce velmi špatně přicházely motory a nápravy. Do 29.června nebyla guma, ale ani tento nedostatek nemohl v žádném případě omezit výrobu a přípravu k přejímce, neboť závod rozhodl, že stroje budou předány na kombinovaných gumách. 29.června dorazilo 720 kol a 2.července ještě dalších 500 kol a tímto se program zabezpečil.
Plán na červenec 1942 – 275 BA-64, za měsíc přijato – 275, zbytek od června – 80, odesláno za červenec – 211, zbytek k 1.srpnu – 144…
Plán na srpen 1942 – 400 BA-64, za měsíc přijato – 400 (99 radiových), zbytek od července – 144, odesláno za srpen- 269 (68 radiových, zbytek ke dni 1.září – 275 (31 radiových)
Plán na září 19421 – 400 BA-64 (200 radiových), za měsíc přijato 405 (135 radiových), odesláno za měsíc – 443 (104 radiových), zbytek k 1.říjnu – 237 (62 radiových)…
Plán na říjen 1942 – 400 BA-64 (200 radiových), za měsíc přijato – 400 (200 radiových), zbude od září – 237 (62 radiových), za měsíc odesláno – 344 (131 radiových), zbytek ke dni 1.listopadu – 239 (131 radiových)“
Je třeba dodat, že během sériové výroby prodělala konstrukce BA-64 řadu změn. Například v červnu 1942 se přestaly osazovat síťky na věži – jejich efektivita nebyla nijak vysoká a spíše překážely. Krom toho zkušenosti z letního provozu ukázaly, že teplota v bojovém prostoru dosahuje až 55 – 60°C. V červenci 1942 se proto v přední části prořízl ventilační otvor, shora krytý pancéřovým pouzdrem. To umožnilo lepší odvětrání bojového prostoru, zvláště pak během jízdy. V záři konstruktéři doplnili otvor ve střeše motorového prostoru (jako u BA-10) a to umožnilo zlepšit chlazení motoru. Ten se totiž díky špatnému přívodu vzduchu často přehříval.
Zkušenosti z bojového provozu BA-64 odhalily nespolehlivost stroje – při garantovaném dojezdu 10 000 km docházelo u mnoha broněviků k poruchám již po 1000 – 4000 km. Například 30.dubna 1943 náčelník správy obrněných vlaků a strojů generálmajor Černov poslal řediteli závodu GAZ Livšicovi tento dopis:
„Přeposílám Vám kopii výtahu zástupce techniky velitele 5.mechanizovaného sboru inženýr plukovníka Ščerbakova o hromadných poruchách broněviků BA-64. Stroje nevydržely garantovaný dojezd a urazily celkem 2500 – 4000 km. Z 96 automobilů se jich porouchalo 56“.
Zjistilo se i velké množství nedostatků v konstrukci broněviku – slabé zavěšení, nedostatečné chlazení motoru, špatný výhled od řidiče a vysoké těžiště při poměrně úzkém rozchodu kol. Poslední faktor často zapříčinil převrácení broněviku během manévrování a při zatáčení, zvláště když za volantem seděl nezkušený řidič (ve frontových podmínkách velmi častý jev). Proto na podzim 1942 začali konstruktéři GAZu pracovat na vylepšení konstrukce. Současně se hlavní prací stalo projektování stroje o širším rozchodu. Již na konci října 1942 zkušební verze takového broněviku putovala na testy. Stroj také dostal označení GAZ-64-125-B. Nehledě na vyšší hmotnost – 2,425 tun oproti 2,36 tun u BA-64 – dynamické vlastnosti nového stroje zůstaly nezměněny a díky širšímu rozvoru náprav (1446 mm oproti BA-64 - přední 1290 mm, zadní 1245 mm) poměrně značně vzrostla boční stabilita. Krom toho doznala změn i konstrukce zavěšení – na přední osu osazeny 4 hydraulické tlumiče a díky tomu se zlepšily vlastnosti a také došlo k odstranění torsního stabilizátoru boční stability. Krom toho na novém stroji došlo ke zvýšení výkonu motoru (na 54 koní), zlepšilo se jeho chlazení a v přední části boků se prořízly dva kulaté otvory zlepšení výhledu od řidiče. Všechny nové prvky prošly testy na několika zkušebních verzích na podzim 1942 – v zimě 1943 a na konci února začal vznikat první výrobní série modernizovaného obrněného automobilu s označením BA-64B.
8.března 1943 hlavní konstruktér oddělení GAZ V.Gračev a zástupce vojenského zmocněnce GBTU v závodě starší technik poručík A.Novický poslali Tankové správě dopis s přílohou záznam z testů nového stroje:
„2.března 1943 experimentální dílna OGK vzala jeden obrněný automobil 64-125-B se širším rozvorem, bočními otvory pro zlepšení výhledu řidiče, předními tlumiči a změněným ocasem (přední a zadní blatníky). Od 2 do 8.března stroj najezdil 400 km.
Všechny tyto změny zvyšují bojové i taktické vlastnosti obrněného automobilu a vyžadují rychlé zavedení do sériové výroby“.
Podle usnesení Státního výboru obrany měl Gorkovský automobilový závod od 25.května 1943 přejít na výrobu širokorozchodných obrněných automobilů BA-64B, avšak to se do začátku června nepodařilo.
V období od 5 do 14.června 1943 provedlo německé letectvo na Gorkovský automobilový závod řadu velkých náletů. Svrhnout se podařilo 2170 bomb, z toho 1540 na území závodu. Využívalo se tříštivotrhavých bomb o hmotnosti 250 – 1000 kg a zápalné o hmotnosti do 250 kg. Němečtí letci také ve velkém využili světlic.
Díky těmto náletům došlo k úplnému zničení nebo ke značnému poškození více jak 50 budov a objektů, shořela dílna pro podvozky, kola, montážní a teplárenská dílna č.2, hlavní dopravník, lokomotivní depo. Ve slévačských provozech šedé a kujné slitiny došlo k úplnému zničení jádra, úseku barevných slitin a elektropece, silného poškození doznala kovárna, motorová dílna č.2, servisní dílna, nářaďovna a lisovna a mnoho obytných domů.
Po tomto bombardování se GAZ ocitl v těžké situaci – prudce se snížil příkon elektrické energie díky poškození elektrorozvodů, z provozu byl vyřazen vodovod a krom toho závod zůstal bez stlačeného vzduchu – došlo k poškození nebo ke zničení 6 kompresorů o celkovém objemu 21 000 m3. Ve 32 dílnách došlo k vyřazení 5 900 kusů technologické výbavy (51%), 8 000 elektromotorů (5620 zcela zničeno), 9180 dopravníků a transportérů, více jak 300 elektrosvářecích strojů, 14 000 elektrických sad a radiové aparatury, 28 mostových jeřábů.
Po bombardování oblasti GAZ ve dnech 5 – 14.června 1943 výrobu broněviků BA-64 zastavil, neboť dílny, vyrábějící automobilové součástky a hlavní dopravní pás byly zcela zničeny nebo velmi poškozeny. Usnesením Státního výboru obrany musela výroba BA-64 začít opět od 1.září, avšak již v srpnu závod dal dohromady 100 obrněných strojů zlepšené konstrukce BA-64B. Do dokonce roku 1943 Gorkovský závod vyrobil 405 kusů BA-64B, z toho 214 s radiostanicí. Celkem za rok 1943 GAZ předal Rudé armádě 1424 broněviků BA-64 a BA-64B.
V roce 1944 výroba BA-64 značně vzrostla a vyrobilo se 2950 strojů BA-64B (z toho 1404 s radiostanicí). V říjnu tentýž závod provedl další modernizaci stroje – šlo zejména o zlepšení spolehlivosti zavěšení. Výroba BA-64 probíhala i v roce 1945 (1742 broněviků) a skončila v roce 1946, kdy vojenská přejímka přijala posledních 62 kusů BA-64B. Celkem od dubna 1942 do února 1946 GAZ vyrobil 3903 broněviků BA-64 a 5160 strojů BA-64B a celkový objem výroby činil 9063 obrněných strojů. Obrněnec BA-64 se tak stal nejrozšířenějším obrněným automobilem Rudé armády.
Obrněné automobily BA-64 se zařazovaly do řádných tankových jednotek Rudé armády v květnu - červnu 1942 tedy od začátku sériové výroby. Stroje se zařadily do tankového sboru – 5 strojů v správy, po 3 v tankových a po 17 v motostřeleckých brigádách. Tankový sbor tak čítal 31 strojů BA-64. Krom toho v té době začalo formování motocyklových pluků (v každém po 10 strojích BA-64) a zvláštních výzvědných praporů (po 12 kusech BA-64).
Na konci června 1942 putovaly obrněné automobily BA-64 do 3.zvláštní školní obrněné roty a 8.zvláštního školního pluku, do 15.motostřelecké brigády, do 5.tankové armády (Romaněnko), do 7 a 11.zvláštního motocyklového pluku, pod velení s.Buděnného, do Moskevského automobilového centra, do 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 10, 12, 13, 15 a 16.zvláštního výzvědného praporu a ke štábu 7.tankového sboru.
V září 1942 začala Rudá armáda sestavovat 10 zvláštních pancéřových praporů, do jejichž sestavy patřilo 32 strojů BA-64 (do každého) a také 15 zvláštních praporů obrněných strojů, z nichž každý měl dvě roty BA-64 a roty T-70, celkem 22 obrněných automobilů BA-64 a z tanků T-70. Tyto prapory dostaly zařazení do sestav tankových nebo mechanizovaných sborů. Jindy se mohly do jejich sestavy zařadit obrněné automobily BA-20 nebo BA-10, ačkoli podle norem do těchto praporů nepatřily. O něco později, v říjnu 1942, začalo vznikat 25 praporů obrněných transportérů, majících 12 strojů BA-64 a 12 anglických BTR „Universal“.
Se vznikem zvláštních tankových pluků se do jejich sestavy zařadilo po 3 strojích BA-64 – do spojovacích pluků.
Během bojů se BA-64 aktivně využíval pro průzkum a spojení, jako doprovod nákladních kolon a střeleckých jednotek. Jejich ztráty byly velké – stroj měl ochranu pouze proti kulkám a slabou výzbroj. Podle stavu ke dni 15.května 1945 měly jednotky Rudé armády 3314 obrněných automobilů všech typů – více jak 3000 z nich tvořily BA-64. Pokud známe množství vyrobených BA-64, tak je snadné si spočítat, že téměř 2/3 automobilů se během bojů ztratilo.
Po skončení druhé světové války sloužily obrněné automobily BA-64 v Rudé armádě do začátku padesátých let.
Mimo Rudé armády se BA-64 v nevelkém množství využíval i u zahraničních armád. Malé množství ukořistěných BA-64 využívala Wehrmacht a SS – většinou u policejních a ochranných jednotek.
Polské vojsko dostalo v letech války 81 kusů BA-64. 28 z nich se ztratilo. Zbylé se dočkaly v omezené míře provozu až do roku 1956. 10 strojů BA-64 dostal československý sbor generála Svobody.
Po válce se mnoho BA-64 předalo Národní armádě GDR, kde se těchto strojů využívalo jako policejních. V té době se BA-64 dostal do Jugoslávie, Číny a Severní Koreje. Jejich nevelké množství se dočkalo bojového využití během války v Koreji v letech 1950 – 1953.
První zkušební model obrněného automobilu GAZ-64-125, leden 1942
Kolona broněviků BA-64 po opravě. Únor 1943. Na prvním stroji je vidět kulomet v poloze pro protiletadlovou palbu.
Obrněné automobily BA-64 míří na frontu, červenec 1943.
Srovnívací testy zkušebního širokorozchodného broněviku BA-64 (vpředu) s normálním strojem.
Obrněný automobil vyrobený únoru 1944
Obrněné automobily BA-64 a anglický obrněný transportér "Universal"(v čele kolony) odjíždějí na průzkum, Běloruský front, únor 1944.
Obrněný automobil BA-64B v Königsbergu, 3.Běloruský front, duben 1945.
Obrněné autmobily BA-64B v ulicícgh Bucharestu, 1944.
Němci ukořistěný obrněný automobil BA-64B ze 4.obrněné divize
Opravdu mnoho prostoru nezbývalo...
Tuto novinku přečetlo 126 lidí a poslali2 komentářů.
Krom středních obrněných automobilů, oficiálně přijatých do výzbroje Rudé armády, posloužily v letech války i broněviky domáckého průmyslu. Řeč je především o pancéřovaných nákladních automobilech GAZ-AA a ZIS-5 zhotovených Ižorským závodem v červenci – srpnu 1941.
27.června 1941 začala z iniciativy leningradského výboru a městského výboru komunistické strany vznikat Leningradská armáda lidové domobrany (LANO). 30.června se podařilo sestavit štáb armády a začaly se formovat první 3 divize a ty také na začátku července odjely na frontu. Do 19.července vznikla 4 divize, poté další gardová (gardová proto, že do nich vstupovali nejlepší pracující Leningradu rezervovaných národním hospodářstvím) a v září 6 a 7.divize LANO. Celkem se takto podařilo sestavit 10 divizí lidové domobrany a také dalších 20 různých praporů a pluků v celkovém počtu 160 000 lidí.
Z iniciativy ředitelství a stranické organizace Ižorského závodu bylo rozhodnuto pro vyzbrojení divizí této armády zhotovit pancéřové automobily. A protože BA-20, vyrobené nad plán nebylo řešením – potřebovala je armáda, v konstruktérském středisku závodu během několika dní vznikl projekt pancéřování nákladních automobilů GAZ-AA a ZIS-5.
Šlo o poměrně jednoduchou konstrukci: pancéřové pláty 6 – 10 mm zcela chránily kabinu a motor a dva pancíře se umístily podél boků zevnitř korby. Pro nástup posádky do kabiny sloužily dvoje dveře v bocích, vzduch pro chlazení motoru přicházel skrze dva otvory v předním pancíři – ty se zavíraly pancéřovými krytkami. Projekt shlédl leningradský stranický výbor a rozhodl předat Ižorskému závodu potřebné množství nákladních automobilů. První stroje tak začaly do výzbroje jednotek Leningradské armády lidové domobrany přicházet asi od 15.července.
Výzbroj pancéřovaného GAZu tvořil kulomet DP nebo DT a z něj šlo pálit skrze střílnu v čelním pancíři. U kulometů DŠK, Maxim a DA z protiletadlových střelišť, umístěných na korbě. Část strojů namísto protiletadlových dostala těžké Maximy, osazené v pancéřové polověži na střeše kabiny. ZIS-5 se mimo DT a DP vpředu vyzbrojoval 45 mm protitankovým kanónem model 1934 nebo 1938. Kanóny se zajistily na korbě a mohly pálit pouze vpřed ve směru jízdy stroje. Krom toho podle fotografií několik ZIS dostalo 20 mm kanón ŠVAK, namontovaný na improvizovaném podstavci.
Žádné zvláštní označení pro tyto stroje nebylo používáno. V dokumentech se stroje nazývaly „obrněný stroj GAZ (ZIS“, „poloobrněnec IZ“ nebo „střední obrněnci IZ“). Přesné množství vyrobených broněviků se dosud nepodařilo stanovit, ale když vyjdeme z toho, že v sestavě každé divize Leningradské armády lidové domobrany měl sloužit oddíl z 24 takovýchto strojů (12 GAZ a 12 ZIS), je možné předpokládat, že Ižorský závod vyrobil nejméně 100 takovýchto strojů.
Pokud je v dokumentech potvrzena existence poloobrněnců pouze u dvou divizí (2 a 4.), tak lze předpokládat, že stroje mohly být i v 6, 7.divizi, sestavené v září (existují fotografie těchto jednotek s předmětnými obrněnci).
Tyto obrněné automobily figurují i v dokumentech z konce července a začátku srpna 1941. Například ve zprávě o bojové sestavě ze dne 26.července 1941 je uvedeno: „U 14.dělostřelecké brigády: 40.zvláštní tankový prapor – 2 tanky T-26, 2 obrněné automobily, 44.zvláštní tankový prapor – 12 kusů 45 mm kanónů, 12 protiletadlových kulometů na obrněných strojích“. Podle stavu ke dni 27.července měla 2 a 4.divize lidové domobrany a 191.střelecká divize celkem 79 poloobrněnců. K 1.srpnu měla 4.divize lidové domobrany pancéřový oddíl – 24 broněviků, 25 protiletadlových kulometů, 142 lidí. 7.srpna velitel této divize hlásil: „Rota obrněných strojů – protiletadlových zařízení (10 ks) – v 1.střeleckém pluku, protiletadlový kulometný oddíl (13 strojů) rozmístěn pro krytí štábu divize“.
Velká část poloobrněnců Ižorského závodu skončila v bojích na cestách k Leningradu v červenci – září 1941. Při tom několik strojů ukořistili Finové a využívali jich do jara 1942.
Nehledě na ztráty, podle stavu ke dni 10.května 1942 vojska Leningradského frontu čítala 46 takovýchto obrněnců (14 ZIS a 32 GAZ). Z toho 55.armáda měla 10 vozů GAZ (po jednom u 72.střelecké divize a v rotě ochrany štábu armády a 8 u 267.zvláštního dělostřeleckého kulometného praporu) a 6 ZIS (3 u 125.střelecké divize, 2 u 2.zvláštního výzvědného praporu a 1 u 267.zvláštního dělostřeleckého kulometného praporu), u 8.armády 22 GAZů (jeden u 15.zvláštního minometného oddílu) a 8 ZIS (1 u 10.střelecké divize a 7 u zvláštního minometného oddílu). Podle fotografií se minimálně jeden broněvik ZIS-5 účastnil bojů při průlomu blokády Leningradu v lednu 1943.
Krom obrněných automobilů, o kterých je pojednáváno výše, Ižorský závod vyráběl ještě několik strojů, konstrukčně se lišících. Například u jedné z německých jednotek, operující u Leningradu, došlo k využití broněviku na šasi GAZ-AA s částí trupu z BA-10, ke kterému byla navařena pancéřová kabina s otvory v bocích a pozorovací věžičkou na střeše. Podle německých zdrojů tento stroj Němci ukořistili od Rudé armády. Existuje foto dalšího podobného stroje, ovšem s přední částí z poloobrněnce GAZ a s umístěným zařízením PTK.
Ještě na jedné fotografii lze spatřit obrněný automobil na podvozku ZIS-6 s trupem polobroněvika ZIS-5 (může být z T-26 nebo z BT). Kolik takovýchto obrněných automobilů existovalo není známo. Nejspíše jde o pouhý jeden exemplář.
Broněviky z Oděsy
Při obraně Oděsy v létě a na podzim 1941 trpěly jednotky Rudé armády nedostatkem obrněné techniky. Organizovali proto výrobu improvizovaných tanků v městských podnicích. Pro tento cíl dobře posloužily traktory STZ-5, když dostaly pancíř a kulometnou výzbroj. Avšak v některých dokumentech, například v „Hodnocení obrany Oděsy“ z roku 1943 se vedle obrněných traktorů připomínají i pancéřované automobily. V této zprávě je uvedeno:
„V polovině srpna 1941 bylo v závodech lednového povstání a Říjnové revoluce zorganizována výroba tanků a obrněných automobilů z traktorů a náklaďáků. Osazovaly se 45 mm kanóny a dva kulomety Maxim. Tanky se opancéřovaly lodní ocelí síly 14 – 20 mm, na broněvicích síla pancíře dosahovala 25 mm. Mezi pancířem a vnitřní stěnou byla vkládána dřevěná výplň. Broněviky se v boji ukázaly jako zranitelné v přední části, protože docházelo k ničení ráfků. Zezadu bylo třeba udělat vhodnou ochranu a do boje jet na zpátečku. Toto se projevilo jako dobré. Později byla kola broněviků ovinuta celtovinou a to prodloužilo životnost. Do 14.září bylo zhotoveno 31 strojů, což umožnilo sestavit tankový prapor. 14.září začaly práce na opancéřování ještě 15 traktorů“.
Další dokument „Zpráva o práci oddělení tankových vojsk v období obrany Oděsy od 1.srpna do 15.října 1941“, vypracovaný náčelníkem ABTV Oděského obranného pásma plukovníkem Maximovým dne 11.března 1942 se o obrněných automobilech nezmiňuje:
„Krajně nedostatečné množství tanků u Přímořské armády donutilo tankové oddělení jít cestou výroby tzv. Oděských tanků. V průběhu krátké lhůty silami a prostředky zvláštního servisního praporu a místních podniků bylo zcela opancéřováno a vyzbrojeno 49 traktorů STZ-5, připraveny kádry velitelů a řidičů“.
V tomto dokumentu je uvedeno pouze 13 obrněných automobilů BA-10 ve výzbroji Přímořské armády ke dni 1.října 1941.
Avšak v hlášeních o bojové sestavě vojsk Přímořské armády podle stavu ke dni 1.října 1941 je v sestavě zvláštního tankového praporu zmíněno 31 obrněných automobilů, 13 tanků BT, 4 tanky T-26, 9 strojů CHT a jeden T-37 a ke dni 10.října 10 tanků BT, 2 tanky T-26, 9 vozů CHT a 31 obrněných automobilů, 10 tankových kanónů 45 mm a 69 kulometů. Žádné informace o obrněných traktorech v těchto dokumentech nenalezneme.
Otázka, zda se pancéřovaly během obrany Oděsy i automobily, tak zůstává neustále otevřená.
Práce NATI
Podle dokumentů na podzim 1941 opancéřovaly určité množství nákladních automobilů i moskevské podniky, ovšem typy a vyrobené množství není známo. Například v „Dodatečném vysvětlení přerušení výroby v tankovém oddělení NATI NKSM v roce 1941“ stojí:
„….Téma č.127. Osazení 45 mm tankového kanónu na základ pancéřovaného automobilu GAZ-AA. Vypracováno podle objednávky NKSM – vyprojektován a postaven zkušební model zařízení. Do výroby nezaveden pro probíhající výrobu obrněných automobilů s kanóny. …..Technická pomoc závodům ZIS a Kompresor – prokázána technická pomoc specialistů v projektování pancíře některých strojů ve vyjmenovaných podnicích“.
Krom toho lze narazit na zmínky o výrobě obrněných strojů pro divize lidové domobrany v moskevských podnicích, ovšem žádné dokumenty na toto téma se dosud nepodařilo odhalit.
Samohybky na automobilových podvozcích
V letech Velké vlastenecké války existovaly pokusy využít nákladní automobily sériové výroby v závodech v SSSR jako základny pro sestrojení samohybek.
ZIS-41.
Již 1.července 1941 národní zbrojní komisař D.F.Ustinov podepsal rozkaz následného znění:
„Vzhledem k velké potřebě protitankových a protiletadlových samohybných dělostřeleckých prostředků a pro neexistující speciální základ pro tyto stroje přikazuji:
1. Závodu č.4 vyvinout a vyrobit 37 mm kanón na samohybném podvozku
2. Závodu č.8 vyvinout a vyrobit 85 mm protiletadlový a protitankový kanón na samohybném podvozku
3. Závodu č.92 vyvinout a vyrobit 57 mm protitankový kanón na samohybném podvozku.
Při projektování zařízení se orientovat na průmyslem osvojené a vyráběné nákladní automobily se zvýšenou průchodností nebo na pásové traktory.
Protitankové zbraně musí mít navíc pancéřovanou kabinu.
Projekty samohybek musí být předloženy k posouzení 15.července 1941…“
Podle tohoto rozkazu vznikla dne 4.července 1941 v závodě č.92 speciální konstruktérská skupina pod vedením P.F.Muravjeva. Ta na konci měsíce předložila vojenským činitelům k posouzení dvě verze samohybek: ZIS-30 a ZIS-31. První stroj představoval otáčející se 57 mm protitankový kanón ZIS-2, umístěný na tahači T-20 „Komsomolec“ a druhý stroj představoval stejný kanón ZIS-2 na třínápravovém nákladním automobilu GAZ-AAA se speciálně pancéřovanou kabinou. Srovnávací testy těchto strojů, provedené na konci července ukázaly, že ZIS-31 je při střelbě stabilnější a ukázal i další výhody. Avšak díky tomu, že ZIS-31 došlo ke značnému přetížení, jeho průchodnost za ZIS-30 zaostávala. Také pro velký nedostatek třínápravových nákladních automobilů GAZ-AAA a ZIS-6 v armádě dostal přednost typ ZIS-30 na „Komsomolci“. Také začala jeho sériová výroba. Co se týče ZIS-31, tak vojenští činitelé se od něj odvrátili. Žádné zobrazení tohoto stroje v současnosti není k dispozici.
V roční zprávě o práci oddělení hlavního konstruktérského závodu č.92 za rok 1941 je o předmětném stroji uvedeno následující:
„ZIS-31 – 57 mm protitankový kanón s úsťovou rychlostí střely 995 m/sec a osazený na speciálně pancéřovaném třínápravovém, 1,5 tun nákladním automobilu GAZ-AAA.
ZIS-31 vyprojektována z iniciativy závodu na konci měsíce. V červenci došlo k vyrobení zkušební verze. V srpnu začaly tovární testy.
Konstrukčně ZIS-31 představuje otáčející se část ZIS-2, osazenou na speciálně pancéřovaném třínápravovém, 1,5 tun nákladním automobilu GAZ-AAA.
Cíl vyprojektování ZIS-31, stejně jako ZIS-30, spočíval v tom, aby došlo k pohyblivosti 57 mm kanónu. Díky tomu, že průchodnost ZIS-31 za ZIS-30 značně zaostávala, došlo k zastavení prací na ZIS-31“.
V září 1941, po vyrobení 100 kusů ZIS-30, došlo k přerušení jejich výroby pro nedostatek základu – tahače Komsomolec se již nevyráběly. Na začátku října proto Muravjevova skupina z vlastní iniciativy vyprojektovala samohybu ZIS-41. Ta představovala otáčející se kanón ZIS-2, osazený na speciálně pancéřovaném polopásovém terénním vozidle ZIS-22M (sériově vyráběn automobilovým závodem ZIS v Moskvě).
Kanón se namontoval ve střední části korby automobilu na svařovaném stojanu speciální konstrukce. Posádka se chránila štítem svařeným ze tří pancéřových plátů s otvírací střechou. Štít se připevnil k horní části kanónu ZIS-2. Samohybka dostala pancéřovanou kabinu se dvěma dveřmi pro nástup posádky, s otvorem vzadu pro spojení řidiče a kanónové obsluhy a kulové střeliště pro kulomet DT vpředu. Posádku ZIS-41 tvořilo 5 lidí. Při jízdě seděl řidič a velitel (kulometčík) vpředu v kabině, střelec a nabíječ za štítem kanónu a pozorovatel za kabinou na korbě.
Testy ZIS-41, provedené v listopadu 1941 prokázaly dobré výsledky. V té době však došlo ke stažení kanónu ZIS-2 z výroby pro náročnost výroby hlavně a pro vysokou cenu. Krom toho, v moskevském automobilovém závodě ZIS právě probíhala evakuace a tak nedokázal předat potřebné množství terénních vozů ZIS-22. Na konci listopadu 1941 došlo proto k přerušení veškerých prací na voze ZIS-41. Ve zprávě o práci závodu č.92 za rok 1941 je následující:
„ZIS-41 – 57 mm protitankový kanón, mající úsťovou rychlost střely 995 m/sec a osazený na speciálně pancéřovaném terénním stroji ZIS-22.
ZIS-41 vyprojektován z iniciativy závodu v září – říjnu. V říjnu – listopadu vyroben zkušební model. V listopadu prošel zkušební model továrními testy.
Konstrukčně ZIS-41 představoval otáčející se kanón ZIS-2, umístěný na speciálně pancéřovaném terénním vozidle ZIS-22.
Cíl práce ZIS-41, stejně jako u ZIS-30 a ZIS-31 spočíval v tom, aby byla dána pohyblivost 57 mm protitankovému kanónu a pro nemožnost a složité podmínky v Moskevském automobilovém závodě vyrobit dostatečné množství terénních vozů ZIS-22, práce na ZIS-41 v listopadu skončily“.
13.března 1942 dorazil ZIS-41 na Gorochověcký dělostřelecký testovací polygon (ANIOP) pro provedení testů. Tyto testy osobně nařídili zástupce Národního komisaře obrany Voronov a náčelník Hlavní dělostřelecké správy Rudé armády generálplukovník Jakovlev. Testy proběhly od 24.dubna do 4.července 1942 a probíhaly přerušovaně. V té době ZIS-41 najezdil více jak 16 700 km.
Ze závěru zprávy o testech:
„Srovnání stability ZIS-41 s 57 mm protitankovým kanónem ZIS-2 nevyhovující. Přesnost na pohyblivé cíle ve vzdálenosti 500 a 1000 m dobrá, výsledky střelby za jízdy špatné.
Při střelbě v úhlech 0 a 180°je stabilita dobrá, při vychýlení zbraně o 90° (do boku) špatná pro velký náklon korby (12,5°).
Konstrukce ochranného štítu chladiče špatná pro špatný přístup vzduchu ke chladiči. Při stávajícím chladícím systému není samohybka pro delší cesty vhodná.
Místo řidiče je nevhodné, protože pedály jsou příliš blízko sedadla. Řidič nemůže natáhnout nohy a je nucen pracovat v těžké, skloněné poloze.
Vycházeje z testů Gorochověcký ANIOP usuzuje, že samohybku ZIS-41 je třeba dodatečně konstrukčně dopracovat. Hlavním nedostatkem … je podle polygonu špatná stabilita při střelbě z boku při vychýlení zbraně o 90°, špatné chlazení motoru a chybějící místo pro uložení střeliva. I přesto je třeba zkonstruovat 5 – 7 kusů“.
ZIS-43
Na konci roku 1942 začaly práce na sestrojení modelů samohybného dělostřelectva, nutného pro výzbroj Rudé armády. Společně s tankovými podvozky se plánovalo využít i ty automobilové s minimálními úpravami.
V listopadu 1942 Stalinův automobilový závod ZIS vyprojektoval, vyrobil a předal na testy protiletadlovou samohybu ZIS-43. Ta představovala 37 mm protiletadlový kanón model 1939, osazený na korbě polopásového terénního vozidla ZIS-42. Stroj dostal pancéřovanou kabinu a kanónový štít z 10 – 15 mm pancíře (na zkušební verzi obyčejná ocel). Samohybka měla motor ZIS-16 o výkonu 90 koní a ten zajistit pro 8750 kg těžký stroj (s posádkou 8 lidí a bojovou zásobou 256 střel) maximální rychlost na silnici 35 km/h. ZIS-43 obdržel vybavení přítlačných pér, který napnul pružiny směrem k rámu pro lepší stabilitu během boční střelby.
Testy stroje, provedené Gorochověckým dělostřeleckým polygonem v době od 15 do 23.prosince 1942 skončily dobře. Mezi nedostatky uvedla komise následující:
„Velká silueta, slabé pancéřování a menší průchodnost ve srovnání s pásovým strojem neumožní nahradit 37 mm protiletadlovou samohybu typem, který vyvinul závod č.38 na pásovém podvozku (řeč je o samohybe SU-11, která prošla testy v téže době)…
Stroj je přetížen asi o 1500 kg, což je možné snížit na úkor snížení síly pancíře na 6 mm“.
Nehledě na to, že komise ve svém závěru „po odstranění nedostatků“ doporučila přijmout ZIS-43 do výzbroje Rudé armády, další zkušební model již nevznikl.
KSP-76
V říjnu 1943 začala v Gorkovském automobilovém závodě z rozhodnutí Státního výboru obrany namísto tanku T-70 sériová výroba samohybek SU-76M. GAZ současně pracoval na dvounápravovém nákladním automobilu GAZ-63 s náhonem na všechna kola, jež měl nahradit automobil GAZ-AAA.
V konstruktérském oddělení automobilového závodu vznikla myšlenka sloučit dva tyto vývoje a vyprojektovat 76 mm samohybu na kolovém podvozku. Návrh našel podporu u Komisariátu středního průmyslu a u Správy motorizace a mechanizace Rudé armády. Projektování Nového stroje probíhalo pod vedením hlavního konstruktéra závodu V.Gračeva a jeho zástupce N.Astrova.
17.prosince 1943 byl ke Správě motorizace a mechanizace s astrovovým podpisem odeslán „projekt SU-76 mm, vypracovaný na základě kolového automobilu GAZ-63 s názvem GAZ-68“. Vojenští představitelé navrhli řady úprav a 7.února 1944 se projekt GAZ-68 dočkal definitivního schválení Správou motorizace a mechanizace. V té době již v dokumentech figuruje nový název samohyby – KSP-76 (kolový samohybný kanón). V prvních březnových dnech byly výrobní výkresy předány a 4.května stroj poprvé vyjel.
KSP-76 tvořil samonosný trup, svařený z 5 – 12 mm pancíře. V jeho přední části v ložisku, navařeném ve vodorovném plátu trupu se upevnila horní část 76 mm kanónu ZIS-3. V zádi trupu byl motorovo-převodový prostor s motorem GAZ-11 o výkonu 85 koní (s hliníkovou hlavou) a rychlostní skříň. Napravo od motoru se nacházela benzínová nádrž o objemu 140 l. Hnací náprava se zavěšovala k trupu na čtyřech pérech s hydraulickými tlumiči. Zvláštností konstrukce byla hnací náprava vpředu, což zvyšovalo stabilitu během jízdy na kluzkém povrchu.
Bojové zásoba se rozmístila napravo do kanónu ve svislé polici (17 střel) a vzadu, nalevo od kanónu ve vodorovné pozici (41 střel). Posádku KSP-76 tvořili 3 lidé – velitel (střelec) seděl nalevo od kanónu, řidič napravo od kanónu a nabíječ. Stroj dostal radiostanici 12-RT.
V létě 1944 proběhly tovární testy automobilu GAZ-68 a ty odhalily, že stroj dokáže překonat svahy do 30°. Příkopy, jámy a rokliny. Na rozdíl od SU-76M KSP-76 měl tišší motor (odpadl hluk z pásů) a měl téměř dvakrát menší hmotnost. Stroj se však neobešel bez nedostatků – často docházelo k poruše zadní nápravy, kardanových hřídelí a rychlostních skříní. Přesto se do listopadu 1944 podařilo většinu těchto nedostatků odstranit.
V listopadu 1944 KSP-76 po vlastní ose odjel do Moskvy a potom se účastnil testů na NIBT polygonu v Kubince. Celkově se ohledně stroje zjistilo toto:
„Pancéřový trup současně sloužil i jako šasi, tzn. kola se zavěsila bezprostředně na pancíř. Díky tomu se dosáhlo nízké hmotnosti stroje – 5365 kg, malá výška pro vedení palby – 1260 mm a výška celého stroje 1560 mm, což činí samohybu stabilní a zmenšuje plochu, jež může být poškozena“.
16.prosince 1944 dorazila samohybka KSP-76 na Gorochověcký testovací polygon, kde od 17 do 24.prosince prošla krátkodobými testy. O nich je něco uvedeno zde:
„Účinnost boje do 500 a 1000 m nezaostává za… Střelba za jízdy možná, ale neefektivní, z krátkých zastávek 15 – 20 sec efektivní (58,4% zásahů do síle o rozměrech 8 x 12 m).
76,2 mm kolový samohybný kanón testy vydržel. Po odstranění drobných nedostatků může stroj jít na vojenské testy, pokud je dělostřelecký výbor GAUKA bude považovat za nutné“.
Otázka výroby KSP-76 však řešena nebyla – Gorkovský automobilový závod sériovou výrobu nákladních automobilů GAZ-68 nezahájil. Krom toho vojenští činitelé dávali přednost klasickým samohybkám na pásech a navíc jejich výroba již dávno jela na plné obrátky.
Pancéřovaný náklaďák ZIS-5 Ižorského závodu, vyzbrojený 20 mm leteckým kanónem ŠVAK, cesta k Leningradu, 5.října 1941
Pancéřovaný náklaďák ZIS-5 Ižorského závodu, vyzbrojený 20 mm leteckým kanónem ŠVAK v sestavě oddílu lenigradských dělníků. Cesta k Leningradu, 5.října 1941.
Ukořistěný pancéřovaný náklaďák GAZ-AA Ižorského závodu ve službách finské armády, Petrozavodsk, 12.října 1941
Pancéřovaný náklaďák ZIS-5 Ižorského závodu, zničený na cestě k Leningradu, podzim 1941
Pancéřovaný náklaďák ZIS-5 Ižorského závodu opuštěný jednotkami Rudé armády západně od Petrozavodska, podzim 1941.
Obrnaný stroj na podvozku GAZ-AA, sestavený s využitím přední části broněviku BA-10
Stejný broněvcik, jako na předchozím snímku. Stroj ukořistil Wehrmacht u Leningradu a využíval ho v zimě 1941 - 1942.
Obrněné automobily na cvičení. Leningradský front, léto 1942. Vpředu BA-10M, uprostřed improvizovaný broněvik Ižorského závodu na povdozku ZIS-6
Samohybka ZIS-41 s 57 mm kanónem ZIS-2 na podvozku náklaďáku ZIS-22 během továrních testů, Gorkij, listopad 1941.
Samohybka ZIS-43 s 37 mm protiletadlovým kanónem model 1939 na korbě náklaďáku ZIS-42 s pancéřovanou kabinou.
Samohybka KSP-76 během testů na Gorochověckém polygonu
Tuto novinku přečetlo 117 lidí a poslali1 komentářů.
Arnold Huebner sa narodil 14. júla 1919 v Szubine ( mesto v Poľsku, v Kujavsko- pomoranskom vojvodstve), ako syn učiteľa Edmunda Huebnera, ktorý bojoval v 1. svetovej vojne v hodnosti Leutnanta, veliteľ roty a bol vyznamenaný oboma železnými krížmi. Arnold vyrastal vo Vesterholte a vyštudoval elektrotechniku v Gelsenkirchene. Po úspešnej záverečnej skúške sa Huebner 1. apríl 1939 prihlásil k Ríšskej pracovnej službe. Od 1. apríla 1939 vykonával pracovnú službu v Emlichheime a 8. augusta 1939 je preradený k vojenskému letectvu- Luftwaffe stavebnej roty- Baukompanie 12/1 do Rosittenu. V marci 1940 je preradený k Luftwaffe stavebnej roty 45/XH v Kirch Gönsu a časom k Luftwaffe stavebnej roty 3/15/XII.
12. apríla 1940 je preložený k Luftwaffe protilietadlového delostrelectva- Flak a to k I. batérii 11. protilietadlového delostreleckého- Flak záložného prápora do Štetína, kde zaujme miesto mieriča.
1. septembra 1940 je Huebner povýšený na Gefreitera a 5. septembra preradený k I. práporu protilietadlového delostreleckého 33. pluku. Po službe v Holandsku 1940- 1941, po absolvovaní výcviku protilietadlového delostrelca v Halle, nasledovalo jeho nasadenie s 3. batériou protilietadlového delostreleckého 33. pluku od 20. februára 1941 v severnej Afrike. Veliteľ pluku bol od 10. októbra 1940 Hauptmann Walter Fromm.
Vo februári 1941 Huebner s jednotkou ako súčasť Nemeckého Afrikakorpsu dorazil do Tripolisu (vtedy Taliansky-Libyen). V nasledujúcich týždňoch a mesiacoch bojoval Huebner s batériou v Líbii a Egypte. Začiatkom postupu na jar roku 1941 bola 3. batéria nasadená k pozemnej paľbe, kde Huebner pôsobil ako mierič 88mm Flaku- protilietadlového dela. V prvých dňoch ničil ciele pri Marsa al Brega s dobrým úspechom. Následovne bojuje u Agedahia, Solluk, El Mechili, Tobruk, Bardia, Capuzzo a Sollum. Pri Capuzzo bolo Huebnerovo delo pridelené k motorizovanému streleckému pluku. Od chrbta bol napadnutý prápor 11 nepriateľskými tankmi, ktoré boli odrazené a k tomu zničená nepriateľská delostrelecká batéria. Za svoje bojové umenie obdrží 25. mája 1941 Huebner železný kríži II. triedy.
3. batéria stála na kóte 208. medzi Capuzzo a Sisi Azeiz. Kompletný úsek pluku je pokrytý silnou delostreleckou paľbou. V priestore 3. batérie nastúpili nepriateľské tanky do útoku, ktoré všetci spoločnými silami odrazili. Pod osobným velením Hauptmanna Fromma v priestore I. prápora bolo zničených 92 nepriateľských tankov. V krátkom čase mal Frommov pluk na svojom konte zničených 169 tankov a 28 lietadiel a za tieto bojové úspech obdržal Fromm, 7. septembra 1941, Rytiersky kríž. Huebner obdržal za bojové nasadenie 5. júla 1941 železný kríž I. triedy.
18. novembra 1941 sa nachádza 3. batéria spojená s 21. tankovou divíziou pri Bardia. Tu odrazí Huebnerov Flak obnovený nepriateľsky tankový útok a zvyšuje svoje osobné konto teraz na 24 zničených tankov. Za tieto bojové úspechy Unteroffizier Erik Heintze, veliteľ Flaku, obdrží od Rommela Rytiersky kríž.
I. prápor protilietadlového delostreleckého 33. pluku bol počas bojov od novembra 1941 takmer úplne zničený a musel byť zo severoafrického bojiska stiahnutý. Huebner prežil a dostal dovolenku, ktorú strávil s rodičmi v Brombergu. Vo februári 1942 je vrátený zvyšok 3. batérie protilietadlového delostreleckého- Flak 33. pluku k reorganizácii naspäť do Nemecka. Tu odovzdal veliteľ 14. protilietadlovej divízie, generálporučík Feyerabend, 7. marca 1942 Huebnerovi Rytiersky kríž v Lipsku. Huebner je 1. júna 1942 povýšený na Obergefreiten a absolvoval od 16.júla do 5. septembra 1942 poddôstojnícky kurz protilietadlovej škole v Štolpmunde.
21. októbra 1942 nasledovalo preloženie do 1. batérie protilietadlového delostreleckého 33. pluku (mot.) a tu až do 3. novembra 1942 pôsobí ako mierič. O niečo neskôr je preradený do protilietadlového delostreleckého záložného 9. prápora do Fürthu. Tam nasledovalo uzdravovanie z tropickej choroby a 26. marca 1943 je povýšenie na Unteroffizier. S 1. batériou protilietadlového delostreleckého výcvikového 697. prápora prišlo 1. apríla 1944 povýšenie na Wachtmeister ( Wachtmeister bol používaný v Nemecku a Rakúsku, až do druhej svetovej vojny, kde bola kavaléria a delostrelectvo, čo je ekvivalent hodnosti seržant- Feldwebel v pechote) a počas invázie bol v bojovom nasadení.
V októbri 1944 skončil bojový výcvik veliteľa v Halle, ktoré prebehlo od novembra 1944 až do decembra 1944 od kedy je čakateľ dôstojníckeho kurzu do vojenskej školy v Kitzingene. Posledný boj prežije od januára 1945 s protilietadlovým delostreleckým záložným 39. práporom v Koblenci, neskôr Nürnbergu.
5. mája 1945 sa Huebner ocitá, ktorý 1. mája 1945 je povýšený na Leutnant vo Waging Am See, v Americkom zajatí, z ktorého je 26. júna 1945 prepustený. Huebner a žil ako elektrikársky majster.
Arnold Huebner zomrel 1. februára 1981 v Gelsenkirchene.
Vyznamenania:
Železný kríž II. triedy- 25. mája 1941.
Železný kríž I. triedy- 5. júl 1941.
Rytiersky kríž- 7. marca 1942.
Protilietadlový bojový odznak vzdušných zbraní- Luftwaffe.
Pozemný bojový odznak vzdušných zbraní- Luftwaffe bez čísla.
Rukávová stuha- Afrika.
Tuto novinku přečetlo 112 lidí a poslali0 komentářů.
Kalendář 
3. batéria stála na kóte 208. medzi Capuzzo a Sisi Azeiz. Kompletný úsek pluku je pokrytý silnou delostreleckou paľbou. V priestore 3. batérie nastúpili nepriateľské tanky do útoku, ktoré všetci spoločnými silami odrazili. Pod osobným velením Hauptmanna Fromma v priestore I. prápora bolo zničených 92 nepriateľských tankov. V krátkom čase mal Frommov pluk na svojom konte zničených 169 tankov a 28 lietadiel a za tieto bojové úspech obdržal Fromm, 7. septembra 1941, Rytiersky kríž. Huebner obdržal za bojové nasadenie 5. júla 1941 železný kríž I. triedy.
Dnes registrováno: 0
Včera registrováno: 2
Celkem registr.: 64
Členů: 1
