Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 jarl   1005
 sigi   977
 Stuka   791
 Střelec   39

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Novinky na trhu
od Střelec v 5/5/2019, 17:23

 Ludmila Michajlovna Pavličenková
od Kovtun v 26/12/2018, 10:51

 Bitva o Sevastopol/Nezlomná
od Kovtun v 25/12/2018, 20:27

 Vánoce 2018
od sigi v 25/12/2018, 01:10

 Jiří Mikulecký-JEDEN Z POSLEDNÍCH OBRÁNCŮ VLASTI
od Střelec v 3/12/2018, 20:00


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
30
aqutyhyw

19678

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 260
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
  Exponát smrti Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 01:30 od sigi
Zpravy od Sigiho Lehký kulomet, vzor 26: byl vyroben akciovou společností Zbrojovka v roce 1937. Jako tisíce jiných z velké série určené pro modernizaci výzbroje útvarů československé armády. Lak na pažbě léty rozpraskal a zešedl, malou pažbičku u spouště vyhladily dotyky lidských dlaní, kov studí do rukou.
Dne 28. června 1963 rozebíral právě tento kulomet zbrojíř v Mostě, kam ho poslali do opravy příslušníci závodní jednotky.
Zbrojíř rozložil kulomet na ponku a dal se do práce. Nejprve sundal pažbu, pak vyšrouboval hlaven, uvolnil závěr. Ještě bylo třeba odmontovat pažbičku, šroub ale držel pevně. Teprve silným šroubovákem překonal zbrojíř překážku. Když potom vzal šroub do dlaně, povšiml si, že je dutý. A něco se skrývalo uvnitř. Svitek papíru, popsaný dvěma řádky textu.
I ten proužek zeleného lístku o rozměrech 13x3 centimetry mám ted před sebou. Promaštěné a léty poznamenané řádky, psané modrým inkoustem, sdělují (přetiskuji v původním znění .):

„Genossen. Mít disen maschinenpistolen war in Lidic 87 gefangenen erschiesen komando hat féldwebl Geber war ein alter mordér."
(Soudruzi. Touto strojní pistolí bylo v Lidicích zastřeleno 87 zajatců, velitelem byl feldwebl Geber, starý vrah.)

Milicionáře, tehdy náhodou shromážděné na dvoře okresního štábu a zbrojířem povolané na pomoc s překladem, objala hrůza. Uvědomili si, jakou zbran drží v rukou. Najednou se jí nikdo nechtěl ani dotknout, v uších ještě doznívaly ozvěny salv a dlouhých dávek, pro mnohé z nich dosud až příliš živé. Horečná diskuse našla vyústění v zajištění kulometu a v jeho předání okresnímu oddělení SNB v Mostě k expertize. Sloužila skutečně tato zbran jako nástroj vraždy lidických'mužů?
Již při objasnování tragédie v prvních poválečných letech byla bezpečnostnimi orgány sepsána výpověd bývalého terezínského vězně Rudolfa Mautrra, který se musel bezprostředně po vraždě podílet na pohřbívání obětí. Při ohledání našel jasné stopy po nasazení kulometu. Jeho svědectví však bylo osamocené, ostatní vypovídali pouze o tom, že vraždy byly dílem popračí čety. Toho se také drželi i vyslýchaní esesáci a příslušníci gestapa, kteří se snažili veškerou vinu svalit na popravčí četu a rozhodně popírali, že by lidičtí muži padli pod střelbou kulometu.
Expertiza však potvrdila, že papír s textem, který se nalezl uvnitř kulometu, není starší než třicet let. A dál: „Text je psán kurentem s prvky latinky, pisatel neovládal gramatiku ani pravopis, protože používal malých počátečních písmen na počátku slov i tam, kde měl použít velká, používal nesprávné koncovky, vynechával nebo přidával písmenka, psal bez jakékoliv interpunkce .Podle úrovně písma a gramatiky lze předpokládat, že pisatel se narodil kolem roku 1900 a je zřejmé, že se jedná o člověka, pocházejícího z českých či moravských pohraničních oblastí. Jméno feldwebla je zčásti nečitelné, s největší pravděpodobností zní Geber, ale může jít i o jiné jméno."
Expertiza obsahuje i výpovědi bývalých příslušníků německých jednotek v protektorátu čechy a Morava, kteří potvrzují, že byli vyzbrojeni kořistními zbraněmi československé výroby. V roce 1942 je ještě používali i příslušníci zbraní SS.
Tolik řeč faktů. Dál už zbývají jen otázky a dohady.
Kdo byl neznámý pisatel a komu chtěl zaslat své svědectví?
Mohlo se jednat o německého antifašistu, když použil oslovení „Soudruzi"?
Uvědomoval si ten člověk, že podobným záznamem se v roce 1942 vystavuje téměř jisté smrti?
A kdo byl onen feldwebl Geber?
A byl pisatel vůbec přímým účastníkem lidické akce? Nebo jeho svědectví vzniklo až dodatečně?
Těžko už odpovědět. Rozhodně však nelze použití kulometu při vraždách lidických mužů vyloučit, proto byl zařazen do sbírek Muzea. Víme totiž, že velitel trestné akce, šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Horst Böhme řídil osobně popravy. Zpočátku před popravčí četu nastupovalo pět lidických mužů, později byla četa zesílena, aby mohla vraždit po deseti. A Bóhme se stále rozčiloval, že popravy trvají příliš dlouho. Dal tedy on pokyn ke střelbě kulometem?
Pravda už zřejmě nikdy nevyjde najevo. Jak známo, v Lidicích bylo zavražděno celkem 173 mužů. V textu, ukrytém do kulometu, se však hovoří o 87 zastřelených. Svědek Rudolf Mautner vypověděl, že ti, kdož padli pod kulometnými dávkami, leželi v prvních řadách. Vražedné kulky je tedy zastihly až ke konci exekuce. Kdo z lidických mužů byl skosen kulometnou dávkou? Hutník Karel Radosta, horník Josef Róm, kovář Bohumil Šebek, zedník Karel Šícha? Anebo muž nezjištěné totožnosti, snad kočí, který nastoupil v Lidicích službu pouhý den před vraždou? Kdo z nich?

Tuto novinku přečetlo 5551 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  K.H.FRANK vypovídá před soudem o "LIDICÍCH" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 01:16 od sigi
Zpravy od Sigiho Předseda se zajímal, zda byl Frank osobně v obci, což obžalovaný přiznal. ale zdůraznuje, že ne v době exekuce. V tu dobu údajně dlel v Berlíně, aby s Hitlerem projednal záležitosti kolem atentátu na Heydricha. Na celou rozmluvu se prý pamatuje matně a neví, kdo přišel na myšlenku zničit Lidice Pokud si vzpomíná, došlo k tomu na výslovný příkaz Hitlera, o němž se dozvěděl až po svém návratu do Prahy. Rozkaz byl přesný: Všechny muže postřílet, ženy odvléci do koncentračních táborů a děti dát do německé výchovy.! Jako důvod bylo uvedeno podporování atentátníků na Heydricha. Hitlerův rozkaz byl adresován říšskému protektorovi, případně policejním orgánům


Předseda: „Když jste se dozvěděl o rozkazu, co jste dělal?"
Frank: „Po návratu do Prahy jsem jel do Lidic. Akce byla u konce, vesnice
ještě hořela. Z exekuce jsem již nic neviděl. Pamatují se však, že jsem zahlédl několik mužských mrtvol."
„Jistě vám někdo podával hlášení po vašem příchodu."
„Byl to Bóhme."?
„nebo Wiesmann.?"
„Nevím, nepamatuji se. Pravděpodobně byl přítomen."
Stejně tak si Frank již nepamatoval, kolik mužů bylo zastřeleno. Do Lidic se prý vypravil pouze proto, aby kontroloval, zda provedení Hitlerova rozkazu bylo vykonáno.
Předseda ho přerušil: „Přesvědčil jste se, jakým způsobem se zjištovala vina lidických mužů a zda vůbec byla zjištována?"
„Vím pouze z hlášení, že v Lidicích byli přechováváni atentátníci a jejich pomocníci."
„Co jste si myslel o Lidicích ? Není přece obvyklým takový hrůzný způsob trestu."
„Měl jsem rozkaz Hitlerův a více jsem o tom neuvažoval. Hitler byl velmi rozhořčen atentátem na Heydricha. Z jeho rozkazu byla také podniknuta akce proti Ležákům." Zde se Frank na okamžik odmlčel, jako by se snažil vzpomenout a pak dodal: „Myslím, že rozkaz k Ležákům dal přímo Himmler s odvoláním na Hitlera. Sloužil jsem Adolfu Hitlerovi a jeho rozkazy jsem plnil, i když z lidského hlediska byly zločinem."
Pak nechává předseda číst Frankovo písemné prohlášení o Lidicích. Mnoho se na případ již nepamatuje, nebot prý Němci o Lidicích málo mluvili... Kdyby věděl, kde se nalézají lidické děti, velmi rád by o tom podal zprávu. řekl doslovně: „Neměl jsem žádný důvod, abych cokoli ve věci lidických dětí zamlčoval." Uvádí i několik míst, kam mohly být děti odvezeny. Dětský domov v Šárce, internační tábor na Moravě, některý z Himmlerových „lebensbornů", určených pro převýchovu. Doznává: „Tehdy jsem akci proti Lidicím považoval za správnou, jinak jsem o ní nepřemýšlel. Dnes však vím, že Lidice byly jedním z největších politických omylů, nebot jejich osud popudil celý svět proti Němcům. Byl to také zločin proti lidskosti."
V závěru svého výslechu říká: „Bylo bojováno proti československé státní ideologii, která měla být zničena. Tak to bylo nařízeno Hitlerem a říšskou vládou a za provádění této zásadní politické linie byl zodpovědný pouze říšský protektor. Bylo vydáno na sta německých zákonů a nařízení, které byly vyneseny v zájmu říše a často ke škodě českého národa. Byly to zákony síly a moci. Já jsem podle svých služebních předpisů střežil jejich provádění."

Předběhněme na okamžik několik dnů soudního přelíčení a vstupme do jednací síně 9. dubna.

Před tribunálem právě stanul Harald Wiesmann, bývalý kriminální rada kladenského gestapa. Hovoří o stopě, která je přivedla do Lidic — o neštastném dopisu Václava ?íhy Aničce Maruščákové, který byl zachycen a předán gestapu slánským továrníkem a starostou Palou. Připomenme si jeho obsah:

„Drahá Aničko. Promin, že Ti píši tak pozdě. Co jsem udělal, jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal na čabárně ... Na shledanou příští týden a pak se již neuvidíme. Milan."

Wiesmann ihned podotýká, že jako kriminální úředník nebyl přesvědčen, že tento dopis je důkazem. Dále ve své výpovědi pokračuje tvrzením, že poprvé slyšel o Lidicích při telefonickém rozhovoru se šéfem SD Bóhmem, který mu řekl, že přijde s dr. Geschkem, vedoucím pražského gestapa, a že bude podniknuta akce, o které mu zatím nemůže telefonicky nic bližšího říci. Oznámil mu, zeje to rozkaz od Franka. Odpoledne v 15 hodin skutečně přijel Bóhme, Geschke a několik jejich adjutantů do Kladna. Teprve tehdy se svědek dozvěděl, že Lidice mají být zničeny. Prý se podivil, nebot se mu dosud nestalo, aby takováto náhodná stopa vedla k dopadení pachatele, a to tím spíše, že tuto zprávu podávali provokatéři.
Mezitím si však dr. Geschke již vyžádal pomoc posádky ze Slaného při obklíčení obce a pak měl rozmluvu s Frankem, na niž si Wiesmann dobře pamatoval. Bóhme nemohl hned dostat spojení a telefonistce vyhrožoval zavřením, nespojíli ho bez ohledu na jiné hovory.
Pak prý Bóhme oznámil, že na „rozkaz gruppenfuhrera Franka, který opět plní rozkaz vůdcův, má být obec zničena a srovnána se zemí". Dostal prý také pokyn, jak má být naloženo s obyvatelstvem.
„Mezi mnou a Bóhmem došlo ke sporu," říká svědek, „nebot jsem nebyl o absolutní nutnosti tohoto opatření přesvědčen. Zeptal jsem se Bóhma, zda mají být postříleny i ženy a děti, a on mi odpověděl: „Vy dáváte otázky jako nějaký začátečník."
Wiesmann potom uvedl, jak podle rozkazu byli postříleni všichni muži od 16 do 60 let. Sám se exekuce nezúčastnil, prý právě v té době dohlížel na vyklízení mlýna, kde zůstalo mnoho obilí. Tam mu také ohlásili příjezd Franka, který se „chtěl podívat na Lidice". Podle Wiesmannova svědectví přijel v doprovodu dalších tří mužů. Zahlásil se mu a provázel ho po obci. To již její část hořela, ale za zdí statku se stále ozývaly výstřely.
Frank si prohlédl popravčí místo a pak se pozorně díval na mrtvoly. Na dotaz soudce Wiesmann uvedl, že Frank byl v Lidicích celkem třikrát. Druhá návštěva následovala několik dnů po vypálení, kdy přijel s celým štábem, s nímž se radil, jak mají být Lidice srovnány se zemí. Prohlásil prý: „Nejpozději do šesti měsíců si přeji, aby tady bylo pole!"
„Všechny akce politického významu byly dohodnuty mezi gestapem a Frankem, od něhož byly nařizovány," zakončil svědek své slovo.
Na otázku prokurátora, jak se Frank choval při návštěvě Lidic v den vypálení a zda byl zdrcen, odpověděl: „Naopak. Vždyt byl o všem informován! Všechno věděl. K vyhlazení Lidic dal přece sám rozkaz! řekl mi to Bóhme. Neměl vůbec důvodu, aby to říkal, kdyby to nebyla pravda. Nikdy nebylo učiněno nic jiného, než by si Frank přál."
Obhájce se ptá: „Mohl obžalovaný dávat rozkazy o své újmě?"
A Harald Wiesmann: „Ano, samozřejmě."
Přesně v půl dvanácté je jednání přerušeno a připravuje se promítnutí filmu, který v Lidicích natočil Franz Tremi, filmový technický poradce NSDAP. Pomáhal mu při tom Mirko Wagner, obchodník a majitel firmy Ze-nith-film. Odjeli do Lidic 10. června v půl deváté ráno.
Na plátně se odvíjí svědectví o lidické tragédii. Uprostřed spáleniště chodí esesáčtí vedoucí, jeden z nich ukazuje do kamery jedinou bytost, která přežila — malého králika.
„Po celou dobu seděl Frank nepohnutě na svém místě a s velkým zájmem sledoval film. Ani na okamžik neodtrhl hlavu. Zkřížil ruce po svém starém způsobu, přehodil si nohu přes nohu a pak se upřeně díval, jako by se opět vžíval do těch časů, kdy se to vše udalo na jeho rozkaz. Na jeho tváři nebylo vidět nejmenších stop výčitky," poznamenal tehdejší zpravodaj.
Pokusme se nahlédnout na projednávání lidické tragédie očima účastníků soudního přelíčení: předně nás musí doslova šokovat Frankova bezcitnost, nevýslovný cynismus. Hovořil přece o lidických dětech několikrát a stále ponechával zoufalým matkám naději, že se s nimi ještě někdy shledají. Živil jejich iluze, že snad najdou své děti roztroušeny po útulcích a dětských domovech, v německých rodinách. Neprozradil sebemenší stopu, z níž by někdo mohl vydedukovat, že trasa drtivé většiny odvlečených definitivně končí v polském Chelmnu. Ve vyhlazovacím táboře, v jehož plynových komorách děti zahynuly zakrátko po vyhlazení rodné obce.
Všechny zločiny fašismu jsou hrůzné; a podlé, barbarské a naprosto nesmyslné vraždění dětí je opatřením, vymykajícím se všem představám. Jak mohly být říši nebezpečné a jakou trestní odpovědnost za činy dospělých mohly mít roční Marta Hroníková, Zdeněk Petřík a Josef Suchý, či dokonce děti šesti lidických žen, které se narodily až po tragédii? A přesto i ony musely zemřít.
Proč?
A dál: přestože Frank byl do jisté míry usvědčen Wiesmannem, že byl původcem rozkazu k vyhlazení Lidic, trval obžalovaný na svém: Pouze vykonával Hitlerův rozkaz, tlumočil ho, nanejvýš mluvil „vůdcovým" jménem. Ostatně — lidická tragédie se natolik vymykala i hrozným válečným zkušenostem, že mnozí z přítomných se skutečně klonili k názoru, že o osudu obce rozhodl Hitler. Ale — kdo mu vnukl tu myšlenku? Kdo jeho rozhodnutí směroval do Lidic?
Soud vyslechl svědectví bývalého předsedy protektorátní vlády dr. Jaroslava Krejčího, který na otázku, zda někdy mluvil s Frankem o Lidicích, odpověděl: „V jednom rozhovoru mi Frank řekl — Já jsem to nařídil."
Při konfrontaci obžalovaný tvrzení odmítal, trval na tom, že plnil Hitlerův rozkaz. Krejčí vyřkl osudovou pravdu: „Dřív jste se nikdy, vy, ani říšský protektor, za führera neschovávali, naopak jste zdůraznovali, že máte velkou moc."
Výrok Krejčího jednoznačně obžalovaného usvědčuje. Ale zároven také otevírá možnost Frankovu chvastounství, aby si před činiteli říše připisoval zásluhy za rozhodnutí, které vlastně neučinil. Je nepochybné, že tvrdý kurs, který Frank v čechách nastolil, musel imponovat všem německým protektorům a gauleiterům a byl také Berlínem náležitě ceněn.
Jaká je tedy pravda? Kdo je viníkem lidické tragédie?
Podle všech později získaných poznatků nemohl Hitler rozhodnout o vyhlazení Lidic dříve než 9. června večer, přesněji kolem půl, tři čtvrté na sedm. Těsně předtím mluvil po Heydrichově pohřbu s Háchou, vyslancem Chvalkovským a ministry protektorátní vlády. Přestože vyhrožoval nejpřísnějšími sankcemi, ani náznakem nedal najevo své záměry s Lidicemi. či s jinou českou obcí.
Pak však jednak s Frankem. A ten po skončení schůzky, v 19.45 hodin telefonoval do Prahy Bohmemu, aby ho informoval o Hitlerově rozkazu: Vyhladit Lidice z povrchu země!
Ale!!! Podle výpovědi příslušníka kladenského gestapa Ewalda Hartgeho mu už 9. června dopoledne sdělil Wiesmann, že dojde „k nevídané věci".
Mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne přijeli do Kladna Bóhme a Geschke. Nařídili, aby gestapo, schutzpolizei, vojsko a četnictvo byly uvedeny do pohotovosti. Současně poslali i pro velitele kladenské četnické stanice podplukovníka Víta, aby se i české četnictvo připravilo k rozsáhlé akci. Ještě před 19. hodinou dostal zemědělský referent na oberlandrátu v Kladně příkaz zajistit evakuaci zemědělského nářadí a hospodářského zvířectva. Také velitel posádky ve Slaném obdržel rozkaz být nejpozději o 22. hodině na místě. V Lidicích!
Můžeme uvést i svědectví bývalého řidiče gestapa v Kladně, jemuž již v průběhu dopoledne 9. června uložili obstarat dostatek kanystrů s benzínem pro dílo žhářů. A dokonce i Miroslav Wagner, spolupracovník filmového poradce nacistické strany v protektoráte Františka Tremla, byl v průběhu osudného dne požádán, aby si připravil kamery a dostatek materiálu, nebot „bude večer filmovat něco mimořádného".
A je zde i svědectví Wiesmanna, jak se Bóhme snažil dovolat do Berlína. Již odpoledne 9. června. Po rozhovoru prý Bóhme tlumočil rozkaz zničit obec. Ale my víme, že Bóhme musel po devatenácté hodině přerušit na kladenském gestapu všechny přípravy a odjet do Prahy, aby stihl telefonický rozhovor s Frankem. Mýlí se Wiesmann? Jeho omyl či vědomá lež by přece nikomu neprospěly. Kde je tedy pravda?
Ve světle zmíněných faktů je naprosto nemyslitelné, aby lidická tragédie proběhla až na základě Hitlerova rozhodnutí. Jistě — nepochybně tu jeho rozkaz byl, at již spontánní či vynucený Frankem. Proto také musel Bóhme odjet do Prahy, protože byli smluveni na telefonickém rozhovoru na 19.45 hodin. Když se znovu kolem jedenadvacáté vrátil do Kladna, vezl příkaz vůdce: Zničit Lidice! Příkaz, který ze zúčastněných i z Franka stal veškerou odpovědnost. Co na tom, že o Lidicích bylo rozhodnuto dávno předem a bez Hitlera, že ještě před odletem do Berlína nařídil Frank šéfovi SD Bóhmovi jednat; co na tom, že mu odpoledne bezostyšně zalhal, že o osudu Lidic již Hitler rozhodl, že rozhovor mezi Berlínem a Prahou ve večerních hodinách jen potvrdil to, co všichni věděli. Možná toto několikahodinové zpoždění způsobil jen administrativní zádrhel — Frank nemohl předpokládat, že Hitler dá setkání s protektorátní vládou přednost před sch?zkou s ním, a ujistil Bóhma, že si rozkaz na „v?dci" vynutí již odpoledne. Snad proto se Bóhme snažil dovolat do Berlína tak vehementně, že vyhrožoval spojovatelce nejpřísnějšími tresty.
Jedno ale Frank věděl — že až se bude situace v Berlíně vyvíjet jakkoli, v pohřební náladě Hitlera snadno získá pro svou myšlenku. Pro myšlenku, která kromě jiného měla Hitlera utvrdit, jak energického, rozhodného, nemilosrdného a věrného protektora v čechách by získal jeho jmenováním.

Dejme ještě jednou slovo Haraldu Wiesmannovi: „Dnes chápu, že zničení Lidic byla největší sprostota v dějinách světa. Jak vymohl Frank na Hitlerovi ten rozkaz, nevím. Geschke s Bohmem mi tenkrát na mou námitku, že proti Lidicům nejsou důkazy, prohlásili, že je to politická nutnost a kdyby nebyly Lidice, byla by jiná obec.

Tuto novinku přečetlo 8238 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Heinz Wolfgang Schnaufer - Noční duch Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 22:24 od sigi
Zpravy od Sigiho Heinz Wolfgang Schnaufer- Noční duch

Když mu bylo čtrnáct let, přál si stát se důstojníkem. Na toto povolání nepohlížel jako na formu zabezpečení ze strany státu, nýbrž jako na poslání. Jeho spolužáci tvrdí, že byl svým myšlením o tři až pět let vyspělejší než stejně staří kamarádi. V listopadu 1939 složil jako sedmnáctiletý maturitu s vyznamenáním.
Po přijímací zkoušce na důstojnického čekatele Luftwaffe měl Schnaufer možnost létat při výcviku téměř se všemi typy německých letoun?. Absolvoval nejen vynikající výcvik stíhače, ale naučil se létat individuálně i ve skupině, bombardovat střemhlav i pilotovat bez vidu. V kurzu nočních stíhačů se v nočním létání zdokonalil i po taktické stránce. 1. dubna 1941 obdržel dekret poručíka a byl odvelen na frontu. 2. 6.1942, právě ve dvaceti letech, získal za svůj první sestřel u Grenz-Donau 2. 6.1942 Železný kříž II. třídy a po šestém sestřelu Železný kříž I. třídy. Tehdy ještě nemohl tušit, že po nich přijde dalších 120 sestřelů. V roce 1943 byl nadporučíku Schnauferovi po 15 nočních sestřelech prop?jčen Německý kříž ve zlatě, a když zvítězil nad 40. a 41. soupeřem, obdržel 15. 1. 1944 Rytířský kříž.
Ted teprve začala vítězná série Heinze Schnaufera. Během pěti nocí za sebou sestřelil čtyři čtyřmotorové letouny. 1. 5. 1944 byl povýšen na kapitána. Po 80. sestřelu mu byly 27. 6. 1944 prop?jčeny Dubové ratolesti a o něco později, 30. 7. 1944, i Meče. 8. října ohlásil svého 'stého' a byl za to 16. 10. 1944 vyznamenán Brilianty.
Jedné noci sestřelil nad Cáchami během pouhých 14 minut pět čtyřmotorových bombardérů! Vracející se Britové a Američané, kteří byli svědky konce anglických osádek, hlásili svým pozemním řídicím stanovištím: „To mohl být jen Schnaufer!"
Někteří zajatí britští d?stojníci, kteří se zúčastnili náletů na Německo a bojovali proti Schnauferovi, vyjadřovali při výslechu bezmezný údiv nad tím, jak tento muž se svou osádkou noc co noc, a často i několikrát za noc neúnavně a neohroženě bojoval proti nepříteli! Angličané věděli, jak obtížné je napadnout čtyřmotorový bombardér, protože radarové navigační a vyhledávací přístroje německých letoun? nebyly ještě dostatečně dokonalé. O to víc je nutno ocenit úspěchy stíhač?, kteří vzlétali v noci a v mlze a přes nepříznivé podmínky vedli boj s dobře chráněným a vyzbrojeným protivníkem.
16. 2. 1945 měl velitel eskadry major Wolfgang Schnaufer narozeniny Osádky letoun? čekaly na bojové rozkazy. Počasí bylo velmi špatné, ale i tak se startovalo. „Blahopřejeme k třiadvacetinám!" halasili kolegové. Někdo zapnul rozhlasový přijímač. Ozvala se taneční hudba.
„Kdes to splašil?" zeptal se Schnaufer. „To není od našich," dostal odpověd. „Vojenský vysílač Calais." Vtom hudba zmlkla a z éteru se ozval hlas.
„Nazdar, kamarádi ze čtvrté eskadry nočních stíhačů v Gútersloh. Obdivujeme vaše šíleně odvážné bojové lety. Ale proč ještě riskujete život? Váš velitel je nejlepší a nejúspěšnější noční stíhač na světě. Heinz Wolfgang Schnaufer! Pane majore, dovolte, abychom vám blahopřáli k vašim dnešním třiadvacetinám!" Chvilka odmlčení.
Noční stíhací se na sebe s údivem podívali. Odkud to Angličané věděli? „Snad víte, pane majore," pokračoval hlas, „že vám osádky našich bombardérů propůjčily čestný titul 'Noční duch'. Snažíme se být fér. Umíme protivníka ocenit, a protože víme, že i vy si počínáte v boji čestně, vážíme si vás. K vašim narozeninám vám taneční orchestr BBC zahraje šlágr 'Noční duch, noční duch obchází v našem zámku!'"
Noční stíhače to vyvedlo z míry Našinec sestřeluje téměř každou noc britské čtyřmotorové letouny - a Angličané mu za to ještě blahopřejí!
.Ze všech nejméně očekával takovou poctu sám Schnaufer. Jestliže jeho výkony uznal a ocenil nepřítel, jestliže o nich mluvil s takovou úctou, pak to bylo skutečné vyznamenání. Označení 'Noční duch' bylo v tomto případě výrazem velké úcty, obdivu a také trochu strachu z německého nočního stíhače. Ale RAF je trochu patetická. Domnívá se, že Schnaufer je nejlepším nočním stíhačem německé Luft-waffe.
U mladého velitele eskadry probíhal každý útok s přesností hodinového stroje. Když byl ještě velitelem skupiny, zaznamenal se svými muži pozoruhodných 700 sestřel?. Není proto divu, že z britských ostrov? byly proti Schnauferovi a jeho skupině, a později i proti jeho eskadře nasazovány celé speciální skupiny letounů Mosquito. Britové před každým bombardovacím náletem vysílali zvláštní komando, které mělo start úspěšného nočního stíhače znemožnit. Letiště, na kterém předpokládali Schnauferovu přítomnost, bylo zasypáno trhavými a zápalnými pumami. Úspěch jim však byl odepřen: v krupobití německých střel spadlo z nebe 126 těžkých bombardér?, většinou čtyřmotorových Boeingů a Lancasterů...
Součástí Schnauferovy taktiky bylo podletět protivníka. Zamířil k letounu zdola jako šíp a střílel do jeho nádrží. Bylo to o to obtížnější, že palubní střelci ve čtyř-motorovém letounu byli rozmístění tak, aby mohli zneškodnit i stíhačky útočící zdola. Aby se vyhnul nutnosti útočit strmým stoupáním zespodu, přišel Schnaufer na nápad umístit další kanóny tak, aby střílely vzhůru. Nemusel pak protivníka napadat vždy jen zezadu nebo zepředu. Ted nalétával pod něho, a když ho měl v zaměřovači nad sebou, stiskl spouště palubních zbraní.
V březnu 1945 zkoušel na vyšší příkaz noční bojové lety na letounu Do 335. Svůj poslední bojový let uskutečnil 9. dubna. Odstartoval z Fassbergu ve 22 hodin a po 79 minutách, ve 23.19 hod., přistál. Marně stíhal jeden letoun Lancaster se silným doprovodem stíhaček. 19. dubna chránil Schnaufer v Eggebergu přesun části eskadry do Fassbergu. Byl to jeho poslední let.
Nejúspěšnější noční stíhač s 2300 starty a 1133 letovými hodinami ukončil svoji životní dráhu leteckého d?stojníka.
Eskadra nočních stíhač? NJG 4 i se svým velitelem se vzdala Angličan?m. Angličané konečně měli 'Nočního ducha', legendárního nočního stíhače, který byl postrachem jejich bombardovacích pilotů. Byl pro ně něco jako 'zázračné zvíře'. Výslech stíhal výslech. Schnaufera přicházeli okukovat spojenečtí letečtí důstojníci. Tak tenhle mladý, pohledný muž sestřelil 126 bombardérů!
Britská propaganda za války šířila zprávu, že Schnaufer vzlétá dopován drogami (laktalem B). Normálně prý by žádný člověk takové nervové zatížení nevydržel. Angličané považovali za nenormální, aby jediný člověk sestřelil za noc čtyři nebo šest bombardérů. Ale on popřel že by kdy nějaké drogy užíval.
Po překonání záškrtu byl Schnaufer v listopadu 1945 ze zajetí propuštěn.
Britové však na 'Nočního ducha' nezapomněli a vzdali mu poctu zvláštním zp?sobem. Britské vojenské letectvo totiž Schnauferův letoun s vyznačeným počtem sestřelených soupeřů vystavilo v Hyde Parku. Nad letounem byla umístěna tabulka: „S tímto strojem Messerschmitt Bf 110 létal nejúspěšnější noční stíhač světa, třiadvacetiletý major Heinz Wolfgang Schnaufer."
Britští komunisté se pokoušeli letoun zničit. Když se jim to nepovedlo, vylepili poblíž Bf 110 plakáty, které měly Schnauferovu pověst zlehčovat. Zasáhla však policie a plakáty zmizely. Do Hyde Parku přicházely statisíce lidí a podivovaly se německé stíhačce se 126 záznamy sestřelů. Návštěvníci si těžko uměli představit, že by jediný muž dokázal sestřelit 126 těžce vyzbrojených bombardér?. Jediný muž se svojí osádkou! Schnaufer?v Bf 110 stojí dodnes v londýnském muzeu a zvláštní pozornosti se těší ona jeho část, na které je vidět zaznamenané sestřely.
Po propuštění budoval Schnaufer s kamarády z eskadry dopravní podnik, ale brzy se svého záměru vzdal. Vrátil se do domu rodičů a začal budovat sí? prodejen pro vlastní továrnu na výrobu vín a lihovin. Pouštět se do podnikání, od kterého si člověk mohl něco slibovat až v budoucnosti, se tehdy pokládalo za riskantní. Německo bylo jedinou velkou hromadou trosek.
Schnaufer však měl jen jeden cíl: rozšířit firmu svého otce. Přemýšlel o tom už v zajetí. Součástí jeho plán? bylo předsevzetí vzít s sebou do Calwu co nejvíc příslušníků eskadry a najít jim místo rodinném podniku. Další přišli později, protože se už nemohli vrátit do svých domovů ve východním Německu. Během dvou let se z malé likérky v Calwu stal velkopodnik, jehož duší byl Heinz Wolfgang Schnaufer.
Heinz Wolfgang Schnaufer ztělesnoval všechny vojenské kvality. Vojenský stav se podle něho nezakládal na slepé disciplíně, nýbrž na bezúhonnosti jednotlivce, na kázni a pořádku, na respektování lidské důstojnosti a zákonů, na lásce k vlasti a na osobní angažovanosti.
Image

Tuto novinku přečetlo 4139 lidí a poslali 2 komentářů. Poslat komentář

  MAJOR ERICH HARTMANN - Nejúspěšnější stíhač na svět Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 22:02 od sigi
Zpravy od Sigiho říkali mu 'Bubi', „hošíčku". Když obdržel Dubové ratolesti s Meči a Brilianty, bylo mu teprve jedenadvacet, byl štíhlý, světlovlasý a měl hodnost nadporučíka. Byl nejúspěšnějším stíhačem na světě, odborníci ho označovali za výjimečný zjev a tak také vstoupil do válečných dějin. Na hlavu tohoto 'hošíčka' vypsali Sověti odměnu 10 000 rublů. Důvod? Za třicet měsíců sestřelil Erich Hartmann 352 letouny! Sloužil u stíhací eskadry JG 52, která byla s téměř 11000 vzdušnými vítězstvími nejúspěšnější eskadrou minulé války, a absolvoval 1428 bojových letů a 800 leteckých soubojů.
Po kapitulaci 8. května 1945 předali Američané celou eskadru Sovětům. Ti s úžasem zjistili, že mezi zajatci je i 'černý dábel', jak mu přezdívali (jeho letoun měl černý 'nos')- Tenhle chlapec, že sestřelil 352 'rudé sokoly'? Zprvu tomu nechtěli věřit, pokládali za nemožné, že by tento mladý důstojník s dětským obličejem zničil pět sovětských eskader. Když se pak přesvědčili, že mají toho 'pravého', odsoudili ho 27. 12. 1949 v 'soudním procesu' k 25 letům nucených prací. O několik měsíců později následoval druhý rozsudek: „...odsuzuje se k dalším 25 letům nucených prací!"
Ve vězení strávil deset a půl roku. Vrátil se v roce 1955 jako osudem postižený mladý muž se zestárlou tváří, ale z jeho světlých očí stále ještě vyzařovala energie, chut žít a vzdor.

říjen 1955.
V repatriačním táboře Friedland na hranici sovětské zóny zněly zvony. Dorazily transporty německých válečných zajatců ze Sovětského svazu. Lidé plakali, jásali, padali si kolem krku. Radost z návratu syna, manžela nebo otce stahovala hrdla i srdce.Navrátilec zatáhl z cigarety. Co jí ještě mohl říci? Žena vycítila jeho rozpaky, vytušila, co si myslí. Nechtěla už mladého muže zdržovat.
„Jsem ráda, že jsem s vámi mohla mluvit. Kdyby to tak zažil můj chlapec," řekla. „Povídal, že jste byl jeden z nejúspěšnějších letců. Vy jste byl stíhač, že ano? Můj chlapec taky"
Navrátilec přikývl. Náhle se paní zeptala: „Vy jste přece dostal vysoké vyznamenání, že ano? Jestli si vzpomínám..."
Pohlédla na místo na Hartmannově blůze, kde dříve visel Rytířský kříž s Dubovými ratolestmi, Meči a Brilianty.
„No, jak se to vezme," poznamenal.
„Všechno nejlepší do budoucna."


Jediný muž sestřelil 352 nepřátelské letouny. Jediný! A k tomu v neuvěřitelně krátké době: Erich Hartmann na to nepotřeboval víc jak dva roky Létat začal v době, kdy se ohlašoval konec Stalingradu. Sovětští piloti se v leteckém umění od začátku války zdokonalili a ani jejich letouny si nezadaly s německými. Doba, kdy z nebe padaly Raty, byla tatam. Německé eskadry se ztenčily, ztráty rostly a široké fronty polykaly lidi i materiál.
Erich Hartmann měl zálibu v bojích v osmikilometrové výšce. Tam se cítil nejlíp. Někteří stíhací nešli nad 3000 metrů. Jiní zas byli vynikajícími piloty, ale málo úspěšní v boji. Nedokázali ve správný čas zmáčknout spoušt palubních zbraní.
Hartmann nebyl letecký akrobat, nebyl ani technický odborník jako Mólders, Gollob nebo Galland. V roce 1943, kdy začala jeho vítězná série, se nemohl věnovat tomu ani onomu. čas se řítil - a heslo znělo: Zničit!

Tuto novinku přečetlo 12892 lidí a poslali 16 komentářů. Poslat komentář

  Brummbär a Pěchotní dělo. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 21:35 od sigi
Zpravy od Sigiho Začátek srpna l944 a útočný tank Sturmpanzer Ausf.J, nazývaný Brummbär někde ve Varšavě. Hlavní je 15cm houfnice StuH 43L/12 s krátkou hlavní. Za celou války bylo těchto strojů postaveno 306. První variantu tvořilo 52 Pz.Kpfw.IV Ausf.E a F s dvojitým 10 cm čelním,6cm pancířem po stranách a uzavíratelným průzorem pro řidiče, ale nikoli už pro střelce z kulometu. Pozdější varianty Aufs.H a J měly 7,92mm kulomet v kulovém závěsu a záštěry. Zástěry na vozidle z měkké oceli měly sílu 5 mm a byly připevněny na závěsech k ochraně korby před podkaliberním střelivem.
Image
-------------------------------------------------------------------

Po prašné cestě se během balkánského tažení valí těžké pěchotní dělo SIG 33 704. dělostřelecké roty 5. tankové divize. Plátěný potah na předku ochranného štítu se vší pravděpodobností osádka připevnila jako ochranu děla před prachem pronikajícím do bojového prostoru vozidla. V týdnech a měsících předcházejících vpádu do SSSR Panzerwaffe pozorně budovala své útočné síly a využívala všech dostupných zdroj? a rezerv. Během ruského tažení aktivně sloužilo mnoho těžkých pěchotních děl SIG 33, ale postupně jich většina zmizela. Jen u 5. tankové divize se pár těchto strojů zachovalo v aktivní službě až do léta 1943.

Image

Tuto novinku přečetlo 5742 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  Dietrich von Saucken Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 11:32 od sigi
Zpravy od Sigiho Dietrich von Saucken


Dietrich von Saucken se narodil 16. května 1892 ve Fischhausenu ve Východním Prusku. Po odchodu z královeckého Fridericiana sloužil u 3. granátnického pluku Friedricha Wilhelma I. a v roce 1912 se stal poručíkem. Za první světové války byl velitelem roty a praporním, plukovním a brigádním adjutantem. Zúčastnil se bojů u Verdunu, v Karpatech 1916-17 i březnové ofenzívy 1918. Byl sedmkrát raněn a vysloužil si oba Železné kříže, Rád Hohenzollernu s meči, rakouský Kříž za vojenské zásluhy a zlatý Odznak za zranění v boji.
Jeho rozhodnutí z?stat po první světové válce vojákem vyplývalo z přesvědčení, že ho m?že nové vojsko potřebovat, a z lásky ke zvolenému povolání. Po plnění úkolů v operačním štábu brigády a později v hlavním štábu pěchoty v Insterburgu aul. pěšího pluku v Královci byl přeložen k 8. jízdnímu pluku v Ólsu ve Slezsku, odtud pak ke 2. jízdnímu pluku v Allensteinu, Lycku, Osterode a Angerburgu v rodném Východním Prusku.
17. dubna 1927 byl povýšen na rytmistra (kapitána jezdectva), o devět let později na majora, a když byl jako učitel taktiky odvelen na válečnou školu v Hannoveru, stal se podplukovníkem. Od roku 1937 byl vo? Saucken velitelem 2. jízdního pluku v posádce Angerburg-Ostpreussen. Polského tažení v roce 1939 se zúčastnil jako plukovník a se svým jízdním oddílem postupoval přes Narew na Varšavu. Za úspěšné bojové akce, které vedl s malými ztrátami, byl vyznamenán Sponami k Železnému kříži. Za polního tažení na západě v roce 1940 dostal velitel pluku vo? Saucken za úkol proniknout ve východním Holandsku k Zuidersee a zmocnit se pevnosti Hol-land. Svůj úkol splnil úspěšně. Jeho pluk byl skvěle vycvičen, muži výtečné připraveni a překonávali - stejně jako jejich koně - všechny strázně. Potom se pluk v sestavě 1. jízdní divize přesunul z Holandska do Amiensu a byl nasazen do bojů na Weygandově linii. Spěšnými pochody překročil u Paříže Seinu, pak Loiru a přes La Rochelle dosáhl u Bordeaux atlantického pobřeží.
Záhy poté se v Saucken se svými jezdci přesunul k Brest-Litevsku západně od Bugu na německo-sovětské demarkační linii. Koncem září 1940 předal velelní jízdního pluku a převzal střeleckou brigádu 4. tankové divize.
Na podzim 1941 - válka proti Sovětskému svazu byla tehdy v plném proudu -dosáhl velitel 2. tankové armády generálplukovník Guderian překvapivého úspěchu, když bleskurychlým pr?lomem postoupil směrem na Moskvu. Von Saucken se probíjel sovětskými liniemi v sestavě XXIV. tankového sboru generála Geyra vo? Schweppenburga. Při přechodu Dněpru utrpěl zranění. Po tvrdých bojích u Orla a Mcenska udeřila 4. tanková divize se Sauckenovou střeleckou brigádou v prostoru východně od Tuly, aby v předpolí Moskvy zlomila poslední odpor. Tula však byla k nedobytí. Vyčerpaným vojákům 2. tankové armády už nestačily síly. K tomu udeřily nelítostné mrazy. Teploměr ukazoval 30 stupnu pod nulou.
V Tule a jejím okolí kladly zavilý odpor dělnické milice. Byly skvěle vycvičeny k vedení obranného boje. Podněcovány politickými komisaři a pod jejich nátlakem bojovaly - k velkému překvapení německého velení i voják? Wehrmachtu - až k sebeobětování. Jejich odporu mohl Stalin děkovat, že německá vojska musela útok na Moskvu zastavit. 4. tanková divize sice vyhodila do vzduchu železniční trat Tula-Moskva a dosáhla silnice Tula-Serpuchovo, ale vojákům ubývalo sil a nedostávalo se jim střeliva ani pohonných hmot. Sněhové bouře zuřily s nebývalou prudkostí a ochromovaly téměř všechny akce německých vojáků, kteří byli k vedení zimní války vystrojeni bud velmi nedostatečně, nebo v?bec ne.
Sovětské velení vystihlo tuto slabinu Němců a vrhlo do obranné bitvy všechny zálohy, což mu umožnilo záhy přejít do ofenzivy. Ze Sibiře byly na frontu přisunuty čerstvé síly. Japonsko totiž odmítlo vyhlásit Sovětskému svazu válku, a tak mohla být uvolněna Dálněvýchodní armáda, vázaná předtím hrozbou japonského útoku. Nasazené elitní jednotky definitivně zpečetily osud německých armád před Moskvou.
25. prosince 1941 převzal Dietrich von Saucken 4. tankovou divizi a u Bolchova, severně od Orla, přehradil útok ruského sboru, který předtím rozdrtil jednu německou pěší divizi. Sauckenuv svazek protivníka zastavil a zničil. Výrazem uznání Sauckenovu úspěšnému velení se stalo jeho povýšení na generálmajora 1. ledna 1942. Nedlouho poté byl těžce zraněn a o čtrnáct dní později mu polní maršál vo? Kluge odevzdal v polní nemocnici ve Smolensku Rytířský kříž.
Po vyléčení převzal vo? Saucken školu 'rychlých vojsk' v Krampnitzi. 1. dubna 1943 byl povýšen na generálporučíka. Znovu pak převzal velení 4. tankové divize a zasáhl s ní do letní bitvy u Kurska a Orla. Ofenzíva z orelského výběžku však byla odvolána. Sauckenova divize se musela stočit na jih, aby zabránila kleš?ovému obchvatu 9. armády Saucken zaútočil na nepřítele z chodu a zastavil ho. Za tento čin mu byly 22. srpna 1943 propůjčeny Dubové ratolesti.
Když bylo v 'mokrém trojúhelníku' na soutoku Připjaté a Dněpru přerušeno spojení se skupinou armád Jih, překročila Sauckenova divize Pripja? a zničila nepřátelské předmostí, které zde bylo vybudováno ještě před příchodem německých vojsk. Nyní bylo diky statečné 4. tankové divizi vybojováno přechodné spojení se skupinou armád Jih u černobylu, asi 50 km jižněji na téže řece. Když nepřítel zaútočil u osady Rešice přes Dněpr a prolomil severní bok 2. armády, musel Saucken se svou divizí zaujmout jiné postavení a pokusit se zabránit dalšímu průlomu. Podařilo se mu hrozivou mezeru uzavřít a spojení s 2. armádou obnovit. Protivník však shromáždil nové síly, takže v prostoru Kalinkoviči došlo k několikadenní obranné bitvě proti desetinásobné přesile. 4. tanková divize zmařila sovětský záměr znovu oddělit 2. armádu od 9. armády. Von Sauckenovi za to byly 20. 2. 1944 propůjčeny Meče.


V těžkých bojích na kose Frische podali němečtí vojáci další důkaz mimořádné statečnosti. Jejich úkolem bylo odrážet protivníka, dokud nebude odtransportováno 300 000 uprchlíků. Sověti však nepřestávali útočit velkými tankovými silami a nepředstavitelnou dělostřeleckou palbou. 7. bavorské pěší divizi se sice podařilo protivníka na kose zastavit, ale záměr dopravit všechny vojáky a uprchlíky přes moře už nebylo možné uskutečnit. Statečně bojující vojáci a jejich velitel nemohli počítat s ničím jiným než se zajetím.


16. května 1945 ho Sověti letadlem dopravili do Moskvy Strávil 32 měsíců v pověstné Lubljance a další léta v různých káznicích, zčásti i v samovazbě. V malé, úzké cele se téměř nemohl pohybovat. Denně měl povolenu jednu třicetiminutovou procházku kolem vězenského dvora nebo na chodbě. Strava byla bídná: vodová polévka a několik gramů chleba. Potom mu byl oznámen rozsudek: 25 let nucených prací. Rozsudek se opíral o mlhavá obvinění, od kterých se pak upustilo, aby je vystřídala jiná, stejně pochybná. Nakonec Sověti 25 let nucených prací zdůvodnili lapidární větou: „Připouští, že zaopatřoval vojska na úkor naší země."
Jako většinu těch, kdo s ním sdíleli stejný osud, ho v důsledku nedostatečné výživy postihla těžká vodnatelnost. Když pak byl v roce 1955 propuštěn, měla před sebou jeho rodina těžce nemocného, ale nepokořeného muže. Saucken se z trýznivého zajetí vzpamatovával dlouhá léta. Když opět nalezl svou rodinu, která uprchlá z Východního Pruska - spojení s ní navázal ještě předtím, než se s ní mohl setkat -věnoval se svému celoživotnímu koníčku: maloval a kreslil.


Osudu, který ho mnohokrát postihl, vzdoroval jako muž: ve dvou světových válkách byl třináctkrát zraněn, nejstarší syn padl v Rusku, on sám byl dlouhodobými následky zajetí upoután na pojízdné křeslo. Nedal se však pokořit, zůstal věrný sám sobě i lidem, stejně jako tehdy v roce 1945, kdy šel se svými vojáky do zajetí. Dietrich vo? Saucken zemřel 27. 9. 1980.

Image

Tuto novinku přečetlo 3602 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  LEŽ?KY, 24. čERVNA 1942 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 22:14 od sigi
Zpravy od Sigiho LEŽ?KY, 24. čERVNA 1942


V prvním jarním dnu roku 1942 prověřili velitelé SS německé bezpečnostní policie v Praze všechny dosud objevené úkryty a mrtvé schránky bývalého štábního kapitána Václava Moravka, vedoucího zpravodajské a sabotážní skupiny ilegálního českého odbojového hnutí. V předešlém dnu totiž gestapo definitivně zatklo Paula Thummela, agenta abwehru v Praze, který byl už delší dobu podezříván ze spolupráce s Morávkem. Gestapáci se dozvěděli, že se oba zpravodajci mají setkat 21. března, a tak nastražili léčku. Obklíčili široké okolí bývalého vojenského hřbitova ve Střešovicích, kde odhalili jednu z mrtvých schránek, a vyčkávali. Pár minut po devatenácté hodině se na místě objevil Morávk?v d?věrník. Netrpěliví hrdlořezové se na něho vrhli a podařilo se jim muže odzbrojit a přemoci. Vlastně nekladl ani příliš velký odpor, hned také vypověděl, že šel na schůzku místo Moravka, který může přijít nejdříve v deset hodin večer. Byla to statečná sebeobě?, ale marná. Nebot štábní kapitán se objevil právě ve chvíli, kdy gestapáci nakládali zatčeného do auta'. Snad si pomyslel, že se mu podaří spojku zachránit, snad se jenom nemohl smířit se skutečností, že gestapu padl do rukou jeden z jeho mužů ... Začal střílet.
Prudká přestřelka se přenášela k Prašnému mostu a tam také, v malém parčíku, lemovaném topolovou alejí, padl poslední výstřel. Kapitán pochopil, že nezachrání spojku ani se nezbaví pronásledovatelů, a proto raději volil dobrovolnou smrt. Ještě předtím se však snažil odhodit tri fotografie, které měl u sebe: Jiřího Potůčka, Alfréda Bartoše a Josefa Valčíka. Osudná náhoda či trestuhodná neopatrnost? Navíc právě na rubu fotografie Valčíka bylo razítko pardubického fotoateliéru. Gestapo se tak dostalo na stopu číšníka, který často obsluhoval německé hosty v hotelu Veselka. Gerhard Clages, vedoucí místní úřadovny, však vyšel naprázdno: Miroslav Šolc — tak znělo falešné jméno muže z fotografie — už v Pardubicích nebyl. Zmizel včas na Moravu a později pomáhal v Praze Kubišovi a Gabčíkovi s posledními přípravami atentátu na Heydricha. Ale to zatím nevěděl nikdo. Anebo — téměř nikdo.
A tak honba za Šolcem pokračovala. Fašisté nařídili v širokém okolí Pardubic prověřit všechny přihlášky obyvatel. Na protektorátní četníky z Ústí nad Orlicí čekalo velké překvapení: když narazili na přihlášku Oto Motyčky, zeptali se koleg? v jeho domovské obci Vrdy-Bučice, co je to vlastně zač, že ho nikdo pořádně nezná. A dostali ohromující odpověd: Oto Motyčka je už dávno mrtvý!
četnici odjeli k bytu Motyčky — Alfréda Bartoše, ale našli úkryt prázdný. Velitel skupiny parašutist? jen díky svým spolupracovník?m — a díky vlasteneckému přístupu orlických četníků, kteří zahladili všechny stopy a zničili kompromitující materiály u sebe i u kolegů ve Vrdech-Bučicích — z?stal na svobodě. A z lomu Hluboká u Ležáků se dál ozývala vysílačka „Libuše", obsluhovaná Jiřím Potůčkem. Kolem desátého června ji pak přenesli z lomu do ležáckého mlýna.
Tři na prvý pohled nesouvisející stopy měly jedno společné — tři podobenky v tašce štábního kapitána Moravka. Kruh se stahoval.
V neděli 14. června se v ležácké mlýnici objevili dva turisté — gestapák Clages a velitel německého vojenského letiště ve Skutči. Hovořili s mlynářem o tom, jak je v obci krásně, jaké by se v rybníku chytaly ryby, a když se loučili, slíbili, že až někdy poletí nad mlýnem, dvakrát zakrouží na pozdrav. To Potůčka varovalo — jako zkušený radista věděl, že není problém zaměřit stanici z letounu. A tak se frekvence, vysílaná ze mlýna, již neozvala. Odbojáři „Libuši" znovu přemístili.
Avšak již pozdě. V Praze došlo k atentátu na Heydricha. Popravy, stanné právo, červené vyhlášky se jmény mrtvých a nakonec Lidice ...
Události se řítí jako lavina, v tom překotném tempu nezbývá mnoho naděje. A k dovršení všeho — zrada. Dne 16. června se přihlásil pražskému gestapu jeden z parašutistů Karel čurda. Ještě téhož dne dostal Clages dálnopisný rozkaz k zatýkání. Jména, adresy, osobní údaje. Mezi nimi i těch, kteří se před nedávném dělili s čurdou o každé sousto.
Hned následujícího dne, ve středu sedmnáctého, jsou v Polici zatčeni nejdůležitější spolupracovníci kapitána Bartoše — manželé Krupkoví.
V sobotu je odvlečen majitel ležáckého lomu Hluboká František Vaško a jeho manželka.
Jedenadvacátého je nalíčena na Bartoše v pardubickém bytě Krupkových past. Paní ještě s nasazením života kapitána varuje a velitel parašutist? rozpozná nebezpečí, ale je pronásledován gestapem. Když poznal, že neunikne, obrátí ústí zbraně proti sobě. Kolem šesté večer jsou pak zatčeni další dva odbojoví pracovníci — ležácký mlynář Jindřich Švanda a mechanik Karel Svoboda z lomu Hluboká. Dostali je právě ve chvíli, kdy se sešli k poradě, co dál. Před p?lnocí se ještě gestapáci vrátili pro mlynářku.
Na druhý den, pár minut po rozbřesku se na poch?zce zastřelil uprostřed polí vrchní četnický strážmistr Karel Kněz. Hned poté, kdy pomohl dopravit do bezpečí poslední kompromitující materiály z úkrytu u če?ka Bureše v Ležácích.
A lavina utrpení se valí dál: gestapo obsadilo četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci a odvezlo tři podřízené Karla Kněze k výslechům do Pardubic. Před polednem se velký černý v?z znovu vrací před ležácký mlýn: ještě zbývá od-vléci rodiče, Václava a R?ženu Stulíkový. Než jsou dopraveni do pardubické úřadovny, vzdá se na četnické stanici ve Vrbatově Kostelci mlynářčin bratr Josef Stulík; chtěl zažehnat hrozbu ultimata, že nepřihlásí-li se do 12 hodin, bude nedaleký Včelákov srovnán se zemí. Ani jeho sebeoběf však nezastaví běsnění fašist?: je zatčena manželka Marie, její patnáctiletý bratr Václav, rodiče František a Františka Pelikánovi. Pozdě odpoledne gestapo zadrží mlynářova bratra Bohumila. Na svobodě v té době z?stávají pouze Švandovy děti — zatím si je vzala na starost paní Hrdá.
Přes veškerou snahu gestapák? je však pátrání stále bezvýsledné a nepřineslo jediný hmatatelný d?kaz. Někteří ze zatčených se při mučení přiznali ke spolupráci s odbojem, ale to nadřízené Gerharda Clagese nezajímá. Daluege, Frank i šéf pražské Stapoleitstelle Geschke chtějí jediný výsledek: parašutisty s vysílačkou. Aby zahladil nepříznivý výsledek nepovedeného pátrání, vzpomene si komisař Clages na Lidice. Tam se toho našlo ještě méně, a přece se šéf kladenského gestapa Wiesmann nemusí obávat žádných výčitek z Prahy či dokonce z Berlína! Tak se zrodí osudné rozhodnutí: Když bude ještě tvrdší, bude nezdar vyšetřování zapomenut!
Zdvihá telefonní sluchátko: Doktora Geschkeho. A bleskem!
V Ležácích, Dachově, Miřeticích, Habrovči, Louce, Vrbatově Kostelci, v celém širém okolí se rozhostila strnulá předtucha tragédie. Lidé se obávají každé příští hodiny. Kdykoli se muže objevit černá mercedeska nebo dokonce kamión s ozbrojenými hrdlořezy na korbě.
Minula noc strachu a úzkosti. Jako by vraždící lavina již vyčerpala svou sílu a rozbila se o skaliska statečnosti a hrdinství zatčených, míjí následující den v poklidu. Mašinérie policie se zadrhla a ztratila stopu, ted jen bezmocné přemílá strávená sousta. Gestapo vyklidilo četnickou strážnici ve Vrbatově Kostelci, ve mlýně účetní Miloš Stantejský a učedník Pavliš ukrývají zásoby jídla a ničí ilegální letáky, v lomech i na polích se pracuje. Lidé, kteří jsou ve spojení s odbojem, mají dost času k nejnutnějším bezpečnostním opatřením.
Také v Ležácích se obyvatelé trochu uklidnují: Švandovy děti se důvěřivě tisknou k paní Marii Kouřílkové, která čirou náhodou přijela z Rosic nad Labem do mlýna navštívit synovce Pavliše. V jejím náručí konečně usínají. Nad obcí se snáší noc.
A vedoucí „kulturního oddělení úřadu říšského protektora" SS-Starmbannfuhrer Wolf už pečlivě koncipuje zprávu, která bude vydána o dva dny později, pětadvacátého června. říká se v ní:
„Vorschlag einer Pressenotic fúr 25. 6. (Protektoratspresse) Amtlich wird bekanntgegeben:
Am 24. Juni wurde die Otschaft Ležáky b. Louka (Bez. Chrudim) dem Erd-boden gleichgemacht. Die erwachsenen Einwohner wurden standrechtlich er-schossen..."
A pak ještě český text: „Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty, kteří měli vedoucí účast na přípravách atentátu na SS-obergruppenfuhrera Heydricha, a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením. člen sboru protekto-rátního četnictva, příslušný pro osadu, který se provinil jako napomahač, spáchal před svým zatčením sebevraždu."
Navržený text byl neprodlenně předložen K. H. Frankovi ke schválení. Připsal „Einverstanden" a zelenou tužkou udělal parafu, velké F. Komisař Ger-hard Clages se dočkal.
Na druhý den, ve středu 24. června 1942, pouhých čtrnáct dnů po lidické tragédii, se před pardubickým divadlem dlouho řadila kolona vozidel. Náhodné chodce jímala hr?za už jen z pohledu na nehybné tváře příslušníků SS pluku 20 „Bóhmen" na korbách. Vpředu Clagesova mercedeska, za ní auta
pražských emisarů kriminálního komisaře Leimera a SS-sturmbannfuhre-. Waltra Kurze, a samozřejmě motorky a autobusy, některé zapůjčené i z Hradce Králové. Když Clages zavelel k odjezdu, vyrazilo k obci čítající jen pár chalup na pět stovek řemeslných vrahů.
Ve Slati?anech se kolona rozdělila a obklíčila Ležáky ze dvou směr?. Po poledni uzavřely rojnice SS a nakomandovaného četnictva celou obec, lom i pole: dovnitř mohl každý, ven nikdo.
Pak začíná akce! Jedna skupina esesák? žene chlapy z lom?. Mnozí z nich se obávají poslední hodinky: musejí na silnici nastoupit do řady zády k ozbrojencům, se sejmutými čepicemi a s rukama založenýma v týle. Druhá skupina zatím vyhání z domů jejich ženy, matky, sestry, děti. Je jim dán čas. aby si vzaly to nejnutnější — zejména pak cennosti, peníze, zlato, vkladní knížky, potravinové lístky ...
Postupně jsou lidé, vytržení z práce i ze svých domovů, soustředěni v opuštěném lomu na okraji obce. Je jich kolem osmdesáti.
Tragické dějství fašistického zločinu graduje: Gestapák Linsel podle policejních přihlášek vyvolává ležácké obyvatele; pro ty, kdo chybějí, vyrážejí poslové. Břetislav Boháč, svlečený do půl těla, jak byl přiveden z lomu Hluboká, jde do lesa najít ženu a děti; auta ujíždějí k včelákovské škole pro devítiletého Oldřicha Duška a Jiřího Sýkoru a pro třináctileté Stanislava Klapku a Břetislava Tomka; pro Marušku Hrdou je poslán do měštanky ve Skutči esesák na motorce; jsou přivezeny i dvě Stulíkový děti, Marie a Jarmila, které musel gestapu vydat jejich včelákovský strýc Václav Pelikán.
Ležáčtí muži, ženy a děti jsou odděleni od ostatních zadržených, které fašisté řadí do kolony a vyvádějí z lomu. Ještě poslední otázka: Opravdu nikdo z vás není z Ležáků?
A pak povel: Můžete jít! Lidé se nazdařbůh rozeběhnou. Jen pryč, pryč od místa, kde nahlédli za brány pekla.
Mezitím se k lomu dokodrcaly autobusy chrudimského četnictva: zvlášt nastupují muži, zvlášt ženy a děti. Celkem šestačtyřicet lidí. Mezi nimi jediná cizí: Marie Kouřílková z Rosic na vlastní žádost doprovází Švandovy děti. Jako jediná se dožije zítřejšího jitra, zatímco třiatřicet ležáckých občanů ještě téhož dne večer zahyne.
Budou mezi nimi i Růžena Tomková a Helena Skalická, ani jedné není šestnáct...
Jedenáct dětí — mezi nimi i právě toho dne roční Pavlík Sýkora — projde zanedlouho branou vyhlazovacího koncentračního tábora v Chelmnu ...
Dvě holčičky — tříletá Jarmila Stulíková a její jedenáctiměsíční sestra Marie — budou určeny k poněmčení. Až se po čtyřech letech vrátí domů, nebudou si pamatovat nic o Ležákách. Ještě dlouho potrvá, než se děvčátka smíří s tím, že již nejsou Camilla Paetel a Rosemarie Alscher. Fašismus olupuje své oběti o minulost, přítomnost i budoucnost...
Ještě než autobusy s odvlečenými vyrazily, začalo v Ležákách rabování: 4 kg máku, kg hrachu; jedenkrát šicí stroj, župan, čepec, pulovr, kufříkový gramofon, krabice nožů s vidličkami, ruka vnik, dětské saně; dvě dámské noční košile; tři ubrusy; pět dámských bl?z; šest utěrek; devět kapesníků barevných, 31 bílých; 16 barevných dámských košil, 17 bílých dámských košil; 23 ručník?; 48 špulek nití... a tři podpatky gumové. Tak chudí byli ležáčtí. Na soupis celého majetku, zabaveného pro blaho říse, potřeboval rada Erdnuss pouhý jeden list. „říše" ovšem nikdy nespatřila ani jediný z prstýnk? a cenností, které ženy musely vzít s sebou, ani jedinou z nalezených korun, ani jeden z ukradených vklad?. Gestapákům stálo za to i 5,70 K z knížky Aloise Mrkvičky, aby je uloupili. Tak důkladný je fašismus. A tak nenasytný!
Zatímco červnovým večerem jedou autobusy s odvlékanými, kraj ozařují pochodně devíti ležáckých domů a mlýna. Ten večer je vyplněn pláčem a zoufalým vztahováním ruček po mámině náručí, je vyplněn údery pažeb a kopanci, nářkem a nezměrným hořem. Není čas se ani rozloučit, naposledy políbit, stisknout ruku. Katané jsou netrpěliví a začínají spěchat, jako by se náhle strach přelil z obětí na vrahy.
Pak odjíždí autobus s nosíky dětí, přitisknutými ke sklu, na krku se jim pohupují cedulky se jmény. Mezi zdmi Zámečku zůstává nevyřčená, stokrát trpčí výčitka: Proč?
Poslední paprsky zapadajícího slunce zbarvily zed, u níž seřadili mlčenlivé muže a ženy s opuchlýma očima do barvy krve. V písníku poblíž stojí k?ly, dva esesáci věší mezi stromy přikrývku. Tam budou odtahovat těla těch, jejichž osud se již naplnil. A o pár metr? dál je křoví. Ukrývá popravčí četu. Až strážní přivedou oběti, připevní je ke k?l?m a zavážou oči, teprve pak vystoupí vrazi z úkrytu a stisknou spoušt.
Ne, nikdo z ležáckých jim nepohlédne do očí. Ale jsou tu jiní, kdo mohou vydat své svědectví.
Správce pardubického krematoria František Dalecký vypověděl:
„Dne 24. června 1942 jsem byl ve tři hodiny odpoledne zavolán na gestapo, kde jsem od gestapáka Lehneho dostal rozkaz, abych na 17. hodinu připravil auto k odvezení zastřelených osob ze Zámečku. Lehne použil obvyklého cynického výrazu, že bude zase ,velká várka' a že se proto musí zpopel?ovat ve všech pecích krematoria. Tento rozkaz Lehneho mi tlumočil druhý gestapák, znalý českého jazyka. Nepodařilo se mi do 17 hodin auto připravit, proto jsem byl po pul hodině telefonicky volán na gestapo. Hned mezi dveřmi na mne Lehne křičel a hrubě nadával. Když jsem mu neuměl německy vysvětlit, proč jsem nemohl včas vyhovět, srazil mě v hněvu se schodů. Ostatní gestapáci na mne volali, aby auto ihned startovalo. Teprve o šesté hodině jsem mohl vyhovět, nebo? jsem do té doby neměl šoféra k dispozici. Podle rozkazu gestapa nesměl totiž jiný šofér mrtvé převážet. Oběti pak byly převáženy postupně od večera až do třetí hodiny ranní. Auto vždy doprovázel člen SS, stále připravený ke střelbě, a kdekoho ohrožoval revolverem. Celkem bylo převezeno 33 osob, mezi nimi asi 17 žen, dvě dívky škole sotva odrostlé. Pohled na tyto oběti nacistického běsnění byl nad pomyšlení hrozný. Viděl jsem, že všichni tito lidé byli pravděpodobně vzati přímo od své práce, ženy přímo z práce na poli. Oběti měly vesměs několik střelných ran a byly na nich zřejmé stopy po surovém týrání. Zostřený dozor při zpopelnování měli gestapáci, a členové SS běhali se zbraněmi připravenými k výstřelu jako šílenci, a tehdy jsme měli obavu, že budeme všichni postříleni... Po skončení spalování, které trvalo celou noc a celý den, odevzdal popel šofér gestapa Mikisek pravděpodobně na gestapo ..."
Jaroslav Charypar, řidič pohřebního vozu pardubického pohřebního ústavu, si v oněch dobách dokonce psal deník.
„Dne 24. června 1942... Byl to strašný den. Prožíval jsem jej v napětí a rozčilení a předtucha něčeho strašného mne hnala z místa na místo. A pak to přišlo. Dostavil se jeden z těch německých vrahů a nařídil: ,Připravte se. budete jezdit až do rána, a? máte dost benzínu.'
V určenou hodinu jsem stál ve ztemnělém lese u Zámečku, kde třaskaly ještě výstřely katů a pak nastalo hrobové ticho. S hrůzou jsem sledoval stíny, které se pohybovaly mezi stromy. Náhle, jako by ze země vyrostl, objevil se vedle můj průvodce a tou proklatou němčinou spustí: Komm, Kamerad, es ist schon fertig. Für heute genug Arbeit. Wir haben 33 Stück.
Práce, to svaté slovo smějí zneužívat pro své vraždění? Nedovedu vypsat a nikdy nedokáži slovy vylíčit podívanou na 33 mrtvých těl, osvětlených kapesními svítilnami. Nikdy nedokáži vylíčit to strašné divadlo, tu strašnou stí-nohru, kde herci byli vrahové a lupiči, kteří okrádali ubité mučedníky o poslední cennější věci, jež jim ještě zbyly, kulisami temné, mlčící stromy a keře a předměty jevištního zařízení popravčí k?ly a hromada 33 mrtvých, osvětlovaných kužely kapesních lamp ...
Asi ve 22.30 hodin začali katané nakládat těla do mého vozu. S hrůzou jsem zjistil, že mezi mrtvými byli stařečkové a stařenky a dokonce dvě dívky, sotva škole odrostlé. Nevím již, jak jsem to dokázal, nebot jsem sotva udržel řídící kolo, když jsem asi před třetí hodinou ranní dne 25. června jel s posledními mrtvými do krematoria. A teprve tam, ve světle jsem poznal, jak příšerně byla těla zohavena, že popravčí pacholci stříleli snad v opilství, nebo? mrtví měli roztříštěné ruce, ba i nohy. A ti pochopové, kteří měli hlídat zaměstnance krematoria, mezi těmito ubitými žertovali jako na nejlepší zábavě ...
Ujel jsem domů a snažil se nabýt klidu a rozvahy. Musím být silný a statečný a dodat odvahy a síly kamarádům v krematoriu, vždyt celou noc budou bdít u žhavých pecí a vykonávat nejtěžší službu svého života."

Tuto novinku přečetlo 3757 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Vyprávění očitého svědka - Koncetrační tábor-Malá Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 22:01 od sigi
Zpravy od Sigiho Svědectví vězně

Všechny transporty vedly nejprve do přijímací kanceláře. Tady nás řvoucí dozorce oddělil — ženy se musely postavit zvlášt a muži také. Tak jsme čelem ke zdi čekali mnoho hodin. Teprve, když první z nás klesali únavou, objevili se tři věznové, zaměstnaní v kanceláři, a vyvolávali podle transportní knihy jména příchozích. Ti pak předstupovali ke stolu a odevzdávali všechny cenné věci. Ale také mýdlo, holicí potřeby, tužky, brýle ... Jenom ženám nechávali fašisté snubní prsteny.
Od příjmu vedla cesta do skladu oděvů, tady člověk musel svléknout své šaty a dostal vězenské. Nejprve to byly uniformy z předmnichovské armády, později jsme fasovali šaty po těch, kteří zemřeli. Místo bot jsme fasovali dřevaky, na ty se v Malé pevnosti hodně umíralo: když někomu při běhu dřevák spadl, straže ho utloukly k smrti. V oděvním skladu pomalu končila přeměna člověka ve vězně, v číslo. Dozorce Wachholtz, který skladu vládl, provázel každý pokyn zavilým bitím; než si člověk sbalil výbavu — pokrývku, prostěradlo, ručník, lžíci a plechovou misku na jídlo, za kterou ručil vlastní hlavou — dostal jich nepočítané. Hned tady jsme se přesvědčili, že dozorci umějí bít stejně dobře jako vyšetřovatelé na gestapu. Když vězen měl za sebou pár týdnu hladu, nelidské dřiny a ponižování, nebylo zas takové umění srazit ho jedinou ranou na zem. Ale jak jsme se vzápětí přesvědčili, Wachholtz to snadno dokázal i s námi nováčky. Všichni dozorci moc dobře věděli, kde rána bolí nejvíce a kde nejh?ř poníží.
Zatímco ženy z našeho transportu odváděly dozorkyně na třetí dv?r, nás za stálého ponižování, bití a hrozeb hnali na první dvůr. Tady se člověk definitivně proměnil ve stín lidské důstojnosti: s pruhem vyholeným napříč hlavy se vytratilo veškeré sebevědomí i naděje.
Od holírny vedla cesta před správu dvora, kde se zařazovalo do jednotlivých komand na práci v dílnách, na stavbách, při polních pracech či později na Richarda. Z toho řvaní a ran jsem byl tak vyvedený z míry, že jsem se přihlásil jako odborník do dílny. Samozřejmě vzápětí vyšlo najevo, že jsem úředník; všechny ty dosavadní facky a kopance nebyly nic proti tomu, jaký výprask jsem dostal nyní. A to ještě mohu mluvit o velkém štěstí, že si Rojko mou hloupost nevysvětlil jako podvod, býval by mé utloukl k smrti.
Malá pevnost byla policejní věznice, kde lidé čekali na soud či na vyšetření svého případu, ale přesto se zde umíralo každý den. Už jenom to prostředí — všechny cely s výjimkou čtvrtého dvora byly vestaveny do pevnostních valů; vlhké, tmavé a syrové místnosti, které vůbec nešlo větrat a kde se člověk neustále dusil nedostatkem vzduchu. Pravda; stála tam kamna, ale nesmělo se v nich topit, bylo tu umývadlo a splachovací záchod, ale netekla voda a tak se záchod stával jen dalším utrpením. V neustále přecpaných celách údajně měl sice člověk své místo na palandě, ale ve skutečnosti se na ně dostal pouze tehdy, když si šel lehnout mezi prvními. Jinak mu zbyla jen lavice nebo st?l, v horším případě holá podlaha.
Život věznu provázel neustálý hlad. Po válce odborníci spočítali, že příděl kalorií v koncentračních táborech kryl energetickou potřebu člověka jen z necelé třetiny. Navíc byla hladovka tím nejoblíbenějším opatřením dozorc?, které následovalo za sebemenší přestupek někoho z cely. Ráno před odchodem do práce se vydávala snídaně: trochu černé tekutiny a k tomu jedna sedmina dvoukilového bochníku chleba z brambor a slámy. Těch třicet deka chleba, to byl celodenní příděl.
Nad Buchenwaldem viselo heslo: Každému, co mu patří, nad Malou pevností rozšířenější Práce osvobozuje. Ale v koncentráku i v Terezíně práce zabíjela. Hned první den jsem se dostal do stavebního komanda dozorce Soukupa. Pořád nosil po kapsách kusy drátu a když zahlédl, že si někdo na chvíli odpočinul, šel k němu a dal mu drát: „Víš, co s tím máš dělat," řekl a kdo se do půl hodiny neoběsil, toho na konci šichty vlastnoručně zabil. Nejvíc věznu pracovalo ve venkovských komandech; pronajímáním naší pracovní síly nejr?znějším německým firmám plynuly do pokladny SS pěkné sumy. Denně jsme vstávali nevyspalí a utahaní — ve slamnících, naplněných papírem, člověka vysávaly milióny blech, vší a štěnic — a hladoví jsme nastupovali na apel. Pak následovala nuzná snídaně a cesta do práce, mnohdy se měnící v cestu utrpení a smrti. Vzpomínám si, že 31. května 1943 při návratu z práce hlásil esesácký velitel kolony dozorci Mallothovi, že se tři vězni pokusili odeslat dopis domů. To byl vážný přestupek, zpravidla však za úplatu dozorci trpěný. Tentokrát však „krásný Tony" nechal rozestoupit kolonu, zavolal si na pomoc několik dalších dozorců a ti tři neštastníci museli běhat uličkou mezi námi. Popoháněly je karabáče a důtky, dokud v bezvědomí nepadli na zem. Vzkřísili je ledovou vodou z hadice a pokračovali dál. Když ti tři definitivně padli, zbili dozorci i nás a celý dvůr měl několikadenní hladovku.
Smrt byla v Malé pevnosti skutečně denním hostem. Vězni umírali na nemoce, vysílením a hlady, byli ubíjeni dozorci i popravováni četou střelc?. Jockel se snažil dát popravám d?stojný ráz, opásal se vždycky řemenem se šavlí a velel komandu. Jenomže šavle mu překážela, neuměl s ní ani pochodovat ani dávat signály, celá poprava se tak obrátila v trapné a nechutné divadlo. Při kterém ale umírali nevinní! Ani při vážných onemocněních a úrazech neměl člověk nárok na žádnou lékařskou péči. Pravda, ordinace v Terezíně byla. Ale ordinovala dvakrát týdně, a to ještě vždy odpoledne, když vězni pracovali mimo pevnost. Lékaři z řad věznu, kouzelníci se zlatýma rukama, mohli kamarádům pomáhat jen před apelem nebo chvíli před uzavřením cel, ale i tak ošetřovali zlomeniny a následky mučení, čistili hnisající rány, šili k?ži roztrženou po dopadu d?tek. Každý z nich denně nasazoval svůj život pro náš! Teprve mnohem později přibyla v pevnosti i nemocnice, přestavěná z bývalých stájí. Ale do ní se mohl člověk dostat jen na rozkaz německého doktora Kronerta. Ani tyfus či další nakažlivé nemoci však neshledával dostatečnou příčinou, aby nemocné přeložil ze společných cel, a tak se infekce velmi rychle šířila.
A tak, přestože v Malé pevnosti nepracovaly plynové komory a policejní věznice nebyla vyhlazovacím koncentračním táborem, továrnou smrti, měl zdejší vězen naději na přežití právě tak malou.

Tuto novinku přečetlo 4504 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Poslední vzepětí na východě 1945 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:16 od sigi
Zpravy od Sigiho Poslední vzepětí na východě 1945



V polovině ledna 1945 byla většina Šesté tankové armády stažena z fronty a soustředěna v prostoru Priimu, poblíž Bittburgu. Většina tank?, které ještě zbývaly, byla přidělena vo? Manteuffelovi, a bylo tedy nanejvýš nutné další dopl?ování stejně jako nástup nováčk?, který měl vyrovnat předchozí lidské ztráty a připravit armádu pro nový, ještě nespecifikovaný úkol. Koncem měsíce byl Dietrich povolán do Berlína. Jedním z prvních, které tam potkal, byl náčelník štábu pozemních vojsk, jímž nebyl nikdo jiný než starý přítel Guderian, který byl do této funkce jmenován, i když jen jako zastupující, v d?sledku událostí následujících po červencovém bombovém spiknutí. Když nyní praskl poslední německý svorník na západě, pozornost všech se obrátila opět k východní frontě. Zde 12. ledna zahájili Sověti velkou ofenzívu. Rokossowského 2. běloruský front přešel přes řeku Narew severně od Varšavy, která byla obklíčena a 17. padla. Jižně od Varšavy postupoval rychle Žukov?v 1. běloruský front k Odře a stejným směrem postupoval i Koněv?v 1. ukrajinský front a Petrov?v 4. ukrajinský front, oba na Zukovově jižním křídle. Než leden skončil, bylo dobyto Východní Prusko a Žukov stál na Odře. Guderian se domníval, že obrana této řeky je klíčová, a je tedy nutno poslat tam všechny použitelné útvary, s čímž Dietrich souhlasil. Zárove? se Armádní skupina Visla, jíž zase nevelel nikdo menší než Heinrich Himmler, jmenovaný 21. ledna, dostala pod tlak a Guderian ji chtěl stáhnout za Odru a současně zde nasadit i Šestou tankovou armádu.
Mimoto, že nepovolil evakuaci Kuronska, nechtěl Hitler povolit ani přesun Šesté tankové armády na Odru. Měl s ní totiž jiné plány. Jeho zrak zamířil k jihovýchodu. O Vánocích 1944 došlo k obklíčení německých vojsk v Budapešti v Madarsku. Hitler se rozhodl, že město musí vydržet a k prolomení svírajícího kruhu nařídil přesun Gilleho IV. tankového sboru SS od Armádní skupiny Střed. 2. ledna 1945 se Gille snažil prorazit sevření města ze severozápadu a podařilo se mu proniknout patnáct kilometr? od Budapešti a zde byl zastaven. Stáhl se tedy, v tajnosti prošel oblastí Balatonu a 17. ledna to zkusil znova. Tentokrát zasadil Rus?m nepříjemný úder, pronikl k Dunaji a málem odřízl téměř celý 3. ukrajinský front. Po západním břehu Dunaje pronikl až na dvacet kilometr? k Budapešti a teprve pak byl jeho útok opět zastaven a začátkem února se musel stáhnout podruhé.
V této situaci byl informován Dietrich, že jeho armáda se přesune do Madarska a ještě jednou se pokusí proniknout k obránc?m Budapešti. O tom, že špičky nacistických kruh? měly v Dietricha stále velkou d?věru, svědčí úryvky z dopisu Martina Bormanna manželce Magdě: „...naše největší plus na západě - Sepp Dietrich a jeho armáda - má být odvolán a poslán na východní frontu." A? už měl Dietrich proti rozumnosti Hitlerovy strategie jakékoliv výhrady, měl navíc i neodbytnou osobní starost. Opět Bormann:
„Milý starý Sepp si dělal starosti o rodinu, která žije blízko Odry - velice blízko; v současné době to znamená na frontě. Navrhuje jim, aby se přestěhovali do župy Horní Dunaj. Velitel armádní skupiny (!) se o to m?že snadno pokusit, či to prostě vykonat; pomyslí však ale, jaké starosti teprve musí mít obyčejný člověk - prostý voják nebo dělník."2
Dietrich ted musel hořce litovat onoho pominutí mysli, v němž minulého listopadu poslal Ursulu s dětmi do Bad Saarow a tím je ohrozil do té míry, že ted musel udělat všechno, aby je zase odtud dostal. Vzhledem k pověstem o ruských ukrutnostech na německém civilním obyvatelstvu ve Východním Prusku, které nabývaly na síle i podrobnostech, a vzhledem k tomu, že pro Rusy měla jeho osoba nepopiratelnou cenu, asi se ani neodvažoval domyslet, co by jeho rodinu potkalo, kdyby padla Rus?m do rukou. Přesto však našel určité řešení.
Ve třicátých letech zřídil nacistický režim řadu výchovných ústav?, ve kterých se měla vychovávat budoucí elita moci. Nejnižším stupněm byla Adolf Hitler Schule, která navazovala na Hit-lerjugend. Následovaly Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Nacionálně politické vzdělávací instituty), tzv. „Napoly", a ještě výš byly Ordenburgen (řádové hrady). čtyři z nich byly vybudovány jako nejvyšší, finální školy pro vedoucí funkcionáře strany a byly umístěny na hradech Crossinsee, Sonthofenu, Vogelsangu a Marienburgu. Frekventant?m bylo kolem pětadvaceti let a strávili na každém Ordenburgu rok a předpokládalo se, že na každých tisíc účastník? bude pět set instruktor?. Tyto akademie řídil Robert Ley a on sám nebo pravděpodobné Himmler nařídil, že se Seppovi podařilo získat pro svou rodinu právě jeden z instruktorských byt? na Sonthofenu, možná, že si přitom vzpomněl, že zde strávil nějaký čas jako mladý dělostřelec v roce 1915. Koncem března se zde rodina usadila aspo? na čas a z Karlsruhe přijel Ursulin otec, aby pro začátek pomohl.
Rodinné starosti se tedy vyřešily a Sepp Dietrich se mohl plně věnovat přesunu své armády, která 18. února začala nakládat na vagóny I. a II. tankový sbor ve Wiesbadenu, Koblenzi a Bonnu. Přesun trval dva týdny a byl velice zdržován nálety Spojenc? a nedostatkem pohonných hmot. Aby zmátl Rusy, Dietrich dostal krycí funkci Hoherer Pionier-Fuhrer Ungarn (vyšší ženijní vedoucí pro Madarsko). Úkolem armády ted bylo znovudobytí Budapešti, kterou Rusové obsadili 12. února. Podle Goebbelse byl Dietrich optimista a počítal, že p?jde-li všechno dobře, potrvá to „takových 10-12 dní" a Šestá armáda pak bude k dispozici pro operace ve východním Německu. Ale Goebels si rovněž poznamenal, že:

Dietrich zcela otevřeně kritizoval opatření přijatá V?dcem. Stěžuje si, že V?dce nedává svému vojenskému štábu dostatečně volnou ruku a tato tendence se nyní stává natolik zjevnou, že V?dce nyní určuje i nasazení jednotlivých rot. Ale Dietrichovi nepřísluší soudit. V?dce nem?že spoléhat na své vojenské poradce. Tak často ho klamali a házeli mu písek do očí, že
nyní musí dohlížet na každý detail.

Lze předpokladat že měl Dietrich na mysli Guderiana a skutečně - jeho dny byly sečteny když ho Hitler poslal 24 března do duchodu.Rozhovor s Goebbelsem se udal v Berlíně během Dietrichovy cesty do Madarska. To bylo také naposledy, co viděl Hitlera. A při této příležitosti také Leibstandarte dostala posledního velitele. Wilhelmu Mohnkemu bylo nařízeno z?stat v Berlíně a pomáhat při obraně města a Otto Kumm, který velel v Jugoslávii divizi Prim Eugen, přešel na jeho místo.
Do Madarska dorazil jako první Priess?v I. tankový sbor SS, který vyrazil dřív než zbytek armády, a byl tedy na místě v polovině února, kde ho generál Otto von Wóhler, velící Armádní skupině Jih, okamžitě nasadil k likvidaci ruského předmostí na řece Hron. Do bitvy zasáhl 18. února a v součinnosti s jednotkami Wehrmachtu úkol splnil, ovšem za cenu 3 000 mrtvých a raněných. To tedy byla předehra k hlavnímu úkolu, který Hitler pro Šestou tankovou armádu plánoval. Byl totiž v této chvíli posedlý potřebou udržet madarská naftová pole a pracoval na operaci s krycím názvem Probuzení jara. Ta měla zničit Tolbuchin?v 3. ukrajinský front a vybudovat obrannou linii východně od těchto naftových polí. Začátkem března shromáždil Dietrich svou armádu mezi jezery Balaton a Velencze. K I. a II. tankovému sboru SS, které měly stejné divize jako v Ardenách, dostala Šestá tanková armáda ještě dvě jezdecké divize a IV. tankový sbor SS (divize Wiking a Totenkopf) a jednu madarskou pěší divizi. 6. března se plánoval hlavní útok s Balckovou Šestou armádou vlevo a Dietrichovou vpravo. 5. března měla zahájit doprovodné a vedlejší útoky Lohro-va Armádní skupina E přes Drávu a Druhá tanková armáda jižně od Balatonu.
Pokud šlo o Šestou tankovou armádu, Dietrich později vzpomínal:

„Mé levé křídlo (II. tankový sbor SS) nemělo tolik úspěchu, aby to stálo za zmínku. Palebná postavení na západním břehu Dunaje, tvrdý a silný nepřítel, bažinatý terén, nepr?chodný pro tanky, nám zabra?ovaly v postupu a dosažení cíle. Útok uvázl u Sarosdu a Sár Kereszturu. Střed (I. tankový sbor a jezdecké divize) hlásily počáteční úspěch; když však k jeho rozvíjení byly nasazeny tanky, terén se ukázal jako naprosto nepr?chodný. Terén, který měl být podle předpoklad? tvrdě umrzlý a o němž generál vo? Wóhler prohlašoval, že pr?chodný je, byl promoklý a bažinatý. Z d?vod? utajení mi bylo zakázáno provést předběžný pr?zkum terénu. Nyní bylo l 432 tank? utopeno v blátě a patnáct Královských Tygr? bylo ponořených v bahně až po věže, takže v útoku mohla pokračovat pouze pěchota. Potom ovšem následovaly značné ztráty na lidech."

Goebbels?v komentář byl, že:
„Mám dojem, že naše ofenzíva uvízla, následky by mohly být fatální. říká se, že Sepp Dietrich uspěl při vybudování přechod? a předmostí přes Sio, je ovšem otázka, zda se mu odtud podaří postoupit dál." Nyní von Wóhler nasadil zálohy, které byly vytvořeny kolem jádra 6. tankové divize, ale nijak se to neprojevilo. Na události neměl vliv ani útok Druhé tankové armády jižně od Balatonu. Rusové, kteří vyčkali, až von Wóhler?v útok uvázne, nyní zaútočili. Dietrich již 11. března žádal Hitlera o svolení ukončit útok v d?sledku naprosto nepr?chodného terénu.Zkusil ještě jednou; zaútočit v obou případech se záporným výsledkem, takže teprve až sovětský útok 16. března přerušil útočné operace. Opět Dietrich:
„Rusové vrhli své divize proti armádě po mém levém boku, které velel gen. Balck a uskutečnili hluboký pr?lom. Letecký pr?zkum ohlásil 3 000-4 000 nákladních aut s pěchotou a tanky postupujícících od Budapešti. Armádní skupina nařídila 12. divizi (SS), aby se neprodlení přesunula k Stuhlweissenburgu (Szekésfehérváru ) a severně od města obklíčila nepřítele, který pronikal touto oblastí. Mezitím Rusové dosáhli Zamoly, Osakváru a Bako?ského lesa. Silnice přes Stuhlweissenburg, Várpalotu a Veszprém musela 12. divize (SS) držet pr?jezdné, jinak by nebylo možno provést p?vodní rozkaz. Ruský tlak na jihozápadním směru směřoval k jezeru Balaton, s cílem obklíčit mou armádu i armádu nalevo. Došlo k těžkým bitvám. Zjistili jsme, že proti nám stojí čtyři mechanizované brigády, pět tankových sbor? a deset pěších divizí, všechno mladí, čerství vojáci, skvěle vycvičení a vyzbrojení a mezi nimi i několik zkušených starých divizí."
Za této situace bylo nemožné, aby se vo? Wóhler pokusil použít Seppovy armády k obchvatu ruského levého křídla, k čemuž ostatně ne svolil ani Hitler, dokud nebylo příliš pozdě. V nebezpečí, že bude zcela obklíčena, se Šestá tanková armáda, která již přestala používat sv?j krycí název, musela stáhnout jihozápadně podél Balatonu. 21. března si nacistické špičky v Berlíně konečně přestaly dělat iluze a Goebbels si zapsal, že „ani Sepp Dietrich není špičková třída. Je jen dobrý velitel voják?, ale žádný stratég." I přesto se Hitler za dva dny rozzuřil: „Požaduji pouze jedinou věc, aby Leibstandarte a celá Šestá tanková armáda byla ... do posledního muže kdekoliv k dispozici. To znamená okamžitě! Je třeba neprodleně informovat Seppa Dietricha. Okamžitě!" Ale už se nedalo nic dělat.
Šestá tanková armáda utrpěla těžké ztráty - a vzr?stající chaos zp?sobil prudký pokles bojové morálky, nedávné příchody nováčk? ke Zbraním SS byly jasným znamením poklesu kvality. Jednotky začaly ustupovat bez rozkazu, Balckovo levé křídlo bylo najednou nechráněné. „Jestliže ani Leibstandarte neudrží postavení, co od nás čekáte?" řekl zoufale vo? Wóhlerovi.10 Zprávy o tom, že Sepp Dietrich ustoupil, se dostaly až k Hitlerově sluchu. Opět Goebbels: ,
„Situace je kritická ... v Madarsku. Pravděpodobně zde riskujeme ztrátu pro nás životně d?ležitých naftových polí. Naše útvary SS předvádějí v tomto prostoru ubohé divadlo. Dokonce ani Leibstandarte není již tou starou Leibstandarte, její lidský materiál byl již vybit. Leibstandarte už nese sv?j čestný název jen podle jména. V?dce se nicméně u těchto útvar? SS rozhodl k exemplárnímu kroku. Pověřil Himmlera, aby odletěl do Madarska a odebral jim rukávové nášivky. To bude, zcela pochopitelně, tím největším představitelným ponížením pro Seppa Dietricha. Generálové armády si budou mnout ruce nad touto ranou, zasazenou jejich soupeř?m. Útvary SS v Madarsku selhaly nejen v tom, že neprovedly ofenzívu, nýbrž i ustoupily a v několika případech dokonce utekly. Podřadný lidský materiál zanechal ' zde svou stopu tím nejméně příhodným zp?sobem. Seppa Dietricha je třeba politovat. Himmlera ovšem také, nebo? on, vedoucí SS bez jakéhokoliv válečného vyznamenání, musí nyní provést potrestání před tváří Seppa Dietricha, který má Brilianty.

Hitler zuřil: „Jestli tuto válku prohrajeme, m?že za to Dietrich."Obvinil ho z falšování bojových počt? i z toho, že schválně ponechal v týlu 30 000 ze svých 70 000 muž?, aby je bylo možno nasadit na Odře. O poradě, kde se rozhodlo o odnětí rukávových nášivek, si Hitler?v osobní pobočník Obersturmführer Otto Grünsche poznamenal, že se Dietricha zastal jediný Göring, zatímco Himmler,když mu bylo sděleno rozhodnutí, poníženě ho přijal.P?vodně se uvažovalo, že Dietricha pojede ukáznit Guderian,ale
ten se z toho vykroutil s tím, že se jedná o záležitost Zbraní SS. Goebbels „si začal dělat o Seppa Dietricha vážné starosti, protože BD není ten typ, který by takové ponížení přijal vkleče".
Velení Šesté tankové armády obdrželo tedy sdělení, v němž se vidělo:

„Führer je přesvědčen, že útvary nebojovaly tak, jak situace vyžadovala, a nařizuje, aby divizím SS Adolf Hitler, Das Reich, Totenkopfa, Hohenstaufen byly od?aty jejich rukávové nášivky." Co následovalo po přijetí této zprávy, bylo popsáno na několik zp?sob?. Nejextrémnější z těchto popis? uvádí, že d?stojníci Leibstamdarte vrátili své nášivky a vyznamenání v nočníku, v němž byli navíc i utržená lidská paže v rukávu s nášivkou Leibstandarte} Dietrich řekl svému kanadskému vyšetřovateli Miltonu Shulmano, že se nejprve opil a pak tři hodiny spal. „Když jsem se vzbudil, porad jsem si říkal: Jsem blázen já, nebo oni. Ale já přece nejsem blázen, takže se museli zbláznit oni." Pak svolal své čtyři velitele divizí a hodil před ně Führer?v rozkaz a řekl: „Tady máte odměnu za to všecko, co jste v posledních pěti letech vykonali." Nařídil JMD, aby si nášivky nesundávali, a napsal „prudkou" odpověd Hitlerovi, že než by provedl takový rozkaz, raději se zastřelí. Když týdny míjely a odpověd nepřicházela, vrátil Hitlerovi všechna svá vyznamenání.Nejpřesnější vylíčení událostí pochází od Georga Makra, který sloužil ve štábu Šesté tankové armády.

„Zmíněného dne, 21. března 1945, jsem měl ráno službu. Bylo krátce po 05.00 hod., když mi dozorčí podd?stojník předal bleskový dálnopis, který obsahoval právě došlou zprávu: rozkaz o odpárání nášivek. Nevěřil jsem svým očím. Naplněn hněvem a bolestí téměř jsem nad sebou ztratil ovládání a přemýšlel o tom, že vzbudím náčelníka generálního štábu Zbraní SS, že se to musí dovědět Generalmajor der Waffen SS Kraemer a že zatelefonuji osobnímu pobočníkovi vrchního velitele Sturmbannführerovi Waffen SS Wiserovi, když se otevřely dveře a vstoupil Sepp Dietrich. Podal jsem mu hlášení o situaci toho dne ráno a podal mu ten otřesný dálnopis. Podíval se na mne zkoumavým pohledem, protože si asi musel všimnout mého rozhoršení, ale neřekl nic.
Pak dočetl - pomalu se odvrátil, sklonil se nad mapový st?l a opřel se oběma rukama tak, abych mu neviděl do tváře. Byl hluboce otřesen a pohnut a dlouho mu trvalo, než se sebral. Pak, po dlouhé přestávce, stále ohnutý nad stolem, řekl neobyčejně tichým, téměř křehkým hlasem, v němž se odráželo nejhlubší zklamání a hořkost: ,Tak tohle je poděkování za všechno.

Nakonec se narovnal, pohlédl na mne vlhkýma očima, ukázal na svou rukávovou nášivku a řekl stručně: ,Z?stane, kde je.' Znova a znova vrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Po chvíli, když už se zcela ovládl, se mě zeptal: ,Co navrhujete?' Třebaže si ted zpětně uvědomuji nesmyslnost svých slov, tehdy jsem úplně spontánně řekl asi toto: .Navrhuji, aby nám Führerhauptquartier sdělil, zda rukávové nášivky těch tisíc? statečných voják? Zbraní SS, kteří padli mezi Blatenským jezerem a Dunajem, mají být rovněž odpárány.' Sepp Dietrich se na mne chápavě podíval, ukázal na zprávu na mapovém stole a nařídil: ,Ten dálnopis nepředáte dál na sbory; okamžitě informujte Kraemera; pohovoříme si o tom, až se vrátím.' Pak mi potřásl rukou, což bylo u něho velmi řídké gesto. Doprovodil jsem ho před budovu; neustále vrtěl hlavou, nastoupil do vozu a odjel k voják?m na frontu.
Generalmajor Waffen SS Kraemer nebyl otřesen a pohnut méně, když jsem mu kolem 08.00 hod. rozkaz ukázal hned po situačním hlášení a popsal i reakci velitele. Zrudl hněvem - oba jsme si vzájemně rvali nožem na dopisy nášivky na rukávech. On nosil nášivku Leibstandarte a já své staré mateřské divize, 2. tankové divize SS Das Reich. Už jsme všeho měli dost."

O dalším pr?běhu aféry se dověděl už ve Vídni, kam byl povolán k udělení d?tky samotným Himmlerem, kterému se zřejmě nechtělo přibližovat se k oblastem boj?. Baldur voN Schirach, vedoucí Hitlerjugend, který sem byl poslán již v březnu, aby upevnil odhodlání víde?ské posádky a obyvatel, byl pohovoru přítomen.

Dietrich dostal rozkaz branit Víde?.Zřídil si své velitelské stanoviště v Schirachově domě.Když se ho Baldur von Schirach zeptal kolik má tank?,odpověděl,jsme šetá tanková armada - takže šest.
Aby se zvýšila morálka obyvatel Vídně, ohlásilo víde?ské rádio, že Dietrich převzal obranu města26 a učiní vše, aby se jeho činnost obraně aspo? podobala. Byl si ovšem také vědom, jak později řekl americkému vyšetřovateli, co potkalo obránce Kónigsbergu, generála Lasche, který byl zcela obklíčen a 12. dubna se vzdal. Rozzuřený Hitler ho v nepřítomnosti dal odsoudit k smrti a SS vzala jeho rodinu jako rukojmí. Jak Dietrich řekl vo? Schirachovi, když ho těsně před pádem města navštívil na velitelském stanovišti v suterénu víde?ského Hradu, který byl obklopen kulometnými hnízdy: „Opevnil jsem se tady jako ježek, aby mě Adolf nemohl sejmout, že jsem Víde? dost nebránil."


Dietrich bránil město jak jen to šlo ,ale proti ruské přesile neměl šanci.Hitler mu nakonec vydal rozkaz aby stahl své vyčerpané jednotky na novou linii vybudovanou podél řeky Traisen.
V té době už Američané pochodovali Německem a rusové sváděli boj o Berlín.Hitler spáchal sebevraždu a byl konec války.Dietrich se dostal do Amerického zajetí.

Zpráva o kapitulaci zastihla Dietricha v Zeli am See, kde mu bylo sděleno, že se Winter přesunul do Berchtesgadenu. Americkým vyšetřovatel?m řekl, že se tam snažil dostat a cestou byl zajat spolu se svou manželkou u Kufsteinu. Do Berchtesgadenu je to však přes Kufstein skutečně veliká oklika. Lze tedy usuzovat, že se Dietrich dostal na Sonthofen, sebral Ursulu a cestou byli chyceni. Reitlinger se však domnívá, že se Dietrich snažil propašovat ji do Švýcarska.Je to nepravděpodobné, asi by nešla bez dětí a rovněž neodpovídá Dietrichově povaze, že by opustil své muže nadobro. Je však podivné, že se, jak se zdá, nepokusil o nejmenší kontakt s Rendulicem, ačkoliv mohl mít docela dobře strach, že by od něho dostal rozkaz vydržet do poslední chvíle, čímž by padl do ruského zajetí.
Jeho i Ursulu zajala americká 36. pěší divize, která byla součástí Sedmé armády, jmenovitě nadrotmistr Herbert Kraus z Clevelandu v Ohiu. Ten pak svého zajatce popsal jako „ani v nejmenším nepřipomínajícího velitele armády - vypadá nejspíš jako vesnický hokynář".Byl to tak trochu neslavný konec skvělé, téměř šestileté bojové kariéry.


Image

Tuto novinku přečetlo 2896 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Ardeny - 1944 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:15 od sigi
Zpravy od Sigiho Ardeny - 1944

Když plán poprvé uviděl Model,velitel skupiny armád B,prohlásil:"Tato hrozná věc nemá nohy,na kterých by mohla stát"Dokonce i Dietrich,který nebyl žádným velkým vojenským mozkem,si myslel,když poprvé o plánu slyšel,že jde o vtip.
Těžké ztráty na lidech v pr?běhu uplynulých měsíc?, spolu se všeobecným nedostatkem lidských zdroj?, před kterým nyní říše stála, znamenaly, že přísná kritéria pro přijímání do Zbraní SS, která dříve platila, nebylo možno nadále uplat?ovat. Tak například nováčci byli již řádní odvedenci, a nikoliv dobrovolníci, z nichž mnoho chtělo raději k Wehrmachtu. Zatímco některým bylo kolem 17 let, jiní měli přes čtyřicet a dokonce přes padesát. Mnoho z nich bylo etnických Němc? z Rumunska, Madarska, ze Slovenska a z kraj? ještě vzdálenějších. Tak či onak však museli být „přetaveni" v údernou sílu právě staršími válečníky, kteří zbyli.
Nedostatek pohonných hmot ovliv?oval výcvik řidič? tank?. Na každého zbylo na pouhých pět hodin praktického výcviku,4 včetně nočních jízd. Tento nedostatečný výcvik si měl později, v prosinci, vyžádat krutou da?. Mnoho nováčk?, dokonce i mezi těmi, co přišli od jiných zbraní, nemělo valnou představu o tankových jednotkách za útoku a tímto směrem bylo nutno hlavně zaměřit výcvik. Také museli být proškoleni v ideologii, museli se dovědět, že Zbraně SS jsou politické vojsko a Američané jsou horší právě proto, že jsou apolitičtí. Typickou ukázkou propagandy „nalévané" do těchto nováčk? je leták vydaný Leibstandarte:

„Leibstandarte v pr?běhu pěti válečných let pokrývala své zástavy jedním úspěchem za druhým. A zárove? s těmito často rozhodujícími vítězstvími na bojištích Evropy přinášela ty nejvyšší oběti krve a života (a proto) povždy bude z V?dcovy v?le tam, kde je nejh?ře...
Chceme být ti nejlepší ... protože právě to se od nás očekává a musí se od nás očekávat."

Nepochybně i Sepp Dietrich svým vlastním zemitým zp?sobem, zejména schopností mluvit s vojáky jako jeden z nich, významně přispěl k vytvoření této nové Šesté tankové armády jako soudržné síly, ve kterou její příslušníci věří.
Také materiál se musel pracně shledávat. P?vodním záměrem bylo dát každé divizi 120 tank?. Podle Dietrichova tvrzení jich v pr?běhu října až listopadu 1944 došlo 250, takže jeho armáda měla ted celkem 500 tank?.6
Třebaže se to Dietrich ještě několik týdn? neměl dovědět, Hitler se již 16. září rozhodl k velké protiofenzívě přes Ardeny s cílem dosáhnout Antverp. Operační náčelník OKW Jodl provedl její předběžný náčrt 25. září a Hitler jeho myšlenky dál rozvedl. Předpokládal masivní dělostřeleckou přípravu s následnými výpady pěchoty, načež budou zasazeny tankové útvary, které rychle projedou a zajistí předmostí na Meuse. Tankové útvary druhého sledu pak provedou hlavní úder na Antverpy se zajištěním pěšími jednotkami po obou křídlech. Hitler přitom spoléhal na Dietricha, který měl poskytnout rozhodující údernou sílu, protože věřil, že pouze tankové útvary SS mají potřebnou odvahu a bojového ducha, aby dosáhly vítězství. Vo? Manteuffelova Pátá tanková armáda měla pomáhat na hlavním směru útoku, Brandenburgerova Sedmá armáda, složená z pěších divizí, měla na jih od ní vytvořit zajištění celého jižního křídla.
Základem úspěchu operace s kódovým jménem Wacht am Rhein bylo utajení. Proto byl celý plán po několik týdn? držen v tajnosti na OKW a všichni, kdo se na jeho tvorbě podíleli, byli pod trestem smrti zavázáni k naprostému mlčení. Zalesněný terén v Ardenách usnadní maskování výchozích stanoviš? útočících jednotek, špatné počasí, s nímž se rovněž počítalo, mělo zmenšit akceschopnost spojeneckého letectva. Hitler rovněž vydal rozkaz, v němž nařizoval omezit na minimum bojovou činnost v této oblasti, aby se tím u Američan? vyvolal falešný pocit bezpečí. To se znamenitě podařilo - Američané začali tohoto sektoru využívat k prvním bojovým prověrkám čerstvých divizí ze Spojených stát? a jako oddechového prostoru pro jednotky vyčerpané v těžkých bojích v Húrtgen-ském lese na sever.
Dietricha tedy drželi v nevědomosti až do poloviny listopadu. Zatím se jeho divize dopl?ovaly a cvičily takticko-operační pomoc při nepřátelských výsadkových operacích, pokud by k nim v těchto oblastech došlo. Pak, 9. listopadu, dostal Dietrich rozkaz k přesunu svých divizí na západ po železnici. Žádosti, aby se přesun zdržel o dva, tři týdny k dokončení výcviku, nebylo vyhověno. Přesun, při němž každá divize potřebovala šedesát vlakových souprav, začal ihned a kolem 20. listopadu byl ukončen. Velitelské stanoviště armády bylo nyní v Quadrathu, západně od města, a IL tankového sboru kolem Bonnu, s výjimkou divize das Reich, která byla v Moenchengladbachu, západně od Dusseldorfu. Okamžitě byl zahájen výcvik, tentokrát s d?razem na noční akce. Od té chvfle se všechna vozidla směla pohybovat pouze v noci.

Úloha Šesté tankové armády byla nyní detailně určena. Měla prolomit nepřátelskou obranu v prostoru Monschau-Krewinkel a pak vyslat tankový předvoj přes Meusu, jižně od Liége, a opřena levým křídlem o Albert?v kanál, postupovat k Antverpám. Pro zajištění pravého křídla z výchozího stanoviště až do Liége dostal Dietrich „zap?jčený" LXVII. sbor generála Otto Hitzfelda (3. divize tankových granátník? a domobranecké divize tankových granát-ník?: 246., 272. a 326.) ze stavu Patnácté armády, aby ho kryl ze severu. Jakmile bude ukončen přechod přes Meusu, sbor bude opět převelen zpět. I. tankový sbor SS měl být navíc posílen 3. výsadkovou divizí a 12. a 277. domobraneckou divizí tankových granátník?, které měly zahájit útok. Nehledě na problémy se zásobováním a dopl?ováním - letecké nálety neustále narušovaly přísun zásob, výzbroje i náhradních díl?, který se zdržoval v mnoha výdejních místech, což bylo velmi komplikované - byl Dietrich spolu s kolegy i nadřízenými z nadcházející operace v poněkud ponuré náladě. Jak řekl svému kanadskému vyšetřovateli Miltonu Shulmanovi:

„ ,Z těch plán? jsem přímo rostl. Takhle,' komentoval sarkasticky Dietrich a roztáhl široce paže a nafoukl tváře. , Při tom jsem měl pouze násilně přejít přes řeku, dobýt Brusel a pak pořád dál až do antverpského přístavu. A to v nejhorší měsíce roku - v prosinci, v lednu a v únoru, přes terén, kde je po pás sněhu a nem?žete rozvinout do linie ani čtyři tanky, natož šest tankových divizí; kdy je v osm ještě tma a ve čtyři je už zase tma; s divizemi, které se zrovna daly dohromady a navíc z nevycvičených nováčk?; a do toho ještě Vánoce.' "

Hitler však rozkázal a muselo se poslouchat. -
Velitelé sbor? a jejich náčelníci štábu dostali instrukce v polovině listopadu a na Dietrichově velitelském stanovišti proběhlo 2. prosince štábní cvičení na mapách, při němž se velitelé divizí měli seznámit s plánem operace. Byl přítomen von Rundstedt, ale Dietrich byl služebně v Berlíně-z porady se tam nakonec stal další neplodný pokus navést Hitlera na „malé řešení" - takže ho zastupoval Bittrich. Objevil se problém pěších divizí přidělených k I. tankovému sboru SS pro zahájení útoku a pr?lom. 277. domo-branecká divize tankových granátník? byla již na frontě a trpěla absolutním nedostatkem zkušeného personálu. Stejně tak i 3. výsadková divize byla právě po reorganizaci poté, co v Normandii utrpěla těžké ztráty, takžte se nyní skládala hlavně z personálu týlového zabezpečení Luftwaffe. Pouze 12. domobraneckou divizi Gerharda Engela bylo možno považovat za bojeschopnou, o čemž svědčily její úspěchy v bitvách v prostoru Cách. Ale pořád se mluvilo o tom, že jednotky jsou nedostatečně vycvičené pro noční boj, a přitom plán předpokládal, že vyrazí do útoku za tmy a pokud možno i za mlhy, aby měly větší šanci prorazit. K jejich podpoře bylo vyčleněno od II. protiletadlového sboru 200 světlomet?, které měly vytvářet „umělé měsíční světlo". Když došlo k útoku, ukázalo se, že nejsou dost pohyblivé a nestačí pohybu ostatních vojsk. Terén byl takové povahy, že na přístupových cestách bylo možno jet výhradně po silnicích, a bylo tedy nutno zajistit pět pochodových os pouze pro tanky.
Koncem listopadu bylo dohodnuto zdokonalení plánu: 150. tanková brigáda pod čerstvě povýšeným SS Obersturmbannfuhrerem Otto Skorzenym byla zařazena do svazku I. tankového sboru SS. Skorzeny dostal přímo od Hitlera rozkaz, aby provedl vedlejší operaci Greif (Stisk). Jejím účelem bylo vytvořit chaos v týlu Spojenc? pomocí anglicky mluvících voják? oblečených do amerických uniforem a zárove? přitom obsadit přechody přes Meusu. Pohybovat se měli hned za I. tankovým sborem SS a při pr?chodu americkými liniemi měli infiltrovat americké jednotky. Dietrich prohlašoval, že Skorzenyho rád neměl, říkal o něm, že je to „pochybný charakter, pořád kolem Himmlera a při nějaké špinavé práci". Greif asi považoval za další komplikaci, o jejímž úspěchu silně pochyboval. To by vysvětlilo i postoj, který zaujal k plukovníku hraběti Friedrichu Augustovi von der Heydte a jeho praporu výsadkář?. 8. prosince Hitlera znenadání napadlo, že by bylo vhodné vysadit asi tisíc muž? za Monschau, kde by blokovali pohyb amerických posil od severu, dokud Dietrich nezpevní na boku frontu.

Plán, který Dietrich a Kraemer vypracovali, předpokládal hlavní útok o dvou tankových sledech. Vedoucí měl být I. tankový sbor SS s Leibstandarte vlevo a Hitlerjugend vpravo a za ním měl postupovat II. tankový sbor SS s Hohenstaufen vlevo a das Reich vpravo. K tomu bylo určeno pět pochodových os takto:
Osa A - východně Rocherathu, Elsenbornským táborem
do Polleur
Osa B - z Rocherathu do Wirtsfeldu a dál na západ do Sartu
Osa C - Losheim-Malmédy-Spa
Osa D - Losheim-Stavelot
Osa E - Krewinkel-Trois Ponts

Osy A-C dostala Hitlerjugend, zbylé dvě Leibstandarte. Na ose A byl ponechán pouze prapor tankových granátník?, který se měl spojit s vo? der Heydtovými výsadkáři, ale na osách B a C byly plukovní jednotky, kterým veleli Sturmbannfuhrer Siegfried Mul-ler a Sturmbannfuhrer Herbert Kuhlmann. Na osách D a E se přesunovaly rovněž plukovní jednotky Obersturmfúhrera Joachima Peipera a Standartenfiihrera Maxe Hansena. Za nimi se po těchto osách přesouvaly dvě další plukovní jednotky, jedna Obersturm-fuhrera Bernharda Krauseho byla z Hohenstaufen, druhá Obersturmführera Rudolfa Sandiga z Leibstandarte. Předpokládalo se, že po dosažení čáry Verviers-Spa-Stavelot dostanou další rozkazy podle konkrétního vývoje situace. Hasso von Manteuffel později tvrdil, že jeden z d?vod? selhání Šesté tankové armády spočíval v tom, že útočila na příliš úzké frontě.30 Kraemer naopak prohlašoval, že k tomu došlo v d?sledku nepr?chodného terénu v počáteční fázi. To se zdá potvrzovat, Peiper, který uvádí, že Mohnkemu výslovně říkal, že osy Leibstandarte jsou špatné - „nehodí se pro tanky, ale pro bicykly" - ale bylo mu řečeno, že V?dcovy plány nelze měnit.
Tak se tedy 16. odpoledne Hitlerjugend a Leibstandarte daly do pohybu kupředu. Osa A byla brzy nepr?chodná, když po ní přejelo deset samohybných děl, a byla opuštěna. Ještě horší bylo, že pohyb terénem mimo zpevněné cesty byl téměř nemožný. To znamenalo, že rozptýlené jednotky vo? der Heydtových muž? nebylo možno zachránit, což byl další d?vod, proč vo? der Heydte tolik na Dietri-cha zanevřel, třebaže Sepp později americkým vyšetřovatel?m tvrdil, že I. tankový sbor SS nikdy nedostal výslovný rozkaz, by se s výsadkem spojil. Bylo by se to dalo provést, kdyby se parašutis-t?m bylo podařilo obsadit hřeben u Elsenbornu, kde on osobně by prý je byl nejvíc potřeboval. Rozhodná obrana amerického Gerowova, V. sboru před útočící 277. a 12. domobraneckou divizí tankových granátník? znamenala, že osy B a C nebylo možno v?bec použít. Příležitost k pr?niku se nicméně objevila až odpoledne směrem dále na jih. Po obsazení Losheimu Mohnke uvolnil Peiperovo bojové skupení. Most v Losheimu byl naneštěstí zničen a to zp?sobilo čtyřhodinové zdržení, než byli povoláni ženisté, kteří most opravili. Teprve pozdě navečer Peiper vyrazil. Postupoval v noci a v 04.00 hod. ráno obsadil Honsfeld. Na ose E však Hansenovi zabránily v postupu miny. Zatím nejdále na sever, v sektoru Šesté tankové armády, se LXVII. sboru nedařilo prorazit u Monschau a nepomohl jim pochopitelně ani Model?m rozkaz, aby se v žádném případě nepoužilo dělostřelectva, nebo? město má architektonicky cenné hrázděné domy.
Během 17. prosince, zatímco byla Hitlerjugend vázána v trojúhelníku Rocherath-Krinkelt-Btillingen a LXVII. sbor, který měl obejít Monschau, zamířit k jihu a vyčistit hřeben u Elsenbornu, narazil na silnici na miny a jiné překážky, rozvíjel Peiper sv?j útok dál. Silnice z Monsfeldu na jihovýchod k Heppenbachu byla nepr?chodná a z hluku motor? usoudil, že Hitlerjugend je daleko za ním, proto se rozhodl postupovat po ose C přes Bíillingen. Tato vesnice měla pro Peipera mimořádný význam, domníval se, že je v ní americký sklad pohonných hmot, a jeho tank?m, které musely neustále jet na nízké převodové stupně, hrozilo, že se brzy ocitnou na suchu. Když smetl nevýrazný odpor severozápadně od Hons-feldu, dostal se do Bullingenu a skutečně tam sklad našel; zcela přitom překvapil skupinu amerických spojovacích letoun? L-5, které ani nevzlétly. Využil amerických zajatc?, aby mu doplnili nádrže, a pokračoval přes Moderscheid na Stavelot. Zdálo se mu, že jde o „čistý pr?nik", protože se téměř nesetkával s odporem, s výjimkou několika džíp?, které proti němu vyrazily z vedlejších silnic, což považoval za známku toho, že Američané v?bec netuší o hloubce jeho pr?niku.35 Severně od Thirimontu vypálil jeho vedoucí tank na americký kón voj jedoucí po silnici Malmédy-Lig-neuville a tak začal incident, jehož výsledek nepřestal pronásledovat Dietricha a mnoho z jeho muž? po zbytek života.
Tento konvoj byla B baterie 285. pr?zkumného praporu polního delostrelectva ve svazku americké 7. tankové divize, kterou tvořilo asi 140 muž? na nákladních vozidlech, jimž velel kapitán Roger L. Mills, a přesunovala se právě z jihu, od holandského Heerlenu. První rána vyřadila vedoucí vozidlo konvoj e a vzápětí byla zasažena i ostatní. Když překvapení Američané začali seskakovat, aby se kryli, tankoví granátníci, kteří tvořili tankový výsadek, sesedli a zaútočili. Služebně nejstarší americký d?stojník, který incident přežil, poručík Virgil T. Lary, si uvědomoval, že jeho lidé nemají šanci, a poručil, aby se vzdali. Američané byli shromážděni u kavárny vedle silnice a Peiper pokračoval dál k Ligneuville, zanechávaje u nich nepočetnou stráž. Do Stavelotu dorazil v 16.00 hod., a co se stalo se zajatci dál, z?stává nejasné. Zatím postačí říci, že v pr?běhu toho odpoledne provedl velící d?stojník amerického 291. ženijního praporu, dislokovaného v Malmédách, plukovník David E. Pergrin, pr?zkum na jižním směru a uslyšel kulometnou palbu a výkřiky. Z lesa se pak vypotáceli čtyři muži a vykoktali ze sebe nesouvislé vyprávění o masakru zajatc?, ke kterému právě došlo. Vzal je s sebou do Malmédy. Během několika dalších hodin jiných třináct muž?, včetně poručíka Laryho, dorazilo rovněž do této vesnice. Pergrin okamžitě předal zprávu o masakru rádiem dál. Příští den dorazila následující zpráva od americké První armády na Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF) a na 12. armádní skupinu.
„Jednotky SS v blízkosti L8199 zajaly amerického vojáka, smérníka od Vojenské policie a přibližně dvě stě dalších amerických voják?. Američtí zajatci prohledáni. Potom Němci Američany postavili do řady a stříleli z pistolí a samopal?. Jednomu poraněnému se podařilo uniknout a informovat nás. Podrobnosti následují. "
SHAEF nařídilo okamžité vyšetřování, které zpočátku vázlo na skutečnosti, že oblast, v níž k masakru došlo, byla až do poloviny ledna v německých rukou, třebaže mrtvá těla ležela zmrzlá a nepohřbená ve sněhu.
Incident v Malmédy, daleko víc než kterýkoliv jiný, změnil politiku Spojených stát?, které doposud v?či válečným zločin?m zastávaly nezřetelné stanovisko. O masakru se intenzívně psalo a brzy se vytvořil obecně sdílený názor, že existuje přesně definovaný plán SS a gestapa na zastrašení spojeneckých voják? pomocí takových ukrutností. Od samého začátku byly za hlavního viníka považovány Peiperovy jednotky. Jak si americký ministr války Henry L. Stimson poznamenal 26. prosince 1944 ve svém deníku: „Zdá se jasné, že jejich (německé) jednotky spáchaly ve vztahu k nám mnohá porušení válečných konvencí."Pravda je, že zatímco vojáci ostatních Spojenc? bojujících v Evropě se již stali obě?mi válečných zločin?, v tomto případě se jednalo o první takovou přímou zkušenost Američan?. Následné vyšetřování a obžaloba povede u Seppa Dietricha a sedmdesáti tří jeho d?stojník? a voják? k návrhu trestu smrti, když se o osmnáct měsíc? později sejde v Dachau soudní tribunál.
V této chvíli Dietrich a Kraemer věděli o Peiperově postupu jen velmi málo, rádiové spojení bylo špatné a ze zachyceného vysílání se dověděli pouze to, že dorazil do Stavelotu. O masakru neměli nejmenší tušení.
Peiper rychle vyrazil na Trois Ponts, kde chtěl obsadit most, ale Američané mu ho vyhodili přímo před nosem. Přesunul se tedy přes La Gleize k dalšímu mostu v Cheneux, který našel neporušený. Toho odpoledne se poprvé protrhala oblačnost a rozptýlila mlha, takže byl okamžitě vystaven leteckému přepadu, který zničil část jeho vozidel, včetně tank?, které pak blokovaly silnici a zp?sobily další zdržení. Navečer 18. se tedy raději vrátil na p?vodní osu postupu a zamířil k Habiemontu, ležícímu na západním břehu Lienne. Neměl přitom štěstí - v okamžiku, kdy vozidla začala přejíždět po mostě přes tuto řeku, byl vyhozen do vzduchu. Obrátil tedy ještě jednou, tentokrát na sever ke Stourmontu. Současně s ním se po ose E pohybovalo seskupení „Slečinky" Hansena, což se ukázalo jako obrovský problém zejména pro tanky. Večer 18. byl Hansen teprve v Bornu, pořád ještě dost daleko na jihovýchod od Ligneuville.
To už měli velitelé na všech stupních značné potíže s pohonnými hmotami. Rezervy prvního sledu byly už téměř vyčerpány a kromě B?llingenu se nepodařilo obsadit žádné další americké skladiště. I. tankový sbor SS měl v d?sledku houževnatého amerického odporu u Biillingenu pouze jedinou přísunovou cestu a nepřátelské nálety, třebaže v d?sledku špatného počasí přerušované, narušovaly přísun z týlu. Jediným řešením bylo odebrat pohonné hmoty podp?rným jednotkám, například dělostřelectvu, aby tanky na hrotu mohly útočit dál.
Zprávy od Peipera byly i nadále útržkovité, radiostanice i nadále vypovídaly službu. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že mu musí poskytnout vše, co mají, pokud si chtějí uchovat iniciativu a tím naději na dosažení Meusy. Jejich rozkaz z 19. proto nařizuje Preissovi, aby Hitlerjugend vyvedl z boje u Biitgenbachu, přesunul na jih a pak na západ k útoku na Malmédy, aby se zajistil pr?lom, který Peiper vytvořil. Priess však prohlásil, že silnice Biillingen-Moederscheid-Schoeppen je nepr?chodná kv?li bahnu, a požádal o povolení opakovat pokus o obsazení Biitgenbachu, které mu bylo uděleno. Po celý den, 19. prosince, pak Hohenstaufen a 12. domobranecká granátnická divize sváděla o Biitgenbach boje, přičemž k jejich odražení přispělo bláto a Američané stejným dílem.

Dietrich opět nařídil Hitlerjugend, aby se odpoutala a shromáždila v prostoru Baasen-Losheim-Manderfeld a připravila se zaujmout místo v druhém sledu bud za Leibstandarte, nebo za Hohenstaufen.
Bylo čím dál jasnější, že se Američané již vzpamatovali z počátečního překvapení a začínají přecházet do koordinovaného protiútoku. Zejména v prostoru Monschenu a na sever od něj vše nasvědčovalo o pohybu vstříc Peiperovi. Ten sice obsadil Stoumont po urputném boji a hned pokračoval, aby zajistil most přes Amble-ve dále na západ. V této chvíli poznal, že mu prakticky došly pohonné hmoty a že řeku už nepřejde. Právě nyní však Američané zahájili útok proti Stavelotu, který dobyli, a proti Stoumontu, do kterého Peiper soustředil své čelní jednotky. Po celý ten čas byl téměř bez rádiového spojení s velením divize, takže Mohnke byl odkázán skoro výhradně na odposlech Američan?, aby měl v?bec představu, co s Peiperem je. Když si uvědomili, že nyní vzniklo reálné nebezpečí, že Leibstandarte bude odříznuta, museli Dietrich a Kraemer znásobit své úsilí, aby jí zajistili větší podporu. Nařídili jednotkám Hitlerjugend, aby provedla její boční zajištění od severu. Zárove? poslali Das Reich do prostoru Páté tankové armády, aby rozšířila výběžek Leibstandarte dále k jihu. Tento manévr naprosto nevyšel, jednotky Das Reich se jižně od St. Vithu promísily s vo? Manteuffelovými tanky. Situaci ještě zhoršilo to, že se-proslechlo, že Američané ukořistili rozkaz s podrobným plánem Skorzenyho klamné operace v americkém týlu, takže ji bylo nutno odvolat. Skorzeny pak navrhl, aby jeho muži zaujali konvenčnější postavení voják? ve 150. tankové brigádě.
Nové nasazení Das Reich i Hohenstaufen komplikovaly špatné cesty do té míry, že Leibstandarte nakonec uvízla, čímž se stala neobyčejně zranitelnou jak v?či protiútok?m, tak sílícímu americkému odporu na severu - události zřejmě spěly k vyvrcholení. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že musí vymyslet něco nového. Navrhli tedy Modelovi, aby nasadil všechny tanky, které má k dispozici, na směru Huy-Dinant, nebo, což by udělali oni, postupoval na sever, kde jsou dobré cesty, ve směru Houffalize-Liege-Laro-che. Pak by v součinnosti s Patnáctou armádou napadli americký týl v prostoru Liége-Cáchy.

Nejhorší byla ta skutečnost, že Peiper byl zcela izolován. V nádržích měl sucho a munici prakticky spotřebovanou - dostal svolení probojovat se přes americké linie pěšky. Než k tomu došlo a v kontrastu s tím, jak se jeho muži údajně chovali na křižovatce u Baugnez jen před pár dny, Peiper osobně dohlédl, aby zajatci, stejně tak i vlastní ranění, z?stali v La Gleize, dokud nedorazí Američané. Tuto dohodu formálně uzavřel se služebně nejstarším mezi americkými zajatci, majorem Halem D. McCownem, který velel 2. praporu 119. pěšího pluku, a McCownovo ocenění zp?sobu, jakým s ním bylo v zajetí zacházeno, bylo součástí obhajoby v procesu Malmédy.
Zatímco poslední rezervy byly vydávány na zajištění severního boku p?vodního pr?niku Leibstandarte, Dietrichovy poslední naděje se nyní upřely na Bittrich?v II. tankový sbor SS, jehož obě tankové divize 23. prosince vyvíjely tlak mezi řekami Salm a Ourthe a podnikaly výpady na severozápad směrem na Huy. Současně s tím obnovil LXVII. sbor operaci k vyčištění prostoru kolem Elsenbornu, ale žádostem, aby se sbor vrátil do svazku Patnácté armády, protože se prý příliš vzdálil z prostoru operací Šesté tankové armády, nebylo vyhověno.
Zpočátku byl Dietrich optimistou, zejména když na Štědrý den Američané skutečně v prostoru Trois Ponts-Manhay o něco ustoupili. Když v této době navštívil Dietricha Degrelle, poznamenal si, že i když „Sepp je hodně daleko od toho, aby potvrdil ohromující zprávy, které letí Berlínem jako požár", vypadá, jako že je úderem proti Huy dost nadšený:
„Sepp Dietrich mi ukázal na mapě oblast Tongres-Saint Trond, západně od Liége. ,Podívejte!' řekl. ,Tady v těch místech je zaženu do kouta!' Pak s lesknoucíma se očima položil sv?j velký palec pod jméno Cáchy, posvátné město Svaté říše římské. ,Cáchy!' zvolal, ,Cáchy! V měsíci lednu už budu v Cáchách.'"
To naznačuje, že se v duchu stále ofenzivně zabýval myšlenkou vlákat Spojence do pasti mezi Cáchami a Liége, i když mu k tomu Model nedal souhlas. Dokonce se zdá, že zcela opustil celý úmysl „velkého řešení". Podle Jodla, pokud by Dietrich byl měl nějaký takový úmysl postupovat přímo na Liége a neobejít je přitom od jihu, byl by musel být zastřelen pro neuposlechnutí rozkazu.Dietrich po válce řekl, že neměl o Liége, dokonce ani o Huy, ten nejmenší zájem, protože k jeho dobytí neměl vojáky a mimoto leží tak nízko nad mořem, že by se do něj těžko dostal.
Nuže, Dietrich?v optimismus neměl trvat dlouho. Das Reich na Štědrý den obsadila vesnice Grandmenil a Manhay a zamířila na západ, jak jí nařídil Model, a snažila se o lepší součinnost s XLVII. tankovým sborem Páté tankové armády, který pomalu postupoval podél Ourthe. Silnice na Erezée, což byl další cíl Das Reich, byla úzká a v terénním zářezu. Vedoucí tank byl vyřazen tarasnicí u silniční překážky; ostatní nemohly projet a musely se stáhnout zpět do Grandmenil. Americká 7. tanková divize přešla do protiútoku a za silné podpory letectva vytlačila do jitra 27. jednotky Das Reich jak z Grandmenilu, tak z Manhay. Když se jim nepodařilo obsadit Erezée, které Dietrich viděl „jako klíčové", jeho slova byla: nepovažoval jsem za možné prorazit. Pokud šlo o mne, poznal jsem, že ofenzíva se zcela zastavila.
Tak skončil poslední Hitler?v tah na západní frontě.
Zatímco skoro všichni generálové obvinili Hitlera ze zřejmého plýtvání lidmi i materiálem na akci, jejíž cíle byly vzhledem k současné válečné situaci nesplnitelné, neméně početná kritika se snesla na jeho rozhodnutí svěřit vedoucí roli v ofenzívě Seppu Dietrichovi, na kvalitu Seppova vedení v bitvách a na bojový výkon tankových divizí SS. Jodl zd?raz?oval, že „jediné slabé místo divizí SS", nicméně životně d?ležité, „byla úrove? štáb? a vyšších d?stojník?" a že „Šestá tanková armáda neměla tolik náležitě vycvičených d?stojník? a muž?, kteří byli schopni vypracovat své plány do nejmenších detail?, kolik jich mívala k dispozici v roce 1940". Von Rundstedt prohlásil, že hlavní příčinou neúspěchu bylo „nevhodné nasazení Šesté tankové armády SS (!) jejím velitelem". Von Mellethin poznamenal, že „bylo velkým neštěstím, že Hitler na Schwerpunkt celé akce umístil Armádu SS, jejíž velitel byl sice statečný voják, ale skutečného pochopení zásad vedení tankového boje postrádal". Von Manteuffel byl nejostřejší ze všech:
„Šestá tanková armáda SS (!) ... se ukázala jako neschopná rychlého pochodu k Marně. Neštěstí jejího velitele se zplna ukázalo v tom, že nakonec celé dny mlčel. Štáb Šesté tankové armády jasně postrádal schopnosti ke zvládnutí situace. Za pošetilost Vrchního velitele při vytvoření Šesté tankové armády SS a při určení její stávající úlohy se nyní musí všude platit. Její cesty byly zablokovány a štáb si s tím neuměl poradit. Nižší velitelé neměli taktické zkušenosti potřebné k rozvíjení útoku a docházelo k osudovým zdržením."
Že mezi ním a Manteuffelem byla skutečně velmi malá součinnost, to Dietrich připustil: „Neměl jsem s ním skoro žádné spojení, protože jsem byl stejně jako on po většinu času v liniích. Ale naše štáby spojení vždy měly." Jeden z pramen? však přesto tvrdí, že si po válce při výslechu von Rundstedt stěžoval, že od Dietricha měl jen několik operačních hlášení a i ta doručená „nebyla nic než balík lží". Pravda je asi uprostřed, spočívá v tom, že Dietrich zápasící s problémy se spojením, které nepochybně existovaly a které kopcovitý terén ještě násobil, měl jednoduše jen velice malou představu co se kde děje.

Masakru v Malmedy věnuji zvláštní kapitolu.




Image

Tuto novinku přečetlo 2139 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: aqutyhyw
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 30

 Online nyní:
 Hostů: 2
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 120
Příspěvků: 19678
Google návštěvníků: 5845576
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 2 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 2 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 120 uživatelů dne 13/5/2019, 14:02


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Září 2019>>
Po Út St Čt So Ne
1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30
Uživatelé, kteří mají dneska narozeniny: alotib (29)
Uživatelé, kteří mají do 7 dnů narozeniny: yhubopic (30)
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 43 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 0 registrovaných, 0 skrytých a 43 Anonymních , 11 Z toho za poslední hodinu.
sigi v 20/8/2019, 16:30
Kimi v 21/7/2019, 22:27
ayaaanvikram v 21/7/2019, 20:26
Střelec v 17/7/2019, 19:16
sergevav v 19/2/2019, 11:45





Board Security

58176 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.6705s ][ Queries: 48 (0.0463s) ][ Debug on ]