Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1596
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Sovietske trestné jednotky
od jergus v 15/10/2017, 23:20

 Zaujímavosti
od Střelec v 10/10/2017, 13:41

 Žáby se vrací
od Martas2411 v 8/10/2017, 20:13

 Lehké opevnění v boji
od Martas2411 v 8/10/2017, 17:33

 KNIHY
od Střelec v 25/9/2017, 19:15


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
174
jergus

19513

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 134
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  3,7 cm KPÚV vz. 37 1/35 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 18/6/2016, 19:20 od Střelec
Zprávy 3,7 cm KPÚV vz. 37 1!35

Na jaře se na trhu objevila plastiková stavebnice slavného škodováckého protitankového kanónu vz. 37. Zbraň byla konstruovaná pro jako náhrada za starší KPÚV vz. 34, ale pro náboj s vyšším výkonem. Na požadavek MNO byla zbraň nakonec upravena tak, aby mohla fungovat s obojí municí. Došlo i na pokusy s konstrukcí pancéřovaného pásového přepravníku pro tuto zbraň. V roce 1938 měla naše armáda těchto kanónů kolem sedmi stovek a k tomu ještě přes tři stovky staršího typu vz. 34. Po okupaci tuto kvalitní zbraň samozřejmě převzali s náramným potěšením Němci. Do současnosti se u nás nedochoval žádný kus této zbraně.

Plastikovou stavebnici v měřítku 1/35 pustila na trh nová odnož známé firmy Special Hobby - Special Armor. Stavebnice zachycuje pěchotní provedení této zbraně s loukoťovými koly. Dělení rámečků naznačuje, že časem bude následovat jezdecká či ‘‘motorizovaná‘‘ verze na plných plechových kolech s pneumatikami.
Vlastní stavba je v zásadě nezáludná, pro začátek je ale třeba vytmelit a přebrousit propadliny na vnitřní straně štítu a naznačit rytím rovinu dělení na vnitřní straně dvířek, kryjících štěrbinu pro optiku. Stavebnice umožňuje sestavení modelu buďto v přepravní konfiguraci se složenou lafetou, nebo v palebné konfiguraci. Stavět lze bez problémů podle návodu. Díly stavebnice jsou relativně drobné a subtilní, návod je třeba konfrontovat s obrázky či fotografiemi oblastí kolem závěru kanónu. Na některých dílech bude nutno zabrousit stopu po dělení forem, barvit musíme až jednotlivé podsestavy - lafetu, hlaveň s kolébkou, štít, kola. Finální sestavení provedeme po natření uvedených podsestav. Nehorší operací bude osazení štítu, se kterým se musíme trefit na čela čtyř subtilních nosníků.
Kamufláže nabízí návod tři – československou z roku 1938, ex-československou z Polského tažení (1939) a panzergrau ze Sudet – rovněž 1939. Československé kamufláže byly tříbarevné (okr. Hnědá, zelená). Dost děsivě působí jásavá, téměř tyrkysová zelená, ale to se dá potlačit patinou. Stavebnice by snesla nějaké doplňky, případně figury obsluhy. Model je sestavitelný snadno, je ale třeba hlídat drobné díly, aby nezmizely beze stopy.

Hotový model je připomínkou časů, kdy jsme měli bojeschopnou armádu, odhodlání k obraně a výkonný průmysl.

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 1627 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  7,5 cm horský kanón Škoda vz. 15 1/35 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 18/6/2016, 19:17 od Střelec
Zprávy 7,5 cm horský kanón Škoda vz. 15 1/35

Na jaře se na trhu objevila plastiková stavebnice slavného škodováckého horského kanónu vz. 15. Zbraň původně konstruovaná pro c. a k. horské jednotky byla ve své době kvalitní konstrukcí, se po skončení první světové války octla ve výzbroji mnoha států a řady bojujících stran v konfliktech první poloviny 20. století. Kanón po první světové válce tvořil významnou část výzbroje československé prvorepublikové armády, výzbroj řady nástupnických států po zániku monarchie a samozřejmě i nepřátel monarchie a jejich spojenců. Byl oblíbeným vývozním artiklem jak Škodovky, tak jejích někdejších maďarských poboček. Na začátku války se zbraní v okupovaných státech zmocnilo Německo a paradoxně tak tuto zbraň pod různými názvy zavedlo do své výzbroje již podruhé. Poprvé to bylo v průběhu první světové války, kdy odpovědní němečtí činitelé došli k závěru, že u Kruppa v tomhle oboru nic lepšího nevymyslí a nakupovali raději škodováckou kvalitu. Patrně poslední vyřadili tuhle zbraň z výzbroje Italové – někdy koncem 50. let. Je smutným paradoxem, že u nás se nedochoval žádný kus téhle legendy.

Plastikovou stavebnici v měřítku 1/35 pustila na trh nová odnož známé firmy Special Hobby - Special Armor.
Členitý model má relativně málo součástek a velmi dobře se staví, i s barvením se dá zvládnout za dva večery. V krabici najdeme dva rámečky s díly v počtu nenáročné dvaasedmdesátiny a barevný návod.
Stavba je relativně jednoduchá, ale má pár záludností. První: Nevyplatí se předem barvit jednotlivé díly, ale až celé podsestavy v průběhu stavby, Zjistil jsem, že lafeta se dá štětcem natřít zevnitř i slepená do základního tvar. Druhou záludností je nutnost přehodit některé operace v návodu. V první řadě se vyplatí nejprve zcela zkompletovat a natřít hlaveň spolu s náměrovým hřebenem a nečekat s detaily až na krok 6 a 7. Osu číslo 10 je třeba vložit mezi stěny lafety již v kroku 3, protože v kroku 6, jak nám to předkládá návod, ji bez poškození lafety na místo nedostaneme. Na krok 3 navážeme rovnou krokem 5, ve kterém se přeplátují rozpěry lafety a nalepí rydlo. Pak vnitřek lafety nabarvíme a po zaschnutí teprve provedeme krok 4 – vložení hlavňové sestavy do lafety. Vyžaduje to značnou dávku opatrnosti a důvěru v pružnost bočnic. Pokud jsme neudrželi geometrii lafety, pak sestavu hlavně na místo bez poškození nedostaneme. V dalších krocích vystrojíme a natřeme lafetu z vnějšku, zkompletujeme a natřeme štít. Opěry štítu č. 39 a 40 bude patrně lepší nejprve nalepit na štít. Já je lepil na lafetu a pak se trefit se štítem na úchyty byl poněkud opruz. Po dokončení lafety a nalepení štítu natřeme a nalepíme kola a po zaschnutí můžeme model napatinovat, případně ho umístit do vhodné diorámy.
Z hlediska techniky stavby je model téměř bezproblémový – trocha broušení je jen na spoji hlavně a na kolech, kde je znát stopa po dělení forem. Výběr kamufláží nabízí tři odstíny khaki (čs, c. a k., italskoý) a 2x wehrmacht – jednou panzergrau a jednou zimní bílou. Model by rozhodně snesl nějaké doplňky – muniční štít, bedny se střelivem, imitaci munice. Nepochybuji ale o tom, že vše potřebné se brzy objeví na trhu.

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 1318 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

  Singapur Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 16/6/2016, 23:00 od Kruan
Zprávy Fort Siloso, okupace Singapuru a tak dále
(zápisky z cest)

Singapur je malý městský ostrovní stát v jihovýchodní Asii. Sice malý rozlohou, ale velký svým významem. Patří mezi nejvyspělejší světové ekonomiky, kvalita života je často hodnocena jako nejvyšší na světě a v této malé republice vládne všudypřítomná čistota a pověstný pořádek. Přerod pralesa a mangrovových bažin v ultramoderní stát probíhal po velice zajímavé trajektorii.

Image


Moderní dějiny Singapuru se prolínají s koloniální epochou. V letech 1819-1824 se toto ostrovně pralesní bažinaté území stalo britskou kolonií a Východoindická společnost zde začala budovat přístav a obchodní stanici. Jeho význam rostl s pokračující výrobou gumy v dnešní Malajsii, rostoucím obchodem s Čínou a také tím, že přístav byl prohlášen za svobodný, na rozdíl od např. Manily nebo Jakarty, kde se platila cla a vysoké poplatky. Jeho význam dále značně posílilo otevření Suezkého průplavu v roce 1869. Populace násobně rostla se všemi pozitivy i negativy. Na ostrov přicházely za obchodem a příležitostí lidé různých původů z různých koutů světa (zejména číňané, indové, arméni, židé, evropané, američané, japonci, arabové). Rostl i strategický význam, ostrov a lidé na něm žijící bohatli. Vzhledem ke strategickému významu ostrov a přístav bylo nutné chránit a v polovině 19. století začaly růst první fortifikace, zejména na výhodně položeném ostrově Sentosa, který chrání přístup do singapurského přístavu v zátoce Keppel. Na tomto poměrně dlouhém ostrově postupně vznikaly fortifikace Fort Siloso, Fort Serapong, Fort Connaught a baterie na pahorku Mount Imbiah.

Pohled z Fort Siloso na přístav:

Image


První Světová válka se Singapuru prakticky nedotkla ale po ukončení války britská vláda rozhodla o významném posílení obrany ostrova. Japonci se však posléze ukázali jako zdatnější protivník a události okolo pádu Singapuru a jeho kapitulace 15. února 1942 jsou všeobecně známé. Proto se raději zaměřím na to, jak v Singapuru vypadal život po 15.2.

Vzhledem k masivnímu stavebnímu rozvoji se z fortifikací mnoho nezachovalo, z ostrova Sentosa se stal rozlehlý zábavní park, ale na jeho severozápadním cípu leží rekonstruovaný Fort Siloso. Katakomby a kasárna jsou rekonstruovány přibližně do stavu roku 1942, kdy baterie 6-ti palcových děl pálila salvy na japonské transportní lodě a sklad pohonných hmot.

Image


Po kapitulaci následovalo období japonské okupace a ve Fort Siloso je tomuto tématu vyčleněna zajímavá expozice. Japonci přejmenovali Singapur na „Světlo Jihu“ (Syonan-to) a celkově svůj přístup členili podle etnického složení obyvatel Singapuru. Rok 1942 byl přejmenovám na 2602 podle japonského kalendáře.

Image


Nemocnice byly otevřeny 1. března a obyvatelstvo bylo vyzýváno k aktivnímu boji proti moskytům, k dodržování čistoty (okupanti se obávali epidemie cholery, navíc jsou japonci čistotní od přírody). A 6. března 1942 byly zahájeny plošné vakcinace proti tropickým nemocem.

Původní místní obyvatelstvo bylo hlídáno různými metodami, ale zároveň byla tendence je zbytečně neprovokovat a získávat na svoji stranu. Byli aktivně vyhledáváni kolaboranti, kteří získávali různé výhody. Obytné zóny byly rozděleny do jednotlivých obvodů a každý obvod měl na starost něco jako za Husáka u nás domovní nebo uliční důvěrník. Ten měl na starosti až 30 domovních jednotek. Měl hodnost jedné hvězdičky. Důvěrník obvodu měl hvězdičky dvě. Tento systém měl název Sidang. Sidang též vydával různá doporučení, která se týkala např. cestování nebo umístěnek studentů do zaměstnání. A nad vším měla dohled tajná policie Kempei-tai. Školy byly otevřeny v dubnu 1942 a byly spravovány okupačním orgánem s honosným názvem „Kancelář veřejného blahobytu“.

Na školách byla zavedena povinná výuka japonštiny, děti se učily zpívat zvláštní japonské hrdinské a oslavné písničky. Celkově školství plně přejalo japonskou metodiku výuky.

A vždy na výročí kapitulace a významných japonských svátků se pořádaly slavnostní průvody, kde se provolávala hesla jako: „Za budování zóny společného rozkvětu a nikdy jinak!“ Samozřejmě kdo neslavil s okupační správou, slavil proti nim se všemi důsledky. Hlavní svátek byl Tencho-Setsu (narozeniny císaře) a vycházel na 29.duben. Ze všech oken musely povinně-dobrovolně vlát japonské vlajky a kdo nevyvěsil, měl co vysvětlovat uličnímu důvěrníkovi, případně až Kempei-tai.

Základní potraviny, v případě „Světla Jihu se jednalo o rýži byly vydávány přídělovým systémem. Byly vydány tzv. Rýžové kartičky“, které umožňovaly odběr osmi katisů (4,8kg) rýže na hlavu, děti polovic. V roce 2604 (1944) se však jednalo o dávku pouhých 6 katisů.

Poměrně rychle byl také obnoven poštovní a telefonní styk. Pro potřeby pošty byly vytištěny známky s motivy na téma „Budování společné zóny prosperity“. A proslýchaly se zprávy o budování velké železnice Tokio – Světlo Jihu.

Rychle také byla nahrazena původní měna. Byly vydány nové bankovky s budovatelskými motivy – zobrazovaly plantáže banánovníků nebo kolektivní pěstování kokosových palem. Kvalita bankovek byla špatná, v oběhu moc dlouho nevydržely a navíc se daly jednoduše padělat, v čemž excelovali zvláště šikovní číňané. Tak jako tak se brzy dostavila všudypřítomná inflace. Té se okupační správa snažila čelit organizovaným hazardem, různými loteriemi a totálně neúspěšnými marketingovými kampaněmi na vkladní knížky.

Byla vytvořena organizace s názvem „Modrý kříž“, která se zabývala organizací pomoci obyvatelstvu s následky probíhající války. Aktivitu začala hned po kapitulaci, kdy členové odklízeli mrtvá těla. Také pomáhali s hašením požárů a později s distribucí potravin a zdravotní pomocí.

Image


Mocná Kempei-tai se prakticky nijak neodlišovala od ostatních tajných složek v jiných divných zemích, používala stejné metody infiltrací, získávání informací, bezdůvodných zatčení a nátlaků na rodinné příslušníky atd. Obyvatelstvo rychle pochopilo, jak se zachovat a urychleně ničilo to, co jim doma zůstalo jako relikt britské koloniální správy. Byly ničeny gramofonové desky, skautské uniformy nebo knihy. Kempei-tai se zejména snažila na svou stranu získat lidi s alespoň minimálním vlivem.

Celkově se Japonci snažili s původní populací nějak vyjít, hlavně však šlo o to držet populaci nějak zaměstnanou, aby nikdo neměl čas a pomyšlení na nějaké revolty. Avšak se zhoršující se pozicí na bojištích v Pacifiku byly od prosince 1944 zavedeny změny, které zakazovaly mužům pracovat na pozicích, které mohou zastat ženy. Jednalo se o číšníky, krejčí, prodavače a podobné profese. Muži se měli podílet na válečném úsilí. V lednu 1944 bylo provedeno sčítání pracovních sil a kdo neměl zaměstnání byl odeslán do zaměstnání, zejména na stavbu Barmsko-Siamské železnice.

Toto se týkalo místního obyvatelstva, ale v Singapuru žily další národnosti:

Indická menšina včetně zajatců byla různě motivována ke spolupráci s Japonskem, zejména ke vstupu do sil Subash Chandra Bose s cílem osvobození Indie od Britů.

Postavení evropanů ze zemí okupovaných Německem bylo různé, celkově převládala ignorace. Evropané z nepřátelských zemí byli převážně internováni. O osudech židovské populace jsem nic nenašel, předpokládám, že je Japonci nerozlišovali od ostatních a asi rozhodovala barva pasu.

Nejtvrději dopadla japonská správa na číňany, zejména jako trest za podporu Čínských armád v bojích proti Japonsku. Zdaleka se nejednalo o zanedbatelnou pomoc, Singapurští a Malajští číňané podpořili nezanedbatelnou sumou USD 50 milionů v předválečné hodnotě. Tuto sumu po dobytí Singapuru a Malajsie japonští okupanti chtěli po číňanech vyplatit jako kompenzaci. Na singapurské číňany vyšlo USD 10 milionů. Je nutné ovšem dodat, že číňané ovládali singapurské podsvětí již asi 100 let před japonskou okupací.

Kempei-tai také spustila operaci „Vyčištění“. Jednalo se o hromadná odvečení na nucené práce nebo popravy číňanů. Nezachovaly se přesné záznamy, Kempei-tai uváděla 6.000 popravených, ale odhady hovoří i o 20.000 mrtvých.

Z konce války Singapur v porovnání s ostatními oblastmi vyšel relativně nepoškozen. Věci však již nemohly být jako před válkou, britská správa svojí prohrou s Japonskem obdržela reputační K.O. i přes japonskou kapitulaci:

Image


Singapur spěl ke své samostatnosti. Na této cestě obyvatele čekala ještě agrese komunistů, kteří se pokoušeli dostat Singapur pod svoji správu již krátce po ukončení bojů II. sv. Války. Nejprve po dobrém formou různých agitací, a posléze po zlém v podobě trestných výprav ozbrojených tlup z oblastí severu Malajského poloostrova. Obyvatelé Singapuru se však ubránili za cenu 8.000 mrtvých a raněných. I proto je dnes Singapur velice úspěšná, vyspělá a bohatá země, která se nezařadila do bloku chudobinských zemí JV Asie, kde se myšlenka společného vlastnictví všeho možného i nemožného uchytila.

Image


Ještě si dovolím pár poznámek k dnešní singapurské armádě a zde si dovolím plně citovat českou Wikipedii:

„Singapur má armádu čítající přes 50 000 vojáků. Náklady na ozbrojené síly činí 3,7 % státního rozpočtu a v přepočtu na hlavu jsou 4. nejvyšší na světě. Singapur investuje do zbrojení více než jeho mnohem lidnatější sousedé Malajsie a Indonésie. Když se Singapur v roce 1965 oddělil od Malajsie, požádal o spolupráci Izrael, se kterým sdílel v té době podobnou situaci jako neuznaný stát obklopený státy s převážně muslimským obyvatelstvem. Izrael Singapuru poskytl vojenskou pomoc. Vzhledem ke své relativně malé rozloze spoléhá ve své bezpečnostní koncepci především na odstrašení a případný preventivní úder na území protivníka s cílem vyhnout se boji přímo v Singapuru, kde by byly možnosti obrany velmi omezené“


A na závěr..místní pořádek, tresty a megatresty

Zákony jsou tvrdé, pokuty za přestupky vysoké a Singapur je jedna ze zemí, kde zákony umožňují tělesné tresty (výprask bambusovou holí na holou).

Image


Sice pro tento trest existuje mnoho logických pravidel – trest je omezen věkem, zdravotní způsobilostí, netrestají se těhotné ženy atd. Ale nic například nezabránilo tomu, aby mladý německý sprejer, který chtěl okrášlit vagóny metra v depu svými výtvory nevyfasoval u soudu trest sedmi ran bambuskou.

Image


Po protestech německé vlády dostal slevu o jednu ránu. Navíc – trestanec má právo výběru, místo jedné rány může strávit dalších 6 měsíců za mřížemi.

Image

Mě se ovšem nejvíc líbí pokuta S $ 150,-- za nespláchnutí veřejného záchodu.

A také se mi líbí místní udržované trávníky:

Image


Tak zatím,

Kruan

Tuto novinku přečetlo 3010 lidí a poslali 16 komentářů. Poslat komentář

  Minnesotský hladovějící experiment Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 3/5/2016, 21:36 od jarl
Zprávy
36 vyzáblých mužů

aneb

Minnesotský hladovějící experiment

Image

Pokusy na lidech jsou neodmyslitelně spjaty s nacismem a dr. Josef Mengele patří mezi nejznámější válečné zločince. Proto mnohé čtenáře překvapí, že i v USA proběhl během druhé světové války experiment, jehož výsledkem byli podvyživení lidé nápadně připomínající zbědované vězně z koncentračních táborů, byť jeho cílem nebylo týrání účastníků, ale naopak snaha pomoci hladovějícím v Evropě a na Dálném východě. V té době už Spojenci věděli jakým nelidským podmínkám jsou vystaveni vězni v koncentračních táborech a váleční zajatci (rudoarmějci v Německu a ostatní v držení Japonců), přičemž fotografie zničených sovětských měst nenechávaly nikoho na pochybách, jakému utrpení čelí civilisté v SSSR.

Očekávalo se, že osvobozenou Evropou (o Asii nemluvě) se po válce budou protloukat miliony vyhladovělých uprchlíků, o něž se bude muset postarat okupační správa. Varováním byla tzv. „tuřínová zima“, kdy v Německu sužovaném dohodovou blokádou zemřelo v zimních měsících 1916-17 možná až 700 000 osob na následky podvýživy a chladu. Aby se předešlo opakování této tragedie, dostala laboratoř fyziologické hygieny na Minnesotské univerzitě zadání provést studii, jež by po dobu jednoho roku zkoumala následky dlouhodobého hladovění na lidský organismus a psychiku. Samozřejmě se nejednalo o čistý altruismus a svoji roli sehrál i politický kalkul, že pomoc hladovějícím získá USA sympatie veřejnosti v osvobozených zemích.

Image
Ancel Keys

Iniciátorem tzv. Minnesotského hladovějícího experimentu byl odborník na výživu dr. Ancel Benjamin Keys, ale podílel se na něm např. i československý emigrant Josef Brožek. Účastníci této z dnešního pohledu amorální studie se vesměs rekrutovali z lidí, kteří z morálních či náboženských důvodů odmítali sloužit se zbraní v ruce, ale z v zájmu humanity byli ochotni podstoupit test, jenž měl pomoci trpícím na druhém břehu Atlantiku. K tomu bylo zapotřebí, aby u „pokusných subjektů“ došlo ke snížení tělesné hmotnosti o 25 %! Počátkem r. 1944 začali Keysovi lidé rozesílat po Spojených státech propagační materiály, na jejichž titulní straně byly malé děti s prázdnými talíři a patetickým heslem, jenž mělo zapůsobit na kandidáty se správnými fyzickými i mentálními předpoklady, a přimět je k účasti na plánovaném testu.

Třebaže za účast v Minnesotském experimentu nevypláceli žádnou mzdu a zájemci byli varováni před možnými zdravotními riziky, přihlásily se stovky kandidátů, z nichž vybrali 36 mužů (vesměs bělochů) ve věku mezi 22 a 33 lety, přičemž se většinou jednalo o členy přísných náboženských komunit jako mennonité či kvakeři. Dobrovolníci odcestovali do Minnesoty a od listopadu 1944 do prosince 1945 žili na stadionu v areálu tamější university. Na začátku pokusu prošli 3měsíční kůrou, jejímž cílem bylo upravit jejich tělesnou váhu k tabulkovému ideálu, a absolvovali sérií vyšetření, při nichž jim změřili kupř. velikost srdce, množství tuku, ostrost zraku a sluchu či kvalitu spermií, a teprve poté přešel experiment do fáze hubnutí trvající šest měsíců.

Image
Obálka náborové brožury pro kandidáty na účast v Minnesotském experimentu

Od 12. února 1945 sice dostávali jídlo dvakrát denně, ale dávky byly vypočítané pro každého účastníka, přičemž jejich nutriční hodnota odpovídala necelým 1600 kaloriím na hlavu. Strava byla vybrána takovým způsobem, aby organismu zajistila dostatek minerálů a vitamínů, ale nesměla obsahovat maso, neboť se předpokládalo, že jeho konzumace představuje luxus, jenž si propuštění vězni a utečenci bez střechy nad hlavou nemohou dovolit. Proto se jejich „menu“ (s výjimkou mléka) skládalo výhradně z potravin rostlinného původu a účastnící experimentu mívali na stole pochutiny jako tuřín, řepa, brambory, různé druhy ředkve, fazole, tmavý chléb a těstoviny, o nichž se naopak očekávalo, že budou k dispozici i ve válkou postižených oblastech. Příděly vody omezené nebyly a účastníci si mohli podle libosti dopřávat i kávu a žvýkačky.

Jelikož nacisté vnutili miliónům vězňů a nuceně odvedeným občanům porobených zemí heslo „Arbeit macht frei“, podstupovali účastníci Minnesotského experimentu - kromě hladovění - i tělesnou námahu, neboť přes den pracovali a každý týden museli ujít trasu měřící 22 mil (asi 35,4 km), takže není divu, že za těchto podmínek brzy připomínali oživlé kostlivce. S tím nevyhnutelně souvisel i očekávaný úbytek sil, otupělost, malátnost, podrážděnost a občasné mdloby, ale Keyse a jeho tým překvapily změny v chování účastníků experimentu. Ti přespávali na univerzitě, ale přes den se mohli volně pohybovat po městě, aby navazovali sociální kontakty se „svobodnými“ občany, ale polohladovění „správné Američany“ rychle proměnilo v asociály nejevící zájem o politiku, kulturu, ba ani o sex. Sam Legg (fotografie v záhlaví) např. tvrdil, že sice často chodil na americké veselohry, jenomže ztemnělý kinosál pro něj představoval úkryt před vnějším světem, a jejich komediální obsah nedokázal ocenit.

Image
Účastníci Minnesotského experimentu

Středobodem jejich světa se stalo jídlo. Mnozí o něm dokázali hodiny rozmlouvat a vzájemné předčítání oblíbených receptů nebralo konce. Konzumace potravy se stala nejdůležitější událostí každého dne; samozřejmostí bylo dlouhé přežvykovaní přídělů a účastníci studie si oblíbili dětský zvyk vylizování talířů. Objevily se snahy „vylepšit“ dávky přidáním vody, zahánět hlad kouřením, a někteří dokázali denně spotřebovat desítky balení žvýkaček, což jim bylo posléze zakázáno. Nejhůře se s průběhem experimentu vyrovnával F. Watkins, jehož trápily „kanibalské“ sny, a po ostré hádce s Keysem byl z experimentu vyloučen. Podobně dopadl i jeden další dobrovolník a Legg si při práci usekl sekerou tři prsty, přičemž nedokázal vysvětlit, zda k tomu došlo následkem poruchy soustředěnosti, či se jednalo o projev úmyslného sebepoškození.

Množily se pokusy (včetně krádeží) opatřit si tajně jídlo, tudíž Keys nechal zbývající dobrovolníky na vycházkách hlídat, a bylo zřejmé, že v reálných podmínkách by je hlad donutil k zoufalým činům. Během studie lékaři monitorovali jejich zdravotní stav, takže zjistili, že jakmile organismus přejde do režimu hladovění, dojde ve snaze snížit energetický výdej ke zpomalení metabolismu, doprovázeným zmenšením objemu srdce a snížení tepové a dechové frekvence. Kromě dramatického úbytku hmotnosti zaznamenali časté otoky končetin a zvýraznění očního bělma.

Image
Vyhublý účastník experimentu

29. července 1945 tuto část experimentu ukončili a účastníci přešli do fáze rehabilitace trvající 3 měsíce. Keys je rozdělil do čtyř skupin, jimž odstupňoval navýšení dávek jídla, takže nejšťastnější nyní dostávali porce obsahující dalších 1600 kalorií, kdežto ti kteří si vytáhli „černého Petra“ se museli spokojit s pouhými 400 kaloriemi navíc. K velkému překvapení se jejich tělesný ani duševní stav nelepšil, a muži dostávající nejmenší příděly nadále hubli, takže všem skupinám zvýšili potravinové dávky o dalších 800 kalorií, a teprve poté došlo ke kýženému obratu. To vedlo Keyse k závěru, že oběti hladomoru potřebují k zotavení denně dostávat minimálně 4000 kalorií.

Experiment oficiálně skončil 20. října 1945, ale tucet účastníků byl ochoten v Minnesotské univerzitě zůstat další dva měsíce, a pod dohledem Keyse a jeho týmu pokračovat v rehabilitaci, nyní už za neomezeného přísunu potravin. Výsledkem pochopitelně bylo hromadné obžerství, neboť v průměru zkonzumovali 5000 kalorií denně, ale často tuto hodnotu mnohonásobně překročili. Přesto někteří účastníci ani tehdy nenabyli původní tělesnou váhu, stále trpěli pocitem hladu a v jejich myslích hlodala iracionální obava, že se vše vrátí do starých kolejí a oni přejdou „z tlustých do tenkých“.

Image
Max Kampelman - účastník Minnesotského experimentu - na snímku z r. 2012

Minnesotský experiment prokázal nepříznivý vliv nedostatku potravin na lidský organismus a psychiku, což by měly mít na paměti osoby přistupující bez lékařské konzultace k drastické redukci hmotnosti, či se z jakýchkoliv důvodů chystající k zahájení tzv. protestní hladovky. Delší výrazné omezení příjmu potravin je riskantní a bolestivý proces, který nekončí zastavením hladovky, neboť někteří účastníci studie tvrdili, že nejnáročnější fází byla rehabilitace. Nicméně z dlouhodobého hlediska u nich k žádné tělesné újmě nedošlo, o čemž svědčí fakt, že ještě počátkem 21. století bylo naživu 19 z původních 36 účastníků. Ukázalo se, že i přes současné období relativního blahobytu, máme stejný metabolismus jako naší předkové v době kamenné, kdy se chtě nechtě museli vypořádat i s horšími podmínkami, než svým „obětem“ přichystal vedoucí Minnesotského experimentu.

Keys publikoval výsledky studie nazvané „The Biology of Human Starvation“ v r. 1950, takže jeho zjištění nemohla být využita podle původních záměrů, což naštěstí nemělo na situaci v poválečné Evropě výraznější vliv, neboť okupační správa a vlády osvobozených zemí situaci zvládly. Nashromážděné poznatky však dodnes využívají humanitární pracovníci, neboť ve světě v důsledku válek, přírodních katastrof či neúrody, stále dochází k velkým hladomorům, takže Keysova studie neupadla v zapomnění a přinesla relevantní výsledky.

Použité zdroje:
N. Phillbrick: V srdci moře. Vydalo nakladatelství Triton 2015.
http://www.madsciencemuseum.com/msm/pl/great_starvation_experiment
http://www.refinery29.com/minnesota-starvation-experiment
http://www.bbc.com/news/magazine-25782294
https://en.wikipedia.org/wiki/Minnesota_Starvation_Experiment

Tuto novinku přečetlo 1699 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

  Kolonizácia Afriky. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 25/4/2016, 21:02 od Stuka
Zprávy Kolonizácia Afriky.

Image

Úvod.

Afrika sa v priebehu stáročí len pomaly dostávala do pozornosti európskych mocností. Najprv jej ostrovy a pobrežie, kde sa zakladali obchodné stanice a prebiehal čulý obchod s miestnym obyvateľstvom. Neskôr kolonizácia Ameriky podnietila dovoz čiernych otrokov z Afriky. Tento obchod dosiahol najväčší rozmach v 18.storočí. Z dôvodu priemyselnej revolúcie sa otroctvo ukazovalo menej hospodárne ako odmeňovanie za prácu, bolo teda postupne zrušené. So šírením západnej kultúry v Afrike sa zároveň šírilo prostredníctvom misionárov aj kresťanstvo a začína sa podrobnejší prieskum jej vnútrozemia.

I. časť. Civilizácia útočí.

Expanzia európskeho imperializmu do Afriky prebieha v 19.storočí a je motivovaná faktormi ekonomickými, politickými a sociálnymi. Európski kapitalisti potrebovali zdroje surovín, hľadali nové trhy na odbyt svojho tovaru, lacné pracovné sily a nové možnosti ako ziskovo investovať. Ekonomické faktory teda boli prvou najdôležitejšiu hybnou silou novodobej kolonizácie Afriky. Nie menej významné boli aj politické faktory, kedy európske mocnosti Británia, Francúzsko, Belgicko, Nemecko, Španielsko, Taliansko a Portugalsko súperili o moc v rámci vnútroeurópskej politiky. Obsadenie čo najviac území po celom svete vrátane Afriky, pomáhalo ekonomickému a politickému rastu krajiny a tým sa zvyšoval jej vplyv a medzinárodná prestíž. Ani sociálny faktor expanzie do Afriky nie je zanedbateľný. Dôsledkom industrializácie sa v Európe objavuje nezamestnanosť, chudoba, bezdomovci, preľudnenie miest. Jedným zo spôsobov ako tento problém vyriešiť, bol vývoz nadmernej alebo nežiaducej európskej populácie do kolónií.

Nastáva doslova ruvačka o Afriku. Ťahanice o Afriku nabrali takú intenzitu, že to viedlo k obavám, že dôjde k ozbrojeným konfliktom alebo vojne. Aby sa tomu zabránilo, nemecký kancelár Otto von Bismarck zvolal diplomatický summit európskych mocností, samozrejme bez afrického zastúpenia.

Osud Afriky bol spečatený na prelome rokov 1884-1885 na konferencii v Berlíne, kedy sa európske veľmoci dohodli na regulácii expanzie do Afriky a vytvorili pravidlá pre rozdelenie si jej územia, pričom pero európskej rozpínavosti ohraničilo priamkami územia bez akéhokoľvek ohľadu na väzby a vzťahy kmeňov. Rozdelilo rodiny a spriatelené kmene a pospájalo znepriatelené. Urýchlene nastal zhon v čo najkratšom čase podpísať kontroverzné zmluvy s miestnymi vládcami. Podpísanie takejto zmluvy pre Európanov znamenalo, že africkí vodcovia uznávajú zvrchovanú suverenitu cudzieho štátu. Afričania ale ponímali zmluvy len ako diplomatické a obchodné na báze priateľstva. Po zistení, že boli oklamaní a prišli o moc vo svojich krajinách a taktiež, že sú obchádzaní v obchodných záležitostiach, začínajú organizovať vojenský odpor proti cudzej nadvláde. Afričania sa buď otvorene organizovane búrili alebo viedli partizánsku vojnu. Napokon zväčša prehrali a rozsiahle oblasti Afriky zabrali Británia a Francúzsko. V menšej miere Taliansko, Belgicko a Nemecko. Španielsku a Portugalsku ostali niektoré jej pobrežné časti. Koncom 19.storočia ostalo v Afrike iba niekoľko nezávislých štátov, ktoré skoro všetky v priebehu nasledujúcich rokov tiež podľahli európskej invázii.

Image

Koloniálne správne systémy, založené a udržiavané vojenskou silou, bez súhlasu tých, ktorým vládli, sa líšili vzhľadom na vnútroštátne tradície jednotlivých európskych impérií a aj vzhľadom na politické podmienky v rôznych teritóriách, ktoré si impériá podmanili. Francúzi napr. preferovali priamu správu kolónií, tj. francúzski úradníci riadili všetky záležitosti kolónie a nezapájali do správy miestnych afrických vládcov a ich vlády. V praxi sa ale spoliehali na tých afrických vládcov, ktorí správu Francúzov podporovali, ale na rozdiel od Britov do každej ich miestnej záležitosti aj tak zasahovali. Dôležitým rysom francúzskej kolonizácie bolo, že Francúzi sa hrdili, že vyvádzajú domorodcov zo zaostalosti a robia z nich nových civilizovaných ľudí. Výsledkom bolo, že každého chceli pretransformovať na Francúza, aby prijal aspekty francúzskej kultúry, zabudol na svoje a hovoril po francúzsky. Poddaní v kolóniách sa mali asimilovať. Z tohto dôvodu Francúzi podporovali zmiešané manželstvá. Niekdajšie obete kolonializmu postupne Francúzi premenili na občanov, ktorí mali právo voliť a počas vojenskej služby nosiť zbraň. Takto znela propaganda. V skutočnosti iba málo Afričanov získalo občianstvo s rovnakými právami ako francúzski kolonialisti, pretože základnou podmienkou pre udelenie francúzskeho občianstva bola dokonalá znalosť francúzštiny. Avšak Francúzi neposkytli dostatočný vzdelávací systém, aby sa táto podmienka dala splniť. Zväčša teda Afričania ostali pre Francúzov predmetom bez práv, určení len na prácu. Z Francúzska (týka sa to ale aj iných impérií) ako koloniálni úradníci spočiatku prichádzali osoby kompromitované, neschopné zarobiť si inak na živobitie alebo bývalí kriminálnici. Mnohí z nich sa preslávili krutosťou voči domorodcom a väčšinou zastávali názor, že ich nároky sú oprávnené vzhľadom k všeobecne rozšírenému názoru, že biela rasa je nadradená všetkým ostatným a je nositeľom civilizácie. Domorodci boli prísne trestaní aj za priestupky, ktoré sa vo Francúzsku nepokladali za porušenie zákona a voči ktorým sa nemohli odvolať. Bez riadneho súdneho procesu mohli byť odsúdení na roky nútených prác. Daňový systém bol voči domorodcom nastavený tak, že pre robotníka na kaučukovej plantáži vo Francúzskom Kongu sa daň rovnala sto dňom práce za rok. Ak v dedinách meškali s poplatkami, vybrané osoby museli na nútené práce, aby odpracovali daň. Takýmto spôsobom sa v krajinách budovali cesty, železnice.

Nepriamu správu svojich kolónií preferovala Británia, (ale nevyhýbala sa ani priamej správe) , ktorá sa snažila miestnych vládcov začleniť do správy kolónií, zväčša z pragmatického dôvodu. Tam, kde našla fungujúci a funkčný domorodý administratívny systém, využila ho a tým pádom ušetrila. Aj tak sa ale africkí vodcovia museli zodpovedať britským úradníkom. Tým bol systém do určitej miery znefunkčnený, pretože naviazanosť vodcov na ich ľudí sa prerušila. Teraz boli naviazaní na svojich koloniálnych pánov a buď sa nechali za výhody nimi manipulovať, alebo sa odtrhli z reťaze a stali sa tyranmi a utláčateľmi, keďže zodpovednosť v konečnom dôsledku niesli Briti. Okrem toho, britské úrady urobili medzi niektorými etnickými domácimi skupinami veľa zla, pretože ak jednu podporili, ostatným sa to nepáčilo a dochádzalo ku konfliktom. Taktiež sa Briti dopustili chýb, ak v oblastiach, kde spoločenstvá domorodcov dlhodobo fungovali bez centrálneho riadenia, trvali na tom, aby si zvolili svojho vodcu, čím narušili pôvodný bezproblémový chod spoločnosti a objavili sa nepokoje a vzbury.

Ostatné európske mocnosti využili na správu svojich kolónií rozličné administratívne systémy tiež s cieľom uľahčiť si kontrolu a maximálne krajinu hospodársky vyžmýkať.

Vcelku ale platí, že nech už správy kolónií boli hocijaké, európske mocnosti museli svoju agresívnu politiku riadiť bez efektivity legálnych normálnych vlád. Zásadné zákony preniesli zo svojich domovských štátov a aplikovali ich bez ohľadu na rozdielnosť a potreby africkej spoločnosti. Aj tým hlboko pozmenili tvár Afriky.

II. časť. Choroby

Môže sa zdať podivné, že Afrika bola tak dlho pomimo záujmu Európy. Vzhľadom na dostupnosť bola predsa priamo pri ruke. Lenže zo severu bolo potrebné prekonať Saharu a z východnejšej časti preraziť cez silné arabské a osmanské spoločenstvá. Taktiež aj ostatné pobrežia Afriky neboli všetky ľahko po mori dostupné, vzhľadom na ich prípadnú neprístupnosť. Ďalším faktorom, ktorý Európu odrádzal od výbojov do Afriky bola jej veľká zaľudnenosť. Na celom kontinente boli mnohé dobre fungujúce spoločenstvá - ríše a kráľovstvá, nie celkom odrezané od okolitého sveta. Najmä Arabi priniesli do určitých častí Afriky svoju kultúru a technológiu, takže jej obyvatelia by sa Európanmi nedali tak ľahko ovládať a zastrašiť, ako v iných častiach sveta. Európania si museli počkať na čas, kedy sa čierny kontinent stane oslabeným z dôvodu úpadku tamojších spoločenstiev, ku ktorému značne dopomohli misionári, o ktorých pohovorím neskôr. Taktiež si museli počkať na čas, kedy európska veda prinesie také poznatky, že budú môcť prekonať snáď najvýznamnejšiu prekážku na dobytie Afriky, a tým boli choroby. Domáce obyvateľstvo bolo vcelku ako tak aklimatizované, ale belosi umierali vo veľkom.

Európske koloniálne ambície v Afrike teda hatila vysoká úmrtnosť na tropické choroby - žltá zimnica, malária, lepra, dyzentéria (čiže úplavica) a iné. Bolo potrebné tieto choroby udržať na uzde alebo úplne zlikvidovať. Výskum sa ale nedal robiť v európskych laboratóriách, i keď si skoro každá z imperiálnych mocností zriadila ústav tropických chorôb aj vo svojej domovskej krajine. V odľahlých (nielen) afrických kolóniách sa zriaďovali laboratóriá a nemocnice, kde pracovali priekopníci bakteriológie, ktorí riskovali životy, často cestovali a vykonávali pokusy.

Francúzsky lekár Charles L. A. Laveran (1845-1922) v roku 1878 odišiel do Alžírska a venuje sa pátraniu po pôvodcovi malárie. 6.novembra 1880 v krvi nakazeného pacienta uvidel pod mikroskopom pohyblivé nitkovité telieska. Bola to šťastná náhoda ale aj výsledok dlhodobého výskumu a trpezlivosti, pretože tieto nitky je možné vidieť len v určitej krátkej fáze životného cyklu parazitického prvoka zv. Plasmodium, ktorý maláriu spôsobuje. Laveran počas nasledujúcich rokov hľadá všade prenášača - vo vode, vo vzduchu, v bahne. Nenachádza nič a tak správne usudzuje, že parazit sa prenáša komármi hojnými v daných oblastiach, kde sa malária vyskytuje. V roku 1883 síce z Alžírska odchádza definitívne, ale naďalej sa vo Francúzsku venuje výskumu tropických chorôb spôsobených patogénnymi prvokmi. Od roku 1900 študuje spavú nemoc a objavuje jej pôvodcu - parazitického prvoka zv. Trypanosama brucei.

Ďalším významným bádateľom bol nemecký bakteriológ Robert Koch (1843-1910), ktorý ako prvý dokázal, že Bacillus anthracis je pôvodcom antraxu (1876). Ako prvý tiež popísal Mycobacterium tuberculosis - baktériu, ktorá spôsobuje väčšinu prípadov tuberkulózy (1882). O rok neskôr objavil pôvodcu cholery - patogénnu baktériu Vibrio cholerae. Koch veľa cestoval aj po Afrike a skúmal ďalšie nebezpečné choroby ako spavú nemoc, lepru a maláriu.

Alexandre Yersin (1863-1943) bol švajčiarsky bakteriológ s francúzskymi koreňmi, ktorý neskôr už študuje a aj pracuje vo Francúzsku. Hojne cestuje po Francúzskej Indočíne a juhovýchodnej Ázii. V roku 1894 je vyslaný francúzskou vládou do Hongkongu, aby sa venoval výskumu epidémie pľúcneho moru. Tu objavuje pôvodcu moru baktériu zv. Yersinia pestis. Skoro súčasne (údajne pár dní pred Yersinom) urobil rovnaký objav v Hongkongu aj japonský bakteriológ Kitasato Shibasaburo. Spor o prvenstvo bol napokon vyriešený tak, že sa u objavu uvádzajú obidve mená. Yersin je známy aj tým, že sa v Indočíne stal priekopníkom v pestovaní kaučukovníka dovezeného z Brazílie a snažil sa tu aj o aklimatizáciu chinínovníka, ktorý kedysi doviezli z Ánd Španieli a z ktorého sa dá získať účinný liek na prevenciu a liečbu malárie. Yersin sa pokúšal proti moru vyvinúť aj sérum, ale nemalo uspokojivé výsledky.

Priam neohrozeným bádateľom bol ruský bakteriológ Waldemar Haffkine (1860-1930), ktorému bolo umožnené emigrovať do Švajčiarska a potom od roku 1889 pracuje v Pasteurovom inštitúte v Paríži. Haffkin sa tiež najprv zaoberá prvokmi, ale neskôr sa zameriava na baktérie a na vývoj vakcíny proti cholere. Napokon získa oslabenú formu baktérie, tým že ju vystavil horúcemu vzduchu. Vakcínu skúša na zvieratách a zisťuje, že je účinná. Potom ju skúša aj na sebe. V roku 1893 sa sťahuje do Indie, kde cholera najviac zúri a zdravotníci očkujú asi 25.000 dobrovoľníkov, z ktorých väčšina prežila. Po tom, čo sa Haffkine nakazil maláriou, vrátil sa späť do Francúzska. Neskôr sa obetavo vracia do Indie a riadi očkovanie ďalších nakazených. Keď roku 1896 indické mesto Bombaj zasiahol mor, Haffkin je vládou požiadaný o pomoc. Po troch- štyroch mesiacoch práce, Haffkin získava vakcínu z mŕtvych baktérií. Látka sa najprv testuje na väzňoch - dobrovoľníkoch a potom už okamžite aj v teréne asi na 8.000 pacientov. Haffkin za to získal uznanie od významných občanov Bombaj, ale lekárska komunita vo svete bola naďalej celkove voči očkovaniu skeptická. Očkovanie si iba pomaly získavalo všeobecnú podporu. Aj sám Haffkin musel roku 1902 čeliť tomu, že 19 ľudí z jeho očkovacieho programu proti moru náhle zomreli na tetanus. Až neskôr sa zistilo, že na vine nebola očkovacia látka, ale že jej podanie bolo v týchto prípadoch kontaminované.

Felix d´ Herelle (1873-1949) bol kanadský mikrobiológ, ktorý sa ako bakteriológ v Guatemale venoval výskumu žltej zimnice a malárii. Pobýval však počas života v rôznych krajinách - v Mexiku, v Argentíne, v Egypte, Indii a dokonca aj v ZSSR, kde bol vítaný za svoje objavy ako hrdina a stretol sa aj so samotným Stalinom. D´Herelle bol objaviteľ bakteriofágov - tj. vírusov, ktoré infikujú baktérie. Od roku 1917 sa bakteriofágy začali používať ako vcelku účinné činidlá v liečbe rôznych bakteriálnych infekcií ako dyzentéria, cholera a iné. Fágová terapia však nebola všeliekom a ukázalo sa, že jednotlivé fágy musia byť vysoko špecifické pre daný patogén. Nahradili ich napokon účinnejšie a spoľahlivejšie antibiotiká.

Tu doplním krátku zaujímavosť: Cez druhú svetovú vojnu bola penicilínom prednostne zásobovaná armáda. Po vojne sa zázračný liek pustil pre širokú verejnosť a fágová terapia upadala do zabudnutia. Týkalo sa to ale len západnej Európy a Spojených Štátoch, kde antibiotiká už boli bežne dostupné. Nie ale vo východnej Európe a v ZSSR. Tu výskum fágovej terapie ešte stále prebiehal. Najviac štúdií a vedeckých prác produkoval aj po vojne vedecký ústav v Tbilisi (Gruzínsko). Práve tento ústav D´Herelle navštívil viackrát - prvýkrát v roku 1934, kedy prišiel na pozvanie zakladateľa ústavu - riaditeľa Dr. Georga Eliavu, s ktorým sa zoznámil pri jeho pobyte v Pasteurovom inštitúte v Paríži a nadchol ho výskumom pre bakteriofágy. D´Herelle pracoval so súhlasom Stalina v Tbilisi skoro rok a venoval mu aj jednu svoju knižku o výskume, ktorú tu napísal. Do Tbilisi sa vrátil (asi roku 1937) a chcel tu ostať natrvalo a začal si dokonca stavať dom. Ale Eliava sa údajne zamiloval do ženy, ktorú mal pod palcom aj Berija a jeho osud bol tým spečatený. Eliavu zatkli a odsúdili ako nepriateľa ľudu na trest smrti. D´Herella musel urýchlene z Gruzínska ujsť (alebo to stihol tesne pred tým) a už sa tam nikdy nevrátil. Jeho kniha bola v ZSSR okamžite zakázaná, ale výskum bakteriofágov pokračoval aj bez dvoch hlavných aktérov.

Tým by som krátky zoznam lekárov - objaviteľov ukončila, aj keď zďaleka neobsahuje všetky mená, ale na dokreslenie situácie, ktorej musel kolonializmus v Afrike (ale aj inde) čeliť, stačí.

Objavy, ktoré európski bádatelia urobili, pomohli kolónie udržať a rozšíriť. Domorodcom sa vnútili západné medicínske poznatky a lieky a zakazovalo sa šamanstvo. Francúzi rozšírili svoj vlastný zdravotný systém na celú Francúzsku západnú Afriku a zriadili bezplatnú zdravotnú službu pre domorodcov. V Senegale sa roku 1904 zaviedlo povinné očkovanie proti pravým kiahňam. Ničili sa močariny, kde sa rozmnožovali komáre a vďaka tomu sa potlačila malária. Nakazené domorodé obyvateľstvo sa izolovalo. Distribuoval sa bezplatne chinín. Vedecké poznatky teda priniesli prospech nielen belochom ale aj domorodcom. Opäť sa ale objavila aj odvrátená tvár tohto úspechu. Výskumné ústavy zriadené v Európe sa spočiatku viac zaoberali chorobami, ktoré zabíjali belochov - najmä maláriou a žltou zimnicou, než chorobami, ktoré zabíjali Afričanov - cholerou a spavou chorobou. Keďže peňazí a zdrojov veľa nebolo, do vzdialenejších dedín sa pomoc nedostávala. Liekov pre domorodcov ubúdalo alebo prichádzali s veľkým oneskorením. Kvôli ochrane zdravia belochov musela ustúpiť pôvodná myšlienka Francúzov o asimilácii domorodcov. Afričania, ktorí mali byť podľa zaužívaného tvrdenia nositeľmi infekčných chorôb, museli byť oddelení. Oddelene bývali a ich vzdelávanie sa obmedzilo a pokiaľ sa u nich objavila epidémia, koloniálne úrady tvrdo zasiahli. Keď Senegal zasiahol čierny mor, francúzske úrady domovy nakazených spálili, obyvateľov násilne presťahovali a držali v karanténe pod ozbrojenou strážou. Mŕtvych nenechali pochovať podľa tamojších zvykov, ale nahádzali ich do jamy a zasypali vápnom. Vzbury domorodcov nenechali na seba dlho čakať, ale boli potlačené.

III. časť. Kultúrna arogancia, rasizmus a eugenika.

Predohrou ku kolonializmu v Afrike boli teórie, ktoré Európa všeobecne kladne prijímala a ktorými odôvodňovala dobývanie a správu kolónií. Tieto teórie sa vytvorili na základe pseudovedeckého rasizmu a kultúrnej arogancie. Kresťanská Európa zrušila obchod s otrokmi a cítila morálnu prevahu nad pohanmi Afriky. Tento pocit ešte posilňovala rasová nadradenosť, kde beloch je na vrchole rebríčka a černoch úplne dole. Beloch bol predstavovaný ako morálny obor, ktorý do tmárskej Afriky prináša európsku kultúru, náboženstvo a filozofiu. Samozrejme iba do určitej miery, pretože černoch vo svojej podstate nie je schopný dosiahnuť úplnú premenu a pretransformovať sa do normálnej ľudskej bytosti. Tým pádom ani nie je schopný riadiť svoje záležitosti, nemá dôstojnosť, chýba mu kreativita a nezaslúži si rešpekt od civilizovaných ľudí. Iba beloch vie všetko najlepšie a čo je domorodé, to nie je podstatné. Černoch teda nemôže súťažiť s belochom. V súlade s týmito názormi boli Afričania deptaní v oblasti ich sebavedomia a tvorivosti. Výskum rasy a polemiky o rozdielnosti rás sa stal v európskych kruhoch veľmi populárny. Biela rasa bola aj z vedeckého hľadiska očividne nadradená a rozhodne najhodnotnejšia a bolo ju treba chrániť. Britský vedec Francis Galton roku 1883 zakladá novú vedu - eugeniku - ktorá sa zaoberá tým, ako pomocou genetiky zlepšiť kvalitu rasy. Prostriedkom k dosiahnutiu tohto cieľa mala byť sterilizácia mentálne a telesne postihnutých ľudí. Prvý zákon o sterilizácii menejcenných a asociálnych ľudí bol vydaný v Spojených štátoch roku 1907.

Uskutočňuje sa rasový a biologický výskum. V Afrike sa domorodci merajú od hlavy po päty, skúmajú sa ich tváre, lebky mŕtvol alebo ich mumifikované hlavy sa posielajú do ústavov v Európe. V Nemecku prichádzajú k záveru, že Židia a černosi sú vzhľadom k vylepšeniu ľudského genofondu nekvalitnou rasou a nordická rasa je tá najlepšia. Rasová hygiena čiže kontrola populácie, aby sa zaistilo prežitie tých najlepších rasových vlastností, je nadšene prijímaná aj v Británii, ktorá bola zásadne proti miešaniu rás, aby tým vyššia rasa nestratila svoje kvality. Eugenika sa ukazovala ako možné východisko v boji proti chorobám - s cieľom vyšľachtiť odolného človeka. Filozofovia zasa rozvíjali teórie, že môže pomôcť pri obrodení civilizácie v Európe a vyrieši jej neduhy.

IV. časť. Misionári.


Traduje sa, že misionári priniesli do Afriky iba to dobré. Popri šírení viery zároveň aj vzdelávali, stavali školy, nemocnice, starali sa o chorých, očkovali ich. Lenže aj misionári prišli do Afriky v prvom rade s vedomím, že všetko európske je lepšie než africké. Afričanov vnímali ako necivilizovaných, barbarských, lenivých a rasovo menejcenných. Keď sa do Afriky nahrnuli európske impériá, niektorí misionári im dobre poslúžili a stali sa dôležitým koloniálnym nástrojom pre koloniálnu vládu. Získali si už v mnohých prípadoch dôveru miestnych a pomohli svojej vláde si ich podrobiť. Doslova im pripravili živnú pôdu a neskôr zametali cestičku. Kresťanskými princípmi ospravedlňovali akcie kolonialistov a oslabovali vzdorovitých domorodcov tým, že im vysvetľovali, že je správne, ak sa všetkého vzdajú a nebudú bojovať. Hlásali o pokore, odpúšťaní, raja po smrti a nastavení druhej tváre brutalite a útlaku.
Na druhú stranu - kolonializmus zasa poslúžil misionárom v ich horúčkovitom šírení misií na kontinente, ktorý bol do tej doby viac menej pre cirkev iba okrajový. A tak ruka v ruke kráčali misionári, obchodníci a koloniálna správa za spoločným cieľom - ako si čo najviac ukrojiť z afrického koláča v duchu hesla: pomôžeš ty mne, pomôžem ja tebe. Nič iné sa ani nedalo. Kolonializmus je vo svojej podstate v priamom rozpore s kresťanskými zásadami. Ide mu len o to, ako si podmaniť, kontrolovať a využiť cudzí národ a jeho zdroje a legálnymi prostriedkami to urobiť nemožno. Bolo dôležité, aby sa Afričania dobrovoľne vzdávali svojej slobody a kultúry a prijímali nevoľníctvo a nový životný štýl. Bol vítaný každý, kto im hovoril báchorky o tom, že je to v ich záujme. Ak aj prišli misionári do Afriky spočiatku s dobrým úmyslom šíriť vieru a civilizáciu a utužovať obchodné vzťahy, časom sa vedome alebo nevedome (radi alebo menej radi) stali nástrojom pre šírenie kolonizácie v najhrubšom slova zmysle.
Veď aj toľko oslavované vzdelávanie Afričanov, ktorým sa misionári hrdili, malo napokon pre domorodcov negatívne následky. Vzdelávalo sa iba natoľko, aby Afričania rozumeli a dohovorili sa cudzím jazykom a mohli vykonávať určité menej kvalifikované práce, ale vyššieho vzdelania sa im nedostávalo. To bolo vyhradené iba pre vybraných domorodcov napr. pre synov miestnych náčelníkov. Takisto aj učenie v remesle napokon poslúžilo koloniálnej správe, ktorá mohla využiť lacnú pracovnú silu domácich v továrni a nemusela voziť remeselníkov zo svojej krajiny. Misionári ale častejšie prevádzkovali poľnohospodárske školy, kde vzdelanie bolo obmedzené už z princípu, že domorodcov treba manuálnou prácou zamestnať, aby sa zabránilo nepokojom. V konečnom dôsledku bolo cieľom, aby domorodci držali hubu a krok a dreli do úmoru na ekonomiku vládnuceho impéria.
Vzdelávanie domorodcov malo ešte ďalšiu negatívnu stránku. Jedincom spôsobilo traumy a frustrácie zo straty kultúrnej identity a tradičné spoločenstvá oslabilo, podlomilo ich súdržnosť a fungovanie, keďže menilo ich zvyky, podkopávalo ich národnú hrdosť a vzbudzovalo pocit menejcennosti. Misionári verili, že prinášajú civilizáciu a že európska expanzia je odôvodnená, pretože Európania milostivo odovzdávajú svoju vynikajúcu kultúru nevedomým pohanom Afriky. O to usilovnejšie odrádzali miestnych od ich zvykov a tradičných postupov. Tešili sa, ak videli všade pobehovať malých čiernych anglosaských kresťanov, ktorí sa správne obliekali, správne jedli, správne hovorili. Niektorí misionári sa ale snažili naučiť sa domorodý jazyk a aj ho vyučovať. Ani tým veľa neposlúžili, keďže v konečnom dôsledku, mladý domorodec, ktorý nevedel úradný jazyk, mal všade zavreté dvere. Vyššieho vzdelania sa domorodcom nedostávalo aj z dôvodu, že misionári zistili, že najlepšie šíria evanjelium tí z nich, čo majú iba základné vzdelanie. Ak čierny vedel čítať Bibliu - to prakticky stačilo a misionári boli spokojní. Nemenej dôležitým faktorom pre poskytnutie nízkeho vzdelania domorodcom bol odveký súboj o duše - medzi katolíckymi a protestantskými misionármi. Išlo o počet získaných duší a nie, čo vedia. Výsledkom tohto snaženia bolo to, že v dedine, ktorá potrebovala iba jednu kvalitnú multi-školu, misionári založili škôl viac a súťažili o študentov na úkor výuky. Pravda sa ukázala v oblastiach, kde koloniálna politika toto súťaženie neumožňovala, keďže škôl tam potom skoro nebolo. Aj samotné vzdelávanie sa odlišovalo podľa kvality vyučujúceho a niekedy sa koloniálna vláda sťažovala, že absolventi škôl sú skoro analfabeti a tobôž nepoužiteľní do nižšej úrovne správy. Ale aj koloniálna vláda často priamo prispela k nízkej úrovni vzdelania, keď napr. nariadila, že domorodci môžu absolvovať školu iba do určitého stupňa alebo nemala o ich vzdelávanie záujem a nerobila žiadnu kontrolu nad inštitúciami, ktoré dotovala.

Celkove platí, že to dobré, čo misionári urobili, je zatienené zlom, ktoré vedome alebo nevedome v Afrike spáchali. Mali v podstate smolu. Ich príchod do Afriky bol zle načasovaný, keďže vo veľkej miere prišli ich organizované misie súbežne s koloniálnou správou a dobré úmysly museli ísť teda bokom. Misionári, ak nechceli byť v núdzi, museli často podporovať nečisté praktiky obchodníkov a ak chceli byť v bezpečí, museli poklonkovať koloniálnej správe.

V. časť. Čím sa "preslávili".

Británia.
Briti sa v Afrike preslávili tým, že založili ako prví v histórii koncentračné tábory v masovom meradle. V rokoch 1899-1902 prebiehali anglo-búrske vojny s cieľom zabrať dve republiky Búrov (potomkov európskych osadníkov) pre Britániu, aby sa dostala k zlatým búrskym baniam. Briti si mysleli, že bez problémov vyhrajú, ale narazili na tvrdý odpor, ktorý sa začal vliecť. Použili teda surové metódy ako vytrvalosť nepriateľa zlomiť. Farmy a osady Búrov vypálili, ich polia zničili a studne otrávili, aby zamedzili zásobovanie nepriateľských bojovníkov. Ich rodiny - ženy, deti, starých ľudí nahnali do koncentračných táborov, aby bojujúcich odrezali od podpory domácich. Británia uväznila asi 120.000 búrskych obyvateľov, zväčša ženy a deti. V priebehu 2 rokov zomrelo asi 4.000 žien, 22.000 detí mladších ako 16 rokov a 1.700 starých mužov následkom chorôb a hladu.
Jeden z britských koncentračných táborov ( z celkového počtu asi 40) v Južnej Afrike. V každom stane bolo natlačených 10 až 20 ľudí. Viaceré z táborov boli postavené na nevhodných miestach, napr. v močarinách. Stany neposkytovali žiadnu ochranu proti nepriazni počasia a neboli v nich postele a matrace. Ľudia museli spať na vlhkej holej zemi. Z dôvodu preľudnenia a nehygienických podmienok sa šírili choroby. Zvyšok umieral na hlad. Ich jediným previnením bolo to, že stáli medzi Britániou a jej túžbou po ich zlate.

Nemecko.
Nemci sa v Afrike preslávili tým, že ako prví legitimizovali vyhladenie. Aj iné európske veľmoci a Spojené štáty síce používali genocídu ako účinnú metódu na dosiahnutie svojich cieľov, ale zastierali ju kde čím a otvorene ju nepriznávali.
Nemecká juhozápadná časť Afriky (teraz Namíbia) bolo jediným miestom, kde sa vo veľkom usídľovali nemeckí osadníci. Žilo tu pôvodne asi 80.000 Hererov, 20.000 Namov a ďalšie etnické skupiny. Keď v roku 1890 oblasť zasiahol dobytčí mor, domorodci sa zadĺžili u nemeckej správy a nestíhali dlh splácať. Nemci im pobrali dobytok - jediný zdroj ich obživy. Herero sa vzbúrili a vzbura prerástla na povstanie. Najväčší úder zasadili Herero, keď 12. januára 1904 pod vedením Samuela Mahareru podnikli výpady proti nemeckým základniam. Zabili každého nemeckého muža. Ušetrili len ženy, deti a misionárov. Zahynulo viac ako sto osadníkov. Guvernér Theodor von Leutwein nechcel genocídu domorodcov, aby neprišiel o pracovnú silu. Avšak Nemecko volalo po rozhodujúcom údere. Preto nemecký cisár Wilhelm II. povolal generála Adriana Dietricha Lothara von Trothu, aby nastolil poriadok. Trotha sa preslávil krutosťou už v Nemeckej východnej Afrike. Priviedol 14.000 armádu a proti chabo vyzbrojeným domorodcom postavil ľahké delostrelectvo a guľomety. 11.augusta 1904 vyhral kľúčovú bitku u Waterbergu a vyzval Herero, že sa musia vysťahovať, inak zomrú. Herero museli odísť do púšte, kde vo veľkom zomierali, pretože vodné zdroje strážili Nemci. Mali príkaz bez varovania zastreliť každého Herero, ktorý sa k vode priblíži, bez ohľadu na to, či ide o ženu alebo dieťa. Zvyšných Herero, ktorí sa vzbury nezúčastnili, boli najprv čistkami masakrovaní a potom nahnaní do táborov na nútené práce, kde za hrozných podmienok zomierali.
Namovia, ktorí Nemcom najprv proti povstaniu Herero pomáhali, sa nedočkali žiadnej vďaky. Po povstaní boli Nemcami odzbrojení a deportovaní. Vlastnú vojnu proti Nemcom zahájili 3.októbra 1904. Poučili sa z neúspechu Herero, vyhli sa priamemu stretu a viedli partizánsku vojnu. Vodca Namov - Witbooi sa obrátil listom na Leutweina, ktorý bol ochotný s domorodcami vyjednávať, ale bol odvolaný do Nemecka. Brutalite a drastickému spôsobu boja, ktorý viedol Trotha, sa oficiálne udelilo požehnanie z najvyšších kruhov. V decembri 1904 boli z príkazu nemeckého cisára vybudované tábory podľa vzoru britských búrskych táborov, najmä pre ženy a deti na zlomenie odporu bojujúcich. Boje sa vliekli až do apríla 1905, kedy Trotha vyzval ku kapitulácii s tým, že kto sa vzdá, dostane milosť. Nikto sa nevzdal a boje sporadicky prebiehali až do začiatku roka 1907. Po bojoch smeli na svojich pozemkoch ostať iba tie etnické skupiny, ktoré sa k odboju nepridali. Kmene Herero a Nama boli prakticky zlikvidované. Ak neboli zabití v boji alebo v čistkách, umierali vo veľkom v zajateckých a koncentračných táboroch. Prežili len tí, ktorí včas ušli mimo nemeckého dosahu alebo boli deportovaní.
Najznámejší nemecký koncentračný tábor bol na Žraločom ostrove neďaleko obce Lüderitzbucht. Podmienky tu boli veľmi kruté, úmrtnosť sa blížila k 80 percentám. Ľudia tu boli ponechaní, aby zomreli a vykonával sa tu rasový a biologický výskum.
Pred vzburou bolo Hererov asi 80.000, po nej ostalo len 15.000. Namaov bolo 20.000, ale pri sčítaní roku 1911 ich bola len polovica.

Belgicko.
Belgičania sa v Afrike preslávili tým, že sa správali k domorodcom najhoršie zo všetkých. Ich kráľ Leopold II. (1835-1909) chcel rozsiahle územie v Afrike a najal si novinára a cestovateľa Henryho M. Stanleyho, ktorý pre neho objavil Kongo. Leopold II. sa stal súkromným vlastníkom Konga a bezohľadne využíval jeho surovinové a ľudské zdroje prostredníctvom armády. V priebehu jeho vyše 20 ročnej vlády krajinu totálne vydrancoval a zanechal po sebe asi 10 miliónov mŕtvol domorodcov (presný údaj o mŕtvych už nikto nezistí). Rok pred smrťou sa musel Konga vzdať v prospech belgickej vlády, keď správy o krutostiach a úmrtiach v Kongu vyvolali medzinárodný škandál.

Francúzsko.
Francúzi sa v Afrike preslávili tým, že založili armádu, v ktorej bývalí africkí otroci vytvorili regulárnu pechotu (r.1857 Senegalskí strelci). V priebehu prvej svetovej vojny, ale boli černosi hnaní do prvej línie ako dobytok na bitúnku.
Francúzi sa v r.1917 dostali do zlej situácie a vyzeralo to, že vojnu prehrajú. Trpeli nedostatkom vojakov a potrebovali koloniálnu armádu doplniť. Ako riešenie sa núkala najmä Afrika. Domorodci z francúzskej Afriky však dobrovoľne narukovať za Francúzsko nechceli. Dostali teda ponuku: kto vstúpi do armády, dostane franc.občianstvo, vojnoví veteráni budú oslobodení od daní a dostanú slušný dôchodok. Tí, čo padnú pod paľbou, nepadnú ani ako bieli ani ako čierni. Padnú ako Francúzi.
Prísľub francúzskeho občianstva mal úspech. Počas vojny bojovalo v Európe 164.000 mužov z Franc. západnej Afriky a z Rovníkovej Afriky, čo bola podstatná časť z takmer pol miliónovej koloniálnej armády z celého francúzskeho impéria. Odvedencov skúmali podľa najnovších rasových teórií a prišli k záveru, že vzhľadom k tomu, že nemajú dostatočne vyvinutý nervový systém, budú africkí vojaci viac odolní proti strachu a menej pociťovať bolesť ako ich bieli kolegovia.
V apríli 1917 sa špeciálny koloniálny zbor, ako súčasť 6.armády generála Charlesa Mangina a 10.armády generála Denisa Duchèna ocitol na Chemin des Dames proti opevnenej 7.nemeckej armáde pod velením generála von Bohma. Francúzsky veliteľ - generál Robert Nivelle bol presvedčený, že sa mu na fronte podarí dlho očakávaný prielom. 16.apríla poslal Senegalčanov do prvej vlny útoku, aby ochránil životy Francúzov, ktorí postupovali za nimi a tým mali mať zaistené dobré pozície. Senegalčania padali ako muchy. Celkove vo vojne zahynul každý piaty západoafričan. Vo veľkom ich kosil aj zápal pľúc. Podľa francúzskych lekárov preto, lebo mali rasovú dispozíciu pre túto chorobu.

Záver.

Afrika bola a je ničená Európou. Nestačilo, že otroctvo narobilo veľa škody. Muselo dôjsť k priamemu rozdeleniu jej územia a k brutalite a útlaku za honbou po jej bohatstve. Z trosiek potom vyrástli ekonomicky a politicky slabé subjekty, ktoré si len namáhavo hľadali a hľadajú vlastnú identitu.

Či príchod civilizácie a jej výdobytkov aspoň v niečom zlepšil stav v Afrike je dodnes polemický. Jej kolonizácia sa ale uskutočňovala z pozície nadradenosti a rasizmu. Nie je teda nič čudné na tom, že nacistické Nemecko sa oprelo o tieto všeobecne tolerované základy a dotiahlo ich do definitívnej podoby.

Zdroje:
Ferguson N.: Civilizácia, Kalligram 2014
Ferro M.: Dějiny kolonizací, Lidové noviny 2007
http://www.sahistory.org.za/dated-event/german-lieutenant-general-lothar-von-trotha-lands-swakopmund-south-west-africa
http://nassmer.blogspot.sk/2013/06/koncentracni-tabory-ve-sluzbach.html
http://exhibitions.nypl.org/africanaage/essay-colonization-of-africa.html
https://norkinvirology.wordpress.com/2015/05/20/felix-dherelle-the-discovery-of-bacteriophages-and-phage-therapy/
http://www.gymberoun.cz/dokumenty/dud/2013/avetisyanbaraldisladek/BAO.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Alexandre_Yersin
http://www.hafftka.com/bio/great-uncle.html
https://www.ockovacicentrum.cz/cz/zluta-zimnice
http://www.tropicke-nemoci.cz/spava-nemoc
http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/medicine/laureates/1907/laveran-bio.html
http://www.britishempire.co.uk/maproom/africa.htm
http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/7/smrt-nacelnika-witbooi/

Tuto novinku přečetlo 3533 lidí a poslali 20 komentářů. Poslat komentář

  První asijské barbetové obrněnce (2) Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 22/4/2016, 19:18 od jarl
Zprávy
První asijské barbetové obrněnce

Image

Část druhá

Služba před čínsko-japonskou válkou

ŤING-JÜEN spustili na vodu ve Štětíně 28. prosince 1881, zatímco sesterská loď sjela ze skluzu 28. listopadu následujícího roku. Pokaždé se v loděnici sešli oficiální čínští představitelé a pozvaní hosté, tudíž u křtu ŤING-JÜENU držel slavnostní řeč čínský vyslanec Li Fong-pao a tleskal mu mj. velitel německého námořnictva generál (1) Albrecht von Stosch. Obrněnce odpluly do Kielu a pak do Svinoústí, kde na ně usadili děla, jejichž transport z Essenu si vyžádal postavení speciálního vagónu, a po dokončení zkušebních plaveb a střeleb, si je mělo převzít Severní loďstvo.

Image
Spouštění na vodu čínské válečné lodě; pravděpodobně obrněnec Čchen-jüen

Číňané doufali, že první jednotku získají už v r. 1882, jenomže přejímka se oproti plánu zdržela o několik let. Jednak kvůli zpozdění nasmlouvaných splátek, ale hlavní příčinou bylo vzrůstající napětí mezi Pekingem a Paříží kvůli územnímu sporu v Indočíně, který vyvrcholil v srpnu 1884 tzv. francouzsko-čínskou válkou, načež vláda země galského kohouta využila dočasného oteplení vztahů s Německem, pročež Berlín obrněnce zabavil a Li Hung-čchang zastavil nábor posádek. Li Fong-pao se marně domáhal předání lodí, načež byl obviněn z přijímání úplatků a odvolán.

Můžeme spekulovat, jak by se vyvíjela námořní fáze této války, pokud by Číňané proti admirálu A. Courbetovi (2) nasadili ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN, ale s velkou pravděpodobností by je ani tyto úctyhodné obrněnce neuchránily od porážky. Francouzi mohli převelet na Dálný východ několik vlastních pancéřových lodí, proti nimž by toho nezkušené čínské posádky mnoho nezmohly. Ostatně s Francouzi bojovaly pouze formace dislokované v jižních provinciích a Li Hung-čchang držel „své“ loďstvo daleko od epicentra bojů. Koncem r. 1884 sice musel vypravit admirála Ťing Džu-čchanga s křižníky ČHAO-JUNG a JANG-WEJ k prolomení blokády Tchajwanské úžiny, jenomže sotva shodily kotvy v Šanghaji, využil mazaný místodržící zprávy o státním převratu v Koreji a Ťingův odřad pod záminkou hrozby války s Japonskem odvolal.

Image
Kruppovo dělo ráže 305 mm usazované na čínský obrněnec

Číňané chtěli na Dálný východ současně přesunout všechny v Německu objednané válečné lodě, takže do Evropy vypravili skupinu důstojníků, kteří se měli seznámit nejenom s oběma obrněnci, ale i s dokončovaným chráněným křižníkem ČCH-JÜAN. Zatímco Li Fong-paův nástupce jednal v Berlíně o nákupu mauserovek, námořní znalci ze Země středu (kupř. 2 lodní inženýři z Fu-čou) dohlíželi na průběh zkušebních plaveb a Číňané své obrněnce nechali pojistit, za což zaplatili nemalou sumu 20 000 liber šterlinků (3).

Počátkem roku 1885 Peking obnovil jednání o předání lodí a po skončení války s Francií a zajištění logistické podpory ze strany Velké Británie (4), všechny jednotky 3. července 1885 vypluly z Kielu a pod vlajkou německého obchodního loďstva se vydaly na náročný přesun na Dálný východ. ŤING-JÜENU velel kapitán Votz a ČCHEN-JÜENU Möller, přičemž je zajímavé, že lodě z důvodu úspory uhlí dostaly provizorní brigové oplachtění, které bylo na konci plavby odstraněno. Kromě německých posádek (5) mávali zvědavcům i Li Fong-pao, skupina čínských důstojníků a najatí poradci, kteří se nechali zlákat ke službě v Severním loďstvu, jehož v nejbližších letech čekal slibný rozvoj. Průběh čínsko-francouzské války prokázal, že rozhodující úlohu budou hrát obrněnce a křižníky, tudíž Li ještě v roce 1885 objednal v Německu dva pancéřové křižníky a na své si přišla i Armstrongova loděnice ve Velké Británii.

Image
Čínské obrněnce s německými vlajkami

Nesourodé uskupení krátce zakotvilo v Plymouthu, načež obeplulo západní Evropu a v pořádku dosáhlo Gibraltaru, ale ve Středomoří nahlásili veliteli ČCH-JÜANU kapitánu Arnoldovi poruchu pohonné jednotky, takže křižník zamířil k opravám na Maltu, kdežto zbývající lodě pokračovaly v plavbě východním kursem. Po zaplacení poplatku propluly Suezským kanálem a pod spalujícími slunečními paprsky brázdily Rudé moře, aby 10. srpna dosáhly Adenu. Jako všude jinde, vyvolaly i zde zájem veřejnosti a byly pokládány za důkaz úspěchu čínské politiky sebeposílení. Po doplnění uhlí a zásob přepluly Adenský záliv a přes Arabské moře dorazily 29. srpna do Kolomba na ostrově Cejlon, odkud pokračovaly k Malackému průlivu a 12. září je přivítali v Singapuru. Při další zastávce v Hongkongu se rozdělily, neboť ŤING-JÜEN se zdržel při vykládce součástek pro torpédovky objednané v Německu pro Jižní loďstvo.

ČCHEN-JÜEN zakotvil v Ta-ku 28. září, ŤING-JÜEN se objevil o šest dní později, a když posledního října připlul i ČCH-JÜAN, uskutečnila se za účasti admirála Ťinga počátkem listopadu (6) slavnostní přejímka. Německé vlajky spustili a namísto nich vystoupaly na stěžně dračí zástavy Severního loďstva, načež Němci nasedli na parník HUNTINGDON a vrátili se do vlasti. Veliteli se stali absolventi námořní akademie ve Fu-čou kapitáni Liu (ŤING-JÜEN) a Lin (ČCHEN-JÜEN) a do Ta-ku při této příležitosti přijel i Li Hung-čchang. Místodržící byl spokojen; porážka od Francouzů odstavila jeho politické rivaly z jižních provincií a rozhodující slovo na dvoře císařovny vdovy Cch´-si připadlo jemu.

Image
Li Hung-čchang

Počátkem následujícího roku uspořádali první společné manévry Severního a Jižního loďstva (tvořily je tři samostatné formace) krutě zdecimovaného nedávnými porážkami (7), přičemž je třeba zdůraznit, že v čele Severního loďstva sice formálně stál admirál Ťing, ale rozhodující slovo měl od r. 1886 britský námořní kapitán W. Lang (v Číně měl hodnost admirála) a značnému vlivu na námořní vzdělání postrádajícího Ťinga se těšil i velitel jeho vlajkové lodě. V květnu se uskutečnila slavnostní přehlídka, při kteréžto příležitosti si obrněnce prohlédla vzácná návštěva - princ Čchun. Ten se nalodil na vlajkovou loď, na jejíž palubě navštívil Lü-šun (Port Artur) a Wej-haj-wej, kde se vylodil a vrátil do hlavního města, ale v důstojnickém salónku a námořnických kójích ještě dlouho vzpomínali na dobu, kterou jeden z vládnoucích Čhingů strávil mezi obyčejnými smrtelníky.

Jakmile se posádky seznámily s novými akvizicemi čínského válečného loďstva, vyslal je Li Hung-čchang na první zahraniční plavbu, aby demonstroval sílu své floty Japonsku a Rusku. Výběr těchto destinací nebyl náhodný. Tokio už v r. 1874 podniklo invazi na Tchaj-wan, kde se pod ochranou pancéřové korvety RJÚDŽÓ vylodilo 3500 mužů. Jenomže Číňané se postavili na odpor a na ostrov přepravili 20 000 vojáků, načež japonští stratégové zatroubili k ústupu (8 ), ale neúspěšný pokus o převrat v Koreji z r. 1885 dokazoval, že vládcové Nipponu stále hledají příležitost k expanzi na úkor Říše středu. Rovněž Petrohrad se snažil zvýšit svůj vliv na Dálném východě a ve střední Asii, a právě tehdy řešili čínští a ruští diplomaté spor o území v povodí řeky Ussuri.

Image
Obrněnec Ťing-jüen

Proto admirál Ťing Džu-čchang vyplul na přelomu jara a léta 1886 na „misi dobré vůle“ do korejských, japonských a ruských přístavů. Jeho eskadru tvořily obrněnce ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN doplněné křižníky ČCH-JÜAN, ČHAO-JUNG, JANG-WEJ a školní lodí WEJ-JÜEN. Čínské uskupení překonalo Žluté a Východočínské moře, obeplulo japonské ostrovy Kjúšú a Šikoku, načež zakotvilo v Jokohamě. Připlutí mocné eskadry do centra Japonska mělo patřičně zapůsobit na vládu Země vycházejícího slunce, stejně jako fakt, že se Ťing dožadoval audience u císaře Mucuhita. Hrozivě vyhlížející obrněná monstra samozřejmě přitahovala pozornost japonských námořních důstojníků a Ťing ochotně svolil, aby si čínskou chloubu prohlédli zblízka.

Z Jokohamy odpluly do korejských vod, kde se nakrátko zastavily v Pusanu, Port Hamiltonu a Gensanu, načež 2. srpna dosáhly Vladivostoku. Bylo to poprvé v historii, kdy do ruského přístavu zavítaly čínské válečné lodě, takže není divu, že se těšily mimořádné pozornosti. Pro srovnání; Vladivostok byl sice hlavní základnou Tichooceánské eskadry a Sibiřské flotily, ale přesto tu kotvil pouze pancéřový křižník VLADIMIR MONOMACH, dělové čluny SIVUČ a NĚRPA a tři paroplachetní klipry, které by Ťingova eskadra snadno zdolala. Kontradmirál Kornilov i vojenský guvernér Přímořské oblasti generál-major Baranov si prohlédli čínské lodě a museli konstatovat, že poměr sil na moři se nyní radikálně změnil v neprospěch Rusů.

Image
Mladý admirál Ťing

Shodou okolností pobýval ve Vladivostoku i ministr námořnictva viceadmirál I. Šestakov, jenž 4. srpna uspořádal při příležitosti svátku carevny Marie Fjodorovny na palubě VLADIMIRA MONOMACHA banket pro 55 hostů, na nějž pozval i admirála Ťinga (seděl po Šestakovově pravici) a další důstojníky. Oslava na vlajkoslávou vyzdobeném křižníku se vydařila, ale ani zdvořilostní přípitky a široké úsměvy nemohly zakrýt fakt, že Ťingovy lodě měly Petrohradu demonstrovat, že čínský drak nehodlá hrát úlohu věčného otloukánka a dokáže vycenit zuby. Není divu, že o této návštěvě referoval ruský tisk a znepokojený ministr námořnictva požadoval urychlení výstavby zdejší pevnosti a převelení několika válečných lodí ze Středomoří na Dálný východ (9) a Petrohrad upustil od záměru využívat korejský přístav Gensan.

Jako týlovou základnu Severního loďstva vybrali Lü-šun, jenomže tamější suchý dok (10) byl teprve ve výstavbě, takže k větším opravám a čištění trupů musely ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN odplouvat do lépe vybavených zahraničních přístavů. V úvahu připadal Hongkong a Nagasaki, přičemž Číňané zvolili druhou alternativu a toto město dalo jméno ošklivému incidentu, jenž pošramotil už beztak napjaté vztahy mezi Pekingem a Tokiem. Ťingovo uskupení opustilo 7. srpna Vladivostok a zamířilo k Nagasaki kam dorazilo o den později.

Image
Nagasacký přístav koncem 19. století.

Obrněnce putovaly do doků a posádky využily volna k vycházkám. Opilí příslušníci všech marín běžně tropili na břehu nepřístojnosti, ale 13. srpna 1886 Číňané při návštěvě nevěstince překročili únosnou míru a proměnili městské ulice v bojiště s místními obyvateli a policií, přičemž zahynuly desítky osob. Japonští úředníci zuřili, ale čínský konzul je uklidnil slibem, že námořníci se od nynějška budou po Nagasaki pohybovat pouze v malých skupinách a pod dohledem důstojníků, ale přesto došlo hned 15. srpna k dalšímu krveprolití, pročež Japonci, až do uzavření aféry, dokované obrněnce zabavili.

Tzv. nagasacký incident skončil náhradou škod a oboustrannou výplatou kompenzací a 10. října čínská eskadra zvedla kotvy a přístav opustila zanechávaje za sebou několik rodin, které při pouličních bitkách ztratily živitele. Konspirační teorie hlásá, že rvačky vyprovokovali japonští agenti (11), aby se zdejší námořní znalci podrobně seznámili s ŤING-JÜENEM a ČCHEN-JÜENEM, kteréžto znalosti zúročili během čínsko-japonské války, což se však nezdá pravděpodobné. Jejich základní technické parametry již byly obecně známé, a pokud by je Japonci opravdu hodlali zadržet, učinili by tak ihned po první bitce.

Image
Vlajková loď Severního loďstva

Po návratu do vlasti zůstaly obrněnce několik let v domácích vodách. Lang odcestoval v r. 1887 do Evropy, aby převzal dokončené čínské válečné lodě (4 křižníky, 1 torpédovku), a protože Ťing onemocněl, nějaký čas de facto velel Severnímu loďstvu kapitán jeho vlajkové lodě - ambiciózní Liu Pchu-čcheng. Lang dovedl svěřené uskupení 1. prosince v pořádku do Amoy, kde je přivítal admirál Ťing s ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN a šesti křižníky Severního a Jižního loďstva.

Následující rok vypuklo na Tchaj-wanu povstání, které mj. potlačovaly dva chráněné křižníky třídy ČCHING-JÜEN, ale popisované jednotky se většinou potloukaly po základnách na Žlutém moři, přičemž obdržely tzv. viktoriánský nátěr, a koncem r. 1888 se vydaly do Šanghaje. Už dříve bylo dohodnuto, že se dvakrát ročně uskuteční společné manévry Severního a Jižního loďstva (12), kterých se tentokrát zúčastnilo 15 lodí, tudíž ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN až do jara 1889 pobývaly na jihu, kde během zimy vládly příznivější klimatické podmínky.

Image
Mladý Liu Pchu-čcheng

Po návratu na Žluté moře se společně s dalšími loděmi vydaly na inspekční plavbu po korejských přístavech, během které zavítaly např. do Čemulpcha či Port Hamiltonu a koncem roku 1889 opět odpluly na cvičení do jižních provincií. Nejprve dýmaly v Šanghaji, načež se přesunuly do Hongkongu, kde putovaly do doků a následně opustily domácí vody a brázdily hladinu Jihočínského moře. Postupně navštívily Saigon ve Francouzské Indočíně, britský Singapur a španělské Filipíny (13), načež se v květnu 1890 zastavily ve Fu-čou, kde se k loďstvu připojil Li Hung-čchangem zakoupený obrněnec PING-JÜEN.

O respektu, jakému se čínská námořní moc těšila, svědčí fakt, že Londýn v r. 1887 raději vyklidil obsazený ostrov Port Hamilton v Korejském průlivu (k čemuž přispěl i odpor Petrohradu). Aniž by to Li Hung-čchang tušil, ocitlo se Severní loďstvo na vrcholu sil (14) a od přelomu osmdesátých a devadesátých let začal pozvolný úpadek, neboť dvořané převáděli z námořního fondu obrovské částky a na stavbu nových jednotek chyběly prostředky (15).

Image
William Lang

V průběhu této plavby utrpělo Severní loďstvo velkou ztrátu, neboť znechucený Lang (a další britští důstojníci) po sporu s velitelem vlajkové lodě (16) rezignoval a vrátil se do vlasti. Po jeho odstoupení si zahraniční pozorovatelé všimli upadající disciplíny a poklesu odborných dovedností, což se negativně projevilo během čínsko-japonské války. K tomu došlo v době, kdy už v Evropě realizovali moderní bitevní lodě opatřené pancíři z tvrzené oceli a osazené rychlopalnými děly, tudíž bylo zřejmé, že čínské obrněnce pomalu ale jistě zastarávají. Proto skupina důstojníků vedená kontradmirálem Liu Pchu-čchengem požadovala stavbu podobných jednotek, jenomže místo původních 2 miliónů taelů ročně nyní flota dostávala pouhý zlomek, což nestačilo ani na řádnou údržbu, takže Li nemohl těmto požadavkům vyhovět (17). Stavba paláců pro císařovnu vdovu měla přednost!

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let čínské válečné lodě často navštěvovaly Vladivostok; už v červenci 1889 sem na krátkou návštěvu zavítal admirál Ťing s pancéřovým křižníkem LAJ-JÜEN a školní lodí KANG-ČCHI, které záhy vystřídaly pancéřový křižník ŤIN-JÜEN a výcvikové plavidlo WEJ-JÜEN. Ťing si večer 17. července prohlédl vlajkovou loď Tichooceánské eskadry pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV, kde mu potřásl pravicí viceadmirál V. Šmidt, zazněla čestná salva a lodní orchestr zahrál čínskou hymnu, načež Ťing zdvořile zalitoval, že se nemůže zdržet až do oslavy jmenin carevny Marie Fjodorovny a slíbil, že se do Vladivostoku následující léto vrátí. Závazek dodržel a v srpnu příštího roku zakotvil v zátoce Zlatý roh ŤING-JÜEN doprovázený křižníkem NAN-ŠUEJ z Jižního loďstva, jenomže ve městě vypukla epidemie cholery, tudíž Číňané raději odpluli.

Image
Pancéřový křižník Ťin-jüen

V r. 1891 oba obrněnce poprvé od neblaze proslulého incidentu navštívily Zemi vycházejícího slunce, přičemž si je v Jokohamě prohlédli viceadmirál K. Nakamuda a tehdy neznámý námořní kapitán H. Tógó, jenž ve své často citované zprávě zpochybnil jejich bojovou hodnotu, když prohlásil, že „nevydrží první souboj s našim loďstvem“, což odůvodnil tím, že posádky suší na hlavních těžkých děl prádlo, což byla věc na válečné - potažmo vlajkové lodi - nevídaná. Pokud si Tógó ono hlášení nevymyslel, aby uklidnil kolegy považující čínské jednotky za hrozivé protivníky, máme tu svědectví o úpadku disciplíny posádek pouhý rok od Langovy rezignace.

Image
Ťing-jüen s viktoriánským nátěrem

Onoho roku se v Lü-šunu uskutečnila první císařská přehlídka a v létě 1892 obrněnce opět krátce dýmaly v Nagasaki a při návratu ukázaly vlajku v Pusanu a Čemulpchu. Poté se posádky věnovaly výcviku v prostoru Žlutého moře. Zimu 1893-94 přečkaly v jižních provinciích při tradičních společných manévrech, přičemž se v Amoy setkaly s ruským kliprem ZABIJAKA, jenž Ťingovu admirálskou vlajku pozdravil 17 výstřely. V březnu se vydaly reprezentovat čínskou námořní moc do zahraničí. Obrněnce v doprovodu několika dalších lodí zakotvily v Singapuru, odkud ŤING-JÜEN a křižníky LAJ-JÜEN a ŤIN-JÜEN odpluly s diplomatickým posláním do Penangu a Malakky, kde dodaly lesku otevření čínských konzulátů, jenomže 13. března dostal admirál telegram, že se má urychleně vrátit na Žluté moře, neboť hrozí válka s Japonskem.

Proto se všechny lodě v dubnu 1894 přesunuly do Ta-ku a 8. května se na PING-JÜEN a dva kabotážní parníky v Čemulpchu nalodilo pět rot korejských vojáků s děly a gatlingy, které po vylodění v Kunsanu měly potlačit protivládní povstání vedené náboženskou sektou Tonghak. Po návratu se posádky obrněnců začaly připravovat na velkou přehlídku čínské námořní moci, během které před zraky Li Hung-čchanga a pozvaných hostů z Británie, Francie, Ruska a Japonska defilovalo devět jednotek ze Severního a stejný počet z Jižního loďstva, načež kanonýři 18. května uskutečnili ukázkové střelby, ve kterých za potlesku vzácných hostů zasáhli všechny terče! Na pozorovatele (např. admirál Fremantle či kapitán 1. stupně Lavrov) učinily manévry velký dojem a pohled na dýmající obrněnce opatřené efektním viktoriánským nátěrem, je utvrdil v názoru, že při eventuálním měření sil s japonskou flotou, připadne palma vítězství Říši středu.

Image
Velitel obrněnce Čchen-jüen

Brzy se však ukázalo, že se nechali oslnit předváděným pozlátkem a neradostná skutečnost obrazně řečena vyplavala na povrch, zatímco čínské lodě naopak mizely pod hladinou. Realita totiž byla mnohem horší, čehož důkazem budiž technický stav obou obrněnců. Ty měly kvůli používání laciného uhlí kotle v takovém stavu, že nedokázaly plout o mnoho vyšší rychlostí než 10 uzlů a citelným hendikepem všech větších jednotek byla absence rychlopalného dělostřelectva střední ráže (18 ), na což krátce před čínsko-japonskou válkou ve svém memorandu upozornil velitel křižníku ČCH-JÜEN kontradmirál Fang Paj-čchien. Li Hung-čchang už počátkem r. 1894 marně žádal o přidělení prostředků (v přepočtu 100 000 liber šterlinků) na nákup 21 moderních Kruppových kanónů ráže 120 mm pro 6 nejmocnějších lodí, takže nakonec musel z vlastní pokladny vytáhnout alespoň 354 000 taelů, ale přesto oba obrněnce dostaly pouze další lehká děla (19) a ke změně sekundární artilerie nedošlo.

A přitom v jižní Číně se moderní zbraně této ráže vyráběly (!), jenomže na získání pro „konkurenční“ loďstvo buďto nikdo nepomyslel, a nebo se tento záměr nepodařilo realizovat kvůli rivalitě místodržících jednotlivých provincií, takže zůstaly v Šanghaji. Nikdo také neřešil nízkou kvalitu granátů domácí provenience (20) a žádná loď neměla moderní dálkoměry a dělostřelečtí důstojníci určovali vzdálenost cíle pomocí složitých výpočtů.

Image
Čínští torpédisté a zahraniční instruktor

O nízké připravenosti posádek vypovídá i trapná událost, ke které došlo v červenci 1894, kdy se na palubu ČCHING-JÜENU v Čchi-fu vloudil japonský agent K. Munekata, jenž na křižníku doplul až do Šanghaje, aniž by byla odhalena jeho totožnost! Tou dobou už bylo zřejmé, že Čína a Japonsko neodvratně směřují k válce. Jablkem svátu byla Korea, kterou vládci Říše středu považovali za svého vazala, a kde se 8. června vylodili čínští vojáci, aby na pozvání krále Kodžonga potlačili povstání tonghaků. Následovala debarkace silných japonských jednotek v Čemulpchu, načež Japonci 23. června provedli v Soulu vojenský převrat a válka se stala neodvratnou. Zaskočení Číňané začali posilovat svůj kontingent v Asanu, a třebaže Fang Paj-čchien varoval před rozptýlením sil, vyčlenili ke krytí námořních transportů pouze křižník ČCH-JÜEN a několik menších lodí.

Image
Kontradmirál Fang Paj-čchien

Hlavní síly kotvily ve Wej-haj-weji a ráno 26. července se na obzoru objevil sloupec kouře. K přístavu se blížil ČCH-JÜEN a brzy bylo podle zlomeného stěžně a ohořelých nástaveb zřejmé, že prošel ohněm námořní bitvy. Poslední pochybnosti zmizely jakmile přirazil k přístavnímu molu a šokovaní Číňané spatřili rozervaná těla padlých námořníků. Fang Ťingovi ohlásil, že na něj předchozího dne při vyplouvání z Asanu zaútočily tři japonské křižníky, které donutily vážně poškozený torpédový-dělový člun KUANG-JI najet na pobřežní skaliska a ČCH-JÜEN vyvázl jen s notnou dávkou štěstí.

Čínsko-japonská válka

Ťing nečekal na oficiální vyhlášení nepřátelství a ještě téhož dne opustily hlavní síly Severního loďstva Wej-haj-wej a v doprovodu torpédovek zamířily k přibližně 200 námořních mil vzdálenému Asanu, aby vrátili čest čínskému námořnictvu. Bohužel sotva spatřili korejské pobřeží, zhoršilo se počasí, a jelikož malé torpédovky obtížně čelily vzdutému moři, vrátily se všechny lodě 28. července na základnu. Záhy se dozvěděli, že Japonci 25. července zajali i dělový člun ČCHAO-ŤIANG a potopili transportní parník KAO-ŠENG plný vojáků, načež rozzuřené posádky přísahaly odvěkému nepříteli pomstu.

Image
Wej-haj-wej; pohled na opevněný ostrov Li-kung

Jakmile doplnili zásoby uhlí, zavelel admirál k dalšímu výpadu a 29. července znovu brázdili hladinu Žlutého moře, přičemž bojechtivý Ťing vydal rozkaz: „Jestli nepřítel vyvěsí bílou vlajku a nebo vztyčí čínskou - nemějte s ním slitování a pokračujte v palbě, dokud nepůjde ke dnu“. O rozpoložení námořníků zanechal svědectví americký poradce P. McGiffin: „Jsme znovu na moři, abychom našli nepřítele a já doufám, že ty psi potopíme (…). Posádky jsou plné entuziasmu. Je na ně úžasný pohled.“ Bohužel Japonce nenašli, tudíž se 3. srpna vrátili na základnu.

Podrobnosti o bitvě u Asanu dorazily do metropole teprve 30. července, načež vláda vyhlásila Tokiu 1. srpna 1894 nepřátelství. Třebaže vztahy mezi oběma státy byly napjaté už několik let, nemělo Severní loďstvo žádné dispozice pro případ války a teprve nyní pekingští stratégové rozhodli, že jeho primárním úkolem bude podpora vojsk dislokovaných na Korejském poloostrově. Tento plán představoval nebezpečí pro nepřátelské konvoje a při troše štěstí mohli čínští námořníci Nipponu oplatit potopení KAO-ŠENGU.

Image
Čínští vojáci v Koreji

Japonskému Spojenému loďstvu velel viceadmirál Juko Itó, jehož prvořadým úkolem bylo zabezpečit vojenské transporty do korejských přístavů. Se zajištěním přepravních lodí si nemusel lámat hlavu, jelikož Země vycházejícího slunce vlastnila 288 parníků o celkové hrubé prostornosti 174 000 BRT (21), ale vzhledem k úspěchům pozemních sil, které už počátkem srpna vytlačily nepřítele do severních provincií, nezvolil za hlavní vyloďovací a zásobovací přístav bezpečný Pusan, nýbrž Čemulpcho ležící v operační oblasti čínské floty.

Pusan sice od Saseba dělí pouhých 140 mil zatímco konvoje směřující z hlavní báze japonského loďstva do Čumulpcha musely zdolat 400 mil, jenomže v Tokiu hodlali ukončit korejskou kampaň ještě před příchodem zimy a časově náročné pozemní přesuny po špatných silnicích by nepříteli poskytly čas k přísunu posil a přípravě obrany. Číňané v průběhu srpna soustředili u Pchjongjangu 19 000 mužů s početným dělostřelectvem, načež se Japonci rozhodli vylodit dalších 35 000 vojáků, čímž by svůj dosavadní kontingent zdvojnásobili a vytvořili si dostatečnou převahu.

Image
Spojené loďstvo ostřeluje 10. srpna 1894 Wej-haj-wej

Čínské loďstvo soustředěné ve Wej-haj-weji představovalo potenciální hrozbu pro nepřátelské transporty; Spojené loďstvo kotvilo v korejském Kunsanu, což znamená, že mohlo konvoje mířící do Čumulpcha doprovázet pouze v severní oblasti Žlutého moře. Itó si byl tohoto nebezpečí vědom a rozhodl se vybojovat rozhodující bitvu, čímž by tuto hrozbu eliminoval (22). Proto se v noci z 9. na 10. srpna přikradly k Wej-haj-weji japonské torpédovky, jenomže pokus vniknout do přístavu zmařila čínské dělostřelba. Po rozednění zaútočily hlavní síly (12 křižníků a obrněnců), ale k námořní bitvě nedošlo, neboť Ťing se právě s jádrem Severního loďstva přesouval k Lü-šunu, takže na japonskou kanonádu vedenou z uctivé vzdálenosti 7000 m odpovídaly pouze pobřežní baterie. Itóovy lodě bez valných výsledků vyslaly na přístav zhruba 100 těžkých granátů, načež odpluly.

Jakmile se Ťing dozvěděl o japonském útoku, vyplul na moře a do 12. srpna pátral po nepříteli a pak zamířil do Wej-haj-weje, kde jej čekalo nepříjemné překvapení. Li Hung-čchang nařídil, že se při dalších výpadech musí držet západně od pomyslné linie spojující Wej-haj-wej a ústí řeky Ja-lu, čímž Japoncům přenechal strategickou iniciativu a Severní loďstvo několik týdnů pendlovalo mezi základnami, přičemž jeho jedinou činností byl výcvik narychlo zmobilizovaných námořníků a občasné pronásledování obchodních lodí s kontrabandem. Li nechtěl riskovat ztrátu „vlastního“ loďstva a tím i oslabení svého politického vlivu a pro zdejší poměry je příznačné, že jeho rozhodnutí v Pekingu nedokázali zvrátit.

Image
Admirál Ťing Džu-čchang

Jeho odpůrci se raději soustředili na kritiku „nekompetentního“ admirála Ťinga, jenž pouze plnit rozkazy svého chlebodárce (23), a požadovali jeho odvolání (24). Kvůli Li Hung-čchangově krátkozrakosti mohli Japonci ve druhé polovině srpna vylodit vojáky v Čemulpchu a Gensanu (25), načež 14. září následovala další debarkace přímo v ústí řeky Tedong. Téhož dne zaútočili ze tří stran na Pchjongjang, a třebaže obránci kladli houževnatý odpor, museli se s velkými ztrátami stáhnout až k řece Ja-lu.

V Pekingu zavládlo zděšení; válka trvala pouze 1,5 měsíce a vojáci Nipponu už stáli na hranicích Říše středu. Projevila se katastrofální nepřipravenost země na vojenský konflikt. Třebaže Čína na papíře disponovala obrovskou armádou čítající přes 500 000 mužů, moderně vyzbrojených a po evropském způsobu vycvičených jednotek měl Li Hung-čchang poskrovnu, takže musel k obraně hranic vyčlenit vojáky z posádek námořních základen Lü-šun a Ta-lien. Jelikož přesun po špatných silnicích nepřipadal v úvahu, muselo jejich transport zabezpečit Severní loďstvo.

Image
Čínští zajatci po bitvě u Pchjongjangu

Přípravy začaly už počátkem září. Tehdy se ještě plánovalo vylodit posilový garnizón v ústí Tedongu, jenomže po porážce u Pchjongjangu je Ťing-Džu-čchang přesměroval k ústí Ja-lu. Čínské loďstvo se 15. září přesunulo do Ta-lienu, kde už dýmalo pět zrekvírovaných parníků, na nichž se tísnilo 6500 vojáků. Číňané naložili uhlí, načež krátce po půlnoci opustili přístav a pod rouškou noci brázdili klidnou hladinu Žlutého moře. Hlídky byly v pohotovosti, neboť očekávali, že se Japonci pokusí výsadku zabránit. Transporty se držely u břehu poloostrova Liao-tung a od moře je kryly hlavní sily Severního loďstva plující v kýlové linii. Bojová morálka byla vysoká a posádky doufaly, že konečně odčiní porážku od Asanu a pomstí padlé kamarády. K boji se na obou obrněncích hotovilo i několik cizinců (Hannecken, Heckmann, Albrecht, Nichols a Tyler), kteří sice měli právo po zahájení války odejít do výslužby, ale stejně jako McGiffin, nechtěli své svěřence opustit v hodině nejtěžší zkoušky.

Číňané kromě ŤING-JÜENU a ČCHEN-JÜENU disponovali menším obrněncem PING-JÜEN, pěti křižníky a řadou menších jednotek. Námořníci již počátkem srpna odstranili záchranné čluny (26) i hořlavé lodní vybavení, a na paluby natáhli požární hadice v nichž udržovali provozní tlak. Rovněž odřezali části můstků a z obrněnců odstranili slaboučké kopule kryjící těžká děla, které nahradili vrstvou pytlů naplněných uhlím silnou 8-10 stop (zhruba 2,4-3m), zatímco kolem středorážních kanónů navršili barikády z pytlů s pískem silné 1,2 m. Palubní torpédovky zůstaly ve Wej-haj-weji (27) a na McGiffinův popud dostaly všechny jednotky šedivý maskovací nátěr. Číňané se nespoléhali na mechanické podavače munice, tudíž u těžkých děl připravili zásoby střeliva kryté rovněž pytli s pískem. Bohužel Ťing marně žádal o přidělení trhavých granátů, kterých každý obrněnec nesl pouze 15 kusů!

Image
Pěkný model čínského obrněnce v šedivé válečné kamufláži

Čínské uskupení obeplulo Elliotovy ostrovy a odpoledne 16. září se přiblížilo k ústí řeky Ja-lu. Admirál vyslal transporty vylodit vojáky, zbraně a válečný materiál v Tan-tungu, přičemž k jejich krytí vyčlenil oddíl složený z obrněnce PING-JÜEN, torpédového-dělového člunu KUANG-PING, tzv. Rendelových dělových člunů ČCHEN-NAN a ČCHEN-ČCHUNG, doprovázených několika torpédovkami (28 ), kdežto jádro loďstva zakotvilo 12 mil od ústí řeky poblíž ostrůvků Talu-tau a Tatung-kon, kde je kryly pobřežní mělčiny. Zbytek dne i noc z neděle na pondělí 17. září proběhly bez zvláštních událostí, a jakmile se rozednilo, nervozní hlídky dalekohledy propátraly obzor, ale mořské pláně byly prázdné.

Debarkace tedy pokračovala, zatímco Ťing v 9:28 rozkázal zvednout kotvy a provést krátké dělostřelecké cvičení, načež se lodě vrátily na původní kotviště. Admirál držel formaci pohromadě a nevyslal žádné plavidlo na průzkum, spoléhaje na bdělost mužů na pozorovacích stanovištích. Vál čerstvý východní vítr, takže se lodě znatelně kolébaly a viditelnost snižovala zatažená obloha.

Image
Viceadmirál Juko Itó

Blížil se čas oběda, když v 11:28 na jihozápadním horizontu zaznamenali tucet hustých oblaků kouře vznikajícího při spalování nekvalitního uhlí (29) a o něco později rozeznali bíle natřené trupy japonských válečných lodí, načež námořníkům přeběhl po zádech mráz. Bojový poplach! Viceadmirál Itó v uplynulých dnech zajišťoval doprovod velkého konvoje (36 lodí), jenž vyplul 10. září z Hirošimy a přepravoval 12 000 příslušníků 3. divize, což si vyžádalo nasazení hlavních sil Spojeného loďstva. 14. září zanechal dělové čluny CUKUŠI, MAJA, BANDŽÓ a ČÓKAJ k podpoře výsadku v ústí Tedongu a současně vyslal k Wej-haj-weji na průzkum křižníky NANIWA a JOŠINÓ. Jakmile se druhý den dozvěděl, že nepřítel svoji základnu opustil, vydal se jej hledat k ostrůvku Haijang, načež zamířil k ústí Ja-lu.

Posádky se už chutně upravené rýže nedočkaly, neboť vzápětí zarachotily kotevní rumpály a čínské lodě se řadily do frontální bojové sestavy, jež se vlivem jejich nedisciplinovanosti později změnila ve tvar tupého klínu, jehož pomyslný hrot tvořily obrněnce ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN. Z toho vyplývá, že se Číňané rozhodli uplatnit stejnou taktiku, se kterou zvítězil v bitvě o Lissy rakouský admirál Tegetthoff, jenomže od těch dob uplynulo 28 let a Ťing nebyl Tegetthoff! Vývoj lodního stavitelství (zvýšení rychlosti a zavedení rychlopalného dělostřelectva) v podstatě znemožnil klounové útoky, čehož si byl admirál (či spíše jeho poradci) patrně vědom a spíše než na taranování vsadil na převahu v počtu těžkých kanónů (30) umístěných tak, aby mohly střílet směrem v podélné lodní ose.

Image
Vzácný snímek bitvy u ústí Ja-lu

Ťing rozkázal podřízeným velitelům opakovat manévry vlajkové lodě a dodržovat určená místa ve formaci, ale protože bylo zřejmé, že v této sestavě nebude možné provádět koordinované evoluce, po jejím rozpadu měli bojovat v navzájem se podporujících dvojicích, přičemž vlajkový ŤING-JÜEN měl spolupracovat se sesterským ČCHEN-JÜENEM. Číňané směřovali na jihozápad k pravému boku japonské formace rozdělené na dvě kýlové linie, na jejímž čele dýmal tzv. Létající oddíl, jemuž velel kontradmirála K. Cuboi složený ze čtyř nejrychlejších křižníků, za nimiž s mírným odstupem následovaly hlavní síly kryjící pomocný křižník SAIKIJÓ-MARU a dělový člun AKAGI.

Třebaže Severní loďstvo technologicky vězelo hluboko v osmdesátých letech 19. století, dvojice dobře pancéřovaných a silně vyzbrojených obrněnců dávala Ťingovi určitou výhodu a sebevědomý admirál ani nepočkal na PING-JÜEN, a jeho deset lodí s vlající dračí zástavou, se hrozivě blížilo ke dvanácti jednotkám, nad nimiž se třepotala vlajka se stylizovaným vycházejícím sluncem. Věřil, že soustředěná palba z těžkých děl naruší nepřátelskou sestavu a v další fázi boje už budou útočit převážně na poškozené lodě. Bohužel, třebaže jeho uskupení se ploužilo rychlostí pouhých 6 uzlů, starší křižníky JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG zaostaly, čímž došlo k narušení pravého křídla ještě před zahájením palby (31). Navíc Japonci jeho záměr překazili, když nečekaně změnili kurs o tři rumby na sever a následně zkoncentrovali proti rozptýleným čínským lodím palbu z rychlopalných děl.

Image
Ťing-jüen těsně před čínsko-japonskou válkou

Krátce po poledni (32) vydal Ťing rozkaz k palbě, načež těžká děla z pravoboční věže ŤING-JÜENU vychrlila na nepřítele první granáty na vzdálenost 6000 yardů (zhruba 5400 m), načež se přidal ČCHEN-JÜEN a vzápětí zaburácela děla i na ostatních lodích. První salvy byly krátké, ale nechybělo mnoho, aby admirál přišel o život hned v počáteční fázi bitvy. Vrchní velitel chtěl osobním příkladem povzbudit morálku posádky, takže neodešel do pancéřované věže (odkud byl silně omezený výhled), ale zůstal na velitelském můstku, když jej poškodil vlastní (!) granát, přičemž zranil Ťinga a W. Tylera. Tyler zachoval pověstný anglický klid, ale otřeseného a popáleného admirála odnesli do jeho kajuty, kde zůstal dvě hodiny (33) a velení převzal nezraněný Liu Pchu-čcheng. K trapné události došlo proto, že dělostřelci nedodrželi předepsaný odměr a pokusili se o střelbu přímo vpřed. Neuvěřitelné!

Záhy sice těžký projektil poškodil JOŠINÓ, jenž zahájil přesnou palbu (nesl moderní dálkoměry systému Barr & Stroud) a brzy již na čínské vlajkové lodi tekla krev. Granát zabil sedmičlennou obsluhu signálního postu na marsu, čímž důstojníci pozbyli možnost předávat rozkazy velitelům ostatních lodí, což přispělo k rozpadu bojové formace. Létající oddíl obchvátil nepřátelské pravé křídlo, načež se na JANG-WEJ a ČCHAO-JUNG snesla drtivá rychlopalba vedená na distanci 20 kabelů (asi 3700 m) a těžce poškozené, hořící lodě hledaly útočiště na mělčině u ostrůvku Talu-tau, kde se později potopily.

Image
Umělecké ztvárnění bitvy u Ja-lu

Číňanům nepomohla ani intervence lodí odvolaných z ústí Ja-lu. Nad Korejskou zátokou, zahalenou povýstřelovými zplodinami a dýmem stoupajícím z lodních komínů či požárů, duněly dělové výstřely a bojiště připomínalo Poeův pekelný Maelström pohlcující lodě s dračí zástavou i s jejich veliteli a posádkami. Největší ztráty zaznamenali na rozstříleném pancéřovém křižníku ŤIN-JÜEN, jenž zmizel pod hladinou i s 230 námořníky. „Teď už nám nezbývá než zemřít. Tak tedy zemřeme, ale neposkvrníme čest námořnictva a posloužíme vlasti,“ údajně pronesl velitel poškozeného křižníku ČCHENG-JÜEN kontradmirál Teng, když rozkázal taranovat JOŠINÓ, načež japonský granát zasáhl torpédomet a rozlomený křižník klesl ke dnu i s většinou posádky, kapitánem a jeho věrným psem. Naopak velitel ČCH-JÜENU bezdůvodně zpanikařil, a jeho křižník následovaný torpédovým-dělovým člunem KUANG-ČCHIA (34), prchl z boje, přičemž taranoval vážně poškozený JANG-WEJ (?), jenž zmizel pod hladinou.

Pozornost hlavních sil Spojeného loďstva se soustředila na čínské obrněnce, které již podporovaly toliko křižníky LAJ-JÜEN a ČCHING-JÜEN, a když na ně zahájil palbu i Létající oddíl, ocitly se v nezáviděníhodné situaci. Japonci kolem nich kroužili jako žraloci větřící kořist, ale velitelé obou jednotek do puntíku plnili Ťingovy instrukce; ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN vzorně spolupracovaly a třebaže prováděly složité manévry (např. opsaly dvě kružnice), kryly se navzájem, a kdykoliv se naskytla příležitost, střílely na dorážející Japonce. Křižníky třídy MACUŠIMA zkonstruoval É. Bertin speciálně jako protiváhu čínských obrněnců, k čemuž je osadil obřím kanónem ráže 320 mm, jehož 450kg projektily dokázaly na distanci 8000 m probít desku z kovaného železa silnou 334 mm. Jenomže tyto vpravdě mamutí zbraně měly nízkou kadenci (během bitvy daly celkem 13 výstřelů) a Itó se neodvážil přiblížit na kratší vzdálenost, tudíž německé pancíře odolaly a obě zdánlivě nezničitelné „obludy“, nehledě na nedostatek munice, pokračovaly v boji.

Image
Důstojníci křižníku Macušima

Přesto jejich posádky zažívaly těžké chvíle. Na ČCHEN-JÜENU prorazil 320mm projektil bok v předolodí pouhý metr nad vodoryskou a nástavby, komíny a nechráněné části na obou lodích byly proděravělé jako řešeto. Největší nebezpečí však představovaly hučící plameny, kterých jenom na ČCHEN-JÜENU vyšlehlo osm. Nejhorší požár zuřil na baku v předolodí, ale McGiffin sestavil skupinku „odvážných junáků, nejlepších lidí z naší posádky“, kteří jej zdolali (35), přičemž sám utrpěl zranění. Čtyřikrát hořelo i na sesterské lodi (kupř. v ošetřovně na přídi) a hustý dým oslepil dělostřelce, ale námořníci vedení hlavním mechanikem Albrechtem situaci zvládli.

Obrovské štěstí měl při likvidaci dalšího požáru na levoboku ČCHEN-JÜENU McGiffin, jenž sice nařídil, aby děla v pravé barbetě nestřílela během hašení přes protilehlý bok, jenomže právě když držel požární hadici, zasáhly jej do obou paží střepiny. Omráčený Američan upadl na palubu, a když nabyl vědomí a vzepřel se na loktech, hleděl přímo do ústí dělové hlavně! McGiffin se pohotově odvalil k nejbližší proluce, a sotva v ní zmizel, ozval se pekelný lomoz a nad palubou prosvištěl těžký granát.

Image
Zraněný P. McGiffin

Ale ani Nippon nevyvázl beze ztrát a jeho lodě mj. trefilo 10 střel ráže 305 mm. Jako první se Číňané obořili na letitou pancéřovou korvetu HIJEI, která stejně jako dělový člun AKAGI zaostala za hlavními silami. Kapitán K. Sakurai se odvážně rozhodl proplout přímo mezi čínskými obrněnci, které sice museli dočasně přerušit palbu, aby se neohrožovali navzájem, ale přesto HIJEI inkasoval mj. 2 zásahy 305mm projektily. Jeden srazil zadní stěžeň a explodoval poblíž důstojnického salónku přeměněného v improvizovanou ošetřovnu, kde zabil vrchního lékaře a množství zraněných, kdežto druhý připravil o život mnoho námořníků pohybujících se po palubě. Hořící loď s velkým otvorem v zadolodí, zasažená údajně 33 střelami, se přesto doploužila do bezpečí, ale do bitvy už nezasáhla.

Podobně dopadl i dělový člun AKAGI, kterého těžce poškodila palba čínských křižníků, ale nejblíže potopení se ocitl pomocný křižník SAIKIJÓ-MARU, neboť vysoký, nepancéřovaný trup skýtal skvělý cíl. Dělostřelci z ČCHEN-JÜENU parník zasáhli 4 granáty kalibru 305 mm, z nichž ovšem vybuchly jenom 2, ale přesto způsobily požár a vyřadily ovládání kormidla, takže jej posádka musela řídit regulováním otáček lodních šroubů. Další projektil proletěl strojovnou, ale nevybuchl a SAIKIJÓ-MARU unikl směrem na západ, kde však narazil na torpédovky FU-LUNG a ČCH-JI doprovázejících PING-JÜEN a KUANG-PING.

Image
Další zobrazení bitvy u Ja-lu

Pomocný křižník inkasoval další zásahy, načež FU-LUNG zkrátil distanci, obsluhy torpédometů stiskly odpalovací páky a o hladinu pleskla tři torpéda. Fortuna však toho dne stála na straně námořníků Země vycházejícího slunce, tudíž dva smrtící doutníky minuly a třetí podplul pod lodním kýlem. SAIKIJÓ-MARU se od pronásledovatelů následně odpoutal a vzdálil se z bojiště. Při opravách později napočítali tucet zásahů a jedenáct mužů přišlo o život či utrpělo zranění.

Projektily vypálené z čínských obrněnců se nevyhýbaly ani jejich hlavním protivníkům. Dva dopadly na ICUKUŠIMU, aniž by posádce způsobily větší ztráty, ale vlajkový MACUŠIMA takové štěstí neměl. Po 15. hod. jej ze vzdálenosti 13 kabelů (2300 m) trefila do zadolodí salva z ČCHEN-JÜENU; jeden 305mm projektil neškodně proletěl skrz trup a spadl do moře, ale druhý explodoval na bateriové palubě, kde vyřadil několik děl ráže 120 mm a způsobil výbuch munice. Výsledkem byly velké ztráty na životech a obrovský požár, ba nechybělo mnoho, aby se vážně poškozený křižník potopil. Posádka s ohněm obětavě zápolila a součástí bojových tradic Císařského námořnictva se stal těžce zraněný námořníkovi H. Miura. Třebaže měl smrt na jazyku, údajně se optal kolem procházejícího důstojníka, zda je už ŤING-JÜEN potopen, a když si vyslechl milosrdnou lež, spokojeně pronesl: „Jsme pomstěni“.

Image
Čínský obrněnec v bitvě u Ja-lu

Pravda, MACUŠIMU Japonci zachránili, ale loď se musela odploužit do bezpečí a posádka napočítala 35 mrtvých a 78 raněných (36). Itó přenesl svoji admirálskou vlajku na sesterský HAŠIDATE a boj pokračoval. Bohužel na čínských obrněncích už v prvních dvou hodinách bitvy spotřebovali veškeré granáty pro sekundární artilerii a nyní docházelo i střelivo pro 305mm kanóny, takže na nepřátelské dělobití odpovídali toliko sporadicky (37). Ale munice docházela i na japonských lodích, a třebaže se k hlavním silám připojil AKAGI, Itó usoudil, že oslabené Spojené loďstvo nedokáže čínské „obludy“ vážněji poškodit.

Kolem 17. hod. zlomil japonský projektil stěžeň na ŤING-JÜENU a admirálova zástava spadla na palubu. Tehdy se iniciativy chopil námořní kapitán Jeh, jenž na křižníku ČCHING-JÜEN vztyčil vlajku velitele loďstva a nechal signalizovat rozkaz „seřaďte se za mnou“. Velitelé uposlechli a bojeschopné lodě konečně vytvořily kýlovou linii, což Itóa přimělo v 17:30 boj ukončit. Blížil se západ slunce a japonský admirál se obával nočních útoků topédovek, aniž by tušil, že na ŤING-JÜENU chybí munice a na ČCHEN-JÜENU zůstaly poslední 3 protipancéřové granáty ráže 305 mm!

Image
Ťingova admirálská vlajka

Po pěti hodinách konečně zmlkla děla a unavení čínští námořníci si mohli odpočinout a ošetřit zraněné kamarády. Ťing nařídil povolat k hlavním silám prázdné transportní lodě, ale jejich posádky signál nezachytily a zůstaly skryté hluboko v ústí Ja-lu. Jakmile vítr rozehnal mračna dýmu, naskytl se otřeseným námořníkům neradostný pohled na ohořelé a omlácené trupy mnohdy připomínající plovoucí vraky. Nastupující soumrak sice milosrdně zakryl utrpěné škody, ale veškerý optimismus z posádek během bitevní vřavy vyprchal a na jednotkách ŤING-JÜEN, ČCHEN-JÜEN, PING-JÜEN, ČCHING-JÜEN, LAJ-JÜEN a KUANG-PING, odplouvajících v doprovodu torpédovek FU-LUNG a ČCH-JI k Lü-šunu, zavládla ponurá nálada.

V bitvě u Ja-lu prodělaly oba obrněnce úspěšný křest ohněm, a kdyby disponovaly lepšími granáty a moderními kanóny střední ráže, možná mohli v Pekingu slavit vítězství a otočit kolo dějin, neboť japonská vojska odříznutá od spojení s mateřskými ostrovy, by musela zastavit svůj postup, ale nato se historie neptá. Na ŤING-JÜEN dopadlo 158 granátů, kdežto ČCHEN-JÜEN inkasoval dokonce 222 zásahů, ale díky kvalitní pasivní ochraně neutrpěly vážnější škody, a strojovny, kotelny a muniční sklady vyvázly bez úhony. Pancířem citadely nepronikl žádný projektil (38 ) a osvědčila se i improvizovaná ochrana dělostřeleckých postů.

Image
Křižník Čch-jüen

Přesto byly lidské ztráty citelné; na vlajkové lodi zaznamenali 17 padlých a 38 zraněných, zatímco na ČCHEN-JÜEN přišli o 13 mužů a dalších 28 muselo vyhledat lékařskou pomoc. Posádky tedy za zájmy Říše středu prolily nemálo krve a střepiny se nevyhýbaly ani zahraničním instruktorů, neboť Nichols zaplatil za loajalitu svému zaměstnavateli životem a zraněni byli i McGiffin (39) a Tyler. Během bitvy obrněnce vypálily 197 těžkých a 167 středních granátů, z čehož je zřejmé, že ani během války nenesly plnou zásobu střeliva (40).

Čínské lodě v noci překonaly Korejský záliv a 18. září v 9 hod. zakotvily v Lü-šunu, zatímco transporty se 22. září ukryly v Ta-ku. Na vnitřní rejdě už 4 hod. stál lehce poškozený křižník ČCH-JÜEN, jehož útěk rozzuřil posádky ostatních lodí, takže nyní padala ostrá slova a zaznělo i obvinění ze zbabělosti. Ťing nadřízeným sebevědomě ohlásil, že v bitvě zvítězil, neboť splnil zadání ochránit transportní plavidla a nepřítel boj přerušil jako první, jenomže, co je to za vítězství, když nepotopili ani jednu loď a sami přišli o 5 křižníků a přes 700 mužů? V Pekingu vinu za porážku přisoudili Ťingovi a zahraničním poradcům, kteří následně většinou odešli do výslužby, načež morálka posádek upadla a bojového ducha nepozvedla ani poprava Fang Paj-čchiena sťatého bez soudu za zbabělost 25. září pod Zlatou horou.

Image
Kontradmirál Liu Pchu-čcheng

Výsledek bitvy nahlodal sebevědomí čínských námořníků, jejichž bojový zápal zchladila prolitá krev. Ano, admirál plánoval svést s Japonci další bitvu pod ochrannou pobřežních baterií, jenomže Li Hung-čchang byl opačného názoru a do čela Severního loďstva dočasně jmenoval kontradmirála Liu Pchu-čchenga. Ponížený Ťing tedy musel na aktivní vedení vojenských operací zapomenout a veškerou energii věnovat uvedení poškozených lodí do bojeschopného stavu. Třebaže Lü-šun primárně sloužil jako týlová základna zdejší floty, nebylo jeho technické zázemí (např. pouze jeden větší suchý dok) dostatečné pro současné opravy tolika lodí, což tempo prací snižovalo. Přesto se většinu oprav podařilo dokončit do 18. října, kdy Liu s jádrem loďstva odplul do Wej-haj-weje.

Tuto novinku přečetlo 1203 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Boje v Severnej Afrike (1940 - 1943) III. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 20/4/2016, 14:25 od private_joker
Zprávy
VI. Nastupuje Montgomery


Maršál Rommel bol nútený v septembri 1942 opustiť Afriku, aby sa zotavil v rakúskych Alpách, keďže sa jeho zdravotný stav začal zhoršovať predovšetkým v dôsledku nízkeho krvného tlaku a pečeňovej infekcie. Ešte pred odchodom vypracoval plán obrany, pričom nebral do úvahy rady svojho štábu, že by jednotky Osy nemali byť tak ďaleko od svojich životne dôležitých prístavov. Namiesto toho rozkázal svojim jednotkám sa zakopať, opevniť a čakať čo bude. Spoliehal sa pritom na situáciu pri Stalingrade, kde sa očakávalo nemecké víťazstvo, pričom následný nemecký postup cez Kaukaz by ohrozoval Irán a Stredný Východ, na čo by už museli reagovať Briti a odoslať sem z Egypta jednotky, čím by sa ich sily v Severnej Afrike oslabili a Rommel by mohol zaútočiť.
Velením Armádnej skupiny Afrika bol poverený generál Georg Stumme (zomrel pri El Alameine 24. októbra 1942, pravdepodobne na infarkt, keďže bol známy tým, že mal problémy s vysokým tlakom), ktorý bol do Afriky prevelený priamo z Ruska.
Na druhej strane bojiska držal pevne veliteľské oprate generál Montgomery. Ten sa krátko po svojom menovaní novým veliteľom 8. armády začal prejavovať ako hollywoodska hviezda. Novinári a fotografi boli u neho vítaní (čo bola zmena oproti napríklad Wavellovi), či dokonca chodil medzi jednotlivé jednotky 8. armády, aby sa s nimi stretol a vypočul ich. 3 až 4 dni stačili k tomu, aby Monty zdvihol morálku svojich vojsk a dal zabudnúť na minulé neúspechy. Briti sa pripravovali k ďalšej operácii, boli odhodlaní znovu poraziť Osu a Rommela. Nová ofenzíva mala prebehnúť na jeseň roku 1942. K tomu im malo dopomôcť aj vyše 1000 tankov, medzi nimi napríklad 300 nových amerických tankov Sherman. Spojenci mohutne posilňovali svoje počty a vybavenie (prvýkrát tu nasadili hľadače mín), materiálne ako aj personálne boli na tom o mnoho lepšie než Osa (Nemecká priorita bola stále východná fronta, kde navyše v tomto období prebiehala bitka o Stalingrad). Kým Montgomery mohol do nasledujúcej ofenzívy nasadiť 11 peších divízií, Osa mohla do boja pri El Alameine nasadiť jednu nemeckú, päť talianskych peších divízií a Ramckeho výsadkárov. 90. ľahká divízia a talianska divízia Trieste mali byť v zálohe na severe na pobrežnej ceste. 21. tanková mala operovať na južnom krídle a 15. tanková bola pripravená brániť stredný úsek, hneď za pešiakmi. Navyše, Nemci celú oblasť pred sebou dôkladne zamínovali a spoliehali sa na to (vďaka svojim spravodajcom), že 8. armáda nezaútočí skorej než v novembri. Čo však nebola pravda, ale len šikovná Montyho stratégia, ktorou oklamal nemeckých dešifrantov. Okrem toho Briti využili mnoho lstí a klamstiev, čím zmiatli Nemcov. Napríklad v rámci tzv. Operácie Bertam rozosiali na severe oblasti množstvo starých krabíc, ktoré skryli pod maskovacie siete (pričom ich tam nechali určitú dobu a nič s nimi nerobili, nemenili ich vzhľad). Protivníci si toho všimli, avšak keďže nenasledovala žiadna nemecká odpoveď, Briti začali tieto ignorované body v noci vymieňať za palivo, náboje a jedlo. Alebo postavili falošné potrubie smerujúce na juh, pričom bolo stavané pomalým tempom, čo malo priživiť nemeckú dezinformáciu v tom, že útok nezačne v októbri, ale až v nasledujúcich mesiacoch a bude smerovať práve do južnej časti fronty.
Celá akcia začala 23. októbra 1942 večer. Spojenci spustili masívne ostreľovanie a bombardovanie najsilnejšieho obranného úseku, kam mal smerovať hlavný spojenecký nápor. Celkovo boli tej noci vystrelených 529 tisíc granátov. Do akcie sa zapojila následne pechota ako aj ženisti, ktorí začali čistiť priechody v mínových poliach, ktoré mali byť pre tanky a mali mať šírku okolo 7,3 m. Dĺžka priechodu mala byť 8 km. Okolo 2. hodiny v noci sa cez vyčistený priechod dostali prvých 500 tankov. Avšak do rána sa postup vďaka rôznym okolnostiam spomalil až zastavil. Aj pechota bola pozadu, jej postup bol napríklad na severe úplne zastavený. Skvelý výkon tu údajne podali talianske divízie Pavia, Brescia a výsadkári z divízie Folgore.
24. októbra zomrel generál Stumme, ktorého vozidlo bolo napadnuté počas jeho cesty na frontu. Samotný útok prežil, avšak jeho telo našli neďaleko cesty, pričom nemal na tele žiadne viditeľné zranenia. Na základe jeho problémov s tlakom bolo usúdené, že zomrel na infarkt. Vo velení (než sa vrátil Rommel) ho nahradil generál von Thoma (4. novembra 1942 padol do zajatia). Počas prvých dvoch dní operácie stratil Monty okolo 200 tankov, čo bol počet ktorý mali Nemci na začiatku obrany. Britský postup viazol, mnoho jednotiek sa zaseklo v mínových poliach. Napokon ani čistenie cesty pre tanky nepatrilo k extra rýchlym činnostiam. Rommel (ktorý prišiel na frontu zo svojej dovolenky 25. októbra) nariadil okamžitý protiútok, rozhnevaný tým, že jeho tanky to nespravili samé, kým boli Briti uviaznutí v mínových poliach. Presunul svoje cenné tanky z juhu a naradil útok na severnom útoku. 26. a 27. októbra to vyzeralo, že Spojenci nepostúpia. Vojaci Osy sa zúrivo bránili a odrážali spojenecké útoky, pričom im spôsobovali veľké straty najmä na tankoch. Churchill bol s vývojom operácie nespokojný a zúril. Britský postup viazol a to aj napriek monštruóznym prípravám. Údajne mal prehlásiť, že či je ťažké nájsť generála, ktorý dokáže vyhrať. Zlom predstavuje 28. a 29. október 1942. Navyše v týchto dňoch, boli v Stredozemnom mori potopené tri tankery, ktoré mali Rommelovi priviesť okolo 9 tisíc tún paliva a jeden tisíc tún munície. Rommel tušil koniec. Šance na jeho neúspech sa zvýšili v posledné októbrové dni, kedy jeho jednotky pri zúrivých protiútokoch utrpeli len zbytočné straty na životoch a technike. Okrem toho boli pri Tobrúku potopené ďalšie dve lode s palivom, Tripolino a Ostia, čo znížilo Rommelove šance na efektívne nasadenie tankov v ďalších bojoch.
Rommel bol zatlačený, pričom utrpel straty ktoré si nemohol dovoliť. 2. novembra prebehla pri El Alameine najväčšia tanková bitka v Severnej Afrike. Montgomery nasadil do boja (v rámci operácie Supercharge) okolo 8 stoviek tankov, proti asi 500 tankom (z toho skoro polovica nemeckých), ktoré mala k dispozícii Osa. Britské tanky zvíťazili a 4. novembra 1942, v 12. deň bitky, Rommel usúdil, že nie je nič lepšie než ustúpiť (Rommel chcel ustúpiť už o niečo skôr, avšak musel počkať na Hitlerov súhlas, ktorý mu ústup najprv zakázal. Až 4. novembra mu konečne povolil ústup). Pri ústupe údajne Nemci zabavovali Talianom ich dopravné prostriedky, v dôsledku čoho sa opakovali talianske zajatecké eskapády z jesene a zimy 1940/41, kedy sa Taliani doslova vrhali do britskej náruče (pozn. autora – Je však na mieste dodať, že počas tejto britskej ofenzívy sa talianske jednotky viackrát vyznamenali tým, že preukazovali až mimoriadnu odhodlanosť v boji. Spomenúť je vhodné predovšetkým talianskych výsadkárov z divízie Folgore či vojakov z motorizovanej divízie Trieste a tankistov z divízie Littorio, ktorí bojovali do posledných nábojov a vzdali sa, až keď nemali vodu, jedlo a ani muníciu). Čo sa však už neopakovalo bola situácia z predchádzajúcich britských ofenzív, kedy bol každý britský skok vpred zastavený a premenený na ústup. Montgomery sa tentokrát nehrnul bezhlavo prenasledovať Rommela. Bol rozhodnutý, že tretíkrát už Briti nebudú ustupovať a zvolil opatrnosť, ktorá zrejme súvisela s tým faktom, že Montyho jednotky boli od októbra trvajúcej ofenzívy unavené a trpeli aj množstvom strát, čiže na nejaké okamžité prenasledovanie Rommela nemali ani pomyslenie. Namiesto toho posielal za Rommelom vo veľkom lietadlá, ktoré jeho ustupujúce jednotky bombardovali čo im sily stačili, a obrnené jednotky. Rommel ustupoval na západ, ustúpil najprv do Marsá Matrúh, potom do Sídi al-Barání a napokon aj do Halfájskeho priesmyku. Napriek neustálemu ústupu sa Rommel každý deň zastavil aby bojoval s dotierajúcimi čelnými spojeneckými jednotkami. 11. novembra 1942 bolo hotovo. Nemci boli vyhnaní z Egypta raz a navždy.
Celkové straty tejto tzv. Druhej bitky o El Alamein sú nasledovné. Spojenci stratili okolo 5 tisíc mŕtvych či nezvestných, stratili ďalších takmer 9 tisíc zranených a prišli zhruba o 4 až 5 stoviek tankov. Na strane Osy padlo 9 tisíc mužov. Ďalších 9 tisíc vojakov bolo zranených a okolo 35 tisíc mužov padlo do zajatia. Navyše Osa stratila takmer 500 tankov. Veľké množstvo zajatých má na svedomí Rommelov ústup. Nemeckí a talianski zranení vojaci boli ponechaní na mieste a neustupovalo sa s nimi. Avšak je treba uznať, že napriek zlému zásobovaniu a veľkej spojeneckej prevahe (Briti mali skoro dvakrát toľko mužov, dvakrát toľko tankov a dvakrát toľko diel) dokázali vojská Osa vzdorovať a spôsobovať nepriateľovi veľké straty. Montgomery si tieto straty ale mohol dovoliť, kým vojská Osy boli touto ofenzívou v mnohých prípadoch rozprášené (Tanková divízia Ariete, motorizovaná divízia Trento, 21. tanková divízia mala posledných 9 tankov, Ramckeho brigáda výsadkárov mala 3 motorky a dve vozidlá apod.).
Táto Montyho ofenzíva býva hodnotená ako zlom na africkom bojisku. Spojenci konečne dosiahli víťazstvo, po ktorom už nenasledovali žiadne veľké prehry ako v minulých rokoch. RAF mala absolútnu dominanciu nad nebom a jej lietadlá beztrestne operovali nad rozbitými vojskami Osy. Navyše, ako uviedol Monty, letecká nadvláda mala pre spojeneckých vojakov aj psychologický účinok, ktorý zvyšoval ich morálku.
Rommelov rýchly ústup z Egypta prekvapil samotných Britov. Ako som už spomenul vyššie, ich postup na západ bol opatrný. Pre ďalšie operácie bolo nutné, aby sa spojenecké pešie jednotky zastavili a nabrali dostatok zásob, bez ktorých by bol úspešný postup cez púšť nemožný. Briti rýchlo obnovili železnicu z El Alameinu do pevnosti Capuzzo. Následne 13. novembra znovu dobili Tobrúk a 20. novembra už po 5ty a poslednýkrát v tejto vojne zmenilo majiteľa Benghází. Spojenci týmto získali prístavy, ktoré im umožnili efektívne a hlavne masívne zásobovanie. Zastavenie postupu a následné čakanie na posilnenie viedlo k tomu, že Monty spustil s odpočinutými a doplnenými jednotkami 11. decembra novú ofenzívu pri El Agheile, ktorá skončila 18. decembra tak, že Rommel znovu ustúpil o niečo západnejšie smerom do Tuniska. V druhej polovičke januára 1943 je dobitý Tripolis. Rommel sa zastavil vo februári 1943 v južnom Tunisku na tzv. Marethskej línii. Jeho jednotky stratili od novembra 1942 a v následných ústupoch cez 75 tisíc mužov a 500 tankov.

VII. Slučka sa sťahuje


Presuňme sa na chvíľku do Maroka. Kým Briti vyháňali Rommela z Egypta, na druhej strane Severnej Afriky sa do boja chystali Američania. Tí sa spolu s Britmi vylodili 8. novembra na rôznych severoafrických plážach s cieľom dobiť prístavy Casablanca, Oran a Alžír. Cieľom operácie Torch bolo obsadenie Maroka, Alžírska a Tuniska skorej, než sem príde Rommel a než si tu Osa vybuduje svoje pevnosti. Plánovalo sa aj vylodenie v samotnom Tunise, avšak to spojeneckí plánovači zavrhli ako nereálne, keďže Sicília a jej nemecké letiská boli príliš blízko. Spojenci sa mohli oprieť o pomoc, ktorú im poskytli získaní vichystickí dôstojníci, ktorí svojimi informáciami prípadne neaktivitou pomáhali/či mali pomôcť. Celkovo malo vichystické Francúzsko v danej oblasti k dispozícii asi 125 tisíc vojakov (60 tisíc v Maroku, 15 tisíc v Tunisku a 50 tisíc v Alžírsku), 210 tankov a 500 lietadiel, pričom do boja proti výsadku mohli nasadiť aj množstvo pobrežných batérií. Spojenci proti nim nasadili celkovo 107 tisíc vojakov, pričom 33 tisíc vojakov sa malo vylodiť v Maroku, 39 tisíc v Alžíre a 35 tisíc pri Orane. V spojeneckých štáboch sa predpokladalo, že Francúzi nebudú až takí ochotní bojovať. Samozrejme sa počítalo aj s prípadným francúzskym protibritským cítením, ktoré sa medzi Francúzmi rozšírilo predovšetkým po britskej akcii v Mers el-Kebir v roku 1940. Napriek tomu bolo rozhodnuté, že spojenecké jednotky majú vyvinúť snahu o získanie si Francúzov na svoju stranu, než si ich rozhnevať proti sebe.
8. novembra 1942 Operácia Torch vypukla. Pri Casablance sa vylodili jednotky 2. tankovej, 3. a 9. pešej divízie pod vedením generála Pattona, v Orane 1. pešia a 1. tanková divízia za podpory výsadkárov z 509. výsadkového regimentu. Tejto tzv. Center Task Force velil generál Fredendall. A napokon v Alžíre sa pod vedením britského generála Andersona vylodili britské Commandos oddiely č. 1 a 6, 34. americká pešia a brigáda 78. britskej pešej divízie. A začal boj. Bohužial pre Spojencov sa v Severnej Afrike našli aj takí Francúzi, ktorí ochotne a tvrdo bojovali. V Maroku sa všetko pokazilo už na začiatku, keď Američanom naklonený generál Béthouart neuspel so svojim prevratom, ktorý prekazil iný generál Charles Nogués, verný Petainovej vláde. Francúzske jednotky kládli vyloďujúcim sa Američanom odpor. Casablancu Američania obkľúčili 10. novembra, pričom samotné mesto sa vzdalo hodinu pred očakávaným americkým útokom, pričom v prístave Američania zničili Francúzom 1 krížnik, 6 torpédoborcov a 6 ponoriek. Oran padol 9. novembra po krátkej námornej bitke, kde bola vichystická flotila buď potopená alebo zahnaná späť odkiaľ vyplávala. V Alžíre sa situácia javila najpokojnejšie. Aj vďaka francúzskemu hnutiu odporu tu pobrežné batérie mlčali a ani na plážach tu nikto po vyloďujúcich sa Spojencoch nestrieľal. Iba v alžírskom prístave boli pri vylodení zničené dva britské torpédoborce, ktoré tu stihli vylodiť okolo 250 amerických rangerov. Generál Juin, vojenský veliteľ celého Alžírska kapituloval o 18:00. 10. novembra 1942 následne admirál Francois Darlan, vojenský veliteľ všetkých francúzskych vojsk v Afrike, vydal rozkaz aby Francúzi prestali s odporom a pridali sa na stranu Spojencov. Krátko po tom, čo sa o tomto dozvedel Hitler, začali do Tuniska prúdiť nemecké jednotky. Navyše Hitler rozkázal obsadenie doteraz neokupovaného Vichystického Francúzska.
Tento Darlanov krok je známy ako tzv. Dohoda Eisenhower/Darlan. Tým, že Darlan pristúpil na túto dohodu, Spojenci mu umožnili aby sa menoval tzv. hlavou civilnej vlády pre Severnú a Západnú Afriku 14. novembra 1942 (Darlan pokračoval vo Vichystickej politike, ktorá tu vládla už nejakú dobu, dokonca mal zriaďovať koncentračné tábory pre odbojárov, španielskych republikánov či demokratov). Spojencom bolo novinármi a politikmi vytýkané to, že uzavreli dohodu s Darlanom, ktorý bol známy kolaborant a obdivovateľ Nemecka. Navyše, ani generál De Gaulle nebol nadšený tým, že so svojimi Slobodnými Francúzmi bol odstavený na druhú koľaj a to aj napriek tomu, že jeho podpora medzi civilistami začala po 8. novembri 1942 narastať. Eisenhower to pravdepodobne tak neprežíval. Ten sa predovšetkým obával francúzskeho odporu v oblasti a bol rád, že to takto dopadlo keďže jeho hlavou úlohou bolo bojovať s Nemcami a nie s Francúzmi. Čo však bolo úplne presne za touto udalosťou dodnes nevieme, avšak situácia nabrala pomerne nečakaný spád, dalo by sa povedať, že sa na radosť Spojencov vyriešila sama. Na Štedrý deň roku 1942 bol Darlan v Alžíre zavraždený mladým odbojárom a monarchistom Fernandom Bonnierom de La Chapelle, ktorý “...konal v záujme, oslobodenia Francúzska.“. Jeho odmena bola rýchla, keďže bol už 25. decembra odsúdený na trest smrti, ktorý bol vykonaný 26. decembra.
No ale prejdime radšej k situácii na bojisku. Nemci pochopili, že Spojenci sa týmto vylodením dostali až nebezpečne blízko k obklúčeniu celého DAK (do Tunisu to mali nejakých 800 km na východ). Hitler dal voľnú ruku Kesselringovi, ktorý začal do Tuniska posielať posily letecky alebo cez deň po mori, to aby mohli svoje lode kryť lietadlami (od polovice novembra 1942 do januára 1943 sem Nemci poslali okolo 243 tisíc mužov a vyše 850 tisíc ton zásob). Na začiatku decembra bola v Tunisku z nových nemeckých jednotiek sformovaná von Arnimova 5. Panzerarmee. Spojenci očakávali, že nasledujúci postup do Tuniska nebude trvať viac než pár týždňov. Realita bola taká, že Spojenci svoju jedinečnú šancu na rýchle víťazstvo premrhali. Spojenci ako keby zaspali. Po úspechu operácie Torch sa ich postup spomalil. Alebo len podcenili Nemcov. Tí sa v závode o Tunisko hneď ujali vedenia. Nemci svoje pozície v Tunisku upevnili natoľko, že boje sa tu natiahli až do mája 1943. Avšak príchod von Arnima do Afriky znamenal rozdelenie nemeckého velenia. Rommel už nebol tým jediným mužom vo velení (hoci bol veliteľom tankovej armády Afrika). Bol to vraj Hitlerov pokyn, ktorý chcel týmto odľahčiť Rommelovi. Avšak obaja muži sa častokrát nedokázali zhodnúť, pričom takáto nejednotnosť v ťažkých chvíľach iba oslabovala šance Osy na úspešnú obranu. Rommel bol krátko po svojom odchode z Afriky (9. marca 1943) nahradený vo velení celej Heeresgruppe Afrika práve generálom von Arnimom.
Už od polovice novembra 1942 posielali Nemci svoje nové jednotky hneď do boja, konkrétne na juh a západ Tuniska, čím si do konca roku 1942 zabezpečili svoje územie (Ovládali dva prírodné vstupy do Tuniska, na severe a na juhu pričom medzi nimi sa nachádzali priesmyky, ktoré boli ľahko brániteľné). Francúzske jednotky, ktoré im sprvu stáli v ceste nekládli odpor. Tie čo utiekli/ustúpili na západ boli následne Spojencami vyzbrojené a poslané do boja proti Nemcom. Na konci roku prebehlo ešte niekoľko bitiek ktoré skončili pre Spojencov neúspechom a na niektorých miestach až ústupom. Na konci novembra sa na tejto fronte objavili dokonca nemecké tanky Tiger, ktorých prítomnosť bola cítiť. Napríklad pri Tebourbe stratili počas štyroch dní bojov Spojenci okolo 11 tisíc vojakov, ktorí padli do zajatia a niektoré jednotky (napríklad 11. britská brigáda) boli úplne zničené. Okrem toho Spojenci stratili 134 tankov a 47 lietadiel. Nemci si týmto veľkým víťazstvom zaistili celistvú frontu v Tunisku. Ďalšie operácie prebehli na tomto úseku fronty až v roku 1943. Ako som spomenul v predchádzajúcej kapitole, Rommel stál v tomto čase na Marethskej línii (opevnená línia na hraniciach s Lýbiou). Ten vyrazil 30. januára 1943 do útoku, pričom cieľom jeho obchvatu bolo odrezať a následne zničiť spojenecké jednotky, ktoré sa hrnuli do Tuniska zo západu. Čo čert nechcel, štáb 5. tankovej armády (von Arnimov) však tento plán odmietol.
14. februára 1943 Nemci spustili veľkú ofenzívu s názvom Frühlingswind (jarný vietor). Von Arnimove 4 obrnené skupiny vyrazili na západ a stretli sa s Američanmi, konkrétne s 34. pešou, bojovou skupinou A 1. tankovej divízie a so 168. plukom. Američania utrpeli v bojoch veľké straty a boli nútení ustúpiť. Nemci vo svojej operácii uspeli, dosiahli jej hlavný cieľ tým, že 17. februára dobili Sbeitlu, okolo ktorej chceli vybudovať novú obrannú líniu. Von Arnimova ofenzíva sa však po počiatočných úspechoch zadrhla až bol celý postup zastavený.
Okrem tejto operácie na severnej časti fronty (severozápad Tuniska) prebehla súčasne ešte jedna ofenzíva (na juhozápade Tuniska). Operácia mala krycí názov Morgenluft (ranný vietor), kedy 1. talianska armáda so zvyškami nemeckého DAK postúpila vpred až k spojeneckej línii Dernaia – Kasserine – Gap – Sbiba. Ráno 17. februára sa Rommelove jednotky blížili k priesmyku Kasserine. 19. februára začala bitka, ktorá sa zapísala do dejín americkej armády. Rommel zaútočil na Kasserinský a Sbibský priesmyk. Americká obrana sa pod nemeckými a talianskymi útokmi začala rúcať už druhý deň útoku, 20. februára. Útoky Osy pokračovali aj ďalšie dni, pričom zasádzali americkým jednotkám ťažké údery a spôsobovali ťažké straty. Rommelov postup však zastal 23. februára. Dôvodom bol postup britskej 8. armády, ktorá dosiahla Medenine, vzdialený od Marethskej línie len pár kilometrov. Rommel po porade s Kesselringom odvolal jednotky z útoku a presunul ich práve na Marethskú líniu. Nemci zničili okolo 150 tankov a obrnencov za jediný deň, pričom zajali okolo 2 tisíc amerických vojakov. DAK bol veľkým sústom, pre neskúsené americké jednotky a ich slabo pancierované tanky. Americké jednotky sa od vylodenia na severoafrických plážach vyznačovali veľkým sebavedomím, verili si a očakávali, že Nemcov svojim pochodom vpred poženú preč. Nastalo však kruté vytriezvenie. Postup do Tuniska, prvé neúspechy a predovšetkým náhly Rommelov útok cez Kasserinský priesmyk, ktorý spôsobil jednu z najhorších porážok Američanov v celej vojne bol pre Američanov krutou lekciou. Morálka klesla. Američania si uvedomili, že nemeckí vojaci nie sú žiadne bábovky a že vojna, bude trvať ešte dlho. Navyše, k neúspechu viedla zrejme aj taktika, ktorú americké jednotky nasadili. Bojovali totiž tak, ako Briti pred dvomi rokmi v Západnej púšti. Museli sa poučiť a spamätať. Rommel však nemal dostatok síl na to, aby toto víťazstvo viacej využil, musel sa zastaviť a odísť na iný úsek fronty. Situáciu však chcel rýchlo využiť von Arnim. Ten predpokladal, že americký neúspech pri Kasserine ich donútil oslabiť svoje pozície na severe tým, že na juh, do priesmyku, presunú svoje jednotky. Von Arnim naplánoval operáciu Ochsenkopf, ktorá mala za cieľ dobiť Medjez el Bab, Béju, El Aroussu a Djebel Abiod, čím by nemecké jednotky získali vhodnejšie obranné a oporné body na západnom prístupe k Tunisku. Operácia trvala od 26. februára do 5. marca 1945, kým ju sám von Arnim neodvolal, predovšetkým v dôsledku veľkých strát pechoty a tankov. A čo bolo najhoršie, Nemci stratili aj svoje vzácne tanky Tiger, v počte 19 kusov. Nemci počas operácie dosiahli pár svojich vytýčených cieľov no došiel im však dych a preto sa ich útočné snahy na začiatku marca zastavili. Týmito bojmi situácia v Tunisku na chvíľku utíchla.

VIII. Záverečné dejstvo


Rommel spustil svoju poslednú ofenzívu s krycím názvom Capri 6. marca 1943. Smerovala proti tankovým jednotkám britskej 8. armáde. Bol to boj, ktorému vraj Rommel mohol veliť, ale riadil sa plánom, s ktorým nesúhlasil. Montgomery bol aj s pomocou Ultra dobre informovaný o nemeckých snahách. Monty neponechal nič na náhode a pred svoje postavenie umiestnil množstvo mín, presunul sem čo najviac diel a bližšie k jeho jednotkám boli presunuté lietadlá. Nemci vyrazili ráno 6. marca do útoku. Ich postup bol však takmer zmasakrovaný. Tanky vybuchovali na mínach či boli ničené britskými delami. Nemecké snahy o prisunutie posíl stroskotali na britských lietadlách. Ešte v ten istý deň Rommel zastavil svoju ofenzívu a stiahol svoje poničené jednotky. To bolo záverečné dejstvo slávneho Rommela, bájnej púštnej líšky. Ten 9. marca odišiel z Afriky a už sa do nej nikdy nevrátil.
Spojenci nezaháľali a v druhej polovica marca 1943 obnovili svoj postup. V noci zo 16. na 17. marec spustil Monty operáciu Pugilist, ktorá smerovala proti Marethskej línii. Boje trvali do konca marca, no výsledkom bolo britské víťazstvo. Briti zahnali vojská Osy z tejto línie na novú, 60 km severozápadne vzdialenú líniu Wadi Akarit neďaleko Gabesu. Súčasne s Montyho ofenzívou zaútočili na západe Tuniska aj Američania. Tí zaútočili cez nedávno stratené priesmyky a sériou rýchlych útokov zahnali vojská 10. tankovej divízie do Gabesu, odkiaľ na pomoc 10. tankovej vyrazila 21. tanková nemecká divízia. Spoločnými silami zastavili dotierajúcich Američanov. Avšak postup Montyho jednotiek spôsobil, že Nemci opustili Gabes bez boja a ustupovali na sever, pripojiť sa k 5. tankovej armáde. Nemci sa znovu preskupili a zastavili v horách pri Enfidavile. Osa bola v Tunisku obkľúčená zo všetkých strán (napríklad od 24. marca sa do Tunisu nedostala už žiadna loď), čo znemožnilo vykonať efektívnu evakuáciu. Briti a Američania sa definitívne spojili a boli pripravení na finálny útok proti Ose, s cieľom raz a navždy ju vyhnať zo Severnej Afriky.
Spojenci naplánovali novú a poslednú ofenzívu na 22. apríla 1943, cieľom ktorej bolo dobitie Tunisu. Tí mohli do boja nasadiť 15 anglických a 5 amerických divízií a jeden francúzsky zbor, proti ktorým mal von Arnim 9 nemeckých divízií, tie však boli hlboko pod svojimi tabuľkovými stavmi. Ešte než prebehli samotné boje na pevnine, spojenecké lietadlá a lode mali za úlohu útočiť na nepriateľské lode, smerujúce do Tuniska. Nemcom bolo jasné, že Tunisko už dlho neudržia. Znovu trpeli nedostatkom zásob.
Von Arnim spojeneckú ofenzívu očakával a preto v noci z 20. na 21. apríl jeho jednotky zaútočili na IX. americký zbor. Ich postup sa však zastavil a jediné čo týmto von Arnim dosiahol bolo to, že spojenecká ofenzíva sa posunula o 4 hodiny. To bola labutia pieseň nemeckých jednotiek v Afrike. Spojenci napriek tomuto posunu spustili operáciu 22. apríla 1943. Ich postup na Tunis sa stretol s tvrdým nemeckým odporom, ktorý však nebol nekonečný. 7. mája 1943 dosiahli Spojenci vytúžený Tunis. Odpor Nemcov však pokračoval až do 12. mája, kedy boli porážané posledné kapsy odporu. Popoludní 12. mája ponúkol generál von Arnim kapituláciu svojich jednotiek. 13. mája 1943 na obed sa v Afrike prestalo bojovať. Osa bola konečne porazená. Generál von Arnim sa vzdal s celým svojim štábom a do zajatia poputovalo takmer 250 tisíc mužov (z toho asi 130 tisíc Nemcov). Odhaduje sa, že od talianskeho útoku na Egypt až do mája 1943 (32 mesiacov bojov) stratila Osa v severoafrických bojoch okolo milióna mužov (z toho asi len 40 tisíc padlých alebo nezvestných) a okolo 2500 tankov a množstvo iného vojenského materiálu. Briti stratili vyše 35 tisíc mŕtvych, Američania evidujú 16 a pol tisíca mŕtvych.

KONIEC

Tuto novinku přečetlo 1005 lidí a poslali 2 komentářů. Poslat komentář

  Boje v Severnej Afrike (1940 - 1943) II. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 7/4/2016, 01:08 od private_joker
Zprávy
III. Nemci prichádzajú


Tragikomické talianske operácie v Grécku a v Severnej Afrike mali za následok, že Hitler poskytol nemecké jednotky na pomoc svojmu talianskemu spojencovi. Nemecký generál Siegfried Westphal k tomu dodal: „Okrem toho, bolo úlohou nemeckých jednotiek na seba viazať toľko britských jednotiek, koľko bude možné a týmto kryť južnú Európu. Dobiť Egypt alebo prekročiť Suezský prieplav sme v úmysle nemali nikdy.“
Už v januári 1941, teda v čase keď Briti drvili svojim postupom všetko talianske čo im stálo v ceste, presunuli Nemci do oblasti Stredomoria časť 10. leteckého zboru pod vedením generála Geislera. Úlohou zboru bolo podporovať novovzniknutý Afrikakorps (Ďalej len DAK) z letísk na Sicílii. Tento letecký zbor sa neskôr zapojil aj do akcií proti Malte, Juhoslávii a aj proti Grécku.
Napokon vo februári začala operácia Sonnenblume, ktorá znamenala presun nemeckých pozemných jednotiek do Tripolisu. 6. februára 1941 bol generál Rommel povolaný do Hitlerovho hlavného stanu, kde bol poverený velením nového DAK čítajúceho dve mechanizované divízie a to 5. ľahkú a 15. tankovú. O 5 dní neskôr, 11. februára 1941, sa začali v Tripolise vyloďovať prvé jednotky 5. ľahkej divízie - prieskumný prápor a protitankový prápor. Boli okamžite odvelené do predných pozícií, kde mali uskutočniť prieskum v oblasti el – Nofilíja a el – Aghejla. Tankový pluk 5. ľahkej divízie dorazil neskôr, až 11. marca 1941.
Rommel, ktorý prišiel do Tripolisu 12. februára 1941, sa energicky pustil do plánovania a organizovania, pričom jedným z jeho prvých rozkazov bola inštalácia tankových atráp na podvozkoch volkswagenov v talianskych predných líniách, čím chcel zmiasť Britov.
Rommelove rozkazy zneli jednoducho – zabezpečenie obrannej línie a zatiaľ nepostupovať. Mal čakať, predovšetkým na 15. tankovú divíziu, ktorá už bola postupne presúvaná do Afriky. Nemecké velenie počítalo so svojou ofenzívou až za niekoľko mesiacov, pričom tento názor zastávali aj Briti. Keď sa v britských postaveniach stále nič nehýbalo, Rommel bol rozhodnutý, že je čas prevziať iniciatívu. Nechcel dať Britom čas a šancu opevniť svoje pozície a preto už 24. marca jeho prieskumný prápor bez problémov obsadil dôležitú, ale slabo stráženú Agheilu. S 50 tankami a s podporou dvoch talianskych divízií (Brescia a Ariete), ktoré tvorili zadný voj, Rommel postupoval v dvoch smeroch. Pomohla mu neskúsenosť protivníka. 7. obrnená divízia bola koncom februára odoslaná na odpočinok a na zotavenie do Egypta, pričom ju nahradila nová 2. obrnená divízia. Aj skvelá 6. austrálska divízia bola odoslaná do Grécka a jej miesto zaujala austrálska 9. divízia, ktorá bola nedostatočne vyzbrojená a vycvičená. Aj O'Connor bol dočasne vystriedaný generálom Neamom, neskúseným veliteľom.
Rommel začal svoju ofenzívu už 31. marca 1941. Rýchlym a energickým postupom obsadili jeho jednotky 2. apríla Marsá al-Brégu a 3. apríla aj Adžedábíju. Briti boli Rommelovým náhlym a rýchlym nástupom vyvedení z rovnováhy. Benghází boli nútení opustiť už 3. apríla 1941. O'Connor sa rýchlo vrátil, aby pomohol Neamovi. Bohužiaľ pre nich, obidvaja boli zajatí v noci 6. apríla, keď sa ich nestrážené auto omylom ocitlo medzi nemeckými motocyklistami. Nasledujúceho dňa bol zajatý aj veliteľ 6. obrnenej divízie pri Al Makíle, spolu s novou motorizovanou brigádou ako aj ďalšími jednotkami. Nemci vyzerali silnejšie než v skutočnosti boli, pri svojich presunoch využívali nákladné autá, ktoré okrem iného vytvárali mračná prachu vyvolávajúce dojem postupu tankovej kolóny. Briti ustupovali a utekali z Kyrenajky. Bez boja opustili napríklad Tmíní. Nemci ovládli týmto postupom Kyrenajku a mohli sa sústrediť na Tobrúk, ktorý im stál v ceste.
Do 11. apríla keď Rommelova ofenzíva trvala niečo viac než dva týždne, sa väčšina britských vojsk stiahla späť do Egypta. Iba v Tobrúku ostali britské sily (predovšetkým 9. austrálska divízia). Rommel spustil svoj útok na Tobrúk za pochodu 10. apríla. Tento útok však stroskotal, predovšetkým na rozhodnej aktivite britských delostrelcov. Najmä talianske jednotky zaznamenali pri útoku veľké straty. Rommelove snahy k ničomu neviedli, Tobrúk bol síce obliehaný, no stále sa držal. Veľkým prínosom pre obrancov mesta bol príchod konvoja s krycím názvom Tiger, ktorý 12. mája 1941 priviezol 238 tankov, 43 stíhačiek a množstvo zásob a iných zbraní.
Britské velenie sa Tobrúku odmietalo vzdať. Z prístavu sa stala pevnosť, ktorej význam spočíval nielen v tom, že to bol prístav s najväčšou kapacitou v celej Kyrenajke, ale vďaka delám dokázala blokovať okolo 30 km dôležitej cesty Via Balbia. Vďaka tomu museli talianske a nemecké vozidlá tento úsek náročne obchádzať, čím si samozrejme predĺžili cestu. Okrem toho, britské vojská nesedeli nečinne na zadku a z pevnosti uskutočňovali výpady do nepriateľského tyla. Napokon, Tobrúk na seba viazal početné jednotky, ktoré Rommel nemohol nasadiť na prenasledovanie Britov, ktorí mu pred nosom unikali do Egypta.
V prvej polovici apríla roku 1941 začali Rommelove jednotky postupne izolovať Tobrúk tým, že obsadil bez boja Bardíju a Sollum. Rozhodujúci útok na Tobrúk sa mal uskutočniť v noci z 13. na 14. apríl. Útok sa však pre spojené nemecko-talianske jednotky skončil porážkou. Austrálčania postupne zlikvidovali taliansky predstieraný útok, potom hlavný nemecký útok a napokon odrazili svojimi delami aj ranný tankový útok, pri ktorom Nemci stratili z 38 nasadených strojov celých 17. Ďalšie útoky prebiehajúce v nasledujúcich dňoch takisto stroskotali. Rommel sa teda momentálne nepokúšal o ďalšie dobitie tejto pevnosti, ale radšej sa zameral na východ, na priesmyk Halfája, ku ktorému sa nemecké jednotky priblížili už 26. apríla. V tom istom čase nemecké velenie rozhodlo, že útok na východ do oblasti Solluma je momentálne zbytočný a nariadilo nemeckým a talianskym jednotkám konečne dobiť Tobrúk. Útok začal v noci 30. apríla 1941, ktorý však neviedol k dobitiu pevnosti. Nemci utrpeli až príliš veľké straty, predovšetkým na tankoch, čo si Rommel nemohol dovoliť.

IV. Briti nestrácajú dych


15. mája 1941 spustili Briti ofenzívu s krycím názvom Brevity (http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2180). Ňou chcel generál Wavell dosiahnuť toho, že jeho jednotky zničia čo najviac nemeckej výzbroje a zároveň pripravia pôdu pre nasledujúcu operáciu Battleaxe, do ktorej vkladali Briti veľké nádeje. Britským vojskám sa počas operácie Brevity podarilo dobiť priesmyk Halfája a aj pevnosť Capuzzo (ktorú však následne stratili), no v celkovom výsledku sa dá táto operácia zhodnotiť ako neúspešná. Rommel vedel, že priesmyk je pre neho životne dôležitý ak chce obliehať a následne dobiť Tobrúk. Nemecký protiútok z 27. mája 1941 vytrhol z britského držania Halfáju, pričom Nemci zmenili priesmyk na zamínovanú a opevnenú oblasť. Kolega Herbert spracoval britskú ofenzívu s názvom Battleaxe vo svojom článku (http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2196) , preto sa k nej nebudem až tak vyjadrovať.
V skratke dodám, že v dňoch 15. až 17. júna 1941 spustili Briti operáciu, v ktorej mali hlavnú úlohu tanky na obidvoch stranách. Briti mohli nasadiť do boja okolo 200 tankov, predovšetkým Matildy a tanky Crusader. Spojené nemecko-talianske jednotky mali k dispozícii približne rovnaký počet tankov, avšak asi len polovica ich tankov boli Pz III. a Pz. IV. Briti vyrazili v troch kolónach, kedy indické jednotky mali dobiť priesmyk Halfája, 22. gardová brigáda a 4. obrnená brigáda smerovala na pevnosť Capuzzo a v smere na Háfid postupovala 7. obrnená divízia.
Iba v prvý deň bojov stratili Briti rovných 90 tankov pričom Nemci len 12. Veľkou pomocou pri zastavení týchto útokov boli pre Nemcov 88 mm delá, ktoré Rommel použil proti tankom údajne po prvýkrát (keďže tieto delá mali ďaleký dostrel, britské stroje častokrát na nemecké delá svojimi kanónmi ani nedostrelili a už boli zničené). Nemci si pripísali dôležité víťazstvo, udržali Halfáju aj pevnosť Capuzzo pričom zahnali Britov späť do Sídí al-Barrání. V bojoch stratili Briti vyše 100 tankov, pričom straty na ľudských životoch sa blížili k jednému tisícu. Nemecko-talianske sily naopak stratili len 12 tankov a odpísali zhruba 7 stoviek vojakov, či už kvôli zraneniam alebo smrti. V dôsledku neúspechu ofenzívy bol britský generál Wavell vymenený za generála Clauda Auchinlecka.
Jeseň roku 1941 priniesla na severoafrickom bojisku prípravy na nové ofenzívy nielen na strane Nemcov a Talianov, ale aj na strane Britov. Pre Nemcov bolo samozrejme prioritou dobite Tobrúku, ktorý už dlho odolával. Ako zaujímavosť dodám, že od 21. októbra 1941 sa v Tobrúku objavil 11. československý prápor, pod vedením podplukovníka Klapálka a so svojimi 643 mužmi bránil 60 km úsek. Čechoslováci ostali v Tobrúku až do apríla 1942, kedy boli vystriedaní. Počas svojej tobrúckej anabázy 14 Čechoslovákov padlo a 81 ich bolo zranených.
Nový veliteľ britských vojsk generál Auchinleck naplánoval svoju ofenzívu s krycím názvom Crusader na november 1941. A skutočne, 18. novembra 1941 vyrazili britské jednotky do útoku. Jednotky postupovali na západ z Marsa Matrúh a prekročili lýbijské hranice neďaleko Maddaleny. Samotnému postupu mali ešte predchádzať útoky na nemecké letiská, lenže pre zlé počasie a búrky sa táto podpora ofenzívy neuskutočnila. 7. obrnená brigáda postupovala severozápadne na Tobrúk, spolu s 22. obrnenou brigádou po jej ľavici. Okrem toho sa ofenzívy zúčastnili aj jednotky Novozélanďanov, 1. juhoafrickej divízie, 4. obrnenej brigády a napokon aj 7. pešia indická brigáda. Bojiskám opäť dominovali tanky. Do 23. novembra stratili Briti okolo 260 tankov, pričom Nemci len 40 a Taliani odpísali okolo 100 zničených strojov. Straty sa zdajú byť veľké, avšak musíme zobrať do úvahy, že britské jednotky disponovali na začiatku akcie s niečo vyše 700 tankov, kým Rommel a spol. mohli do boja nasadiť asi 170 resp. 150 (talianskych) tankov.
Operácia Crusader pokračovala aj nasledujúce novembrové dni. Narastajúca intenzita bojov spôsobovala vysoké straty na oboch stranách, pričom svoju dominanciu si stále držali tanky a ich vzájomné bitky. Tak napríklad 23. novembra mali Nemci bojaschopných 61 tankov, kým Briti stratili iba 23. novembra celú stovku tankov. Napriek tomu sa britské vojská tlačili k Tobrúku čoraz bližšie. Nemci trpeli nedostatkom zásob a náhradných dielov do techniky.
26. novembra sa uskutočnil tankový útok z Tobrúku, ktorý bol úspešný a prelomil obliehanie prístavu. Avšak vďaka nasadeniu Talianov a Nemcov sa tento porušený kruh znovu uzavrel.
V ten istý deň ustúpila nemecká 21. tanková a na druhý deň 15. tanková divízia späť k Tobrúku. Mali znovu nepriechodne uzatvoriť Tobrúk. To sa Nemcom znovu podarilo až 30. novembra. To však bola labutia pieseň Rommelových tankov v tejto operácii. Čísla boli neúprosné. Rommel vedel, že nemá k dispozícii dostatok pohonných hmôt, munície a ani tankov. Jeho pošramotené tankové divízie sa začali sťahovať na západ. Vedel čo robí, keďže mu velenie na január 1942 sľúbilo nové posily a zásoby. 8. decembra spustili Briti novú sériu útokov s cieľom obsadiť Kyrenajku. Nemci ustupovali, pričom celú dobu im kryl chrbát 15. motorizovaný prápor, zmrsknutý do jednotky o veľkosti 72 vojakov a 5 dôstojníkov, ktorí boli prepravovaní na nákladiakoch. 25. decembra 1941 zviedol Rommel bitku s 8. spojeneckou armádou pri Adžedábiji. 27. decembra tu došlo k veľkej tankovej bitke, do ktorej sa zapojili tanky 1.,7. a 22. obrnenej brigády. Dobre zakopané 88 mm delá spolu s nemeckými tankami narobili z britských tankov šroty a tí následne ustúpili preč. Na bojisku zanechali 136 svojich tankov.
Napriek ústupu Nemci držali v britskom týle Bardíju (padla 2. januára), Sollum (12. január) a aj opevnený a zabarikádovaný priesmyk Halfája, ktorý Osa držala až do 17. januára (aj keď, tu jednotky kapitulovali viac menej pre zúfalý nedostatok jedla a vody).
Britská ofenzíva mala len čiastočný úspech. Síce bola oslobodená posádka v Tobrúku, ale cieľ ofenzívy – vyhnanie vojsk Osy zo Severnej Afriky sa nepodarilo splniť. Briti stratili takmer 800 tankov, Osa okolo 340 tankov (Ako povedal jeden britský vojak: „S Nemcami sme mali rovnocenný výzbroj, avšak oni si ju ako keby viacej vážili. Vyvíjali snahy na odtiahnutie svojich tankov, predovšetkým za tmy. Kým my sme po stretoch bojisko opúšťali, Nemci tam ostali a odťahovali svoju techniku, niekedy aj v prípade nášho úspechu.“). Navyše Briti tým, že ovládli znovu Kyrenajku, predĺžili svoje zásobovacie trasy, čo určite nebola dobrá správa pre unavené jednotky. Avšak operáciu Crusader môžeme vnímať aj tak, že britským jednotkám ukázala, že nemecký DAK na čele s Rommelom je poraziteľný.

V. Rommel útočí


Od začiatku roku 1942 sa vojská Osy preskupovali. Rommel dostával nové protitankové zbrane, tanky ako aj obrnené vozidlá. V tomto momente by som rád napísal niečo o málo o zásobovaní Britov a Nemcov. V roku 1941 vládlo Stredozemnému moru britské námorníctvo. Tento stav trval zhruba od ich odvážneho náletu na taliansku základňu v Tarente. Preto mohli britské konvoje brázdiť v oblasti pomerne nerušene. A čo bolo ešte dôležitejšie, Briti operovali z Malty, pričom mohli ohrozovať aj nemecké konvoje, ktoré smerovali do Tripolisu. Rommelove zásoby preto častokrát končili na dne mora, kým tie britské dorážali do miesta určenia viac menej v poriadku. Len každá 4tá z lodí, ktorá viezla zásoby Rommelovi, prešla. Aj preto zrejme prišlo rozhodnutie, avšak už pomerne neskoré, rozdrviť Maltu. Luftwaffe verila, že ostrov zničí sama. Deň čo deň bola Malta bombardovaná, no Malta vydržala. Briti napokon ovládli Stredomorie, ich lietadlá a ponorky napádali a likvidovali nemecké konvoje do severnej Afriky. Rommel následne nedostával toľko potrebný benzín a muníciu v množstvách, v akých potreboval. Napríklad v auguste 1942, pred svojou poslednou operáciou v Západnej púšti žiadal o 5400 ton paliva a 2300 ton munície. Do konca mesiaca než začal operáciu však Briti potopili asi polovicu všetkých lodí, ktoré mu tieto zásoby prepravovali. Rommel sa musel napokon uspokojiť s tým, že dostal len 1400 ton paliva, čo v prepočte stačilo jednému jeho vozidlu s vojakmi na 240 km resp. 400 km pre ostatné vozidlá.
Vojská Osy boli v druhej polovici januára roku 1942 dostatočne silné nato, aby mohli vyraziť do ďalšej ofenzívy a tiahnuť na východ. Osa disponovala v tomto období s asi 80 tisícami mužov (z toho 50 tisíc Nemcov). Britské velenie Osu tentokrát podcenilo. Jednak tým, že odhadovali silu ich vojsk na len asi 35 tisíc, ale predovšetkým bolo spojenecké káhirské velenie presvedčené, že po tom, čo Rommel ustúpil vyše 800 km na západ, nebudú jeho vojská dostatočne zorganizované a ani dostatočne silné. Preto Briti očakávali, že vo februári budú pripravený na teraz už definitívny útok, ktorý vyženie Nemcov a Talianov preč zo Severnej Afriky raz a navždy.
O to horšie vyznel fakt, že 21. januára vyrazili nemecké a talianske vojská za podpory novo prichádzajúcej Luftflotte II (usadenej na Sicílii) vpred. Rommel zopakoval svoj postup z predchádzajúceho roku a britské jednotky boli donútené znovu ustupovať. Tri obrnené kolóny postupovali najprv s cieľom preskúmať, čo je pred nimi až napokon prešli plynule do útoku. 28. januára získali Benghází a 3. februára Timimi. 6. februára stáli Briti na línii Gazala – Bir Hakeim (čo to o tejto starej pevnosti a jej účinkovaní v nasledujúcej operácií spracoval Destroyman tu http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=1145 a tu http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=1190) pričom táto línia bola iba niekoľko míľ západne od Tobrúku, ktorý boli oslobodený len pred siedmimi týždňami. Briti dokázali postup Osy zastaviť a začali sa opevňovať prípadne budovať mínové polia. Na tejto línii sa napokon fronta ustálila až do mája 1942. Jedným z dôvodov bolo aj to, že Nemci týmto veľkým skokom spotrebovali pomerne dosť paliva, pričom Rommel musel na ďalšie palivo proste počkať. Preto súhlasil so zastavením postupu a prípravou na novú ofenzívu.
Operácia Venezia, ako znel krycí názov tejto akcie, sa mala uskutočniť 26. mája 1942. Hlavný smer útoku mal byť vedený obchvatom z juhu, pričom čelným útokom na britskú líniu mala byť odvedená pozornosť obrancov. Okolo 14tej hodiny sa tak aj stalo. Operácia Venezia trvala až do 21. júna roku 1942. Po tvrdých bojoch priniesla Nemcom úspech, za čo zaplatili stratou vyše 3 tisíc mŕtvych, zranených a nezvestných. Osa navyše stratila okolo 400 tankov. Napríklad taliansky XX zbor mal po ofenzíve len 15 bojaschopných tankov, Nemci asi len 55. 90. ľahká divízia Afrika mala iba 1679 bojaschopných mužov. To Spojenci stratili okolo 50 tisíc svojich vojakov a okolo 1200 tankov. Okrem toho v púšti zanechali okolo 800 tisíc delostreleckých granátov, 13 miliónov nábojov, 6 tisíc nákladných áut ako aj stovky poškodených tankov, ktoré posádky opustili a ponechali svojmu osudu. Britskej 8. armáde sa napriek veľkej snahe podarilo dať po ofenzíve do 1. júla dokopy len 137 bojaschopných tankov, pričom ďalších 42 bolo na ceste z opráv a ďalších 902 tankov čakalo na opravy.
Aby toho neúspechu nebolo málo, 21. júna 1942 ráno stratili Briti Tobrúk. Rommel bol na vrchole. Bol povýšený na poľného maršála. Na to mal vraj odpovedať, že by bol radšej keby mu dal Hitler ďalšiu tankovú divíziu, keďže mal v pláne začať postup na Alexandriu a Káhiru.
Pádom Tobrúku však nemecký postup neskočil. Už 25. júna sa DAK dostal na 50 km k opevnenému Marsá Matrúh, o ktoré následne prebehla v dňoch 26. až 28. júna bitka. Spojenci tu, teraz už pod vedením generála Auchinlecka, ktorý nahradil generála Neil Ritchieho, len tak tak unikli obklúčeniu, pričom spolu s následným ústupom prišli o 6 tisíc vojakov, ktorých zajal DAK. Po dobití Marsa Matrúh nariadil Rommel, aby novo sformovaná Kampfgruppe Briel prenasledovala ustupujúcich Britov. Jej postup však bol zastavený na línii Sídí Adben – Rahmán, pretože bola povolaná naspäť. Mala sa zúčastniť útoku na El Alamein (100 km od Káhiry), ktorý bol pre obidve strany dôležitý, pretože to bolo jediné miesto na ceste do Káhiry a Alexandrie, ktoré sa dalo dobre brániť predovšetkým vďaka svojim prírodným prekážkam, ktorým na juhu dominovalo prepadnuté more soľných bažín a pohyblivého piesku s názvom Katarská preliačina, nepriechodná pre tanky. To bolo pre stratégiu postupu v púšti veľmi dôležité, keďže doteraz vždy existovala možnosť obchvatu cez otvorené krídlo v púšti (ako ukázala napríklad Gazalská bitva, kde Rommel obišiel líniu aby napadol zospodu a následne zozadu brániace sa jednotky). Tu to nebolo možné, Rommel musel vymyslieť niečo iné.
Spojenci si uvedomovali, že to bude obrana (či útok) teraz alebo nikdy. Ak by El Alamein stratili, Rommelovi by v ceste na východ už skoro nič nestálo. 1. júla 1942 Rommel zaútočil. Avšak prílišná vzdialenosť od Tripolisu (asi 2200 km) a od zásob spôsobila, že vojskám Osy chýbali potrebné sily na rozhodujúci prielom. Nemecké zásobovacie kolóny boli napádané britskými lietadlami, ktoré mali v oblasti jasnú vzdušnú nadvládu. Generál Westphal k tomu dodal: „Myslím, že sme ťažením do Egypta, podobne ako Cézar, prekročili svoj Rubicon. Hitlerov zrak sa každý deň upieral do Ruska, čo bola rozhodujúca fronta. Naša úloha preto nebola dôležitá. Bol spokojný, keď sme nemali žiadne problémy, no nevedel nám zaručiť prísun toľko potrebných zásoby do severoafrických prístavov.“ Tak napríklad v júni 1942 dostali vojská Osy z Talianska 4 a pol tisíca ton zásob a 400 vozidiel, kým mesiac predtým, v máji 1942, dostal Rommel k dispozícii až 31 tisíc ton zásob a 2 tisíc vozidiel. To bol obrovský prepad.
Briti tentokrát nesklamali. S vypätím síl (a s masívnou pomocou RAF) sa im podarilo zastaviť Nemcov, ktorý sa neúspešne snažili najprv obísť britské obranné línie aby ich následne skúsili napadnúť čelne pri pobreží. Ani to sa však neukázalo ako úspešné. 5. júla sa Rommel zastavil. Jeho unavené a značne preriedené jednotky potrebovali odpočinok a nové sily. Nemecký maršál predpokladal, že skorej než za 2 týždne nezaútočí. Zato Briti zaútočili. Od 8. júla začali podnikať útoky aj Briti, konkrétne v oblasti Tel el Eisa. Nemci na to odpovedali tým, že 12. júla až 16. júla spustili vlnu tankových útokov, ktorých cieľom boli Austrálčanmi bránené obranné boxy. Austrálčania odolali, pričom aj sami neskôr vyrazili do protiútoku. Osa stratila v týchto bojoch okolo 6 tisíc mŕtvych a zajatých. Okrem toho sa veľké boje viedli v oblasti hrebeňa Ruweisat, kde prebehli dve veľké bitvy.
Napriek veľkej snahe britské jednotky zlyhali, nedokázali poraziť značne oslabené sily a to ani napriek svojej prevahe v počtoch. Prvá fáza bojov o El Alamein skončila, západnými historikmi býva označovaná ako spojenecké víťazstvo. Briti stratili v týchto obranno-útočnej operácii vyše 13 tisíc vojakov, Osa prišla o vyše 17 tisíc zranených, mŕtvych či zajatých. Veľkou stratou pre Rommela bolo zajatie jeho 621. rádiovej odpočúvacej roty. Pre Rommela vraj mala taký význam, aký malo pre Spojencov dešifrovanie Enigmy. Dokonca niektorí v tom vidia jeden z dôvodov, prečo sa Rommelovi prestalo od tohto momentu v severnej Afrike dariť. Okrem toho bol z velenia britskej 8. armády odvolaný generál Ritchie, pričom ho mal nahradiť generál William Gott, doterajší veliteľ 13. zboru. Avšak bohužial (či našťastie?), keď Gott mieril prevziať velenie, bolo jeho lietadlo zostrelené a generál Gott zahynul v jeho troskách. Na jeho miesto bol 13. augusta doporučený generál Bernard Montgomery. Ten sprvu čakal, neveril sile svojich jednotiek a čakal na vhodný okamih svojej novej ofenzívy, ktorú chcel spustiť na jeseň roku 1942.
Toto čakanie využil Rommel, ktorý počkal a na konci augusta 1942 zaútočil (Operácia Brandung, posledná významná operácia Osy v Západnej púšti) so svojimi 400 tankami, ktoré sa dostali až sem, aby posilnili jeho vojsko. Rommel napriek tomu, že nemal dostatok zásob, chcel definitívne poraziť 8. armádu. Keďže si uvedomoval, že ďalšie čakanie by len posilňovalo Britov, vedel že musí zaútočiť čo najskôr a skúsi šťastenu. Jeho jednotky sa pohli vpred v noci 30. augusta, do vopred pripravenej pasce. Montgomery mal čerstvé informácie od britskej Ultra, vďaka ktorým presne vedel kam bude Rommel a jeho jednotky smerovať. Monty teda nachystal pri Alam el Halfe množstvo diel a tankov, pripravené rozbiť každý jeden nemecký útok. Rommel koncipoval svoj útok tak, že na severe napadnú Taliani za podpory Ramckeho výsadkárov a 164. pešej divízie (obe nemecké jednotky prišli z Kréty) britské línie, pričom hlavný nemecký prúd tieto línie obíde z juhu a zatočí sa na sever, pričom odreže brániace sa jednotky od zásobovania a podpory. Plán vyzeral jasne a predpoklady na úspech boli veľké.
Avšak krátko po postupe boli Rommelove jednotky napadnuté lietadlami RAF. Navyše, mínové polia o ktorých Nemci predpokladali, že budú tenké boli prekvapivo hlboké. Straty Osy sa nepredpokladane zvyšovali. 1. septembra sa nemecko-taliansky postup začal zastavovať. Briti odolávali a odhodlane sa bránili, činili sa hlavne lietadlá RAF, ktoré útočili dňom i nocou na nemecké zásobovacie kolóny ako aj na ich jednotky. Suma sumárum, Rommel pochopil, že sa mu jeho ofenzíva rozpadla a preto nariadil ústup. Briti v niektorých miestach prešli do ofenzívy, no z rôznych dôvodov bolo večer 4. septembra nariadené, aby sa aj oni stiahli a zbytočne nestrácali vojakov a vozidlá. 5. septembra stáli vojská Osy späť na svojich počiatočných pozíciách. Rommel stratil takmer 3 tisíc mužov, Briti okolo 1700. Prvýkrát v celej kampani sa stalo, že straty na tankoch boli podobné, Nemci stratili 50 a Briti 68. Čo bolo Montymu vyčítané bolo to, že bol príliš opatrný v následnom britskom protiútoku. Vraj mal doraziť oslabené, poničené a nedostatočne zásobené nemecké tanky. Ten však svoje kroky zdôvodnil tým, že jeho jednotky boli vo fázy prebudovania a prezbrojovanie, pričom nepredpokladal, že by súčasný stav jeho armády zvládol taký náročný postup na západ s Rommelom pred nosom. Pretože akokoľvek oslabený a poničený bol, jeho tanková a ústupová taktika už dvakrát spôsobila Britom veľké straty a úteky do Egypta.

Pokračovanie: Boje v Severnej Afrike (1940 - 1943) III.

Tuto novinku přečetlo 2285 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

  Boje v Severnej Afrike (1940 - 1943) I. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 4/4/2016, 00:16 od private_joker
Zprávy
I. Talianska ofenzíva do Egypta


Benito Mussollini alias Duce, mal sen, že obnoví slávu dávnej Rímskej ríše tým, že ju znovu vybuduje. A keďže práve vo svete prebiehala 2. svetová vojna, kedy inokedy mal na to príležitosť než práve teraz. Duceho smelé plány sa začali realizovať vpádom do Habeše v roku 1936, kde bola založená nová kolónia, Talianska Východná Afrika. Následné vypuknutie vojny malo za následok, že Duce obsadil Albánsko, začal provokovať Grécko (ktoré následne aj 28. októbra 1940 napadol - http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2282 ) a postupne si nárokoval celé Stredozemné more. Nemecký vpád do Francúzska v máji 1940 a následná francúzska kapitulácia vyradili Ducemu z cesty silné francúzske loďstvo ako aj jeho koloniálne jednotky. Jediným reálnym nepriateľom sa zdala byť iba Veľká Británia. Jej porazením mohol ovládnuť Stredozemné more a skolonizovať Afriku.
Nepochybne dôležitým a rozhodujúcim dátumom aj pre neskoršiu nemeckú intervenciu v Severnej Afrike je 13. september 1940. Na tento deň taliansky vodca Duce naplánoval pompéznu akciu, kedy sa chcel so svojimi novodobými rímskymi légiami dostať do Egypta, ktorý bol bránený asi 36 tisícmi britských, indických a novozélandských vojakov pod vedením generálmajora O‘Connora. Duceho sily vyzerali na papiere impozantne. V Líbyi mal k dispozícii pod vedením maršála Rodolfa Grazianiho okolo 200 tisíc vojakov, 315 lietadiel, 300 tankov, 2 delostrelecké divízie a 2 motorizované regimenty. Tieto sily teoreticky mohli a podľa Duceho aj mali, zlikvidovať nepočetné britské sily. Musíme však zobrať do úvahy povesť a kvalitu, ktorou bola talianska armáda tej doby nechvalne známa.
O charaktere a schopnostiach talianskej armády vo všeobecnosti dobre hovorí Duceho tragikomické ťaženie do francúzskych Álp, ktoré skvelo a vtipne spracoval vo svojej práci Destroyman - http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=978 . Okrem tohto ťaženia je nutné spomenúť aj talianske ťaženie proti Britom vo Východnej Afrike, kde sa takisto naplno ukázali schopnosti talianskych vojakov a ich veliteľov - http://vojna.net/portal/viewtopic.php?t=982 . Síce prebehnem čas, ale Duceho snahy o zachytenie sa vo Východnej časti Afriky dopadli tragicky a to tak, že v čase od 17. mája do 20. mája 1941 sa po predchádzajúcej britskej ofenzíve smerujúcej zo Sudánu vzdalo, či padlo do zajatia okolo 230 tisíc talianskych a domorodých vojakov.

Malý počet britských vojakov však neznamenal, že by boli Briti ochotní sa len brániť. Iba niekoľko dní po vyhlásení vojny pohyblivá 7. obrnená divízia „Púštne krysy“ obsadila dve talianske pevnosti Capuzzo a Maddalena na hranici Lýbie a Egypta. S nepatrnými nákladmi spôsobili Briti Talianom stratu 25 dôstojníkov a vyše 500 vojakov ktorých zajali. "Včas prevedené útoky zastihli nepriateľa úplne nepripraveného." oznámil 22. júna generál Archibal Wavell. Samozrejme o udržaní týchto pevností nemohla byť reč pretože Taliani mali úplnú početnú prevahu. Wavell ich mohol iba rušiť alebo znepokojovať výpadmi - nasadil proti nim partizánsku taktiku. Pre takýto štýl boja preto aj vznikla zvláštna skupina tzv. Púštna skupina veľkého dosahu. Mussolini, ktorý bol podráždený britskými úspechmi začal s propagandistických dôvodov vyžadovať rýchle víťazstvo. 15. júla na jeho nátlak nariadilo talianske vrchné velenie Grazianimu pripraviť útok proti Egyptu. Graziani nebol týmto dobrodrúžstvom nijako nadšený. Po niekoľkých týždňoch odkladov bol 8. augusta pozvaný do Ríma na schôdzku s ministrom Cianim. Minister sa snažil Grazianiho povzbudiť ale neúspešne. "Naša súčasná vojenská pripravenosť má ďaleko k dokonalosti. Sme na najlepšej ceste k porážke, ktorá bude v púšti znamenať rýchlu a okamžitú katastrofu." posťažoval si Graziani. Keby však vedel o Wavellových problémoch tak by sa možno netváril tak defétisticky. Koncom júla bolo napríklad 200 z 306 tankov britského Západného púštneho zboru (predchodcu 8. armády) generálporučíka Richarda O'Connora v oprave. 7. augusta po rozhovore s Wavellom v Londýne označil minister vojny Anthony Eden tieto problémy za šokujúce. Vďaka Grazianiho váhaniu však bol stále čas na vyslanie veľkého zásobovacieho konvoja s tankami, delami a náhradnými dielmi okolo Afriky. Do Suezského prieplavu prišiel tento veľký konvoj 5. septembra. 29. augusta stratil Mussollini znovu raz trpezlivosť a Grazianimu osobne nariadil aby začal útok z Lýbie do 10. septembra. Maršál bol ale stále proti a preto mu ešte 7. septembra Duce dôrazne oznámil že ak do dvoch dní nezaútočí tak má odstúpiť z funkcie. „Nikdy nebola podniknutá vojenská operácia za tak silného odporu jej veliteľa.“ napísal Ciano. Napriek tomu sa útok uskutočnil až o štyri dni neskôr pretože niektoré talianske vojská sa stratili cestou na zhromaždisko. Graziani opäť prepadol pochybnostiam keď sa k nemu dostali "zaručené“ správy o početných britských obrnených silách, ktoré mali vraj účinne čeliť talianskemu útoku. Wavellovou stratégiou ale bolo stiahnuť všetky sily na východ cez Západnú púšť k Marsá Matrúh, 180 kilometrov vo vnútrozemí a 300 kilometrov na západ od delty Nílu.
13. septembra teda talianska armáda prekročila hranicu do Egypta a pustila sa do nového dobrúdrúžstva. Postup bol bez sebamenšieho odporu. Keď urazili 90 kilometrov, Graziani sa rozhodol dať v blízkosti pobrežného mesta Sídí al – Barrání vojskám rozkaz zastaviť sa a zakopať. Situáciu svojich zväzkov zhoršil tým, že ich rozdelil do reťazcov opevnených táborov, ktoré boli príliš ďaleko od seba a nemohli sa vzájomne podporovať. Ciano bol vystrašený. Do svojho denníka napísal 2. októbra: „Graziani trvá na tom, že musíme najmenej do konca novembra počkať, než budú hotové prípravy k novému úspešnému postupu.“ Tento odklad napokon znamenal pre Britov nepopierateľnú výhodu. Prvých 90 km postupu severoafrickou púšťou znamenal pre Talianov územné zisky bez väčších bojov ako aj strát na vojakoch či technike. Talianske jednotky stratili pri tomto postupe 91 mŕtvych, 269 zranených a iba 7 nezvestných mužov. Briti si pripísali straty v podobe 50 mužov.
Prvá fáza Grazianiho ofenzívy bola teda splnená. Taliani sa utáborili pri Sídí al – Barrání. Nevyužili príležitosť vpadnúť do Egypta plnou silou ale radšej sa zakopali a čakali čo bude.
Na druhej strane podobnú taktiku zvolili aj Briti, usadení v Marsá Matrúh. Opevnili sa, zakopali a čakali na príchod posíl, bez ktorých nebolo možné pomýšľať na nejaké odvážne ofenzívne chúťky. Preto sa do oblasti začali dostávať prvé posily, v podobe vojakov presunutých z Palestíny. Okrem toho bolo dôležitou súčasťou britských plánov na efektívne zásobovanie a posilnenie svojich jednotiek porazenie alebo aspoň účinné oslabenie talianskeho loďstva (Britské konvoje boli totiž posielané zdĺhavou cestou okolo mysu Dobrej nádeje. Keď z Británie vypľula formácia so 7 tisíc mužmi v máji, dorazila do Egypta až v auguste). Preto sa 11. novembra 1940 uskutočnil útok britských bombardérov na taliansky prístav Tarento. Anglická wikipedia uvádza, že pri tomto odvážnom útoku Briti zničili, pri vlastnej strate 4 mužov, 1 bitevnú loď, poškodili ďalšie 2 a napokon poškodili 1 ťažký krížnik a 2 torpédoborce. Navyše ďalšou ranou pre taliansku morálku bola aj neúspešná kampaň v Grécku, kde za cenu veľkých strát nezískali takmer nič. Taliansky plán sa začínal zadrhávať.
Briti zatiaľ zhromažďovali čo sa dalo, syslili zásoby a techniku a pripravovali sa ukázať Talianom čo je toho lakeť.


II. Britská ofenzíva


Dva dni pred začatím talianskeho útoku požiadal Wavell svojho náčelníka štábu, aby zvážil vpád do Lýbie so slovami: „Pravdepodobne by sme mali naraziť iba na demoralizované a zle pripravené talianske jednotky. No určitý stupeň rizika by sme mohli podstúpiť.“ Grazianiho polovičná útočná aktivita ako by predpoklady potvrdila. Britom poskytla dostatok času na zhromaždenie posíl okrem troch obrnených plukov, ktoré dorazili na rýchlych transportných lodiach. Wavell sa nijako neukvapoval ani keď 28. októbra vyhlásilo Taliansko vojnu Grécku a vzniklo tak nebezpečenstvo, že časť jeho vojsk bude vyslaná na nové bojisko. „Zdá sa, že teraz je vhodná doba na podstúpenie rizík a začatie útoku.“ stálo v depeši ktorú poslal Churchill 14. novembra. „Operácia je vo fázy príprav. Bude sa musieť odložiť na prvý týždeň ďalšieho mesiaca pokiaľ sa medzitým nepriateľ nedá do pohybu.“ odpovedal mu Wavell o dva dni. To bolo málo pravdepodobné a Wavell mal čas na dokončenie príprav, o ktorých Taliani ani nevedeli. Wavell vôbec nemal v úmysle pojať útok ako ofenzívu s plným nasadením. Ako 6. decembra vysvetlil premiérovi: „Plánoval som to ako obyčajný výpad. Sme v početnej nevýhode ako na zemi tak vo vzduchu. Museli by sme sa presunúť 110 kilometrov púšťou a zaútočiť na nepriateľa ktorý sa tam opevňuje už tri mesiace.“
Operácia Compass mala využiť toho, že Grazianiho sily boli rozptýlené v okolí Sídí al-Barraní. Reťaz opevnených táborov sa tiahol od Maktily na pobreží, k Sofafi 75 kilometrov vo vnútrozemí, pričom za touto líniou boli Taliani rozvinutí do hĺbky. Susedné tábory sa však neboli schopné vzájomne sa podporovať a medzi Sofafi a ďalšou najbližšou skupinou opevnení u Nibeiwy bol značný rozostup. V pláne sa počítalo s tým, že vojská generála O'Connora prerazia v noci túto medzeru a potom sa stočia k severu aby obsadili zvyšok talianskych predsunutých obranných pozícií. Vzhľadom na početnú prevahu Talianov ktorý mali 80 tisíc mužov proti 30 tisícom britských, sa musel O'Connor spoliehať na svoju výhodu v prevahe 275 britských tankov proti 120 talianskym. Zvlášť 50 silne pancierovaných tankov Matilda patriacich 7. kráľovskému tankovému pluku, ktoré boli vzhľadom k malej účinnosti talianskych protitankových zbraní nepriestrelné, predstavovalo značnú silu. V noci 7. decembra začalo O'Connorove vojsko dlhý pochod cez púšť Marsá Matrúh. Keď nasledujúci deň zmiešané jednotky s atrapami tankov spravili klamný manéver zabraním pozícií pred Maktilou a Nibeiwo, prešli Indická 4. pešia a 7. obrnená divízia medzerou v Talianskej obrane. Nasledujúceho rána 9. decembra 1940 začala britská operácia Compass. Po predchádzajúcej delostreleckej príprave smerujúcej z východu, Indická divízia v čele s tankami Matilda zaútočila na Nibeiwu z týlu. Za úplného prekvapenia sa jej podarilo zničiť 23 talianskych tankov ktoré boli umiestnené v okolí tábora, pričom bolo zajatých 4 tisíc talianskych vojakov. Indická 4. divízia potom opäť s predvojom tankov Matilda zamierila na sever a do západu slnka dobila nepriateľské tábory na západ i východ od Tummaru. Medzitým 7. obrnená divízia postupovala na sever od táboru Sofafi a pokračovala severozápadným smerom k pobrežnému mestu Buq-Buq, čím sa jej podarilo odrezať nepriateľovi ústupovú cestu. Sídí al- Barrání padlo večer 10. decembra po útoku z obidvoch krídiel, ktorý boli podporovaný dvoma tankovými plukmi 7. obrnenej divízie (Do zajatia tu padlo zhruba 38 tisíc Talianov). Druhého dňa, 7. záložná brigáda dosiahla za Buq-Buqom pobrežie a zajala 14 tisíc ustupujúcich Talianov. Celkom sa O'Connorovým vojakom podarilo za tri dni získať asi 40 tisíc zajatcov, 237 diel a 73 tankov. Jedinými stratami bolo 624 padlých, ranených alebo nezvestných. Zvyšok demoralizovaných vojakov Grazianiho armády ustúpil cez púšť do Lýbie, kde sa uchýlili do pobrežnej pevnosti Bardíja. Boli ale rýchlo prenasledovaní 7. obrnenou divíziou ktorá im svojim pohybom odrezala cestu na západ. V tomto okamihu však nemali Briti k dispozícii pechotu aby využili situáciu. Mohol za to stále opatrný Wavell ktorý odvolal 4. indickú divíziu 12. decembra na podporu obrany Sudánu. Nedostatok britských ambícií sa prejavil vo veliteľovi Wavellovi. Je to zrejmé aj zo správy ktorú poslal do Londýna: „Mobilná kolóna 7. obrnenej divízie bude postupovať na Sollúm-Capuzzo a pokúsi sa po ceste na Tobrúk odrezať pevnosť Bardíja. Keby Bardíja padla, čo ale pokladám za nepravdepodobné, dal som O'Connorovi inštrukcie, aby pokračoval na Tobrúk dokiaľ jeho vozidlá a muži vydržia.“ Austrálskej 6. divízii trvalo tri týždne než dorazila z Palestíny a posilnila britské jednotky. Tým získal taliansky generál Annibal Bergonzoli, veliteľ v Bardíji, veľa času na zaistenie obranného 25 kilometrového perimetru pevnosti. Uistil Mussoliniho že jeho vojaci budú bojovať až do konca. Mal dostatočný dôvod na to byť sebavedomý, pretože velil zoskupeniu o veľkosti troch divízií (asi 45 tisíc mužov). Ale ani on a ani Graziani si zrejme nespomenuli na to, že najlepšou obranou je útok a to ešte proti početne slabšiemu protivníkovi. 3. januára 1941 začal britský útok na Bardíju po predchádzajúcom delostreleckom a leteckom bombardovaní (do ostreľovania sa zapojili aj britské lode, napríklad bitevná loď Warspite). Akonáhle boli medzi protitankovými zákopmi, mínovými poľami a drôtenými zátarasami vyčistené dva priechody, Austrálčania vyrazili za podpory posledných 25 Matíld vpred. Okolo poludnia sa Taliani vzdávali po tisícoch. Ohniská bojov však stále boli potláčané ešte nasledujúce dva dni. Do večera 5. januára 1941 padlo do zajatia v Bardíji a v okolí okolo 45 tisíc talianskych vojakov. Udatný generál Bergonzoli utiekol do Tobrúku, prezlečený za obyčajného vojaka.
Minister Eden nadšený týmto víťazstvom parafrázoval Churchillov slávny výrok adresovaný pilotom z bitvy o Britániu: „Nikdy nebolo zajatých toľko mužov takou hŕstkou.“ Wavellová sebadôvera akoby s ďalším vlastne zadarmo získaným víťazstvom opäť vzrástla. V deň keď padla Bardíja nariadil pripraviť plány na obsadenie Tobrúka a Benghází, hlavného mesta Kyrenaiky. Ako vždy na neho tlačil Churchill. Ten ho 6. januára varoval: „Času nie je nazvyš. Nemôžem uveriť tomu že by Hitler nezasiahol v blízkej dobe nezasiahol.“ Zároveň ale Churchill uvažoval o stiahnutí vojsk zo stredného východu na podporu Grécka, kde sa talianske ťaženie zmenilo na fiasko a opäť všetko nasvedčovalo tomu že sa do behu udalostí vložia Nemci. „Pád Grécka by zatienil úspechy ktoré sme dosiahli v Lýbii.“ oznámil Churchill Wavellovi 10. januára. „Obsadeniu Tobrúku nestojí nič v ceste, ale teraz musí byť chod všetkých operácií podriadený podpore Grécka.“
Tobrúk padol do rúk Austrálčanov 22. januára 1941 za podpory 16 Matíld, ktoré zohrali kľúčovú úlohu. Zajatých bolo ďalších 30 tisíc mužov, 236 diel a 87 tankov. Briti získali toľko potravín, že mohli dva mesiace živiť 25 tisíc svojich vojakov. Po dobití Tobrúku sa Briti valili ďalej na západ.
V tej dobre už grécka vláda odmietla britskú vojenskú pomoc v obave, že by vyprovokovala Nemcov k útoku a tak dostal Wavell povolenie pokračovať na Benghází. Ako sa však Churchill obával, Mussolini prijal Hitlerovú ponuku podporiť Talianov v Severnej Afrike. Prvé nemecké vojská mali doraziť v polovičke februára 1941. Čas sa teraz stával dôležitou devízou. O'Connor preto postupoval napriek faktu, že jeho 7. obrnená divízia mala k dispozícii už iba 50 stredných a 93 ľahkých tankov. Keď zistil že sa Taliani opevnili v priestore pobrežnej cesty u Derny, 240 kilometrov východne od Benghází, rozhodol sa generál pre smelý obchvat zľava. Obišiel by nielen Dernu ale aj samotné Benghází čím by sa mu podarilo obkľúčiť celý zvyšok Grazianiho armády. Najprv však počkal na zásobu nových tankov a zásob, ktoré mali doraziť 7. februára. Štyri dni pred týmto dňom dostal O'Connor výsledky leteckého prieskumu, podľa ktorých zistil že Taliani sa pripravujú na ústup z Benghází do Agheily, odkiaľ mohli blokovať cestu z Kyrenaiky do Tripolisu. Ak ich chcel zastaviť, musel jednať rýchlo. 4. februára ráno sa vyčerpaná 7. obrnená divízia vydala na jednu z najodvážnejších výprav púštnej vojny. So zásobami na dva dni a s nedostatkom pohonných hmôt urazila za 33 hodín 260 kilometrov na jednej z najhoršie prístupných oblastí severnej Afriky. Práve včas. Iba dve hodiny po dosiahnutí pobrežnej cesty u Bajdá Fomm, 11. husárský pluk, prápor streleckej brigády a podporné delostrelectvo napadlo ustupujúce talianske jednotky z Benghází. Napriek tomu že Britov bolo asi len 2 tisíc, mali na svojej strane moment prekvapenia a podarilo sa im udržať Talianov na mieste tri hodiny, až do príchodu prvých obrnených jednotiek. Ďalší deň ráno dorazila Talianom ako posila veľká pešia skupina, ktorá bola sprevádzaná viacej než stovkou nových stredných tankov, zatiaľ čo Briti ich mali len 29. Po ceste však postupovali rozdrobene a držali sa na ceste. Briti ale využívali šikovne úkryty za terénnymi vlnami, odkiaľ boli vidieť len veže tankov ktoré boli pripravené na paľbu. Do západu slnka sa podarilo Britom zničiť 60 talianskych tankov a zajať tisíce vojakov. Posledný pokus o prielom učinili Taliani nasledujúce ráno za podpory 16 tankov. Boli však zastavení. Teraz už necelé 3 tisíce Britov zajali okolo 25 tisíc Talianov (medzi nim aj udatný generál Bergonzoli) a zničili im 216 diel a 120 tankov. Za necelé dva mesiace za cenu iba 500 padlých mužov a vyše 1300 zranených Briti postúpili o tisíc kilometrov a na nepriateľskom území porazili päťkrát početnejšie vojská Talianov. Zajali cez 138 tisíc mužov, získali alebo zničili okolo 420 tankov, cez 800 diel a okolo 560 lietadiel. Po úplnej Grazianiho porážke mali teraz Briti voľnú cestu cez Agheilu do Tripolisu, posledného oporného bodu Mussoliniho v severnej Afrike. Práve keď sa ale chystal O'Connor zasadiť talianskym nádejam na severoafrickom bojisku ranu z milosti tak zasiahol Churchill. Grécky vodca Ioannis Metaxas 29. januára 1941 zomrel a jeho nástupca Alexandros Korizis oznámil britskému veľvyslancovi, že by britskú vojenskú pomoc privítal. Churchill bol polichotený a 12. februára nariadil Wavellovi zastaviť postup a premiestniť do Grécka „...bojové časti armády ktoré až doteraz bránili Egypt a pripraviť všetko k ich maximálnemu posilneniu a rýchlemu vyslaniu. Pokiaľ Grécko s britskou pomocou dokáže Nemcom niekoľko mesiacov vzdorovať, zvýši sa šanca na tureckú intervenciu na stranu spojencov." vysvetľoval Churchill. Tak sa stalo že Churchillovo nariadenie roztrieštiť Wavellove sily spôsobilo katastrofu nielen v Grécku, ale aj v Afrike. Prvý kontingent, ktorý mal čítať celkom 50 000 mužov dorazil do Solúna 7. marca. Nemci zaútočili o mesiac neskôr a počas niekoľkých týždňov obsadili Grécko. Britov donútili k ďalšej potupnej evakuácii. Tí stratili v Grécku 12 000 mužov, všetky tanky a väčšinu vojenského materiálu. V severnej Afrike sa medzitým začala otáčať karta.
Tak isto ako predtým v Mussoliniho prípade, ani Churchillové zasahovanie nebolo šťastné, keďže sa negatívne dotklo britských záujmov v Severnej Afrike. Nebyť premiéra tak by O'Connor pravdepodobne Talianov z Lýbie vytlačil skorej, než by mohli Nemci niečo zmeniť. O tom boli presvedčení aj samotný Nemci. “Vtedy sme nechápali, napísal generál Walther Warlimont, člen Hitlerovho štábu, prečo Briti nevyužili problémy v Kyrenajke k postupu na Tripolis. Nič im nestálo v ceste. Taliani boli ochromení panikov a každým momentom čakali nápor britských tankov.“ Tak sa stalo, že na vyčistenie Severnej Afriky od vojakov Osy boli potrebné ďalšie dva dlhé roky ťažkých bojov a strát mnohých životov. Cena, ktorá mala byť zaplatená za trestuhodné zahodenie skvelej príležitosti z februára 1941 bola vysoká.


Mapa postupu Talianov a následná britská protiofenzíva:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/91/AfricaMap1.jpg

Pokračovanie: Boje v Severnej Afrike (1940 - 1943) II.

Tuto novinku přečetlo 1127 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Frank Tinker Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 3/4/2016, 21:15 od Martas2411
Zprávy FRANK GLASGOW TINKER

Image

Ve Španělské občanské válce bojovalo několik desítek tisíc dobrovolníků z celého světa,aspoň teda na straně republikánů.Na druhé straně to zase byli kontingenty z Německa a Itálie a bůhví ještě odkud.Samozřejmě mezi nimi byli i letci.Na republikánské straně bojovalo spousta pilotů z různých zemí.Jedním z nich byl i Američan Frank Glasgow Tinker.Jelikož o něm v češtině nic moc není,musel jsem hledat ve více zdrojích.
Frank Tinker se narodil 14.června 1909 v ve městě Kaplan ve státě Lousiana.V mládí se ale jeho rodina přestěhovala do města DeWitt ve státě Arkansas.Od mládí Tinkera lákalo letectvo a když skončil školu,přihlásil se v roce 1926 do Vojenského námořnictva Spojených států.Samozřejmě jeho záměrem bylo stát se letcem.V roce 1929 začal studovat Vojenskou námořní akademii,kterou ukončil v roce 1933.Bohužel se letcem nestal díky kádrovým škrtům a taky díky celosvětové krizi.Tinker se však nevzdal a ihned přestoupil od námořnictva do Armádního letecva USA.Tam ho už štěstí neopustilo a začal se školit na pilota v Randholp Field.V roce 1934 znova přešel k námořnictvu,tentokrát už k Námořnímu letectvu USA.Po nedlouhém školení se už z něho stal konečně námořní pilot .Jeho kariéra v námořním letectvu nebyla nějak oslnivá.Měl problémy z alkoholem a vyvolávaním bitek.V květnu 1935 při pojíždění nebo vzletu dokonce rozbil námořní stíhačku Boeing F4B-4,samozřejmě pod vlivem alkoholu.Jeho nadřízení toho už měli asi dost a tak Tinkera sesadili se stíhačky a poslali ho pilotovat průzkumný námořní hydroplán na křížník USS "San Francisco".Leč po několika měsících byl stejně zproštěn služby z důvodů dalších problémů.Z letectva ho pravděpodobně vyhodili úplně, jelikož se poté živil jako námořník na tankeru kdesi v Mexické zátoce.


Boeing F4B,na tomto typu létal Tinker ve Státech

Image

Tinkerova hvězda začla stoupat právě s vypuknutím Španělské občanské války.Ve Španělsku bojovalo zhruba na 3600 amerických interbrigadistů,z toho bylo asi 30 amerických pilotů.Právě k nejznámějším se stal Tinker,který to dotáhl až na eso republikánského letecva.
Kolem vánoc roku 1936 nastoupil poručík Frank Tinker v newyorském přístavu na francouzskou loď Normandie.Byla to zaoceánská loď a směřovala do francozského přístavu Le Havre.Tinker tam samozřejmě nenastoupil pod svým pravým jménem,ale na jméno svého španělského pasu a to znělo Francisco Gomez Trejo.Tyto vymyšlené pasy byly tehdy zcela normální věcí a vlastně většina lidí co šla bojovat do Španělska si měnila jména.A tak třeba letec Ivan Ivanovič Děmidov se mohl klidně jmenovat Pablo Chuantoréna.Tak samo to bylo i na opačné straně.Všichni o tom věděli,že tam ti lidé utíkají a bojují,ale všichni dělali že vlastně nic neví.
Tinkerova cesta dále vedla do Paříže,kde se setkal se zástupci Španělské republiky,kteří ho posadili do vlaku a hurá na španělské hranice.Ve Španělsku zamířil do výcvikového střediska vládního letectva v San Javieru.Zde byl prověřen a dál cvičen.Poté byl spolu se svými dalšími krajany zařazen do tzv.amerického roje-La Patrulla Americana ve Valencii.Tady prošel dalším výcvikem na známém sovětském stroji a to dvouplošné stíhačce Polikarpov I 15,který do Španělska ve velkém dodávali sověti.Polikarpov I 15 nazývali Španělé Chato,což myslím znamená tuponosý nebo tak něco.Tinker byl velmi překvapen a potěšen,jelikož tento sovětský typ letadla se ovládal podobně jako americký Boeing F4B na kterém létal ve státech.První působiště Tinkera se stalo letiště v Guadalajaře.Stal se členem 1. letky Chatos"Lacalle"(letka se pojmenovávala podle příjmení velitele,byla to taková španělská tradice).V tomto případě této letce velel Španěl A.G.Lacalle,což byl první španělský pilot,který převzal velení letky od Sovětů.Mimo Tinkera zde v této letce bojovali zpočátku ještě další 2 až 3 Američané a 8 Španělů.Letka "Lacalle"se na přelomu zimy a jara roku 1937 dostala do těžkých bojů proti nepříteli.Například dne 16.února 1937 letka zaútočila na 11 německých bombardérů Junkers Ju 52.Podle francouzských historiků byl Tinker sestřelen odvetnou palbou Junkersů a podařilo se mu přistát za vlastními liniemi.Podle španělských prý Tinker sestřelen nebyl,sestřeleni byli jeho američtí kamarádi u letky.Takže čert se v tom vyznej.Jak byla válka ve Španělsku nelítostná dokládá jedna z dalších akcí,ve které figuroval Frank Tinker.

Image

Polikarpov I 15"Chato" Franka Tinkera

Image


Dne 12.března 1937 se Tinker zůčastnil doprovodu bombardérů.Pravděpodobně se jednalo o sovětské typy Tupolev SB 2.Tyto výkonné bombardéry(které mělo ve výzbroji i Československé letectvo pod označením Avia B 71)zaútočily na křižovatku u Brihuegy a zničily ji.Podobný osud potkal i 20 italských nákladních aut a jiné techniky.V tomto maskru je podporovaly právě i stíhací Polikarpovy I 15,které měli zavěšené pod křídly pětadvacetiliberní pumy a bombardováním a střelbou z kulometů rozsévali v řadách dezorganizovaných Italů zkázu a smrt. Sám Tinker zpozoroval velkou skupinu Italů,která utíkala před dvěma tanky.Ve výšce okolo 200 metrů začal pálit po Italech a kulometná palba Italy doslova kosila.
Dne 14.března 1937 dosáhl Tinker svého prvního vzdušného vítězství.V dešti a za nízké oblačnosti sestřelil svého prvního soupeře a to italskou stíhačku Fiat CR.32.Po vzdušném souboji přistál na letišti v Manises u Valencie,kde zrovna zuřila bouřka.Silný protivítr zastavil už stíhačku po 30 metrech doběhu a Tinker musel udržovat motor na půl plynu,aby to letadlo nesmetlo z dráhy.Naštěstí pozemní personál letiště přiběhl pilotovi na pomoc a situaci zvládli,takže Tinker se druhý den mohl vrátit na své letiště v Guadalajaře.
Dalšího sestřelu dosáhl Tinker 20.března 1937 .Letka "Lacalle" se střetla s nepřítelem v závěrečné fázi bitvy o Guadalaraju.Tentokrát napadli 3 bombaréry s doprovodem 20 Fiatů CR.32.Tinker vedl jeden ze čtyř rojů a podařilo se mu sestřelit Fiat italského pilota Michelangela Scaly.Nedlouho po tomto úspěchu se letka zreorganizovala na tři roje místo dosvadních čtyř rojů.Právě nad jedním z těchto tří rojů převzal Tinker velení.
Třetí vítězství dosáhl Frank Tinker už nad Teruelem.Bylo to 17.dubna 1937 a k zemi tentokrát poslal německou stíhačku Heinkel He 51. Tinker vedl do boje šest pilotů a narazili na 7 Heinkelů He 51 pilotovaných španělskými letci.V této době už byl zástupcem velitele letky.Toto třetí vítězství bylo poslední na Polikarpovu I 15 "Chato".

Tinker před Chato,podle mne je to ten pilot první zprava sedící

Image

Začátkem května byl Tinker přeložen ke 3.letce Chatos vedené sovětským pilotem Kozakovem.Ke konci května se americkému pilotovi splnil jeho tajný sen.Tinker obdivoval sovětské jednoplošníky typu Polikarpov I 16 zvaných ve Španělsku Mosca.Tinker už dříve obdivoval tyto stroje a doufal že na nich bude bojovat.Ono to tehdy nebylo tak snadné,jelikož v té době byly I 16 doménou sovětských pilotů.Sen se mu splnil a díky jeho bojovým kvalitám byl vybrán spolu se svým krajanem Baumlerem na přeškolení na tento typ letounu.
Tinker spolu se svým spolubojovníkem byli přidělen k 1.letce" Moscas" na letišti v Alcalá.Přeškolení na Polikarpova I 16 probíhalo celkem kuriozně.Ale bohužel na to nebyl čas.Školení probíhalo asi takto-Jedno odpoledne seděl Tinker v letadle,které bylo podloženo špalkama a trénoval vysouvání a zatahování podvozku.Jelikož předtím létal na Chatu a v Americe taky na dvouplošnících,tak tenhleten návyk mu chyběl.Dále následovaly dva cvičné lety pod dohledem instruktora na cvičném letadle UTI 4 (což byl dvoumístný jednoplošník určený pro výcvik letců,byl to vlastně dvoumístný Polikarpov I 16),při nichž si vyzkoušel lety na hranici 400 km/h a lety střemhlav.Další den už měl už 30-ti minutový let s prvky akrobacie .Tím bylo jeho přeškolení dokončeno a Tinker šel ten den do vzduchu a sestřelil již svého čtvrtého soupeře a to stíhačku Fiat CR. 32.Pro úplnost ještě musím dodat ,že Tinker na ono školení nastoupil 30.května a ukončil ho 2.června.Takže za dva dny se "přeškolil" a ještě stihl sestřelit nepřátelskou stíhačku.K tomuto setřelu bych chtěl jenom dodat,že povstalecký Fiat sestřelil dávkou do motoru a další dávkou zabil pilota,který se soukal z kabiny.Po návratu na letiště hladce přistál,ale náhlý poryv bočního větru Tinkerovu Moscu převrátil.Pilot ovšem vyvázl nezraněn

Tinkerův I 16 typ 6

Image

Dalšího sestřelu, v pořadí již pátého dosáhl dne 16.června.Obětí byl opět stíhací Fiat CR.32 sestřelený nad Hueskou.Ale vrchol Tinkerovy kariéry měl teprve přijít.
V červenci roku 1937 se rozhořela jedna z nejtvrdších bitev Španělské občanské války a to Bitva u Brunette.Na zemi se vedly těžké boje.Republikáni chtěli prolomit postavení nepřítele a donutit Frankova vojska k ústupu.I ve vzduchu probíhali tvrdé boje a střet u Brunette postavil proti sobě i to nejlepší co obě strany měli. A to Polikarpovy I 16 versus německé Messerschmitty Bf 109 verze B.U Brunette Tinker provedl 33 bojových letů a ve vzduchu strávil přes 37 hodin.

Tinker v kabině I 16

Image


Dne 13.července se Tinkerovi pravděpodobně povedl husarský kousek.Při třetím bojovém letu se mu podařilo sestřelit německý Bf 109 verze B.Byl to vůbec první sestřel tohoto typu letadla.Jeho obětí se stal německý pilot od již známé jednotky Legie Condor a to příslušník druhé letky -2./J88 Uffz.Guido Honess.V některých pramenech je tento sestřel datován o den dřív,t.j. 12.července.Ohledně tohoto sestřelu je tak trochu nejasno,jelikož někteří historici připisují sestřel onoho 13.července právě Tinkerovi,ale zas podle německých záznamů Legie Condor tohoto pilota ztratila o den dříve.Podle Tinkera proběhl sestřel asi takto-Tinker se svými dvěma sovětskými kamarády z roje zaregistrovali jak 3 německé Bf 109B napadli jedno"Chato".Shodou okolností toto" Chato" pilotoval další Američan W.Dahl.Tinker se svými sovětskými spolubojovníky se snažil onoho nebožáka zachránit,ale než dorazili na místo,tak I 15 začal divoce kouřit a řítil se k zemi.Tinker využil nepozornosti německých pilotů,kteří se hnali za kořistí,přilepil se na posledního z nich a střílel tak dlouho dokud ve vzduchu nevybuchl.K tomuto sestřelu je třeba ještě dodat,že existuje i jiná verze,kterou jsem ale nikde nedohledal.Údajně sestřel Bf 109 Honesse má na svědomí bombardér SB 2.Ale toto je nepodložené.

Bf 109 verze B.První sestřelený Messerschmidt sestřelený ve Španělsku.Pilot Guido Honess,označení stroje 6-4

Image

Image

Další Bf 109 sestřelil 17.července.Podle jeho slov se zúčastnil zhruba půlhodinového boje s německými jednoplošníky .Dostal se za jeden Bf 109,který letěl střemhlavým letem na roj Chat.Když si německý pilot uvědomil nebezpečí,udělal chybu a snažil se vybrat svůj stroj tím způsobem ,že přešel do stoupavé zatáčky.Jenomže Polikarpov I 16 byl rychlejší.Tinker Němce dohnal a setřelil.Pilot německé stíhačky vyskočil.Ohledně tohoto sestřelu jsou opět časové spory.Podle knihy Legion Condor se tento den Bf 109 střetly s 6 až 9 Polikarpovy I 16,ale Němci o žádný stroj nepřišli.Akorát německý pilot Handrick musel nouzově přistát se svým Bf 109 z důvodu poškozeného motoru.Až 18.července,teda o den později Legie Condor přiznala,že ten den stratila jeden Bf 109.Německý pilot Harbach vyskočil padákem.
Tohoto dne,t.j.18.července si Tinker připsal svůj poslední sestřel.Byl jím pravděpodobně italský stíhač,poručík Mollo.Tento pilot letěl na Fiatu CR.32 a i Italové tento sestřel nepřátelskou Moscou potvrzují.

Image

Tinker svou účastí bitvy u Brunette skončil svou kariéru ve Španělské občanské válce.Naposledy letěl do akce 29.července 1937.I když nad jeho některými sestřely visí otazník,tak přesto je zařazen mezi největší esa republikánského letctva a jeho 8 sestřelů se uznává.
Tento americký pilot bojově létal na sovětských stíhačkách Polikarpov I 15 -číslo 56 a 58, a na Polikarpov I 16 s číslem 23 a 65.Na I 15 sestřelil 3 letouny a na I 16 sestřelil 5 letadel.
Co se týče jeho platu,tak Tinker udává,že měsíčně dostával 18 000 peset.Byl to teda velký nadprůměr,jelikož španělský pilot v hodnosti poručíka bral 1500 peset.Podle jiných zdrojů zas Tinker uzavřel smlouvu s měsíčním příjmem 1500 dolarů plus 1000 dolarů za každý sestřelený letoun nepřítele.Pro srovnání chci uvést,že např.podporučík amerického letectva bral měsíčně 125 dolarů plus nějaký ten příplatek.
Nejsmutnější cestou Franka Tinkera byl návrat domů.Navzdory silnému tlaku demokratické veřejnosti zastávala americká vláda zásadu nevměšování a neutrality vůči dění ve Španělsku.Proto společnost nebyla vůbec nadšena ze svých spoluobčanů a vojáků,kteří ve Španělsku bojovali a poté se vraceli zpět.Tinkerovy problémy začaly na ministerstvu zahraničí a pokračovaly dál.Opakovaně se chtěl vrátit k námořnímu nebo armádnímu letectvu USA.Do letectva měl už dveře zavřené. I když je už po tolika letech těžko posoudit jeho pohnutky.Pocit bezvýchodnosti jeho situace se pravděpodobně podepsal na tom,že Frank Glasgow Tinker se 13.června 1939 pravděpodbně rozhodl spáchat sebevraždu.Z jiného zdroje jsem se dočetl,že Tinker se chtěl vrátit zpět do Španělska,ale ministerstvo zahraničí mu odmítlo vrátit zabavený pas.Údajně se taky Tinker zajímal o možnosti působení v Číně jako dobrovolník.Každopádně zemřel onoho dne za nejasných okolností.Oficiální verze zní-sebevražda.
Na závěr bych chtěl říct,že o tomto pilotovi v češtině na netu moc není.Většinu mé práce jsem čerpal z časopisu Letectví a Kosmonautika ročník 1990 a z knihy Stíhačky nad Španělskem.Co se týče úvodu o Tinkerovi a jeho problémech z pitím,tak jsem překládal z polské Wikipedie.O tomhle jsem se nikde jinde nedočetl,takže doufám.že jsem napsal pravdu a né nějaký blábol.To by mě u tohoto pilota moc mrzelo.Zbytek doplnují ruské zdroje.

http://www.airwar.ru/history/aces/ace2ww/pilot/tinker.html
https://pl.wikipedia.org/wiki/Frank_Tinker
http://imansolas.freeservers.com/Aces/Frank_Tinker.html
http://wp.scn.ru/ru/ww15/f/359/75/2
Časopis Letectví a kosmonautika č.9 ročník 1990
Stíhačky nad Španělskem -Svatopluk Matyáš r.v.1998

Tuto novinku přečetlo 2005 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: jergus
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 174

 Online nyní:
 Hostů: 23
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 78
Příspěvků: 19513
Google návštěvníků: 5730971
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 23 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 23 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 78 uživatelů dne 3/6/2017, 16:33


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Říjen 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31
Dnes nemá nikdo narozeniny
Uživatelé, kteří mají do 7 dnů narozeniny: Kimi (54), Mashuroo (27)
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 419 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 0 registrovaných, 0 skrytých a 419 Anonymních , 187 Z toho za poslední hodinu.
jarl v 18/10/2017, 15:55
jergus v 17/10/2017, 00:02
Martas2411 v 16/10/2017, 18:58
Zemakt v 16/10/2017, 18:02
sigi v 16/10/2017, 00:26





Board Security

46145 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.9182s ][ Queries: 49 (0.1370s) ][ Debug on ]