Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 jarl   1005
 sigi   978
 Stuka   791
 Střelec   41

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Novinky na trhu
od Střelec v 29/3/2020, 19:01

 Vánoce 2019
od sigi v 24/12/2019, 22:28

 major v.v. Václav Kuttan - Wapusk
od Martas2411 v 14/10/2019, 18:15

 Ludmila Michajlovna Pavličenková
od Kovtun v 26/12/2018, 09:51

 Bitva o Sevastopol/Nezlomná
od Kovtun v 25/12/2018, 19:27


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
37
acalaho

19682

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 11:17
Zobrazeno: 429
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Vlci ve smečce Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 4/12/2007, 20:35 od Anonymní
Zprávy Vlci ve smečce
******************


Začátkem září 1940, po 12 měsících války odolávala Británie sama.Francie padla,Norsko bylo ztraceno a válka o nadvládu ve vzduchu vrcholila.Na moři,v hloubi Atlantiku, boj pokračoval a narůstal na zuřivosti jako blížící se zimní bouře.S pádem Francie získali německé ponorky důležité základny Brest, Lorient, La pallice, St. Nazarie a Bordeaux v Biskajském zálivu.Tím uzavřeli okruh tisíce mil pro svůj lov.Ztráty mezi obchodními loděmi, zásobujícími Británii, vzrostli na více než čtvrt milionu tun za měsíc, což bylo téměř třikrát vic, než co byly schopny nahradit tvrdě soužené Anglické loděnice.
Hrozba invaze do Británie byla momentálně mimo hru, záleželo na moři, zda bude válka vyhrána či ztracena.Získání Francouzských přístavů a důsledné omezení času potřebného k jejich hlídkování efektivně zdvojnásobila počet disponibilních ponorek.Dönitz nyní usoudil, že dozrál čas, aby zavedl svou RUDELTAKTIK.
Rudeltaktik či ,,taktiku smeček" jako první navrhl komodor Hermann Bauer a neúspěšně se ji pokusil uplatnit v závěrečných dne první světové války.V roce 1935 ji Dönitz vzkřísil a intenzivně procvičoval na manévrech, avšak ještě ji opravdu vážně nevyzkoušel ve válečných podmínkách.Metoda zdokonalená Dönitzem byla pro smečku od šesti do deseti ponorek , zformovaných do hlídkové linie napříč očekávanou trasou konvoje.Na té to linii měly ponorky čekat na nepřítele ,až vpluje do jejich sítě.
První ponorka prováděla vizuální průzkum a sama neútočila,nýbrž sledovala podrobnosti a předávala je do štábu.Pak jako stín provázela konvoj,
každou hodinu podávala radiem zprávy o jeho kurzu a rychlosti.Když byli všichni,, vlci v kontaktu,čekali na tmu před společným hladinovým útokem
, přičemž využívali dvojí výhody nízké siluety a vysoké rychlosti ke vnášení zkázy mezi pomalu plující řady obchodních lodí...Taková byla teorie.

TEĎ UVEDU JEDEN Z PRVNÍCH ÚTOKŮ DONITZOVÝCH VLČÍCH SMEČEK

7.září 1940,když padaly bomby na londýnské doky a celá Británie se hrozila invaze,která nikdy nepřišla,se 325 mil západně od Hebrid nacházel konvoj SC2,směřující do průlivu North CHannell.Konvoj tvořilo 53 těžce naložených trampových lodí,z nichž většina zažila lepší časy.SC2 vyplul ze Sydney v Novém Skotsku 25.srpna.Eskorta se mu opozdila a konvoj,jako zázrakem nepoškozen proplul velkou částí Atlantiku poklidnou rychlostí šesti uzlů.Teprve před pár hodinami,večer 6.září se k němu připojila jeho eskorta,doprovázející k západním přístavům Velké Británie.Tvořily jí torpédoborce Scimitar a Skeena,strážný šalupy Lowestot a Scarborough,korveta Perywinkle a ozbrojené traulery Apollo,Westscott a Berkshire.Pro velitele konvoje,rearadmirál E.Boddama-Whethama,plujícího na parníku Harpoon pohled na tyto štíhlé,rychlé válečné lodě vedené Lowestoftem,signalizoval převzetí břímě odpovědnosti z jeho ramen.Bezpečí North CHannell bylo vzdáleno jen dva dny a Boddam-Whethamovi se jistě zdálo,že dopluje do britských vod s nedotčeným stádem,což by v těch dnech plných násilí nebyl čin nijak průměrný.Rearadmirál však nevěděl,že konvoj je sledován.
Ponorka U 65 s kapitánem Stockhausenem byla za horizontem,ale od rozbřesku snadno sledovala pohyb SC2 díky vysokým chocholům černého kouře,jež se zvedaly k nebi z mnoha komínů.Stockhausen už kontaktoval ponorkové velitelství v Lorientu a jeho signály naváděly tři další ponorky U-99( kp.Otto Kretschmer) a ponorka U-28 (kp.Günter Kuhnke) a ponorka U-47 (kp.Gunther Prien jeden z nejznámějších německých kapitánů WW II).
Když byl konvoj 100 mil severozápadně od Malin Head,zasáhl Atlantik bičovaný zuřivou podzimní vichřicí.Pro těžce naložené lodě v konvoji to bylo nemilé přivítání domovských vod.Nepříjemně se rozhoupali a rozptýlily na rozbouřeném moři.Na rozbouřeném moři byly štíhlé profily ponorek téměř neviditelné,takže mohly neviděny vyplout na hladinu.Brzy ráno 7.září se ke Stockhausenovi připojil Prien v U-47.Počasí bylo pro noční útok dokonalé:temná zatažená bezměsíčná obloha a viditelnost kolem tří mil.Prien zaútočil ihned,torpédoval Neptuian o výtlaku 5155 tun naloženým cukrem ze Západní Indie.Loď se překlopila na záď a v týž okamžik,aniž by ji někdo spatřil zmizela pod hladinou.Vzala s sebou 36ti členou posádku.Ve snaze setřást útočníky se konvoj přes řadu rizik odchýlil z původního kurzu,ale bez úspěchu.Za hodinu Prien získal kontakt a vklouzl podél sítě torpédoborců do centra konvoje.
Další úder.Liverpoolský parník Jose-de-larrinaga o výtlaku 5303 tun,vezoucí ocel a lněný olej do Bristolu,se potopil v pěti minutách.Ze 40 mužů posádky nikdo nepřežil.V řadách obchodních lodí zavládl zmatek.Eskorta honila stíny,zatím co Prien zůstal na hladině uprostřed konvoje,skrytý tmou a rozbouřenými vlnami.Brzy měl ve svém zaměřovači norský parník Gro o výtlaku 4211 tun.Ten se potopil poté ,co mu dno roztrhl výbuch torpéda.Naštěstí pro SC2 v těchto zeměpisných šířkách začíná svítat časně a s rozbřeskem se dostavil hukot motoru Bristol,když nízko nad konvojem přeletěl hydroplán Velitelství pobřežního letectva RAF Short Sunderland.Ponorky byly nuceny se stáhnout a na zbytek dne se ponořily.
Byl to Günter Kuhnke v U-28, kdo obnovil kontakt s SC2 po setmění 8.září.Sdělil to ostatním a ve 21. 00 se troufalý Prien opět vplížil do srdce konvoje.
Ve 21.24 potopil řeckou loď o výtlaku 3840 tun Possidon.Pak Kuhnkeho řádění přerušila eskorta,ale v 1.47 9.září SC2 ztratil další loď.Byl to malý britský parník Mardinian,který se blížil ke konci své dlouhé pouti z Trinidadu.Kuhnkeho torpédo prorazilo do jeho strojovny,zabilo šest mužů a poslalo loď ke dnu.Seběhlo se to tak rychle,že její ztráta nebyla ani zaznamenána.
A jen díky náhodě vytáhl později na palubu trauler Apollo 31 trosečníků.Jestliže SC2 ztratili jen pět lodí z celkového počtu 53,nelze říci,že útok byl velkým triumfem.Ale byla to první účinná akce sladěné smečky ponorek.Dokonce i když čtyři z pěti lodí potopil Prien v U-47,byli s ním i další,kteří se dali úspěšně dohromady prostřednictvím radiového spojení z Lorientem.Nad to rearadmirál Boddan-Whetham i Cdr.Knapp byli úplně zmateni počtem ponorek a ještě více novou taktikou útoků na hladině,v řadách konvoje.Kdyby konvoji nepomohla vzdušná ochrana,mohl být výsledek odlišný.
Každopádně začátkem války ukázali vlčí smečky,že jsou obrovskou hrozbou pro britské ostrovy,které zůstali sami v Evropě proti nacistickému Německu!!!!!!!!!!!


GÜNTER KUHNKE
Image


GÜNTHER PRIEN
Image


HANS GERRIT VON STOCKHAUSEN
Image


OTTO KRETSCHMER
Image

Tuto novinku přečetlo 6421 lidí a poslali 14 komentářů. Poslat komentář

  Guadalcanal 3 - Bitva u ostrova Savo Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 3/12/2007, 13:56 od Anonymní
Zprávy
Guadalcanal 3 - Bitva u ostrova Savo


Jak už jsem psal v druhém dílu, na guadalcanalskou invazi překvapivě rychle - prakticky okamžitě - zareagovalo japonské námořnictvo. Mužem, na jehož bedrech leželo velení konkrétních operací, se stal viceadmirál Guniči Mikawa, velitel 8. loďstva.
Mikawa již dopoledne 7. srpna - tedy jen několik hodin poté, co invaze začala - zorganizoval v souladu s Jamamotovým rozkazem jednotku několika set vojáků, naložil je v Rabaulu na šest dopravních lodí a poslal je na pomoc tehdy ještě bojující guadalcanalské posádce. Doprovod tvořil pouhý jeden torpédoborec, víc toho Mikawa pohromadě prostě momentálně neměl. V noci na 8. srpna konvoj spatřila ponorka S-38 (kapitán H.G. Munson) a torpédovala největší z lodí - Meidžo Maru. Ponorkový útok přiměl Mikawu, aby zbytek nedostatečně chráněného konvoje stáhl zpátky.
Současně Mikawa doslova vydupal ze země flotilu pěti těžkých křižníků, dvou lehkých a jednoho torpédoborce a vyplul směrem ke Guadalcanalu. Přestože mu Jamamoto doporučil, aby operaci řídil z Rabaulu, Mikawa se zachoval jako pravý samuraj a vztyčil svou vlajku na křižníku Čókai. Jeho úmyslem bylo zlikvidovat nebo zahnat nepřátelskou flotilu a tím odsoudit invazní jednotky do role trosečníků, se kterými by neměl být problém brzy skoncovat. Na základě hlášení průzkumných hydroplánů pak vypracoval jednoduchý plán: Vysokou rychlostí se přiblížíme od jižní strany ostrova Savo a zaútočíme torpédy na hlavní nepřátelské síly v guadalcanalském kotvišti. Potom obrátíme k Tulagi a napadneme nepřítele dělostřeleckou palbou a torpédy. Nato ustoupíme severně od ostrova Savo.
Mikawova flotila nezůstala dlouho utajena. Už v poledne 7. srpna ji zahlédla posádka jedné B-17 a podala hlášení o pěti křižnících a jednom torpédoborci jižně od Nového Irska. Večer ji zahlédla zmíněná ponorka S-38 a podala zprávu o dvou torpédoborcích a třech větších lodích plujících jihovýchodním směrem. Ani jednomu z těchto hlášení však nebyla věnována větší pozornost - Rabaul byl nejdůležitější japonskou základnou v oblasti a takovéto konvoje se v okolních vodách potloukaly celkem běžně. Druhý den Mikawovu eskadru zahlédly a sledovaly dva australské průzkumné letouny hudson. Jejich piloti zachovali přinejmenším podivně, protože vůbec nepoužili vysílačku a hlášení podali až po přistání a posezení při šálku čaje. Nakonec se jejich údaje - také i díky nepružnému spojovacímu systému - dostaly Turnerovi na stůl až pár desítek minut před bitvou. Tato hlášení byla navíc nepřesná. Vyplývalo z nich (lépe řečeno Turner tak usoudil), že Japonci chtějí na ostrově Santa Isabel (cca 250 km od Guadalcanalu) vybudovat hydroplánovou základnu. Navíc měl Turner momentálně úplně jiné starosti, a to s nedostatkem bojechtivosti admirála Fletchera, velitele svazu letadlových lodí. Ten měl dvoudenních leteckých bojů už prostě dost a požádal svého nadřízeného Ghormleyho o rozkaz opustit prostor. Aniž by vyčkal odpovědi, sbalil se a se svým životně důležitým svazem zmizel jak pára nad hrncem. To znamenalo, že nechal Turnerovy nevyložené dopravní lodě a křižníky na holičkách, sám Turner Fletcherovo chování hodnotil velmi nevybíravými slovy, mezi nimiž byly obraty „dezertér“, „sráč“ a „nechal nás tu s holou prdelí“ ještě hodně mírné. Dobře totiž věděl, že nejpozději ráno budou muset jeho nechráněné dopravní lodi ukončit vykládku a nechají námořní pěchotu na ostrovech téměř bez zásob. Fletcher později tvrdil, že utekl z těchto důvodů:
1) V předcházejících leteckých bojích přišel už o 21 letadel
2) Potřeboval doplnit pohonné hmoty
Obě zdůvodnění se ale brzy ukázala jako bezpředmětná. Přestože Fletcher skutečně přišel o 21 letadel, pořád jich měl o jedno víc než před bitvou u Midwaye. Co se týče pohonných hmot, tak z lodních deníků jasně vyplývalo, že jich měl dost ještě minimálně na dva dny operací i na zpáteční cestu. Pro pravé důvody Fletcherova rozhodnutí bychom tedy museli sahat spíš do jeho svědomí.
Nicméně ani Turner, ani velitel jeho křižníků Crutchley nevěděli, že se blíží nebezpečný Mikawa a kolem půlnoci hodlá zahájit boj. Této nevědomosti odpovídalo i rozestavení bojových plavidel. Crutchley je rozdělil do tří skupin, které hlídaly průlivy kolem Guadalcanalu, tedy do postavení, které by snad chránilo dopravní lodě před ponorkami, ale proti Mikawovi ne. Dále Crutchley své velitele ani nepoučil, co se od nich v případě střetu s nepřítelem čeká a navíc - žádný kapitán o tyto instrukce ani nežádal. A největším nedorozuměním bylo, že v době bitvy Crutchley ani nevelel. Byl totiž zrovna na poradě s Vandegriftem a Turnerem na palubě jeho lodi McCawley nedaleko Lungy, kde řešili Fletcherovu „dezerci“ a její následky. Velení svazu momentálně převzal kapitán Bode, velitel křižníku Chicago. O této změně velitelů se však někteří kapitáni vůbec nedozvěděli.
Bitva začala po půl druhé v noci. První obětí japonských torpéd a granátů se stala australská Canberra - do pěti minut byla vyřazena z boje. Další přišel na řadu křižník Chicago. Ten dostal zásah torpédem, který mu odtrhl příď. Jeho děla byla sice stále plně bojeschopná, ale kapitán Bode si nevšímal křižníků, začal neúspěšně střílet na jediný japonský torpédoborec a křižníky mu unikly. Mikawa se zmateným Chicagem dále nezdržoval a plul dál. Na řadu přišel křižník Astoria. Ten se sice k jakés takés obraně zmohl, ta ale nebyla účinná - na rozdíl od přesných salv z japonské strany. Astoria byla také vyřízena během několika minut. Další „pán na holení“ byl křižník Quincy. Ten se dostal do palby ze dvou stran a tu nemohl vydržet déle než pár okamžiků. Přesto se právě dělostřelcům z Quincy podařil zásah do mapové místnosti na Čókai, což velice rozladilo Mikawu, protože tam zahynulo mnoho jeho důstojníků i osobních přátel. Mikawa po válce prohlásil, že právě Quincy - ač svírán ze dvou stran - odpověděl nejtěžší palbou a její posádce a veliteli vyjádřil hluboký obdiv. To ale jejímu veliteli kapitánu Mooreovi bylo už celkem jedno, protože byl dávno mrtvý. Jeho tělo o několik dní později našli a pohřbili domorodci.
Posledním napadeným křižníkem byl Vincennes. A opět se opakoval stejný scénář. Loď byla drcena těžkou palbou a posádka pobíhající po palubě dokonce i kulomety. Po výbuchu 2-3 torpéd byly zničeny dvě kotelny a protože už nefungovalo ani kormidlo, vydal kapitán Riefkohl rozkaz opustit loď.
Dopravní lodě u Guadalcanalu mezitím samozřejmě přerušily vykládku materiálu, vypluly na moře a čekaly, jak bitva dopadne. Jedinou (a s ohledem na dosavadní průběh boje dost pochybnou) ochranou jim byl Crutchleyho vlajkový křižník Australia. Kontradmirál Scott se svým svazem (křižníky San Juan a Hobart) do bitvy nezasáhl a stále hlídkoval v prostoru určeném před bitvou, protože jiný rozkaz nedostal. Ale žádný úder už kupodivu nepřišel, Mikawa volil ústup. Blížila se už třetí hodina ranní, a protože neměl letecké krytí, obával se útoků palubních letadel, které podle něj za světla musely přijít. O „dezerci“ Fletcherových letadlových lodí samozřejmě vědět nemohl. Při ústupu jeho dělostřelci ještě zle poškodili torpédoborec Ralph Talbot a to bylo vše. Na japonských lodích zahynulo dohromady 58 námořníků a 53 bylo raněno, poškození lodí nestála za řeč. O jediný spojenecký úspěch se tak museli postarat ponorkáři. Při návratu Mikawovu eskadru zpozorovala ponorka S-44 (kapitán John R. Moore) a bez zbytečných štráchů čtyřmi torpédy potopila křižník Kako. Mikawa tak celkem zbytečně doplatil na nedostatek torpédoborců, nutno ovšem znovu podotknout, že víc jich vzít sebou nemohl, protože je neměl.
Ráno 9. srpna americké torpédoborce vylovily tisícovku námořníků, mnoho z nich s vážnými zraněními, kterým později podlehli. Záchranáři také museli postřílet puškami a kulomety dvacítku žraloků, kteří se už už chystali k bohaté snídani. Žraloci byli koneckonců i v pozdějších námořních bitvách postrachem všech trosečníků. Vinu na tom nesli domorodci, kteří po generace pohřbívali své mrtvé do moře a žraloci tak brali Šalamounovo souostroví za jakousi „bezva spižírnu“.
Bitva u ostrova Savo byla nejtěžší námořní porážkou Spojenců ve válce. Ke dnu šly čtyři těžké křižníky a další dvě lodě byly poškozeny. Zahynulo 1 023 amerických a australských námořníků, 709 jich bylo zraněno.
Tokijská propaganda spustila oslavnou tirádu, údajně bylo potopeno 24 válečných a 11 dopravních lodí (!), Austrálie se podle hlášení tokijského rozhlasu stala „sirotkem jihozápadního Tichomoří“, celý Tichý oceán byl údajně „plně v moci Japonska“, námořní pěchota na Guadalcanalu nebyla nic víc než „hejno jepic, které samy napadají do ohně“ a „na dně Pacifiku bylo plno místa pro další americké flotily“. Přes nesporný úspěch se ale vrchní velitel Jamamoto pěkně vztekal. Podle jeho názoru měl Mikawa dorazit i dopravní lodě.
Na spojenecké straně mezitím proběhla podobná propagandistická kampa? jako v Japonsku. Časopis Time napsal: „V noci na 9. srpna se japonské křižníky a torpédoborce pokusily zničit invazní flotilu. Pak nastalo něco, po čem naši mořští chlapci už dávno toužili: první opravdové utkání - dělo proti dělu - japonských a amerických hladinových námořních sil. Výsledek: Japončíci dostali na frak.“
Ale nechme propagandistických nesmyslů, vraťme se do reality. Samozřejmě se hledaly důvody katastrofy. Například admirál King měl jasno, aniž by se z dalekého Washingtonu obtěžoval sehnat relevantní informace. Za všechno mohl špatný letecký průzkum z pozemních základen, kterému velel kontradmirál McCain. A i když ten si v následujících týdnech vedl docela dobře, byl nakonec „ze zdravotních důvodů“ odvolán. K odpovědnosti naopak nebyl povolán žádný z vyšších velitelů, kteří měli s konkrétní bitvou co do činění. Turner později velel prakticky všem větším vyloďovacím operacím až po Okinawu, Crutchley úspěšně velel svazu MacArthurových křižníků a „dezertér“ Fletcher byl odvolán až teprve po několika dalších rozpačitých výkonech. Tragický byl naopak osud velitelů postižených lodí. Většina z nich zahynula přímo v bitvě, kapitán Riefkohl utrpěl doživotní psychický otřes, a ještě víc zlomený kapitán Bode neunesl výčitky svědomí a zanedlouho spáchal sebevraždu.
Vina za neúspěch ve skutečnosti sahala hodně vysoko - až do vlády, Kongresu a Bílého domu. Obvykle se v souvislosti s Bitvou u ostrova Savo zdůraz?uje výborný výcvik japonských posádek pro noční boj, zatímco Američané měli mít v tomto způsobu boje značné mezery. Pravda je však taková, že díky nízkému předválečnému rozpočtu byli američtí dělostřelci špatně cvičeni po všech stránkách. Například námořník první třídy Lynch, v bitvě v Korálovém moři protiletadlovec na Lexingtonu, později vzpomínal, že si tak nebyl jist tím, jak má vlastně po japonských letadlech střílet, že během bitvy nakukoval do příručky! Nakonec se naštval, příručka letěla přes palubu a Lynch střílel, jak ho zrovna napadlo. Co tímto způsobem asi trefil, je snad jasné. A za těch pár měsíců (tedy od května do srpna) se toho v americkém námořnictvu moc nezměnilo. Například na Astorii velel dělové věži č. 2 mladý poručík McGrath, který na loď přišel rovnou z námořní akademie a na cvičných střelbách nikdy nebyl. Zkrátka - špatný dělostřelecký výcvik si o průšvih přímo koledoval, pouhá osobní statečnost jednotlivých námořníků nemohla stačit.
Dalším systémovou chybou, která vedla k fiasku, a která bývá často zmi?ována, byla únava posádek. Je pravda, že námořníci unaveni byli, spalo mnoho hlídek, které měly bdít. A není divu - vždyť bojovou pohotovost měli již více než dva dny. Za to ovšem mohla opět špatná předválečná praxe, která se používala ještě v roce 1942. Členové posádek měli teoreticky být ve službě čtyři hodiny a dalších osm měli nárok na odpočinek. Skutečnost však byla taková, že od rána do večera sloužili všichni, a kdo měl navíc v noci hlídku, ten se nevyspal vůbec. Když se o tomto nesmyslu dozvěděli admirálové v Londýně, tak se smíchy popadali za břicha a prohlašovali, že kdyby oni měli v boji porazit americké námořnictvo, nechali by ho prostě dva měsíce na moři. Pak by byli námořníci příliš vyčerpaní na to, aby vůbec s někým bojovali.
Jak je tedy vidět, bitva poskytla Spojencům plno námětů k zamyšlení. Všechny systémové chyby se však nedaly odstranit ze dne na den, a to se ukázalo i v dalších bojích.
Na závěr se ještě podívejme, jak bitvu vnímali námořní pěšáci na Guadalcanalu. Richard Tregaskis o tři měsíce později na základě svých poznámek napsal:
Právě jsem usnul, když mě probudil šepot a od moře jsem uslyšel onen „brum-brum-brum“ zvuk bombardování.
Přestalo pršet.
Stáli jsme v tiché skupince pod palmami, poslouchali a sledovali. Oblohu zapl?ovaly záblesky a několik sekund po každém záblesku jsme uslyšeli výbuch. Salvy nabývaly na intenzitě. Potom na pár chvil záblesky a dunění ustaly a na obloze zavládl klid. Ale pak se kanonáda opakovala a zdála se být hlučnější, jasnější a bližší než předtím.
Bylo nám jasné, že pokračuje námořní bitva. Mohla to být bitva o Guadalcanal. Možná, jestli naši lidé bitvu prohrají, budou Japonci před ránem na pobřeží a my budeme muset bojovat o vlastní životy. Věděli jsme, že osud nás všech závisí na oné námořní bitvě.
V té chvíli jsem si uvědomil, jak mnoho se musíme spolehnout na lodě i během naší pozemní operace. A myslím, že většina z nás v tu chvíli náhle prožívala ten příšerný pocit ubohé malosti, věděli jsme, že jsme pouze mizivými částečkami, lapenými v gigantickém víru války.
Kolem 2:30 si někteří muži byli jistí, že zvuk kanonády slábne, což znamenalo odražení japonského útoku. Ve tři hodiny palba skončila.

O tom, jaké informace - přesněji řečeno drby - měli o bitvě námořní pěšáci, napsal dále Tregaskis toto:
V Kukumu (guadalcanalská vesnice) jsme zaslechli povídačku o tom, že včera došlo severozápad od Guadalcanalu, poblíž ostrova Savo, k velké námořní bitvě. Podle toho, co se povídalo, jsme v bitvě, která nám nedala spát, ztratili čtyři nebo pět křižníků. Také pět japonských křižníků bylo potopeno. To se šuškalo. Nic z toho nebylo oficiálně potvrzeno hlavním stanem, bylo pouze oznámeno, že byl potopen australský křižník Canberra.
Drby se však ostrovem asi lavinovitě šířily, protože den poté (tedy 11. srpna) si Tregaskis poznamenal:
Deprimovala nás ta nepříjemná zpráva o potopených lodích. Bylo nám jasné, že jsme v bitvě u ostrova Savo utrpěli těžkou porážku. Nyní se nám zdá, že naše pozice nejsou chráněné. Někdo říká, že to bude druhý Bataan.

Pokračování zde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=355

Hlavní zdroje:
Miloš Hubáček, Vítězství v Pacifiku, Mladá fronta, 1999
Samuel B. Griffith, Bitva o Guadalcanal, Paseka, 2001
Alan Schom, Americký orel proti vycházejícímu slunci, Jota, 2005
Aleš Skřivan, Pád Nipponu, Mladá fronta, 1990
Richard Tregaskis, Bitva o Guadalcanal (válečný deník), Votobia, 1997
Edwin P. Hoyt, Guadalcanal, Beta, 2001
Edwin P. Hoyt, Slyšte, slyšte, Oldag, 2000
Edwin P. Hoyt, Americké ponorky ve válce, Beta, 2001

Trasa postupu japonského svazu


Image


Jednoduchá mapka bitvy


Image


Guniči Mikawa


Image


V.A.C. Crutchley


Image


A potopené lodi. Canberra, tady ještě v pořádku.


Image


A tady se potápí


Image


Chicago


Image


Astoria


Image


Quincy


Image


Vincennes


Image


Kako


Image


Tuto novinku přečetlo 4820 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

  Miny v telegrafních sloupech Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 3/12/2007, 13:43 od Anonymní
Zprávy
Německé miny v telegrafních sloupech


V tomto článku je pojednáno o dosti vytříbeném způsobu minování civilních objektů, zejména elektrických vedení. Tento typ je možné napasovat na tzv. překvapivé miny.
Během prací na odminovávání Viženského okrsku v Litvě byl v telegrafních sloupech objeven neznámý druh překvapivých min. Tyto miny se ukládaly do spodní části sloupu a obsahovaly zápalné zařízení, osazené na trhavinu. Při přeříznutí zaminovaného sloupu v jakékoli výšce do 150 cm od země následoval výbuch.
Podle informací od místních obyvatel, Němci vedení zaminovali v roce 1943 po jeho mnohačetném zničení od partyzánů. Těch bylo v okolí Vižonského okrsku dost. Možná, že takovýmto způsobem Němci zaminovávali telegrafní a elektrické sloupy jńe jenom v Litvě, ale i na dalším obsazeném území.
Mina měla válcovitý trup z šedého lisovaného kartónu, dole otevřeného. Shora byl nalisován na kužel pro volné uložení miny do lůžka a vše se uložilo do vyvrtané osy stožáru. Výška válcovité části byla 150 cm, vnitřní průměr 35 mm, vnější průměr 40 mm.
Trup byl vybaven nábojem VV o hmotnosti 1,5 kg. Ten se skládal z 15 100-gramových náloží. 13 horních náloží v ose průběžné otvory o průměru 5 mm pro přívod jednoho úseku napínače. Ten držel úderník v pohotovosti. Ve 14 náloži bylo průběžný napínač o průměru 12mm a v 15 byla prohlubeſ stejného průměru pro uložení rozbušky ZZ-42.
Vedení probíhalo skrze nálože až k roznětce a nahoře bylo připevněno. Poté se úderník odjistil a toto vedení ho drželo v neustálé pohotovosti (bylo neustále zavěšené a pružina ho táhla dolů). Při přerušení tohoto vedení se úderník na pružině uvolnil a došlo tak následnému výbuchu.
Minové sloupy se dělaly následovně. V dolní části sloupu, v jeho ose, se vyvrtal otvor hluboký 300 cm s průměrem 5 cm. Do tohoto lože byla umístěna mina. Pro to, aby mina držela v horní polovině provrtaného lože, tak lože byla zaslepeno vložkou ze dvou dřevěných tyčí výšky 30 cm. Ty se upevſovali pomocí klínů.
Bylo rozhodnuto, že takto zaminované sloupy budou označeny zvláštním znakem – dvěma měděnými hlavičkami, přibitými na vršek sloupu.
Protože sloupy byly obyčejně zakopávány 150 cm do země, tak po jejich zaminování se tyto miny ocitly asi na úrovni země a jejich horní část byla o 150 cm výše. Výška 0 – 150 cm tedy zabezpečila výbuch při jakémkoli pokusu o podříznutí sloupu.
Zneškodnit podobné zařízení bylo velmi těžké a proto byly tyto sloupy během odminováváni prostě vyhozeny do vzduchu.

Tuto novinku přečetlo 4710 lidí a poslali 8 komentářů. Poslat komentář

  Vlčí doupě Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 30/11/2007, 17:23 od Anonymní
Zprávy Vlčí doupě
************
Je to první článek v této sekci, takže pochopíte ,že nemohu začít ničím jiným Smile
Byly to bunkry, který se opravdu podobali vlčímu doupěti hluboko v lesích východopruského Rastenburgu,v dnešním východním Polsku. Jen necelých 60 kilometrů od hranic s tehdejším Sovětským svazem. Odtud řídil útok na Sověty, který měl krycí název operace Barbarosa.
V roce 1940 začala výstavba a pro výstavbu bylo velmi důležité, že v její blízkosti ležela železniční trať, po které se mohlo dopravovat velké množství stavebního materiálu.Hned po zahájení stavby bylo nepovoleným osobám zakázán vstup na toto prominentní místo.
Hlavní body kladené na tuto stavbu byly, aby se zde v hlavním stanu cítil Adolf Hitler a jeho posluhovači v naprostém bezpečí a další důležitý bod byl co největší utajení před okolním světem..V blízkosti Wolfschanze (vlčí doupě) se nacházeli ještě další pevnosti a opevnění byl to Königsberg a hojný počet bunkrů příkopu, pancéřové zákopy a minová pole a zátarasy samozřejmě z ostnatého drátu.
Další výhoda tohoto super úkrytu pro chlapíka s knírkem bylo to ,že tento přísně střežený objekt ležel mezi bažinami a nedaleké Mazurské jezera tvořili perfektní přírodní překážku, mezi těmito jezery střežili jednotlivé pevnosti Boyen v Lötzenu. .
Sověti o tomto projektu neměli tušení dozvěděli se to později od spojenců a pro samotné Angličany to také bylo nedostupné místo,protože jejich RAF tam nedoletěla bylo to dosti daleko.Pro případ náletu se tloušťka betonového stropu pohybovala kolem 7 metrů a stěny dosahovaly 4 až 6 metrů (kde se hrabal na toto opevnění Atlantický val).V pozdější době se kolem bunkrů uchytily protiletadlové baterie pro všechny případy .Hitlerovo vlčí doupě nikdy nepostihlo žádné letecké bombardování po dobu celé druhé světové války.
Jediný vážný incident se odehrál v tomto betonovém městě jak všichni tušíte 20.července.1944 když se pokusil o odvážný ,ale nezdařený atentát výborný voják a blízký spolupracovník Adolfa Hitlera jednoruký plukovník Claus von Stauffenberg (dle mého názoru odvážný chlapík, kterému to bohužel nevyšlo).Vrátím se teď k samotné výstavbě, na které údajně pracovalo kolem 20 000 lidí bylo zde použito i plno umělé kamufláže i když se doupě nacházelo v listnatém porostu byly ve Wolfschanze všechny objekty, jichž bylo osmdesát--sedm super těžkých protiletadlových krytů, hospodářské budovy, hydranty, hasičské požární nádrže a také dvě letiště.Živé stromy museli ustoupit stavbě a po dokončení byly nahrazeny umělým porostem jejich kmeny a koruny byly z oceli a umělé listy z bakelitu.
I dnes po tolika letech jsou na tomto ponurém místě viditelné stopy zbytku maskovacích sítí prstence ostnatého drátu.Na střechách bunkru byly uměle vysazené keře a stromy pro důmyslné maskování o tuto botaniku jestli se to tak dá napsat se postarala Stuttgartská zahradnická firma.
Stěny většiny objektů byly natřené na zeleno. Byla k tomu použita cementová omítka smíchaná s mořskou trávou, pilinami a zelenou barvou.Hitlerův osobní bunkr byl postupně zvětšován a opevſován, až se v létě roku 1944 stal neuvěřitelným sarkofágem.Jednou prohlásil docela trefnou poznámku Albert Speer, který označil jeho bunkr za Adolfův polohrob....
Vůdce se nastěhoval do vlčího doupěte dva dny po napadení Sovětského svazu, 24. června 1941.Jeho pobyt se měl zde konat jen po dobu pár měsíců nežli Wehrmacht položí na kolena Rudou armádu,jenže jeho pobyt se protáhl na tři a půl roku. Definitivně odsud odjel v listopadu 1944.

Image
Image
Image

Goeriguv bunkr
Image
Image
Image
Image
Image

Image
Image
Image

Image

Image
Image
Image
Image

Image
Image
Image
Image

Claus Schenk Graf von Stauffenberg
Image

Pamětní deska pro Stauffenberga
Image


Výsledek výbuchu
Image

Mapka kde jsou trosky vlčího doupěte
Image



A zde pěkné video o Hitlerově sarkofágu Wink


Link


Tuto novinku přečetlo 13180 lidí a poslali 25 komentářů. Poslat komentář

  Protiletadlový tank T-90 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 29/11/2007, 08:44 od Anonymní
Zprávy
Protiletadlový T-90


Od prvních dnů Velké vlastenecké války sovětská okusila pozemní vojska v plné míře činnost dvou hlavních úderných komponentů německého Wehrmachtu – letectva a tanků. Armáda se také setkala s totálním nedostatkem prostředků boje s těmito protivníky.
Ale pokud u sovětů existovalo dostatečné množství protitankových prostředků, jejichž výroba byla před válkou přerušena a stačilo ji jen obnovit, tak protiletadlové prostředky, zvláště v taktickém týlu, na tom byly bledě. Hlavních prostředků pro boj s nízkoletícím vzdušným protivníkem – malorážových automatických protiletadlových kanónů, byl akutní nedostatek. Příčiny byly vesměs dvě. Pozdní přijetí hlavního armádního malorážového protiletadlového prostředku – 37 mm kanónu 61-K, model 1939 do výzbroje (25 mm malorážní protiletadlový prostředek , model 19740 se objevil až později a do roku 1943 nebyla rozjeta sériová výroba). Druhým důvodem bylo pomalé a těžké zavádění kanónů do sériové výroby. Protiletadlové prostředky byly totiž technicky nejnáročnější. Situace byla ztížena o problém masové evakuace průmyslu, která vedla k narušení vazeb mezi dodavateli a na nějakou dobu došlo k přerušení výroby. Na nových místech se výroba rozjížděla velmi těžko a pomalu.
Dalším prostředkem v boji s útočícími letadly a střemhlavými bombardéry byly v přífrontové zóně protiletadlové kulomety. Složitost tohoto období nechala konstruktérům možnost využití pouze střeleckých zbraní. Navíc, výrobní základna pro výrobu kulometů byla v mnohem lepším stavu, než výroba dělostřeleckých systémů.
V té době, principiálně výhodné pro splnění těchto cílů, byly ve výrobě a ve výzbroji pouze dva kulomety – „Maxim“ a DŠK. Letecké SCHVAK a SCHKAS nešlo započítat, neboť je potřebovali letečtí konstruktéři.
Pro kulomet „Maxim“ již existovaly protiletadlová kulometná zařízení, vytvořená ve verzích – samostatná, zdvojená a zčtyřnásobená. Posledně jmenované zařízení, model 1931, mělo dostatečnou hustotu palby v pásmu do vzdálenosti 1500 metrů. V té době již byl znám nedostatečný výkon puškové patrony s ohledem na operující vzdušné cíle. Krom toho, zařízení vážilo kolem půl tuny a bylo velmi objemné. Pro zvýšení mobility byla tato zařízení montována na nákladní automobily. I tak však byly v tomto ohledu tyto zbraně protivzdušné obrany vhodné pouze pro blízké týlové objekty – letiště, štáby, dopravní křižovatky a sklady. Nehodily se však pro použití v prvních liniích pro svou omezenou průchodnost podvozku a absolutní nechráněnost posádky.
Jedinou alternativní zbraní byl kulomet DŠK. V té době se vyráběl zejména pro námořní zařízení. Jediným řešením mnoha otázek, bylo umístění kulometu DŠK na chráněný samohybný podvozek. Při tom se zjednodušovala možnost vytvoření mnohohlav?ových zařízení a řešily se problémy množství vezené zásoby střeliva.
V té době byly jediným možným základem pro sestrojení podobných systémů pouze pásové podvozky. Jejich základní modely byly ve formě tanků vyráběny podniky dvou národních komisařů - NKTP (národní komisař tankového průmyslu) a NKSM (Národní komisař středního průmyslu). Pochopitelně se vyloučila možnost použít podvozky tanků KV a T-34, neboť těchto strojů bylo potřeba na frontě. Proto se nehledě na řadu stěžejních problémů bylo možné opřít pouze o podvozky lehkých tanků.
Stroje této třídy vyráběly podniky obou národních komisařů a proto Tanková správa Hlavního automobilového a tankového ústředí Rudé armády vydala v roce 1942, tehdy jediné takticko technické požadavky pro konstruktéry. Pro jejich splnění ve druhé polovině roku 1942 závody vypracovaly a zhotovily tři verze samohybek na základě vyráběných lehkých tanků. Své návrhy předložily: závod č.37 NKTP – ve dvou variantách šlo o stroje na základě T-60 a T-70 a dalším podnikem byl GAZ, který vytvořil samohybku na základě tanku T-70M.
Podle kategorizace k dnešnímu dni se tyto stroje řadily k samohybným protiletadlovým kulometným zařízením, ale v době jejich sestrojení to byly tanky a takové i zůstaly v historii zapsány.
Ze tří verzí se nejlepším ukázal býti tank T-90, předložený závodem GAZ. V té době byl stroj téměř neznámý. Jeho projektování u nositele Leninova řádu v Gorkovském automobilovém závodě, jež nesl jméno V.M.Molotova, bylo zahájeny okamžitě po obdržení takticko-technických požadavků v září roku 1942. Hlavním úkolem stroje měla být ochrana motomechanizovaných kolon. Vedoucím konstruktérem vývojového oddělení závodu GAZ byl Maklakov. Hlavní vedení projektových prací převzal zástupce hlavního konstruktéra závodu N.A.Astrov při pod vedením ředitele závodu I.K.Loskutova (v říjnu byl odvolán pro práce u Národního komisaře pro elektrárenství a byl nahrazen hlavním inženýrem A.M.Livšicem), hlavního inženýra K.V.Vlasova (jmenován místo Livšice) a hlavního konstruktéra A.A-Lipgarta. Všech etap vývoje se účastnil představitel Tankové správy, inženýr – kapitán Vasiljevskij, se kterým byly konzultovány všechny odchylky od takticko – technických požadavků.
Od sériového T-70M se vyvíjený T-90 odlišoval pouze bojovým prostorem – věží. Vysoký stupe? podobnosti se sériovým strojem umožnil již za dva měsíce ukončit projekt a zhotovit tank v železné verzi. V listopadu 1942 stroj podstoupil předběžné testy. Jejich program byl odsouhlasen starším vojenským předsedou Hlavního automobilového a tankového ústředí v GAZu, inženýrem podplukovníkem Okuněvem. Předpokládalo se provedení testů pouze nově vyvinutých prvků – věže a výzbroje, neboť základní verze tanku T-70M již byla otestována dříve.
Hlavním tématem byla způsobilost vedení přesné palby na vzdušné a pozemní cíle, rychlost práce kanónové automatiky ve všech možných úhlech, vliv střelby na stabilitu stroje, práce mířících mechanismů a snadnost obsluhy.
Stanovení bojových a provozních charakteristik nového stroje proběhlo od 12 do 18.listopadu 1942 v denní i noční době na zkušebních drahách dvou jednotek Rudé armády. Tyto testy obsahovaly: jízdu (pro vyhodnocení vlivu jízdy na kanón) a střelbu. Na pozemní, maskované i nemaskované cíle se střílelo ve dne. Noční střelby probíhaly s osvětlením řady zaměřovačů. Protiletadlové střelby proběhly pro neexistenci reálných cílů pouze odhadem ochranné palby a pouze ve dne. Celkem bylo provedeno něco kolem 800 výstřelů ze kterých byla polovina na pozemní cíle. Kolem 70 výstřelů bylo provedeno při nepřetržitých změnách vertikálního úhlu zamíření kanónů. Z celkového objemu provedených výstřelů byla asi polovina provedená v režimu současné střelby z obou kulometů. Ostatní výstřely byly provedeny střídavě z každého kanónu.
Jízdní testy se skládaly z 55 kilometrů v členité krajině s odjištěným kanónem a z dalších 400 kilometrů ze zajištěným kanónem
Výsledky testů prověřily správnost vybraných technických řešení. Zamíření v obou rovinách nevyvolávalo těžkosti a zabezpečovalo existenci rychlosti přemístění zbraně při míření, sledování cíle a jeho přesunu. K práci kulometů ve všech režimech nebyly žádné stížnosti. Umístění střelce bylo vyhovující. Pro konstrukční primitivnost kolimátorového zaměřovače, který neměl mechanizmus předstihu, probíhalo zaměřování zběžně od oka podle stop, zanechaných vystřelenými kulkami. Neexistence samočinné brzdy otáčecího mechanizmu byla příčinou možnosti poskakování mechanizmu během míření a proto tato část ještě potřebovala dopracovat. Práce na ručním kole zvedacího a otáčecího mechanizmu nevysilovala zaměřovače, ale ne příliš blízké spouště s lankovým vedením byly tuhé a navrhlo se proto nahradit je elektrickými. Výměna zásobníků byla snadná a bylo pouze poukázáno na nedostatečnou ochranu palubního průlezu před případnými plameny. A dokonce ještě překážela radiostanice.
Ostatní připomínky představovaly řadu malých a rozhodně snadno řešitelných otázek.
Vedení závodu GAZ a představitelé Hlavního automobilového a tankového ústředí, kteří se účastnily testů, dospěli k závěru o nezbytnosti sestrojit zkušební sérii tanků T-90, čítající 20 strojů, pro provedení vojenských testů a potvrzení zásadní vhodnosti stroje k přijetí do výzbroje Rudé armády. O výsledcích provedených prací byla sestavena zpráva s předvedením stroje Národnímu komisaři NKSP a zástupci Národního komisaře obrany Fjedorenkovi.
Jak jsme uvedli dříve, v té době již byly vytvořeny stroje ze závodu č.37 NKTP a naskytla se možnost provést srovnávací, jek se později začaly nazývat, meziresortní testy tří modelů. V prosinci 1942 byly předány objednateli, ale k testům dorazily pouze dva tanky – T-90 a protiletadlový T-70- Druhý model závodu č.37, protiletadlový T-60, nebyl pro nesprávné osazení protiletadlového kolimátorového zaměřovače a nevhodného umístění kanónu ve věži na testy odeslán.
Od hlavních takticko – technických požadavků se oba stroje mnoho neodchylovaly, nebo jen málo. T-90 měl velké množství vezených zásob střeliva – 16 zásobníků na 480 výstřelů oproti 12 zásobníkům na 360 výstřelů u protiletadlového T-70. U T-70 byl o něco větší maximální úhel sklopení kanónu - -7°, ale u T-90 byla menší výška linie palby – 1605 mm oproti 1642 mm u protiletadlového T-70.
Tyto srovnávací testy proběhly v období od 5 do 12.prosince 1942. V té době program představoval 50 kilometrovou jízdu, z toho 12 kilometrů s odjištěným kanónem a střelby byly prováděny v obejmu 1125 výstřelů z obou kulometů na různé cíle.
Výsledky testů: T-90 je vydržel a demonstroval plnou možnost vedení mířené palby na pozemní a vzdušné cíle. Protiletadlový tank T-70 na tyto cíle vést palbu nedokázal v důsledku nedostatečné rovnováhy kyvadlové části kanónu. Nejpodstatnější pro stroj T-90 bylo vypracovat zvýšení vezeného množství střeliva na 1000 výstřelů. Hlavní závěr komise byl po provedení srovnávacích testů shodný s výsledky předběžných zkoušek – po odstranění nedostatků (které nebyly nikterak vážné) může být tank doporučen pro přijetí do výzbroje armády.
Průběh a zkušenosti z bojové činnosti Rudé armády, stabilizace průmyslové základny výroby výzbroje a změna pohledů na typy potřebné obrněné techniky podle druhu bojového použití – to všechno uvedlo projekt do života. Rozhodnutí o přerušení výroby – nejprve tanků T-70 (T-70M) a poté i nových T-80 tomu jenom napomohlo.
T-90 byla jasně perspektivní v podvozku. Východ ze situace představovala možnost přechodu na podvozek SU-76, ale brzy se změnily takticko – technické požadavky pro samohybná protiletadlová zařízení. Kulometná výzbroj v takové sestavě, jakou předpokládaly tyto takticko – technické požadavky v roce 1942, byla zcela zřejmě nedostatečná pro ospravedlnění výroby tohoto levného stroje.
Hlavní rozdíl oproti sériovému stroji T-70M byl pouze v nové věži, v osazení kanónu a v rozmístění vezených zásob střeliva. Během projektových prací se předpokládala možnost osazení věže na stroj T-80, což by vyžadovalo pouze malé úpravy. Vzhledem k identičnosti podvozku se v tomto článku se v tomto článku budeme věnovat zejména bojovému prostoru tanku T-90.
Pro nemožnost využití řádné věže tanku T-70M tato musela být znovu vtvořena a musely být využity zkušenosti a výrobní základna. Konstrukce proto byla podobná – ve tvaru osmihranné useknuté pyramidy a skládala se z válcovaných pancéřových plátů o síle jako u věže stroje T-70M, spojených svařováním. Na rozdíl od tankové věže, kde byl úhel náklonu plátů 23°, tak u věže na T-90 byl tento úhel zvětšen. Střecha chyběla, což vyžadovalo nezbytné zajištění volného vizuálního pozorování vzdušných cílů. Pro ochranu před vedrem a nečasem nahrazovala střechu shrnovací plachta, která, jak ostatně ukázaly testy, ne zcela tomuto účelu vyhovovala a vyžadovala některé úpravy.
Kulomety se osazovaly na zařízení bez tlumičů (podobný způsob uložení využívaly dříve vyráběné tanky T-40) a byly chráněny kyvadlovým pancířem.
Zamíření na cíl probíhalo pomocí mechanického ručního převodu – levou rukou velitel otáčel ručním kolem pro směr azimutu a pravým kolem se kanóny zvedaly.
Zaměřovací přístroje byly různé. Pro střelbu na vzdušné cíle bylo zařízení dopl?ováno kolimátorovým zaměřovačem K-8T. Pro pohodlné používání zaměřovačů bylo místo velitele doplněno rychlým regulátorem výšky sedačky pomocí pedálů.
?ízení spouštěcího mechanizmu kulometů bylo pedálové s možností vedení palby pouze pravým kulometem nebo oběma současně.
Otáčení a přebíjení zbraně bylo prováděno ručně a také dvěma způsoby. Při úhlech zvednutí kanónu do + 20° pomocí speciálního výkyvné páky a při velkých úhlech bezprostředně pomocí madel kulometů.
Nabíjení kanónu bylo zásobníkové. V tomto případě byly stroje vybaveny nemodernizovanými řádnými zásobníky na 30 patron (obsah modernizovaných byl 42 patron).
Pro zachytávání vystřelených patron byl napravo od velitele v otáčejícím se bojovém prostoru umístěn lapač, do kterého byly vystřelené patrony odhazovány pomocí textilních usměr?ovačů.
Napravo byla osazena i radiostanice 9R. Takové uspořádání se během testů ukázalo býti nevhodné, neboť vysílačka tlačila velitele a bylo třeba použít jiné radiostanice – RB nebo 12RP. Vnitřní spojení mezi velitelem a řidičem probíhalo pomocí světelných signálů.
Když velitel plnil funkci velitele, nabíječe, zaměřovače, střelce, radisty, tak to snižovalo efektivitu bojové práce. S tímto problémem se setkávaly konstruktéři všech lehkých tanků s posádkami o dvou lidech. A navíc podle výsledku předběžných testů ve svém rozhodnutí komise doporučila zařadit třetího člena posádky (v případě přechodu na základ s rozšířeným věžovým pohonem tanku T-80, který již byl prověřen v praxi).
V tomto rozhodnutí byl doporučen i přechod na kulomety ráže 14,5 mm pro zvýšení možností boje ne pouze se vzdušným protivníkem, ale i s tanky. Takové kulomety ale v té době existovaly pouze jako zkušební modely a to ještě ne vždy byly osazené v pancéřovaných strojích. Účelné konstrukce – kulomet KPV se objevil až v roce 1944 a do té doby se celkem úspěšně kombinovala řada pojízdných a tažených protiletadlových zařízení a hlavní zbraní byly prakticky všechny existující vhodné pancéřované stroje.
Kulomet DŠK byl během dlouhé doby používán pro protiletadlovou obranu většiny tanků a samohybek. V přenesené verzi byl na protiletadlovém zařízení efektivním prostředkem protivzdušné obrany ve specifických polopartyzánských podmínkách vedení boje v řadě vojenských konfliktů v Jihovýchodní Asii a v Afghánistánu.
Práce na paralelním vývoji kanónových protiletadlových samohybek probíhaly v SSSR do konce války a nakonec vedly k sestrojení samohybek ZU-37. Do května 1945 bylo vyrobeno 12 kusů – po čtyřech strojích v únoru, březnu a dubnu. V poplatné době to byly zkušební stroje a byly určené pouze pro vojenské testy v bojových podmínkách.
Z protiletadlových kulometných samohybek byly nejznámější americké M16 se čtyřmi 12,7 mm kulomety M2HB na podvozku polopásového obrněného transportéru M3.

Takticko technické údaje:
• Bojová hmotnost – 9300 kg
• Nákladní hmotnost (bez posádky, paliva, střeliva a vody) – 8640 kg
• Délka – 4285 mm
• Šířka – 2420 mm
• Výška – 1925 mm
• Rozchod – 2120 mm
• Světlá výška – 300 mm
• Měrný tlak na základ v kg/cm2 – bez ponoru 0,63 a s ponořením do 100 mm 0,49.
• Maximální rychlosti při různých rychlostních stupních
- při prvním rychlostním stupni 7 km/h
- při druhém rychlostním stupni 15 km/h
- při třetím rychlostním stupni 26 km/h
- při čtvrtém rychlostním stupni 45 km/h
- zpátečka 5 km/h
• Průměrná rychlost na silnici byla 30 km/h
• Průměrná rychlost v terénu byla 24 km/h
• Úhel stoupání 34°
• Šířka překonávaného příkopu max 1,8m
• Výška překonávané stěny 0,65 m
• Hloubka brodění 0,9m
• Objem palivových nádrží (2 nádrže po 220 litrech) – 440 l.
• Dojezd na silnici 330 km
• Dojezd v terénu 250 km
• Výzbroj
- Dva kulomety 12,7 mm DŠKT
- Jeden samopal PPŠ se třemi zásobníky na 213 patron
- 12 ručních granátů
• Úhel horizontálního obstřelu 360°
• Úhel sklopení 6°
• Horní úhel + 85°
• Pásmo zaměřovačů
- K-8T +20 –85°
- TMFP –6 +25
• Pancéřování trupu a věže (síla pancíře/úhel zkosení)
- boční pláty 15mm/90°
- čelní horní plát 35mm/60°
- přední lícní plát 45mm/30°
- zadní dolní plát 25mm/45°
- střecha zádě 15mm/70°
- střecha trupu 10mm/0°
- Stěny věže 25mm/30°
• Pohonná jednotka: dva šestiválcové karburátorové motory spojené liniově o maximálním výkonu 70 koní každý při 3400 ot/min.
• Elektrické obvody byly stejnosměrné o napětí 12V, jeden generátor GT-500, dva startéry a dvě akumulátorové baterie 3-STE-112
• Množství pásových článků v obou pásech – 160 kusů
• Články byly z lité manganové oceli
• Množství podpůrných kladek – 6 kusů
• Průměr a šířka kladky – 250 x 126mm
• Množství opěrných kol – 10 kusů
• Průměr a šířka pojezdového kola – 515 x 130mm.


Image
Protiletadlový T-60

Image
Protiletadlový T-60

Image
Protiletadlový T-70

Image
Protiletadlový T-70

Image
Image
Image
Protiletadlový T-90

Tuto novinku přečetlo 5849 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Bismarck - nemecký Titanik Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 27/11/2007, 15:25 od Anonymní
Zprávy Bismarck mal výtlak viac ako 53 000 ton, bol dlhý 251 a široký 36 metrov, na vodu ho spustili 14. februára 1939 v hamburských lodeniciach Blohm&Voss. Loď pokrstila vnučka slávneho kancelára rovnakého mena. Osem diel 38 centimetrového kalibru patrilo v tom čase k najmodernejším, tridsaťdva centimetrov hrubé ocelové pancierovanie z Kruppovej továrne malo plavidlu zaručiť nezranitelnosť. O lodi sa hovorilo ako o pýche nemeckého námorníctva a Hitlerovom tromfe.
Veteráni sa aj po rokoch o lodi vyjadrujú v mužskom, nie ženskom rode. Tak to členom posádky nariadil kapitán Ernst Lindemann. ,,Taká velká a silná loď môže byť len on, nie ona." 18. mája 1941, dva roky po dokončení stavby a skúškach, sa Bismarck vydal na vodu s ťažkým krížnikom Prinzom Eugenom z prístavu Gotenhafen, dnešnej Gdyne.
Operácia s krycím názvom Cvičenie na Rýne mala dôležitý ciel, lode mali ničiť zásobovacie trasy v severnom Atlantiku, ktorými prichádzali do Velkej Británie transporty potravín a zbraní zo Spojených štátov amerických a Kanady. Bismarck a Prinz Eugen teda nabrali kurz na Dánsky prieliv medzi Islandom a Grónskom. Obchádzku zvolili preto, aby sa nepozorovane dostali do Atlantického oceánu. No juhozápadne od Kristiansandu spozoroval loď istý nórsky ornitológ, člen tajného hnutia odporu, a zalarmoval Britov. Krátko nato odfotografovalo Bismarcka pri Bergene lietadlo britských vzdušných síl, časť flotily sa vydala za Nemcami, plánovali ich zadržať pri Islande.
Na nepriatela sa zavesili ťažké krížniky Suffolk a Norfolk. Lode vybavené moderným radarovým systémom dostali rozkaz neprepustiť nemecké plavidlo za žiadnu cenu z osídiel. Bojové lode Hood a Prince of Wales dostali rozkaz udrieť južne od Islandu. Bismarcka dohonili 24. mája za ranného šera, bitka sa mohla začať.
Vlajková loď anglického královského námorníctva Hood, ktorá brázdila vody viac ako dvadsať rokov, mala slabé pancierovanie a nemeckému Bismarckovi neodolala. Výstrel ju zasiahol zo vzdialenosti desiatich námorných míl a doslova ju pretrhol na dve polovice. Strela prerazila muničné komory, loď vybuchla a v priebehu troch minút sa potopila - prežili len traja z 1419 mužov na palube. Správa o zničení lode znamenala pre Spojené královstvo poriadny šok, premiér Winston Churchill vydal naliehavý rozkaz: ,"Potopte Bismarcka!"
V prvej zrážke pri Islande však ťažké zranenia utrpel aj Bismarck. Dostal tri zásahy, z ktorých dva boli začiatkom jeho konca. Morská voda začala tiecť do prerazených palivových nádrží, z ktorých zárove? vytekala nafta. Admirál Günter Lütjens si uvedomoval, že čakať na pomc by bolo zbytočné a vydal rozkaz plaviť sa smerom k prístavu St. Nazaire v Nemcami obsadenom Francúzsku. Tam chcel opraviť škody a doplniť palivo. Prinz Eugen dostal rozkaz odpojiť sa, vypátrať a prepadnúť zásobovací konvoj sólovo.
Návrat Bismarcka do prístavu sa zmenil na plavbu do náručia smrti. Prenasledovalo ho viac ako štyridsať lodí, hra na mačku a myš trvala sedemdesiatdva hodín. Niekolkokrát sa im plavidlo stratilo, ale nakoniec neuniklo. 26. mája bola nemecká lod asi 1200 kilometrov od francúzskeho prístavu a vtedy ju spozorovalo lietadlo lietadlovej lode Ark Royal. Vzápätí sa na Bismarcka zniesli torpédonosné lietadlá Swordfish a takmer okamžite mu zasadili smrtelný úder. Jedno z torpéd trafilo citlivé miesto - kormidlo. Nemci vyrátali pravdepodobnosť takého zásahu na 1:100 000. Ovládače velkého kormidlového zariadenia vypadli, nedali sa nijako nahradiť. Loď s 2246 mužmi na palube sa stala neovládatelnou, neschopnosť manévrovať ju hnala na smrť.
Noc pred svojou skazou odvysielal Bismarck poslednú správu do Nemecka: ,,Budeme strielať až rozžeravíme hlavne a kým ich neopustí posledný náboj. Pre vojakov to znamená - zvíťaziť alebo umrieť!" Hitler odvysielal naspäť: ,,Nemecký lud je pri vás."
Posádka očakávala svitanie s velkými obavami. Okolo ôsmej hodiny sa nad vodou zaligotal ranný opar a anglické lode Rodney a King George V. začali palbu. Bismarck bojoval proti presile do posledných chvíl, Briti na loď vystrelili 2876 granátov, zasiahlo ju asi štyristo. Majestátne plavidlo sa premenilo na horiacu kopu šrotu, no stále sa nepotápalo. Keď zaznel rozkaz ,,Všetci muži cez palubu!" skákali námorníci do studenej vody, ktorá mala jedenásť stup?ov.
Keď kolos zmizol vo vlnách Atlantiku, ukazovali hodiny 10.36. Ranu z milosti mu dali nakoniec sami Nemci, ktorí odpálili nálože v strojovni a otvorili zaplavovacie ventily na dne plavidla.
Na záchrane námorníkov z Bismarcku sa podielali britský torpédoborec Maori a krížnik Dorsetshire.
Zachrániť sa podarilo 116 námorníkov. Keď kapitán Dorsetshiru Benjamin Martin vydal rozkaz na odchod pre varovanie o blížiacich sa nemeckých ponorkách, vo vode kričalo o život ešte niekolko stoviek ludí. Miesto z rovnakého dôvodu opustila aj druhá záchranná loď, a tak vo vode zostalo bez pomoci asi sedemsto námorníkov.
Jeden zo zachránených, slobodník Gerhard Lüttich, umrel na Dorsetshire v prvú noc. Pre všetkých bolo záhadou, ako sa mu vôbec s odtrhnutým ramenom a ťažkými popáleninami podarilo dostať na loď. Nasledujúce ráno ho odovzdali moru so všetkými poctami. Neskôr sa objavili aj informácie, že náhle prerušenie záchrany bolo odplatou za potopenie Hooda.
Potopenie Bismarcka malo velký význam, Winston Churchill neskôr napísal: ,,Keby nám vyklzol, morálne dôsledky jeho existencie aj materiálne škody, ktoré by mohol spôsobiť nášmu lodstvu, by boli katastrofálne."

Image

Jeho jediná obeť - Hood
Image

Pekná bočná salva na Hooda.
Image

Tuto novinku přečetlo 6282 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

  Chemické automobily D-18, D-39, BCHM-1000, BCHM-800 a KS-18 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 27/11/2007, 13:52 od Anonymní
Zprávy
Chemické obrněné automobily D-18, D-39, BCHM-100, BCHM-800 a KS-18


Mimo středních obrněných automobilů s kanónovou a kulometnou výzbrojí byly v Rudé armádě i střední obrněné automobily zvláštního určení. A protože informace o nich v tisku prakticky neexistuje, autor považuje za vhodné uvést nějaké informaci o nich.
Bojové stroje s chemickou výzbrojí začaly v Sovětském svazu vznikat na začátku třicátých let. Nejdříve se jejich projektováním zabýval pouze Dyrenkov. V létě 1931 začalo ve Zkušebně – konstruktérském a testovacím středisku projektování dvou verzí chemických obrněných strojů – D-18 na podvozku amerického náklaďáku „Moreland“ a D-39 na podvozku „Ford-Timken“. Avšak pro špatnou organizaci prací byly oba stroje hotové až v listopadu 1932.
D-18 a D-39 měly trupy z 6 – 8 mm oceli (ne pancíře). Tato ocel zakrývala motor, kabinu a nádrže pro chemické prostředky. V závislosti na typu náplně mohly stroje provádět zamoření krajiny otravnými prostředky, odmořovat nebo zadýmovat. Plnění těchto úkolů bylo realizováno za pomoci odstředivé pumpy s náhonem od motoru a tří rozprašovačů. Stroj D-18 měl 2 nádrže pro chemické prostředky o objemu 1100 l a D-39 jednu o objemu 800 l.
Poté, co 1.prosince 1932 Správa motorizace a mechanizace Rudé armády přestala využívat Dyrenkových služeb a co bylo Zkušebně – konstruktérské středisko zavřeno, práce na sestrojení bojových chemických strojů byly svěřeny vývojovému oddělení (KB) závodu „Kompresor“. Po testech sem byly také předány zkušební exempláře D-18 a D-39. Na jejich základě začaly také projektové práce na nových strojích.
Na začátku roku 1933 zahájil závod „Kompresor“ výrobu stroje BCHM-1000 na podvozku AMO-3 s nádrží na 1000 l. Avšak testy těchto modelů u vojska prokázaly, že BCHM-1000 má malou průchodnost a „není plnohodnotným bojovým strojem, neboť nemá pancéřovou ochranu“. Přesto byla nevelké série závodem „Kompresor“ vyrobená a to pro využití jako školní stroje.
Na jaře téhož roku bylo v „Kompresoru“ vyprojektována a zhotovena série BCHM-800 na podvozku „Ford-AAA“ s nádrží o objemu 800 l. Na jaře byla na tyto stroje v závodech Sojuztorfmaša namontována ochrana nádrží z plátů obyčejné (ne pancéřové) oceli o síle 6 – 8 mm.
V roce 1934 Vyksunský závod DPO zahájil výrobu nepancéřovaných BCHM na podvozku ZIS-6. Speciální chemické vybavení bylo zhotoveno v závodě „Kompresor“.
Za rok konstruktérské středisko DPO po vystavení objednávky Vojenské chemické správy Rudé armády vyprojektovalo nový chemický stroj na třínápravovém podvozku ZIS-6. Tento stroj dostal označení KS-18. Kabina a nádrž o objemu 1000 l měly ochranu ze 4 – 8 mm pancíře. V čele trupu, napravo od řidiče byl osazen kulomet DT v kulovém střelišti a radiostanice 71-TK-1 s rámovou anténou. Na KS-18 bylo zvláštní vybavení ze závodu „kompresor“. Pro zadýmování byla využívána směs S-IV, která při úplném naplnění stačila na 25 – 30 minut. Pro zamoření krajiny otravnými prostředky bylo využito speciálního rozprašovače, který dokázal zamořit úsek široký 25 m. Odmořování zamořené krajiny prováděl KS-18 za pomoci rozprašovacího stojanu. Při jedné náplni bylo možné obhospodařit 2600 m3.
Od roku 1937 začal být KS-18 sériově vyráběn a do roku 1939 bylo zhotoveno 94 kusů. Tento stroj se dostal do výzbroje rot bojového zabezpečení tankových brigád – podle normy byly v takové rotě 4 kusy KS-18. Informace o jejich provozu a využití u vojsk se nepodařilo nalézt. Je známo pouze to, že během sovětsko – finské války bylo u tankových brigád Severozápadního frontu 9 strojů KS-18, ale o jejich využití není nic známo.

Image
Zničený obrněný automobil KS-18. Sovětsko – Německá fronta, léto 1941

Image

Tuto novinku přečetlo 3123 lidí a poslali 5 komentářů. Poslat komentář

  Gustavova línia Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 27/11/2007, 10:29 od Anonymní
Zprávy 3 septembra 1943 prekročila britská 8. armáda Messinsky záliv z dobytej Sicílie a začali sa boje v Taliansku. Taliansko bolo ako stvorene pre obranne boje, čo si veľmi dobre uvedomoval aj nemecky poľný maršal Kesselring. Preto ešte na jese? roku 1943 nariadil za Neapolom stavu takzvanej Gustavovej línie, ktorej oporným bodom bolo Monte Cassino, kláštor, ktorý ešte v 529 založil sv. Benedikt.

Gustavova línia mala byt hlavným bodom nemeckej obrany a mala zabrániť Britom a Američanom v postupe na Rím. Celkovo sa predpokladalo, že sa tu zastaví ich postup a ďalej sa už nedostanú- situácia na Apeninach uviazne na mŕtvom bode.

Koncom roka 1943 bola línia vybudovaná. Tvorilo ju sieť opevnený a bunkrov, kde sa vynikajúco využili prírodné podmienky Talianska. Nemci v nej držali svoju 10. armádu, ktorá sa skladala z 15. divízii (Vietinghoff) a 14. armáda (Mackensen )bola severne od línie pri Ríme. Velenie nad spojeneckými jednotkami v v Taliansku vtedy prevzal Alexander. Ten v januári zaútočil na líniu, ale neúspešne. V tom istom čase prišlo aj k vylodeniu v Anziu, no to nemalo taký efekt ako sa predpokladalo. Spojenci vtedy prepásli svoju šancu.
Pri ďalšom útoku navrhol Alexander zbombardovať kláštor. Bombardovanie prebehlo 15. februára za súčinnosti 200 bombardérov. Nemci však v kláštore neboli. Práve naopak. Obrnili sa potom v jeho troskách, následkom čoho sa spojenecky útok z 20. februára nezdaril.
Po neúspechoch Spojenci uviazli na mŕtvom bode a uvažovali o odvolaní jednotiek s blížiacim sa vylodením v Normandii. Veď iba v prvých d�?och útoku na Gustavovu líniu stratila 5. americká armáda 90 000 vojakov.

Počas mája 1944 bola napokon schválená operácia Diadem. Šlo o posledný naplánovaný útok na líniu. 20. spojeneckých divízii sa sústredilo na jeden bod v línii a zaútočilo na neho. Spojencom sa podarilo vtedy preraziť už oslabenú líniu za súčinnosti s letectvom a 4. júla vstúpili do Ríma, ktorý Kesselring vyhlásil za otvorene mesto.

Gustavova línia predstavovala dômyselný obranný systém, ktorý zadržal Spojencov na pol roka a predviedol v plnej krase defenzívnu obratnosť Kesselringa. Z Talianska urobila druhoradé bojisko, na ktorom pomerne zbytočne zahynulo veľa Spojeneckých vojakov.

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 4630 lidí a poslali 7 komentářů. Poslat komentář

  Maginotova línia Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 27/11/2007, 09:37 od Anonymní
Zprávy Podľa bojov z 1. svetovej vojny, ktoré sa niesli v statickom duchu(bojovalo sa hlavne v zákopoch), Francúzi začali v roku 1929 budovať takzvanú Maginotovu líniu. Línia dostala pomenovanie podľa francúzskeho ministra vojny v rokoch 1929 až 1932, André Maginota. On bol hlavným aktérom jej vzniku a postaral sa aj o jej financovanie.
Opevnenie sa malo tiahnuť od Arden až po Monako. Severná časť sa označovala ako Severovýchodná Maginotova línia a južná ako Alpská línia. Počas celej línie boli strategicky vybudovane na dôležitých miestach pevnosti, ktoré pre Francúzov stále boli veľmi dôležitým prvkom obrany, vďaka skúsenostiam z 1. svetovej vojny (Verdun).
Hlavným účelom bola ochrana voči štátom: Taliansko a Nemecko – teda potencionálnej hrozbe (pri ich hraniciach bola aj najprepracovanejšia). Čo sa týka Švajčiarska a krajín Beneluxu, tu bola vystavaná iba v prípade útoku vedeného cez tieto štáty. Pri útoku mala zadržať nepriateľa a dať tak čas Francúzsku zmobilizovať svoje sily a pripraviť sa na úder.
Za výstavbu línie bol aj Phillipe Pétain. Proti jej výstavbe a statickému vedeniu boja však boli napríklad Paul Reynaud a Charles de Gaulle. Charles de Gaulle videl inšpiráciu v Heinzovi Guderianovi a chcel radšej investovať do obrnených jednotiek.
Hlavne časti línie boli dokončené už v roku 1935. Bol to skvost tej doby. Pod líniou sa nachádzalo množstvo komplexov a chodieb. Bola tu aj železnica a po celej hlavnej časti línie bolo vybudovaných 108 hlavných pevností s odstupom 15 km. Francúzsku vládu stála 4 miliardy frankov a zabezpečovala hranice s Nemeckom a s Talianskom.
Stala sa vzorom pre línie v Československu v Sudetach a taktiež aj pre obranné línie v Poľsku.
Potom sa začalo narýchlo pracovať na výstavbe línie vo Švajčiarsku a z časti v Belgicku. Línia v Belgicku vtedy nebola ešte vôbec vybudovaná, pretože Francúzsko a Belgicko v roku 1920 podpísali zmluvu, že ak Nemecko zaútočí na Belgicko, môžu Francúzi vyslať do Belgicka svoje vojska. Problém nastal v roku 1936, keď Belgicko vyhlásilo neutralitu.
Ďalšou časťou, kde ešte línia nebola vybudovaná, boli Ardeny, ktoré sa pokladali za nepriechodne:-).
Po vypuknutí vojny zhromaždili pri Maginotovej línií Francúzi veľké množstvo svojich jednotiek. V 1940 však nastala katastrofa, ktorú všetci poznáme. Nemci Maginotovu líniu jednoducho obišli a koncom júna obkľúčili vojska pri línii.

Svoj účel splnila jedine v Alpách, kde odrazila útok Talianov.
Pojem „Magnitovova línia“ sa dnes používa ako výraz pre niečo, na čo sa človek spolieha, ale je to neúčinné a nevyjde to.


Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 6662 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  Guadalcanal 2. - Invaze Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 26/11/2007, 10:14 od Anonymní
Zprávy
Guadalcanal 2. - Invaze


Zatímco se americko - australská invazní flotila přes veškeré minule popsané problémy přece jen jakž takž přichystala k akci, japonské posádky na Guadalcanalu a Tulagi vůbec netušily, že by mohly být ohroženy jinak než nějakým tím náletem. Japonská rozvědka v tomto ohledu totálně zklamala. Ani blížící se svaz nebyl nijak zaregistrován, ironií osudu je, že letecký průzkum této oblasti měla na starost právě hydroplánová jednotka z Gavutu a Tanambogo poblíž Tulagi. Jak je možné, že 75 lodí nebylo spatřeno až do té doby než začalo předinvazní ostřelování? Nečekanému a dokonalému utajení částečně napomohlo i špatné počasí, které těsně před invazí bylo, a které zapříčinilo, že japonských průzkumných letadel vzlétlo jen pár. Ale to nebyla až taková náhoda, jak by se na první pohled mohlo zdát. Právě podle předpovědi počasí totiž lišák Turner naplánoval osu postupu invazního svazu. A jak to na dopravních lodích vypadalo? To popsal zpravodaj International News Service Richard Tregaskis takto:
Když jsem se přiblížil ke své lodi, byl jsem šokován. Byla to zastaralá špinavá hrůza s černým, špinavým trupem a rezavými skvrnami na bocích. V kajutě plukovníka Hunta se nacházela jedna železná palanda, dvě otlučené židle a stůl. S plukovníkem jsme hovořili o lodi a jeho jednotce. „Je to tady špinavé,“ řekl. „Nemáme dostatek vody, abychom to mohli vyčistit. Mí muži jsou také pěkně zanedbaní. Vypadají jako cikáni. Ale myslím si, že se budou rvát jako lvi.“
Dále Tregaskis popisoval morálku mužstva.
Odpoledne jsem pozoroval skupinku mari?áků, kteří si na palubě čistili a seřizovali minomety a lehké kulomety. Někteří muži si brousili bajonety a vskutku se tato činnost zdála být oblíbenou zábavou na celé lodi. Viděl jsem jednoho chlapíka jak si opatrně brousí obrovský nůž. Ostatní byli zaměstnáni čištěním pušek a samopalů. Někteří chlapci si sami vyrobili takzvané zabijáky (plátěné pytlíky s olověnými kuličkami) pro boj zblízka.
„Je pravda, že si Japonci barví obličej našedo, vedle úst se natřou červeně a předstíraj smrt, dokud se k nim člověk nepřiblíží?“, zeptal se mě jeden chlapík. ?ekl jsem, že nevím. „No, jestli to tak dělaj, tak je nejdřív zapíchnu.“

7. srpna 1942 ráno invazní loďstvo dosáhlo Guadalcanalu a Tulagi. Kolem čtvrt na sedm zahájily válečné lodi ostřelování pobřeží, zapojily se i bombardéry z letadlových lodí Enterprise, Saratoga a Wasp. Hydroplánová základna na ostrůvcích Gavutu a Tanambogo byla okamžitě rozbita na padrť. O hodinu později přišla zpráva z Tulagi: „Vylodění úspěšné, odpor žádný.“ Stalo se to, v co nikdo ani nedoufal. Japonská obrana - pokud tam kdy vůbec existovala v nějaké koordinované formě - byla zcela překvapena, dezorientována a paralyzována. O další hodinu později vyběhli námořní pěšáci z 1. a 3. praporu 5. pluku na pláže Guadalcanalu. Také zde nenarazili na odpor, protože posádka v panice utekla do hor. Ani nestihla dojíst snídani. Logicky se naskýtá otázka, proč se vždy houževnatí japonští vojáci nebránili. Inu to proto, že tam skoro žádní houževnatí vojáci nebyli. Většina z 2 200 přítomných Japonců byli příslušníci pracovních jednotek, které byly navíc částečně tvořené korejskými nádeníky. To ale námořní pěšáci netušili a v obavě z nějaké léčky postupovali velice pomalu.
Tregaskis popsal invazi takto:
Klouzali jsme skrz úzkou štěrbinu mezi Guadalcanalem a ostrovem Savo. Téměř jsme proplouvali kolem japonských pobřežních baterií (ty tam však nikdy nebyly - pozn. D), ale nikdo ani nevystřelil. „Nemohu tomu uvěřit,“ řekl mi jeden poručík. „Divil bych se, že by Japonci mohli být tak hloupí. Buď jsou tak pitomí, nebo je to past.“ Když jsme však vplouvali do zálivu, nedělo se nic, co by naznačovalo, že jde o past. Nebyly žádné známky palby z pobřeží, ani nepřátelské letadlo.
Náhle jsem z můstku zahlédl jasný žlutozelený záblesk, přicházející z šedého obrysu křižníku po našem pravoboku. Granáty opisovaly na obloze červené oblouky a dopadávaly na tmavé pobřeží Guadalcanalu, v těch místech bylo vidět jasné záblesky.

Přestože Japonci nekladli vylodění žádný odpor, postup do vnitrozemí byl doslova hlemýždí. Mezitím na pobřeží pokračovalo vylodění, a to tak usilovně, že během dopoledne byly pláže Guadalcanalu zcela zavaleny válečným materiálem. Zavládl chaos. Potraviny se válely mezi sudy s benzínem, zdravotnický materiál mezi municí. Mezi tím zmatkem se všelijak poflakovali mari?áci, kteří se vylodili později a čekali na rozkazy k dalšímu postupu. Zatímco vyloďovací party nevěděly, kam dřív skočit, vojáci z bojových jednotek si krátili dlouhou chvíli roztloukáním kokosů, jiní si šli zaplavat a jiní se jen tak váleli na plážích.
Večer se však útočné prapory většinou zakopaly v plánovaných postaveních a druhý den obsadily nedostavěné letiště, kde ukořistily značné (a později velice vítané) množství zásob. Ztráty na Guadalcanalu prozatím nebyly žádné. Sice hned ráno byla na pláži zbudována ošetřovna, ale jediné zranění, které tam bylo ten den ošetřeno, byla pořezaná dla? jednoho nešiky, který se pokoušel rozbít kokosový ořech mačetou.
Na Tulagi se mezitím Japonci zmohli na obranu. Bylo jich tam asi 250 a byli to dobře vycvičení a odhodlaní vojáci z jokohamské letecké skupiny. Velel jim kapitán Hasik Mijazaki. Proti nim byl nasazen prapor raiders a také 2. prapor 5. pluku. Raiders dostáli své pověsti dobře vycvičených vojáků, s bojem počítali a rychle postupovali do vnitrozemí. Tam narazili na odpor, nejprve v bývalé čínské čtvrti, a pak také v prostoru bývalého kriketového hřiště. Okolo tohoto hřiště se zvedaly kopce plné jeskyní, které tvořily jakýsi přírodní amfiteátr, a ten byl pro obránce dobrým místem. Večer se postup raiders zastavil a vojáci zaujali obranu - očekával se noční protiútok. Ten pochopitelně přišel a nebyl jen jeden, ale hned čtyři. Při jednom z nich byla jedna z rot obklíčena, ale nakonec byl k ránu zbytek Japonců zahnán zpět do úkrytů. O zuřivosti nočního boje svědčí třeba příklad vojína Johna Ahrense, kterého ráno našli umírajícího v jeho okopu. Ahrens měl dvakrát prostřelenou hruď a tři rány bajonetem. Na něm ležel mrtvý japonský seržant a přes něj mrtvý japonský důstojník. Okolo Ahrensova okopu leželo třináct těl mrtvých japonských vojáků…
Ráno chtěli raiders vyčistit prostor okolo kriketového hřiště. To ale nebylo nijak snadné. Japonci, kteří přežili noční řež, se ukryli v jeskyních, kterým neublížily ani nálety letadel ani palba lodních děl. Plamenomety, bazuky ani tanky raiders na Tulagi neměli. S řešením přišel dělostřelec Agnus Gauss. Celé dopoledne vyráběl improvizované tyčové nálože, a pak začal jednat. Dva muži s náloží kryti kulometnou palbou před sebe házeli kouřové granáty, a postupovali vpřed. A když se k nějaké jeskyni přiblížili, znamenalo to obvykle pro její osazenstvo rychlý odchod do svatyně Jasukuni. Večer hlásil plukovník Rupertus Vandegriftovi konec boje na Tulagi, i když ještě několik dní se po ostrově pohybovali nepříjemní snajpři. Ztráty na americké straně byly 155 mrtvých a raněných, Japonci padli s výjimkou jednoho zajatce všichni.
Nejtvrdší boje se překvapivě odehrály na malých ostrůvcích Tanambogo a Gavutu přilehlých k Tulagi. Přestože byly útočící jednotky v průběhu bojů posíleny a podporovány několika lehkými tanky a námořním i leteckým bombardováním, boje tam trvaly celé tři dny. A to je větší Gavutu jen dvanáct hektarů velký! Pohřbeno nakonec bylo šest set Japonců, desítky dalších byly zasypány v jeskyních. Zajat nebyl nikdo. Americké ztráty činily 295 mrtvých a raněných.
No a ještě se podíváme, co se dělo v japonských štábech. Japonské velení v Rabaulu a Tokiu se o invazi dozvědělo těsně předtím než padl první výstřel. Vysílačka v Tulagi hlásila „velké množství lodí neznámého počtu a typů“. Brzy nato přišlo další hlášení: „Přesila nepřátelských sil, budeme k smrti hájit svá postavení a modlit se za věčné vítězství.“ Pak vysílačka dostala zásah od lehkého křižníku San Juan a zmlkla navždy.
Zatímco japonské armádní velení zpočátku nereagovalo vůbec, námořnictvo naopak jednalo rychle. Bylo to proto, že místní posádky (prozatím) spadaly právě pod námořnictvo, ale věc měla i druhou stranu mince. Armádu akce námořnictva vůbec nezajímaly a naopak. Koordinace mezi těmito ozbrojenými složkami byla velice řídká a problematická. Protože tato „dvoukolejnost“ byla pro japonské síly přímo příslovečná a budu na ni určitě narážet i v budoucnu, pokusím se stručně vysvětlit, proč tomu tak bylo. Určitá rivalita mezi armádou a námořnictvem existuje snad v každém státě, který tyto složky má, ale nikde nenabyla ani zdaleka tak obludných rozměrů, jako v Japonsku. Důvody musíme hledat až někde v dávném středověku. Japonsku sice formálně vládl císař, ale fakticky byla země rozdělena mezi několik samurajských klanů, které mezi sebou po celá staletí zápasily o moc. Dělo se tak až do roku 1867, kdy zahájil císař Meidži soustavu reforem, které vytrhly Japonsko ze středověku a přenesly je do moderní doby. A to byl konec žabomyších rodových válek. Nicméně jestliže samurajské klany chtěly přežít i v nových časech, něčím se zkrátka zabývat musely. Některé se vrhly na podnikání (např. rodiny Micubiši nebo Micui), synkové z jiných klanů hledali kariéru v armádě a jejich prastará konkurence zase zakotvila v námořnictvu. A protože japonská kultura a společnost je do značné míry založena na tradičních rodinných hodnotách, je jen pochopitelné, že nová doba vzájemnou nenávist jen otupila. Zkrátka a dobře: generálové a admirálové si házeli klacky pod nohy jen proto, že už jejich pradědečci si pižlali hlavy.
Ale zpět: Když se ozvalo z Tulagi první hlášení o nepřátelské flotile, nařídil kontradmirál Sadajoši Jamada - velitel 25. letecké armády - vzdušný průzkum. Po druhém radiogramu, kdy už bylo jasné, že nejde o nějaký jednorázový úder, ale o regulérní invazi, se okamžitě ozval sám admirál Jamamoto a nařídil okamžitý útok všemi dostupnými leteckými a námořními silami. O útoku hladinových plavidel povím příště, teď se budu věnovat letectvu.
V Rabaulu se po obdržení Jamamotova rozkazu strhl poprask. Byly odvolány běžné denní operace nad Novou Guineou a štábní důstojníci řešili podrobnosti útoku na nový cíl. A to nebyla žádná legrace. Vždyť z Rabaulu to je nad Guadalcanal a zpět 900 kilometrů a na takovou vzdálenost (nad mořem) nebyla ještě nikdy v dějinách žádná letecká operace vedena. Proto byly k misi vybrány jen nejzkušenější posádky. Již v 8:30 vzlétlo 27 bombardérů betty vyzbrojených bombami s doprovodem 18 stíhaček. Při přeletu nad Bouganvillovým ostrovem formaci zpozoroval coastwatcher - bývalý plantážník - Mason a okamžitě informoval spojenecké velení. Protože do předpokládaného příletu scházelo několik hodin, mohla se invazní flotila na nálet připravit. Dopravní lodi přerušily vykládku materiálu a s bojovými plavidly zaujaly obrannou pozici.
Japonský svaz byl napaden stíhací ochranou nad ostrovem Savo, asi třicet kilometrů od místa vykládky. Téměř všechny bombardéry byly sestřeleny, poškozen byl jen torpédoborec Mugford. Ale ztráty měly i wildcaty. Odpoledne hlásil Mason další nálet, tentokrát to bylo šestnáct střemhlavých bombardérů bez doprovodu. A byla to opět katastrofa. Žádný zásah se nezdařil, tři bombardéry byly sestřeleny a šesti došel při zpáteční cestě benzín (nezachránil se nikdo). Druhý den z Rabaulu vzlétlo 31 bombardérů se stíhacím doprovodem. Opět byly zpozorovány nad Bouganvillovým ostrovem, informaci tentokrát poslal coastwatcher Jack Read. Opět byly vyslány wildcaty nad ostrov Savo, ale Japonci překvapili nízkým letem a podařilo se jim proklouznout. Tím si ale moc nepomohli, protože je přivítala těžká lodní protiletadlová palba, která většinu útočníků sestřelila. Jeden pilot hořícího bombardéru dobře věděl, že během daleké cesty zpět nemá šanci přežít a střemhlav se zřítil na dopravní loď George F. Elliot, kde způsobil požár, který se nepodařilo zvládnout. Loď hořela ještě v noci a posloužila jako orientační bod pro japonské křižníky, které už byly na cestě. Další bombardér poškodil torpédoborec Jarvis. Ten se odploužil na dalekou cestu do oprav v Sydney. Tam však nikdy nedoplul - zmizel beze stopy. Teprve po válce se ukázalo, že byl o dva dny později potopen japonskými letadly. Z posádky téměř tři sta mužů se nezachránil nikdo.
Přes všechny nedostatky - především ve velení a koordinaci - se tedy dá říci, že první útočná obojživelná operace v Pacifiku dopadla díky absolutní japonské nepřipravenosti docela dobře. Odpor na souši byl relativně brzy zlomen, útoky ze vzduchu se podařilo za cenu ztráty 21 letadel jakž takž eliminovat. Ale optimismus nebyl vůbec na místě. Na moři se totiž děly věci, které pro Spojence dopadly dost špatně…

Poznámka: Tregaskisovy vzpomínky jsem sice citoval doslovně, ale z pochopitelných důvodů jsem je poněkud zkrátil.

Pokračování zde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=317

Hlavní zdroje:
Miloš Hubáček, Vítězství v Pacifiku, Mladá fronta, 1999
Samuel B. Griffith, Bitva o Guadalcanal, Paseka, 2001
Alan Schom, Americký orel proti vycházejícímu slunci, Jota, 2005
Aleš Skřivan, Pád Nipponu, Mladá fronta, 1990
Richard Tregaskis, Bitva o Guadalcanal (válečný deník), Votobia, 1997
Edwin P. Hoyt, Guadalcanal, Beta, 2001
Edwin P. Hoyt, Slyšte, slyšte, Oldag, 2000
Edwin P. Hoyt, Americké ponorky ve válce, Beta, 2001
a dále samozřejmě nějaký ty webovky.

Invaze na Guadalcanal ještě zdaleka nebyla tak propagandisticky zpracovaná, jak to bylo běžné později. Pokud vím, tak "normální" novináři tam byli jen dva, filmař žádný (ale možná se pletu). Tohle video je tedy údajně složeno z toho, co si mari?áci natočili svými kamerami pro své soukromé účely. Jedná se tedy o jakési "domácí video", bohužel doplněné komentářem.




Zleva Richard Tregaskis (1916 - 1973) a generál Vandegrift (1887 - 1973)


Image


Tulagi


Image


Image


Image


Tanambogo


Image


Invaze, čili "landing"


Image


Image


Vylodění proběhlo poblíž vesnice a ústí řeky Lunga, tzv Lungapointu. Takhle ta řeka vypadala v roce 2004


Image


Image


A takhle dnes vypadá přístav v Tulagi


Image


Tuto novinku přečetlo 4012 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: acalaho
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 37

 Online nyní:
 Hostů: 14
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 120
Příspěvků: 19682
Google návštěvníků: 5889270
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 14 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 14 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 120 uživatelů dne 13/5/2019, 13:02


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Prosinec 2020>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
Dnes nemá nikdo narozeniny
Žádný uživatel nebude mít narozeniny nasledujících 7 dní
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 39 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 0 registrovaných, 0 skrytých a 39 Anonymních , 37 Z toho za poslední hodinu.
jarl v 29/10/2020, 21:54
sigi v 18/10/2020, 12:36
Martas2411 v 17/10/2020, 07:37
Stuka v 9/8/2020, 21:17
martin.kollar v 8/7/2020, 23:28





Board Security

75429 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.4204s ][ Queries: 48 (0.1435s) ][ Debug on ]