Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 jarl   1005
 sigi   977
 Stuka   791
 Střelec   40

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 major v.v. Václav Kuttan - Wapusk
od Martas2411 v 14/10/2019, 19:15

 Novinky na trhu
od Střelec v 5/5/2019, 17:23

 Ludmila Michajlovna Pavličenková
od Kovtun v 26/12/2018, 10:51

 Bitva o Sevastopol/Nezlomná
od Kovtun v 25/12/2018, 20:27

 Vánoce 2018
od sigi v 25/12/2018, 01:10


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
30
aqutyhyw

19680

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 274
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Adolf Peichl Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 30/3/2016, 22:15 od Anonymní
Zprávy
Adolf Peichl

Image

Adolf Peichl sa narodil 8. decembra 1917 vo Viedni. V roku 1938 vstúpil do SS a časom je zaradený k 3 pluku tankových granátnikov SS "Der Führer" s ktorým sa zúčastní invázie do Poľska a taktiež bitky o Francúzsko.

Počas Nemeckého útoku na Rusko je Peichl vyznamenaný oboma stupňami železného kríža. Získal odznak za zranenie v bronze, ako aj útočný pechotný odznak a to všetko počas štyroch mesiacov koncom roka 1941. Bol trikrát ťažko ranený. Vo februári 1943 je zranený na ľavej ruke, ale aj napriek tomuto zraneniu zostáva so svojou čatou.
O niekoľko dní neskôr je ťažko ranený, tento krát mu delostrelecky šrapnel poranil pravú ruku a tvár. Opäť odmieta poslúchnuť rozkaz opustiť svoju jednotku a nakoniec je po boji prenesený do zadného postavenia po boji na rýchle obväzisko. O niekoľko dní neskôr mu je udelený odznak za zranenie v striebre.

Jeho prvé vyznamenanie odznaku za zničenie tanku v striebre, vlastne jeho prvé dva zničené tanky, boli udelené 6. septembra 1943. Veľmi málo sa vie o jeho zničení tanku po štyroch dňoch, kedy zničil ďalší tank v boji zblízka, čím si pripíše k celkové skóre troch zničených tankov. Za odvahu v boji obdrží nemecký kríž v zlate 16. septembra 1943.
V roku 1943 zničila divízia Das Reich 1000 tankov.
Sponu za boj zblizka v bronze a striebre získa v jeden deň 22. októbra 1943. O štyri dni neskôr je vyznamenaný sponou za boj zblýska v zlate, keď je 21. októbra 1943 zdokumentované a predložené a jemu pripísaný 59 deň v boji v zblýska. Od októbra 1943 až do ukončenia jeho bojov na východnej fronte si pripočíta ďalších 34 dní boja zblýska. Sú údajné predpoklady, že do konca vojny nazbieral ďaleko viac ako 100 dní boja zblízka.

Za svoje bojové akcie na východnej fronte je koncom v septembra roku 1943 vyznamenaný Nemeckým krížom v zlate.
5. novembra zničil tri tanky v boji zblízka, ktoré prispeli k jeho celkových šiestich zničených tankov. A zato všetko je dekorovaný odznakom v zlate za zničenie tanku.
Po vypuknutí spojeneckej invázia v Normandii v júny 1944 je celá 2. tanková divízia SS „Das Reich“ prevelená, aby čelila americkým a anglickým jednotkám. Peichl pôsobiaci ako velitel čaty v 4 rote SS pluku "Der Führer" sa opäť vyznamená v bojoch s jednotkami spojencov v Normandii, v náročnom a nepriehľadnom teréne živých plotov u Saint-Lô si užíva boj z blízka v drastických bojových technikách a na základe doporučenia velitela pluku, SS Obersturmbannführera Otta Weidingera, je vyznamenaný 16. októbra 1944 rytierskym krížom a v tejto bitke ničí svoj siedmy tank v boji zblízka.

Aj napriek tomu že nikdy neabsolvoval dôstojníckou školu SS, tak je za veľké hrdinstvo v bojoch povýšený, 9. novembra 1944, do dôstojníckej hodnosti SS-Untersturmführera. Do konca vojny je ešte počas tvrdých bojov zranený a podarí sa mu zničiť ďalších päť tankov čím má na svojom účte 11 ručne zničených nepriateľských tankov.

Prežil vojnu a zomrel v relativne mladom veku 51 rokov dňa 4. júna 1969 vo svojej rodnej Viedni. Zrejme na následky svojich početných zranení z tvrdých bojov.
Image

Adolf Peichl gratuľuje Hansu Soretzovi k 2000 zničenému tanku SS divizie "Das Reich" v novembri 1943


Tuto novinku přečetlo 2399 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  V balóne na severný pól. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 29/1/2016, 00:17 od Stuka
Zprávy V balóne na severný pól.

Image

Solomon August Andreé - samotár a čudák, ktorý sa prihlásil do súťaže na tému "Aké nedostatky má dnešná výchova dievčat" a ktorú ako zarytý starý mládenec, velebiaci iba svoju matku, s prehľadom vyhral. Tento ambiciózny rojko však nedumal iba nad dievčatami, ale napokon sa vrhol na projekt, ktorý mu mal zabezpečiť nehynúcu slávu. Nemožno mu uprieť obrovské zanietenie, energiu, zaťatosť a mimoriadny zmysel pre plnenie povinností vďaka ktorým svoj projekt napokon realizoval. O aký projekt išlo? Ako rodenému Švédovi musel Andreého zákonite zlákať najprestížnejší cieľ v tej dobe, a to dobytie severného pólu. Začnime ale poporiadku.

Solomon August Andreé sa narodil roku 1854 v meste Gränna vo Švédsku v prosperujúcej rodine lekárnika. Po smrti otca sa upäl na matku, stal sa samotárom, ktorému ale nechýbala bystrosť, inteligencia a vrodený cit pre techniku. Na Technologickom inštitúte v Štokholme vyštudoval strojárstvo a s tajomstvom vzduchoplavby sa po prvýkrát oboznámil na svetovej výstave vo Philadelphii v roku 1876, kde vo švédskom pavilóne robil vrátnika. Fascinácia vzduchoplavbou ho už neopustila a vrhol sa so zanietením sebe vlastným na štúdium letectva. Po nezdaroch začať s vlastným podnikaním, prijal miesto asistenta na štokholmskom Technologickom ústave. Jeho nepokojná myseľ ho však hnala inde, až sa mu podarilo v rokoch 1882-83 podieľať sa na švédskej vedeckej expedícii na stanici pozorovacích prác na Špicbergoch. Od roku 1885 už pracuje na patentovom úrade v Štokholme a ako vedec publikuje články z rôznych odvetví fyziky. K lietaniu balónom sa dostáva až roku 1893, kedy sa mu podarilo absolvovať deväť prieskumných letov v malom balóne zv. Svea. Zameral sa v týchto zhruba 40 hodinách letu na meranie teplôt, rýchlosti vzdušných prúdov, zloženie zemskej atmosféry a fotografovaniu povrchu Zeme. Let balónom plnený nebezpečným vodíkom nebol vtedy žiadnou idylkou. Navyše sa nedal ovládať smer jeho letu. Andreé sa nad týmto problémom zamyslel a zaviedol pri šiestom lete na Svea systém, ktorý neskôr popíšem podrobnejšie a ktorý mohol udržať stálosť smeru a dokonca aj výšku. Aspoň Andreé bol o účinnosti svojho systému skalopevne presvedčený, hoci z pár hodín letu nebolo realistické vyvodiť taký záver. Stačilo mu to však k tomu, aby prijal myšlienku, že s takýmto balónom ľahko a rýchlo doletí až na pól.
Keď predložil svoj plán verejnosti, zväčša zožal iba posmech. Švédska zemepisná spoločnosť, u ktorej hľadal financie na svoju výpravu, nemala tiež priaznivý názor. Andreé sa však nevzdával. V r. 1895 predostrel svoj plán Švédskej akadémii vied. Tá ale tiež bola skeptická. Nie kvôli myšlienke, že chce letieť balónom, ale kvôli finančnému rozpočtu na výpravu, ktorý sa jej zdal veľmi vysoký, hoci Andreé nežiadal prehnanú sumu (asi 138000 švédskych korún). Na Andreého sa ale usmialo šťastie. Navštívil ho rozprávkový boháč Alfréd Nobel a poskytol štedrý finančný základ a zároveň mu poradil, aby oslovil bohatých a mocných a požiadal ich o pomoc. Andreé tak aj urobil. 4.júna 1895 mal už všetky potrebné financie. Dotoval ho dokonca aj švédsky kráľ a iní boháči a šľachtici, ale nemalú čiastku v zbierke poskytli aj obyčajní ľudia. Fantastický projekt doletieť s balónom na severný pól verejnosť napokon prijala a očakávala s napätím. Andreé ju nesmel sklamať.

Svoj balón pomenoval Örnen (Orol) a vo svojej dobe predstavoval skutočný vrchol vzduchoplaveckej techniky. Balón vyrobila na zákazku francúzska firma pod dohľadom švédskych odborníkov. Mal objem 4800 m³ plynu, teda priemer 14,5 metra. Od bežných balónov sa však dosť odlišoval, aby bol pripravený na kruté arktické podmienky. Zhotovený bol z troch vrstiev jemného čínskeho hodvábu a v dolnej časti bol umiestnený pruh látky, ktorý mal odvádzať prebytočnú vodu. Vodíková náplň balónu bola ovládaná dvoma ventilmi z gondoly o dvoch poschodiach. Balón bol zabalený v sieti zhotovenej z talianskeho konope, napusteného silnou vrstvou vazelíny, ktorá mala zamedziť nasakovaniu vody, (avšak ako sa neskôr ukázalo, zlyhala). Na samotnom vrchole balónu ešte nad sieťou, bol ochranný zachytávač námrazy a poťahovaním lana mali vzduchoplavci striasať z balóna ľad alebo sneh. Najzložitejším na balóne bol systém, ktorý navrhol sám Andreé a ktorý mal slúžiť na udržanie stálosti smeru a aj výšky letu balónom. Išlo o tri vlečné laná, ktorých celková dĺžka bola 1000 metrov o hmotnosti 850 kilogramov.

Image

Ak by balón klesal, určitá časť lán sa mala vliecť na povrchu zeme. Tým by sa balón zbavil istej hmotnosti a zasa vzniesol. Nie však veľa, pretože by vyzdvihoval čoraz viac hmotnosti lán. Čím vyššie by stúpal, tým väčšiu hmotnosť lán by musel niesť. Andreé teda predpokladal, že balón logicky bude zotrvávať v určitej výške. Tou normálnou výškou malo byť 150 metrov nad ľadom. Vtedy by viselo vo vzduchu 630 metrov lán, vážiacich 535 kilogramov a 370 metrov o hmotnosti 315 kilogramov by sa vlieklo po ľade. Ak by ale predsa len došlo k prudkému náhlemu poklesu pod 70 metrov, bolo na nosnom kruhu upevnených ďalších osem kusov 70 metrov dlhých lán, ktoré voľne viseli. Ak by teda balón klesol pod 70 metrov, tieto laná mali slúžiť ako vlečné laná. Použitím všetkých vlečných lán sa mohol balón zbaviť cca 900 kilogramov hmotnosti, kým by sa gondola dotkla ľadu. Z bezpečnostných dôvodov vybavil Andreé vlečné laná skrutkovými spojkami, čo sa ukázalo ako zásadná chyba.

Andreého lanový systém bol doplnený oplachtením, ktoré malo umožniť dosiahnuť balónu väčšiu rýchlosť (pretože vlečné laná ho brzdili) a ktoré malo zabezpečiť zmenu smeru. Plachty mali plochu 76 m² a boli pripevnené na otočnom bambusovom rahne. Manipulovalo sa s nimi z gondoly. Andreé po skúšobnom lete ešte na balóne Svea zistil, že sa mu vďaka plachtám darí odchýliť od smeru vetra o 30 stupňov vpravo alebo vľavo a spoliehal sa na ne. Balón Örnen mal aj dve kotvy o hmotnosti 30 kg a tri menšie. Výbavu doplňoval piesok vo vreciach, ako povinná záťaž, o celkovej hmotnosti 345 kilogramov. Do vonkajších vakov na nosnom kruhu sa uložili potraviny o hmotnosti 765 kilogramov. Pretože balón bol plnený výbušným vodíkom, muselo sa vyriešiť bezpečné ohrievanie jedla počas letu. K tomu slúžil špeciálny záves na varič, ktorí vzduchoplavci spúšťali pod gondolu do bezpečnej hĺbky. Spojenie s vonkajším svetom mali zabezpečiť tri tucty poštových holubov (iba jediného holuba sa potom podarilo zachytiť) a korkové bóje pre zanechané správy (jedna alebo dve sa našli). Do gondoly boli naložené tri sane, čln, munícia, zbrane, kuchynské potreby, šatstvo a všetko ostatné, čo treba na ďalekú cestu. Toto objemné vybavenie nasvedčovalo tomu, že Andreé si nemyslel, že by po prelete pólu doletel až do obývaných častí zeme, ale pripravil sa na pochod pustou a nevľúdnou krajinou. Železné zásoby boli uložené aj v skladoch potravín na Siedmich ostrovoch severne od Špicbergov a na mysu Flora v Zemi Františka Jozefa.

Andreé si ako členov výpravy vybral sympatického a veselého Nilsa Strinberga (1872-97), ktorý mal za úlohu vykonávať vedecké pozorovania a fotografovať a vzrastom mohutného Knuda Fraenkela (1870-97), meteorológa. Posledne menovaný nastúpil ako náhradník po tom, čo sa skúsený meteorológ Nils Ekholm (1848-1923) zriekol účasti na projekte, ktorému začal nedôverovať.

Slávnostná chvíľa nastala 21. júna 1896, keď na opustený ostrov Danskøya na severozápade Špicbergov pristála loď Virgo aj s členmi výpravy. Medzi nimi ešte vtedy Nils Ekholm. Tridsať členov posádky usilovne stavali hangár pre balón a 13. júla bol hotový. (Vtedy ešte svet nevedel, že Nansenovi sa na jeho polárnej výprave podarilo dosiahnuť ako prvému 86° sev.šírky a práve v čase priplávania Virga na ostrov sa dostal konečne do bezpečia). Márne však členovia výpravy čakali na južný vietor a márne bol Andreé upozornený, že v tejto časti sveta južný vietor vanie málokedy. Po pár dňoch museli pracne naplnený balón vypustiť a prázdny obal naložiť zasa na loď. Andreé musel po návrate čeliť vtipom na svoj účet a Ekholm pochopil, že tvrdohlavý Andreé nechce chápať základné veci a účasti na projekte sa radšej vzdal. Na jar ďalšieho roku sa Andreé stretol s úspešným Nansenom, ktorý zbieral uznanie po celom svete a bol všeobecne v úcte.

Andreému sa podarilo zohnať peniaze na druhý pokus a 18.mája 1897 vyplávala švédska vojnová fregata Svenskund. Dorazila opäť k ostrovu Danskøya s členmi výpravy (medzi nimi už Fraenkel) a s vybavením. Loď Virgo doviezla balón. Hangár bol našťastie neporušený. 22.júna bol balón naplnený vodíkom a pripravený ku štartu. Ale vytúžený južný vietor ani tentoraz neprichádzal. Až 11.júla konečne zadul. Vzduchoplavci sa urýchlene nalodili, zbúrali sa steny hangáru, uvoľnili laná, odhodila záťaž a o 13.30 hod. sa balón vzniesol. Zmizol a už ho nikdy nikto nevidel. Nikto Andreého ani nehľadal a postupne sa naňho zabudlo. Až po 33 rokoch konečne vydal svedectvo.

Image

6.augusta 1930 pri brehu malého ostrova zv.Biely (patriaci do súostrovia Špicbergov) pristál náhodou nórsky škuner Bratvaag. Posádka skúmala, či je tu možné niečo uloviť. Namiesto zvierat však našli posledný tábor Andreého polárnej výpravy. Našťastie v posádke sa nachádzali aj vedci a tí svedomite miesto riadne preskúmali a zabezpečili odvoz nájdených predmetov. Našli ich veľké množstvo (samozrejme rozhádzaných od medveďov), tiež aj zásoby potravín, pušiek, nábojov, plne naložený čln s rôznymi predmetmi starostlivo uloženými v troch vrstvách aj s navigačnými pomôckami, sane, cenné zápisníky a fotografické filmy. Asi 10 metrov od člna ležala na holej zemi prvá mŕtvola, v šatách s vyšitým monogramom "A" a s denníkom. To bolo telo Andreého. V tábore sa našiel aj po toľkých rokoch ešte funkčný varič. Asi 30 metrov od tábora sa nachádzal jednoduchý hrob zavalený kameňmi. Kosti mŕtveho boli rozhádzané, aj tu vyčíňali medvede. Podľa monogramu na kúskoch zachovaných šiat, vedci usúdili, že ide o telo Strindberga. Telo Fraenkela sa im nepodarilo nájsť a tak naložili všetky veci a pozostatky mŕtvych na loď a odplávali. Svet sa dozvedel o tragédii a nájdené veci a pozostatky mali byť predmetom vyšetrovania ustanovenej komisie, v ktorej boli aj zástupcovia zo švédskej strany. Každý čakal s napätím výsledky vyšetrovania, čo sa s Andreého výpravou stalo.

Švédsko nelenilo a poslalo k Bielemu ostrovu loď Isbjörn. 5.septembra loď dorazila a novinár z jej paluby našiel na ostrove pozostatky aj posledného účastníka výpravy Fraenkela, rôzne iné predmety a zápisníky Strindberga.

Vyšetrovanie sa zameralo na zodpovedanie otázky, prečo Andreé a jeho druhovia zomreli, keď boli tak výborne vybavení a asi aj v dobrej kondícii pri príchode na Biely ostrov? Prvá práca o výsledkoch vyšetrovania bola vypracovaná ešte na jeseň roku 1930 a začiatkom októbra boli pozostatky členov výpravy pochované. Andreého tajomný osud však budil pozornosť aj naďalej a niektoré okolnosti sa podarilo vysvetliť až oveľa neskôr než roku 1930 a niektoré ostávajú záhadou dodnes. Čo sa teda stalo?

Let balónu trval iba 65 hodín. Hneď po štarte sa balón stal neovládateľný a hrozilo, že každú chvíľu spadne. Systém vlečných lán úplne zlyhal. Laná sa krátko po štarte pri vláčení po zemi vykrútili zo skrutkových spojov a ostali ležať ešte na ostrove Danskøya. Ak by sa balón vtedy vypustil, mohol bezpečne pristáť, ale Andreé vedel, že druhý neúspech by preňho znamenal osobnú katastrofu. Bol nepríjemne prekvapený. Očakával problémy, ale nie tak skoro. Vratký balón sa napokon pomocou kormidelného lana podarilo ako tak stabilizovať a vytvorila sa možnosť pre manévrovanie plachtami. Balón ale neletel na sever, ale ho odnášalo do pustín Severného ľadového oceánu na severovýchod. Špicbergy totiž neboli vhodným miestom pre štart na pól. Prevládajúci smer vetru (o ktorom vedel už Nansen a od ktorého to mohol Andreé zistiť) je tu severovýchodný. A ako sa neskôr zistilo, otáča sa potom k pevnine. Zo Špicbergov sa teda dalo doletieť s vtedajším balónom jedine na Sibír. To ale Andreé nemohol vedieť, i keď čiastočné informácie o nevhodnosti Špicbergov asi mal. Lenže aby sa Andreé dostal k vetru, ktorý ho donesie na pól, musel by štartovať z východnej Sibíri, Kamčatky alebo Aljašky. K tomu mu ale chýbali finančné prostriedky a nik by mu ich ani nedal. Ak mal vôbec niekam letieť, museli to byť Špicbergy.

Image

Nesprávny smer vetra však nebolo jediné, čo členov výpravy trápilo. Balón sa s postupujúcim letom začal obaľovať námrazou, ale o tom nemali členovia výpravy tušenie. Andreé neočakával v tom čase a na tom mieste žiadnu námrazu. Balón skákal ako kôň a menil stále smer letu raz na východ, potom na západ. Vzduchoplavci v snahe stabilizovať ho, opísali v lete obrovskú zbytočnú kľučku, len aby balón udržali vo vzduchu, keďže stále ťažší balón klesal k zemi. 13.júla 1897 zmrzli plachty. Na druhý deň balón skákal už len vo výške 40 metrov nad zamrznutým oceánom. Hrozilo, že náhle spadne a vodík vybuchne. Všetka zbytočná záťaž (podľa mienky Andreého) už bola dávno vyhodená, ale zásoby a veci potrebné pre prežitie v pustine sa nemohli vyhodiť. Vzduchoplavci sa teda radšej rozhodli pristáť. Hladko pristáli (14.júla) na 82° sev.šírky a 29° vých.dĺžky po lete cca 480 kilometrov od miesta štartu.

Nikdy sa nedozvedeli, prečo museli pristáť. Až neskôr znalci vypočítali, že námraza zvýšila váhu balónu o 1000 kilogramov. Andreému neostalo nič iné, než sa vrátiť k pevnine vlastnými silami. Od najbližšej pevniny ich delilo iba 30 dní pochodu. Logicky sa núkalo ísť najprv na juh a potom mierne na západ k Špicbergom. Výprava však z cesty na juh zamierila skoro priamo na východ, asi hľadali nejakú bližšiu pevninu, na ktorej by mohli prezimovať. Ako sa ukázalo, pochod nebol vôbec ľahký, pretože plne naložené sane boli konštruované na cestu po hladkom snehu a nie cez ľadové kry. To ale nebol jediný zádrh. Andreé nemohol vedieť alebo sa nedostatočne oboznámil (to opäť vedel Nansen), že v týchto miestach je veľmi silný drift ľadu, ktorý určí smer ich pochodu a dĺžku trasy.

22.júla sa Andreé a jeho spoločníci vydávajú na pochod a vlečú náklad o celkovej hmotnosti 428 kilogramov. Je ironické, že vlečú so sebou aj veci úplne nepotrebné, ktoré ešte počas letu mohli vyhodiť. Množstvo ruských a amerických kovových peňazí, porcelánovú misu, vázy, biele ešte nerozbalené košele, veľa veľkých (ťažkých) uterákov, staré noviny, osobné listy, debničku so švédskymi vlajkami atď. Po mesiaci pochodu sa pri meraniach zhrozili. Postúpili iba o 65 kilometrov. Ale aspoň jedla mali nadostač a strieľali aj ľadové medvede. Námaha si však vyžiadala svoje. Koncom augusta už postupujú len 5-8 kilometrov denne. Bohužiaľ sa vďaka driftu nachádzajú len na 81° sev.šírky. Začiatkom septembra ich drift konečne nesie na juh. 17. septembra po 64 dňoch pochodu dorazili k Bielemu ostrovu a rozhodli sa, že tu prezimujú.

Zdalo by sa, že Andreé s vybudovaním prvého príbytku konal vrcholne nerozumne. Namiesto toho, aby vybudoval tábor na zemi, postavil obydlie z ľadových kvádrov na otvorenom ľade pri pobreží ostrova. Lenže nič iné mu neostávalo. Biely ostrov je prevažne pre vysoký pobrežný ľad neprístupný a málokedy je možné vstúpiť na kamenistú pláž. Loď, ktorá našla pozostatky Andreého, mala šťastie a vstúpila na ostrov v čase, keď bol obnažený a holý bez ľadu. Avšak Andreé pre ľad nemohol naň vstúpiť. Mimo pevniny vybudované vratké obydlie dlho nevydržalo a zrútilo sa. Nikomu sa nič nestalo, ale k nálade to nepridalo. 5. októbra našťastie zbadali priechod na pevninu, presťahovali sa na ňu a vybudovali snehové iglu. Zdalo sa, že všetko je v poriadku, ale 17.októbra končia zápisy členov výpravy a teda aj údaje o tom, čo sa dialo ďalej.

Prečo sa členom výpravy nepodarilo prezimovať, keď mali všetky potrebné zásoby a vybavenie na dlhú polárnu noc a aj ďalší pochod a prečo zomreli? Verzií, ktoré to vysvetľovali, bolo veľa, ale mnohé sa podarilo vyvrátiť. Príčinami smrti nebol hlad alebo podchladenie alebo zával lavíny alebo otrava konzervami - ktoré postihli niektoré iné polárne výpravy. Nie je ale vylúčené, že niektorý člen Andreého výpravy sa otrávil oxidom uhoľnatým.

V r. 1949 dánsky lekár Adam Tryd našiel na cestovnom vaku Andreého časti parazitov a vyjadril hypotézu, že príčinou smrti výpravy mohlo byť parazitárne ochorenie trichinelóza. Hostiteľom je aj ľadový medveď a iné polárne zvieratá a larvy sú odolné voči mrazu, ale len do mínus cca 30 stupňov. Preto ochorenie trichinelózou nebýva v Arktíde časté. Taktiež je sprevádzané vysokou horúčkou a o tej v denníkoch členov Adreého výpravy nie je zmienka.

Napriek tomu, trichinelóza sa zväčša uvádza ako príčina smrti dvoch členov výpravy. Ako prvý zomrel Strindberg. Náhle - pravdepodobne na zlyhanie srdca. Tento stmeľujúci člen výpravy ponechal svojich spoločníkov, ktorí ho pochovali, napospas dlhej polárnej noci, zhoršenému počasiu, vzájomných hádok a výčitiek a malej psychickej odolnosti voči nezdaru výpravy a neistej budúcnosti. Je možné, že podlomené zdravie zvyšných dvoch členov výpravy umocnila ešte aj hlboká depresia. Ako druhý v poradí zomrel Andreé. Telo Fraenkela sa našlo mimo tábora a mal pri sebe aj veľa z vybavenia a zásob, je teda možné, že sa po smrti dvoch členov výpravy radšej odsťahoval inde. Andreého telo ale nepochoval. Nevieme kedy a ako zomrel, ale keby vydržal do 18. augusta 1898, bola by ho možno zachránila švédska expedícia, ktorá sa vylodila asi len kilometer od miesta, kde táboril.

Isté je, že Andreé bol veľký hazardér. Vidina slávy ho pravdepodobne natoľko zaslepila, že podcenil viaceré skutočnosti, nemal dostatok informácií a skúseností a napriek tomu sa vrhol do projektu, ktorý pravdepodobne bol od začiatku odsúdený na totálny nezdar. Mal však veľké charizma a bol skvelý a nadšený rečník, ktorý opisoval svoj projekt s optimizmom a riadnou dávkou prikrášlenia, takže strhol nadšením nielen verejnosť ale aj budúcich oveľa mladších členov svojej výpravy. Jedine Ekholm vytriezvel a včas opustil výpravu tvrdiac, že fyzika je spoľahlivejšia než viera.

A viera naozaj zohrala v celom projekte zásadnú úlohu. Balón Örnen nebol ani testovaný, ale rovno z výroby odvezený do hangáru na štart. Ani jeden z troch účastníkov výpravy nemal za sebou skúsenosti z nejakej predchádzajúcej polárnej expedície a letových skúšobných hodín tiež absolvovali málo. Andreé zveril svoj život a životy ďalších dvoch neexistujúcemu južnému vetru. Vedel veľmi málo o problémoch driftu ľadu, o vrtkavosti arktického počasia, o hmle a námraze. Pokiaľ sa aj o tom pred výpravou niekde vyjadroval, popisoval presvedčivo, že vo výške vládne pekné slnečné počasie, pravidelný systém vetrov, ktoré len čakajú na vzdušné lode a aj iné meteorologické podmienky si idealizoval. Pričom mal možnosť dozvedieť sa oveľa viac od starých skúsených švédskych a nórskych polárnych vlkov. Stačilo sa len pýtať a nechať si poradiť. Nemal ani jasnú predstavu, kde skončí jeho cesta. Videl sa ako prelieta severný pól a ďalej už neuvažoval. Je pravda len to, že podľa množstva zásob, ktoré so sebou bral, rátal po lete s dlhým pochodom po vlastných.

Napriek všetkému mu nemožno uprieť odvahu, odhodlanosť a novátorstvo myšlienky, ktorú chcel uskutočniť. Riskoval veľa, ale bol si vedomý, že bez risku sa neobíde žiaden veľký čin. Zatiaľ sa nikomu nepodarilo jeho cieľ balónom dosiahnuť.

V roku 1926 vo vzducholodi Norge preletel severný pól Amundsen, Ellsworth a Nobile. Štartovali zo Špicbergov. V roku 2010 francúzsky bádateľ Jean-Louis Etienne v balóne plnený zmesou teplého vzduchu a plynu preletel ako prvý človek Arktídu. Štartoval tiež zo Špicbergov a pristál na Sibíri. Pôvodne mal preletieť severný pól a pristáť na Aljaške, ale zabránilo mu v tom zlé počasie.

Zdroje:
Duffack J.: Záhady tří pólů, Naše Vojsko 1997
http://www.newyorker.com/magazine/2010/04/19/the-ice-balloon
http://ngm.nationalgeographic.com/2013/09/famous-failures/failures-photography#/08-mallory-everest-670.jpg
http://polaris-add.blogspot.sk/2007/07/histria-de-andre-completa.html
http://www.hobolaureates.com/2013/the-lost-diaries-of-the-andree-expedition/
https://en.wikipedia.org/wiki/S._A._Andr%C3%A9e%27s_Arctic_Balloon_Expedition_of_1897
http://ku-prism.org/polarscientist/andreemystery/andreeindex.html
http://www.cas.sk/clanok/159854/novy-rekord-francuz-preletel-v-balone-nad-arktidou.html

Tuto novinku přečetlo 2814 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  První asijské barbetové obrněnce Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 9/1/2016, 14:39 od jarl
Zprávy
První asijské barbetové obrněnce

Image

Část první

V Číně vládla od r. 1644 mandžuská dynastie Čching. Obrovská, lidnatá a po dlouhou dobu téměř soběstačná země, se izolovala před vnějšími vlivy, takže ještě počátkem 19. století mohli evropští obchodníci navštěvovat pouze přístav Kanton a jenom Portugalci měli zvláštní postavení v Macau. Nejvýznamnějším zahraničním obchodním partnerem byla Velká Británie reprezentovaná mocnou Východoindickou společností, přičemž v Evropě panoval hlad po čaji, hedvábí a porcelánu, ale obchodníci postrádali komoditu, s níž by prorazili na čínském trhu. Teprve koncem 18. století v Říši středu prudce vzrostla poptávka po indickém opiu a brzy už hodnota importu výrazně převýšila příjmy z vývozu.

Za tuto drogu však čínští obchodníci museli platit stříbrem, což vedlo k znehodnocení měny a k ožebračování zemědělců, načež úřady postavily obchod s opiem mimo zákon. Ilegální dovoz vedl ke sporům mezi Brity a Číňany, které vyústily v r. 1839 v tzv. první opiovou válku. Vítězný Albion sice nedosáhl zrušení zákazu obchodování s opiem, ale získal kolonii Hongkong, obchodníci mj. dosáhli snížení celních poplatků a otevření pěti čínských přístavů (1), načež si na Pekingu podobné smlouvy vymohly i Paříž s Washingtonem. Nedodržování dohod a čínské snahy potírat obchod s opiem vedly k dalším dvěma konfliktům s Británií a Francií, které skončily v r. 1860 vítězstvím Evropanů, kteří získali další výsady.

Image
Čínská ozbrojená džunka z období opiových válek

Vládci Říše středu si museli neochotně připustit, že jejich země už není pupkem světa a pokusit se po vzoru „bílých ďáblů“ vybudovat základní infrastrukturu a ozbrojené síly, které by dokázaly zajistit jejich nezávislost. Jedním z nejdůležitějších úkolů byla výstavba válečného loďstva, neboť všechny potenciální nepřátele (s výjimkou Ruska) oddělovalo od Číny moře. Bohužel zdejší hospodářské reformy zahájené v r. 1861 byly polovičaté a netěšily se podpoře většiny společnosti, ani císařského dvora, takže jejich efekt se ještě před koncem 19. století vytratil a Čína zůstala zaostalou, polofeudální zemí, vydanou napospas dravým mocnostem. Ostatně o jejich neúspěchu svědčí fakt, že zdejší železniční tratě měřily v r. 1894 v úhrnu pouhých 364 km!

Jedním z vykonavatelů politiky sebeposílení, byl hodnostář Li Hung-čchang. Li se stal vládcem východních provincií, které se pokoušel „westernizovat“ po vzoru rychle se rozvíjejícího Japonska. Z jeho iniciativy zakládali moderní loděnice, zbrojovky a železnice, jejichž provoz mu přinášel finance, jichž částečně použil na výstavbu vlastní armády školené německými instruktory, a budování tzv. Severního loďstva (2), jemuž velel admirál Ťing Džu-čchang.

ImageImage
Místodržící Li Hung-čchang a lodní konstruktér Rudolph Haack

To původně sestávalo z ozbrojených plachetních džunek, vhodných leda k pronásledování pirátů, ale nyní měla jeho pancéřové jádro tvořil dvojice barbetových obrněných lodí (tehdy je oficiálně označovali jako pancéřové korvety) nazvaných ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN, které představovaly odpověď na japonské jednotky KONGÓ, HIJEI a FUSÓ objednané ve Velké Británii. Hlavním zdrojem financí pro jeho výstavbu však byl námořní fond (kam plynulo 40 % vybraných námořních cel), z něhož měli (dle Olendera) pro potřeby Severního loďstva každoročně uvolnit zhruba 2 miliony taelů (3).

Ve Fu-čou Číňané s francouzskou pomocí vybudovali velký arsenál s loděnicí, kde mj. od r. 1883 stavěli pobřežní obrněnec PING-JÜEN, ale realizaci popisovaných jednotek svěřili štětínské společnosti Vulcan. Jistě, ve Francii a zejména ve Velké Británii sídlily renomovanější loďařské závody, ale Li Hung-čchang preferoval německé dodavatele, neboť Berlín, na rozdíl od Paříže a Londýna, zatím neusiloval o získání kolonií na úkor Říše středu, tudíž se jevil jako perspektivnější obchodní partner. Jako první jej na možnost stavět válečné lodě v Německu už v polovině sedmdesátých let upozornil císařův vyslanec v Pekingu M. von Brandt, a protože jeho slova padla na úrodnou půdu, účastnil se čínský legát v r. 1877 ve Štětíně slavnostního spuštění na vodu obrněnce SACHSEN a čínští činovníci si s ochotným souhlasem velení Císařského námořnictva prohlédli zdejší loděnice a začali najímat německé odborníky ochotné sloužit v Severním loďstvu. Viděno z retrospektivy, můžeme konstatovat, že neprohloupil, jelikož nedávno sjednocené Německé císařství sice doposud provozovalo pouze skromné námořní síly, ale zato disponovalo kvalitními projektanty a loděnicemi, takže Čína za svoje nemalé peníze (každá jednotka stála zhruba 1 milión taelů tj. v přepočtu asi 6,2 milionů německých zlatých marek či 370 000 liber šterlinků), obdržela odpovídající protihodnotu.

Image
Podélný řez trupem, na němž je dobře vidět umístění strojovny a kotelen, stejně jako diagonální rozmístění těžkých děl

Původně mělo Severní loďstvo v Německu získat dokonce tři sesterské jednotky, ale nakonec se z finančních důvodů muselo spokojit s dvojicí obrněnců a chráněným křižníkem ČCH-JÜAN. Kontrakt podepsali v prosinci 1880, respektive v květnu 1881 a Čína je oficiálně převzala v říjnu 1885. Projekt vypracoval hlavní konstruktér loděnice Vulcan inženýr Rudolph Haack, jenž si vzal za vzor německé obrněnce SACHSEN, ale rozmístění primárního dělostřelectva a systém pancéřování napodobovalo britskou věžovou loď INFLEXIBLE.

Byly to dvoukomínové lodě se dvěma bojovými stěžni (bez oplachtění) opatřenými marsy a výložníky, ale nejmarkantnější prvky představovaly čtyři dělostřelecké kopule a dvě parní barkasy usazené na rostrech ve středolodí. Jako stavební materiál použili ocel a železo a projektanti lodě opatřili tehdy módním klounem o délce 3 m, jehož hrot se skrýval 3,5 m pod hladinou. Trupem se dvěma bočními kýly se táhly dvě paluby a obrněnce byly mezi svislicemi dlouhé 91,2 m a jejich největší délka činila 93,88 m, kdežto šířka 18,3 m a ponor 6,1 m. Normální výtlak dosahoval 7400 tun a plný 7670 tun. V předolodí visely na řetězech čtyři kotvy (lodě jich nesly celkem šest), k jejichž obsluze sloužily dva navijáky. Elektřinu pro vnitřní osvětlení a dva reflektory (síť měla napětí 62 voltů) vyráběla parní dynama o výkonu 70 koňských sil. Ovládání kormidla usnadňovala hydraulika, ale v případě jejího selhání se s ním musela posádka „poprat“ ručně. Taktická otočka při rychlosti 12 uzlů měla poloměr zhruba 270 m.


Image
Viktoriánským nátěrem natřený Ťing-jüen vplouvá do suchého doku v Port Arturu

Velké čínské válečné lodě z konce 19. století dostaly tzv „viktoriánský“ nátěr (viz obr. č. 1); pod úrovní vodorysky byly cihlově červené, boky nad čarou ponoru natřeli černou barvou, stěžně, ventilátory, kopule středních děl a komíny do daleka zářily žlutě, kdežto nástavby, paluby a záchranné čluny byly bílé. Příslušnost k Severnímu loďstvu dokládal drak namalovaný na přídi.

Kompaundní pancíře měly hmotnost 1451 tun a zhotovila je ocelárna v Dillingenu. Základem ochrany byla citadela ve středolodí; její stěny tvořily pancíře silné odspodu 152 (?), 356 a 254 mm a nejsilnější pás dosahoval šířky 2,9 m a délky 43,5 m, přičemž ponořená část měřila 1,5 m. Připevnili je na podložku s teakového dřeva a zepředu a zezadu je ukončovaly 356mm (?) pancéřové přepážky. Citadelu nahoře kryla plochá 76mm pancéřová paluba, na kterou navazovaly karapasy o stejné tloušťce táhnoucí se až k přídi a zádi. Reduta (dvojice spojených barbet) byla dlouhá 21,4 m a tvořily jí pancíře silné 152 až 305 mm. Barbety dostatečně chránily podavače munice, ale shora kryly těžká děla pouze kopule silné 25,4 mm. Stěny kopulí pro zbraně střední ráže dosahovaly tloušťky 51 mm, ale stropy byly silné toliko 10 mm. Velitelská věž měla 203mm (podle jiných zdrojů 305mm) pancíř.

Image
Schéma pancéřování dle Suligy

Konstruktéři se zaměřili na ochranu životně důležitých prostor jako muniční sklady, kotelny a strojovny, tudíž větší část lodních boků pancéřování postrádala. Odolnost čínských obrněnců vůči nepřátelské palbě však zvyšoval propracovaný systém pasivní ochrany, neboť množství podélných a příčných přepážek členilo trup pod spodní palubou na více než 200 vodotěsných úseků, k čemuž je nutné připočíst ještě 24 bočních koferdamů naplněných korkem, 16 uhelných jam a dalších 23 oddílů spojených vodotěsnými dveřmi nad spodní palubou.

To v kombinaci se silnými pancíři činilo z těchto jednotek odolné a těžko potopitelné lodě, třebaže během čínsko-japonské války se ukázala jejich Achillova pata. Tenké kopule mohly dělostřelce ochránit toliko před střepinami a malorážními projektily, zatímco granáty střední ráže jimi snadno pronikaly a jediná exploze mohla vyřadit celou obsluhu. Proto Číňané po draze zaplacených zkušenostech z bitvy u Asanu kopule na většině lodí odstranili a nahradili je pytli s uhlím.

Image
Kruppovo námořní dělo ráže 305 mm vzor 1880

Primární výzbroj představovaly čtyři zezadu nabíjené Kruppovy kanóny kalibru 305 mm vzor 1880 o délce hlavně 25 ráží. Jejich hmotnost byla 31,5 tun a vystřelovaly projektily o váze 329 kg, přičemž úsťová rychlost činila 500 m/s (Balakin udává 535) a maximální dostřel 7800 m. Protipancéřové granáty dokázaly při zkušebních střelbách na krátkou distanci prorazit 490mm desku z kovaného železa, což tehdy stačilo na všechny prvoplánové protivníky. Kadence palby činila zhruba jeden výstřel za tři minuty, ale v bojových podmínkách pochopitelně klesala. Ovládání těžkých děl usnadňovala hydraulika a v případě nouze je bylo možné obsluhovat manuálně.

Kanóny usadili na dvě diagonálně rozmístěné barbetové otočné platformy; ve starší literatuře se traduje, že na ŤING-JÜEN byla předsazená levá barbeta, kdežto na ČCHEN-JÜEN pravá, ale moderní autoři (4) většinou uvádí, že jde o mýtus a na obou jednotkách byla předsazená pravá barbeta, což jak se zdá potvrzují i jejich fotografie a replika ŤING-JÜENU zhotovená Číňany počátkem 21. století. Diagonální uspořádání umožňovalo silnou palbu směrem vpřed, což bylo výhodné pro přípravu klounového útoku, ale pro boj v kýlové linii se nehodilo, jelikož střelba přes protilehlý bok byla možná jenom v úzkém palebném sektoru (5) a mohlo při ní dojít k poškození nástavby, velitelské věže, nebo kopule na opačném boku (6).

Image
Model kopule s těžkými děly

Ostatně Bělov s odvoláním na nejmenovaného korespondenta deníku „The Times“ píše, že při zkušebních střelbách se „posádka i návštěvníci museli držet zábradlí, ucpat si uši vatou a jeden člověk se neudržel na nohách. Došlo k poškození zábradlí a nábytku, jehož úlomky si mnozí z pozvaných hostů odnesli jako suvenýr, rozbilo se hodně skla a z uhelných jam kvůli otřesům vyletěly kusy uhlí.“ Střelba z těžkých kanónů zkrátka přinášela spoustu nepříjemných druhotných efektů a kašlajícím a slzícím dělostřelcům, uvězněných ve špatně větraných kopulích naplněných zplodinami, nebylo co závidět.

I sekundární výzbroj vyrobili u Kruppa. Tvořily jí pouhé dva 150mm kanóny vzor 1880 s délkou hlavně 35 ráží, usazené v podélné lodní ose na přídi a zádi. Vážily 4,75 tun a jejich projektily dosahovaly hmotnosti 51 kg a dostřel díky zvýšené elevaci činil 11 000 m. Úsťová rychlost byla 530 m/s a granáty prorážely železnou desku silnou 320 mm. Rychlost palby činila jednu ránu za minutu a díky výhodnému umístění měly mnohem širší palebné pole než hlavní výzbroj, což částečně kompenzovalo jejich nízký počet.

Image
Příďová kopule s dělem ráže 150 mm

Lodě nesly i lehká děla určená k použití na parních barkasách a k odrážení útoků torpédovek, jejichž počet se v průběhu služby měnil. Na palubě stály dvě 75mm Kruppova desantní děla, jejichž střely vážily 4,3 kg, a jak se zdá, krátce po vstupu do služby nesly obě jednotky i osm (?) revolverových děl systému Hotchkiss ráže 37 mm, umístěných na marsech a na nástavbě. Ty dokázaly za minutu vychrlit až 60 projektilů a dostřel činil asi 2800 m. Jak stoupal počet torpédových nosičů ve flotilách potenciálních nepřátel, přibývalo na čínských lodích i malorážních děl, a Pastuchov uvádí, že v únoru 1895 jich ČCHEN-JÜEN nesl 17 kusů (7).

Třebaže bylo zřejmé, že samohybná torpéda se pro použití na těžkopádných obrněncích nehodí, umísťovali konstruktéři jejich vrhače i na jednotky této kategorie, takže nepřekvapí, že nechyběly ani na těchto lodích. Pravděpodobně se jednalo o německá 350mm (podle jiných zdrojů 356mm) torpéda Schwartzkopff; přičemž dvě nadhladinové boční „roury“ namontovali ve středolodí a jednu v podélné lodní ose na zádi (podle jiných zdrojů na přídi). Žádný pramen neuvádí jejich parametry, ale Japonci v r. 1884 zakoupili od stejného výrobce torpéda dlouhá 4,57 m, jejichž bojová hlavice vážila 21 kg a dostřel při rychlosti 22 uzlů činil 400 m.

Image
Zahraniční instruktoři školí čínské obsluhy torpédometů

Součástí výzbroje tehdejších pancéřových lodí se často stávaly i miniaturní torpédovky, a proto i čínské jednotky nesly dvojici těchto plavidel. Dodal je německý Vulcan. Jejich délka byla 19,70 m, šířka 2,62 m, ponor 1,07 m a výtlak 15,705 tun. Páru vyráběl jeden lokomotivový kotel a stroj o výkonu 200 koňských sil jim zajišťoval rychlost 15 uzlů. Výzbroj sestávala ze dvou pevných torpédometů o průměru 350 mm a jednoho lehkého děla. Spuštění na vodu prováděli pomocí výložníků na zadním stěžni, ale zdlouhavá a obtížná manipulace znesnadňovala jejich bojové nasazení, takže většinou pouze zabíraly místo a počátkem 20. století konstruktéři tuto myšlenku opustili, byť s nimi Japonci ve válce s Ruskem zaznamenali určité úspěchy.

Výzbroj byla silná a pohled do ústí těžkých děl budil náležitý respekt, stejně jako hmotnost boční salvy, která nominálně činila 1418 kg, ale kvůli diagonálnímu uspořádání to v reálu bylo většinou 760 kg, což přesto byla nemalá hodnota, která v kombinaci s velkou průbojností Kruppových kanónů, dělala z čínských obrněnců obávané protivníky.

Image
Obrněnec Čchen-jüen

V muničních komorách skladovali 200 granátů ráže 305 mm několika typů, nezjištěný počet projektilů pro střední a lehká děla a 21 torpéd. Bohužel kvalita munice představovala další slabinu čínských obrněnců, jelikož náhradu za spotřebované původní granáty dodávali domácí „podnikatelé, kteří nadřadili zisk nad národní zájmy a mnohé projektily nechávali místo trhavinou plnit např. cementem či pískem!

Pohonnou jednotku tvořily dva horizontální tříválcové parní stroje s dvojitou expanzí, otáčející dvojicí čtyřlistých lodních vrtulí, pro něž vyrábělo páru osm válcových kotlů s pracovním tlakem pět atmosfér. Kontrahovaný výkon činil 6200 koňských sil, ale ŤING-JÜEN dosáhl při zkušební plavbě výkonu 7200 koní, což stačilo k dosažení rychlosti 15,384 uzlů, a jejich kolegové při téže příležitosti dokázali ze strojů vymáčknout dokonce 7400 koňských sil a ČCHEN-JÜEN plul rychlostí 15,4 uzlů! Pravda, tyto rekordy zaznamenaly za ideálních podmínek se zkušenou německou obsluhou a běžně dosahovaly oba obrněnce výkonu strojů kolem 6000 koní a tehdy slušné rychlosti 14,5 uzlů, což bylo o půl uzle víc než nasmlouvaná hodnota.

Image
Modely čínských obrněnců ve viktoriánském nátěru

Stroje byly v jedné strojovně, kde je od sebe oddělovala překážka, zatímco kotle podle Balakina umístili do dvou kotelen, přičemž do každé vestavěli podélnou přepážku. Normální zásoba paliva sestávala z 650 tun uhlí, ale posádka mohla v případě potřeby naložit dalších 350 tun, což umožňovalo doplavbu 4500 námořních mil při hospodárné rychlosti 10 uzlů (8 ). Práce topičů byla na všech vojenských i civilních lodích namáhavá a nelehký úděl měli i přidavači zajišťující plynulý přísun uhlí k topeništím, přičemž museli dohlížet, aby je odebírali rovnoměrně, jinak mohlo dojít k nežádoucímu bočnímu náklonu. „Jejich svět byl strašidelný, dokonce ještě chaběji osvětlený a hůř větraný než jejich ubikace,“ píše D. Butler „přičemž teplota se pohybovala od spalovacího žáru u dveří topeniště po chlad prostor vzdálených uhelných zásobníků zchlazených mořem.“

V době před francouzsko-čínskou válkou, představovaly hlavního dodavatele paliva pro čínské válečné námořnictvo doly na ostrově Tchaj-wan, kde v r. 1883 vytěžili 40 000 tun uhlí, ale velká vzdálenost od Žlutého moře a nízká kvalita zdejšího uhlí, přiměli Li Hung-čchanga poohlédnout se po jiném zdroji paliva pro sílící Severní loďstvo, takže inicioval zahájení těžby na Šantungském poloostrově.

Image
Obrněnec Ťing-jüen ve Štětíně

Silně vyzbrojené, dobře pancéřované a dostatečné rychlosti dosahující ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN změnily poměr sil na Dálném východě, protože žádná mocnost neprovozovala v těchto vodách silnější jednotky, a pohled na mocně dýmající obrněnce plující v čele Severního loďstva, vyvolával dojem, že Čína ovládá Žluté moře a časy, kdy se kořila „zahraničním barbarům“ patří minulosti. Jenomže tato iluze se za deset let rozplynula jako sen kuřáka opia a nastalo kruté vystřízlivění.

Kvalita popisovaných lodí vynikne zejména při srovnání s japonským válečným námořnictvem, jehož nejsilnější jednotkou byl v polovině osmdesátých let 19. století kasematní obrněnec FUSÓ (9) o výtlaku 3717 tun. Jeho pancíře dosahovaly tloušťky nanejvýš 229 mm, primární výzbroj tvořily 4 Kruppovy kanóny ráže 240 mm a stroje o výkonu 3500 koňských sil stačily k dosažení rychlosti 13 uzlů.

Jenomže války nevyhrávají zbraně, ale lidé kteří je obsluhují a kvalita posádek byla největším handicapem čínského námořnictva. Posádky obou obrněnců tabulkově čítaly 34 důstojníků a 295 poddůstojníků a námořníků, přičemž na ŤING-JÜENU, sloužícímu jako vlajková loď Severního loďstva, pobýval i admirál Ťing a jeho štáb, ale v reálu se těchto stavů dosáhnout nepodařilo. Jak na lodě montovali další zbraně, navyšovaly se i posádky, takže před čínsko-japonskou válkou papírově na každou loď připadalo přes 350 mužů. Velitel a vyšší důstojnici měli k dispozici pohodlné kajuty a společenský salónek, zatímco prostí lodníci spali na ubytovací palubě v závěsných lůžkách stejně jako jejich kolegové v ostatních marínách.

Image
Posádka čínského křižníku

Důstojníci většinou absolvovali námořní akademii ve Fu-čou (podle Pastuchova se označovali jako klika Min), ale Li Hung-čchang inicioval vznik námořního učiliště v Tiencinu a specializované školy provozovali i v dalších přístavech. Na výuku dohlíželi dobře placení zahraniční odborníci (v Tiencinu kupř. Američan Philo McGiffin) a kandidáti na důstojnické posty museli nejprve projít čtyřletým kurzem, kde mj. studovali angličtinu, fyziku, zeměpis či navigaci, aby se poté další dva roky (ve Fu-čou dokonce pět let) školili na výcvikových lodích, a někteří důstojníci a strojníci absolvovali i studijní pobyty v Evropě nebo USA. Námořníci se rekrutovali z mladíků ve věku od 16 do 18 let, museli projít zdravotní prohlídkou a požadovala se po nich alespoň základní gramotnost. Poté prošli ročním výcvikem a teprve pak je přidělili na válečné lodě.

Z výše popsaného by mohl vzniknout dojem, že čínští důstojníci i námořníci prošli kvalitní přípravou, ale opak byl pravdou. Výcvik posádek zůstal na nízké úrovni, a navzdory působení zahraničních instruktorů, Severní loďstvo takticky vycházelo ze zastaralých poznatků a zdaleka nedosahovalo evropského, ba ani japonského standardu. Při odsazování velitelských míst kvetl protekcionizmus a námořnictvem prorůstala korupce v Evropě nepředstavitelných rozměrů. Důstojníci i námořníci si při každé příležitosti usnadňovali službu, povinnosti vykonávali liknavě a mnozí vědomě rezignovali na snahu osvojit si požadované dovednosti, což se projevilo zejména u kvalifikovaného personálu jako byli dělostřelci, minéři, strojníci či torpédisté. Námořníci byli nestydatě okrádáni svými nadřízenými a dodavateli, kterýžto nešvar gradoval od konce osmdesátých let, kdy dvořané zpronevěřili fondy určené pro výstavbu loďstva.

Image
Mladý Philo McGiffin

Pravda, ŤING-JÜEN a ČCHEN-JÜEN představovaly chloubu čínské floty, takže jejich posádky měly lepší výcvik a disciplínu než činil obecný průměr, ale ani tato „elita“ se nemohla měřit s námořníky žádného potenciálního soupeře. Jedno však zdejším posádkám upřít nelze. Boji se rozhodně nevyhýbaly a McGiffin počátkem čínsko-japonské války hrdě napsal: „Nevěřte těm, kdo se budou vysmívat čínským námořníkům. Jsou odvážní, vysoce disciplinovaní, plni nadšení a budou bojovat s Japonci, svými dědičnými nepřáteli, lépe než kdokoliv jiný.“ Ano, zákeřný způsob jakým námořnictvo Země vycházejícího slunce zahájilo bojové operace, mužstvo stmelil, ale ani vzedmutá vlna entuziasmu nemohla vynahradit jejich nedostatky a oni za předchozí liknavost draze zaplatili. Krví a životy!

Poznámky:
(1) Byly to Kanton, Fu-čou, Šanghaj, Ning-po a Amoy.
(2) Čínské námořnictvo netvořilo v tomto období jeden celek, ale formálně se dělilo na Severní a Jižní loďstvo, přičemž pod Jižní spadaly i další de facto samostatné formace.
(3) Tael je stříbrná mince (či její ekvivalent) o hmotnosti necelých 38 gramů.
(4) Uvádějí to Pastuchov, Walczyk, Balakin a Wright.
(5) Bělov kupř. píše, že děla na pravoboku mohla pálit přes protilehlý bok pouze v palebném sektoru 15 až 90 stupňů.
(6) Během bitvy u ústí řeky Jalu k tomu opravdu došlo.
(7) Byly to zbraně systému Hotchkiss ráže 37 až 57 mm a Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm.
(8 ) Předpokládalo se, že plná zásoba paliva vystačí za běžných podmínek zhruba na deset dní.
(9) Japonci následně zadali stavbu tří chráněných křižníků třídy MACUŠIMA konstruovaných speciálně pro boj s čínskými obrněnci, ale ani ty se jim nemohly rovnat v pancéřování a palebné síle.

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 91,2 m, maximální 93,88 m.
Šířka: 18,3 m.
Ponor: 4,32 m.
Výtlak: normální 7400 tun, plný 7670.
Výkon strojů při zkouškách 7200 a 7400 koňských sil; reálně 6000.
Rychlost při zkouškách 15,384 a 15,4 uzlů; reálně 14,5 uzlů.
Doplavba: 4500 námořních mil při ekonomické rychlosti 10 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 152, 356 a 254 mm.
Příčky: maximálně 356 mm.
Barbety: maximálně 305 mm.
Velitelská věž: 203 mm.
Paluba: 76 mm.
Dělové kopule: 25,4 a 10 mm.
Výzbroj krátce po vstupu do služby: 4 x 305 mm, 2 x 150 mm, 2 x 75 mm, 8 x 37 mm, 3 x torpédomet.
Posádka: tabulkově 34 důstojníků a 295 poddůstojníků a lodníků.

Použité zdroje:
Арсенал-Коллекция 2013/10.
Морская Кампания 2010/8 a 2011/6.
Балакин С.: Триумфаторы Цусимы ; Броненосцы японского флота. Moskva 2013.
Белов А.: Броненосцы Японии. Vydalo nakladatelství Галея Принт 1998.
Válečné lodě minulosti 1. Vydalo nakladatelství Kanon 2015.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Wrigh R.: The Chinese Steam Navy 1862-1945. Vydalo nakladatelství Chatham Publishing 2001.
Okrety wojenne; numer specjalny 1999/3.
Сулига С.: Корабли Русско-японской войны (2); Японский флот. Vydalo nakladatelství Аскольдъ 1993.
http://navy-stories.webnode.cz/products/a1860-1895-cinske-valecne-namornictvo/
http://60-250-180-26.hinet-ip.hinet.net/theme/theme-02/02-index.html
http://60-250-180-26.hinet-ip.hinet.net/chin/1411.html
http://baike.baidu.com/view/789578.htm?fromtitle=%E5%AE%9A%E8%BF%9C%E5%8F%B7&fromid=2698629&type=search
http://jczs.news.sina.com.cn/2004-09-13/1515226473.html
http://www.wikipedia.org/
Citát z díla Daniela Butlera je převzatý z knihy „Noc, kdy se potopil Titanic“.

Tuto novinku přečetlo 3111 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Zapomenutí hrdinové Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 6/1/2016, 21:26 od Anonymní
Zprávy ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ

O hrdinství československých vojáků,kteří bojovali at už na západní nebo východní frontě či jiném bojišti, popřípadě i za Mnichovské krize nebo i po ní ,není pochyb.Jména jako Jaroš,Fajtl,Peřina či Tesařík jsou mezi lidmi,kteří se o vojenství zajímají celkem známa.Samozřejmě těch jmen by tu mohly být stovky,ne li tisíce.Jelikož každý kdo bojoval za svou zemi byl hrdina.Chtěl bych zde nastínit jeden minipříběh,na který jsem narazil při četbě knihy.
Ten příběh je trošku podobný jedné události,která se opravdu stala.Určitě jste viděli americký velkofilm Tora,Tora,Tora nebo nějaký jiný podobný film o napadení Pearl Harboru.A určitě si pamatujete scénu,ve které se neohrožený voják nebo námořník vrhá za jeden protiletadlový kulomet a neohroženě pálí po útočících Zerech.Toto se opravdu stalo a filmaři si nic nevymysleli.Tento voják byl později vyznamenán vysokým vyznamenáním a opravdu nějaké to Zero sestřelil.Kdysi jsem o tom četl v nějakém speciálu časopisu Válka.Bylo tam jméno toho vojáka i to vyznamenání co dostal.Ale už si nepamatuji jméno a ani vyznamenání.Možná že to byla MEDAILE CTI.
Ale zpět k tématu.Něco podobného se stalo už v květnu 1940 ve Francii a hrdinové byli Čechoslováci.Záměrně píši Čechoslováci,jelikož aktéry tohoto příběhu byli dva.Byl to příslušník pozemního leteckého personálu a to zbrojiř -štábní rotmist Jan Prokop a stíhací pilot -poručík Tomáš Kruml.Ale teď už k příběhu.
Samotná událost se stala u francouzské stíhací perutě GC III/3(Grouppe de Chasse) dne 21.května 1940.Toho dne se právě tato peruť stala cílem těžkého německého náletu.Cílem bylo letiště Cormeilles-en-Vexin.Na toto letiště se francouzská peruť právě přesunula ten osudný den ráno,jelikož byla v předchozích bojích silně zdecimována a právě na tomto letišti se měla přezbrojit ze starých stíhaček Morane Saulnier MS.406(tento typ byl páteří francouzského stíhacího letectva,ale už zastaralý) na nejmodernější stíhačku francouzské konstrukce a to Dewoitine D 520(nejlepší francouzská stíhačka,která se vyrovnala Bf 109 E)a načerpat nové síly.Francouzi vůbec nepočítali s německým náletem,což se jim vymstilo.Francouzi se ani nestačili pořádně zabydlet a v tom to přišlo.Ted už budu citovat z knihy NA NEBI SLADKÉ FRANCIE.

Kolem 18.00 na základnu zaútočila silná skupina nepřátelských bombardérů.Podle některých zdrojů šlo celkem o 36 Dornierů Do 17,podle jiných zdrojů zas o 51 Heinkelů He 111,které byly kryty těžkými dvoumotorovými stíhači a to Messerschmitty Bf 110.Právě při tomto náletu se vyznamenal zbrojíř Jan Prokop.Letouny byly rozmístěny na celé ploše letiště a nálet přišel neočekávaně.Nikdo z pilotů se nebyl s to dostat se k letadlům,většina prchala do krytů.Prokop neváhal a stačil jednoho Morana nahodit.Musel z něj ale vyskočit ,protože žádný pilot nebyl nablízku,aby s ním mohl odstartovat.Ale v tom už začaly dopadat bomby.Prokop skočil do nedalekého prázdného krytu a spatřil v něm šest ostře nabitých kulometů.Jednoho se neprodleně chopil a vyběhl s ním ven.Nevšímal si explozí a chladnokrevně si vzal na mušku vedoucí nepřátelský roj.Jeden bombardér se mu podařilo zasáhnout a díky tomu se první trojice prudce stočila vpravo.V důsledku toho i ostatní osádky znejistěly,uhnuly také a tak většina pum dopadla vedle plochy.Tímto byla zachráněna nejen francouzská stíhací peruť GC III/3,ale i 60 autobusů a nákladních aut,stojících vlevo od letiště.Byly přeplněny francouzskými vojáky,narychlo odváženými na frontu.Zasažený bombardér Dornier Do 17(pocházel pravděpodobně od útvaru KG 76),který Prokop zasáhl,se údajně zřítil do nedalekého lesíka.


Tak tolik říká kniha.Díky Prokopově odvaze byly ztráty perutě rozhodně menší .Ale i přesto byly .Zhruba na 200 pum dopadlo na vzletovou dráhu a poškodily dvě stíhačky Morane.Ztráty měl i personál.A to pět mrtvých mechaniků a dalších devět vojáků utrpělo zranění.
Dalším z Čechoslováků,který se při tom vyznamenal byl pilot- poručík Tomáš Kruml.Proti unikajícím Němcům odstartoval v hotovostním roji.Ale pouze tomuto pilotovi se podařilo prchající letouny dostihnout .Zahájil palbu na jeden německých bombardérů,ale jeho dvacetimilimetrový kanon se zasekl a přestal střílet.Pokračoval v boji pouze se dvěma kulomety ráže 7.5 mm.Ke vší smůle se mu porouchal i zaměřovač,takže pilot útočil i bez něj a střílel naslepo.Vzápětí však ale zaútočily doprovodné stíhačky Bf 110 a Krumlův Morane MS.406 (letěl na stroji No.346) zle pocuchali.Stroj inkasoval řadu zásahů,ale nakonec se pilotovi podařilo s vynechávajícím motorem a bez zranění v pořádku vrátit.Podle německých pramenů si na "osolení"Krumla dělal nárok německý pilot na stodesítce a to Uffz.Hans Grau od 7./ZG 26,který jediný hlásil sestřel francouzské stíhačky toho dne v 18.30 v této oblasti.

Morane Saulnier MS 406 od GC III/3

Image

Ještě bych chtěl dodat,že ihned po náletu velitel připnul štábnímu rotmistrovi Janu Prokopovi- Croix de Guerre(Válečný kříž za chrabrost v boji).Po evakuaci do Velké Británie pak Jan Prokop obdržel i Československý válečný kříž,jako jediný příslušník československého pozemního personálu za kampaň ve Francii.

Pokusil jsem se něco o těchto dvou hrdinech najít,ale moc toho není.

Štábní rotmistr Jan Prokop
Narodil se 19.11.1911.V letech 1930 až 1939 sloužil u československého letectva.Po okupaci uprchl do Polska a poté se dostal do Francie,kde byl právě přidělen k pozemnímu personálu francouzské stíhací perutě GC III/3.Prošel francouzskou anabází a tak jako většina československých vojáků se dostal do Anglie a samozřejmě k RAF.Kde sloužil u 312.československé stíhací perutě jako mechanik a později si myslím i jako pilot,jelikož se píše,že se v červnu 1944 už zúčastnil invaze do Francie a bojů v Belgii.V srpnu 1945 se vrátil domů už v hodnosti kapitána.Jako většina "zápaďáků" byl i Jan Prokop perzekuován komunisty a na podzim roku 1948 byl zatčen pro přípravu útěku za hranice.Komunistický režim se na tomto statečném člověku opravdu vyřádil.Zprvu byl odsouzen na 7 let,ale už v roce 1950 byl odsouzen k trestu smrti.Rozsudek byl nakonec změněn na 20 let za mřížema.Tento statečný člověk pro mnoha lidí neznámých včetně mne si zaslouží veliké uznání,protože bojoval za vlast a vlast se mu pěkně odvděčila.Jan Prokop drží jeden velice smutný rekord.Byl posledním propuštěným letcem,který se vrátil z lágru po 17 či 18 letech.Z vězení byl propuštěn až v roce 1966!!!!!!!
Rehabilitován byl částečně v roce 1968 a poté znovu v roce 1990.Dosáhl nakonec hodnost Generálmajora ve výslužbě a od 31.5.1996 je čestným občanem Plzně.Zemřel 18.9.2004

JAN PROKOP-za sestřelení německého bombardéru se mu komunisté odvděčili 17 lety vězení.


Image

poručík Tomáš Kruml
Narodil se 6.3.1911 v Brně.V černu 1930 ukončil textilní školu.Ihned poté nastoupil jako vzorkař do fézárny ve Strakonicích(textilní podnik).V říjnu 1931 nastoupil vojenskou prezenční službu v Olomouci u 63. letky Leteckého pluku č. 2. Domů se vrátil 1. 4. 1933 jako četař aspirant v záloze. Jelikož v době krize nemohl najít práci,vzpomněl si na armádu a letectvo .Byl přijat k letectvu 1.1.1934.Absolvoval i vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, ze které byl slavnostně vyřazen 1.8.1936 v hodnosti poručíka letectva.Poté místo jeho působení bylo : 2. pozorovací letka Leteckého pluku 1 "TGM" na letišti Praha-Kbely (1936–1937), 44. stíhací letka III/1 perutě (později změna označení na 32. letku, Praha a Hradec Králové).Po Mnichovu byl s perutí III/1 převelen na Podkarpatskou Rus,kde tato stíhací perut bránila Podkarpatsko a Východní Slovensko proti Maďarským narušitelům.Po obsazení republiky i Kruml volí odchod do zahraničí a v květnu 1939 přechází taky do Polska.Potom už je to klasika.Polsko-přesun do Francie lodí,podepsání závazku na 5 let v Cizinecké legii,přesun do Afriky do Oranu a poté zařazení do francouzského stíhacího letectva.Po porážce Francie se dostal přes Afriku a Gibraltar do Velké Británie, kde se stal jedním ze zakládajících příslušníků 312. československé stíhací perutě. Takže je velice pravděpodobné a skoro jisté,že se s Prokopem opět setkali a i létali.
Do Československa se vrátil 19. 7. 1945. Zůstal v armádě a jako jeden z mála zahraničních letců nebyl zatčen a působil na Vysokém vojenském učilišti v Brně, i když 20 let se nedočkal povýšení. Do výslužby odešel k 1. 10. 1967. Zemřel 28.1.1994 v Brně.

Tomáš Kruml již v Británii a ve spitu

Image

Image

Na tento příběh mě navedla kniha od J.Rajlicha-Na nebi sladké Francie,kterou zrovna čtu.Kniha má 1500 stran a já jsem už okolo šestisté,takže mi ještě kus chybí.
Potom mě ještě čeká 7 dílů Na nebi Hrdého Albionu.Tam se snad ještě možná něco o Janu Prokopovi dozvím.Až to přečtu tak už budu v důchodu.Článek snad možná časem doplním,jestli zjistím něco nového.

Zdroje-Na nebi sladké Francie -Jiří Rajlich
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=3840
http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-historik-rajlich-o-neletajicim-personalu-raf-p1x-/domaci.aspx?c=A140407_131227_domaci_jw
http://forum.valka.cz/topic/view/171948/Prokop-Jan

Tuto novinku přečetlo 1233 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Korzárská kariéra „Bojovníka se třemi komíny" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 20/12/2015, 15:42 od jarl
Zprávy
Korzárská kariéra „Bojovníka se třemi komíny“

Image

Königsberg před Velkou válkou

Lehký křižník (1) KÖNIGSBERG založili v kielské loděnici Kaiserliche Werft v lednu 1905, na vodu jej spustili v prosinci téhož roku a do služby vstoupil 6. dubna 1907. Byla to 115,3 m dlouhá jednotka se třemi komíny a dvojicí stěžňů o standardním výtlaku 3480 tun, jejíž maximální rychlost díky dvojici parních strojů o výkonu 13 900 koňských sil činila 24,1 uzlů. Výzbroj tvořilo 10 děl ráže 105 mm a dvojice torpédometů. Pancéřová paluba byla silná 20 až 30 mm (zkosy 80 mm), velitelská věž měla stěny o tloušťce 100 mm a dělostřelce chránily 50mm pancéřové štíty. Posádka čítala 14 důstojníků a 308 námořníků.

KÖNIGSBERG zařadili do Širokomořského loďstva, takže se zpočátku plavil v evropských vodách, a jelikož si jej oblíbil samotný „Kaiser“, často doprovázel jeho jachtu HOHENZOLLERN. V únoru 1910 se srazil s křižníkem DRESDEN, ale škody nebyly vážné, takže už v květnu mohl sekundovat HOHENZOLLERNU na smutečním ceremoniálu při pohřbu britského krále Eduarda VII. a o rok později doprovázel císařskou jachtu na Středozemním moři. Později v Kielu prodělal generálku strojů a kotlů společně s menší rekonstrukci pro službu v tropech (2), a když 1. dubna 1914 jmenovali jeho velitelem 39letého Alsasana fregatního kapitána Maxe Looffa, začala se posádka připravovat na plavbu do Německé východní Afriky, kde měl nahradit zastaralý křižník GEIER v úloze stacionární lodě.

Image
Vilem II. na císařské osmiveslici z jachty Hohenzollern obeplouvá Königsberg při návštěvě Benátek

KÖNIGSBERG upustil koncem dubna Německo a po krátkých mezipřistáních v Almeríi a Cagliari, shodili 9. května kotvu v Neapoli. V tomto přístavu kotvila i německá Středomořská divize, a když se Looff představil jejímu veliteli, čekalo jej překvapení. Kontradmirál W. Souchon usoudil, že KÖNIGSBERG bude vítanou posilou jeho odřadu a křižník si jednoduše přisvojil (3). Looff z toho radost neměl, jelikož se těšil na exotické „safari“ v Africe, kvůli čemuž zakoupil novou 9mm loveckou karabinu, jenomže admirálovu přání se protivit nemohl. Proto křižník na jeho rozkaz zavítal do několika přístavů ve východním Středomoří, a teprve poté, co velitelství Císařského námořnictva zrušilo Souchonovy dispozice, proplul Suezským kanálem a přes Rudé moře, Adenský záliv a Indický oceán směřoval k Dar es-Salaamu. Při zastávce v Adenu pozval velitele na večeři britský guvernér, aniž by tušil, jak se mu za projevenou pohostinnost brzy odvděčí. Loofovo korzárství totiž ohrozilo tradiční „čaj o páté“, a podobné prohřešky Angličané neodpouštějí.

V metropoli Německé východní Afriky jej přivítali 6. června a byla z toho významná společenská událost. Na mocně dýmající křižník, na jehož stěžni se třepotala vlajka velitele zdejšího přístavu, zvědavě pokukovali nejenom Němci, ale i místní obyvatelé, kteří mu dali přízvisko „Manowari na bomba tatu“, což ve svahilštině znamená „Bojovník se třemi komíny“. Brzy po připlutí se ve městě konala slavnost na počest 25. (?) výročí založení německých koloniálních vojsk a Looff při této příležitosti věnoval zdejší posádce maketu křižníku SCHWALBE, který do přístavu zavítal v r. 1889 jako první německá válečná loď v historii Císařského námořnictva. Po splnění reprezentativních povinností se Looff sešel s fregatními kapitány Zimmerem a Grosshoffem, kteří veleli ozbrojené hydrografické lodi MÖWE a křižníku GEIER, a zadal jim úkoly; křižník upustí 12. června přístav, přepluje Indický oceán a začne křižovat poblíž Austrálie, kde vystřídá sesterský CORMORAN, kdežto MÖWE bude provádět hydrografická měření zdejších vod.

Image
Dar es-Salaam počátkem 20. století

Německá východní Afrika měla rozlohu téměř milión čtverečních kilometrů, ale část tohoto obrovského území, obývaného necelými 8 miliony domorodců, podléhala koloniální správě pouze nominálně a Němci se netěšili oblibě zdejšího obyvatelstva. I přes podporu mateřské země nepřilákala „Ostafrika“ větší množství kolonistů (v r. 1913 jich bylo toliko 4107), takže její hospodářská bilance setrvávala v červených číslech a návratnost nemalých nákladů na vybudování základní infrastruktury byla v nedohlednu.

Spojení s domovinou zajišťovaly parníky společnosti Deutsche Ost-Afrika Linie (4), která vybudovala v Dar es-Salaamu (tehdy měl asi 25 000 obyvatel) zařízení na opravu lodí s plovoucím suchým dokem, a do vnitrozemí vedla 1260 km dlouhá ústřední železnice končící až u jezera Tanganika. Guvernérem byl A. Schnee a zdejší „Schutztruppe“ velel podplukovník P. Lettow-Vorbeck (dodnes považovaný za legendu gerilové války), jemuž podléhalo asi 3000 mužů, mezi nimiž dominovali domorodí askariové. Z toho je zřejmé, že kolonie nebyla na válku připravena a v případě ozbrojeného konfliktu se musela spoléhat na vítězství německých zbraní na evropských bojištích.

Image
Křižník Königsberg

Pokud by válka nedej bože opravdu vypukla, měl KÖNIGSBERG narušovat nepřátelské obchodní trasy v Adenském zálivu, ale prozatím podnikal pouze krátké rekognoskační plavby, aby se důstojníci seznámili se zdejšími vodami. Jenomže po sarajevském atentátu se začala mezinárodní politická situace přiostřovat a riziko zahájení nepřátelství každým dnem narůstalo. Proto posádka provedla opravy a několik dělostřeleckých a torpédových cvičení, načež naložili zásoby a preventivně odstranili nábytek a dřevěné obložení. „Bojovník se třemi komíny“ byl nyní přepraven k akci a Looff si čekání na instrukce krátil úvahami, jaké síly proti němu mohou potenciální protivníci nasadit.

Z Rusů a Francouzů strach neměl, ale britské Královské námořnictvo mělo v Jižní Africe eskadru pod velením kontradmirála H. King-Halla, jenž disponoval třemi chráněnými křižníky, v Singapuru kotvila bitevní loď SWIFTSURE s dvojicí křižníků a Australská eskadra měla v sestavě mj. bitevní křižník AUSTRALIA a moderní lehké křižníky MELBOURNE a SYDNEY. To bylo k pronásledování jediného korzára dostatečné množství, a Londýn mohl v případě potřeby na Indický oceán přesunout posily vyčleněné ze silného Středomořského loďstva.

Když z Berlína došel koncem července rozkaz opustit přístav a očekávat další pokyny, začaly se naděje na mírové řešení rozplývat. Looff se 30. července sešel se zástupcem Lettow-Vorbecka, aby prodiskutovali spolupráci armády s námořnictvem, a když následujícího dne zakotvil v Dar es-Salaamu parník TABORA a kapitán Gauch přivezl zprávu od německého konzula na Zanzibaru, že v tomto přístavu očekávají 1. srpna připlutí admirála King-Halla s křižníky HYACINTH, ASTREA a PEGASUS, nařídil v 16:30 zvednout kotvy.

Image
Křižník Pegasus

Byl nejvyšší čas, neboť ještě dříve než jim z dohledu zmizely zelené africké břehy, spatřili tři sloupce kouře. Angličané! King-Hall kotvil nejprve u ostrova Mauricius, když dostal rozkaz najít KÖNIGSBERG, sledovat jeho pohyby a v případě vyhlášení nepřátelství zaútočit. Proto soustředil své síly v madagaskarském přístavu Diego Suarez odkud zamířil k Zanzibaru a jakmile uviděl německý křižník, zaujal takové postavení, aby jej mohl vzít do křížové palby. Britská převaha byla drtivá (5) a korzár se ocitl v podobné situaci, jako o několik dní později německá Středomořská divize, načež Looff zvolil stejné řešení jako Souchon.

Zavolal si hlavního inženýra korvetního kapitána G. Schillinga a přikázal nenápadně zvýšit tlak v kotlích, aby křižník mohl dosáhnout 22uzlové rychlosti. Zatímco se topiči a přidavači lopotili v dusném podpalubí, KÖNIGSBERG plul hospodárným chodem na sever a jakmile se setmělo, a loď skryla tropická přeháňka, zvýšili rychlost. Křižník provedl ostrý obrat o 180 stupňů a než se dešťové mraky roztrhaly, získal rozhodující náskok. Jakmile se poziční světla nepřátelských lodí ztratila v temnotě, přešli po sérii manévrů poblíž ostrůvku Mafia na severní kurs a vydali se k mysu Guardafui.

Image
Max Looff

Bohužel během honičky propálili množství uhlí a Looff tušil, že jeho obstarávání nebude snadné. KÖNIGSBERG sice mohl při plavbě ekonomickou rychlostí zdolat vzdálenost 5750 námořních mil, ale pokud měli pronásledovat obchodní lodě, potřebovali dostatečnou rezervu. Posádka KÖNIGSBERGU sice před časem získala Císařův pohár za ostré střelby v kategorii lehkých křižníků, ale ve střetnutí se silnějšími britskými jednotkami, museli spoléhat především na rychlost. Jako hlavní zásobovací loď určili starý SOMALI (2638 BRT) (6), s nímž kapitán Herm (měl vojenskou hodnost nadporučík v záloze) úspěšně pronikl na moře, ale KÖNIG zahnali 5. srpna Britové zpět do Dar es-Salaamu a další parník zabavili v Kolombu i s nákladem 6000 tun uhlí, které by korzárovi vystačilo na několik měsíců.

Křižník nerušeně směřoval na sever, aniž by narazil na dohodové válečné lodě. King-Hall se po neúspěšném stíhání vrátil do Jižní Afriky, kterou nechtěl ponechat bez ochrany, přičemž na Zanzibaru zůstaly ASTREA a PEGASUS, a k tomuto ostrovu se měl z Bombaje přesunout i lehký křižník DARMOUTH ihned poté, co dokončí opravy, k čemuž však nedošlo. Žádné zprávy o korzárově poloze Britové neměli, což vedlo k nejrůznějším spekulacím; např. se objevila fáma, že KÖNIGSBERG míří ke Kolombu a na Indický oceán co nevidět vtrhne i Východoasijská eskadra křižníků, aby Němci rozvrátili zdejší námořní komunikace.

Křižování na námořních komunikacích Dohody

Jak se KÖNIGSBERG přibližoval k oblasti Afrického rohu, narůstal počet nepřátel. Už 1. srpna německá vláda vyhlásila válku Rusku, o dva dny později Francii a Belgii, a ve večerních hodinách 5. srpna zachytil radiotelegrafista kódovanou depeši, že Jeho Veličenstvu Vilému II. vyhlásil válku jeho bratranec anglický král Jiří V. Nehledě na pozdní hodinu, nechal velitel svolat posádku a na palubě křižníku třikrát zaznělo hlasité „hurá“ na počest panovníka, Německa a Císařského námořnictva.

Image
Königsberg

KÖNIGSBERG se tehdy nalézal poblíž mysu Guardafui a nyní obeplul ostrov Sokotra a zamířil do Adenského zálivu, přičemž Looff telegraficky varoval kapitány německých obchodních lodí (7), kterým doporučil odplout do Dar es-Salaamu. Dohoda disponovala obrovským obchodním loďstvem (8 ) a Adenským zálivem vedly důležité plavební trasy z Indie, Perského zálivu, Austrálie a Dálného východu, takže očekávali bohatou kořist. Přes Indický oceán se měly plavit i transporty převážející vojáky z Indie, Austrálie a Nového Zélandu, takže bylo pouze otázkou času, než relativně malý Adenský záliv začnou pročesávat britské válečné lodě.

Dopoledne 6. srpna potkali parník ZIETEN (8021 BRT) patřící rejdařství Norddeutscher Lloyd, jenž plul z Čching-taa do vlasti (29. července opustil Kolombo) a měl na palubě mnoho britských a australských cestujících, a o něco později i parník GOLDENFELS ve vlastnictví paroplavební společnosti Hansa, vezoucí náklad kopry. Kapitán Didrichsen se domníval, že GOLDENFELS zastavil britský křižník a pokusil se uniknout, načež KÖNIGSBERG zvýšil rychlost na 20 uzlů a vypálil výstražný výstřel. Oba německé parníky směřovaly k Suezskému kanálu, kde by je zajali Britové, a Looff z nich učinil zásobovací lodě. Bohužel ZIETEN nemohl postrádat žádné palivo a GOLDENFELS vezl pouze laciné indické uhlí, při jehož spalování vznikalo množství popela zanášejícího topeniště a z komínů se valil hustý, zdaleka viditelný oblak kouře, takže se rozhodli zásobu paliva prozatím nedoplňovat a vystačit s původním uhlím.

Image
Parník City of Winchester v tehdejším tisku

Téhož dne večer spatřili světla dvou dalších parníků a navigační důstojník nadporučík Niemeyer považoval první za pasažérský parník. A skutečně po přiblížení rozeznali dalekohledy osvětlené paluby, a když jej vyzvali signální lampou k identifikaci, dočkali se nesrozumitelné odpovědi, ze které pouze poznali, že se jedná o loď japonské společnosti Nippon Júsen Kaiša. Looff nařídil osvětlit reflektorem komín a záď parníků, a poté, co opravdu rozpoznali japonské „klikyháky“, neutrální parník propustili a začali stíhat druhé plavidlo směřující k Adenu.

Kapitán G. Boyck rovněž pokládal KÖNIGSBERG za křižník Královského námořnictva a z omylu jej vyvedl teprve pohled na německou válečnou vlajku. Přepadová skupina zjistila, že narazili na CITY OF WINCHESTER (6600 BRT) patřící rejdařství Ellerman Lines, v jehož útrobách našli většinu poslední sklizně proslulého cejlonského čaje. Výtečná kořist! Protože zbrusu nový britský parník byl v dobrém stavu a dosahoval slušné rychlosti 12 uzlů, Looff si pohrával s myšlenkou osadit jej lehkými děli a přeměnit na pomocný křižník. Prozatím na něm ponechal kořistní posádku (9) a zařadil jej do své zásobovací flotily.

Image
Plovoucí suchý dok v Dar es-Salaamu

První válečný den skončil nesporným úspěchem, a když se námořníci ukládali ve svých závěsných lůžkách ke spánku, měli si o čem vyprávět, neboť hodnota voňavého nákladu činila v přepočtu 5 milionů zlatých marek (10) a všichni doufali, že brzy dosáhnou podobných úspěchů. Bohužel „zmizení“ CITY OF WINCHESTERU a zpráva o německém korzárovi od kapitána oné japonské lodě, přiměly Brity námořní přepravu v Adenském zálivu dočasně zastavit, takže v následujících dnech další kořist vyhlíželi marně. Pouze velitel nemohl usnout, protože i zabavený parník měl ve svých zásobnících indické uhlí a potřeba získat kvalitní palivo začínala být akutní. A mělo být hůř! O dva dny později se před Dar es-Salaamem objevil křižník ASTREA a navzdory tomu že jej guvernér prohlásil za „otevřené město“ ostřeloval přístav a zdejší radiotelegrafickou stanici, načež fregatní kapitán Zimmer nechal v úzkém vplavu potopit plovoucí suchý dok, čímž přístav zablokoval a KÖNIGSBERG zůstal odříznutý od jediné vyhovující německé základny na Indického oceánu.

O den později se korzár přesunul k odlehlému kotvišti Bender Burum u pobřeží dnešního Jemenu, kde měli smluvené dostaveníčko se ZIETENEM a dalším německým parníkem OSTMARK (4400 BRT), jenž byl přivolán radiotelegrafickým aparátem. Na křižníku doplnili tenčící se zásoby potravin a posádku posílili na válečné stavy námořníci a pasažéři ze ZIETENU (11). OSTMARK Looff ještě téhož dne poslal do Masawy na pobřeží italské kolonie Eritrea, kdežto CITY OF WINCHESTER a ZIETEN odpluly do zátoky Chorya Moria (též Kurjá-Murjá), kde na německý parník přeložili 400 tun uhlí, načež odplul do Mosambiku ovládanému nejstarší koloniální mocnosti - Portugalskem. Tamější úředníci odzbrojili posádku, zajistili radiotelegrafický aparát a parník internovali.

Image
Parník Somali

Na KÖNIGSBERG 10. srpna naložili několik tun uhlí z GOLDENFELSU a zoufalý Looff uvažoval, že nechá pod kotly topit koprou, ale naštěstí se jim podařilo doplout do Chorya Moria, kde čekaly ZIETEN a CITY OF WINCHESTER. Tou dobou už přidavači v uhelných bunkrech vyškrabávali lopatami poslední zásoby paliva (80 tun) a korzárova situace byla kritická. Proto velitel přestal ohrnovat nos nad indickým uhlím v zásobnících CITY OF WINCHESTERU, jehož naložili 400 tun, načež parník 12. srpna potopili (12). GOLDENFELS následně odplul se zajatci na Sumatru v Nizozemské Východní Indii, zatímco korzár téhož dne navázal spojení se zásobovacím parníkem SOMALI, jenž připlul 14. srpna.

Bohužel sotva si Looff a kapitán Herm potřásli pravicemi, zavřeštěly trubky a ozvalo se dunění bubnů. Bojový poplach! Obě lodě odlehlou zátoku spěšně opustily, přičemž k překládce uhlí vybrali Ras Hafum v Italském Somálsku. Krytý noční tmou, unikl korzár ze smyčky stahující se kolem ostrůvku Hallaniya, obeplul Sokotru a zakotvil u Ras Hafumu. V jeho bunkrech zbývalo posledních 70 tun uhlí a během přesunu museli omezit příděly pitné vody, takže pokud by je během dlouhého čekání objevili nepřátelé, stali by se snadnou kořistí. V té době Britové převeleli na Rudé moře lehký křižník CHATHAM společně s pancéřovými křižníky BLACK PRINCE a DUKE OF EDINBURG, zatímco jednotky určené k vylodění v Německé východní Africe střežil nám už známý PEGASUS a lehký křižník FOX. Dohodoví velitelé však neznali korzárovu polohu, takže příležitost k úderu nevyužili.

SOMALI zdržela bouře, která jej přinutila plazit se hlemýždí rychlostí 2-3 uzle, takže teprve 21. srpna dosáhl Ras Hafunu. Obě posádky spojily síly a pod pražícím tropickým sluncem přeložily na křižník 850 tun uhlí, což veliteli zlepšilo náladu. S plnými bunkry zamířil 23. srpna k Madagaskaru a poprvé od vypuknutí války nemusel trnout strachy, že je nedostatek paliva přinutí nechat se internovat, aniž by na nepřítele jedinkrát vypálili.

Image
Mapka korzárské kampaně Königsbergu

Pobřeží Indického oceánu většinou ovládala Dohoda a těch několik portugalských a italských přístavů nemohli využít, vzhledem k sympatiím, které Lisabon a Řím projevovaly nepřátelům Německa. Ano, na opačném břehu ležela Nizozemská Východní Indie, kde měli v Batávii etapní stanici vedenou poručíkem Bäuemberem, ale v tomto prostoru měl nově působit lehký křižník EMDEN, takže zůstali u pobřeží východní Afriky. Á propos, je možné, že Britové zaznamenali přesun EMDENU z Tichého na Indický oceán a zaměnili jej za KÖNIGSBERG, neboť velitel pancéřového křižníku HAMPSHIRE obdržel rozkaz pátrat po nezvěstném korzárovi severně od Sumatry.

Během následujícího týdne hlídky na obzoru nespatřily žádný oblak kouře nebo plachtu, takže zklamaný Looff odplul k severozápadnímu pobřeží Madagaskaru, kde vypálili několik granátů na malý přístav Mažunga (13). Zásoba uhlí mezitím klesla na 250 tun, a když hlavní inženýr nahlásil, že lodní stroje potřebují opravu a technici odpojili jeden kotel, zatímco další mají popraskané trubky, museli korzárství dočasně přerušit a poohlédnout se po kousku pevné země, kde by v lepším případě provedli nejnutnější opravy, v horším alespoň doplnili palivo. Velitel prostudoval mapu a vybral liduprázdný atol Aldabra (155,4 čtverečních km) v Seychelském archipelagu, v jehož laguně lemované mangrovníky, KÖNIGSBERG a SOMALI shodily kotvy 1. září.

Image
Ústí řeky Rufidži

Ale ani pohled na malebný ostrůvek Looffa nezbavil trudných myšlenek; pozval k sobě do kajuty prvního důstojníka kapitán-poručíka G. Kocha a Herma, přičemž suše konstatoval, že na SOMALI zbývá posledních 230 tun uhlí, křižník má poškozené stroje, kotelní trubky jsou děravé jako cedník, topeniště zanesené od spalovaní mazlavého indického uhlí a při překládání paliva v improvizovaných podmínkách popraskaly nýty a narušila se lodní obšívku, takže je nezbytné najít vhodné místo k důkladné opravě. Sotva domluvil, přihlásil se o slovo zkušený Herm, jenž navrhl, aby se přesunuli do delty řeky Rufidži, kterou nedávno prozkoumal MÖWE, a kde se v jednom z mnoha ramen nazvaném Simba-Uranga mohli skrýt před slídivými zraky nepřátel a provést údržbu.

Looff souhlasil a 3. září se KÖNIGSBERG za přílivu opatrně přiblížil k ústí Rufidži. Tato řeka vzniká soutokem menších toků Kilombero a Luvegu a ústí do oceánu přes 50 námořních mil na jih od Dar es-Salaamu. Plavba v těchto mělkých vodách, kdy kýl křižníku často od dna dělily pouze centimetry, byla obtížná, ale navigační důstojník kapitán-poručík Hinrichs náročný úkol - za pomoci námořníků měřících ze člunu olovnicemi hloubku - zvládl a ještě téhož dne korzár zakotvil poblíž celní stanice Tsalalé ležící na 7. stupni a 50. minutě jižní šířky dosti daleko od ústí řeky. Tato vesnice, obklopená pralesem a zamořená moskyty a obávanou mouchou tse-tse, se měla na několik týdnů stát jejich útočištěm, přičemž SOMALI zůstal ukrytý blíže k moři.

Image
Königsberg ve svém pralesním útočišti

Kromě zvědavých domorodců je přivítali i okresní komisař Hauser a lesní správce Dankert, kteří zajistili spojení s Dar es-Salaamem, ale opravy musela posádka zvládnout vlastními silami, takže Looff neměl čas vyzkoušet svoji novou pušku, třebaže o divokou zvěř nebyla v okolí nouze. Zejména příslušníci technického úseku toho v následujících dnech mnoho nenaspali; nejenže je o spánek okrádala mračna hmyzu útočící na zpocené a sprostě klející muže, ale především museli v kotelnách a strojově, kde i po vychladnutí topenišť panovaly pekelné podmínky, tvrdě pracovat.

Zatímco topiči čistili kotle a strojníci pod Schilingovým velením rozebírali stroje, zorganizovalo osazenstvo zdejší celní stanice dopravu uhlí a zásob na pobřežním parníčku z Dar es-Sallamu, při kteréžto příležitosti se do Tsalalé dostal i fregatní kapitán Zimmer a oba námořní důstojníci si vyměnili nejnovější zprávy. K optimismu nebyl důvod; potopený MÖWE ležel na dně největšího zdejšího přístavu a KÖNIGSBERG trčel v této zapadlé díře a posádka se modlila, aby se opotřebované stroje podařilo uvést do provozuschopného stavu. Vždyť dny ubíhaly a kdykoliv mohla od některé z pobřežních pozorovacích stanic dorazit zpráva, že nepřátelé zablokovali ústí Rufidži.

Útok na Zanzibar

19. září dostal Looff hlášení, že směrem k Zanzibaru pluje dvoukomínový křižník, a protože usoudil, že Britové budou na ostrově nakládat uhlí, rozhodl se zaútočit, aniž by věděl s jakým protivníkem má co do činění. Jedním z důvodů proč se velitel KÖNIGSBERGU odhodlal k riskantnímu výpadu, byly dosavadní nevalné výsledky korzárské kampaně (14), kdy v podstatě zbůhdarma spálili přes 2000 tun uhlí, aniž by dosáhli odpovídajících výsledků. Zničením nepřátelského křižníku by nejenže zvrátili dosud pasivní saldo ve svůj prospěch, ale zároveň zasadili prestiži britského námořnictva citelný úder a získali pověst úspěšných válečníků, což se o zajímání bezbranných obchodních plavidel říci nedalo.

Image
Königsberg v celé kráse

Za večerního přílivu zvedli kotvy a vydali se labyrintem ostrůvků, říčních kanálů a slepých ramen na moře. Akce se účastnil i Herm, jenž dobře znal zanzibarský přístav a měl posloužit jako lodivod. Jakmile opustili říční deltu, změnil KÖNIGSBERG kurs na sever a ekonomickou rychlostí 10 uzlů se přibližoval k Zanzibaru, zatímco námořníci hledali na jasném nebi svoji šťastnou hvězdu. Nebylo kam spěchat, neboť Looff hodlal udeřit až těsně před úsvitem, kdy je pozornost hlídek nejmenší, a nechtěl riskovat, že jeho plán zhatí jiskry vylétající z lodních komínů.

Archipelag Zanzibar zaujímá rozlohu 2461 čtverečních km, z čehož 1658 připadá na hlavní ostrov. Zanzibarský sultanát ovládal v dobách největší slávy í rozsáhlé oblasti na pobřeží východní Afriky, ale v poslední dekádě 19. století se stal součástí britské koloniální říše. Sultán sice nadále sídlil ve svém paláci, ale veškerou moc měl zdejší místodržící. Připomínám, že dohodoví stratégové byli přesvědčeni, že KÖNIGSBERG číhá někde na druhé straně oceánu, takže obranu Zanzibaru podcenili. Admirál King-Hall dostal rozkaz střežit plavební trasu kolem mysu Dobré naděje (15), takže u pobřeží Německé východní Afriky zůstal toliko slabý PEGASUS.

Tento exemplář početné třídy PELORUS byl ve službě už od r. 1899. Dosahoval výtlaku 2135 tun a stroje o výkonu 7000 koňských sil mu umožňovaly vyvinout rychlost 20 uzlů. Primární výzbroj tvořilo 8 děl ráže 102 mm, jejichž dostřel však byl kratší než u 105mm Kruppových kanónů. V první polovině října blokoval pobřeží Německé východní Afriky, ale protože i jeho pohonná jednotka potřebovala opravit, nařídil fregatní kapitán John Ingles odplout do nejbližšího přístavu. Ano, k tomuto účelu by se spíše hodila lépe zabezpečená Mombasa, jenomže Ingles měl rozkaz střežit Zanzibar, a jelikož vody v okolí této kolonie momentálně nebrázdila žádná jiná dohodová válečná loď, učinil osudové rozhodnutí. Aby opravy urychlil porušil instrukce z Admirality a nechal uhasit všechny kotle (16), takže PEGASUS ztratil schopnost pohybu vlastní silou a byl vydaný všanc útočníkovi, jenž by se nepozorovaně vkradl na rejdu.

Image
Königsberg versus Pegasus

Kolem 4. hod. 20. září 1914 se zatemněný korzár od západu přiblížil na dohled Zanzibaru; Looff plánoval proniknout do přístavu širokým Jižním kanálem určeným pro obchodní lodě, a třebaže Britové po vypuknutí války zhasli navigační světla, Herm se i za bezměsíčné noci dobře orientoval a s jistotou vedl KÖNIGSBERG plavebním koridorem kolem ostrůvku Čumbe. Všichni muži nervózně postávali na bojových postech, hlídky prohledávaly okolní tmu a dělostřelecký důstojník nadporučík Apel a jeho sehraný ansámbl čekali na povel zahájit palbu.

Ve 4:30 obepluli Čumbe a změnili kurs na sever, přičemž zvýšili rychlost na 12 uzlů a v 5 hod. zastavili stroje a setrvačností hnaný křižník tiše brázdil přístavní rejdu jako netvor z námořnických pověstí. Ve vzdálenosti 400 m rozeznali siluety malého plavidla; byl to remorkér HELMUTH ozbrojený jedním dělem ráže 47 mm a nadporučík C. Charlewood usoudil, že do přístavu vplouvá obchodní loď a vydal se jí v ústrety, přičemž se ozvala parní píšťala a Britové vetřelci vyslali signální lampou příkaz k zastavení. Jako odpověď Němci vyvěsili válečnou zástavu s pruským orlem a vypálili na parníček dvě salvy, načež přidali páru a vydali se k zakotvenému křižníku.

Začínalo svítat s rychlostí typickou pro tropické kraje a němečtí kanonýři se v 5:10 zaměřili na PEGASUS vzdálený 45 kabelů (přibližně 8340 m). První pravoboční salva byla krátká, ale už následující nepřítele zarámovala a vzápětí rejdu ozářil výbuch munice připravené u předních děl a o život přišlo 10 dělostřelců. Britové opětovali palbu, ale KÖNIGSBERG se držel 1000 yardů (914 m) za hranici dostřelu jejich zastaralých děl a německé 105mm projektily o váze 16 kg nehybného protivníka drtily.

Image
Pegasus opětuje palbu

Zaskočení Britové nevěděli kam dřív skočit; postupně umlkaly zbývající zbraně, neboť během čtvrthodiny křižník zasáhlo 60 granátů, načež KÖNIGSBERG změnil kurs o 90 stupňů a i jeho palba zeslábla. PEGASUS již tou dobou připomínal plovoucí vrak. Do nitra lodi se mnohonásobnými průstřely hrnula voda, načež získal znatelný náklon na levý bok, přední komín se zřítil, na palubě zuřilo několik požárů a odevšad zaznívající sténání zraněných vyvolávalo paniku. Vážně zraněný korvetní kapitán R. Turner se sice pokoušel obnovit disciplínu, ale jeho úsilí bylo marné a v 5:35 vystoupala na stěžeň bílá vlajka.

Kvůli dýmu a rannímu oparu si však Němci nebyli jisti, zda se Angličané opravdu vzdávají, takže pokračovali v palbě až do 5:50. Posádka v dešti střel spustila čluny, aby dopravila na břeh raněné, a protože později selhal pokus usadit PEGASUS na mělčinu, nařídil Ingles potápějící se loď evakuovat. Přeživší námořníky zachránila nemocniční loď GASCON a parník CLAN MACRAE a opuštěný křižník se posléze převrátil a zmizel pod hladinou. Zahynulo 33 osob (17), včetně Turnera, jenž do poslední chvíle povzbuzoval své muže, a o dalších 59 se museli postarat zdravotníci. Ingles sice přežil, ale protože Admiralita dospěla k závěru, že zanedbal své povinnosti, velení mu už nesvěřili.

Třebaže v přístavu byly i další lákavé cíle jako majáky, podmořský telegrafický kabel a parník BANFFSHIRE plný uhlí, Looff nehodlal přepínat strunu a zavelel k ústupu, jelikož obsluha telefunkenu zachytila v éteru zprávu o napadení Zanzibaru. Korzár provedl obrat a krátce ostřeloval zdejší radiotelegrafickou stanici, přičemž zničil oba stožáry, několik budov a připravil o život 45 koloniálních vojáků, načež „zaminovali“ přístavní kanál. Němci již dříve naplnili prázdné sudy od oleje pískem (18 ) a nyní je před zraky nepřátel ostentativně „nakladli“ v Jižním kanálu, který takto na několik měsíců zablokovali, a kolem 7. hod. vypluli na volné moře.

Image
Potopený Pegasus

Přesné podrobnosti o výsledcích útoku tehdy samozřejmě neznali, ale přesto bylo zřejmé, že si „Bojovník se třemi komíny“ připsal na konto nepopiratelný sukces. Nepřátelé napočítali desítky padlých, PEGASUS se stal historicky prvním britským křižníkem potopeným německou jednotkou téže lodní kategorie, zanzibarská radiotelegrafická stanice byla dočasně vyřazena z provozu a menší škody utrpěl i remorkér HELMUTH. Radost však Looffovi dlouho nevydržela. S tím, že vystříleli cca 350 projektilů ráže 105 mm, jejichž zásobu neměli z čeho doplnit, by se dokázal vyrovnat, ale během manévrování v přístavu došlo k poruše parovodu, což bylo na pováženou a obezřetný velitel se raději rozhodl naplánovanou korzárskou plavbu k Jižní Africe odvolat.

Z tohoto důvodu se vítězný KÖNIGSBERG vrátil k ústí Rufidži a v poledne už posádka přijímala gratulace od osazenstva Tsalalé, třebaže bylo zřejmé, že je pouze otázkou času, kdy za svůj úspěch draze zaplatí. Londýnská Admiralita sice mohla ztrátu starého chráněného křižníku snadno oželet, jenomže pošramocená pověst Královského námořnictva způsobila, že se dopadení drzého korzára zařadilo mezi jeho prioritní úkoly a k Německé východní Africe se začaly stahovat válečné lodě, jejichž posádky se měly postarat o napravení reputace hrdého Albionu.

Nikdo tenkrát netušil, že škody na pohonné jednotce KÖNIGSBRGU se ukáží jako neopravitelné, a protože selže i pokus dopravit chybějící součásti z Německa, křižník zůstal uvězněný ve svém pralesním úkrytu až do července 1915, kdy jej zničily britské monitory SEVERN a MERSEY, načež se Looff a jeho muži přesunuli na jezero Tanganika, kde pokračovali v boji až do zničení zdejších německých námořních sil.

Poznámky:
(1) Takto bývá obvykle označován, ale z konstrukčního hlediska šlo o křižník chráněný.
(2) Tehdy údajně dostal i 10 děl ráže 52 mm
(3) Uvádí to I. Bunič. Podle něj Souchon usoudil, že bitevní křižník GOEBEN potřebuje jako doprovod nejméně tři lehké křižníky, takže Looffovi oznámil, že od nynějška má plnit jeho rozkazy, ale velitelství usoudilo, že mu postačí BRESLAU.
(4) Rakousko-uherské rejdařství Österreichische Lloyd otevřelo počátkem 20. století vlastní linku do přístavů ve východní a jižní Africe, která však byla z politických důvodů zrušena na nátlak Deutsche Ost-Afrika Linie.
(5) Vlajkový HYACINTH nesl 11 děl ráže 152 mm, zatímco ASTREA 2 ráže 152 mm a 8 kalibru 120 mm.
(6) Tento parník o hrubé prostornosti 2638 BRT sehrál v příběhu KÖNIGSBERGU důležitou roli, takže si zaslouží stručný popis. Postavila jej loděnice Blohm & Woss a po mořích se plavil od r. 1889. Původně se jmenoval OSIRIS, ale když jej v r. 1901 zakoupila paroplavební společnost Deutsche Ost-Afrika Linie překřtili jej na SOMALI. Jeho délka byla zhruba 98 m, šířka 12 m a ponor dosahoval 7,11 m. Parní stroj o výkonu 1300 koní umožňoval dosažení rychlosti 11 uzlů, ale v r. 1914 to už bylo podstatně méně.
(7) Chack uvádí, že vysílání z KÖNIGSBERGU zachytili Britové, kteří poté omezili plavbu v této oblasti.
(8 ) Podle P. Köppena dosahovala v r. 1914 souhrnná hrubá prostornost celosvětové obchodní flotily asi 49 milionů BRT, z čehož na Velkou Británii a její dominia připadlo 21 milionů, na Francii 2,3 milionů a na Rusko 1 milion. Pro srovnání Německo mělo před válkou k dispozici 5,5 milionů BRT a Rakousko-Uhersko přibližně 1 milion.
(9) CITY OF WINCHESTER byl první britskou obchodní lodí ukořistěnou Němci, ale už 4. srpna zajal lehký křižník EMDEN ruský parník RJAZAŇ.
(10) Pro srovnání KÖNIGSBERG přišel Němce na přibližně 5,4 milionů marek.
(11) Na ZIETENU se do vlasti vracela posádka vyměřovací lodě PLANET tvořená 92 muži a na KÖNIGSBERG převeleli i některé muže ze ZIETENU.
(12) Parník už neměl žádné uhlí a také většinu potravin a sladké vody přemístili na KÖNIGSBERG, takže vyrabovanou loď nemohli konvertovat na pomocný křižník.
(13) Takto událost líčí Perepeczko a Bunič; Chack tvrdí, že přístav ostřelován nebyl a Bolnych uvádí, že jej Francouzi už dříve evakuovali, což se nezdá pravděpodobné.
(14) Tou dobou již EMDEN a KARLSRUHE dosáhly značných úspěchů.
(15) Admiralita se obávala, že by tudy mohla proniknout na Atlantik německá Východoasijská eskadra křižníků.
(16) Corbett uvádí, že kotle byly onu osudovou noc v režimu tzv. dvouhodinové pohotovosti a u zbraní spaly jejich obsluhy.
(17) Uvádí to Hrbek, Bunič i Perepeczko, ale kupř Corbett udává 31 padlých a 55 zraněných.
(18 ) Jiné zdroje tvrdí, že se jednalo o prázdné zinkové kontejnery na střelivo.

Použité zdroje:
Perepezcko A.: Wojna samotnych krążowników. Vydalo nakladatelství Lampart 1997.
Больных А.: На океанских просторах. Moskva 2000.
Бунич И.: Корсары кайсера. Kyjev 2001.
Námořní žurnál historický (5); Malá vítězství velké porážky 1914-1918. Vydalo nakladatelství Kanon.
Корбетт Дж.: Операции английского флота в первую мировую войну. Харвест 2003.
Гангут 25.
Klíma J.: Pod německou vlajkou; Příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
Hrbek J.: Velká válka na moři (1). Vydalo nakladatelství Libri 2001.
Трубицын С. Легкие крейсера Германии (1914-1918 гг.). Petrohrad 1997.
http://www.richthofen.com/konigsberg/summary/
http://www.deutsche-schutzgebiete.de/sms_koenigsberg_1.htm
http://www.wikipedia.org/
http://toriblog.blog.hu/2010/05/13/is_2

Tuto novinku přečetlo 2128 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Börje Brotell Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 19/12/2015, 11:43 od Anonymní
Zprávy
Börje Brotell

Image

Börje Brotell sa narodil v roku 1922. Slúžil ako strelec z guľometu vo Fínskom dobrovoľníckom prápore Waffen SS v roku 1941 až 1943 a 15. augusta 1942 bol zranený na pravom stehne. Po jeho návratu do Fínska sa stal veliteľom čaty v StuG prápore Fínskej obrnenej divízie. Behom bitky Tali-Ihantala jeho StuG 40 (PS. 531-10 "BUBI") zničil štyri tanky T - 34 a 25. júna 1944 jeden ISU-152 v Leitimojärvi, ďalšie dva tanky T – 34 zničil 29. júna v Portinhoikka, v bitke Vuosalmi 11. júna zničil jeden tank T – 34/85 a druhého dna tri ďalšie tanky T-34/85. Taktiež sa zúčastnil vojny v Laplande, ale z kanóna nikdy nevystrelil pretože ich postup bol pomalý kvôli zničeným mostom a cestám. Zomrel počas Fínskeho dňa nezávislosti 6. decembra 2009.
Image

Velitel Borje Brotell, nabíjač Armas Launikko, strelec Olli Soimala a vodič Sulo Kauppi.

Image


Finský Stug III Ausf G

V roku 1943, Fínsko kúpilo 30 strojov Stug III Ausf G (skorý model) a v lete roku 1944 ďalších 29 strojov Stug III Ausf G (strední/neskorý model). Fínsky Stug dostal taktické označenie P (Panssarivaunu- obrnené vozidlo) 531 nasledovaný počtom vozidiel (napríklad P.531-19).Posádky pre prvých 30 strojov Stug III Ausf G boli vycvičene v Nemecku.
Fínsky upravený Stugs počas bojov z roku 1944 jeho modifikáciu zahrnovalo pridaním troch drevených klad k obom stranám nadstavby, pancier okolo zbraňového ochranného štítu, proti strelám bol vystužený betónom, náhradne pasy boli namontovane nižšie na prednom trupe a obe strany trupu spolu so zásobníkom uskladnenia. Originálny Nemecky guľomet MG-34 bol nahradený Ruským guľometom 7.662mm DT, ktorý bol podľa Fínskeho názoru viac spoľahlivý.

Celkové množstvo zničených Ruských tankov Fínskymi Stugmi bolo 87, zatiaľ čo pri vlastných stratách 8 Stug.
Image

Borje Brotell Stug III P.531-10 je dnes obnovený a umiestnený vo Fínsku v Parola.


Tuto novinku přečetlo 1254 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Tajná organizácia ODESSA. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 16/12/2015, 21:33 od Stuka
Zprávy Tajná organizácia ODESSA.

Image

Úvod.

Organisation der ehemaligen SS - Angehörigen (Organizácia bývalých príslušníkov SS), skr. ODESSA mala byť tajná organizácia pomáhajúca bývalým nacistom uniknúť spravodlivosti. Dohady, či naozaj existovala alebo aspoň v akom rozsahu, sú ešte predmetom diskusií. Isté je, že táto organizácia bola napokon časom opradená legendou, že ide o široko rozvetvenú, spikleneckú sieť bývalých nacistov, ktorí v dokonalom utajení operujú po celom svete a pomáhajú svojim súkmeňovcom. Organizovanie ich útekov do bezpečia mala byť iba jedna zložka jej činnosti. Odesse sa dokonca začali pripisovať aktivity, ktoré s ňou nijako nemohli súvisieť a traduje sa, že jej hlavným cieľom bolo vybudovať Štvrtú ríšu. Asi najslávnejšiu podobu jej dal spisovateľ Frederick Forsyth vo svojom románe "Spis Odessa", ktorý sa pri jeho písaní opieral o informácie lovca nacistov Simona Wiesenthala. O Wiesenthalovi si povieme niečo neskôr.

Úteková sieť, ktorá mala byť súčasťou Odessy, sa niekedy označuje ako Die Spinne (Pavúk). Tento názov zahrňuje viaceré organizácie, ktoré po vojne pomáhali nacistom na úteku a bolo ich neúrekom a na mnohých miestach. Vytvoril sa tým dojem, že existuje nejaká forma globálnej pomoci. Aj keď existenciu jednej zastrešujúcej organizácie nevylučujem, nacisti dostávali pomoc a podporu od organizácií a skupiniek aj izolovaných alebo od jednotlivcov.

Spravodajské služby Spojencov po Odesse pátrali, ale dostávali sa k nim v priebehu rokov iba neurčité správy, alebo čiastkové informácie, ktorými sa v konečnom dôsledku nepodarilo potvrdiť existenciu Odessy v jej legendárnej podobe.

I.časť.

Španielsko poskytovalo výraznú pomoc utekajúcim bývalým nacistom od roku 1944. Španielsku sieť riadila staršia korpulentná Nemka so španielskym občianstvom Clarita Staufferová. Vytvorila rozsiahlu a dobre chránenú nacistickú podzemnú organizáciu a informátori kontrašpionážneho zboru americkej armády CIC tvrdili, že vraj pracuje pre Odessu. Staufferovej organizácia ale nebola jediná. Podobných bolo v Španielsku viac a niektoré z nich informátori tiež spájali s Odessou. Spojenci o týchto skupinách dobre vedeli, ale nemohli alebo nechceli ich rozbiť, len ich monitorovali a tým aj sledovali ich možné spojenie s Odessou.

Slovo Odessa sa vyskytlo aj pri iných príležitostiach: buď ako krycie meno pre akciu alebo ako názov malých skupiniek bývalých SS-manov , ktorí takto vyjadrili vzájomnú spolupatričnosť. V januári 1947 sa opäť objavuje slovo Odessa. CIC dostala informáciu, že v internačnom tábore Dachau pôsobí pod menom Odessa úteková organizácia, ktorú vedie jeden z väzňov Otto Skorzeny a že ide o celosvetovú organizáciu, ktorá zabezpečí tých, čo chcú utiecť do Argentíny alebo zoženie doklady a zamestnanie pre tých, čo chcú ostať v Nemecku. Avšak CIC a ani Briti napriek dôkladnej previerky nezistili priamo o Odesse nič, iba to, že kľúčovou postavou v útekoch je iný väzeň, ktorému sa podarilo z Dachau utiecť a ktorý zorganizoval útek aj pre iných, kým ho za krátky čas znova nezatkli.

Otto Skorzeny býva s Odessou často spájaný, pretože išlo svojho času o legendárnu postavu okolo ktorej sa vytvorilo, rovnako ako o Odesse, veľa dohadov a bájok. Skorzeny sa najviac preslávil únosom Mussoliniho z talianskeho väzenia a únosom syna Horthyho - vodcu maďarského štátu. V máji 1945 sa vzdal Američanom a v júli 1948 utiekol z internačného tábora do Španielska. Odtiaľ mal riadiť celú Odessu alebo aspoň jej časť Die Spinne. Skorzeny skutočne finančne pomáhal nacistom a nadväzoval s nimi kontakty po celom svete a robil to otvorene. Niektorým pomohol aj k úteku a možno podporoval aj nejaké únikové organizácie, ale sám pravdepodobne žiadnu neriadil. Američania aspoň o nej vedomosť nemali.

Spojenecké spravodajské služby získali v polovici štyridsiatich rokov ďalšie informácie o Odesse. Išlo ale len o akési univerzálne označenie pre bývalých nacistov a neonacistov, ktorí boli ochotní záškodnícky pokračovať v boji, prípadne si niektorá skupinka vybrala slovo Odessa za heslo alebo kód. Väčší význam Odessy sa CIC nepodarilo zistiť, aj keď sa do niektorých takýchto skupiniek tajne infiltrovala.

Počiatkom päťdesiatich rokov informácií k Odesse a Die Spinne ubudlo. Síce sa zrodili organizácie, ktoré mali podobný názov ako Organisation der ehemaligen SS - Angehörigen, ale spravodajské služby v nich mali svojich ľudí a zisťovali ich zameranie a rozsah. Pokiaľ príliš nevystrkovali rožky, nechávali ich na pokoji.

Niektoré ale aj zlikvidovali, najmä tie, čo sa pokúšali infiltrovať do západonemeckých politických strán ako napr. v januári 1953 pozatýkali členov Naumannovho krúžku. Werner Naumann, niekdajší tajomník ríšskeho ministra propagandy, chcel so svojou skupinkou znovunastoliť nacistický štát. Spolupracoval s významnými nacistami po celom svete a vytvoril vlastnú agentúrnu sieť. Briti, po jeho zatknutí, zabavili rozsiahlu dokumentáciu, ale zmienku o Odesse a Die Spinne v nej nenašli, hoci čakali, že niečo nájdu.

II.časť.

Image

Ten, kto výrazne priživil legendu o Odesse, bol Simon Wiesenthal. Svet ho dlho pokladal za brilantného lovca nacistov, ktorého meno sa v prvom rade spája s dolapením Adolfa Eichmanna. Zaradil sa medzi celebrity zbierajúce všetky možné ocenenia a svoj život vykresľoval tak, že aj James Bond bol proti nemu trochár. V deväťdesiatich rokoch sa však začínajú o ňom objavovať pochybnosti. Jeho počiatočnú snahu a úspechy bohužiaľ neskôr zatienilo rastúce ego a škodlivý sklon fantazírovať. V memoároch, ktoré verejnosti predkladal alebo v rozhovoroch, ktoré poskytoval, je veľa nezrovnalostí ohľadne jeho života v priebehu vojny. V koncentračných táboroch sa mu smrť zázračne vyhýbala, aj keď popísal viacero udalostí, kedy mal namále a ktorým je ťažké uveriť, pretože ich postupne sám menil a dotváral. V roku 1943 utiekol z tábora Janowska pri Ľvove údajne za pomoci svojho nadriadeného síce Nemca ale tajného antinacistu, ktorý sa ako záchranca objavuje viackrát v živote Wiesenthala, ale keďže na konci vojny zomrel, nemohol Wiesenthalove tvrdenia dosvedčiť. Po úteku z tábora Janowska nie je tiež možné jednoznačne povedať, čo Wiesenthal robil, pretože existuje toľko verzií, ktoré sám predložil, že sa v tom nik už nevyzná. Vraj sa pripojil k partizánskej skupine, ktorá z neho hneď urobila dôstojníka - najskôr poručíka a potom majora a poverila ho zodpovednosťou za budovanie bunkrov a opevnení. Keď vyšlo najavo, že sa nemohol pripojiť ku skupine, ktorá vznikla až o rok neskôr a pravdepodobne by ani ukrajinské partizánske skupiny známe antisemitizmom medzi seba žiadneho Žida tobôž neznámeho človeka nezobrali a taktiež je pochybné, či by pri presunoch skupiny bolo treba budovať nejaké stabilné bunkre, pozmenil svoj príbeh a v roku 1967 vo svojej autobiografii, túto časť svojho života vynechal.

Aj Gestapo dostalo Wiesenthala do svojich pazúrov, ale pred výsluchom im zázračne unikol, pretože si na ich veliteľstve podrezal so žiletkou žilu a skoro vykrvácal. Gestapo ho nenechalo zomrieť, ale previezlo na počudovanie do nemocnice, aby sa vyliečil a potom už ho nevypočúvali. Takéto báchorky podnecovali k tomu, že sa po vojne objavili obvinenia, že Wiesenthal spolupracoval s Gestapom. Najmä rakúsky kancelár Bruno Kreisky (sám židovského pôvodu) opakovane Wiesenthala obviňoval. Ten napokon na Kreiskeho v roku 1975 podal žalobu a súd vyhral. Či naozaj Wiesenthal kolaboroval sa zatiaľ ale nepodarilo dokázať. Nech už sa dialo čokoľvek, uprostred roku 1944 sa Wiesenthal zasa vracia do tábora Janowska. Veliteľ tábora ho nezastrelil, ale z dôvodu, aby po vojne mohol doložiť, aký bol ľudský, Wiesenthala spolu s niektorými ďalšími Židmi plánoval transportovať na Slovensko, kde sa mali v horách ukryť. K tomu však nedošlo (nadriadení veliteľa to zarazili) a Židia z tejto skupiny boli napokon skoro všetci popravení. Wiesenthal samozrejme zasa unikol smrti. Bol potom neskôr presúvaný medzi rôzne tábory a svoj pobyt v nich vyšperkoval rôznymi príbehmi. Napr. raz mu nacista chcel kameňom rozbiť lebku, ale Wiesenthal sa práve otočil a kameň mu dopadol na palec nohy, ktorý mu museli amputovať. Dokázal potom s takouto zanietenou a zranenou nohou prejsť 270 kilometrov pri presune pešo z jedného tábora do druhého. Podopieral sa o berlu - násadu zo starej metly.

Ešte veľakrát bol Wiesenthal do konca vojny - podľa vlastného vyjadrenia a ja ich všetky nevylučujem - blízko smrti. Svoju púť po koncentračných táboroch zavŕšil v Mauthausene, kde ho po vyčerpávajúcom pochode omylom pokladali za mŕtveho, naložili na nákladiak a previezli spolu s ďalšími mŕtvolami do krematória. Tu väzni z pohrebného komanda zistili, že on a ešte jeden ďalší nie sú mŕtvi, vzali ich do spŕch, rozmrazili ich vodou a Wiesenthala ukryli do bloku smrti, kde 3 mesiace prežíval s malými dávkami jedla až do konca vojny. Už ale 20 dní po oslobodení tábora žiada písomne amerického veliteľa tábora, aby sa ako pomocník mohol podieľať na práci amerických úradov pre vyšetrovanie vojnových zločincov. Pripojil zoznam všetkých 12 (alebo 13) táborov (vrátane Osvienčimu, kde o ňom nie je záznam), kde údajne bol (hoci v skutočnosti ich nebolo viac ako 6) a zoznam mien ľudí, ktorí sú zaručene vinní.

Wiesenthalovi sa nedá po vojne uprieť zanietenie s akým sa pustil napokon sám do práce. V roku 1947 začal budovať svoju slávnu agentúru Židovské historické dokumentačné stredisko v Linzi. Budoval ju z presvedčenia, že Spojenci nikdy nebudú nacistov stíhať s potrebným nasadením a v tom sa nemýlil. Wiesenthal pracoval iba s dobrovoľníkmi a zadovážil vyše 3.000 výpovedí svedkov a rôzne iné materiály potrebné pre obžaloby, čo je impozantné na taký amatérsky podnik. Nie je ale pravdou, že pochytal vyše 1.100 nacistov. Aj keby ich ale pomohol pochytať iba 10, urobil viac než hocijaký iný človek. Taktiež je chvályhodné, že zastupoval 6 miliónov židovských obetí, ktoré sa už sami nemohli obhajovať.

Lenže časom, ako jeho sláva stúpala a asi aby si ju udržal, vyskytli sa prípady, keď poskytoval mylné informácie o pobytoch známych nacistov, alebo si prisvojil informácie, ktoré poskytli iní. Najviac snáď verejnosť fabuloval tým, že si prisvojil zásluhu za dolapenie Adolfa Eichmanna, hoci v skutočnosti zohral iba nepatrnú úlohu. Podarilo sa mu ale urvať si celú slávu pre seba, tým, že po dolapení Eichmanna napísal knihu, kde zveličil svoju osobu v tejto kauze, hoci práve on napr. Mossadu tvrdil a tým ho na nejaký čas zmiatol, že Eichmann je v Nemecku či Rakúsku, hoci v skutočnosti bol už dávno v Argentíne. Neskôr ale Wiesenthal tvrdil, že izraelskú službu už v roku 1953 informoval, že Eichmann je v Argentíne. Toto jeho tvrdenie v 90-tich rokoch vyvrátil bývalý šéf Mossadu Isser Harel. Nedostatok informácií a zdrojov si Wiesenthal vynahradzoval fantáziou a púšťaním "zaručených" správ, ktoré sa však nedali overiť alebo sa ukázali ako mylné či zavádzajúce. Tým si znepriatelil veľa ľudí, ktorí rovnako ako on, naháňali nacistov.

Nie inak to bolo aj v prípade Odessy. Je isté, že Wiesenthal ako svoje zdroje využíval niektorých bývalých nacistov. Dostal sa takto k informáciám dobrým ale aj pochybným ale púšťal ich ďalej, len aby dokázal, že je viac informovaný než ostatní alebo aby zveličil vlastnú dôležitosť. O Odesse mal údajne informácie z prvej ruky. Vymyslel si, že mu v roku 1946 jeden bývalý vysoký dôstojník Abwehru (pomenoval ho Hans) popísal podrobne jej činnosť , operácie, miesta, mená, trasy atď. V skutočnosti žiaden Hans neexistoval. Nejaké informácie o pobyte a aktivitách bývalých členov NSDAP a skupine Die Spinne Wiesenthalovi poskytol bývalý príslušník esesáckej bezpečnostnej služby SD Wilhelm Höttl , ktorého si najal ako informátora a ktorý pracoval aj pre Američanov. Höttl sa ale ukázal nespoľahlivý a mizerný špión a jeho informácie CIC vyhodnocovala ako silne prehnané alebo iba pravdepodobne správne a v roku 1949 sa ho zbavila.

Zoskupenie Die Spinne, ktoré opisoval Höttl vo svojich správach, nebola v tomto prípade široká úniková cesta, ale podzemná organizácia rakúskej pravicovej strany Združenie nezávislých, ktorá v roku 1956 splynula so Stranou slobodných. Táto Die Spinne usilovala o znovu pripojenie Rakúska k Nemecku a Höttl ju asi riadil. Ochotne kŕmil Wiesenthala historkami, ktoré mali prevažne nulovú hodnotu, ale nechával si ich dobre zaplatiť. Wiesenthal z toho potom následne čerpal a dlhé roky predával médiám zaručené správy o Odesse. Tým zakrýval nedostatok informácií, zdrojov a profesionality.

Odessa ako mýtus pretrváva. Po druhej svetovej vojne viera v jej existenciu pomohla prekonať určité duchovné vákuum. Nielen oddaní nacisti verili v jej existenciu a dúfali, že vráti Nemecku bývalú slávu. Aj tí, čo stáli na opačnom konci a volali po spravodlivosti a odsúdení bývalých vojnových zločincov verili v jej existenciu, pretože iba ňou mohli vysvetliť, prečo je spravodlivosť v mnohých prípadoch slepá, mierna alebo nevšímavá, či dokonca zločincom napomáha.

Oddaní nacisti a neonacisti chceli udržať nacistický režim, ale chápali, že sa to nedá na pôde Nemecka ale je potrebné sa presunúť do cudzej krajiny, ktorá bude ústretová a kde sa postaví nová ríša. Spájali povojnové úteky nacistov s touto duchovnou myšlienkou a predpokladali podporu organizácie typu Odessa, hoci v skutočnosti nacisti utekali do cudziny len z dôvodu, aby sa zachránili a mohli spokojne žiť.

Lenže ich úteky boli častokrát také podobné, že to vzbudzovalo aj u druhej strany oprávnené obavy, že za nimi stojí vyššia moc. Najskôr úteky z táborov alebo prepustenie z väzenia, výmena identít, pomoc Červeného kríža a iných humanitárnych organizácií, pomoc katolíckej cirkvi a nevšímavosť pátrajúcich orgánov až napokon odchod po niektorej z únikových ciest, o ktorých si aj vrabce čvirikali - vzbudzovali dojem, že za všetkým stojí celosvetová stále mocnejšia organizácia, ktorej chápadlá zasahujú všade. A napríklad Taliansko, Vatikán a Španielsko vcelku otvorene buď poskytovalo útočisko bývalým nacistom a kolaborantom alebo im pomáhali presunúť sa do Južnej Ameriky a Spojenci nezasahovali. Niet divu, že Odessa v mysliach ľudí pretrvávala. Nevylučujem ale, že aspoň v únikovej časti jej údajnej aktivity sa vytvorila taká prepojená sieť, ktorá k Odesse ďaleko nemala. O jednom takom prípade si povieme v ďalšej časti článku.

III.časť.

Image

Klaus Barbie slúžil u lyonského Gestapa od konca roku 1942. Prezývku Mäsiar z Lyonu dostal za mimoriadnu krutosť v boji proti Hnutiu odporu. Zatknutých odbojárov mučil a vraždil. Neštítil sa mučiť ani deti a židovské rodiny posielal do koncentračných táborov. V roku 1944, keď sa k Lyonu blížili americké jednotky, Barbie mesto opustil. Utŕžil strelné zranenie do nohy a zotavoval sa v nemocnici. Vo februári 1945 odišiel do Berlína, kde dostal rozkaz nastúpiť k SD v Düsseldorfe. Tá však bola medzitým premiestnená a následne rozpustená. 1.apríla sa Barbie vo Wuppertale pripojil k jednotke pravidelnej armády, ale uvedomoval si, že situácia je už beznádejná. Zakopal svoju zbraň, vyzliekol uniformu, zadovážil si falošné doklady, ukradol bicykel a presúval sa mimo pozornosti Američanov. 8.mája ho však predsa len zajali. Podarilo sa mu vyhovoriť sa, že je iba obyčajný vojak, ktorý chce ísť za svojou rodinou a bol prepustený. Pod falošným menom pobudol chvíľu v Hamburgu, potom sa vrátil k rodine do Bursfeldu, kde sa zapojil do obchodovania na čiernom trhu a kvôli tomu ho Američania na 14 dní uväznili. Po prepustení, nadväzoval na rôznych miestach kontakty s bývalými nacistami a venoval sa čiernemu obchodu, falšovaniu a podvodom. Zapojil sa do budovania podzemného hnutia nazývaného Organizácia pre nemecký socializmus (ODS), ktorá mala za cieľ pomôcť v budúcnosti Spojencom v prípadnej vojne proti ZSSR. ODS úzko spolupracovala s iným zoskupením podobného kalibru Organizáciou južné Nemecko (OS), ktorá zabezpečovala presun nacistov do Švajčiarska.

ODS sa rozmáhala a vytvorila impozantnú sieť kontaktov po celej Európe. Neušla pozornosti Britov, ktorí do nej nasadili svojho špióna. Koncom roka 1946 mali Briti a Američania už dobrý prehľad o celej organizácii a vedeli aj o pravej totožnosti Barbieho. V marci 1947 sa Barbie stretol so svojím známym - Kurtom Merkom, bývalým dôstojníkom Abwehru, ktorý v tom čase spolupracoval pre CIC. Merk si uvedomil akú cenu preňho môže Barbie mať a informoval svojich nadriadených, či ho môže najať. Barbie ako nový informátor CIC preukázal svoje kvality. Čoskoro sa stal Merkovým zástupcom a prevzal riadenie tej časti jeho siete, ktorá mapovala spravodajskú činnosť Francúzov v americkej a francúzskej okupačnej zóne Nemecka. Barbie teda pokračoval vo svojej činnosti z vojny - pracoval proti Francúzom, len zmenil zamestnávateľa.

Napriek jeho začleneniu do CIC, bol Barbie 11.decembra zatknutý. Vyšetrovatelia sa ale nezaujímali, čo robil cez vojnu, ale čo vie teraz ohľadne bývalých príslušníkov SS a organizácii ODS. Po 5 mesiacoch väzby Američania Barbieho prepustili. Francúzska kontrašpionáž síce dostala možnosť Barbieho vypočuť, ale výsledkom ostalo, že Barbie je pre CIC príliš cenný a Francúzom vydaný nebude.

Barbie ostával naďalej na výplatnej listine CIC, ale už to nebola taká sláva ako zo začiatku. Asi z dôvodu, že musel zhŕňať od svojich informátorov a agentov informácie príliš rôznorodého druhu: nielen čo sa týkalo špionáže proti Sovietom, ale aj kontrarozviedky proti Francúzom a v neposlednej rade aj sledovať aktivity Komunistickej strany v Bavorsku.

CIC od apríla 1949 poverila Barbieho, aby sledoval už len komunistov v Bavorsku. Francúzski novinári čoraz častejšie vo svojich článkoch vyzývali, aby Lyonský mäsiar bol vydaný spravodlivosti. Oficiálne ale Francúzsko oňho nepožiadalo, a tak Barbie ako neoceniteľný agent naďalej ostával v službách CIC.

Francúzi o vydanie Barbieho oficiálne požiadali 7.novembra 1949. Obrátili sa na ministerstvo zahraničia vo Washingtone, to ich ale odkázalo na úrad amerického vysokého komisára v Nemecku. 2.marca 1950 podali Francúzi novú žiadosť. Dostali odpoveď, že o Barbiem nemajú Američania vedomosť, kde sa nachádza. V apríli začal vo Francúzsku súdny proces s René Hardym (členom francúzskeho odboja podozrivého z kolaborácie s nacistami), v ktorom sa viackrát skloňovalo aj meno Barbie v súvislosti, že ide o vojnového zločinca. Tlak verejnosti o vydanie Barbieho neprestával. Ten medzitým žil so svojou rodinou v konšpiračnom dome CIC v Augsburgu a pokračoval vo svojej špionážnej činnosti. Čoraz viac mal ale strach, že ho Francúzi môžu uniesť. CIC našla preňho riešenie. Už niekoľko rokov využívala rôzne únikové cesty z Európy do Strednej a Južnej Ameriky pre svojich informátorov, o ktorých usúdila, že si bezpečie zaslúžia za poskytnuté cenné informácie. Jedna cesta viedla z Nemecka cez Rakúsko do talianskeho Janova a zabezpečoval ju chorvátsky rímskokatolícky kňaz Krunoslav Draganovič. Draganovič bol spoľahlivý. Mal pravdepodobne prepojenia s viacerými spravodajskými službami a je známy aj organizovaním útekov pre najhľadanejších vojnových zločincov ako napr. Josef Mengele a Ante Pavelić.

Image
Draganovič.

25.januára 1951 bol schválený odsun Barbieho a jeho rodiny do Bolívie. Od tej chvíle dávali rôzne americké inštitúcie dokopy nové cestovné doklady, víza, vojenské priepustky a iné dokumenty znejúce na meno "Klaus Altmann." Taliansky konzulát v Mníchove vydal pre Altmannovcov víza pre prejazd talianskeho územia do Janova. 9.marca sa Altmannovci presunuli do Salzburgu a po dvoch dňoch nasadli na vlak do Terstu. Barbie s manželkou a deťmi dorazil do Janova 12.marca a Draganovič ich ubytoval v hoteli Nazzionale. Pomohol rodine získať prisťahovalecké vízum do Bolívie, cestovné povolenie od Červeného kríža a argentínske tranzitné vízum. 23.marca Barbie nastúpil na taliansku loď Corrientes do Buenos Aires, odtiaľ prešiel do Bolívie a bol tu až do roku 1983 v bezpečí.

V januári 1983 sa musel dostaviť na finančný úrad kvôli nezaplatenému dlhu a tu sa začal hádať o výške dlhu, keďže chcel platiť podľa čierneho kurzu ale úradníci žiadali čiastku podľa oficiálneho menného kurzu. Lakomosť sa mu nevyplatila, pretože sa objavili policajti a odviedli ho do väznice San Pedro, kde musel čeliť obvineniu zo sprenevery. Nová bolívijská vláda, ktorá už nechcela byť spájaná s krytím vojnových zločincov, hneď na druhý deň sa zhodla v tom, že Barbieho radšej vyhostia z krajiny. Otázkou bolo, či ho vyhostiť do Západného Nemecka alebo Francúzska. Nemci síce podanú žiadosť o jeho vydanie mali, ale napokon Barbieho odmietli, keďže si uvedomovali, že by mohol vyviaznuť s menším trestom. Francúzi žiadosť o vydanie ešte podanú nemali, ale urýchlene tak urobili. 3.februára 1983 nič netušiaci Barbie splatil dlh a čakal na prepustenie. Na druhý deň ho ale odviedli do lietadla s tým, že ho posielajú do Nemecka, čomu sa zaradoval.

Po pristátí však Barbie namiesto nemčiny začul francúzštinu. Lietadlo pristálo v Cayenne, hlavnom meste francúzskej Guyany a Barbiemu sudca prečítal obvinenia proti Lyonskému mäsiarovi, ktoré vzniesol francúzsky štát. Potom ho lietadlom previezli do Francúzska na vojenské letisko v Orange a uväznili vo Fort Montluc. Novinárom sa v súvislosti s uväznením Barbieho podarilo zistiť, že pracoval pre CIC. Táto bombastická správa hneď obletela svet. Americké orgány museli urýchlene reagovať. Ministerstvo spravodlivosti nariadilo riaditeľovi Úradu pre zvláštne vyšetrovanie Allanovi Ryanovi, aby vykonal šetrenie, či je táto informácia pravdivá. Ryan v Pentagonu z tajných dokumentov predbežne zistil, že ide o pravdu, ale musel ešte vykonať dôslednejšie šetrenie. Po niekoľkých mesiacoch predložil výslednú správu, že CIC síce najala Barbieho, ale postupovala v medziach svojich služobných povinností a vláda sa teda nemôže zriecť zodpovednosti za jej konanie. Tým, že Spojené štáty zatajovali kontakty s Barbiem, zavinili oneskorený výkon spravodlivosti a mali by francúzskej vláde vyjadriť poľutovanie. 15.augusta 1983 americká vláda tak aj urobila. Niektoré americké a nemecké noviny vychválili toto konanie prívlastkami, že hrdý a mocný národ dokázal priznať vlastné nečestné chovanie a že ide o pôsobivú schopnosť demokratickej seba očisty. Londýnske noviny už neboli tak ústretové. Kritizovali, že Ryan zbavil kompetentné úrady viny a hodil ju na jednotlivcov, ktorí niesli menší podiel viny a dnes už sú bezvýznamní (alebo po smrti). Žiadne ďalšie šetrenie sa však vo veci nekonalo a udalosť zapadla.

11.mája 1987 začal súdny proces s Barbiem a skončil rozsudkom o doživotnom žalári. O 4 roky neskôr Barbie zomrel v lyonskom väzení na leukémiu.

Záver.

Američania neboli jediní, ktorí po vojne využívali služieb vojnových zločincov. Rovnako sa k tomu uchyľovali Francúzi a Briti. V rámci studenej vojny sa to bralo ako menšie zlo posvätené ochranou vyšších hodnôt ako je demokracia a sloboda. Práca pre Spojencov často vojnovým zločincom zaručovala spoľahlivý únik z dosahu spravodlivosti a možnosť žiť vo svojej alebo cudzej krajine na slobode a pod ochranou spravodajskej služby s ktorou spolupracovali. Ich vydaniu spravodlivosti sa spravodajské služby bránili aj z dôvodu, že by mohli druhej strane poskytnúť tajné informácie, ktoré o nich po vojne získali. Po ich využití, ich teda radšej odpratali do bezpečia. Tým Spojenci paradoxne sami čiastočne živili mýtus o Odesse.

Zdroje:
Walters G.: Hon na válečné zločince, Slovart, 2010
Segev T.: Simon Wiesenthal, Zman Publishing, 2011
https://www.h-net.org/reviews/showrev.php?id=32304
http://www.thejc.com/lifestyle/the-simon-round-interview/simon-wiesenthal-lied
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/bookreviews/5940232/Hunting-Evil-by-Guy-Walters-review.html
http://www.spiegel.de/international/germany/a-critical-look-at-simon-wiesenthal-examining-the-legacy-of-the-nazi-hunter-a-716216.html
http://nassmer.blogspot.sk/2013/01/simon-wiesenthal-nejen-velky.html
http://www.paperlessarchives.com/barbie.html
http://motlc.wiesenthal.com/site/pp.asp?c=gvKVLcMVIuG&b=395047
https://fr.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_H%C3%B6ttl

Tuto novinku přečetlo 4239 lidí a poslali 8 komentářů. Poslat komentář

  BF 109 NA POVSTALECKÉM NEBI-SNP Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 10/11/2015, 00:02 od Anonymní
Zprávy BF 109 NA POVSTALECKÉM NEBI-SNP


Image

Slovenské letectvo je bezesporu velice zajímavým tématem.Na toto téma už bylo vydáno spousta knih a studií.Chtěl bych se v tomto článku zaměřit jen na jeden typ stroje ,které Slovenské Vzdušné Zbraně používalo.Vlastně se ani nebude jednat o SVZ,ale o tzv.Kombinovanou letku,kde 4 tyto letadla bojovala.Oním letadlem je Messerschmidt Bf 109.I když SVZ a Kombinovaná letka jsou vlastně dvě odlišné věci,musíme vzít v potaz,že tato letka vznikla v době Slovenského Národního Povstání a její stroje,letci i pozemní personál se rekrutoval ze Vzdušných Zbraní.Úplně přesně to nevím,ale myslím si,že i Kombinovaná letka vlastně taky měla status československé armády,tak jako armáda povstalecká.Takže vlastně i tyto Bf 109 byly vlastně v Československé armádě.Ale je to jen má dedukce.Jestli to je jinak,tak mě opravte.
Kombinovaná letka měla ve stavu směsici letadel bývalého Československého letecva,zejména se jednalo o Letovy Š 328 a Avie B 534.Dále to byly Pragy E 39 nebo předválečné Avie 122.Dále měla ve výzbroji nějaké německé stroje vesměs dopravního a kurýrního typu.Letka měla ve stavu i dva výsadkovo -bombardovací stroje italské výroby .Všechno to byly letadla Slovenských Vzdušných Zbraní.Zde seznam strojů na začátku povstání


Letov Š-328 pozorovací (5 kusů)
Avia B-534 stíhací (3 kusy)
Avia B/Bk-534 stíhací (1 kus)
Messerschmitt Bf 109E-4 stíhací (2 kusy)
Savoia-Marchetti SM 84 bis výsadkovo-dopravní, resp. bombardovací (2 kusy)
Junkers Ju 52/3m dopravní (1 kus)
Junkers W 34hi dopravní(2 kusy)
Caudron Cu 445 M dopravní (2 kusy)
Fieseler Fi 156C-3 (1 kus)
Praga E-39G školnýí(6 kusů)
Praga E.241 školní (1 kus)
Avia Ba.122 školní (3 kusy)
Avia Bš.122 školní (1 kus)
Klemm Kl 35D školní (2 kusy)
Gotha Go 145H cvičný
Heinkel He 72 Kadett cvičný
Focke-Wulf Fw44 Stieglitz cvičný
později přibyly 2 Bf 109 G 6-od 6.září 1944

Bojovou hodnotu však mělo jen pár letadel a to zejména Avie B 534,Letovy Š 328 a zejména Bf 109.A já bych chtěl něco málo napsat o účinkování Bf 109 v Slovenském Národním Povstání.
Takže ve zkratce to zkusím popsat.
K historii německých stíhaček ve SVZ se musíme vrátit o nějaký ten rok zpátky před vypuknutím povstání.Jak už asi víte,tak hlavním tahounem SVZ byly předválečné Avie B 534 a Letovy Š 328.Tyto letadla nesly hlavní tíhu bojů v březnu 1939 v bojích proti Madarům,dále při napadení Polska v září 1939 a v neposlední řadě to byl útok na Sovětský Svaz v červnu 1941,kterého se zúčastnili mimo pozemních jednotek i Slovenští letci.
V té době už bylo jasné,že tyto dva typy bývalých čs.letadel už beznadějně zastarávají i když na východní frontě udělali kus záslužné práce.A proto se muselo přistoupit k modernizaci.Další důvod byl ten,že Slovenští piloti museli létat na něčem modernějším,aby se svými německými spojenci drželi aspoň nějaký krok a mohli jim pomoci.
Proto se v březnu 1942 přesouvá do Dánska skupina slovenských pilotů,aby se přeškolili na stíhačky Bf 109.Slovenský Štát nakupuje Bf 109 verze E.Přeškolení piloti jsou nasazeni se svými Bf 109 verzí E na východní frontu na Kubáň v létě roku 1942 u tehdy slavné JG 52. Označení této letky bylo 13. (Slowakei) Staffel (13/JG52).Na východní frontu bylo nasazeno 7 éček.Bohužel z těchto sedmi strojů byly 3 ztraceny ve válečné vřavě ,takže Slovákům zůstali jen 4 bojeschopné stroje.Jelikož jednotka s tímto stavem byla skoro nebojeschopná,tak Němci vypomohli Slovákům zapůjčením jejich Bf 109 verzí F a G.V březnu a dubnu roku 1943 se zbylé 4 éčka,které přežili východní frontu vrací zpět na Slovensko. Né všechny éčka jsou ovšem nasazena na východní frontu.Slovensko nakoupilo celkem asi 29 Bf 109 verzí E.Toto číslo ale není stoprocentně podloženo.Dodávky éček pro Slovensko se děly od léta 1942 do března 1943.Budu se držet pana Rajlicha,který uvádí něco okolo 20 až 29 strojů.Podle jiného zdroje a to vojenského historika pana Rajnince však mělo jít o plných 27 až 29 strojů.Měli to být verze-


2 Bf 109 E-1/B
2 Bf 109 E-2
2 Bf 109 E-3
17 Bf 109 E-4
2 Bf 109 E-7
2 Bf 109 E-7/trop

Spolehlivě jde ovšem dohledat pouze 19 strojů o kterých se ví díky výrobním číslům a nějaké té historii onoho konkrétního letadla.Na Slovensku tyto letadla dál chránily vzdušný prostor,cvičili se na nich noví piloti a dokonce ze 4 letadel byla postavena Pohotovostní roj.Jenomže i když byly Bf 109 perfektní stroje,tak verze E už byla dávno za zenitem.Tato verze "Emilů" si vydobyla slávu v letech 1939-40 nad Francií , Británií a v první fázi války proti SSSR.Potom už zastarávala.A navíc Slovenských éček ubývalo.Nejčastěji to byly poruchy motorů a nouzová přistání.Těsně před SNP mělo Slovenské letectvo vy výzbroji už pouhých 8 až 10 strojů.Zbytek už byl odepsán.Tyto čísla nejsou stoprocentně ověřeny,ale údajně 8 letadel zabrali Němci na letišti v Pieštanech a právě 2 kusy se nacházeli na letišti Tri Duby.

Tak a teď už se konečně dostanu k tomu SNP.
Na Trech Dubech se nacházeli v době povstání 2 Bf 109 E-4 a to výrobních čísel (W.Nr.) 2787 a 5244.Tyto stroje ale měli doslova jepičí život,jelikož jeden byl ztracen na začátku povstání a pro druhý nebyly náhradní díly a ani munice,takže létal velice málo.
Prvním a zároveň i posledním letem Bf 109 E-4, W.Nr. 5244 se stal 30.srpen 1944.Právě na tomto stroji letělo eso SVZ a nyní povstalecký stíhač František Cyprich.Tento pilot je především známý posledním setřelem na dvouplošné stíhačce Avii B 534,kdy v září sestřelil maďarský Ju 52.
Tento pilot měl za úkol letecký průzkum v oblasti Vrútky-Žilina-Povážská Bystrica a průzkum cest ve Vlárskom průsmyku.Po mezipřistání v Žilině obdržel Cyprich od povstaleckých vojáků informaci,že v žilinské synagoze sídlí německý spojovací štáb a že se poblíž nachází nepřátelská osobní a nákladní vozidla.Reakce pilota byla okamžitá a krátce po startu napadl tyto cíle.Potom pokračoval v leteckém průzkumu,při kterém stihl napadnout ještě německé jednotky,které patřily k bojové skupině plukovníka von Ohlena,které se nacházely na železniční stanici v Hornom Hričově.Osud tohoto "Emila" se naplnil o den později.Dne 31.srpna byl zničen na zemi,když ho zapálili němečtí stíhači palbou ze svých zbraní při útoku na Tri Duby.

František Cyprich

Image

Image


a po náletu 31.8.1944

Image

Osud Bf 109-E 4 W.Nr.2787 byl takový,že se spíš používal sporadicky na letecký průzkum a shazování letáků.Asi se ptáte proč.
I když toto letadlo uvedl pozemní personál do letuschopného stavu,nebylo do jeho palubních zbraní střelivo.Omezené množství munice,které sovětské dopravní letadla přivážela byla především určena pro modernější Bf 109 G-6,které byly podstaně modernější než éčko a které měla Kombinovaná letka taky ve výzbroji v počtu dvou kusů.Ale o tom později.Právě to byl hlavní důvod proč tento Bf 109 nebyl nasazován více.Na tomto éčku např.létal Rudo Božik nebo Štefan Ocvirk.Tito dva známí stíhači z východní fronty sedlali právě tento neozbrojený stroj.Riziko bylo velké,protože piloti sedlající tento letoun by byli při vzdušném boji absolutně bezbranní,protože ve zbraních nebyl ani jeden náboj.Nakonec toto letadlo skončilo na okraji letiště jako návnada,kde ho 25.10.44 zapálili příslušníci Kombinované letky při ústupu.
Tímto se uzavřela historie Bf 109 E Slovenského a Povstaleckého letectva.

Štefan Ocvirk

Image

Jak již jsem se zmiňoval výše,tak ve výzbroji Kombinované letky byly i dva Messerschmitty Bf 109 G-6.Než zas dojdu k nasazení v SNP,musím zase trochu zpět.

Na začátku roku 1944 proběhl složitý kontrakt z Německem o nákupu Bf 109 G -6.Což byly moderní stroje.Jednalo se o 15 kusů.Když pominu modernizaci Slovenského letectva,tak dalším z důvodů nákupu těchto strojů byla i ten,že nad Slovenskem začali operovat Američané na které už Bf 109 E nestačil.Tady budu stručnější,jelikož nasazení Bf 109 G-6 by vydalo na samostatný článek.Důležitým mezníkem se stal datum 26.červen 1944.V tomto dni přišli Slováci skoro o polovinu svých strojů.Toho dne letka 13 absolvovala souboj s americkým svazem bombardérů s doprovodem stíhačů.Tento souboj skončil pro Slováky tragicky.Jak v počtu zabitých a zraněných pilot,tak v počtu odepsaných mašin.O této bitvě se dá pěkně počíst(naposled o ní vyšel článek nedávno v časopisu Válka nebo Extra Válka z pera Jiřího Rajlicha-článek je o Jurajovi Puškárovi).Takže abych to shrnul,zůstalo Slovenskému letectvu jen 7 letuschopných "Gustavů". Před povstáním Slováci přišli jetě o dvě géčka vinou havárie.Pikantní na tom je ,že oba stroje odrovnal jeden pilot na letišti Išla u Prešova,za což dostal zákaz létání.Jméno znám,ale není podstatné.Takže už ted měli Slováci 5 letadel.Vzhledem k nepřehledné situaci ohledně povstání odletěly 2 Bf 109 G-6 spolu s dalšími slovenskými letadly různých typů do SSSR.Tyto 2 stroje se později vrátily zpět na Tri Duby a aktivně zasáhli do povstání.Zbylé 3 letadla padly do rukou Němců na letišti v Pieštanech,tak jako 8 předcházejících Bf 109 E.

Toto byla obrovská chyba,nebot tyto letadla mohla výrazně pomoci při povstání.Samozřejmě s dostatkem střeliva a náhradních dílů.Ještě bych chtěl dodat,že Slovensko vlastnilo i střemhlavé bombardéru Ju 87 D-5,které licenčně vyráběli.Nebylo jich sice moc,ale asi by pomohli.Také tyto stroje Němci zabavili a ani jeden nezasáhl do SNP.

Tak a ted k těm dvěma Bf 109 G-6.
Jelikož Kombinovaná letka trpěla akutním nedostatkem moderních letadel,požádal velitel 1.Československé armády(Povstalecké jednotky měly status Československé armády) Sovětské velení o přidělení již přelétnutých letadel Slovenských Vzdušných Zbraní,které před povstáním nebo na jeho začátku přeletěly do SSSR.Žádosti bylo vyhověno a na Tri Duby se vrátili 2 Bf 109 G-6.Jednalo se o Bf 109 G-6 W.Nr. 161 725 a W.Nr. 161 742.Na Tri Duby tyto stroje přeletěli známí stíhači a bývalá esa SVZ.Byli to rotmistr Franišek Hanovec a rotný Rudolf Božik.Stalo se tak 6.září 1944.Tyto dvě letadla byla pro Kombinovanou letku velkým přínosem.Letadla se zapojila ihned do boje.A to hned po přistání .Jak na potvoru byl zrovna vyhlášen letecký poplach a oba stroje šli hned do vzduchu.Jeden Bf 109 G-6 pilotoval Rudo Božik a druhý Bf 109 G-6 pilotoval František Cyprich místo Franitška Hanovce,který měl u sebe důležitou poštu ze Sovětského velení a musel ji předat generálovi Jánu Golianovi.Cyprich zastoupil svého kolegu více než skvěle a spolu s Božikem dostihlli německého narušitele a u Kremnice ho poslali k zemi.Oním letounem byl německý "rám",pozorovací letoun Focke-Wulf 189A-2 W.Nr.2349 od Kampfbeobachterschule 2 ,který startoval z Pieštan a za úkol měl snímkovat kamerou právě Tri Duby.Posádka německého letadla zahynula.Tento sestřel po několika minutách po přistání těchto letadel byl opravdu vyjímečný a byl velkou vzpruhou pro letku.Velkým problémem pro tyto letadla bylo střelivo.Na Trech Dubech se střelivo do "Gustavů" nenacházelo a proto se muselo letecky dovážet vzdušným mostem ze SSSR.Problémem bylo ovšem bylo,že dovezená munice byla trofejní v né příliš dobré kvalitě.Toto zapříčinilo časté selhávaní zbraní přímo v leteckém boji a samozřejmě ohrožovalo i pilotův život,jelikož byl při útoku a následné obraně zcela bezbranný.K tomuto například došlo dne 9.září 1944,kdy rotný Rudo Božik startoval proti nepříteli na Bf 109 G-6 W.Nr.161 725 do prostoru u Prievidze,kde napadl německý bombardér Junkers Ju 88.Když mu třikrát po sobě selhali zbraně,byl nucen Božik se od bombardéru odpoutat a vrátit se domů.Po přistání na Trech Dubech napočítali v Božikovem "Gustavu" na 26 zásahů.Byla poškozena hydraulika podvozku a poškozené směrové kormidlo.Takže to opravdu nebyla žádná legrace.
Dne 10.9.44 podnikla Luftwaffe velký nálet na Tri Duby,kterého se zúčastnili střemhlavé bombardéry Ju 87 a Ju 88 v doprovodu Bf 109 G- 14.Rudo Božik opět odstartoval,tentokrát na Bf 109 G-6 W.Nr. 161 742,jelikož druhý "Gustav"byl bez střeliva a údajně neletuschopný.Avšak i tentokrát to nebylo zrovna růžové.Už krátce po startu měl Božik poruchu na radiostanici a při útoku na německé Junkersy 87 mu opět selhali zbraně.I přesto že mu selhali zbraně a palubní střelci ze Štuk po něm pálili ostošest, podařilo se pilotovi rozvrátit formaci Štuk a bomby minuli svůj cíl.Aby se vyhnul německým stíhačům,tak musel Božik opustit bojiště a přízemním letem směřoval k Telgártu.Na Tri Duby se vrátil až po hodinovém letu.Mezitím se do bombardování letiště vložila i formace Junkersů 88 a doprovodné stíhačky Bf 109 G-14.Ničili na letišti co se dalo.Tento nálet byl pro Kombinovanou letku hotová katastrofa.Bylo zabito 20 osob,17 letadel bylo zničeno.Z toho 1 Avia B 534,3 Letovy Š 328,obě dvě dopravně -bombardovací Savoie SM 84 bis a spoustu dalších letadel,včetně druhého Bf 109 G-6 W.Nr.161 725.

Rudolf Božik a František Hanovec

Image Image

.Dne 12.září 1944 vzlétl na posledním "Gustavu" František Cyprich,který napadl nepřátelský Ju 88,který se přiletěl" podívat" a zdokumentovat následky bombardování z onoho desátého září.Cyprich si s ním poradil.Dvěma útoky mu zapálil jeden z jeho motorů.Jelikož mu došlo střelivo,musel útoku zanechat.Poškozený Junkers ztrácel postupně výšku a havaroval.Posádku povstalci zajali.



Další vzdušné vítězství přidal Rudolf Božik dne 16.9.44.Toho dne sestřelil německý bombardér Ju 88,který letěl bombardovat Tri Duby.Junkers shodil bomby na vzletovou a přistávací dráhu a letěl pryč.Božikovi se opět porouchal radiopřijímač,takže nemohl být ze země naveden na nepřítele.Situaci ovšem zachránila protiletadlová baterie na okraji obce Hájníky,která nepřátelský junkers "zarámovala".Božik se zorientoval a zaútočil na nepřítele.Osádka bombardéru zprvu považovala povstalecký Bf 109 G-6 za vlastní a nesnažila se uniknout.Ale za chvíli němečtí letci zjistili svůj omyl a bombardér se snažili tlačit úplně k zemi.Toto se jim povedlo a Junkers s dokonalou kamufláží splynul z pozadím hor.Božikovi se německé letadlo ztratilo z očí a povstalecký pilot znechucen hledáním se už chtěl vrátit na Tri Duby.Ale štěstí stálo při Božikovi,jelikož německé letadlo se náhle zjevilo před ním a Božik se s ním málem srazil.Povstalecký pilot na nic nečekal a po třech útocích poslal Němce k zemi.Tento Junkers Ju 88 se zřítil severozápadně od Novej Bane.Osádka zahynula.
Posledního setřelu na Bf 109 G-6 dosáhl Rudolf Božík dne 4.10.44.Byl to vlastně i poslední sestřel Kombinované letky.Takže tento typ uzavřel bojové skore povstaleckého letectva.

Image

Toho dne povstalecký pilot setřelil pozorovací Focke Wulf 189 A-2.Tento setřel byl zajímavý tím,že pilotovi opět nefungovala radiostanice a Božík si nepřítele musel najít sám.To se mu podařilo i přes divokou manevrovací schopnost německého pilota,který byl jednou v mracích a za chvíli zas u země.Božíkovi se Němce nakonec podařilo sestřelit a německý letoun se v plamenech zřítil na kopec jižně od Turčianského Sv.Martina.
Byl to už Božikuv třetí sestřel a za tento úspěch se mu dostalo pochválné uznání od velitele povstalecké armády generála Jána Goliana.

Rudolf Božik v kabině povstaleckého "Gustava",celkem měl tento pilot na kontě 12 sestřelů.Devět na východní frontě a tři v SNP

Image

Ani tento Bf 109 G-6( W.Nr. 161 742) nepřežil své bojové nasazení.Když se schylovalo ke konci SNP,měl tento stroj přeletět spolu s Lavočkiny La 5 fn( Prvního Československého Stíhacího pluku,pod vedením škpt.Františka Fajtla) zpět do SSSR.Spolu s československými piloty letěl na tomto stroji i pilot Kombinované letky rotný Augustin Kubovič.Dne 25.10.44 odstartoval z letiště Tri Duby rotný Kubovič v 13.45 hodin.Do Sovětského Svazu však nedoletěl.Jeho letadlo se našlo při obci Hermanovce.Pilot nepřežil.Pravděpodobně se stal obětí německé protiletadlové palby.
Takhle teda skončily poslední Messerschmitty na Slovensku.Škoda že se jich do SNP nezapojilo více.

Image

Zdroje -Za boha a národ-Jiří Rajlich
HT MODEL SPECIÁL,Messerschmitt Bf 109 G-6 Slovenských Vzdušných Zbraní-Peter Šumichrast,Václav Hochmut,Jozef Anďal
Slovenské Letecvo díl 3-Ján Stanislav,Viliam Klabník
HT MODEL SPECIÁL ,Messerschmitt Bf 109 B,D a E slovenských pilotů-Peter Šumichrast,Jozef Anďal.
www.valka.cz
http://www.worldofwars.cz/topic/8739-wt-p%C5%99%C3%ADchod-messerschmitt%C5%AF-bf-109/

Tuto novinku přečetlo 3005 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

  Elbrus 1942 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 28/10/2015, 16:29 od Anonymní
Zprávy
Elbrus 1942

Image

Kaukazský horský val sa tiahne od severozápadu k juhovýchodu v dĺžke 1200 km. Nepretína ho žiadna cesta ani železnica, ale iba dve vojenské cesty. Centrálny Kaukaz je na východe skalnatý a na západe lesnaty, dominuje mu asi 10 štvortisícoviek a štyri päťtisícovky. Najvyššou horou Kaukazu a celého Ruska je dávno vyhlásena 5642 metrov vysoká hora Elbrus. Dominantná a nezameniteľná vďaka profilu tvorenému dvoma vrcholmi pokrytými ľadovcom. Podľa niektorých geografov (kupodivu nie Ruských, ale Amerických), ktorý považujú Kaukaz za hranicu medzi Európou a Áziou hlavne hrebene a preto by mal byť Elbrus i najvyššou horou Európy a pripraviť tak o prvenstvo Mont Blanc.

Výstup na Elbrus nie je technicky náročný. Vyžaduje však vďaka nadmorskej výške a dlhému nástupu dobrú fyzickú kondíciu, podporenou aklimatizáciou. Riskantny vystup z nej môžu urobiť náhle zmeny počasia, spojené s mrazivou víchricou a desiatkami centimetrov čerstvého snehu.
Generál Lanz mal 5. augusta z jeho jednotiek vytvoriť zvláštnu rotu skúsených horolezcov. Asi 100 mužov malo jedinečnú úlohu vystúpiť na Elbrus, dopraviť tam vlajku a vztýčiť ju. V elitnej jednotke dostal každý muž pero z orla.

14. augusta 1942 na druhej strane Elbrusu Grothova jednotka dosiahla ľadovec Asau 3260m a zahájili prieskum Chasan choi - Sjurulgen 3474m a Čiper- Asau 3268m. Z priesmyku Chotju Tau zazreli medzi ľadovcom Asau a Terskol na úzkom skalnatom výbežku položený Elbruský dom v nadmorskej výške 4200m. Hliníkom pokrytú horskú chatu postavenú v roku 1939 turistickou agentúrou Inturist pre západných záujemcov o výstup na Elbrus. Teraz chata slúžila ako kasárne pre Ruskú vysokohorskú jednotku.
Image


Nemci predpokladali že je obsadený Rusmi. Leutnant Schneider, z 54 horského prieskumného oddielu, vyslal k domu mužov na prieskum. Prieskumná jednotka vystúpila ľavou trasou až nad dom a rozmiestnila sa na skale. Ešte predtým Groth sám vyšplhal k domu, kde sa nechal Rusmi zajat. Po uzavretí dohody, že Rusi môžu slobodne odísť ak dajú do rúk Nemcom budovu aj s meteorologickou stanicou a kto bude chcieť môže zostať. Po dohode padol Elbruský dom do Nemeckých rúk bez jediného výstrelu. Elbruský dom ponúkal ubytovanie pre viac ako sto mužov a k tomu veľké zásoby šatstva a proviantu. A 19. augusta podnikli prvý výstup na vrchol Elbrusu, ale kvôli rýchlemu zhoršeniu počasia dopadol výstup neúspechom. Aj keď prvý výstup dopadol neúspechom, boli získané cenné poznatky pre ďalší výstup. Ďalší deň zúrila snehová búrka.

Tak bol výstup preložený na 21. augusta. Ani vtedy síce počasie mužom neprialo, ale odvaha sa im však vyplatila. S vynaloženým maximálneho úsilia zdolala kombinovana skupina osmich mužov z 1. a 4. divízie pod vedením npor. Leupolda víchricou bičovaný západný vrchol a 21. augusta o 11 hodine dopoludnia vztýčili vo výši 5642 metrov Ríšsku ríšsku bojovú vlajku a vlajky oboch divízií.
Hitlera vybuchol zurivostou po prijatí správy o výstupe na Elbrus. Zúril celé hodiny, ako keby táto akcia zruinovala celý plán letného ťaženia. Ešte i v ďalších dňoch vytrvale nadával na tych bláznivých horolezcov, ktorý patria pred Vojnový súd. Rozhorčene tvrdil, že uprostred vojny podľahli svojej idiotskej ctižiadosti a vyliezli na ten idiotský vrchol, aj ked predsa rozkázal, že sa všetko musí sústrediť k postupu na Suchumi. Tu je však jasne vidieť, ako sú jeho rozkazy plnené.

Odlišný názor na vec mal generál Hubert Lanz, veliteľ 1. horské divízie. Podľa veliteľstva 1. horskej divízie šlo pri vyvesení vlajky na najvyššej hory Kaukazu samozrejme o uspokojenie ctižiadosti Nemeckých horských vojsk, čo ostatne uskutočnila iba jedna malá jednotka. Značný taktický význam malo obsadenie Elbruského domu vo výške 4200 metrov, slúžiaceho ako vojenský oporný bod s asi 80 člennou Ruskou posádkou, z neho bolo možno ovládať prístupy od Elbruského ľadovca cez priesmyky Dongus - Orun, Assau a Nachar na juh a juhozápad do údolia Klič a tým i vyústenie hor smerom k Suchumi. Hitler nebol úplne opäť v obraze.
Zatiaľ čo na Elbruse viala v snehovej víchrici Ríšska vojnová vlajka a Hitler v kruhu svojich dôverníkov, tisíce kilometrov od Kavkazu, nadával na nezmyslné zdolanie hory, postupovali horský strelci údolím k priesmyku s cieľom prekročiť mohutný val skál a ľadu a v súlade s rozkazom dobyť časť Ázie.

O dobytí Elbrusu vznikli na Ruskej strane aj povesti. Mimo iné aj o úspešnom bombardovaní Elbruskej chaty. V skutočnosti bol zasiahnutý iba sklad paliva nisie pod chatou. 27. septembra 1942 došlo k neúspešnému pokusu Ruských vysokohorských jednotiek dobyť Elbruskú chatu. Ta zostala v Nemeckých rukách až do začiatku januára 1943. Kvôli špatnému počasiu sa Rusom podarilo strhnúť Nemeckú vlajku z vrcholu Elbrusu až vo februáry.

Image


Tuto novinku přečetlo 2802 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

  Peklo jménem Durmitor Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 28/10/2015, 13:08 od jarl
Zprávy
Peklo jménem Durmitor

Parník PLUTARCH postavila v r. 1913 loděnice Russel & Co v Glasgow pro rejdařství Lamport & Holt. Jednalo se o nákladní loď určenou k přepravě tovaru mezi Velkou Británii a Brazílií. Její délka činila 129 m, šířka 17 m a hrubá prostornost dosahovala 5613 BRT. První světovou válku PLUTARCH přečkal jako zásobovací jednotka pro britské ponorky, ale v r. 1931 o něj projevilo zájem rejdařství Dubrovačka parobrodarska plovidba (DPP). Tato akciová společnost vznikla v r. 1909 (1) se základním kapitálem 1 200 000 rakousko-uherských korun a ze skromných počátků se vypracovala na druhé největší jugoslávské rejdařství. V lednu 1930 však DPP utrpěla velkou ztrátu, když se v Biskajském zálivu potopil parník DAKSA (4364 BRT) a stáhl s sebou pod hladinu 38 námořníků. Za vyinkasovanou pojistku zakoupili PLUTARCH, který přejmenovali na DURMITOR a s úspěchem provozovali ke komerční nákladní přepravě.

Image
Parník Plutarch

V r. 1939 společnost vlastnila 24 lodí o souhrnné tonáži 52 171 BRT, jejichž hodnota se odhadovala na 200 miliónů dinárů, ale v září vypukla druhá světová válka, což pro majitele znamenalo jak možnost tučných zisků, tak ztráty pravidel. Jugoslávie sice vyhlásila neutralitu, ale zkušenosti z Velké války napovídaly, že samotná červenomodrobílá vlajka nebude představovat dostatečnou ochranu, a každý z přibližně 3000 mužů sloužících u jugoslávské obchodní flotily, musel počítat s rizikem, že se stane obětí válečného běsnění.

Majitelé DPP využili nečekané konjunktury a na nevytíženost svých lodi si stěžovat nemohli. O tom, že se vždy nemusí jednat o dobrý obchod, se na jaře 1940 přesvědčila i posádka DURMITORU. Na parník v červnu naložili poblíž Cardiffu tamější vyhlášené uhlí, které měli přepravit do alžírského Oranu. Jenomže mezitím Francie kapitulovala a její kolonie zůstaly většinou pod kontrolou vlády ve Vichy, stejně jako válečné loďstvo. To vedlo 3. července k útoku britského Královského námořnictva na základnu Mers el Kebír poblíž Oranu, k němuž došlo pouhý den poté, co DURMITOR vyložil náklad a přístav opustil. Pro tentokrát vyvázli bez úhony, aniž by tušili, že tato plavba pro ně bude později mít neblahé následky.

Image
Část posádky Durmitoru. Španělsko 1940.

Parník zamířil do španělského přístavu Torrevieja, kde podle kontraktu uzavřeného se společností Bussan převzali 8200 tun soli určené pro odběratele v Hirošimě na japonském ostrově Honšú. Kapitán I. Bego s lodí zamířil k Gibraltaru, kde učinili krátké mezipřistání, a brzy již brázdili hladinu Atlantického oceánu. DURMITOR byl přetížen, tudíž nákladová značka zmizela pod hladinou, což však jeho veliteli dělalo menší starosti, než německé ponorky číhající na spojenecké i neutrální obchodní lodě. Naštěstí nebezpečnou oblast nechali brzy za sebou a po obeplutí mysu Dobré naděje zakotvili v přístavu Lourenco Marques v Portugalské východní Africe, odkud pokračovali do Batávie, kde měli obdržet další instrukce.

Bohužel špatná údržba a pobyt v teplých vodách si vybraly daň v podobě obrostlého trupu, netěsnících kotlů a opotřebených strojů, takže když portugalskou kolonii opouštěli, nedokázal starý a přetížený „parobrod“ vyvinout víc než ubohých sedm uzlů. Ani začouzené nástavby a rezavé boky nebyly pro posádku dobrou vizitkou. Kromě kapitána Bega jí tvořilo 36 důstojníků a lodníků, mezi nimž dominovali Chorvati, ale nechyběli ani příslušníci dalších národností tvořících tehdejší Jugoslávii, ba našel se i Španěl J. Torregrossa. Ať už pocházeli odkudkoliv, jedno měli společné. Víru, že nejhorší část plavby mají za sebou a v Indickém oceánu nebezpečí nehrozí. Ano, i v těchto končinách příležitostně lovili němečtí korzáři, ale tentokrát žádný kontraband nevezli a cílové Japonsko vyhlásilo neutralitu.

Bego udržoval kurs k Sundskému průlivu, a když je od Batávie dělilo necelých 200 námořních mil, spatřili 22. října 1940 neznámou loď plující pod norskou vlajkou. „Nor“ se rychle přibližoval a ve chvíli, kdy lodě od sebe dělilo toliko 3000 m, vystoupala na stožár zástava Kriegsmarine, a o chvíli později už šokovaní Jugoslávci hleděli do ústí děl a torpédometů. Bogami! Isukristu! Německý korzár!

Image
Parník Durmitor

Pomocný křižník ATLANTIS opustil pod velením fregatního kapitána Berharda Roggeho 11. března 1940 Kiel a po průlomu na Atlantik úspěšně narušoval spojeneckou námořní přepravu, za což velitelství posádce udělilo desítky Železných křížů. Jako první 3. května potopili britský parník SCIENTIST a do 20. září se zmocnili dalších 8 lodí, takže jejich skóre narostlo na úctyhodných 65 598 BRT. Byla mezi nimi i norská loď TIRANNA, kterou Rogge osadil kořistní posádkou pod velením poručíka Waldmanna a poslal s poštou a zajatci do Francie. Bohužel těsně před cílem se parník 22. září dostal před ústí torpédometů britské ponorky TUNA a po třech zásazích se během necelých dvou minut potopil. Neštěstí si vyžádalo 87 životů (2), mezi nimiž nechyběl ani člen kořistní posádky Karl Sieger. Když se tuto tragickou zvěst dozvěděli 27. září na ATLANTISU, zavládla na pomocném křižníku ponurá nálada a kapitán se rozhodl dopřát posádce odpočinek.

Až do 1. října se držel mimo hlavní plavební trasy, ale pak zvítězil smysl pro povinnost a ATLANTIS se vydal k Sundskému průlivu, aby obnovil korzárské akce. Třebaže se v této oblasti protíná několik jindy rušných námořních komunikací, zůstával obzor čistý a jediné rozptýlení pro jeho muže představoval lov žraloků. Na pomocném křižníku se už opět tísnily stovky zajatců a Rogge musel omezit příděly pitné vody na přibližně litr denně, načež unavená posádka začala reptat. Množily se i stížnosti zajatců a hrozilo nebezpečí, že se dosud příkladná disciplína uvolní a kapitán bude čelit vzpouře. Rogge nepovolil, ale rozhodl se potíže odstranit tím, že se reptajících „pasažérů“ při nejbližší příležitosti zbaví, čímž by vyřešil i problém s nedostatkem vody a potravin.

Image
Odmaskovaná děla na Atlantisu

Vysvobození přišlo 22. října, když pozornost hlídek upoutala lodní silueta vystupující z ranního oparu. Bojový poplach! ATLANTIS - zakamuflovaný jako norský parník TARIFA - zahájil pronásledování, a protože moře bylo klidné, rychle se k neznámé lodi, kterou Rogge zpočátku kvůli bílým nástavbám považoval za nizozemský parník, přibližoval. Brzy už kapitán dalekohledem rozeznal jugoslávskou vlajku vyvedenou na boku plavidla. K čertu, neutrál! Stíhání ale nezastavil, neboť doufal, že „jugoslávec“ převáží kontraband a bude jej možné zabavit a použít k odvozu zajatců. ATLANTIS odsignalizoval příkaz zastavit stroje a nepoužívat radiostanici, načež DURMITOR v poloze 8 stupňů 40 minut severní šířky a 102 stupňů 30 minut východní délky opravdu stanul, ale současně začal vysílat, takže Rogge nařídil odmaskovat zbraně, načež se radiostanice odmlčela.

Němci spustili motorové čluny, do nichž nastoupilo přepadové komando vedené poručíkem Ulrichem Mohrem, ale ještě než odrazili od boku korzára, znovu ožila radiostanice na DURMITORU (3) a zmlkla teprve poté, co ATLANTIS znovu vydal signálním reflektorem příkaz nevysílat. Mohrova skupina parník bez odporu obsadila (4), nechala si předložit lodní doklady a zkontrolovala náklad. Žádný kontraband sice neobjevili, ale Rogge si nemohl dovolit DURMITOR propustit, takže si pomohl citacemi několika článků (5) z Kořistních pravidel a parník zabavil s odůvodněním, že Jugoslávci při předchozí plavbě přepravovali náklad přes nepřátelský přístav (Cardiff) a nedodrželi příkaz nepoužívat radiostanici.

Image
Fregatní kapitán Bernhard Rogge

Záminka to byla věru ubohá, neboť mezinárodní právo nezakazovalo lodím neutrálních států navštěvovat přístavy válčící země a DURMITOR nevysílal proto, aby prozradil polohu korzára. V této souvislosti je vhodné připomenout, že paragrafy šermující Rogge naopak zamlčel, že nasazení maskovaných přepadových lodí odporuje ustanovením VII. haagské konvence z r. 1907, ale za války platí právo silnějšího, tudíž Begovy protesty přehlušilo cvaknutí závěru samopalu.

DURMITOR měl 15 tun pitné vody, 20 tun vody užitkové určené k mytí a potraviny pro původní posádku na 80 dní. Uvést do chodu letitý parní stroj dalo Němcům zabrat, ale s pomoci jugoslávských strojníků si nakonec poradili. Množství paliva v uhelných bunkrech odhadli na 450 až 500 tun, což mělo i při jeho nízké kvalitě stačit na několik týdnů, načež se na parník přesunula 14člená kořistní posádka, které velel poručík Emil Dehnel. Podle rozkazu měl DURMITOR 200 mil na jih od Vánočního ostrova do neděle 26. října čekat na setkání s ATLANTISEM, neboť Rogge doufal, že se mu mezitím podaří získat potraviny pro zajatce, které chtěl odeslat do Mogadiša v Italské východní Africe.

Image
Odznak posádek německých pomocných křižníků

Bohužel žádnou další kořist neobjevili a morálka upadla natolik, že kapitán 25. října nechal mužstvo nastoupit na palubu a prohlásil, že jejich nespokojenost chápe, jenomže je válka a každé porušení disciplíny tvrdě potrestá. Zároveň jim v duchu taktiky „cukru a biče“ slíbil pravidelné volno a zvýšení přídělů vody a jídla, jakmile zajatci přestoupí na DURMITOR, a námořníky potěšil i vidinou Vánočních svátků strávených na souši (6). Jakmile obnovil kázeň, vydal se ATLANTIS k Vánočnímu ostrovu, kde již čekal DURMITOR.

Rogge si byl vědom toho, že se starý parník k přepravě 260 zajatců nehodí, což poctivě přiznal i jejich kapitánům a důstojníkům, kteří přesto s přesunem souhlasili, jelikož usoudili, že několikatýdenní nepohodlí bude lepší, než další měsíce strávené na přeplněném pomocném křižníku, na který mohly kdykoliv zaútočit spojenecké válečné lodě nebo letouny. Rogge jim pohrozil, že Dehnel může k vynucení disciplíny sáhnout i k drakonickým opatřením a vyžádal si závazek, že nebudou své podřízené podněcovat ke vzpouře, což všichni rukoudáním slíbili. Bohužel na pomocném křižníku zbývala už jenom třetina původního množství potravin a vody, takže mohli posádce a „cestujícím“ DURMITORU poskytnout pouze nejnutnější zásoby.

Rogge byl obdivovatelem fregatního kapitána Karla von Müllera, jenž se v r. 1914 proslavil jako velitel lehkého křižníku EMDEN. Ten byl znám ohleduplným přístupen k vedení korzárské války a mohl se pyšnit tím, že při nich nepřišel o život nikdo z posádek dohodových obchodních lodí. Velitel ATLANTISU se jej pokoušel napodobit, jenomže brzy zjistil, že způsoby námořního válčení se kvůli moderním komunikačním prostředkům změnily, a při jeho akcích nejednou zaburácela děla a paluby napadených parníků zkrápěla krev. Přílišné ohledy je navíc mohly přijít draho, a proto i nyní slevil ze svých zásad, neboť potraviny a vybavení poskytnuté zajatcům na DURMITORU, mohly později chybět jeho mužům.

Image
Poručík Ulrich Mohr

Přesun tolika osob trval až do večera 26. října, kdy se obě lodě v poloze 12 stupňů 75 minut jižní šířky a 102 stupňů východní délky od sebe oddělily; pekárna na ATLANTISU pracovala v uplynulých dnech naplno, aby kořistní posádka a zajatci dostali chléb alespoň na 2 týdny, třebaže neočekávali, že by do Mogadiša dorazili dříve než za 19 dní! Také množství vody vypočtené na osobu a den (1 kvart tj. 1,14 litru) bylo nedostatečné, ale vzhledem k tomu, že se měli plavit v tropických vodách, předpokládali, že si nachytají dešťovou vodu.

Pro zajatce vyčlenili „lágr“ v předolodí, oddělený od zbytku parníku ostnatým drátem, a měli volný přístup do skladišť č. 1 a 2, z nichž Němci v uplynulých dnech vyházeli do moře část nákladu. Nedostali žádné spací hamaky ani přikrývky, a matrace měli toliko muži starší 50 let, kdežto ostatní se museli spokojit s kusem plachty rozložené na hromadách nezpracované soli. „Spánek na takovém „loži“ nepřinášel odpočinek, ale bolesti po celém těle, jenomže s tím se nedalo nic dělat,“ napsal po letech Mohr, z čehož je zřejmé, že životní podmínky pro těchto zhruba 300 osob byly drsné, ale Němci na tom nebyli o mnoho lépe a dostávali stejné příděly jídla a vody jako zajatci.

Image
Durmitor

Že za této situace dojde ke konfliktům bylo nabíledni, a proto v podpalubí rozmístili výbušniny a Dehnel namontoval na velitelský můstek kulomet a nechal do moře vypálit dlouhou dávku, aby všem potenciálním nespokojencům demonstroval, že odpor nestrpí. Brzy se ukázalo, že nejsou na lodi sami, neboť z nejrůznějších děr v podpalubí vylézaly krysy, šváby a štěnice, a přiváděly osazenstvo parníku k zoufalství, ale největší problém představovala převážená sůl lepící se na zpocená těla a vyvolávající nesnesitelné svědění a ekzémy. A mělo být hůř!

Ledva si posádka a zajatci na „pekelnou loď“ jakž takž zvykli, přiběhl k veliteli vystrašený námořník a oznámil mu, že v uskladněném uhlí našli obrovskou vzduchovou kapsu, načež jim bleskový přepočet prozradil, že nemají dost paliva, aby překonali Indický oceán maximální 7uzlovou rychlostí. Řešením by bylo snížení rychlosti, jenomže v tom případě by zase došly zásoby ještě před dosažením Mogadiša. Uniknout ze začarovaného kruhu mohli jedině snížením rychlosti a drastickým zmenšením přídělů. V praxi to znamenalo, že každá osoba dostávala pouze jeden šálek vody denně, takže brzy všichni trpěli žízní, neboť obloha zůstávala prvních sedm dní plavby jako vymetená a toužebně očekávaný déšť vyhlíželi marně. Zoufalí zajatci otevírali kohouty u parovodu a chlemtali rezavou vodu, aniž by jim v tom Němci mohli zabránit.

Image
Mapa dnešního Somálska-cíle plavby Durmitoru

Konečně osmého dne začalo pršet; všichni radostně vyběhli na palubu, smyli ze sebe vrstvu soli, svlažili vyprahlá hrdla a naplnili nádoby dešťovou vodou. Bohužel jakmile se vyčasilo a muži se vrátili do podpalubí, zjistili, že voda pronikající do skladišť otevřenými jícny vytvořila v horní vrstvě nákladu slaná jezírka, čímž se jejich trápení ještě zvětšilo. Agresivní roztok nejenže vysušoval oči a dráždil nosní sliznici, ale i leptal kůži natolik, že způsoboval otevřené rány, eventuálně hnisající boláky, takže se zajatci začali bouřit.

Rozšířila se fáma, že zatímco oni hladoví, Němci debužírují slaninu, čerstvé ovoce a kávu, ale Dehnel byl dobrým žákem kapitána Roggeho. Aby předešel hrozícímu masakru, využil skutečnosti, že se na obzoru jako na zavolanou ukázal sloupec kouře, a s bohorovnou suverenitou oznámil, že je to ATLANTIS, který povolal proto, aby vzpouru potlačil už v zárodku. Zabralo to, a jakmile se zajatci s přispěním vlastních důstojníků uklidnili, umožnil jejich zástupcům zkontrolovat spižírnu a přesvědčit se, že Němci dostávají stejně hubené příděly.

Na 11. listopad připadlo 22. výročí uzavření příměří mezi Dohodou a Německem, čehož velitel DURMITORU využil a svolal na palubu posádku i zajatce. Po dvouminutovém tichu k uctění památky obětí Velké války, vypálil oddíl námořníků čestnou salvu, což naštěstí byly jediné výstřely které během této anabáze zazněly. Utrpení pokračovalo, ale kupodivu nikdo vážněji neonemocněl (7) a Dehnel chtěl zajatce povzbudit tvrzením, že plují na Madagaskar ovládaný Vichystickou Francií, kde budou propuštění. Jenomže námořníky není snadné obelhat ohledně kursu; druhý důstojník z parníku KEMMENDINE si zhotovil primitivní sextant a poručík musel s pravdou ven.

Image
Kapitán Bego (vlevo) a dva členové jeho posádky po propuštění ze zajetí

DURMITOR se nyní ploužil na západ rychlostí nanejvýš 5,5 uzlů. Proto posádka v noci mezi komínem a hlavním stožárem napínala improvizovanou plachtu, aby využili monzumový vítr, ale jakmile vyšlo slunce, museli plachtu sundat, jelikož tato „ozdoba“ mohla přilákat nežádoucí pozornost nepřátelských válečných lodí. Dny plynuly jeden za druhým a uhlí v podpalubí pomalu docházelo. Proto se Němci rozhodli prohnat kotly veškeré dřevěné vybavení parníku. Nejprve spálili všechny bečky, poklopy, dveře, ostění a nábytek, ale později došlo i na obložení paluby a takeláž. Bohužel na DURMITORU byla pouze jedna ruční pila, ale Němci se do práce pustili s elánem, jako by se „pekelné lodi“ chtěli pomstít za utrpení, které jim způsobila.

Bohužel, ze zachycených zpráv vyplynulo, že Mogadišo nedávno ostřelovaly britské křižníky, takže velitel nařídil změnit kurs na Warsheik. Tlak v kotlích však neustále klesal a DURMITOR se vlekl rychlostí pouhých 2-3 uzlů. Když došlo dřevo, pustili se do výroby „briket“ ze směsi uhelného mouru, oškrábané barvy, pilin, vazelíny a bůhví jakých dalších přísad, jenom aby nezůstali trčet uprostřed oceánu. Komíny - jakoby na znamení protestu nad těmito metodami - vydávaly hustý ohavně páchnoucí dým vyvolávající nevolnost, což způsobilo mezi zajatci paniku (8 ), ale vzdálenost k cíli se přece jenom zkracovala a v noci z 22. na 23. listopadu zazněl toužebně očekávaný výkřik: „Země na obzoru“! Třikrát hurá!

Warsheik byl malý rybářský přístav ležící několik desítek mil severně od Mogadiša, a protože neměli žádné mapy zdejší oblasti, pokoušel se Dehnel kontaktovat velitelství přístavu, aby jim poslalo lodivoda. Marně. Jakmile se rozednilo ztratil poručík trpělivost a rozhodl se vplout do přístavu na vlastní odpovědnost, neboť na moři strávili 29 dní a nehodlal prodlužovat jejich utrpení kvůli liknavosti zdejších úředníků. Na parníku už totiž nebyla žádná voda, v proviantním skladu zůstalo toliko 300 kg fazolí a v bunkrech posledních 180 kg uhlí. Mocně dýmající DURMITOR zamířil na přístavní rejdu, jenomže brzy uvízl na korálovém útesu.

Image
Mogadišo ve třicátých letech 20. století

Teprve nyní Italové zareagovali a z přístavu vyplul motorový člun plný ozbrojenců, kteří „nepřátelskou“ loď obsadili a zajali všechny osoby na její palubě. Bohužel zafungovala jazyková bariéra, takže všech zhruba 300 unavených a na nejvyšší míru rozkacených mužů nahnali na korby 8 nákladních automobilů a odvezli do Mogadiša, kde je nechali pochodovat ulicemi pod pražícím sluncem, aby místním předvedli „vítězství“ Mussoliniho zbraní. Konečně se trapné nedorozumění vysvětlilo a všichni se vrátili do Warsheiku. Kromě omluvy Italové poskytli svým spojencům lodivoda, živobytí a trochu uhlí, a když se DURMITOR podařilo uvolnit, Němci s úlevou nechali nepřívětivé městečko za sebou a vydali se na jih (9).

Bohužel velitelství Mogadiša jim nedovolilo zakotvit v přístavu z obavy, že připlutí neznámé lodě bude pro Spojence důvodem k dalšímu ostřelování města, takže útočiště našli až v odlehlém Kismayu ležícím 246 mil od hranic s britskou kolonií Keňa, kterou tehdy částečně okupovali Italové. Teprve tady se zakončila jejich strastiplná odysea; zajatce převezli do italského zajateckého tábora, zatímco o Dehnela a jeho muže se postaral německý styčný důstojník, jemuž předali úřední poštu z ATLANTISU a vyprávěli svůj podivuhodný příběh.

Image
Tři námořníci z Durmitoru po osvobození zajateckého tábora

Poručík Dehnel si za své počínání zaslouží uznání. Pravda, mezi zajatci si nekompromisní důstojník přátele nezískal, ale náročný úkol, navzdory všem protivenstvím, splnil a dovedl svěřenou loď do cíle bez ztráty jediného muže. Všech 14 německých námořníků se později nalodilo na zásobovací loď TANNENBERG a v únoru 1941 vrátilo na ATLANTIS, s nimž prožili další dobrodružství včetně potopení a slavného návratu do vlasti v ponorkách, ale ani tato anabáze nemohla z jejich paměti vytěsnit vzpomínky na „pekelnou loď“ DURMITOR. Hůře se vedlo zajatcům. Podmínky v táboře byly tvrdé, takže kvůli nedostatečné zdravotní péči čtyři zemřeli a desítky dalších vážně onemocněly. Po dobytí Italské východní Afriky Spojenci, byli propuštěni a odvezeni do Keni.

A jaké byly další osudy DURMITORU? Italové jej přesunuli do Mogadiša, kde kotvil do února následujícího roku, kdy se jej zmocnila posádka britského těžkého křižníku SHROPSHIRE. Angličané ukořistěnou loď přejmenovali na RADWINTER a využívali jako transportní plavidlo. Po válce jej vrátili Jugoslávii, kde starý parník provozovala společnost Jugoslavska Oceanska Plovidba, takže Mohr mohl ve svých pamětech s údivem napsat, že jej poručík Fehler „nedávno viděl na klidných, modrých vodách Středozemního moře.“ Ano, starý DURMITOR se po mořích a oceánech plavil ještě mnoho let a do šrotu putoval teprve v r. 1963.

Poznámky:
(1) Její předchůdce se námořní přepravě věnoval už od r. 1880 a nástupce v této činnosti pokračuje dodnes.
(2) Tyto počty uvádí J. Slavick; další autoři udávají odlišná čísla.
(3) DURMITOR sdělil svoji totožnost a cílový přístav, načež chtěl vědět, jaká loď jej zastavila a údajně odvysílal i signál SOS, ale bez udání polohy, takže Němci nezahájili palbu.
(4) Přepadová komanda bývala ozbrojena samopaly, pistolemi a granáty, takže klást odpor nemělo smysl.
(5) Jednalo se např. o článek 39, odstavec 3 a článek 40, odstavec 1.
(6) K tomuto účelu vybral odlehlý ostrov Kerguelen, ale ATLANTIS narazil na útes a opravit se jej podařilo jenom s velkými obtížemi.
(7) Během plavby se však nakazili úplavicí, která naplno propukla až v italském zajateckém táboře.
(8 ) Vyděšení muži se obávali, že došlo k požáru.
(9) Ještě předtím znovu uvízli na mělčině, ale tentokrát uvolnili loď vlastními silami.

Použité zdroje:
Слэйвик Дж.: Одиссея рейдера Атлантис. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Мор У., Селлвуд А.: Летучий голландец Третьего рейха. История рейдера
Атлантис. 1940–1941. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Рогге Б.: Рейдер Атлантис. Самый результативный корабль германского ВМФ. 1939-1941 гг. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2006.
Hoyt E.: Přepadová loď 16. Vydala nakladatelství Beta - Dobrovský a Ševčík 1999.
Pejčoch I.: Němečtí korzáři. Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Okrety Wojenne 93/1.
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/atlantis.html
http://www.e-reading.club/book.php?book=1004824
http://www.e-reading.club/book.php?book=103296
http://www.v2.hrvatski-vojnik.hr/hrvatski-vojnik/1072004/durmitor.asp
http://www.clydesite.co.uk/clydebuilt/viewship.asp?id=17975
http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&ved=0CCQQFjAAahUKEwid0rCz2N3IAhWma3IKHZr7B8E&url=http%3A%2F%2Fhrcak.srce.hr%2Ffile%2F12540&usg=AFQjCNEeyVDZXxhXk1X9LSt8xVwNiflq8g
http://www.paluba.info/smf/index.php/topic,7964.15.html
http://www.wikipedia.org/

Tuto novinku přečetlo 1668 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: aqutyhyw
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 30

 Online nyní:
 Hostů: 3
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 120
Příspěvků: 19680
Google návštěvníků: 5850587
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 3 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 3 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 120 uživatelů dne 13/5/2019, 14:02


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Říjen 2019>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
Uživatelé, kteří mají dneska narozeniny: Kimi (56)
Žádný uživatel nebude mít narozeniny nasledujících 7 dní
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 158 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 0 registrovaných, 0 skrytých a 158 Anonymních , 10 Z toho za poslední hodinu.
Martas2411 v 15/10/2019, 18:52
Střelec v 14/10/2019, 17:31
sigi v 19/9/2019, 15:58
Kimi v 21/7/2019, 22:27
ayaaanvikram v 21/7/2019, 20:26





Board Security

58214 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 1.0380s ][ Queries: 48 (0.3234s) ][ Debug on ]