Německý pomocný křižník KORMORAN vznikl přestavbou nákladní lodě STEIERMARK a když v prosinci 1940 vyplouval na svoji bojovou plavbu nalézalo se na jeho palubě 400 mužů pod velením korvetního kapitána Theodora Detmerse. Výzbroj tvořilo obligátních šest děl ráže 150 mm, dva původně protitankové kanóny kalibru 37 mm, pět protiletadlových zbraní ráže 20 mm, dva dvojité torpédomety (zásoba torpéd byla 24 kusů) a 360 min.
KORMORAN patřil k druhé vlně německých pomocných křižníků a během své 352 dnů trvající bojové plavby v Atlantiku a Indickém oceánu, potopil nebo zajel jedenáct obchodních plavidel o souhrnné tonáži 68 274 BRT a předal zásoby několika německým ponorkám. Jeho pohonný mechanismus se však vyznačoval značnou nespolehlivost, což jej dosti limitovalo. Přesto byl Detmars za dosažené úspěchy povýšen na fregatního kapitána, takže velení Kriegsmarine hodnotilo jeho počínání kladně a cenilo si dosažených výsledků.
KORMORAN se postupně maskoval za několik spojeneckých a neutrálních lodí a jeho poslední falešnou identitou se v červenci 1941stal nizozemský parník STRAAT MALAKKA. Jeho činnost v Indickém oceánu byla Brity brzy odhalena a ti mu přidělili označení „Raider G“ a k jeho stíhání vyslali několik válečných lodí, mezi nimiž nechyběl ani australský lehký křižník SYDNEY. Detmers se v listopadu 1941 rozhodl položit minovou uzávěru před zátokou Shark Bay a poté obeplout Austrálii a přesunout se do Tichého oceánu.
V těchto vodách však operoval křižník SYDNEY, jehož hlídky spatřily kolem 16. hodiny 19. listopadu 1941 neznámé plavidlo a námořní kapitán Joseph Burnett, se je rozhodl zkontrolovat, aby se přesvědčil zda se nejedná o maskovaný německé pomocný křižník. Ve chvíli, kdy se australské plavidlo začalo přibližovat, pochopil Detmers, že souboji s mnohem silnějších protivníkem neunikne a začal se systematicky připravovat k boji na život a na smrt. Nechal vyhlásit bojový poplach a změnil kurz takovým způsobem, aby KORMORAN směřoval přídí k pozvolna zapadajícímu slunci, čímž chytře ztížil nepřátelským dělostřelcům zaměřování.
Na útěk nebylo ani pomyšlení, jelikož panovala dobrá viditelnost a KORMORAN nemohl vyvinout více než 18 uzlů (SYDNEY 32) a jeden z jeho motorů navíc brzy vypověděl službu, díky čemuž rychlost poklesla na čtrnáct uzlů. Australané vyzvali neznámé plavidlo k identifikaci, načež Němci odpověděli, že jsou nizozemská nákladní loď STRAAT MALAKA, vyvěsili patřičný vlajkový signál a za cíl plavby označili přístav Batávia. Detmars navíc nařídil radistům vysílat zprávu a napadení neznámou válečnou lodí a snažil se komunikaci mezi oběma plavidly co nejvíce prodlužovat.
Teprve v 17:30 nařídil Burnett údajnému STRAAT MALAKA uvést jeho tajný volací znak, který Němci samozřejmě neznali, takže fregatní kapitán Depmers poznal, že hra na kočku a myš je u konce a rozhodl se zahájit boj jako první. Obě znesvářená plavidla se tehdy nalézala na paralelních kursech a dělila je od sebe vzdálenost pouhých 900 m. Na stožár KORMORANU vystoupala válečná vlajka, falešné nástavby kryjící děla byly bleskově odstraněny a již pouhých šest sekund od vydání rozkazu k palbě Němci poprvé vystřelil ze všech zbraní na levém boku a odpálili dvě torpéda. Detmers soustředil palbu na velitelský můstek a centrální středisko řízení palby a hned první salvou se je podařilo zasáhnout třemi granáty kalibru 150 mm a další přesné salvy následovaly v intervalu pouhých pěti sekund. Do boje se zapojily i kanóny ráže 37 a 20 mm, které zametaly velitelský můstek a pobíjely obsluhy australských lehkých děl a torpédometů.
Na SYDNEY propuklo několik požárů systém řízení palby byl zničen a na úrovni předních dělových věží zasáhlo loď torpédo, jehož exploze je obě vyřadila z boje. Australané se snažili palbu opětovat, ale jejich zbývající zbraně musely být zaměřovány jednotlivě přímo z dělostřeleckých stanovišť a obsluhy oslepovalo zapadající slunce. Hořící křižník s velkým náklonem na příď se začal pomalu vzdalovat z bojiště, přičemž na KORMORAN neúspěšně vypálil čtyři torpéda, ale Němci pokračovali v palbě až do 18:25, kdy zmizel z dostřelu a počet zásahů 150 mm granáty na SYDNEY se údajně vyšplhal na číslo 82 (celkem jich bylo vypáleno asi 500).
Kolem 19. hodiny zmizel trup hořící lodě v noční tmě, ale Němci až do 22. hodiny viděli záři plamenů zuřících na jeho palubě. SYDNEY se později potopil (pravděpodobně po explozi v muničních skladech) a celá jeho posádka zahynula. Posádka KORMORANU však neměla čas na oslavy svého skvělého vítězství, jelikož německý pomocný křižník byl také zasažen několika projektily ráže 152 mm, které zničily strojovnu, kde zahynulo téměř celé její osazenstvo, a vyřadily z boje protipožární systém. V boji padlo asi 20 osob a velitel dospěl k názoru, že loď je ztracena a kolem půlnoci nařídil její evakuaci, přičemž sám opustil palubu svého pomocného křižníku jako poslední a vzal si s sebou i jeho bojovou zástavu. KORMORAN se později potopil po obrovské explozi ve skladu min a zmizel pod hladinou.
Protože mnoho záchranných člunů bylo zničeno v boji, musela část posádky hledat útočiště v nafukovacích člunech a vorech. To se stalo osudným pro asi 40 námořníků, kteří utonuli poté, co byl gumový bok jednoho raftu roztržen, čímž se počet obětí zvýšil na 80 osob (Pejčoch uvádí 76 mužů). Zbývajícím námořníkům se posléze podařilo dosáhnout australského pobřeží, nebo je zachránili spojenecké lodě pátrající po ztraceném SYDNEY, a zbytek války strávili v zajetí. Detmers byl za potopení nepřátelského křižníku dekorován Rytířským křížem a povýšen na námořního kapitána. Štěstěna se však od něj brzy odklonila a on byl počátkem roku 1945 postižen mrtvicí a částečně ochrnul. Po návratu do vlasti sepsal svoje paměti a žil v Hamburgu až do roku 1976, kdy zemřel.
Lehký křižník Sydney
Pomocný křižník Kormoran
Obchodní loď Straat Malakka
Theodor Detmers
Joseph Burnett
Tuto novinku přečetlo 85 lidí a poslali6 komentářů.
Ozbrojená obchodní plavidla se v námořních válkách používala odnepaměti, jelikož vydržování stálého válečného loďstva bylo velmi nákladné a pro narušování nepřátelského námořního obchodu se přezbrojené obchodní koráby hodily dokonce lépe, než velké válečné lodě. Po několik století bylo běžné, aby majitel vhodného plavidla požádal po vypuknutí války o vydání tzv. korzárského listu, po jehož získání mohl svou loď přeměnil v regulérní válečnou jednotku a za předem stanovený podíl z kořisti zajímat nepřátelské koráby. Tomuto systému učinila přítrž teprve Pařížská mírová smlouva uzavřená v roce 1856, třebaže poslední korzárské listy vydávala vláda Konfederovaných států amerických ještě během války Severu proti Jihu.
Během tohoto konfliktu se však objevily i jednotky, jež už je možné zařadit mezi první pomocné křižníky. Konfederace tehdy vyslala na moře přepadová plavidla vzniklá přestavbou obchodních lodí, která navenek připomínala obyčejná civilní plavidla, ale přesto nesla silnou výzbroj určenou k ničení nepřátelské obchodní flotily. Prvním z těchto obávaných korzárů se stal už v roce 1861 SUMTER, jenž během své bojové plavby potopil a zajal osmnáct seveřanských lodí, což Jižany povzbudilo ke stavbě dalších podobných jednotek. Jejich realizace se ochotně ujaly britské loděnice a v průběhu války Severu proti Jihu křižovala po světových mořích řada podobných korzárů maskovaných jako nevinné obchodní lodě. Zdaleka největších úspěchů dosáhla slavná ALABAMA, ale proslavily se i další jednotky (FLORIDA, SHENANDOAH), které se dodnes právem řadí mezi korzárské legendy, a Jižané dokázali civilní flotilu Unie zdecimovat takovým způsobem, že se vzpamatovávala několik desetiletí.
Přepadová loď Sumter
Další krok k vývoji pomocných křižníků učinilo Rusko během války s Tureckem vedené v letech 1877 až 1878, kdy bylo na Černém moři nasazeno mnoho ozbrojených obchodních plavidel (VĚSTA, VLADIMIR, ROSSIJA ...) označovaných jako „parníky aktivní obrany“ (parochody aktivnoj oborony), které patřily rejdařství ROPiT (Russkoje Obščestvo Parochodstva i Torgovli). O tom jak tyto pomocné křižníky vypadaly si lze učinit představu stručným popisem parníku VĚSTA. Tuto loď provozovali od roku 1856 pod jménem NORNA Britové, ale později jí získal ROPiT. Jednalo se o jednotku se železným trupem, jejíž délka dosahovala 62,09 m a výtlak činil 1100 anglických tun. Parní stroj vyrobila společností John Penn & Sons a jeho výkon činil 500 koňských sil, což umožňovalo dosažení rychlosti dvanácti uzlů. Výzbroj tvořilo pět děl ráže 152 mm, dvě kalibru 107 mm, jedno ráže 87 mm a čtyři rychlopalné zbraně.
Ruské pomocné křižníky dokázaly úspěšně narušovat tureckou přepravu na Černém moři, kde například ROSSIJA zajala v prosinci 1878 parník MERSIN, na jehož palubě bylo přes 700 nepřátelských vojáků. Nejvíce se však proslavila VĚSTA, která pod vedeném kapitán-poručíka Baranova svedla v červenci téhož roku vice než pětihodinový souboj s tureckým obrněncem FETH-I-BÜLEND, a dokázala jej vážně poškodit, třebaže Rusové v boji přišli o 12 mužů a dalších 25 utrpělo zranění. Celkem se tato plavidla zmocnila třinácti nepřátelských lodí a není tedy divu, že Rusové hodnotili jejich činnost kladně a pomocné křižníky se zde těšily velké popularitě. Jejich úlohu kladně zhodnotil i velitel Černomořské flotily viceadmirál Arkas, jež o nich prohlásil: „Odvážné operace velitelů před nepřátelským pobřežím a přístavy vedené ve dne i v noci, dosáhly vynikajících výsledků navzdory tomu, že byly vedeny parníky nekonstruovanými k tomuto účelu, což dokládá, že jich velitelé dobře ovládali křižníkovou válku.“
Souboj ozbrojeného parníku Věsta s tureckým obrněncem
Na podporu výstavby podobných plavidel byla v roce 1878 založena známá paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo (Dobrovojnyj flot), která svá plavidla v mírových časech využívala ke komerčním účelům, ale sloužili na nich aktivní či vysloužilí důstojníci válečného loďstva, a během války je přebíralo ruské válečné námořnictvo. Turecko válku prohrálo, ale Velká Británie na jeho podporu vyslala k Dardanelské úžině silnou flotilu pod velením admirála Hornbyho, která měla Rusko odradit od obsazení Konstantinopole. Rusové na popud admirála Popova odpověděli tím, že v USA za 1,01 miliónů dolarů koupili trojicí parníků COLUMBUS, SARATOGA a STATE OF CALIFORNIA, které v Kronštadtu vyzbrojili a pod jmény AZIJA, AFRIKA a JEVROPA je v hrozící válce s Británií plánovali používat k ničení jejího obchodního loďstva.
Pomocný křižník Jevropa
Tento vývoj znepokojil Velkou Británii, která zareagovala nejenom zvýšením tempa výstavby vlastních křižníků, ale i zařazením vhodných civilních plavidel na seznam pomocných křižníků. Při podpoře jejich výstavby Britové postupovali poněkud odlišným způsobem, neboť namísto zakládání vlastní obdoby Dobrovolného loďstva, poskytovali raději finanční podporu soukromým rejdařů. Podobně si počínaly i ostatní mocnosti, takže naši autoři Hynek, Klučina a Šňouřil mohli ve svém díle Válečné lodě (3) napsat: „Od 80. let minulého století byly některé z nejrychlejších osobních lodí velkých rejdařství označeny jako pomocné křižníky pro případ války. Proto na jejich stavbu dostávali majitelé od státu značné subvence. Ostatní osobní lodě, které nedosahovaly velkých rychlostí, byly určeny s ohledem na snadnou přestavbu jako lodě transportní a nemocniční.“ O významu, který Britové těmto plavidlům přikládali, svědčí i to, že když americký koncern IMM zakoupil v roce 1902 významné rejdařství známé jako White Star Line, musel nejprve odsouhlasit, že převzatá plavidla bude v případě potřeby moci i nadále využívat britské válečné námořnictvo. V Německu se vládní podpoře těšily velké paroplavební společnosti NDL (Norddeutscher Lloyd) a HAPAG (Hamburg-Amerikanische Packetfarth Aktien-Gesellschaft ), jejichž parníky se na přelomu 19. a 20. století výrazně prosadily v transatlantické osobní přepravě a pravidelně se stávaly držiteli prestižní Modré stuhy.
Španělský pomocný křižník Patriota
Tento vývoj představoval zřetelný odklon od původní koncepce nasazení nenápadných korzárů, která slavila takové úspěchy ve válce Severu proti Jihu. Ozbrojené pasažérské parníky totiž většinou dosahovaly značných rozměrů, takže jejich nápadné siluety bylo obtížné zamaskovat za některou z neutrálních nebo nepřátelských lodí a navíc se vyznačovaly enormní spotřebou uhlí. O bojové nasazení takovýchto ozbrojených parníků se jako první pokusilo Španělsko, které mj. v roce 1898 zakoupilo v Německu jednotky NORMANNIA, COLUMBIA a HAVEL, jež pod jmény PATRIOTA, RAPIDO a METEORO posílily jeho válečné námořnictvo. Žádných bojových úspěchů však nedosáhly a neosvědčily se ani další španělské pomocné křižníky využívané jako lamače blokády, v kteréžto úloze byly Američany potopeny jednotky ANTONIO LOPEZ a ALFONSO XII.
O mnoho lépe si ozbrojené osobní parníky nevedly ani během rusko-japonské války, takže za zmínku stojí pouze operace pomocných křižníků SMOLENSK a PETĚRBURG, které ještě pod vlajkou Dobrovolného loďstva propluly Černomořskými úžinami a teprve pak vyvěsily válečné standardy a jejich posádky na ně nainstalovaly doposud ukrývaná děla. Obě jednotky začaly kontrolovat neutrální plavidla v Rudém moři, kde se v krátké době zmocnily dvou britských (MALACCA a ARDOVA) a dvou německých (SCANDIA, FORMOSA) parníků převážejících kontraband. Rusové zajaté lodě osadili kořistními posádkami a odeslali je do Libavy, jenomže po zuřivých protestech Britů a Němců je později zase propustili a velitelé pomocných křižníků dostali rozkaz k návratu do Ruska.
Ruský pomocný křižník Smolensk
Ozbrojené pasažérské parolodě se do korzárských operací zapojily i během počátečního období první světové války, kdy Německo vyslalo na moře pomocné křižníky PRINZ EITEL FRIEDRICH, KAISER WILHEML DER GROSSE, KRONPRINZ WILHELM, CAP TRAFALGAR, BERLIN a VICTORIA LUISE, které sice způsobily nepřátelskému námořnímu obchodu nezanedbatelné škody, ale celkově se příliš neosvědčily, jelikož se vyznačovaly přílišnou spotřebou paliva a bylo obtížné tato velká plavidla kamuflovat na civilní parníky. Největších úspěchů dosáhl KRONPRINZ WILHELM, jenž během osmiměsíčního působení zničil čtrnáct nepřátelských lodí o souhrnné tonáži 51 346 BRT a BERLIN, na jehož minách se potopil britský superdreadnought AUDACIOUS.
V další fázi této války se už podobné jednotky na německé straně nepoužívaly, ale námořní komunikace úspěšně narušovaly pomocné křižníky vzniklé přestavbou nákladních lodí, které měly tu výhodu, že díky svému nenápadnému zevnějšku je bylo obtížné rozeznat od tisíců podobných parníků brázdících každodenně světová moře a oceány. Mnohé z těchto plavidel se dodnes řadí mezi korzárské legendy (WOLF, plachetní SEEADLER), ale nejznámějším se stal MÖWE, který během dvou bojových plaveb připravil Dohodu o 41 lodí o celkové hrubé prostornosti 184 111 BRT (!), což přesvědčivě demonstrovalo správnost nově zvolené koncepce korzárské války, vedené sice menšími a pomalejšími, ale zato dobře vyzbrojenými plavidly s velkým akčním rádiem.
Německý pomocný křižník Wolf
Německé válečné námořnictvo v období mezi první a druhou světovou válkou
Porážka v první světové válce zasadila těžkou ránu německému válečnému loďstvu, které do té doby zaujímalo druhé místo na světě. Článek 181 Versailleské mírové smlouvy stanovil, že: „Po dvou měsících od nabytí právní moci této smlouvy aktivní síla německé válečné floty nesmí překračovat počet:
6 bitevních lodí typu DEUTSCHLAND nebo LOTHRINGEN
6 lehkých křižníků
12 torpédoborců
12 torpédovek
nebo stejného počtu válečných lodí postavených na jejich výměnu, jak předpokládá článek 190.
Žádná ponorka nesmí být započtena do tohoto počtu.
Všechny ostatní válečné lodě, pokud tato smlouva nestanoví jinak, musí být vyřazeny do rezervy nebo získat obchodní určení“.
Náhradu za tato, mnohdy již tehdy zastaralá plavidla, si Němci nemohli pořídit dříve než odslouží dvacet, respektive patnáct let a nové jednotky nesměly překročit smluvně stanovený výtlak. Třebaže se Německo snažilo od samého počátku ustanovení Versailleské smlouvy nejrůznějšími způsoby obcházet, nemělo dlouho žádnou možnost vybudovat silnější válečné námořnictvo. Situace se změnila teprve v první polovině 30. let, kdy se moci chopil Adolf Hitler, jenž byl od počátku rozhodnut dosáhnout zrušení všech omezení bránících vybudování nové armády a loďstva. V roce 1935 se mu podařilo dosáhnout tzv. námořní dohody s Velkou Británií, která povolovala Německu vybudovat flotilu dosahující 35% tonáže Royal Navy (tj. 420 595 tun) a zahájení stavby prvních ponorek. Vrcholem předválečných snah o vybudování silného námořnictva se měl stát plán Z, vypracovaný náčelníkem štábu válečného námořnictva viceadmirálem Gusem, a schválený počátkem roku 1939. Po je splnění mělo Německo v roce 1946 vlastnit 10 velkých bitevních lodí, 12 menších pancéřových lodí, 3 „kapesní“ bitevní lodě, 4 letadlové lodě, 5 těžkých křižníků, 16 lehkých křižníků, 22 předzvědných křižníků, 68 torpédoborců, 90 torpédovek, 189 ponorek a stovky pomocných plavidel.
Adolf Hitler a velitel Kriegsmarine
Naplnění těchto ambiciózních záměrů však zhatilo vypuknutí druhé světové války, takže zdejší námořnictvo zůstalo mnohem slabší než britské, díky čemuž se Němci soustředili téměř výhradně na útoky na protivníkův námořní obchod, k čemuž kromě ponorek plánovali využívat i své kapitální jednotky doplněné pomocnými křižníky, které tak dostaly ještě jednu příležitost, kterak se zapsat do dějin námořního válčení.
Konverze nákladní lodě Santa Cruz na pomocný křižník
Válka s Velkou Británii a Francií vypukla z Hitlerova pohledu předčasně a německé námořnictvo na ní nebylo dostatečně připraveno, takže hlavní válečné úsilí připadlo na armádu a letectvo, zatímco válečné loďstvo (Kriegsmarine) se muselo soustředit na ponorkovou válku doplňovanou občasnými výpady hladinových plavidel. Formálně stál v čele všech ozbrojených sil (tudíž i námořnictva) samotný Hitler, jenž sice během své armádní služby za první světové války žádnou závratnou kariéru neudělal, ale později ve své kaprálské torně objevil maršálskou hůl a nyní často osobně zasahoval do vedení armádních operací. Toho byla Kriegsmarine dlouho ušetřena, jelikož Hitler námořnímu válčení nerozuměl a operační záležitosti nechával v povolanějších rukou. Nejvyšší instancí bylo Vrchní velitelství námořnictva (OKM), které řídil velkoadmirál Raeder, ale řízení operací pomocných křižníků spadalo pod Vedení námořní války (SKL) vedené kontradmirálem Schniewindem.
Třebaže s využitím pomocných křižníků k narušování nepřátelského námořního obchodu se počítalo již v předválečných plánech (a sám Raeder sepsal počátkem 20. let dvousvazkovou historii operací těchto plavidel za první světové války), neučinili Němci v tomto směru žádná konkrétní opatření, takže během prvního válečného roku nebyli schopni vyslat na moře ani jedno takovéto plavidlo. Pomocné křižníky měly vzniknout přestavbou z nákladních lodí a v tomto směru měli Němci opravdu z čeho vybírat, jelikož jejich obchodní námořnictvo (Handelsflotte) patřilo k největším a nejmodernějším na světě a v předvečer druhé světové války čítalo 2459 lodí o úhrnné tonáží 4 482 662 BRT. Většinou se jednalo o zánovní plavidla, která by v případě zajetí znamenala pro spojence cennou kořist, a značná část (snad až 25 %) se jich v době zahájení nepřátelství nalézala mimo domácí vody a přestavovala lákavé cíle pro nepřátelské válečné lodě.
Velkoadmirál Raeder
Němci však k zajištění jejich návratu učinili náležité přípravy a kapitáni obchodních plavidel obdrželi už na jaře 1939 zapečetěné instrukce, kterak postupovat v případě zostření mezinárodní situace, takže když 25. srpna 1939 zachytili radiový signál „QWA 8“ vyzývající je k okamžitému návratu do Německa, poslušně změnili kurz, aby se pokusili proniknout do bezpečí ještě před zahájením bojů. Návrat se sice nepodařil zdaleka všem obchodním plavidlům, ale velké pasažérské parníky spojeneckou blokádou většinou pronikly (mnohdy za dramatických okolností) a zůstaly Německu zachovány pro použití k válečným účelům. Podobné štěstí však neměla řada nákladních lodí, jejichž velitelé je mnohdy museli sami potopit, aby nepadly do nepřátelských rukou, popřípadě zvolili internaci v neutrálních přístavech, takže počet zajatých německých lodí byl nepatrný a nemohl příliš rozhojnit spojeneckou obchodní flotilu.
Třebaže Němci dokázali většinu svých civilních lodí zachránit a disponovali tedy řadou plavidel vhodných ke konverzi na pomocné křižníky (podle Švedeho měli v roce 1939 celkem 80 nákladních lodí s rychlosti 14 a více uzlů), vznikaly v SKL i plány na utajenou přestavbu některých lodí v neutrálních přístavech, kam se po zahájení války ukrylo 198 jejich plavidel. Němci se již v září 1939 obrátili na vlády Japonska a SSSR s žádostí o tajnou přestavbu vybraných lodí, ale Japonci, v jejichž přístavech našlo útočiště čtrnáct německých plavidel, odpověděli záporně s odůvodněním, že splnění této žádosti by bylo v rozporu s jejich neutralitou. To SSSR byl podstatně vstřícnější a souhlasil i s poskytnutím podpory německým ponorkám a hladinovým plavidlům. Díky tomu začala v Murmansku koncem září přestavba parníku ILLER, ale Sověti svůj souhlas později zase odvolali, z obavy že tyto aktivity by neušly pozornosti spojenců, takže Němci si museli všechny pomocné křižníky zajistit vlastními silami.
Pomocný křižník Komet
Spolupráce mezi oběma státy však ještě nějaký čas pokračovala a SSSR nabídl Němcům k užívání nezamrzající zátoku Zapadnaja Lisa v blízkosti Murmansku, kde měla být zřízena tajná základna Kriegsmarine a právě odsud vyplul těsně před invazí do Norska tanker JAN WELLEM, jenž měl v Narviku zásobovat německé torpédoborce a sovětské úřady také v prosinci 1939 aktivně spolupracovaly při průniku velkého německého parníku BREMEN britskou blokádou a zdejší ledoborce dokonce v létě roku 1940 prorazily plavební koridor pomocnému křižníku KOMET přes zamrzlý Severní ledový oceán.
První plány na vznik pomocných křižníků se v Německu sice objevily už v roce 1934 a v roce 1938 bylo rozhodnuto zahájit přestavbu pěti vhodných plavidel, ale z těchto záměrů nakonec sešlo, takže když v září 1939 vypukla druhá světová válka, neměla Kriegsmarine ve stavu žádnou maskovanou korzárskou loď. Ovšem ihned po zahájení nepřátelství bylo rozhodnuto neprodleně zahájit konverzi šesti civilních lodí na pomocné křižníky a tato plavidla označována jako první vlna vešla do historie pod jmény ATLANTIS, ORION, VIDDER, THOR, PINGUIN a KOMET. Postupně byly s domácími loděnicemi uzavírány smlouvy na jejich přestavbu a očekávalo se, že se do bojových operací zapojí už během první válečné zimy, což se však ukázalo jako nereálné a plavidla první vlny vyplouvala na moře teprve od jara do léta 1940.
Banánová loď Santa Cruz
Tato kategorie válečných lodí se nazývala Handelsschutzkreuzer (HSK), což snad měl být pokus zakrýt jejich skutečnou podstatu, ale později už byly označovány jako pomocné křižníky (Hilfskreuzer) První šestice se podle velikosti dělila na dvě kategorie; těžké, kam patřily ATLANTIS, ORION, VIDDER a PINGUIN a lehké, mezi něž se řadí KOMET a popisovaný THOR. Budoucí úspěšný narušitel spojeneckého námořního obchodu byl ještě pod jménem SANTA CRUZ postaven hamburskou loděnicí Deutsche Werft, kde byl spuštěn na vodu 16. března 1938 a 6. května téhož roky byl předán majiteli, jimž bylo rejdařství Oldenburg-Portuguesische Dampfschiffahrts Gesellschaft Rhederei (OPDR). Tuto dodnes existující společnost založili počátkem 80. let 19. století August Schultze a Hermann Burmester, Zpočátku provozovali lodní dopravu pouze mezi německými a portugalskými přístavy, ale brzy přibyly i nové linky do Španělska a Afriky. Několik let před vypuknutím první světové války se OPDR začalo zabývat i dovozem tropických plodin, v kteréžto činnosti pokračovalo i po jejím skončení. Společnost prosperovala a počátkem druhé světové války již vlastnila 27 plavidel, mezi něž patřil i SANTA CRUZ.
Tato loď byla využívána k dovozu banánů, což znamená, že měla v podpalubí velký chladírenský box, v němž se tyto tropické plodiny přepravovaly z Afriky do Evropy, a americký autor Woodward píše, že Němci už za Výmarské republiky finančně podporovali majitele banánových plantáží, čímž se snažili iniciovat zahájení stavby těchto plavidel. Tento typ nákladních lodí měl totiž pro přestavbu na pomocné křižníky nespornou výhodu v rychlosti převyšující o několik uzlů běžné nákladní parníky, což byl nepochybně i důvod proč jejich stavbu podporoval i SKL, takže SANTA CRUZ měl již od samého počátku zesílený trup v místech, kde se později předpokládala instalace lodní výzbroje.
Plánek pomocného křižníku Thor
SANTA CRUZ byl středně velkou nákladní lodí, jež během své krátké předválečné kariéry převážela banány mezi Hamburgem a Afrikou, ale v době zahájení bojů se nalézala v Německu, kde jí v září 1939 převzalo válečné námořnictvo a určilo ke konverzi na pomocný křižník. Přestavbu provedla loděnice Deutsche Werft a podle původních optimistických odhadů německého velení se očekávalo, že každý pomocný křižník první vlny bude vypraven do dvou měsíců, což se brzy ukázalo jako zcela nereálné a THOR vstoupil do služby teprve v březnu 1940. Během konverze byla nejenom nainstalována lodní výzbroj, ale podstatnou změnou prošlo i podpalubí, kde byly zvětšeny prostory pro ukládání potravin a nově přibyly muniční sklady s nezbytnými výtahy. Vzhledem k navýšení posádky musely být značně rozšířeny ubytovací kapacity, neboť SANTA CRUZ sice mohl přepravovat tucet platících pasažérů, což však pro nynější účely nemohlo postačovat, a v podpalubí bylo také zřízeno vězení pro zajaté námořníky, ošetřovna a sklady nejrůznější potřeb.
Po přestavbě dosahoval THOR délky trupu na čáře ponoru 116 m, zatímco délka maximální činila 122 m; šířka byla 16,7 m a ponor dosahoval hodnoty 7,1 m. Výtlak byl 9200 tun a hrubá prostornost dosahovala 3862 BRT (Williamson uvádí 3860). Ve srovnání s většinou ostatních pomocných křižníků byl THOR poměrně elegantním plavidlem se dvěma stožáry (na předním bylo pozorovací stanoviště) a jedním mohutným komínem umístěným ve středolodí, kde se nalézal i nápadný velitelský můstek, jenž výrazně dokresloval lodní siluetu. Mezi můstkem a zadním stožárem byla velká nástavba a vyvýšeno bylo i předolodí. U paty předního stožáru ústily početné lapače vzduchu a na palubě byly umístěny dvě motorové lodice a dva veslové čluny. Lodní trup měl tři paluby a byl příčnými přepážkami rozdělen na sedm oddělených úseků, což představovalo jedinou pasivní ochranu popisovaného plavidla. Na lodi pochopitelně nechyběly ani kotvy, jeřáby, čerpadla, hasičské stříkačky, reflektory a zařízení na výrobu elektřiny. Spojení s velením Kriegsmarine zajišťovala silná radiostanice a posádka měla k dispozici i legendární kódovací přístroj Enigma.
Pomocný křižník Thor
Tento pomocný křižník je všeobecně znám pod svým bojovým jménem THOR, vybraným jeho prvním velitelem podle severského boha hromu a bouře, ale současně nesl i celou řadu dalších názvů. Během přestavby byl veden jako HSK 4 a jeho operační označení bylo „Schiff 10“. Také Britové, kteří se snažili činnost německých korzárů monitorovat, jim přidělovali vlastní označení a THOR byl ve Velké Británii znám jako „Raider E“.
K pohonu sloužila parní turbína typu AEG o výkonu 6500 koňských sil, která otáčela jednou lodní vrtulí o průměru 4,9 m. Páru vyráběly dva naftou vytápěné kotle typu La Mont s pracovním tlakem 35 atmosfér. Zásobu paliva tvořilo 3144 tun nafty, což při plavbě ekonomickou rychlostí deseti uzlů umožňovalo zdolat 40 00 námořních mil (Ivo Pejčoch tvrdí, že 36 00 mil při 12 uzlech). Německý publicista Friedrich Ruge uvádí, že maximální rychlost THORU nepřekračovala 16 uzlů, ale většina autorů udává 17 (Pejčoch, Woodward, aj.) nebo 18 uzlů (Galynja. Williamson, Brézet,...). Protože pomocné křižníky měly operovat ve všech klimatických pásmech a během pobytu v tropických vodách docházelo k značnému obrůstání trupu pod čarou ponoru - což mohlo snížit rychlost i o několik uzlů -, museli být k jejich čištění nasazováni potápěči, aby bylo vůbec možné dostihnout unikající obchodní plavidla.
Většina německých korzárů byla poháněna dieselovými motory, ale trojice ORION, VIDDER a THOR obdržela parní turbíny, což se nepříznivě projevilo na jejich doplavbě, neboť diesely měly podstatně menší spotřebu paliva, ale přesto byla nezávislost plavby popisovaného plavidla pro korzárské operace dostatečná a jeho parní turbíny se v praxi ukázaly jako provozně spolehlivé, což se rozhodně nedalo konstatovat o turbínách WIDDERU a ORIONU, jež se vyznačovaly častými poruchami.
Dělo ráže 150 mm na bitevním křižníku Derfflinger
Všechny německé pomocné křižníky řazené k první vlně měly jako primární výzbroj šest děl kalibru 150 mm (ve skutečnosti 149,1) o délce hlavně 45 ráží. Obvykle se uvádí (např. Kaščejev, či náš Pejčoch), že tyto kanóny byly sejmuty ze starých predreadnoughtů SCHLESIEN a SCHLESWIG-HOLSTEIN, ale ruský autor Galynja, jenž se této tématice podrobně věnuje ve své publikaci „Rejděry Gitlera“, to popírá a tvrdí, že tyto zbraně pocházely ze zásob námořního arsenálu. V každém případě se jednalo o kanóny SK L/45 vzor 1908, které se osvědčily za první světové války, kdy jimi byly vyzbrojeny nejenom kapitální jednotky, ale i některé lehké křižníky. Hmotnost těchto zbraní činila 5730 kg a jejich projektily (několika různých typů) vážily 45,3 kg. Úsťová rychlost byla 835 metrů za sekundu a dostřel při maximální elevaci měl údajně dosahovat až 19 400 (?) m, ale v reálných podmínkách na pomocných křižnících pravděpodobně nepřesahoval 10 000 m. Životnost hlavně dosahovala přibližně 1400 výstřelů a kadence bývá udávána od pěti do sedmi ran za minutu.
Dvě z těchto zbraní byly umístěny v otočných stanovištích v podélné lodní ose (jedno na zádi, druhé na přídi, zatímco zbývající podél lodních boků; první pár v prostoru mezi předním stožárem a velitelským můstkem, zatímco druhý mezi zadním stožárem a záďovým kanónem.
Německé pomocné křižníky musely navenek připomínat obyčejné obchodní lodě, takže jejich výzbroj bylo nutné pečlivě zamaskovat, v čemž Němci projevili značnou vynalézavost. Boční baterie se skrývaly před zraky nepřátel pod falešnými nástavbami, ale nejméně jedno z dalších dvou děl mělo mnohem originálnější kryt připomínající buben na navíjení kabelů. Maskování děl mohlo být v případě potřeby velmi rychle odstraněno a jejich obsluhy byly schopné zahájit palbu během několika sekund. Lodní kanóny SK L/45 sice byly vyvinuty již počátkem 20. století, ale jednalo se o spolehlivý model, jenž stále ještě mohl odvést platné služby.
Zamaskovené dělo kalibru 150 mm na Thoru
Kromě středorážních zbraní vybavili konstruktéři THOR i početnou artilérií malého kalibru . Údaje o těchto dělech se u jednotlivých zdrojů poněkud liší, i když naprostá většina pramenů (Pejčoch, Williamson, Zalesskij, Morskaja Kollekcija, ...) uvádí jedno dělo ráže 60 mm, dvě kalibru 37 mm a čtyři 20 mm, ale Galynja tvrdí, že THOR nesl ještě jeden trofejní kanón francouzské provenience (ráže 75 mm), jehož se Němci zmocnili v poraženém Polsku. Dělo ráže 60 mm mělo sloužit k vypálení výstražného výstřelu před příď zadržovaného plavidla, ale ještě během zkušebních plaveb bylo údajně sejmuto a během celé korzárské kampaně uloženo v podpalubí. Zbraně kalibru 37 mm a 20 mm (obě jsou označované jako model SK C/30 )sloužily primárně k obraně proti leteckým útokům, i když v případě potřeby je bylo možné použit i k palbě na hladinové cíle; první typ dokázal vypálit zhruba 30 výstřelů za minutu (projektil vážil 742 g) a výškový dostřel činil 6800 m, zatímco druhý měl reálnou kadenci 120 výstřelů za minutu (hmotnost granátu dosahovalo 134 g) a výškový dostřel byl 3700 m.
Hlavňová výzbroj byla silná a boční salva složená ze čtyř kanónů ráže 150 mm měla hmotnost 181,2 kg. Zdejší kanonýři byli navíc známí vysokou úrovní výcviku a při bojovém nasazení dosáhli dělostřelci THORU, pod velením kapitán-poručíka Koppen-Boehnkeho, velmi dobrých výsledků, k čemuž přispěl i jeden dálkoměr umístěný na nástavbě ve středu plavidla a centrální systém řízení palby obvyklý na válečných plavidlech.
Protiletadlové zbraně ráže 37 mm
Protože se předpokládalo, že německé pomocné křižníky budou plnit své úkoly dlouhodobě, a jejich zásobování střelivem během bojové plavby bude obtížné, musely převážet dostatečné množství munice. Proto THOR před vyplutím naložil 300 granátů pro každý kanón ráže 150 mm, zatímco zásoby střeliva pro děla ráže 37 a 20 mm činily 2000 kusů na hlaveň. Počet projektilů pro stavěcí dělo ráže 60 mm žádné použité prameny neuvádějí, ale pokud bylo opravdu ještě před první kampaní odmontováno, je možné, že THOR ani žádné granáty pro tuto zbraň nepřevážel. Nashromáždění velkého množství střeliva v muničních skladech představovalo v případném dělostřeleckém souboji značné riziko, jelikož magaciny na pomocných křižnících nechránily žádné pancíře, a jejich exploze musela loď zákonitě zničit, jak dokládá případ PINGUINU potopeného 8. května 1941 po zásahu do muničního skladu.
Další důležitou součástí výzbroje všech maskovaných korzárů první vlny se staly vrhače torpéd. THOR obdržel dva dvojité torpédomety o průměru 533 mm, které byly umístěny podél lodních boků v prostoru mezi nástavbou ve středolodí a zadním stožárem. Jednalo se o torpéda označovaná jako model G7a, jež dosahovala hmotnosti 1528 kg a jejichž výbušná hlavice vážila 280 kg. Pohon obstarával jeden čtyřválcový spalovací motor a jako palivo se používala směs nafty stlačeného vzduchu a vody. Dosah činil při maximální rychlosti 44 uzlů 6 km, ale při 30 uzlech narostl na kilometrů čtrnáct. Je všeobecně známo, že německá torpéda se v počáteční fázi války vyznačovala velkou nespolehlivostí, jež byla zapříčiněna především špatnou funkčností magnetické roznětky, což dokládá následující citát z knihy „Salvy nad vlnami“ od našich autorů Ivana a Jaroslava Hrbkových: „Torpéda plula k cíli ve větší hloubce, než na jakou byla nastavena, takže cíl obvykle podplula; další závadou bylo, že magnetická roznětka vybuchovala předčasně, tj. ještě dříve než torpédo dosáhlo cíle.“
Nakládání torpéda typu G7a na německý torpédový člun
Známá torpédová krize vyvrcholila právě v době, kdy se THOR vydal na svoji první bojovou plavbu, a tento problém se podařilo odstranit teprve koncem roku 1942, takže německé ponorky a hladinové lodě musely do té doby používat starší kontaktní roznětky, které však také nefungovaly zcela podle přestav SKL, což přivádělo německé ponorkáře k zoufalství, neboť málo co dokáže vojáky a námořníky rozhodit spolehlivěji, než vědomí, že se nemohou spolehnout na svou zbraň. S problémovostí torpéd musela zápolit už posádka ponorky U-47 při svém slavném útoku na Scapa Flow a podobně dopadl pomocný křižník ORION, jenž 29 července 1941 musel proti britské lodi CHAUSER vypálit snad až deset torpéd a teprve pak se parník potopil.
K lodní výzbroji je možné přiřadit i palubní letadlo, jež sice bylo primárně určené k průzkumu, ale v případě potřeby mohlo ostřelovat nebo bombardovat nepřátelská plavidla. V průběhu korzárské kampaně pomocného křižníku WOLF během první světové války se osvědčilo použití hydroplánu, takže není divu, že letouny byly vybaveny i všechny jednotky této kategorie nasazené do bojů druhé světové války. U popisovaného plavidla se jednalo o hydroplán Ar 196A-1 (posádka jej nazývala „Hammer“), jenž vyvinula koncem 30. let společnost Arado. Ar 196A-1 byl dolnoplošník poháněný jedním motorem BMW 132 K o výkonu 960 koňských sil, jenž mu umožňoval dosáhnout rychlosti pouze něco přes 300 km v hodině, kdežto dolet se pohyboval kolem 800 km. Výzbroj této verze měl údajně tvořit pouze jeden kulomet ráže 7,9 mm a dvě pumy o hmotnosti 50 kg.
Hydroplán Arado
Konstruktéři hydroplán opatřili dvojicí kovových plováků rozdělených na sedm samostatných komor. Start letounů z válečných lodí obvykle zajišťoval katapult, jehož instalace na palubě pomocných křižníků by ovšem prozradila jejich zaměření, takže musel být nejprve spuštěn na hladinu lodními jeřáby a teprve poté mohl odstartovat k průzkumnému letu. Tato verze nebyla ještě vybavena radiostanicí, tudíž pilot musel získané poznatky signalizovat ze vzduchu, popřípadě je předat teprve po návratu na mateřské plavidlo. Po přistání byl letoun vyzvednut a následně rozložen a uskladněn v podpalubí, odkud byl vytažen teprve tehdy, až se jej velitel rozhodl vyslat znovu do akce. Při manipulaci s křehkými hydroplány docházelo často k nejrůznějším poškozením, která je mohla učinit na dlouhou dobu nepoužitelnými, a mnohdy se je už nepodařilo opravit vůbec. Palubní letouny Arado mohly při vhodném použití odvést platné služby (i když je limitoval malý dolet), ale skladované zásoby silně hořlavého leteckého benzínu představovaly v boji potencionální riziko vzniku požáru.
Několik pomocných křižníků bylo upraveno pro kladení min a někteří autoři (např. Piekalkiewicz) udávají, že je nesl i THOR, což ovšem neodpovídá skutečnosti, neboť jeho bojové plavby jsou podrobně zdokumentované a žádný pokus o položení minových polí není zaznamenán. Je ale pravda, že původně měl být i THOR pro použití tohoto bojového prostředku upraven, ale na žádost jeho velitele (dle Galynji k tomu nakonec nedošlo a THOR žádné miny nenesl.
Pomocný křižník Pinguin upravený pro kladení min
Původní posádku banánové lodě SANTA CRUZ tvořilo 35 mužů, ale k obsluze pomocného křižníku bylo potřeba mnohem více lidí, tudíž THOR se nakonec stal dočasným domovem pro 345 mužů, mezi nimiž byli i čtyři důstojníky, kteří měli v případě potřeby převzít velení na ukořistěných plavidlech. Členy slavné posádky se stalo i několik důstojníků a lodníků, kteří na lodí sloužili ještě před její konverzí na korzárské plavidlo, což znamená, že s ní byli dobře seznámeni a mohli se o své zkušenosti podělit i se svými novými kolegy. Kriegsmarine měla i po svém rychlém posílení ve druhé polovině 30. let dostatečný počet vycvičených poddůstojníků a námořníků, o což se paradoxně postarala příslušná klauzule Versailleské mírové smlouvy, jež stanovila, že posádky lodí (nikoliv důstojnický sbor) budou tvořeny dobrovolníky, jejichž služební úvazek měl trvat dvanáct roků, a kteří se později stali základem obrozeného válečného námořnictva.
Na pomocných křižnících ovšem sloužili i záložní důstojníci a mobilizovaní příslušníci obchodní flotily, společně s dobrovolníky, a velitelé měli s obstaráváním kvalifikovaných posádek nemalé problémy, což dokládá i případ korvetního kapitána Weyhera (velitel ORIONU), jenž byl po přijímacím pohovoru nucen odmítnout plné 2/3 mužů určených ke službě na jeho plavidle. Tento problém však odstranil důkladný výcvik a posádky v praxi prokázaly znamenitou připravenost k plnění i těch nejnáročnějších úkolů. Celkem se na některém z těchto maskovaných korzárů aktivně zapojilo do válečných operací zhruba 3400 mužů, jejichž jména už sice většinou upadla v zapomnění, ale právě tito námořníci napsali poslední (a velmi úspěšnou) kapitolu v historii korzárských válek a jejich činy by neměly upadnout v zapomnění.
Odznak posádek pomocných křižníků
Je málo známou skutečností, že zprvu podceňované pomocné křižníky dosáhly brzy takových úspěchů, že jejich posádky (na rozdíl od svých předchůdců z první světové války) získaly v březnu 1941 právo nosit speciální odznak, jenž navrhl velkoadmirál Raeder. Odznak měl elipsovitý tvar (šířka 44 mm, výška 57 mm), po okrajích byl lemován zlatými dubovými ratolestmi, a korunovala jej říšská orlice se svastikou. Uvnitř byl na stylizovaném zemském glóbu s oblastí severního Atlantiku zobrazen vikingský drakkar.
Služba na pomocných křižnících byla psychicky náročná, neboť posádky se musely neustále vyrovnávat nejenom s možností, že kamufláž jejich plavidel bude odhalena, a ony budou přinuceny k zápasu na život a na smrt s regulérní válečnou lodí, ale i s mnohdy celé týdny či dokonce měsíce trvajícím obdobím, kdy se na obzoru neobjevila ani jedna nepřátelská civilní loď a Němci mohli bojovat toliko s ubíjející nudou. Během bojové kampaně zůstávali všichni odříznuti od jakéhokoliv kontaktu se svými rodinami a tito, většinou mladí muži, se museli vyrovnat i s dlouhodobou sexuální abstinencí. Také ubytovací podmínky nebyly na potřebné úrovni, neboť většinu původně volných prostorů zaplňovaly sklady všemožných potřeb a konstruktéři při přestavbě popisovaného plavidla zápasili s neustálým nedostatkem místa (z tohoto důvodu odmítal velitel instalaci skladu min).
Walter Nehm-řadový námořník z posádky Thoru
Dalším problémem bylo zásobování na širém moři, třebaže vedení Kriegsmarine dokázalo v prvním období války udržovat v chodu flotilu podpůrných plavidel, ze kterých bylo příležitostně možné potřebné zásoby získat, k čemuž mohla sloužit i kořist ze zajatých lodí. S jednotvárnou stravou a případným nedostatkem toaletních potřeb se disciplinovaní Němci dokázali nějak vyrovnat, ale co by s jejich psychikou mohlo udělat třeba spotřebování veškerých zásob kuřiva, si lze snadno představit. Za těchto okolností mohla na palubě kdykoliv propuknout „ponorková“ nemoc a jindy vzorná morálka se mohla během dlouhé plavby zcela rozložit.
Velení Kriegsmarine si bylo dobře vědomo tlaku, jemuž museli námořníci čelit, takže polský autor Piekalkiewitcz mohl ve své knize „Námořní válka 1939-1945“ napsat: „Také o posádky, během mnoha měsíců plaveb často vystavené velkému tlaku, bylo dobře postaráno. Na palubách pomocných křižník byly kinosály i bohatě vybavené knihovny, hrála se zde hudba i společenské hry, dokonce byla zavedena dovolená. Námořníci byli po dobu dovolené zbaveni služebních povinnosti - ovšem s výjimkou poplachu. Pomocný křižník Kormoran měl dokonce bazén“. Velitelé pro své podřízené také organizovali nejrůznější soutěže nebo loterie, slavilo se každé překročení rovníku a během plavby se vydávaly palubní noviny. K zábavě bylo možné použít i časopisy získané na zajatých plavidlech a posádka KORMORANU využila i ukořistěné piáno.
Posádka Orionu hraje karty
Největší odpovědnost za úspěch či neúspěch každého jednotlivého plavidla ležela na bedrech jejich velitelů, kteří byli proto velmi pečlivě vybíráni, což dokládá následující citát z knihy „Mirovaja vojna 1939-1945“: „Do funkce velitele pomocného křižníku se vybírali ti nejodvážnější a nejnápaditější důstojníci, schopni přelstít každého protivníka. Od velitele pomocného křižníku se také očekávala schopnost vést své podřízené a to nejenom ve vojenském smyslu tohoto slova, jelikož velitel musel být zároveň i kamarádem a důvěrníkem každého z jemu svěřených lidí“.
Potenciální velitelé budoucích maskovaných narušitelů spojeneckých námořních komunikací, byli vytipováni ještě v mírových časech a vesměs se jednalo o zkušené námořníky, kteří většinou prošli bojovou školou ještě v první světové válce. Získat místo velícího důstojníka na pomocném křižníku nebylo tak prestižní jako velení klasickému křižníku nebo bitevní lodi, ale průběh první světové války ukázal, že vydařená korzárská plavba představuje zaručený způsob, kterak získat vysoká vyznamenání a z některých kapitánů se staly známé osobnosti, jejichž memoáry byly čtenářsky oblíbené a vycházely ve vysokých nákladech.
Velitelem THORU byl v říjnu 1939 jmenován námořní kapitán Otto Kähler, jenž tuto odpovědnou funkci zastával po celou dobu jeho první bojové plavby. Narodil se v roce 1894 a je zajímavé, že nepocházel z důstojnické rodiny, i když k námořnictvu měl patrně kladný vztah už od mládí, jelikož jeho otec se živil jako kapitán u obchodní flotily. Do řad Kaiserliche Marine vstoupil na jaře 1914 jako „jednoroční dobrovolník“ a prvním plavidlem, na němž mladý Kähler sloužil, se stal chráněný křižník HANSA. Začátek války prožil na palubě pancéřového křižníku ROON a v říjnu 1915 získal ceněný Železný kříž druhého stupně. Po dvou letech byl převelen k ponorkám a postupně prošel posádkami podmořských člunů UB 30 a UB 112.
Námořní kapitán Kähler
U válečného námořnictva zůstal i po skončení první světové války, kdy si doplnil vzdělání na námořní akademii a ve 20. letech postupně velel několika menším plavidlům a poté nějaký čas zastával nejrůznější štábní funkce, aby se na moře v roce 1933 zase vrátil jako navigační důstojník lehkého křižníku KARLSRUHE. Zajímavou kapitolu z jeho kariéry představuje služba na školní plachetnici GORCH FOCH, jíž velel od března 1938 až do vypuknutí druhé světové války.
Úkoly pomocných křižníků a jejich maskování
Po skončení přestavby byl THOR 15. března 1940 zařazen do Kriegsmarine a zavlála na něm válečná vlajka. Maskovaní korzáři měli nepozorovaně proniknout nepřátelskou blokádou na volné moře a zapojit se do boje o námořní komunikace. Jejich úkoly výstižně shrnul francouzský spisovatel François-Emmanuel Brézet ve své knize „Historie německého námořnictva 1939-1945“: „Nasazením pomocných křižníků Kriegsmarine sledovala jiný cíl , než jaký si slibovala dosáhnout od ponorek. Od pomocných křižníků zdaleka neočekávala obrovskou tonáž potopených lodí, spíše si přála, aby tato plavidla narušila systém nepřátelských námořních tras, přinutila protivníka, aby rozdělil své eskortní síly a ulehčil tak jiným, mnohem citlivějším válečným oblastem.“
Velitelé měli rozkaz neútočit na spojenecké konvoje ani válečné lodě, což byly ostatně úkoly nad jejich síly, neboť pomocné křižníky sice disponovaly značnou palebnou silou, ale v dělostřeleckém souboji se díky své konstrukci nemohly měřit ani s jednotkou o velikosti torpédoborce. Proto se v případě odhalení nepřátelským válečným plavidlem doporučovalo pokusit se je přilákat na co nejmenší distanci a ve vhodný okamžik zahájit palbu ze všech děl a provést torpédový útok. Tato riskantní taktika představovala jediný způsob, kterak zdolat mnohem silnějšího protivníka, a za příznivých okolností mohla přinést úspěch, jak dokládá příklad australského lehkého křižníku SYDNEY potopeného 19. listopadu 1941 pomocným křižníkem KORMORAN.
Australský lehký křižník Sydney
Podle instrukcí měly jedinou povolenou kořist představovat osaměle plující obchodní lodě, nad nimiž měl THOR velkou převahu ve výzbroji a rychlosti. Ideální postup doporučovaný při zajímání nepřátelských plavidel popsali Ivan a Jaroslav Hrbkové následovně: „Obecná taktika užívaná všemi veliteli -ovšem s individuálními rozdíly- spočívala v tom, že se pomocný křižník nenápadně přiblížil k vyhlédnuté kořisti na dostřel, vyzval jí k zastavení a nevysílání rádiového signálu. Při neuposlechnutí byla loď ostřelována, přičemž první granáty mířily na rádiovou kabinu. To obvykle donutilo kapitána k zastavení; posádku pak převzal pomocný křižník a umístil jí ve zvláště upravených prostorách, kde zajatci zůstali až do odeslání jinou lodí do Francie nebo Japonska.“ To byl ovšem ideální scénář a ve skutečnosti nechávali němečtí velitelé často zahájit palbu bez varování, což si vyžádalo mnoho obětí mezi posádkami napadených plavidel. Velitele pomocných křižníků vedlo k tomuto tvrdému přístupu hned několik důvodů, díky nimž se dá jejich jednání, když ne omluvit, tak alespoň pochopit.
Od skončení první světové války se totiž používaní radiostanice na civilních lodích rozšířilo natolik, že jimi byla vybavena téměř všechna osobní a nákladní plavidla, což představovalo pro útočícího korzára nemalé riziko, neboť velitelé spojeneckých lodí měli nařízeno odvysílat zprávu o svém napadení a na místo střetnutí se mohla záhy dostavit některá z válečných lodí stíhajících německé pomocné křižníky. Britská admiralita sestavila pro obchodních plavidla seznam různých signálů, jež měly neprodleně odeslat v případě napadení nepřátelskou ponorkou, či hladinovým plavidlem. Přepadení pomocným křižníkem mělo být oznámeno opakovaným vysíláním znaků „QQQ“, pro útok klasickou válečnou lodě byl stanoven signál „RRR“ a spatření ponorky mělo být nahlášeno odvysíláním znaků „SSS“. Kromě toho byly britské civilní lodě hromadně vyzbrojovány děly, jež sice byla primárně určená pro boj s ponorkami, ale jejich velitelé je neváhali použít i proti pomocným křižníkům. Ráže těchto zbraní sice obvykle nepřekračovala 102 mm, ale i tyto kanóny mohly pomocný křižník vážně poškodit nebo dokonce potopit, což dokládá příklad korzára STIER ztraceného 27. září 1942 po souboji s americkou obchodní lodí STEPHEN HOPKINS.
Obchodní loď Stephen Hopkins
Nejlepší obranou pomocných křižníků před spojeneckými válečnými plavidly se stalo jejich maskování, které jim umožňovalo skrýt svou pravou totožnost a zmást nepřítele. Jednu z forem jejich kamufláže popsal polský autor Edmund Kosiarz: „Aby si křižníky zabezpečily maximální utajení a zejména možnost přiblížit se na potřebnou vzdálenost k osamoceně plujícím obchodním lodím, používaly v široké míře nejrůznější formy maskování, včetně používaní státních vlajek neutrálních a anglosaských zemí, stejně jako identifikační signály různých států.“ To však byl pouze ten nejjednodušší způsob, kterak ošálit spojenecké kapitány a repertoár německých triků byl mnohem širší.
Velitel si obvykle v Lloydově registru vyhledal vhodnou loď, za kterou se rozhodl svůj pomocný křižník vydávat, a pak nařídil přizpůsobit vzhled korzára vybranému plavidlu. K tomuto účelu přepravovaly všechny pomocné křižníky vhodný materiál, z něhož mohly být vyrobeny falešné nástavby a komíny, a také patřičnou zásobu barev (jenom nejmenší KOMET jich přepravoval 10 tun), aby námořníci mohli přemalovat trup takovým způsobem, že do nejmenších detailů připomínal plavidlo, za něž se korzár právě vydával. Při provádění nátěrů se doporučovalo používat tmavé barvy (černá, šedá, hnědá) aby lodní trupy v noci splývaly s temnotou a daly se rozpoznat pouze z malé vzdálenosti. Nápadití Němci vybavili tyto jednotky i teleskopickými stožáry a komíny, takže v případě potřeby mohli změnit jejich výšku, což mělo zmást nepřátelské pozorovatele. K oklamání protivníka se někteří členové posádek převlékali za ženy a procházením po palubě se snažili vyvolat dojem, že se jedná o nevinné plavidlo určené k přepravě cestujících. Pokud byl korzár odhalen a nemohl se vyhnout boji, mohlo být použito zařízení k výrobě dýmové clony, která jej měla skrýt před zraky nepřátelských dělostřelců.
Zamaskovaný pomocný křižník Orion
V případě, že velitel pomocného křižníku dospěl k názoru, že jeho identita byla prozrazena, nařídil upravit svou loď do podoby jiného civilního plavidla, což mohlo být provedeno během několika hodin. Němci se své korzáry vždy snažili připodobnit k lodím, které se v dané operační oblasti vyskytovaly v hojném počtu a dosáhli v tomto směru velmi dobrých výsledků. I ta nejdůkladnější kamufláž však mohla být prohlédnuta, k čemuž mohla přispět i zdánlivá maličkost, které posádka nevěnovala náležitou pozornost. Na tuto skutečnost doplatil pomocný křižník PINGUIN, jenž se vydával za norskou loď TAMERLAN natolik úspěšně, že pilot hydroplánu vyslaného z těžkého křižníku CORNWALL, se nechal ošálit důkladným maskováním, ale britský pilot si všiml, že posádka údajného TAMERLANU jej nepozdravila obvyklým máváním, což prozradilo jeho pravou identitu.
Pomocné křižníky měly za úkol narušovat spojeneckou námořní přepravu, takže musely aktivně vyhledávat potenciální kořist a snažit se jí zajmout nebo zničit. Plavidla první vlny ještě nenesla radar, takže velitelé se museli spolehnout na pozornost hlídek, které se střídaly ve vyvýšeném stanovišti na stožáru a příležitostně bylo možné využít služeb palubních hydroplánů, jež však mohly startovat pouze ve dne a jenom za příznivého počasí. Za tmy se používaly noční dalekohledy a v případě potřeby mohl velitel nařídit vystřelení osvětlovacích granátů, jichž popisované plavidlo přepravovalo padesát kusů.
Britský pomocný křižník Voltaire
Německé pomocné křižníky byly pro své úkoly dobře vybavené a po úspěšném proniknutí na volné moře dokázaly napáchat citelné škody. Mezi jejich potencionální protivníky patřily nejenom spojenecké regulární válečné lodě, ale Britové do honby za maskovanými korzáry nasadili i 25 vlastních pomocných křižníků vzniklých přestavbou pasažérských parníků. Tato plavidla se od svých německých protějšků lišila podstatně větším výtlakem (díky tomu představovala snadnější cíl) a jejich výzbroj nebyla nijak maskovaná. Třebaže pravděpodobnost setkání dvou znesvářených pomocných křižníků na širém moři byla poměrně malá, osud dopřál posádce THORU příležitost změřit síly hned se třemi takto upravenými plavidly.
Technické parametry:
Délka: na vodorysce 116 m; maximální 122 m.
Šířka: 16,7 m.
Ponor: 7,1 m.
Výtlak: 9200 tun.
Výkon turbíny: 6500 koňských sil.
Rychlost 18 (?) uzlů.
Výzbroj: 6 x 150 mm, 1 x 60 mm, 2 x 37 mm, 4 x 20 mm, 4 x torpédomet.
Dalším bezesporu pro mě zajímavým obrněncem československé armády byla Tatra T 18.
Jestli čekáte nějaký nový typ tanku nebo obrněného automobilu ,tak vás asi zklamu.Tatra T 18 byla totiž obrněná drezína.O tomto obrněnci jsem též nevěděl ,ale na základě jednoho článku na netu jsem se o této drezíně dověděl víc.Poté jsem porovnal nějaké články s ruských a poté s polských zdrojů a dal do kupy tento článek.
Takže opancéřovaná drezína T 18 vznikla vlastně na podvozku obyčejné klasické drezíny Tatra T 14.Jenom pro zajímavost uvedu že T 14 se v různých modifikacích vyráběla od roku 1924 až do roku 1968.Vznik T 18 se datuje do roku 1925 .
Jak jsem tak porovnával články ,tak pravděpodobně za vznik T 18 můžou Poláci ,jelikož podnik Tatra jestli jsem správně pochopil byl v nějakém koncernu Ringhoffer-Tatra.Ringhoffer byla pobočka v Polsku .Tatra T 18 vznikla v roce 1925 na základě polských požadavků ,které v Kopřivnici zrealizovali.V roce 1926 si Poláci u tatrovky objednali 6 kusů těchto obrněných drezín ,které poté sloužily u cvičného železničního batalionu pancéřových vlaků v Jablonném u Varšavy.V dubnu 1927 si polská strana objednala dalších 9 drezín,ale v tomto případě si Poláci objednali pouze podvozky ,opancéřované korby si dodělali v Polsku.
Československá armáda si u tatrovky na zkoušku nechala vyrobit též jednu obrněnou drezínu.
Tento stroj s označením D 2001 sloužil u železničního vojska v Milovicích až do roku 1939,kdy ho okupanti zabavili.Osud této drezíny je neznámý ,ale podle polských pramenů pravděpodobně skončila svojí bojovou pouť někde na Ukrajině při východním tažení ,kde byla zařazena do německého pancéřovaného vlaku.
To je asi vše co by se dalo k československé verzi napsat .
Československá verze
[img][/img]
rok 1930 s kulomety vz.24 Schwarzlosse chlazenými vodou
Československá drezína přehazována na jinou kolej i s tatrováckým znakem
a zde v barvě ,rok 1930
rok 1927
Daleko slavnější anabázi si tyto drezíny vydobyly v Polsku,kde je Poláci použili pří obraně své vlasti.Polské drezíny byly zařazeny jako školní u polských pancéřových vlaků.V září 1939 byly zařazeny k bojovému pancéřovému vlaku číslo 15(„Smrt“) a k pancéřovému vlaku číslo 13 ("Generał Sosnkowski"),vždy v počtu dvou a dvou kusů na vlak.
Některé drezíny byly ztraceny v boji ,jiné zničily samy polské osádky při ústupu ,a to co zůstalo zařadily Němci do svých pancéřových vlaků.
Ještě bych chtěl uvést pár drobností k tomuto zajímavému obrněnci.
Československá verze měla v pancéřové věži dvojici kulometů vz. 7/24 ráže 7,92 chlazených vodou ,kdežto polská měla dva kulomety Hotchkiss vz.. 25 nebo Cold-Browning vz.. 30 stejné ráže jako československá verze.Dále jsem se dočetl ,že Poláci ke konci třicátých let vybavili některé své drezíny radiostanicemi.Další zajímavostí je ,že se uvádí bojový počet osádky 3 až 5 mužů.Většinou to byli 3 chlapi ,jelikož tam moc místa nebylo.
Takticko –technické údaje čs.verze
TYP VOZIDLA obrněná drezína
VÝROBCE Tatra, Kopřivnice
OZNAČENÍ VÝROBCE Tatra T-18
LÉTA VÝROBY 1925 - 1927
POČET VYROBENÝCH VOZIDEL 7 + 9 samostatných podvozků pro Polsko
OZNAČENÍ ČS. ARMÁDY Tatra T 18
EVIDENČNÍ ČÍSLA D2 001
EXPORT / UŽITÍ V JINÉ ARMÁDĚ 6 kusů vyrobeno pro Polsko
9 x nepancéřovaných podvozků pro Polsko
OSÁDKA 5 (1 velitel, 2 řidiči, 2 pozorovatelé-střelci)
HMOTNOST 4,268 tuny
DÉLKA 3,675 metru
ŠÍŘKA 1,750 metru
VÝŠKA 2,100 metru
SVĚTLÁ VÝŠKA 0,150 metru
PANCÉŘOVÁNÍ 5-8 milimetrů
VÝZBROJ 2x 7,92mm těžký kulomet vz. 7/24
TYP MOTORU Tatra T-14
POČET VÁLCŮ 2
OBJEM VÁLCŮ 1056 ccm
ZÁSOBA PHM 80 litrů
RYCHLOST 50 km/h
DOJEZD 700 km
Polská verze
verze s kulomety Hotchkiss
Zasažená drezína z pancéřového vlaku 15 ("SMRT) z bitvy ze dne 5.9. 1939 pod Nasielskiem.
Sovětsko – japonská námořní válka v roce 1945, 3. díl
V mém minulém monumentálním opusu jsme k všeobecnému veselí rozebrali humoristické operace udatných sovětských ponorkářů a více či méně zbabrané výsadkové oparece v Koreji v srpnu roku 1945. Dnes se podíváme na imperiálně-koloniální operaci sachalinskou a to už taková legrace rozhodně nebude.
Ostrov Sachalin – Japonci zvaný Karafuto – leží severně od mateřského ostrova Hokkaido a východně od asijské pevniny. Je protáhlý, hornatý a celkově o něco menší než Česká republika. Japonci a Rusové ostrov objevili nezávisle na sobě v polovině 17. století a občas se jej nesměle pokoušeli kolonizovat. Sice jim to moc nešlo, ale oba státy z nějakých záhadných příčin měly za to, že celý Sachalin patří jim. Teprve v roce 1875 Sachalin připadl Rusku, po válce v roce 1905 získalo jižní část Japonsko. Tím byl dán i úplně odlišný vývoj obou polovin ostrova.
Zatímco ruská část zůstala klasickým ruským zahnojeným Zapadákovem a odkladištěm nepohodlných lidí kdesi na pokraji impéria, Japonci vzali kolonizaci opravdu vážně. Nejprve na pobřeží vyrostly přístavy s rybími konzervárnami, později uhelné doly a lesnaté vnitrozemí dalo práci pilám a papírnám. Prosperovalo i zemědělství a nezaostávala ani infrastruktura. Do konce třicátých let na jižní části Sachalinu vyrostla slušná silniční a železniční síť, fungovaly elektrárny, pošta a telefony. Národnostní složení obyvatelstva bylo hodně pestré, ba přímo kuriózní. Většinu tvořili samozřejmě Japonci, kterých tam ve čtyřicátých letech žilo asi čtyři sta tisíc. Druhou nejpočetnější skupinu tvořili Korejci, většinou stavební či zemědělští dělníci a horníci. Dále tam žili Rusové, v podstatě bělogvadějci a kozáci, kteří počátkem dvacátých let na Sachalin utekli před bolševiky. Národem, který by tam soudný člověk asi nehledal byli Poláci, potomci vyhnanců ještě z carských dob. Naopak mezi národy, jejichž přítomnost asi nikoho neudiví, patřilo několik tisíc původních domorodých obyvatel: Ainuů, Nivchů a Ultů. V průběhu války na ostrov údajně přibyli i spojenečtí zajatci, mělo se jednat hlavně o Brity, Američany a Holanďany. Oficiálně se o tom bohužel neví nic, protože Japonci i Rusové na toto téma dodnes svorně mlčí jako Vontové. Je známo pouze údajné očité svědectví několika Korejců, kteří tvrdí, že část zajatců Japonci preventivně postříleli bezprostředně po sovětském útoku na hranice, druhou část Rusové „osvobodili“ a od té doby je už nikdy nikdo neviděl. Těžko říci, co je na tom pravdy. Fakt je, že na Sachalinu skutečně žádný zajatecký tábor nebyl. Nicméně je možné, že několik desítek či stovek zajatců tam mohlo žít a pracovat coby jakási filiálka velkého zajateckého tábora Hakodate na nedalekém Hokkaidu... Nu, ať už tam zajatci byli nebo ne, celkem žilo na japonské části Sachalinu něco přes půl miliónu lidí. V roce 1942 byla kolonie Karafuto administrativně i politicky přijata do náruče japonských mateřských ostrovů, guvernérem byl jmenován Tošio Ocu.
Ulice hlavního města Tojohary na přelomu třicátých a čtyřicátých let.
Japonci se kolonizaci Karafuta věnovali tak důkladně a mírově, že se dlouhá léta obešli bez přítomnosti vojenských jednotek. Teprve v roce 1936 v souvislosti s nesmělými sovětskými pokusy postavit Tichooceánskou flotilu znovu na nohy byla jižní část Sachalinu začleněna do Kurilského obranného systému a na ostrov přicestovala skupinka důstojníků, aby z místních branců vybudovala řádnou součást slavné císařské armády. V roce 1939 byla oficiálně ustanovena tzv. Smíšená brigáda, která během několika let tak zmohutněla, že byla 28. února 1945 přejmenována na 88. divizi. Početní stav nové divize se všemi ženijními, dělostřeleckými, pomocnými a speciálními oddíly (včetně dvou polních nemocnic a veterinární ordinace) činil dvacet čtyři tisíc lidí, velitelem byl generálmajor Tojčiro Mineki. Jak se nakonec ukázalo, právě 88. divize byla v nastávající válce se Sovětským svazem jedinou plnohodnotnou jednotkou, kterou tandem guvernér Ocu – generál Mineki měl, byť početní stavy obránců na papíře přímo skokově navyšovaly různé druhy domobran, jejichž kvalita však byla všelijaká. Zatímco jednotky složené ze záložáků nebo policistů se daly v boji použít poměrně efektivně a oddíly železničářů mohly vykonávat aspoň strážní službu, tak neorganizované tlupy žen a školáků vyzbrojených bambusovými oštěpy (těch bylo z Japonska dodáno deset tisíc) se prakticky nikdy ani nesešly. Proto je těžké dojít k nějakému relevantnímu údaji, kolik obránců Japonci na Sachalinu vlastně měli. Hodně autorů to řeší šalamounským číslem „asi třicet tisíc“ a já nevidím důvod, proč se k nim alibisticky nepřidat. Velmi důležitou věcí se v nastávající válce ukázala skutečnost, že prakticky všichni ozbrojení Japonci byli na Karafutu doma. V terénu znali každý kopec a nebojovali za slávu Jeho císařského Veličenstva, ale za své domovy a za životy a bezpečí svých rodin.
Propagační foto: Japonský voják bedlivě střeží hranici se Sovětským svazem.
Co se týče strategie, nebyla na japonské poměry příliš komplikovaná. Smíšená brigáda na hranicích v průběhu let vybudovala impozantní obranný systém sahající až do hloubky třiceti kilometrů. Hlavní opěrné body chránilo sedmnáct železobetonových pevnůstek, nechyběly desítky kulometných hnízd, dělostřeleckých postavení, kilometry zákopů, minová pole a tak dále. V případě potřeby mělo pozice obsadit několik divizí z Japonska, které však nikdy nedorazily. Nakonec na obranné linii bojoval jen 125. pluk plukovníka Jokisy Kobajašiho, pouhých dvacet osm děl a ani jeden tank. Zbytek své divize a domobranecké oddíly generál Mineki rozmístil poblíž předpokládaných vyloďovacích míst a na příhodných místech ve vnitrozemí. Víc za dané situace dělat asi nemohl, zvlášť když na jaře a v létě 1945 musel všechny válečné lodě, tanky a letadla – kterých beztak nebylo mnoho - poslat k obraně japonských mateřských ostrovů před očekávanou americkou invazí.
Proti chabým japonským silám vyčlenil maršál Vasilevskij síly více než dostatečné, konkrétně 56. sbor generálmajora Anatolije Alexandroviče Ďjakonova. Nutno podotknout, že osoba velitele vůbec nebyla špatnou volbou. Ďjakonov Japonce dobře znal, protože se s nimi dostal do křížku už u Chalchyn Golu, ve finské válce si vysloužil Hrdinu SSSR a i Němci mu na začátku války docela slušně vyprášili kožich, takže se dalo předpokládat, že by od nich něco o taktice a strategii pochytit mohl. Jádro jeho sboru tvořila 79. střelecká divize, která prošla podobným vývojem jako její japonská sokyně. Byla sestavena na severním Sachalinu v roce 1938 převážně z místních branců a na boj proti proradným samurajům se připravovala řadu let. Její vojáci byli zvyklí na podnebí i místní přírodní podmínky a na Japonce se dívali se směsicí nadřazenosti, pohrdání a nenávisti. Aby náhodou nedošlo k blamáži, divize v roce 1945 dostala hromady děl, tankový prapor a přes stovku letadel.
Sovětští velitelé však příliš nevěřili, že Ďjakonov japonská pohraniční opevnění prorazí, respektive nevěřili, že je prorazí nějak extra rychle. A Sachalin rychle obsazen být musel, protože konec války byl na spadnutí, o sovětském impériu bylo vždycky známo, že rádo „osvobozovalo“ všechno co se dá a tak dřív než celá legrace skončí mírem, chtělo ještě stihnout vydrancovat co největší kus bohatého ostrova Hokkaido. Z Petropavlovsku-Kamčatského tedy k Sachalinu vyplula severní část Tichooceánského loďstva viceadmirála Vladimíra Alexandroviče Andrejeva, aby pozemní operace podpořila námořním výsadkem v týlu nepřítele. I Andrejev byl zkušený válečník, byť žádnou velkou slávu na bitevním poli zatím také nenadělal. Do roku 1943 sloužil na Černém moři, které sovětští admirálové po několika totálně zpackaných operacích v podstatě vyklidili, přenechali ho Němcům a Rumunům a ještě tomu říkali „strategie“. Teď tedy měla přijít chvíle Andrejevova životního triumfu. Úkolem jeho flotily byla obojživelná operace někde v japonském týlu a odříznutí obránců pohraniční oblasti od zbytku Karafuta. Jenže úkol to byl těžký, protože soudruhovi admirálovi nikdo žádnou impozantní – a dokonce ani pořádnou - flotilu nedal. Měl vlastně jen hlídkovou loď Zarnica (Ljašenko), minonosky Astrachaň a Okean, dvacet čtyři torpédových člunů, devět ponorek, několik minolovek, hlídkové čluny, zabavené nákladní lodě a podobnou směsku pochybné kvality. Do válečného lodstva byly dočasně zařazeny dokonce i dvě lodě pro lov krabů, což byla v dané době nepochybně wunderwaffe, kterou nepřítel nemohl čekat a taky ji opravdu nečekal. Údernou sílu Andrejevovy flotily tedy představovalo osmdesát letadel, ale v srpnu bývá Sachalin často zatažen do mlhy a spoléhat se na ně nedalo. Teď trochu předběhnu a prohlásím, že sovětští námořníci měli z pekla štěstí, když Japonci neměli široko daleko žádné letadlo, žádné pobřežní dělostřelectvo a ani pořádnou válečnou loď. Vždyť i pouhý jeden japonský torpédoborec s podporou letky zer by z takového slepence křápot musel bez větších problémů nadělat šašlik.
Minonoska Ochotsk. Sice u Sachalinu nebojovala, ale byla stejné třídy jako Okean, jejíž fotku jsem bohužel nesehnal.
Sovětský přepad hranice měl začít bez výstrahy a Japonce zaskočit, leč nic takového se nestalo. Slavná sovětská maskirovka tentokrát selhala na celé čáře, protože měla proti sobě špionážní organizaci, které za daných okolností nebylo rovno. Kočovní domorodci z kmene Ainuů sovětské pohyby vojsk zpozorovali a vše co viděli, Japoncům ochotně vyslepičili. Generál Mineki ihned poznal kolik uhodilo a na přelomu července a srpna 1945 stihl jak mobilizaci, tak obsazení hraničních pevnůstek a dokonce už ve spolupráci s guvernérem a jeho úřady začal shromažďovat dostupné lodě k evakuaci civilistů.
11.srpna ráno Rusové překročili pozemní hranici a opatrně postupovali vpřed; přibližně ve stejné době na moře vyrazila i invazní flotilka. Čelní oddíly narazily na odpor až za dvě hodiny a hraniční boje od té doby probíhaly více či méně podle stejného schématu. Když Japonci začali odněkud na Rusy střílet, ti se je pokusili zničit přímým útokem. To se však nikdy nepovedlo, a tak se hledaly cestičky pro obchvat. Japonci o ruských pohybech dobře věděli, takže když se ruští pěšáci nakonec přes nějakou bažinu nebo strmé skalisko zdánlivě dostali Japoncům do týla, ti už byli většinou pryč a zaujali vhodná postavení jinde. Rusové záhy zjistili, že přímý útok není ta správná cesta a tak se tuto část schématu naučili přeskakovat. Japonci kromě toho – jak bylo jejich zvykem - mistrně používali metody psychologické války. Zanechávali po sobě minová políčka a výbušné nástrahy v podobě pistolí, samurajských mečů, lahví saké apod. a občas „zapomínali“ i ukryté menší přepadové skupinky, které se snažily ničit především tanky. Někteří Rusové si myslí, že to byly nějaké speciální jednotky sebevrahů, ale skutečnost bohužel není tak romantická. Jednalo se patrně o taktiku „deset na jeden tank stačí“, což byla standartní metoda japonského protitankového výcviku v druhé polovině války. Každopádně japonské psychologické i válečné metody docela fungovaly, Rusové viděli za každým keřem nejméně rotu Japonců a jejich postup nebyl zdaleka tak rychlý, jak se očekávalo.
Japonská taktika „deset stačí“, původně to snad má být obrázek z instruktážní příručky.
Na řadu tedy přišla obojživelná operace, která měla přinést obklíčení pohraničního prostoru a následný blitzkrieg na jih k hlavnímu městu Tojohaře. Admirál Andrejev se rozhodl svou již beztak nevelkou flotilku rozdělit a vylodit se současně v přístavech Toro (dnes Šachťorsk) a Estoru (dnes Uglegorsk). Proč ve dvou přístavech, které od sebe leží jen pár kilometrů? Inu to proto, že nedaleko Estoru bylo letiště, které Andrejev považoval za nutné obsadit. Nemohl vědět, že tam žádná letadla nejsou, zato však věděl, že místní přístav je malý a mělký a větší lodě v něm přistávat nemohou. A tak do Estoru poslal jen 365. prapor námořní pěchoty podplukovníka Tavchutdinova na malých torpédových člunech, zatímco celá 113. brigáda měla ve čtyřech vlnách dobýt městečko Toro a následně rychle obsadit veškeré komunikace mezi severem a jihem ostrova. Do boje svými pochybnými zbraněmi troubili i političtí komisaři, kteří s předstihem vytiskli dvě zcela jistě zajímavá literární díla s názvy „Pocta padlému výsadkáři“ a „Vrátíme matce-vlasti ukradenou zem – jižní část Sachalinu“. Před naloděním se pro vojáky konala i tradiční předinvazní mše, i když ji samozřejmě nevedli popové, ale soudruzi komisaři, kterým jiní soudruzi komisaři zadali vskutku originální téma „Úkoly komunisty a komsomolce v boji“.
Invaze v Toru a Estoru začala 16. srpna ráno. Oba přístavy letectvo bombardovalo již několik dní, takže není divu, že v nich skoro nikdo nebyl. Sovětští vojáci na břehu pochytali několik japonských záložáků a vydali se na východ. Na odpor naražili až ve vesnici Jamašiga asi pět kilometrů od Estoru. Dvě roty Rusů a dvě roty Japonců se do sebe pustily, Japonci ruský útok odrazili a podnikli nebezpečný protiútok. Na znovudobytí Estoru a zahnání Rusů do moře jich však bylo příliš málo a tak se opět stáhli do svých pozic v Jamašize. Rusové se ani nepokoušeli přivolat na pomoc letectvo (byla mlha) a začali japonské pozice ostřelovat z lodních děl. Moc dobrý nápad to asi zrovna nebyl, protože páni kanonýři v této činnosti jaksi neměli moc zkušeností, Japoncům nijak vážněji neublížili a místo toho na životech pilně ohrožovali vlastní vojsko. Vše musela jako vždycky vyřešit pěchota, tentokrát už notně posílená. Sovětským vojákům se povedlo vísku Jamašiga obklíčit, načež zahájili koordinovaný útok ze všech stran. Po čtyřhodinové pouliční řeži se zbytku Japonců podařilo obklíčení prorazit a utéci do hor na jihu, odkud občasnou střelbou z pušek dávali najevo, že další sovětský postup není zdraví příliš prospěšný. Rusové dnes tvrdí, že v Jamašize pohřbili sto třicet šest japonských těl (proč ne), zatímco vlastní ztráty obligátně pro jistotu nezveřejňují. Další pochod do vnitrozemí se už nekonal, protože admirál Andrejev vydal rozkaz, aby se jeho desant pokud možno co nejrychleji vylodil v přístavu Maoka. Ruští námořníci se tedy svého původního záměru obklíčit japonský 125. pluk vzdali a vojskům generála Ďjakonova vůbec nepomohli.
Nutno podotknout, že Ďjakovovi vojáci by pomoc námořních pěšáků asi rádi uvítali, ale po pravdě řečeno, moc ji už nepotřebovali. Tedy ne že by se jim nějak extra dařilo Japonce zničit, jejich útokům moc nepomáhala ani početní přesila čtyři na jednoho, ani mohutná dělostřelecká převaha, ani letectvo a v zalesněných horách a bažinách ani nasazení tanků k velkým úspěchům nevedlo. Samurajům však docházela munice, zakopali se už na úplně posledních obranných pozicích kolem hory Happo a k tomu všemu císař v rozhlase oznámil kapitulaci celé země. Plukovník Kobajaši volky nevolky 17. srpna večer vyslal k Rusům parlamentáře, kteří se snažili dohodnout na nějaké formě čestné kapitulace. To byla samozřejmě voda na mlýn nadutých ruských generálů, kteří jako obvykle žádali kapitulaci bezpodmínečnou. Jejich přání bylo vyslyšeno druhý den. Po osmi dnech bojů se vzdalo tři tisíce tři sta vojáků 125. pluku (z původních pěti tisíc čtyř set) a začala pro ně válka nová, válka o přežití, o které ještě bude řeč.
Pár fotografií z bojů na hranicích.
Invaze do přístavu Maoka (dnes Cholmsk) byla admirálem Andrejevem nařízena ještě před přistáním v Toru a Esteru, přesněji řečeno 15. srpna večer a měly se jí zúčastnit dva prapory 113. brigády. Pro přepravu a palebnou podporu byla určena flotilka menších lodí vedená hlídkovou lodí Zarnica. O jakési entrée se s humorem sobě vlastním postarali nejprve sovětští ponorkáři. 16. srpna vyplula ponorka Šč-118 (Vostrikov) s nákladem pěti průzkumníků a dvou poručíků od rozvědky – Braginského a Pisareva – s úkolem prozkoumat okolí budoucí invaze a podat zprávu velení. Z neznámých důvodů se však o den později poblíž Maoky vylodili pouze vojáci Sertakov a Klegan, kterým se navíc úspěšně podařilo utopit radiostanici. Tím se z průzkumné mise stalo v podstatě nevinné lovení Foglarova bobříka osamělosti, protože průzkumníci se jen několik dní schovávali v houští a když už jim žaludky hlady hrály vídeňské operety, došli do Maoky, kde se přidali k vyloděným vojskům. Zaslouženého bobříka však udatní skautíci bohužel nedostali. Musela jim stačit jen medaile Za odvahu, zatímco jejich dopravce velitel Šč-118 Viktor Alexejevič Vostrikov dostal aspoň Řád rudé hvězdy.
Samotné vylodění v Maoce se nedá nazvat jinak než jako velká japonská tragédie. Pro hustou mlhu (bylo vidět sotva na padesát metrů) se nekonaly žádné nálety ani předinvazní ostřelování. Rusové prostě drze vjeli do přístavu, kde potichoučku polehoučku přistáli. Jednu loď jim dokonce pomohl uvázat jakýsi popletený Japonec. Pak ovšem začal masakr. V přístavu byla totiž přítomna spousta civilistů, uprchlíků z okolních vesnic, kteří čekali na evakuační lodě. V mlze pochopitelně ruské lodě nepoznali, měli za to, že kýžené evakuační lodě právě přistály a hrnuli se k nim. Běžící zástup civilistů ovšem vyděšení Rusové považovali za sebevražedný útok a zahájili do davu palbu z děl a kulometů. Za několika minut ležela na zemi asi tisícovka mrtvých, zbytek utekl pryč. Japonská obrana se díky tomu ovšem konečně probrala a především s pomocí jednoho 47 mm děla a dvou improvizovaných obrněných vlaků opětovala palbu. Vlaky několika ranami ráže 102 mm umlčely kanóny hlídkové lodi Zarnica, ale 47 mm dělo si vzalo do práce torpédový člun MO-35. Po zásahu do nádrže začal člun hořet a čtyři muži – jedním z nich byl velitel nadporučík Alexandrov - byli zraněni. Požár se nakonec podařilo uhasit a povedlo se postřílet i obsluhu onoho inkriminovaného děla. Vážné škody a raněné hlásily i čluny MO-27 (Markin) a BO-304 (Voronkov). Nakonec Rusové během čtyřiceti minut přístav ovládli a zahájili postup do města. Japonci Maoku kupodivu až tak moc zuřivě nebránili, protože hned na začátku bitvy přišli o velení. Velitelé dvou přítomných pěších praporů soudili, že obrana je – i vzhledem ke kapitulačnímu císařskému rozkazu - zbytečná a kvůli značnému množství civilistů by byla i pěkně krvavá. Vzali bílý prapor a šli se vzdát, avšak Rusové se s nimi vůbec nebavili a bez skrupulí je postříleli. Tím pádem velení Maoky dočasně vůbec neexistovalo a každý japonský voják si dělal co chtěl. Někdo prostě utekl, zatímco jiní zůstali a střídavě se schovávali a pálili z úkrytů. Rusové však příznivé situace nevyužili, uprchlí Japonci se za městem dokázali zorganizovat a stáhli se do předem připravených zákopů a bunkrů v kopcích za městem, kde nepříliš důrazný ruský útok zastavili. Tím ovšem sovětské vojáky pěkně namíchli, zvlášť když z města stále houkaly jednotlivé rány ukrytých ostřelovačů a tak začali drancovat, vraždit, znásilňovat a loupit v domech civilistů. Japonci dnes odhadují, že z devíti tisíc obyvatel Maoky Rusové jen během noci z 20. na 21. srpna povraždili na dva tisíce lidí a shořel každý šestý dům. Rusové se tomuto odpornému nařčení samozřejmě brání a tvrdí, že:
a) k žádnému vraždění nedošlo.
b) zavražděných nebyly dva tisíce, ale sotva šest set.
c) povraždili si je sami Japonci.
d) vždyť to byli jenom Japonci.
e) pokud někdo tvrdí něco jiného, je agentem CIA.
Druhý den ráno po dělostřelecké přípravě Rusové zaútočili na japonské vojáky v kopcích za městem. Vzájemné útoky a protiútoky trvaly dva dny, ale nakonec sovětské jednotky přece jen prorazily a 23. srpna obsadili městečko Futomato (dnes Čaplanovo). Tím bylo definitivně obsazeno železniční spojení se severní částí Karafuta a dá se říci, že od té doby byl odpor na Sachalinu v podstatě zlomen. Stále více jednotlivců i menších jednotek vítalo ruské dobyvatele s bílými vlajkami a rukama nad hlavou.
Pár obrázků z Maoky.
Ale ještě jedna výsadková akce se na Sachalinu odehrála. V Maoce totiž Rusové ukořistili mapy japonských minových polí v La Pérousově průlivu a odhodlali se ještě k jedné operaci, tentokrát na nejjižnějším cípu ostrova.
Dále by asi bylo záhodno podotknout, že z Maoky se rychle stal silný opěrný bod, protože tam už od 21. srpna přistávaly přistávaly další a další lodě včetně divizionu ponorek, ale hlavně se tam na rozkaz admirála Jumaševa přemístily tři divize z Vladivostoku. Původně byly určené k výsadku na Hokkaidu a Maoka pro ně byla jen mezipřistáním, nicméně nakonec byly použité k okupaci jižních Kurilských ostrovů. Nu a jak jsem napsal o několik vět výše, z Maoky vyplul i poslední desant na sachalinský jih, konkrétně do přístavu Otomari (dnes Korsakov), kde 25. srpna přistálo 1 600 mužů osvědčené 113 brigády. Tentokrát se už téměř žádné boje nekonaly, možná prásklo jen pár výstřelů a to bylo všechno. Situace Japonců na Sachalinu onoho dne vypadala tak, že generál Mineki a guvernér Ocu byli z Tokia už řadu dní bombardováni rozkazy i úpěnlivými prosbami, aby se proboha v zájmu celého Japonska konečně vzdali a skončili válku. Mineki se vymlouval, že přerušit boj a kapitulovat není snadné (a měl pravdu, například 22. srpna vyslal k Rusům parlamentáře a ti je opět postříleli) a stále ještě ponoukal své vojáky k boji a evakuoval poslední civilisty. Jenže na Japonce toho bylo už přece jenom trochu moc a vzdávali se už v celých houfech. A přesně to se stalo i v Otomari, kde sice bylo přes tři tisíce Japonců, ale na odpor se nezmohli. Tím padl poslední přístav odkud se ještě dalo evakuovat, od severu se k téhož dne přiblížil k předměstím Tojohary (dnes Južno-Sachalinsk) Ďjakovovův sbor, a tak se o den později vzdal i sám generál Mineki. Tím organizovaný odpor na Karafutu skončil. Japonci byli vydáni Rusům na milost, jenom v lesích se ještě potloukalo několik malých odříznutých oddílů, které až do 3. září vedly nepříliš úspěšnou partyzánskou válku.
Japonci se vzdávají.
Invaze na Sachalin skončila. Trvala dva týdny a z taktického hlediska byla jednoznačným a velkolepým sovětským vítězstvím. Jenže z jistého úhlu pohledu mohou bitvu za své vítězství považovat i Japonci. Spolu s houževnatými obránci ostrova Šumšu (o nich příště) dali Rusům najevo, že když chtějí, není s nimi vůbec lehké pořízení a tím dokázali odradit sovětské velení od invaze na Hokkaido, čímž důležitý ostrov pro svůj národ zachránili. Díky tomu padly i Stalinovy plány na zřízení východoasijského loutkového komunistického státu, jakési obdoby východního Německa, či „Japonské demokratické republiky“ chcete-li, protože bez Hokkaida by zbývajících tři sta tisíc obyvatel z dobytého Sachalinu a malé skalnaté Kurily neznamenalo vůbec nic.
Po každém vítězství se všude na světě a - u Rusů zvlášť - nadělují medaile a chválí se hrdinové, ale já nic takového psát nebudu. Daleko zajímavější mi totiž připadá popis tragédie Japonců, kteří na Sachalinu zbyli.
Jednoduchá mapka oblasti s vyznačenými místy výsadků a plány, kam minimálně chtěli Rusové na Hokkaidu dojít.
Vojáků bylo zajato asi osmnáct tisíc. Nejprve byli nahnáni do severní části ostrova a odtamtud byli deportováni do pracovních táborů na Sibiři. Propuštěni byli teprve v letech 1950 – 56. Guvernér Ocu byl nejprve odměněn domácím vězením a později převezen do gulagu kdesi u Chabarovsku, kde v roce 1947 zemřel. Generál Mineki byl v roce 1950 obžalován z (mnou) blíže nezjištěných válečných zločinů, dostal dvacet let, ale již v roce 1956 byl propuštěn a vrátil se do Japonska. Zemřel v roce 1972. Někteří Japonci však v Sovětském svazu zůstali. Narazil jsem třeba na zajímavý osud vojáka jménem Ahiko Tecuro. Narodil se na Sachalinu, trochu si s Rusy zabojoval a pak se vzdal. Z tábora byl propuštěn již v roce 1950, ale ruský administrativní bordel zapříčinil, že nebyl veden v žádných papírech, čímž de iure vůbec neexistoval! Do Japonska se kvůli chybějícím bumážkám dostat nemohl, v Rusku se s ním nikdo nebavil a tak udělal jednu jedinou věc, kterou mohl. Odjel do Kazachstánu, země tradičního azylu vyvrhelů všech národností, které v matičce Rusi žijí a tam se ho na exotický zjev ani na minulost nikdo neptal. Našel si práci a dokonce ženu, Němku podobného osudu a od té doby celkem spokojeně žije ve městě Karaganda. Před několika lety dostal od japonské vlády nabídku na penzi a poklidné stáří v zemi svých předků, ale Tecuro s díky odmítl. Vždyť v Japonsku nikdy v životě nebyl a nikoho tam nezná…
Ahiko Tecuro v roce 2011.
Větší či menší osobní tragédií museli prožít všichni sachalinští civilisté, kteří nebyli evakuováni a bylo jich hodně. Více než tři sta tisíc, protože do Japonska se přes veškeré úsilí generála Minekiho a jeho vojáků podařilo dostat „jen“ sedmdesáti šesti tisícům šťastlivců. Proč k tragédiím došlo, když už byl dávno mír? Jak je výše zmíněno, sovětští vojáci byli vesměs odmalička vychováváni k nenávisti vůči Japoncům a současně jim soudruzi komisaři celá léta vtloukali do hlav, že komunistické zřízení je nejlepší v dějinách, a že Sovětský svaz je rájem na zemi, kterému není nikde na světě rovno. Jaké pak bylo jejich rozčarování, když na vlastní oči viděli, že i ten nejposlednější japonský dělník má pěkný domek se zahrádkou, zatímco oni v dělnicko-rolnickém nebi musí žít v rozdrbaných dřevěnicích společně s prasaty! O tom, že museli zírat i na jiné věci doma nepředstavitelné, například asfaltované silnice, elektřinu i na vesnicích nebo kanalizaci a vodovody ve městech ani nemluvě. Není divu, že ruští mužici dostali na proklaté samuraje pořádný vztek a vztek se musel někde vybít. Civilisté pak byli logickým a snadným terčem.
Chování sovětských dobyvatelů s důkladností sobě vlastní později zadokumentovali členové sachalinských krajanských spolků, něco dali i na internet a říkám – není to veselé čtení. Kdo se soudruhovi bohatýrovi nelíbil, byl prostě zabit. Ženy byly opakovaně a hromadně znásilňovány. Krádeže byly tím nejmenším zlem, Japonci se dnes víceméně shodují, že v ruských kulturních kruzích byl největší zájem o hodiny a hodinky všeho druhu včetně hodin nástěnných a budíků. V kurzu byla dále plnící pera, boty a kufry. Do náramné módy se dostaly tradiční japonské rolnické kalhoty monpe - ty nosil snad každý druhý voják - a výjimkou nebyl ani pohled na bojovníky v dámských kloboucích.
Jakkoli byl úděl občanů japonské národnosti těžký, nebyl ještě zdaleka nejhorší. Nelehký úděl Japoncům mohli závidět ruští bělogvardějci, kteří byli buď na místě stříleni anebo končili svůj život kdesi na Sibiři jako trestanci. S bělogvardějci se svezli i Poláci, protože holt byli bledých tváří a na první pohled se od vlastizrádných kontrarevolucionářů rozeznat nedali. Původní domorodci byli naopak ponecháni celkem v klidu, patrně proto, že většinou žili v těžko přístupných lesích a s výjimkou rituálních bubínků a smrdutých kožešin nevlastnili nic, co by se dalo ukrást. Zas tak špatně na tom nebyli ani Korejci, protože někteří z nich byli na Sachalin během války totálně nasazeni a tudíž se na ně pohlíželo jako na válečné oběti. Přesto se s jejich repatriací domů moc nepospíchalo a to jednak proto, že byli pracovití a hodili se, jednak proto, že většina z nich pocházela z Koreje jižní, té špatné a imperialistické. Takže ačkoli se část Korejců domů dostala, po vypuknutí korejské války byl s návratem do Koreje konec. A tak Korejci na Sachalinu zůstali a jsou tam dodnes, byť dlouhé desítky let byli lidmi druhé kategorie a neměli nárok ani na sovětské občanství. To dostali až někdy za Brežněva.
Bezvládí a anarchie trvaly asi šest týdnů a japonské krajanské spolky odhadují, že během té doby bylo povražděno dvacet tisíc Japonců, bělogvardějce a Poláky nepočítaje. Teprve koncem září byl velením civilní správy pověřen plukovník Dimitrij Krjulov (před ním tuto funkci formálně vykonávali generálové Alimov a Purkajev, ale ve skutečnosti na to kašlali), který začal okamžitě jednat. Záhy po nástupu do úřadu prohlásil, že ze Sachalinu nikdo druhý Berlín dělat nebude a brzy dokázal, že to myslí vážně. Krjulov v Tojohaře rychle vytvořil „ministerstvo správy civilních věcí jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů“ s jedenácti pobočkami a situace se začínala rychle měnit. Krjulov poslal vojáky do táborů mimo města nebo rovnou zpátky do Ruska, kde byli demobilizováni a vrátili se domů. Tím ubylo násilností, avšak záhy Krjulov začal dělat pořádek i mezi místními. Zakázal veškerý japonský tisk a nahradil ho komunistickými novinami jménem Šinseimei. Rozhlasové přijímače byly zabaveny. Lidé se vrátili do práce a děti do škol, kde na ně čekaly dva nové předměty, ruština a základy marxismu-leninismu. Rusky se mimochodem dobrovolně, pilně a prý i velmi rychle učili i dospělí, protože stále ještě byly běžné případy, že Rus zastřelil Japonce jenom proto, že mu nerozuměl. Všechny města a vesnice dostaly nová jména.
Přesto se stále ještě pořádně nevědělo, co se s novou kolonií bude dít dál. Rozhodnutí padlo až v říjnu 1946, kdy z Moskvy konečně přišlo nařízení, že Japonci budou vystěhováni na mateřské ostrovy. Nedělo se tak ovšem hned, protože Rusové rozhodně nechtěli kvetoucí sachalinskou zahrádku zplundrovat a zbavovat se pilných Japonců by byl holý nesmysl. Čekalo se na nové kolonisty, kteří na výzvu strany a vlády opravdu přicházeli a postupně přebírali Japoncům pracovní místa a domy. Vesměs se jednalo o lidi z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kteří ve válce přišli o všechno a teď jim připadalo nanejvýš spravedlivé, že všechno seberou zase někomu jinému. Přebírání japonského majetku sovětskými občany se nakonec změnilo v jeden velký multi-kulti experiment, protože nově příchozí bydleli s nastávajícími exulanty pohromadě v jejich domech. Nutno podotknout, že k nějakému sbratření národů kupodivu nedošlo. Pro Rusy byli Japonci nepřístupní náfukové a domorodci v novousedlících neviděli nic jiného, než hlučnou a věčně ožralou verbež neznalou ani nejzákladnějších hygienických návyků.
Noví kolonisté přichází...
Nakonec byli do roku 1950 téměř všichni Japonci z Karafuta vysídleni. Bylo jich tři sta třináct tisíc a naplnili dvě stě lodí. Sebou si směli vzít jen oblečení, které měli na sobě, žádné zavazadlo nebylo povoleno a zabavovány byly i fotografie dědečků a babiček. Jediná věc, kterou jim sovětská vláda milostivě rozdávala, byl výtisk Ústavy SSSR. Tu jim však japonské úřady ihned po příjezdu zabavovaly a vyhazovaly.
Život exulantů nebyl snadný ani v Japonsku, kde řada z nich nikdy nebyla. Válkou stále ještě velmi rozvrácená země se o ně starat nemohla a nebyly zřízeny ani žádné uprchlické tábory. Každý dostal malou finanční částku a dál se o sebe musel starat sám.
Jakkoli od dobytí Sachalinu utekla hodně dlouhá doba a jak se Japonci dokázali s lehkým srdcem vyrovnat se ztrátou všech území, o které za války přišli, Sachalin a Kurilské ostrovy jsou pro ně stále ještě hodně bolestivým tématem. Ačkoli v posledních dvaceti letech došlo ke značnému oteplení rusko-japonských vztahů, tak o Sachalinu se v Japonsku prostě nemluví. Moc na něj nejezdí ani vyhlášení japonští turisté, kteří jsou jinak k vidění po celé zeměkouli včetně snad i jižního pólu. V letní sezóně si rekreanté vystačí s pouhými dvěma loděmi týdně (o víc není zájem) a valná není ani spolupráce hospodářská. Do Japonska jen jezdí lodě se sachalinským zemním plynem, opačným směrem proudí náklady ojetých automobilů.
Naskýtá se otázka, co po Japoncích na Sachalinu vlastně zbylo. Nu, není toho mnoho. Sem tam nějaká ta ruina nebo kamenný dům (ty tradiční japonské dřevěné nahradily paneláky), bývalé honosné sídlo guvernéra v Južno-Sachalinsku (dnes muzeum) a evropský rozchod železnic. To je v podstatě všechno, jen jakýsi dobrodruh si v Južno-Sachalinsku před časem otevřel japonskou restauraci, ale jedna vlaštovka jaro asi nedělá. Jižní Sachalin byl zkrátka kompletně rusifikován, čili zdevastován a je z něj zase jenom zahnojená díra kdesi na hranici mohutného impéria, kterou drží jakž takž nad vodou jen těžba zemního plynu. Inu, už Jan Ámos Komenský pravil: „Proč jen ti obyčejní lidé, kteří se jen bohu oddávají, nebožátka jsou a žádný z nich odměny za ctnost nevidí? Patrno jest, že kdo k sobě přivésti neumí, tomu samo o sobě nic nepřileze“, což v překladu pana Ladislava Větvičky zní asi takhle: „Možeš dostat za par šupu obrovsky majetek, barak, dobytek aji polnosti po Japoncach. Ale když si prase a maš obě ruky leve, stejně ti to spadne na hlavu a dobytek pochcipa. Samo o sobě nic nepřileze.“
Budova bývalé papírny firmy Odži nedaleko Maoky/Cholmsku.
Bývalé sídlo guvernéra v Tojohaře/Južno-Sachalinsku. Dnes Muzeum Sachalinu.
Dát dohromady válku a nástup dětí do školy, to se může stát opravdu asi jen v Rusku.
Tuto novinku přečetlo 373 lidí a poslali11 komentářů.
Takže slíbená záležitost, bohužel nemam práva na ilustrace a navíc mi chybí korektor...
Boje na východní frontě a ruskou techniku obestírají četné legendy. Značné množství se jich točí kolem tanku KV-1 a jeho odolnosti. V následujícím textu se seznámíme s jednou z akcí, které stály u zrodu těchto legend.
V srpnu 1941 byla situace na východní frontě kritická. Německá vojska postupovala na všech bojištích a tou dobou se blížila i k Leningradu. 16. Srpna německý 1. armádní sbor dosáhl okraje Novgorodu a hrozil průlom na Leningrad.
18. srpna 1941
Ráno si velitele 3 tankové roty 1. tankové divize (vyznamenané Řádem Rudého praporu, v originále „krasnoznamennaja“) nadporučíka Zinověje Kolobanova předvolali na štáb, kde od generála Baranova dostal rozkaz udržet přístupy ke Krasnogvardějsku (Gatčina). Ty tvořily tři silnice v relativně neprůchodném terénu.
Kolobanovova rota měla pět tanků KV-1 s přídavným pancéřováním a před výjezdem do akce naložila dvojnásobný palebný průměr protipancéřových granátů na úkor tříštivých – měli v první řadě zastavit nepřátelské tanky. Po doplnění paliva a munice odjela rota do určeného prostoru obrany západně od Krasnogvardějska/Gatčiny, kde nadporučík Kolobanov osobně rozmístil své síly. Každému tanku stanovil palebné postavení (hlavní i záložní), palebné sektory a přikázal tanky zakopat do věžového postavení. Dva tanky (poručík Sergejev, podporučík Jevdokimenko) rozmístil na Lužskou cestu (dnes Kyjevská silnice), dva další (poručík Lastočkin a podporučík Degtjar) pak k silnici směřující na Volosovo. Kolobanov samotný umístil svůj tank do léčky u spojky mezi Tallinskou silnicí a cestou do Marienburgu (severozápadní předměstí Gatčiny), u osady Učchoz. Silnice vedla přímo od severu k jihu a vlevo od vybraného postavení zahýbala v pravém úhlu k východu (směrem na Marienburg). Těsně před zatáčkou tuto tehdy hlavní silnici křižovala polní cesta ve směru východ - západ, samotná silnice byla po obou stranách lemována pásem bažin, který byl směrem k východu široký 100 -150 m. Posádka Kolobanovova tanku vykopala na přilelé vyvýšenině dva okopy (hlavní a záložní palebné postavení) a v hlavním tank zamaskovala, zamaskovány byly i stopy pásů a další známky jakékoliv činnosti. Zhruba 150 m před palpostem vedl rovný úsek silnice, zakončený křižovatkou s polňačkou, před kterou rostly dvě břízy. Když bylo hotovo, poslal velitel jednoho tankistu upytlačit (pokud možno bezhlučně) husu do nedaleké, obsluhou opuštěné drůbežárny a posádka si následně po dni plném dřiny dopřála slušnou večeři. Začátkem noci dorazila pod velením mladého poručíka pěchota k ochraně tanku – vojáci dostali rozkaz zakopat se v linii vpravo a vlevo od tanku a své okopy zamaskovat.
19. Srpna 1941 Kolem desáté hodiny dopoledne je z postavení dále k jihu slyšet zvuky boje od silnice na Volosovo. Nadporučík Kolobanov dává pěchotě rozkaz nezahajovat palbu dříve, než tank. Posádka dostává rozkaz „připravit k boji“, krátce nato se na silnici objevuje průzkumný předvoj německé kolony na motocyklech. Kolobanov je nechává projet. Němci si ničeho nevšimli a jejich hlídka pokračuje po silnici na Marienburg. Zatím co se vyšší velení prostřednictvím vysílačky dožaduje informací o situaci (na ostatních úsecích už se bojovalo), objevuje se na silnici čelo tankové kolony. Němci jedou jak na výletě – otevřené poklopy tanků, část posádek na pancíři. Konobanov počítá protivníky – dospívá ke 22 kusům. Čelo kolony míjí břízy a ocitá se na křižovatce.
„Pal“
První dva výstřely ničí německé tanky na čele kolony a ta se zahušťuje. KVčko přenáší palbu na konec kolony, ale dvě rány minou, než se po seřízení zaměřovače podaří docílit zásahu. Na likvidaci strojů na konci kolony bylo potřeba pěti ran. Pak se Němci vzpamatovali, ale ještě chvíli trvalo, než objevili zamaskovaný tank. Osobitému „pátrání“ po útočníkovi padly za oběť kupky sena na přilehlé louce. Mezitím KVčko pálí ránu za ranou, nabíječ kmitá ve zrychleném tempu. I protivník odpovídá a věž tanku inkasuje první z mnoha zásahů. Napadenou kolonu dohání německá pěchota a vstupuje do boje s „ochrankou“ ruského tanku. Za pěchotou doráží na bojiště i dvě protitanková děla. Jedno se podařilo zničit hned, druhé ale před svým zničením šťastnou náhodou zablokovalo zásahem věž ruského tanku a ten je nucen opustit okop a dál vést boj jako samochodka – na cíle musí mířit celý stroj, což prověřuje schopnosti řidiče. V průběhu boje bylo nutno vyměnit zničený periskop – a to zvenčí! Poškození bylo takového charakteru, že to nebylo možné provést zevnitř. Operace se podařila, jeden člen posádky, částečně krytý věžovým poklopem, dokázal periskop vyměnit. Přibližně po hodině boje konečně hoří všech 22 tanků. Bylo vystřeleno 98 ran a obráncům se tenčí zásoby munice, protipancéřová došla všechna. Přichází rozkaz ke stažení Nadporučík Kolobanov nakládá na tank zbylou doprovodnou pěchotu a projíždí mezi rozptýlenými německými jednotkami na určené shromaždiště.
Tam dochází k rekapitulaci: Na Lužské cestě bylo zničeno 8 tanků protivníka Sergejevem a Jevdokimenkem 5, Jevdokimenko ale padl a jeho tank vzal za své při taranu na posledního protivníka. Kolobanov měl na účtu 22 kusů. Na silnici na Volosovo zničili Děgtjar a Lastočkin po čtyřech tancích každý. Po hektickém dni byla rota odeslána do týlu k nutným opravám, došlo i na vyznamenání. Třetí rota tady zničila celkem 43 tanků protivníka při jedné vlastní ztrátě a pomohla stabilizovat frontu v dané oblasti.
Na Kolobanovově tanku bylo podle různých zdrojů napočítáno od 135 do 156 zásahů. Kolobanov dostal Řád Rudého praporu a jeho dělostřelec Leninův řád. Na místo úspěšného boje byl vyslán válečný zpravodaj, který natočil výsledky úspěšného střetu.
Oprava Kolobanovova tanku se protáhla na měsíc po návratu na frontu byl ale Kolobanov při doplňování munice v přifrontovém pásmu těžce raněn střepinou do hlavy a do boje se vrátil až v roce 1944 jako velitel divize SU-76…
V tehdejší situaci šlo o skvělý úspěch (na místě boje je dnes dosti zdevastovaný památník – IS-2 na betonovém soklu a pár obrázků bitvy na plechách v kasárenském stylu – stav k roku 2002), z dnešního hlediska se ale naskýtá jedna otázka – na jaké úrovni byl výcvik posádek? Zdroj sice uvádí, že posádky se ve výrobním závodě účastnily dokončování svých strojů, ale to mohlo mít vliv hlavně na technickou stránku věci. Na 22 tanků a dva kanóny padlo 98 výstřelů, vzdálenost cílů se pohybovala od 150 do cca 300 m, cíle byly prakticky nepohyblivé a v jedné linii jako na střelnici. Na druhou stranu – na střelnici většinou terče neopětují palbu a o mizerné kvalitě zaměřovačů sovětské provenience se také vyprávějí legendy…
A nyní k aktérům na sovětské straně:
Zinověj Grigorjevič Kolobanov (nadporučík, velitel tanku a 3. roty) se narodil roku 1913 ve vsi Arefeno ve Vačevské oblasti Nižněgorodské gubernie. Po dokončení osmiletky nastoupil na technický institut, v roce 1932 byl v rámci komsomolského náboru přijat do Rudé armády. V roce 1936 dokončil jako „otličnik“ Frunzeho Orlovské tankové učiliště. Byl zařazen do 20. těžké tankové brigády na funkci velitele roty. S tou se účastnil Zimní války. Uvedená jednotka jako první zaútočila na Mannerhaimovu linii, s Kolobanovovou rotou na hrotu. Tehdy Kolobanov poprvé opouštěl hořící tank, podruhé za obdobných okolností u jezera Vuoksa, do třetice si to zopakoval při nájezdu na Vyborg. Tou dobou dosáhl Kolobanov hodnosti kapitána. 13. Března 1940 byl podepsán mír, což prostí vojáci obou stran přivítali bratrskou oslavou. Pro Kolobanova bratření s Finy znamenalo degradaci, odebrání vyznamenání a propuštění do zálohy. Po vypuknutí války byl reaktivován a nastoupil k 1. tankové divizi, postavené na základě 20. těžké tankové brigády. Protože měl bojové zkušenosti, byla mu přiznána hodnost nadporučíka a přidělena funkce velitele roty těžkých tanků. Následoval výcvik a přejímka tanků v Kirovském závodě. První úspěch v nové válce získal u Ivanovského – zničil jeden tank a jedno dělo protivníka. Měsíc po boji pod Krasnogvardějskem byl těžce raněn střepinou do hlavy, na frontu se vrátil jako velitel divize lehkých samochodek v roce 1944. Za boj na Magnuševském předmostí dostal Řád Rudé hvězdy, za Berlínskou operaci druhý Řád Rudého praporu (první měl za Krasnogvardějsk). Po válce velel na okupovaném německém území praporu těžkých tanků IS-2. Tou dobou se mu podařilo navázat styk s rodinou, o které nic nevěděl celou válku. Jeho velitelskou kariéru zakončila dezerce vojáka z jeho praporu do britské okupační zóny. Před vojenským tribunálem Kolobanova zachránil velitel armády – s odvoláním na zdravotní stav ho nechal přeložit do Běloruska, kde ho jako válečného invalidu propustili do civilu. Kolobanovovi dlouhá léta nikdo nevěřil, že pod Krasnogvardějskem zničil na jeden zátah 22 německých tanků, jisté uznání mu přinesl k stáru až nález filmového dokumentu a příslušných archiválií (přestali ho považovat za cvoka a prášila). Zinověj Kolobanov zemřel v roce 1995.
Dělostřelec Andrej Michailovič Usov (v popsaném boji starší seržant) vstoupil do Rudé armády v roce 1938, účastnil se „osvobozovacího pochodu“ v Bělorusku ve funkci pomocníka velitele čety jednoho z dělostřeleckých pluků, v Zimní válce bojoval na Karelské šíji. Posléze byl absolvoval speciální školu pro „velitele kanónů těžkých tanků“ a stal se tankistou. Úspěšně prošel celou válku od Leningradu do Berlína. Válku zakončil v hodnosti nadporučíka, kromě Leninova řádu získal ještě Řád Vlastenecké války II. stupně a Řád Rudé hvězdy. Po válce se vrátil do rodného Toločina ve Vitebské oblasti, kde pracoval až do odchodu do důchodu a kde posléze zemřel na sešlost věkem.
Nikolaj Kiselkov (starší seržant, střelec - radista), padl v v boji na „Něvskom pjatačku“ (datum zdroj neuvádí).
Nikolaj Ivanovič Nikiforov (starší technik - řidič), přežil celou válku a zůstal i po ní v řadách tankových vojsk. Zemřel v roce 1974 na plicní chorobu.
Nikolaj Feoktistovič Roděnkov (mladší technik - řidič) padl (více zdroj neuvádí).
Poznámka: Ruské prameny uvádí tuto akci jako „boj pod Vojskovicemi“, což byla osada jihovýchodně od místa střetnutí.
Zdroj: Alexandr Smirnov: Geroj ně stavšij gerojem. Časopis Tankomastěr 1/2003
Tuto novinku přečetlo 361 lidí a poslali8 komentářů.
Douglas Bader, hrdina bitky o Anglicko, priateľ Adolfa Gallanda
Prerušená kariéra
Ak niekedy žil taký vojak, ktorého život bol príkladom kolegiality, výdrže a vytrvalosti, určite je to Douglas Bader pilot Britského kráľovského letectva.
Už ako štrnásťročného ho učarovali lietadlá, ktoré sa preháňali po modrej oblohe. Jeho strýc poručík letectva Cyril Burge, keď videl, že s akým záujmom sleduje všetko čo má spoločné s lietaním, odporučil mu nech sa prihlási na leteckú akadémiu. V lete 1930 ako 20 ročný už bol vychýrený pilot 23. letky, na ktorého sa ostatný piloti dívali s úctou. Lietal na strojoch Gloster Gamecock, na ktorých predvádzal neuveriteľné kúsky, a aj kvôli tomu sa rýchlo stal známou osobou nielen v kruhoch letectva. O niekoľko mesiacov neskôr letka dostala nové stroje. Boli to Bristol Bulldog, ktoré však nedosahovali také výkony pri pilotáži ako Glostre. Boli totiž pomalšie a mali horšiu manévrovatelnosť. Práve kvôli tomuto veliteľ 23. Letky Harry Daynek vydal nariadenie, aby jeho piloti sa nepokúšali o vysokú pilotáž v malých výškach. Minimálnu výšku na tréning pilotáže určil na 2000 stôp. Mal na to vážny dôvod, nakoľko už dvaja jeho piloti sa zrútili pri výcviku.
14. decembra 1931 bol pokojný, pekný zimný deň a piloti si vychutnávali svoj čaj v kantíne. Ostatní piloti požiadali Badera, aby im demonštroval manévrovatelnosť nového stroja, keď knipel drží v rukách skutočný odborník. Najskôr oponoval, nakoľko nechcel porušiť nariadenie veliteľa a vystaviť sa zbytočnému riziku, ale jeden z jeho kolegov sa vyjadroval dosť nevraživo o jeho pilotných schopnostiach. Hnev mu zatemnil myseľ a tak o malú chvíľu zaburácal motor Bristolu a on odštartoval. Urobil pár manévrov, ale pri jednom výkrute sa mu nepodarilo vyrovnať stroj a on v plnej rýchlosti narazil do zeme. Bader, akoby zázrakom prežil, ale obe nohy mal tak roztrieštené, že mu ich lekári museli amputovať. Pravú nohu nad a ľavú pod kolenom. Ešte len 21 ročný Bader neupadol do melanchólie ale po vyliečení sa naučil chodiť na protézach. Napriek tomu ho preradili. Už nemohol pokračovať vo svojej kariére ako pilot .
Bader sa nevzdáva
V roku 1939 vypukla vojna a pre Badera sa naskytla šanca. Myslel si, že v týchto ťažkých dobách bude RAF potrebovať všetkých mužov schopných lietať. A on predsa patril medzi najlepších. Vytrvalo vypisoval žiadosti na Ministerstvo letectva. Dlhé mesiace neprišla žiadna odozva. Kompetentní pokladali jeho žiadosti za nezmyselné. Veď akoby mohol niekto lietať ako bojový pilot, ak mu chýbajú obe nohy. Ešte stále len 29 ročný Bader sa nevzdával, a s buldočou vytrvalosťou posielal svoje žiadosti. Nakoniec ale pánov v Generálnom štábe RAF prestalo baviť jeho neústupčivé konanie a pravdepodobne, aby už mali konečne od neho pokoj si ho pozvali na prieskum zdravotného stavu. Jeho spis odovzdali na posúdenie podmaršalovi Halahanovi, ktorý bol jeho bývalým veliteľom. Halahan ho poslal pred lekársku komisiu od ktorej dostal, nevie sa ako, hodnotenie A1B, ktoré znamená “schopný lietať“. Po tomto ho povolali späť do aktívnej služby a hneď ho poslali na preškolenie na nové typy lietadiel. Bader aj v škole patril medzi najlepších a tak namiesto plánovaných dvoch rokov školu ukončil za jeden a po skúškach v hodnosti nadporučíka nastúpil ku Duxfordskej 19.letke.
Prvé bojové lety absolvoval ako vzdušná ochrana anglických lodných konvojov, ale táto úloha ho neuspokojila, nakoľko sa počas týchto misií nestretol ani s jediným nepriateľským lietadlom. A on chcel bojovať, bol predsa stíhací pilot a neprešiel celou tou kalváriou, aby doprevádzal obchodné lode. Na jar 1940 sa však vojnová situácia radikálne zmenila. Nemecko obsadilo Belgicko, Holandsko a Francúzsko a Adolf Hitler vo svojich príhovoroch hrozil, že rozpúta vzdušnú vojnu proti Anglicku. Onedlho sa začala vzdušná ofenzíva a tak Badera povýšili do hodnosti kapitána a vymenovali ho za veliteľa 222 letky a jeho letku presunuli do východného Anglicka. Teraz sa už nemal dôvod sťažovať. On a jeho piloti sa zúčastnili pri vzdušnej podpore evakuácie Dunkerque . Pri tejto operácii si pripísal aj svoj prvý zostrel. Bol ním jeden Me – 109 ktorý poslal k zemi 1. júna 1940. Už na konci júna ho nadriadený povýšili na majora a zverili mu novú letku. Tou bola letka 242 ,ktorá sídlila v Coltishame a skladala sa s kanadských pilotov. Táto letka lietala na starých a opotrebovaných Huricane – och ,ktoré sa podarilo zachrániť s Dunkerque. Táto letka vyzerala žalostne. Piloti nemali ešte ani uniformy a viazlo aj zásobovanie pohonnými hmotami ako aj náhradnými dielmi. Takže to nebolo ani veľmi prekvapujúce, že bojová morálka bola takmer nulová a ešte k tomu kanadský piloti privítali svojho nového veliteľa nevraživo. Neverili, že niekto komu chýbajú obe nohy dokáže vôbec lietať, nieto ešte zvládať aj vzdušné súboje. A neverili ani tomu, že takýto mladý veliteľ dokáže veliť letke. Väčšina Kanaďanov pri pohľade na nového veliteľa, prechádzajúceho sa na protézach, pomyslela „ no už len toto nám chýbalo“. Ale Bader sa nedal znechutiť. Objednal nové rovnošaty a vybojoval si prijatie u sira Hugha Dowdinga vrchného maršala letectva, a posťažoval sa mu ako je jeho letka zanedbávaná a vyžiadal si záruky, že jeho letku začnú zásobovať ako palivom tak aj náhradnými dielmi a dokonca si vyžiadal aj sľub, že lietadlá jeho letky budú všetky do jedného vymenené za novšie stroje. Vrchnému maršalovi sa zapáčil tento neústupčivý major a o necelých 24 hodín boli všetky jeho žiadosti vybavené. Vzhľadom k týmto skutočnostiam bojová morálka letky 242 neuveriteľne stúpla.
V tomto čase už bitka o Anglicko bola v plnom prúde. Obrovské roje Messerschmitov, Junkersov a Dornierov bez prestávky útočili na Britské ostrovy. Londýn a iné anglické veľkomestá horeli pod neustálym bombardovaním a nebo nad prielivom bolo ovládané nemeckými stíhačkami. Baderova letka spočiatku dostávala vedľajšie úlohy, ale v nasledujúcom mesiaci sa im podarilo zostreliť 2 Dornieri 17. 242. letka si svoj prvý väčší úspech zapísala 30.augusta 1940. V tento deň sa pustili do súboja so zväzom skladajúcim sa z 30 bombardérov. Bader zostrelil jeden Me-110 a aj ostatní piloti pridali 11 zostrelov. Tieto výsledky len potvrdzovali, že Bader sa stáva výnimočným veliteľom, aj keď sám veliteľ nebol spokojný. Prišiel na to, že ak by mal k dispozícii viac strojov, dokázal by zostreliť všetky nepriateľské lietadlá. Práve vtedy sa mu zrodil v hlave nová koncepcia, ktorá dostala názov „Big Wing“. V nasledujúcich mesiacoch 242.há letka zvyšovala počet svojich zostrelov a v septembri a októbri oproti šiestim strateným strojom zostrelili 67 nepriateľských bombardérov. Sám veliteľ dosiahol desiate víťazstvo. Jeho piloti, ktorý ho prijali s takou nevraživosťou, ho už považovali za žijúcu legendu. „Za naším veliteľom by sme vleteli aj medzi tisíc sto deviatok, ak by bolo treba“ vyhlasovali.
Mesiace víťazstva
V marci 1940 už v hodnosti veliteľa perute ho preložili na základňu v Tangemere. Tu už konečne mohol naplno využiť teoretické znalosti a predstavy, ktoré si nazval „Big Wing“. Tento koncept predložil svojim nadriadeným. Podľa neho takáto letka dokáže ľahšie a rýchlejšie nájsť nepriateľa a môže mu nasadiť zdrvujúci úder. Nadriadený po krátkej porade a zvážení všetkých pre a proti mu dali zelenú. Ale Bader nezostal len pri teórii, ale naďalej vzlietal na svojom stroji proti nepriateľským letkám. Už vtedy mal obrovskú popularitu: Noviny uverejňovali nové a nové správy o jeho zostreloch, a inštruktori v Central Flying School ho dávali za vzor všetkým kadetom. Vtedy už lietal na Supermarine Spitfire Mk IIA , ktoré jeho mechanici trocha upravili. Odstránili jeho identifikačné čísla a nahradili ich začiatočnými písmenami jeho mena DB. Za osobný znak si zvolil čižmu kopajúcu Hitlera do zadku. Tento znak napĺňal nemeckých pilotov strachom, nakoľko ho považovali za nezraniteľného. Tieto fámy sa ešte viac rozšírili v priebehu štyroch týždňov od 21.júna do 23.júla 1940, keď zostrelil 11 najmodernejších nemeckých Me- 109. Pri návrate z akcie si pravidelne zapaľujúci fajku, viacnásobne vyznamenaný, telesne postihnutý, ktorý sa pohybuje na protézach, sa stal skutočnou ikonou, ale ako sa ďalej dozvieme nebol nezraniteľný.
Stretnutie – Douglas Bader a Adolf Galland
Dňa 9.augusta „Big Wing“ pod vedením Badera sprevádzal bombardéri, ktoré útočili na ciele vo Francúzsku. Zrazu sa nečakane objavila silná letka Messerschmitov a hneď prvá dávka zasiahla stroj s označením DB. Bader si takto spomína na tieto okamihy. „ Z môjho stroja odlietavali obrovské kusy, mašina sa prepadla na nos a začala sa otáčať okolo svojej osi. Pozrel som sa za seba a uvidel som, že zadná časť môjho stroja prakticky chýba. Takže mi nezostávalo nič iné, len vyskočiť. Bolo to ťažké uskutočniť, nakoľko sa stroj točil vo vzduchu ako detský vĺčik. Rukami som sa vytiahol, jednu nohu som mal už vonku, ale druhá sa mi zasekla v kabíne. Pokúšam sa uvoľniť ju, ale nedarí sa mi to. A zrazu obrovské trhnutie, a som vonku. Aj keď bez pravej nohy“. Britské eso mal neuveriteľné šťastie v nešťastí. Totiž ďalšia dávka zasiahla jeho stroj z opačnej strany ako sa točil a táto zmena rotácie ho doslova katapultovala von. Pilot otvoril padák a dopadol na zem, ale pri dopade sa mu odtrhla ľavá protéza a zasiahla ho do hrudníka. Na druhý deň sa Douglas Bader zobudil vo Vojenskej nemocnici v St. Omer. Jeden nemecký dôstojník ho navštívil a odovzdal mu očistenú a čiastočne opravenú pravú protézu, ktorú našli vo vraku jeho stroja. Ako sa neskôr vysvitlo sám veľký Adolf Galland dal na to príkaz. Ale vtedy bol už Bader v hlbokej melanchólii. Ani nie preto, že sa dostal do zajatia, ale skôr preto, že trocha samoľúbi pilot nevedel kto ho vlastne zostrelil. V jeho očiach by to bola veľká hanba, ak by ho nezostrelilo nejaké letecké eso, ale len nejaký obyčajný radový pilot. S touto obavou sa zdôveril svojmu návštevníkovi a ten neváhal a okamžite túto skutočnosť oznámil svojmu veliteľovi, ktorý nebol nik iný ako nositeľ železného kríža Adolf Galland.
Toto legendárne nemecké eso, sa rozhodlo, že pohostí tohto legendárneho pilota a pomocou srdečného klamstva upokojí jeho dušu. Naskočil do auta a obíduc všetky oficiálne cesty a bez súhlasu svojich nadriadených naložil Badera do vozidla a priamo z nemocnice ho odviezol na štáb JG 26. Piloti tejto známej letky pohostili svojho hosťa a vopred dohovoreným spôsobom mu predstavili jedného mladého nadporučíka, ako pilota, ktorému sa podarilo Badera zostreliť ( aj keď v skutočnosti sa nikdy nepodarilo zistiť kto vlastne zostrelil hurricanea s označením DB nakoľko bola taká trma-vrma počas bitky). Baderova duša sa upokojila pri vedomí, že ho nezostrelil nejaký obyčajný ucháň, ale rutinný pilot. Nakoľko jeho protéza, ktorú vytiahli z vraku vydávala nelichotivý škripot, podplukovník Kráľovského letectva sa obrátil so žiadosťou na veliteľa JG 26, svojho hostiteľa. Požiadal Gallanda, že ak je to možné, aby jeho ľudia zhodili správu určenú pre jeho ženu, v ktorej by jej a svojim deťom oznámil, že ja v poriadku a aby ju požiadal aby sa mu pokúsila doručiť náhradné protézy, druhú rovnošatu a jednu z jeho fajok. ( Ako už o tom bola reč, Bader bol náruživý fajčiar fajky a jeho stará fajka sa pri dopade na zem rozbila). Adolf Galland si takto spomína na túto udalosť: „ ponúkol som mu tabak a svoju fajku a tabak, ale on s vďakou odmietol. Vyhovieť jeho žiadosti nebolo v mojej moci a nemohol som mu ani zaručiť, že bude tejto neobyčajnej žiadosti vyhovené. To som mu však sľúbil, že využijem všetok môj vplyv. Britské eso samozrejme ovládal vojenské spôsoby a vedel, že tento opatrný Gallandov sľub bola vlastne záruka, že ak je len jediný jeden spôsob ako mu vyhovieť tak mu aj bude vyhovené. Po tomto pokračovala návšteva debatou na rôzne vojenské a civilné témy, o stíhačkách a rôznych leteckých stratégiách pri ktorých medzi nimi vznikla vzájomná sympatia. Britský a nemecký pilot sa natoľko spriatelili, že dokonca Galland dovolil svojmu hosťovi nasadnúť do sedačky svojej 109-ky a vysvetlil mu ovládanie tohto typu lietadla. Vtedy sa Wing Commander obrátil na neho s trochu odvážnou prosbou. „ Chcel by som aspoň raz v živote letieť na Messerschmite. Dovoľte mi obletieť túto základňu“. „ Ak Vám to dovolím, a vy by ste sa rozhodli uletieť, bol by som nútený letieť za Vami a znova Vás zostreliť.“ Odvetil Galland. Obaja piloti sa schuti zasmiali a Bader sa vyteperil z meserschmitu ozdobeného s pištoľou a sekerou mávajúcim Mickey Mouseom, a už nikdy nespomenul túto svoju žiadosť.
Potom si spolu pozreli film v armádnom kine a po premietaní mu Galland ukázal svoj najväčší koníček, elektrický model železnice. Po tejto návšteve ho odviezol späť do nemocnice.( Táto sympatia a úcta medzi oboma pilotmi pravdepodobne vyplývala z toho, že aj Galland, podobne ako Bader dostal pri prieskume zdravotného stavu od komisie hodnotenie „ Nevyhovujúci k lietaniu“. Na tomto prieskume bol po ťažení v Poľsku, kde pri leteckom nešťastí skoro oslepol na jedno oko. Aj on tak ako jeho britský kolega sa dostal späť k lietaniu len za cenu niekoľko sto žiadostí. Ďalšia zaujímavosť bola, že obaja piloti mali naozaj zaujímavé osobné znaky, a obaja piloti si radi pofajčili v pilotnej kabíne. Ako vieme Bader fajčil fajku a Galland si s obľubou zapálil dobrú cigaru. Aby si ju mohol zapáliť, jeho mechanici namontovali do jeho stroja zapaľovač na cigary. Neskôr sa podarilo Gallandovi pomocou rádia spojiť s Angličanmi a tlmočil žiadosti britského pilota. Žiadané veci mu zhodili na vopred určené miesto z bombardéra Blenheim. Pomocou nových protéz sa niekoľkokrát pokúsil o útek, ale zakaždým ho úctivo, ale o to dôraznejšie odprevadili späť do nemocnice. Neskôr sa dostal do zajateckého tábora, kde bol veliteľom veterán z 1. svetovej vojny, kapitán Pupcke. Nakoľko bol Bader zvyknutý na neustáli pohyb a nečinnosť v tábore ho doslova ubíjala, dovtedy žiadal veliteľa o povolenie vychádzok v okolí tábora, kým mu to pod jednou podmienkou nepovolil. Tá podmienka bola, že sa nepokúsi o útek a Angličan sa zaviazal čestným slovom, že to nezneužije. Bader svoje slovo neporušil a tak sa mohol relatívne slobodne pohybovať po okolí a to mu pomohlo ľahšie niesť útrapy zajatia.
Americké vojská oslobodili zajatecký tábor v marci 1945 a tak sa legendárny stíhač mohol konečne vrátiť domov, kde ho už čakalo povýšenie na plukovníka. O niekoľko mesiacov neskôr nasadol do lietadla a vrátil sa do okupovaného Nemecka, aby navštívil Adolfa Gallanda, ktorý sa po kapitulácii Nemecka dostal do zajateckého tábora. O niekoľko dní sa plukovník britského kráľovského letectva vrátil do svojej krajiny, ale vzťahy s nemeckým esom neprerušil. Tieto vzťahy trvali , medzičasom do rytierskeho stavu povýšeného, niekoľko desaťročí. Počas tejto doby si navzájom vymenili niekoľko tisíc dopisov. Toto dopisovanie trvalo až do roku 1982, keď Sir Douglas Bader ako 72 ročný skonal.
Keď som minule zmienil Arawe, bol by viac než smrteľný hriech, kebyže nespomeniem boje na myse Gloucester. Tie by sa dali rámcovať decembrom 1943 až aprílom 1944.
Vylodenie na Gloucestere bolo len čiastkovou akciou v rámci obrovskej spojeneckej Operácii Cartwheel. Pod týmto názvom chápeme sériu mnohých operácii v oblasti juhozápadného Pacifiku. Zároveň bolo vylodenie na Gloucestri druhým vylodením americkej 1. USMC divízie v celej vojne.
Niečo zo zákulisia.
Zrejme som to mal napísať v minulom diele, no na povrch to uverejním až teraz. Generáli a admiráli z amerického štábu si lámali hlavu nad tým, akým smerom vlastne je najlepšie postupovať smerom k japonským ostrovom. Vo svojej sérii o Novej Guiney som písal, že Nimitz bol za postup stredným Pacifikom a MacArthur bol za postup juhozápadným smerom. Ako dnes už vieme, oba tieto smery sa aj realizovali. No MacArthurovo posadnutie Filipínami bolo povestné. Za súčasnej situácie (december 1943) už od nich nebol až tak ďaleko. Preto aj teraz obhajoval tento svoj smer. A proti nemu, proti tomuto smeru mal zdatných protivníkov, menovite – admirál King a generál Marschall. Tí hovorili, že je lepšie ísť stredom Pacifiku, je to kratšie, rýchlejšie a proti nim nebude stáť zlý téren. A hlavne, nemuseli by pumpovať toľko lodí a vojakov a vlastne všetkého ostatného, pretože postup cez stred Pacifiku by odrezal japonské vojská na juhu.
MacArthur mal na svojej strane admirála Williama Leahya, náčelníka štábu samotného Roosevelta a senioru Výboru náčelníkov štábu. Inu, silný spojenec. Obaja vehementne a energicky lobovali za svoju vec, pretože aj sám MacArthur si bol vedomí, že keď dostane prioritu Nimitzovo ťaženie, on bude odsunutý na vedlajšiu kolaj.
Výbor náčelníkov štábu napokon rozhodol takto – Oba smery postupu voči Japonsku budú mať rovnako veľkú podporu štábu. Ak by mal prioritu len stredný smer, japonské vojská by mohli proti tomuto postupu postaviť všetky dostupné vojská, mohli by napádať dlhé zásobovacie línie spojencov a mohli by z južného Pacifiku napádať boky spojeneckého postupu. A čo je pre nás dôležité, rozhodlo sa, že japonskú základňu v Rabaule nebudú spojenci pracne dobíjať, čo by ich nepochybne stálo množstvo vojakov a techniky, ale jednoducho túto pozíciu obklúčia, odrežú od sveta a budú ničiť zo vzduchu.
A teraz by sme sa mohli zase presunúť na N. Britániu.
Približne v rovnakej dobe, ako začali boje v Arawe, sa Američania a Austrálčania začali vyloďovať na myse Gloucester, na Novej Británii. Konkrétne jednotky 1. USMC pod vedením generála Rupertusa. Krylo ich letectvo, ktoré muselo poobede čeliť japonským lietadlám. Vyštartovali 4 perute 5. leteckej armády proti asi 20 japonským Valom a asi 60 Zerám. Výsledok? Jeden zničený torpédoborec na strane Američanov. O stratách na lietadlách nemám údaje, no odhadujem, že japonskí rytieri nebies sa porúčali do svätyne Kokomo častejšie než ich americkí protivníci.
Vyloďovanie prebiehalo počas celého dňa, celkovo sa počas prvého dňa 26. decembra vylodilo 13 tisíc mužov. Tí začali hneď postupovať preč z hlavného miesta vylodenia tzv. Borgenskej zátoky. A postupovali k najzápadnejšiemu výbežku mysu, kde mali Japonci svoju vzletovú dráhu pre lietadlá. Aké prekvapenie na nich čakalo, keď asi po hodine narazili na bažiny a bahno, na nebezpečné padajúce stromy, na jamy a diery plné vody, na nezpevnené cesty. Vlastne bola tu len jediná pobrežná cesta, po ktorej sa mohli premávať iba džípy a aj iba vtedy, keď nepršalo. Čo však bol problém, lebo pršalo stále. Bolo bežné keď sa 24 hodín spadlo 80 cm zrážok.
Prvé boje nastali 28. decembra asi kilometer od japonského letiska. Američania narazili na dobre zamaskovaného nepriateľa, vyzbrojeného delami a guľometmi. Privolali si pomoc. Lenže pršalo. Nemohli byť nasadené lietadlá. Až keď dážď ustal, lietadlá zasiahli a spojenci postúpili, konkrétne 30. decembra. Posledný deň roku 1943 padlo japonské letisko.
Ďalší úspech nastal až 13. januára 1944. Američania sa dovtedy plížili a s určite s kopou nadávok na jazyku pomaly postupovali džungľou, hustou ako omáčka. Mariňáci na Gloucestri sa počas postupu museli zžiť s plesňou, nikdy neschnúcim blatom, dažďom a chorobami. Zlou stravou a dusnom. Plus japonské vojská. Tým velil generálmajor Iwao Macuda. Ten mal pod svojim velením 17. divíziu, časti 51. divízie a 65. pešiu brigádu. Niečo cez 10 tisíc vojakov. Macuda nebol typickým samurajom a neprelieval krv svojich vojakov v zbytočných ofenzívnych útokoch Banzai a podobne. Nie. Radšej nechal Spojencov aby sa varili vo vlastnej šťave a opevnil sa na dvoch vyvýšeninách. Jeho veliteľstvo bolo v Kalingi, asi 6 km od bývalého japonského letiska pri Borgenskej zátoke.
Sem sa Američania dostali už zmieneného 13. januára. Dokonca podali zrejme životný výkon a mariňáci mali na podporu útoku aj tanky. Tie však chvílu po začatí bojov zapadli.
Pešiaci na to ostali sami. 14. januára zaútočili na japonské postavenia zboku a pobili asi 3 tisíc Japoncov. Macudovi ostali niečo cez tisíc mužov. Japonský veliteľ celej oblasti západnej Novej Británie, generálporučík Sakai si vyprosil u Imamuru (veliteľa Rabaulu a 8. armády) ústup z oblasti. Japonci trpeli podobne ako Američania zlým počasím, terénom a chorobami. Plus k tomu mali klasicky tragické zásobovanie a mnoho chorých. Imamura ústup schválil 23. februára, no zvyšky japonských síl, najmä chorí alebo inak nemohúci ostali až do apríla, kedy Amerčiania definitívne pobili aj týchto nešťastníkov. Gloucester bol dobitý a zaistený. No terén neumožnil stavbu letísk, tak ako sa pôvodne plánovalo. Čo však bolo najdôležitejšie, Spojenci ovládali Dampierovu a Vitiazovu úžinu, čím spojili Šalamúny s Bismarkovým morom.
A máme tu hlavný cieľ na Novej Británii, samotný Rabaul. Obrovská základňa, mnoho vojakov. Smyčka okolo Rabaulu sa začala sťahovať nielen zo západu a juhu, ale už aj severu a východu. Halsey a jeho jednotky sa v noci zo 14. a 15. februára začali vyloďovať na Zelených ostrovoch, asi 200 km východne od Rabaulu. 20. februára 1944 padol posledný japonský vojak na ostrove a okamžite sa do práce pustili známe SeeBees, tzv. Morské včely. Tí makali na výstavbe prístavu pre PT boats a na výstavbe letiska, z ktorého by mohli spojenci bombardovať samotný Rabaul. Do konca marca 1944 boli na Zelených ostrovoch dokončené dve vzletové plochy, pre bombardéry aj pre stíhačky.
V polovici marca bolo na ostrovoch prítomných asi 16 tisíc spojeneckých vojakov a tisíce tún zásob. Japonské velenie v tomto momente odpísalo Rabaul a začalo posilňovať Kavieng, nachádzajúci sa na Novom Írsku.
Aj okolo neho sa smyčka zužovala. Spojenci postupne dobili aj Admiralitné ostrovy a Bougainville. Američania mali eminentný záujem o Nové Írsko a Kavieng. Hodlali tu spraviť námornú základňu a rozsiahle letisko so 6 vzletovými dráhami. Proti tomuto sa oboril admirál Halsey, ktorý zpochybnil tento plán, dobitie Kaviengu. Povedal, že načo plytvať vojakmi a technikou, keď iba 90 km severne od Rabaulu je ostrov Emirau, bez japonskej posádky. Poukázal na to, že Kavieng je silná japonská pevnosť a dobitie Emirau môže tak isto poslúžiť pri blokáde Rabaulu ako aj Kavieng. Nimitz aj King podporili Halseya a Výbor náčelníkov štábu zmenil svoj plán. Emirau bol obsadený bez boja 20. marca 1944. Za mesiac už odtiaľto štartovali americké lietadlá a dokonca mohli doletieť až nad Truk, hlavnú základňu japonského Spojeného loďstva.
Dobitím Emirau sa zavŕšili snahy a operácie o izoláciu silnej japonskej základni alebo pevnosti v Rabaule. Pevnosti preto, že Japonci s pomocou takmer 8 tisíc otrokov z Indie a Číny prekopali celý Rabaul, vytvorili podzemné mesto, hangáry a kasárne. Delostrelecké posty, guľometné hniezda. Všade boli delá. Spojenci by mali určite vysoké straty.
Izolácia alebo blokáda sa však podarilo a vyše 100 tisíc japonských tigrov muselo sedieť na zadku so založenými rukami. Nemali sa ako odtiaľto dostať. Velenie stratilo kontakt s týmito vojakmi, do ofenzívy ich použiť nemohli a preto ostal Rabaul neutralizovaný až do konca vojny. Bol pod neustálou kontrolou lietadiel a lodí, iba pár ponoriek a sem tam loď sa dostala cez spojeneckú námornú a leteckú blokádu. Rabaul mal už iba defenzívnu povahu.
A čo pozemný postup na Novej Británii? No jednoducho, spojenecké jednotky postupovali vpred zo západu na Rabaul od apríla 1944. Boje prebiehali, no japonské jednotky ustupovali a o nejakých ich výhrach a úspechoch nemôže byť reč. Postupne boli japonské pešie jednotky zahnané až k Rabaulu na východe, kde sa dočkali koncu vojny.
Záverom dodám, že nemám k dispozícii celkové straty Spojencov a ani Japoncov počas ťaženia na Novej Británii. Ak by ste ich niekto mal, budem len rád za doplnenie.
Tuto novinku přečetlo 361 lidí a poslali2 komentářů.
Ešte stále ma neprešla chuť písať o Pacifickom bojisku. Dnes by som vám chcel priblížiť situácie a boje na ostrove Nová Británia.
Ako je mojim dobrým zvykom, začnem troškou geografie.
Nová Británia je ostrovom patriacim do súostrovia zvaného Bismarkovo súostrovie a zároveň je to najväčší ostrov tohto súostrovia a je to 38. najväčší ostrov sveta. Bismarkovo súostrovie sa delí na rôzne časti podľa svetových strán a má rozlohu 49 tisíc kilometrov štvorcových (teda asi ako Slovensko). Administratívne patrí Nová Británia do Papuy Novej Guiney. N. Británia sa delí na Východnú časť s bývalým hl. centrom Rabaulom (dnes Kokopo) a na Západnú časť s hl. centrom Kimbe.
Povrch ostrova je posiaty aktívnymi sopkami, hustou džungľou, riekami a častými vodopádmi. Napríklad jedna zo sopiek Tavurvur zničila v roku 1994 kompletne celý Rabaul. Toto mesto dodnes leží pod nánosmi sopečného prachu a stvrdnutej lávy. Preto sa dnešné hl. mesto Východnej časti ostrova muselo presunúť trošku inde do Kokopa.
História ostrova je tiež zaujímavá a podobná ako je história ostatných pacifických ostrovov.
Ako prvý beloch sem dorazil námorník William Dampier vo februári 1700. Pomenoval tento ostrov ako Novú Britániu. Územie si v 19. storočí prisvojili Nemci ako súčasť svojho zámorského koloniálneho panstva. Nová Británia dostala názov Nové Pomoransko. Susedný ostrov Nové Írsko dostalo názov Nové Meklenbursko. Nemci sa tu usadili, zaoberali sa poľnohospodárstvom, založili tu plantáže kde sa pestovali kokosové orechy, káva, kaučuk a podobne. Žili na svojich plantážach prípadne kresťanských misiách a do džungle sa ako každý iný rozumný biely človek príliš nepúšťali.
V roku 1909 tu žilo 190 tisíc ludí, z toho 700 bolo cudzincov.
Dostávame sa do obdobia prvej svetovej vojny.
Na začiatku 1. svetovej vojny zaútočili na ostrov Austrálčania, ostrov rýchlo dobili a nemecké panstvo sa tu skončilo. Oficiálne pripadla Nová Británia a vlastne celé Bismarkovo súostrovie Austrálii, konkrétne v 20. rokoch 20. storočia.
Dosť bolo kecov, prejdime k 2. svetovej vojne.
Prečo vlastne Spojenci potrebovali dobiť Novú Britániu?
Dôvod je jednoduchý. Bol rok 1943, Spojenci postupovali vpred. Postupovali jednak cez Šalamúnové ostrovy a jednak cez Novú Guineu. Nová Británia a Bismarkove súostrovie im v podstate stálo v ceste pri ďalšom postupe. Navyše tu bol Rabaul, obrovská japonská základňa, letisko a prístav. Bola to najväčšia japonská základňa na celom ostrove a aj v celom regióne. Japonci dobili Rabaul na začiatku roku 1942. Bránilo ho 1400 Austrálčanov a neurčitý počet miestnych milicionárov. Japonci proti nim nasadili 5 tisíc vojakov zo 144. pešieho pluku 55. divízie. Obidve strany mali podporu lietadiel a diel. Tesne predtým než začala bitka Japonci obsadili Nové Írsko a potom sa 22. januára vrhli aj na Novú Britániu a samotný Rabaul.
Austrálčania boli pomerne jednoducho porazení. Preživší a ochotní bojovať zbehli do hôr alebo džungle, kde sa chceli pripravovať na partizánsky štýl vojny. Zabudli však na jednu podstatnú vec a to, že ich nemal kto zásobovať. Preto sa väčšina z nich, asi 1000 vojakov vzdalo do japonského zajatia. Ich status zajatcov však mal tragické následky. Asi 800 austrálskych zajatcov naložili Japonci na dopravnú loď Montevideo Maru, ktorú 1. júla 1942 neďaleko Filipín torpédovala americká ponorka USS Sturgeon. Počet preživších nie je dodnes známy, zrejme neprežil nikto. Ďalších 130 nešťastníkov Japonci popravili priamo v Novej Británii. Použili obľúbenú a odskúšanú metódu tzv. bajonetovania prípadne zastrelenie. Našli sa šťastlivci ktorí toto všetko prežili a utiekli Japoncom. Podali o tom svedectvo a tak sa svet dozvedel čo sa tu vlastne v týchto Bohom zabudnutých končinách stalo.
Niekoľko stoviek civilistov a vojakov bolo evakuovaných cez vodu do Novej Guiney. Boli to dobrodružné a na vlastnú päsť organizované záchranné akcie. Takto sa z Novej Británie dostalo asi 450 civilov a vojakov.
Ale späť k Rabaulu.
Japonci tu mali prítomných takmer nepretržite okolo 100 až 120 tisíc vojakov, dobre zásobených. No v určitých obdobiach dosiahol počet japonských vojakov čísla až 200 tisíc hláv.
Japonci tu mali veľké letiská. Mali tu svoje polia kde pestovali plodiny pre vojakov, venovali sa rybolovu. Mali tu asi 2 tisíc žien určených na prostitúciu. Inu sladký život dobyvateľa.
V novembri 1942 sa v Rabaule sformovalo veliteľstvo 8. armády, veliteľom bol až do konca vojny generálporučík Imamura. Ten mal k dispozícii kompletnú 17., 18. a 38. pešiu divíziu, 39. a 65. brigádu, 14.,34. a 35. peší pluk. Plus delá a lietadlá. Impozantná sila.
Ako šiel čas a noha japonského vojaka postupne opúšťala predtým dobité územia, šéfovia v Tokiu a najmä Rabaule pochopili, že Rabaul sa môže a zrejme aj stane cieľom ďalších spojeneckých akcií. Preto sa (okrem iného) väčšina roku 1943 zasvätila budovaniu obranných betónových valov a bunkrov, prekopávania štól a tunelov okolo základne, vytváraniu obranných perimetrov a podobne. Neskôr sa vo vodách okolo Novej Guiney začali objavovať spojenecké vyloďovacie a transportné lode. Ich prítomnosť neostala Japoncom neznáma. A preto aj ten naposlednejší vojak na ostrove si v tomto momente vedel spočítať, že sa Spojenci nezadržateľne blížia. Keď sa k tomu pridalo letecké bombardovanie trvajúce od októbra do decembra, bolo jasné, že onedlho nastanú pre japoncov na ostrove ťažké časy.
Spojenci si vybrali za cieľ Novú Britániu v septembri 1943. Starý lišiak MacArthur bol nabažený úspechmi a postupom na Novej Guiney, navyše sa chcel dostať späť na Filipíny v čo najkratšom čase. Bojachtivosť mu nechýbala a preto mal túto operáciu pod palcom práve on. Operácia dostala názov Dexterity a delila sa na niekoľko fáz. Prvá fáza sa začala v polovici novembra, kedy sa Americké jednotky vylodili a obsadili Gasmatu na juhu N. Británie. Tu si Američania zriadili námornú základňu PT Boats, ktorými hodlali znepríjemňovať život japonským jednotkám v Rabaule. Navyše zaistili Dampierovú úžinu. Zároveň s týmto sa začali v okolí mysu Gloucester a Arawe objavovať a potulovať americkí prieskumníci, ktorí zaznačovali údaje o plážach, nepriateľské postavenia a tak ďalej. Proste údaje potrebné na dôkladné naplánovanie vylodenia.
Operácia Dexterity, teda jej deň D, nastala 15. decembra 1943. Spojenci sa v ten deň začali vyloďovať v Arawe. Pod názvom Arawe je však treba chápať sústavu viacerých ostrovov a Arawe je iba jedným z nich. Tieto ostrovy sa nachádzajú neďaleko pobrežia Novej Británie, východne od Gasmatu. Lampasácka porada v Brisbane v zložení , Kenney, Carpender a Barbey rozhodla takto – vylodenie v Arawe má za cieľ vytvoriť tu základňu PT Boats, odpútať japonskú pozornosť od Mysu Gloucester, na ktorom sa hodlali spojenci onedlho vylodiť a napokon mal byť v Arawe vytvorený obranný perimeter.
Historici však k tejto spojeneckej akcii nemajú príliš kladné slová, skôr hovoria niečo v tom zmysle, že tu boli Spojenci zbytočne nasadení a mali byť využitý kdekoľvek inde. Ono vlastne Spojenci z tejto oblasti postúpili až vtedy, keď Japonci usúpili v rámci generálneho ústupu zo západu Novej Británie, koncom februára.
Prvý deň vylodenia sa na Arawe prebehlo pre veliteľov uspokojivo. Spojenecké výsadky sa rozdelili na skupiny A a B. Skupina A mala pri vyloďovaní problémy, japonská paľba im nedovolila priblížiť sa na pláž. Všetko vyriešil až americký torpédoborec Shaw a jeho delá. Tie narobili z japonských postavení rešeto a bolo po probléme. Spojenecký postup v Arawe pokračoval, japonci kládli odpor no to spojencov vyzbrojených bazukami a plameňometmi nezastavilo. Zriadili si tu do 48 hodín radar, na letiská začali pristávať lietadlá. Japonci na spojenecké vylodenie odpovedali leteckými útokmi, no tie škody nenarobili, americké P38 si s nimi dokázali poradiť. A výsledok leteckých bojov? 3 stratené japonské Zerá za prvý deň.
Napriek tomu, že prvé dva týždne neprebiehali na pevnine v okolí Arawe žiadne pozemné boje (to preto, lebo sa sem japonské jednotky zatiaľ len presúvali). Za to na vode to žilo.
Od vylodenia až po koniec roka 1943 sa Japonci snažili napádať spojenecké konvoje smerujúce do Arawe. Opakovala sa situácia z Guadalcanalu, kedy sa japonskí rytieri nebies vrhali do bezhlavého bombardovania lodí. Spojenci aj tu mali podporu v podobe austrálskych coastwatchers, ktorí upovedomili spojencov o japonských lietadlách tak hodinu pred samotným náletom. Japonci stratili v týchto akciách 56 lietadiel. Japonské letecké útoky opadli začiatkom nového roku 1944. A to z jednoduchého dôvodu.
Spojenci začali intenzívnejšie útočiť na veľké japonské letiská v Rabaule a v Madangu. Predpokladalo sa totiž, že lietadlá útočia z týchto letísk. Intenzívne spojenecké nálety spôsobili, že tieto letiská museli všetky dostupné lietadlá stiahnuť na svoju vlastnú obranu, čím upustili od svojich ofenzívnych chúťok.
A čo pozemné boje na Arawe? Japonci sem poslali ako posilu 1. peší prápor 144. pešieho pluku. Jeho veliteľ, Masamitsu Komori začal útočiť na spojenecké jednotky po Vianociach roku 1943. Boje sa viedli v mimoriadne náročných terénnych podmienkach. Keďže to bola oblasť mnohých ostrovov, vojská sa museli na miesto bojov prepravovať na lodiach, bárkach alebo v prípade Američanov v traktoroch LVT. Japonci zbesilo útočili, no ich útoky nemali úspech. No ani Americké protiútoky sa nedajú nazvať úspechom. Japonci opäť dokázali, že hoci vojnu prehrávali, stále to boli platní bojovníci. Využívali maskovanie, zákopy, maskované palpolsty a podobne. Mne osobne tieto boje v Arawe pripomínajú boje z 1. svetovej vojny. Patová situácia sa preniesla aj do januára 1944. Spojenci museli postúpiť alebo aspoň ukázať Japoncom, že pánmi sú tu oni.
Po novom roku dostal veliteľ spojeneckých vojsk v Arawe generál Cunningham posilu v podobne tankov a nových plánov postupu. Zároveň začali známe japonské pozície bombardovať americké B-24 a B-25. Americké tanky spravili svoje a Japonské pozície boli počas januára postupne ničené a umĺčané. Navyše Japonské jednotky trpeli klasickým problémom – nedostatočné zásobovanie. Prostredie, kde žili a zomierali bolo plné chorôb, dažďa a hmyzu. Bahna a dažďa. Trpeli chorobami, hnačkami a hladom. Ale aj tak bojovali.
Japonský veliteľ Komori neskôr oznámil veliteľstvu, že jeho jednotke hrozí bezprostredný zánik z dôvodu nedostatočného zásobovania a že je treba mu urýchlene pomôcť. I vyhoveli nadriadení, no už tak slabé japonské zásobovanie bolo aj v tomto prípade zničené zo vzduchu, spojeneckými pilotmi.
Ďalšie boje v oblasti sa obmedzili na boje o letiskové plochy, kde boli Japonci zakopaná. Komori a jeho prápor ustúpili z oblasti 24. februára v rámci generálneho japonského ústupu zo západnej Novej Británie.
Spojenecké jednotky si neboli isté, či v Arawe ešte nie sú skrytí japonskí vojaci a preto oblasť čistili až do apríla 1944.
A cena za spojenecké víťazstvo? 120 mŕtvych a 350 zranených na spojeneckej strane a vyše 300 mŕtvych Japoncov. Dlho si nepožil ani japonský veliteľ práporu Komori. Ten padol 9. apríla 1944 na severe Novej Británie pri San Reme, keď sa stal obeťou prieskumníkov od USMC.
Ako som písal už vyššie, historici tejto bitke nepripisujú veľký význam, pretože Arawe nebolo také dôležité a táto oblasť sa ani neskôr nestala námornou ani veľkou leteckou základňou. V podstate Spojenci tu nezískali nijaké významné územné zisky a ani strategicky nebola oblasť tak dôležitá ako napr. Mys Gloucester. Ale čo už, velenie rozhodlo tak obyčajní vojaci museli vykonať akýkoľvek rozkaz.
Cunninghamov 112. pluk bol presunutý z Arawe, aby si odpočinul, na Novú Guineu, pretože on niesol najväčšiu ťarchu predchádzajúcich bojov. Na jeho miesto prišli jednotky zo 40. divízie, ktoré sa podieľali na zaistení oblasti.
Tuto novinku přečetlo 261 lidí a poslali4 komentářů.
22. SS dobrovoľnícka jazdecká divízia ,,Maria Theresia“
Formovanie a výcvik
29. apríla 1944 pozostatky 17. SS jazdeckého pluku boli stiahnuté z frontovej línie a odoslané do Kisbér v Maďarsku na odpočinok, regeneráciu a následne začiatok formovania novej divízie.
Nová divízia, bola vytvorená v máji 1944 a jej zostavenie, bolo povolené už v decembri 1943. Základom tejto divízie sa stal 17.SS jazdecký pluk, ktorý bol vyčlenený už v apríli 1943 z 8. SS jazdeckej divízie „Florian Geyer“. K nemu bol pripojené dva dobrovoľnícke pluky, ktorých mužstvo tvorili Maďarský Volksdeutsche (Nemci žijúci mimo územia Nemeckej ríše). Ty boli pôvodne povolaný Maďarskou armádou, ale po dohode s Nemeckom, boli následne presunutý do SS. Tak potom tvorili až 70% stavu celej divízie.
Divízia bola označená ako 22. SS dobrovoľnícka jazdecká divízia ,,Maria Theresia“. Názov Mária Terézia pochádzal z domu Habsburgovcov. Vládla v Rakúsku, Uhorsko (Maďarsku) a v Čechách v 18. storočí. Symbolom divízie sa stala Nevädza poľná- Chrpa modrá. Je ňou vyzdobený divízny štít a je prijatá preto, lebo to bola obľúbená kvetina cisárovnej Márie Terézie.
Počas budúcich niekoľko mesiacov, divízia pokračovala v organizovaní a výcviku v Kisberi, Gyori a Budapešti. Vyzbrojená je prevažne Maďarskými zbraňami, vozidlami a výstrojom. Do júna 1944 divízna sila dosiahla 4900 mužov.
Na začiatku augusta OKH nariadila všetky divízie sformované v hornom Maďarsku sformovať do Kampfgruppe a následný presun do bojovej zóny. 52. dobrovoľný jazdecký pluk, spolu s prvkami divízneho delostrelectva, bol rozkazom naložený do vlaku a odoslaný na frontu v Rumunsku. Zatiaľ čo 17. dobrovoľný jazdecký pluk zostal v Maďarsku cvičiť ako zvyšok divízie.
Anton "Toni" Ameiser
Rumunsko
Kampfgruppe ,,bojová skupina“ Weidemann pozostávajúca z 52. SS dobrovoľného jazdeckého pluku s pripojením delostrelectva, protilietadlového delostrelectva a prieskumných elementov. Kampfgrupe bola prevezená z Gyula Szolonta z Maďarska do Arad v Rumunsku, kde bola pripojená ku generálovi tankových vojsk Hermannu Breithovy k III. tankovému zboru položeného v oblasti okolo Debrecenu.
SS Hauptsturmführerova Weidemannova sila postupovala na líniu 30. septembra. Vytvorila obranný prstenec okolo mesta Arad spolu s 9. Honvédckou pešou divíziou. Ten istý deň padol Weidemann v boji. SS Hauptsturmfhürer Anton ,,Toni" Ameiser prevezme po ňom velenie a Kampfgruppe je následne premenovaná na Kampfgruppe Ameiser.
2. októbra, Ruský prieskumníci od maršala Malinovského 2. Ukrajinského frontu začali sondovať smerom na Arad. Kampfgruppe Ameiser držala svoj terén a pritom odráža viacero Ruských útokov.
6. októbra spustil Malinovský hlavnú ofenzívu a tak začala bitka o Debrecen. Obrovská presila ,,Kampfgruppe Ameiser“ rýchlo obišla a obkľúčila. Stred Ruských síl začal s pokusmi o zničenie síl v obkľúčení. Nemci utrpeli obrovské straty.
8. októbra sa podarilo veľkým Ruským obrneným jednotkám rozdeliť kapsu na dve. Ameiser velil v jednej časti kapsy a SS Hauptsturmführer Anton Vandieken velil v druhej. Vandiekenova sila spustila útok k vlastným líniam. Nasledujúceho dňa preživší preplávali rieku Harmas a spojili sa s Nemeckými jednotkami na druhej strane. Ameiserova skupina našla nepriechodný únik k vlastným líniam. Ameiser rozkázal mužom zanechať ťažkú výzbroj na mieste a pokúsiť sa o prienik. Počas budúcich troch týždňov viedol bojom Ameiser svojich mužov vyše 200 kilometrov.
30. októbra 48 preživších, vrátane Ameisera samého, sa spojili s Nemeckými silami v meste Dunafoldvar na juhu od Budapešti. Za svoj čin, bol Ameiser vyznamenaný Rytierskym krížom 1. novembra 1944.
Operácia Panzerfaust – Budapešť
V októbri 1944 odhalili pre Nemcov Honvédségovy dôstojníci, že Maďarský regent, Admirál Miklós Horthy sa dohodol v tajnosti kapitulovať Rusom. Hitler poslal Nemeckého kolaboranta Ferenca Szálasia aby nahradil Horthyho. Zosadiť Horthyho dostal za úlohu Obersturmbannfüher Otto Skorzeny. Skorzeny zobral do boja všetky dostupné prvky Márie Terézie, aby sa zúčastnili operácie Panzerfaust, ktorá začala o 6:00 hodine 15. októbra. V krátkej polhodinke Nemecká kolónia vedená štyrmi tankami King Tiger II. a vrátane množstva Márie Terézie prinútili Horthyho vzdať sa. Súčasne skončila operácia Panzerfaust v rýchlom zadržaní Horthyho najmladšieho syna Mikuláša Horthyho. Ferenc Szálasi nahradil Horthyho, rokovania boli zlomené a kríza odvrátená.
26. decembra 1944 sa podarilo 2. Ukrajinskému frontu pod velením maršala Malinovského a 3. Ukrajinský front pod velením maršala Tolbuchina obliehať Budapešť, ktorá sa ocitla s 800 000 civilnými obyvateľmi v obkľúčení. Adolf Hitler vyhlasuje Budapešť už začiatkom decembra 1944 za pevnosť. Obrana Maďarského hlavného mesta pozostávala z asi 33 000 Nemeckých vojakov pod velenie SS generála Karla Pfeffera a z asi 37 000 Maďarských vojakov pod velením generála Ivana Hindy. Proti nim stálo asi 156 000 vojakov Ruskej armády, Rumunskej armády a jej Maďarskými spojencami čo sa volali červené dobrovoľnícke jednotky.
Už o týždeň neskôr bola divízia zalarmovaná a III. tankovému zboru podriadená. Divízia tvorila obnovenú bojovú skupinu s 4 000 mužmi a je preložená na frontu juhovýchodne od Budapešti. Zostatok divízie zostal ďalej na postavení a pokračuje vo výcviku. Divízia sa vzťahuje na frontovú líniu v Alsonemedi, asi 24 kilometrov na juh od Budapešti a Soroksar asi 10 kilometrov na juh od Budapešti. Už od 2. novembra 1944 bola časť divízie v ťažkých obranných bojoch. Časť divízie bola nakoniec v Budapešti obkľúčená a v boji zničená.
Pouličné a boje v domoch v Budapešti viedli obe strany s neľútostnou krutosťou. Ich beznádejná situácia v ťažkých bojoch o mesto. Stroskotalo niekoľko pokusov a v januári 1945 hlásia veľký nedostatok munície a nedostatočné zásobovanie trpiacich v obkľúčení.
11. februára podnikli zúfalý pokus o prielom. Ten skončil ale katastrofou. Len malému počtu sa podarilo uniknúť a tisíce zomreli behom jedného dňa. Vysoko stratová bitka o Budapešť, kde padlo asi 30 000 Nemeckých, vyše 17 000 Maďarských a približne 80 000 Ruských a Rumunských vojakov. Koniec padol na 13. februára 1945 s kapituláciou posledných Nemeckých jednotiek. Počas vojnového besnenia i po ukončení bojov a nedostatku potravín trpeli aj civilný obyvatelia. V zničenej Budapešti prišlo o život asi 38 000 civilistov.
Veliteľ divízie SS Brigadeführer August Zehender spáchal 11. februára 1945 samovraždu. Preživších 170 mužov bolo následne, spoločne s preživšími z 8. SS jazdeckej divízie „Florian Geyer“ je prevelených do oblasti medzi Viedňou a Bratislavou, kde byli použitý k vytvoreniu 37. SS dobrovoľnej jazdeckej divízie „Lützow“. S pozostatkami protilietadlového delostrelectva sú jednotky premiestnené do 32. SS dobrovoľnej granátnickej divízie 30. Január.
Po druhé svetovej vojne nebola 22. SS dobrovoľnícka jazdecká divízia „Maria Theresia“ obvinená z žiadnych vojnových zločinov.
Početný stav divízie
Jún 1944- 4900 mužov
November 1944- 8000 mužov
Velitelia
SS Brigadeführer August Zehender (21. apríl 1944 - 11. február 1945)
Náčelník štábu
Major Erhard Mainka (? jún, 1944 - 12. február 1945)
Proviantní dôstojníci
SS Hauptsturmführer Rudolf Schäfer (? - 1. august, 1944)
SS Hauptsturmführer Becker (? 1944 - ? 1945)
Bojová štruktúra
52. pluk jazdectva SS
53. pluk jazdectva SS
54. pluk jazdectva SS
17. pluk jazdectva SS
22. pluk delostrelectva SS
22. pancierový prieskumný oddiel SS
22. oddiel pancierových stíhačov SS
22. ženijní prápor SS
22. spravodajský oddiel SS
22. čata divízneho zásobovania SS
22. správny oddiel SS
22. oddiel sanitný SS
Základné zloženie divízie v októbri 1944:
17. jazdný pluk SS
52. dobrovoľný jazdný pluk SS
53. dobrovoľný jazdný pluk SS
22. prápor stíhačov tankov SS
22. dobrovoľný delostrelecký pluk SS
22. oddiel protilietadlovej obrany
22. prieskumný prápor SS
22. ženijní prápor SS
Vyznamenaný Rytierskym krížom:
SS Sturmbannführer Anton Ameiser - 1.11.1944
SS Untersturmführer Werner Dallmann - 17.1.1945
SS Oberscharführer Paul Reissmann - 23.12.1944
SS Hauptsturmführer Anton Vandieken - 26.12.1944
SS Brigadeführer August Zehender - 4.2.1945 obdržal dubovú ratolesť
Tuto novinku přečetlo 453 lidí a poslali3 komentářů.
Tento bitevní pilot proslul svou odvahou,za kterou byl vyznamenán Titulem Hrdiny Sovětského Svazu a zároveň byl vyznamenán všemi třemi stupni Řádu slávy ,což se podařilo mimo něj pouze třem jiným vojákům sovětské Rudé armády-dva co obsluhovali protitanková děla a jeden ,který byl příslušník námořní pěchoty.Mimo to létal a bojoval s dost vážným handicapem ,jelikož vlivem zranění přišel o jedno oko.Tento pilot se jmenoval Ivan Grigorjevič Dračenko.
Narodil se 15.listopadu 1922 v obci Vělikaja Sevastjanovka v Čerkasské oblasti na Ukrajině.
Nastoupil do tambovského leteckého učiliště,kde měl být původně školen na bombardéry SB 2.Jenomže válečné události se vyvíjeli jinak a místo školení na bombardéry ,které už v té době zastarávali byl Dračenko přeškolován na svůj osudový letoun a to slavný Il 2 Šturmovik.
Na frontu se Dračenko dostal kuriozním způsobem a to až v roce 1943 ,takže stihl i Kurskou bitvu.I když před tím žádal své nadřízené o povolení na frontu ,bylo mu vždy zamítnuto,jelikož Dračenko spolu se svými kamarády zalétaval ily z továrny v Kujbyševě právě pro frontu.Právě před Kurskou bitvou Dračenko se svými přáteli přelétávali tovární ily
K 66.útočnému leteckému pluku,kde jim bylo sděleno ,že se už do týlu nevrátí.Dračenkova radost byla veliká.Zasáhl tak do Kurské bitvy .Vykonával 4 až 5 letů za den.Dračenko byl zařazen do 140.gardového bitevního leteckého pluku.V průběhu Kurské bitvy podnikl 21 bojových akcí ,zničil 3 tanky a 20 automobilů nepřítele.Jedna taková kuriozní příhoda nastala již při jeho třetím bojovém letu,kdy se pro provedeném útoku jeho skupina rozpadla a on letěl sám domů.Napadly ho dva Me 109 a vzali Dračenkův šturmovik do kleští.Němečtí piloti signalizovali ,aby se Dračenko vzdal a se svým strojem přistál,ale místo toho Dračenko odsunul překryt kabiny a vyměnil si s německými piloty gesta ,která by se dala říct jako neslušná.Nemusím to myslím dál rozvádět.
Nato se oba Me 109 oddělily a chtěli Dračenka sestřelit.Naneštěstí pro Dračenka se objevily dvě sovětské stíhačky Jak 9 a Dračenko byl zachráněn.
Další kousek se mu povedl v dalším letu ,kdy po vystřílení munice provedl Dračenko se svým ilem taran na německou stíhačku ,která útočila na velitele roje .Dračenko i jeho palubní střelec taran přežili ,vyskočili z bitevníku ,akorát při dopadu si Dračenko zlomil nohu,ale svého velitele každopádně zachránil.
Tak a ted nabídnu dvě verze těžkého zranění,které Dračenko utržil a to ztrátu oka .Při psaní tohoto článků čerpám ze dvou zdrojů a to z časopisu Válka a z druhého zdroje ,který je v ruštině překládám.
Takže podle ruského zdroje 14. srpna 1943 již po Kurské bitvě taranoval Dračenko v oblasti Charkova německého stíhače ,který opět útočil na jeho velitele.Při tomto taranu se mu podařilo vyskočit i když byl těžce raněn.Po přistání se dostal do německého zajetí a byl deportován do lágru někde u Poltavy,kde ho ošetřoval sovětský doktor i přes jeho péči přišel Dračenko díky svým zraněním o zrak,na pravé oko přestal vidět. V září 1943 se Dračenkovi podařilo ze zajateckého tábora uniknout a přejít linii fronty.Byl odeslán na doléčení do Moskvy a v březnu 1944 se vrátil ke svému pluku.Zajímavé je ,že v jeho lekářském záznamu se o ztrátě oka nic nepsalo.Dračenko začal opět létat a bít fašisty.
Tak tohle je první verze ,kterou jsem čerpal z ruského zdroje ,který zde posléze uvedu.
Podle té české to bylo asi takto.Při jednom náletu na nepřítele byla jeho skupina napadena německými stíhači.Němci skupinu rozbili a několik ilů sestřelili.Dračenka jeden Němec pronásledoval,při tomto pronásledování neštastně vletěl do nepřátelské protiletadlové palby.Jeho šturmovik byl zasažen ,motor hořel a letadlo se stalo neovladatelné.Stačil ještě vykřiknout na svého střelce aby se pevně držel,při nouzovém přistání ztratil vědomí a když se probral ,bylo kolem něho plno vojáků z SS.Jeho střelec nouzové přistání nepřežil.Dál už je to podobné jako u první verze.Dračenko byl převezen do zajateckého lágru někde u Poltavy.Vlivem zranění a těžké manuální práce se Dračenkův stav začal velmi zhoršovat až tak ,že na pravé oko oslepl.Poté nastal v jeho zajetí obrat.Byl převezen do čistého stanu a dokonce za ním docházeli i němečtí lékaři.Byl to zajímavý obrat v chování jeho věznitelů ,který byl způsoben tím,že Dračenkovi ,který byl ukrajinského původu,nabídli službu v Luftwaffe .Přesněji řečeno měl nastoupit do „ruského „letectva pod záštitou Říše.Ivan Dračenko to samozřejmě odmítl.Dva dny ho Němci přesvědčovali ,ale marně.Když viděli že sním nehnou ,šoupli ho zpátky mezi ostatní zajatce.
Po nějaké době se Dračenkovi a ještě jednomu zajatci podařilo při transportu uprchnout.Po několika denním strádání hladoví a unavení narazili na sovětské průzkumníky,kteří je doprovodili na letiště nedaleko Krasnodaru.Odtud se Dračenko dostal zpět ke svému pluku,kde byl bouřlivě přivítán .Všichni si mysleli ,že už je po smrti.Od pluku byl odeslán na doléčení do Moskvy.Stále ještě nikdo netušil ,že Ivan Dračenko na jedno oko nevidí.
V Moskvě si vzal Dračenka do „parády“profesor Sverdlov ,který ho léčil i operoval a zhotovil mu téměř dokonalou oční protézu.Ale zakázal mu létání.Dračenko se snažil přesvědčit profesora ,aby ho létat nechal ,že létání je jeho život ,ale profesor byl neoblomný.Zklamaný pilot šel na to jinak.Podařilo se mu přesvědčit ředitele onoho léčebného sanatoria ,na kterého pilot velmi zapůsobil,že nakonec onen ředitel přesvědčil profesora Sverdlova ,aby napsal pozitivní lékařskou zprávu.Profesor Sverdlov nakonec po chvíli váhání udělal a tím zachránil Dračenkovu kariéru.
Ivan Grigorjevič Dračenko se vrátil ke svému pluku,kde si nikdo ničeho nevšiml.Dračenko dostal nový letoun .Jenomže pro něho neměli střelce.Ale jeden se přesto našel.
Dračenko totiž své „jednooké „ tajemství vyzradil svému kamarádovi ,který se na něho nechápavě díval a poté prohlásil ,že jestli se tohle někdo doví ,nenajde se žádný střelec ,který s ním bude létat.Rozhovor těchto dvou pilotů však tajně vyslechl Arkadij Kirilec a požádal Dračenka ,jestli by s ním mohl létat.Jak se ukázalo později ,tak Kirilec chtěl bojovat ,jenomže před válkou onemocněl tuberkulozou ,vyléčil se ,ale nechtěli ho zařadit mezi střelce -radisty.
Díky Dračenkovi ,který ho přijal se Arkadiji Kirilcovi splnil sen.A tak oba muži ,kteří po lékařské stránce neměli v kokpitu co dělat ,začli létat spolu.
Ivan Dračenko se svým palubním střelcem se teda vrátili do boje .Ničili tanky ,automobily,živou sílu nepřítele.Dalším kouskem Ivan Dračenko proslul při záchraně svého kamaráda.Při jednom bojovém letu letěli Dračenko spolu ještě s jedním šturmovikem bombardovat nádraží nedaleko města Umaň.Úspěšně zaútočili na vlakové soupravy .Jenomže zde byla silná protiletadlová obrana a taky se objevili německé stíhačky .Došlo ke vzdušnému boji ,ve kterém palubní střelci obou šturmoviků jednu německou stíhačku sestřelili.Druhý iljušin byl tak těžce poškozen,že oba členové posádky museli vyskočit .Naštěstí se ve vzduchu objevili sovětské stíhačky a Němci nechali oba ily na pokoji.Ivan Dračenko se dlouho nerozmýšlel a přistál nedaleko svých kamarádů.Zatímco Kirilec udržoval v šachu přibližující Němce,tak sestřelení letci doběhli k Dračenkovu iljušinu .Vyskočili na křídlo a každý se chytil z jedné strany kabiny.Tento husarský kousek se povedl a domovském letišti přistál šturmovik ne dvoučlennou ,ale čtyřčlennou posádkou.
A teď něco k oněm třem stupňům Řádu slávy.
Na jaře 1944 se Dračenkův pluk zúčastnil ševčenkovsko-korsuňské operace.Němci zde byli v kotli a snažili se probít.Dračenkův pluk zde útočil na pancéřově jednozky divize SS Totenkopf.Sám Dračenko zničil pár německých Tigerů I. Dále byl například dne 6.dubna 1944 při průzkumném letu napaden pěti německými focke Wolfy 190 .Odrazil útok a s těžce poškozeným letadlem a s cennými průzkumnými snímky se dokázal vrátit na letiště.
Za to byl navržen na Řád slávy III.stupně
Řád Slávy II.stupně dostal ,když při průzkumu nad řekou Seret napadl se svými kamarády dva obrněné čluny ,které potopil.Jak se později ukázalo,tak na palubě člunů byli vysocí němečtí důstojníci a většina z nich nálet nepřežila.
No a třetím stupněm byl vyznamenám v průběhu dukelské operace ,tento řád dostal za hrdinství v boji,za ničení techniky a živé síly nepřítele.
Dračenko dokázal svůj handicap tajit až do jara 1945.To již operoval se svým plukem nad územím Německa.Při jednom letu v okolí Chotěbuzi a berlínské autostrády se Dračenko vracel na letiště ,ale vinou špatně upraveného terénu polního letiště pilot lehce poškodil při přistání svůj stroj.Hned po přistání byl povolán k veliteli pluku ,aby tento incident vysvětlil.Dračenko zašel nejprve na ubikace ,kde bydlel s ostatními piloty ,aby se trochu upravil.Utřel si kapesníkem tvář a potom se otočil do místnosti.No a nastal poprask.Při utírání obličeje se totiž Dračenkovi podařilo svoji oční protézu otočit o 180 stupňů,takže bylo vidět jen bělmo protézy.Dračenko se snažil všechny piloty uklidnit,ale naneštěstí na ubikace zrovna vlezl lékař pluku.Samozřejmě do toho začal štourat ,jak je to možné ,že létá apod.Došlo to až tak daleko ,že o této události byl zpraven velitel pluku a dokonce i velitel sboru.
Dokonce kvůli tomu vznikla i komise která měla posoudit ,zda li Dračenko je schopný létání nebo ne.Dračenko musel před touto komisí předvést svůj letecký um.Této komedii byl naštěstí přítomen i velitel sboru Generálporučík Rjazanov.Když Dračenko předvedl veškeré předepsané figury a se strojem bezpečně přistál,tak Generálporučík Rjazanov pilota objal a před komisí prohlásil –že kdyby všichni piloti létali jak Dračenko,byl by naprosto spokojen.
Jenomže přítomní lékaři protestovali a žádali ,aby Dračenko mohl létat jenom pouze za dobrého počasí.Poté si vzal Rjazanov Dračenka bokem ,šibalsky na něho mrknul a řekl mu ,že bylo medicíně třeba udělat aspoň nějaký ústupek.
No pomalu se blížíme k závěru.Dračenko se zúčastnil berlínské operace a potom byl konec války.
A ted k jeho statistice.Ivan Grigorjevič Dračenko absolvoval 178 bojových startů(ruské zdroje uvádějí 151)
,zničil 76 německých tanků a obrněných transportérů,dále má na svědomí 37 děl a 17 protiletadlových stanovišť,dále zlikvidoval 654 automobilů,122 koňských povozů,7 skladů munice ,6 vlakových souprav a 4 mosty.Ve 24 leteckých soubojích sestřelil spolu se svými střelci 5 německých letadel,dalších 9 zničil na zemi.
Byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR,Leninovým Řádem,a již zmiňovanými všemi třemi stupni Řádu Slávy ,což se podařilo pouze jen dalším třem příslušníkům ozbrojených sil Rudé armády.
Dračenko sloužil u 140. gardového bitevního leteckého pluku a na konci války měl myslím hodnost kapitána.
Ivan Grigorjevič Dračenko zemřel v roce 1994
Na závěr bych chtěl dodat ,že v článku mohou vzniknout určité nepřesnosti,jelikož jsem čerpal ze dvou zdrojů.Např .v ruském se nic nepíše o taranu při němž Dračenko se svým střelcem vyskočil a zlomil si nohu,naopak se zde píše že Dračenko taranoval německou stíhačku při kterém byl těžce zraněn a zajat .Časopis Válka zas tento taran nevzpomíná ,ale píše o o tom taranu při kterém psi Dračenko zlomil nohu a jeho zajetí připisuje protiletadlové palbě.Dále mohou v článku vzniknout nepřesnosti ohledně zničené bojové techniky.
Tento sovětský pilot byl určitě velká osobnost a jelikož o něm na netu v češtině nic není,doufám že to tento můj článek změní.
Kalendář 
Dnes registrováno: 0
Včera registrováno: 0
Celkem registr.: 202
Členů: 1
