Po podpisu Washingtonské odzbrojovací konference se zdálo, že vznikající námořní soupeření mezi nedávnými spojenci bylo v samém zárodku zažehnáno a ušetřené prostředky bude možné použít k řešení ekonomických potíží, kterých měly všechny evropské země víc než dost. Nějaký čas bylo možné doufat, že nastává dlouhé mírové období, jež unaveným národům dopřeje zapomenout na prožité hrůzy a Evropu čeká éra klidu a prosperity. Tomu nahrávala i poválečná konjunktura, ale tu brzy vystřídala hluboká ekonomická krize, která počátkem 30. let přispěla k revizi Versailleské mírové smlouvy a vynesla do čela Německa Adolfa Hitlera. Nad naším kontinentem se opět začala stahovat válečná mračna a brzy bylo zřejmé, že se rozjíždí další kolo námořního zbrojení.
To však počátkem 20. let nemohl nikdo tušit a italská politická scéna se po uchopení moci Benitem Mussolinim zkonsolidovala a nový režim se těšil podpoře jak doma, tak v zahraničí. Po zániku rakousko-uherského loďstva se hlavním italským rivalem stala Francie. Regia Marina mohla provozovat bitevní lodě o souhrnném výtlaku 175 000 tun, ale do šrotu v rychlém sledu putovali muzeální obrněnci DANDOLO, ITALIA, RÉ UMBERTO, SICILIA, SARDEGNA, AMMIRAGLIO DI SAINT BON, EMANUELE FILIBERTO, REGINA ELENA a VITTORIO EMANUELE, zatímco několik dalších dožívalo odstaveno v přístavech. Jádro flotily tvořily dreadnoughty DANTE ALIGHIERI, GIULIO CESARE, CONTE DI CAVOUR, CAIO DUILIO a ANDREA DORIA, přičemž ve službě ještě setrvávaly starší jednotky NAPOLI a ROMA. Ve Washingtonu došlo také k vyhlášení desetiletého moratoria na stavbu bitevních lodí, ale Italové a Francouzi mohli postavit nové obrněnce o souhrnném výtlaku 75 000 tun. Této výjimku však ani jedna strana nevyužila a oba rivalové se raději soustředili na realizaci těžkých křižníků, jejichž počty Washingtonská konference nijak neregulovala.
Lehká děla na střechách dělových věží
Stávající bitevní lodě bylo ale možné modernizovat, čemuž se Francouzi a Italové průběžně věnovali už od počátku 20. let. CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE po provedených úpravách nesly třináct kanónků kalibru 76 mm, určených k odrážení útoků torpédových plavidel, které byly všechny namontovány na střechách dělových věží a nově dostaly vlastní systém řízení palby. Určité změny prodělala i protiletadlová výzbroj, jíž nyní tvořilo šest děl ráže 76 mm a dva 40mm automaty; tyto zbraně Italové umístili volně na palubu a lodní nástavby. Během první světové války se ukázal význam letectva pro námořní válčení, takže obě jednotky dostaly po jenom létajícím člunu Macchi M 18. Jednalo se o třímístný dvojplošník vyzbrojený jedním kulometem ráže 7,7 mm a čtyřmi pumami zavěšenými pod spodním křídlem. Tento typ měl primárně sloužit k leteckému průzkumu, ale v případě potřeby mohl posloužit i k útokům na nepřátelské ponorky a hladinová plavidla. Jednalo se o stroj o maximální vzletové hmotnosti 1785 kg, jehož dolet činil 1000 km a rychlost nepřekračovala 187 km/ hod.
Změnila se i silueta popisovaných lodí, neboť původní přední trojnožkový stožár byl ve výšce několika metrů odříznut, předělán na čtyřnožkový a posunut dopředu. Od tohoto opatření si konstruktéři slibovali usnadnění práce s dálkoměry, protože jejich dosavadní stanoviště často oslepoval kouř z prvního komínu. Obě jednotky také dostaly nový centrální systém řízení palby domácí provenience (Salvanini), což byl značný pokrok oproti dosavadní praxi.
Létající člun po startu z bitevní lodě Conte di Cavour
Po mírovém řešení sporu s Řeckem čekala bitevní lodě třídy CONTE DI CAVOUR klidná služba, během níž neopouštěly Středozemní moře. V listopadu 1923 GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR doprovázeli španělské lodě dopravující do Itálie krále Alfonse XIII. na přátelskou návštěvu. Následující rok se naopak vydal do Španělska italský král Viktor Emanuel III. a v jeho flotile nechyběly ani DANTE ALIGHIERI, CAIO DUILIO a CONTE DI CAVOUR. Všechny italské dreadnoughty prodělaly v r. 1924 velké námořní manévry u pobřeží jižní Sicílie a obě popisované jednotky absolvovaly následující rok ještě dvě menší domácí přehlídky. CONTE DI CAVOUR dopravil v r. 1926 Mussoliniho do Libye a o něco později obrněnec zavítal i na Maltu. Vůdce italských fašistů uspořádal v r. 1927 námořní přehlídku v Ostii, kde před ním defilovaly mj. i bitevní lodě ANDREA DORIA, CONTE DI CAVOUR a DANTE ALIGHIERI. V čele Regia Marina stál v r. 1926 viceadmirál Simonetti, který svoji vlajku vyvěsil na obrněnci CONTE DI CAVOUR a jádro loďstva stále tvořila formace pěti dreadnoughtů.
Nehledě na Mussoliniho velmocenské ambice muselo námořnictvo ve druhé polovině 20. let prodat do šrotu nejen obstarožní jednotky ROMA a NAPOLI, ale 1. listopadu 1928 vyšel královský dekret č. 2601, kterým byl ze seznamu válečných lodí vyřazen i DANTE ALIGHIERI. K tomuto bolestnému rozhodnutí dohnala Italy neutěšená finanční situace, neboť rozpočet válečného námořnictva na období 1928 a 29 byl stanoven na 1 151 782 030 lir, což bylo o 67 188 600 méně než v předchozích dvou letech. Naopak prosperovala civilní flotila čítající tehdy 1429 plavidel (nad 100 BRT) o souhrnné hrubé prostornosti 3 483 383 BRT, což představovalo 5,5 % celosvětové tonáže. Úsporná opatření se dotkla i jednotek GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR, které byly z aktivní služby vyřazeny, přičemž první sloužila k výcviku dělostřelců a druhá zůstala v rezervě. Změnila se i organizační struktura válečného loďstva, které se od 16. března 1928 dělilo na I. eskadru se základnou v La Spezia a II. eskadru operující z Tarentu, ve které sloužily i zbývající dreadnoughty.
Nerealizovaná projektová studie italské bitevní lodě
Pro nedostatek financí se neuskutečnila ani plánovaná stavba nových bitevních lodí, které Regia Marina povolovala smlouva z Washingtonu. Konstrukční tým pod vedením inženýra Puglieseho předložil dva projekty; první předpokládal stavbu tří jednotek o výtlaku 23 000 tun, nesoucích šest děl kalibru 381 mm, zatímco druhý jen dvou plavidel, ale zato o výtlaku 35 000 tun a s primární výzbrojí šesti děl ráže 406 mm. V té době začali s projektováním nových bitevních lodí i Francouzi, což vyvolalo nelibost Velké Británie, která se snažila oba středomořské rivaly přimět k přijetí závazku nestavět obrněnce s výtlakem nad 25 000 tun, jejichž výzbroj by nepřekročila ráži 305 mm.
Z tohoto důvodu iniciovali Britové jednání v Ženevě (r. 1927), ale Paříž i Řím tato omezení odmítli. Dotčení Italové a Francouzi o tři roky později v podstatě sabotovali i námořní konferenci v Londýně. Britové se s nimi ještě neúspěšně pokoušeli dohodnout na vlastní pěst, ale ti zůstali ke všem návrhům hluší a naopak sami mezi sebou vedli separátní jednání o stavbě nových bitevních lodí. Tehdy se však z USA do Evropy přelila hospodářská krize a zdálo se, že nedostatek financí zadusí probuzené námořní ambice obou středomořských soupeřů. Z letargie se Regia Marina probrala teprve počátkem 30. let, kdy Francouzi jako odpověď na německé kapesní bitevní lodě schválili realizaci bitevního křižníku DUNKERQUE a později i sesterského STRASBOURGU. Francouzské jednotky vysoce převyšovaly stávající italské dreadnoughty, a protože projektování a realizace nových obrněnců (v r. 1933 se zvažovala stavba bitevního křižníku o výtlaku 26 500 tun, vyzbrojeného osmi děly ráže 343 mm), by trvaly neúnosně dlouho, rozhodli se Italové jako odpověď radikálně modernizovat nejprve CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE, po nichž měly podobnou přestavbu prodělat i zbývající bitevní lodě.
Generální přestavba
Plán modernizace vypracoval tým odborníků z Výboru pro projektování válečných lodí (Comitato Progetto Navi) pod vedením inženýra Francesca Rotundiho (měl i hodnost generála). GIULIO CESARE od 25. října 1933 přestavovala janovská loděnice Cantieri del Trieno, zatímco sesterské jednotky se 1. října 1933 ujala společnost Cantieri Riuniti dell´ Adriatico v Terstu. Tam slovy Tarase „odstranili všechny nástavby, dělové věže, středorážní dělostřelectvo, část pancéřování, stroje, kotle a přistoupili k přestavbě trupu.“ Podle Rotundiho záměru měla vlastně vzniknout úplně nová plavidla, neboť bylo zaměněno 60 % původních komponentů, což znamená, že rozsah přestavby neměl ve světě obdobu. Radikálně se změnil vzhled obou lodí, které dostaly nové stožáry, komíny a nástavby, takže ruský spisovatel Dašjan mohl napsat, že „místo typických dreadnoughtů s dvojicí od sebe vzdálených komínů a poměrně malými nástavbami v r. 1936 loděnice opustily moderní jednotky s blízko u sebe posazenými komíny (...) a elegantní „jachtařskou“ přídí“. Standardní výtlak teď dosahoval 28 455 tun (CONTE DI CAVOUR 27 726) a plný 29 100, respektive 29 032 tun. Délka mezi svislicemi činila 168,96 m, zatímco maximální 186,40 m. Největší šířka přesahovala 28 m a ponor 10 m. Bohužel italské lodě nevynikaly stabilitou a kvůli odstranění jednoho páru lodních vrtulí možná došlo i ke zhoršení manévrovatelnosti.
Inženýr Rotundi
V zadolodí se vypínal mohutný trojnožkový bojový stožár s výložníkem, ale vepředu konstruktéři umístili pouze jednoduchý signalizační stožár. Oba komíny (přední o něco vyšší) posunuly do středolodí odkud zmizela prostřední dělová věž a mezi prvním komínem a dvojicí předních dělových věží vyrostla vysoká desetipodlažní nástavba charakteristická pro italské bitevní lodě z období druhé světové války. Mezi zadním komínem a bojovým stožárem vznikl prostor pro motorové lodice. Hlavní paluba se rozšířila a lodě se také prodloužily protože vepředu přibyla celá jedna sekce. Boky nad vodoryskou a nástavby obdržely světle šedý nátěr, kdežto podvodní části trupu cihlově červený, popřípadě tmavě zelený.
Největší slabinou italských bitevních lodí byla od samého počátku jejich pasivní ochrana, takže jedním z hlavních cílů nákladné modernizace muselo být její posílení. Hmotnost pancířů sice vzrostla o 1000 tun (také se uvádí 3000), jenomže k jejich výměně došlo pouze částečně. Proto hlavní boční pás zůstal zachován v původní podobě a i nadále jej tvořil kolmý pancíř silný maximálně 250 mm, který však kvůli zvýšení výtlaku zmizel pod hladinou a nemohl efektivně plnit svoji funkci. Určité vylepšení představovalo zřízení citadely ve středolodí mezi hlavní a spodní palubou, jejíž stěny dosahovaly tloušťky 70 mm.
Schéma pancéřování bitevní lodě Giulio Cesare
Mnohem více pozornosti věnovali Italové posílení horizontální ochrany, protože starý systém pancéřových palub nemohl poskytnout dostatečnou záštitu před leteckými útoky. Spodní paluba měla nyní tloušťku od 24 do 50 mm a skosené segmenty 41 mm. Hlavní pancéřová paluba byla ve středolodí nad magacíny zesílena na 100 mm (70+18+12) a nad strojovnami na 80 mm, ale v předo a zadolodí zůstala její tloušťka 31 mm. Horní paluba byla silná od 43 do 8 mm a 32mm pancíř kryl také střechu nástavby kolem komínů. Italové odmítli jinde praktikovaný systém dvou pancéřových palub, přičemž účelem horní bylo přivést dopadající granáty a pumy k výbuchu, a silnější spodní měla ochránit životně důležité prostory. Zdejší bitevní lodě dostaly tři pancéřové paluby, což znamená, že např. muniční sklady shora krylo celkem 167 mm pancíře, ale efektivitu zeslabovala skutečnost, že žádný plát nebyl silnější než 70 mm.
Změnilo se i pancéřování dělových věží, jejichž čela byla zeslabena na 240 mm, ale střechy naopak zesíleny na 110 až 140 mm. Barbety měly i nadále stěny silné 280 (?) mm, ale jejich ochranu vylepšil prstenec silný 50 mm. Věže středních děl měly sílu 120 mm (také se udává 85 mm), stejně jako jejich redukované barbety. Velitelská věž dostala stěny silné 260 mm, střecha dosahovala tloušťky 120 mm a podlaha 100 mm. Komunikační šachtu o průměru 1 m krylo 100 mm oceli a velitelský můstek měl stěny silné od 32 do 48 mm. Záložní stanoviště zaměřování primárních děl kryly 220mm pancíře.
Italský konstruktér Umberto Pugliese
Italské bitevní lodě původně postrádaly speciální ochranu trupu pod čarou ponoru, takže zásah torpéda pod boční pancéřový pás mohl přivodit jejich zkázu. Moderní torpéda se stávala hrozivou zbraní, a když byly zkonstruovány první torpédové bombardéry, bylo zřejmé, že zastaralé obrněnce je nutné přestavět takovým způsobem, aby dokázaly této zbrani čelit. Většina námořních mocností vybavovala kapitální jednotky speciální protitorpédovou obšívkou, která však zvyšovala hydrodynamický odpor, což zákonitě vedlo ke snížení rychlosti. Proto Italové použili vlastní systém vyvinutý inženýrem Umbertem Pugliesem, který František Novotný popsal následovně: „Podél boků se u dna uvnitř lodí táhl ocelový válec o průměru 3,60 - 3,75 m, rozdělený vodotěsnými přepážkami. Zůstával prázdný, aby při eventuálním zásahu torpédem mohl pohltit energii výbuchu a uchránit vnitřní životně důležité části lodí před poškozením střepinami, tlakovou vlnou a dalšími následky exploze.“ Ty válce byly ve skutečnosti dva; vnější býval naplněn palivem a sladkou vodou, kdežto vnitřní zůstával prázdný a dělil se na šestnáct sekcí. Náklon způsobený vniknutím vody do vnitřního válce mělo kompenzovat zaplavení oddílů v dvojitém dně na protilehlém boku.
Pugliese s tímto řešením přišel už koncem první světové války a později bylo odzkoušeno na tankerech BRENNERO a TARVISIO. Jeho princip spočíval v tom, že následky exploze hlavice torpéda (údajně až do ekvivalentu 350 kg TNT) měly být zachyceny v dostatečné vzdálenosti od vnitřní stěny vnějšího válce, jež sloužila jako protitorpédová hráz podkovovitého tvaru o síle 40 mm. Na vnější válec se napojovaly skosené segmenty pancéřové paluby, ale nevýhodou systému bylo to, že se táhl jenom ve středolodí (mezi 50 a 172 žebrem) a neposkytoval žádnou ochranu proti později zavedeným magnetickým torpédům vybuchujících pod lodním kýlem.
Vnikající vodu mohla odstraňovat čerpadla, která dokázala za hodinu odčerpat 1800 metrů krychlových vody a dalším ochranným prvkem bylo dvojité dno a lodním trupem procházelo 34 příčných vodotěsných přepážek, které však pohříchu často nedosahovaly až k horní palubě, tudíž se přes ně v případě většího zaplavení mohla přelévat voda, podobně jako při potopení legendárního TITANICU. Další nebezpečí představovalo přes 200 nejrůznějších okének v lodních bocích, které se často nalézaly jen těsně nad vodoryskou.
Protitorpédový systém Pugliese
Vzato kolem a kolem, modernizace sice vylepšila pasivní ochranu, ale italské jednotky se v tomto směru přesto nemohly měřit ani s mnoha staršími bitevními loděmi, nehledě na skutečnost, že ve druhé polovině 30. let již všechny mocnosti projektovaly nové obrněnce stavěné na základě nejnovějších bezpečnostních standardů. Vzhledem k požadavku na vysokou rychlost a k poměrně malým rozměrům skoro 20 let starých plavidel, však italští konstruktéři těžko mohli zvolit nějaké zásadně lepší řešení. Horizontální pancéřování posílili na dostatečnou úroveň, ale vertikální se příliš nezměnilo a rozhodně nemohlo zajistit adekvátní ochranu proti moderním těžkým kanónům, tím spíše, že kvůli přechodu na naftové vytápění odstranili boční uhelné jámy a při náklonu pouhých 4,5 stupňů zmizel i horní boční pás pod hladinou. Ani protitorpédový systém Pugliese nesplnil očekávání a v průběhu druhé světové války se ukázaly jeho slabiny.
Zásadním způsobem se změnila hlavňová výzbroj. Původní kanóny kalibru 305 mm už byly ve 30. letech naprosto nevyhovující a ostatní mocnosti bitevní lodě s touto výzbrojí většinou dávno sešrotovaly. Italové sice tehdy započali s vývojem nových námořních děl ráže 381 mm, jenomže jednak nikdo nemohl zaručit, že budou k dispozici včas a hlavně jejich instalace na lodě třídy CONTE DI CAVOUR by byla technicky těžko proveditelná. Stávající dělové věže a barbety prostě nebyly konstruované pro tyto zbraně a pokud by se je přesto povedlo usadit, musel by se snížit jejich počet v každé věži. Proto italští konstruktéři opět sáhli po jinde nevídaném řešení a rozhodli se původní děla převrtat na ráži 320 mm.
Jelikož hlavním cílem přestavby bylo získat lodě srovnatelné s francouzskou třídou DUNKERQUE nesoucí osm kanónů kalibru 330 mm, jevila se 320mm děla jako dostatečná a patřičná úprava mohla ušetřila hodně peněz. Jenomže existovalo riziko, že se převrtání nepovede, neboť původní kanóny britské provenience byly tzv. drátěné konstrukce a nešetrný zásah je mohl úplně znehodnotit. Při převrtání bylo nutné odstranit několik vrstev těchto „drátů“ a částečně je nahradit jinou vložkou. Náročného úkolu se ujaly zbrojovky Ansaldo (GIULIO CESARE) a O.T.O. (CONTE DI CAVOUR), jejichž pracovníci odvedli dobrou práci, díky čemuž kanóny neputovaly do starého železa, ale mohly se vrátit na popisované lodě.
Přední dělové věže
Upravená děla se označují jako model 1934 o délce hlavně 44 ráží. Jejich hmotnost činila 64 000 kg a vystřelovala projektily dvou typů; protipancéřové vážily 525 kg a tříštivé 470 kg (Patjanin uvádí 458). Dostřel se při palbě protipancéřovým granátem díky elevaci zvýšené na 27 stupňů zvětšil na úctyhodných 28 600 m a kadence dosahovala dvou výstřelů za minutu. Výmetná nálož vážila 175 kg a úsťová rychlost činila 830 metrů za sekundu. Pochopitelně se zmenšila životnost hlavně (přesněji její duše) na zhruba 150 výstřelů. Místo původního britského korditu začali Italové výmetné nálože vyrábět z vlastních třaskavin dvou různých druhů a každá loď jich nakládala 2600 dávek. Při jejich použití však z hlavní vyšlehával daleko viditelný plamen, jenž v noci prozrazoval polohu italských lodí.
Vezenou zásobu střeliva pro těžká děla tvořilo 800 nábojů v magacínech pod každou věží, které bylo možné v případě ohrožení během čtvrt hodiny zatopit vodou. K dělům je dopravovaly elektricky poháněné muniční výtahy a korečkové dopravníky. Protože došlo k odstranění prostřední dělové věže, nesly lodě deset těžkých zbraní usazených do dvou třídělových a stejného počtu dvoudělových věži, jejichž hmotnost byla 745 a 548 tun. Známá jsou jako model 1934 a ovládala se elektricky. K zaměřování primární artilerie sloužila dvojice dálkoměrů se základnou 7,2 m, které stály na střeše příďové nástavby (23 m nad hladinou) a v druhém patře této nástavby umístil konstruktér centrální systém řízení palby dodaný společností Galileo. Za zadní stěnou dělových věží č. 2 a 3 bylo stanoviště mladších dělostřeleckých důstojníků, kteří odtud v případě vyřazení centrálního systému mohli odděleně řídit palbu dvojice věží na přídi a na zádi, k čemuž disponovali vlastními systémy řízení palby a 9m dálkoměry.
Kompletně byla vyměněna sekundární artilerie tvořená původně osmnácti děly ráže 120 mm usazenými v bočních kasematách. Lodě obdržely dvanáct nových kanónů stejného kalibru, ale s nepoměrně větším dostřelem. Jednalo se o děla dodaná zbrojovkou O.T.O. označovaná jako model 1933. Délka hlavně činila 50 ráží a jejich hmotnost byla 3360 kg. Kadence dosahovala 6 výstřelů za minutu a díky elevaci 42 stupňů činil dostřel více než 19 km. Úsťová rychlost přesahovala 920 metrů za sekundu a střílelo se buďto protipancéřovými a nebo tříštivými granáty. Děla usadili do šesti dvojhlavňových věží usazených ve středolodí, přičemž první pár stál na úrovni předního komínu, prostřední zadního komínu a poslední mezi druhým komínem a zadním stožárem. Prostřední věže vážily 48,8 a zbývající 34 tun. K zaměřování sloužil systém řízení palby Galileo umístěný ve větších věžích, kde byly i 5metrové dálkoměry, kdežto v ostatních jenom 3metrové. Vezenou zásobu munice tvořilo 2900 granátů.
Bitevní loď Ostfriesland po zásahu leteckou pumou
Už v r. 1921 dokázali američtí piloti pod vedením generála Mitchella potopit bývalou německou bitevní loď OSTFRIESLAND, a třebaže někteří námořní znalci výsledky tohoto experimentu zpochybňovali, bylo zřejmé, že před letectvem je nutné chránit i silně pancéřované obrněnce. Proti blížícím se vzdušným formacím se sice dala použít i děla ráže 120 mm, ale primárně měly k tomuto účelu sloužit nejrůznější specializované zbraně. Jednotky třídy CONTE DI CAVOUR dostaly osm kanónů kalibru 100 mm a délce hlavně 47 ráží. Zhotovila je společnost O.T.O. a jsou známá jako model 1928, ale ve skutečnosti se jednalo o mírně inovovanou napodobeninu proslulých „škodováckých“ kanónů, které Italové získali po první světové válce. Hmotnost těchto zbraní byla 2177 kg a vystřelovala projektily vážící 13,8 kg. Úsťová rychlost dosahovala 850 metrů za sekundu a výškový dostřel při elevace 85 stupňů činil 15 240 m. Spárovaná děla byla usazena na čtyřech štítovaných palpostech v blízkosti dvoudělových věží hlavního kalibru. Nevýhodou byla nízká kadence (kolem 8 výstřelů za minutu), takže nemohla sama o sobě zajistit dostatečnou ochranu před leteckými útoky. Zásobu munice tvořilo 3850 granátů třech typů.
Dále nesly italské bitevní lodě dvanáct 20mm automatických kanónů dodaných zbrojovkou Breda. Délka hlavně byla 54 ráží a jejich hmotnost dosahovala 277 kg. Úsťová rychlost činila 800 (také se uvádí 830) metrů za sekundu a výškový dostřel při elevaci 80 stupňů přesahoval 4000 m. Kadence závisela na vycvičenosti obsluhy a pohybovala se v rozmezí od 120 do 140 výstřelů za minutu. Používaly se dva druhy munice a pro každé dělo se nakládalo 1500 kusů. I tyto automaty se montovaly po dvojicích na zvláštní palposty usazené na palubě ve středolodí. Protiletadlovou výzbroj doplňovalo šest kulometných dvojčat Breda model 1931 umístěných na střechách dělových věží a na zadním stožáru. Jejich ráže byla 13,2 mm, rychlost střelby dosahovala asi 400 výstřelů za minutu a výškový dostřel 3200 m.
Bitevní křižník Dunkerque
I přes redukci počtu primárních děl došlo díky těžším granátům k nárůstu hmotnosti boční salvy na 5250 kg, zatímco směrem v podélné lodní ose činila tato hodnota 2625 kg. Tím Italové překonali třídu DUNKERQUE (boční salva 4570 kg), ale francouzské bitevní křižníky mohly směrem vpřed střílet ze všech osmi děl. Narostla i výkonnost sekundárního a terciálního dělostřelectva, ale třebaže protiletadlová výzbroj vypadá impozantně, ve skutečnosti neodpovídala dobovým potřebám a v průběhu druhé světové války byla změněna. Rozpaky vyvolává i použití převrtaných děl ráže 320 mm, které se sice kromě kratšího dostřelu svými parametry zhruba vyrovnaly francouzským kanónům kalibru 330 mm, jenomže tato ráže nemohla stačit na žádné moderní bitevníky s výjimkou právě francouzské třídy DUNKERQUE a německé SCHARNHORST, jenomže mezi potenciální soupeře Regia Marina patřila i Velká Británie, jenž provozovala řadu bitevních lodí s děly ráže 381 a 406 mm, proti nimž byly italské jednotky prostě slabé.
Typickým rysem italské konstrukční školy byla snaha o dosažení vysoké rychlosti, a proto je pochopitelné, že se inženýr Rotundi a jeho tým snažili posílit výkon pohonného mechanizmu tím spíše, že se lodě třídy CONTE DI CAVOUR měly poměřovat s francouzskými bitevními křižníky. Odstranění střední dělové věže i s veškerým příslušenstvím (barbety, muniční výtahy, magacíny) uvolnilo dostatek prostoru pro instalaci moderní pohonné jednotky. Staré turbíny a kotle Italové odstranili a nainstalovali místo nich nové. Každá z popisovaných lodí nyní nesla dvě skupiny turbín typu Belluzzo, pro něž vyrábělo páru osm vodotrubných kotlů Yarrow s pracovním tlakem 22 atmosfér. Každá skupina čítala jednu vysokotlakou a dvě nízkotlaké turbíny a ke každé se mohla přivádět pára z kteréhokoliv kotle. Výkon turbín se převáděl na dvojici lodních vrtulí se třemi lopatkami.
Projektovaný výkon měl v úhrnu činit 75 000 koňských sil, ale při zkušebních plavbách dosáhl CONTE DI CAVOUR při zvýšeném tahu krátkodobě 93 433 koní (GIULIO CESARE dokonce 93 490), což umožňovalo dosažení rychlosti přes 28 uzlů. V reálných podmínkách to ovšem nebylo více než 27 uzlů a tato hodnota se postupně vlivem opotřebení snižovala. Přesto ještě počátkem druhé světové války dokázaly obě jednotky vyvinout dobrých 26 uzlů, jenomže koncem roku 1941 kvůli nedostatečné údržbě už jen 24. K dosažení vysoké rychlosti pomáhala i „kliprová“ příď zmenšující hydrodynamický odpor, absence obvyklé protitorpédové obšívky a instalace tzv. Taylorovy hrušky, jež měla snižovat vlnový odpor.
Plánek bitevní lodě Giulio Cesare po generální modernizaci
Vytápění kotlů bylo v souladu s dobovými požadavky výhradně naftové, což pro obsluhy představovalo vítanou změnu, neboť mohly pracovat v nepoměrně komfortnějším prostředí a posádkám lodí odpadlo nenáviděné nakládání uhlí. Kromě 466 tun sladké vody pro kotle mohla každá loď natankovat 2472 tun nafty uložené dílem v dvojitém dnu a dílem ve vnějším válci Puglieseho ochranném systému. To při ekonomické 13uzlové rychlosti umožňovalo doplavbu 6400 námořních mil (při 18 uzlech 5220), ale po zvýšení rychlosti na 20 uzlů to už bylo jen 3100 mil a při plavbě plnou parou 1700. Rychlost byla největší devízou italských konstrukcí, které v tomto směru překonávaly všechny modernizované francouzské a britské bitevní lodě (s výjimkou bitevních křižníků), ale za moderní třídou DUNKERQUE pokulhávaly o několik uzlů. Naopak akční rádius zaostával za konkurencí, jenomže hlavním operačním prostorem Regia Marina bylo Středozemní moře (zejména jeho centrální část) a s tím, že by během války bitevní lodě působily např. na Atlantickém nebo Indickém oceánu se nepočítalo a doplavba odpovídala těmto požadavkům.
Elektrická síť měla napětí 110 voltů a elektřinu vyráběly dva díeselgenerátory a stejný počet turbogenerátorů. Nouzové osvětlení mělo fungovat nezávisle a proto je napájely akumulátory. Lodě nesly čtyři reflektory typu Galileo a novou radiostanici.
Posádku tvořilo 36 důstojníků a 1200 námořníků, jenomže tyto tabulkové počty se často měnily a pokud loď sloužila jako vlajková, rozhojnil posádku i admirál a jeho štáb. Admirál a důstojníci bydleli v souladu s tradicí na zádi a tam také konstruktér umístil důstojnický klub, zatímco mužstvo mělo ubikace rozmístěné po celé lodi.
Část posádky na zádi Giulia Cesara
GIULIO CESARE se vrátil do služby v červnu a CONTE DI CAVOUR v říjnu 1937 a ještě téhož roku putovaly do stejných loděnic ANDREA DORIA a CAIO DUILIO, aby se podrobily téměř identické přestavbě. Nákladnou modernizaci první dvojice lze vzhledem k situaci v první pol. 30. let pokládat za odůvodnitelnou a její výsledky za zdařilé. Regia Marina získala rychlé bitevní lodě s posílenou výzbrojí, pancéřováním a zlepšenou protitorpédovou ochrannou, které se však přesto mohly měřit toliko s dalšími veterány konstrukčně vycházejícími z období první světové války. Jenomže už v r. 1937 uvedli Francouzi do služby DUNKERQUE, který se stal první bitevní lodí stavěnou na základě nejnovějších požadavků, takže je pochopitelné, že překonával i modernizované jednotky třídy CONTE DI CAVOUR. DUNKERQUE měl maximální výtlak 35 500 tun, výzbroj složenou z osmi kanónů kalibru 330 mm a šestnácti ráže 130 mm a při zkušebních plavbách dokázal krátkodobě vyvinout úžasnou rychlost 31 uzlů. Dokonalejší bylo i pancéřování. Boční pás byl sice silný jenom 241 mm, jenomže nebyl kolmý, ale skloněný pod úhlem necelých 12 stupňů, takže poskytoval lepší ochranu. Tloušťka hlavní pancéřové paluby někde činila až 140 mm a čela věží hlavního kalibru měla sílu 330 mm. Francouzi používali i lepší způsob ochrany trupu pod vodní hladinou tvořený třemi protitorpédovými hrázemi.
Třída DUNKERQUE ještě splňovala omezení dohodnutá v Londýně, jenomže v polovině 30. let proběhla další námořní konference, jejíž krach do budoucna otevřel případným zájemcům cestu k realizaci bitevních lodí bez jakýchkoliv limitů. Proto Francouzi začali chystat stavbu dvou jednotek třídy RICHELIEU s plným výtlakem přes 47 000 tun a s těmito giganty se zmodernizované italské dreadnoughty utkat nemohly. I proto se nad smysluplností následující přestavby jednotek třídy ANDREA DORIA vznáší pochybnosti, protože koncem 30. let už muselo být zřejmé, že Italové takto nezískají lodě souměřitelné s potencionálními konkurenty a lze souhlasit s publicistou Michajlovem, který tvrdí, že pokud by vynaložené prostředky raději investovaly do urychlení stavby nových bitevních lodí mohli nejpozději v roce 1941 provozovat všechny čtyři moderní jednotky třídy VITTORIO VENETO.
Zmodernizované bitevní lodě Conte di Cavour a Giulio Cesare
Zmodernizované italské dreadnoughty tak na Středozemním moři překonávaly pouze staré francouzské třídy COURBET a JEAN BART. Naštěstí italská čtveřice alespoň rychlostně převyšovala i tehdejší britské bitevní lodě, takže Italové mohli v eventuálním souboji nejprve využít svá dalekonosná děla a v případě nutnosti boj přerušit a uniknout, kteréžto taktiky se jejich velitelé během druhé světové války úzkostlivě drželi při každém souboji s Royal Navy.
Kariéra před druhou světovou válkou
Během čtyř let, které jednotky třídy CONTE DI CAVOUR strávily v loděnicích, se v Evropě radikálně změnila politická situace. Jestliže v r. 1933 se jako největší problém jevila vleklá hospodářská krize, nyní už reálně hrozilo propuknutí dalšího velkého konfliktu a mnozí politici hlasitě chřestili zbraněmi. Největší hrozbu představovalo nacistické Německo a fašistická Itálie, které se nijak netajily plány na další výboje. Musssolini v r. 1935 napadl Habeš, která byla přeměněna na italskou kolonii a Hitler o rok poději obsadil Porýní. Téhož roku také vypukla krvavá občanská válka ve Španělsku, kde se Berlín a Řím vojensky angažovaly na podporu generála Franka (Italové nacionalistům předali i několik válečných lodí). Mussolini budoval válečné loďstvo k podpoře italské expanze a sám na jeho adresu prohlásil: „Nic na světe se neodehraje bez účasti válečného loďstva. Námořnictvo během míru určuje postavení země ve světové hierarchii a za války zaručuje svobodu konání na moří, což téměř vždy rozhoduje o vítězství pozemních sil.“
Mussolini na palubě italské bitevní lodě
Itálie a Německo podepsali spojeneckou smlouvu a Adolf Hitler se v r. 1938 vydal na přátelskou návštěvu svého nejsilnějšího spojence a 5. května se v Neapoli stal čestným hostem při velké námořní přehlídce. Oba diktátoři měli slabost pro bitevní lodě a tuto událost sledovali z paluby CONTE DI CAVOURA. Mussolini situace využil k prezentaci obou zmodernizovaných jednotek, které se toho dne staly hlavní atrakcí a sklidily obdiv široké veřejnosti. Potěšený diktátor chtěl pýchu svého námořnictva předvést i v zahraničí, takže obě lodě ještě téhož roku navštívily Maltu a několik jugoslávských přístavů a CONTE DI CAVOUR v létě 1939 demonstroval sílu Regia Marina v přístavech Palma de Mallorca, Lisabon a Tanger.
Italské válečné námořnictvo se společně s francouzským dělilo o čtvrtou až pátou příčku na světě a v oblasti Středozemního moře bylo nejsilnější. V r. 1935 nosilo jeho uniformu 2964 důstojníků a zhruba 50 000 poddůstojníků a námořníků. I přes Mussoliniho přízeň však zaostávalo v zavádění nejmodernější techniky. Ani bojová připravenost posádek na moderní válku nebyla na výši, v čemž se však italští námořníci příliš nelišili od většiny svých protějšků, takže Walter. J. Boyne mohl obecně konstatovat: „že i přes léta výcviku se příslušníci válečného námořnictva učili bojovat teprve v bitvě a velké plány a přesný výcvik předválečných let byly nakonec většinou tak zbytečné jako nekonečné cídění mosazi.“
První větší zkoušku prodělala Regia Marina v letech 1935 a 1936, kdy zajistila bezproblémový převoz armádních transportů a vojenského materiálu (přes 4 milióny tun) na habešské bojiště, ale náklady na tento konflikt spolykaly z jejího rozpočtu 725 miliónů lir.
Giulio Cesare
Výdaje na válečné námořnictvo i proto postupně narůstaly z 1,25 miliardy uvolněných mezi roky 1931 až 1934, na 1,3 miliardy určené pro období 1935 až 1936 a v následujících dvou letech to už bylo celých 1,609 miliardy lir. Hlavními základnami Regia Marina byly už delší čas La Spezia a Tarent, ale námořnictvo využívalo (a nově budovalo) i např. báze v Neapoli, Livornu, Cagliari, Palermu. Messině, Pule, Benátkách a na ostrově Pantelleria. K dispozici mělo i základny v koloniích jako kupř. přístavy na ostrově Leros, v Masawě, Tripolisu a Mogadišu. Jádro loďstva tvořila I. eskadra pod velením viceadmirála Riccardiho, kam patřily i GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR. I. eskadra operovala z Tarentu, kde bylo i potřebné technické zázemí jako dva suché doky (jeden pro bitevní lodě) a tři doky plovoucí.
Dobytí Habeše a vytvoření Italské východní Afriky nemohlo uspokojit Mussoliniho ambice a diktátor začal pošilhávat po dalších územích nejen v Africe, ale i na Blízkém východě a Balkánském poloostrově, což naráželo na odpor Francie a Velké Británie, které se také společně postavily proti požadavku Italů na získání podílu ve Společnosti Suezského kanálu. Nejvíce třecích ploch vznikalo mezi Paříží a Římem, protože Italové by ke své říši rádi připojili i Džibuti, Tunis a Korsiku, ale aktivněji proti jejich požadavkům paradoxně vystupovali Britové, kteří krátce po napadení Habeše uvedli do pohotovosti svoje posílené Středomořské loďstvo, ale zakázat italským lodím proplouvat Suezem se neodhodlali. Mussolini zatím nehodlal riskovat válečný konflikt s Francií a Británií, takže uskutečnění většiny požadavků odložil na příhodnější dobu a rozhodl se prozatím k agresi na Balkánském poloostrově.
Conte di Cavour na Maltě
Jeho další obětí se měla stát malá a zaostalá Albánie, která ostatně už dlouho patřila do italské zájmové sféry a zdejší král zařídil, aby Albánie 10. října 1935 jako jedna z mála zemí nehlasovala v Lize národů pro uvalení hospodářských sankcí na Itálii. „Odměny“ se měl dočkat o několik let později, když obdržel ultimátum požadující souhlas s okupaci země italskými vojsky. Král Zogu I. ultimátum odmítl a Mussolini se rozhodl spor vyřešit silou. Reakce ostatních evropských mocností se obávat nemusel, protože si předem zajistil Hitlerův souhlas a každý se mohl nedávno přesvědčil, že Francouzi a Britové dokázali v zájmu zachování míru obětovat nejen Habeš, ale i svého československého spojence.
Invazní flotila čítající padesát parníků opustila 6. dubna 1939 Tarent, Brindisi a Bari a zamířila na východ. Mussolini celou operaci pojal opravdu velkoryse a hodlal jí využít k demonstraci síly své armády a loďstva. Proto se ve čtyřech albánských přístavech mělo vylodit 38 000 vojáků pod vedením generála Guzzoniho, které kromě 150 tanků a obrněných vozidel podporovaly i značné letecké a námořní síly. Regia Marina vyčlenila pro tuto operaci nejen bitevní lodě CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE, ale i čtyři těžké a stejný počet lehkých křižníků, dvanáct torpédoborců, čtyři torpédovky a další pomocná plavidla. Vzdušné krytí zajišťovalo přes 300 letadel a hydroplánů.
Italský viceadmirál Riccardi
Italové nejprve zablokovali Otrantský průliv a ráno 7. dubna se začali vyloďovat v určených přístavech. Hrdí synové „Země orlů“ byli přepraveni svoji vlast bránit, i když o konečném výsledku bojů nemohlo být pochyb. Podle Tarase „Albánské ozbrojené síly čítaly v lednu 1939 necelých 20 000 mužů (armáda 12 629 mužů, z čehož 771 důstojníků, pohraničníci a policisté 6500 mužů a námořnictvo 141 mužů). Měly 64 děl, 204 kulometů; letectvo neexistovalo. Námořnictvo se skládalo ze čtyřech hlídkových člunů (výtlak 46 tun, jedno 76mm dělo, dva kulomety), dvou dělových člunů (bývalé německé minolovky; výtlak 230 tun, jedno 76mm dělo) a královské jachty. Všechny lodě kotvily v Drači.“ Taras také uvádí, že v čele loďstva stál kontradmirál Ulqinaku, což byla vzhledem k nepatrnosti zdejší flotily hodnost naprosto neadekvátní.
Nejsilnější uskupení zaútočilo na Drač; před čtvrtou hodinou ranní obsadila námořní pěchota přístavní molo, na němž se začaly vyloďovat první italské jednotky. Město ale drželo 1500 vojáků a policistů, kteří se útočníkům postavili na odpor a rázem začaly problémy. Na torpédovku LUPO a transportní parník BARLETTA spustila přesnou palbu děla kalibru 65 a 75 mm, a přinutila italské lodě přístav vyklidit. Výsadek musel vzápětí čelit albánskému protiútoku a nechybělo mnoho, aby byl zahnán do moře. Tímto úspěchem na sebe dělostřelci upoutali pozornost italského velení a brzy už na jejich pozice útočilo 28 letounů a hydroplánů. Umlčet se je však nepodařilo a brzy inkasovaly zásahy další dvě transportní lodě, načež si albánské baterie vzali na mušku dělostřelci z GIULIA CESARA a několika křižníků.
Albánský národní hrdina Mujo Ulqinaku
Těžká děla se však k palbě nepřipojila a bitevní loď střílela pouze z děl ráže 120 a 100 mm. Výsledky však za mnoho nestály a Albánci dokázali zasáhnout několik dalších parníků a umlčelo je teprve další letecké bombardování. Zabránit vylodění dalšího kontingentu s děly a tanky už nebylo v silách špatně vyzbrojených obránců, kteří museli město vyklidit, i když izolované skupinky pokračovaly v boji až do dvanácté hodiny. Italové přiznali 11 mrtvých a 44 zraněných, ale je možné, že jejich ztráty byly ve skutečnosti vyšší. Počet padlých Albánců není znám, ale při obraně Drače zahynul velitel zdejšího námořnictva, který je dodnes uctíván jako národní hrdina.
K boji došlo i ve Valoně, kterou nejprve ostřeloval CONTE DI CAVOUR s několika křižníky a torpédoborci a kolem šesté hodiny se vylodila první invazní vlna. Tentokrát nenarazili útočníci na větší odpor a město brzy padlo. Podobně probíhalo i obsazování dalších přístavů a ještě 7. dubna mohly italské motorizované kolony zahájit postup do vnitrozemí. Král Zogu uprchl a veškerý organizovaný odpor se brzy zhroutil, takže už 14. dubna 1939 mohla být Albánie připojena k Mussoliniho říši. Hlídkové čluny TIRANA, SARANDA, DURRES a SHENGJIN (?) byly stejně jako královská jachta ILIRJA zařazeny do italského loďstva. Nejasný je osud dělových člunů SQUIPNIA a SKENERBEG, ale zdá se, že navzdory Tarasovu tvrzení, je Albánci již dříve vyřadili a války s Itálií se nedočkaly.
Italská vojska obsazují Albánii
Jednotky třídy CONTE DI CAVOUR si tedy mohly připsat další bojové vystoupení, ale jejich posádky si válečnickou slávu ani tentokrát nevybojovaly, a nasazení bitevních lodí proti špatně vyzbrojeným Albáncům bylo zbytečné a nijak nemohlo pozvednou prestiž zdejšího námořnictva. Opravdovou zkoušku ohněm měla Regia Marina prodělat teprve o rok později, kdy se zapojila do nejničivějšího válečného konfliktu všech dob.
Přináším jeden zajímavý aspekt vědeckého výzkumu v nacistickém Německu, o kterém se běžně neví a kterým Německo prokázalo výrazně pokrokovou politiku. Nacisté bojovali s velkou vervou proti rakovině a jejich protirakovinná kampaň byla založena na vědeckých základech. Došlo k omezenému používání azbestu, zákazu tabáku, karcinogenních pesticidů a potravinových barviv. Mnoho z toho je u nás zavedeno až v posledních letech. Je nutno ale podotknout, že tento fenomén Německa je v období nacizmu silně spjat s rasismem a antisemitismem.
Němci byli na čele světové špičky v technologii barviv a průmyslové chemie, a tak nepřekvapí, že už koncem 19.století objevili souvislost mezi deriváty uhelného dehtu, anilinovými barvivy a různými formami rakoviny. V roce 1902 němečtí lékaři zjistili spojitost mezi leukémií a rentgenovými paprsky. První státní protirakovinná agentura byla v Německu založena v roce 1900 a rozhodla, že klíčem k ochraně proti rakovině je prevence. Byla přesvědčena, že příčiny vzniku rakoviny souvisí se životním prostředím. Jejím působením se zvýšily různá zdravotní a bezpečnostní opatření na pracovištích. Po Hitlerově nástupu k moci se tato opatření výrazně rozšířila. Rozběhly se kampaně doporučující pravidelná lékařská vyšetření. Na školách, v armádě a na pracovištích se muselo chodit preventivně na rentgen. V roce 1938 němečtí vědci zjistili, že 12 různých rakovin souvisí s azbestem a v roce 1942 bylo publikováno, že azbest je nebezpečný. Na rozdíl od amerických a britských studií, které ho pokládaly za neškodný.
Německo se těmito různými opatřeními dostalo na první místo v otázkách zdravotnictví a bezpečnosti práce. Také nacističtí odborníci na výživu doporučovali jako prevenci proti rakovině omezit spotřebu konzerv a uzených výrobků, tučných jídel, bílé mouky a cukru. Naopak – jako prospěšné bylo jíst víc zeleniny a ovoce. Hodně se poukazovalo na to, že Hitler je vegetarián, abstinent a nekuřák. Nacističtí ideologové stavěli na tom, že zdraví jednotlivce není jeho soukromou záležitostí a nelze s ním nakládat, jak kdo chce. Podezření, že alkohol a rakovina spolu souvisejí bylo všeobecně v Německu známo a mělo se za to, že alkohol poškozuje lidské geny. Co se týče kouření, poukázání na jeho nebezpečnost daleko předběhlo okolní svět.
Už počátkem 20.století byly v Německu založeny různé spolky pro ochranu nekuřáků. Nacistická protikuřácká kampaň se zaměřila i na ženy, které když kouřily, byly pokládány za nehodné stát se manželkou a matkou v německé rodině. Poukazovalo se, že předčasně zestárnou a ztratí fyzickou přitažlivost a také, že mléko kojící kouřící matky obsahuje nikotin, což se pozdějším výzkumem potvrdilo. Už v roce 1936 byl publikován vědecký článek, kde se uvádí, že kouřící matky jsou náchylné k potratům a že kouření přispívá ke zvýšení počtu mrtvých novorozenců. V roce 1943 byl uveřejněn článek, že kouření může být příčinou neplodnosti. Poukazovalo se i na to, že kouření může být příčinou mužské impotence a že snižuje pracovní výkon.
Výzkumy a studie o účincích tabáku na zdraví populace byly v Německu, zejména v období Třetí říše, vyspělejší než kdekoli jinde a v mnohém předběhly dobu. Spojení mezi rakovinou plic a kouřením bylo objeveno už v roce 1929. Byl to německý lékař Fritz Lickint, který na to poukázal a o 10 let později vydal rozsáhlou studii a souvislostech kouření a různými typy rakovin. V Jeně na univerzitě bylo r. 1941 založeno speciální oddělení pro výzkum nebezpečných účinků tabáku a bylo štědře dotováno financemi. Statisticky bylo prokázáno, že kouření výrazně přispívá ke zvýšení rakoviny. Lékaři ve Třetí říši si byli vědomi i toho, že kouření způsobuje srdeční onemocnění. Nacisté o výsledcích výzkumu informovali širokou veřejnost a publikovali prostřednictvím časopisů o zdraví varování před kouřením. Vydávali plakáty, dělali kampaně proti kouření (a samozřejmě i proti alkoholu). Kouření bylo zakázáno v zdravotnických zařízení, i na některých úřadech a domovech s pečovatelskou službou. V roce 1939 zakázala nacistická strana kouření ve všech svých prostorech a také na školách. V témže roce se poprvé objevil termín „pasivní kouření“. V roce 1941 bylo zakázáno kouřit v tramvajích v šedesáti německých městech. Také v protileteckých krytech se nesmělo kouřit. Od roku 1943 osoby do 18 let nesměli kouřit na veřejnosti. Výrazně byla omezena reklama tabáku na veřejnosti. Rovněž i Wehrmacht měl omezený příděl cigaret. V roce 1941 se výrazně zvýšila tabáková daň. Přesto protikuřácká kampaň v Německu nedosáhla snížení kouření, spíš naopak. Kouřilo se víc než např. ve Francii, kde žádná protikuřácká kampaň neproběhla. Společnosti pro výrobu cigaret se snažily kampaň rušit a zpochybňovaly výsledky vědeckého zkoumání o nebezpečí kouření. Propagaci kouření zaměřily hlavně na ženy, módní časopisy často zobrazovaly kouřící ženy. Aspoň ve Wehrmachtu se podařilo omezit kouření, a i když v roce 1944 počet kuřáků vzrostl i tady, nebylo to výrazné.
Protikuřácká kampaň v nacistickém Německu byla ovšem silně spjata s rasovou a diskriminační ideologií. Užívání tabáku se pokládalo za rasovou degeneraci, za pošpinění fyzické čistoty. Tabák byl pokládán za genetický jed, který dokáže zkazit německou zárodeční plazmu. Nacisté tvrdili, že za zavedení tabáku a jeho škodlivých účinků nesou zodpovědnost Židé. Podle nich Židé jako první, založili tabákový průmysl na německé půdě.
Po skončení války ovládli v Německu černý trh s cigaretami Američané a nelegální pašování cigaret prokvétalo. Protikuřáckou kampaň se podařilo umlčet a díky nepřetržitému vývozu cigaret do Německa a Itálie získaly Spojené státy obrovské zisky.
Dnes přichází na řadu jeden z nejproslulejších druhoválečných německých leteckých projektů – samokřídlo Horten. Dokonalé čisté tvary, nadčasový design a spousta podivných pověstí dělají z tohoto stroje jedno z technických mystérií třetí říše a ufologickou legendu.
Stroj byl ve skutečnosti výsledkem letitých pokusů trojice bratří Hortenů, kteří před válkou stavěli a testovali bezocasé větroně. Po začátku války všichni sloužilis letectva – jeden (Reimar) jako instruktor létání, druhý (Wolfram) u bombardérů (kde padl) a třetí (Walter) u stíhačů, kde měl na kontě sice nějaké sestřely (7 doložených), ale více se uplatnil jako technik letky. V technických pozicích postupně povyšoval (až na inspektorát letectva) a to mu umožnilo pokračovat v předválečné konstrukční činnosti – načerno, bez oficiálního požehnání úřadů. Do svého utajeného konstrukčního týmu v Göttingenu vyreklamoval Reimara. Legalizovat celý projekt se podařilo ve druhé půlce roku 1943 v rámci soutěže na nový stíhací bombardér 1000x1000x1000 (rychlost x dolet x nosnost pum), byť Hortenové nemohli otevřeně přiznat, že již mjí k dispozici několik experimentálních verzí svého stroje – většinou větroňů, jeden kus s pohonem klasickými motory a tlačnými vrtulemi (Ho VII) a ještě navrch prototypy konečné verze. Podařilo se získat i kapacity pro sériovou výrobu v továrně ve městě Gotha (Gothaer Wagonfabrik), specializované původně na výrobu cvičných letadel, dopravních kluzáků a subdodávky dílů k dalším strojům. Tam Ho IX dostal své nové označení Gotha Go 229.
První prototyp Ho IX V-1 byl jako bezmotorový dokončen někdy začátkem roku 1943, zalétán byl koncem února. Spoilery i brzdící padák se osvědčily, stroj ale vykazoval jistou podélnou nestabilitu. Mezitím se stavěl druhý prototyp (V-2) – zesílený, protože už měl nést proudové motory. Počítalo se s BMW 003, v březnu 1944 se podařilo získat Jumo 004. Ty měly větší průměr a tak bylo nutno předělat centroplán (trupovou gondolu). Stroj se podařilo dokončit, ale nebyl k dispozici náležitě proškolený pilot (s kvalifikací pro těžké vícemotorové stroje). 18. 12. 1944 nakonec došlo k prvnímu letu s narychlo přeškoleným pilotem. Zálet proběhl s notnou dávkou štěstí bez problémů. Poté ale Hortenové dostali za úkol vyprojektovat dálkový bombardér pro útok na New York a nemohli se účastnit dalších nutných zkoušek. Nakonec došlo k dalšímu letu bez nich dne 18. 2. 1945. Stroji ale za letu přestal fungovat jeden motor a nezkušený pilot udělal řadu chyb. Let skončil těžkým poškozením stroje při nouzovém přistání a smrtí pilota, který po uváznutí stroje v remízku vedle přistávací dráhy vyletěl z kabiny a zlomil si vaz o strom. Tím kariéra stroje skončila, další prototypy (snad 3-5 kusů) podle obecně přijímaných informací údajně nebyly dokončeny.
Přesto je v USA v muzejním depozitáři uložen jeden prakticky kompletní stroj, jehož poškození v záběrech na youtube odpovídá některým popisům havárie prototypu. Stroj nese velmi nezvyklou kamufláž a na novějších záběrech je bez kol. Již nedostupné záběry ale kdysi ukazovaly stroj s rozervanými pneumatikami a poškozenými disky. Co je ale z detailních záběrů dobře patrné – konstrukční materiály byly nedeficitní. Ocelové trubky, překližka, dřevo… Testy makety v měřítku 1:1 navíc ukázaly, že stroj je téměř nezachytitelný dobovými radary, což opět přiživilo různé konspirační teorie. Nelze ani vyloučit poválečné letové zkoušky stroje (či jeho kopie) v USA, byť pro to nejsou jasné důkazy. Je ale faktem, že první obrázky UFO, spatřených Kennethem Arnoldem nad Mount Rainier nezobrazovaly talíře, ale samokřídlo s charakteristickým hortenovským „žihadlem“!
Modely proslulého stroje v různých měřítcích vyrábí několik firem. Prototypy odlévá z polyuretanu česká firma Planet models, nepříliš zdařilou dvaasedmdesátinu lisovala turecká firma Pioneer, špičkový stroj je osmačtyřicetina od Dragonu a my se dnes seznámíme s produktem firmy Revell.
Sada perfektně vyhlížejících výlisků, přehledný návod a solidně vypadající obtiskový arch na nás čekají v klasické revellovské krabici s líbivým obrázkem stroje na bojové misi.
Stavbu zahájíme klasicky – začištěním dílů (skoro žádná práce) a natřením interiérů a drobných detailů (RLM 02, 66, černá a kovy). Pro barvení doporučuji nějakou sadu autentických odstínů, tabulka barev v návodu a jejich míchání jsou dost mimo realitu.
Při lepení je víceméně vhodné (až na jednu operaci) postupovat podle návodu a jen místy upravit postup s ohledem na své zvyklosti. Stavba začíná opatřením palubní desky obtiskem s přístroji. Následuje vlepení interiérových dílů do částí trupové gondoly podle návodu. Pokud plánujete nechat kromě podvozku otevřené i zbraňové šachty, doporučuji sehnat někde imitaci německých proudových motorů. Stavebnice obsahuje jen jejich vstupy a trysky, střed, viditelný otevřenými šachtami zde jaksi není…
Po kompletaci interiérových dílů máme před sebou tři části – příď se sáním motorů, spodek gondoly se zbraněmi a vršek s pilotním prostorem a výstupními tryskami motorů. V rozporu s návodem doporučuji nejprve nalepit a přitom pečlivě dopasovat přední část na jeden díl gondoly, potom teprve opatrně napasovat druhou část. Lepte bodově vteřiňákem a pak opatrně prolejte spáru klasickým lepidlem. Při postupu podle návodu (nejprve vršek a spodek, pak předek) se nevyhnete nepřesnostem, následnému tmelení a broušení. Díly dost pruží a kroutí se.
Dále můžeme postupovat podle návodu. Kryty zbraňových šachet moc nesedí, je zapotřebí jejich lehké zabroušení a trocha opatrnosti při osazování, aby si „sedly“ rovně. Stroj celkem snadno dolepíme a nakonec nalepíme bezproblémový čelní štítek a za něj kryt kabiny – ten je o něco užší, než výřez pro něj určený, takže doporučuju použít Clearfix, který spáry úspěšně uzavře.
Po slepení můžeme stroj natřít. Návod dává k dispozici dvě pravděpodobné kamufláže (klasické kombinace RLM 74,75 a 76, nebo 81, 82 a 76), já jsem se pokusil napodobit nátěr muzejního vraku. Spodní plochy jsou kryté bleděmodrou RLM 65, přetřenou filtrem (silně naředěná barva) RLM 76. Horní plochy jsem natřel hnědofialovou RLM 81 jako základem a na ni jsem dílem tupoval a dílem rozmýval skvrny RLM 02, která po vyschnutí ale nevychází s nádechem do modrozelené, jako skvrny na originálu. Po zaschnutí barev následoval obligátní obtiskový taneček s laky a speciálními přípravky. Výsostné znaky jsou „co dům dal“ + popisky z originálního aršíku. Původní kříže od Revella jsou moc prkenné, navíc na aršíku chybí svastiky. Když obtisky přischly a byly zalakovány, následovala patinace modelu. Obtažení spár pohyblivých ploch a provozní zasvinění uzavřely léta plánovanou stavbu, jejímž výsledkem je elegantní přízrak, který by se neztratil v žádné sci-fi.
Model není vhodný pro absolutní začátečníky, lze ho ale využít pro různé úpravy – zaslepením výstřelných kanálů zbraní a otvorů pro vypadávání nábojnic se přiblížíme prototypu, doplněním další výzbroje pak plánované sériové verzi, lze zkusit přidat i směrovku, se kterou se do budoucna pro některé varianty počítalo kvůli zlepšení podélné stability. Pohrát si lze i s interiérem, případně s kamufláží – hliníkový nátěr ze stíhačky vyčaruje „UFO“ od Mount Rainier.
Tuto novinku přečetlo 54 lidí a poslali0 komentářů.
První balkánská válka vypukla 8. října 1912, kdy Vysoké Portě vyhlásila válku Černá Hora, ke které se brzy přidalo i Srbsko, Bulharsko a Řecko. Koalice zvaná Balkánský svaz využila oslabení Osmanské říše vyčerpané nedávnou válkou s Itálií a hodlala Turky vytlačit z Balkánského poloostrova. Turecko se ocitlo v těžké situaci, ale zatímco na souši byla převaha na straně nepřátel, námořnictvo mohlo hrát se svými protivníky vyrovnanější partii. Jeho bojeschopnost bohužel také negativně ovlivnila nedávná válka o Kyrenaiku a Tripolis, kdy nemohla být prováděna řádná údržba a loďstvo spotřebovalo předválečné zásoby britského uhlí, jehož naopak Řekové jenom v r. 1912 nerušeně dovezli 123 076 tun. První balkánská válka se do historie námořního válčení zapsala díky řecké ponorce DELFIN, jež jako první podmořský člun v dějinách použil samohybné torpédo a další primát si připsali řečtí aviatici, kteří provedli pumový útok na turecké válečné lodě. Zdaleka největší publicitě se ovšem těšil chráněný křižník HAMIDIYE, jenž se několikrát dostal na titulní stránky nejenom tureckých, ale i neutrálních listů.
Poškozený Hamidiye po zásahu torpédem
Nejprve 20. října zajal bulharskou plachetnici CAR FERDINAND a v noci z 21. na 22. listopadu jej poblíž Varna zasáhlo torpédo vypálené bulharskou torpédovkou DĚRSKI. Křižník byl vážně poškozen, ale posádka vedená energickým kapitánem Raufem, jej dokázala dopravit do Konstantinopole. Poškozená loď putovala do suchého doku na Zlatém rohu a z dalších bojů byla na několik týdnů vyřazena. Právě v té době se pozornost tureckého loďstva přesunula do Egejského moře a 16. prosince 1912 svedlo u mysu Helles prohranou bitvu s nepřátelskou flotilou vedenou admirálem Kunduriotisem. Tehdy se ukázala nadřazenost řeckého pancéřového křižníku GEORGIOS AVEROF, proti němuž nemohli Turci nasadit žádnou srovnatelnou jednotku. Opravený HAMIDIYE počátkem ledna odplul k Dardanelám a společně s dalšími plavidly provedl několik kratších výpadů do Egejského moře, kde se střetl s nepřátelskými torpédoborci.
Velitel tureckého loďstva se porážkou u mysu Helles nenechal odradit a naplánoval útok na ostrov Lemnos. Po nedávných zkušenostech se obával vystavit své lodě další konfrontaci s řeckým pancéřovým křižníkem, takže se v jeho mysli zrodil plán na odlákání nepřátelské vlajkové lodě. Klíčovou roli měl sehrát HAMIDIYE, jenž dostal za úkol proniknout na Egejské moře, kde měl upoutat pozornost nepřátel a oslabit blokádu Dardanelské úžiny. Plán to byl riskantní, ale při troše štěstí se mohl zdařit. HAMIDIYE nebyl vybrán náhodou, neboť se jednalo o nejlepší turecký křižník a Hüsseyin Rauf již prokázal nejen odvahu a rozhodnost, ale i schopnost samostatného rozhodování.
Fregatní kapitán Rauf
Fregatní kapitán Rauf a jeho muži se ráno 14. ledna 1913 začali připravovat k vyplutí. Úžinu toho dne prozkoumali turecké lodě, ale večer se vrátily na základnu. Křižník zvedl po setmění kotvy a v 18:00 rychlostí patnácti uzlů nepozorovaně vyplul na Egejské moře a zamířil na sever do úžiny mezi ostrovem Imroz a poloostrovem Gallipoli. Oblohu zakrývaly husté mraky a žádné řecké hlídkující lodě se neobjevily, takže křižník nerušeně doplul až k pobřeží Trákie, kde změnil kurz na západ a po přiblížení k ostrovu Thasos odbočil na jih směrem ke Kykladkému archipelagu. Podle instrukcí měl potápět nepřátelské obchodní lodě a po provedení útoku na ostrov Syros se skrýt ve Smyrně, popřípadě odplout do některého neutrálního přístavu. K ošálení nepřátel odeslali Turci nešifrovanou radiotelegrafickou depeši, podle níž utrpěl HAMIDIYE vážnou havárii, a během operace měl používat fiktivní kódové označení „Fox“. Poslední opatření se ukázalo jako zbytečné, jelikož jeho Marconiho radiotelegrafická stanice trpěla technickými problémy a neumožňovala spojení na větší vzdálenosti.
Další starosti kapitánovi přidělával stav pohonné jednotky. Lodní stroje sice dodala renovovaná společnost Hawthorm, Leslie a při zkušebních plavbách v r. 1904 dosáhly výkonu 12 401 koňských sil, díky čemuž tehdy HAMIDIYE uháněl rychlostí 22,2 uzlů, jenomže léta služby a zanedbaná údržba způsobily, že nyní to už bylo stěží 18 uzlů. Korzár se 15. ledna po poledni přiblížil na dohled malebného ostrova Syros vzdáleného 180 mil od Dardanel a zamířil přímo k přístavu Ermoupolis, kde toho dne kotvila britská obchodní loď ALEXANDRA a řecký pomocný křižník MACEDONIA, který na sebe v prosinci předchozího roku upozornil zajetím italského parníků s nákladem mouky. MACEDONIA byl zánovní pasažérský parník o hrubé prostornosti 6333 BRT, jenž před válkou převážel cestující mezi středomořskými přístavy a USA. Po zahájení bojů byl v New Yorku zrekvírován pro válečné účely a 5. října odplul do Pirea s nákladem válečného materiálu a 2000 záložáky. Velitelem se stal fregatní kapitána Tsoukalas a parník nadále sloužil jako pomocný křižník a vojenský transport.
Křižník Hamidiye
Kapitán Rauf podle litery mezinárodního práva vyzval Tsoukalase, aby se svou lodí najel na břeh a zatím se věnoval likvidaci pozemních cílů. Nejprve se turečtí dělostřelci zaměřili na továrnu na výrobu střelného prachu, kterou zdemolovali sprškou granátů ráže 120 a 47 mm a pak se Rauf rozhodl zúčtovat s pomocným křižníkem, který nejevil žádné známky kapitulace a odvysílal volání o pomoc. Řecký velitel si byl dobře vědom marnosti jakéhokoliv odporu a z obavy před explozí vezené munice palbu neopětoval a raději nařídil otevřít kingstony a loď vyklidit. Protože hned první turecký projektil kalibru 152 mm vážící 45,4 kg, neškodně proletěl nepancéřovaným trupem, Turci střelbu z primárních děl zastavili a v palbě pokračovaly jen kanóny ráže 120 a 47 mm. Mnohokrát zasažený pomocný křižník se rychle měnil v hořící vrak, a poté co klesl na dno přístavu, Rauf palbu v 13:25 zastavil a odplul východním kurzem. Několik zbloudilých granátů dopadlo na město, kde poškodily elektrárnu a nájezdník ještě před odplutím ostřeloval telegrafní stanici, ale neutrální ALEXANDRA vyvázla bez poškození.
Vítězný korzár se rychle vzdaloval z dohledu pobřežích pozorovatelů a sloupce kouře nad přístavem dokazovaly, že úkol bezezbytku splnil. Materiální ztráty na nepřátelské straně sice nebyly velké a i MACEDONII se po válce podařilo vyzvednout a opravit, ale ostřelování Ermupoli se stalo vítaným soustem nejen pro turecké, ale i řecké žurnalisty, jejichž reportáže vyvolávaly znepokojení u veřejnosti, která požadovala potrestání drzého útočníka. Zdálo se, že HAMIDIYE opravdu naplní turecké naděje, jenomže admirál Kunduriotis záměr svého protějšku prohlédl a přes značný nátlak i z nejvyšších míst, ponechal GEORGIOS AVEROF v zátoce Mudros. Proto, když turecké loďstvo vyplulo 18. ledna na moře, čekala na ně připravená řecká flotila a uštědřila mu další porážku.
Pancéřový křižník Georgios Averof
Kapitán Rauf musel nyní vyřešit dilema, zda dodržet původní dispozice a zamířit do Smyrny, nebo pokračovat v korzárských operacích. Radiotelegrafické spojení s velitelstvím se navázat nepodařilo, ale bojovný velitel se na vlastní odpovědnost rozhodl pro druhou alternativu a plánoval narušovat nepřátelskou námořní přepravu na Jadranu, kde Řekové měli jenom několik malých válečných lodí. HAMIDIYE z východu nepozorovaně obeplul Kykladské ostrovy a ještě v noci z 15. na 16. ledna se protáhl mezi Krétou a Dodekanésy a pronikl na Středozemní moře. Jenomže brzy vyšlo najevo, že na tak dlouhou plavbu nemá dostatečnou zásobu topiva. Turci za normálních okolností používali výtečné cardiffské uhlí, jenomže kvůli námořní blokádě, teď museli vzít zavděk vlastním uhlím těženým poblíž Zonguldaku, jež ovšem bylo horší jakosti. Nejenže při jeho spalování vznikalo množství na dálku viditelného kouře, ale docházelo i k rychlejšímu zanášení kotlů. Korzár mohl do svých bunkrů naložit přes 700 tun topiva a maximální doplavba při ekonomické rychlosti činila slušných 5500 námořních mil, jenomže se jednalo o hodnotu vypočtenou na základě zkušebních plaveb za ideálních podmínek, která dávno neodpovídala realitě. Nenasytná topeniště šesti válcových kotlů teď spolykala mnohem víc uhlí než na začátku kariéry a akční rádius křižníku se podstatně snížil. Proto se kapitán Rauf svého záměru vzdal a odplul do Bejrútu.
Hlídky ve strážním koši stále pátraly po další kořisti, ale namísto obchodních lodí spatřily 16. ledna trojici řeckých torpédoborců, které korzárovy sice nevěnovaly pozornost, ale jejich přítomnost utvrdila Turky ve víře, že plán vychází a část nepřátelské flotily se věnuje jejich pronásledování. Žádné další plavidlo nepotkali a 18. ledna zakotvili v Bejrútu. Vzápětí přišlo znepokojivé hlášení o neznámém křižníku blížícímu se k přístavu; jednalo se o německý BRESLAU, ale strach má jak známo velké oči, a Turci jej pokládali za GEORGIOS AVEROF, takže raději zvedli kotvi a zmizeli v noční tmě. Další zastávku učinili 19. ledna v egyptském Port Saidu. Egyptu sice formálně vládl zdejší kediv, jenž byl vazalem Osmanské říše, ale jeho skutečnými pány byli už dávno Britové, od nichž se nedala očekávat přílišná vstřícnost. Tyto obavy se záhy potvrdily, takže namísto požadovaných 700 tun uhlí, mohli naložil pouze 150 tun topiva. Zcela jinak se naštěstí chovali zdejší muslimové, kteří už věděli o nedávném ostřelování Ermupoli a obdarovali posádku potravinami, uhlím a dalšími pozornostmi. Podle mezinárodního práva nemohla loď válčícího státu pobývat v neutrálním přístavu déle než 24 hodin, ale HAMIDIYE tuto lhůtu přesto překročil o šest hodin, což sice vyvolalo protesty řeckého konzula, ale zdejší úřady se jej zabavit neodvážily.
Vstřícnějšího zacházení se posádka dočkala v Suezu, kam se korzár přesunul 20. ledna. Rauf tentokrát zvolil razantnější přístup a rovnou ohlásil, že křižník potřebuje provést opravy a zůstane zde pět dní! S pomocí kediva se konečně podařilo navázat spojení s velitelstvím, které se mělo postarat o další dodávky uhlí. Připomínám, že korzár měl původně provést jenom krátký výpad, takže jeho zásobováním se nikdo nezabýval. Klacky pod nohy však Turkům nepřestávali házet Britové, kteří znemožnili překládku uhlí v přístavu, ale posádka je naložila na moři za hranicí teritoriálních vod.
Hamidiye
Rauf se rozhodl odplout na Rudé moře, aby mohli dokončit opravy a naložit další topivo. Po dvou krátkých mezipřistáních doplul HAMIDIYE 3. února do Džiddy. K radosti kapitána zde kotvily parníky, z nichž bylo možné získat alespoň nějaké uhlí a napojení města na telegrafickou síť umožnilo spojení s Konstantinopolí. Po konzultacích s velitelstvím usoudil, že pokus prorazit blokádu Dardanel by představoval neúnosné riziko a rozhodl se raději destruovat nepřátelskou námořní plavbu na Jaderském moři. O zásobování se mělo postarat zastupitelstvo Osmanské říše ve Vídni, které k tomuto účelu najalo italský parník ALBA. Jakmile námořníci dokončili opravu kotlů a naložili topivo, zvedl korzár kotvy a přístav opustil. Znovu proplul Suezským kanálem a brzy už - k pramalé radosti britských úřadů - znovu kotvil v Port Saidu.
Turecký konzul zajistil dodávku čerstvého pečiva, jenomže podezíravý Rauf je nařídil naházet do moře, protože zjistil, že je připravovali řečtí pekaři. Pobyt křižníku na rejdě neutrálního přístavu nešlo utajit a řecký konzul odeslal do Athén příslušnou depeši. Korzár nepochybně představoval reálnou hrozbu pro vojenské transporty a obchodní lodě, ale opatření, která řecká vláda přijala byla přehnaná. Rozhodnutí přesunout na Jónské moře pobřežní obrněnec PSARA a tři torpédoborce je pochopitelné, stejně jako omezení plavby obchodních lodí mezi Suezem a Řeckem. Ale zhasnutí pobřežních majáků, položení minové uzávěry u Pirea a instalace nových pobřežních baterií, už hraničilo s hysterií a zbytečně znepokojovalo veřejnost.
HAMIDIYE opustil Port Said 6. února a zamířil na Maltu, kde jej měla očekávat ALBA vezoucí 450 tun uhlí. Během plavby na žádnou kořist nenarazil, ale zato jej potrápila bouře a znovu se objevily poruchy strojů. V La Vallettě shodili kotvy 14. února, ale italský uhlíř již mezitím odplul do Bejrútu, takže před kapitánem Raufem stál nelehký úkol obstarat si topivo z místních zdrojů a hlavně získat povolení k pobytu nad rámec mezinárodně stanovených 24 hodin, protože nezbytné opravy se během této lhůty prostě stihnout nedaly. V Suezu museli Britové alespoň formálně respektovat stanovisko egyptského kediva, ale Malta byla jejich korunní kolonií a navíc zde mělo základnu silné Středomořské loďstvo, takže mohli korzára po uplynutí určené lhůty nechat odzbrojit a internovat do konce války. Proto musel velitel absolvovat náročná jednání s britskými úřady, která prověřila jeho diplomatické schopnosti. Veřejné mínění ve většině evropských zemí (Čechy nevyjímaje) podporovalo protiosmanskou koalici, ale úplné vyhnání Turků z Evropy nebylo v zájmu tehdejších mocností. Díky tomu se po sérii vítězství Balkánského svazu jejich sympatie začaly přesouvat na stranu Osmanské říše a snad právě proto získal Rauf svolení zůstat v La Vallettě tři dny. To sice postačovalo k provedení nejnutnějších oprav, ale uhlí mohli naložit toliko 450 tun, což k uskutečnění plánovaného výpadu na Jadran nestačilo.
Část posádky křižníku Hamidiye
HAMIDIYE tedy několik dní křižoval na Jónském moři, ale kořist nenalezl. Naštěstí nenarazil ani na žádnou z nepřátelských válečných lodí, které připluly na Korfu 18. února, a Rauf se rozhodl odplout k pobřeží Levanty, kde hodlal navázat spojení s velitelstvím a doplnit zásoby. Křižník zakotvil 23. února v Gaze, kde se velitel dozvěděl, že potřebné topivo (350 tun) je možné získat v blízké Haifě. To sice patřilo Hidžáské železnici, ale nakonec skončilo v podpalubí korzára. Nakládka uhlí představovala pro každou posádku nepříjemnou, nikdy nekončící povinnost a pohled na lopotící se námořníky, zbrocené potem a umazané mourem, přiměl kapitána k rozhodnutí lapání nepřátelských lodí dočasně přerušit a dopřát svým mužům zasloužený odpočinek. K přílišnému optimismu nesváděl ani pohled na samotný křižník. Uhelný prach sice odstranily proudy vody z požárních hadic a ušpiněný trup, nástavby a komíny překryly nové vrstvy barvy, jenomže takové pozlátko nemohlo zakrýt nepříjemnou pravdu.
Od vyplutí z Dardanel už oběhlo přes pět týdnů a stav lodních strojů a kotlů se stále zhoršoval, přičemž důkladné opravy nešlo, díky všudypřítomnému šlendriánu typickému pro Osmanskou říši, provést. Velkým problémem bylo pouhé navázání kontaktu s Konstantinopolí, protože mnoho zdejších přístavů ani nemělo telegraf. Teprve, když HAMIDIYE 27. února dorazil do Antalye, mohl se Rauf konečně spojit s velitelstvím, ale obratem zaslané instrukce jej nepotěšily. Křižník dostal příkaz odplout k pobřeží Albánie, ale ne proto aby napadal nepřátelská plavidla; z obávaného korzára se měla stát obyčejná transportní loď! V Albánií se totiž stále držely zbytky turecké Západní armády, které však trpěly nedostatkem munice a peněžních prostředků, takže v Konstantinopoli rozhodli, že jim je může dopravit HAMIDIYE. Zásobování uhlím na Jadranu mělo zajistit vyslanectví ve Vídni pomocí pronajatých parníků. Úkol to byl riskantní, ale proveditelný a kapitán Rauf stejně neměl na výběr a přímý rozkaz musel splnit.
Z Antalye vyplul křižník 28. února a podél pobřeží Malé Asie se přesunul na Levantské moře. Na malém ostrůvku poblíž Tripolisu nabrali počátkem března uhlí a hlavně naložili 10 000 zlatých lir a 50 tun munice. V Bejrútu už nějaký čas kotvil ALBA, ze kterého HAMIDIYE doplnil zásoby topiva a pak se ještě nějaký čas potuloval po zdejších přístavech. Teprve 8. března přišly poslední instrukce a ještě téhož dne opustil korzár domovské břehy a brzy už brázdil hladinu Středozemního moře a každá otáčka lodních vrtulí jej přibližovala k nebezpečným oblastem ovládaných nepřátelským loďstvem. Rauf se spoléhal na moment překvapení, jelikož HAMIDIYE od 23. února nespatřila žádná neutrální loď, a v Athénách se mohli pouze dohadovat, kde a kdy se opět vynoří. Turci dokonce vypustili do světa nepravdivou zprávu, že potopil několik transportních lodí se srbskými vojáky, což Řekové vzápětí dementovali, ale i nadále dodržovali nejrůznější plavební omezení a nakrátko vyslali k Suezu torpédoborec LONCHI, aby odkláněl obchodní lodě z nejfrekventovanějších plavebních tras.
Korzár se 11. března přiblížil k Otrantské úžině, kde u italského pobřeží měly čekat zásobovací lodě. Žádní uhlíři se však neobjevili a kapitána Raufa to po předchozích zkušenostech ani nepřekvapovalo. S tím, že mu vláda není schopná zajistit logistickou podporu v neutrálních vodách, se už dávno smířil, takže jen znechuceně mávl rukou a pokračoval v plavbě. Však on už si nějak poradí! Náladu mu vylepšilo setkání s řeckým nákladním parníkem. Jeho kapitán bez odporu zastavil a turecké komando zjistilo, že zadrženou lodí je LEROS plující z Albánie. Parník nevezl žádný náklad, ale velkou cenu měly získané informace. Rauf se od kapitána dozvěděl, že na Korfu má základnu obrněnec PSARA a několik dělových člunů a torpédoborců, ale Řek také prozradil, že v San Giovanni di Medua kotví transportní lodě. To by byla panečku onačejší kořist než jeden malý parník! Jenomže rozkaz je rozkaz a prvořadým úkolem bylo dopravit Západní armádě munici a peníze. Řecká posádka putovala do zajetí a Turci se rozhodli parník potopit. K tomu by sice stačilo pár dobře mířených granátů, ale dělostřelba mohla prozradit polohu křižníku, takže HAMIDIYE použil kloun a LEROS potopil proražením lodního boku.
Pak křižník odplul k albánskému pobřeží do oblasti mezi Valonou a Dračí, aby v ústí řeky Semen vyložil vezený náklad. Rauf nařídil spustit červenou válečnou vlajku s bílou hvězdou a muslimským půlměsícem, aby ošálil nepřátelské pozorovatele, kteří HAMIDIYE při troše štěstí mohli považovat za italský křižník LIBIA, stavěný původně pro Osmanskou říši. Během vykládky se na obzoru objevil torpédoborec LONCHI, který také spatřil zakotveného korzára a rozhodl se podezřelou loď obhlédnout zblízka. Nakonec se přiblížil až na 4,5 km, ale zdálo se, že jeho pravou totožnost neodhalil, takže ani Turci nezahájili boj, třebaže torpédoborec se na tuto vzdálenost jevil jako dobrý cíl. LONCHI brzy zmizel za obzorem, ale jeho radiotelegrafická stanice odvysílala depeši o přítomnosti neznámého křižníku u albánského pobřeží. Kapitán Rauf nehodlal riskovat, že jej v ústí řeky zastihne PSARA, proti jehož dělům kalibru 274 mm by neměl žádnou šanci, a proto vykládku raději přerušil a rozhodl se nebezpečnou oblast opustit.
Torpédoborec Lonchi
Ještě předtím však hodlal zničit řecké transportní lodě. Při obeplouvání majáku u Drače HAMIDIYE v 10:40 krátce ostřeloval srbský vojenský tábor, což však protivníka varovalo a zdejší radiotelegrafista o útoku informoval ostatní přístavy. Tato akce se jeví jako zbytečná, protože nepříteli nemohla způsobit vážnější škody a zbytečně zalarmovala obranu celého pobřeží. Velitelství San Giovanni di Medua okamžitě nařídilo všem lodím najet na mělčinu a začít s vykládkou, ale velitelé některých plavidel tento rozkazu nemohli uposlechnou, jelikož neměli v kotlích dostatek páry. Maximální rychlostí plující HAMIDIYE se k přístavu přiblížil kolem poledne 12. března 1913 a Rauf se brzy přesvědčil, že zajatý kapitán nelhal, a že mu osud nadělil bohatou kořist. Toho dne zde kotvil neutrální rakousko-uherský parník SCUTARI a řecké transportní lodě ZEVA, MARIKA, ZANOF SIFNEOS, HARISONALIS SIFNEOS, TRIFILYA, ELPIS a N. VERVENIOTIS, na jejichž palubách bylo přes 6000 srbských vojáků, množství zbraní, munice, tažných zvířat, tři letadla a 28 polních pekáren.
I tentokrát byl Rauf připraven jednat podle mezinárodního práva a vyzval nepřátelské parníky ke kapitulaci, ale na HAMIDIYE zahájila palbu pobřežní baterie, což osud řeckých lodí zpečetilo. Křižník proplul podél ústí přístavu stříleje ze všech děl na levém boku, pak provedl obrat o 180 stupňů a do boje zasáhly i zbraně na pravoboku. Bombardování přístavu trvalo jen půl hodiny, ale škody byly značné. Příval granátů střední a malé ráže neomylně zasahoval nehybné lodě a rval na kusy jejich nepancéřované trupy. Záhy vzplály první požáry a přímý zásah přivedl k výbuchu kotel na ZEVĚ. Brzy tekla krev a do hluku dělostřelby se mísilo sténání raněných a volání o pomoc. Na zasažených plavidlech vypukla panika; srbští vojáci a řečtí námořníci hledali spásu ve vodě, ale mnoho pěšáků obtížených plnou polní nedokázalo doplavat ke břehu a utonulo. Nájezdník v 12:45 palbu zastavil a zmizel směrem na sever, nechávaje za sebou smrt a zkázu. Ze sedmi řeckých lodí bylo šest zničeno, popřípadě těžce poškozeno, a o život přišlo 120 mužů, zatímco stovky dalších utrpěly zranění. HAMIDIYE nepochybně dosáhl velkého úspěchu, ale posádka musela oslavy odložit na příhodnější dobu, protože na obzoru se každou chvíli mohly vynořit nepřátelské válečné lodě.
Hamidiye
Rauf měl v úmyslu navázat prostřednictvím Rakušanů spojení s ambasádou ve Vídni, ale Marconiho aparát jeho naděje opět zklamal, takže nezbývalo než změnit kurz a pokusit se využít noční tmy, prorazit blokádu Otrantské úžiny a odplout do Alexandrie. Korzár přeplul Jaderské moře a podél podpatku italské boty zamířil na jih. Obávaný řecký obrněnec ani torpédoborce se neukázaly, ale na západ od mysu Rodoni hlídkovaly dělové čluny ALPHEOS, EURATAS, PENEOS a ACHELAOS. Obstarožní a zoufale pomalé jednotky nepředstavovaly přílišné nebezpečí a HAMIDIYE svedl s ACHELAOSEM krátký dělostřelecký duel, v němž mu poškodil ovládání kormidla a donutil k útěku do Drače. Cesta na Středozemní moře byla volná a vítězný korzár pokračoval v plavbě jižním kurzem. Posádka udržovala ekonomickou rychlost a doufala, že vzdálenost dělící je od cíle plavby se bude zmenšovat rychleji než zásoby topiva, kterého před pokusem o průlom zbývalo v uhelných jamách jen 250 tun. Bohyně Fortuna však při nich stála, takže nikým neobtěžovaný křižník doplul do prostoru mezi ostrovy Kréta a Sicílie, kde změnil kurz na jihovýchod a 16. března zakotvil v Alexandrii.
Tento přístav si Rauf vybral proto, jelikož se obával, že Řekové zablokují turecké pobřeží a pokusí se mu znemožni další zásobování. Jeho rozhodnutí nebylo bez rizika, neboť se klidně mohlo stát, že Britové mu odmítnou prodat uhlí a tím jej donutí válečné operace ukončit. To se naštěstí nestalo. Jednak se do celé záležitosti vložil egyptský kediv a hlavně se HAMIDIYE po vítězství u San Giovanni di Medua přes noc proslavil a jeho husarský kousek oslavovali novináři z celé Evropy. Díky tomu mohli Turci za hranicí teritoriálních vod přeložit 450 tun uhlí a nerušeně odplout do Gazy, odkud pokračovali k Haifě. Zde námořníci naložili další topivo a křižník odplul do Bejrútu, kde odevzdali munici a peníze, které nestačili vyložit v Albánii. Následně se korzár v podstatě bez konkrétního cíle přesouval mezi tureckými přístavy a doplňoval zásoby uhlí, potravin a sladké vody.
Velitelství se v opojení nad úspěšným výpadem chystalo HAMIDIYE znovu vyslat na Jaderské moře, ale kapitán Rauf se držel přísloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ a tento záměr nepodporoval. V Řecku se z katastrofy u San Giovanni di Medua poučili a nejenže posílili ochranu vojenských transportů, ale intenzivně pátrali po drzém nájezdníkovi, odhodláni jej konečně zničit. Ve hře nebyla toliko prestiž válečného námořnictva, ale Řekové museli nějak uchlácholit srbského spojence, protože většinu obětí tvořili Srbové, takže Athény měli Bělehradu co vysvětlovat. Proto Rauf raději nikde nekotvil déle než několik dní, aby minimalizoval možnost, že jej silnější nepřítel zaskočí na rejdě některého přístavů.
K dalšímu výpadu vyplul korzár 29. března z Antalye a tentokrát se jeho lovištěm mělo stát okolí Kréty. Turci nevěděli, že tyto vody střeží PSARA a několik torpédoborců, ale HAMIDIYE se zřejmě plavil pod šťastnou hvězdou, takže žádné nepřátelské válečné lodě nepotkal a 30. března získal další kořist. Jeho poslední obětí se stala řecká plachetnice ISPANDIS vezoucí stavební materiál, které se zmocnil východně od Kréty. Protože panovaly pochybnosti ohledně vlastnictví zadrženého plavidla, bylo rozhodnuto ISPANDIS nepotápět. HAMIDIYE plachetnici odvlekl k tureckému pobřeží poblíž města Silifke, kde Rauf na jeho ochranu zanechal několik námořníků vyzbrojených kulometem a dvěma lehkými děly. Tato opatření nebyla vůbec přehnaná, jelikož Řekové se dvakrát pokusili ISPANDIS osvobodit; první útok Turci odrazili, ale při druhém museli plachetnici potopit.
Obrněnec Hydra
Křižník zatím proplul úžinou mezi Kyprem a tureckým pobřežím a 2. dubna shodil kotvu v Taşucu. Zde se mělo uskutečnit setkání s uhlíři vyslanými z Bejrútu, jenomže namísto slíbených zásobovacích lodí, se kapitán dozvěděl Jobovu zvěst o obrněnci HYDRA a dalších řeckých válečných lodích poblíž Silifke. Situace byla vážná a pokud by Řekové zaútočili na Taşucu, byla naděje na únik minimální, protože zchátralý HAMIDIYE nutně potřeboval provést rozsáhlé opravy. Vážné obavy vzbuzoval stav pohonné jednotky. Dva kotle museli strojníci odpojit a zbývající měly zanesená topeniště a popraskané trubky, takže rychle ztrácely vodu a také oba parní stroje už doslova mlely z posledního.
Za této situace nebylo ani pomyšlení na svedení bitvy a kapitán Rauf se chtě nechtě musel začít smiřovat se skutečností, že válka pro něj skončila. Nezlomný velitel se přesto rozhodl odplout do Gazy a pokusit se provést nejnutnější opravy, ale když tam 5. dubna připlul, dostal hlášení, že Řekové zablokovali Bejrút a odřízli jej od zásob uhlí. To byl definitivní konec. HAMIDIYE se 6. dubna doploužil do Port Saidu, následujícího dne proplul Suezským kanálem a 9. dubna zakotvil v Džiddě. Z Port Saidu kapitán informoval velitelství o přerušení korzárských operací nejméně na dva měsíce, během kterých se posádka měla věnovat opravám. Před Suezem se brzy objevila nepřátelská eskadra tvořená kromě obrněnce HYDRA torpédoborci KERAVNOS a DOXA. Pokud by řecké lodě propluly Suezem, byl Rauf připraven zamířit do některého neutrálního přístavu a nechat křižník internovat, ale v opačném případě stále doufal, že se jej podaří alespoň provizorně opravit a uvést do bojeschopného stavu.
Džiddu korzár opustil 14. dubna a přemístil se k malému ostrovu Kamarān poblíž jemenského pobřeží, kde se posádka pustila do oprav. Jemen patřil k nejodlehlejším provinciím Osmanské říše a zdejší obyvatelstvo se v nedávné minulosti nejednou pokusilo o svržení turecké nadvlády, takže svrchovanost vládnoucího sultána nad tímto územím byla čistě formální a větší autoritě se těšili místní hodnostáři. S těmi kapitán Rauf navázal přátelské styky už před několika lety, kdy sem zavítal jako velitel torpédového křižníku PEYK-I ŞEVKET, díky čemuž mohl počítat s jejich podporou. Místní hodnostáři se několikrát ukázali na palubě slavného korzára, ale z Konstantinopole se posádka žádné konkrétní podpory nedočkala a náročné práce musela zvládnout bez dodávky náhradních dílů. Křižník své ostrovní útočiště několikrát nakrátko opustil, aby se zásobil proviantem a uhlím, ale většinou se zdržoval na Kamarānu. Třebaže řecké válečné lodě se na Rudém moři neukázaly, rozhodlo se turecké velitelství 23. května odeslat korzára do Basry. K tomuto zbytečnému přesunu však nakonec kvůli uzavření míru nedošlo, takže když HAMIDIYE 15. června Kamarān opustil, neplavil se do Perského zálivu, ale do Suezu, kde jej přivítali 19. května.
Kapitán Rauf a arabské děti na palubě křižníku
V Egyptě pobyl křižník až do 22. srpna, kdy odplul do Konstantinopole, kam dorazil 7. září 1913. Osmanská říše válku prohrála a podpisem Londýnské mírové smlouvy svým přemožitelům odstoupila rozsáhlá území na Balkánském poloostrově. Turecké pozemní sily se během tohoto konfliktu příliš nevyznamenaly a stejně rozpačitě vyznělo i nasazení námořnictva. Jedinou výjimku představovala korzárská plavba křižníku HAMIDIYE, jehož úspěchy posloužily jako hojivý balzám na sebevědomí národa otřeseného pokořující porážkou. Proto se na palubu křižníku dostavil i sultán Mehmed V. a kapitán Rauf a jeho posádka byli oslavováni jako národní hrdinové. Všichni námořníci obdrželi pamětní medaili a HAMIDIYE se dočkal i zvěčnění na poštovní známce. Velké popularitě se korzár těšil i v zahraničí a někteří novináři jej dokonce nekriticky přirovnávali k legendární ALABAMĚ, která pod vlajkou Konfederace napadala americké obchodní lodě za války Severu a Jihu.
Srovnávání HAMIDIYE s největší legendou korzárské války samozřejmě není namístě, ale i při střízlivém zhodnocení jeho činnosti je nepochybné, že se jednalo o velký úspěch. Během několikaměsíční kampaně potopil, zajal a nebo těžce poškodil devět řeckých lodí (dříve zajatou bulharskou plachetnici nepočítaje), a i když Řekové některé později vyzvedli a opravili, do války již žádná nezasáhla. HAMIDIYE také narušil nepřátelskou námořní plavbu v celém východním Středomoří a zkomplikoval přepravu srbských vojsk. Jeho činnost zaměstnala mnoho nepřátelských válečných lodí, protože admirál Kunduriotis postupně od hlavních sil odvelel dva pobřežní obrněnce a několik torpédoborců, takže nemohl vítězství u Lemnosu využít k útoku na Dardanely.
Hamidiye a jeho velitel na propagandistické pohlednici
Nejvyšší chválu si zaslouží osoba jeho velitele. Hüsseyin Rauf svěřený úkol splnil na výbornou a právem si vysloužil uznání doma i v zahraničí. Za odměnu byl jmenován velitelem rozestavěné bitevní lodě SULTAN OSMAN I., kterou však Britové po zahájení první světové války zabavili. Jeho kariérní vzestup pokračoval i v následujících letech a v říjnu 1918 se stal ministrem námořnictví. Právě on za Osmanskou říši podepsal 30. října 1918 na palubě britské bitevní lodě AGAMEMNON příměří se zástupci Dohody a v politice se angažoval i v následujících letech. Po vyhlášení Turecké republiky se nakrátko stal ministrem zahraničí, jenomže záhy byl ze země vypovězen a vrátit se mohl až po Atatürkově smrti. Ve 30. letech přijal příjmení Orbay a od roku 1942 působil jako turecký velvyslanec v Londýně. Zemřel v Istanbulu 16. července 1964 a dodnes patří mezi nejuznávanější turecké námořní velitele.
HAMIDIYE prošel na podzim 1913 důkladnou opravou a ještě před koncem roku se vrátil do služby. Aktivně se zúčastnil námořních operací na Černém moři během první světové války a přežil i bouřlivý rozpad Osmanské říše a vznik novodobého tureckého státu. Během Velké války došlo k přezbrojení Kruppovými děly, takže křižník nyní nesl dva nové kanóny kalibru 150 mm a osm ráže 76 mm. Z původní výzbroje si ponechal jenom po dvou dělech ráže 47 a 37 mm, společně s dvojicí torpédometů. Ve 20. letech prošel větší rekonstrukcí a dostal nový velitelský můstek. Později se zvažovala i další přestavba spojená s přechodem na naftové vytápění kotlů, ale k tomu nikdy nedošlo. HAMIDIYE pouze obdržel další protiletadlová děla a počátkem 40. let odstranili zadní stožár. Beznadějně zastaralý křižník už v té době sloužil jen jako školní loď a po druhé světové válce jej vyřadili. Nějakou dobu byl ještě využíván jako muzeum, ale v r. 1964 jej námořní správa prodala na šrot. Bohužel v chudém Turecku se nenašly prostředky na přeměnu lodě na národní památník a ani v zahraničí jeho konec nevzbudil žádné emoce.
Hamidiye na poštovní známce
V té době už totiž jeho sláva dávno pohasla. Ještě v r. 1914 si Američané vyžádali jeho účast na slavnostním otevření Panamského průplavu, a když o něco později Hüssein Rauf navštívil Německo, dočkal se uznání od samotného císaře Viléma II. Jenomže tehdy už naplno běsnila první světová válka a veřejnost obrátila svoji pozornost k německým korzárům, jejichž činy HAMIDIYE zcela zastínily. Proto dodnes vycházejí další a další publikace popisující slavné kampaně německých korzárských lodí (EMDEN, KARLSRUHE, MOWË, WOLF), ale na jejich skromnějšího předchůdce se neprávem zapomnělo. Jeho nevšední příběh však přesto stojí za připomenutí a i po stu letech může zaujmout novou generaci čtenářů.
Technické parametry křižníku Hamidiye v r. 1904:
Výrobce: Sir W.G. Armstrong, Whitworth & Co.
Vstup do služby: 25. duben 1904.
Standardní výtlak: 3805 tun.
Délka: 112,7 m.
Šířka: 14,48 m.
Ponor: 4,88 m.
Výkon strojů: 12 000 koňských sil.
Doplavba: 5500 námořních mil při ekonomické rychlosti 10 uzlů.
Rychlost: 22 uzlů.
Pancéřování: paluba: 37,5 mm (skosy 102 mm), štíty 152mm děl: 15 mm.
Výzbroj: 2 x 152 mm, 8 x 120 mm, 6 x 47 mm, 6 x 37 mm, 2 x torpédomet.
Posádka: 400 mužů.
V polovici februára 1945 dobili jednotky 1 U.S. Army priehrady na rieke Rur v Hürtgenskom lese, ktoré hrozili záplavou frontovej oblasti a 7. marca postúpili k Rýnu. V ten istý deň prieskumná tanková čata poručíka Timmermana 9 obrnenej divízie obsadila nepoškodený Ludendorffov most pri Remagene a tým pádom aj padla posledná prírodná prekážka Nemeckej obrany.
V nočných hodinách 22. marca 1945 Pattonove jednotky prekročili rieku Rýn pri meste Oppenheim a postupovali do povodia rieky Mohan smere na Frankfurt. Vojna v Európe sa pre tisíc ročnú ríšu nezávratne chýlila ku koncu a teraz 4 obrnená divízia dostala rozkaz z veliteľstva XII. zboru, aby zostavila operačnú skupinu a oslobodila zajatecký tábor v Hammelburgu, približne 80 kilometrov východným smerom za Nemeckou líniou. Bola to tajná operácia, ktorá prišla na svet behom prebiehajúceho ťaženia. Rozkaz vydal sám osobne Patton a velenie skupiny zveril kapitánovi Abrahamovy J. Baumanovy. Osloboditeľská akcia trvala od 26. do 28. Marca 1945. Rozkaz pre kapitána Bauma znel: preniknúť hlboko za Nemecké línie do zázemia a oslobodiť Amerických vojnových zajatcov v tábore Oflag XIII-B vo vojenskom priestore neďaleko Hammelburgu. Oficiálne to mala byť záchranná výprava, ale pravý dôvod bolo oslobodiť Pattonovho zaťa, podplukovníka Johna K. Watersa, manžela Pattonovej dcéry Beatrice, ktorý padol do zajatia v roku 1943 v bojoch v priesmyku Kasserine. Podľa posledných správ vojenskej spravodajskej služby sa práve nachádzal v zajateckom tábore Oflag XIII-B.
Podľa rozkazu veliteľ 4 obrnenej divízie, podplukovníka Creightona Abramsa, vyčlenil pre operačnú skupinu jednu rotu stredných tankov M4 Sherman, jednu čatu ľahkých tankov M5Al Stuart 37 tankového práporu, jednu rotu obrnenej pechoty s polo pásovými vozmi M3, veliteľskú zásobovaciu jednotku, prieskumnú čatu s jeepmi a čatu samohybných diel M4A3 105mm 10 práporu obrnenej pechoty. Operačná skupina čítala silu 314 vojakov a 57 vozidiel a veliteľom operačnej skupiny bol menovaný Abraham J. Baum. Oslobodzovacia operácia začala 26. marca 1945vo večerných hodinách z Amerického predmostia južne od Aschaffenburgu s pokusom o prielomový priechod Nemeckou líniou u Schweinheimu, kde narazili Američania na tvrdý odpor. V boji stratili Američania dva tanky a až nad ránom sa im podaril prielom. Ďalej postupovali po ríšskej ceste 26, ktorú zvládli za krátky čas pohorím Spessart a okolo ôsmej hodine prekvapili Nemeckú posádku v meste Gremünden. Nemci sa postavili na tvrdý odpor. Ženisti vyhodili do vzduchu most a Američania stratili tri tanky a jedna pešia čata padla do Nemeckého zajatia.
Kapitán Abraham J. Baum
Americká operačná skupina sa nakoniec musela stiahnuť a hľadať inú cestu, ako obísť mesto. Kapitán Baum si rádiom vyžiadal leteckú podporu. Po rôznom kľučkovaní našla operačná skupina most u Burgsinnu a okolo štrnástej hodine vyšla na ríšsku cestu, po ktorej pokračovala k Hammelburgu, ale oproti pôvodnému plánu mala viac ako šesť hodín meškania. Pri terajšom postupe boli zaregistrovaný Nemeckým prieskumným lietadlom, ktoré nahlásilo ich polohu a bojovú silu na veliteľstvo divízie, ktoré malo v tomto priestore zhromaždisko a oproti postupujúcim Američanom poslalo samohybné delá.
V údolí rieky Saale sa po strete rozpútala bitka. V bitke Američania stratili štyri polo pásaka a tri jeepy. Pod palebnou ochranou tankov Sherman pokračovali Američania v postupe k táboru Hammelburgu na kopci, kam dorazili o šestnástej hodine, kedy zastavili pred bránou. Nemecké stráže v tábore spustili paľbu a Američania ju opätovali, ale omylom ostreľovali Srbský sektor tábora, lebo si mysleli že šedé Srbské uniformy patria Wehrmachtu.
Podplukovník Waters, zajatý podplukovník v tábore, sa ponúkol že pôjde Američanov upozorniť na omyl ich streľby v doprovode veliteľa tábora. Jeden zo strážnych vojakov, predpokladajúc, že idú dohodnúť kapituláciu tábora Watersa strelil do brucha. Po presune do táborovej nemocnice ho ošetril Srbský lekár.
Okolo pol tretej poobede jeden z tankov Sherman prerazil oplotenie pri bráne za veľkého jasotu zajatcov. Tisíce zajatcov vybehli von pred bránu a začali vítať osloboditeľov. Kapitán Baum si náhle uvedomil že v tábore je viac zajatcov, ako predpokladaných tristo zajatcov. Plukovníkovi Goodeovi, predstavenému tábora oznámil, že nemôže zo sebou odviezť všetkých zajatcov, iba ak sa chcú vydať pochodom k Americkým líniam, alebo počkať v tábore na konečné oslobodenie.
Oslobodzujúca Americká jednotka dosiahla síce svojho operačného cieľa, ale stratila pritom tridsať percent mužov a vozidiel. Po dlhšom odpočinku sa jednotka kapitána Bauma, o ôsmej hodine večernej, vyrazila na spiatočný pochod. Po pár kilometroch narazili Američania na Nemecké zátarasy, lebo Nemci medzi časom obkľúčili priestor zo severu aj z juhu a jediná voľná cesta viedla na západ. Američania vôbec nevedeli, že sa nachádzajú v Nemeckom vojenskom priestore. Potom dal kapitán Baum rozkaz k zmene smeru na kótu 427 a kolóna Američanov zamierila k dedinke Hessdorf, kde boli privítaný ťažkou paľbou Nemeckých proti pancierových striel. V ranných hodinách sa Američania stiahli na čistinku pod kótou 427, aby sa jednotka preskupila a počkala na ranné slnko. Američania ani len netušili, že na vrcholku kopca Reussenberg sedia Nemecký pozorovatelia, ktorý po celý deň Američanov sledovali a hlásili každý jej pohyb.
Krátko po rozbrieždení, 28. marca 1945, sa Američania dali na pochod. Len čo sa kolóna dala do pohybu zasypala ich ťažká paľba zo samohybných diel a mínometov zo všetkých strán a smerov. Nemci v noci prisunuli ďalšie jednotky do okolia tábora Hammelburg a Američanov kompletne obkľúčili. Nemci spustili útok o deviatej hodine rannej pod velením majora Waltera Eggemanna. Keď kapitán Baum spozoroval, že v danej situácie nie je nádeje vydal rozkaz ,,zachráň sa kto môžeš“. Boj trval dvadsať minút a kto neutiekol a prežil padol do zajatia. Kapitán Baum utiekol, ale v boji bol zranený a neskôr bol taktiež zajatý. Skončil v táborovej nemocnici s podplukovníkom Watersom, ktorého mal oslobodiť. Iróniu je ,že zranenie ktoré utŕžil pri oslobodzovacej akcii podplukovník Waterson ho uchránilo pred odsunom do iného tábora hlbšie do Nemeckého vnútrozemia. Po desiatich dňoch sa tábor dočkal konečného oslobodenia, keď 6. apríla 47 tankový prápor 14 obrnenej divízie bez boja obsadili bývalí zajatecký tábor Stalag a Oflag XIII-B Hammelburg.
Kapitán Abraham J. Baum bol po návrate, 10. apríla 1945, k svojej jednotke vyznamenaný krížom za zásluhy. Generálporučík Georg S. Patton, veliteľ 3 U.S. Army, dostal dútku ako od Eisenhowera tak aj od Bradleyho za neúspešný útok na Hammelburg a za stratu operačnej skupiny. Patton vyhlásil novinárom, že až deväť dní po oslobodení Hammelburgu operačnou skupinou sa dozvedel, že medzi zajatcami je jeho zať. Predložil, že sa pokúsil oslobodiť zajatecký tábor z dôvodu, že ustupujúci Nemci by mohli Amerických zajatcov postrieľať.
Podplukovník John K. Waters
Tuto novinku přečetlo 159 lidí a poslali2 komentářů.
Dnes se seznámíme se speciálním bojovým prostředkem – kluzákovým nosičem pum. Začátkem 30. let se v SSSR zabývali konstrukcí celé řady bojových prostředků. Jedním z nich byla i dálkově řízená bojová technika. Testovalo se leccos – rádiem řízené tanky, torpédovky a letadla. Nešlo ale o modely – vše byly skutečné stroje, upravené pro řízení rádiem. Skupina inženýra S. F. Valka se od roku 1934 zabývala projektem PT (planiruščuja torpeda – kluzákové torpédo) pro námořní letectvo. Výsledkem jejich snažení byl z donedávna nezvyklý hybrid střely a bombardéru, který lze považovat za prapředka dnešních dronů.
Rádiem řízený kluzák, vypuštěný z podvěsu pod nosičem (bombardér TB-3) ve vzdálenosti 30-50 km od cíle měl doplachtit k cíli, odhodit na něj pumu či torpéda a přistát na vodě, kde by ho sebraly a odvezly vlastní jednotky. Proč bylo zvoleno toto komplikované řešení, není jednoznačně určeno. Mohlo jít o snahu ušetřit drahou a nedostatkovou ovládací aparaturu, případně o opakované použití celého stroje.
Výsledkem konstrukčních snah byl nevelký větroň – hydroplán, schopný v podvěsu unést téměř tunový náklad – pumy, torpédo, nebo nálož. Vzhledem k nutnosti stroj nejprve spolehlivě zalétat a odladit ovládací aparaturu, měl klasické řízení a pilotní kabinu. Zalétávání stroje prováděl N. N. Ivanov. Dálkové řízení mělo být buďto rádiové, nebo infračervené. Psal se rok 1935 a tak to zní trochu jako sci-fi, ale RC aparatury už tehdy byly používány. Jejich rozměry ale rozhodně nebyly malé, proto se montovaly do skutečných strojů. Se spolehlivostí to také nebylo optimální, takže účast pilota byla přinejmenším u zkoušek nutná.
Protože 30. léta byla v rudém carství ve znamení lámání leteckých rekordů (heslo „Létáme nejvýš, nejdál a nejrychleji“), nebyl problém prohlásit vesele zbarvené zkušební exempláře letounové střely za sportovní stroje. Celkem byly vyrobeny čtyři prototypy a po testech v roce 1936 byla zadána sériová výroba pod označením PSN (planěr specialnovo naznačenija – kluzák zvláštního určení). Ta se měla rozjet v roce 1937 a do roku 1938 snad se podařilo několik kusů vyrobit, pak produkci přerušily stalinské čistky a blíže nespecifikovaný počet strojů skončil ve skladu. O případném nasazení nejsou informace, a pokud by na ně došlo, asi by se nikdo v bojových podmínkách nezabýval „recyklací“ použitých strojů – nejspíš by byly použity jako klasické řízené pumy. Jestli řízené technikou, nebo piloty - sebevrahy, to může být předmětem spekulací.
Model „sportovní“ i bojové verze kdysi odlévala v měřítku 1/72 z polyuretanu firma Kora, stroje se lišily zbarvením (prototypy byly stříbrné s patrně červenými či modrými doplňky, bojové pak světle modré na spodních a tmavě zelené na horních a bočních plochách), bojová verze měla navíc podvěšené pouzdro s náloží, nebo torpédo.
Samotná stavba je jednoduchá – polyuretanové díly se zbaví nálitků, začistí, vybarví se jednoduchý interiér a stroj se slepí podle návodu vteřiňákem. Součástek je minimum (náznak interiéru, trup, křídlo, poloviny výškovky a jejich vzpěry, závěs, pomocné plováky, kryt kabiny), nejproblematičtější je čisté vyříznutí krytu kabiny z acetátového výlisku. Osobně mám model prototypové „sportovní“ verze v červeno-stříbrné kombinaci. Rozložení barev je kombinací dostupných informací a čiré fantazie. Stavba je asi na dva večery a zvládne ji i začátečník. Výsledkem je nezvyklý přírůstek do sbírky a možnost přemýšlet, kam by se pohnuly dějiny, kdyby něco bylo trochu jinak.
Tuto novinku přečetlo 137 lidí a poslali2 komentářů.
Po okupaci Československa padlo Němcům do rukou ohromné množství válečného materiálů a zbraní.Samozřejmě mezi nimi byly i letadla.Jelikož Luftwaffe měla už v té době spoustu svých letadel modernějšího typu,rozhodli se část bývalého československého leteckého parku rozprodat.Jedním z velkých zájemců o bývalé československé letadla bylo i Bulharsko.Hlavním faktorem byla cena ,jelikož Němci tyto letadla nabízeli za 30až 40 procent jejich původní hodnoty.Do Německa byla vyslána Bulharská delegace ,aby si bývalé čs,stroje prohlédla.Vesměs se jednalo o typy Avia B 534,bombardér Avia B 71(sovětská licence Tupolevu SB 2),Avia B 122 ,Letov Š 328 a další letadla.Bulhaři souhlasili s koupi a smlouva byla podepsána 19.srpna 1939.Jenalo se o prodej něco okolo 200 strojů včetně leteckého vybavení.Mezi nimi bylo i 60 Letovů Š 328.Z toho 40 starších a 20 nových.Bulhaři je zařadili do svého vojenského letectva pod označením „Vrana“.Bulhaři vesměs nasadili Vrany do boje proti Řekům v roce 1941,podíleli se i na protipartyzánských letech a nakonec bojovali i proti svým spojencům –Německu,ale to už se psal rok 1944.Mě však zajímá nasazení Vran proti sovětskému námořnictvu a ponorkám.
I když Bulharsko nebylo ve válce se Sovětským svazem ,poskytovalo Němcům své základny ,přístavy a letiště ,ze kterých německé letectvo a námořnictvo operovalo proti Sovětskému Svazu.Sověti měli v Černém moři převahu a proto Němci požádali bulharské letectvo o ochranu německých konvojů proti sovětským ponorkám.K tomuto úkolu Bulhaři vyčlenili Letovy Š 328 a vytvořili speciální letky k tomu určené.Němci dodali pro bulharské piloty ,záchranné vesty,signální pistole,,vaky se záchrannými dvoumístnými čluny,skládací vesla ,potravinové balíčky pro přežití,signální barviva do vody a spousty dalšího materiálu nezbytného pro piloty ,kteří měli trávit spousty hodin nad mořem při doprovázení konvojů.Asi se ptáte proč byl zrovna vybrán Š 328.Jedním z hlavních faktorů bylo to,že Š 328 měl malou rychlost a velký dolet,což bylo ideální při hlídkování nad konvoji.
Moc toho o Letovech Š 328 v boji proti sovětským ponorkám není.Většinu bulharských námořních archivů zabavila v září 1944 Rudá armáda.Takže v ruských archivech bychom se asi dozvěděli víc,dalším faktorem bylo ničení dokumentů samotnými Bulhary,když už bylo jasné na čí straně bude vítězství.Strach z represí byl velký a proto se tyto dokumenty ničily ,aby sovětům nepadli do rukou.
V archivech se dochovali pouze dokumenty z roku 1941 a počátek roku 1942,kde je doloženo 7 případů kontaktu Letovu Š 328 se sovětskými ponorkami.
Je třeba se ještě zmínit o výzbroji těchto letadel.Bulharské Letovy nebyly vyzbrojeny žádnými hlubinnými pumami ani žádnou jinou výzbrojí specializovanou na boj proti ponorkám.Standartní výzbrojí byly 20 kg pumy a kulomety letadla.To tak stačilo na poškození ponorky a to ještě vynořené.I když bulharští pamětníci vzpomínají,že se na pumové závěsy dávali i bud dvě 50 kg pumy nebo jedna stokilová.A s tím už se dalo něco provést.
K prvnímu kontaktu bulharské „Vrany“ se sovětskou ponorkou došlo 16.srpna 1941 v 13.45 hodin.Toho dne posádka –praporčík Ivan Zidarov a četař Marin Pejev doprovázeli dvojici lodí.Přitom spatřili sovětskou ponorku mezi ústím řeky Kamčija a poloostrovem Emine.Jak se později ukázalo byla to sovětská ponorka třídy Ščuka a to Šč 211,která zaujímala pozici k útoku na lodě.Tito bulharští letci zaútočili na ponorku střelbou z kulometů a rádiem přivolali další hlídkové letadlo.To už ale přiletělo pozdě a svrhlo čtyři 20 kg pumy už jen na předpokládanou pozici.K předpokládanému potopení ponorky přiletěli další posily a to ještě jeden Š 328 ,a dva stíhací „Dogany“(byly to vlastně předválečné Avie B 534,Bulhaři je označili Dogan),obtěžkány 20 kg pumami.Ponorku se jim potopit ani poškodit nepodařilo,ale zabránili útoku na konvoj.
K dalšímu kontaktu se sovětskou ponorkou došlo 30.srpna 1941.Byla to ona známa Šč 211.Toho dne Letov Š 328 hlídkoval nad dvěma konvoji,který doprovázeli i válečné lodě.Ke kontaktu došlo u mysu Emine .Posádka napadla sovětskou ponorku palbou z kulometů a přivolala další letoun,který ponorku bombardoval již naslepo po ponoření.Ovšem bez úspěchu .Sovětská ponorka unikla.
Dne 21.září 1941 letadla doprovázeli konvoj tvořený dvěma nákladními a pěti doprovodnými loděmi,který mířil do Varny.Š 328 s palubním číslem 23 s posádkou praporčík Ivan Zidarov a četař Ivan Ivanov spozorovala v 10.07 hodin sovětskou ponorku S 32.Tuto ponorku napadli letci kulomety a přivolali další hotovostní letadlo ,který již ponorku nenašel.Překazili tím ovšem útok na tento konvoj.
K dalšímu kontaktu již s opět známou Šč 211 došlo 29.září 1941 .Toho dne 3 tankery doprovázené 7 vojenskými bulharskými loděmi byly napadeny onou sovětskou ponorkou v 9.48 hodin.Jeden tanker byl torpédován .Doprovodný Letov Š 328 sice přivolal hotovostní letoun,ale ten přiletěl pozdě.Takže ponorka opět unikla.
Určitě vám došlo ,proč letoun ,který ponorku objevil na ni nezaútočil bombami.Jednoduše proto,že žádné neměl.Proto se volal další hotovostní Letov ,který již pumy měl.Ale jak je vidět ,tato taktika nepřinesla žádané ovoce i když aspoň v některých případech nedošlo k napadení konvoje.
Bulharské námořní letectvo proto změnilo taktiku.Pumami už byla vyzbrojena všechna letadla co doprovázela konvoje.
K dalšímu kontaktu se sovětskou ponorkou došlo 15.října 1941.Toho dne 3 Letovy Š 328 doprovázeli obchodní loď,kterou ještě chránily bulharské vojenské lodě.Lod směřovala od Varny k mysu Šablja. Všechny 3 letadla již byly vyzbrojeny 20 kg pumami.Vždy po 6 kusech na letadlo.V 10.55 byla spozorována sovětská ponorka v periskopové hloubce jak se připravuje k útoku.Opět se vyznamenal Š 328 s číslem 23 s posádkou Zidarov-Ivanov.Tento letoun napadl ponorku dvěma pumami a kulometnou palbou.Byl zpozorován úspěšný zásah na trupu ponorky,kde vypukl požár a ponorka se rychle potopila.Onen Letov ji napadl ještě zbývajícími 4 pumami,ale to už ponorka byla pod vodou.Další příznaky poškození jako olejová skvrna nebo nějaké trosky nebyly pozorovány a to ani druhý den,kdy tam byl vyslaný průzkum.
Za tento čin byla bulharská posádka Letovu číslo 23 vyznamenána Železným křížem II.třídy a všem ostatním byla dávána za příklad.
Tak a ted jsem trochu pátral,jelikož v tomto případu jsou nejasnosti.Pravděpodobně by se mělo jednat o ponorku M 58 kapitán –poručíka Nikolaje Vasiljeviče Jelisejeva,která byla v té době v sestavě Černomořského flotu.Jenomže je zde menší háček,vrak ponorky M 58 s 21 členy posádky sice leží v dané oblasti,ale jestli ji potopil bulharský Letov nebo najela na minu to není dodnes vyjasněno.Jelikož útok bulharského Letovu je datován na 15.října 1941.Kdežto Rusové tvrdí ,že ponorka M 58 vyplula ze základny na svou šestou a poslední plavbu někde do okolí Konstance až 16.října a pohřešovaná je od 21.října.Zde uvádím zdroje
http://www.town.ural.ru/ship/ship/m58.php3
Takže ted babo raď?Prostudoval jsem více těchto ruských stránek a všude píšou stejně.Ponorka M 58 vyplula ze Sevastopolu až 16.října 1941.Kdysi jsme se s Destroyem o tom bavili a ten si zas je jistý ,že ji potopil Š 328.
Další možností je ,že to byla ponorka třídy Ščuka Šč 215,která se taky pohybovala onoho 15.října v dané pozici,ale tato ponorka se vrátila 19.října na svou základnu bez vážnějšího poškození.Takže v tomto případě je spousta otazníků jak z ruské tak i z bulharské strany.Možná že mě Destroyi nebo Jarl doplní.
V roce 1942 aktivita sovětských ponorek poklesla,jelikož sověti ztratili své základny v Černém moři,takže už nebyly tak časté kontakty s ponorkami.Navíc Letovy Š 328 už se opotřebovávali a Bulhaři se snažili přezbrojit své námořní letectvo jinými typy letadel.
V dochovaných bulharských archivech jsou zaznamenány pouze 2 kontakty letounů Š 328 s ponorkami .
Dne 21.července 1942 dopovázel jeden Letov Š 328 konvoj tří dopravních a dvou válečných lodí směrem k Bosporu.Na tento konvoj zaútočili 4 sovětské ponorky.Útok se podařilo odvrátit za součinností onoho Letovu a doprovodných vojenských lodí.
Další útok na ponorku zaznamenali opět Zidarov –Ivanov ve dnech 17 a 19.srpna 1942,kdy tito letci napadli sovětskou ponorku ,avšak bez úspěchu.
O dalším působení Letovů Š 328 v boji proti ponorkám už nejsou informace.Jak už jsem psal na začátku.Zdokumentovány jsou jen do roku 1942,ale pravděpodobně už toho moc nenalítali ,jelikož v dubnu 1943 dostalo bulharské námořní letectvo 12 moderních hydroplánů Arado Ar 196,které byly výkonnostně někde jinde.
Přesto si myslím ,že i stařičké eš třistadvacetosmičky udělali kus záslužné práce a možná mají na kontě i tu ponorku.
Jinak Bulharsko používalo Letovy i k hlídkování proti ponorkám nad Egejským mořem,dále v boji proti bulharským partyzánům ,asistovali při okupaci Jugoslávie a Řecka.A nakonec bojovali i proti svým někdejším spojencům-Německu.
Š 328 číslo 23, tři samostatné útoky na ponorku
Bulharští námořní piloti v záchranných vestách,v pozadí Š 328
Bulharská "Vrana" č.5
Zdroje-Hobby Historie č.16
Sojusznicy Luftwaffe část 1-J.Rajlich,Z.Stojczew,Z.Lalak
Ilustrovaná Historie Letectví- edice Triáda
Tuto novinku přečetlo 263 lidí a poslali6 komentářů.
Jedním z mála německých projektů, který se dočkal fyzické realizace, ale naštěstí už ne nasazení, byla pilotovaná sebevražedná střela Reichenberg.
Pokusy a následné nasazení V-1 ukázalo, že systém je sice plně funkční, ale postrádá dostatečnou přesnost pro likvidaci malých cílů. Ryze teoreticky bylo možno střelu řídit rádiem, ale šlo o systém drahý, s krátkým dosahem a velice snadno vyřaditelný protivníkem. Nejlevnější a relativně snadno dostupný byl živý pilot. I v Německu slyšeli o japonských kamikaze a tak se koncem roku 1943 pod patronací SS rozjelo několik projektů, které v roce 1944 vyústily v projekt Reichenberg. Ten byl založený na bázi sériově vyráběné letounové střely V-1. Střela byla opatřena pilotním prostorem, mírně vylepšenými ovládacími prvky a intenzivně zkoušena v pilotovaném režimu. Teoreticky sice mohl pilot střelu po navedení na cíl opustit, fyzicky to ale bylo téměř neproveditelné. Funkční katapultovací sedadlo už sice bylo tou dobou v Německu prakticky otestováno a montováno do některých typů letadel, ale do V-1 se nevešlo. Ovladatelnost stroje také nebyla zrovna oslnivá, takže vzniklo několik cvičných a pokusných verzí. Číslování variant se v různých zdrojích liší. Vznikly ale celkem čtyři verze – dvoumístná bezmotorová, dvoumístná s motorem, jednomístná cvičná s motorem a „ostrá“, která se lišila od jednomístné cvičné náloží 850 kg Amatolu, vizuálně pak absencí přistávací lyže a tvarem přídě s detonátorem. Pilotovaná střela mohla být vypouštěna ze standardního katapultu, běžné bylo vypouštění z bombardéru He-111 a používán byl podle některých pověstí i klasický aerovlek.
Spolu s řešením technických problémů se snažili organizátoři řešit i problémy personální. Piloti pro sebevražedné mise se měli shromažďovat v „Leonidas staffel“, ve které se nakonec shromáždilo cca 30 lidí, mimo jiné i proslulá pilotka Hana Reitsch. Zdá se, že právě ona byla jednou z duší projektu. Dobrovolníci se zrovna nehrnuli a tak se ve spolupráci s SS plánoval nábor v Hitlerjugend a zjednodušený pilotní výcvik dobrovolníků. Nakonec se ale podařilo velení Luftwaffe celý projekt zastavit. Tou dobou už bylo vyrobeno kolem 150 strojů.
Model různých verzí střely Reichenberg dodávala na trh celá řada (často českých) firem, můj model je ale historický kus (1/72) od firmy Heller, pocházející patrně z poloviny 70. let. Prodával se v sadě s raketovou stíhačkou Bachem Natter. Předpotopnost je patrná již z pozitivního rytí a absence drobných detailů. Jako zástupce typu ve sbírce se ale neztratí. Stavebnice je jednoduchá – křídlo, výškovka, dvě půlky trupu, sání motoru, primitivní interiér (po slepení a uzavření kabiny neviditelný) a průhledný překryt tloušťky pancíře, skrz který stejně není vidět. Obtisky žádné (modernější stavebnice mají alespoň kvanta mikroskopických popisek), vše ale doplňuje stavebnice bednovitého stojánku. Vlastní stavba je jednoduchá – do jedné poloviny trupu vlepíme náznak interiéru, křídlo a vstupní mřížku motoru, pak přilepíme druhou půlku trupu, ocasní plochy a kryt kabiny, což je dohromady práce asi tak na hodinu i s tmelením vteřiňákem a se začištěním spojů na celkem slušně pasujících dílech. Další čas můžeme věnovat nátěru. Použil jsem klasické odstíny RLM 76 a 81. Sice existuje řada černobílých snímků původních střel, ale stroje jsou na nich kamuflovány stylem „co kus, to originál“, takže při použití autentických odstínů se další iniciativě meze nekladou. Osobně jsem použil kamufláž, odvozenou od pumy Mistelu. Po zaschnutí barev je potřeba sjednotit povrch vrstvou matného laku a zajímavý přírůstek do sbírky je hotov.
Tuto novinku přečetlo 150 lidí a poslali2 komentářů.
Dnes sa bližšie pozrieme na typický vojnový zločin, čiže poprava zajatých nepriateľov. Nebola to však len tak nejaká poprava pár vojakov, ale velkého počtu, údajne až 5 tisíc talianskych vojakov. Ich smrť spôsobili ich bývalí nemeckí kolegovia v zbrani.
Hlavnými aktérmi zločinu sa stali talianski vojaci z divízie Acqui a nemeckí vojaci z 1. Gebirgsjäger divízie.
Talianska divízia Acqui sa oficiálne nazývala 33. divízia horských pešiakov. Predtým než divízia plnila funkciu okupačnej jednotky v Grécku sa zúčastnila tragikomického ťaženia v Alpách proti Francúzom, kt. u nás na fóre už spracoval vo svojom článku Destroyman. Neskôr sa divízia zapojila do ťaženia proti Albánsku a napokon aj proti Grécku. Od roku 1941, teda po páde Grécka sa divízia rozdelila na viacero uskupení a bola rozdelená na ostrovy Korfu, Lefkada, Zakynthos a Kefalónia. Práve na poslednom menovanom ostrove v Iónskom mori slúžila najväčšia časť divízie a to konkrétne 11 a pol tisíca mužov a 525 dôstojníkov. Veliteľom divízie bol najprv generál Ernesto Chiminello, kt. od 18. júna 1943 nahradil generál Antonio Gandin. Gandin sem vraj bol poslaný z toho dôvodu, že mal silný vzťah k svojim nemeckým spojencom. Bol to veterán z ruského ťaženia, získal tu dokonca nemecký železný kríž. Gandin bol sem, v podstate na perifériu, presunutý vďaka svojim pronemeckým názorom. Jeho nadriadený gen. Ambrosio ho sem upratal vraj preto, aby neoznámil Nemcom alebo inak neprekazil pripravujúci puč proti Mussollinimu. Inu lampasácke politikárčenie.
Povedzme si niečo málo o bojisku, o ostrove Kefalónii. Je to najväčší ostrov z tzv. Iónskych ostrovov v Iónskom mori. Má rozlohu 781 km2, hlavné mesto je Argostoli. Ostrovu dominuje vrch Kardakata.
Situácia na ostrove bola pokojná, až do septembra 1943 sa tu nič významné nedialo. Akurát v lete 1943 v rámci všeobecného posilňovania svojich pozícií na Balkáne poslali Nemci na ostrov posádku čítajúcu 2 tisíc mužov z 966. pluku pevnostných granátnikov spolu s 9 tankami, kt. velil podplukovník Barge.
Keď Taliansko podpísalo prímerie so Spojencami, konkrétne 3. septembra 1943, verejnosť ešte o tomto kroku nevedela. Až 8. septembra vyšla skutočnosť najavo aj pre verejnosť. O tomto sa samozrejme dozvedela aj naša talianska posádka divízie Acqui. Gen. Gandin bol pochopiteľne rozrušený. Nevedel čo ďalej a preto skontaktoval svojho nadriadeného, gen. Carla Vecchiarelliho s tým, nech mu pošle inštrukcie čo má robiť. Vecchiarelli mu poslal v podstate kópiu rozkazu generála Ambrosia z vrchného veliteľstva. To podstatné v rozkaze bolo to, že pokial nezaútočia Nemci na Talianov tak tí nemajú na nich útočiť. A už vôbec sa nemajú púšťať do spojenectva s miestnymi partizánmi ELAS, kt. boli v malom počte prítomní na tomto ostrove. Popri tomto sa samozrejme ani nemali púšťať do akcií spolu so Spojencami, iba ak sa osobne dostavia do Kefalónie.
Gandin po získaní týchto inštrukcií začal jednania s nemeckým podplukovníkom Bargeom. Okrem toho Gandin dostal aj ďalšie rozkazy aby poslal všetky svoje dostupné lode do Brindisi, oblasť Apúlie v Taliansku, pretože takáto podmienka sa objavila v práve podpísanom prímerí so Spojencami. Gandin tak spravil a tým si v podstate (nevedomky) podpísal rozsudok smrti, pretože sa zbavil svojho jediného dostupného prostriedku na evakuáciu z ostrova.
9. septembra ráno o 9. hodine prebehli rokovania medzi Gandinom a Bargeom. Obe strany rokovali v priatelskom duchu no výsledok rokovaní nebol žiadny. Strany sa dohodli na vyčkaní ďalších rozkazov z veliteľstiev.
11. septembra dostal Gandin rozkaz, že nemeckí vojaci sú odteraz talianski nepriatelia. Barge na oplátku poslal Gandinovi 3 bodové ultimátum. Nemci ponúkli tri riešenia a to, buď budú Makaróni bojovať spolu s Nemcami po ich boku aj naďalej, buď sa vzdajú alebo budú proti Nemcom bojovať.
Gandin nevedel čo robiť. Preto zvolal radu vyšších dôstojníkov a 7 kaplanov zo svojej divízie. Rokovalo sa o nemeckom ultimáte. Výsledok? Všetci dôstojníci a 6 kaplanov bolo za pripojenie sa k Nemcom. Jeden z kaplanov navrhol sa hneď vzdať. Sám Gandin však bol stále na pochybách. Hoci on sám bol pronemecky ladený, pripojenie sa k ním odmietal s tým, že tu bol kráľov a Badogliov rozkaz nebojovať po boku Nemecka a on ako dôstojník a navyše generál ho nemohol porušiť. A tretia varianta vzdať sa sa mu nepáčila z toho dôvodu, že odovzdať len tak zbrane bez boja by bolo porušením ducha práve podpísaného prímeria so Spojencami. Nemci by tak získali množstvo zbraní, kt. neskôr mohli použiť. A tak tento guláš sa páni a dámy odohrával v hlave nášho nešťastného generála Gandina. Plný nerozhodnosti preto navrhol Bargemu znovu zasadnúť za gulatý stôl a rokovať.
Aby si nerozhneval Nemcov a aby sem neposlali z Grécka posily, stiahol svojich vojakov z jediného strategického bodu ostrova, vrchu Kardakata. O tomto všetkom informoval svoj nadriadený 22. horský zbor podplukovník Barge. 12. septembra boli teda Nemci pripravení na taliansku kapituláciu na ostrove. Gandin veril, že po kapitulácii budú repatriovaní a poslaní domov.
No v noci z 12. na 13. september sa nahlas ozývali hlasy mladých talianskych dôstojníkov, kt. Gandinovi dávali nahlas najavo, že chcú proti Nemcom bojovať. Plus k tomu sa z 18. pluku, kt. patril do divízie Acqui, umiestneného na Korfu, ozvali rádiom, že žiadna dohoda s Nemcami nebude, že ju odmietli. Navyše sa Gandin dozvedel, že repatriácia nebude a talianski vojaci sú posielaní do zajateckých táborov.
13. septembra to vypuklo. Ku Kefalóniu sa blížil konvoj 5 nemeckých lodí. Talianski delostrelci umiestnení v Argostoli zo svojej vlastnej iniciatívy začali na tieto lode strielať a dve potopili.
Napokon sa zúfalý Gandin rozhodol zhromaždiť svoje vojsko a dať im jednoduché tri otázky. A to, či sa vzdať, bojovať s Nemci po ich boku alebo sa im postaviť so zbraňou v ruke. Väčšina údajne hlasovala za ozbrojený boj.
Gandin odoslal svojmu protivníkovi ultimátum, že nasledujúce ráno majú Nemci odísť z Kefalónie. Odpoveď čakal o 9. hodine ráno druhého dňa.
Namiesto odpovede však dostal Gandin nálet nemeckých Štúk. Taliani sa kupodivu nezlakli a ešte v ten deň zajali okolo 400 Nemcov v boji. Nevídané číslo.
Nemci sa však vôbec nezlakli a na ostrov poslali posily v podobe bojovej skupiny Hirschfeld, ktorá pozostávala z práporov z 98. a 54. práporu z nemeckej elitnej 1. horskej divízie. Okrem toho bola bojová skupina posilnená aj o prápor zo 104. horskej divízie. Podla názvu bojovej skupiny je jasné, že veliteľom bol istý major Harald von Hirschfeld.
Nemci 17. septembra rozhadzovali nad Kefalóniou propagandistické letáky, v ktorých chceli presvedčiť Talianov, aby sa vzdali. V texte stálo, že ich lídri v Taliansku ich zradili, prečo bojujú proti Nemcom svojim kamarátom a že keď sa vzdajú tak majú otvorenú cestu domov ku svojim rodinám. Aké poetické.
Boje pokračovali až do 22. septembra kedy Gandin rozkázal kapitulovať. Taliani nemali už muníciu a utrpeli stratu približne 1300 mŕtvych. Nemci priznali stratu 300 mužov.
Generál Gandin ešte v priebehu bojov žiadal velenie o pomoc, vedel že sa nachádza v bezvýchodiskovej situácii. Proti nim stáli vycvičené a skúsené jednotky Nemcov, kým on mal pod sebou okupačné jednotky, ktoré videli vojnu zrejme iba z týždenníkov a z časopisov. Navyše sa mu stenčovali zásoby munície. Preto sa snažil kontaktovať Ministerstvo vojny v Brindisi no nedočkal sa žiadnej odpovede. Jeho druhý pokus bolo vyslanie emisárov Červeného kríža do Brindisi. No ich púť sa omeškala o tri dni. Navyše Brindisi nemalo ako pomôcť obklúčenej talianskej divízii. Hoci v neďalekej Lecce mal Badoglio 300 lietadiel, nemohol ich poslať. Ani lode na ich pomoc nemohol poslať a to z jednoduchého dôvodu – Spojenci sa obávali, že by sa tieto sily mohli dostať do rúk Nemcov.
A konečne sa dostávame k samotnému masakru. Ten začal už 21. septembra, teda deň pred Gandinovou kapituláciou. Popravy sa uskutočnili na základe rozkazu samotného Hitlera, kt. prikázal aby všetci talianski dôstojníci, kt. zradia svojich nemeckých spojencov boli popravení. Pre Kefalóniu však platila od 18. septembra zvláštna smernica nemeckého vrchného veliteľstva o tom, že na základe správania talianskych vojakov a kvôli ich zrade nemajú byť vzatí do zajatia žiadny vojaci.
Preto sa od 21. septembra začalo s popravami. Zajatci boli popravovaní najprv na mieste kde sa vzdali a to guľometmi, v skupinkách od 4 po 10 vojakov. Neskôr boli zozbieraní zajatci braní do San Teodora kde boli popravovaní ďalej.
24. septembra prebehol súd s gen. Gandinom a 137 dôstojníkmi. Všetci boli odsúdení na smrť a ešte v ten deň postupne popravovaní. Svedkom ich popravy bol kaplan Romualdo Formato. Toho Nemci nechali žiť, bol jedným z mála preživších masakru. Ten neskôr vypovedal, že dôstojníci sa pred popravou modlili, niektorí spievali náboženské piesne a iný plakali. Gandin bol popravený ako prvý. Ostatných skosili guľometom. Vraj po strelbe sa Nemci prechádzali medzi mŕtvymi dôstojníkmi a pýtali sa, či niekto z nich nepotrebuje pomoc. Asi 20 sa ich ozvalo, že ešte žijú. Tým 20tim namiesto pomoci dali Nemci ďalšiu salvu z guľometu čím ich umlčali navždy.
Masaker napokon prežilo 37 talianskych dôstojníkov. Nemci sa nad nimi zlutovali. Medzi nimi bol aj kaplan Formato. Ten prosil a plakal pri kolenách jedného nemeckého dôstojníka aby zastavil popravy. Nemeckí dôstojník slúbil, že pôjde za svojim veliacim dôstojníkom a spýta sa ho. Po hodine a pol sa vrátil s tým, že popravy dôstojníkov sa zastavili. Ako argument pre zastavenie popráv vraj slúžilo to, že preživší dôstojníci vedeli dokázať, že pochádzajú z provincií Trieste a Trento, pretože tieto dve talianske provincie anektoval Hitler po 8. septembri.
Vystrašení ale zároveň šťastní talianski preživší dôstojníci sa dočkali toho, že Nemci im gratulovali že prežili a ponúkli cigarety.
Telá popravených dôstojníkov potom naložilo 20 talianskych námorníkov na rafty a rôzne lodičky. Tieto lode a rafty s telami mŕtvych a aj s 20 živými námorníkmi boli poslané na more kde boli následne odpálené a zničené.
Okrem svedectva talianskeho kaplana Formata existuje aj svedectvo nemeckého vojaka, inak Rakúšana Alfreda Richtera. Ten slúžil ako vojak v 98.pluku horských strelcov. Vraj väčšina jeho spolubojovníkov pochádzala tiež z Rakúska. Opísal ako prebiehali popravy a aj to, že po popravách vraj Nemci kradli mŕtvym Talianom čižmy. Rozprával o popravách pri dedine Frangata a o tom, že civilisti boli svedkami popráv keďže sa približne dve hodiny celým ostrovom niesli výstreli a krik nešťastných zajatcov. Nemci používali na popravy najmä guľomety.
Oficiálne číslo popravených v Kefalónii je 5 tisíc talianskych zajatcov. Mŕtvoly boli spalované, hádzané do mora, hádzané z útesov s priviazanými kameňmi na tele či ponechaní tam kde zomreli. Telá hnili v uliciach miest a smrad z nich bol neznesiteľný. Nemci zakázali preživším Talianom zakopať svojich mŕtvych kamarátov.
Stovky preživších sa stali obeťami na palube lodí Sinfra a Arden, kt. sa stali obeťami mín v Jadranskom mori.
Niektorí talianski preživší prežili vďaka pomoci gréckych partizánov z ELASu, kt. ich ukrývali až do konca vojny.
Obdobná situácia postihla aj 18. pluk divízie Acqui v Korfu. V Korfu mali talianske jednotky silu 8 tisíc vojakov z troch rôznych divízií. 24. septembra sa tu Nemci vylodili a donútili talianske jednotky ku kapitulácii. Generál Lanz na základe Hitlerovho rozkazu rozkázal popraviť 280 talianskych dôstojníkov na Korfu. Popravy sa uskutočnili počas dvoch dní a telá skončili na dne vôd v okolí Korfu.
Podobná poprava sa uskutočnila aj na ostrove Kos, kde bolo násilné ukončených 90 životov talianskych dôstojníkov.
Zabíjanie ostatných talianskych zajatcov v Grécku zastavilo to, že Mussollini v októbri 1943 si na severe Talianska ustanovil svoju vlastnú fašistickú republiku. Nemci totiž umožnili zvyšným talianskym zajatcom vybrať si z troch možností a to, pridať sa na nemeckú stranu alebo byť poslaný do koncentrákov v Nemecku alebo slúžiť Nemcom pre nútené otrocké práce. Drtivá väčšina si vybrala tú poslednú možnosť.
A čo sa stalo po vojne?
Zodpovednosť za masaker norimberský súd pririekol generálovi Lanzovi. Ten dostal pôvodne 12 ročný trest za vojnové zločiny, no v roku 1951 bol prepustený. Major von Hirschfeld, už v hodnosti generála, padol na Dukle v januári 1945 čiže spravodlivosť si ho počkala niekde inde. Podplukovník Barge nebol v čase popráv prítomný v Kefalónii čiže on nebol za popravy už vôbec zodpovedný. Preto ako jediný bol za tento zločin súdený generál Lanz.
Po vojne boli ostatky 3200 vojakov a dôstojníkov z divízie Acqui prevezených na vojenský cintorín do Bari. Telo generála Gandina nebolo nikdy identifikované.
Taký bol osud talianskej divízie Acqui. Jeden z najväčších masakrov zajatcov počas ww2 je dnes celkom neznámy a aj v Taliansku sa dlho dostával do učebníc dejepisu. V súčasnosti sa na tento masaker spomína každý rok priamo v Kefalónii ale aj v Taliansku.
Tuto novinku přečetlo 197 lidí a poslali3 komentářů.
Dnes se seznámíme s poněkud netradičním projektem noční stíhačky. Projekt s číslem P.1078 už jsme tu sice měli, ale šlo o projekt A - víceméně klasickou proudovou denní stíhačku. Projekt B je něco úplně jiného - dosti bizarní samokřídlo, určené pro noční stíhání. Pro oba projekty byl společný motor (HeS 011) a řešení křídla.
Heinkel P.1078B byl projekt noční stíhačky s motorem umístěným v centroplánu, pilotní kabinou v jedné a radarem a výzbrojí (4x 30mm) ve druhé trupové gondole.
Stavebnice pochází od nám již známého tuzemského výrobce Planet Models a je odlita z polyuretanu (jako lepidlo budeme potřebovat vteřiňák). Model je relativně nové konstrukce, tudíž je řešen i zpracován mnohem lépe, než oba dříve popsané létající talíře. Samokřídlo tvoří jeden velmi masivní odlitek (včetně podvozkových šachet), ostatní díly jsou samostatné či v menších skupinách na hranolovitých nálitcích. Kryty kabiny jsou z acetátové fólie a stavebnice obsahuje dva kusy pro případ že by se jeden při manipulaci poškodil. Ve stavebnici je dále návod (česky a anglicky, bez překlepů) a prvotřídní obtisky. Vše je zabaleno v igelitu a zatavené v přehledných skupinách, vnější obal tvoří relativně měkká bílá krabice s pěkným barevným obrázkem.
Stavbu zahájíme vybalením dílů z igelitu a jejich začištěním. Vyjma kol necháme drobné díly zatím na nálitcích (usnadňuje to manipulaci při barvení). Vyzkoušíme složení některých dílů na sucho. Pilotní kabinu tvoří jakási z hora a zespodu otevřená krabice, která se má po instalaci interiéru zalepit do příslušného výřezu v trupové gondole. Výřez je ale velký a tak je při lepení nutno tmelit (a brousit). V této fázi doporučuji do přídě trupu opatrně vyvrtat ze strany dosud nenalepené kabiny otvor a vyplnit ho olovem, kus olova nebude od věci umístit i do předku kabiny, jinak si slepený model bude lehat na záda. Já jsem tak neučinil a po slepení už nelze zátěž do kabiny dostat. Správný postoj modelu jsem nakonec zajistil nalepením nemodelové opěrky z čirého acetátu pod záď.
Návod je jasný a přehledný. Podle pokynů nabarvíme interiéry a drobné díly(většinou klasicky RLM 02, RLM 66, chrom a černá, RLM 76 na rámování kabiny). Po zaschnutí barev začneme kompletovat model. Nejprve podle návodu zkompletujeme pilotní kabinu (vyjma krytu), doporučuji nevynechat zátěž, o které se návod nezmiňuje (viz výše). Po zatmelení a přebroušení spár nalepíme na trup trysku a díl se vstupním „kuželem“ a jeho orámováním. Opět budeme decentně tmelit a brousit přechod, neboť rám vstupního otvoru je poněkud menší, než je tloušťka křídla. V této fázi jsem provedl základní nátěr stroje – spodní plochy černou a horní plochy šedomodrou RLM 76. Zatímco schly barvy, připravil jsem si díly podvozku. Oddělil jsem od nálitků podvozkové nohy a vzpěry, zaretušoval barvou řezy a nalepil kola a vzpěry na podvozkové nohy. Po zaschnutí barev a lepidla jsem zalepil jednotlivé části podvozku do šachet a po ztuhnutí lepidla dolepil podvozkové kryty. Díky lehkému předku si model lehal na záda, tudíž jsem z kusu acetátu, který zbyl po oddělení krytu kabiny, udělal průhlednou nožku a nalepil ji pod záď, aby stroj stál pěkně rovně. Zaretušoval jsem barvou místa, která utrpěla při lepení podvozku a odřené hrany krytů a barvou RLM 75 štětcem natupoval na horní a boční plochy množství skvrn. Po zaschnutí jsem nalepil Clear-fixem kryt kabiny, model přelakoval pololesklým lakem, následně nanesl obtisky a po jejich zaschnutí přelakoval matným lakem. Stroj byl hotov. Je samozřejmě možné model dále vylepšit, ale to záleží na možnostech, schopnostech a vkusu každého modeláře.
Ke slepení modelu bylo použito kyanoakrylátové lepidlo (vteřiňák), na kabinu disperzní Clear-fix (i po zaschnutí je čirý a „zatáhne“ spáry a nepřesnosti dosedacích ploch), nátěr tentokrát tvoří syntetické emaily – černá Modelmaster Flat black , ostatní jsou prehistorické, leč kupodivu funkční „autentické odstíny“ již dávno zaniklé italské firmy Modelud . V současnosti vyrábí stejné odstíny tuzemský výrobce Agama jak v v podobě syntetického emailu, tak v akrylátu. Lakování je provedeno akrylátovými laky Agama.
Tuto novinku přečetlo 130 lidí a poslali0 komentářů.
Kalendář 
Dnes registrováno: 0
Včera registrováno: 0
Celkem registr.: 255
Členů: 0
