Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1585
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Zaujímavosti
od jarl v 23/5/2017, 20:04

 Poslední sestřel
od jarl v 17/5/2017, 16:02

 Filmy co vychází
od Střelec v 14/5/2017, 14:28

 Novinky na trhu
od Střelec v 12/5/2017, 18:55

 Vše nejlepší k narozeninám
od Martas2411 v 11/5/2017, 18:52


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
170
Etrich Taube

19469

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 108
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Konvoj SL125 a operácia Torch Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 23/11/2007, 22:34 od Herbert
Zprávy Torch bolo kódové označenie pre vylodenie spojencov v severnej Afrike. Malo sa jej zúčastniť 350 transportných lodí, s eskortou asi 500 bojových lodí. Malo vyplávať sedem konvojov z amerických a anglických prístavov. Nastala veľká lodná aktivita v prístavoch na oboch stranách Atlantiku. Nemecké vrchné velenie si uvedomilo že hrozí invázia a Nemecká spravodajská služba tipovala Dakar.
Koncom októbra pripravil v Atlantiku Dőnitz smečku ponoriek Streitaxt. Štyricať nemeckých ponoriek zaujalo dlhú líniu od Azor, naprieč očakávanou cestou spojeneckých invazných síl do Dakaru.
Vylodenie v Casablanke, Oranu a Alžírsku bolo určené na 8. novembra. Prvý transportný konvoj vyplával z amerického prístavu 19. októbra 1942 a druhý z Clyde 22. októbra 1942. Behom pár dní bolo na voľnom mori celé osemsto členné loďstvo. Obrana takejto ohromnej sily bola rozptýlená na niekoľko miliónoch štvorcových míl. Tato rozsiahla operácia zahrſovala všetky dostupné bojové lode a lietadlá. Ťažké bojové lode hliadkovali v Dánskom prielive a Faerských ostrovoch, do Biskajského zálivu boli vyslané protiponorkové útočné skupiny a lietadlá veľkého doletu chránili každú dostupnú časť severného Atlantiku. Bombardovaný bol Brest a iné ďalšie ponorkové základne, ale nemecké ponorky číhali na mori. Dőnitzovy vlci sústredený pri Azoroch, boli schopný spôsobiť skazu transportným lodiam a celá akcia mohla skončiť na dne oceána.
Veľké šťastie pre operáciu Torch bolo, že na trase južne od Gibraltaru neboli žiadne ponorky. To, že každý konvoj z operácie Torch dorazil nepoškodený, bolo z veľkej časti vďaka zámerným obetiam.
Prístav Freetovn v západoafrickom štáte Sierra Leone sa stal zhromaždisko konvoja SL125. Konvoj sa skladal z 37 obchodných lodí. Prevažne to boli anglické lode naložené ropou, cukrom, čajom, manganovou rudou, drevom a kôprom. Eskortu tvorila jedna šalupa štyri korvety a ozbrojený trauler. Trasa konvoja SL125 sa tiahla blízko Kapverdských ostrovoch, potom vzdialene od Kanárskych ostrovoch, pomedzi Madeiru a Azori, a na sever do North Channel. Po dni plavby sa šalupa a ozbrojený trauler obrátili späť a konvoj ostal pod ochranou korvet.
Dőnitzove ponorky nečinne čakali u Azor na dlho očakávaný spojenecký invazný konvoj, po čase niektoré premiestnil na juh do oblasti Freetownu. Dva dni po potom čo ponorky vyplávali na juh od Azor, bola U509 juhozápadne od Kanárskych ostrovoch a tam zbadala koncové lode konvoja SL125 a okamžite to oznámila ostatným ponorkám. Na to sa smečka Streitaxt vrhla na slabo eskortovaný konvoj SL125. Bolo potopených 12 lodí o výtlaku 80 000 ton a 426 zabitých námorníkov.
Obetovanie konvoju SL125 z Freetownu do Anglicka, pričom dodnes existuje silné podozrenie, že to bolo úmyselné obetovanie, zamestnala nemecké ponorky a medzi tým veľké spojenecké konvoje operácie Torch priplávali nepoškodené k pobrežiam severnej Afriky.
8. novembra dostal Dőnitz správu o vylodení v severnej Afrike, ale už bolo príliš neskoro.



Tuto novinku přečetlo 3543 lidí a poslali 7 komentářů. Poslat komentář

  SU-14 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 22/11/2007, 11:55 od hoblik
Zprávy
SU-14


17.září 1931 obdržel speciální podnik zadání vypracovat prostředky pro mechanizaci dělostřelectva velkého a zvláštního výkonu. Jednotlivě se předpokládalo do 1.května 1932 představit dělostřeleckému velení projekt podvozku „samohybného trupového triplexu“, skládajícího se ze 107 mm kanónu, model 1910/30, 152 mm houfnice, model 1909/30 a 203 mm moždíře, model 1930 a také „model těžkého dělostřelectva zvláštního nasazení (TAON), vyzbrojeného 152 mm (nebo 130 mm) kanónem, 203 mm houfnicí, model 1929/31 a 305 mm moždířem.
Předběžné projekty byly posouzeny v červenci 1932 a všechny byly schváleny. Pro „zkušební trup“ bylo rozhodnuto využít prodloužený podvozek středního tanku T-24 a pro „triplex TAON“ speciální podvozek, který obsahoval prvky ze soudobého těžkého tanku. Ovšem zhotovení trupu bylo odloženo o dva roky a pro „triplex TAON“ se nenašla zbra?, neboť 152 mm kanón velkého výkonu, ani 305 mm moždíř ještě v té době nebyly. Pro zpracování byla dodána houfnicová verze podvozku, vyzbrojeného 203 mm kanónem B-4.
V roce 1933 byly ve zkušebním závodě „Specmashtrustu“ pod vedením P.I.Sjačintova zahájeny projektové práce a sestavování samohybného zařízení pro „podvozek TAON“ (brzy dostal označení SU-14) podle schématu, který předložila Vojenská akademie motorizace a mechanizace. První podvozek byl hotov v květnu 1934, ale pro poruchy převodovky, která byla převzata ze středního tanku T-28 jeho dokončování probíhalo do konce roku 1934.
Během továrního záběhu byla na podvozek osazena hlave? kanónu B-4 „malého výkonu“, se kterým byl odeslán na Naučně zkušební dělostřelecký polygon pro provedení střeleb. Ale během dostavby podvozku bylo pokaženo: prasklo několik článků, ozývaly se divné zvuky z rychlostní skříně, motor se přehříval, a proto byla zkušební jízda, dlouhá 250 kilometrů zrušena.
Střelby proběhly hladce, ačkoli se při výstřelech stroj silně kýval a kdo se na tomto stroji právě nacházel, měl co dělat se udržet (pracovní obsluha samohybky). Neúnosně nízká se ukázala být rychlost střelby, neboť těžké střelivo se muselo dávat na palubu pomocí nepohodlných jeřábů a zvedáků; nespolehlivá byla i konstrukce skládací podlahy otvoru, která se během testů zlomila.
Po odstranění poruch se samohybka opět vrátila na zkušební polygon. Nyní již měl stroj zesílené články pásů a zlepšený chladící systém. Hlave? kanónu malého výkonu byla nahrazena hlavní velkého výkonu. Nyní byly testy zahájeny ze záběhu. Ale na třicátém čtvrtém kilometru se porouchala rychlostní skří?. Během testů se prováděly výstřely ne pouze ve směru pohybu pod velkým horním úhlem, ale i horizontálně při mezních úhlech, dokonce i při vztyčených opěrách.
Vzhledem k výsledkům testů byl sestaven dlouhý seznam nezbytných úprav SU-14, jež zhatil možnost přijetí stroje do výzbroje v jeho ranné fázi. 31.ledna 1935 Zkušební závod „Specmaschtresta“ obdržel úkol na kapitální modernizaci SU-14. Modernizace, provedená v únoru – březnu, byla polovičatá, neboť se dotkla pouze podvozku, motorové a převodové části (v dopracované variantě SU-14 byly osazeny součásti z nového tanku T-34). Bojového prostoru se modernizace nedotkla.
Od 5.dubna do 24.srpna 1935 urazil během závodních testů zkušební model 500 kilometrů v různých podmínkách a prověřil všechny pohybové kvality. Znovu se ale objevily velké nedostatky. Brzy se zjistilo, že skrze kulatý otvor střílny pro kulomety DT není možné vést palbu, neboť nelze rychle využít vezený bojekomplet (8 výstřelů), který byl pod snímatelným víkem paluby a to bylo během jízdy blokováno trupem kanónu.
S využitím zkušeností, nabytých při práci nad SU-14, vypracovala konstruktérská skupina Zkušebního závodu náčrty pro stavbu cejchovního modelu samohybného zařízení SU-14-1, který byl zhotoven na začátku roku 1936. Stroj měl posílenou konstrukci kontrolně-výkonné jednotky, hlavní třecí spojky, brzdy a bočních převodů (řada agregátů byla převzata z tanku T-35). Na stranu od řidičovy kabiny byly vysunuty výfuky, byly zdokonaleny opěrné radlice. Stroj dostal mimořádný motor M-17-1T o výkonu 680 koní, který umožnil stroji o hmotnosti 48 tun vyvinout rychlost 31,5 km/h. V podvozku byly použity silnější první listová péra a ta byla během střelby vyřazena. Tento model SU-14-1 byl testován v jízdě od dubna do září roku 1936 (naježděno něco kolem 800 kilometrů) a od 28.dubna do 29.listopadu probíhaly také střelby.
Na konci listopadu 1936 byly pro testy dělové verze z „Uralmash“ závodu a závodu „Barikády“ dokončeny 152 mm dlouhohlav?ové zbraně U-30 a BR-2. Přezbrojení proběhlo na konci roku 1936 a testy strojů, vybavených kanóny, proběhly v únoru 1937 a skončily úspěšně. Plán na rok 1937 předpokládal zhotovení základní série pěti strojů SU-14-BR-2 (se 152 mm kanónem BR-2) a od roku 1938 se předpokládalo zahájení jejich sériové výroby. V létě roku 1939 se předpokládalo vytvoření 280 mm samohybného moždíře SU-14-BR-5, ale o houfnicové variantě SU-14-B4 nebylo zmi?ováno. Důvodem bylo, že tvůrce houfnice B-4 Magděsijev, náčelník vývojového oddělení závodu „Bolševik“, se zlomil při vyšetřování své záškodnické činnosti. Brzy byl zatčen a pod vedením P.I.Sjačinstova potkal zajímavý stroj osud jako houfnici B-4. Všechny práce na přípravě sériové výroby samohybného zařízení byly zastaveny a dva hotové modely byly předány k uložení do vojenského skladu č.37 v Moskvě.
Vzpomenulo se na ně v prosinci 1939 při útoku na „Mannerheimovu linii“. Rudá armáda při setkání se silnými moderními bunkry pocítila ostrou potřebu pancéřovaných dělostřeleckých zařízení velké ráže. Nařízením Výboru obrany SSSR ze dne 17.ledna 1940 „O zvláštních úkolech pro potřeby operující armády“ bylo závodu Kirovovu č.185 (bývalý zkušební závod „Specmashtrjesta“) uloženo, aby renovoval a zesílil pancéřovými pláty dvě samohybky SU-14. Předpokládalo se, že samohybky s přidaným pancířem mohou volně dojet k finským bunkrům do vzdálenosti 1,5 – 2 kilometry a s přímým zamířením je likvidovat.
Na konci ledna 1940 dorazily houfnice z Moskvy do továrny, ale práce se zpozdily – pancéřové pláty z Ižorského závodu dorazily až na konci února. Posilování pancíře bylo ukončeno až 20.března, kdy byla válka s Finy ukončena. Samohybky, které dostaly dopl?kový pancíř silný 30 – 50 mm, vážily 64 tun. 27.března byly stroje zaběhnuty jízdou dlouhou 26 kilometrů. Poukazovalo se na to, že při 3 a 4 rychlostním stupni rychlost nepřekračuje 20 – 22 km/h, při pohybu pracuje motor namáhavě a těžko se zatáčí. Při silném přetížení byly u SU-14 gumové bandáže na pojezdových kolech nahrazeny ocelovými.
V dubnu 1940 SU-14 a SU-14-1 prošly testy na NIA polygonu a v červenci byly ještě testovány v sestavě tanků kapitána P.F.Lebeděva v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu. V září 1940 byly oba stroje předány k uskladnění na NIBT polygon. Na podzim 1941, během obrany Moskvy, byly obě samohybky SU-14, ještě spolu s jednou samohybkou T-100-Y, využity v sestavě „Zvláštního těžkého odílu zvláštního nasazení“ v oblasti města Kubinka pro střelbu z maskovaných pozic na útočící německá vojska.
Do dnešních dnů se v Kubince uchovala pancéřovaná SU-14-1, vyzbrojená 152 mm kanónem BR-2. Druhá SU-14 byla v 60-tých letech dána do šrotu.

Image
Image
Image
Dodatečně pancéřovaná samohybka SU-14 během testů v Kubince, 1940

Image
Zkušební model samohybky SU-14 při testech, 1934

Image
Samohybka SU-14 na dvoře závodu č.185, 1934

Image
Samohybka SU-14 během jízdních zkoušek, kanón je zakryt plachtou. 1934

Image
Samohybka SU-14 před střeleckými testy, 1934

Image
Cejchovaný model samohybky SU-14-1 během testů. 1936

Tuto novinku přečetlo 2469 lidí a poslali 2 komentářů. Poslat komentář

  Guadalcanal 1. - Co předcházelo Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 20/11/2007, 11:41 od Destroyman
Zprávy
Guadalcanal 1. - Co předcházelo


V roce 1568 objevil námořník Pedro de Ortega v jihozápadním Tichomoří ostrov, který pojmenoval podle svého rodného města - Guadalcanalu nedaleko Valencie. Ortega patřil k výpravě Alvara Menda?i, který hledal bájnou zemi Ofir, odkud biblický král Šalamoun vozil zlato. Přestože na Guadalcanalu ani na ostatních ostrovech žádné zlato nebylo, dostalo souostroví Šalamounovo jméno. Na dalších dvě stě let se na Šalamouny zapomnělo a z některých map Pacifiku byly dokonce vymazány. Teprve v roce 1767 je znovuobjevil francouzský mořeplavec Louis Antoine de Bouganville, na zapomenutosti těchto končin se však nezměnilo vůbec nic. Ostrovy byly příliš vzdálené, příliš divoké a příliš chudé než aby o ně měl někdo zájem. Až ve druhé polovině 19. století si je rozdělily evropské koloniální mocnosti. Severní části se zmocnilo Německo, zbytek si vzala na starost Velká Británie. Po První světové válce německou část získala Austrálie, od roku 1978 jsou Šalamounovy ostrovy samostatným státem britského Commonwealthu.

Louis Antoine de Bouganville


Image


Guadalcanal leží v jižní části řetězce. Je hornatý, 160 kilometrů dlouhý a 50 kilometrů široký. Podnebí je tropické, teplota ani v noci neklesá pod 30 stup?ů a prší každý den. Malárie a další tropické choroby jsou tam tak běžné, jako u nás rýma. Před válkou byl ostrov z velké většiny porostlý tropickou džunglí, menší část tvořily kokosovníkové plantáže a drobná políčka, která skýtala obživu pro několik málo australských plantážníků, asi osm tisíc domorodých Melanésanů a pár jeptišek a misionářů. Dopravní komunikace - míněno v evropském slova smyslu - na ostrově neexistovaly. Jen podél pobřeží vedlo několik stezek, které spojovaly jednotlivé vesnice. Do vnitrozemí nevedlo nic, protože tam nic nebylo. Bez zajímavosti není ani to, že na Guadalcanalu dodnes není žádný zdroj pitné vody. Jistě, jsou tam nějaké potoky a říčky, ale ty pramení ve vnitrozemských bažinách a dále protékají bahnitou džunglí. Vodu z nich mohou pít jen domorodci, kteří jsou na ni po generace zvyklí, cizinci jejím požitím riskují bouřlivé střevní potíže.
Přes šestnáctikilometrovou úžinu leží ostrov Tulagi, který byl díky uhelnému přístavu obchodním a správním centrem celé oblasti.
Myslím, že nebudu nijak přehánět, když prohlásím, že v této části zeměkoule „chcípnul pes“ Ani běžná světová veřejnost neměla o existenci Guadalcanalu a Tulagi prakticky žádné ponětí. Jedinou výjimkou byli jen čtenáři Jacka Londona, který sem umístil děj několika povídek. A v jedné z nich výstižně napsal: „Kdybych byl králem, za nejhorší trest pro mé nepřátele bych považoval vypovězení na Šalamounovy ostrovy.“
Šalamouny nebyly na počátku války zajímavé ani pro jednu z válčících stran. Teprve když si japonské síly zvolily za cíl ofenzívy novoguinejský přístav Port Moresby (odkud by byla ohrožena Austrálie), padlo rozhodnutí jižní Šalamouny obsadit, aby chránily levé křídlo postupujících jednotek. Tomuto rozhodnutí nemohli Spojenci nijak zabránit, neměli na to dostatek vojsk. Veškeré místní bojové síly se skládaly ze dvou australských hydroplánů, několika radistů, možná z nějaké menší strážní jednotky a z domorodých policistů. Stačilo několik náletů a 30. dubna 1942 se Spojenci z oblasti evakuovali.
Druhý den v Tulagi bez odporu přistálo 400 vojáků jokohamské letecké skupiny, týlová hydroplánová jednotka námořního letectva, protiletadlová baterie a spojaři. Již z výčtu jednotek je jasné, o co Japoncům šlo - chtěli si jen v Tulagi zřídit základnu průzkumných hydroplánů, nic víc. Guadalcanal byl tehdy ještě stranou všech zájmů… Vyloďovací práce se však moc nelíbily 17 TF letadlových lodí kontradmirála Jacka Fletchera, která byla zrovna poblíž (a o pár hodin později ji čekala bitva v Korálovém moři). 4. května ráno provedli letci z Lexingtonu a Yorktownu nálet, se kterým Japonci vůbec nepočítali. Jeden torpédoborec, jeden dopravní torpédoborec a dvě minolovky klesly ke dnu. Dál se prozatím nedělo nic.

Důstojníci a poddůstojníci pravděpodobně před odjezdem na Tulagi. Květen 1942


Image


Zatímco v Korálovém moři a později u Midwaye zuřily těžké boje, Japonci na Tulagi měli báječný život. Nebýt několika neškodných návštěv B-17 z australského Port Darwinu, snad by ani nevěděli, že je válka. Svou hlavní pracovní náplſ, tedy letecký průzkum okolních vod poněkud zanedbávali a to se jim později vymstilo. Spíš než o vojenské povinnosti se vojáci starali o svá břicha, protože v zájmu zpestření jídelníčku kradli na sousedních ostrovech Savo a Florida domorodcům prasata, drůbež a sladké brambory. Za podobným loupeživým účelem přistála 28. května poprvé japonská hlídka i na Guadalcanalu. Vojáci domorodcům kulometem postříleli několik krav, naložili je a zase odjeli. Další tři týdny byly loupeživé nájezdy častější. Cílem však nebyly jen krávy, ale i sami domorodci, které Japonci chytali a nutili je, aby jim na Tulagi a možná až na Bouganvillově ostrově stavěli ubikace, latríny apod. Tento v podstatě otrokářský (i když v císařských ozbrojených silách tehdy úplně normální) přístup k domorodému obyvatelstvu se jim později vrátil. Domorodci Japonce nenáviděli a pomáhali námořní pěchotě především jako výborní průzkumníci. Snad nebudu moc předbíhat, když prozradím, že nejslavnějším z nich se stal bývalý policejní praporčík Vouza. Tomu za statečnost dokonce generál Vandegrift udělil vysoké vyznamenání - Silver Star.
Počínání Japonců na ostrovech bylo velmi pečlivě sledováno tzv. coastwatchers - pobřežními pozorovateli. Jednalo se o unikátní zpravodajskou síť, složenou z bývalých úředníků, obchodníků, plantážníků, námořníků apod., kteří se v oblasti vyznali. Tito muži žili s pomocí domorodců v džunglích, a vysílačkami hlásili všechno, co se jim - opět hlavně díky domorodcům - doneslo. Oficiálně spadali pod australské námořnictvo, šéfoval jim podplukovník Erik Feldt, který si každého z nich osobně vybral. Na Guadalcanalu byli hnedle tři - Martin Clemens, Snowy Rhoades a D.S. Macfarlan. A právě za Clemensem přiběhl v pondělí 29. června bývalý domorodý policejní desátník Dovu a hlásil: „Jeden tisíc Japan na břeh v Lunga, všechno na břeh velká loď každá sto, každá kulomet.“ Japonci vzápětí začali kácet kokosovou plantáž a zahájili stavbu letiště.

Martin Clemens se svými pátrači


Image


Proč tam to letiště stavěli? Toť otázka, na kterou jsem jednoznačnou odpověď vlastně nenašel. Některé zdroje tvrdí, že právě toto letiště se spolu s přístavem v Tulagi mělo stát hlavní základnou pro další postup na Samou a Fidži, cílem mělo být odříznutí Austrálie a Nového Zélandu od zásobovacích tras z USA. Jiné důvěryhodné zdroje zase tvrdí, že letiště žádnou zvláštní důležitost nemělo, a že si ho Japonci stavěli v podstatě jen tak, „pro strýčka Příhodu“. Pustím se tedy do spekulací.
Podle mě by guadalcanalské letiště pod japonskou správou žádná zářivá budoucnost nečekala. Pravda, pro jeho stavbu byly přisunuty dva ženijní prapory (11. a 13.), mechanizaci ovšem měly nevalnou - pár aut, nějaký ten silniční válec apod. Nemyslím, že by císařská armáda na tom byla po této stránce nějak špatně. Tedy že by neměla stavební stroje, buldozery, jeřáby, míchačky a co já vím co je ještě potřeba pro rychlou výstavbu důležité základny. Samozřejmě že tohle všechno Japonci měli. Například v té samé době v Rabaulu Japonci vybudovali pět nových vzletových drah, některé z nich s betonovým povrchem. Na Guadalcanalu však žádný beton a dokonce i jen základní odvodnění letiště budováno nebylo. A není to v oblasti každodenních tropických lijáků poněkud zvláštní? Vždyť každý den se přistávací plocha na několik hodin měnila v nepoužitelnou bažinu, do které náklaďáky zapadaly až po nápravy! Navíc nebyly na Guadalcanal dopraveny žádné cisterny na benzín, nestavěly se žádné větší dílny, sklady, ubikace pro personál a dokonce ani latríny pro velké množství mužů, kteří by na každé důležité základně jistě musely být. Ne, guadalcanalské letiště - aspo? prozatím - nehrálo v japonských plánech žádnou významnější roli. Měla to být jen obyčejná frontová základna a takových v té době Japonci budovali desítky. Ale konec spekulací, teď ještě povím, co se dělo na spojenecké straně fronty.
V prvních měsících tichomořské války neznali Spojenci nic jiného než porážky a ústup. To je samozřejmě velmi frustrovalo. Po bitvě u Midwaye usoudili, že tento svůj první námořní úspěch by měli podpořit i nějakou úspěšnou operací na zemi. Otázka však zněla čím, kde a jak. Na otázku „čím“ se dalo odpovědět hned. K dispozici byla totiž momentálně jen 1. divize námořní pěchoty, tedy nic moc. Odpověď na otázku „kde“ byla také jasná. Mělo to být někde v jihozápadním Tichomoří, aby se poněkud ulevilo Austrálii, na kterou Japonci začínali zle dotírat. A protože Austrálii a Novou Guineu bránil ctižádostivý generál MacArthur, tak právě on navrhnul obojživelnou akci s podporou letadlových lodí na Nové Británii, ostrově vzdáleném od Guadalcanalu 900 kilometrů. Cílem mělo být dobytí Rabaulu, což snad mohlo zarazit jakékoli japonské ofenzívní choutky v celé oblasti. Operaci měl podle MacArthura samozřejmě šéfovat MacArthur. Nevím, jestli tenhle ješitný generál nebyl náhodou opilý, když tuto sebevraždu navrhoval, protože Rabaul byl tehdy nejdůležitější japonskou základnou v jihozápadním Pacifiku. Pravidelně jím procházely jednotky a materiál určené pro celou oblast, tzn. že se tam běžně nacházelo 60-100 tisíc dobře vyzbrojených a dobře zásobených mužů. Trochu tvrdý oříšek pro pouhou jednu divizi… Proti MacArthurovu návrhu ostře vystartoval admirál Nimitz, velitel Tichomořské flotily. Okamžitě totiž poznal, že právě on by měl dodat vojáky, lodě a materiál, které by MacArthur hnal na smrt. Proto navrhoval nějakou menší akci, která by se dala úspěšně zvládnout i s omezenými silami. Potyčku mezi lampasáky řešil Washington, který nakonec musel přistoupit na podmínky námořnictva. Nimitz totiž prohlásil, že nebude-li operace spadat pod námořní velení, pak nebude vůbec.
2. července 1942 byl přijat tento plán: 1. divize námořní pěchoty obsadí ostrovy Santa Cruz (několik malých atolů jihovýchodně od Šalamounů), Tulagi a přilehlé ostrovy. Krycí jméno: Watchtower (Strážní věž), předběžné datum: 1. srpna 1942. Není bez zajímavosti, že ještě v této směrnici byl Guadalcanal tak bezvýznamný, že ani nebyl jmenován a vešel se do vágního sousloví „přilehlé ostrovy“. Záhy však byl do plánů zahrnut, protože hlášení pozorovatele Clemense o stavbě letiště prověřil 4. července průzkumný letoun.
Operace Watchtower spadala pod operační velení viceadmirála Roberta L. Ghormleyho, velitele jihopacifické oblasti (SoPac). Proč velel zrovna Ghormley, toť dodnes záhadou. Ghormley byl před válkou vedoucím odboru válečného plánování a získal pověst výborného štábního stratéga. Ale poslední dva roky žil v Londýně jako námořní pozorovatel. Dá se říci, že Ghormley do detailů znal problematiku boje proti Kriegsmarine, znal i možnosti italského nebo sovětského námořnictva, ale o Japonsku nevěděl téměř nic. Z tohoto rozhodnutí nakonec nebyl moudrý ani sám Ghormley. Při jmenování mu dokonce admirál King nepříliš povzbudivě řekl: „Byla vám přidělena rozsáhlá oblast a krajně obtížný úkol. Ke splnění tohoto úkolu vás nemohu vybavit potřebnými prostředky.“
A tak Ghormley letěl na své nové působiště, aby zorganizoval obojživelnou operaci, aniž by mu kdo řekl, jak se taková operace vlastně dělá. Naposledy ji americké námořnictvo provádělo ve španělsko-americké válce. A to bylo už nějakých 45 let.
Konkrétní velení měli na starosti tři důstojníci. Velitel 1. divize generálmajor Alexander Archer Vandegrift, velitel svazu dopravních a doprovodných lodí kontradmirál Richmond Kelly Turner a velitel svazu letadlových lodí kontradmirál Jack Fletcher. Na přípravy bylo málo času, respektive žádný. 1. divize se dala dohromady na Novém Zélandu teprve 11. července, tedy pouhé tři týdny před plánovaným útokem. Přesto, anebo spíš právě proto, se okamžitě začalo s přípravami. Vandegrift - vzhledem ke svým omezeným silám - vypracoval plán na obsazení Guadalcanalu, Tulagi a přilehlých ostrůvků Gavutu a Tanambogo, souostroví Santa Cruz mělo přijít na řadu později. Ghormley tento plán schválil. Vandegriftův zpravodajský důstojník podplukovník Frank B. Goettge (který jen o pár týdnů později složil na Guadalcanalu své kosti) se mezitím snažil získat všechny užitečné informace. Navrhl Ghormleymu, že odpluje na Guadalcanal ponorkou a potřebné informace získá sám. Ghormley jeho návrh zamítl jako příliš nebezpečný. Proto Goettge odletěl do Melbourne, spojil se s výše zmi?ovaným podplukovníkem Feldtem a ten mu pomohl. Feldtovi coastwatchers pracovali pro Goettgea „na plný úvazek“, Goettge sám měl hodně rozhovorů s bývalými úředníky, plantážníky a námořníky, kteří danou oblast znali. Ale ať Goettge dělal co dělal, stejně nedokázal odhadnout možnosti japonské obrany a celá výprava jela nakonec v podstatě „na blind“.

Zleva Ghormley, Turner, Vandegrift


Image


V novozélandském Wellingtonu se mezitím nakládaly lodě válečným materiálem. Toho chtěli využít přístavní dělníci a zahájili stávku za zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek. Jednání s odborovými předáky nevedla k ničemu a vojáci si nakonec museli lodě nakládat sami. A protože to pochopitelně neuměli, byla nakládka jeden velký chaos zpestřovaný příležitostnými pouličními bitkami se stávkujícími dělníky. Policie měla plné ruce práce.
A co vlastně byla 1. divize zač? V žádném případě nešlo o nějaký skvěle vycvičený útvar elitních bojovníků. Divize byla zmítána reorganizacemi (za poslední rok tři), ještě na jaře 1942 byl jeden její (samozřejmě nejlepší) pluk odvelen na Samou. Byla tedy doplněna z jiných útvarů muži, kteří se mezi sebou ani pořádně neznali. Její jádro tvořili staří mazáci z misí v Nikaragui a na Haiti, někteří poddůstojníci byli dokonce borci ještě z První světové války. Zbytek byli narychlo vycvičení mladíci. Mezi veterány, kteří již čichli ke střelnému prachu, patřil i její velitel generál Vandegrift. K divizi byl dále připojen výsadkový prapor, prapor „raiders“ (americká obdoba britských commandos) a prapor týlového zabezpečení. Celkem nějakých 18 500 mužů.
Nácvik vylodění provedla posílená divize na ostrůvku Koro v souostroví Fidži. Tam se teprve sešli Vandegrift, Turner a Fletcher ke společné poradě. Obsahem porady byla ale vlastně hádka mezi Fletcherem a Turnerem. Turner chtěl, aby Fletcherovy letadlové lodě chránily výsadek po celou dobu vykládky materiálu, tzn. asi pět dní. S tím Fletcher nesouhlasil. V obavě z leteckých útoků tvrdil, že za dva dny pro nedostatek pohonných hmot odpluje (jak uvidíme později, tento admirál byl plnými nádržemi svých lodí doslova posedlý). To ovšem znamenalo, že Turnerovy pomalé a špatně vyzbrojené dopravní lodě zůstanou bez letecké podpory, a že budou chráněny jen doprovodnou eskadrou amerických a australských křižníků a torpédoborců britského kontradmirála Victora A.C. Crutchleye. Situaci mohl vyřešit jejich velitel Ghormley, ten však na poradě nebyl. Takže se k Vandegriftovu zoufalství nedohodlo nic. Samotný nácvik vylodění prováděný ve dnech 28. - 31. července okomentoval Vandegrift nepříliš diplomatickými slovy „pohroma“, „úplně jsme shořeli“ a „naprostý propadák“. Jen třetina jeho vojáků se dokázala dostat na břeh a ten, kdo se tam dostal, vůbec nevěděl, co tam vlastně má dělat. Čas na druhý pokus však nebyl. Admirál King sice posunul na Ghormleyho žádost datum vylodění na 7. srpna, ale zárove? dal jasně najevo, že další odklad nepřipustí.
Historik a důstojník Samuel B. Griffith, který sám na Guadalcanalu bojoval, později tak trochu sebeironicky napsal: „Seznam chyb byl impozantní.“
Leč scéna byla připravena a oboustranně improvizované půlroční představení, tzv „japonský Stalingrad“, mohlo začít.

Pokračování zde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=262
Hlavní zdroje:
Miloš Hubáček, Vítězství v Pacifiku, Mladá fronta, 1999
Samuel B. Griffith, Bitva o Guadalcanal, Paseka, 2001
Alan Schom, Americký orel proti vycházejícímu slunci, Jota, 2005
Aleš Skřivan, Pád Nipponu, Mladá fronta, 1990
Richard Tregaskis, Bitva o Guadalcanal (válečný deník), Votobia, 1997
Edwin P. Hoyt, Guadalcanal, Beta, 2001
Edwin P. Hoyt, Slyšte, slyšte, Oldag, 2000
Edwin P. Hoyt, Americké ponorky ve válce, Beta, 2001
a dále samozřejmě nějaký ty webovky. Třeba tahle:
http://guadalcanal2.homestead.com/canalvets.html

Mapka Šalamounových ostrovů


Image


Vyloďovací pláž "Red Beach" v roce 2003


Image


Tuto novinku přečetlo 1921 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Traktor "Vorošilovec" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 15/11/2007, 10:39 od hoblik
Zprávy
Traktor „Vorošilovec“



Když se v polovině 30-tých let objevilo v Rudé armádě těžké dělostřelectvo, zejména ráže od 152 do 305 mm, bylo zapotřebí sestrojit velký tahač. Současné přijetí nových středních a těžkých tanků o hmotnosti do 28 tun do výzbroje Rudé armády vyvolávalo potřebu prostředků, které je dokáží v případě havárie či poruchy odtáhnout z bojiště. Bylo potřeba traktoru se silným motorem a podvozkem.
Tyto úvahy se staly základem pro společné zadání Hlavního dělostřelecké Správy a Hlavní automobilové správy na sestrojení nového těžkého tahače s tankovým motorem. Toto zadání bylo předáno v roce 1935 Charkovskému závodu pro výrobu parních lokomotiv, jež nesl jméno Kominterna. Projektové práce byly zahájeny ještě v létě téhož roku. Nad zpracováním tohoto, zajisté významného tahače, jež později nesl název „Vorošilovec“, pracoval velký kolektiv konstruktérů traktorového oddělení „200“: dispoziční uspořádání vedl D.M.Ivanov, motorové oddělení vedl P.E.Linjenko a M.Z.Stavcev, převodovku V.M.Kričevskij, S.Z.Sidělnikov a V.P.Kaplin, doplſkové vybavení I.V.Didko aj.S.Mironov, podvozek P.G.Jefremenko a A.I.Avtomonov. Celkové vedení převzal hlavní konstruktér N.G.Zubarev a jeho zástupce D.F.Bobrov. Projektanti si vytkli cíl vytvořit důstojného nástupce tahače „Komintern“.Práce bylo mnoho, ale probíhala rychle, často přes čas a na konci roku, vlastně za několik měsíců, byla veškerá technická dokumentace hotova.
Jako základ konstrukce byl použit vyzkoušený tankový diesel BD-2 (400 koní). Motor byl dvanáctiválcový s uspořádáním do V, čtyřtaktní s přímým vstřikováním; blokové detaily byly zhotoveny z hliníkových slitin. Úprav se současně účastnilo oddělení „400“ pod vedením K.F.Čelpana. Kabina řidiče nového tahače byla typu kabiny z Kominternu, čumák se zkrátil a rozšířil. V kabině se umístilo sedadlo pro 3 lidi .- řidiče a dva pasažéry. Dělostřelecká posádka nebo náklad o hmotnosti do 3 tun se rozmístil na korbě
V roce 1936 byly sestaveny dva modely a během dvou let prošly závodními a polygonními testy. V březnu 1937 jeden z těchto strojů dokončil bez poruchy cestu do Moskvy a zpět. Byl předveden Kremlu a mezi přihlížejícími byl přítomen i maršál K.E.Vorošilov, Stroj zanechal dobrý dojem a dostal pochvalu. Přesto testy odhalily řadu problémů, spojených se zanášením podvozku bahnem. Navíc se ukázalo, že dva tahače Vorošilovec nejsou schopné táhnout těžký, pětivěžový tank T-3.5
V létě 1938 proběhly oficiální testy a nový tankový diesel zpomalené verze pro tahače, dostal označení V-2V. Tento motor prokázal dostatečnou výdrž, potřebnou pracovitost a ekonomiku provozu, snadno se startoval při nízkých teplotách a vytrvale pracoval i při změnách režimu provozu. Tak byl tedy položen základ k širokému použití rychlých a dopravních dieselů typu V-2 na středních a těžkých tahačích. Tyto motory byly používány déle než 40 let.
Tahač „Vorošilovec“ měl normální stavbu se spodním nízkým umístěním motoru, za ním byla převodovka, zvedák a náhon zadních ozubených kol. Mírná výška motoru umožnila racionální umístění kabiny – taková stavba byla později uplatſována na všech tahačích. Přes bočnice vystouplé vpředu kapoty a také přes průlezy v kabině byl možný přístup k obslužným systémům. Motor měl čtyři vzduchové a olejové filtry z nichž dva byly umístěny v kabině. Hlavní spouštěcí systém byl založen na dvou startérech a lahvích se stlačeným vzduchem (150 atmosfér). Při teplotě vzduchu nad 0° bylo pro obstojné nastartování potřeba tlaku 40 – 50 atmosfér. Bohužel při nízkých teplotách bylo potřeba, stejně jako u jiných strojů, dlouhého předehřevu motoru.
Chladič se skládal z 12 výměnných trubkových vedení a šestilistového ventilátoru, jež měl řemenový pohon a současně tlumil kroutící chvění motoru. Použití dieselového motoru vyvolávalo nezbytné použití silného olejového chladiče. Hlavní spojka byla mnohadisková, suchého tření, tankového typu. Přes kardanovou hřídel byla spojena s rychlostní skříní v převodovce.
Podvozek byl založen na osmi rovnoměrně rozložených zdvojených pojezdových kolech, osazených blokově v páru na kyvadlových vozíkách s pákově pružinovým zavěšením. Tento podvozek zajišťoval dobrý klid chodu a dobré rozložení váhy na pásy, což také zvyšovalo průchodnost terénem. Při posunu těžiště tahače dozadu při vlečení přívěsu byly pružiny zadního vozíku provedeny tužší než přední. Gumové bandáže na kolech a napínacích kolech se projevovaly rychlým zatáčením stroje.
Pásy byly z drobných článků tankového typu s drobnými záběrovými žebry – měly nedostatečnou přilnavost se základem, zvláště na zledovatělé a zasněžené cestě, ale špatně se čistily od bláta. To byla slabina všech rychlých předválečných tahačů, kdy se ještě nedařilo sloučit potřebné rychlostní vlastnosti a vysoké tahové schopnosti pásů. Proto „Vorošilovec“ při provozu nemohl naplno prodat svůj vysoký výkon – síla tahu vzhledem se spojení se základem nepřevyšovala 13 000 kilopondů při rychlosti 3,5 km/h, ačkoli motor byl schopen dosáhnout až 16 900 kilopondů. Výměnné doplſkové ostruhy zvyšovaly tahové vlastnosti pásů, ale po 50 kilometrech byly vyřazeny z provozu a vyžadovaly výměnu.
V létě 1939 prošel „Vorošilovec“ armádními testy na tankové zkušební dráze v Kubince u Moskvy. Jak se očekávalo, tento stroj prokázal vysoké kvality, s jistotou dokázal tahat největší dělostřelecké systémy a všechny druhy tanků, nyní již včetně stroje T-35. Během testů „Vorošilovec“ dokázal utáhnout 210 mm kanón, model 1939; 152 mm kanón, model 1935; 203 mm houfnice, model 1931 a 305 mm houfnice, model 1939.
Průměrná rychlost jízdy na silnici s připojeným dělostřeleckým systémem v sestavě „kolona – baterie“ byla 18 km/h, v sestavě „kolona – pluk“ – 13 km/h. „Vorošilovec“ vybavený ekonomickým dieselem snášel nepřetržitý denní provoz bez nutných oprav. Jako palivo bylo možné použít dieselové palivo nebo olej s plynem. Dojezd na silnici s nákladem bez přívěsu činil 390 kilometrů, s přívěsem a nákladem 240 kilometrů, s nákladem a přívěsem v terénu od 125 do 200 kilometrů. Časová spotřeba paliva na silnici s nákladem 3 tuny byla: bez přívěsu 20 kilogramů a s přívěsem 24 kilogramů. Dělostřelci nejprve nezkoušely deficit výkonu motoru a dostatečná byla i nosnost tahače.
Podvozek se skládal z osmi pojezdových kol, spárovaných do dvou kyvných ramen po čtyřech kolech a pěti opěrných kladek. Hnací kole se umístila vzadu. Hnací kola neměla ozuby, ale byly v nich výřezy pro pásové články.
Tahač byl vybaven navijákem s tahovou silou 100 kN. Na tahač se osadila rozšířená kabina z náklaďáku ZIS-5. Elekroobvod byl pod napětím 24 V.
Na konci roku 1939 byla zahájena výroba „Vorošilovců“. Vorošilovec se stal největším dělostřeleckým tahačem Rudé armády za období druhé světové války. Průměrná rychlost výroby byla jeden a půl stroje za den. Na konci srpna 1941, do evakuace závodu v Dolním Tagilu, bylo vyrobeno 1123 kusů, přičemž od července bylo tempo výroby zvýšeno na 3 – 4 stroje denně. Přesto bylo této techniky nedostatek. Pokud mělo být v Rudé armádě podle normy v dubnu 1941 733 tahačů „Vorošilovec“, tak k 1.lednu 1941 jich bylo pouze 228 kusů. Celkem bylo od 22.června 1941 do konce výroby dne 1.září vyrobeno v Charkovském závodě 170 kusů stroje. Tahač dokázal táhnout vlek o hmotnosti do 22 tun – lepší výběr pro tažení dělostřeleckých systémů zvláštních ráží: 203 mm houfnice B-4 a 280 mm moždíře Br-5. takovýto tahač se stal nenahraditelným při vlečení těžkých tanků T-28, T-35 a KV. S plným nákladem však nebyl stroj schopen vyvinout deklarovanou maximální rychlost 42 km/h. Nejdříve byl tahač vybaven dieselovým, tankovým motorem nejprve dvanáctiválcovým BD-2 o výkonu 400 koní a poté V-2V o výkonu 375 koní. Využilo se čtyřrychlostní převodové skříně. Pro nedostatek dieselů V-2 (přednost dostaly tanky T-34ú) po začátku války se tahače začaly osazovat jinými motory, včetně dieselů V-4 o výkonu 300 koní a M-17T o výkonu 400 koní. Takových to strojů však nevzniklo mnoho, neboť Charkov byl spolu se svými továrnami okupován německým vojskem.
Podle stavu k září 1942 sloužilo v Rudé armádě 528 tahačů Vorošilovec.
Nehledě na spolehlivou konstrukci, řadu nedostatků se nepodařilo odstranit dokonce ani během provozu v Rudé armádě. Úzké a dlouhé pásy snižovaly průchodnost tahače ve sněhu a blátě, brzdy při velkém nákladu a při vysoké rychlosti pracovaly nespolehlivě – brzdy se často porouchaly po 200 -300 km jízdy. Převodovka se často porouchala po 300 – 400 km.
Sériová výroba tahačů Vorošilovec probíhala v Charkovském závodě na výrobu lokomotiv. Plán výroby tahačů pro Rudou armádu zmařil Wehrmacht. Výroba tahačů se musel přenést do Stalingradského traktorového závodu, ale i ten byl vyřazen z provozu. Celkem se podařilo vyrobit 1123 tahačů Vorošilovec. V roce 1945 se v jednotkách Rudé armády nacházelo ještě 336 těchto tahačů.
Na základě tahače bylo vyrobeno příkopové rypadlo, ale do sériové výroby tento model zařazen nebyl.
V dubnu 1943 byla vypracována modifikace tahače Vorošilovec – dělostřelecký tahač A-42. Sériové výroby se však ani tento model nedočkal. Další pokus o modernizaci tahače Vorošilovec proběhl v roce 1944. tahač AT-45 představoval kombinaci tahače Vorošilovec a podvozek tanku T-34, karosérie byla z oceli. Zkušební sérii ze 7 kusů vyrobil v roce 1944 Charkovský traktorový závod. Tahač AT-45 byl znám jako „Nový Vorošilovec“. V září 1944 šest tahačů AT-45 putovalo k vojsku na testy. Nehledě na dobré výsledky se ani tento stroj nedočkal sériové výroby.
Jestli se tahač AT-45 využíval i v bojích, není známo.
Se zahájením operace Barbarosa ukořistil Wehrmacht i poměrně malé množství tahačů Vorošilovec. Jejich přesné množství není známo. Přesto tento tahač neunikl pozornosti německé „technické rozvědky“. Němce zvláště zajímal silný dieselový motor a schopnost stroje dosáhnout vysoké maximální rychlosti. Z technického pohledu Vorošilovec téměř ve všech aspektech převyšoval německé polopásové tahače.
Němci neznali přesný název tahače a přisvojili mu označení Artillerieschlepper Stalin-607 (r).
Tahač Vorošilovec se ve Wehrmachtu provozoval podobně jako další ukořistěné traktory a tahače.
Dělostřelci přikládaly tomuto stroji velký význam a svým tahačem se chlubili – takový mohutný stroj neměla ani jedna armáda na světě.

Typ - Pásový dělostřelecký traktor
Výrobce - Charkovský podnik pro výrobu lokomotiv (do 1941)
Stalingradský traktorový závod (do 1942)
Výroba - 1939 – 1942
Množství vyrobených strojů v letech 1937 - 1941 - 1123
Bojová hmotnost (tun) - 15,5
Hmotnost taženého nákladu (tun) - 22
Hmotnost vezeného nákladu (tun) - 3
Délka (mm) - 6218
Šířka (mm) - 2350
Výška po hořejšek kabiny (mm) - 2736
Výška po hořejšek plachty (mm) - 3087
Množství míst v kabině - 3
Množství míst na korbě - 16
Motor - Čtyřválcový diesel V-2V s objemem 38,88 l a výkonu 375 koní.
Objem palivové nádrže (l) - 550
Maximální rychlost (km/h) - 42
Dojezd (km) - 270
Šířka pásů (mm) - 428
Světlá výška (mm) - 410
Maximální stoupavost - 41°
Brodivost (mm) - 1300
Dodatečné vybavení - Naviják s tahovou silou 10 kN

Image
Traktor Vorošilovec táhne tank T-28

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Tuto novinku přečetlo 6358 lidí a poslali 7 komentářů. Poslat komentář

  Tahač "Komintern" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 10:31 od hoblik
Zprávy
Tahač „Komintern“


Průmyslový pásový traktor „Komunnar“, který Charkovský průmyslový závod začal vyrábět od roku 1924, byl podle modelu německého traktoru „Hanomag WD-50“ používaného v armádě od konce roku 1920, využíván jako tahač těžkého dělostřelectva a nahrazoval ko?ský potah. S podmíněním tohoto hlavního využití závod nepřetržitě zvyšoval výkon motoru a rychlost jízdy. Bylo dosaženo poslední modifikace „90“ se svými 90 ko?mi a rychlostí 15 km/h. To již byla krajní mez zastaralého stroje. K tomu tento stroj přestal dělostřelcům vyhovovat svými vlastnostmi, pohybem, rychlostí a pohodlím obsluhy. Armáda potřebovala speciální rychlý střední pásový tahač pro vlečení kanónů o hmotnosti do 10 tun a také stroj pro plnění prací u těžkého transportu.
V roce 1930 zahájil podle zadání Hlavního dělostřeleckého ústředí Charkovský strjírenský závod projektování takového tahače pod vedením B.N.Voronkova. 7.listopadu 1931 byly v továrně sestaveny tři zkušební verze, včetně BNV-1 a BNV-2 (BNV – B.N.Voronkov). Na testech, které proběhly v letech 1931 a 1932 prototypy představily nový podvozek a zavěšení, prokázaly maximální rychlost do 18 km/h a ohledně tahových kvalit převyšovaly Komunnar, ovšem i při nevelké hmotnosti 7 tun a výkonu 65 koní šlo o nedostatek tažné síly. Prototypy nebyly vybaveny ani krytou kabinou posádky, ani nákladní korbou.
Po polygonních testech, provedených v roce 1932, se dotažením tahače zabývala traktorová konstruktérská brigáda v čele s N.G.Zubarevem. Do této skupiny patřili také inženýři A.G.Gulit a V.P.Kaplin.Nový prototyp vznikl v roce 1933 a osadil se do něj mnohem silnější motor o výkonu 131 koní při 1280 ot/min. Prototyp se také vybavil zakrytou kabinou automobilového typu a nákladní korbou v zadní části stroje. Takto se tedy zrodil Komintern. Poprvé byl v praxi použit naviják o tahu 100kN
Stroj byl brzy přijat do výzbroje Rudé armády.
V dubnu 1934 se v Charkovském strojírenském závodě rozjela malosériová výroba Kominternů a do konce roku sjelo z linky 59 strojů. Stroje této malé série se posazovaly na podvozek středního tanku T-12. V roce 1935 se rozjela masová výroba na podvozcích tanku T-24. Tahač Komintern byl vyvinut výlučně pro vojenské účely jako tahač pro těžké dělostřelecké systémy: 79 mm protiletadlové kanóny, model 1931; 85 mm protiletadlové kanóny, model 1939; 122 mm kanóny, model 1931/37; 122 mm houfnice, model 1938; 152 mm houfnice, model 1934/36; 152 mm kanóny, model 1935; 152 mm kanónové houfnice, model 1937. Na předválečných přehlídkách tyto stroje obvykle tahaly 122 mm pouzdrové kanóny, model 1931/37 (A-19) a 152 mm kanónové houfnice , model 1937 (ML-20).
Na rozdíl od předchůdce mohl Komintern na korbě převážet dělostřeleckou obsluhu a střelivo. Tahače Komintern se také vybavovaly zavřenými kabinami typu z nákladního automobilu ZIS-5. Podvozek stroje nebyl jako u traktoru, ale jako u tanku. Napínací kola byla vpředu, hnací vzadu. Na každém boku se umístilo 8 malých pojezdových kol a 4 podpěrné kladky. V zavřené kabině bylo místo pro dva lidi.
Od roku 1934 do roku 1940 se vyrobilo celkem 1798 tahačů, z toho 1712 putovalo do výzbroje Rudé armády. Podle stavu ke dni 1.ledna 1941 bylo v Rudé armádě 1017 tahačů Komintern, což činilo 4,7% z celkového traktorového parku Rudé armády, ačkoli jich podle předepsaného počtu mělo být celkem 6891 kusů. V roce 1945 sloužilo v Rudé armádě ještě 568 tahačů Komintern.
Pro velký objem ručních dolaďovacích prací byla výroba realizována cestou zkušebního sestavování. Tento způsob umož?oval vyrábět od 25 strojů do 32 strojů za měsíc. Vojenské přehlídky na Rudém náměstí se„Kominetrn“ účastnil poprvé 1.května 1937 a v listopadu bylo po moři ze Sevastopolu do Číny odesláno 30 strojů
Dělostřelecký tahač „Komintern“ měl klasickou, velmi vhodnou stavbu nákladního automobilu s uložením motoru vpředu. Za ním byla kabina, nákladní prostor a zadní hnací kola.
Armádní testy „Kominternu“, provedené v srpnu – listopadu 1937 ukázaly, že nehledě na zvláštní archaická řešení byl stroj dobrý. Maximální rychlost na silnici v koloně činila 21 km/h, průměrná byla 16 km/h, v terénu maximální byla 12 km/h a průměrná v terénu 8 km/h.
Při provozu byla zaznamenána velká spotřeba paliva, malá příčná stabilita pro úzký rozvor a vysoko umístěné těžiště, padaly pásy pro špatnou konstrukci hnacího ozubeného kola, opotřebení hlavní spojky, kroucení první hřídele pohonné jednotky. Ve spojení s velkým množstvím mazacích míst, existencí ložisek pro neutrální chod a slabému těsnění byla technická obsluha tahače těžká.
Tyto stroje přesto sloužily dlouho a úspěšně a po právu se považovaly za jedny z nejlepších dělostřeleckých tahačů 30-let. S jejich pomocí se prudce zvýšila taktická a operační pohyblivost dělostřelectva.
Ke dni 22.června 1941 bylo těchto strojů v Rudé armádě asi 1500 kusů.
Během Velké vlastenecké války se „Kominterny“ aktivně účastnily bojových operací a měly také z tohoto důvodu velké ztráty. Náhradní díly byly přirozeně vyráběny a díky kvalitě a spolehlivosti konstrukce vydržely většinou období mezi jednotlivými opravami.
K 1.lednu 1943 zůstalo u dělostřelectva 385 těchto tahačů a určité množství ještě bylo provozováno u jiných druhů vojsk, mezi nimi i tankových. V létě a na podzim 1943 byly v NATI provedeny hloubkové testy tahače „Komintern“ podle nové metodiky. Motor, jak se ostatně očekávalo, měl menší výkon, než určovaly předpisy a projevovalo se opotřebení, ale stroj měl také ve srovnání s ostatními tahači dostatečně vysokou sílu v tahu – 126 koní při 1250 ot/min.
Ke konci zůstalo v armádě ještě 568 strojů a ztráty z 1.září 1942 činily 56 strojů. Do dnešních dnů se nezachoval ani jediný stroj „Komintern“
Sériová výroba dělostřeleckých tahačů Komintern se zastavila rok před vypuknutím Velké vlastenecké války. Jak je uvedeno výše, prakticky všechny vyrobené tahače putovaly do výzbroje Rudé armády. V létě 1941 tak německá vojska ukořistila nemalé množství tahačů tohoto typu.
Podle Kennblatter fremden Gerats D-50/12 ze dne 1.června 1942 dostaly tahače Komintern v německých ozbrojených silách označení Artillerieschlepper Kom-604 (r).
Na rozdíl od všech dalších sovětských tahačů a traktorů, vyjmenovaných v dokumentu Kennblatter fremden Gerats D-50/12, si tahač Komintern zachoval své původní sovětské označení – „Kom“.
V jednotkách Wehrmachtu velmi rozšířené tahače Komintern nedostaly nálepku zastaralé konstrukce. Zejména ukořistěné stroje se provozovaly v týlových jednotkách a využívalo se jich pro přesun lidí a nákladu. Velmi zřídka našly tahače uplatnění v dělostřeleckých jednotkách.

Typ - Pásový dělostřelecký tahač
Výrobce - Charkovský strojírenský závod
Výroba - 1934 - 1940
Množství vyrobených kusů - 1798
Bojová hmotnost (tun) - 10,6
Hmotnost přívěsu (tun) - 14,0
Hmotnost nákladu (tun) - 2
Délka (mm) - 5765
Šířka (mm) - 2210
Výška po střechu kabiny (mm) - 2450
Výška po horní okraj celty (mm) - 3980
Množství míst v kabině - 2
Množství míst na korbě - 12
Motor - Čtyřválcový KIN s objemem válců 15,095 l a výkonu 131 koní
Objem palivové nádrže (l) - 275
Maximální rychlost (km/h) - 30,5
Dojezd (km) - 170
Šířka pásů (mm) - 360
Světlá výška (mm) - 400
Max. stoupavost - 33,5°
Brodivost (mm) - 1000
Překonávaný příkop (mm) - 1300
Dodatečné vybavení - Naviják s tahem 100kH

Image

Image

Image

Image

Image

Image

Image
Image
Prostřední snímek: Tahače Komintern se účastnily i občanské války ve Španělku. Snímek je z roku 1937 nebo 1938.
Dole: Dva tahače Komintern a traktor Stalinec S-65

Image
Fotografie z přehlídek v Moskvě na Rudém náměstí

Tuto novinku přečetlo 2936 lidí a poslali 2 komentářů. Poslat komentář

  Exponát smrti Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 01:30 od sigi
Zpravy od Sigiho Lehký kulomet, vzor 26: byl vyroben akciovou společností Zbrojovka v roce 1937. Jako tisíce jiných z velké série určené pro modernizaci výzbroje útvarů československé armády. Lak na pažbě léty rozpraskal a zešedl, malou pažbičku u spouště vyhladily dotyky lidských dlaní, kov studí do rukou.
Dne 28. června 1963 rozebíral právě tento kulomet zbrojíř v Mostě, kam ho poslali do opravy příslušníci závodní jednotky.
Zbrojíř rozložil kulomet na ponku a dal se do práce. Nejprve sundal pažbu, pak vyšrouboval hlaven, uvolnil závěr. Ještě bylo třeba odmontovat pažbičku, šroub ale držel pevně. Teprve silným šroubovákem překonal zbrojíř překážku. Když potom vzal šroub do dlaně, povšiml si, že je dutý. A něco se skrývalo uvnitř. Svitek papíru, popsaný dvěma řádky textu.
I ten proužek zeleného lístku o rozměrech 13x3 centimetry mám ted před sebou. Promaštěné a léty poznamenané řádky, psané modrým inkoustem, sdělují (přetiskuji v původním znění .):

„Genossen. Mít disen maschinenpistolen war in Lidic 87 gefangenen erschiesen komando hat féldwebl Geber war ein alter mordér."
(Soudruzi. Touto strojní pistolí bylo v Lidicích zastřeleno 87 zajatců, velitelem byl feldwebl Geber, starý vrah.)

Milicionáře, tehdy náhodou shromážděné na dvoře okresního štábu a zbrojířem povolané na pomoc s překladem, objala hrůza. Uvědomili si, jakou zbran drží v rukou. Najednou se jí nikdo nechtěl ani dotknout, v uších ještě doznívaly ozvěny salv a dlouhých dávek, pro mnohé z nich dosud až příliš živé. Horečná diskuse našla vyústění v zajištění kulometu a v jeho předání okresnímu oddělení SNB v Mostě k expertize. Sloužila skutečně tato zbran jako nástroj vraždy lidických'mužů?
Již při objasnování tragédie v prvních poválečných letech byla bezpečnostnimi orgány sepsána výpověd bývalého terezínského vězně Rudolfa Mautrra, který se musel bezprostředně po vraždě podílet na pohřbívání obětí. Při ohledání našel jasné stopy po nasazení kulometu. Jeho svědectví však bylo osamocené, ostatní vypovídali pouze o tom, že vraždy byly dílem popračí čety. Toho se také drželi i vyslýchaní esesáci a příslušníci gestapa, kteří se snažili veškerou vinu svalit na popravčí četu a rozhodně popírali, že by lidičtí muži padli pod střelbou kulometu.
Expertiza však potvrdila, že papír s textem, který se nalezl uvnitř kulometu, není starší než třicet let. A dál: „Text je psán kurentem s prvky latinky, pisatel neovládal gramatiku ani pravopis, protože používal malých počátečních písmen na počátku slov i tam, kde měl použít velká, používal nesprávné koncovky, vynechával nebo přidával písmenka, psal bez jakékoliv interpunkce .Podle úrovně písma a gramatiky lze předpokládat, že pisatel se narodil kolem roku 1900 a je zřejmé, že se jedná o člověka, pocházejícího z českých či moravských pohraničních oblastí. Jméno feldwebla je zčásti nečitelné, s největší pravděpodobností zní Geber, ale může jít i o jiné jméno."
Expertiza obsahuje i výpovědi bývalých příslušníků německých jednotek v protektorátu čechy a Morava, kteří potvrzují, že byli vyzbrojeni kořistními zbraněmi československé výroby. V roce 1942 je ještě používali i příslušníci zbraní SS.
Tolik řeč faktů. Dál už zbývají jen otázky a dohady.
Kdo byl neznámý pisatel a komu chtěl zaslat své svědectví?
Mohlo se jednat o německého antifašistu, když použil oslovení „Soudruzi"?
Uvědomoval si ten člověk, že podobným záznamem se v roce 1942 vystavuje téměř jisté smrti?
A kdo byl onen feldwebl Geber?
A byl pisatel vůbec přímým účastníkem lidické akce? Nebo jeho svědectví vzniklo až dodatečně?
Těžko už odpovědět. Rozhodně však nelze použití kulometu při vraždách lidických mužů vyloučit, proto byl zařazen do sbírek Muzea. Víme totiž, že velitel trestné akce, šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Horst Böhme řídil osobně popravy. Zpočátku před popravčí četu nastupovalo pět lidických mužů, později byla četa zesílena, aby mohla vraždit po deseti. A Bóhme se stále rozčiloval, že popravy trvají příliš dlouho. Dal tedy on pokyn ke střelbě kulometem?
Pravda už zřejmě nikdy nevyjde najevo. Jak známo, v Lidicích bylo zavražděno celkem 173 mužů. V textu, ukrytém do kulometu, se však hovoří o 87 zastřelených. Svědek Rudolf Mautner vypověděl, že ti, kdož padli pod kulometnými dávkami, leželi v prvních řadách. Vražedné kulky je tedy zastihly až ke konci exekuce. Kdo z lidických mužů byl skosen kulometnou dávkou? Hutník Karel Radosta, horník Josef Róm, kovář Bohumil Šebek, zedník Karel Šícha? Anebo muž nezjištěné totožnosti, snad kočí, který nastoupil v Lidicích službu pouhý den před vraždou? Kdo z nich?

Tuto novinku přečetlo 4631 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  K.H.FRANK vypovídá před soudem o "LIDICÍCH" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 01:16 od sigi
Zpravy od Sigiho Předseda se zajímal, zda byl Frank osobně v obci, což obžalovaný přiznal. ale zdůraznuje, že ne v době exekuce. V tu dobu údajně dlel v Berlíně, aby s Hitlerem projednal záležitosti kolem atentátu na Heydricha. Na celou rozmluvu se prý pamatuje matně a neví, kdo přišel na myšlenku zničit Lidice Pokud si vzpomíná, došlo k tomu na výslovný příkaz Hitlera, o němž se dozvěděl až po svém návratu do Prahy. Rozkaz byl přesný: Všechny muže postřílet, ženy odvléci do koncentračních táborů a děti dát do německé výchovy.! Jako důvod bylo uvedeno podporování atentátníků na Heydricha. Hitlerův rozkaz byl adresován říšskému protektorovi, případně policejním orgánům


Předseda: „Když jste se dozvěděl o rozkazu, co jste dělal?"
Frank: „Po návratu do Prahy jsem jel do Lidic. Akce byla u konce, vesnice
ještě hořela. Z exekuce jsem již nic neviděl. Pamatují se však, že jsem zahlédl několik mužských mrtvol."
„Jistě vám někdo podával hlášení po vašem příchodu."
„Byl to Bóhme."?
„nebo Wiesmann.?"
„Nevím, nepamatuji se. Pravděpodobně byl přítomen."
Stejně tak si Frank již nepamatoval, kolik mužů bylo zastřeleno. Do Lidic se prý vypravil pouze proto, aby kontroloval, zda provedení Hitlerova rozkazu bylo vykonáno.
Předseda ho přerušil: „Přesvědčil jste se, jakým způsobem se zjištovala vina lidických mužů a zda vůbec byla zjištována?"
„Vím pouze z hlášení, že v Lidicích byli přechováváni atentátníci a jejich pomocníci."
„Co jste si myslel o Lidicích ? Není přece obvyklým takový hrůzný způsob trestu."
„Měl jsem rozkaz Hitlerův a více jsem o tom neuvažoval. Hitler byl velmi rozhořčen atentátem na Heydricha. Z jeho rozkazu byla také podniknuta akce proti Ležákům." Zde se Frank na okamžik odmlčel, jako by se snažil vzpomenout a pak dodal: „Myslím, že rozkaz k Ležákům dal přímo Himmler s odvoláním na Hitlera. Sloužil jsem Adolfu Hitlerovi a jeho rozkazy jsem plnil, i když z lidského hlediska byly zločinem."
Pak nechává předseda číst Frankovo písemné prohlášení o Lidicích. Mnoho se na případ již nepamatuje, nebot prý Němci o Lidicích málo mluvili... Kdyby věděl, kde se nalézají lidické děti, velmi rád by o tom podal zprávu. řekl doslovně: „Neměl jsem žádný důvod, abych cokoli ve věci lidických dětí zamlčoval." Uvádí i několik míst, kam mohly být děti odvezeny. Dětský domov v Šárce, internační tábor na Moravě, některý z Himmlerových „lebensbornů", určených pro převýchovu. Doznává: „Tehdy jsem akci proti Lidicím považoval za správnou, jinak jsem o ní nepřemýšlel. Dnes však vím, že Lidice byly jedním z největších politických omylů, nebot jejich osud popudil celý svět proti Němcům. Byl to také zločin proti lidskosti."
V závěru svého výslechu říká: „Bylo bojováno proti československé státní ideologii, která měla být zničena. Tak to bylo nařízeno Hitlerem a říšskou vládou a za provádění této zásadní politické linie byl zodpovědný pouze říšský protektor. Bylo vydáno na sta německých zákonů a nařízení, které byly vyneseny v zájmu říše a často ke škodě českého národa. Byly to zákony síly a moci. Já jsem podle svých služebních předpisů střežil jejich provádění."

Předběhněme na okamžik několik dnů soudního přelíčení a vstupme do jednací síně 9. dubna.

Před tribunálem právě stanul Harald Wiesmann, bývalý kriminální rada kladenského gestapa. Hovoří o stopě, která je přivedla do Lidic — o neštastném dopisu Václava ?íhy Aničce Maruščákové, který byl zachycen a předán gestapu slánským továrníkem a starostou Palou. Připomenme si jeho obsah:

„Drahá Aničko. Promin, že Ti píši tak pozdě. Co jsem udělal, jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal na čabárně ... Na shledanou příští týden a pak se již neuvidíme. Milan."

Wiesmann ihned podotýká, že jako kriminální úředník nebyl přesvědčen, že tento dopis je důkazem. Dále ve své výpovědi pokračuje tvrzením, že poprvé slyšel o Lidicích při telefonickém rozhovoru se šéfem SD Bóhmem, který mu řekl, že přijde s dr. Geschkem, vedoucím pražského gestapa, a že bude podniknuta akce, o které mu zatím nemůže telefonicky nic bližšího říci. Oznámil mu, zeje to rozkaz od Franka. Odpoledne v 15 hodin skutečně přijel Bóhme, Geschke a několik jejich adjutantů do Kladna. Teprve tehdy se svědek dozvěděl, že Lidice mají být zničeny. Prý se podivil, nebot se mu dosud nestalo, aby takováto náhodná stopa vedla k dopadení pachatele, a to tím spíše, že tuto zprávu podávali provokatéři.
Mezitím si však dr. Geschke již vyžádal pomoc posádky ze Slaného při obklíčení obce a pak měl rozmluvu s Frankem, na niž si Wiesmann dobře pamatoval. Bóhme nemohl hned dostat spojení a telefonistce vyhrožoval zavřením, nespojíli ho bez ohledu na jiné hovory.
Pak prý Bóhme oznámil, že na „rozkaz gruppenfuhrera Franka, který opět plní rozkaz vůdcův, má být obec zničena a srovnána se zemí". Dostal prý také pokyn, jak má být naloženo s obyvatelstvem.
„Mezi mnou a Bóhmem došlo ke sporu," říká svědek, „nebot jsem nebyl o absolutní nutnosti tohoto opatření přesvědčen. Zeptal jsem se Bóhma, zda mají být postříleny i ženy a děti, a on mi odpověděl: „Vy dáváte otázky jako nějaký začátečník."
Wiesmann potom uvedl, jak podle rozkazu byli postříleni všichni muži od 16 do 60 let. Sám se exekuce nezúčastnil, prý právě v té době dohlížel na vyklízení mlýna, kde zůstalo mnoho obilí. Tam mu také ohlásili příjezd Franka, který se „chtěl podívat na Lidice". Podle Wiesmannova svědectví přijel v doprovodu dalších tří mužů. Zahlásil se mu a provázel ho po obci. To již její část hořela, ale za zdí statku se stále ozývaly výstřely.
Frank si prohlédl popravčí místo a pak se pozorně díval na mrtvoly. Na dotaz soudce Wiesmann uvedl, že Frank byl v Lidicích celkem třikrát. Druhá návštěva následovala několik dnů po vypálení, kdy přijel s celým štábem, s nímž se radil, jak mají být Lidice srovnány se zemí. Prohlásil prý: „Nejpozději do šesti měsíců si přeji, aby tady bylo pole!"
„Všechny akce politického významu byly dohodnuty mezi gestapem a Frankem, od něhož byly nařizovány," zakončil svědek své slovo.
Na otázku prokurátora, jak se Frank choval při návštěvě Lidic v den vypálení a zda byl zdrcen, odpověděl: „Naopak. Vždyt byl o všem informován! Všechno věděl. K vyhlazení Lidic dal přece sám rozkaz! řekl mi to Bóhme. Neměl vůbec důvodu, aby to říkal, kdyby to nebyla pravda. Nikdy nebylo učiněno nic jiného, než by si Frank přál."
Obhájce se ptá: „Mohl obžalovaný dávat rozkazy o své újmě?"
A Harald Wiesmann: „Ano, samozřejmě."
Přesně v půl dvanácté je jednání přerušeno a připravuje se promítnutí filmu, který v Lidicích natočil Franz Tremi, filmový technický poradce NSDAP. Pomáhal mu při tom Mirko Wagner, obchodník a majitel firmy Ze-nith-film. Odjeli do Lidic 10. června v půl deváté ráno.
Na plátně se odvíjí svědectví o lidické tragédii. Uprostřed spáleniště chodí esesáčtí vedoucí, jeden z nich ukazuje do kamery jedinou bytost, která přežila — malého králika.
„Po celou dobu seděl Frank nepohnutě na svém místě a s velkým zájmem sledoval film. Ani na okamžik neodtrhl hlavu. Zkřížil ruce po svém starém způsobu, přehodil si nohu přes nohu a pak se upřeně díval, jako by se opět vžíval do těch časů, kdy se to vše udalo na jeho rozkaz. Na jeho tváři nebylo vidět nejmenších stop výčitky," poznamenal tehdejší zpravodaj.
Pokusme se nahlédnout na projednávání lidické tragédie očima účastníků soudního přelíčení: předně nás musí doslova šokovat Frankova bezcitnost, nevýslovný cynismus. Hovořil přece o lidických dětech několikrát a stále ponechával zoufalým matkám naději, že se s nimi ještě někdy shledají. Živil jejich iluze, že snad najdou své děti roztroušeny po útulcích a dětských domovech, v německých rodinách. Neprozradil sebemenší stopu, z níž by někdo mohl vydedukovat, že trasa drtivé většiny odvlečených definitivně končí v polském Chelmnu. Ve vyhlazovacím táboře, v jehož plynových komorách děti zahynuly zakrátko po vyhlazení rodné obce.
Všechny zločiny fašismu jsou hrůzné; a podlé, barbarské a naprosto nesmyslné vraždění dětí je opatřením, vymykajícím se všem představám. Jak mohly být říši nebezpečné a jakou trestní odpovědnost za činy dospělých mohly mít roční Marta Hroníková, Zdeněk Petřík a Josef Suchý, či dokonce děti šesti lidických žen, které se narodily až po tragédii? A přesto i ony musely zemřít.
Proč?
A dál: přestože Frank byl do jisté míry usvědčen Wiesmannem, že byl původcem rozkazu k vyhlazení Lidic, trval obžalovaný na svém: Pouze vykonával Hitlerův rozkaz, tlumočil ho, nanejvýš mluvil „vůdcovým" jménem. Ostatně — lidická tragédie se natolik vymykala i hrozným válečným zkušenostem, že mnozí z přítomných se skutečně klonili k názoru, že o osudu obce rozhodl Hitler. Ale — kdo mu vnukl tu myšlenku? Kdo jeho rozhodnutí směroval do Lidic?
Soud vyslechl svědectví bývalého předsedy protektorátní vlády dr. Jaroslava Krejčího, který na otázku, zda někdy mluvil s Frankem o Lidicích, odpověděl: „V jednom rozhovoru mi Frank řekl — Já jsem to nařídil."
Při konfrontaci obžalovaný tvrzení odmítal, trval na tom, že plnil Hitlerův rozkaz. Krejčí vyřkl osudovou pravdu: „Dřív jste se nikdy, vy, ani říšský protektor, za führera neschovávali, naopak jste zdůraznovali, že máte velkou moc."
Výrok Krejčího jednoznačně obžalovaného usvědčuje. Ale zároven také otevírá možnost Frankovu chvastounství, aby si před činiteli říše připisoval zásluhy za rozhodnutí, které vlastně neučinil. Je nepochybné, že tvrdý kurs, který Frank v čechách nastolil, musel imponovat všem německým protektorům a gauleiterům a byl také Berlínem náležitě ceněn.
Jaká je tedy pravda? Kdo je viníkem lidické tragédie?
Podle všech později získaných poznatků nemohl Hitler rozhodnout o vyhlazení Lidic dříve než 9. června večer, přesněji kolem půl, tři čtvrté na sedm. Těsně předtím mluvil po Heydrichově pohřbu s Háchou, vyslancem Chvalkovským a ministry protektorátní vlády. Přestože vyhrožoval nejpřísnějšími sankcemi, ani náznakem nedal najevo své záměry s Lidicemi. či s jinou českou obcí.
Pak však jednak s Frankem. A ten po skončení schůzky, v 19.45 hodin telefonoval do Prahy Bohmemu, aby ho informoval o Hitlerově rozkazu: Vyhladit Lidice z povrchu země!
Ale!!! Podle výpovědi příslušníka kladenského gestapa Ewalda Hartgeho mu už 9. června dopoledne sdělil Wiesmann, že dojde „k nevídané věci".
Mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne přijeli do Kladna Bóhme a Geschke. Nařídili, aby gestapo, schutzpolizei, vojsko a četnictvo byly uvedeny do pohotovosti. Současně poslali i pro velitele kladenské četnické stanice podplukovníka Víta, aby se i české četnictvo připravilo k rozsáhlé akci. Ještě před 19. hodinou dostal zemědělský referent na oberlandrátu v Kladně příkaz zajistit evakuaci zemědělského nářadí a hospodářského zvířectva. Také velitel posádky ve Slaném obdržel rozkaz být nejpozději o 22. hodině na místě. V Lidicích!
Můžeme uvést i svědectví bývalého řidiče gestapa v Kladně, jemuž již v průběhu dopoledne 9. června uložili obstarat dostatek kanystrů s benzínem pro dílo žhářů. A dokonce i Miroslav Wagner, spolupracovník filmového poradce nacistické strany v protektoráte Františka Tremla, byl v průběhu osudného dne požádán, aby si připravil kamery a dostatek materiálu, nebot „bude večer filmovat něco mimořádného".
A je zde i svědectví Wiesmanna, jak se Bóhme snažil dovolat do Berlína. Již odpoledne 9. června. Po rozhovoru prý Bóhme tlumočil rozkaz zničit obec. Ale my víme, že Bóhme musel po devatenácté hodině přerušit na kladenském gestapu všechny přípravy a odjet do Prahy, aby stihl telefonický rozhovor s Frankem. Mýlí se Wiesmann? Jeho omyl či vědomá lež by přece nikomu neprospěly. Kde je tedy pravda?
Ve světle zmíněných faktů je naprosto nemyslitelné, aby lidická tragédie proběhla až na základě Hitlerova rozhodnutí. Jistě — nepochybně tu jeho rozkaz byl, at již spontánní či vynucený Frankem. Proto také musel Bóhme odjet do Prahy, protože byli smluveni na telefonickém rozhovoru na 19.45 hodin. Když se znovu kolem jedenadvacáté vrátil do Kladna, vezl příkaz vůdce: Zničit Lidice! Příkaz, který ze zúčastněných i z Franka stal veškerou odpovědnost. Co na tom, že o Lidicích bylo rozhodnuto dávno předem a bez Hitlera, že ještě před odletem do Berlína nařídil Frank šéfovi SD Bóhmovi jednat; co na tom, že mu odpoledne bezostyšně zalhal, že o osudu Lidic již Hitler rozhodl, že rozhovor mezi Berlínem a Prahou ve večerních hodinách jen potvrdil to, co všichni věděli. Možná toto několikahodinové zpoždění způsobil jen administrativní zádrhel — Frank nemohl předpokládat, že Hitler dá setkání s protektorátní vládou přednost před sch?zkou s ním, a ujistil Bóhma, že si rozkaz na „v?dci" vynutí již odpoledne. Snad proto se Bóhme snažil dovolat do Berlína tak vehementně, že vyhrožoval spojovatelce nejpřísnějšími tresty.
Jedno ale Frank věděl — že až se bude situace v Berlíně vyvíjet jakkoli, v pohřební náladě Hitlera snadno získá pro svou myšlenku. Pro myšlenku, která kromě jiného měla Hitlera utvrdit, jak energického, rozhodného, nemilosrdného a věrného protektora v čechách by získal jeho jmenováním.

Dejme ještě jednou slovo Haraldu Wiesmannovi: „Dnes chápu, že zničení Lidic byla největší sprostota v dějinách světa. Jak vymohl Frank na Hitlerovi ten rozkaz, nevím. Geschke s Bohmem mi tenkrát na mou námitku, že proti Lidicům nejsou důkazy, prohlásili, že je to politická nutnost a kdyby nebyly Lidice, byla by jiná obec.

Tuto novinku přečetlo 7552 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Hermann Graf Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 00:39 od sigi
Zprávy
Hermann Graf


Hermann Graf, vynikající stíhač s 830 bojovými lety a 252 vzdušnými vítězstvími, z toho 212 potvrzenými, zaznamenal jedinečnou sérii 200 úspěchů v rozmezí 13 měsíc?. Rytířský kříž obdržel 24.1. 1942. 27. 12. 1941 sestřelil u Azova svého 39. a o něco později nad Golodajevkou 40. a 41. soupeře. 17. května 1942 mu byly za 104 sestřely propůjčeny Dubové ratolesti a o dva dny později i Meče. Z důstojníků Luftwaffe je tehdy nosil jen on.
Za 172. vítězství mu byly jako pátému vojákovi Wehrmachtu 16. 9. 1942 prop?jčeny Brilianty. Svůj největší úspěch zaznamenal o osm dní později: za jediný den zničil deset bombardérů!
Když musel opustit 26. 9. 1942 svou eskadru, ale rozkaz, že nesmí létat, ještě nenabyl platnosti, zaletěl ještě jednou nad Stalingrad a s velitelským stanovištěm a pozemní kontrolou se rozloučil: „Žijte blaze, kamarádi od Stalingradu, Karaya l se odhlašuje... na vyšší rozkaz." (Karaya l byl jeho volací znak.) Potom odletěl se svým Bf 109, se kterým získal 75 vítězství, na nové působiště.
Kdo byl tento skvěle létající stíhač, vyznačující se mimořádnou bojovností?
Hermanna Gráfa okouzlovalo létání už jako chlapce. Narodil se 12. 10. 1912 v městečku Engen a už ve dvanácti letech to zkusil s větroněm. Potom absolvoval kurz veřejné správy, složil všechny plachtařské zkoušky a přihlásil se do Wehrmachtu. To bylo v roce 1936. Sloužil jako záložník s cílem dostat se do letecké školy v Karlsruhe. Po absolvování kurzu se vrátil do civilu, kde pracoval jako zaměstnanec úřadu sociální péče. Teprve v dubnu 1939 absolvoval poddůstojnický kurz a stal se důstojnickým čekatelem v záloze.
31. 7. 1939 nastoupil Hermann Graf jako dobrovolník k aiblingským stíhacím letcům. Nevedlo se mu tam o mnoho lépe než mnoha jiným, později tak úspěšným stíhačům. Začátek byl pro něho zklamáním: v průběhu války proti Francii odlétal 21 bojových letů, aniž by vypálil jedinou ránu. Svého prvního protivníka měl sestřelit až mnohem později, ve válce proti Sovětskému svazu.
Stalo se to 4. 8. 1941 v 6.20 poblíž Kyjeva. Hermann Graf se dostal za stíhačku Rátá a vypálil - totiž chtěl vypálit. Vtom za sebou spatřil další nepřátelský letoun. Přesto chtěl dostat ten první a zmáčkl spoušt - nic. Tu si všiml, že zapomněl zapojit elektrické okruhy zbraní. Náhle za sebou uslyšel prásknutí, ohlédl se a spatřil, jak se stroj za ním řítí dolů. Jeho 'Kaczmarek' Steinbatz, který mu dělal doprovod, mu zachránil život. S úlevou, ale o to zarputileji ted stíhačku pronásledoval, zasáhl jí a sestřelil. Stala se číslem jedna v Grafově vítězné sérii.
Steinbatz se zasloužil i o jiné Grafový úspěchy. Byl prvním a jediným rotným německého Wehrmachtu, kterému byly po sestřelení 99 strojů propůjčeny Meče. Toto vyznamenání dostal posmrtně a povýšen byl teprve krátce předtím.
U Grafový letky - proslulé JG 9 - působili známí stíhači: Grislawski, Füllgrabe , Süss, Klein, Emberger, Koppen a Zwernemann; všichni byli vyznamenáni Rytířským křížem a někteří i Dubovými ratolestmi.

Tuto novinku přečetlo 9971 lidí a poslali 16 komentářů. Poslat komentář

  Major Helmut Lent Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/11/2007, 00:19 od sigi
Zprávy
Major Helmut Lent


...Stuttgart! Osádka zřetelně spatřila cíl nepřátelských bombardérů, vyznačený světlicemi na padácích. Pathfinders už svoji práci vykonali. Za chvíli dorazí hlavní svaz. A to znamená nálet! Slabé síly nočních stíhačů jej nemohly překazit - k cíli se blížilo 600 strojů. Šest set! Pozemní kontrola hlásila, že nepřátelský svaz doprovází 50 anglických dálkových nočních stíhaček, které právě sestřelily několik německých nočních stíhacích letounů.
Lent a jeho osádka upírali oči do tmy a pátrali po nepřátelském svazu. Podle vlastního odhadu musí být ve stejném sektoru. Tam - vpředu se mihl nezřetelný stín, a další, a ještě jeden. Celo bombardovacího leteckého svazu dorazilo.
„Jdu na to!" ohlásil Lent, vzápětí se zavěsil zajeden Halifax a stiskl spouště palubních kanónů. O několik vteřin později se čtyřmotorový letoun řítil dolů. Podobný výjev se opakoval ještě třikrát, pumy vybuchovaly ve vzduchu a rozžhavené části letounů padaly k zemi. Po přistání na domácí základně mohl velitel eskadry ohlásit své 96. až 100. vítězství v nočním souboji. Několik dní poté, 31. 7. 1944, byly Helmutu Lentovi jako prvnímu a zatím nejúspěšnějšímu nočnímu stíhací Luftwaffe propůjčeny Brilianty.
Helmut Lent se narodil jako syn faráře 13. 6. 1918 v Neumarku. Vystudoval gymnázium, po maturitě se v roce 1937 přihlásil k Luftwaffe a stal se důstojníkem z povolání. Byl nadšeným plachtařem a brzy se vyznal i v rychlých motorových letounech. Krátce před vypuknutím války se stal poručíkem a byl přidělen k eskadře dvoumotorových stíhaček. Počátkem polského tažení létal jako denní stíhač a už 2. září zaznamenal své první vzdušné vítězství. Nadřízení si ho povšimli v leteckých bojích nad Anglií, kde během prosince 1939 sestřelil tři letouny.
Lent se domníval, že jako pilot dvoumotorové stíhačky si dost nezalétá, ale jeho přání stát se normálním stíhačem nebylo vyslyšeno. Odvážlivce, který měl zatím na kontě osm sestřelů, si jeho velitel eskadry rád ponechal. Mezitím se začali hledat pro nově vytvářené eskadry nočních stíhacích letounů dobří piloti, kteří by nejen ovládali své stroje, ale měli také odvahu jít do boje proti 'Létajícím pevnostem'. Helmut Lent se přihlásil a tentokrát už ho musel jeho velitel eskadry uvolnit.
Už při prvním nočním bojovém letu v květnu 1941 sestřelil Lent dva čtyřmotorové bombardéry „To je mé zápisné," prohlásil po přistání. Tento start znamenal začátek nezadržitelné série úspěchů - sestřel stíhal sestřel. Když se Britové pokusili zničit zásobovací sklady v Norsku, němečtí noční stíhací vystartovali proti nim. V rozhořčených soubojích, v nichž Angličané utrpěli těžké ztráty, se jako nejúspěšnější noční stíhač 13 sestřely vyznamenal právě Lent. Za to mu byl - po dvaceti sestřelech - 30. srpna 1941 propůjčen Rytířský kříž. 6. června 1942 po 36. vítězství obdržel Dubové ratolesti.
Lent a jeho stíhačí šířili mezi osádkami bombardérů RAF strach a hrůzu. On sám zase obdivoval odvahu Angličanů, kteří sice létali v silně vyzbrojeném bombardéru, ale přitom byli vystaveni současně dvěma protivníkům: protivzdušné obraně a nočním stíhačům.
3. 8.1943 byly Helmutu Lentovi, nyní již majorovi a uznávanému znalci nočního stíhání, propůjčeny Meče. Sestřeloval jeden nepřátelský stroj za druhým a stál v čele všech nočních stíhačů s velkým náskokem. Příznačné pro něho byly zejména smělé bojové akce proti přesile nepřátel.
Vjednom vzdušném souboji nad Zuidersee sestřelil Lent tři Halifaxy. Pátral pak po obloze po dalších nepřátelských letounech, ale žádné nenašel. Vtom se kolem něho mihl rychlý stín. Chtěl se za něj zavěsit, ale v jeho letounu to náhle třesklo a Lent ucítil pach hořící gumy. .
„Zásah," zděsili se muži v letounu a chystali se vyskočit. Lent ucítil prudký úder do ramene. Na chvíli ztratil vědomí a vládu nad strojem. Přesto se mu s krajním vypětím sil podařilo dotáhnout svůj Messerschmitt Bf 110 na základnu. Co se vlastně přihodilo? K Lentovu stroji se nepozorovaně přiblížil anglický dálkový noční stíhač a přeletěl podél něj, aby na sebe upoutal pozornost. Vzápětí se za Lenta zavěsil druhý Angličan a pokusil se německý letoun sestřelit. To se mu však nepodařilo a lehce zraněný Lent dokázal s těžce poškozeným strojem přistát.
Nejvyšší místa se zvláštní pozorností sledovala nočního stíhače Helmuta Lenta a dozvídala se o jeho vynikajících technických znalostech a taktických schopnostech. V Hitlerově okolí nebylo tajemstvím, že se příští inspektor nočních stíhačů bude jmenovat Helmut Lent. O umění tohoto skromného mladého důstojníka se v několikahodinovém rozhovoru přesvědčil i sám Hitler. V písemné poznámce označil Helmuta Lenta za možného náčelníka nočních stíhačů; měl v úmyslu pověřit ho reorganizací jejich eskader.
Helmuta Lenta potkala tragická smrt. 5. 10. 1944 chtěl poblíž Paderbornu navštívit starého přítele Jabse, nositele Dubových ratolestí. Let probíhal nerušené, teprve před přistáním náhle vynechal motor, letoun ztratil výšku a potom začal padat jako kámen, až narazil na zem. členové osádky byli na místě mrtvi, jen Lent ještě žil a byl dopraven do polní nemocnice, kde čtyři dny zápasil se smrtí. Té nakonec účastník několika set vzdušných bojů a vítěz 102 střetnutí podlehl.

Tuto novinku přečetlo 3881 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

  Heinz Wolfgang Schnaufer - Noční duch Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 22:24 od sigi
Zpravy od Sigiho Heinz Wolfgang Schnaufer- Noční duch

Když mu bylo čtrnáct let, přál si stát se důstojníkem. Na toto povolání nepohlížel jako na formu zabezpečení ze strany státu, nýbrž jako na poslání. Jeho spolužáci tvrdí, že byl svým myšlením o tři až pět let vyspělejší než stejně staří kamarádi. V listopadu 1939 složil jako sedmnáctiletý maturitu s vyznamenáním.
Po přijímací zkoušce na důstojnického čekatele Luftwaffe měl Schnaufer možnost létat při výcviku téměř se všemi typy německých letoun?. Absolvoval nejen vynikající výcvik stíhače, ale naučil se létat individuálně i ve skupině, bombardovat střemhlav i pilotovat bez vidu. V kurzu nočních stíhačů se v nočním létání zdokonalil i po taktické stránce. 1. dubna 1941 obdržel dekret poručíka a byl odvelen na frontu. 2. 6.1942, právě ve dvaceti letech, získal za svůj první sestřel u Grenz-Donau 2. 6.1942 Železný kříž II. třídy a po šestém sestřelu Železný kříž I. třídy. Tehdy ještě nemohl tušit, že po nich přijde dalších 120 sestřelů. V roce 1943 byl nadporučíku Schnauferovi po 15 nočních sestřelech prop?jčen Německý kříž ve zlatě, a když zvítězil nad 40. a 41. soupeřem, obdržel 15. 1. 1944 Rytířský kříž.
Ted teprve začala vítězná série Heinze Schnaufera. Během pěti nocí za sebou sestřelil čtyři čtyřmotorové letouny. 1. 5. 1944 byl povýšen na kapitána. Po 80. sestřelu mu byly 27. 6. 1944 prop?jčeny Dubové ratolesti a o něco později, 30. 7. 1944, i Meče. 8. října ohlásil svého 'stého' a byl za to 16. 10. 1944 vyznamenán Brilianty.
Jedné noci sestřelil nad Cáchami během pouhých 14 minut pět čtyřmotorových bombardérů! Vracející se Britové a Američané, kteří byli svědky konce anglických osádek, hlásili svým pozemním řídicím stanovištím: „To mohl být jen Schnaufer!"
Někteří zajatí britští d?stojníci, kteří se zúčastnili náletů na Německo a bojovali proti Schnauferovi, vyjadřovali při výslechu bezmezný údiv nad tím, jak tento muž se svou osádkou noc co noc, a často i několikrát za noc neúnavně a neohroženě bojoval proti nepříteli! Angličané věděli, jak obtížné je napadnout čtyřmotorový bombardér, protože radarové navigační a vyhledávací přístroje německých letoun? nebyly ještě dostatečně dokonalé. O to víc je nutno ocenit úspěchy stíhač?, kteří vzlétali v noci a v mlze a přes nepříznivé podmínky vedli boj s dobře chráněným a vyzbrojeným protivníkem.
16. 2. 1945 měl velitel eskadry major Wolfgang Schnaufer narozeniny Osádky letoun? čekaly na bojové rozkazy. Počasí bylo velmi špatné, ale i tak se startovalo. „Blahopřejeme k třiadvacetinám!" halasili kolegové. Někdo zapnul rozhlasový přijímač. Ozvala se taneční hudba.
„Kdes to splašil?" zeptal se Schnaufer. „To není od našich," dostal odpověd. „Vojenský vysílač Calais." Vtom hudba zmlkla a z éteru se ozval hlas.
„Nazdar, kamarádi ze čtvrté eskadry nočních stíhačů v Gútersloh. Obdivujeme vaše šíleně odvážné bojové lety. Ale proč ještě riskujete život? Váš velitel je nejlepší a nejúspěšnější noční stíhač na světě. Heinz Wolfgang Schnaufer! Pane majore, dovolte, abychom vám blahopřáli k vašim dnešním třiadvacetinám!" Chvilka odmlčení.
Noční stíhací se na sebe s údivem podívali. Odkud to Angličané věděli? „Snad víte, pane majore," pokračoval hlas, „že vám osádky našich bombardérů propůjčily čestný titul 'Noční duch'. Snažíme se být fér. Umíme protivníka ocenit, a protože víme, že i vy si počínáte v boji čestně, vážíme si vás. K vašim narozeninám vám taneční orchestr BBC zahraje šlágr 'Noční duch, noční duch obchází v našem zámku!'"
Noční stíhače to vyvedlo z míry Našinec sestřeluje téměř každou noc britské čtyřmotorové letouny - a Angličané mu za to ještě blahopřejí!
.Ze všech nejméně očekával takovou poctu sám Schnaufer. Jestliže jeho výkony uznal a ocenil nepřítel, jestliže o nich mluvil s takovou úctou, pak to bylo skutečné vyznamenání. Označení 'Noční duch' bylo v tomto případě výrazem velké úcty, obdivu a také trochu strachu z německého nočního stíhače. Ale RAF je trochu patetická. Domnívá se, že Schnaufer je nejlepším nočním stíhačem německé Luft-waffe.
U mladého velitele eskadry probíhal každý útok s přesností hodinového stroje. Když byl ještě velitelem skupiny, zaznamenal se svými muži pozoruhodných 700 sestřel?. Není proto divu, že z britských ostrov? byly proti Schnauferovi a jeho skupině, a později i proti jeho eskadře nasazovány celé speciální skupiny letounů Mosquito. Britové před každým bombardovacím náletem vysílali zvláštní komando, které mělo start úspěšného nočního stíhače znemožnit. Letiště, na kterém předpokládali Schnauferovu přítomnost, bylo zasypáno trhavými a zápalnými pumami. Úspěch jim však byl odepřen: v krupobití německých střel spadlo z nebe 126 těžkých bombardér?, většinou čtyřmotorových Boeingů a Lancasterů...
Součástí Schnauferovy taktiky bylo podletět protivníka. Zamířil k letounu zdola jako šíp a střílel do jeho nádrží. Bylo to o to obtížnější, že palubní střelci ve čtyř-motorovém letounu byli rozmístění tak, aby mohli zneškodnit i stíhačky útočící zdola. Aby se vyhnul nutnosti útočit strmým stoupáním zespodu, přišel Schnaufer na nápad umístit další kanóny tak, aby střílely vzhůru. Nemusel pak protivníka napadat vždy jen zezadu nebo zepředu. Ted nalétával pod něho, a když ho měl v zaměřovači nad sebou, stiskl spouště palubních zbraní.
V březnu 1945 zkoušel na vyšší příkaz noční bojové lety na letounu Do 335. Svůj poslední bojový let uskutečnil 9. dubna. Odstartoval z Fassbergu ve 22 hodin a po 79 minutách, ve 23.19 hod., přistál. Marně stíhal jeden letoun Lancaster se silným doprovodem stíhaček. 19. dubna chránil Schnaufer v Eggebergu přesun části eskadry do Fassbergu. Byl to jeho poslední let.
Nejúspěšnější noční stíhač s 2300 starty a 1133 letovými hodinami ukončil svoji životní dráhu leteckého d?stojníka.
Eskadra nočních stíhač? NJG 4 i se svým velitelem se vzdala Angličan?m. Angličané konečně měli 'Nočního ducha', legendárního nočního stíhače, který byl postrachem jejich bombardovacích pilotů. Byl pro ně něco jako 'zázračné zvíře'. Výslech stíhal výslech. Schnaufera přicházeli okukovat spojenečtí letečtí důstojníci. Tak tenhle mladý, pohledný muž sestřelil 126 bombardérů!
Britská propaganda za války šířila zprávu, že Schnaufer vzlétá dopován drogami (laktalem B). Normálně prý by žádný člověk takové nervové zatížení nevydržel. Angličané považovali za nenormální, aby jediný člověk sestřelil za noc čtyři nebo šest bombardérů. Ale on popřel že by kdy nějaké drogy užíval.
Po překonání záškrtu byl Schnaufer v listopadu 1945 ze zajetí propuštěn.
Britové však na 'Nočního ducha' nezapomněli a vzdali mu poctu zvláštním zp?sobem. Britské vojenské letectvo totiž Schnauferův letoun s vyznačeným počtem sestřelených soupeřů vystavilo v Hyde Parku. Nad letounem byla umístěna tabulka: „S tímto strojem Messerschmitt Bf 110 létal nejúspěšnější noční stíhač světa, třiadvacetiletý major Heinz Wolfgang Schnaufer."
Britští komunisté se pokoušeli letoun zničit. Když se jim to nepovedlo, vylepili poblíž Bf 110 plakáty, které měly Schnauferovu pověst zlehčovat. Zasáhla však policie a plakáty zmizely. Do Hyde Parku přicházely statisíce lidí a podivovaly se německé stíhačce se 126 záznamy sestřelů. Návštěvníci si těžko uměli představit, že by jediný muž dokázal sestřelit 126 těžce vyzbrojených bombardér?. Jediný muž se svojí osádkou! Schnaufer?v Bf 110 stojí dodnes v londýnském muzeu a zvláštní pozornosti se těší ona jeho část, na které je vidět zaznamenané sestřely.
Po propuštění budoval Schnaufer s kamarády z eskadry dopravní podnik, ale brzy se svého záměru vzdal. Vrátil se do domu rodičů a začal budovat sí? prodejen pro vlastní továrnu na výrobu vín a lihovin. Pouštět se do podnikání, od kterého si člověk mohl něco slibovat až v budoucnosti, se tehdy pokládalo za riskantní. Německo bylo jedinou velkou hromadou trosek.
Schnaufer však měl jen jeden cíl: rozšířit firmu svého otce. Přemýšlel o tom už v zajetí. Součástí jeho plán? bylo předsevzetí vzít s sebou do Calwu co nejvíc příslušníků eskadry a najít jim místo rodinném podniku. Další přišli později, protože se už nemohli vrátit do svých domovů ve východním Německu. Během dvou let se z malé likérky v Calwu stal velkopodnik, jehož duší byl Heinz Wolfgang Schnaufer.
Heinz Wolfgang Schnaufer ztělesnoval všechny vojenské kvality. Vojenský stav se podle něho nezakládal na slepé disciplíně, nýbrž na bezúhonnosti jednotlivce, na kázni a pořádku, na respektování lidské důstojnosti a zákonů, na lásce k vlasti a na osobní angažovanosti.
Image

Tuto novinku přečetlo 3424 lidí a poslali 2 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: Etrich Taube
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 170

 Online nyní:
 Hostů: 16
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 77
Příspěvků: 19469
Google návštěvníků: 5695612
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 16 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 16 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 77 uživatelů dne 31/3/2017, 12:54


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Květen 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31
Dnes nemá nikdo narozeniny
Žádný uživatel nebude mít narozeniny nasledujících 7 dní
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 551 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 2 registrovaných, 0 skrytých a 549 Anonymních , 175 Z toho za poslední hodinu.
Lucius v 27/5/2017, 11:18
moskevskaja v 27/5/2017, 10:21
jarl v 25/5/2017, 19:10
Martas2411 v 24/5/2017, 20:34
Stuka v 23/5/2017, 15:20





Board Security

45388 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 5.7346s ][ Queries: 49 (5.4415s) ][ Debug on ]