Traktor „Stalinec“ S-65 představuje vylepšenou verzi známého traktoru „Stalinec“ S-60. Traktory S-65 se sériově vyráběly od roku 1937. Na rozdíl od motorem na benzín vybaveného S-60 se na stroj S-65 osadil mnohem výkonnější dieselový motor.
„Stalinec“ S-65 představoval pásový traktor, vybavený čtyřtaktním dieselovým motorem, vodou chlazeným M-17 o výkonu 65 koní. Tento motor dokázal krátkodobě dosáhnout výkonu i 75 koní. Diesel se startoval startérem – malým čtyřtaktním motorem vnitřního spalování V-20 o výkonu 20 koní. Traktor S-65 vážil 11 200 kg a z toho hmotnost motoru a startéru (bez chladícího systému) činila téměř 2 tuny. Podvozek zahrnoval 5 pojezdových kol a dvě opěrné kladky na bok. Každý pás se skládal ze 34 článků o šířce 500 mm. S takovýmito pásy dokázal stroj překonat i tu nejhorší „rasputicu“. Traktor byl vybaven elektroobvody o napětí 6 V.Tahač měl také dva přední a dva zadní světlomety. V zadní části traktoru se nacházelo tažné zařízení, umožňující připojení zbraní téměř všech typů, které se v té době nacházely ve výzbroji Rudé armády. Převodovka měla 3 rychlosti vpřed a jednu vzad.
Zvýšilo se i pohodlí pro řidiče umístěním zcela zakryté kovové kabiny, podobné kabinám civilních traktorů Caterpillar SIXTY.
Sériová výroba traktorů „Stalinec“ S-65 byla přerušena v roce 1941 brzy po začátku Velké vlastenecké války. Čeljabinský traktorový závod zcela přešel na výrobu tanků.
Nyní uvedeme vnější rozdíly mezi stroji S-60 a S-65:
- Nový, mnohem rozměrnější motor pod zvětšenou kapotou u S-65
- Ochrana chladiče ve tvaru X u S-60 se u S-65 nahradila svislou mřížkou.
- U S-65 je palivová nádrž umístěna uvnitř stroje
- Traktor S-65 byl vybaven zcela uzavřenou kovovou kabinou.
V roce 1941 byly traktory S-65 jedněmi z nejrozšířenějších tahačů Rudé armády. Je těžké určit, kolik z celkového množství 37 626 vyrobených kusů putovalo do výzbroje armády. Hrubý odhad strojů S-65, sloužících v Rudé armádě je cca 11 000 kusů
Od roku 1946 do roku 1958 se sériově vyráběla vylepšené verze S-65 – traktor S-80.
Od 22.června 1941 a v následujících měsících ukořistil Wehrmacht nemalé množství traktorů S-65 a to jak vojenských tahačů, tak civilních traktorů.
Po intenzivních testech Němci rozhodli, že traktory S-65 budou vojsku velmi prospěšné. Traktor S-65 dostal název Raupenschlepper St (r) Nyp „Stalinez 65“.
Traktory S-65 se ve Wehrmachtu staly velice rozšířenými a to dokonce více, jak v Rudé armádě! Němci je využívali nejen jako dělostřelecké tahače, ale i jako tahače pro povozy s nákladem a v ženijních a stavebních jednotkách. Také Luftwaffe využívala stroje S-65 jako tahače pro přesun letadel na letišti.
Historie traktor S-65 přiřazuje k Rudé armádě, ale ve reálu šlo spíše o traktor německého Wehrmachtu!
Typ - Pásový tahač
Výrobce - Čeljabinský traktorový závod
Výroba - 1937 - 1941
Množství vyrobených kusů - 37 626
Bojová hmotnost (tun) - 11,2
Hmotnost taženého zařízení (tun) - 4,1
Délka (mm) - 4086
Šířka (mm) - 2416
Výška po chladič (mm) - 2151
Množství míst v kabině - 2
Motor - Čtyřválcový diesel Stalinec M-17 o objemu 18,5 l, výkonu 65 koní (maximální výkon 75 koní)
Objem palivové nádrže (l) - 300
Maximální rychlost (km/h) - 6,95
Dojezd (km) - 50
Šířka pásů (mm) - 500
Světlá výška (mm) - 405
Šířka překonávaného příkopu (mm) - 600
Tuto novinku přečetlo 9 lidí a poslali0 komentářů.
Po mnohačetných a neúspěšných pokusech zahájit výrobu plnohodnotných dělostřeleckých tahačů vyvinulo konstruktérské oddělení Vorošilovského závodu č.174 v roce 1933 tahač na základě lehkého tanku T-26. Prototyp tahače T-26 byl vyroben a otestován ještě v roce 1933. V omezeném měřítku se tyto stroje vyráběly v závodě č.174 v letech 1934 – 1936. Během té doby vznikly dvě verze sériového stroje.
T-26 s látkovou střechou (T-26T)
Řidič a dělostřelecká posádka ze 4 lidí se rozmístili ve střední části trupu tanku T-26. Shora tento prostor zakrývala nepromokavá plachta. Tahač T-26T nebyl vyzbrojen, síla pancíře dna a boků trupu činila 6 mm, čelní části 15 mm. Stroje prvních verzí se nýtovaly, později svařovaly. Palivová nádrž o objemu 180 l zajistila dojezd 120 km s pětitunovým vlekem. S přívěsem o hmotnosti 7 tun se dosahovalo maximální rychlosti 11 km/h.
V letech 1934 – 1936 bylo vyrobeno 173 tahačů. Ještě 28 tanků T-26 prošlo přestavbou na tahače T-26T a to v letech 1937 – 1939.
T-26T s pancéřovanou kabinou
Po vzniku tahače T-26T s plachtovou kabinou vývojové oddělení závodu č.174 začalo pracovat na opancéřované verzi. Tyto stroje se dělaly paralelně s nevyzbrojenými verzemi s plachtou. Plně pancéřovaný tahač T-26T byl určen pro tažení dělostřeleckých systémů a mohl převážet mimo řidiče i pět lidí z dělostřelecké obsluhy. Ti seděli uvnitř pancéřované kabiny. Tahač neměl výzbroj a síla pancíře dosahovala 6 – 15 mm. První stroje se nýtovaly, další svařovaly. Dno trupu, podvozek a pohonná jednotka byly jako u tanku T-26. Celkem se podařilo vyrobit 10 plně pancéřovaných tahačů T-26T.
Dodnes je nepochopitelné, proč se později podvozek tanku T-26 nevyužil jako základny pro tahače. Přestavbě nebyla nijak složitá a množství zastaralých tanků T-26 bylo ohromné i po velkých ztrátách z léta 1941.
V červnu 1941 bylo v celé Rudé armádě celkem 211 tahačů T-26T (obě verze) a sériově se již nevyráběly.
Některé tahače T-26T zůstaly ve výzbroji Rudé armády až do konce války a účastnily se i bojů na území Mongolska v srpnu 1945.
Typ - Plně pancéřovaný dělostřelecký tahač
Výrobce - Závod č.174
Výroba - 1934 - 1939
Množství vyrobených strojů - 211 kusů
Bojová hmotnost s nepancéřovanou kabinou (tun) - 7,7
Bojová hmotnost s pancéřovanou kabinou (tun) - 8,0
Hmotnost závěsu (tun) - 7,0
Délka (mm) - 4620
Šířka (mm) - 2440
Množství míst s plachtovou kabinou - 4
Množství míst s pancéřovanou kabinou - 5
Posádka - 1
Motor - Čtyřválcový z tanku T-216 o výkonu 90 koní
Objem palivové nádrže - 182 l
Maximální rychlost (km/h) - 28
Dojezd (km) - 120
Šířka pásů (mm) - 260
Světlá výška (mm) - 390
Šířka překonávaného příkopu (mm) - 800
Stroje T-26T se pro svůj malý počet objevily na frontě pouze zřídka. Řídká tedy byla v tomto ohledu i německá kořist. Ukořistěné stroje zpravidla využívaly jednotky, které je získaly jako první. Co je známo, tak stroje T-26T se využívaly jako obyčejné traktory. Stroj T-26T také nedostal německé identifikační označení.
Zdroj:
Časopis "Vojennyje mašiny č.74, 75, 76" - Pásové tahače Rudé armády
Tuto novinku přečetlo 7 lidí a poslali0 komentářů.
Společně s čistě vojenskými tahači, na jejichž fotografie ve velmi omezeném množství narazíme ve vojenských archivech, sloužilo u vojska velké množství obyčejných „civilních“ traktorů. Na jejich fotografie narazíme rovněž zřídka. A narazit na sovětské fotografie je rovněž takový „amlý svátek“. To vojáci Wehrmachtu fotili oprozti sovětům „jako zběsilí“. Téměř každý uvažující voják Wehrmachtu měl portrétní fotografii. Sentimentální Němci milovali zdokumentovávat pro historii svá vítězství a odesílat pohledy do domoviny, aby se s úspěchy podělili s příbuznými, bližními a dalšími. Na začátku války existovala ve Wehrmachtu rozvinutá síť polních fotolaboratoří, ve kterých každý voják mohl za pár feniků vyvolat svůj film a vytisknout z něj fotky – pohledy. Vojáci Wehrmachtu si v těchto laboratořích bez problémů opatřovali fotografickou aparaturu a různé další spotřební materiály. Výsledkem je to, že se z války u Němců zachovaly tisíce různých fotografií. Nejednou pomohly německé snímky vyplnit mezery ve „fotohistorii“ Druhé světové války, spojené se sovětskými pásovými tahači.
Klasifikace tahačů Rudé armády: v Rudé armádě se vojenské tahače dělily na dvě skupiny:
- hospodářské traktory, jež se využívaly pro vojenské potřeby, jako například „Stalinec“ S-60 a S-65
- dělostřelecké tahače zvláštního určení, jako například „Stalinec“ S-2
V západních armádách, především v armádě USA, existovalo jiné rozdělení tahačů:
- pásové traktory s rychlostí 10 – 15 km/h, určené pro různou činnost, včetně ženijních prací. Např. Caterpillar D-7
- rychlé pásové traktory s rychlostí vyšší jak 15 km/h, určené v první řadě pro tahání dělostřeleckých systémů do různých vzdáleností, jako např. M5.
Po pádu carského režimu se proces industrializace rozvinul zejména v polovině 20-tých let. Tento proces nezahrnoval pouze průmysl, ale i zemědělství, jež přešlo od soukromé fáze k systému kolchozů. Zejména v kolchozech bylo možné využít techniku pro obdělávání polí.
Na rozdíl od mnoha států, například od Německa, sovětský agrikulturní komplex pracoval v mnohem těžších a drsnějších podmínkách: jarní a podzimní „rasputica“, sibiřské mrazy. Sovětský agrikulturní komplex se nijak nedokázal obejít bez pásového traktoru, schopného dopravovat různý materiál a vypěstovanou produkci skrze bláto a sníh, v jakoukoli dobu ve dne i v noci, v těžkých a špatných meteorologických podmínkách. Mladý sovětský průmysl si nemohl osvojit masovou výrobnu pásových traktorů dříve, jak v polovině 20-tých let. Nejvyšší prioritu dostala výroba nejjednodušších kolových traktorů, potřebných jak pro kolchozníky, tak pro velké stavby socialismu. K výrobě traktorů byla určena více jak patnáct sovětských závodů.
Kořeny kolové a pásové traktorové techniky v Rusku sahají k roku 1837, kdy kapitán Imperátorské armády Andrijevič Zagrjažskij získal patent na parní, plně pásový stroj, vhodný pro pohyb v bahnitém terénu.
Od samotného počátku projevila ruská armáda obrovský zájem o zemědělské traktory, kolové i pásové, jako o možné tahače pro dělostřeleckém systémy. Pásové traktory sovětské výroby ruské vojenské kruhy nepotřebovaly, pročež se musely zakoupit verze zahraniční a otestovat je s cílem možného kopírování ve velkých sériích.
V rusko-turecké válce 1877 – 1878 se získaly zkušenosti s využitím tažení dělostřeleckých zbraní s britskými traktory Eveling-Porter. Angličané použili parní traktory jako tahač v ozbrojených konfliktech druhé polovin y19.století, ale pionýry se stali Rusové.
V době začátku První světové války existovalo v ruské armádě 165 kolových a pásových dělostřeleckých tahačů s parním, dieselovým a benzínovým motorem. Vše to byly zahraniční stroje. Do roku 1917 zakoupilo Rusko v zahraničí ještě 1500 traktorů. Důležité místo zaujaly americké pásové traktory Holte (později Caterpillar)V letech První světové války zakoupili Rusové 20 traktorů Holt 60 H.P. a 60 traktorů Holt 75 H.P.
Rusové se k pásovým traktorům stavěli s nadšením , ale zbylý průmysl carského Ruska nedokázal tyto stroje masově vyrábět, zejména ty zahraniční. Armáda a stát zcela závisely na dovozu traktorů ze zahraničí. Z druhé strany se využití traktorů pro tažení těžkých dělostřeleckých systémů v ruské armádě stalo tradičním. V této době se tahačů využívalo velmi často.
Brzy po Velké říjnové socialistické revoluci obdržel průmysl prvního státu dělníků a rolníků objednávku na výrobu 2000 kolových a pásových traktorů podle typu amerických strojů Holte. A najednou vypukla občanská války a v těchto podmínkách bylo splnění této objednávky nemožné. Po skončení občanské války začala výroby traktorů typu Holt č.75, ale vzniklo celkem jenom 8 kusů. V roce 1919 začala zvláštní vládní komise přistoupila zkoumat potřeby armády a národního hospodářství ohledně traktorů. Plánoval se nákup nejlepší zahraniční traktorové techniky za účelem provedení srovnávacích testů a výběru pro verze pro zavedení do velkovýroby. Jedním z těchto traktorů byl i Hanomag WD-50, zakoupený v roce 1922. tento stroj dostal jméno „Komunar“, ačkoli se v mnohém od Hanomagu odlišoval.
Sovětské vojenské kruhy projevovaly velký zájem o plánování budoucího traktorového průmyslu. V roce 1922 inženýr F.L.Chlystov navrhl projekt traktoru, schopného táhnout 45 mm kanón nebo 60 mm houfnici. Návrh však nebyl dále rozvíjen.
Ve 20-tých letech byly za účelem testování zakoupeny traktory Fordzon, Titan, Holt (Caterpillar), Hanomag a John Diir. Pro výrobu traktorů Fordzon se zakoupila výrobní licence a pod označením „Fordzon-Putilovec“ vyrobil SSSR více jak 50 000 traktorů. V Sovětském Svazu byly vyvinuty traktory vlastní konstrukce – „Karlik“, „Kolomjeněc“, „Bolševik“, „Záporožec“. Všechny tyto stroje nepřekročily hranice exotiky, i když název Záporožec znají mnozí – s traktory to však nesouvisí. V roce 1923 byl vytyčen cíl – dotáhnout každodenní výrobu traktorů do počtu 200 000 kusů. Carskému průmyslu se o takovémto objemu výroby ani nesnilo, ale neexistovala překážka, se kterou by si neporadili právě bolševici!
V prosinci 1925 vyhlásil 14.sjezd strany směr industrializace státu. Masová výroby traktorů dostala nejvyšší prioritu, neboť bez traktorů nebylo možné realizovat grandiózní plán světové socialistické výstavby . V zahraničí se okamžitě zakoupily nové verze traktorů pro nové srovnávací testy.
V dubnu 1929 proběhl 16.sjezd strany, jež se stal významný přijetím prvního pětiletého plánu na léta 1929 – 1933. Zarážkou v rozběhu národního hospodářství se stal těžký průmysl a strojírenství, které se měly rozvíjet rychlejším tempem, než ostatní obory. Do realizace plánu první pětiletky existoval jediný traktor, vhodný i pro armádu a šlo o stroj „Kommunar“. Omezené množství strojů tohoto typu se využívalo v lesním hospodářství. V zemědělství se využívalo pouze kolových traktorů a to v nevelkém množství. Speciálně pro výrobu pásových traktorů „úderným tempem“ byl v roce 1929 určen průmyslový gigant v Čeljabinsku. Výběr traktoru pro sériovou výrobu v Čeljabinsku byl realizován cestou srovnávacích testů zahraničních traktorů různých typů, zejména ale amerických. Těchto testů se účastnil i známý „Kommunar“, ale ve finále prohrál s americkým strojem Holt-Caterpillar Sixty. Každodenní objem výroby traktorů pod označením „Stalinec“ S-60 stanovili vedoucí činitelé na 40 000 kusů.
Je zajímavé, že SSSR tehdy závisel nejen na nákupech zahraničních licencí pro výrobu traktorů, ale také na dovozu celého strojního parku, potřebného pro masovou výrobu traktorů. Všechny tři hlavní traktorové závody, Stalingradský (ST, založen 1927), Čeljabinský (ČTZ, založen v roce 1930) a Charkovský (CHTZ, založen 1931), byly vybaveny výrobními linkami, dovezenými z USA. Američtí inženýři pomáhali seřídit vybavení a zavádět výrobu traktorů. V roce 1932 historie sovětského traktorového průmyslu, vojenské i civilní výroby vstoupila do etapy masové výroby.
Taktické myšlenky ohledně využití pásových traktorů jako dělostřeleckých tahačů bylo možné mezi velitelskou sestavou Rudé armády zaznamenat již ve 20-tých letech a zakládaly se na zkušenostech z První světové války s jejím zákopovým stylem. Těžké dělostřelectvo se přesouvalo mimo cesty, pro čež se od tahačů požadoval velký výkon. Rychlému přesunu dělostřeleckých systémů po dobrých cestách se ne vždy věnovala pozornost. Kde jsou ty vhodné cesty? Myšlenky rudých velitelů ohledně tehdy aktuální otázky využití dělostřeleckých tahačů dobře korelovaly s idejemi západních expertů .
Vážným problémem ještě zůstávalo určení množství tahačů, které armáda potřebovala. Tento problém se ještě umocnil tím, že industrializace státu zrovna začínala a traktorů panoval nedostatek. Průmysl prostě neměl možnost vyrábět traktory čistě vojenského charakteru ve velkém množství.
Díky diskuzím se podařilo dosáhnout konsenzu – vybavit armádu agrokulturními traktory „Stalinec“ S-60, dokud se neobjeví speciální traktory vojenského typu, plánované na třicátá léta.
V polovině třicátých let vedoucí a řídící stranická role a směr s.Stalina udělal masovou výrobu traktorů v SSSR reálnou. Tehdy začal průmysl vyrábět i čistě vojenský pásový tahač „Komintern“ a celou skupinu verzí pásové techniky rozličného určení.
Velká vlastenecká válka začala, když hitlerovské Německo ráno dne 22.června 1941 napadlo Sovětský Svaz. Německá vojska demonstrovala zcela nový typ vedení války – blizkrieg. Rychlý postup kombinovaných mechanizovaných skupin vpřed se stal základním faktorem, který zapříčinil řadu těžkých porážek, které Rudá armáda utrpěla v roce 1941. Rudá armáda nebyla na takovouto válku připravena. V té době byl nejrozšířenějším tahačem v Rudé armádě stroj „Stalinec“ S-65, schopný pohybovat se rychlostí 7 km/h. Pro vedení mobilních operací se lépe hodil tahač Vorošilovec, dosahující maximální rychlosti 40 km/h, ovšem takovýchto traktorů mělo vojsk málo a na podzim 1941 zmizelo nadobro.
S obsazením západních oblastí Sovětského Svazu, kde se nacházela hlavní průmyslová centra, se situace s tahači stala kritická. A nejen s tahači! Ztráty v tahačích, způsobené v prvních měsících války se odhadují na 50%. Pro nahrazení speciálních tahačů došlo na mobilizaci zemědělských traktorů, ale ani tento krok nezajistil Rudé armádě vybavení mechanizovaného tahu v plném objemu. Když se sovětské velení vzpamatovalo ze šoku prvních válečných týdnů, rozhodlo se soustředit veškerou snahu traktorových závodů na výrobu tanků. Výroba traktorů se zastavila. Historie mechanizace dělostřelectva jednotek Rudé armády, která začala v roce 1924 a která přinesla SSSR takové stroje jako „Kommunar“, „Stalinec“ S-60 a S-65, „Vorošilovec“, se tak v roce 1942 dočasně zastavila. V posledních válečných letech se zaznamenaly pokusy převést dělostřelectvo za traktory, přičemž pokusy se prováděly díky „ukořistěným strojům“ – traktorů, které Němci sovětům na začátku války vzali a nyní se jim vrátily.
Na bojištích v roce 1945 absolutně dominovalo sovětské dělostřelectvo, ale tahače, které toto dělostřelectvo táhly, byly vyrobeny na konci třicátých a na začátku čtyřicátých let.
Ruské archivy jsou pro historiky dodnes nedostupné a proto informace o množství zemědělských traktorů, využitých Rudou armádou, jsou nepřesné a neúplné. Možné je pouze se domýšlet a vyvozovat některé logické závěry. Traktorů „Stalinec“ S-60 se vyrobilo celkem 68 997 kusů a do armády se mohlo dostat tak 10 000 strojů. V roce 1945 se v jednotkách Rudé armády nacházelo 16 132 tahačů S-60, S-65 a S-2 a ztráty tvořily asi 50%. Dobře zdokumentováno je pouze množství speciálních tahačů vojenského typu – o něco více jak 1000 kusů pro tahače S-2.
V letech 1924 – 1945 vyráběly traktory – tahače pro Rudou armádu tyto závody:
- Čeljabinský traktorový závod (ČTZ) – Stalinec S-60, Stalinec S-65, Vorošilovec.
- Charkovský strojírenský závod (CHPZ) – Kommunar, Komintern, Vorošilovec
- Závod č.178 – T-26T
- Závod č.37 – Komsomolec
- Stalingradský traktorový závod (STZ)– Komsomolec, SIZ-3, STZ-5, Vorošilovec
- Gorkovský automobilový závod (GAZ) – Komsomolec
- Altajský traktorový závod (ATZ) – STZ-3
V prvních týdnech války Wehrmacht ukořistil ohromné množství vojenského materiálu a techniky. Tisíce ukořistěných traktorů, tzv. Beuteschlepperů, vyvolaly v německých dělostřeleckých a zásobovacích jednotkách radost. Zvláště Němcům se líbila vysoká průchodnost sovětských pásových traktorů, jež převyšovala průchodnost německých polopásových tahačů. Nízká rychlost traktorů Němce nermoutila – tahače využívala v týlu a pro boj s partyzány. Některé typy nových tahačů jako Komsomolec, efektivně doplnily německou techniku v jednotkách první linie. Tyto stroje se zařadily do seznamu ukořistěné techniky (Fremdgeratekennummersystem), dostaly německé označení a prošly opravou. Tyto tahače se provozovaly po celé sovětsko-německé frontě. Mimo „oficiálních“ tahačů se na frontě často používaly další sovětské traktory, které se staly kořistí konkrétních jednotek a nepodléhaly všeobecnému zaevidování. Centralizované zásobování náhradními díly a opravy těchto strojů nebyly zaváděny a tahače se proto brzy vyřadily z provozu. V mnohých jednotkách probíhala oprava silami polních dílen, díky čemuž vznikaly zajímavé hybridy.
Beuteschleppery v první řadě zacelovaly ztráty německých tahačů. Sovětské tahače také způsobily progresy mechanizace německých jednotek. Wehrmacht využíval jakékoli vojenské techniky, ale hlavním tažným prostředkem zůstával do roku 1945 kůň. Sovětská technika se vyznačovala vyšší spolehlivostí a rozdílnou údržbou – mnohé traktory sloužily velmi dlouho, nehledě na chybějící náhradní díly a náročný provoz.
Na těžké tahače se rozeznávací znaky jako kříže a svastiky malovaly zřídka, neboť tahače se využívaly zejména v týlu, když tahaly dělostřelectvo. Výjimečně se dělaly pancéřované tahače, jichž se využívalo bezprostředně na bojišti.
Označovací systém (Fremdgeratekennummern) se dělil na sekce: 200 – obrněné automobily; 300 polopásové stroje; 400 – pancéřované polopásové stroje; 600 – pásové dělostřelecké tahače; 630 – pancéřované dělostřelecké tahače; 700 - tanky; 800 – samohyby. Státy se označovaly písmeny: Belgie – b; Francie – f; Velká Británie/Kanada – e; Maďarsko – u; Itálie – i; Holandsko – h; Polsko – p; Sovětský Svaz/Rusko – r a USA – a.
Níže provedená identifikační označení sovětských ukořistěných pásových traktorů odpovídá „Kennblatter fremden Gerats D 50/12“ ze dne 1.června 1942:
Artillerieschlepper ST-3 – 601(r) (STZ-5)
Artillerieschlepper Kom-604 (r) (Komintern)
Artillerieschlepper Stalin-607 (r) (Vorošilovec)
Gepanzerter Artillerieschlepper 630 (r) (Komsomolec)
Raupenschlepper St (r) Typ „Stalinez 65“ a „SG-65“ („Stalinec“ S-65 a „Stalinec“ SG-65)
Německý označovací systém traktorů je schopen zmást. Například Artillerieschlepper 607 (r) nazývali Stalin, ačkoli v SSSR se nazýval Vorošilovec. Traktor STZ-5 se jmenoval Artillerieschlepper ST-3 – 601 (r), což vyvolává spojení s traktorem SIZ-3 (rusky CN3-3), v tomto případě ještě Němci odstranili písmeno „C“ a nenahradili ho klasickým latinským „S“. Vojenské označování ukořistěných STZ-3 není známo. V případě Kominternu – Artillerieschlepper Kom-604 (r) – se u Němců ještě nenašla fotografie jako důkaz! Všechny další sovětské ukořistěné traktory německé označení nedostaly, neboť pro Wehrmacht nepředstavovaly jakýkoli hodnotný prostředek.
Traktory „Stalinec“ S-65 a plynová verze SG-65 nedostaly identifikační čísla, ale dostaly civilní německý název a titul „St“ – „Stalinez“ s písmenem (r) – ruský.
Tuto novinku přečetlo 24 lidí a poslali2 komentářů.
Traktor „Kommunar se objevil v roce 1924 a vyráběl se do roku 1931. Představoval sovětskou kopii německého traktoru Hanomag WD-50. Nejméně jeden takový Hanomag Sovětské Rusko zakoupilo v roce 1922 pro srovnávací testy.
Sériová výroba traktorů „Kommunar“ padla v roce 1924 na Charkovský strojírenský závod. Ve srovnání s originálem se v sovětské konstrukci objevila řada změn, ale výkon motoru 38 koní zjevně nestačil. Hanomag WD-50 a i „Kommunar“ představovali pokolení traktorů období První světové války v konstrukci, která vznikala na šroubech a nýtech. Tuhá, ale těžká konstrukce nezajistila potřebnou průchodnost v terénu a do pohodlí měl stroj velmi daleko. V přední části umístěný kerosinový motor vážil více než benzínový téhož výkonu. V konstrukci „Kommunaru“ se ve srovnání s Hanomagem využilo více železných a ocelových součástek, což zvýšilo hmotnost stroje. Jako kompenzaci velké hmotnosti traktoru došlo na posílení konstrukce podvozku. Podvozek, pojezdová kola a tlumiče chránily před znečistěním bahnem ocelové pláty. Šasí se skládalo ze šesti pojezdových kol a tří opěrných kladek na bok se zadním hnacím kolem a předním napínacím. V kabině bylo sedadlo pro řidiče (traktoristu) a jednoho pasažéra.
Z technické stránky byl traktor „Kommunar“ zastaralý, zvláště při srovnání s traktory americké konstrukce. Západní specialisté, kteří v té době nezřídka CHPZ navštěvovali, vyjadřovali pochyby, že TOTO je schopné jezdit.
Typ - Pásový dělostřelecký tahač
Výrobce - Charkovský strojírenský závod
Období sériové výroby - 1924 - 1931
Množství vyrobených kusů - 3700
Bojová hmotnost (tun) - 8,5
Hmotnost vezeného nákladu (tun) - 6,0
Délka (mm) - 5150
Šířka (mm) - 2060
Výška (mm) - 2460
Počet sedadel - 2
Výkon motoru (koně) - 60 - 90
Maximální rychlost s motorem o výkonu 60 koní - 7 km/h
Maximální rychlost s motorem o výkonu 90 koní - 15 km/h
Za dobu sériové výroby se do traktoru „Kommunar“ osazovaly motory různého typu a výkonu – kerosinové o výkonu 50 – 60 koní; benzínové o výkonu 60 – 90 koní:
- „Kommunar-9G“ s motorem o výkonu 60 koní, vyrobeno 850 kusů
- „Kommunar-9GU“ s motrem o výkonu 95 koní, vyrobeno 1100 kusů
- „Kommunar-EU“ a „Kommunar-3-90“ s motorem o výkonu 90 koní, vyrobeno 1950 kusů.
V armádě se traktory „Kommunar“ využívaly pro tažení dělostřeleckých systémů, příliš těžkých pro koně. Armáda využívala zejména traktory verze 9EU nebo 3-90. Armáda celkem dostala 1000 traktorů „Kommunar“.
Mimo Rudou armádu se tyto stroje hojně využívaly v lesním hospodářství pro těžké práce a v zemědělství pro obdělávání kolchozní orné půdy.
Byl vyroben prototyp traktoru s plynovým generátorem, ale do sériové výroby se tento model nedostal. Roce 1932 byla vyrobena série cca 12 traktorů, vybavených pancéřovanými kabinami a vyzbrojenými 76,2 mm kanóny model 1928. Také proběhly testy rypadla a sněhového pluhu, ale ani tyto stroje se do sériové výroby nezařadily.
Od prvního dne operace „Barbarossa“, 22.června 1941, a po všechny první měsíce tažení na Východě německá vojska dokázala získávat kořist, včetně velkého množství traktorů „Kommunar“ a to jak ve vojenské, tak v civilní verzi. V roce 1941 šlo o beznadějně zastaralé stroje a díky tomu nenašly ve Wehrmachtu širokého uplatnění. Ze stejného důvodu Němci tyto stroje ani zvláště neoznačovali.
Nevelké množství traktorů „Kommunar“ provozovaly německé jednotky, které je ukořistily. Tyto traktory nesehrály ve Wehrmachtu nikdy důležitou roli.
Horní foto: Německý traktor Hanomag WD-50 zakoupilo několik států, včetně SSSR
Dolní foto: Traktor Kmunnar u jedníé z jednotek Rudé armády, konec dvacátých let. Od Hanomagu se Komunnar lišil podvozkem a opláštěnám chladiče.
Horní foto: Traktor Komunnar během cvičení táhne 203 mm houfnici B-4, model 1931.
Dolní foto: Kolona traktorů Komunnar dělostřelecké jednotky Rudé armády
Po vtržení Německa do SSSR se každý model ukořistěné nebo civilní techniky zkoumal z hlediska jeho užití ku prospěchu Třetí říše. Na snímku si specialista prohlíží ukořistěný Komunnar. nejdříve se stroj opraví. Ve velkém množství ukořistěná technika podléhala prohlídce a opravě s cílem standartizace pro jednotky wehrmachtu.
Zdroj:
Časopis "Vojennyje mašiny č.74, 75, 76" - "Pásové tahače Rudé armády.
Tuto novinku přečetlo 32 lidí a poslali4 komentářů.
Jednou z mnoha dalších hrdinek Velké vlastenecké války byla další žena ,tentokrát to nebyla tankistka,ale vůbec nejúspěšnější žena ,která zabíjela své nepřátele odstřelovačskou puškou.
Tato žena se jmenovala Ludmila Michajlovna Pavličenková.
Tato žena se narodila 12.července 1916.Dětství prožila v rodné Bíle Cerekvi na Ukrajině.Se zbraněmi se Ludmila setkala poprvé v čtrnácti letech v Kyjevě ,kam se s rodiči přestěhovali.Zapsala se tehdy do střeleckého kroužku.Ve střelbě z malorážky byla nejlepší a dobře ji šla střelba i z pušky Tokarev.I když ji střelba hodně bavila ,věděla že důležitější je vzdělání a proto se přihlásila na střední školu a po jejím absolvování se přihlásila fakultu historie Kyjevské univerzity.
Jenomže válka byla rychlejší a Ludmila se dobrovolně přihlásila do řad Rudé armády.Odvodní komise jí nabízela místo jako zdravotnice ,nebo místa u štábu.Ale tvrdohlavá Ludmila trvala na svém.Chci být odstřelovačkou.Toto přání se ji splnilo.A tak se dostala ke slavné 25. „Čapajevské“ divizi.Zkušenosti začala sbírat hned na frontě ,kde si ji pod svá ochranná a učitelská křídla vzal jeden z dalších vynikajících snajperů Vasilij Kovtun,který ji učil a zaškoloval.Vasilij později padl u Sevastopolu.
V doprovodu Vasilije zastřelila první své dva Němce u vsi Belajevka poblíž Oděsy.Ludmila strávila u Oděsy celkem 3 měsíce ,ale ani ona a ani stateční obránci nedokázali toto město uchránit před německým Wehrmachtem.Za tuto dobu měla na kontě 187 protivníků a stala se legendou.
Oděsa padla a dalším místem působení této sličné snajperky se stal Sevastopol.V bojích o toto město Pavličenková zabíjela další nepřátele.Pavličenková se začla specializovat na nepřátelské snajpry ,kterých pozabíjela celkem 36.Zvlášt ji proslavil souboj s jedním snajperským německým esem,kdy se oba naháněli 2 dny .Samozřejmě Pavličenková byla úspěšnější a Němce zabila.Z brašny onoho snajperského esa Pavličenková ukořistila jeho zápisník ,kde bylo přes 400 jmen francouzských ,britských a sovětských vojáků.Pavličenková nebyla jenom snajperem,pomáhala v prvním sledu,při odrážení nepřátelských protiútoků a chodila též na průzkumné mise..
Její věhlas se rozšířil po celé armádě a v květnu 1942 ji osobně přišel poblahopřát i velitel armády generál Petrov.Bohužel ani Sevastopol se nepodařilo ubránit a Ludmila byla mezi posledními obránci ,kteří opouštěli toto město.V její snajperské knížce se nacházelo 309 zabitých nepřátelských vojáků ,z toho bylo 36 snajperů.U Sevastopolu Ludmila bojovala zhruba 8 měsíců a byla zde i raněna střelou z minometu,ale vrátila se na frontu.
Po skončení bojů u Sevastopolu si Ludmilu Pavličenkovou pozvali do hlavního stanu.Byla už totiž příliš cenná pro propagandu .Samozřejmě se nemohlo riskovat ,že se o ní přijde.
Byla proto vybrána do delegace ,která měla navštívit Velkou Británii,USA a Kanadu..
Ludmila to ovšem odmítla a chtěla dál bojovat.Poté co ji velení objasnilo důležitost této zahraniční mise tak Ludmila přijala.
Pavličenková odletěla přes Severní Afriku do Velké Británie,konkrétně do Londýna.Navštívila vybombardované anglické město Coventry ,kde obyvatelům tohoto města přeedala šek od sovětských spoluobčanů na obnovu města.Dál její cesta pokračovala do USA ,kde ve Washingtonu ji přijal sám prezident USA F. D. Roosevelt s Eleonor Rooseveltovou.Byla vlastně první občan SSSR ,který vstoupil do Bílého domu.
Po státech měla hodně konferencí a mítinků ,kde vykládala o hrdinství sovětských lidí a o jejích útrapách ve válce .Dále mluvila o nutnosti otevření druhé fronty ,aby se ulehčilo sovětskému lidu.Stala se miláčkem američanů.Dokonce pro ni složili piseń.Když navštívila Hollywood, tak se setkala s komikem Charlesem Chaplinem,který ji velice přátelský přijal a neskrýval k ní svůj obdiv.Dál její cesta vedla do Kanady,kde dostala dva dárky a to pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním.
Po svém návratu do Sovětského svazu již Pavličenková nebojovala.Byla moc cennou pro frontu.Stala se snajperskou instruktorkou někde u Moskvy.
25. října 1943 byla L. M. Pavličenkové udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.
Po válce dokončila univerzitu a pracovala pro vojenské námořnictvo, zúčastnila se několika mezinárodních setkání veteránů a byla též činná ve Výboru veteránů Velké vlastenecké války. V roce 1957 ji při návštěvě SSSR v rámci "oteplování" vztahů navštívila v jejím moskevském bytě Eleanor Roosveltová, se kterou se za svého pobytu ve státech velmi sblížila.
Ludmila Pavličenková zemřela 27.října 1974,kdy podlehla náhlé mozkové příhodě.
Pavličenková používala za svou zbraň pušku Mossint-Nagant, kterou později vyměnila za Tokarev SVT 40.
Tuto novinku přečetlo 68 lidí a poslali4 komentářů.
Batéria Crisbecq, ako obranná batéria z Marcouf, je jednou z batérií Nemeckého pobrežného Atlantického valu, ktorá bola v bojovej činnosti počas vylodenia Spojencov v Normandii 6. júna 1944. Batéria je situovaná severovýchodne neďaleko dedinky St. Marcouf na polostrove Cotentin, je umiestnená severne od vyloďovacej pláže Utah. Druhá pobrežná batéria, neďaleko Crisbecq je Azeville s menším dostrelom, ktorá sa nachádza neďaleko v dedinke Azeville a svoje strieľne mala nasmerované do oblasti batérie Crisbeq.
Batéria Crisbecq je postavená neďaleko od dediny Crisbeq asi 2800 metrov od pobrežia na hrebeni. Tento bod poskytoval rozhľad na celé pobrežie od St. Vaast la Hougue na sever až po Grandcamp na juhovýchode. Jej výstavba začala v roku 1942 a v júny 1944 nebola ešte dokončená. Bola skonštruovaná organizáciou Todt. Ide o námornú batériu MKB, postavenou spočiatku pod velením Kriegsmarine, ale behom roku 1943 ako aj ostatné batérie pobrežia situované ďaleko od významných prístavov prešlo pod velenie armády. Avšak dobre spojená delostreleckým pobrežným plukom.
Bola to najmocnejšia pobrežná batéria v zálive Seine mimo teda prístavov Cherbourg a Havre. Na začiatku bola vybavená šiestimi 155mm delami, ale boli premiestnené do Fontenay sur Mer a boli nahradené 4 omnoho modernejšími a väčšími 210mm delami Škoda K39/40 s dostrelom 30kilometrov. Spočiatku mali skonštruované miesto riadenia streleckých opevnení v 4 impozantných betónových kasametách typu Regelbau R683 pre 210mm dela. Rozmery kasamet boli uchvátené: 21 metrov 16 metrov a 8 metrov. Ich stavba vyžadovala 2000 metrov kubických betónu a 100 ton ocele. Strelecký uhol bol 120 stupňov.
Počas vylodenia, boli iba dve železobetónové kasamety dokončené a tri boli vo výstavbe. Delá mali chránené a štvrtá ešte nebola postavená. Batéria je pravidelne bombardovaná spojeneckým letectvom a od apríla 1944 mala vážne spomalenú výstavbu. Rýchlosť paľby diel bola dosť pomalá pretože musel byť znížený uhol na 8 stupňov aby bolo delo nabité čo vyžadovalo potom prepočítavanie uhlu streľby. Strelecký výklenok mal byť chránený pohyblivou pancierovou doskou, ale tá ešte nebola nainštalovaná počas vylodenia.
Miesto riadenia paľby obsahovalo niekoľko poschodí. Navrchu sa nachádzali pancierové kopule na vsadenie pre protilietadlovú batériu. Prvé poschodie sa skladalo z tunelového vstupu do vedúcej miestnosti pozorovateľni, prepočítavacej miestnosti a ubytovne. Na nižšom poschodí sa nachádzali tri ďalšie miestnosti chrániace prechody a ubytovne.
Batéria Crisbecq bola chránená šiestimi Francúzskymi protilietadlovými 75mm delami a tromi 20mm a jeden umiestnený na streche streleckého bunkru. Približne sedemdesiat guľometov bolo vybavených v oblasti tobrúkov, spojovacích jamách, opevnených priekopách alebo chodbách. Batéria bola obklopená stenou s ostnatého drôtu a mínovým poľom. Boli tu tiež bunkre pre personál a muníciu. Komplex chránila taktiež strelecká batéria Azeville, situovaná 2 kilometre na juhozápad, ktorá ale nemala dohľad na pobrežie.
Batéria bola obsadená a chránená vojenskou silou približne 300- 400 mužmi a veliteľom Oberleutnanat Walter Omhsen. Väčšia časť personálu bola ubytovaná v okolí batérie.
Boje behom vylodenia.
Bateria utrpela ťažké letecké bombardovanie, 598 ton bômb, v noci z 5. na 6. Júna 1944. Boli úplne zničené protilietadlové delá a mnoho vojakov, ktorý neboli v službe bolo zabitých v ubytovniach v blízkom okolí. Zatiaľ čo Nemecká posádka sa reorganizovala, bola napadnutá izolovanou skupinou z 502. pluku Amerických výsadkárov 101. divízie dopravenej letecky, ktorá mala napadnúť batériu Saint Martin de Varreville položenú od batérie Crisbecq približne 6,5 kilometra severozápadne, ale boli vysadený príliš na juhu. Útok bol zastavený a 20 Američanov padlo do zajatia. Aj cez ťažké letecké bombardovanie, zostali dve delá boja schopné a ráno 6. júna 1944 zahájili paľbu na spojenecké lode v sektore pláže Utah. Batéria potopila torpédoborec USS Corry a niekoľko iných lodí poškodila. Potom bola zaneprázdnená delostreleckým duelom s Americkými krížnikmi USS Nevada, USS Arkansas a USS Texas. Jedno delo batérie bolo poškodené o 8:00h strelou ktorá dopadla do popredia kasamety, druhé delo bolo zničené priamou paľbou do výklenku dela o hodinu neskôr. Prvé delo bolo mimo činnosť do pozajtra, ale znovu postavené do boja v čase, kedy sledovali spojenecké lode.
Ďalšiemu pozemného útoku sa batéria podrobila 7. a 8. júna 1944 s časťami jednotiek Americkej 4. divízie pechoty, ktorá sa vylodila na pláži Utah vzdialenej 3 kilometrov odtiaľ. Avšak útok nebol koordinovaný a bol zastavený posádkou námornej batérie, lebo boli posilnený jednotkami z 919. pluku Wehrmachtu. Oberleutnant Ohmsen žiadal nakoniec susednú batériu Azeville, aby zahájila paľbu na jeho batériu a tým vytlačili Amerických vojakov.
Crisbecq bola nakoniec dobitá 12. júna 1944 bez boja. Po silnom odpore, bol Ohmsen a jeho skupina na ústupe z obrannej línie ďalej na severe. Evakuovanie batérie so 78 mužmi začiatkom noci 11. júna 1944, nechávajúc za sebou 21 ranených v starostlivosti ošetrujúcich dobrovoľníkov. Batéria bola obsadená 12. Júna 1944 čelnou hliadkou 39. pluku vyslaných pre jej dobitie z 9. pešej divízie, ktorá prišla z vyloďovacej pláže Utah. Veliteľ batérie Oberleutnanat Ohmsen, bude vyznamenaný 13. júna 1944 Rytierskym krížom za odpor proti spojeneckým vojskám.
Crisbecq sa nakoniec vzdala o 8:20h 12. Júna 1944, potom Nemci nariadili svoje jednotky evakuovať v La Pernelle, medzi Quettehou a Barfleur. Prudký Nemecký odpor na okamžik zastavil spojenecký postup na sever.
Zajatý Americký vojak
Walter Ohmsen velil batérii 6. júna 1944. Jeho obrana batérie bude ocenená vyznamenaním Rytierskym krížom 13. júna 1944.Skončil v zajatí koncom júla a po vojne sa z neho stal korvetný kapitán v Nemeckom Námorníctve.
Tuto novinku přečetlo 43 lidí a poslali2 komentářů.
Většinu děčínských bunkrů tvoří klasické řopíky vzoru 1937 a jsou součástí dost impozantní sestavy. Táhnou se po pravém břehu Labe až někam k Velkému Březnu (cca dvacet kilometrů) a palebné úseky se samozřejmě kryjí. Jejich úkolem mělo být zabránit Wehrmachtu překročit Labe po plánované destrukci všech mostů a samozřejmě měly být doplněny polními postaveními. Linie nebyla nikdy dokončena, některé bunkry snad nebyly ani rozestavěny a žádný nebyl kompletně vybaven. V Děčíně se dodnes se dochovalo pět kousků, další zmizely v padesátých letech při úpravách přístavu. Možná tam dodnes jsou – jen se z nich jaksi po zvýšení břehu stal „underground“, jsou zasypané a leží na nich koleje a jeřáby. Kdo by chtěl o téhle linii vědět víc, ať si sežene knížky Zdeňka Bauera "Československé opevnění z let 1937-38 v prostoru Střekov-Děčín-Hřensko" z roku 1998, "Děčín, Děčínsko a příprava obrany za předmnichovské Československé republiky" z roku 2009 od téhož autora, anebo "Opevnění na Děčínsku" od Bedřicha Hamáka z roku 1993.
První řopík je u Staroměstského nábřeží a dnes je v relativně nejlepším stavu, protože na něj nedosáhly povodně v letech 2002 a 2006, a protože si ho nikdo nevšímá.
Palebné pole pravé střílny
Druhý bunkr je od prvního vzdálený asi sto padesát metrů po proudu Labe, v Rytířské ulici. Při povodních zaplaven byl, ale jen asi metr a půl nad střechu, a tak celkem bez úhony přežil. Dnes se kolem něj firma Shotty pokouší postavit dětské hřiště a nezbývá než doufat, že řopík je do plánů výstavby také nějakým způsobem zahrnutý. Vždyť co může být pro desetileté kluky lepší atrakcí a doupětem pro hry než opravdový bunkr z války?
Odpadkový koš na psí bobky jasně svědčí o tom, že okolí bunkru je dnes hojně využíváno místními pejskaři
Přes silnici, asi deset metrů od bunkru odnepaměti stojí hospoda Na kocandě (je ovšem známější pod přezdívkou Hovadinec) a také patří firmě Shotty. Nutno podotknout, že podnikatelský záměr „tatínek v hospodě, děti na hřišti“ zní opravdu zajímavě. Roli náhodné kolemjdoucí ochotně sehrála kamarádka Jana.
Třetí řopík stojí asi sto metrů od druhého a dnes z něj moc vidět není. Povodně ho vytrhly ze základů a postavily tak trochu naštorc. Navíc je částečně zahrnutý protipovodňovým valem (nebo co to je). Z neudržované vegetace čouhá prakticky jen jedna zeď a je docela možné, že bunkr v blízké budoucnosti zaroste kompletně.
Čtvrtý bunkr je asi o dalších sto metrů níž. V roce 2002 jej povodeň také vytrhla ze základů a posunula asi o deset metrů, k pilíři železničního mostu. Kdo chce, může ho klidně ukrást a postavit si ho na zahrádku. Stačí jen pořádný jeřáb…
Mladý muž stojící u bunkru je David a lias „Bedna“, takto spoluautor článku. V pozadí Popovický vrch (ještě o něm bude řeč v souvislosti s dalším bunkrem).
Na soutoku Labe a Ploučnice stojí pátý řopík. Unikátní na něm je, že v tomhle případě se s povodněmi počítalo, je vybaven jakousi odvodňovací šachtou a je možné, že povodně přežil jen díky ní (v roce 2002 nad jeho střechou bylo několik metrů vody). Další – a asi nikde jinde nevídanou - kuriozitkou je, že od čtvrtého řopíku je vzdálený jen dvacet metrů. Zdá se, že hlavní uzel obrany měl být právě tady .
To je ta šachta
Další děčínský bunkr je na protější straně Labe, na kraji lesa na Popovickém vrchu a přiznám se, že smysl jeho existence mi poněkud uniká. Podle názoru kamarádky Jany a jejího synka Davida čili „Bedny“ měl být jakousi pozorovací hláskou pro pravobřežní obrannou lajnu. Což o to, výhled je odtamtud opravdu mimořádný (respektive byl by, kdyby kolem nevyrostly náletové dřeviny) a bunkr stojí na opravdu nenápadném místě, kde tenkrát určitě lišky dávaly dobrou noc. Dnes sice hned za zatáčkou stojí několik ulic rodinných domků, ale první z nich se začaly stavět až v šedesátých letech. Do té doby kolem byly jen louky a zašitá malá hláska s odhodlanou posádkou a funkční vysílačkou určitě mohla poskytnout dělostřelcům neocenitelné služby. Oproti tomu kamarád Chlastík tvrdí, že bunkr nemá s válkou a pravobřežními labskými řopíky společného vůbec nic, že je to jen výsledek pitomosti nějakého idiota z civilní obrany z padesátých let. Své tvrzení opírá o fakt, že bunkr je pro předválečnou výstavbu absolutně atypický, a že žádný podobný patrně nikdy nikdo neviděl. Což je asi pravda, bunkr má tvar přibližně krychle o stranách asi dva metry a je částečně zapuštěný do země. Má jednu – a to dost úzkou – střílnu/pozorovatelnu (nebo co to je), je celý hranatý a nikde nejsou obliny tak typické pro všechny předválečné konstrukce. Střecha byla (a částečně dosud je) natřená gumoasfaltem. Základy a hlavně jejich izolaci dělal patrně nějaký fušer, protože dovnitř prosakuje voda. Bunkr dnes patrně funguje jako oblíbené místo schůzek místní mládeže, o čemž svědčí jak lavička na střeše, tak podivné fresky od lokálních hustých ganxta niggas.
Když jsem byl kluk já, tak tady pancéřové dveře ještě byly. Zdá se, že dnes je nahradil igelitový pytlík na odpadky.
Rozhled z Popovického bunkru je dnes zarostlý, tahle fotka je z jiné, nedaleké výšiny. Ale v podstatě to je fuk, takhle nějak bývalo z bunkru vidět ještě asi před dvaceti lety.
Předposlední stojící děčínský bunkřík je stará klasická práce Třetí říše. Je to typizovaný protiletecký jednomístný bunkr, o které v Čechách ještě pořád není nouze. Stojí za plotem továrny Narex. Stejný je i na nádraží, přesněji řečeno poblíž lokomotivního depa. Tam ovšem přirozeně mají přístup jen železniční zaměstnanci, a proto jeho fotku nemám.
A nakonec jedno ústní svědectví. Když se v osmdesátých letech stavěla nová hala právě pro továrnu Narex (dnes žárová zinkovna firmy Promptus), stavební dělníci narazili na základy (pravděpodobně) jakéhosi bunkru. Co to ale bylo zač a z které doby pocházel, to už asi nikdy nikdo nezjistí, protože se s ním nikdo nepáral a staré základy ustoupily nové výstavbě. Ale asi to byla poměrně bytelná konstrukce, protože sestava „jeden chlap + jedna sbíječka“ na její likvidaci pracovala od rána do večera celý měsíc! O tom se dnes asi moc neví, a proto podotýkám, že tuhle informaci mám od pana Jaroslava Bouzy, který v osmdesátých letech pracoval v Narexu jako automechanik a z nešťastníka se sbíječkou si dělal šprťouchlata, když chodil do kantýny pro svačinu.
Tož tady někde se kdysi dřel ten chlapík se sbíječkou
Tuto novinku přečetlo 108 lidí a poslali8 komentářů.
Tohtoročná Sahara sa počasím začínala podobať minulému roku...nakoniec bolo dobre, nebolo ani teplo a piesok sa až tak moc neprášil. Parádne množstvo techniky, veľa zážitkov (hlavne večerná párty zo soboty na nedeľu ), kopec srandy a najlepšie z celej akcie bolo, že som sa mohla povoziť na Fame, ktoré tak strašne zbožňujem!!!!!! Tu prikladám pár fotiek z mobilu čo som fotila, fotky z boja budú asi neskôr, pretože som mala zas kamarátov foťák, tak ho musím ponaháňať, nech mi ich dá .
Toto som našla, keď sme v stredu pripravovali zemľanku.
Taliansko, medzivojnové obdobie
Toto som tiež našla pri kosení hehe.
Trošku z prírody:
A tu som ja s mojou najväčšou láskou!
A tu som znova ja s panzerfaustom a snažím sa vyzerať drsne a aj tak s tým neviem narábať
Tuto novinku přečetlo 202 lidí a poslali10 komentářů.
Kalendář 
), kopec srandy a najlepšie z celej akcie bolo, že som sa mohla povoziť na Fame, ktoré tak strašne zbožňujem!!!!!! Tu prikladám pár fotiek z mobilu čo som fotila, fotky z boja budú asi neskôr, pretože som mala zas kamarátov foťák, tak ho musím ponaháňať, nech mi ich dá 
.
Dnes registrováno: 0
Včera registrováno: 0
Celkem registr.: 58
Členů: 0
