Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1587
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Bitva u Penangu
od jarl v 4/8/2017, 12:02

 První bitva čínsko-japonské války
od jarl v 16/7/2017, 12:57

 Novinky na trhu
od Střelec v 29/6/2017, 17:05

 Vše nejlepší k narozeninám
od jarl v 30/5/2017, 17:26

 Zaujímavosti
od jarl v 23/5/2017, 20:04


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
171
iberskaSunka.cz

19482

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 130
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Salvy nad atolem Nauru Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 29/10/2016, 19:21 od jarl
Zprávy
Salvy nad atolem Nauru

Image

Ledová odysea

Pomocný křižník KOMET zůstává ve stínu svých slavnějších souputníků jako ATLANTIS, THOR či PINGUIN, ale přesto lze v jeho kariéře najít několik příběhů, které i po letech stojí za pozornost. Poprvé na sebe upozornil způsobem, jakým se dostal do přidělené operační oblasti. Zatímco jeho předchůdci a následovníci vesměs využívali buďto delší trasu kolem Islandu, a nebo se riskantně probíjeli kanálem La Manche, nejmenší korzár (1) pronikl na širé moře přes Severní ledový oceán! Důvodem proč se SKL rozhodlo pro nedávno zprovozněnou Severní mořskou cestu, byla v první řadě snaha vyzkoušet, zda by se touto trasou do Evropy nemohly vrátit německé obchodní lodě, které se po zahájení nepřátelství uchýlily do neutrálních přístavů na Dálném východě, a v Berlíně si pohrávali i s smyšlenkou navázat touto trasou spojení s Japonskem. To pochopitelně nebylo možné bez pomoci oficiálně neutrálního SSSR, takže německý námořní atašé v Moskvě fregatní kapitán N. von Baumbach, dostal za úkol zajistit spolupráci sovětských úřadů.

Image
Komet zamaskovaný za sovětskou loď Děžnov

Přepadová loď 45 zvaná Brity „raider B“ vznikla konverzí ze zánovní nákladní lodě EMS patřící před válkou rejdařství Norddeutscher Lloyd, a co je důležité, byla konstruována pro plavbu ve vodách zamořených ledem. Velením 1. prosince 1939 pověřili 47letého námořního kapitána Roberta Eyssena, přičemž dozajista zohlednili jeho zkušenosti s plavbou v polárních mořích (2). Korzár opustil 3. července 1940 Gotenhafen, při mezipřistání v Bergenu jej zakamuflovali do podoby sovětského ledoborného parníku DĚŽNOV, načež 9. července vypluli z norského přístavu a vydali se k Nové zemi, kde se měli setkat s přiděleným ledoborcem.

Stalin s poskytnutím pomoci za částku 950 000 říšských marek (3) souhlasil, a jestliže měla „operace Fall Grün“ otestovat přístup tamějších úřadů k využívání Severní mořské cesty, ukázalo se, že přes oficiálně deklarované spojenectví má spolupráce mezi Moskvou a Berlínem povážlivé trhliny, takže od začátku čelili nejrůznějším obstrukcím, jejichž cílem pravděpodobně bylo odradit Němce od používání této námořní komunikace. Byť vrcholilo severské léto, dostal Eyssen instrukce kvůli nakupení ledových ker, zakotvit až do konce července v Murmansku, což odmítl a raději odplul k ostrovu Kolgujev, kde odstranili z lodních boků nápis „USSR“ a rudé vlajky se srpem a kladivem, neboť nyní se vydávali za německý parník DONAU. Pak se několik týdnů drželi mimo obvyklé lodní trasy, prováděli vojenská cvičení a čekali na svolení pokračovat v plavbě. Přesto KOMET spatřili ze sovětského trawleru ABREK, což mezi rybáři vyvolalo řadu dohadů o záměrech posádky „záhadné“ lodě.

Image
Sovětský ledoborec Lazar Kaganovič

Teprve 13. srpna zachytila radiostanice pokyn, aby odpluli k průlivu Matočkin Šar, kde se měli setkat se konvojem doprovázeným ledoborcem LENIN. Sovětské lodě však na korzára nečekaly (!), takže na břehu pouze mávali lodivodi D. N. Sergijevskij a G. A. Karelskich, a proto museli u pobřeží Nové země zůstat až do 19. srpna. Další zastávku učinili 22. srpna u souostroví Severní země, kde jim náčelník západní části Severní mořské cesty M. I. Ševeljev přikázal čekat na přidělený ledoborec. Ten se objevil 25. srpna, tudíž ledová anabáze mohla pokračovat, třebaže ledoborce korzára nejednou opustily a Němci si museli poradit vlastními silami. Pomocný křižník byl údajně několikrát blízko ztroskotání a nejrůznější protivenství ze sovětské strany vyvrcholila 1. září, kdy se na palubu KOMETU dostavil náčelník východní části Severní mořské cesty A. P. Melechov, a šokovanému Eyssenovi sdělil, že se na příkaz z Moskvy musí vrátit do Německa, protože u Wrangelova ostrova spatřili neznámé válečné lodě a Američané střeží Beringovu úžinu.

Velitel ledoborce LAZAR KAGANOVIČ musel pokyny Kremlu respektovat, jenomže Eyssen měl instrukce postupovat podle vlastního uvážení, takže si postavil hlavu, a protože se KOMET mezitím dostal na volnou vodu, spolehl se na svoji šťastnou hvězdu, a rozhodl se pokračovat na vlastní pěst. Sovětům poděkoval za doprovod, vzal veškerou odpovědnost za neuposlechnutí na sebe, předal jim oba lodivody a 3. září se poblíž mysu Šelagskij rozloučili. Riskantní sázka Němcům vyšla, neboť bez potíží zdolali nástrahy Východosibiřského a Čukotského moře a 5. září již opět jako DĚŽNOV brázdili vody v Beringově úžině. Po jejím proplutí krátce zakotvili v Anadyrském zálivu, kde potápěči opravili kormidlo a zkontrolovali stav lodních vrtulí, a než je stačili kontaktovat Sověti, zátoku opustili.

Image
Velitelský můstek Kometu během přesunu Severní mořskou cestou

10. září se Eyssen údajně rozhodl zamaskovat korzára za japonskou loď TOKYO MARU, načež se drze připojil ke čtveřici japonských tankerů (4), a jakmile usoudil, že nebezpečí pominulo, od konvoje se odpojil, načež vláda Země vycházejícího slunce podala proti jeho počínání formální stížnost. Pravděpodobně se jedná pouze o legendu, ale velitel KOMETU dal brzy Nipponu opravdový důvod k protestu.

Třebaže instrukce z SKL předurčovaly korzárovi jako prioritní operační oblasti jižní Pacifik, loviště velrybářů poblíž Antarktidy a jižní Atlantik, Eyssen hodlal destruovat nepřátelskou námořní přepravu v prostoru bývalých německých ostrovních kolonií, ale nejprve zkusil štěstí na trase mezi Vancouverem a Jokohamou. Několikatýdenní křižování k úspěchu nevedlo, jelikož potkávali výhradně lodě plavící se pod vlajkou se stylizovaným vycházejícím sluncem, ba utrpěli první ztrátu, když se 2. října při nehodě průzkumného hydroplánu ošklivě potloukl nadporučík Lindemann. Zranění bylo tak vážné, že jej raději odeslali na léčení do vlasti, přičemž transport umožnila blahosklonná neutralita uplatňovaná vůči Berlínu vládami Japonska a SSSR.

Image
Komet zamaskovaný za japonskou obchodní loď

Nyní se velitel korzára rozhodl doplnit pohonné hmoty (5), takže si na 14. října u ostrůvku Lamotrek domluvili dostaveníčko se zásobovací lodí KULMERLAND, ze které přečerpali naftu a do 18. října čekali na pomocný křižník ORION. Eyssen a fregatní kapitán K. Weyher se domluvili na vzájemné spolupráci, jelikož uskupení 3 lodí (6) mohlo za dobré viditelnosti pročesat pás oceánu široký zhruba 100 námořních mil. Při pobytu ve zdejší laguně se v Eyssenově mysli zrodil smělý plán, ale jelikož k jeho provedení potřeboval pomoc ORIONU, realizaci odložil na neurčito, aby během následujících týdnů získal Weyherovu důvěru.

KOMET, ORION a KULMERLAND zamaskované jako japonské obchodní lodě (KOMET za MANYO MARU) své útočiště opustily 20. října a vydaly se k ostrovu Nauru, v jehož okolí Němci marně pátrali po lodích převážejících do britských, australských a novozélandských přístavů fosfáty, načež propluly kolem archipelagů Fidži, Nové Hebridy a ostrova Nová Kaledonie a začali křižovat na trase spojující Nový Zéland s Panamským průplavem.

Image
Robert Eyssen - velitel Kometu

Bohužel kromě neutrálního amerického parníku CITY OF ELWOOD žádnou potenciální kořist neobjevili. Od vyplutí KOMETU z domoviny uplynulo skoro půl roku a navzdory podstoupenému úsilí, nezaznamenali žádný úspěch. Pravda, k boji s trudnomyslností před vyplutím naložili mj. 569 knih, 540 gramofonových desek a 127 filmů, ale navzdory tomu se posádka začala nudit a morálku srážely i opakující se problémy s pohonnou jednotkou na ORIONU. Za této situace Eyssen 24. listopadu svolal velitelskou poradu, a jakmile se kapitáni Pschunder a Weyher usadili v jeho kajutě, zabodl ukazováček do mapy západního Pacifiku a sebevědomě prohlásil: „Náš příští cíl, pánové.“

Fosfátový ostrov

Odlehlý korálový atol osídlili Polynésané, ale jeho moderní dějiny začínají r. 1798, kdy tu přistál britský velrybář J. Fearn, jenž jej kvůli příjemnému klimatu a přívětivým domorodcům nazval Pleasant Island (Příjemný ostrov). Toto označení mu vydrželo necelých 100 let, ale později jej v zeměpisných atlasech nahradilo pojmenování Nauru. Prvními Evropany, kteří se na tomto kousku pevné půdy ztraceném v Tichého oceánu usadili, byli ve třicátých letech 19. století uprchlíci z britské trestanecké kolonie na ostrově Norfolk, ale oficiálně jej v r. 1888 anektovali Němci, kteří jej zařadili do své koloniální říše, byť atol de facto vlastnila soukromá společnost Jaluit Gesellschaft.

ImagexxxImage
Těžba fosfátů na Nauru

Zatímco většina německých tichomořských držav se pro mateřskou zemi stala ekonomickou přítěží s mizivým ekonomickým potenciálem, vlastnictví Nauru do budoucna slibovalo nemalé zisky. Novozélandský prospektor A. Ellis tu na přelomu 19. a 20. století objevil obrovská ložiska fosfátů, která si v r. 1906 na 99 let pronajala (7) australská Pacific Phosphate Co. Ta na ostrov dopravila dělníky z Číny a okolních ostrovů, a po dokončení železnice umožňující transport vytěžené suroviny, začalo bezohledné drancování atolu, které někdejší tichomořský ráj za 100 let proměnilo v pustinu neschopnou uživit vlastní populaci. Těžba rostla raketovým tempem a v r. 1913 už dosáhla objemu 138 725 tun, jenomže odvoz fosfátů znesnadňovaly zdejší podmínky. Nauru má tvar oválu o rozloze pouhých 22 kilometrů čtverečních a postrádá přírodní přístav, takže nakládka byla i za dobrého počasí zdlouhavá a obtížná.

Image
Železniční vlečka na Nauru

Tou dobou se už nad německou koloniální říší stahovala mračna a krátce po zahájení první světové války Nauru obsadili australští vojáci. Austrálie hodlala ostrov anektovat, ale Společnost národů jeho mandátní správou pověřila i vlády Nového Zélandu a Velké Británie, byť administrativně příslušel k Austrálii. Triumvirát založil společnost British Phosphate Commision (BPC), která za obrovskou sumu 3 500 000 liber vykoupila právo na exploataci fosfátů na Nauru od Pacific Phosphate Co. a pokračovala v těžbě (8 ). BPC si ve třicátých letech pořídila vlastní flotilu nákladních lodí (9) speciálně upravených pro převoz fosfátů a o dekádu dříve zainvestovala do stavby železobetonového nákladního terminálu na západním pobřeží.

Jeho zprovoznění sice představovalo obrovský pokrok, ale nakládka byla stále možná jenom za dobrého počasí, a jakmile Neptun uchopil svůj trojzubec, musely lodě odplout a čekat, až se vzduté moře utiší. Produkce zdejších fosfátů k radosti akcionářů BPC stále rostla a na přelomu třicátých a čtyřicátých let již dosahovala 900 000 tun za rok, takže zničení zdejší infrastruktury a dlouhodobý výpadek exportu, by pro Spojence znamenalo nepoměrně větší ránu, než pouhé lapání obchodních lodí.

Image
Nákladní rampa na ostrově Nauru

První pokus

Pschunder s Weyherem nadšením pro riskantní akci nezahořeli, ale třebaže maličký KOMET vypadal vedle mohutného ORIONU jako David po boku Goliáše, velení „Východoasijské eskadry“ připadlo služebně staršímu Eyssenovi, jenž svoji ideu prosadil, takže trojice lodí změnila kurs a vydala se k Nauru. Ukázalo se, že odvážnému štěstí přeje, protože už následující jitro spatřili z KOMETU parníček HOLMWOOD (546 BRT) plující z Chathamských ostrovů na Nový Zéland. Kromě posádky a tuctu cestujících vezl ještě 1370 ovcí, 2 psy, 1 koně, 12 tun kusového zboží a náklad vlny. Protinožci bez odporu kapitulovali, takže Němci vyplenili jejich zásoby ovoce a zeleniny, načež na ORION a KOMET přemístili 292 živých ovcí, a Eyssen se rozhodl v rámci pozvednutí bojového ducha vyhlásit dělostřelecké cvičení a potopit HOLMWOOD plný bečících ovcí palbou ze 150 mm kanónů.

Image
Kabotážní parníček Holmwood

Další úspěch zaznamenali v noci z 16. na 17. listopadu, když hlídky na ORIONU uviděly velký novozélandský RANGITANE (16 710 BRT) plující z Aucklandu do Velké Británie. Parníku velel L. Anton, jenž se navzdory faktu, že přepravoval 101 (?) pasažérů (10), rozhodl neuposlechnout výzvu nepoužívat radiostanici, takže sotva na ORIONU zablikala signální lampa, nesly se éterem znaky „QQQQ“ a poloha se jménem napadené lodě, načež Němci ve 3:12 zahájili palbu. Ostřelování sice trvalo pouze 12 minut, ale jak se přesvědčilo kořistní komando, posádka a cestující za svoji odvahu draze zaplatili, jelikož explodující granáty zabily nejméně 8 osob (11) včetně žen, takže není divu, že přeživší na své přemožitele vrhali vražedné pohledy: „Plno německých zarostlých, šklebících se tlam,“ napsal později cestující B. Baryla. „Piráti, pololidi, doopravdičtí piráti! To byl ve skutečnosti ORION a jeho proklatá podařená „rytířská“ posádka.“

Po evakuaci zajatců KOMET parník v 6:30 potopil torpédem v poloze 36 stupňů, 48 minut jižní šířky a 175 stupňů 7 minut východní délky a radost z nesporného sukcesu (12) jim nezkalilo ani v otevřené řeči vysílané varování spojeneckým lodím před řáděním německých „raiderů“, a z toho vyplývající jistota, že tuto oblast brzy začnou pročesávat nepřátelské válečné lodě a letouny. Trojice plula plnou parou na sever, a protože novozélandským pronásledovatelům nepřálo štěstí, mohl Eyssen pokračovat v přípravách útoku a 5. prosince s nimi seznámit velitele ORIONU a KULMERLANDU.

Image
Parník Rangitane

Datum stanovili na 8. prosince. Na ostrově nebyla vojenská posádka, ale opatrní Němci hodlali nejprve nad cíl vyslal hydroplán z ORIONU, a pokud by start znemožnilo špatné počasí, měl průzkum atolu provést KOMET. Poté plánovali potopit lodě čekající na nakládku fosfátů, načež by se na břeh vylodil úderný oddíl čítající 185 hlav (z KOMETU 86 mužů) pod velením prvního důstojníka KOMETU J. Hunchenbetha, jehož úkolem bylo zničit zdejší radiostanici a s německou důkladností zdemolovat, přístaviště, těžební zařízení a veškerou ostrovní infrastrukturu. Jakmile by komando splnilo zadané úkoly, měli ostrovanům předat všechny zajatce a přesunout se do jiné operační oblasti dříve než se k Nauru přesunou pronásledovatelé. Načasování útoku bylo takřka dokonalé, neboť nejbližší spojeneckou válečnou lodí byl australský pomocný křižník MANOORA kotvící ve vzdáleném Darwinu, jenž však pro dvojici korzárů nepředstavoval rovnocenného soupeře, takže riziko bylo minimální a zdálo se, že operaci nemůže nic překazit.

Image
Komet a Orion na Tichém oceánu

Eyssen odhadoval, že se podaří připravit Spojence přinejmenším o roční produkci fosfátů, ba optimisticky doufal, že by nepřátelé mohli vývoz této suroviny obnovit až po několika letech. Plán útoku Pschunder a Weyher schválili, ale velitel ORIONU už dříve nesouhlasil s propuštěním kvalifikovaných námořníků bílé pleti, takže Eyssen přistoupil na kompromisní řešení a na Nauru měli zanechat pouze „barevné“ členy zajatých posádek.

O tom, že se blíží k cílovému ostrovu se přesvědčili 6. prosince, když po dlouhé honičce dostihli parník TRIONA (4413 BRT) patřící BPC a vezoucí na Nauru přes 1000 tun potravin a zásob. Němci jej vzali do křížové palby, ale TRIONA (14) přesto vysílala volání o pomoc, které však účinně rušil radista na ORIONU, a stroje zastavila teprve poté, co na ní zařádily 150mm projektily. V boji padli 3 námořníci zatímco zbytek (71 osob) upadl do zajetí a Němci loď potopili torpédem (13) v pozici 5 stupňů 12 minut jižní šířky a 165 stupňů 39 minut východní délky, když se nejprve zmocnili vybraných lahůdek jako čerstvé ovoce a tabák.

Image
Loď k přepravě fosfátů Triona

Jakmile se nad britským plavidlem zavřela voda, vydal se KOMET na průzkum a večer 7. prosince spatřili několik mil od zdejšího kotviště driftující zánovní parník VINNI (5181 BRT) patřící norskému rejdařství Ditlev-Simonsen, Halfdan and Co. a pronajatý BPC k odvozu fosfátů. Loď pod vedením kapitána H. Henriksena vyplula 21. listopadu z novozélandského Dunedinu a nyní čekala poblíž Nauru až počasí umožní nakládku. Norové se po krátké honičce podrobili nevyhnutelnému, a jakmile byla 32členná posádka přemístěna do bezpečí, Němci loď potopili odpálením demoličních náloží v podpalubí a odpluli na setkání s ORIONEM.

Protože skučící vítr a vzduté moře znemožnilo provedení výsadku, Eyssen s Weyherem se rozhodli útok odložit na druhý den, a raději pátrat po lodích spatřených poblíž přístaviště a čekajících až se psí počasí umoudří. KOMET měl ostrov obeplout ze severu, zatímco ORION zamířil na jih. Štěstí korzárům přálo a v noci ze 7. na 8. prosince se zmocnili dalších 3 parníků, aniž by vzbudili podezření pracovníků BPC na břehu. KOMET po několika přesných salvách zadržel a následně potopil novozélandskou KOMATE (3900 BRT), na jejíž palubě se zmocnili tajných dokumentů. Pravda, parník stačil odvysílat volání o pomoc, které zachytila pobřežní stanice, ale německý radista dokázal obsluhu přesvědčit, že se jedná o „zkoušku signálů“, takže pouze informovala zdejší velitelství Královského námořnictva, že v blízkosti ostrova zaznamenali 2 japonské obchodní lodě, ale poplach vyhlášen nebyl!

Image
Norský parník Vinni

Fortuna přála i ORIONU. Hlídky spatřily několik mil od pobřeží TRIADIC (6378 BRT) a TRIASTER (6032 BRT) patřící BPC. Jako první přišel na řadu TRIADIC, jehož zasáhlo několik granátů, a třebaže se námořníkům podařilo uniknout v záchranných člunech, byli později zajati KOMETEM a KULMERLANDEM, zatímco těžce poškozený TRIADIC prozatím ponechali jeho osudu a pronásledovali TRIASTER, jenž přinutili zastavit, načež byl potopen odpálením náloží, kterýžto osud Němci brzy připravili i jeho sesterskému plavidlu. Pokud výbuchy zaznamenali na břehu, nevzbudily žádné podezření, jelikož na atolu probíhala soustavná těžba a zvuky explozí nikoho nepřekvapovaly.

Image
Loď Triaster

Po rozednění se korzáři opět setkali 20 mil severně od ostrova, ale protože se počasí nezlepšilo, Eysssen útok odvolal a „Východoasijskou eskadru“ rozdělil. Během několika dní se v okolí Nauru zmocnili 5 lodí o souhrnné prostornosti 25 905 BRT, takže mohli být s dosavadními výsledky spokojeni a pokusit se zmizet v nekonečných oceánských dálavách, ale Eyssen nebyl příznivcem polovičatých řešení a hodlal se k ostrovu 13. prosince vrátit a výsadek realizovat stůj co stůj. Tak jako jej neodradilo nebezpečí osamocené plavby Severním ledovým oceánem, byl ochoten podstoupit riziko, že si Spojenci dají zmizení svých lodí v okolí Nauru do souvislosti s oněmi spatřenými „Japonci“, a připraví mu náležité uvítání.

Zatímco ORION zamířil ke Karolínským ostrovům, KOMET doprovázený KULMERLANDEM odplul doplnit zásoby k atolu Ailinglapalap, ale k setkání s ORIONEM došlo kvůli bouři a dalším komplikacím teprve 16. prosince asi 250 mil severně od Nauru. Bohužel počasí jim stále nepřálo, takže útok znovu odvolali a celá formace odplula k Bismarckovým ostrovům, aby se alespoň zbavili zajatců, kterých se na německých lodích nashromáždilo 675 (15), z čehož 58 připadlo na ženy a děti. Němci se o ně vzorně starali, o čemž svědčí fakt, že zajatí důstojníci si mohli ponechat drahé navigační přístroje a námořníci ve volném čase vyráběli dětem hračky, takže není divu, že Eyssen od zajatých kapitánů obdržel písemné poděkování.

Image
„Východoasijská eskadra“ u ostrova Emirau

Jenomže starost o tolik osob zatěžovala posádky, nehledě na fakt, že tito strávníci svým hostitelům ujídali z tenčících se zásob potravin. Zdaleka se nejednalo pouze o bělochy, protože většinu nekvalifikovaných prací na tehdejších civilních parnících vykonávali „barevní“ námořníci, kterých Němci zajali 173, přičemž se většinou jednalo o Indy, Číňany, Filipínce a domorodce z nejrůznějších tichomořských ostrovů.

Je třeba zdůraznit, že SKL před časem zakázala vysazovat zajatce v Japonsku, takže měli zadržené osoby nalodit na některý ze zásobovacích parníků, a poslat na dlouhou a riskantní plavbu do okupované západní Francie. Proto je zajímavé, že Eyssen, jehož Baryla dozajista také řadil mezi „opravdové piráty“ a „pololidi“, se je na vlastní odpovědnost rozhodl ušetřit této anabáze a propustit na svobodu, přičemž se spokojil s písemným závazkem, že se nezapojí do válečných operací proti Německu. Jedinou výjimkou se stali zajatí vojáci a dobrovolníci určení ke službě v Královském námořnictvu.

Image
Kurt Weyher- velitel Orionu

K tomuto účelu vybrali ostrůvek Emirau ležící na 1. stupni 39. minutě jižní šířky a 150. stupni západní délky, kde žila skupinka kolonistů ochotných ke spolupráci, ale Eyssen se kvůli záměru propustit všechny osoby dostal do sporu s Weyherem. Ten chtěl osvobodit jenom „barevné“, evropské ženy, děti a muže nevhodné ke strojní službě, přičemž tvrdil, že bílí námořníci a strojníci mají pro nepřítele stejnou cenu jako potopené lodě a navrhl poslat je do Francie na parníku WESERLAND, jenž měl co nevidět opustit japonské břehy.

To velitel KOMETU odmítl, takže 21. prosince na břeh vysadili 516 osob (16), ale je třeba zdůraznit, že na ORIONU zůstalo 183 (?) Evropanů, které Weyher odmítl propustit. Němci „robinsonům“ kromě materiálu na výrobu stanů zanechali nejenom zásoby potravin, ale i kupř. benzínu a cigaret. Dokonce dostali zbraně, plachetní člun a navigační pomůcky, takže pro skupinku zdatných mořeplavců bylo snadné doplout do nedalekého Kaviengu, odkud k Emirau obratem poslali plachetnici se zásobami a lékařem, načež všechny cestující a námořníky 29. prosince vzal na palubu australský parník NELLORE a dopravil je do Townsville.

Image
Posádka z lodě Vinni na Emirau

Osvobození mořští vlci sdělili nepřátelům řadu poznatků o vzhledu, rozměrech a maskovaní obou pomocných křižníků, stejně jako o používané taktice, doplňování paliva a německo-japonské spolupráci, a protože základní povinností každého velitele je starost o bezpečí posádky a svěřené lodě, z vojenského hlediska se jednalo o hrubou chybu. Á propos zachycené depeše Němcům brzy prozradily, že zachráněné námořníky vytěžili spojenečtí zpravodajci, načež kající se velitel v lodním deníku přiznal svoje pochybení, načež 10. února 1941 obdržel pokárání z SKL, které dalo plně za pravdu Weyherovy a vydalo nařízení zakazující velitelům pomocných křižníků propouštět zajatce. Spojenci také posílili bezpečnostní opatření a pro obchodní lodě zavedli nové šifry, takže Němcům ztížili získávání informací. Britové navíc podali protest proti porušování japonské neutrality, což zkomplikovalo vztahy mezi Berlínem a Tokiem.

Jakmile ukončili vyloďování, Eysssen „Východoasijskou eskadru“ rozpustil, načež se ORION vydal k Lamotreku provést opravy a předat zajatce na WESERLAND, KULMERLAND odplul do Japonska a KOMET zamířil k ostrovu Nová Británie. Jako důvod se uvádí nekončící problémy s pohonným agregátem ORIONU, ale nelze vyloučit, že roli sehrál i názorový rozpor ohledně nakládání se zajatci.

Útok

KOMET přepravoval torpédový člun zvaný METEORIT a 30 min, kteréžto bojové prostředky hodlal Eyssen použít při útoku na Rabaul. Pomocný křižník měl na velkou distanci ostřelovat přístav z lodních děl a v nastalém zmatku by METEORIT pronikl na rejdu a nakladl miny (17), jenomže 23. prosince na něm odhalili neopravitelnou poruchu motoru, načež Eyssen odvážnou akci odvolal a soustředil se na provedení útoku na Nauru. Náladu jim o 2 dny později pozvedla depeše z SKL. Velitelství ocenilo dosavadní úspěchy udělením vyznamenání Železného kříže 1. třídy veliteli, zatímco posádka si rozdělila 50 Železných křížů 2. třídy. To povzbudilo morálku, protože se v případě úspěchu zamýšlené akce, dala očekávat další vyznamenání.

Image
Poloha ostrova Nauru a rozmístění důležitých objektů

Po odloučení ORIONU neměl Eysssen dost lidí k provedení výsadku, takže se musel spokojit s ostřelováním ostrova, a snad proto, že nechtěl kazit vánoční atmosféru proléváním krve, rozhodl se ušetřit životy civilistů bez ohledu na vlastní bezpečnost. KOMET zamaskovaný jako japonská obchodní loď se k Nauru přiblížil v noci z 26. na 27. prosince 1940, a jakmile kolem 3. hod. ranní rozeznali na temném pozadí přístaviště, vyvěsili válečnou vlajku a vyslali na břeh parlamentáře (18 ), jenž úřady informovali, že dojde k ostřelovaní přístavních zařízení, skladů a palivových nádrže, takže zaměstnanci BPC mají vyklidit ohrožené oblasti. Eyssen dokonce velkoryse slíbil, že pokud během útoku nebudou používat radiostanici, ušetří jí, aby si mohli obratem přivolat pomoc.

Ostrované souhlasili, takže Němci v 5:45 zahájili palbu. Na ostrov se za hromového rachotu sneslo krupobití granátů. Obsluhy 150mm děl se obořily na nákladní rampu a těžební zařízení, 37mm kanóny pálily na zásobníky paliva, zatímco 20mm automaty se zaměřily na přístavní bóje. Němci nešetřili municí, tudíž během 73 minut vypálili 126 granátů ráže 150 mm, 360 ráže 37 mm a 719 střel z 20mm zbraní, přičemž šlehající plameny a oblaka kouře dokazovaly, že vyslané projektily našly cíl.

Image
Hořící palivové tanky

Díky varování nikdo nezahynul, ale materiální škody byly značné. Spojenci přišli o 13 000 tun ropy, přičemž hořící palivo znehodnotilo i 12 000 tun uskladněných fosfátů. Nákladní terminál byl vážně poškozen, takže hrozilo jeho zřícení, a zničeny byly i přístavní světla a navigační bóje, stejně jako jeřáby, dílny a další zařízení. Po nedávné ztrátě 3 speciálně upravených lodí utrpěla BPC další těžkou ránu, jelikož vývoz fosfátů byl obnoven teprve 6. března 1941, ale jejich produkce stoupala pomalu a do japonské okupace se zdaleka nepřiblížila objemu před německým útokem.

Odvážné akci se na několik týdnů dostalo celosvětové publicity nesrovnatelné s dosavadním řáděním německých korzárů na Pacifiku, takže znepokojení protinožci požadovali zlepšení ochrany námořních komunikací, v důsledku čehož i zde zavedli konvojový systém, na Nauru instalovali dělostřeleckou baterii a z Evropy na Tichý oceán převeleli několik australských válečných lodí včetně lehkého křižníku SYDNEY. To sice později vedlo ke ztrátě německého pomocného křižníku KORMORAN, ale protože jedním z úkolů přepadových lodí bylo odlákat nepřátelské jednotky z hlavního válčiště, lze i tento přesun zařadit mezi klady Eyssenovy operace.

Image
Automobil zničený při německém bombardování Nauru

Po zastavení palby zamířil KOMET na sever, aby zmátl pozemní pozorovatele, a jakmile pobřeží Nauru zmizelo za obzorem, změnili kurs na jihovýchod a vydali se ke Gilbertovým ostrovům, jejichž součástí byl i Banaba, kde rovněž BPC těžila fosfáty, jenomže Eyssen nehodlal pokoušet štěstěnu a archipelag nařídil obeplout v uctivé vzdálenosti. Němci ještě nějaký čas pozorovali husté sloupce kouře navozující dojem, že se v nitru Nauru probudil spící vulkán, aniž by tušili, že další sopka brzy vybuchne ve vzdáleném Japonsku. Co sopka, hotová Krakatoa!

Jakmile tiskové agentury vychrlily do světa zprávu o ostřelování Nauru, akci v Berlíně ostře odsoudil japonský velvyslanec a německý námořní atašé v Tokiu kontradmirál P. Wenneker měl co vysvětlovat. Oficiálním důvodem zloby Nipponu byl fakt, že Němci při útoku zničili i fosfáty koupené Zemí vycházejícího slunce, a také skutečnost, že se KOMET maskoval za japonskou loď, ale v Berlíně uměli číst mezi řádky a znali pravou příčinu protestu. Japonci považovali západní Pacifik za svoji zájmovou oblast a nebylo jim po chuti, že Němci zdemolovali infrastrukturu ostrova, na nějž si sami brousili zuby.

Image
Kouř nad ostrovem Nauru

Protože Tokio vyhrožovalo ukončením podpory německých pomocných křižníků a zásobovacích lodí, Wenneker ujistil asijského spojence, že velitel KOMETU svévolně porušil obdržené instrukce a všichni korzáři do budoucna dostali zákaz útočit na území nalézající se pod mandátní správou Společnosti národů. O skutečném postoji Berlína však svědčila depeše z SKL z 1. ledna 1941 o povýšení Eyssena „za zvláštní zásluhy před říší i německým národem“ na kontradmirála, což byla hodnost jaké už žádný velitel pomocného křižníku nedosáhl.

Posádka zakamuflovala KOMET za japonskou loď RYOKU MARU a všem byla jasné, že musí změnit operační oblast. Eyssen za nejvhodnější loviště považoval okolí Galapážských ostrovů, ale velitelství bylo jiného názoru a poslalo korzára na Indický oceán, kde měl pátrat po spojeneckých velrybářských lodích, ale úspěchů srovnatelných s působením v západním Pacifiku už nedosáhl a 26. listopadu 1941 zakotvil ve francouzském Cherbourgu.

Poznámky:
(1) Komet dosahoval maximální délky 115,4 m, výtlak činil 7500 tun a hrubá prostornost dosahovala 3287 BRT.
(2) Během první světové války se jako důstojník na pomocném křižníku METEOR dostal na Bílé moře, kde nakladli miny a v letech 1935 - 37 velel stejnojmenné hydrografické lodi plavící se v Arktidě.
(3) V přepočtu zhruba 130 000 dolarů, či 80 000 liber šterlinků.
(4) Uvádí to pouze Kašejev.
(5) KOMETU původně přidělili tanker ESSO, jenomže ten ještě v norských vodách uvízl na mělčině a kvůli poškození nemohl absolvovat náročný přesun Severní mořskou cestou, a zásobovací loď WESER, se kterou se měly setkat na Tichém oceánu, zajal kanadský pomocný křižník PRINCE ROBERT.
(6) Eyssen je nazýval „Východoasijská eskadra“, na počest hraběte. M. von Spee, jenž na Tichém oceánu s Východoasijskou eskadrou křižníků působil během Velké války.
(7) Za pronájem zaplatili 2000 liber šterlinků a společnost vyplácela určenou sumu za každou vytěženou tunu fosfátů.
(8 ) BPC působila i na jiných ostrovech (Banaba), ale největší objem dosahovala těžba na Nauru.
(9) Jejich jména začínala písmeny „Tri“, což symbolizovala triumvirát vlastníků BPC; konkrétně se jednalo o lodě TRIONA, TRIASTER, TRIENZA a TRIADIC.
(10) Na RANGITANE cestovalo i 27 polských námořníků a stevardek, většinou propuštěných pro kázeňské prohřešky z posádky lodě BATORY.
(11) Většinou se uvádí, že 5 osob zahynulo v boji a 3 později podlehly zraněním, ale Galynja uvádí 10 obětí a W. Holicki dokonce 16.
(12) RANGITANE se stal největší obchodní lodí potopenou v tomto konfliktu pomocnými křižníky a navíc převážel cenný náklad; kromě množství potravin (mj. 1698 tun masa, 3122 tun másla, 591 tun sýra) ještě 54 tun kakaových bobů, 1055 tun vlny a hlavně 45 stříbrných prutů v hodnotě 2 milióny liber!
(13) SKL to považovalo za plýtvání drahými torpédy.
(14) ORION tuto loď marně pronásledoval již 10. srpna poblíž Brisbane.
(15) Konkrétně KOMET nesl 153 osob, ORION 265 a KULMERLAND 257.
(16) Tento počet uvádí Holicki, ale např. Galynja udává 514 osob.
(17) SKL pro kladení min předem vytipovalo řadu cílů (Auckland, Sydney, Hobart, Durban Kapské město), ale Rabaul mezi nimi nebyl.
(18 ) Takto předání ultimata podává V. Voroběv, ale většinou se uvádí, že Němci k tomuto účelu použili radiostanici, což by ovšem znamenalo nebezpečí zachycení nezašifrované depeše nepřátelskou válečnou lodí.

Použité zdroje:
Галыня В.: Рейдеры Гитлера; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Кащеев Л.: QQQ...неизвестное судно приказывает мне остановиться. Vydala nakladatelství НПО-АТФ "Ф.Поли" 1998.
Pejčoch I.: Němečtí korzáři; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Perepeczko A.: Bouře nad Atlantikem (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2007.
Brézet F.: Historie německého námořnictva 1939-1945. Vydalo nakladatelství DEUS 2003.
Morze Statki i Okrety 2010/12.
Okrety Wojenne numer 11.
Okrety Vojenne 1993/3.
Гангут 16 a 19.
https://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/komet.html
http://www.e-reading.club/book.php?book=1004824
http://www.warsailors.com/raidervictims/vinni.html
http://www.janeresture.com/nauru_history/
http://ww2diario.blogspot.cz/2010/12/el-komet-bombardea-las-instalaciones-de.html
http://nzshipmarine.com/nodes/view/1046
http://www.oocities.org/bobcarmich/nauru_1.html
http://www.wikipedia.org/

Tuto novinku přečetlo 1473 lidí a poslali 11 komentářů. Poslat komentář

  Smith&Wesson 1st model Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 22/10/2016, 20:54 od Střelec
Zprávy Seznal jsem, že dnes je čas seznámit ctihodnou veřejnost s kouskem zbrojního ‘‘středověku‘‘. Dnes to bude o samotném začátku řady Smith&Wesson - modelu 1.

Tento model se do dějin zbrojní techniky roku 1856 zapsal prostou skutečností, že byl masovou aplikací patentu Rollina Whitea na komoru skrz celý válec (prozíravě zakoupeného pány Smithem a Wessonem poté, co Samuel Colt dotyčného vynálezce s tímhle nápadem vyhodil). Jednalo se o jednočinnou kapesní zbraň (19 cm celkové délky) na sedm nábojů ráže .22 short s okrajovým zápalem. Náboje byly v době vzniku černopraché a jejich výkon se patrně příliš nelišil od dnešních flobertkových nábojů, přesto konstrukce snese i moderní střelivo téže ráže (tj. v bezdýmé laboraci).

Po konstrukční stránce jde o klasiku své doby – uzavřený mosazný rám, železná hlaveň přecházející v přední díl rámu a válec, spoušť je zpředu nekrytá, umístěná v ostruze rámu. Hlaveň se vyklápí po zatažení odpružené západky směrem nahoru, náboje se vkládají do vyjmutého válce, vystřelené nábojnice se vytloukají o pevný vyražeč pod hlavní. Mechanismus je jednočinný, před každou ránou je třeba natáhnout kohout. Pojistnou mezipolohu kohout nemá (ale to může být problém konkrétního kusu, který mi padl do ruky). Aretaci válce řeší odpružená klapka umístěná shora v rámu, ve které je vypilováno hledí. Miřidla tvoří mosazná muška a výše zmíněné hledí. Hlaveň je drážkovaná, dlouhá 8 cm, má průřez nahoru protaženého osmiúhelníku, přičemž je horní plocha vykována do lišty se značkou výrobce. Střenky jsou z růžového dřeva. Železný válec se sedmi komorami nesl patentové nápisy. Nenasazuje se na klasickou osu, ale na krátký výstupek v zadním čele rámu, do předního čela rámu zapadá vlastním polokulovitým čepem. Mechanika uvnitř rámu je železná, pera jsou klasická listová. Původní povrchová úprava zahrnovala v ohni stříbřený rám a černěné železné součástky, jeté exempláře mají rám ošoupaný na mosaz a železné díly v barvě opotřebeného kovu. V pozdější fázi produkce bylo kromě původní technologie používáno částečné i celoplošné niklování.

Smith&Wesson 1st model se vyráběl ve třech provedeních:
1st Issue, tedy první produkční varianta se vyráběla v letech 1856-1860 v počtu cca 12 000 kusů. Proti pozdějším variantám byla poněkud masivnější a vyznačovala se kruhovou montážní krytkou na levém boku. Pažba měla rovnou spodní plochu.
2nd Issue – druhé provedení se vyrábělo od roku 1860 do roku 1868. Číslování v řadě navázalo na předchozí provedení a pokračovalo do čísla 120 000. Bylo poněkud subtilnější, kruhovou montážní krytku na levém boku nahradila rozměrná deska, kopírující tvar rámu. Pažba zůstala stejná.
3rd Issue, čili třetí provedení vyráběné v letech 1868-1882 prodělalo výrazné designové změny a přiblížilo se vzhledu velkých revolverů. Markantní byl ale hlavně do poloviny žlábkovaný válec a pažba ve tvaru ptačí hlavy. Mělo vlastní číselnou řadu 1-131 000.

Tento vskutku masově vyráběný revolver byl ve své době pro své malé rozměry a na svou dobu snadnou obsluhu oblíbenou obrannou zbraní, často (zejména za Občanské války) sloužil v roli záložní zbraně. Jeho hlavní přínos byl ale na poli technického pokroku – v praxi rozjel éru jednotných nábojů. Nebyl sám, ale prosadil se se střelivem, které se používá dodnes.

Kus na přiložených snímcích je 2nd Issue, podle čísla byl vyroben na přelomu let 1866-1867 a přes notné opotřebení je stále funkční.
Je to historická relikvie z časů, kdy Západ teprve začínal být divoký. Relikvie, která ale na krátkou vzdálenost dokáže pořád ošklivě kousnout a k jejímuž držení zatím není potřeba žádných papírů – není tudíž majiteli státem půjčena, ale je opravdu jeho.

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 837 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  Pomník vyhnaným roku 1938 ze Sudet v Plzni Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 22/9/2016, 18:58 od Střelec
Zprávy Pomník vyhnaným roku 1938 ze Sudet

Dnes, 22. 9. 2016 byl v Plzni slavnostně odhalen pomník lidem, kteří byli v roce 1938 vyhnáni ze Sudet. Pomník stojí jižně od Borské věznice na malém plácku, sevřeném železniční tratí na Klatovy, dálničním přivaděčem a silnicí na Přeštice. Stojí na místě, kde se na podzim roku 1938 nacházela hranice německého záboru. Je výsledkem šestiletého boje Svazu bojovníků za svobodu s proněmecky orientovaným establishmentem tohoto státu, který se už od časů Havla snaží účelově předělávat dějiny.
Celá akce proběhla za slunného a teplého počasí. Před třetí odpolední se na místě shromáždila celkem početná skupina lidí – povětšinou angažovaní důchodci a poslední pamětníci událostí osmatřicátého roku, zástupci Svazu bojovníků za svobodu, Klubu českého pohraničí, Sokola a několika dalších spolků, starostové Bor a Slovan, reprezentanti magistrátu, několik vojáků (včetně trubače), slavnostně oděný důstojník městské policie s bodygárdem v taktickém mundůru, několik vlastenců mladšího data, jakýsi radikální protisudeťácký aktivista a k tomu několik relativně mladších přihlížejících znalých historie díky solidnímu vzdělání, případně skrze své vyhnáním postižené předky. Možná se mezi přítomnými vyskytl i nějaký novinář, ale zdá se, že sdělovací prostředky akci jako protiněmeckou záměrně ignorovaly.
Vlastní akce začala nástupem vlajkonošů u pomníku a fanfárou. Následovalo poděkování lidem a organizacím, podílejícím se na vzniku a instalaci pomníku. Pak byly proneseny tři angažované proslovy, výše zmíněný aktivista upozornil na aktivity sudeťáků v Plzni a pozval přítomné do Prahy na protivládní demonstraci 17. listopadu na Letné. Jako další bod bylo provedeno ‘‘odhalení‘‘ pomníku formou stříhání pásky. Byli vypuštěni holubi a akci uzavřelo kladení květů a věnců, načež bylo odtroubeno a shromáždění v poklidu rozešlo.

Samotný památník je decentní – tvoří ho pískovcový pylon s drážkou opticky oddělující horní třetinu. Na té je vytesán obrys České Republiky s hlouběji tesaným a černě vyznačeným německým záborem. Uprostřed dolní části je prostý nápis: ‘‘Památník občanů Československa vyhnaných v roce 1938 z českého pohraničí‘‘. Celý pomník je uprostřed nevelkého dlážděného čtverce, přístupová cesta od silnice je štěrková a vedle ní je nevelký kvádr s nápisem upozorňujícím na skutečnost, že jde o základní kámen nedalekého pomníku. Z úvodního proslovu jsem vyrozuměl, že realizace pomníku je dílem prostého, leč šikovného kameníka a nikoliv renomovaného umělce, což vzhledem ke stylu a kvalitě současného umění věci jen prospělo.
Bohužel – místo je odlehlé a světlé hladké plochy pomníku patrně velmi rychle přilákají sprejery, případně ho někdo poničí na politickou objednávku či z prosté demence…

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 1251 lidí a poslali 9 komentářů. Poslat komentář

  LT-35 1/72 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 21/9/2016, 16:38 od Střelec
Zprávy LT-35 1/72 od First bto fight
Koncem léta Poláci pod značkou ‘‘First to fight‘‘ vyhodili na trh dvaasedmdesátinu Pz. Kpfw. 35(t), čili československý LT-35 v německém provedení. Stavebnice stojí 220,- Kč, je určena pro válečné hry a až na pár nepodstatných zjednodušení pobíjí o několik tříd svého předchůdce od tuzemské firmy Attack, o letitém kousku od Esci ani nemluvě. Sestavitelnost je velmi dobrá, kvalita výlisků luxusní - dokonce je duté ústí kanónu, což u sedmatřicítky ráže v tomto měřítku opravdu překvapí. Zkrátka moderní technologie posouvají možnosti. Někomu možná budou vadit pásy v celku s koly, které jsou z vnitřní strany zjednodušeny a bez detailů, ale značně to urychluje stavbu a pokud nebude tank vystavován převrácený, nehraje to žádnou roli. Obtiskový aršík napovídá, že se ještě dočkáme přebalu v barvách Slovenského Štátu. Stavebnice má i jednu konstrukční vadu – polští soudruzi udělali chybu při návrhu věže a zapomněli na její úchyt. Kdo chce věž otočnou, musí si uchycení dodělat. Pokud chceme stavět verzi naší prvorepublikové armády, budeme muset z vany trupu odstranit německé doplňky – zadní světlo Notek (krabice v levé polovině zadního pancíře) a náhradní kola na bocích vany. Sice při odstraňování uvedených ‘‘přebytků‘‘ patrně přijdeme i o pár nýtů, ale pokud nestavíme soutěžní speciál, vadit to nebude.
Vlastní stavbu doporučuji zahájit úpravou věnce věže a doplněním odpovídajících výřezů v otvoru pro věž ve stropě korby. Přes věnec věže v místě největšího průměru nalepíme příčku z plastového pásku dlouhou tak, aby přesně zapadala do otvoru ve stropě korby a dost silnou na to, aby mírně zasahovala směrem dovnitř. Na její konce nalepíme lehce přečnívající zoubky. V hraně otvoru pro věž ve stropě korby opatrně vybrousíme jeden či dva zářezy, šířkou odpovídající pásku na věnci věže. Zkusíme, jestli soustava zapadá do výřezů, případně přibrousíme záchytné zoubky. Po nasazení na strop korby by měl věnec zapadnout do otvoru pro věž a zoubky ho fixovat v příslušném otvoru a zároveň umožnit jeho otáčení. Po této operaci a po odstranění německých doplňků v případě stavby původní české verze slepíme podle návodu hlavní podsestavy – trup, věž a pásy. Trochu problém bude začištění kulometů od zbytku rámečku – vtoky na hlavních jsou silné a při jejich odbrušování není problém ulomit hlavně.
Slepené podsestavy nabarvíme. Osobně používám jako základovku syntetiku – jeden ze světlejších kovových odstínů od Modelmasteru. Po zaschnutí (je to celkem rychlé) tank celoplošně natírám akryláty. Základem je čs. řada barev od Agamy - světlá zemitě hnědá, na kterou pak maluji skvrny zelenou (míchám na originálu tanku laboratorně ověřenou skoro tyrkysovou zelenou z tyrkysové, trochy četnické zelené a tmavé khaki) a okrovou. Bandáže kol barvím černým fixem, násady nářadí a podložku pod hever od oka namíchaným odstínem dřeva, pásy z vnějšku odstínem zvaným barva pásů, výfuk narezlou hnědou. Na hlavně, pružiny podvozku, panty a kovový vercajk pak opět přijde syntetika od Modelmasteru, tentokrát některý z tmavých, nejčastěji skoro černá barva na výfuky.
Po zaschnutí barev stroj zkompletujeme. Fixem naznačíme průzory a nakonec vozidlo napatinujeme ‘‘špinavým lakem‘‘ různé intenzity a případně i práškovými pigmenty či bahnem, čímž stavbu dokončíme. Celá stavba i s barvením se dá zvládnout za jedno odpoledne, případně za dva večery, pokud máme barvy s delší dobou schnutí. Stroj je ještě možno vylepšit o tažné lano, případně jiné doplňky. V každém případě celkem rychle získáme velmi pěkný model nejdůležitějšího obrněnce naší prvorepublikové armády.

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 662 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  MO-S 4 "U ŠEDÉ VILY" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 9/9/2016, 20:45 od Martas2411
Zprávy MO-S 4 "U ŠEDÉ VILY"

Image

V červnu tohoto roku jsem měl tu čest dělat průvodce po československém opevnění tady u nás v Bohumíně pro děti a rodiče jedné autistické třídy,kde chodí i můj syn.Na nápad přišla třídní učitelka,která se mě na jaře zeptala,zda li nevím o nějakých zajímavostech v Bohumíně.V Bohumíně je celkem dost zajímavých míst,ale mě okamžitě napadly dvě možnosti.A to bud jít na bunkry,anebo jít na meandry kolem řeky Odry.Nakonec padla volba na bunkry a před koncem školního roku v červnu jsme si udělali takový malý školní výlet po bohumínském opevnění.Ke svému úžasu přišli skoro všechny děti i s rodičema a dalšími rodinnými příslušníky.Zhruba 15 až 17 lidí.Při tomto výletu jsme prošli okolo řopíku VEČ 832 dorazili k řopíku VEČ 831,o kterém jsem už napsal článek zde -
http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2449
Tam na nás čekali kluci,kteří tento řopík mají v pěči.Děcka se podívali a vyblbli v okolí bunkru a i rodiče byli nadšeni z prohlídky.Dále jsme přešli po mostě přes dálnici .Na mostě jsme se chvíli zastavili a já jim něco povykládal o pěchotním srubu MO-S 5 "Na Trati",který je krásně z tohoto mostu vidět.I o tomto srubu jsem něco málo napsal a to zde-
http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2389
Na to jsme se stočili a došli k pěchotnímu srubu MO-S 4"U šedé vily",kde náš výlet skončil. A jelikož u tohoto srubu je dětské hřiště,tak se děcka trochu déle vyblbli a já měl čas udělat trochu fotek mobilním telefonem.Jelikož o řopíku VEČ 831 a srubu MO -S 5 jsem už články napsal,tak jsem se rozhodl napsat článek o MO-S 4,který je vlastně soused obou bunkrů a měl určitě klíčové postavení v tomto úseku.Ostatně tak jako každý objekt v pevnostní linii.Navíc je tento pěchotní srub i tak trochu unikátní v některých věcech,ale o tom se ještě zmíním.Má pozice v tomto článku je tak trochu nezáviděhodná,jelikož o tomto srubu nikde nic moc není,kromě všeobecných základních dat.Takže jsem se podíval do svého knižního archivu a snažíl jsem se něco víc vydolovat,aby tento článek nebyl jen souhrn dat a čísel.Jestli se to někomu bude na článek zdát poněkud krátké,tak se omlouvám předem.Ale opravdu ž jsem víc nezjistil.

Takže ted už konečně k onomu srubu MO-S 4 "U šedé vily"
Tento pěchotní srub byl vybetonován ve dnech 15 až 23 června 1936.Byl postaven ve III.stupni odolnosti.Srub byl vybetonován firmou Dr. Ing. Karel Skorkovský, Praha.Tak jako všechny sruby v bohumínském podúseku,tak i tento nese francouzské prvky.Jelikož se pěchotní sruby na bohumínsku začali betonovat jako první,podíleli se na nich francouzští inženýři při projektaci a myslím i při stavebním dozoru.Proto se bohumínskému podúseku říká i Malá Maginotka.Srub je jednopodlažní,takže má jenom bojové patro.Je to proto,že projektanti počítali s případným zatopením srubu při povodních.Né že by to přivolávali,ale bohumínsko je docela záplavová oblast.Vlastně sruby MO-S 2 až MO-S 4 a dále sruby MO-S 7 a MO-8 jsou jednopodlažní . Dvoupodlažní (bojové a týlové patro) jsou pouze sruby MO-S 5 a MO-S 6.Samozřejmě píši jen o bohumínském podúseku.Pro zajímavost jen uvedu,že měl být vybetonován i pěchotní srub MO-S 1,ale údajně na protest polské vlády bylo od betonáže upuštěno.Důvodem bylo,že srub byl blízko polských hranic a Polákům se to moc nelíbilo.V poslední době jsem ale slyšel,že tento fakt byl neopodstatněn a důvody byly zcela jiné....Takže bůh ví kde je vlastně pravda.Pro zajímavost uvedu,že firma Dr.Skorkovského měla na vybetonování celého bohumínského podúseku 200 dní.Takže od podzimu roku 1935 a během roku 1936 zde na bohumínsku probíhalo pracovní "šílenství".Jenom na MO-S 4 padlo 2 702 m3 betonu.

Image

Image

Image

Tak a ted se dostávám k nějaké té unikátnosti tohoto srubu(budu jmenovat ještě další).
Tento pěchotní srub měl zabetonované dva zvony a dvě pancéřové kopule,což je unikát.Tyto prvky měly pouze sruby v sestavě dělostřeleckých tvrzí.V klasickém těžkém opevnění(myslím tím pěchotní sruby) měl 4 zvony nebo kopule pouze pěchotní srub T-S 44 "Na pahorku" v trutnovském úseku.
Výzbroj srubu
zbraně pod betonem,pravá strana-V pravé střelecké místnosti byl osazen vynikající pevnostní kanon vz.36 v provedení sólo.V kodovém označení to byla zbaň Q.V pozdějších srubech se montovali kanony vz.36 spřaženými s těžkým kulometem vz.37,kodové označení L1,ale na bohumínsku byly ve srubech pouze pevnostní kanony bez kulometů .Dále byly ve střeleckých místnostech instalovány 2 těžké kulomety vz.35 v provedení sólo,takže to nebyla ty klasická dvojčata .Byly to samostatné těžké kulomety.Později se tyto zbraně vyměnili za lepší kulomety a to vz.37 zase samozřejmě v provedení sólo.V pomocných střílnách byly lehké kulomety vz.26.
levá strana-v levé střelecké místnosti,byl opět pevnostní protitankový kanon vz.36,ovšem místo těžkého kulometu tam byl umístěn kulomet lehký a to vzor.26.Tak samo byl i v pomocné střílně.
K pevnostním protitankovým kanonum vz.36 bych chtěl jenom dodat,že na MO-S 4 byly dodány kanony s čísly zbraně 10 a 11.
Pravá pancéřová kopule-Tato kopule byla vyzbrojena těžkým kulometem vz.35 (37).Zbraň v této kopuli byla zaměřena na kostel ve Starém Bohumíně a měla též podporovat palbu kopule levé.A taky mohla postřelovat část cesty vedoucí k sousednímu objektu MO-S 3.
Levá kopule-v této kopuli byly dvojčata těžkých kulometů stejného vzoru.Zbraně byly opět zaměřeny na Starý Bohumín a umožnovali postřelovat příjezdovou silnici od hraničního mostu,kde byl hraniční přechod do tehdejšího německého Annabergu.
Pancéřové zvony-oba zvony mohly být vybaveny lehkými kulomety vz.26

Image

Image

ZABETONOVANÁ DÍRA PO ZVONU -PRAVÁ STRANA

Image

Ještě bych chtěl dodat,že jak směrem k MO-S 5 nebo k MO-S 3,byly do linie těžkého opevnění zasazeny vložené lehké objekty,které měli zesílené stěny.Bohužel se začly betonovat až na přelomu srpna a září 1938 a nebyly ještě zcela dokončené.K "pětce" to byly dva řopíky a k "trojce" to byl jeden řopík.
Co se týče posádky tohoto srubu,tak to bylo stejné jako u MO-S 5.Sruby v tomto podúseku obsazovali příslušníci hraničářského pluku 4,kterým velel plukovník a bývalý legionář Jan Satorie.Konkrétně sruby S 2,S 3,S 4 a S 5 obsazovala 1.rota I.praporu hraničářského pluku 4. Velitelem této roty byl štábní kapitán pěchoty Václav Pukl.
Počet mužů na MO-S 4 měl být 45 vojáků,z toho měli být 4 dělostřelečtí pozorovatelé.Ovšem v době míru to byl většinou jeden pozorovatel.Za válečného stavu by to byli asi opravdu 4 muži.Většinou to byl jeden poručík a 3 desátníci.

Velitel 4.Hraničářského pluku plukovník Jan Satorie(vpravo) a štábní kapitán pěchoty a velitel pro bohumínskou oblast Václav Pukl.(vlevo)

ImageImage

Co dál napsat k tomuto objektu.Moc už toho není .Studna zde byla kopaná o hloubce 7.6 metrů.Kolem objektu jezdila tramvaj a byla zde silnice,proto si zde fy.Skorkovský udělala takové hlavní centrum .Byly zde sklady s materiálem pro betonáž okolních srubů,dále kantýna,kanceláře apod.
Ted se ještě zmíním o další zajímavosti na tomto pěchotním srubu.Jelikož byl tento srub blízko zástavby,zkusil se jeden experiment.Tento srub byl vůbec jako první napojen na veřejnou elektrickou síť.Dokonce zde byla osazena i elektrická kamínka a dvouplotýnkový vařič a samozřejmě taky pár žárovek na osvětlení.Zkušenosti byly asi dobré,protože Ředitelství Opevňovacích Prací ke konci srpna 1938 vyzvalo pět elektrárenských společností,aby připojili další sruby v republice na rozvodnou síť. K tomu už asi ale bohužel nikde nedošlo,díky Mnichovu.Dodnes je na tomto srubu konzole na uchycení el.přípojky.Je nad vchodem objektu.Další zajímavostí ,ke které jsem se dopátral, že v objektu byla vysílačka.
Po Mnichovu 1938 tento srub obsadila polská armáda.Tak jako MO-S 2,3 a 5.Od MO-S 6 až na západ,opevnění připadlo Německu.Poláci zařadili tyto sruby do svého obranného komplexu,ale bylo jim to málo platné.Druhého září 1939 museli Poláci ustoupit,aby se nedostali do německého obklíčení.Vyhodili do povětří části obou bohumínských hraničních mostů,na které byly zaměřeny československé zbraně a ustoupili.

Palackého most pro pěší do tehdejšího Annabergu(dnes Chalupki),na mostě už jsou polští vojáci

Image

Dobové fotky MO-S 4

Image

Image

Takhle to vypadalo na bohumínsku v době,kdy jsme čekali na nepřítele

Image

A zde ještě pár fotek na závěr.První je pohled z MO-S 4 na MO-S 5 kdysi hodně dávno.Dnes už to není pravda.Je to tam dnes samá cesta a dálnice.Další fotky jsou stropnice bunkru a ochranný val.



Image


Image
Image


Zdroje-OPEVNOVÁNÍ OSTRAVSKA V LETECH 1935 AŽ 1938,Durčák Josef

OPEVNĚNÍ IV.SBORU,část 2 Bohumínský stavební podúsek-kolektiv autorů

Československý 4 cm pevnostní kanon vz.36 a jeho osudy-kolektiv autorů

http://www.opevneni.cz/

https://audiovis.nac.gov.pl/


http://opavsky.denik.cz/zpravy_region/historie-jan-satorie19082012.html

http://www.bunkry.cz/default.aspx

a pár mých fotek a pohlednice objektu vydaná KVH Bohumín

Tuto novinku přečetlo 1139 lidí a poslali 9 komentářů. Poslat komentář

  Chráněný křižník Elisabeta Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 19/8/2016, 19:38 od jarl
Zprávy
Chráněný křižník Elisabeta

Image


Pozornost většiny zájemců o válečné lodě se pochopitelně soustřeďuje na větší jednotky sloužící ve flotách námořních velmocí, zatímco menší lodě plavící se pod vlajkou slabších států, přijdou na přetřes pouze tehdy, pokud se v jejich kariérách odehrála nějaká zajímavá událost, jež jim dodá na atraktivitě. Většina těchto lodí však podobný příběh postrádá, takže povědomí o jejich existenci se postupně vytrácí a udržuje se pouze mezi potomky jejich posádek a maritimními publicisty v daných zemích.

Jedním z oněch zapomenutých plavidel je i chráněný křižník ELISABETA. Po celou kariéru sloužil v rumunském válečném námořnictvu, jež bylo založeno v šedesátých letech 19. století, a bojový křest prodělalo během rusko-turecké války v letech 1877 až 1878. Po ukončení konfliktu získala země nezávislost, k čemuž významně přispěli rumunští vojáci a částečně i námořníci, kteří se podíleli na potopení tureckého monitoru DUBA-SEIFI. Mezi nimi vynikl absolvent námořní školy v Brestu Ion Murgescu, jehož jméno je spojeno i se službou popisované lodě.

Image
Ion Murgescu - legenda rumunského námořnictva

Po vítězné válce muselo v r. 1881 ustanovené Rumunské království zajistit obranu strategicky důležitého ústí Dunaje a černomořského pobřeží vlastními silami. První úvahy o pořízení křižníku se objevily už počátkem osmdesátých let, ale pro finanční náročnost se nedočkaly realizace, a teprve v r. 1886 parlament schválil námořní program zahrnující stavbu chráněného křižníku, 3 strážních člunů a 3 torpédovek, na nějž vyčlenili částku 4,8 miliónů lei. Zaostalá země neměla vlastní loděnice, takže nové jednotky objednávali v zahraničí. Ve Francii realizovali torpédovky třídy NALUCA, ale křižník nesoucí jméno rumunské královny Alžběty a strážní čluny postavili ve Velké Británii.

Image
Plánek Elisabety v původní podobě

ELISABETA byla zadána u světoznámé loďařské společnosti Armstrong Mitchell & Co Ltd, která úspěšně exportovala chráněné křižníky nejrůznějších velikostí, jimž se kvůli místu stavby přezdívalo „elswické“. Je pravda že ELISABETA připomínala svým vzhledem a rozměry spíše větší dělový člun, ale i jinde sloužily křižníky podobné velikosti, takže jí nebudeme příslušnost k této lodní třídě upírat, tím spíše, že provedení pancéřové ochrany bylo typické pro chráněné křižníky.

Projekt vypracoval slavný konstruktér Phillip Watts. Kýl založili v Elswicku 17. května 1887, ke spuštění na vodu došlo 29. září téhož roku a v září 1888 prodělala ELISABETA plavební zkoušky a následně jí předali majiteli. Jak dlouholetá vlajková loď rumunského válečného loďstva vypadala? Nápadné byly 3 stěžně (pně byly kovové, čnělky ze dřeva) nesoucí barkové oplachtění o ploše 513 čtverečních metrů a komín tyčící se ve středolodí. Podél lodních boků viselo na jeřábech 6 člunů, kdežto 7. umístili na zakulacené zádi. Před předním stěžněm se vypínal velitelský můstek, na přídi umístili kotelní průvlaky a nad hladkou palubou otevíraly široké žabí tlamy rudě natřená ústí početných ventilátorů.

Image
Trup Elisabety v Elswicku

Nechyběly ani 2 pátrací reflektory a kloun skrytý pod hladinou. Jako konstrukční materiál použili ocel. Délka trupu činila na úrovni vodorysky 71,02 m a maximální délka byla 73,1 m, zatímco největší šířka 10,22 m a střední ponor 3,68 m. Plný výtlak dosahoval hodnoty pouhých 1330 tun. Boky pod úrovní vodorysky natřeli červenou barvou, zatímco nad čarou ponoru zůstaly černé. Velitelský můstek, stěžně a ventilátory obdržely jasně žlutý nátěr, kdežto čluny a komín vyvedli bílou barvou. Na přídi a zádi umístili nápadnou výzdobu.

Image
Elisabeta v původním „vickoriánském“ nátěru

Základem pasivní ochrany se stejně jako u všech chráněných křižníků stala pancéřová paluba, která se skládala z vodorovné části silné nad strojovnami, kotelnami a muničními sklady 44 mm, kdežto ve středo a zadolodí jenom 25 mm. Z ní vedly dolů zkosené 88mm segmenty napojující se na lodní boky. Přepážka v předolodí byla silná 102 mm a velitelskou věž chránily 76mm pancíře. K utlumení následků nepřátelské dělostřelby přispívaly rovněž uhelné jámy a trup dělily příčné přepážky na 9 základních vodotěsných sekcí.

Primární výzbroj tvořila čtveřice děl ráže 150 mm o délce hlavně 35 ráží, které dodal koncern Krupp, a umístili je do samostatných sponsonů podél lodních boků. To bylo výhodné pro střelbu směrem v podélné lodní ose při podpoře klounového útoku, ale v boční salvě mohli použít pouze 2 kanóny, což dělostřelcům znemožňovalo naplno využít jejich potenciál, byť Kruppova děla patřila ke světové špičce. Sekundární výzbroj se skládala z lehkých děl určených k odrážení útoků tehdy přeceňovaných torpédovek. Konkrétně se jednalo o 4 Nordenfeldtovy kanóny ráže 57 mm, usazené po dvojicích v předo a zadolodí, doplněné dvěma revolverovými děly ráže 37 mm od téhož výrobce a stejným počtem zbraní systému Hotchkiss v marsech a na palubě. Nezapomnělo se ani na podhladinové pneumatické vrhače torpéd systému Canet o průměru 365 mm, kterých ELISABETA nesla 4 kusy; 2 podél boků a ostatní na přídi a zádi. Torpéda dodal Whiteheadův závod v Rijece a loď jich přepravovala 20 kusů.

Image
Část posádky Elisabety a lehké výsadkové dělo

Pohonnou jednotku tvořily 2 vertikální parní stroje s trojitou expanzí, které vyrobila firma R & W Hawthorn Leslie, a jejichž nominální výkon činil 2500 koňských sil (při posíleném tahu (4700), což mělo podle propočtů stačit k dosažení rychlosti 19 uzlů. Výkon strojů převáděly hřídele na 2 trojlisté vrtule o průměru 2,97 m a páru dodávala čtveřice válcových kotlů s několika topeništi. Elektřinu vyráběly 2 generátory a lodní síť dosahovala napětí 80 voltů.

Běžnou zásobu paliva tvořilo 250 tun uhlí a celkově jej zásobníky na ELISABETĚ pojaly 322 tun. Při zkušební plavbě stroje dosáhly úhrnného výkonu 4714 koní, ale třebaže panovaly ideální povětrnostní podmínky, loď ještě nenesla výzbroj a topiči do kotlů ládovali vysoce kvalitní cardiffské uhlí, naměřili rychlost pouhých 18,053 uzlů! V reálných podmínkách rychlost nepřekročila 17,3 uzlů a rumunští pozorovatelé nezastírali zklamání, třebaže nautické vlastnosti byly uspokojivé a loď dobře odolávala vzdutému moři.

Image
Zaoblená záď s lodní vrtulí

Posádku tvořilo 9 důstojníků a 131 (?) mužů, ale jelikož křižník využívali i jako výcvikovou loď pro námořní důstojníky, většinou se na něm plavily i desítky kadetů. Během dlouhé kariéry sloužila na ELISABATĚ řada předních osobností rumunského válečného námořnictva, z nichž kromě I. Murgescua stojí za připomenutí alespoň V. Urseanu, C. Balescu, N. Negru či E. Sebastian.

ELISABETA byla malá a poměrně pomalá jednotka, jež se nemohla měřit s chráněnými křižníky běžné velikosti, ale nesla relativně silnou výzbroj a solidní pancéřování, takže na uzavřeném Černém moři, kde se s ní počítalo zejména proti rychle chátrající turecké flotě, mohla odvést dobré služby, byť rumunské loďstvo stále nepředstavovalo respekt budící sílu. Navíc Bukurešť vedla územní spor se Sofií o jižní Dobrudžu a ELISABETA převyšovala všechny jednotky, jimiž disponovalo bulharské loďstvo. A nezapomeňme ještě na jeden aspekt. Žádný z menších balkánských států neprovozoval křižník srovnatelné kvality, takže jeho vlastnictví se pro Rumuny stalo věcí národní prestiže a není divu, že král Karel I. ELISABETU často využíval jako královskou jachtu.

Image
Elisabeta při zkušebních plavbách; povšiměte si chybějících děl

Historie služby:
Velitelem křižníku se stal Murgescu, jehož první starostí bylo opatřit posádku a připravit loď k přesunu do Rumunska, kde měla obdržet děla, jelikož Turci si postavili hlavu a odmítli ozbrojenému křižníku povolit proplutí Černomořskými úžinami. ELISABETA opustila Velkou Británii v polovině října 1888 a s mezipřistáními v Lisabonu, na Maltě a Istanbulu směřovala na Černé moře. Počátkem listopadu jí přivítali v Sulině, načež se vydala proti proudu Dunaje až do Galati, kde byl hlavní rumunský námořní arzenál. V zimě doplnili posádku na předepsané stavy a usadili na palebné posty děla, takže se křižník mohl vydat na první reprezentativní plavbu.

Image
Posádka při práci s plachtami

Jelikož Murgescu se v květnu 1888 stal velitelem zdejší floty, a nemohl se naplno věnovat velení vlajkového křižníku, jmenovali jeho nástupcem Vasile Urseanua, který tuto funkci vykonával až do r. 1898! Zdálo by se logické že skromné rumunské námořnictvo bude svoji chloubu využívat hlavně na Černém moři, a finančně náročné dálkové plavby omezí na minimum, což se však nestalo a ELISABETA reprezentovala rumunskou vlajku bez přehánění po celé Evropě. Ano, první dva roky strávila na Černém moři a zavítala do mnoha přístavů v Bulharsku (Varna), Turecku (Synop, Trabzon) a zejména Rusku (Oděsa, Jalta, Batumi,...), načež se stala vlajkovou lodí I. Námořní divize, kam patřily ještě dělový člun GRIVITA, torpédovky třídy NALUCA a školní loď MIRCEA.

Image
Elisabeta při návštěvě Toulonu

Počátkem r. 1891 dostal Urseanu rozkaz připravit loď na plavbu po Středomoří, načež se křižník protáhl bedlivě střeženými úžinami Bospor a Dardanely, a zakotvil v Pireu, kde na jeho palubě přivítali vzácnou návštěvu - řeckého krále Jiřího I. Poté se vydali na okružní plavbu po Středozemním moři, přičemž navštívili např. Palermo, Toulon, Cádiz, Gibraltar a Maltu. Námořníci i kadeti byli nadšení a sdělení, že podobné plavby budou podnikat i v příštích letech, přijali s nefalšovanou radostí.

Image
Vasile Urseanu

Na r. 1892 připadlo 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, při kteréžto příležitosti se v Itálii a Španělsku konaly pompézní oslavy za přítomnosti zhruba 50 válečných lodí. Své zástupce vyslalo 14 zemí a rumunské námořnictvo pochopitelně reprezentovala jeho vlajková loď. Další část oslav proběhla za účasti replik Kolumbových korábů na opačné straně Atlantického oceánu, ale těch už se ELISABETA nezúčastnila a Urseanu zavelel k návratu do domovského přístavu.

V r. 1894 dodala ELISABETA v Sulině lesku zasedání Evropské dunajské komise a poté podnikla kratší plavby po Černém a Středozemním moři, přičemž si jí mohli prohlédnout obyvatelé tureckých, italských a rakousko-uherských přístavů. Další příležitost zapsat se do historie nastala v r. 1895, kdy se v Německu konala velká námořní přehlídka v souvislosti s otevřením průplavu spojujícího Severní a Baltické moře. To byla náramná sláva a před německým císařem Vilémem II. defilovalo 65 válečných lodí z 15 zemí, přičemž Rumunsko zastupovala ELISABETA a školní loď MIRCEA. Pravda, mezi mohutnými bitevními loděmi a pancéřovými křižníky bylo snadné pomenší reprezentanty rumunské floty přehlédnout, ale samotná účast při této památné události naplňovala posádky hrdostí, tím spíše, že během mezipřistání ve Stockholmu si ELISABETU prohlédl švédský král Oskar II.

Image
Elisabeta v Kielu, na prostředním stěžni je německá vlajka

Po návratu se křižník plavil na Černém moři a kromě prezentace rumunské vlajky prodělala posádka i námořní manévry a rozloučila se s dlouholetým velitelem. Pod vedením několika důstojníků (Sebastian, Cateneanu, Balescu, Spiropol) se na přelomu 19. a 20. století intenzivně věnovala bojovému výcviku zaměřenému převážně na provádění torpédových útoků, a protože pohonná jednotka již nutně potřebovala údržbu, podstoupila ELISABETA v r. 1900 rekonstrukci kotlů a strojů.

Současně schválili ambiciózní program zahrnující stavbu 6 pobřežních obrněnců, 16 torpédovek, 8 říčních monitorů a tuctu říčních torpédových člunů. Bohužel ekonomická realita vedla k seškrtání těchto velkolepých záměrů a flota nakonec získala jenom 4 monitory a 8 torpédových člunů. I z tohoto důvodu velení námořnictva uvolnilo prostředky k přestavbě ELISABETY, kterou v r. 1904 začali prováděl pracovníci arsenálu v Galati. Kromě opravy trupu a strojů odstranili veškeré oplachtění a prostřední stěžeň (ostatní nahradili novými), což zásadně změnilo vzhled křižníku, ale k výměně zastaralých děl s nízkou kadenci nedošlo, takže bojová hodnota staré lodě příliš nevzrostla.

Image
Nárys a půdorys přestavěné Elisabety

Do služby se zmodernizovaný křižník vrátil 15. května 1905 a záhy prošla posádka nejtěžší zkouškou v dosavadní klidné kariéře. ELISABETA kotvila v největším rumunském přístavu Constanta, kde se 2. července zničehonic zjevil ruský obrněnec KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČEVSKIJ doprovázeny torpédovkou č. 267, jehož námořníci se před několika dny vzbouřili, zabili velitele a nyní hledali útočiště k doplnění zásob potravin, sladké vody a uhlí. Obrněnec pozdravil přístav 21 výstřely, na které sice zdejší úřady ze slušnosti odpověděly stejným způsobem, ale žádosti vzbouřenců nevyhověly. To vyžadovalo notnou dávku odvahy, jelikož dobře pancéřovaný vetřelec mohl svými těžkými děli rozstřílet nejenom ELISABETU, ale celé rumunské válečné loďstvo a následně proměnit město v ruiny, ale vzbouřenci naštěstí přístav záhy opustili.

Image
Posádka Elisabety

Radost Rumunů se ukázala jako předčasná, jelikož bitevní loď se 7. července vrátila a kolotoč jednání se roztočil nanovo, ale tentokrát šlo rebelům hlavně o záruky beztrestnosti. Jejich delegáti se dostavili na palubu ELISABETY, a když jim zástupci vlády garantovali, že nebudou vydání do Ruska k trestnímu stíhání, předali loď Rumunům. Ti na ní sice vztyčili svoji modrožlutočervenou vlajku, ale o tom, že by si obrněnec ponechali nemohla být řeč, tudíž KŇAZ POTĚMKIN TAVRIČEVSKIJ obratem vrátili Rusku.

Po této vzrušující události pokračoval křižník ve všední „mírové“ službě. V r. 1906 se zúčastnil otevírání nového přístavu v bulharské Varně, ale hlavní pracovní náplní posádky zůstával nácvik bojové připravenosti, a při jednom cvičení došlo k tragické nehodě. ELISABETA zabezpečovala v létě 1906 poblíž mysu Midia desant z parníku ROMANIA, jenomže jeden výsadkový člun se převrhl a 10 mužů utonulo. Přesto bylo cvičení vyhodnoceno jako úspěšné, což však námořníky sotva těšilo.

Image
Elisabeta ještě v původní podobě v přístavu Sulina

Nedávné události v Constantě demonstrovaly slabost zdejší floty, takže snahy zvýšit bojovou hodnotu křižníku pokračovaly i v r. 1906. Nejprve na ELISABETU nainstalovali radiotelegrafický aparát, jehož dosah však nepřevyšoval 100 km, a později odplula do námořního arsenálu v Galati, kde vyměnili kotvy a odstranili původní děla ráže 150 a 57mm, která nahradily moderní rychlopalné kanóny ráže 120 mm francouzské provenience doplněné 75mm zbraněmi. Práce se nečekaně protáhly, takže křižník Galati opustil až koncem r. 1907 a velel mu D. Poenaru. I pod jeho velením se ELISABETA věnovala nácviku bojové připravenosti a školení budoucích námořních důstojníků, kteréžto záslužné činnosti občas zpestřily reprezentativní povinnosti, jako bylo v r. 1909 otevření nového přístavu v Constantě.

O rok později Poenarua v kapitánské kajutě vystřídal A. Catuneanu a nad Balkánským poloostrovem se začala stahovat válečná mračna. Nejprve Itálie v r. 1911 napadla Turecko a sotva podepsali mírovou smlouvu, vyhlásilo Vysoké Portě válku Bulharsko, Řecko, Srbsko a Černá Hora. Rumunsko se k alianci křesťanských států nepřipojilo, protože nemělo s Tureckem společnou hranici, ale Bukurešť hodlala jako odměnu za vyhlášenou neutralitu získat jižní Dobrudžu. Pro Turecko měly značný význam dodávky zbraní a válečného materiálu z rumunských přístavů, které se snažilo narušovat bulharské loďstvo, což vedlo k bitvě u mysu Kaliakra, ve které torpédovka DĚRSKI těžce poškodila chráněný křižník HAMIDIYE.

Image
Elisabeta v Istanbulu během první balkánské války

Válka vypukla v říjnu 1912, načež ELISABETU poslali do Istanbulu, kde plnila úlohu staniční lodě. Námořníci utvořili 3 oddíly, které střežily rumunské vyslanectví, a se zájmem sledovali zprávy a porážkách tureckých vojsk. První balkánská válka skončila v květnu 1913, ale spory mezi Bulhary a nedávnými spojenci ohledně dělení kořisti vedly k dalšímu konfliktu, kterého se tentokrát zúčastnilo i Rumunsko, jež obsadilo jižní Dobrudžu. ELISABETA se vrátila do vlasti 15. června 1913 a Catuneanu dostal rozkaz střežit ústí Dunaje v oblasti Suliny před eventuálním nepřátelským útokem. Přesilou drceni Bulhaři však raději nechali internovat jádro svého loďstva (půltucet torpédovek třídy DĚRSKI) na Krymu, takže posádka křižníku nepřítele vyhlížela marně.

Během balkánských válek v Bukurešti oprášili plány na posílení floty a v r. 1912 přijali námořní program, v jehož intencích mělo vstoupit do služby 6 lehkých křižníků, tucet torpédoborců a 1 ponorka. Dokonce pohrávali s myšlenkou na stavbu bitevní lodě o výtlaku 13 000 tun nesoucí jako primární výzbroj 4 děla ráže 305 mm, ale do první světové války se podařilo založit pouze 4 torpédoborce a ponorku, které v r. 1915 zrekvírovaly Francie a Itálie, takže se Rumuni žádných posil nedočkali a jejich loďstvo (s výjimkou Dunajské flotily) mohlo během první světové války plnit pouze pomocné úkoly. Bukurešť sice vyhlásila neutralitu, ale vláda se netajila sympatiemi k Dohodě a čekala na vhodný okamžik, aby si zajistila územní zisk na úkor Rakouska-Uherska.

Image
Přestavěná Elisabeta v Constantě

ELISABETA zůstala v Sulině, ale jejím velením pověřili V. Pantaziho, jenž dostal za úkol chránit ústí Dunaje, takže stařičký křižník poctivě střežil dunajskou deltu až do srpna 1916, kdy vláda pod vlivem úspěchů Brusilovovy ofenzivy vyhlásila válku Centrálním mocnostem a zdejší armáda vpadla do Sedmihradska. Rumuni se obávaly silné rakousko-uherské Dunajské flotily, která disponovala řadou starších i moderních monitorů, a proto se rozhodli ELISABETU odzbrojit a odmontované torpédomety a 120 i 75mm kanóny využít při budování opevněných pozic mezi osadami Oltenita a Turtucai.

Rumunská ofenzíva po prvotních úspěších ztratila dech, načež nepřátelská vojska pronikla hluboko na rumunské území, a nebýt pomoci Ruska, musela by Bukurešť kapitulovat ještě před koncem r. 1916. S výjimkou Dunajské flotily se loďstvo žádných akcí nezúčastnilo a jeho jediným příspěvkem k válečnému úsilí Dohody bylo podstoupení parníků REGELE CAROL I, DACIA, IMPERATOR TRAIAN a ROMANIA Rusku, které je přestavělo na hydroplánové lodě. Rumuni s vypětím všech sil udrželi alespoň Moldavsko a dunajskou deltu i s arzenálem v Galati, kam přemístili lodní kanóny z vyklizených opevnění u Turtucai. Třebaže na ELISABETĚ zůstalo pouze několik kulometů a lehkých děl (?,) sloužila pod velením kapitánů Balanescua a Boteze jako hlídková loď v Sulině, přičemž hlavní tíže obrany spočívala na bedrech posádky starého ruského obrněnce SINOP.

Image
Dělo ráže 120 mm sejmuté s Elisabety v postavení u Turtucai

Zhroucení Ruska zpečetilo osud Rumunska, jehož vláda musela koncem r. 1917 uzavřít s Centrálními mocnostmi příměří a na jaře následujícího roku mírovou smlouvu, která umožňovala rakousko-uherským lodím svobodně proplouvat ústím Dunaje. Těsně před koncem Velké války však Rumunsko opět vyhlásilo nepřátelství Německu, čímž si zajistilo připojení Sedmihradska, Banátu a Bukoviny, a jelikož už v r. 1918 okupovalo Besarábii, vyšlo z války s velkým územním ziskem, byť o život přišlo 250 000 vojáků, což pro národ čítající pouhých 7 600 000 hlav představovalo značné ztráty.

Zdejší flota naštěstí přišla pouze o 2 torpédovky, které zmizely pod hladinou Dunaje po nárazu na minu, což ale bohatě kompenzovaly reparace v podobě 7 torpédovek a 3 říčních monitorů a koupě 2 velkých torpédoborců a dalších menších plavidel. Během války se technický stav ELISABETY citelně zhoršil, a jelikož by se další modernizace 30 let staré jednotky nevyplatila, vyřadili křižník v r. 1919 ze služby. Nějaký čas jej ještě využívali jako transport, ale od r. 1923 kotvil v Sulině, kde sloužil jako hulk a také k výcviku lodních topičů. O sešrotování rozhodli v r. 1926, avšak některé součásti se zachovaly v Námořním muzeu v Constantě, kde návštěvníkům předvádějí i model možná neslavnější rumunské válečné lodě.

Technické parametry:
Délka: 71,02 m na vodorysce, maximální 73,1 m.
Šířka: 10,22 m.
Ponor: 3,68 m.
Výtlak: 1330 tun .
Výkon strojů: nominální 2500 koňských sil, při posíleném tahu 4700. Během zkušební plavby 4714 koní.
Rychlost: 18,053 uzlů při zkušební plavbě, normálně 17,3 uzlů.
Pancéřování: paluba 44 až 25 mm, zkosy 88 mm, velitelská věž 76 mm a příčná přepážka 102 mm.
Výzbroj: 4 x 150 mm, 4 x 57 mm, 4 x 37 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: 9 + 131 mužů (?).

Použité zdroje:
Okrety Wojenne 1999/5.
Brook P.: Warships for Export; Armstrong Warships 1867-1927.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1980.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Ненахов Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Морская коллекция 1999/3.
http://www.gwpda.org/naval/weliz000.htm
http://www.wikipedia.org/
http://www.marinarii.ro/nave.php?id=71
https://sites.google.com/site/vioricaantipa/home/grigore-antipa-biografie/crucisatorul-elisabeta
http://vapoare.blogspot.cz/

Tuto novinku přečetlo 1797 lidí a poslali 14 komentářů. Poslat komentář

  Kauza ZamZam Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 9/8/2016, 11:38 od jarl
Zprávy
Kauza ZamZam

aneb

Druhá Lusitania

Image


Pomocný křižník ATLANTIS opustil Německo v březnu 1940 pod velením námořního kapitána Bernharda Roggeho, obeplul Island a Dánským průlivem pronikl na volný Atlantik, odkud se v létě přesunul na nové loviště v Indickém oceánu. Do počátku února 1941 ukořistili a nebo zajali 16 nepřátelských a neutrálních parníků o celkové hrubé prostornosti 111 142 BRT, čímž se ATLANTIS stal nejúspěšnějším německým pomocným křižníkem v dosavadním průběhu druhé světové války.

Dne 14. února 1941 se nad obzorem vynořila elegantní silueta kapesní bitevní lodě ADMIRAL SCHEER, načež se oba korzáři provázení trojicí ukořistěných a zásobovacích lodí přemístili do prostoru severozápadně od ostrova Mauricius, kde námořníci oslavili naplánované setkání. Posádka ATLANTISU už téměř rok hrála se svými pronásledovateli hru na kočku a myš, takže nyní rádi zapomněli na každodenní nebezpečí a pod ochranou 280mm děl ADMIRALA SCHERA si užívali setkání s krajany. Oba velitelé si upřesnili nové operační oblasti, takže když se oba veleúspěšní korzáři po několika dnech oddělili, zamířil ATLANTIS k Čagoským ostrovům, přičemž si na 25. února domluvili další randevú.

Image
Admiral Scheer

Pomocný křižník doprovázený ukořištěným parníkem SPEYBANK však po další kořisti pátral marně. Pravda, už 20. února zastavili tanker LOTA eskortovaný dvojicí ponorek, jenomže ten se plavil pod vlajkou Vichistické Francie, takže jej museli propustit, stejně jako o den později japonský parník AFRICA MARU. Zklamaný Rogge se vydal na plánované setkání s ADMIRALEM SCHEEREM, jenomže na smluveném místě se na vlnách hourácal jenom parník ADVOCATE, od jehož velitele se dozvěděl důležitou informaci. Britové k pronásledování kapesní bitevní lodě vyslali na Indický oceán svaz složený mj. z letadlové lodě a 5 křižníků, takže se museli mít obzvláště na pozoru.

Znepokojený Rogge raději poslal SPEYBANK o několik týdnů později do západní Francie (1) a sám se na příkaz SKL odebral hledat ponorku PERLA, která nutně potřebovala doplnit palivo, aby dokončila dlouhý přesun z Italské východní Afriky do Bordeaux. Italský podmořský člun spatřili 8. března a poté co spojencům předali 70 tun nafty, potraviny a mapy, křižovali jihozápadní částí Indického oceánu, ale po kořisti pátrali marně. Dny plynuly a nudící se námořníci začínali reptat, ale upadající morálku pozvedla 31. března depeše z SKL. Velitel válečného námořnictva vyznamenal celou posádku Želenými kříži II. třídy (2) jako odměnu za dosavadní úspěchy a hlasy nespokojenců utichly.

Image
Bernhard Rogge

Další loď spatřili 5. dubna, jenomže radost se ukázala jako předčasná, jelikož se jednalo o transportní loď CHENONCEUX patřící Vichistické Francii a přepravující z Madagaskaru oddíl senegalských střelců. Rogge už ztrácel trpělivost, jelikož se zdálo, že na Indickém oceánu zůstaly pouze spojenecké a neutrální lodě, kdežto nepřátelské parníky se těmto vodám zdaleka vyhýbají, což byla do jisté míry pravda.

Řádění německých korzárů donutilo Spojence zavést i v těchto vodách konvojový systém, a kapitáni samostatně plujících lodí se drželi mimo nejfrekventovanější plavební trasy, takže bylo stále těžší najít na obrovských oceánských prostorách vhodný cíl. Nastal čas zkusit štěstí v jiné operační zóně, takže rozkaz z velitelství přesunout se na střední Atlantik do oblastí 1300 námořních mil od brazilského pobřeží, všichni uvítali. Byl opravdu nejvyšší čas, neboť Britové už kolem drzého korzára zatahovali sítě, a pouze díky Roggeho rozhodnutí obeplout mys Dobré naděje v co největší vzdálenosti, unikli střetnutí s válečnými loděmi Královského námořnictva.

Image
Egyptský parník ZamZam

Zatímco se pomocný křižník probíjel neklidnými vodami omývajícími nejjižnější výběžek afrického kontinentu, uzrávalo v mysli jeho velitele důležité rozhodnutí. Dosavadní průběh kampaně jej přesvědčil, že dodržovat pravidla kořistního řádu, stejně jako jeho vzor Karl von Müller za první světové války, neúměrně zvyšuje riziko dopadení. Časy, kdy většina obchodních lodí postrádala radiotelegrafický aparát a jejich kapitáni uposlechli výzvu k zastavení, patřily minulosti, takže se často stávalo, že nepřátelský parník se i po vypálení výstražného výstřelu pokoušel uniknout a éterem se do všech stran nesly znaky „QQQQ“ (3) a poloha napadené lodě.

V takovém případě museli protivníka umlčet dělostřeleckou palbou, což si většinou vyžádalo oběti na životech (4), a navíc hrozilo nebezpečí, že volání o pomoc zachytí nepřátelská válečná loď a učiní řádění německého korzára přítrž. Z tohoto důvodu se Rogge rozhodl slevit ze svých zásad a od nynějška zahajovat palbu bez varování. Bezpečnost vlastních mužů a svěřené lodě dostala přednost před rytířskými pravidly, ale při tomto přístupu bylo nasnadě, že může dojít k přehmatům, které jej dostanou do nepříznivého světla a způsobí mezinárodní incident.

Image
Děla na Atlantisu, jeho velitel a odznak pomocných křižníků

V nové operační oblasti mělo čekat několik zásobovacích lodí, ale když ATLANTIS 16. dubna dorazil na místo setkání, shledali se pouze s parníkem DRESDEN. Rogge si s potřásl pravicí s kapitánem W. Jägerem, ale ten mu sdělil nepříjemnou zprávu. Německý vojenský atašé v Brazílii i přes Jägerovy protesty přikázal přeložit nakoupené ovoce a zeleninu na parník BABITONGA. Tupost německého byrokrata je připravila o toužebně očekávané pochutiny bohaté na vitamíny (5), neboť BABITONGA neměl chladící zařízení, tudíž se náklad zkazil a museli jej hodit přes palubu! Naštěstí DRESDEN vezl alespoň rajčata, brambory s pitnou vodou, a na ATLANTIS převeleli důstojníky Fröhlicha a Dittmana z posádky potopené kapesní bitevní lodě GRAF SPEE, načež se obě lodě v pozici 29 stupňů jižní šířky a 11 stupňů západní délky, oddělily.

Ledva zmizel DRESDEN v noční temnotě, ohlásila hlídka kolem 4. hod. velký parník plující jihovýchodním kursem, načež korzár zahájil pronásledování. Stíhaná loď se v měsíčním svitu zřetelně rýsovala proti obloze, takže si Rogge mohl prohlédnout její siluetu, a podle 4 stěžňů usoudil, že se jedná o plavidlo britského rejdařství Bibby Line, pročež se rozhodl vyzkoušet v praxi novou přepadovou taktiku. Pro vysvětlení dodejme, že Rogge se v r. 1937 účastnil námořní přehlídky, která byla součástí oslav korunovace britského krále Jiřího VI., při kteréžto příležitosti jej pozvali na návštěvu Námořní akademie v Dartmouthu, kde jej zaujaly 4stěžové osobní parníky. „To jsou lodě společnosti Bibby,“ odpověděli hostitelé na jeho udivený dotaz, co pohledávají ve vojenském přístavu. „Za Velké války jsme je využívali jako armádní transporty a k podobným účelům občas slouží i nyní.“

Image
ZamZam v New Jersey

Takže vojenský transport! Víc Rogge vědět nepotřeboval. Neznámá loď plula se zhasnutými světly a bez vyvěšené vlajky, a kapitán usoudil, že se možná jedná o pomocný křižník, který by představoval těžkého soupeře, což jej utvrdilo v rozhodnutí zahájit palbu bez varování. K takovým nečekaným setkáním uprostřed oceánu čas od času docházelo a pomocný křižník THOR se během své první bojové plavby utkal dokonce se 3 jednotkami této kategorie, takže jeho obavy byly oprávněné. Parník nyní plul klikatým kursem (6), což vedlo Roggeho k domněnce, že posádka spatřila ATLANTIS, zamaskovaný jako norský parník TAMESIS, a pokouší se uniknout očekávanému útoku, takže se rozhodl neztrácet čas.

Začínalo svítat a on si byl jistý, že se jedná o loď typu OXSFORDSHIRE (7) a nechtěl protivníkovi dopřát výhodu prvního výstřelu. Byl čtvrtek 17. dubna 1941, když v 5:55 naposledy pohlédl na domnělý pomocný křižník vzdálený 9000 m (6), načež nechal vypálit plnou boční salvu, aniž by tušil, že došlo k fatálnímu omylu a on si právě u spojeneckého a části neutrálního tisku vysloužil přízvisko „řezník“.

Image
Kapitán Smith-velitel ZamZamu

Ostřílený mořský vlk Rogge měl dobrou paměť; onu loď skutečně v r. 1909 postavila světoznámá loděnice Harland & Wolf pro Bibby Line a její původní jméno znělo LEICESTERSHIRE. Parník byl určený jak k přepravě nákladu, tak cestujících a dosahoval rychlosti 15 uzlů. V pozdějších letech prošel přestavbou a jeho hrubá prostornost tehdy činila 8299 BRT. Během Velké války převážel britské vojáky z různých částí impéria, ale v r. 1930 jej Bibby Line prodala za 100 000 liber šterlinků firmě British National Company, jejíž majitelé jej přejmenovali na BRITISH EXHIBITOR, jenomže v polovině třicátých let loď koupila alexandrijská společnost Société Misr de Navigation Maritime. Egypťané parník přejmenovali na ZAMZAM (9) a rádi zdůrazňovali, že se jedná o největší loď plavící se pod jejich vlajkou.

ZAMZAM opustil New Jersey 20. března 1941. Velel mu zkušený britský kapitán William Gray Smith a funkci vrchního strojníka zastával jeho krajan J. Burns, ale jinak byla posádka velmi kosmopolitní a skládala se ještě ze 106 Egypťanů, 9 Súdánců, 6 Řeků, 2 Turků, 2 Jugoslávců, Francouze a námořníka, jehož domovině Němci už počátkem r. 1939 přidělili ošklivý název Protektorat Böhmen und Möhren (!). Po krátkém mezipřistání v Baltimore překonali Karibské moře a 30. března shodili kotvu na Trinidadu. Lodní náklad původně tvořila ocel, letecké palivo, součásti radiostanic, Coca-Cola, psací stroje a kosmetika, přičemž se většinou jednalo o nezpochybnitelný kontraband, a nyní naložili ještě 100 sanitárních vozů, 10 000 sudů mazacího oleje a 1000 t dusičňanů používaných při výrobě výbušnin.

Image
Fotograf Scherman-cestující na ZamZamu

V Trinidadu kapitánovi určili plavební trasu a přikázali plavit se se zhasnutými světly, a když Smith namítal, že ZAMZAM nese vlajku neutrální země (10) a zatemněním riskuje životy pasažérů, mezi nimiž je mnoho žen a dětí, bylo mu nekompromisně řečeno, že přepravuje vojenský materiál pro Velkou Británii, takže musí dodržovat britská pravidla. Přijatá opatření znepokojila část cestujících, ale převládal názor, že příslušnost k egyptské obchodní flotile zajistí parníku bezpečí, tím spíše, že se rychle vzdalovali od oblasti hlavního působiště německých ponorek a náladu jim pozvedly tradiční oslavy spojené s překonáním rovníku..

Další zastávku učinili 1. dubna v Recife, kde nastoupilo několik dalších pasažérů, takže když brazilský přístav o 8 dní později opustili, přepravoval ZAMZAM, kromě posádky, ještě 202 osob. Největší a nejproblematičtější skupinu tvořilo 144 kněží a misionářů, kteří měli za úkol šířit mezi africkými domorodci učení Ježíše Krista. Nejpočetnější zastoupení měli katolíci, ale přítomno bylo 21 dalších křesťanských církví jako kupř. presbyteriáni, baptisté, metodisté či lutheráni. Další výraznou skupinu představovalo 24 britských a amerických dobrovolníků určených k obsluze sanitních vozů na severoafrickém bojišti, a zbytek připadl na koloniální úředníky a soukromé osoby.

Image
Posádka ZamZamu

Národnostní složení cestujících bylo velmi pestré, byť jasně dominovali neutrální Američané, kterých nastoupilo 138, následovaní 26 Kanaďany a 25 Brity, ale nechybělo ani 5 Jihoafričanů, 4 Belgičané, 2 Řekové, Ital a Nor. Protože se často jednalo o manželské páry či celé rodiny, bylo na palubě 73 žen (z toho 5 těhotných) a 35 dětí, což společně s početným zastoupením Američanů učinilo z útoku ošklivou mezinárodní aféru, a co čert nechtěl, na parníku cestovali i editor magazínu Fortune Charles Murphy a David Scherman živící se jako fotograf pro vlivný časopis Life!

Parník udržoval jihovýchodní kurs na Kapské město, odkud měl pokračovat do Mombasy a Alexandrie. V dosavadním průběhu plavby nemusel kapitán, kromě stížnosti na kvalitu stravování a ubytování, řešit nic naléhavějšího než spory cestujících ohledně zavírací hodiny v lodním baru. Puritánští misionáři tvrdili, že by se neměl otevírat vůbec, mladí a svobodumyslní řidiči sanitek naopak požadovali, aby měl nepřetržitý provoz, kdežto ke kompromisu naladění Britové jej byli ochotni vyklidit ve 22:30 (11). Jenomže 14. dubna zachytili zprávu o útoku německého korzára na norskou loď, načež Smith změnil kurs, aby se nebezpečné oblasti vyhnuli, aniž by tušil, že směřují přímo do prostoru, kde číhá ATLANTIS. Posádka ještě zpřísnila pravidlo o zatemnění, dodržovala radiové ticho a odstranila z lodních boků rozpoznávací znaky, takže se ZAMZAM na první pohled nijak nelišil od spojeneckých obchodních plavidel.

Image
Poručík Ulrich Mohr

Jelikož návrh na nepřetržitou otevírací dobu v baru neprošel, všichni - kromě mužů ve službě - spali ve svých zatemněných kajutách, a probudili se teprve tehdy, když jim předčasný budíček zahrála německá artilerie „Vstávej! Vstávej! Oni nás ostřelují!“ Probudil Murphyho jeho spolubydlící, načež oba Američané, hnáni novinářským instinktem, vyběhli o zlomkrk na palubu, aby ke svému překvapení zjistili, že jim osud dopřál příležitost zapsat se do dějin žurnalistiky jako váleční reportéři.

První salva byla krátká, druhá loď přeletěla, ale třetí našla svůj cíl. Cestující měli velké štěstí, že ZAMZAMU velel chladnokrevný kapitán Smith, jenž se v situaci bleskově zorientoval, a protože zásah granátem zdemoloval kabinu radiotelegrafisty, vydal strojním telegrafem příkaz zastavit stroje, a chystal se vyslat signální lampou žádost o zastavení palby. Bohužel i tu poničily střepiny, a než mu přinesli novou, přiletělo ještě několik přesně mířených 150mm projektilů.

Němečtí kanonýři vypálili 55 střel, ale když Rogge krátce po 6. hod spatřil, že na palubě parníku zablikala signální lampa, palbu zastavil. Během osmiminutového ostřelování zasáhlo ZAMZAM 9 granátů (12); 2 probily levý bok pod čarou ponoru, 1 pronikl do strojovny, zatímco zbývající poničily radiotelegrafickou stanici a nástavby, přičemž „přeoraly“ kapitánovu kajutu a velitelský můstek. Podlahu jídelny a kuřáckého salónku pokrývaly střepy smíšené s troskami nábytku a Smith si raději ani nepředstavoval, co by nastalo, pokud by útok začal v době, kdy se podávala snídaně.

Image
Rozmístění výzbroje na Atlantusu

Voda, hrnoucí se s hrozivým rachotem do podpalubí, způsobila náklon lodě na levý bok, takže kapitán nechal vypustit páru a nařídil parník opustit. „Natáhl jsem si přes pyžamo kalhoty, obul boty, popadl kabát, peněženku s pasem a utíkal jsem k záchranným člunům.“ Uvedl později Murphy ve své slavné reportáži. Bohužel čluny na levoboku zničila dělostřelba a egyptští námořníci se pramálo starali o osud pasažérů (13), a bezohledně se drali do zbývajících veslic, které zpočátku spouštěli poloprázdné.

Situace zašla tak daleko, že zraněnému veliteli sanitářů museli místo ve člunu „vybojovat“ jeho rozhořčení podřízení. Cestující se většinou dostali pouze do několika přeplněných plavidel, takže museli vzít zavděk záchrannými vory a pásy. K dovršení zmatku se dvě poškozené loďky krátce po spuštění převrátily a jejich osádky bojovaly ve vodě o život, aniž by se je námořníci z poloprázdných člunů pokusili zachránit.

O tom, že něco není v pořádku, se Němci přesvědčili brzy poté, co vyšlo slunce a na palubě domnělého pomocného křižníku spatřili pobíhat ženy a děti v pyžamech a nočních košilích, načež poslední pochybnosti rozptýlila egyptská vlajka třepetající se na zádi parníku. Mein Gott! Neutrální linkový parník! Na zpytování svědomí nezbýval čas a Roggemu musíme připsat k dobru, že neváhal ani okamžik a učinil vše, aby zmírnil následky své chyby. K ZAMZAMU se vydaly 2 motorové lodice vedené osvědčenými poručíky Mohrem a Fehlerem, kteří tentokrát neměli za úkol obsadit nepřátelskou loď, ale pomoci posádce a pasažérům, zatímco ATLANTIS zamířil k nejbližším záchranným člunům.

Image
Zachraňování trosečníků ze ZamZamu

V okolí stojícího parníku vládl nepopsatelný zmatek, a třebaže sanitáři obětavě pomáhali nejohroženějším trosečníkům, schylovalo se k hrozivé tragédii. Jakási zoufalá žena, si stáhla záchrannou vestu, do které navlékla šestiletého synka, a za ostentativního nezájmu egyptských námořníků, plavaly mezi záchrannými čluny a vory. Z jedné loďky zaznívala melodie náboženské písně „Blíž k tobě, Bože můj“, a jakýsi misionář začal trosečníky hlasitě přesvědčovat, že se jedná o trest za jejich hříchy. Zmatek završilo zjištění, že Němci drží v rukách pušky, a někteří nešťastníci nabyli přesvědčení, že budou v rámci „zahlazování stop“ postříleni, ale brzy vyšlo najevo, že Rogge námořníkům vydal zbraně proto, aby trosečníky chránili před žraloky. Záchranné práce ztěžovali sobečtí egyptští námořníci, kteří se sápali po úvazných lanech (14), ale nakonec se dílo podařilo a nikdo neutonul, což se za daným okolností rovnalo malému zázraku.

„Proč jste, k čertu, nezačali signalizovat dříve,“ obořil se Mohr na Smithe, sotva se vyšplhal na palubu ZAMZAMU. „Nač jste čekali?“
„Protože váš třetí výstřel zničil naši signální lampu.“ Odpověděl kapitán stejným tónem, načež německého důstojníka informoval o počtu a složení pasažérů a obvinil z útoku na neozbrojenou loď neutrálního státu. Na přemýšlení nad nevyhnutelnými důsledky „barbarského činu“ nezbýval čas, jelikož Němci dostali za úkol převést z poškozeného parníku vše, co by usnadnilo péči o stovky zachráněných námořníků a cestujících postrádajících často i ty nejzákladnější potřeby a oblečení (15).

Image
Potápějící se ZamZam

Parník již měl hrozivý náklon, takže mu reálně hrozilo převržení, ale jakmile se voda rozlila v podpalubí, ZAMZAM se jako by zázrakem narovnal a bezprostřední nebezpečí potopení pominulo. Němci toho využili a jali se systematicky prohledávat lodní útroby, stejně jako už mnohokrát v minulosti, ale zatímco dříve přednostně hledali tajné kódy a zprávy (16), nyní pátrali hlavně po dámském prádle a nejrůznějším ošacení. Pátrací komanda prosmýčila všechny kajuty a společenské prostory a zachráněná zavazadla převezli na ATLANTIS, kde je třídili a vraceli původním majitelům. Samozřejmě vyplenili i zásoby cigaret a alkoholu v lodním baru, a v chladících boxech objevili takové lahůdky jako mražené humry, kachny a husy. Nezapomněli ani na přikrývky, spací matrace, gramofony, čerstvé ovoce a zeleninu, přičemž jeden z misionářů nevycházel z údivu, když mu vrátili jeho zapomenutý zlatý kalich.

Po několika hodinách bylo hotovo a Rogge nařídil vyrabovaný ZAMZAM potopit. Poručík Fehler, jakožto demoliční expert, rozmístil v podpalubí 3 nálože, odpoledne zazněly tlumené exploze a starý parník se převrátil na levý bok a během 10 minut se pohroužil pod hladinu Atlantiku v poloze 27 stupňů jižní šířky a 8 stupňů 10 minut západní délky. Scherman dostal povolení zdokumentovat jeho zkázu, ale Němci netušili, že čiperný fotograf, už dříve pořídil snímek jejich pomocného křižníku.

Image
Plavební trasy ZamZamu a Dresdenu

Korzár odplouval z místa tragedie za doprovodu náboženských žalmů a německé písně „Guten Abend, Gute Nacht“ a jeho posádka stála před nelehkým úkolem, postarat se o více než 300 zachráněných. „Paluby karzára připomínaly cikánský tábor nebo loď s emigranty,“ napsal Rogge. Někteří cestující se ještě nezbavili obav, že budou zastřeleni, ale jiní se vzpamatovali neobyčejně rychle, a zejména ženy znepříjemňovaly důstojníkům život nevhodnými dotazy typu: Mohla bych dostat pomeranče? Kde máte bar? Nemohla bych dostat trochu mléka?

Korunu všemu nasadila jakási dáma: „Moc bych chtěla ledovou oranžádu. Cože? Vy nemáte oranžádu? Jak bez ní můžete žít? Já bych bez ní nevydržela ani týden. Vy si ze mě děláte legraci, poručíku. Buďte hodný chlapec a řekněte mi, kde jí můžu dostat.“ Velitel sice podřízeným nařídil vycházet zachráněným všemožně vstříc, jenomže všechno má své meze, takže dotyčný důstojník dotěrné „krásce v nesnázích“ nevrle odpověděl, že neví jak chutná oranžáda, ale oni se živí suchými bramborami, rybami, cibulí a chlebem!

Potopení neutrálního pasažérského parníku plného Američanů evokovalo tragickou událost z první světové války, kdy německá ponorka U 20 bez varování torpédoval osobní loď LUSITANIA, protože si jí velitel spletl se sesterskou MAURETANIÍ sloužící jako vojenský transport. LUSITANIA s sebou do hlubin stáhla 1198 mužů, žen a dětí, z čehož bylo 128 Američanů, což vedlo k ostré roztržce mezi Berlínem a Washingtonem. Rogge nepochyboval, že Rooseveltova administrativa propagandisticky využije útoku na ZAMZAM k utužení vojenské spolupráce se Spojenci, a byl odhodlán učinit vše, aby u zachráněných Američanů, kteří jej označovali za piráta a zločince, vylepšil negativní dojem, který u nich potopení parníku zanechalo.

Image
Dobový novinový článek z kauzy ZamZam

Scherman směl fotografovat i na palubě ATLANTISU podle vlastního uvážení a Rogge požádal kapitána Smithe, aby mezi cestujícími vybral 4 zástupce, které pozval do své kajuty, a jelikož mezi nimi byl i Murphy, víme, že všem potřásl pravicí, představil se a omluvil za potopení ZAMZAMU a slíbil, že učiní vše, aby je mohl co nejdříve propustit na svobodu. Jedním dechem ovšem dodal, že parník plul bez světel, dodržoval radiové ticho, řídil se pokyny Britů a převážel vojenský materiál v hodnotě 3 milionů dolarů, takže představoval legitimní cíl. Kapitánovo jednání učinilo na Murphyho skupinu příznivý dojem, ale názor na jeho přepadovou taktiku nezměnili.

Byla tu totiž i odvrácená stránka mince a mezinárodně závazná pravidla kořistního řádu zakazovala útočit bez varování na nepřátelské (natožpak neutrální), civilní lodě, a samotná existence maskovaných přepadových lodí odporovala ustanovením haagské konvence. Argument o kontrabandu byl za těchto okolností irelevantní, jelikož Rogge nebyl obdařen jasnovideckými schopnostmi a o povaze nákladu před útokem samozřejmě nevěděl. Pasažéři ZAMZAMU se stali obětí válečných praktik uplatňovaných oběma znesvářenými stranami, protože i na moři stále častěji platilo odvěké právo silnějšího, takže i osoby cestující přes Atlantik na palubách neutrálních lodí, musely počítat s rizikem útoku.

Image
Životní podmínky na palubě Dresdenu

Naštěstí si ostřelování vyžádalo pouze 10 zraněných, z čehož většinu činili povrchové šrámy a lodní lékař musel řešit jenom 3 vážnější případy. Bohužel, vesměs se jednalo o prominentní persony; amerického obchodníka s tabákem Neda Laughinghouse zasáhly střepiny do hlavy, a jeho stav dělal Němcům největší starosti, jeho krajanovi velícímu americko-britským sanitářům, Franku Vicovarimu, rozdrtily padající trosky pravý kotník a levé stehno, a konečně britský doktor Robert Starling utrpěl nepříjemné zranění pravé nohy.

Třebaže se ATLANTIS v uplynulých měsících zbavil předchozích zajatců přesazením na parníky DURMITOR a STORSTADT, byl pomocný křižník přeplněný o nemohl se věnovat svému hlavnímu úkolu - lapání nepřátelských obchodních lodí. Navíc egyptští námořníci, jakožto „občané neválčící země“, sepsali petici požadující jejich propuštění, takže Rogge netrpělivě vyhlížel DRESDEN, aby se nevítaných společníků zbavil, už jenom z toho důvodu, že si nemohli dovolit živit tolik hladových krků.

Image
Náhrobek Neda Laughighouse

DRESDEN našli v ranních hodinách 18. dubna a k jejich velké radosti spatřili v jeho kýlové brázdě i zásobovací loď ALSTERUFER. Všechny zajatce, s výjimkou trojice vážně raněných, přesunuli na DRESDEN, zatímco z plných skladů druhé lodě převezli čerstvé potraviny a další potřeby. Veliteli udělaly radost průzkumné hydroplány Arado Ar. 196, ale jeho podřízení ocenili spíše zásilku pošty, jelikož nic nepozvedne morálku lépe, než spojení s domovem (17). Rogge se se zajatci rozloučil se slibem, že pokud DRESDEN potká jakoukoliv neutrální loď, budou okamžitě propuštěni. Poté instruoval kapitána Jägera, aby se s ohledem na veřejné mínění v USA choval k zajatcům co nejohleduplněji a vysadil je v některém neutrálním přístavu, přičemž za nejvhodnější pokládal Kanárské ostrovy.

Poté se ATLANTIS společně s ALSTERUFEREM vydal na dostaveníčko s pomocným křižníkem KORMORAN, ale DRESDEN měl v poloze 27 stupňů 50 minut jižní šířky a 15 stupňů 30 minut západní délky čekat na jeho návrat. Oba korzáři se setkali 19. dubna a následující den připlul tanker NORDMARK, takže mohli přečerpat 700 tun nafty a naložit 2 Arada a další zásoby. Pomocný křižník měl nyní plné palivové nádrže, 988 tun sladké vody, 600 tun uhlí a tolik proviantu, jako když minulý rok vyplouval na bojovou plavbu.

Oba velitelé se domluvili na dalším postupu, načež se ATLANTIS 26. dubna znovu krátce setkal s DRESDENEM. Rogge Jägerovi zopakoval předchozí instrukce, načež se parník vydal na sever. Bohužel brzy zachytili depeši z SKL, které přikázalo Jägerovi přivést DRESDEN do přístavu St. Jean de Luz na hranicích Francie a Španělska, a Roggemu bylo jasné, že brzy jej budou zajatci považovat nejenom za piráta útočícího na bezbranné lodě, ale i za muže nedržícího dané slovo.

Image
Propuštění trosečníci ze ZamZamu

Bohužel 28. dubna podlehl svým zraněním Ned Laughinghouse, jenž se stal první a naštěstí i poslední obětí přepadení ZAMZAMU. Pochopitelně hrozilo nebezpečí, že DRESDEN těsně před cílem za velkých ztrát na životech potopí spojenečtí ponorkáři či letectvo, ale nato, aby radil SKL byl Rogge malý pán, takže mu nezbylo nic jiného než rozhodnutí nadřízených respektovat a doufat, že ostatní zajatci budou mít více štěstí než chudák Laughinghouse.

ATLANTIS se znovu zapojil do války o tonáž a křižoval na spojnici dvou frekventovaných tras, kudy se do západoafrického Freetownu plavily jak parníky z Kapského města, tak tankery ze Západní Indie. Brzy však z ventilačního systému pomocného křižníku začal vycházet zprvu nepříjemný, ale po několika dnech již nesnesitelný zápach. Námořníci se nejprve domnívali, že jej způsobila uhynulá krysa, ale pátrání po její mrtvolce k úspěchu nevedlo. Teprve když našli zapomenutý vak s kořistí ze ZAMZAMU, byla záhada osvětlena, jelikož obsahoval desítky rozkládajících se hus.

Jäger nechal zajatce hned 18. dubna nastoupit na palubu a sdělil jim, že učiní vše, aby jim pobyt na lodi zpříjemnil, ale parník má málo zásob a není uzpůsoben k ubytování takového množství lidí, takže se musí uskrovnit. Zároveň dal najevo, že nepřipustí žádný pokus o odpor, načež shromáždění rozpustil. Jakmile nedobrovolní hosté poznali, že DRESDEN míří do západní Francie, dožadovali se Američané propuštění, jelikož opustili vlast na civilním parníku plavícím se pod vlajkou neutrální země, ale samozřejmě marně, neboť Jäger si nemohl dovolit nesplnit direktivy SKL.

Image
Peter a Vendy Levittovi v zajateckém táboře v Liebenau

Jägera zajatci později kritizovali za neplnění slibů, necitlivý přístup a špatné jídlo, ale kapitán mající pouhých 60 podřízených nemohl riskovat vzpouru a svým hostům předkládal podobnou stravu jakou měla na stole jeho posádka. Ženy a muži obývaly oddělené prostory a pouze na několik hodin denně dostaly manželské páry příležitost k setkání na palubě. Jak se plavba prodlužovala, uvědomili si zajatci, že ZAMZAM bude prohlášen za pohřešovanou loď a chtěli příbuzným sdělit, že jsou naživu, ale ani s touto žádostí pochopitelně neuspěli. Na jejich obavy došlo 18. května, kdy Britové uvedli, že parník byl pravděpodobně potopen a osud posádky a cestujících je neznámý.

Tou dobou už DRESDEN v doprovodu několika torpédoborců a torpédovek brázdil Biskajský záliv a blížil se k cíli, takže blízcí jeho pasažérů nežili v mučivé nejistotě dlouho. Během své pouti měřící 4860 námořních mil se jen těsně vyhnul britskému konvoji, pronikl blokádou (18 ) a 20. května zakotvil v St. Jean de Luz, přičemž Němci obratem uvedli, že ZAMZAM byl beze ztrát na životech potopen a všichni zachránění dlí v St. Jean de Luz. Američany převezli do Biarritz a konzul H. Watermal dostal za úkol zařídit jejich repatriaci, zatímco posádku a občany zemí protiněmecké koalice dopravili po moři do Bordeaux a prohlásili za válečné zajatce (19).

Image
Propuštění Američané v San Sebastienu

Nečekanou komplikaci způsobilo zjištění, že část sanitářů má americké občanství, načež byli dočasně zadržení, zatímco jejich propuštění krajané již 31. května překročili španělskou hranici a za dohledu amerického velvyslance a zástupců Červeného kříže, směřovali za velké pozornosti sdělovacích prostředků po železnici k San Sebastianu, odkud pokračovali k hranicím s Portugalskem. V Lisabonu je přivítali 2. června a o týden později odstartovalo letadlo s trojicí prominentů, mezi nimiž pochopitelně nechyběli Murphy s Schermanem, a přistálo v USA. Ostatní se do vlasti postupně vraceli parníky, přičemž poslední skupina přicestovala do New Yorku až 2. srpna.

Hůře se vedlo osobám prohlášených za válečné zajatce, které Němci rozdělili podle pohlaví a poslali do táborů rozesetých po celé Evropě. Ženy věznili v Libeneau, ale např. egyptští námořníci skončili až v dalekém Bulharsku, kde je v říjnu 1944 osvobodila Rudá armáda. Většinu žen později vyměnili za „Árijky“ zadržované Spojenci, ale muži takové štěstí neměli a mnozí se na svobodě ocitli teprve po skončení války.

Image
Fotografie ZamZamu propašovaná Schermanem

Potopení ZAMZAMU německým pomocným křižníkem se stalo vděčným tématem pro spojenecké a americké žurnalisty. Největší pozornosti se dočkala obsáhlá Murphyho reportáž publikovaná 23. června 1941 na stránkách časopisu Life a doprovázená Schermanovými fotografiemi, ale prostor v médiích dostali i další cestující a brzy se na pultech knihkupectví objevilo několik publikací věnovaných této kauze. Tisk označoval Roggeho za „řezníka“a německé námořníky za barbary neštítící se zákeřně útočit na neutrální pasažérské lodě, ale vzhledem k tomu, že nikdo nepřišel o život (o smrti Laughinghouse se nevědělo), se žádná „druhá LUSITANIA“ nekonala a ani nedošlo k rapidnímu zhoršení vztahů mezi Berlínem a Washingtonem, takže zapojení USA do války na straně Spojenců bylo v nedohlednu.

Za pozornost stojí osud fotografií pořízených Schermanem během záchranných prací a na palubě ATLANTISU a DRESDENU. Ty po připlutí do Francie zabavila německé cenzura (po přezkoumání mu byly koncem r. 1941 vráceny), jenomže kampak na novináře! Scherman ukryl jeden film do tuby se zubní pastou, díky čemuž mohl Life publikovat i unikátní snímek pomocného křižníku ATLANTIS, jehož kopii získala britská Admiralita, která jej namnožila a rozeslala velitelům válečných lodí pátrajících po nebezpečném korzárovi. Á propos, tuto fotografii držel v ruce i námořní kapitán R. Oliver velící těžkému křižníku DEVONSHIRE těsně předtím než nařídil 22. listopadu 1941 pálit na bezmocný ATLANTIS, a když tisk následně přinesl zprávu o jeho potopení, mnozí z Roggeho někdejších nedobrovolných hostů si vzpomněli na pořekadlo o božích mlýnech.

Poznámky:
(1) Velitelství jej přestavělo na minonosku a pod jménem DOGGERBANK nakladl u pobřeží Jižní Afriky desítky min, na nichž se potopily 2 lodě a další 3 utrpěly poškození, ale DOGGERBANK později omylem potopila německá ponorka.
(2) Rogge měl vybrat nejzasloužilejší členy na udělení Železného kříže I. třídy.
(3) Znak „QQQQ“ znamenal setkání s podezřelým plavidlem nebo napadení pomocným křižníkem.
(4) Do února přišlo o život při akcích ATLANTISU 33 spojeneckých námořníků.
(5) Při dlouhých korzárských plavbách docházelo bez přísunu čerstvého ovoce a zeleniny u posádek k zdravotním potížím, třebaže námořníkům vydávali vitamínové tablety, které však po čase ztrácely účinnost.
(6) Rogge ve svých pamětech tvrdí, že za to mohl nezkušený egyptský kormidelník.
(7) Loď OXSFORDSHIRE provozovala Bibby Line od r. 1912.
(8 ) Tuto distanci udává Rogge, ale kupř. Slavick uvádí 8400 m a Galynja 8500 m.
(9) ZamZam je posvátný pramen v Mekce. Nezvyklé jméno vybrali proto, že parník často převážel muslimské poutníky do Mekky.
(10) Egypt sice ovládali Britové a na jeho území se už od r. 1940 vedly válečné operace, ale tamější vláda formálně vyhlásila neutralitu.
(11) S odvoláním na kapitána Smithe to ve svých memoárech uvádí Ulrich Mohr.
(12) Údaje se různí, takže Hoyt uvádí pouze 5 zásahů, Rogge, Woodward a Kaczmarek 6.
(13) Čest Egypťanů zachraňoval mladý kadet, jenž se během ostřelování nehnul od kapitána, a i nyní zůstal po jeho boku na naklánějícím se parníku, zatímco jeho krajané mysleli pouze na vlastní záchranu.
(14)„Dejte mi pistoli a já toho mizeru zastřelím!“ Údajně pronesl Rogge na adresu obzvláště bezohledného Egypťana.
(15) Mohr píše, že dostali za úkol přivést co nejvíce oblečení, k čemuž je Rogge „místo klíče vybavil sekerou“.
(16) Např. při zajetí parníku AUTOMEDON se kromě šifrovacích tabulek zmocnili i přísně tajné zprávy hodnotící připravenost britských ozbrojených sil na Dálném východě, kterou Rogge přes Japonsko a SSSR poslal po zvláštním kurýrovi do Berlína.
(17) Bylo to poprvé a zároveň naposledy v průběhu předlouhé bojové kampaně ATLANTISU, kdy námořníci dostali poštu od svých blízkých.
(18 ) Blokáda přístavů v západní Francii byla tehdy velmi propustná a k jejímu dočasnému oslabení možná přispělo i zaneprázdnění Královského námořnictva, které právě stíhalo v severním Atlantiku bitevní loď BISMARCK.
(19) Taková byla běžná praxe, ale podle mezinárodního práva měly být posádky neozbrojených civilních lodí propuštěny.

Použité zdroje:
Слэйвик Дж.: Одиссея рейдера Атлантис. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Мор У., Селлвуд А.: Летучий голландец Третьего рейха. История рейдера
Атлантис 1940 -1941. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Рогге Б.: Рейдер Атлантис. Самый результативный корабль германского ВМФ. 1939-1941 гг. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Hoyt E.: Přepadová loď 16. Vydala nakladatelství Beta - Dobrovský a Ševčík 1999.
Галыня В.: Рейдеры Гитлера; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Okrety Wojenne 93/1.
http://www2.wheaton.edu/bgc/archives/Papers/zamzam/paper.htm
http://www2.wheaton.edu/bgc/archives/GUIDES/624.htm
https://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/atlantis.html
http://www.e-reading.club/book.php?book=1004824
http://zamzamship.net/
http://www.thestudio203.com/zamzamalbum/index.htm
http://www.benjidog.co.uk/allen/Bibby2.html
https://hirschland.com/2012/03/28/the-sinking-of-the-zamzam/
http://www.red-duster.co.uk/BIBBY13.htm

Tuto novinku přečetlo 508 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Hříbek v bojovém postavení Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 6/8/2016, 21:24 od Martas2411
Zprávy U Hříbku

Image

Při jedné ze svých cest po Jeseníkách jsem nalezl velice zajímavé místo,které se váže k naší vojenské historii v oněch pohnutých předmnichovských dnech roku 1938.Toto místo se nachází v jedné zatáčce silnice č.453 ve směru Rejvíz-Dolní Údolí-Horní Údolí.Je to vlastně kousek od města Zlaté Hory.Toto místo leží v zatáčce a je zajímavé tím,že to je vlastně odpočívadlo.Je v nádherném místě s krásným výhledem.Říká se mu odpočívadlo U Hříbku,podle tvaru v jakém byl postaven.Historie tohoto místa spadá asi do let 1926-1927,kdy byla vybudována nová silnice spojující město Jeseník a Zlaté hory a zřejmě v té době byl postaven i Hříbek jako odpočívadlo pro turisty.Ten dnešní Hříbek je pouze replika toho původního,jelikož ten v poválečné době zchátral a nový byl postaven a otevřen až v roce 2008 díky Klubu přátel Zlatých Hor.

Hříbek za první republiky...

Image

Image

a dnes, červenec 2016

Image

.Toto místo má i historický vojenský aspekt pro nás,jelikož kousek nad tou zatáčkou byly zakopáni českoslovenští vojáci,kteří bránili Československou republiku.Konkrétně se jednalo o vojáky z Hraničářského praporu 7 , z velitetelstvím ve Frývaldově-což je dnes město Jeseník.Toto místo bylo vybráno z toho důvodu,že z něj byl dobrý výhled na Ondřejovické údolí a Zlaté Hory směrem k tehdejší německé hranici.V zatáčce nad Hříbkem byly vykopány zákopy a palebná postavení pro kulomety.Samotný Hříbek pro vojáky sloužil jako odpočívadlo,dokonce si myslím že tam i vařili a myli se,jelikož kousek od něho je pramen odkud tryskala voda.Co se týče k vojenské historii tohoto místa,tak jsem nikde nic moc nenašel.Proto budu citovat tabulku,která je u odpočívadla nainstalována.

ODPOČÍVADLO U HŘÍBKU V BOJOVÉM POSTAVENÍ
V době intenzivního německého odboje proti Československé republice roku 1938 se stalo odpočívadlo místem nepřátelských střetů,více z historických pramenů:
U odpočívadla zvaného Hříbek měla své předsunuté postavení smíšená jednotka 7.Hraničářského praporu s příslušníky SOS (Stráže Obrany Státu).Velením této jednotky byl pověřen poručík Macorek.Pan Viktor Švestka v sepsaných pamětech svého tchána Bedřich Bartla,který jako záložák střežil místo u Hříbku uvádí,že 26.prosince 1973,půl roku před svou smrtí,ho jeho tchán požádal ,aby ho zavezl do míst,kde sloužil za zářijové mobilizace jako záložník 7.Hraničářského praporu z Jeseníku."Jeli jsme z Jeseníku na Rejvíz.Dva kilometry za Rejvízem jsme zastavili na křižovatce silnic Dolní Údolí-Ondřejovice.Křižovatka je přivrácená k hranici a je z ní dokonalý výhled na Ondřejovické údolí,směr Zlaté Hory a hranici s Polskem(tehdy Německem).Oba nás překvapilo,že jsme našli okopy jejich družstva.Přikrčený člověk by se v nich schoval."Bylo jasné k poznání,kde byly napůl zakopány podsady stanů,kde měl stanoviště kulomet vz.26.Navíc byla výhoda ,že na vnitřní straně zatáčky byl dřevěný altán,ve kterém měli hlídku a připravovali si tam jídlo.Jako záložáci byli povoláni 15.9.1938.Od 19.září byli napadáni hlavně v noci sporadickou palbou,na kterou samozřejmě odpovídali.Dne 22.9.1938 při přestřelce smrtelně poranili německého ordnera.Druhý den sledovali ze svého stanoviště pohřeb.Němci se po pohřbu rozešli.Asi za hodinu začal útok henleinovců,který podporovaly dva těžké kulomety.Přesto si svoje postavení udrželi.Pak byly jen drobné přestřelky,které skončily 6.10.1938.Zajímavostí bylo,že velení praporu se snažilo,aby v jednom družstvu sloužili lidé z jedné vesnice.Na vedlejším stanovišti zase družstvo záložáků sousední vesnice.Šlo o to,že se jako sousedé poznali po hlase i podle charakteristických rysů chůze a pohybu.Dne 5.10.1938 byla tato jednotka stažena a den na to obsadil Wermacht celé Jesenicko.


Tak tolik říká informační tabulka u odpočívadla.Zde dokládám i ofocenou mapku,která tam je taky .V zatáčce jsem zastavil svou zafiru a od manželky jsem vzal rychle mobil a snažil se něco nafotit.Od zatáčky směrem nahoru na sever,kousek od odpočívadla jsem se chtěl podívat na zákopy a palebná postavení.Jenomže to tam bylo strašně zarostlé,dostal jsem se zhruba asi 3 metry do svahu.Nešlo se tam dostat,což mě mrzí.Proto musíte vzít zavděk onou ofocenou mapkou.

Image

Image

takhle to dopadlo.....,bylo to tak zralé na klíštata.

Image

U odpočívadla je i pramen vody.Kdysi a není to zas tak dávno stříkal z takové trubky.Dnes už tam voda jen vytéká.Je to kouzelné místo.Jestli tam tudy někdy pojedete,odstavte auto a pokochejte se pohledem.Toto místo bylo opravdu stvořené i pro vojáky,jelikož je z něj krásně vidět směrem do vnitrozemí a jak jsem to měřil tak na tehdejší německé hranice to bylo od palebných pozic zhruba 3 kilometry vzdušnou čarou.Takže pro základnu místo jak stvořené.


Image

Image

Image


Co se týče obránců,tak nevím vůbec nic.Hledal jsem a nic .Proto jenom uvedu základní info o Hraničářském praporu 7.
Tento prapor náležel pod 13.pěší brigádu,7.pěší divizi s velitelstvím v Olomouci.Jeho vznik se datuje k 15.lednu 1920.Velitelem praporu v letech 1921 až 1925 byl major Karel Menschik.Od listopadu roku 1936 byl velitelem podplukovník pěchoty M. Švarný.Dislokace praporu byla ve Frývaldově.


Hraničářský prapor 7 (SV - Frývaldov)
Vznik: 15. ledna 1920
- Velitel praporu: plk. pěch. Matěj Švarný (od 11. 1936)
velitelství praporu
hospodářská správa
pomocná četa
technická rota
1. pěší rota (Stanoviště Velitele - Frývaldov)
2. pěší rota (Stanoviště Velitele - Frývaldov)
3. pěší rota (Stanoviště Velitele - Frývaldov)
kulometná rota (Stanoviště Velitele - Frývaldov)
náhradní rota (Stanoviště Velitele - Olomouc)

Tento prapor měl kromě technické a kulometné roty i tzv.Náhradní rotu,což byla rota doplňovací a výcviková.Tato rota však nebyla v Jeseníku,nýbrž v Olomouci.Kteří vojáci a z které roty či družstva bojovali proti ordnerům U Hříbku,tak to už je asi na historicích.Co se týká "Sosáků",kteří tam bojovali,tak o těch taky nic nevím.Někde jsem vyčetl,ale už si nemohu vzpomenout kde,že s tímto praporem se počítalo i do opevnění,ale nedošlo k tomu.


Rád přivítám jakékoliv informace k tomuto místu z oněch pohnutých dnů roku 38..
Jinak kousek od tohoto místa směrem na Rejvíz(kde je taky nádherně) ze v 50-tých letech zřítila polská stíhačka typu Jak 23,polský pilot myslím zahynul.To jen tak pro zajímavost.

Zdroje-manželčin mobil,informační tabule a turistický průvodce.

Tuto novinku přečetlo 723 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Velkej vejlet aneb na vandru okolo Baltu Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 14/7/2016, 21:41 od moskevskaja
Zprávy
Velkej vejlet aneb na vandru okolo Baltu

Nebo také navštiv Rusko dřív, než Rusko navštíví tebe

Image

Tady to všecko začalo-z Heydrichovy zatáčky se stopuje směr Petěrburg

Tak jsem ve zdraví a veselí přežil z velké části náhodnou a tak často překvapující cestu okolo Baltu všemi dostupnými prostředky-autostopem, lodí, busem, vlakem a dokonce i pramicí. Jako výraz díku za zdejší užitečné tipy bych se s Vámi rád podělil o několik zajímavosti, o které jsem po cestě zakopnul. A nešlo to ani jinak, protože samotná cesta mě nutila si na vojnu (či palbu) vzpomínat, jelikož jsem se ve Švédsku mnohokrát potkal se jménem Jarl a po Rusku jsem zase často potkával slovo Ljubov. Budu se co nejvíce snažit držet alespoň minimální spojitosti s vojenskohistorickou tématikou, ale občas mi to přece jen ulítne, tak mě prosím upozorněte, abych to dal do pořádku. Taky bych se rád předem omluvil případným baltským nadšencům, že jsem nenavštívil nebo zevrubně nepopsal jejich oblíbená místa, ale ono se to všechno stíhalo jen s pořádným kvapíkem. Skandinávie i Pobaltí je holt zajímavostmi a historii napnutý až k prasknutí.


Stockholm

První na řadě se nachomejtnul Stockholm. Tam jsem dorazil sice dobře vyživený, ale za to nezvyklý na těžkou bagáž, kterou jsem si s sebou táhnul. A protože jsem se tam dostal za pouhopouhých 25 hodin stopem, rozhodnul jsem se zastavit se zde, porozhlédnout se po městě a začít jíst, abych trochu shodil váhu. Batohu…
Mezi prvními památkami, které jsem potkal, byla stará Stockholmská radnice, tradiční dějiště předávání Nobelových cen. Nachází se na jednom z mnoha ostrovů tvořících město. S pevninou byl a je spojen mosty. Jediné, co se v tomto propojení změnilo, je délka mostů. Zatímco v 17. století propojoval ostrov s pevninou pontonový most dlouhý 500 metrů (tehdy jeden z nejdelších v Evropě), pozdější skladování odpadu zkrátilo nutnou délku mostů pouze na nynějších cca 50 metrů. Samotná radnice stojí na místě velkého mlýnu Eldkvarn z doby průmyslové revoluce, který vyhořel v roce 1878 (kterážto událost byla ve Stockholmu známá jako „požár století“-jak říká Wiki). Budova radnice, postavená mezi lety 1911 a 1923 se skládá z takřka osmi milionů červených cihel a vrchol její působivé věže zdobí Tre Kronor, neboli tři koruny, starý národní symbol Švédska.
Image
Věž stockholmské radnice se švédským královským znakem na vrcholu

Nobelovy ceny se předávají v části zvané Modrá síň (Blå hallen), jejíž název pramení z původního záměru postavit vnitřní část radnice z cihel modré barvy a ve které jsou umístěny největší varhany ve Skandinávii. Ve stockholmské radnici se předávají ceny za fyziku, chemii, medicínu a literaturu. Cena za mír se předává v Oslu a ocenění za ekonomii, taky někdy nazývané Nobelova cena, se předává někde ve Švédsku.
Image
Kdybyste si nevšimli, tak v pozadí za opalující se kráskou je pohled na Stadhuset

Při toulkách ulicemi starého města jsem narazil na výborně přecpaný antik, ve kterém se skvěly gumové boty americké armády z Koreje, které vyrobila odnož firmy Baťa.
Image
Baťa je všude

Další den ráno jsem vlezl do švédského muzea historie Historiska. Vyražený hluboko ve skalnatém podloží muzea, přesně tak jak to mají Švédi rádi, leží Zlatý sál. Povím Vám, že více zlata a stříbra jsem ještě na hromadě neviděl. Ukrývá dohromady 52 kg zlata a 200 kg stříbra ze starověku a středověku.
Image
Mám za to, že tenhle pohár několikrát změnil svůj účel, že se z něj jednou pilo a podruhé se v něm ukládaly ostatky..

Švédsko bylo holt vojenskou velmocí už dávno a za důkaz tomu budiž fakt, že se v průměru každý rok najde na území státu nějaký zlatý poklad (zejména na ostrově Gotland v baltském moři). V horní expozici jsem viděl nejstarší varhany na Světě a slastně jsem do muzejního ticha zatroubil na funkční model varhan.


Konečně jsem dorazil k prvnímu z míst, které mi doporučil Destroyman. K slavné švédské válečné lodi Vasa z roku 1628, která byla v roce 1961 vyzvednuta a po nezbytné konzervaci byla tato krasavice zpřístupněna veřejnosti.
Image

Slávu si zajistila také tím, že se potopila na své první plavbě po uplutí přibližně 1300 m. Důvodem potopení bylo vysoké těžiště lodi způsobené především dvěma dělovými palubami (jelikož se tato loď na přání krále Gustava Adolfa II. měla stát jednou z nejsilnějších své doby), nedostatečnou balastní zátěží a otevřenými kryty děl (po opuštění Stockholmu se měla vystřelit slavnostní salva).
Image

Nesla jméno po vládnoucí dynastii Vasa. Loď vstupovala do doby, kdy Švédsko vedlo válku s královstvím polsko-litevským a těsně před zapojením Gustava do třicetileté války roku 1630. Měla být vlajkovou lodí rezervní flotily na malém ostrově Älvsnabben v stockholmském soustroví, kam se také pokusila doplout.
Po dobu 333 let, kdy si Vasa pohodlně hověla 32 m hluboko v stockholmském přístavu, jí chránily specifické podmínky baltského moře, především nižší salinita zdejších vod a také bordel, který Stockholmané házeli do moře, jak bylo uvedeno u stockholmské radnice. Rozklad bordelu sežral velkou část kyslíku, který byl přítomný ve vodě. Tyto podmínky nejsou ideální pro vývoj mlžovité potvůrky roztomile zvané šášeň vodní (Teredo navalis), která se stará o většinu starých dřevěných mořských vraků (tomuhle tvoru se dokonce podařilo být spolupachatelem dávných povodní v Nizozemsku, když jí poškozené hráze povolily, jak říká wiki). O skoro všechna bronzová děla se 30 let po potopení postarali potápěči, loď pak upadla v zapomnění a byla velice pomalu rozkládána za pomocí mikroorganismů. Želbohu, nejen jimi. Neúmyslně se o další velké poškození zasloužil pořádný makroorganismus-člověk. K velkému poškození vraku došlo již při zmíněném vyzvedávání kanónů skrz horní palubu a v průběhu staletí ho pak několikrát trefila velká kotva anebo zasáhly balvany při rozšiřování stockholmského přístavu. Železné hřebíky úplně vyrezly a rozpustily se do okolního dřeva (bohužel držely většinu ozdob na lodi, což ztěžuje jejich lokalizaci při restauraci). Z železných součástí se zachovala pouze kotva a dělové koule.
Image
A já jim nevěřil, když říkali, že je nazdobená jak plavoucí katedrála...

Zajímavý bylo vyzvedávání lodi. Zpět do středu pozornosti uvedl Vasu archeolog Anders Franzén, který si jako první začal pohrávat s myšlenkou na možnost vyzvedávání zachovaných vraků v brakických vodách Baltu. Přesně ji lokalizoval a nakonec zorganizoval vyzvedávací akci. Potápěči Vasu podkopali v několika tunelech (byla to velmi nebezpečná v práce, v nulové viditelnosti s možností nenadálého kolapsu stěn) a provlékli jimi kable.
Po vyzvednutí byla loď odtažena na ostrov Beckholmen, na místo své dlouhodobé restaurace. Nad lodí byla postavena provizorní hala s možností prohlídek i při probíhající restauraci. V roce 1988 bylo dostavěno současné muzeum nad suchým dokem na sousedním ostrově Djurgården, kde se loď nachází do teď. Zvenku to vypadá, jakoby se tam schovávalo něco hodně radioaktivního, tak bych shrnul industriální styl budovy.
Image
Stockholmský vybuchlý reaktor. Pro znalce jistě nezůstane skryta zbylá nezastavěná část doku v popředí

Velice zajímavým byl i proces konzervace dřeva. Přímé sušení nepřipadalo v úvahu, takže jí 17 let stříkali polyethylenglykolem (PEG), který postupně nahradil vodu v buňkách dřeva. Poté to 9 let sušili, přičemž se ze dřeva vypařilo nějakých 500 tun vody. A dneska to dřevo má prý nějakých 50 tun PEG. Zdá se mi to trochu přitažený za vlasy, ale v muzeu psali, že na začátku bylo vytaženo nějakých 600 tun mokrého dubového dřeva. Takže sušením vzniknul více než 90% úbytek hmotnosti… Na závěr byl horkými pistolemi zataven PEG do dřeva, zřejmě pro zamezení pohybu vlhkosti směrem dovnitř a ven. Že to byl opodstatněný krok ukázal rok 2000, kdy bylo výjimečně deštivé počasí a muzeum navštívilo hodně lidí. Klimatizační systém muzea situaci nezvládl a nedokázal udržet stabilní vlhkost a teplotu, což mělo za následek vzlínání sloučenin železa a síry z vnitřku trupu zpět na povrch, což může nastartovat rozkladný proces dřeva. Na panelu dál taky psali, že to jejich sušení pomocí PEG, který byl recyklován znovu a znovu, zavinilo rozprostření problémového železa a síry po celém trupu, když předtím byli přítomni jen místně (železo se do dřeva dostalo ze zrezivělých železných částí a síra tam šla díky skládce na dně přístavu). Takže prý příště jinak.
Na lodi se našla velká část vybavení, dokonce i tři přeživší kanony a zabalené sady šesti plachet (Vasa jich měla 10). Měly sice konzistenci hrabanky z listnatého lesa, ale podařilo se jim je rozprostřít a poskládat. No holt, když nakradete horu zlata za několik století, tak pak máte čas zabývat se takovými věcmi. Trup lodi bohužel ukrýval i ostatky několika lidí a dvě z nich byly dokonce ženy. Podle wiki a jejich dobových záznamů se s lodí utopilo asi 30 lidí. Vybil se mi ale foťák, takže veškeré další texty si jen matně pamatuji. Myslím, že ty ženy byly sestry. A že jedna z mužských koster byla nalezena přiražená pod kanonem, pravděpodobně když se snažil pozavírat dekly od kanonů, aby jim tam ty hektolitry netekly...
To by tak bylo vše, co Vám napíšu o Švédsku. Příště budu pokračovat Finskem-poloostrov Hanko, ostrov Suomenlina s finským vojenským muzeem a Destroyovou ponorkou, kruhové město Hamina a opevnění Salpalajn v oblasti Virolahti.

Tuto novinku přečetlo 1671 lidí a poslali 15 komentářů. Poslat komentář

  Ochránci švédské neutrality Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/7/2016, 17:37 od jarl
Zprávy
Ochránci švédské neutrality

Image

Pobřežní obrněnce třidy Sverige


Švédsko představovalo v 17. století velmocí kontrolující kromě většiny Skandinávského poloostrova i Finsko a jižní pobřeží Baltického moře, přičemž jeho vládci zasahovali i do poměrů ve střední Evropě. Na přelomu 17. a 18. století však do tohoto prostoru začalo expandovat carské Rusko, které je postupně vytlačilo z většiny dobytých území a během napoleonských válek Švédové ztratili nejenom poslední državy v severním Německu, ale i Finsko, což však kompenzovalo získání Norska. Tehdy na trůn usedl francouzský maršál J. Bernadotte vládnoucí jako Karel XIV. Jan, jehož potomci třímají švédské královské žezlo dodnes.

Za panování dynastie Bernadotte se země držela stranou válečných konfliktů a vojenských aliancí, ale protože samotná politika neutrality nemohla odradit případného agresora, udržovali potomci vikingů silnou armádu a válečné námořnictvo. To v 17. století společně s dánským loďstvem kontrolovalo Baltické moře, jenomže porážka od ruské floty v bitvě u poloostrova Hanko předznamenala postupný úpadek, byť švédské námořní síly stále hrály v tomto prostoru významnou roli a v r. 1790 uštědřily Rusům drtivou porážku v bitvě u úžiny Ruotsinsalmi.

V šedesátých letech 19. století se na mořích a oceánech objevily první pancéřové lodě poháněné parním strojem a Švédové stáli před úkolem vybudovat flotu reflektující pokrok, který přinesla uplynulá desetiletí. Většina obyvatelstva se sice ještě počátkem 20. století živila zemědělstvím, ale bohatá ložiska kvalitní železné rudy (koncem 19. století jí Švédsko každoročně exportovalo 2 milióny tun), umožnila rozvoj těžebního a metalurgického průmyslu, a pojem švédská ocel dodnes sluje pověstí nejvyšší kvality. Hospodářské reformy v r. 1874 urychlil přechod na tzv. zlatý standard a s tím související rozšíření papírových peněz.

Image
Švédský obrněnec Oden

Podobně jako v ostatních zemích, byla i zdejší průmyslová revoluce spojena s negativními jevy, mezi nimiž dominovala nezaměstnanost a s ní spojená emigrace, jelikož přes Atlantik každoročně putovaly desetitisíce mladých lidí (jenom v r. 1882 odplulo 50 000 osob) doufajících, že v USA - podobně jako slavný inženýr John Ericsson -, najdou náležité uplatnění. To sice přinášelo zisky majitelům paroplavebních společností, ale mateřskou zemi takto jenom do konce 19. století opustil každý čtvrtý obyvatel! Přechod do století páry se však zdařil a početné tovární komíny a parní pily dokazovaly, že Švédsko se změnilo ve vyspělou zemi schopnou projektovat a stavět vlastní obrněné lodě. To přineslo nespornou výhodu, neboť zakázky pro zdejší loděnice přinášely nové pracovní příležitosti a část pořizovacích nákladů se do státní pokladny vrátila v podobě vybraných daní.

V r. 1874 se stal ministrem námořnictva Fredrik von Otter (1), jenž prosadil změnu švédské námořní doktríny; podle jeho představ neměla flota bránit jenom nejdůležitější body, ale celé pobřeží, což znamená, že se nepříteli musela postavit už na moři a znemožnit mu vylodění, přičemž nejpravděpodobnějším protivníkem zůstávalo ruské Baltické loďstvo, ale očekávalo se, že silnou flotu vybuduje i nedávno sjednocené Německo. Jelikož dosavadní malé monitory se k tomuto účelu nehodily, mohli majitelé loděnic počítat se zakázkami na větší jednotky. Podobně jako např. v Nizozemsku, usoudilo velení námořnictva, že pro tento účel budou nejlepší tzv. pobřežní obrněnce, které se díky slušnému pancéřování a silné výzbroji budou moci odvážit krátkodobého souboje se standardními pancéřovými jednotkami.

Image
Obrněnec Aran

Volba to byla logická, jelikož dlouhé a členité švédské pobřeží obklopené početnými ostrovy a protkané množstvím průplavů, mělkých zálivů, fjordů a šér (2), stavbu těchto plavidel ospravedlňovalo a navíc je díky nižším pořizovacím nákladům bylo možné stavět ve větším množství. Jenomže ambiciózní plán vybudovat během 15 let loďstvo složené z 8 obrněnců a 34 torpédovek neschválil v r. 1882 švédský parlament, riksdag, takže se admirálové museli uskrovnit a vrátit se k původním záměrům.

Už v r. 1878 zasedla expertní komise, která ze čtyř předložených projektů pobřežních obrněnců vybrala tzv. variantu „A“, jenomže třebaže za vítězný projekt „lobboval“ i král Oskar II., obstrukce riksdagu pozdržely realizaci, takže, když v polovině osmdesátých let konečně podepsali kontrakt na stavbu první jednotky, musel inženýr W. Svensson původní variantu přepracovat (3), aby odpovídala soudobým požadavkům. Tři lodě třídy SVEA označované jako obrněnce 1. třídy (4) se staly prvními exempláři této lodní kategorie ve zdejším loďstvu, a jelikož stavba jejich zdokonalených následovníků plynule pokračovala, mohli se Švédové v r. 1907 pyšnit tuctem pobřežních obrněnců o výtlaku 2930 až 4273 tun a pancéřovým křižníkem FYLGIA určeným k průzkumu a podpoře torpédoborců, což jim v žebříčku námořních mocností zajistilo pozici v první desítce! Švédské obrněnce byly projektovány takovým způsobem, aby zdolaly pancéřový křižník a zároveň byly schopné uniknout standardní bitevní lodí, takže nesly silnou výzbroj a dosahovaly v této kategorii nezvyklé rychlosti, což bylo vykoupeno horším pancéřováním.

Image
Prospekt loděnice AB Götaverken

Přesto nebyli švédští admirálové spokojeni. Pravda, ruské loďstvo bylo po porážce v bitvě u Cušimy značně oslabeno, ale po návratu přeživších a internovaných lodí (5) na Balt představovala carská flota stále silného soupeře tím spíše, že Petrohrad oznámil úmysl zahájit výstavbu nových kapitálních jednotek. Nezahálelo ani Německo, které systematicky budovalo silné loďstvo, a když v Oslu zesílily snahy zpřetrhat svazky se Švédskem (6), zdálo se, že mezi severskými národy dojde k bratrovražedné válce. Osm švédským obrněnců, doprovázených torpédovými plavidly, opustilo počátkem r. 1905 Baltské moře a přesunulo se severně od Göteborgu, přičemž kontradmirál W. Dyrssen dostal rozkaz v případě zahájení nepřátelství zničit norskou flotu a nebo ji zablokovat na základně. Švédské lodě narušovaly norské teritoriální vody a mezi námořníky se rozšířila fáma, že torpédoborec MODE v noci vnikl do Oslofjordu a zanechal zde záchranný pás se svým jménem.

Naštěstí zaúřadovali diplomaté a Norsko se oddělilo pokojnou cestou, ale tímto aktem přibyl Stockholmu další potenciální soupeř a námořní generální štáb musel řešit otázku, jak za této situace zajistit obranu pobřeží dlouhého 4116 námořních mil bez pomoci norského loďstva. A jako by toho nebylo málo, v r. 1907 vstoupila do služby britská bitevní loď DREADNOUGHT překonávající palebnou silou všechny předchůdce, a jelikož bylo pravděpodobné, že ke stavbě podobných jednotek přikročí i ostatní mocnosti, bylo zřejmé, že stávající švédské obrněnce rychle zastarají a bude nutné založit silnější jednotky, tím spíše, že letité exempláře třídy SVEA už mohly plnit pouze pomocné úkoly.

Image
Admirál Dyrssen

Zatímco mnoho slabších států se v tomto období vydalo cestou pořizování nákladných dreadnoughtů (7), Švédové se rozhodli nadále rozvíjet pobřežní obrněnce. Na podzim 1906 zveřejnili parametry nových jednotek, které měly dosahovat vyšší rychlosti než jejich předchůdci, vyžadovala se lepší pancéřová ochrana a ráže děl srovnatelná s moderními bitevními loděmi. Komise vybírala z 10 studií a nakonec doporučila tzv. variantu „F“, kterou představovala jednotka o výtlaku cca 7500 tun vyzbrojená 4 těžkými děly a dosahující rychlosti 20 uzlů, což by o dekádu dříve odpovídalo menší bitevní lodi.

Jenomže roky plynuly, Rusové a Němci pilně budovali moderní dreadnoughty, zatímco švédské válečné námořnictvo na nové akvizice čekalo marně. Kvalitativní skok se samozřejmě odrazil ve zvýšených nákladech, neboť cenu nového obrněnce předběžně vyčíslili na 11 686 000 korun, což bylo přibližně o 4 milióny více, než stál v r. 1907 dostavěný OSCAR II. Přibližně třetinu této částky uvolnil riksdag teprve v r. 1911 a konzervativní Lindmanova vláda pověřila velení námořnictva jednáním s koncernem Bofors o vývoji těžkých děl, jenomže t. r. vyhrála volby levice a nová vláda vedená K. Staaffem si jako prioritu vytkla omezení výdajů na zbrojení a rozhodnutí svých předchůdců revidovala.

To vyvolalo rozhořčení části veřejnosti a znepokojení vyjádřil i král Gustav V., jenomže Staaffovi liberálové trvali na svém a ušetřené prostředky hodlali vynaložit na řešení sociálních problémů. Jenomže příznivci silné floty se nevzdali. Sven Hedin se chopil pera a v lednu 1912 napsal pamflet (8 ) varující národ před rozpínavým Ruskem a burcující k obraně vlasti, načež kněz M. Björkqist vyhlásil celonárodní sbírku, nad níž převzalo záštitu občanské sdružení Svenska Pansarbatföreningen, což můžeme volně přeložit jako Švédský spolek pro stavbu obrněnce, které v brzké bodě dosáhlo značné podpory. Ve výboru Spolku zasedly přední švédské osobnosti jako J. Richert či F. von Essen a celkový počet donátorů činil asi 125 000 osob, což vzhledem k počtu obyvatel bylo bezprecedentní číslo, byť i v jiných zemích působily podobné organizace (9). Celonárodní entuziasmus v krátké době vynesl sumu 17 miliónů korun, což v přepočtu odpovídalo 850 000 librám šterlinků, a bohatě stačilo na realizaci obrněnce, byť pořizovací náklady nakonec vzrostly na 13 450 000 korun.

Image
Představenstvo Svenska Pansarbatföreningen

Za této situace nezbylo Staaffově vládě jiné východisko, než stavbu odsouhlasit a 12. 12. 1912 založili v göteborgské loděnici AB Götaverken kýl jednotky pojmenované SVERIGE. Zastánci posilování floty se však s tímto dílčím úspěchem nespokojili. Nová námořní doktrína vycházející z učení britského teoretika sira J. Corbetta sice stále počítala s obranou pobřeží a vlastních námořních komunikací, ale švédské loďstvo mělo zároveň narušovat nepřátelské plavební trasy. Defenzivní úkoly měly ve spolupráci s torpédovými plavidly a ponorkami plnit obrněnce, kdežto lehké síly by podnikaly výpady proti protivníkovu obchodnímu loďstvu.

K tomu, kromě dalších moderních obrněnců, potřebovali rychlé torpédoborce a ponorky, tudíž Spolek lobboval za posílení loďstva a neváhal sáhnout i k nevybíravým metodám. Vše počátkem r. 1914 vyvrcholilo před královským palácem ve Stockholmu tzv. „Pochodem sedláků“, kdy 30 000 demonstrantů předložilo králi k podpisu petici požadující posílení ozbrojených sil, načež Staaff podal demisi. Nová Hammarskjöldova konzervativní vláda promptně uvolnila prostředky nejenom na realizaci několika torpédoborců, ale i obrněnců pojmenovaných na počest královského páru GUSTAV V a DROTTNING VICTORIA, které postavily loděnice Kockums Mekaniska Verkstad v Mölme a osvědčená AB Götaverken v Göteborgu.

Image
Švédská královna Viktorie

Konstruktéři vycházeli z projektu předchozího obrněnce OSCAR II, od nějž se však nové jednotky daly na první pohled rozpoznat podle počtu komínů (10). SVERIGE (11) dosahoval standardního výtlaku 6852 tun, plný činil 7663 tun a nejvyšší přípustný výtlak dosahoval 8100 tun. Maximální délka byla 119,72 tun, šířka 18,63 tun a největší ponor 6,75 m. Ve středolodí se vypínaly nástavby a nad palubou se tyčily 2 stěžně; trojnožkový s marsem v předolodí a jednoduchý s výložníkem v zadolodí (záhy jej nahradili trojnožkovým), a nápadné byly i 2 komíny vysoké 17 m, stejný počet motorových lodic usazených na palubě a můstkový komplex u paty předního stěžně.

Na přídi visely na řetězech dlouhých 240 m 2 kotvy o hmotnosti 4 tuny (další sloužila jako náhradní) a v případě potřeby mohli použít i 2 menší vážící 0,5 tuny. Lodě nesly i 4 reflektory a 8 veslových člunů plus ony výše zmíněné motorové lodíce. Elektrická síť dosahovala napětí 110 voltů a napájely jí 2 turbogenerátory o výkonu 100 kW, přičemž v záloze byly i 2 dieselové agregáty s výkonem 88 kW.

Image
Nárys a bokorys obrněnců Gustav V a Drottning Victoria

K dosažení optimálního tvaru trupu zhotovili 3 různé modely v měřítku 1:36, které testovali ve zkušebním bazénu společnosti Norddeutscher Lloyd v Brémách. Do ocelového trupu s mírně vyvýšeným předolodím vestavěli několik palub, a přepážky jej dělily na 8 vodotěsných sekcí. Výška trupu od kýlu k horní palubě činila ve středolodí 9,63 m, což znamená, že kvůli nízkým bokům sice docházelo při horším počasí k přelévání vody přes palubu, ale nautické vlastnosti byly uspokojivé a za bouře prokázaly velkou stabilitu a je zajímavé, že díky robustní konstrukci mohly sloužit i jako improvizované ledoborce. Uspokojivá byla i jejich manévrovatelnost a SVERIGE dokázal při zkušebních plavbách opsat v plné rychlosti kružnici o průměru 214,14 m. Všechny jednotky třídy SVERIGE dostaly standardní nátěr používaný ve švédském námořnictvu, což znamená, že dělové věže, stěžně, nástavby a nadvodní části trupu byly světle šedé, kdežto trup pod úrovní vodorysky natřeli na zeleno. Na přídi vyvedli švédský státní znak.

Jedním z úkolů konstruktérů bylo posílení pancéřování, které mělo být zhotovené z materiálů nejvyšší jakosti, pročež Bofors vyjednával o koupi licence od renomovaných oceláren, jimiž byli koncern Krupp a Carnegie Steel Company. Cementovaná ocel vyrobená podle německé receptury je označována jako Bofors-KC a každá jednotka jí nesla 1427 tun, což představovalo zhruba 20 % výtlaku. Hlavní pás dosahoval délky 51 m a chránil lodní boky v prostoru mezi věžemi primárního dělostřelectva, měl sílu 200 mm a jeho šířka dosahovala 2,2 m, z čehož bylo 1,25 m pod úrovní vodorysky. Zepředu a zezadu na něj navazovaly další segmenty o tloušťce 150, 102 a 60 mm, které na přídi a zádi ukončovaly 60mm přepážky. Jeho celková délka činila 112 m, což znamená, že pancíře na čáře ponoru kryly téměř celé lodní boky a jejich účinek zvyšoval podklad z teakového dřeva. Horní pás se táhl jenom ve středolodí a měl tloušťku 100 mm, zatímco přepážky byly silné 60 mm.

Image
Schéma pancéřové ochrany

Propracovaná byla i horizontální ochrana (12). Horní pancéřová paluba byla silná 25 mm a zespodu se přimykala k 50mm vrstvě z teakového dřeva, zatímco spodní paluba dosahovala na vodorovném segmentu maximální síly 31 mm, a zkosené části, napojující se 1 m pod úrovní vodorysky na boční pás, měly tloušťku 41 mm. Barbety pod věžemi s těžkými děly byly silné 150 mm, čela hlavních věží kryly 200mm pancíře, boky byly silné 100 mm, zadní části 120 mm, kdežto stropy a podlahy 50 mm. Zbývající věže dostaly pancíře silné od 60 do 150 mm a barbety dosahovaly tloušťky 100 mm. Stěny velitelské věže kryly 175mm pancíře, strop byl silný 80 mm a pancéřové dveře tvořily ocelové pláty o tloušťce 60 mm.

Pancéřová ochrana byla koncipována takovým způsobem, aby na střední a kratší distanci zajistila adekvátní ochranu proti projektilům ráže 280 mm a její účinnost zvyšovalo 16 uhelných jam vyplňujících prostory mezi zkoseným segmentem pancéřové paluby a lodními boky. Nezapomnělo se ani na přiměřenou ochranu trupu před výbuchy min a torpéd, takže obrněnce dostaly dvojité dno a systém přepážek a koferdamů je měl udržet na hladině při zaplavení 3 libovolných základních vodotěsných sekcí.

Image
Nabíjení děla ráže 283 mm na obrněnci Gustav V

Veškerou hlavňovou výzbroj dodal Bofors. Švédské obrněnce stavěné na přelomu 19. a 20. století nesly jako primární výzbroj dvojici děl ráže 210 mm, ale jednotky třídy SVERIGE dostaly 4 nově vyvinuté zbraně ráže 283 mm patřící mezi nejlepší soudobé lodní kanóny. Jejich hmotnost byla 44,1 tun a délka hlavně činila 45 ráží. Projektily tří různých typů vážily 305 kg, výmetné nálože 100 kg a kadence dosahovala 3 až 4 výstřelů za minutu. Úsťovou rychlost naměřili 870 m/s a dostřel při maximální 18stupňové elevaci dosahoval 19 600 m. Průraznost protipancéřových granátů proti Kruppově cementované oceli činila 350 mm na vzdálenost 6000 m, zatímco na 18 000 m poklesla na 155 mm.

Kanóny usadili do dvou elektricky ovládaných věží těžkých 353,7 tun, což jim zajišťovalo palebný odměr 300 stupňů a rychlost otáčení činila 4 stupně za sekundu. Pod každou věží se nalézaly magacíny obsahující 150 těžkých projektilů pro každou hlaveň, ze kterých granáty a výmetné nálože k palebným postům dopravovaly muniční výtahy.

V raném stádiu projektování navrhovali švédští experti, aby doplňkovou výzbroj tvořila 4 děla ráže 194 mm a 11 ráže 105 mm, ale nakonec došlo k sjednocení ráže sekundární artilerie na 152 mm (ve skutečnosti 152,4 mm), která měla sloužit hlavně k boji s lehkými křižníky, ale vzhledem k narůstání rozměrů torpédoborců, bylo je možné použít i k odrážení útoků plavidel této kategorie. Středorážních zbraní obrněnce nesly 8 kusů. Dvě namontovali do věže usazené v podélné ose mezi přední věží s těžkými děly a velitelským můstkem v tzv. superpozici a ostatní samostatně do šesti věží ve středolodí podél lodních boků. Hmotnost děl byla 7,75 tun a délka hlavně činila 50 ráží. Výmetné nálože vážily 15 kg, střely 45,4 kg a úsťová rychlost byla 850 m/s. Dostřel dosahoval při 15stupňůvé elevaci 13 716 m a kadence zbraní v dvojité věži byla 4 rány za minuty, kdežto u samostatně usazených děl 8 výstřelů za minutu!

Image
Torpédovna na obrněnci Oscar II

Terciální výzbroj byla primárně určena k ničení torpédových plavidel a odrážení vzdušných útoků a skládala se ze 4 lehkých děl kalibru 75 mm a dvojice protiletadlových kanónů stejné ráže. Délka hlavně byla 53 ráží a 65,5kg granáty měly dostřel 10 670 m. Nechyběla ani 2 desantní děla ráže 57 mm a k podpoře výsadku sloužily i 2 kulomety ráže 6,5 mm. Ladnou linii boků pod čarou ponoru narušovaly 2 vrhače torpéd o průměru 457 mm. Jednalo se o typ M/14 a vyráběl je závod v Karlskroně. Torpéda byla dlouhá 5,6 m, jejich hmotnost byla 768 kg a dostřel při rychlosti 36 uzlů dosahoval 3000 m, přičemž bojová hlavice obsahovala 100 kg TNT. Nutno podotknout, že torpédová výzbroj se na bitevních lodích ani pobřežních obrněncích neosvědčila a případná exploze (popisované jednotky převážely 12 torpéd) hrozila jejich zkázou.

Dělostřelecká výzbroj byla silná a boční salva složená ze 4 kanónů ráže 283 mm a 6 ráže 152 mm dosahovala hmotnosti 1447 kg, jenomže její potenciál zůstal nevyužit kvůli zastaralému systému řízení palby. Stanoviště dělostřeleckého důstojníka bylo v marsu na předním stěžni, odkud se získané údaje odesílaly pomocí hlásnic a telefonů do dělostřelecké centrály a k obsluhám děl. Bohužel dělostřelecký důstojník na marsu měl - kromě několika dalších přístrojů - k dispozici jenom dálkoměr systému Goertz s optickou základnou 2 m, což umožňovalo zaměření cíle na vzdálenost pouhých 7000 m a při boji na větší distanci mohl palbu korigovat toliko pozorováním dopadů vlastních granátů! Na můstku a v dělových věžích s těžkými děly byly Goertzovy dálkoměry se základnou 3 m, kdežto velitelé věží sekundárního dělostřelectva se museli spokojit s 2m přístroji.

Image
Salva z obrněnce Drottning Victoria

Technické nedostatky mohl částečně kompenzovat kvalitní výcvik a viceadmirál Dyrssen trval na důkladné přípravě dělostřeleckých důstojníků, zvláště poté, co zkušební střelby obrněnců třídy ARAN, nesoucích stejný systém řízení palby jako SVERIGE, konané v r. 1914 přinesly rozčarování. Náležitá průprava však zjednala nápravu a o rok později dosáhli dělostřelci na obrněncích ARAN a MANLIGHETEN vynikajících výsledků. Obě jednotky střílely při plavbě rychlosti 13 uzlů na terč pohybující se rychlostí 4-5 uzlů ve vzdálenosti 6000 m, a cíl zasáhlo 28, respektive 33 % granátů!

Námořní bitvy v první světové válce však prokázaly nárůst střetných vzdáleností a britské, německé a ruské lodě dokázaly vést přesnou palbu na vzdálenost přesahující 15 000 m. Proto Švédové záhy 3m Goertzův dálkoměr přemístili výše a na svoji vlajkovou loď nainstalovali i 4m dálkoměr téhož typu (13), čímž posunuli hranici mířené střelby na 12 000 m, a v r 1922 pro SVERIGE zakoupili osvědčené koincidenční britské dálkoměry Barr & Stroud s optickou základnou 6 m, zatímco sesterské lodě dostaly koncem dvacátých let přístroje Zeiss Disflamus.

Image
Těžká děla na obrněnci Gustav V v akci

Švédské obrněnce měly působit převážně na uzavřeném Baltickém moři, tudíž nepotřebovaly velký akční rádius, ale musely se rychle přemísťovat podél dlouhého švédského pobřeží a odpoutat se od silnějších protivníků. OSCAR II dosahoval na svoji dobu výtečné rychlosti přesahující 18 uzlů, ale v době dreadnoughtů ani tato hodnota nestačila a projektanti dostali za úkol rychlost nových obrněnců zvýšit. K tomu bylo nutné opustit tradiční hnací mechanismy a jednotky třídy SVERIGE osadit ve zdejším loďstvu dosud téměř nepoužívanými parními turbínami. Na vývoj vlastních turbín nezbýval čas, takže se museli poohlédnou v zahraničí. V úvahu připadali 3 výrobci; britský Parsons, a jeho američtí konkurenti Westinghouse a Curtis. Nakonec pro SVERIGE vybrali Curtis, ale ostatní jednotky dostaly turbíny systému Westinghouse.

Image
Obrněnec Sverige v původní podobě

Většinou je po zakoupení licence dodali domácí výrobci a je zajímavé, že zatímco SVERIGE poháněly čtyři turbíny, na GUSTAV V a DROTTNING VICTORIA osadily pouze dvě. Curtisovy agregáty dosahovaly nominálního výkonu 20 000 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí rychlosti 22,5 uzlů, zatímco turbíny Westinghouse měly nominální výkon 22 000 koní, díky čemuž rychlost přesáhla 23 uzlů (14). Jejich výkon se převáděl na 2, respektive 4 trojlisté lodní vrtule. Páru vyrábělo 12 kotlů typu Yarrow, opatřených kromě klasických topenišť i dvojicí hořáků, o celkové výhřevné ploše 3900 m čtverečných, přičemž pracovní tlak činil 18 atmosfér. Zásobu paliva na SVERIGE tvořilo 676 tun uhlí a 100 tun mazutu, což při plavbě ekonomickou 14uzlovou rychlostí zajistilo nezávislost plavby 2720 námořních mil (při maximální rychlosti 910 mil), zatímco zásobníky na sesterských jednotkách pojaly 661 tun uhlí a 100 tun mazutu, což přesto vedlo při hospodárné rychlosti ke zvětšení doplavby na 3280 mil.

Posádku původně tvořilo 442 (?) osob a vlajkový SVERIGE disponoval i prostorami k ubytování admirála a jeho štábu. O posádky bylo dobře postaráno. Lednice umožňovaly dlouhodobě přechovávat čerstvé potraviny a námořníci mohli využívat i takové výdobytky moderní techniky jako např. ventilaci, sprchy či elektrické pekárny, a ve volném čase navštěvovat lodní knihovnu, ba i kino. Úroveň výcviku byla dobrá, pravidelně se konaly námořní manévry a dělostřelci poměřovali své dovednosti v soutěži o Královský pohár.

Image
Posádka Sverige

Švédští lodní stavitelé pokládali obrněnce třídy SVERIGE za ideální konstrukcí pro zdejší flotu, s čímž lze do značné míry souhlasit. Švédská marína získala trojici silně vyzbrojených, obstojně pancéřovaných a zároveň rychlých jednotek, které mohly zničit pancéřový křižník plavící se pod vlajkou každého potenciálního protivníka a jako celek se mohly postavit i tehdejším dreadnoughtům. Kromě toho mohly ostřelovat nepřátelské pobřeží a zajišťovat výpady lehčích jednotek. V kategorii pobřežních obrněnců neměly konkurenci, jelikož v tomto období vstoupily do služby toliko dánský NIELS JUEL postrádající těžké dělostřelectvo a nizozemský DE ZEVEN PROVINCIËN o výtlaku přesahujícím 6000 tun, rychlosti 16 uzlů a vyzbrojený dvojicí kanónů ráže 280 mm.

Na druhou stranu od založení kýlu první jednotky do dokončení sesterských plavidel uběhlo deset roků, a počátkem dvacátých let už mořím a oceánům vládly superdreadnoughty s děly ráže 343 až 406 mm, na něž byly švédské obrněnce slabé. Přesto představovaly pancéřové jádro zdejší floty po celé meziválečné období a staly se symbolem odhodlání země bránit svoji nezávislost.

Image
Dělová věž na obrněnci Sverige

Za pozornost stojí ještě jeden fakt. Zatímco jiné menší státy provozovaly mohutné dreadnoughty, na nichž však většinou byla domácí výroby pouze vlajka na vrcholu stěžně, Švédové dokázali zkonstruovat a postavit vlastní jednotky, jež se proto staly předmětem celonárodní hrdosti. Je třeba zdůraznit, že domácí provenience byla nejenom výzbroj a většina pancířů a pohonných soustav, ale i kupř. pomocné mechanismy, čerpadla a elektrická zařízení, což dokládá vyspělost zdejšího průmyslu. O tom ostatně svědčí i úspěchy jakých dosáhly podniky zásobující civilní sektor a firmy jako Elektrolux či Svenska kullagerfabriken se staly mezinárodně známými pojmy.

Tuto novinku přečetlo 2958 lidí a poslali 23 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: iberskaSunka.cz
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 171

 Online nyní:
 Hostů: 5
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 78
Příspěvků: 19482
Google návštěvníků: 5713965
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 5 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 5 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 78 uživatelů dne 3/6/2017, 16:33


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Srpen 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
Dnes nemá nikdo narozeniny
Žádný uživatel nebude mít narozeniny nasledujících 7 dní
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 106 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 1 registrovaný, 0 skrytých a 105 Anonymních , 20 Z toho za poslední hodinu.
Martas2411 v 20/8/2017, 11:44
QVAK v 18/8/2017, 19:18
jarl v 18/8/2017, 16:39
Zemakt v 16/8/2017, 17:34
moskevskaja v 10/8/2017, 06:27





Board Security

46074 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.8281s ][ Queries: 49 (0.1215s) ][ Debug on ]