Keď som prechádzal svojimi poviedkami, ktoré som začal písať pri svojich začiatkoch na fóre, uvedomil som si, že už neviem napísať nové poviedky s mojim prvým hrdinom Ulfom Nowotnym. Nevedol som už na ne nadviazať. Keby sa nestalo, že dve moje poviedky sa stratili v hlbinách Banánu, zrejme by sa to nestalo. Ale čo už.
Preto som sa rozhodol (hoci som to nerobil ľahko), že svoje staré poviedky zmažem. Nahradím ich inými, ktoré postupne už píšem. Opäť sa budú týkať 2. svetovej vojny a jedinca, príslušníka Wehrmachtu. Dúfam, že s tým ako som starší a ako som prečítal viacej kníh a príbehov, budú moje poviedky kvalitnejšie a zaujímavejšie.
Ďakujem za pochopenie.
Tuto novinku přečetlo 39 lidí a poslali1 komentářů.
Dnešný článok nebude patriť k tým, ktoré budú extra dlhé. Mám však za to, že aj o tomto by sa patrilo povedať pár slov. Chcel by som totižto napísať niečo málo o sovietskych trestných práporoch takzvaných Štrafbat.
Výborne bola táto téma trestných práporov zobrazená vo výbornom ruskom seriály Trestný prápor. Odporúčam jeho pozretie.
Ale prejdime k faktom, k samotnému článku. Čo to vlastne je trestný prápor? Definícia uvádza, že to je vojenská jednotka zložená z odsúdených zločinov, pre ktorých je vojenská služba náhradným trestom namiesto trestu smrti či odňatia slobody.
Neviem ako to fungovalo v histórii ale postupom času sa začali v armádach vytvárať jednotky, ktoré sa nazývali trestnými. Napr. na začiatku 19. storočia mali Briti tzv. Kráľovský africký zbor v ktorom slúžili trestanci, Francúzi ich v roku 1832 nasledovali vytvorením trestného práporu. A svet div sa, jeho dislokácia a pôsobisko bolo v Afrike. No majstrami vo vytváraní trestných práporov boli zrejme Nemci a Sovieti. Nemci mali cez 2. svetovú vojnu viacej jednotiek, napr. nechvalne známu brigádu SS Dirlewanger, či Afrika Batalión 999 či známe Strafbattalion (v ktorom slúžil aj neskorší spisovateľ Sven Hassel, známy vďaka svojim skvelo čitateľným knihám). Ja sa však chcem zamerať na sovietske trestné prápory.
Presuňme sa do roku 1942, do júla. Vojna Nemecka so ZSSR trvá už rok. Sovieti až na niekoľko výnimiek (napr. úspech pri Moskve, Leningrad) dostávajú na frak. A to dosť výrazne.
Sovietska armáda potrebuje obnoviť morálku a nastoliť poriadok. Potrebuje pevnú ruku a schopné velenie. Doba je zlá a možno až zúfalá. Keď tu sa náhle objaví rozkaz sovietskej Stavky číslo 227 (autorom rozkazu je Stalin). Rozkaz je známy aj pod synonymom „Ani krok späť“. Pre nás bude zaujímavý článok č. 2. Napr. v odstavci a) „každý veliteľ či komisár ktorý ustúpi zo svojej pozície bez rozkazu svojho nadriadeného bude zbavený funkcie a poslaný pred polný súd.“
Odstavec b) „každá armáda(?) postaví 3 až 5 dobre vyzbrojených jednotiek o sile do 200 mužov, ktoré budú umiestnené za bojujúcimi jednotkami. V prípade, že vypukne panika a vojaci začnú ustupovať nech sú zbabelci a tvorcovia paniky zastrelení na mieste, čím pomôžu poctivým vojakom vykonávať povinnosť ich vlasti.“
A konečne pre nás najzaujímavejší odstavec c) „každá armáda sformuje podľa potrieb až 10 trestných jednotiek (o sile 150 – 200 mužov) v ktorých budú slúžiť odsúdený vojaci a nižší dôstojníci vinný zbabelosťou. Budú slúžiť na rozličných úsekoch fronty a dostanú šancu vykúpiť sa krvou za svoje hriechy voči vlasti.“
Áno, aj takto kvetnato a krásne sa dá napísať rozkaz. Prax však bola krvavá a nepekná. Pre predstavu – prvá takto sformovaná trestná jednotka o sile 929 vojakov je nasadená v auguste do počiatočných bojov o Stalingrad. Po troch dňoch bojov s Nemcami mala jednotka už iba 300 živých. Nuž, kto vie či velenie uznalo tých padlých nešťastníkov ako vykúpených.
A ako vyzerala služba v takej trestnej jednotke? No veľa svedkov neexistuje, podľa tabuliek malo takouto službou prejsť 427 tisíc trestancov. Prežilo ich málo. A ja sa im ani nedivím.
Dnes už však máme dobre zdokumentované čo bola náplň práce týchto jednotiek.
Trestné jednotky sa delili na tri druhy a to:1. druh pešie jednotky. Trestanci boli ľahko vyzbrojení, nemali žiadne hodnostné ani armádne označenie a služba v jednotke trvala od 1 mesiaca do 3 mesiacov, záležalo od závažnosti previnenia. Teoreticky sa z tejto jednotky dalo dostať ak ste utrpeli zranenie. Tým ste sa vykúpili krvou a boli ste po vyliečení zaradený do bežnej jednotky Červenej armády. Teoreticky mohol takýto trestanec dostať aj medailu, no ruku na srdce, toto sa zrejme nestalo. Ale ani to prepustenie mi nejako nejde do hlavy. Veď zoberte si, že vaša úloha spočíva v tom, že sa ženiete smerom vpred. Za vami sú jednotky NKVD, ktoré pri každom náznaku ústupu či úteku trestancov mali páliť. Ak vás nezabijú Nemci tak vás zabijú vaši. Šialené, no tak to fungovalo. Buď ste splnili vašu úlohu a porazili ste Nemcov alebo ste padli, čím ste sa vykúpili zo zločinu ale to už vám mohlo byť tak jedno. Alebo vás zastrelili vlastný. Ďalšou šialenosťou týchto jednotiek bolo to, že napríklad v zime nefasovali erárne biele uniformy ale mali tmavé. Slúžilo to na to, aby pritiahli nepriateľskú paľbu namiesto regulárnych sovietskych vojsk.
2. druh jednotiek a to tzv. mínohladači. Čo k tomu dodať. K ich výzbroji patril extra prídel vodky a vlastné nohy. Sem ste sa mohli dostať aj z pešej trestnej jednotky a to tak, že práve na vás nevyšla zbraň alebo vám váš NKVD nadriadený vymyslel novú úlohu. Asi je zbytočné hovoriť o tom, že som ešte nepočul spomienky preživšieho trestanca tejto jednotky.
3. druh jednotiek a to letecké jednotky. To tiež nebola žiadna výhra. Do tejto jednotky sa dostali piloti alebo palubní strelci so statusom trestancov. Teoreticky sa mohli vykúpiť z tejto jednotky ale povedzme si, kto prežije 10 bojových nasadení v kokpite lietadla v tých najšialenejších úsekoch frontu? Alebo ešte ste sa mohli vykúpiť zranením. No väčšinou to býva tak, že keď v lietadle utrpíte prvé zranenie, je to zároveň aj vaše posledné. Navyše sa údajne mali nešťastníci ktorí sa náhodou pomaličky dostávali k číslu 10 tesne predtým povyšovať do stavu mínohladačov. Nuž, sovietska spravodlivosť bola skutočne dôsledná.
A ako sa vlastne mohol vojak dostať do takejto jednotky?
Buď ste sa previnili proti rozkazu 227 alebo proti paragrafu 58 sovietskeho zákonníka. Ak ste preukázali zbabelosť pod paľbou, išli ste k stene. Ak ste boli niekde ďalej od fronty a vy ste preukázali nechuť k boju (vsadím sa, že do tejto definície sa dalo zakomponovať kde čo) tak ste boli degradovaný a putovali ste do trestnej jednotky. V tej sa nebral rozdiel medzi dôstojníkom alebo radovým vojakom. Jednoducho mohol bojovať vedľa seba major a desiatnik.
No čo je zaujímavé, do trestaneckej jednotky ste mohli upadnúť aj vtedy, ak vás Červená armáda oslobodila zo zajatia, alebo sám ste sa dostal z nepriateľského zajatia. Boli ste zradcami keď ste sa kedysi vzdali. Dokonca ak ste zranený padli do zajatia a neskôr vás oslobodili, aj vtedy ste sa mohli stať trestancom. Ani sa nedivím, že neskôr vznikla ROA. Veď, ak sa vžijete do situácie tých nešťastníkov, na jednej strane špinavé, hladom, chorobami a krutosťou preplnené nemecké zajatecké tábory a koncentráky. Na druhej strane vaša vlasť, ktorý je pripravená vás poslať do trestaneckej jednotky. Dôvody sa vždy našli. Veď predsa ste boli v styku s nacizmom, boli ste už ovplyvnení cudzou ideológiou a ideologicky slabý.
A do tretice, do trestnej jednotky ste poputovali aj z gulagu. Tu nemuseli byť len bývalí vojaci. Do trestných jednotiek teda putovali politickí väzni, vrahovia či zlodeji. Každý nešťastník čo bol v gulagu na tom fyzicky dobre bol draftovaný vykúpiť za zo zločinov pre svoju vlasť.
Hoci som fanúšik Sovietskej armády, toto (spolu s nechutným plytvaním životov vojakov) vrcholne odsudzujem. A každý kto si tento článok prečíta pochopí prečo.
Je však bezpredmetné myslieť si, že iba tieto jednotky robili všetku čiernu a špinavú prácu, že ostatné jednotky boli niekde v teple a v zázemí a z vedier pili vodku a z heliem jedli guláš (aj keď možno na konci vojny sa takto konzumovalo hehe) .[/U]
Tuto novinku přečetlo 103 lidí a poslali7 komentářů.
Ďalším článkom o pacifickom bojisku bude článok o bojoch proti americkému ostrovu Wake.
Sprvu by sa patrilo priblížiť, kde vlastne ostrov (alebo atol) Wake leží. Je to koralový atol, pobrežie má dlhé 19 km a leží v severnom Tichom oceáne, asi 3700 km na západ od Honolulu a 2430 km východne od Guamu.
Niečo k histórii ostrova.
Ako prvý objavili ostrov Wake (vtedy ešte nepomenovaný) európski námorníci a to španielski v roku 1568. Pomenovali ho San Francisco. Neskôr bol ostrov premenovaný podľa anglického námorníka, kapitána Wiliama Wakea, ktorý so svojou loďou narazil na ostrov v roku 1796. V roku 1828 bol ostrov „znovuobjavený“ tentokrát americkými námorníkmi. Americký kapitán opísal ostrov ako “..pokrytý lesom, hustou zeleňou a pôdou, ktorá môže byť využívaná na poľnohospodárske účely.“
Rozsiahlejšiu expedíciu podnikli opäť Američania v roku 1840, pod vedením komodora Charles Wilkesa. Ten objavil v strede ostrova rozsiahlu lagúnu, ktorá bola naplnená rybami. Podotkol však, že na ostrove nie je pitná voda. Expedícia si z ostrova zobrala a zaznamenala nové živočíšne či rastlinné druhy. Všetci boli spokojní a expedícia pokračovala ďalej.
USA získala Wake ako svoje územie v roku 1899. V roku 1935 americká letecká spoločnosť Pan Am vybudovala na ostrove prvé ľudské osídlenie na ostrove, dedinu s názvom PAAville. Obyvatelia tu pestovali čerstvú zeleninu, ktorá potom končila aj na tanieroch pasažierov Pan Amu, na ceste do Číny. Okrem toho slúžil Wake ako zásobáreň paliva pri preletoch lietadiel na Filipíny.
Pomaly ale isto sa schyľovalo k vojne. Bol začiatok roku 1941. Američania poslali na ostrov Wake asi 1200 civilných pracovníkov, ktorý sa hneď pustili do práce s opevňovaním alebo stavaním kasární, bunkrov či protileteckých palpostov. Tí sa činili. Na ostrov pribudlo 6 130 mm pobrežných diel, 12 76 mm protilietadlových kanónov, 18 12,7 mm guľometov Browning a 30 starších M1917 Browning.
V auguste sa na ostrov nasťahovali aj vojaci. Konkrétne posádka majora USMC James P.S. Devereuxa. Ten mal pod svojim vedením 1. obranný prápor USMC, nejakých 450 mužov.
Okrem nich tu zložilo svoje kosti aj armádny spojári a 68 vojakov US Navy.
Letisko sa dočkalo prestavby, aby mohlo byť využívané pre bojové lietadla, konkrétne pre VMF-211, letku USMC. Najprv sem prišiel letecký personál tejto jednotky (49 mužov) a to koncom roku 1941, neskôr k nim pribudlo 12 stíhačiek „Wildcat“ z VMF-211 z lietadlovky Enterprise.
Celej posádke na ostrove Wake velil príslušník US Navy Winfield S. Cunningham. Ten mal iba 10 dní na to, aby sa mohol ako tak zoznámiť s touto posádkou a pripraviť sa na útok. A ten onedlho prišiel.
A máme tu 8. december 1941.
Bolo pár hodín po Pearl Harbore. Posádka sa prostredníctvom rádiových správ dozvedela o osude Pearl Harboru a major Devereux sa rozhodol konať. Vyhlásil pohotovosť a prikázal stíhačkám vzlietnuť. Na jeho smolu sa do vzduchu dostali len 4 stíhačky, ostatné boli kvôli náhlej tropickej búrke nútené ostať na zemi. (to bohužial znamenalo ich skazu). Tie sa pustili hliadkovať okolo Waku. Zrazu sa objavilo na oblohe 36 japonských Mitsubishi G3M3, ktoré svojimi bombami zničili 8 stíhačiek, poničili zariadenie letiska, sklady munície a paliva. Zabili 23 vojakov, zabili 10 domorodcov, ktorí tu pracovali (z kmeňa Chamoro). 11 vojakov bolo zranených. Pri spiatočnej ceste bombardérov boli 2 zostrelené.
Na ďalší deň bol opäť uskutočnený nálet, tentokrát už na nich 4 americké Wildcaty čakali. 26 bombardérov sa zjavilo nad Wakeom, 4 boli zostrelené a 14 poškodených. Neskôr sa 3 z nich zrútili do oceána. O osude posádok mi nie je nič známe, zrejme heroicky padli za cisára. A aj 10. 12. sa uskutočnil nálet, tentokrát len 16 Mitsubishi G3M3. Americké Wildcaty 2 zostrelili, ostatné poškodili. Vo vzduchu bola cítiť blížiaca sa invázia.
K ostrovu sa približoval zväz kontraadmirála Kadžioka. Jeho zostava čítala: 6 torpédoborcov Yayoi, Mutsuki, Kisaragi, Hayate, Oite, a Asanagi, 2 ponorky, 3 ľahké krížniky Yubari, Tenryū, a Tatsuta, 2 transportné lode číslo 32 a číslo 33 a 2 torpédoborce s naloženými japonskými výsadkármi (450 výsadkárov) určených na dobitie ostrova.
Skoro ráno 11. decembra 1941 bol celý zväz neďaleko ostrova. Výsadkári boli naložení do výsadkových člunov a pod krytom delostreleckej palby smerovali na ostrov. Lenže japonský pokus o vylodenie skončil fiaskom. Americkí delostrelci sa vôbec nezľakli japonských lodí a pustili sa do ostreľovania. A činili sa! Japonci museli odpísať torpédoborec Hajaté, ktorý Američania zasiahli dvakrát do skladu zásob. Asi vo vzdialenosti 4 km od ostrova loď vybuchla a potopila sa. Ďalšou odpísanou loďou bol krížnik Yubari, poškodených sa musel z bojov nedobrovoľne stiahnuť. Ešte než sa ostatné lode radšej stiahli, podaril sa pilotovi Henrymu T. Elrodovi husársky kúsok. Ten so svojim Wildcatom uskutočnil nálet (v sprievode ostatných 3 Wildcatov) a potopil japonský torpédoborec Kisaragi. (pozn. autora – H.T. Elrod neskôr opešal, lebo jeho lietadlo, podobne ako ostatné bolo zničené. Bojoval teda so zbraňou v ruke a hrdinne padol 23. decembra 1941, keď kryl nosičov munície. Za svoje počínanie na Waku bol posmrtne, v roku 1945 povýšený na majora a jeho manželka dostala z rúk prezidenta medailu Medal of Honor.)
Japonci stiahli chvost a radšej sa od Waku stiahli.
Neúspech nahneval japonské vedenie, ktoré plánovalo odvetu.
Veliteľ Cunningham informoval nadriadených o svojej situácii a americké média nadšene informovala o americkom úspechu. Čo však americká verejnosť nevedela, boli prosby Cunninghama o vyslanie posíl a vybavenia, nutného na účinnú obranu ostrova.
Predbehnem históriu, keď napíšem, že americké velenie poslalo posily aj zásoby a to 16. decembra 1941 z Pearl Harboru. Americký zväz TF 14 pozostával z lietadlovky Saratoga, ťažkých krížnikov Astoria, Mineapolis a San Francisco, 10 torpédoborcov a iných sprievodných lodí. Na svojich palubách viezlo náboje, zásoby a palivo. Takisto sa na palube nachádzali vojaci zo 4. obranného práporu USMC. Večer 22. decembra 1941 sa dostal zväz na vzdialenosť 800 km od Waku. Zväz získal informácie o tom, že neďaleko Waku sa nachádzajú japonské lietadlové lode a krížniky a admirál William Pye rozkázal, aby sa TF 14 radšej vrátil späť, pretože sa bál strát. Posádka na Waku ostala teda bez zásobovania po celú dobu obrany, bola odrezaná od sveta a dopadla jedine tak ako dopadnúť mohla.
Druhý japonský pokus na dobitie ostrova sa mal uskutočniť 23. decembra ráno.
Japonci posilnili svoj zväz a aj invazíjne jednotky, ktorých bolo už 1 500 vojakov. 16. decembra rozkázal sám Jamamoto, aby sa pôvodný japonský zväz posilnil Nagumovými lietadlovkami Sorjú a Hirjú vracajúcimi sa od Pearl Harboru + 2 krížniky a 2 torpédoborce. Zväz však posilnil aj kontraadmirál Goto, celkovo 4 ťažké krížniky a 3 torpédoborce. Impozantná sila. Navyše bol ostrov Wake poctený každodennom prítomnosťou japonských lietadiel.
V noci z 22. na 23. december bolo uskutočnené ostreľovanie ostrova a japonský výsadkári začali okolo 2:35 s vyloďovaním. Do rána bolo po všetkom. Japonci vyhrali a ich prítomnosť na Waku sa datuje až do 4. septembra 1945, kedy japonská posádka kapitulovala.
Čo sa dialo potom?
Najprv niečo k stratám. Japonci boli nútený odpísať 820 mŕtvych, 333 bolo zranených. 20 lietadiel bolo poškodených a 8 bolo zničených. Plus na mori stratili Japonci 2 torpédoborce, 2 sprievodné lode a 1 ľahký krížnik mali ťažko poškodený. (pozn. autora – Američania si však nárokujú 21 zničených a 51 poškodených japonských lietadiel)
Americké straty boli značne menšie. Zomrelo 120 vojakov a civilných pracovníkov. 49 ľudí bolo zranených a prišlo o 12 lietadiel.
A čo zvyšný preživší? No nečakalo ich nič optimistické. Do zajatia padlo 433 vojakov a 1104 civilistov. Väčšina z nich bola poprevážaná do zajateckých táborov mimo ostrov. Na ostrove ostalo asi 104 zajatcov. 5 z nich boli zabití v januári 1942. Ostatný slúžili Japoncom, ktorý na ostrove začali po dobití stavebné práce bunkrov a fortifikácií. Japonci si sem priviezli 8 diel ráže 200 mm zo Singapuru. Bola to umiestnená stála posádka pod vedením kapitána Shigematsu Sakaibaru (asi 2 tisíc mužov). Ten rozkázal v októbri 1943, aby boli zvyšní 99 americkí zajatci popravení. Svoju prácu skončili a navyše, 2 dni predtým uskutočnili Američania veľkí nálet lietadlami z Yorktownu. Na túto skutočnosť sa Sakaibara po vojne odvolával, údajne si myslel, že sa chystá americká invázia a zrejme nepotreboval nepohodlných svedkov, ktorí by po prípadnom americkom dobití mohli vypovedať. Ale zrejme skutočný význam popravy vie iba sám Sakaibara, veď takéto zaobchádzanie so zajatcami a väzňami bolo pre japonských vojakov typické všade, kde sa im dostali do rúk.
98 zajatcov bolo popravených. Jeden jediný z nich prežil a ukryl sa pred Japoncami. Neskôr tesne vedľa miesta, kde boli popravení zakopaní, vyryl tento preživší do kameňa text „98 US PW 5-10-43“. Tento nápis je na tomto kameni viditeľní dodnes. Bohužial, tento neznámy zajatec bol dolapený a samotným Sakaibarom sťatý (Sakaibara bol neskôr obesený v roku 1947). Meno nešťastníka, ktorý do kameňa vyryl odkaz nie je dodnes známe.
A aký bol osud samotného ostrova Wake počas vojny? Japonci ostrov premenovali na Otori Šima, alebo ostrov vtákov.
Američania sami označili ostrov ako nepodstatný pre ich ďalší postup, pretože to k nemu mali odvšadiaľ ďaleko. Najprv ho izolovali ponorkami, neskôr v roku 1944 aj loďami a svojim celkovým postupom. Japonci neboli neskôr vôbec zásobovaný a podaril sa im husársky kúsok – vyvraždili celú populáciu ojedinelého vtáka zvaného anglicky Rail Bird. Títo chudáci skončili v žalúdkoch cisárskych tigrov.
Američania však nenechali tento ostrov len tak. Ostrov bol od februára 1942 takmer až do konca vojny pravidelne bombardovaný. Jedného z týchto náletov sa zúčastnil aj budúci americký prezident George Bush starší.
Čo záverom? Bola to bitka, ktorá ukázala, že hoci v zúfalej pozícii tak sa dokázali Američania brániť a spôsobiť japonským tigrom pomerne veľké straty. Kto vie ako by bitka dopadla, keby sa TF 14 nebála priblížiť k atolu a vyložila svoj náklad a pomohla obkľúčenej posádke. Možno by to skončilo ešte väčšou americkou porážkou s väčšími stratami, možno by to skončilo dlhou a krvavou bitkou, navyše by sa mohli boje presunúť aj na vody v okolí Waku.
No ostáva nám len polemizovať.
Tuto novinku přečetlo 56 lidí a poslali1 komentářů.
V tomto článku sa pokúsim priblížiť konflikt, ktorý trval dlhých 8 rokov a existujú názory historikov, že 2. svetová vojna začala práve tu, na tomto bojisku v roku 1937. (pozn. autora – osobne sa prikláňam k názoru, že 2. svetová vojna sa začala v Španielku v roku 1936. No schvaľujem aj názor, že druhá svetová vojna začala v ten moment, kedy skončila tá prvá. Že 20 rokov medzi vojnami bolo len v podstate obdobie príprav na vojnu)
Opäť podotýkam, že som si túto tému vybral preto, že Pacifik je pre bežného Stredoeurópana nepoznané bojisko a príliš ho tu nesledujeme.
2. čínsko – japonská vojna bola najväčší konflikt 20. storočia v Ázii, má podiel 50 % všetkých obetí vojny v Pacifiku ak zahŕňame do vojny v Pacifiku obdobie pred priamou účasťou USA a Spojencov. Trvala presne od 7. júla 1937 do 2. septembra 1945. Čínsko-japonské boje však prakticky začali už v roku 1894, kedy prebehla 1. čínsko-japonská vojna a skončila víťazstvom Japonska. To získalo územia Taiwanu a Kóreu. Navyše v Číne nastal úpadok poslednej vládnucej dynastie čo vyvrcholilo v roku 1912 vyhlásením Čínskej republiky.
Ale ani tým nenastalo obdobie pokoja a mieru.
Keďže sa náhle rozpadlo čínske impérium, centrálna republikánska vláda nedokázala všade nastoliť svoju vládu. V mnohých regiónoch sa objavili samozvaný vládcovia, častokrát podporovaný cudzími či zahraničnými silami. Napr. vládca Mandžuska otvorene spolupracoval s japonskou armádou. V neskorších obdobiach sa proti takýmto samozvancom začali viesť výpravy, napr. Severná výprava z rokov 1926-1928.
Vojenské jednotky Kuomintangu v tejto výprave viedol Čankajšek a neviedol si vôbec zle, jeho vojská uspeli a tak zjednotil krajinu (Hlavný nepriateľ Zhang Zuolin, vládca Mandžuska bol totižto zavraždený Japoncami, lebo vraj už s nimi nespolupracoval dostatočne aktívne. Na jeho miesto dosadili jeho syna, ktorý sa onedlho na japonské lobby a spoluprácu vyprdol a podriadil sa Kuomintangu).
No prvý stret s japonskými jednotkami po dlhšej odmlke sa odohral v roku 1928 v Jinane, v tzv. Jinanskom incidente. Všetko sa však skončilo podpísaním dohody o neútočení atď. Jednoducho diplomatický prúser zo strany Číny kedy za obeť Kuomintangu padli japonskí občania. Japonci to brali ako urážku a plánovali pomstu.
K nepriateľsky naladeným Japoncom proti vládnucemu Kuomintangu je treba pripočítať ďalšieho a neskôr aj veľmi zdatného protivníka – čínskych komunistov. Tých si znepriatelil Kuomintang svojimi praktikami v roku 1927. V apríli toho roku na tisícky protestujúcich robotníkov v Šanghaji vybehli armádne jednotky. Postrielali alebo popravili 400 z nich a ďalších 5 tisíc zmizlo neznámo kam. Začal sa konflikt trvajúci až do roku 1937, do začatia 2. čínsko-japonskej vojny. Počas 1. občianskej vojny zahynulo či bolo zranených zhruba 2 milióny Číňanov. Preskočím nejaké opisovanie tohto konfliktu a pokročím ďalej.
Dostávame sa do doby, kedy sú v móde incidenty medzi Čínou a Japonskom. Incidentmi, to bolo takto diplomaticky nazývané, v skutočnosti to boli regulárne boje a prestrelky.
Všetko začalo Mukdenským incidentom (Japonci si sami podmínovali svoju železnicu, bomba kolajnice len mierne poškodila, vlaku ktorý sa mal vykoľajiť sa nevykoľajil a zodpovednosť za bombu hodili Japonci na Čínu) v septembri 1931, po ktorom Japonci obsadili vojensky Mandžunsko, premenovali ho na Mandžukuo. Dosadili bábkovú vládu a tento štát či protektorát existoval až do roku 1945.
Kuomintang bol na nejaký účinný odpor slabý. Preto požiadali o pomoc Ligu Národov. Bola však už doba politiky appeasementu. Liga národov sa vojensky v Číne angažovať nechcela a jediný krok proti Japonsku bolo jeho vylúčenie z tejto ligy.
Japonsku to bolo vcelku šuma-fuk, Navyše japonci spustili ďalšiu ďalšiu v januári 1932, ktorá dostala pomenovanie Incident 28. januára. Vcelku zcestná názov, keď zhruba za 2 mesiace regulárnych bojov padlo či bolo zranených takmer 20 tisíc vojakov na obidvoch stranách. Krátka vojna skončila na zásah Ligy Národov, ktorá vyslala svojich pozorovateľov do Šanghaja, kde sa viedli hlavné boje. Výsledok bol pre Čínu potupný. Tá musela z mesta stiahnuť svoju armádu, ponechať tu mohli iba políciu. Navyše Japonsko malo povolené mať v okolí mesta určitý počet vojenských jednotiek. Japonci následne obrátili svoje bajonety na Mančukuo, ktoré sa vydali postupne „vyčistiť“ od všetkého protijaponského a škodlivého.
Toto vyčistenie od protijaponských mandžuských jednotiek trvalo až do jari 1941, kedy 9 ročná vojensko-policajná akcia skončila japonským úspechom.
A japonská agresia voči Kuomintangu pokračovala ďalej. Aká to podoba s budúcou situáciou v Európe. Samozvaný svetoví policajti rozdajú cudzie územie len aby sa im nič nestalo a oddialili vojnu. Skutočnosť však bola tá, že nenásytní dobyvatelia ako Nemecko a Japonsko si práveže začalo viac dovoľovať. Preto nikoho neprekvapí, že v januári 1933 až do mája 1933 trvala ďalšia vojna, tentokrát v provinciách pred Veľkým čínskym múrom.
Japonci k takýmto menším vojnám a provokáciám využívali slabosť Kuomintangu, ktorý musel čeliť silnému komunistickému hnutiu a navyše aj samozvaným vládcom zo severných oblastí, ktorí boli šikovne podporovaní japonskými jednotkami výmenou za ich vernosť Japonsku. Japonci získali ďalšiu demilitarizovanú zónu a vedeli, že si na Čínu opäť môžu v budúcnosti dovoliť.
V ďalšom období sa vojenské akcie Japonska voči Číne alebo čínskym jednotkám obmedzili na policajné akcie v Mančukuu, rozvrat vlády Kuomintangu v severných oblastiach, čo sa v polovičke roku 1936 aj podarilo, vznikli tu „nezávislé“ oblasti podporované Japonskom.
Konečne sme sa po tom bilancovaní minulosti dostal k tomu, čo je v nadpise tohto článku. Bohužiaľ bolo nutné zmieniť určité informácie, pretože bez aspoň takéhoto jednoduchého a stručného priblíženia situácie by bolo ťažké dostať sa priamo do problematiky 2. čínsko-japonskej vojny. Dosť bolo omáčok, poďme na to mäso.
Spúšťacím momentom 2. čínsko-japonskej vojny bol incident na moste Marca Pola v Pekingu. Konkrétne 7. júla 1937. Most bol obsadený čínskymi vojskami. Nie je jasné, kto začal strielať ako prvý. Ja by som vsadil peniaze na to, že to boli japonské jednotky. Každopádne sa rozhorel boj pria ktorom padli všetci Číňania. Japonci požadovali, aby im bol dovolený prístup do pevnosti na jednom konci mostu, pretože sa im údajne stratil vojak, ktorého chceli nájsť. Číňania nesúhlasili. Japonci spustili 8. júla paľbu a obsadili most. Ako odvetu sem čínske vojská pritiahli s posilami a Japoncov vyhnali preč.
Bolo podpísané prímerie. Japonci samotní most dobili neskôr až sa naplno rozhoreli boje v už regulárnej vojne v polovici júla.
Čo sprvu vyzeralo ako ďalší incident, po ktorom sklopia čínski nacionalisti uši sa naplno rozhorelo do plnohodnotnej vojny. Japonci postupovali zo svojho Mančukua a mobilizovali asi 200 tisíc vojakov. Postupne obsadzovali východné pobrežia Číny, kde boli hlavne priemyselné alebo iné centrá. Prvá veľká bitka vojny začala v auguste 1937 a skončila v novembri 1937 pádom Šanghaja. Bitka o Šanghaj sa radí k 22 najväčším bitkám celej 2. čínsko-japonskej vojny. Bitka skončila japonským víťazstvom. Hoci boli Japonci silnejší, vyspelejší v zbraniach aj taktike, čínske vojská sa úspešne bránili 3 mesiace, bitka sa odohrával v štýle neskoršej stalingradskej bitky. Čínske straty dosiahli 250 tisíc mŕtvych, tie japonské približne 70 tisíc mŕtvych.
Japoncom sa po dobití Šanghaja otvorila cesta na hlavné mesto Číny, Nanking. Hlavné čínske mesto padlo v decembri 1937 a japonské jednotky sa hneď predviedli. Asi 300 tisíc čínskych civilistov bolo povraždených japonskými puškami, bajonetmi alebo katanmi. Alebo aj kde čím iným. Pri popravách sa blysla napríklad aj 2. sendaiská divízia, ktorá potom takmer skončila svoju púť v džungliach Guadalcanalu.
Zdalo sa, že čínsky Kuomintang má dosť.
No opak bol pravdou. Nové centrum zvyšku Číny Čankajšek presunul do Wuhanu, ktorý Japonci dobili v októbri 1938. Vojna zvoľna a postupne eskalovala. Japonskí generáli, ktorí boli namlsaní úspechmi v doterajšom priebehu vojny stále viac a viac rozširovali dobité územia častokrát aj na úkor toho, čo po nim požadovalo Tokio. Inu, vojenské prúdy vo vláde boli už vtedy veľmi silné.
Navyše Čína sa stále nevzdávala. Čankajšek presunul hlavné mesto do Chongqingu, ďalej do vnútrozemia. Aj tento ťah ukázal, akú taktiku využíval Čankajšek. Stále sa dalo kde ustupovať, čínske vnútrozemie bolo ako keby nekonečné. Japonci sa príliš ďaleko do vnútrozemia nepúšťali. A ani nemuseli. Ovládali pobrežné oblasti, kde boli najdôležitejšie a najväčšie mestá krajiny.
Situácia pre Čínu nebola najlepšia. Japonci spustili koncom roka 1938 a začiatku 1939 letecké údery na civilné obyvateľstvo v mestách, tak ako to neskôr robili napr. aj Nemci pri svojom Blitzkriegu. Na bojovou poli sa začalo čínskym nacionalistom blýskať na lepšie časy. Začali totižto víťaziť, napr. v bitkách pri Changsha a Guangxi.
V tomto momente by bolo vhodné napísať niečo o zahraničnej podpore čínskych nacionalistov a ich taktike bojov. Čo sa týka zahraničnej pomoci, je dnes bežne k nájdeniu kdeaká fotka či film na ktorých čínski vojaci pobehujú v nemeckých prilbách a československými ZB 26tkami (ktoré potom neskôr rozsievali smrť vo Vietname, v 1. indočínskej vojne pozn. autora). Ale to je len zlomok toho, čo napríklad nacistické Nemecko západ alebo Zssr poslal na pomoc Číne.
Západ bol v tomto smere opatrný. Neochota akokoľvek pomôcť Číne v prvých fázach bojov vyplývala z toho, že západ a aj koloniálne mocnosti počítal s rýchlym pádom Číny. Vedeli si spočítať, alebo skôr chceli sa uistiť v tom, že keď Japonsko dokončí svoje ťaženie tak sa bude na kolonialistov, ktorí im nestáli v ceste pozerať neutrálne alebo priateľsky.
Európania si chceli teda uchovať svoje kolónie a nerobiť problémy Japonsku, na oplátku že Japonsko nebude robiť problémy európskym kolonizátorom.
Za to nacistické Nemecko, to pomáhalo Číne takmer 30 rokov. Jednak to boli ekonomické pomáhanie a neskôr aj vojenské (napr. výcvik čínskych jednotiek, ktoré boli pomerne kvalitné a cenené)- Nemecko prestalo zásobovať Čínu až do roku 1938, kedy sa Hitler rozhodol, že uzavrie dohodu s Japonskom proti ZSSR.
To ZSSR sa pochlapil viac. Jeho pomoc Kuomintangu bola celkovo vo výške 250 mil. dolárov, navyše v radoch Kuomintagu bojovalo asi 3600 poradcov a najmä sovietskych pilotov. Dodám len, že sovietska pomoc bola dobre premyslená. Tým, že budú podporovať Čankajška, udržia japonské jednotky viazané bojmi v Číne namiesto toho, aby Japonsko expandovalo na Sibír. Sovietska pomoc skončila v roku 1941, keď bola podpísaná sovietsko-japonská dohoda o neútočení.
Pomoc zo západu bola o niečo skromnejšia. Západ sa k nejakej aktivite dostal až po Nankingskom masakre a po japonskom útoku na loď USS Panay. Najviac sa činili USA, ktorá Číne poskytla dobrovoľnícky letecký zbor tzv. lietajúcich tigrov, ktorí sa okamžite zapojili do bojov a ich prítomnosť bola cítiť. Na začiatku roku 1938 začali pomaly ale iste ropné, uhoľné alebo oceľové embargá voči Japonsku zo strany USA, Británie a Východnej holandskej Indie.
Teraz by som chcel povedať pár slov k taktike čínskych nacionalistických vojsk v prvej fázi vojny, teda do roku 1941, než Japonsko napadlo USA a postupne aj ďalšie krajiny.
Na úplnom začiatku 2. čínsko-japonskej vojny to nemali číňania vôbec ľahké. Nemali žiadne tanky a obrnené vozidlá, no škoda hovoriť. Navyše ani neboli pripravený na totálnu vojnu. Vládne vojská Kuomintangu mali problémy s komunistami, s ktorými viedli občiansku vojnu.
Číňania si honor západu získali až svojim heroickým nasadením v bitke o Šanghaj.
Čínska taktika bola sprvu postavená na tom, že radšej obetujú územie na úkor času a skonsolidovania síl. Preto ustupovali do takmer nekonečného vnútrozemia. Pri svojich ústupoch volili taktiku „spálenej zeme“ keď ničili napríklad priehrady čím vytvárali masívne záplavy, ktorými chceli zastaviť japonský postup.
Čínska armáda Kuomintangu začala sláviť úspechy až v rokoch 1939 a 1941, jednak aj vďaka podpore cudzích vojakov a pomoci, ale hlavne vďaka lepšej taktike.
Čína sa naučila obklučovacie manévre alebo obchvaty. Takisto rástol počet partizánov, či už organizovaných Kuomintangom alebo Komunistami. Hlavne tí komunistickí sa držali taktiky všetkých zabi, všetok zober a všetko podpáľ. Samozrejme táto taktika smerovala proti Japonsku. A ich operačné pôsobisko bolo najmä v severných provinciách. Straty Japonskej armády narastali. Japonci začínali byť zúfalí. Hoci ovládali velké územia na severe a na východe krajiny, vidiek takmer neovládali. Bolo to prítomných množstvo partizánov, ktorí sa špecializovali na záškodnícke akcie. Zároveň to je aj obdobie, kedy Japonci spustili masové perzekúcie voči civilistom a začali páchať vojnové zločiny.
Oh počkať na niečo som zabudol. Keď som spomenul ten komunistický a nacionalistický odboj. Aký bol vlastne vzťah medzi Komunistami a Kuomintangom, nedávnymi nepriateľmi?
24. decembra 1936 sa oba prúdy spojili a vytvorili spoločný front proti Japonsku. Spolupráca ako tak trvala takmer 3 roky, do júna 1939, kedy sa spoločný front rozpadol a začali nové boje navzájom medzi sebou. Komunisti totižto získavali podporu širokých más a ich vlastná ozbrojená zložka silnela. Postupne začali narastať ozbrojené konflikty medzi Komunistami a Kuomintangom na územiach, ktoré neovládali japonské jednotky. Nuž, nepochopím túto mentalitu, tieto mocenské boje. Ale trošku mi to pripomína situáciu z Grécka po vojne. A ako tieto stretli dopadli? No, sám neviem. Kuomintang mal podla mňa navrch, čínski komunisti sa nejakých väčších ozbrojených stretov vyhýbali a zamerali sa na šírenie svojho vplyvu medzi roľníkmi, chudobnými masami alebo uskutočňovali rôzne administratívne úkony a znižovanie daní na územiach ktoré ovládali. Samozrejme aj z času na čas zatápali japonským vojakom svojou záškodníckou činnosťou.
A teraz sme sa dostali do fázy, kedy sa Japonsko rozhodlo napadnúť okrem iných aj USA.
A prečo USA zásobovalo Čankajška? No odpoveď je zrejmá. Čínske bojisko viazalo množstvo japonských vojsk, ktoré mohli byť nasadené inde. Navyše, slúžili čínske vojská ako ochrana amerických letísk v Číne, ktoré chceli Američania neskôr využívať na bombardovanie samotného Japonska.
Do Číny začalo prúdiť čoraz viac zásob, najprv po tzv. Barmskej ceste, ktorá však bola v roku 1942 uzavretá. Spojenecké lietadlá teda zhadzovali zásoby v rámci operácie „The Hump – Hrb“ ktorá trvala až do novembra 1945. Okrem toho sa na začiatku roku 1945 otvorila tzv. Ledo road, cez ktorú prúdili zásoby z Indie do Číny. A zrejme to malo význam. Čínske jednotky Kuomintangu úspešne odrazili niekoľko japonských ofenzív v severných provinciách. Navyše, do Čankajškovho štábu bol dosadený americký generál Stilwell, s ktorým údajne nemal dobré vzťahy. Stilwell kritizoval dôstojníkov z Kuomintangu, lebo vraj boli skorumpovaní.
Okrem toho, čínske vojská bojovali proti tým japonským aj v Barme, kde pomáhali Britom udržať japonské vojská čo najďalej od indických hraníc. Okrem toho, Čankajšek podporoval od roku 1942 Gándhiho snahy o indickú samostatnosť, čo nemali príliš dobrý vplyv na jeho vzťahy s Londýnom.
Ale späť k bojom.
Na apríl 1944 japonské jednotky spustili novú, obrovskú operáciu, ktorá trvala až do decembra 1944. Operácia niesla názov Ichi-Go a znamenala pre Japonsko víťazstvo. Hlavný cieľom bolo dobitie amerických letísk a znovu zabezpečiť a otvoriť pozemnú cestu do Indočíny. Japonci uspeli, cestu otvorili a americké bombardéry a stíhačky sa museli presunúť na letiská na západ, ďalej do vnútrozemia.
Na konci roku prevzali iniciatívu Čínske vojská Kuomintangu. Japonci utrpeli porážku v severnej Barme, číňania prešli na jar 1945 do ofenzívy a získali späť Hunan a Guangxi. Na leto 1945 nový generál v Čankajškovom štábe, generálmajor Wedemeyer (ten nahradil Stilwella) plánoval akciu na znovuzískanie Guangdongu a následne postup cez pobrežie na Šanghaj. No toto sa už nestalo. V auguste začali nad Japonskom pršať atómové bomby, a náhle tu bol koniec vojny. Navyše sa do Mandžukua dostali sovietske vojská, čím sa 2. čínsko-japonská vojna pomaly ale iste skončila. Japonci z Číny začali odchádzať 9. septembra 1945. Čankajšek a jeho Kuomintang si však nemohol oddýchnuť. Jeho jednotky utrpeli v boji za oslobodenie krajiny proti Japonsku značné straty, straty veľa materiálu a trpeli celkovou únavou z dlhej vojny. No bolo to také Pyrhovo víťazstvo Kuomintangu. Stále tu boli komunisti, ktorí sa nechceli len tak vzdať a občianska vojna znovu naplno prepukla. Predbehnem históriu, ako je známe komunisti v občianskej vojne zvíťazili a ďalšie 4 rokov povojnových bojov si vyžiadali takmer 5 miliónov mŕtvych či zranených.
Nacionalistické vedenie Čankajška utieklo na Taiwan.
Tak a dostal som sa na záver. (pozn. autora – samozrejme je to len taký stručný prehlad toho čo sa stalo, dalo by sa o tomto dlhom 8 ročnom konflikte toho veľa popísať ale netrúfam sa pustiť do nejakej dlhej série článkov o tomto konflikte a tejto problematike).
Tak a teraz sa pustím do súčtu strát.
8 rokov, 1 mesiac a 3 dni vojny spôsobili smrť miliónom čínskych vojakov a civilistov. Údajne vo vojne malo podľa niektorých zomrieť až 20 mil. Číňanov a ďalších 15 mil. bolo zranených. Kuomintang mal stratiť 3,2 milióna vojakov a čínski komunisti stratili 500 tisíc vojakov.
Vojna spôsobila, že 95 miliónov ludí sa zo dňa na deň stalo utečencami.
Čo sa týka počtu japonských strát, Japonsko oficiálne priznalo stratu takmer 450 tisíc svojich vojakov. Okolo tohto čísla sa vedú rôzne spory, západní historici sa prikláňajú k tomuto údaju tiež no čínske zdroje udávajú číslo až 1,7 milióna zabitých či zranených Japoncov.
Tuto novinku přečetlo 147 lidí a poslali8 komentářů.
Bolo krátko po vyhlásení mníchovského diktátu. Bol 6. október 1938 a v Žiline sa v manifeste HSĽS objavila veta, ktorá nepochybne zmenila život či pripravila o živote tisíce slovenských židov. Veta, ktorá sa až nápadne podobá, ako keby ju niekto vyňal z nacistického prejavu – „Vytrváme po boku národov bojujúcich proti marxisticko-židovskej ideológii rozvratu a násilia.“
Slovensko získalo v rámci Československej republiky vlastnú autonómiu. K moci sa dostala HSĽS, ktorá sa otvorene hlásila k spolupráci s Nemeckom. V rámci HSĽS existovali rôzne názory, na jednej strane radikálne a na druhej strane umiernené názory. Tie radikálne sa prikláňali k uplatneniu praktík a zákonov, aké sa používali v Nemecku proti židovskému obyvateľstvu.
V novembri 1938, krátko po Viedenskej arbitráži sa objavil prvý výrazný krok slovenskej HSĽS namierený proti židom. Ako je známe, po Viedenskej arbitráži odstúpilo Slovensko juh svojho územia Maďarsku. HSĽS vtedy rozhodla, že všetci židia narodený v týchto odstúpených oblastiach, ale ktorí v nich nežili, budú deportovaný späť do svojich rodísk. Takto bolo zo Slovenska nútene deportovaných asi 7 a pol tisíca slovenských židov.
Od tohto momentu bolo evidentné, že proti židom sa bude postupovať čoraz tvrdšie. Prejdime však k nejakým konkrétnym číslam.
Podľa sčítania z roku 1930 sa k židovskej národnosti hlásilo 70 tisíc osôb. Ďalších 9 tisíc židov sa prihlásilo k nemeckej národnosti a k židovskému náboženstvu sa hlásilo 136 tisíc obyvateľov. V nemeckých koncentračných táboroch zomrelo celkovo takmer 70 tisíc židov deportovaných z územia Slovenska. Do finálneho čísla by sme mohli zarátať ďalších 30 tisíc zavraždených židov z územia odstúpeného Maďarsku, ktorí zomreli tiež v nemeckých táboroch smrti. Koncu vojny sa dočkali asi len 10 tisíc slovenských židov, mnohí vďaka pomoci zo strany bežných slovenských občanov.
A ako teda slovenská vláda postupovala voči židom?
Sprvu to boli tie klasické prejavy, ktoré boli v Nemecku v 30. rokoch. Osočovanie zo strany politikov a novinárov, urážky a nadávky židov. Obviňovanie, napr. obviňovanie zo strany HSĽS, že židia sú protislovenský element, ktorý kedysi pomáhal pomaďarčovať slovenský ľud a podobne. Takisto boli obviňovaní z toho, že židia patrili najmä k strednej vrstve, boli to obchodníci a továrnici, podnikatelia a podobne. Údajne sa mali dopustiť vykorisťovania Slovákov na poli ekonomiky.
Židia sa postupne stávali občanmi druhej kategórie o čom svedčia vládne nariadenia a neskôr aj zákony. Napríklad vo vládnom nariadení 63/1939 je presná definícia pojmu židovský občan. Židia boli postupne odstavovaní z funkcií lekárov alebo advokátov. Bol nastavený trend, že ich počet vo verejných funkciách bude usmerňovaní.
V druhej polovici roku 1940 prichádzajú na územie Slovenského štátu nemeckí poradcovia, ktorí mali pomáhať pri arizácii židovského majetku. Konkrétne Dieter Wisliceny a Alois Brunner. Wisliceny bol pracovníkom Hlavného úradu SD a neskôr Referátu pre židovské záležitosti, do Bratislavy prišiel na ponuku Adolfa Eichmanna. Predbehnem fakty a dodám, že Wisliceny bol v máji 1948 popravený v Bratislave. V septembri 1940 vznikol Ústredný hospodársky úrad, ktorý riešil arizáciu židovského majetku a rušenie židovských podnikov a firiem. Úrad sa zodpovedal priamo predsedovi vlády V. Tukovi. Arizácia židovského majetku postihla 100 tisíc hektárov pôdy, asi 2 tisíc židovských firiem. Ostatných takmer 10 tisíc bolo zrušených. Proces ochudobňovania židovskej komunity sa spustil.
Okrem ÚHÚ vzniklo aj nové oddelenie - židovské oddelenie (14. oddelenie) v rámci ministerstva vnútra. 14. oddelenie malo na starosť protižidovské opatrenia. Neskôr sa podielalo na deportáciách Židov preč zo Slovenska.
Všetko vyvrcholilo 9. septembra 1941, keď bolo vládou prijaté nariadenie č. 198/1941 Slov. z
Tzv. Židovský kódex. Ten pripravil židovskú komunitu o všetky možné občianske, ludské a aj hospodárske práva. Židia nemohli chodiť na rôzne verejné miesta, mali presne stanové hodiny kedy mohli nakupovať, nemohli vlastniť fotoaparáty alebo rádiopríjmače. Namiesto vojenskej služby mali nútené pracovné služby. Nemohli bývať na uliciach pomenovaných po Hitlerovi alebo Hlinkovi. Na židov sa začali vykonávať aj fyzické útoky, útoky na synagógy. Všetko toto sa konalo pod patronátom Hlinkovej gardy a polovojenskej organizácie Nemeckej strany na Slovensku. Navyše začalo deportovanie slovenských židov do pracovných táborov na území či už Slovenského štátu alebo aj mimo slovenských hraníc.
Zriadili sa pracovné tábory v Seredi, Novákoch a Oremovom. Neskôr boli vybudované aj ďalšie vo Vyhniach, Žiline, Nitre, Lábe alebo Zohore. Okrem pracovných táborov a stredísk tu existovali aj zberné tábory, kde sa zhromažďovali Židia pred finálnou a bohužial pre väčšinu aj poslednou cestou do Poľska.
Fyzická povinná práca mala byť pre židov jednak trestom za to, že sa venovali „neužitočnej práci“ a priživovali sa na slovenských roľníkov a remeselníkoch. Navyše od septembra 1941 museli všetci židia starší 6tich rokov nosiť na odeve žltú židovskú hviezdu.
Deportácie slovenských židov sa oficiálne začali v noci 25. marca 1942. Zo Žiliny vtedy smerovali vlaky do Poľska. Slovenská vláda sa vtedy zaviazala nemeckej strane, že za každého deportovaného Žida zaplatí 500 ríšskych mariek. Celkovo Slovenský štát zaplatili Nemcom okolo 20 mil. ríšskych mariek.
Prvá vlna deportácií skončila v októbri 1942 a zo Slovenska bolo deportovaných 57 752 Židov. Väčšina z nich skončila v Majdaneku alebo Osvienčime. Podľa zákona mal každý deportovaný právo na 50 kg batožiny teda presne určeného iba hnuteľného majetku.
Na Slovensku ostali po 1. vlne deportácii teda už iba židia, ktorí mali prezidentskú alebo ministerskú výnimku (boli pracovne dôležitý, napríklad prácou v pracovných táboroch) alebo tí čo sa ukrývali pred deportáciou. Navyše boli aj snahy o podplácanie úradníkov a politikov napr. zo strany Ústredne židov (jediná Židovská organizácia, verejnoprávna záujmová korporácia, ktorej členmi boli všetky osoby, ktoré sa podľa § 1 Židovského kódexu pokladajú za Židov. Slúžila na zastupovanie kolektívnych záujmov slovenských Židov). Na Slovensku sa v tomto období nachádzali asi 20 tisíc Židov, ďalších 8 tis. slovenských židov utieklo pred deportáciami do Maďarska, no mnohí sa už v roku 1944 vracali naspäť z Maďarska.
Ďalšia vlna deportácií bola naplánovaná na apríl 1944. Z dôvodu meniacej sa politickej situácií, nálade politikov a pod. sa druhá vlna deportácií začala až po skončení SNP. Mnoho Židov, ktorí boli zavretý v slovenských pracovných táborov sa dostala na útek a zapojila do povstania. Časť z nich bola Hlin. gardou a nemeckými vojskami pochytaných. Asi tisíc Židov bolo popravených priamo na Slovensku. Do marca 1945 bolo odsunutých ďalších asi 13 tisíc slovenských židov do koncentračných táborov mimo Slovenského štátu.
Nutno dodať, že v posledných fázach boli deportácie riadené priamo Nemcami, ktorí konali bez súhlasu alebo zásahu zo strany slovenskej vlády. Preto boli deportovaní všetci, neexistovali žiadne výnimky.
Ako som už spomenul, na území Slovenského štátu boli vládou zriadené pracovné tábory. Na území Slovenska sa teda nenachádzali vyhladzovacie tábory známe napr. z Poľska. A ako takéto tábory vyzerali a fungovali?
Najväčšie tábory boli v Novákoch, Seredi a vo Vyhniach. Nie každý Žid bol zaradený do pracovného táboru.
Pracovné tábory mali byť v podstate sebestačné. Časť väzňov pracovala a živila sa výrobou výrobkov. Napr. v Novákoch to bola výroba odevov, údajne skvelej kvality.
V Seredi sa vyrábal nábytok a jedným z majiteľov nábytku z pracovného tábora v Seredi bol aj minister vnútra Alexander Mach. Vo Vyhniach bola výroba chemikálií, napr. vazelíny alebo mydlá.
Za svoje výrobky dostávali väzni mzdu.
Druhá časť väzňov sa venovala poľnohospodárskej práci, ktorá slúžila na táborové zabezpečenie stravy.
Ako dozor tábora slúžili slovenskí gardisti. Tí boli prísni a častokrát aj brutálny. Bol tu klasický, prísny väzenský režim. Na jar 1944 boli ako dozorcovia nasadený žandári, ktorí sa chovali k Židom lepšie a režim sa zvolnil.
Mnohí väzni začali počas svojho pobytu v tábore nadväzovať kontakty s odbojom, vznikali plány na úteky alebo spiknutia.
Počas celého pobytu boli Židia a teda väzni pod neustálym tlakom deportácie preč. Navyše bol zavedený systém, že keď sa do transportu smerujúceho do Poľska nenazbieralo predpísaných 1000 židov, bol transport doplnený práve Židmi z pracovného tábora.
Pracovné tábory boli rozpustené 29. augusta 1944, v deň vypuknutia SNP. Niektorí väzni prebehli k partizánom, niektorí sa ocitli na slobobe. Ich sloboda však netrvala dlho, v priebehu dvoch mesiacov boli slobodní židia chytaný a transportovaný preč, v druhej vlne deportácií.
Tuto novinku přečetlo 72 lidí a poslali0 komentářů.
Máme tu rok 1945, január. Je jasné, že Spojenci vojnu vyhrajú. Sovieti postupujú nezadržitelne vpred na Berlín, zo západu sa do Nemecka valia spojenci. Vojna v Pacifiku je tiež už takmer rozhodnutá no bude ešte trvať do septembra kým sa Japonsko vzdá. Odohrajú sa mnohé krvavé bitky a zomrú státisíce vojakov a aj civilistov.
Vo Francúzskej Indočíne sa začínajú prebúdzať v mysliach francúzskych občanov, ktorí tu žijú, myšlienky na ozbrojené odpor voči Japonsku. Samozrejme pod francúzskou vlajkou, nie tou Vichystickou.
Japonci, hoci sú malí a jedia ryžu, neboli vôbec blbci a o tomto vedeli. Preto sa rozhodli konať.
9. marca 1945 japonské jednotky obsadili všetky dôležité vládne budovy, obsadili palác guvenéra admirála Decouxa, obsadili rádiovú stanicu. Všetko zabrali pre seba. Navyše zajali a odzbrojili stovky a tisíce francúzskych vojakov a policajtov. Mnohých bez výstrelu.
Samozrejme nie všetci padli do zajatia, mnohí prebehli do hôr a boli šokovaní, že objavili skvelo fungujúcu sieť vietnamského odboja Viet Minh. Tí sa zaviazali, že pomôžu francúzskym utečencom prebehnúť do Číny. S tým mali odbojári dlhoročnú skúsenosť, lebo pomáhali prebehnúť všetkým spojeneckým pilotom zostrelených nad Indočínou, alebo každému Spojencovi ktorý to potreboval, teda prebehnúť do Číny.
Nasledujúce udalosti mali rýchly spád.
Japonci potrebovali vytvoriť „slobodnú“ vládu a preto rýchlo oslovili cisára Bao Daia, aby prezval vedenie, teraz už „samostatnej“ krajiny bez Francúzov. Ten súhlasil. Za prítomnosti francúzskych politikov a bývalých správcov krajiny bol menovaný hlavou štátu a odišiel do starého cisárskeho mesta Hue.
Inak, spomínate si ešte na princa verného japonskému režimu, Cuong Dea? Ten nepochybne musel čakať na to, kým sa dostane na trón. V tomto momente sa mohol konečne dočkať, no Japonci boli iného názoru, radšej zvolili medzi populáciou známeho Bao Daia.
Pre Bao Daia však nebola situácia jednoduchá.
Menoval novú vládu na čele s ministrom, neskôr prezidentom Juhovietnamskej republiky, Ngo Ding Diema. Japonci s tým nesúlasili. Konalo sa druhé zostavovanie kabinetu. Všetci zainteresovaní však dobre vedeli, že koniec Japonska sa blíži, že každá spolupráca s nimi môže dotyčných politikov iba zdiskreditovať a preto sa činnosť vlády nie a nie spustiť naplno. Japonci boli preto nútený prevziať vládu nad Vietnamom sami.
Ale nekonali len Japonci.
Viet Minh počas vojny nesedel len tak so založenými rukami ale konal so zbraňou v ruke. Opäť dodám, že Viet Minh nebol čisto komunistickou organizáciou, no komunisti v ňom mali hlavné slovo. A preto zrejme nie všetci boli nadšení, keď v roku 1944 britská RAF zhodila na padákoch niekoľkých Vietnamských komunistov, predtým držaných vo väzbe na francúzskom Madagaskare, aby pomohli odbojovému hnutiu. (pozn. autora – Je mi však známe aj to, že sami Briti vytvorili ozbrojené komando, ktoré operovalo v severných provinciách spolu s partizánmi a aj s francúzskymi vojakmi vo svojej zostave. Oficiálne sa toto komando volalo Force 136.)
Ale bavme sa o roku 1945.
Viet Minh a jeho vietnamská oslobodenecká armáda zvyšovala počet kontrolovaných oblastí a provincíí. Teraz už čítalo panstvo Viet Minhu 7 severných provincií. Pre poriadok dodám, že na čele vietnamskej oslobodeneckej armády bol istý Vo Nguyen Giap, neskorší víťaz nad Francúzmi od Dien Bien Phu.
A nastal chaos.
Vzťahy medzi Viet Minhom a francúzskym odbojom nebol dvakrát priateľský. Na jednej strane tu boli Vietnamci podporovaný americkou OSS a aj menšími oddielmi, niečo ako britská Force 136. Vietnamci už boli natoľko silný, že chceli Vietnam oslobodzovať sami, aby si mohli nárokovať právo na samostatnosť.
Na druhej strane tu boli Francúzi a Briti. Francúzi, hoci nie tak silný, nárokovali si samozrejme Vietnam po vojne ako súčasť Indočínskeho panstva. Poriadky sa nemali meniť, malo to ostať všetko po starom. Ako vidíte, ďalšia vojna po tej 2. svetovej vojne bola takmer istá.
No a teraz trošku prejdem k bojom.
Japonci, hoci ich impérium bolo už takmer porazené a rozpadnuté, ešte stále boli prítomní vo Vietname a aj celej Indočíne.
Oficiálne boje medzi Viet Minhom, Francúzmi a v menšom počte Britmi a Američanmi na jednej strane, proti Japoncom na druhej strane prebiehali od marca 1945 do takmer konca augusta 1945.
Len dodám, že situácia bola v tomto období tak chaotická, že údaje o nejakých veľkých bitkách snáď ani neexistujú. Ani japonské straty nie sú presne vyčíslené. Dokonca ani vietnamské straty nie sú presne a ani približne vyčíslené. Isté je len to, že za 5 mesiacov bojov proti Japoncom padlo cez 2 tisíc Európanov (civilistov + vojakov). Jedna známa a veľká bitva sa však odohrala o Hanoi, ktorú vojská Viet Minhu vyhrala. Boj však nebol žiadnou prechádzkou ružovým sadom, bitka o Hanoi trvala 5 dní.
Okrem toho, že Viet Minh bojoval s Japoncami, stihli 14. augusta spustiť aj tzv. Augustovú revolúciu. A čo tá augustová revolúcia bola zač?
No asi tolko, že to ešte zväčšilo mieru chaosu vo Vietname.
14. augusta pod vedením Viet Minhu a Ho Či Minha začali partizáni spolu s japonskými!!! vojakmi obsadzovať dôležité budovy a správne centrá celého Vietnamu. Na juhu sa aktivizovali najmä nacionalistické prúdy Viet Minhu, na severe zase tie komunistické prúdy.
25. augusta 1945 bol Bao Dai nútený abdikovať v prospech Ho Či Minha a Viet Minhu. Slúbil však podporu súčasnej vláde z pozície obyčajného občana.
A ako čerešničku na torte, 2. septembra 1945 vyhlásil Ho Či Minh samostatnú a nezávislú Demokratickú Vietnamskú republiku v Hanoii.
No máme tu niečo, čo do dejín vstúpilo pod názvom Postupimská konferencia. Tu sa rozhodlo, že od severu po 16tu rovnobežku budú Vietnam dočasne spravovať Čankajškove čínske vojská a od juhu po 16tu rovnobežku bude krajinu spravovať Lord Mountbatten. Samozrejme správu pod Vietnamom mali opäť prevziať Francúzi, no tí zbierali zatiaľ len sily a vojská. Preto bola nejaká samostatnosť Vietnamu v podstate bezpredmetná, na názore Vietnamcom teda nezáležalo.
Ako sa to začalo uplatňovať v praxi?
Japonci boli postupne odzbrojovaní, mnoho zbraní padlo do rúk Viet Minhu. Správa Viet Minhu v Saigone bola zrušená západnými vojskami v prospech Francúzov. Viet Minh sa teda mohol opierať hlavne o severné provincie Vietnamu a o vidiecke oblasti na juhu Vietnamu.
(pozn. autora – v tento moment sa opäť strácam v anglickom opise nastalej situácie, navyše ako známy lenivec si nechcem zbytočne pridávať robotu a písať tu o všeličom nepodstatnom preto budú ďalšie informácie skrátené len na to, čo bolo v danom momente pre vývoj vo Vietname najdôležitejšie.)
V marci 1946 zo severných častí Vietnamu odišli Čankajškove jednotky a začali ich postupne nahrádzať Francúzske vojská a francúzska správa. To sa samozrejme nepáčilo Ho Či Minhovi, ktorý vládol severu z Hanoia. Začali sa rokovania medzi Viet Minhom a Francúzmi. Ho Či Minh nechcel počuť nič iné len to, že je uznaná vietnamská samostatnosť a Francúzi odtiahnu preč.
Francúzi navyše menovali novú centrálnu vládu, na čele ktorej bol menovaný cisár Bao Dai. To bola pre Viet Minh rana pod pás.
Schyľovalo sa k ďalším bojom a nepokojom.
Ako som spomenul vyššie, juh Vietnamu dočasne spravovali Briti, ktorým pomáhali aj japonské jednotky. Čakali, než Francúzi nazbierajú dostatok síl a potom odídu. Než však odišli, mali plné ruky práce.
Vraždenie, lúpeže a nepokoje tu boli na dennom poriadku, bežné boli aj únosy francúzskych občanov. Britské a japonské vojská boli navyše napádané partizánmi z Viet Minhu viac než pravidelne. Viet Minh pochopil, že proti dobre vycvičeným a skúseným britským vojskám toho moc nepochodí. Objavila sa nová taktika, neskôr tak príznačná pre vietnamských partizánov. Útoky zo zálohy, prepady, vraždy a ukladanie pascí.
Briti a Japonci definitívne južné provincie Vietnamu opustili v polovičke roku 1946. Za takmer rok nepokojov zomrelo takmer 3 tisíc Vietnamcov, z čoho takmer tisíc mali na svedomí britskí vojaci, zvyšok francúzske a japonské jednotky.
No a sme na konci. V Indočíne resp. vo Vietname nám ostali prítomné francúzske jednotky, ktoré prevzali krajinu za veľmi chaotických a divokých podmienok. V decembri 1946 sa začal nový, veľmi krvavý konflikt ktorý trval s prestávkami ďalších takmer 30 rokov a vyžiadal si vyše 5 a pol milióna mŕtvych, zranených, zajatých či nezvestných (či už Američanov, Francúzov, Austrálčanov, Severných Vietnamcov, Južných Vietnamcov, Kórejčanov, Laosanov). Strašné číslo.
Na základe aj tohto článku môžeme vidieť, ako urputne a nezlomne bojovali Vietnamci na získaní svojej slobody. Stoj čo stoj, hoci to trvalo mnohé desaťročia.
Tuto novinku přečetlo 100 lidí a poslali2 komentářů.
Pacifické bojisko je pre mňa stále bohatým zdrojom noviniek a zaujímavých tém. Preto aj tento článok venujem pre Európana ďalekej krajine a to Vietnamu.
Hoci by som sa rád rozpísal o povojnovej situácii vo Vietname, na toto fórum to nepatrí. Preto sa skúsim pozrieť na Vietnam v období 2. svetovej vojny.
Než sa vrhneme na 40. roky 20. storočia, je treba zabŕdnuť do 19. storočia. Vietnam bol v októbri roku 1887 zaradený do Francúzskej Indočíny. Tá zahŕňala okrem Vietnamu (ten sa delil na 3 časti, Annam, Tonkin a Kočinčínu) aj Kambodžu a Laos. Nutno dodať, že tento proces netrval jeden rok, Francúzi sa do oblasti dostali už v 17. storočí vďaka jezuitom a neskôr sa vzťahy s Vietnamom nadviazali vďaka misionárom. Francúzi začali mať na Vietnam dobyvačné chute. Od roku 1858 začali postupne s vojenským dobývaním krajiny. Obsadili Da Nang, Saigon a zriadili protektorát nad Kambodžou. V čínsko – francúzskej vojne ovládli severný Vietnam a v ďalšej vojne ovládli aj Laos. Francúzska Indočína bola dotvorená.
Nutno dodať, že Vietnamci sa s takouto nadvládou nezmierili a v podstate hneď sa začali vytvárať odbojárske hnutia. Prvým, legendárnym, vodcom bol Phan Đình Phùng, jeho socha stojí dodnes v Ho Či Minovom meste (bývalý Saigon). Vietnamský odpor bol najaktívnejší počas 1. a po 1. svetovej vojne, no výraznejší úspech si na svoje konto vietnamský ľud nepripísal, francúzske okupačné jednotky boli stále pri moci. Zlom mohol nastať 10. februára 1930, keď sa vietnamskí vojaci francúzskej armády spolu s civilistami z Vietnamskej nacionálnej strany spojili a spoločne zaútočili na francúzsky vojenský tábor v Yen Bai. Výsledkom bol neznámy počet mŕtvych Vietnamcov (celkovo zaútočila asi stovka Vietnamcov na 600 francúzov) a 13 neskôr popravených vietnamských vodcov povstania. Na francúzskej strane padlo 5 vojakov a 3 zranený. Francúzska reakcia bola taká, že zvyšok Vietnamskej nacionálnej strany (niečo ako čínsky Kuomintang) utiekol do exilu do Číny a Francúzi iba pritvrdili v správe provincie.
Nutno dodať, že okrem nacionálnej strany tu existovali aj komunisti, vedený slávnym Ho Či Minom, ktorý tiež len tak nesedel so založenými rukami a organizoval odboj.
A tu sa niekde dostávame do 2. svetovej vojny, do roku 1940. Bol september, Francúzsko bolo porazené Nemeckom a vzniklo Vichistické Francúzsko, ako nástupca Francúzska. Samozrejme táto situácia neobišla ani Francúzsku Indočínu, teraz to bola kolónia verná maršálovi Petainovi a Vichy.
22. septembra 1940 do Francúzskej Indočíny vtrhli japonské vojská. Samotnému vpádu však predchádzali diplomatické udalosti. Po tom, čo padlo Francúzsko sa Vichystické francúzsko stalo spojencom Nemecka a teda malo byť priateľsky naklonené aj Japonsku. To viedlo druhú vojnu v Číne. Japonsku robili vrásky na čele to, že z Vietnamu, z prístavu Haiphong a cez Hanoi viedla železnica až do čínskej provincie Yunnan. Sem sa dovážala pre čínske vojská ropa. Japonci sa samozrejme snažili toto zásobovanie prerušiť. Najprv sa rozhodli trať bombardovať, no vlaky stále premávali. Preto sa Japonci obrátili na francúzsku správu Indočíny s tým, aby trať uzavrela. Francúzi to rezolútne odmietli.
Japonci teda Francúzov chceli ešte raz postrašiť tým, že na čínskych hraniciach zhromaždili asi 30 tisíc dobre vyzbrojených vojakov s podporou lietadiel, diel, tankov a lodí. Francúzi pochopili, že musia sadnúť k zelenému stolu a aj sa tak stalo. Francúzi a Japonci uzavreli 22. septembra 1940 dohodu o tom, že bude povolená prítomnosť 6 tisíc japonských vojakov na území Indočíny, dostali tranzitné povolenia a Francúzi súhlasili z uzavretím železnice do Číny. Naopak však požadovali aby sa na území Indočíny nezdržovali žiadne nepovolené jednotky, či už pozemné, letecké alebo námorné, ak to nebolo výslovne dané v dohode.
Japonci však dohodu v ten istý deň porušili. 5. pešia divízia prešla hranice v plnej sile a smerovala na Lang Son, na severe Vietnamu. Proti nim stálo a tu sa zdroje líšia, 3-5 tisíc vichystických vojakov. Bitka o Lang Son trvala tri dni a dopadla víťazstvom japonských vojsk. Lang Son padlo 25. septembra, čím sa Japonsku otvorila cesta na Hanoi a Haiphong.
Samozrejme, že 23. septembra Vichystická vláda podala protest proti vpádu japonských vojsk samotnej japonskej vláde, no to nezabránilo postupu Japoncov do vnútrozemia. 24. septembra Japonci ostrelovali a bombardovali Indočínske pobrežie. Poobede 26. septembra obsadili Japonci Haiphong a večer obsadili aj Hanoi. Obsadili všetky dôležité body ako letiská a železničné stanice v týchto dvoch mestách, prerušili železničnú trať do Yunnanu tak ako chceli. Japonská vojenská prítomnosť v Indočíne ostala od tohto okamžiku prakticky až do konca vojny. 29. septembra bol za japonského veliteľa v Indočíne menovaný generál Sumita. 5. pešia armáda, ktorá sa zúčastnila obsadenia Hanoia, bitky pri Lang Sone a obsadenia Haiphongu sa neskôr zúčastnila ťaženia v Malajzii a Singapuru v rokoch 1941-1942.
Situáciu využili vietnamskí rebeli či už komunisti alebo nacionalisti. Tí začali vytvárať ozbrojené jednotky a začal sa aktivizovať vietnamskí odboj konkrétne od 27. septembra. Niektorí odbojári boli úplne zničení Francúzmi, iní utiekli do hôr. Nutno dodať že odboj sa aktivizoval ako na Severu tak na Juhu.
V októbri 1940 sa rozpútala vojna medzi Thajskom a Vichystami. Thajsko získalo niektoré provincie od Francúzska na začiatku storočia, no chceli viac. Francúzi boli v tejto vojne lepšími a vojna sa skončila v máji 1941 na zásah Japoncov, ktorý Thajsku priznali územné nároky, ktoré si žiadalo.
Hoci sa provincia stále volala francúzska Indočína, skutočnú moc v krajine mali najmä Japonci. Vichysti museli podpísať na nátlak Nemecka zmluvu o spoločnej obrane Indočíny s Japoncami. Tí postupne obsadzovali celú krajinu, využívali letiská a prístavy pre svoju potrebu, využívali nerastné bohatstvá či polnohospodárstvo ako sa im len zachcelo. Navyše v krajine pôsobili japonské policajné jednotky. Stále však mali nad Indočínou suverenitu aj Vichysti, hoci delenú s Japonskom. Pre obyčajných Vietnamcov nastali zlé časy. Museli posluhovať nielen Francúzom ale nanovo podporovať vojenské úsilie Japoncov.
Francúzi prenechali väčšinu administrácie na Japoncoch, ktorý si na podporu priviezli tajnú políciu Kempeitai. Tá využívala bežných Vietnamcom ako špiónov.
Japonská správa počítala s úspešným koncom vojny, po ktorom malo nasledovať úplné ovládnutie Indočíny, jednoducho sa s francúzskou prítomnosťou v oblasti nepočítalo. To bolo priaznivé pre vietnamských nacionalistov, konečne mali možnosť zbaviť sa nadvlády bieleho muža. Realita však bola iná. Aké sklamanie to muselo znamenať pre vietnamský odboj, keď vyšlo najavo, že žiadna autonómia či samostatnosť Vietnamu nebude, že tu po prípadnom úspechu ostanú vládnuť Japonci. Našli sa však aj kolaboranti (ako všade inde).
Ako prvý skolaboroval vietnamskí princ Cuong De, dlho žijúci v Japonsku. Nasledovali ho náboženské sekty Cao Dai a Hoa Hao. Tieto spolky mali veľkú podporu bežného ľudu a aj Japonskej Kempeitai. Tá tieto sekty štvala a tajne podporovali v boji proti Vichystom. Na prelome roku 1943-44 boli tieto sekty už tak silné, že sama japonská vláda sa obávala aby neboli príliš silné. Tieto náboženské sekty spolu s komunistami vybudovali základ povojnového odboja proti Francúzom.
A čo na to Francúzi? Tí rozbehli vlastnú propagandu s cieľom pripomenúť Vietnamcom ich vlastnú identitu a obdobie, kedy bojovali s okolitými ázijskými národmi. Do byrokracie zaraďovali bežných Vietnamcov a dávali im vyššie platy. Zároveň vytvorili mládežnícku organizáciu, polovojenského charakteru. Paradoxom je, že táto mládežnícka organizácia sa stala neskôr základom novej vietnamskej partizánskej armády, mladíci sa tu učili narábať so zbraňami, šírila sa medzi nimi vietnamská propaganda nacionalizmu a komunizmu. Francúzi si teda vycvičili alebo dali vzniknúť armáde svojich budúcich nepriateľov. Vznikla zaujímavá situácia, kedy Francúzi podporovali Vietnamcom aby im boli lojálni. Naopak Japonci robili to isté akurát, že Vietnamcov podporovali aby boli voči Európanom odbojný, razilo sa heslo Ázia Ázijčanom.
To vo mne vzbudzuje myšlienku, čo takto si niečo povedať o vietnamskom odboji?
Podobne ako napr. na Slovensku, existoval vo Vietname odboj komunistický a nacionalistický (občiansky). Ten nacionalistický bol v exile od roku 1930, v Číne. Nacionalisti, ktorý boli v podstate vietnamským Kuomintangom boli financovaný Číňanmi, najmä správcami južných provincií na hraniciach s Vietnamom. Nacionalistický odboj však nebol tak aktívny ako bolo treba, chýbala podpora doma, chýbali kontakty či známosti. Čínske peniaze teda leteli von oknom. Z nášho hladiska je zaujímavejší a dôležitejší práve ten druhý, teda komunistický odboj. Ten sa tiež, v roku 1940 stiahol do Číny aby tu nabrali sily a znovu sa vrátili do vlasti. Predseda komunistickej strany a vodca komunistického odboja Nguyen Ai Quoc však nezastával myšlienku toho, aby boli financovaný a ovládaný Čínou, tak ako nacionalisti. Rozhodnutie padlo takmer okamžite. Komunisti sa vrátia do vlasti a odtiaľ budú organizovať odboj. Tak sa aj stalo. Na prelome rokov 1940 a 1941 prenikli komunistickí odbojári z južných čínskych provincií do severných vietnamských provincií a v horskej obci Bac Bo, konkrétne 10. mája 1941, založil predseda komunistickej strany Nguyen Ai Quoc známu organizáciu Viet Minh (celý názov Nam Ðộc Lập Ðồng Minh Hội – Liga za oslobodenie Vietnamu). Viet Minh si dal za cieľ spojiť všetok protikoloniálny odboj v krajine, spojiť všetky vrstvy či už polnohospodárov alebo inteligenciu či bohatých. Nutno dodať, že hlavné slovo v tejto lige mali komunisti, no nie všetci v odboji sa hlásili ku komunistom, veľa odbojárov bolo nacionalistického a nie komunistického zmýšlania.
Ako druhú úlohu si Viet Minh stanovil tvorbu ozbrojených zložiek. Hlavný stan organizácie bol v provincii Cao Bang. Komunisti sa chceli stať hlavnou domácou silou pri oslobzovaní krajiny. Nutno dodať, že každých 10 dní partyzáni vycvičili 40 bojovníkov a na konci roku 1941 ovládal Viet Minh jednu tretinu celej provincie Cao Bang na úkor koloniálnych Vichystických vojsk.
(pozn. autora - Dostal som sa do bodu kedy sú moje znalosti angličtiny nedostatočné, pretože ďalšie udalosti sú zamotané a dobre som ich v cudzom jazyku nepochopil, budem sa však snažiť napísať to čo najjednoduchšie. Ďakujem za pochopenie.)
Situácia v roku 1942 vo Viet Minhe bola napätá. Nacionalistické vedenie podporované Čínou si uvedomovalo, že komunisti získavajú v organizácii hlavné slovo. Preto sa Číňania chopili oprát aby túto situáciu napravili. Ako prvý krok bolo zatknutie Nguyen Ai Quoc do čínskeho väzenia. Nguyen Ai Quoc si v tomto momente zmenil meno na Ho Či Minh. Po roku v čínskom väzení sa dostal von, späť do Vietnamu, keď čínskemu generálovi Chang Fa-K'uei slúbil, že vytvorí novú sieť špiónov proti Japoncom a že sa podriadi čínskym nacionalistom, ktorí Viet Minh podporovali spoza hraníc. Slovo dalo slovo, Ho Či Minh sa dostal v roku 1943 späť do Vietnamu s podporou čínskych nacionalistov a navyše aj podporou USA, pretože Viet Minh bol oficiálne uznaným protijaponským odbojom vo Vietname.
Účasť USA vo Vietname sa začína datovať od začiatku roku 1942, kedy známe letecké jednotky „Flying tigers“ začali operovať nad Indočínou. Len dodám, že letecké útoky amerických pilotov na Indočínske prístavy, letiská a mestá nemali príliš veľké úspechy až kým Američania znovu dobili Filipíny v roku 1945. Dovtedy boli japonské zásobovacie cesty takmer neprerušené. Tým sa Americké angažovanie v otázke Vietnamu nekončí. Bola tu povojnová otázka Vietnamu. Američania, hoci neboli príliš naklonení myšlienke kolonializmu, podporovali povojnovú Francúzsku prítomnosť v oblasti. To sa nepáčilo Britom, pretože tí boli vo vedení SEAC v preklade Juhovýchodné oblastné veliteľstvo, do ktorého spadala aj Indočína. Briti chceli rozdeliť Vietnam na dve časti, sever by obsadili Čankajškove vojská a juh by ovládali Briti. Neskôr Roosvelt navrhol, aby správu Vietnamu vykonávali spolu Briti, Američania, Rusi, Číňania a Francúzi., dokonca sa traduje, že Čankajšek odmietol myšlienku toho, že by sa mali Vietnamci asimilovať s Číňanmi, vraj povedal niečo v zmysle, že jeho krajina sa snažila Vietnam ovládnuť cez 2 tisíc rokov a že Francúzi alebo tí, čo budú ovládať Vietnam po vojne ešte poznajú cenu, ktorú ich bude ovládanie Vietnamcov stáť. Samotný De Gaulle sa už v roku 1943 vyjadril, že Indočínu určite nechce vidieť ako samostatnú krajinu. Podla neho, bude nová francúzska správa bude po vojne bližšie spolupracovať s Vietnamcami, ale o samostatnosti nepadlo nikde ani slovo.
A ako vnímali povojnové usporiadanie samotní Vietnamci?
Jednoducho.
Všetci Vietnamci verili, že Vietnam má právo na samostatnosť, boli podporovaný samotnými USA a bojovali proti Japonskej okupácii. Ho Či Minha podporovala americká OSS, predchodkyňa CIA. OSS a Čína zásobovala Viet Minh zbraňami, ktoré potom využíval v boji proti Japoncom. Po skončení vojny bol Ho Či Minh označený zo strany OSS ako nepriateľ, ale jemu to už mohlo byť jedno. Mal zbrane, mal podporu más a bol odhodlaný viesť svoj Viet Minh v boji za slobodu krajiny. Navyše v severných provinciách vznikla Vietnamská oslobodenecká armáda. Ako je vidno, v tejto časti sveta bolo na ďalšie nové konflikty všetko pripravené.
Tuto novinku přečetlo 121 lidí a poslali8 komentářů.
24. mája 1942 sa 2. batéria 832. práporu armádneho pobrežného delostrelectva presunula zo svojho pôvodného postavenia u Boulogne sur Mer na pobrežie Lamanšského prielivu na Pointe du Hoc. Vo výzbroji mala batéria šesť 155mm Francúzskych diel . Boli to delá z doby I. svetovej vojny ukoristené v roku 1940. Nemecké pobrežné delostrelectvo ich široko využívalo kvôli ich skvelému dostrelu a kadencii.
Nemecká pobrežná obrana zaisťovala obranu prístavov. Batéria Pointe du Hoc bránila prístav v Grandcampu, ústie rieky Vire aj s prístavmi. Nemci vyvlastnili, kvôli budovaniu palebného postavenia, trom rodinám zem o rozlohe 12 hektárov. Jeden zo statkov slúžil ako jedáleň, stajne a ubikácie obsluhy batérie než boli dokončené kasárne.
Pôvodne stálo šesť diel v poľných postaveniach chránených lavicami zo zeminy a vriec s pieskom. Maskovacie siete zaisťovali kamufláž. Batéria obsahovala 6 dôstojníkov, 20 poddôstojníkov a 120 príslušníkov mužstva. Na začiatku velil batérii Oberleutnant Frido Ebeling. Palebný výcvik prebiehal na ciele umiestnené na drevených pltiach plávajúcich po voľnom mori.
Práce na výstavbe začali v novembri 1942 organizáciou Todt. Postavenie na Pointe du Hoc obklopovali živé ploty- bocage, ktoré boli postupne odstránené, aby nezakrývali delám palebné pole. Veliteľské stanovisko bolo umiestnené u južného prístupu k batérii a potom nasledoval zdravotnícky bunker. Neskôr čo sa spojenecká spravodajská služba začala viac zaujímať o postavenie batérie, nasledovala výstavba dvoch bunkrov protilietadlového delostrelectva, ktoré disponovali protilietadlovými kanónmi Flak 36. Západnému bunkru velil Unteroffizier Helmut Neder a východnému Unteroffizier Erwin Thomalla. Spojenecké bombardéri sa začali nad batériou objavovať až od apríla 1943, ale ich návštevy neboli časté a intenzívne.
Nemecká batéria pobrežného delostrelectva, bola zo začiatku budovaná ako Kesselbettungen- kotlové postavenie. Postavenie malo panvový tvar železobetónového zapusteného postavenia dela, boli to 16 metrov široké betónové kryty s dvomi podzemnými miestnosťami pre muníciu a doplnené podzemným krytom pre obsluhy. Potom čo boli delostrelecké postavenia v lete 1943 dokončené, bola spustená výstavba bunkrov pre obsluhy. Modulová konštrukcia ukryla jedno či dve družstva tvorené desiatimi mužmi.
V roku 1943 boli zahájené aj prvé stavebné pokusy vybudovať celkom uzavreté delostrelecké stanovisko batérie. Nakoniec boli štyri zo šiestich diel umiestnené do kasamet a zostávajúce dve v pôvodných kotlových postaveniach, aby bolo zaistené aspoň aké také kruhové krytie. Popri výstavbe delostreleckých kasamiet sa v auguste 1943 začala výstavba troch muničných bunkrov. Poslednou a dôležitou budovou bol bunker palebnej kontroly,ktorý bol dokončený v októbri 1943. Nachádzal sa na najprednejšom výbežku mysu s priamym výhľadom na hladinu. Bol vybavený optickým diaľkomer na zameranie cieľov a na určenie vzdialenosti. Ďalej bunker disponoval miestnosťami pre spojárov, kde mali stanovisko radisti ako ja obsluha poľných telefónov. Bunker bol neustále obsadený najmenej tromi mužmi a velil im Leutenant Wilhelm Ruhl. Na jeseň roku 1943 prešlo Pointe du Hoc personálnymi zmenami, východná fronta potrebovala doplniť stavy bojových jednotiek. Z pôvodného stavu 146 mužov zostalo na postavení 120 a do konca mája 1944 zostalo už len 85 vojakov.
22. októbra 1943 sa pred Colleville v miestach najužšieho účinného dostrelu batérie Pointe du Hoc, objavili tri Anglické vojnové lode, ale batéria sa s nimi do súboja nedala. Oberleutnant Ebeling musel vysvetliť veliteľstvu prečo nespustil paľbu na Anglické plavidlá, tak odpovedal ,,Týmito delami predsa nebudeme trefovať vrabce“. Po tejto odpovedi bol Ebeling ihneď odoslaný do Ruska a na jeho miesto nastúpil jeho zástupca Oberleutnant Brotkorb.
Spojenci batériu Pointe du Hoc považovali za hrozbu spojeneckého útoku a preto námorníctvo posunulo sústredenie pre pláž Omaha, kde mali byť spustené vyloďovacie plavidlá, ďalej na voľnom mori mimo dostrel Pointe du Hoc.
Operácia Flashlamp
Tesne pred dňom D spojenci spustili predohru k operácii Flashlamp, ktorá sa zamerala na batérie predpokladané za najväčšiu hrozbu pri vylodení v deň D. Boli to batérie Pointe du Hoc, Houlgate, Villerville a Ouistrehamu. Prvé bomby dopadli na Pointe du Hoc vo večerných hodinách 23. Apríla 1944, kedy väčšina vojakov čakala na statku Guelinelových vo fronte na večeru. O 16:59 hodine viedli útok dve vlny bombardérov A-20 Havoc zo 409. a 416. Bombardovacj skupiny a zhodili 40 ton púm. Bombardovanie bolo presné a ničivé. Útok zničil dve zo šiestich kotlových postavení a jedno delo, k tomu dve delá poškodili. Zasiahnuté boli aj ďalšie budovy, avšak straty na mužstvu boli bezvýznamné, len dvaja mŕtvy, jeden ťažko ranený a dvaja ľahko ranený.
Ťažké poškodenie diel prinútilo Nemcov odsunúť zostávajúce dve delá na bezpečnejšie postavenie. Od večera 25. do rána 26. apríla 1944 presunúť zostávajúcich päť diel na cestičku vedúcu pod stromoradím približne 1200 metrov južnejšie mimo stanovište batérie. Zničené šieste delo bolo s kotla odstránené. Nové delostrelecké postavenie bolo namierené na západ, ako ochrana prístavu Grandcamp a ústie rieky Vire. Delá boli zamaskované maskovacou sieťou, aby neboli zaregistrované spojeneckým prieskumom.
Aby sa Nemci vyhli ďalšiemu spojeneckému lovu na nové postavenie batérie, boli zrezané telegrafické stĺpy a umiestnili ich ako makety na delostrelecké postavenie. Ani podpora maskovacej siete nepomohla, aby presun delostreleckého postavenia neunikla Francúzskemu odboju a informovali o tom Londýn. Správa bola odoslaná poštovým holubom, ale Nemci o poštových holuboch vedeli. Nemecké velenie udáva že tento holub, bol zostrelený, lebo len od 20. marca do 27. mája bolo zostrelených 27 holubou.
Spojenci si aj tak neboli istý úspechom náletu z 25. apríla a spojenecké prieskumne lietadlo vyfotografovalo postavenie a zaznamenalo niekoľko zásahov mimo kotlových ložísk. A tak 21. mája sa na batériu vrhli stíhacie bombardéri P-47 Thunderbolt, ale Nemecký 37mm flak odpovedal na útok a jeden z útočiacich lietadiel odletel späť zanechávajúc za sebou dymový chvost.
Ďalší z väčších náletov sa konal 13. mája, 33 stredných bombardérov B-26 Marauder , ale prieskum po nálete neodhalil žiadne väčšie poškodenia. Nemci rýchlo zamaskovali zničené delostrelecké postavenia a spojenci boli z ich konania zmetený. Počas náletu dopadli pumy aj na južnú časť palebného postavenia a ich výbuchy aktivovali detonáciu rady mín a tak bolo možno mínové pole považovať za vyčistené.
Večer 22. mája zaútočilo opäť 29 Marauderú. K poslednému náletu prišlo pred dňom D 4. júna a podieľalo sa na tom 85 Havocú A-20 a zhodili 100 ton bômb. Ráno 5. júna 35 bombardérov B-17 zhodilo vyše 100 ton bômb a z toho bolo 10 ton špeciálnych proti pancierových púm. Spojenci udávajú že najmenej 50 púm zasiahlo postavenie batérie. Nemci udávajú zničenie jedného kotlového postavenia a prinajmenšom jeden muničný bunker. Tri bunkre pre obsluhy dostali priami zásah, ale škody boli minimálne. Pred dňom dňa D zhodili na batériu 380 ton bômb. V deň D ráno boli naplánované ešte dva nálety. Pred týmito náletmi bola batéria silno poškodená, väčšina spojovacích okopov bolo zničených, tri kotlové postavenia a zostávajúce dve poškodené. Obe delové kasamety boli navonok nedotknuté, ale poškodené a veľa telefónnych káblov zničených.
Prvý Americký vojaci ktorý na Pointe du Hoc pristáli nepatrili k Rangerom. Okolo 1:05 hodine dopravné lietadlo C-47, vezúc na palube výsadkárske roty I. Amerického 506. výsadkového pešieho pluku, sa dostalo do protilietadlovej paľby a u pobrežia pred Pointe du Hoc sa zrútilo. Veliteľovi Floydovy Johnstonovy a Neilovy Christensenovy sa podarilo zoskočiť na Pointe du Hoc a po krátkej prestrelke sa dostali do zajatia. Johnstonovy sa neskôr podarilo uniknúť. Ďalší dvaja výsadkári pristáli na pobreží pod mysom, kde zotrvali až do ranných hodín, kde sa potom pripojili k Rangerom.
Operácia Flashlamp začala z rána okolo 4:45 hodine útok zahájili lietadlá Mosquito zhadzujúc červené značkovacie svetlice. Žiariace svetlice poskytli následným vlnám Lancasterom zámerné body. Prvá útočná vlna Lancasterov preletela nad Pointe du Hoc okolo 4:53 hodine, celkovo batériu bombardovalo osem perutí Lancasterov so 115 lietadlami a počas pol hodiny zhodili na 600 ton bômb. Následky bombardovania boli zničujúce, okrem bombu vzdorných bunkrov, kde sa ukrývali obsluhy, bolo všetko doslovne zničené.
V snahe zničiť oporný bod Pointe du Hoc malo počas dňa D ostreľovať batériu aj Americké námorníctvo, ktoré pozostávalo z bojových lodí USS Texas, USS Arkansas podporovaných doprovodom pozostávajúc z rôznych križníkov a torpédoborcov. O 5:50 hodine vypálila USS Texas, s 356mm diel, na oporný bod 250 sálv a pritom prieskumné lietadlo regulovalo presnosť paľby. Paľba odtrhla kusisko kameňa z útesu pod východným bunkrom flaku. Torpédoborec USS Satterlee potom na stanoviská Pointe du Hoc. Doprovodný torpédoborec HMS Talybont pálil na radarovú stanicu Le Guay a na obranné postavenia smerom na východ od Pointe du Hoc. Päť minút pred nástupom do útoku Rangerú, 6:25hodine skončilo námorné ostreľovanie. Nakoniec prebehol posledný nálet o 6:30hodine na batériu, ktorého sa zúčastnilo deväť bombardérov B-26 a na batériu zhodili ďalších 16 ton púm.
Útok Rangerú
Útočný konvoj dorazil k pobrežiu Normandie okolo 2:50 hodine. Z vyloďovacie plavidlá pechoty a útočné plavidlá, boli spustené na vodu okolo 4:00 hodine a ešte za tmi sa do nich nalodili Rangeri. O 4:30 hodine sa k obom flotilám pripojili dve stredné palebne podporné výsadkové plavidlá a spoločne vyrazili k pobrežiu. Plavba trvala dve hodiny, aj kvôli rozbúrenému moru, ale aj kvôli preťaženosti plavidiel. Okolo 5:15 hodine sa jedno zásobovacie vyloďovacie plavidlo potopilo a o malú chvíľku kleslo na dno aj druhé. Okolo 5:30 hodine vyloďovacie útočné plavidlo, na palube bolo 20 mužov, nabralo vodu a potopilo sa.
S pribúdajúcim slnkom bolo možno vidieť pobrežie, ale dym po leteckých útokov znemožňoval presnejšiu identifikáciu. Nastali problémy s navigáciou. Veliteľ útočne flotily, Colin Beever, sa domnieval, že batériu Pointe du Hoc nájde pomocou ich diel, ale mal problémy rozoznať mys Pointe du Hoc a Pointe et Raz de la Percée. Ich siluety si boli dosť podobné. Okolo 6:00 hodine sa útočná flotila Rangerov stále nachádzala na mori, asi päť kilometrov. Beever nariadil zmeniť kurz v ľavo. Teraz smerovali na Pointe et Raz de la Percée, ktoré považoval za Pointe du Hoc. Okolo 5:40 hodine približne 3,5 kilometra od pevniny dorazila kódová správa. Následne si boli všetci veliaci, vrátane Rudderera , že smerujú špatným smerom a asi 900 metrov od pobrežia nariadil zmeniť kurz na západ. Celá útočná flotila urobila 180 stupňový obrat na pravú stranu. Teraz sa už malé útočné plavidlá nachádzali na dostrel guľometov.
Tesne pred vylodením, počas plavby vedľa útesu, narazili na paľbu ľahkých guľometov načo odpovedali paľbou z 20mm kanónov Oerlikon . Prvé plavidlo na seba pripútalo aj paľbu z 20mm Flaku. Kvôli prudkému obratu a rozbúrenému moru začalo ďalšie podporné vyloďovacie plavidlo naberať vodu a pomaly sa začalo noriť do vĺn. Navyše dostalo ešte niekoľko rán z guľometu načo Nemeckú paľbu utíšili ostatné plavidlá paľbou z guľometov a mínometov. Zatiaľ sa do podobných problémov dostalo ďalšie plavidlo, nakoniec zostalo bezvládne ležať na vode. Posledné minúty pred vylodením väčšina Rangerov strávila vylievaním vody, vlastnými prilbami, aby sa ich plavidlá nepotopili. HMS Talyboint viedol obe flotily aj naďalej k Pointe du Hoc. Keď Nemci spustili prudkú guľometnú paľbu na obojživelné vozidlo, torpédoborec sa priblížil bližšie k pobrežiu a svojím zbraňovým arzenálom sa pustil do boja s ukrytými Nemeckými guľometnými hniezdami.
K Pointe du Hoc dorazili vyloďovacie plavidlá s oneskorením, preto aj Rudder pôvodný plán výsadku zmenil. Poslal signál všetkým preživším deviatim vyloďovacím plavidlám a trom obojživelným vozidlám, aby smerovali priamo pod východný zráz Pointe du Hoc. O 7:09 hodine, oneskorenie dosiahlo už 40 minút oproti pôvodnému plánu, odoslali signál flotile, že dorazili k pobrežiu. Omeškanie vylodenia doprialo Nemcom asi 45 minút na preskupenie po ukončení ostreľovania z mora. Na jednom podpornom plavidle si námorníci všimli, že sa Nemci objavujú na útese nad miestom vylodenia a začali ich kropiť spŕškami dávok. O 7:15 hodine sa torpédoborec USS Satterlee priblížil k Pointe du Hoc zaistiť palebnú podporu vojakom proti Nemcom, ktorý sa začali vynárať na vrcholoch útesu.
Deväť útočných vyloďovacích plavidiel pristálo, 25metrov širokej a okolo 450 dlhej, pláži. Pevná zem bola pre mnohých celkom premočených a postihnutých morskou nemocou po hodinách na rozbúrenom mori ako raj. Pláž bola posiata krátermi po ťažkých bombardovaniach a spôsoboval vyloďujúcim Rangerom problémy. Niektorý zapadli do dier plných vody spôsobené prílivom. Iný sa museli brodiť potom čo ich čln narazil na okraj a nebol schopný ďalšieho pohybu.
Pokusy dobiť útesy pomocou lafetovo upravených útočných vyloďovacích plavidiel nemalo dostatočný efekt ako sa predpokladalo. Mnoho vypálených záchytných kotiev na útes vôbec nedoletelo. Tých deväť plavidiel obsahovalo 54 záchytných kotiev a iba 19 z toho sa zachytilo za útesom. Pláž posiata krátermi sťažovala postup, ale po bombardovaní sa zrútili časti útesu kde sa dalo efektívne využiť kovové rebríky. V miestach slabého Nemeckého odporu zdolávali útesy pomocou lán, ale aj tie boli nasiaknuté vodou a pri styku z útesom sa na nich nalepilo bahno a kĺzalo.
Zábradlie kvôli spevňovacím prácam útesu
Kvôli kráterom a naplaveninám nebolo možné použiť obojživelné vozidlá vybavené rebríkmi. Nemci kládli len slabý odpor. Príčinou boli straty na Nemeckej strane spôsobené náletmi, ostreľovaním z mora a viacero obslúh diel sa presunulo na juh. Výsadkové plavidlá a torpédoborec USS Satterlee pálili na Nemcov ktorý sa skrývali v kráteroch a okopoch odkiaľ hádzali oblúkom cez hranu útesu ručné granáty. Nemecké granáty ale nespôsobovali veľké škody Rangerom, lebo Nemci ich hádzali naslepo a tak detonovali príliš ďaleko.
Nemci sa sústredili okolo pozorovacieho bunkru na výčnelku mysu, bola to len hŕstka mužov vyzbrojených guľometmi MG 42. Keď sa prvá vlna Rangerov dostala na vrchol útesu ich straty na pláži vzrástli, bolo to asi 15 ranených čo mala na svedomí guľometná paľba.
Boje na vrchole útesu boli zo začiatku ľahké. Na pravom krídle sa dokázali oddiely prehupnúť cez hranu útesu a vyrazili k svojmu cieľu, pričom na vrchole nenarazili na jediného Nemca. V strede zbadali dvaja z útočiacich Rangerov na pravo skupinu Nemcov vrhajúcich cez útes granáty. Traja Nemci boli skosený paľbou a ostatný sa stiahli do najbližšieho bunkru. Prvého Rangera z jednotky zložila hneď paľba, keď sa objavil na vrchole útesu, ale zostatok jednotky dokázal aj tak útes zdolať a v rýchlosti pokračovali vo svojich úlohách a pritom nenarazili na žiadnych Nemcov. Ďalšia jednotka čelila silnejšiemu odporu. Štyri laná, ktoré sa im podarilo vrhnúť na útes boli nepoužiteľné, lebo vrchol útesu pokrývala neutíchajúca guľometná paľba. Nakoniec sa spojili zo susednou jednotkou a bez vážnejšieho odporu sa dostali na vrchol útesu. Plocha na vrchole útesu bola posiata krátermi, hromadami hliny a troskami čo zúžilo palebné pole. Bez centrálneho velenia sa jednotlivé jednotky vrhli na plnenie svojich úloh ihneď potom čo zdolali útes. V deviatich malých oddelených skupinkách Rangeri zaplavili celý Pointe du Hoc, pričom mali všetci nájsť a zničiť delá. Škody spôsobené bombardovaním boli zničujúce a poznávacie body boli zničené. Až na dve veľké delové kasamety a pozorovací bunker všetko zmizlo v kráteroch. Rangeri predpokladali, že Nemci budú používať podzemné tuneli a z ničoho nič sa objavia niekde na stanovisku. Ale len veľmi málo spojovacích krytých okopov prežilo. Ale nachádzalo sa tu niekoľko malých bunkrov- tobrúky, ako guľometné stanoviská. Aj niekoľko podzemných krytov, ktoré posádka využívala ešte pred bombardovaním, ale mnoho z nich nebolo vidno kvôli hline a sutine.
Kotlové postavenia diel sa nachádzali neďaleko hrany východného útesu a tak Rangeri svoj ciel dosiahli rýchlo. Jedna z rôt mala dobiť pozorovací bunker a kotlové postavenie číslo 3. Pozorovací bunker držali stále Nemci a odolával ešte viac ako deň. Dvaja Rangeri sa začali približovať k bunkru spredu, ale ihneď sa dostali do paľby. Rangeri využili kráteru pred bunkrom a podarilo sa im cez malý otvor vhodiť do vnútra granáty. Jeden z Rangerou bol zranený, ale včas dobehli ich podporiť ďalší štyria Rangeri a jeden s bazukou. Jedna z vypálených rakiet vybuchla na hrane pozorovacieho otvoru, druhá prenikla do vnútra a tam detonovala.
Jedna jednotka sa približovala k bunkru spredu a ďalších päť z vedľajšej jednotky sa približovali okolo bunkra k svojmu cieľu kotlové postavenie číslo 3. Pričom zaregistrovali v zákope Nemcov vrhajúc cez útes granáty. Okamžite boli zasypaný granátmi a prinútený sa stiahnuť do pozorovacieho bunkra. Keď sa priblížili k zadnej časti bunkra zaregistrovali rádiový kontakt a okamžite zneškodnili anténu. Do dolnej časti vchodu vhodili granát, ale dvere boli odolné voči pechotným zbraniam. Ani jedna jednotka nevedela akú činnosť v okolí bunkra vyvíja ten druhý. Vo väčšine Nemeckých tobrúkov sa nachádzali obsluhy guľometov, ktoré neustále kropili Rangerov guľkami.
Zatiaľ čo prebiehali boje okolo pozorovateľského bunkra, ďalšie jednotky sa stretli pri kotlových postaveniach číslo 4., 5. a 6. nachádzajúc na západnej strane stanoviska. K ich údivu tam delá neboli. Kotlové postavenia boli zavalené hlinou a troskami maskovacích sieti, kde sa nachádzali atrapy diel. Z tejto strany mysu hrozilo stále nebezpečenstvo, ktoré vzbudzoval doposiaľ nevyradený 37 mm Flak umiestnený na západnom bunkri. Západný bunker Flaku ostal hlavným bodom Nemeckého odporu ešte ďalšie dva dni. Keď sa ďalšia rota dostala ku kotlovým postaveniam číslo 1. a 2. na východnej strane, zistili že sú tiež prázdne. Podľa pôvodného plánu mali Rangeri preraziť postavenie batérie, zneškodniť delá a obsadiť cestu z Viervile do Grandcampu, nachádzajúc sa južne mimo batérie. K ceste vyrazili tri jednotky. Ďalšie jednotky sa zhromažďovali v ruinách Guelinelovej farme, pričom boli pod paľbou a občasne aj mínometnou. Nemci vyslali aj niekoľko prieskumných hliadok. Na farme sa sústredila hlavná obranná činnosť, lebo sa tu nachádzala najhustejšia sieť oporných bodov. Ani jedna strana sa neblysla organizovanou bojovou činnosťou, lebo zem bola posiata krátermi a neumožňovala dohľad do väčšej vzdialenosti. Rangerom nepomohla ani priehradná paľba z hladinových plavidiel, ktorá sa ukázala ako nebezpečná už len kvôli tomu že neexitovalo rádiové spojenie.
V bojoch s Nemeckými obrancami utrpeli Rangeri silné straty, avšak okolo 8:15 hodine sa niektoré jednotky predsa len dostali k ceste. Nemecká paľba postupne utíchla, lebo Rangeri sa už nachádzali mimo obranného bodu.
Jedna z rôt sa vylodila omnoho južnejšie, než mali naplánované, zdolali útesy mimo oblasti obranného systému a postupovali ďalej na juhovýchodnú stranu. Nakoniec sa okolo 8:05 hodine dostali až k ceste do Grandcampu. Postupovali po ceste na západ, ale dostali sa do guľometnej paľby kolo samoty Au Guay. Nemci neprejavili bojového ducha, ale po krátkej prestrelke sa vzdali. Tri jednotky Rangerov sa behom krátkeho času stretli na ceste do Grandcampu. Teraz bolo najdôležitejšie zaistiť cestu a obranné postavenie Rangerov na Pointe du Hoc pred Nemeckými útokmi, ktoré mali prísť od južnej a západnej strany oporného bodu. Pred možným Nemeckým útokom z východu sa nezaoberali, skôr očakávali úderné jednotky z pláže Omaha. Vybudovali preto najskôr obranné postavenia pozdĺž cesty a neskôr boli vyslané malé hliadky do okolia.
V rozmedzí 200 metrov od cesty objavili päť Nemeckých boja schopných diel. Posadené palebné postavenie namierené na západ k ústiu rieky Vire a na pláž Utah. Dela obsluha opustila a neboli ani strážené, ale zato disponovali muníciou a boli pripravené k boji. Jednotka mala u seba dva termitove granáty, ktoré umiestnili do priečneho záverového mechanizmu na dve delá. Na treťom dele odrazili mieridlo. Nakoniec sa vrátili na predsunuté stanovisko pre ďalšie granáty. Medzi tým sa blížila k živým plotom od východu hliadka tvorená šiestimi Rangery. Krátko potom čo sa jednotka vzdialila pre granáty, spozorovala druhá hliadka tie isté delá a mali pri sebe dosť termitových granátov. Do každej delovej hlavne po jednom vložili a všetky dela prerazili, odrazili tiež mieridlá a zahodili ich. Než sa ale stiahli, vyhodili do povetria hlavný úkryt poľných náloží. Pri návrate už s granátmi k delám spozorovali spolubojovníkov ako zneškodňujú delá a tak sa vrátili na predsunuté stanovisko.
Boli vyslané dve spojky, každého inou cestou na Pointe du Hoc. Tam mali Ruddererovi oznámiť že delá sú zničené. Ruddererove veliteľské stanovisko informovalo o 11:10 hodine rádiogramom, signálnou lampou a poštovým holubom o zničení diel svojmu nadriadenému veliteľstvu. Rádiogram však nedorazil k žiadnej americkej armádnej jednotke. Až neskôr sa zistilo že jeden z holubou dorazil do Anglicka.
Zatiaľ čo niekoľko oddielov a hliadok budovalo vnútorné obranné línie, väčšina Rangerov sa pokúšala zaistiť samotný Pointe du Hoc a naviazať spojenie s nadriadenými veliteľstvami. Centrálna časť Pointe du Hoc už organizovaná obrana neexistovala, ale výnimkou bol pozorovateľský zrub a na periférii oporného bodu ešte stále prežívalo niekoľko stredísk odporu.
Nevie sa z akých dôvodov začala jedna vojnová loď asi HMS Glasgow ostreľovať. Pritom kratučkom ostreľovaní boli dvaja mŕtvy a niekoľko ranených a mimo iné medzi nimi aj Rudderer, ale podržal si svoje velenie behom celej operácie.
Angláni chastajúci Francúzke víno
Tuto novinku přečetlo 247 lidí a poslali1 komentářů.
Pro pobavení i poučení jsem se rozhodl hodit do placu své starší texty o střílení z ládovaček. Ač se to nezdá, v odlehlejších končinách se předovky stále používají a zejména u mohamedánů jsou hlavně křesadlovky stále v kursu. Pro dnešek začneme mystikou
O střeleckých kouzlech a čarování
Vzhledem k tomu, že mi delší dobu nepadlo do ruky nic čerstvého ke čtení, rozhodl jsem se ku poučení ctihodného obecenstva sepsati krátké pojednání o čarování kolem střelby z palných zbraní.
Od nepaměti se kolem bojů i lovu ovíjí celá řada mýtů, pověstí a mystiky. Objevení a rozšíření palných zbraní přineslo jejich modifikaci a nové pole působnosti.
Čarování a rituály lze rozdělit do několika skupin podle toho, na co měla magie působit.
Proto první v řadě byla nezranitelnost (v dobové terminologii „státi se fest“, nebo „býti zmrzlým“).
Zajišťovala se buďto přímým „očarováním“, nebo pomocí amuletů. „Přímé“ očarování se nejčastěji provádělo pomocí „kouzelného“ pokrmu, nebo kouzelné formule napsané na papírku či pergamenu, který musel „uživatel“ sníst. Tímto způsobem si bylo možno zajistit nezranitelnost v nejrůznějším rozsahu (celé tělo, jen ohrožené části) a proti různým typům zbraní (palné, sečné). Do této sorty patří též nejrůznější motlitby a zaříkání.
Druhou nejrozšířenější formou ochrany byly amulety. Opět měly různé formy - od kousků různého materiálu (rostlin /hadí česnek, třezalka tečkovaná, mandragora/ či kamenů /ametyst, tyrkys, křemen, meteorit/) zašitých v oděvu, přes speciální řemeslné výrobky až po určité druhy mincí (například mansfeldské tolary či speciálně pro bojovníky s Turky ražené mince z Kremnice, obojí se svatým Jiřím) nošených jako přívěsky. Často byly jako amulet používány některé karty (žaludské eso, zelený spodek), jiné prozměnu rány přitahovaly (srdcové karty).
Druhé v řadě bylo očarování zbraně. Tato disciplína byla doménou lovců a myslivců, do jisté míry v ní hráli roli i umělci zdobící zbraně. Slovo „myslivec“ v těch časech označovalo svého druhu řemeslníka, každým coulem profesionála, který měl na starosti hospodaření v lesích na pozemcích svého zaměstnavatele (samozřejmě včetně organizace lovů a neuvěřitelného množství dalších náležitostí).
Cílem očarování zbraně bylo buďto zajistit si neomylnou střelbu, nebo naopak vyřadit konkurenta a ochránit vlastní zbraně před uřknutím konkurencí. K obojím účelům se používalo nejrůznějších dryjáků, od mechu z lebky oběšence, přes různé části zvěře až po živé hady a nejrůznější druhy hmyzu. Jeden z receptů na očarování vlastní pušky zní: „Hlaveň nabijeme prachem, vezme se malý had, vstrčí se do hlavně a nechá se v ní několik hodin, pak se vystřelí proti dubu.“ Toto kouzlo se nazývalo „studená sněť“ a mělo zajistit rychlou smrt cíle i v případě, že by zranění nebylo vážné.
K očarování cizí zbraně, aby se netrefila, stačilo (dle dobového receptu s názvem „Usadit lovce“) „najít kousek použité pucvole nebo hadru, kterým byla zbraň čištěna. Ráno se navrtá do dubu otvor, do něj se vloží inkriminovaný kus hadru a zatluče klínkem z hlohu. Dokud je hadr ve stromě, nemůže postižený nic trefit.“ K podobnému účinku vedlo též uřknutí pušky - stačilo prý, aby čaroděj pohlédl do hlavně.
V řadě receptů na očarování či uřknutí hrálo svou roli i místo a čas (hřbitovy, boží muka, šibeniční vršky, postavení hvězd a Měsíce, datum, hodina atd.).
Další, v některých končinách dosti rozšířený způsob ochrany a očarování zbraně byl takříkajíc „vestavěný“ od výrobce ve formě ozdobných prvků. Mohly to být vsazené kameny, ale i kovové ozdoby různých tvarů - osmicípé hvězdičky pro štěstí, srdce s „uhnutým“ rohem pro jistý zásah, nebo čtyřcípé hvězdice coby X proti kouzlům a čarodějnicím.
Třetí skupinou kouzel je očarování střeliva. V době, kdy se tato kouzla většinou praktikovala, se kule klasicky lily do speciálních kleští. Kdo střílí z ládovaček ví, o čem je řeč. Ve výrobě kouzelného střeliva hrají roli jednak drahé kovy jako je stříbro, případně zlato (spolehlivě zabíjejí či zraňují nadpřirozené bytosti a vyšší šarže v cizím vojsku), druhak pak různé předměty zalévané do kulí (kousky meteoritů nebo železa) či speciální přísady do odlévaného kovu. Lití stříbrných kulí získalo na věhlasu v době Třicetileté války, kdy došlo k masovému rozšíření palných zbraní a příslušných znalostí.
Pokud se „kouzelné“ kule lily z olova, hrálo roli (stejně jako ve výše uvedeném čarování) místo a čas. U myslivců nečastěji půlnoc na křižovatce lesních cest, kudy projíždí „divoká honba“.
Většina výše popsaných praktik byla dávána do souvislosti s temnými silami či přímo s peklem a jejich provozovatelé byli v případě přistižení tvrdě trestáni. O účinku většiny kouzel a pověr je možno silně pochybovat, i když nelze ignorovat jejich psychologický efekt v daném čase a prostředí.
Zaujalo-li Vás toto navýsot stručné a dosti nespojité pojednání, vyhledejte si v knihovnách či antikvariátech publikace Ludiše Letošníkové „Zbraně, střelci, puškaři“ a „Lovecké zbraně v Čechách“. Základem pro tento text pak byla kniha „Střelci a čarostřelci“ od Jaroslava Lugse (Naše vojsko 1977).
Tuto novinku přečetlo 462 lidí a poslali10 komentářů.
Sovětsko – japonská námořní válka v roce 1945, 2. díl
Situace v létě 1945
V Sovětském svazu si v průběhu hrůz Velké vlastenecké války jen málokdo uvědomoval, že na pacifické frontě se bojuje úplně novými a v Evropě dosud neznámými metodami. Jeden člověk však jakési tušení přece jenom měl a kupodivu to stačilo, protože jím nebyl nikdo jiný než lidový komisař námořnictva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov. Z dostupného tisku i z jiných zpráv studoval spojenecké obojživelné operace z let 1943/44 a bylo mu jasné, že i když ne úplně přesně chápe o co na těch ztracených tropických ostrovech vlastně jde, tak jeho podřízení by podobné operace nezvládli ani kdyby při nich stál sám svatý Lenin. Události mu však nahrály příležitost v podobě Jaltské konference a tak bylo velice snadné obrátit se s žádostí o pomoc na svého kolegu vrchního velitele amerického námořnictva admirála Ernesta Kinga, který do Jalty doprovázel prezidenta Roosevelta. King svému protějšku vyšel vstříc a nakonec se s Kuzněcovem dohodli. Američané v provádění obojživelných operací vycvičí několik tisíc ruských námořníků a dodají potřebnou techniku. Tím byly dány základy sovětského výsadkového loďstva, které do té doby vůbec neexistovalo.
Výcvik čili operace Hula proběhl v malém aljašském městečku Cold Bay a velel mu kapitán William Maxwell, který tam přicestoval 19. března 1945. Za čtyři dny do Cold Bay připlula Liberty ship Vitim s prvními sovětskými adepty, kterých se v měsíčních kursech vystřídalo přes dva tisíce; konkrétně 220 důstojníků a 1 895 námořníků a námořních pěšáků. Nutno předeslat, že pro chudáka Maxwella to byla práce z kategorie „raději bych kopal křen“. Jen málokdo z Rusů uměl anglicky víc než pozdravit a o základních pojmech jako radar nebo sonar často slyšeli poprvé v životě. Nakonec se americkému kapitánovi asi hodně ulevilo, když koncem července byli všichni soudruzi spojenci zpátky doma. V závěrečné zprávě Maxwell sebekriticky připustil, že jen asi čtyřicítku mužů se mu podařilo vycvičit tak, že bezpečně zvládají všechna americká kritéria a zbytek na tom byl holt všelijak.
Nyní se podívejme na síly, se kterými japonské a sovětské námořnictvo do války vstupovalo. Sovětská Tichoocánská flotila prodělala během války jakousi rošádu, když nejprve posílala lodě na evropskou frontu a pak je zase dostávala zpět. Například v roce 1944 bylo na Černé moře železnicí převezeno deset ponorek třídy M, dostaly se tam však až po pádu Rumunska (tedy skončení bojů), takže byly zase postupně vraceny na Dálný východ. Z nejrůznějších příčin se však vrátily jen čtyři. Tichooceánská flotila však nakonec byla posílena podstatně; loděnice ve Vladivostoku a Komsomolsku svým pomalým sovětským tempem (ale nakonec přece) během války několik jednotek dokončily a další stovky lodí si Sovětský svaz jednoduše zapůjčil v USA.
V srpnu 1945 měla Tichooceánská flotila nakonec tuhle sestavu: Dva stále ještě nebojeschopné křižníky Kalinin a Kaganovič, liděr Tbilisi, dvanáct torpédoborců, sedmdesát osm ponorek, šedesátku lodí pro práci s minami (přes padesát jich bylo americké výroby, přesněji třídy Admirable a YMS), dvacet osm amerických fregat třídy Tacoma, čtyřicet devět stíhačů ponorek PC taktéž americké výroby, dvě stě čtyři torpédových člunů (asi sedmdesát amerického původu, konkrétně třídy Vosper a G-5) a čtyřicet tři slavných pacifických výsadkových lodí LCI a LCT. Námořní letectvo disponovalo solidním počtem 1 618 letounů všeho druhu.
Torpédový člun třídy Vosper
Přes značný počet jednotek se však přece jen jednalo pouze o lehčí síly, které by Japoncům v předválečné formě nestály ani za pohrdavý úšklebek. Jenže Japonci už dávno v předválečné formě nebyli a zbytek jejich Spojené flotily byl v srpnu 1945 prakticky nepoužitelný. Tedy ne že by samurajové na sklonku války neměli už vůbec nic. Například v Maizuru kotvil úplně nový křižník Sakawa, pár torpédoborců by se také ještě našlo, námořníci a důstojníci se za čtyři roky války stali zkušenými bojovníky (což se o sovětských protějšcích říci nedalo) a pokud by například zmiňovaný křižník Sakawa s nějakým tím doprovodem opravdu vyplul, mohl bez větších problémů zničit jakoukoli sovětskou eskadru. Jenže nic takového se z jednoho jediného důvodu stát nemohlo; zbytky japonské flotily byly totiž smrtelně limitovány absolutním nedostatkem nafty. Situace byla natolik špatná, že ponorkové loďstvo improvizovaně přestavělo zbrusu nový člun I-373 (Inobu) na podmořský tanker pro dopravu ropy z Bornea. Nápad to byl víceméně zoufalý a ne moc dobrý, protože eventuální množství dovezeného paliva bylo nicneřešící, riziko obrovské a nakonec to dopadlo tak jak muselo. I-373 na panenské plavbě torpédovala americká ponorka Spikefish (Managhan) a s podobnými pokusy byl jednou provždy konec. Nepatrné množství nafty, které na japonských základnách ještě zbývalo, sotva stačilo pro sebevražedné akce posledních ponorek při očekávané americké invazi na mateřské ostrovy.
Sovětské velení se tudíž japonské flotily nemuselo vlastně vůbec obávat, protože Japonci v nastávající válce mohli nasadit jen několik chabě vyzbrojených protiponorkových kaikobanů s pohonem na uhlí. Jenže nakonec takřka nedošlo ani na ně a námořní válka se vlastně zúžila jen na jakési sovětské manévry, respektive na ostrý trénink obojživelných operací.
Situace kolem Koreje a Sachalinu v srpnu 1945
Možná právě pro nedostatečnou „kontrolu“ ze strany nepřítele si sovětští činitelé mohli navymýšlet tolik zničených japonských lodí kolik je napadlo a přiznávám, že hrabat se v tom byla práce sedmistrašná. Oficiálně si Rusové po válce nárokovali minimíálně dva potopené torpédoborce, dvacet osm nákladních lodí, tři tankery, dvanáct ozbrojených škunerů a stovky menších lodí. Dnešní ruská historiografie výsledky zredukovala na dvě hlídkové lodě, fregatu (tuhle lodní kategorii však Japonci nikdy neměli), dělový člun, tři minolovky, dvacet šest nákladních lodí, čtrnáct lodí přístavních, sto dva rybářských plachetnic a další stovku lodí všeho druhu si Rusové nárokují jako zabavené v přístavech. Nicméně i tahle čísla pravděpodobně nejsou nic jiného než starý známý špalíček ruských pohádek a nyní se pokusím vysvětlit, jak jsem k tak odvážnému tvrzení došel.
Vody, ve kterých se válka mezi Sovětským svazem a Japonskem odehrávala – tedy především Japonské moře kolem Koreje a Sachalinu – byly pro spojence dlouhou dobu uzavřenou oblastí. Dalo se tam dostat jen několika vstupy, které se ovšem daly snadno zaminovat, což Japonci přirozeně učinili. Nu a když se do nich La Pérousovým průlivem pokusila v roce 1943 dostat ponorka Wahoo (Morton) a dopadla jako sedláci u Chlumce, nikdo už své štěstí radši nepokoušel. Situace se však podstatně změnila na jaře 1945. V Tichém a Indickém oceánu už tak nějak nebylo téměř nic japonského k potápění a kromě toho Američané právě vymysleli dost spolehlivý zlepšováček pro průjezd ponorek minovými poli. Zařízení se jmenovalo FM sonar, mířilo svým paprskem permanentně vpřed a dokázalo odhalit minu na více než půl kilometru. V tom případě se ponorkou rozeřval hlasitý signál námořníky zvaný „hell´s bells“ (pekelné zvony) a ponorka měla čas tak akorát na to, aby se mině vyhnula. Jedinou nepatrnou vadou na kráse byla ovšem jistá malá okolostojíčnost - hell´s bells bohužel nedokázaly rozlišit minu od hejna ryb, takže na amerických ponorkách bylo občas hodně veselo. Díky FM sonaru však admirál Charles Lockwood mohl na červen 1945 naplánovat ponorkovou ofenzívu zvanou operace Barney. Do Japonského moře mělo skrz minová pole vletět devět ponorek ve třech vlčích smečkách a v prozatím klidných vodách kolem Koreje a východního Japonska udělat pořádný poprask. Americké čluny minovými poli v cušimském průlivu skutečně beze ztrát pronikly, během dvanácti dnů potopily dvacet sedm lodí (57 000 tun) a kromě toho ponorka Skate (Lynch) načapala a torpédovala japonskou konkurentku I-122 (Mihara). Věc však měla jeden háček. Jen jedna ze zničených nákladních lodí opravdu stála za to - byla jí Ošikajama Maru (6 892 t) potopená Bonefish (Pierce) – a z těch ostatních měl jen málokterý exemplář aspoň dva tisíce tun. Relativní úspěch byl dále poněkud zkalen ztrátou právě Bonefish, kterou si v mělkých vodách vzaly do práce čtyři japonské kaikobany a zkušeně jí nedaly sebemenší šanci. Velitelé zbývajících ponorek usoudili, že kraválu bylo prozatím dost, seskupili své čluny do bojové formace, která víceméně nerušeně proplula na hladině La Pérousovým průlivem domů. Jen jeden kaikoban se ke svazu pokusil přiblížit z levoboku, ale pak se lekl osmi palubních děl ráže 127 mm a poněkud nesamurajsky zmizel. A výsledek operace Barney? V Japonském moři se zkrátka potloukaly jen malé kocábky a i těch bylo tak málo, že skoro ani nestály za řeč. To se koneckonců potvrdilo o měsíc později, když v příštím nájezdu amerických ponorek do stejné oblasti bylo nalezeno a napadeno pouhých deset lodí. Američané správně usoudili, že ačkoli Korea pro Japonsko znamenala slušnou strategickou zásobárnou rýže, díky husté železniční síti se všechno vozilo až do přístavu Pusan na samém jihu poloostrova a odtamtud to byl do Japonska jen kousek, který i takřka bezzubé japonské námořnictvo stále ještě dokázalo hlídat. A protože sovětské námořnictvo a letectvo během války s Japonskem operovalo jen po třicátou osmou rovnoběžku a Pusan se svou rýží byl pro něj stejně vzdálený jako poušť Barsuki, nemohlo potopit prakticky vůbec nic. Na Rusy zbyla jen malá kořist, kterou kapitánporučík Alexandr Tyree z ponorky Bowfin v hlášení o hlídce u severní Koreje z června 1945 Rusům popsal těmito slovy: „Rybářské čluny byly stejné, přesně takové jak vypadaly, zbědované plachetnice dlouhé pětadvacet až třicet stop (8 – 10 metrů), do kterých teklo, zapáchaly, byly poháněné jen větrem a na každé byla posádka pěti nebo šesti mužů vyjíždějících den za dnem do vod téměř bez ryb, aby něco malého ulovili. Kdyby na ně ponorka střílela, nic by tím nezískala, žádný z člunů neměl ani zbraně, ani rádio.“
Na základě uvedeného není nic těžkého si domyslet, že Rusové ke svým fantastickým číslům došli svou obvyklou tradiční cestou. Jednoduše pozabíjeli několik desítek bezbranných rybářů, jejich počet i lodní tonáž několikanásobně nafoukli a nechali se oslavovat jako hrdinové. Aneb co nezmůže puška, to dokáže tužka.
Operace ponorek
Rozmístění sovětských ponorek v srpnu 1945, červeně je označené místo ztráty L-19.
Válka mezi Japonskem a Sovětským svazem začala 8. srpna a tou dobou již byly ponorky na výše určených stanovištích. Jak je z mapky (snad) patrné, jejich úkolem bylo bránit nebo aspoň hlásit pohyby japonských válečných lodí, které by případně chtěly narušit sovětské obojživelné operace. Pokud by přitom potopily nějakou tu nákladní loď, byl by to samozřejmě příjemný bonus. Ve skutečnosti byly jejich hlídky ve valné většině případů poklidné, nicméně hned 9. srpna večer Šč-127 (Melnikov) způsobila na vladivostockém velitelství pořádnou paniku. Kapitán Melnikov totiž suše tvrdil, že právě sleduje „konvoj japonských válečných lodí plující od Japonska východním směrem“. Okamžitě dostal rozkaz, aby nepřítele nejen sledoval, ale pokud možno také napadl a zničil a do oblasti byly povolány všechny momentálně dostupné ponorky. Za hodinu Melnikov své vyděšené šéfy informoval, že konvoj se skládá z bitevní lodě a čtyř torpédoborců, a že opravdu směřuje ke Koreji. Do rána se však bitevní loď změnila na křižník, čtyři torpédoborce na „několik torpédoborců nebo hlídkových lodí“, do oběda celý svaz zmizel neznámo kam a od té doby ho už nikdy nikdo neviděl. Celá záležitost se (mně) jeví jako nehorázná pitomost, protože Japonci v srpnu 1945 se žádnou bitevní lodí nikam nevypluli. Jakž takž plavbyschopná byla stejně už jen Nagato a ta celý srpen 1945 prokazatelně kotvila lehce poškozená a částečně odzbrojená v Jokosuce a případná záměna s křižníkem nebo čímkoli jiným se mi také jeví jako nesmyslná. Japonské svazy válečných lodí totiž běžně pluly cestovní rychlostí vyšší než dvacet uzlů a to z jednoho prostého důvodu: byla to totiž maximální rychlost amerických ponorek. Z toho nám nemůže nevyplynout nic jiného, že zkrátka není možné, aby Šč-127 coby reprezentantka deset let staré subverze V-bis, která i zamlada sotva zvládla trapných dvanáct uzlů, mohla cca patnáct hodin sledovat něco jiného než obyčejnou nákladní loď, popřípadě fatu morgánu. Jedno vysvětlení mě však napadá. Podle mého názoru byl kapitán Michail Melnikov obyčejný ožrala. Patrně připíjel na budoucí vítězství ruských bohatýrů nad proradnými samuraji tak dlouho, až se dostavilo delirium tremens, po vystřízlivění hrál před nadřízenými mrtvého brouka, měl štěstí a prošlo mu to. Kabaretní causa s Melnikovovou veselou opičkou měla neméně komickou dohru 21. srpna, když ve stejné oblasti Šč-126 (Morozov) palubním dělem rozstřílela japonský motorový člun. Ani tentokrát se sovětští ponorkáři příliš nevyznamenali, protože na zničení desetimetrové dřevěné lodice spotřebovali padesát (!) granátů ráže 45 mm.
Jenže naštěstí pro Sovětský svaz a k smůle japonských civilistů ne každý sovětský ponorkový námořník byl opilec nebo neschopný trouba. L-12 (Šelgancev) vypustila 22. srpna na japonský konvoj poblíž hokkaidského přístavu Rumoi dvakrát po třech torpédech a dotěrnou ruskou ponorku dehnala až eskorta a jejích pět hlubinných náloží. Šelgancev měl za to, že jednu loď o čtyřech tisících tunách potopil a druhou poškodil, ale ve skutečnosti potopil obě. Třetí loď o osmi tisíci tunách si téhož dne při útoku na stejný konvoj nárokovala L-19 (Kononěnko). Ztráty na životech byly dohromady o dost větší než při zkáze Titanicu; japonská strana je odhaduje asi na tisíc sedm set lidí. Bližší čísla se už asi nikdy zjistit nepodaří, protože všechny tři lodě byly přecpané civilními uprchlíky ze Sachalinu a seznamy cestujících přirozeně nikdo nevedl.
Zbylé ponorky si na své nepřišly, ale něco se sem tam přece jen dělo. Celkem si sovětští ponorkáři za srpen 1945 poměrně reálně nárokují třináct kontaktů s nepřítelem, šest z nich vedlo k torpédovým útokům a úspěšné byly dva právě zmíněné. Kromě L-12 byla hlubinnými náložemi napadena už jen Šč-119 (Kalašnikov), na kterou si po neúspěšném útoku na nákladní loď vyšlápl japonský kaikoban a neméně neúspěšně shodil do vody dvanáct bomb. Ztracena byla jen Kononěnkova L-19, která se po masakru u Rumoi vydala lovit evakuované sachalinské civilisty do La Pérousova průlivu, pravděpodobně 24. srpna vjela do minového pole a tím se jí dostalo hodně pochybného privilegia stát se poslední ztracenou ponorkou ve druhé světové válce.
Zatímco sovětské ponorkové operace se dají hodnotit všelijak, japonské se nedají hodnotit absolutně nijak. Japonské ponorky zkrátka široko daleko nebyly. Přesto se na ruských webech dají najít informace, že tu a tam byly spatřeny a dokonce zahnány. Proto jsem v následujícím odstavci vypsal všechny čluny, které v létě 1945 smočily kýl v Japonském moři a tímto ruské pohádky vyvracím.
Školní ponorka I-121 (Ueno) coby muzeální exponát z roku 1927 úspěšně zvládla plavbu z Kure do přístavu Maizuro na východním pobřeží Honšú, kde přistála 12. června. Ačkoli tedy ke Koreji vyplout teoreticky mohla, Japonci se zaříkají, že až do konce války přístav neopustila a já nevidím sebemenší důvod jim nevěřit. 10. června byla poblíž Maizura zasažena dvěma torpédy ponorky Skate výše zmíněná I-122 (Mihara). I-122 byla právě na cvičné plavbě trénujíc vyvážení člunu poté, co byla koncem května upravena na nosič kaitenů. V Maizuru kotvila také I-159 (Kajabara). Jenže ani ona do sovětsko-japonské války zasáhnout nemohla, protože 11. srpna na ni zaútočily americké stíhačky z Iwodžimy, na třech místech jí prostřelily vnější balastní nádrže a pro I-159 tím válka skončila. Teoreticky asi nejblíž se k SSSR dostala dvojice ponorek, které připluly do mandžuského Dairenu tankovat nekvalitní syntetickou naftu vyrobenou z uhlí. První byla I-162 (Tanijura), která se však již 10. července vrátila do Kure, odkud se do konce války nehnula a druhou I-47 (Orita) připluvší také do Kure 15. srpna. Toť ze strany japonských ponorek vše, protože 16. srpna dostaly všechny čluny na moři rozkaz, aby vyvěsily černou trojúhelníkovou vlajku značící „jsme připraveni se vzdát“.
Jediná sovětská ponorková ztráta: L-19 na snímku z roku 1942.
Šč-126 i se svým slavným kanónem.
Výsadkové operace v Severní Koreji
Možná bych měl pro začátek připomenout, že systém velení sovětského námořnictva v druhé světové válce byl úplně jiný než všude jinde na světě. Námořní síly byly vždy plně podřízeny velení pozemní armády, kterou měly vlastně jen podporovat. Kupodivu to nebyl žádný výdobytek socialismu, ale ruská námořní tradice ještě z carských dob. Systém měl samozřejmě své výhody i nevýhody. Na jednu stranu v něm prakticky neexistovaly žádné trapné hádky mezi generály a admirály, protože když generál zařval, admirál srazil kufry a bylo po problému. Nicméně čas od času tak o nasazení lodí rozhodovali lidé, kteří jim vůbec nerozuměli. A přesně to se stalo i na Dálném východě. Velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev sice podléhal „svému“ admirálu Kuzněcovovi, jenže ten byl zase podřízen maršálu Vasilevskému a v jeho štábu měl víceméně jen poradní hlas. Proto se nemůžeme divit, že Tichooceánská (a pochopitelně i Amurská, ale o té někdy jindy) flotila plnila především takové úkoly, které měly pomoci pozemní armádě. Konkrétně se jednalo o operace výsadkové.
V severní Koreji se v srpnu 1945 odehrálo celkem pět výsadkových operací – v Juki (dnes Sobongu), Rasinu (dnes Rasonu), Seisinu, Odecinu a Genzanu. Cílem prvních tří bylo přerušení veledůležité železnice táhnoucí se celým poloostrovem, další dvě akce byly víceméně už jen finální, propagační a politické. Dá se říci, že všechny operace měly mnoho společného a ne moc hezkého. Byly prakticky nenaplánované, takřka bez průzkumu, s pochybnou leteckou podporou a nikoho už vůbec nenapadlo brát ohledy na tak hloupé a banální věci jako předpověď počasí. Námořníkům se tak na rozvlněném moři nedařilo plnit časové harmonogramy vymyšlené pro moře klidné, námořní pěšáci nevyskakovali na břeh s „puškou v ruce, s ohněm v srdci“, ale s mořskou nemocí a pozvracenými botami a nešťastní letci bloudili v mlze v zoufalé snaze najít aspoň cestu domů. Trochu zjednodušeně snad mohu prohlásit, že štáb maršála Vasilevského se patrně inspiroval rčením „hup na krávu - bude tele“ a za skutečnost, že výsadkové operace nebyly na sovětské poměry příliš krvavé, se dá vděčit vlastně jen Japoncům, respektive jejich neochotě klást odpor aspoň vzdáleně se podobající Tarawě nebo Iwodžimě. Možná by se dalo dokonce říci, že sovětské výsadkové operace v Koreji byly úplně zbytečné, protože o několik let později – v době korejské války – se ukázalo, jak se takové přerušení železniční trati vlastně dělá, když si to vezmou na starosti námořníci a nekafrá jim do toho kdejaký zasloužilý pozemní maršál. V září 1950 přistála u Tančonu americká ponorka Perch (Quinn) a vylodila oddíl šedesáti tří britských commandos plukovníka Drysdalea, kteří se ztrátou jednoho muže vyhodili do povětří železniční tunel, most, kus trati, zničili vlak a postříleli malý strážní oddíl. Ženistům trvalo několik týdnů než dali koleje jakž takž dohromady a následně prakticky všechny tratě musely před dalšími nájezdy hlídat tisíce vojáků, kteří se po zbytek války sice jen váleli, ale nemohli být nasazeni jinde. Američtí ponorkáři a britští commandos zkrátka předvedli učebnicový příklad asymetrického boje, kterým však sovětští generálové patrně pohrdali a do války s Japonskem šli jako obvykle s kanónem na vrabce.
Na přístav Juki nepříliš vzdálený od Vladivostoku udeřilo nejprve 10. srpna letectvo, které podniklo víc než šest set bojových letů. Vzdušná ofenzíva se však poněkud míjela účinkem, protože piloti nemohli najít žádný pořádný cíl a sypali bomby jak je zrovna napadlo. Japonská posádka - ruskou rozvědkou dost přehnaně odhadovaná asi na tisíc mužů - se bránila střelbou z ručních zbraní a několik letadel sestřelila. Nálety z moře naštěstí jistily torpédové čluny, kterým se dva piloty podařilo zachránit. Samotnou „invazí“ byly 11. srpna pověřeny torpédové čluny TKA-567 a TKA-578 se sto třiceti devíti muži nadporučíka Leonova na palubě. Plánované předinvazní letecké bombardování se tentokrát nekonalo, protože letadla kvůli mlze bloudila bůhvíkde. Ale ono to bylo stejně jedno. Výsadek se kvůli vysokým vlnám zpozdil o celé hodiny a místo brzy ráno proběhl až v hlubokém odpoledni. Sovětští vojáci se však na břehu nesetkali s žádným odporem, což záhy vysvětlili místní obyvatelé. Podle nich japonská posádka – údajně asi rota špatně vyzbrojených záložáků – utekla z města hned po prvním náletu.
Juki nakonec byla procházka růžovým sadem, ale v Rasinu se očekávala opravdová bitva, protože sovětská rozvědka hlásila v přístavu přítomnost asi čtyř tisíc dobře vyzbrojených Japonců. Do boje – byť jen jako jistící – byla připravena i největší použitelná jednotka Tichooceánské flotily, tedy liděr Tbilisi se samotným admirálem Jumaševem na palubě. Po mohutném a nepřesném leteckém bombardování se ráno 12. srpna ke břehu přiblížila eskadra složená z fregaty EK-7, dvou minolovek, čtyř hlídkových lodí, čtyř motorových a dvou torpédových člunů s přibližně tisícovkou vojáků, druhá vlna přistála o dvě hodiny později. K všeobecnému údivu se ani tentokrát sovětský výsadek nesetkal s vážnějším odporem, protože celé město i s přístavem hájila jen asi četa nepříliš bojovných Japonců, pravděpodobně policistů nebo celníků. Již v deset hodin ráno byli všichni vesměs pochytáni, Rasin obsazen a vojáci se mohli vesele družit s přátelským místním obyvatelstvem, které se na znamení nerozborné družby v ulicích údajně vytasilo s rudými prapory a obrazy Lenina a Stalina. Dá se předpokládat, že přešťastní Korejci se ve prospěch svých osvoboditelů radostně zbavovali i části svého majetku, především hodinek. Ale boj ještě nekončil. Z nedalekých dvou ostrůvků byly sovětské invazní lodě obtěžovány občasnou palbou z pušek a s tím se muselo něco dělat. 14. srpna se na ostrůvcích vylodily dvě čety námořní pěchoty, které s palebnou podporou boforsů z minolovek Tšč-279 a Tšč-281 do večera pobily či zajaly necelých dvě stě Japonců. Ztráty výsadkářů činily asi čtyřicítku mrtvých a zraněných a kromě toho údajně tři miny (!) pouze poškodily (?) Tšč-279, přičemž zahynuli dva námořníci a dvacet sedm jich bylo zraněno. Případ vzbuzuje jistou nedůvěru, nicméně jestliže na zabití dvou mužů opravdu musely řachnout celé tři miny s celkovou hmotností trhavin v řádu pěkných pár metráků, nezbývá než uznale konstatovat, že námořníci Tichooceánské flotily byli minimálně stejně zocelení jako legendární družstevník Drápalík z filmu Vesničko má středisková.
Údajné poškození Tšč-279 vyvolalo dvě neodbytné otázky. Proč Japonci jeden ze svých největších přístavů v Koreji takřka vůbec nebránili? A proč v něm nekotvila žádná loď, která by stála za řeč? Vysvětlení není složité. Rasin – a nejen on - byl nedlouho předtím zaminován americkým letectvem a sovětské minolovky na nic přijít nemohly, protože to byly miny magnetické či akustické, na jejichž výlov Rusům jaksi chyběla technická výbava. Tedy ona jim vlastně nechyběla, ale momentálně byla v Baltské, Černomořské a Severní flotile, kde jim samozřejmě moc platná nebyla. Dobytí Rasinu jako přístavu bylo vlastně úplně zbytečné, protože se nedal použít. Americké miny si nacházely své oběti i na jiných místech, v některých případech i po válce. Dohromady jsem napočítal nejméně devět zničených či poškozených nákladních a válečných lodí, ale možná jich bylo víc.
Výsadek v Rasinu ve fantazii jakéhosi malíře
Největší boje v Koreji se odehrály o Seisin, který Rusové ve svých plánech klasifikovali jako „pevnost“. Sovětská rozvědka se po blamážích v Juki a Rasinu vůbec neodvažovala – a to ani rámcově - odhadovat, jak tam japonská obrana vlastně vypadá. Takže se všechno vyřešilo jako obvykle. Přímo v Seisinu přistane již zkušený Leonovův malý průzkumný oddíl a pak se uvidí. A začaly se dít věci.
Šest torpédových člunů 13. srpna ráno vysadilo námořní pěšáky přímo ve vojenském přístavu, druhý sled byl tvořen brigádou a v záloze ve Vladivostoku čekala dokonce celá divize. Invazní flotila tentokrát nebyla nijak malá – tvořilo ji padesát osm lodí, z nichž největší byl torpédoborec Vojkov, následovalo šest fregat, sedm minolovek, hlídkové lodě, torpédové čluny a podobně. Naneštěstí pro Rusy však byla roztříštěna do zmíněných tří vln a opravdu nechápu, proč se s vyloděním větších sil zrovna takhle otálelo. Ani masívní letecká podpora se tentokrát nekonala. Seisin byl už v doletu jen hydroplánů, kterých sice vzlétlo třicet, ale cíl nenašly a musely se kvůli mlze vrátit. Zpočátku ale vše probíhalo hladce. Leonovovi muži se zpočátku s odporem nesetkali, vojáci jen v přístavních skladech pochytali několik korejských hlídačů. Ouvej začalo být teprve když desant zahájil postup k nádraží. Při dobývání železničního mostu bylo zraněno několik vojáků a vzápětí Japonci přešli do protiútoku, který úplně rozprášil četu nadporučíka Muchamedova. Několik odříznutých sovětských vojáků se dokonce sešlo v nějaké díře, kde sepsali tento patetický dopis na rozloučenou: „Drazí soudruzi! My, námořníci Leonovova oddílu staršina Tarasov, námořníci Jermakov, Keďarov, Kalničenko, Bajev a Griščenko jsme splnili svůj úkol. Umíráme, ale víme, že nás pomstíte. Sbohem soudruzi, vzpomeňte si na nás.“ Nutno podotknout, že testament byl poněkud předčasný, protože když se po bitvě našel a jmenovaní se hledali mezi padlými, bylo zjištěno, že jsou stále naživu a těší se pevnému zdraví. Japonci nakonec zahnali sovětské vojáky až zpátky do přístavu, kde však mezitím přistávaly další jednotky v řádech asi tak čet a rot. Kolem poledne vypadala situace tak, že kompletní sovětský 355. prapor ovládal předmostí široké asi dva kilometry a hluboké kilometr a Japonci na něj útočili. Situace začala být kritická odpoledne, když na ruská postavení zuřivě zaútočil prapor složený z žáků a učitelů důstojnické školy. Do boje v roli pěšáků museli zasáhnout i námořníci z torpédových člunů a nápor prozatím odrazili.
Situace byla hodně nepřehledná a až do příštího rána vypadala tak, že obě strany na sebe vesele pořádali vzájemné útoky a protiútoky. Na některých místech to pro Rusy vypadalo hodně zle, protože jim postupně docházela munice. Není divu, že opět došlo na patetické dopisy ze záhrobí, například Vladimír Grigorjevič Mojsejenko v krátké přestávce mezi bojem na kus papíru napsal: „Já, námořník-komsomolec jsem zničil dva bunkry a zastřelil tři Japonce. Teď jsem na vršku kopce. Přísahám, že umřu, ale japonským samurajům neustoupím. Budu bojovat do poslední kapky krve.“ Nutno podotknout, že Mojsejenko se v předpovědi opravdu nemýlil, svůj slib dodržel, zemřel a dostal Hrdinu SSSR.
K večeru některé kapitány lodí konečně napadlo, že jejich lodě nejsou jen převozní, ale válečné, a že jejich lodě mají děla, která mohou vojskům na břehu pomoci. Fregata EK-2 (Mironov) a minolovka Tšč-278 (Popov) zahájily palbu na poloostrov Komacu a poněkud ulevily pozemním vojskům, ale s přicházející tmou musely ostřelování skončit. Ráno po příšerné noci několik desítek Rusů stále ještě žilo a drželo své pozice.
S úsvitem do předpokládaných japonských pozic opět zahájily palbu EK-2 a Tšč-278 a do Seisinu kóóónečněééé začaly připlouvat sovětské hlavní síly, konkrétně kompletní 13. brigáda námořní pěchoty generála Trušina. Ačkoli se posily vyloďovaly z fregat a hlídkových lodí za oblíbeného řevu „urá“, moc důvodů k optimismu neměly ani ony. V Seisinu byla opět mlha, viditelnost byla nějakých tři sta metrů a jakákoli letecká podpora byla tudíž jako na potvoru zase vyloučena. To lodní dělostřelci do mlhy naopak čiperně pálili jednu salvu za druhou, ale nikdo nevěděl, kam vlastně střílí a jestli tam nepřítel vůbec je. Což jim na druhou stranu vůbec nijak nebránilo si vymýšlet, takže páni kanonýři si dodnes nárokují zničení dvou praporů pěchoty, dvaceti osmi kulometných hnízd, osmi bunkrů a patnácti dělostřeleckých a minometných baterií.
Po vylodění posil trvalo ještě plné dva dny než sovětská vojska dorazila zbytky Japonců a Seisin zcela ovládla. Celkem mělo být zabito, zraněno či zajato na tři tisíce japonských vojáků, ale čert tomu věř, relevantní data mi chybí a stejně tak mi chybí údaje o ztrátách sovětských. V každém případě byl Seisin 16. srpna obsazen a dobytí města bylo již tradičně oslaveno údajnou spontánní demonstrací přešťastných Korejců, kteří opět vyšli do ulic s rudými prapory, portréty Lenina a Stalina a tentokrát prý i s revolučními písněmi na rtech. Za zmínku stojí ještě údajné zpozorování nejméně dvou japonských ponorek, které měly být zahnány hlubinnými náložemi, ale jak už je řečeno výše, žádné ponorky v okolí nebyly a jednalo se patrně o starou známou „periskopovou horečku“.
Výsadek v Seisinu
Pouliční boje v Seisinu
Během dobývání Seisinu přednesl císař Hirohito svůj slavný kapitulační rozhlasový projev, do štábu generála MacArthura odletěla skupina důstojníků dojednat konkrétní podobu konce války a zdálo se, že jakékoli další boje jsou už zbytečné. Jenže sovětské velení mělo jiný názor. Rozvědka hlásila evakuaci japonských vojsk z přístavu Odecin a z pevnosti Genzan a něco takového nemohli Rusové dopustit. Oni přece potřebovali nenáročné a pracovité japonské zajatce v sibiřských dolech a ne doma u svých rodin při práci na obnově Japonska. V Seisinu byla dána dohromady útočná skupina asi osmi set mužů, nalodila se na hlídkovou loď Metel (Studeničnikov) a na šest torpédových člunů a 19. srpna se vylodila v Odecinu, kde však potkala jen několik japonských vojáků s rukama nad hlavou.
To Genzan měl být tvrdší oříšek. Zpravodajci tvrdili, že v okolí přístavu jsou minová pole a nejméně šest pobřežních baterií s děly ráže až 280 mm, a že Genzan hájí nejméně šest tisíc mužů. V Seisinu byla z vojáků 13. brigády dána dohromady další bojová skupina čítající asi tisíc osm set námořních pěšáků včetně minometné baterie a několika 45 mm děl a nalodila se na torpédoborec Vojkov, fregatu EK-3, minolovky Tšč-277 a Tšč-282 a šest torpédových člunů. V poledne 20. srpna se flotilka přiblížila ke Genzanu, když v tom nějaký panikář opět zahlédl údajný periskop japonské ponorky, takže Rusové vpluli do Genzanu za působivého rachocení a gejzírů hlubinných náloží. Pobřežní baterie se kupodivu neozvaly a po minách také nebylo ani vidu, ani slechu. Na břehu sovětské vojáky také kupodivu nepřivítala japonská palba, nýbrž další nudná korejská demonstrace s rudými prapory, na které se s improvizovaným projevem v roli hlavní superstar předvedl kapitán Kuzmeněckij. Otázkou zůstává, jestli jeho ruštině někdo z domorodců rozuměl. Zanedlouho k Rusům zavítali japonští parlamentáři s bílou vlajkou vyslaní velitelem základny admirálem Horiem a s Rusy se dohodli, že všechny japonské jednotky v Genzanu a okolí se vzdají 22. srpna ráno. Poklidný průběh událostí opět narušili podezíraví mládenci z NKVD, kteří hodili do placu poplašnou hlášku, že noc před kapitulací Japonci hodlají zaútočit, ukořistit sovětské lodě a utéct do Japonska. Nic takového se samozřejmě nestalo, japonští vojáci ráno přišli v poklidu složit zbraně, byť Rusům se zdálo, že to dělají pomalu a neochotně. Do večera se vzdalo asi šest tisíc dvě stě vojáků a důstojníků a námořní pěšáci začali počítat kořist. No, velká sláva to teda nebyla. Žádná pobřežní děla ráže 280 mm se nikdy nenašla, ona se v „pevnosti“ vlastně vůbec žádná děla nikdy nenašla a z ostatních zbraní se napočítalo pouhých pět tisíc pušek, tři sta kulometů, nějaké ty pistole, samurajské meče a to bylo všechno. Zajímavější kořist se našla v přístavu; konkrétně se jednalo o tři trawlery (jeden byl dokonce ozbrojený „hrozivým“ 25 mm protiletadlovým kanónkem), tři malé nákladní lodě, dvacet škunerů (některé buď s kulomety nebo opět s PL kanónky) a velké množství plachetních rybářských lodic všeho druhu. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že některé ozbrojené lodě později vytvořily základ severokorejského námořnictva. Samozřejmě také přišel čas účtování a udílely se medaile. Kromě zmíněného vojína Mojsejenka dostal Hrdinu SSSR po zásluze nadporučík Leonov, který vyskakoval na břeh mezi prvními v Juki, Rasinu, Seisinu a v Genzanu. Další medailí téže hodnoty byla oceněna byla jistá zdravotnice jménem Marija Cukanovová, která v Seisinu ač sama zraněna minometnou střepinou, pod palbou na vlastních zádech odnesla do bezpečí padesát dva (!!!) zraněných vojáků, přitom jen tak mimochodem postřílela několik desítek Japonců, načež byla obklíčena a rozzuření samurajové ji ubodali bajonety. Vzhledem k tomu, že paní Cukanovová byla manželkou hrdinného šéfa sibiřského gulagu a člena NKVD, není jistě pochyb, že ze své pépéešky střílela ještě velmi dlouho po smrti.
Tím druhá světová válka v Koreji skončila. Příště nás čekají boje na Sachalinu a Kurilách.
Nezničitelná zdravotnice Marija Cukanovová
Tuto novinku přečetlo 836 lidí a poslali13 komentářů.
Kalendář 
Dnes registrováno: 0
Včera registrováno: 0
Celkem registr.: 180
Členů: 0
