Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1586
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Vše nejlepší k narozeninám
od jarl v 30/5/2017, 17:26

 Zaujímavosti
od jarl v 23/5/2017, 20:04

 Poslední sestřel
od jarl v 17/5/2017, 16:02

 Filmy co vychází
od Střelec v 14/5/2017, 14:28

 Novinky na trhu
od Střelec v 12/5/2017, 18:55


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
171
iberskaSunka.cz

19476

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 114
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Kapitán Joachim Marseille Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 22:14 od sigi
Zprávy
Kapitán Joachim Marseille


V důstojnické jídelně se o Marseillovi vyprávěly divy a já hořel nedočkavostí, abych ho poznal. Nakonec jsem ve zvlášt dobré náladě prohlásil: Vsadte se, že ho doběhnu. Vždyt jsem patřil mezi nejlepší piloty RAF na Maltě. Po několika dnech to patřilo minulosti. Odstartoval jsem se svojí skupinou proti německým letištím. Byli jsme asi 4000 metrů vysoko, když jeden z mých lidí hlásil: 'Němec proti slunci!' A vtom už tu byli.
Nastal divoký zmatek. Můj pobočník sestřelil jeden Messerschmitt. Pilot se kolébal s padákem k zemi. Zaslechl jsem ještě hlas jiného kamaráda: 'Je tady...! Pozor...! Mars...' Než to stačil doříct, ozvalo se řachnutí, ucítil jsem, jak můj zasažený letoun ztrácí výšku, a za sebou jsem zahlédl Marseilleho. Hlavou mi proběhlo: jestli to ted zmáčkne, udeřila tvoje poslední hodinka. Ale ten mládenec nestřílel, jen se držel za mnou, jako bych se řítíl k zemi jemu pro pobavení. Co jiného jsem však mohl v této situaci dělat?
Vtom jsem zahlédl, jak se naklání. Ted mi odmontuje křídlo, řekl jsem si. Spíše instinktivně než s rozmyslem jsem odsunul překryt kabiny a vysoukal se ven. V tom okamžiku jsem uviděl, jak Marseille zvedl svůj stroj, párkrát kolem mě zakroužil, zakolébal se, dokonce bych řekl, že mi kývl na pozdrav - a pak jsem na padáku přistál. No, a ted jsem zde."
Angličan se zhluboka nadechl. „Zatraceně fér mládenec. Snadno mě mohl vyřídit... ale neudělal to!"
Takový byl Marseille: rytířský letec, čestný a odvážný. 2. září 1942 mu byly za 125 sestřelů propůjčeny Brilianty. Na své vyznamenání byl hrdý. Než se stal postrachem protivníků a pojmem ve světě letců, musel však leccos vykonat.
Joachim Marseille se narodil 13. 12. 1919. V Berlíně v té době vládl politický chaos. Přesto byla jeho matka Charlotte štastná, že má chlapce. Joachim však mladé ženě p?sobil jen starosti. Bezmála zemřel na chřipku, a když ji měl za sebou, měl obě nohy tak slabé, že se teprve ve třech letech učil stát a běhat. Přesto měl veselou povahu. říkali to o něm i jeho přátelé z gymnázia prince Jindřicha v Berlíně-Schon-bergu. „Marseille byl všude, kde se dalo něco vyvést." Jeho učitelé soudili, že se mohl dopracovat mnohem lepších výsledk?, kdyby nebyl tak líný. Chlapec však pro šprtoun-ství neměl bunky Po maturitě, kterou složil v sedmnácti a půl letech, řekl matce: „Ted konečně budu moci uskutečnit sv?j sen. Stanu se leteckým důstojníkem!"
U pracovní služby se naučil odvod?ovat rašeliniště a v říjnu 1938 se v Quedlin-burgu přihlásil k pěchotnímu výcviku. O rok později - po ukončení leteckého výcviku - létal jako podd?stojník s Bf 109 na hlídky nad továrnou Leuna. V roce 1940 se dostal na frontu, do Leuwardenu v Nizozemí, a zde absolvoval svůj první bojový let.
Už v den nástupu se utkal s jakýmsi obratným Angličanem a po krátké honičce ho sestřelil. Vzápětí se ze slunce objevily letouny Hurricane - ale Marseille byl rychlejší, ztratil se mezi vrcholy vln kanálu La Manche a unikl jim.
V březnu 1941 byl Marseille přeložen do Afriky. Měl z toho radost, nebot u kanálu La Manche se mu nelíbilo. Jeho nadřízení pro něho neměli pochopení, nebyl povyšován a o jeho zájmy a vlohy se nikdo nezajímal.
„Měli v hlavě jenom své vlastní úspěchy a sestřely. Byl jsem pro ně jen obyčejný praporčík," řekl své matce.
V Africe se však na něj usmálo štěstí. Velitel eskadry Edu Neumann hned poznal, co v Marseillovi vězí. Uměl jednat s mladými lidmi a zařazoval je tak, jak to odpovídalo jejich nadání. Ujal se Marseilleho a pomáhal mu, kde mohl. Už v červnu 1941 se postaral, aby byl jeho chráněnec povýšen na poručíka. V prosinci téhož roku obdržel Marseille Německý kříž ve zlatě. Když při každém bojovém letu sestřelil nejméně jednoho protivníka, začalo se o Joachimu Marseillovi mluvit. Nebylo to totiž nijak jednoduché, protože Angličané nikdy neútočili jednotlivě jako Marseille, Múnchenberg a jiní Němci. Marseille vzlétal sám a útočil na celé letky Spitfir?, kdežto nepřítel vždy létal nejméně s pěti stroji a vytvářel kruh, který se dal těžko prolomit. V mnohých případech Marseille údajně sestřelil všech pět stroj?; zřídka méně než dva. Po padesátém úspěchu obdržel 22. 2.1942 Rytířský kříž. Tím vlastně začalo vítězné tažení Joachima Marseille.
O čtyři měsíce později, po 75. sestřelu, převzal Dubové ratolesti. A když několik dní po propůjčení Dubových ratolestí ohlásil sestřelení „stého" Angličana, nebylo pochyb, že dostane i Meče. Stalo se tak 18. června 1942 a 2. září 1942 mu byly po 125. sestřelu propůjčeny Brilianty.
Marseille během několika dní sestřelil další 33 Brity, až jej dostihl osud, ne však v podobě lepšího, úspěšnějšího soupeře, nýbrž záludně a skrytě.
28. září 1942, právě když se Marseille vrátil z bojového letu, zařinčel telefon.
„Polní maršál Rommel si přeje mluvit s kapitánem Marseillem," oznámil spojovatel.
„Poslyšte, Seille, unesu vás... do Berlína. Vůdce bude mluvit ve Sportovním paláci. Máte sedět po jeho pravici a já po levici. Co o tom soudíte? Je to pocta, kterou byste si neměl nechat ujít."
„Pane polní maršále, nemohu hned zas odjet na dovolenku. Ostatní se odtud nehnou a dřou a já cestuji víc než celá eskadra dohromady."
„Co to říkáte, vždyt je to nesmysl!"
„Chtěl bych se dostat do Berlína o Vánocích, pane polní maršále. Když jsem byl naposledy na dovolené, zasnoubil jsem se a... chceme se vzít. Na to budu také potřebovat dovolenou." Marseille věděl, že projevem ve Sportovním paláci nic neskončí a že bude následovat spousta pozvání. - „Prosím pana polního maršála, aby na svém přání netrval, kromě toho mě zde skutečně naléhavě potřebují!"
Rommel se zasmál a pak řekl: „Pro mě za mě. Když vám na svatbě záleží víc než na Vůdci, tak si tam spánembohem zůstante."
Začíná měsíc, kdy září Marseilleho hvězda, a její záře byla dokonce větší než Rommelova. 3. září obdržel nejvyšší německé vyznamenání za statečnost, Rytířský kříž s brilianty. 26. září potřeboval ke svému vítězství nad pilotem britského Spitfiru celou čtvrthodinu. Bylo to jeho 158. letecké vítězství. Jeho 158. a zárove? jeho poslední.
30. září startoval s osmi stroji ze své letky v 10.45 jako ochranný doprovod Stuk s následným volným pronásledováním. Nemají žádný kontakt s nepřítelem. Při zpátečním letu se náhle v Marseilleově kabině objevil kouř. Otevřel odvětrávání. Kouř proniká dovnitř, motor je v plamenech.
„Od Elbe l," hlásí prostřednictvím palubní vysílačky, v kabině je silný kouř, nic nevidím."
Letka se sevřela okolo svého velitele a vzala ho do svého středu. Poettgen mu sděluje korekce jeho kurzu: „O něco víc doprava - tak, dobře. Trochu výškové kormidlo - ano, správně."
„Nic nevidím," opakuje Marseille.
„Do El Alameinu už zbývají pouhé tři minuty," říká Poettgen. „Ještě dvě minuty. Ještě jedna..."
Konečně jsou nad územím, obsazeném Němci.
„Musím tedven," vydal ze sebe Marseille. Položil sv?j stroj na záda. Kryt kabiny odlétl. Za ním tělo. Potom se všichni dívají a trnou. Jeho padák se neotevřel!

Tělo dopadlo na zem jako kámen. Je 11.36. Marseille je mrtev. Kapitán Ludwig Franzisket, velitel 1. letky 27. stíhací eskadry okamžitě vyrazil na místo, kam dopadlo Marseilleovo tělo, aby ho odvezl z pouště.
Táhlo padáku z?stalo nevytaženo. Marseille byl už pravděpodobně předtím v bezvědomí. Široká rána na prsou byla přesvědčivým důkazem toho, že Marseille byl při opouštění letadla zasažen některou z ovládacích částí dolů se řítícího stroje...
Nikdo tomu nechce uvěřit. Po tak strmé kariéře byl takovým způsobem ukončen jeho mladý život. Bylo to neštěstí a ne následek vzdušného souboje s protivníkem.
Marseille, vítěz 158 leteckých boj?, je mrtev. Hvězda Afriky zhasla.
-------------------------------------------------------------------------------------
pozn.autora(Sigi)
Toto jmeno se objevuje snad ve všech dobových zpravodajích které mám,myslím si že kdyby nezemřel,byl by tento vynikající pilot,který dokázal pro pobavení generálů křídlem svého letounu zvednout kapesník,který byl připevněn na bambusové tyči jen pár metrů nad zemí ještě slavnější než Hartmann

Tuto novinku přečetlo 2680 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  MAJOR ERICH HARTMANN - Nejúspěšnější stíhač na svět Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 22:02 od sigi
Zpravy od Sigiho říkali mu 'Bubi', „hošíčku". Když obdržel Dubové ratolesti s Meči a Brilianty, bylo mu teprve jedenadvacet, byl štíhlý, světlovlasý a měl hodnost nadporučíka. Byl nejúspěšnějším stíhačem na světě, odborníci ho označovali za výjimečný zjev a tak také vstoupil do válečných dějin. Na hlavu tohoto 'hošíčka' vypsali Sověti odměnu 10 000 rublů. Důvod? Za třicet měsíců sestřelil Erich Hartmann 352 letouny! Sloužil u stíhací eskadry JG 52, která byla s téměř 11000 vzdušnými vítězstvími nejúspěšnější eskadrou minulé války, a absolvoval 1428 bojových letů a 800 leteckých soubojů.
Po kapitulaci 8. května 1945 předali Američané celou eskadru Sovětům. Ti s úžasem zjistili, že mezi zajatci je i 'černý dábel', jak mu přezdívali (jeho letoun měl černý 'nos')- Tenhle chlapec, že sestřelil 352 'rudé sokoly'? Zprvu tomu nechtěli věřit, pokládali za nemožné, že by tento mladý důstojník s dětským obličejem zničil pět sovětských eskader. Když se pak přesvědčili, že mají toho 'pravého', odsoudili ho 27. 12. 1949 v 'soudním procesu' k 25 letům nucených prací. O několik měsíců později následoval druhý rozsudek: „...odsuzuje se k dalším 25 letům nucených prací!"
Ve vězení strávil deset a půl roku. Vrátil se v roce 1955 jako osudem postižený mladý muž se zestárlou tváří, ale z jeho světlých očí stále ještě vyzařovala energie, chut žít a vzdor.

říjen 1955.
V repatriačním táboře Friedland na hranici sovětské zóny zněly zvony. Dorazily transporty německých válečných zajatců ze Sovětského svazu. Lidé plakali, jásali, padali si kolem krku. Radost z návratu syna, manžela nebo otce stahovala hrdla i srdce.Navrátilec zatáhl z cigarety. Co jí ještě mohl říci? Žena vycítila jeho rozpaky, vytušila, co si myslí. Nechtěla už mladého muže zdržovat.
„Jsem ráda, že jsem s vámi mohla mluvit. Kdyby to tak zažil můj chlapec," řekla. „Povídal, že jste byl jeden z nejúspěšnějších letců. Vy jste byl stíhač, že ano? Můj chlapec taky"
Navrátilec přikývl. Náhle se paní zeptala: „Vy jste přece dostal vysoké vyznamenání, že ano? Jestli si vzpomínám..."
Pohlédla na místo na Hartmannově blůze, kde dříve visel Rytířský kříž s Dubovými ratolestmi, Meči a Brilianty.
„No, jak se to vezme," poznamenal.
„Všechno nejlepší do budoucna."


Jediný muž sestřelil 352 nepřátelské letouny. Jediný! A k tomu v neuvěřitelně krátké době: Erich Hartmann na to nepotřeboval víc jak dva roky Létat začal v době, kdy se ohlašoval konec Stalingradu. Sovětští piloti se v leteckém umění od začátku války zdokonalili a ani jejich letouny si nezadaly s německými. Doba, kdy z nebe padaly Raty, byla tatam. Německé eskadry se ztenčily, ztráty rostly a široké fronty polykaly lidi i materiál.
Erich Hartmann měl zálibu v bojích v osmikilometrové výšce. Tam se cítil nejlíp. Někteří stíhací nešli nad 3000 metrů. Jiní zas byli vynikajícími piloty, ale málo úspěšní v boji. Nedokázali ve správný čas zmáčknout spoušt palubních zbraní.
Hartmann nebyl letecký akrobat, nebyl ani technický odborník jako Mólders, Gollob nebo Galland. V roce 1943, kdy začala jeho vítězná série, se nemohl věnovat tomu ani onomu. čas se řítil - a heslo znělo: Zničit!

Tuto novinku přečetlo 10624 lidí a poslali 16 komentářů. Poslat komentář

  Brummbär a Pěchotní dělo. Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 21:35 od sigi
Zpravy od Sigiho Začátek srpna l944 a útočný tank Sturmpanzer Ausf.J, nazývaný Brummbär někde ve Varšavě. Hlavní je 15cm houfnice StuH 43L/12 s krátkou hlavní. Za celou války bylo těchto strojů postaveno 306. První variantu tvořilo 52 Pz.Kpfw.IV Ausf.E a F s dvojitým 10 cm čelním,6cm pancířem po stranách a uzavíratelným průzorem pro řidiče, ale nikoli už pro střelce z kulometu. Pozdější varianty Aufs.H a J měly 7,92mm kulomet v kulovém závěsu a záštěry. Zástěry na vozidle z měkké oceli měly sílu 5 mm a byly připevněny na závěsech k ochraně korby před podkaliberním střelivem.
Image
-------------------------------------------------------------------

Po prašné cestě se během balkánského tažení valí těžké pěchotní dělo SIG 33 704. dělostřelecké roty 5. tankové divize. Plátěný potah na předku ochranného štítu se vší pravděpodobností osádka připevnila jako ochranu děla před prachem pronikajícím do bojového prostoru vozidla. V týdnech a měsících předcházejících vpádu do SSSR Panzerwaffe pozorně budovala své útočné síly a využívala všech dostupných zdroj? a rezerv. Během ruského tažení aktivně sloužilo mnoho těžkých pěchotních děl SIG 33, ale postupně jich většina zmizela. Jen u 5. tankové divize se pár těchto strojů zachovalo v aktivní službě až do léta 1943.

Image

Tuto novinku přečetlo 4875 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  Dietrich von Saucken Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 11:32 od sigi
Zpravy od Sigiho Dietrich von Saucken


Dietrich von Saucken se narodil 16. května 1892 ve Fischhausenu ve Východním Prusku. Po odchodu z královeckého Fridericiana sloužil u 3. granátnického pluku Friedricha Wilhelma I. a v roce 1912 se stal poručíkem. Za první světové války byl velitelem roty a praporním, plukovním a brigádním adjutantem. Zúčastnil se bojů u Verdunu, v Karpatech 1916-17 i březnové ofenzívy 1918. Byl sedmkrát raněn a vysloužil si oba Železné kříže, Rád Hohenzollernu s meči, rakouský Kříž za vojenské zásluhy a zlatý Odznak za zranění v boji.
Jeho rozhodnutí z?stat po první světové válce vojákem vyplývalo z přesvědčení, že ho m?že nové vojsko potřebovat, a z lásky ke zvolenému povolání. Po plnění úkolů v operačním štábu brigády a později v hlavním štábu pěchoty v Insterburgu aul. pěšího pluku v Královci byl přeložen k 8. jízdnímu pluku v Ólsu ve Slezsku, odtud pak ke 2. jízdnímu pluku v Allensteinu, Lycku, Osterode a Angerburgu v rodném Východním Prusku.
17. dubna 1927 byl povýšen na rytmistra (kapitána jezdectva), o devět let později na majora, a když byl jako učitel taktiky odvelen na válečnou školu v Hannoveru, stal se podplukovníkem. Od roku 1937 byl vo? Saucken velitelem 2. jízdního pluku v posádce Angerburg-Ostpreussen. Polského tažení v roce 1939 se zúčastnil jako plukovník a se svým jízdním oddílem postupoval přes Narew na Varšavu. Za úspěšné bojové akce, které vedl s malými ztrátami, byl vyznamenán Sponami k Železnému kříži. Za polního tažení na západě v roce 1940 dostal velitel pluku vo? Saucken za úkol proniknout ve východním Holandsku k Zuidersee a zmocnit se pevnosti Hol-land. Svůj úkol splnil úspěšně. Jeho pluk byl skvěle vycvičen, muži výtečné připraveni a překonávali - stejně jako jejich koně - všechny strázně. Potom se pluk v sestavě 1. jízdní divize přesunul z Holandska do Amiensu a byl nasazen do bojů na Weygandově linii. Spěšnými pochody překročil u Paříže Seinu, pak Loiru a přes La Rochelle dosáhl u Bordeaux atlantického pobřeží.
Záhy poté se v Saucken se svými jezdci přesunul k Brest-Litevsku západně od Bugu na německo-sovětské demarkační linii. Koncem září 1940 předal velelní jízdního pluku a převzal střeleckou brigádu 4. tankové divize.
Na podzim 1941 - válka proti Sovětskému svazu byla tehdy v plném proudu -dosáhl velitel 2. tankové armády generálplukovník Guderian překvapivého úspěchu, když bleskurychlým pr?lomem postoupil směrem na Moskvu. Von Saucken se probíjel sovětskými liniemi v sestavě XXIV. tankového sboru generála Geyra vo? Schweppenburga. Při přechodu Dněpru utrpěl zranění. Po tvrdých bojích u Orla a Mcenska udeřila 4. tanková divize se Sauckenovou střeleckou brigádou v prostoru východně od Tuly, aby v předpolí Moskvy zlomila poslední odpor. Tula však byla k nedobytí. Vyčerpaným vojákům 2. tankové armády už nestačily síly. K tomu udeřily nelítostné mrazy. Teploměr ukazoval 30 stupnu pod nulou.
V Tule a jejím okolí kladly zavilý odpor dělnické milice. Byly skvěle vycvičeny k vedení obranného boje. Podněcovány politickými komisaři a pod jejich nátlakem bojovaly - k velkému překvapení německého velení i voják? Wehrmachtu - až k sebeobětování. Jejich odporu mohl Stalin děkovat, že německá vojska musela útok na Moskvu zastavit. 4. tanková divize sice vyhodila do vzduchu železniční trat Tula-Moskva a dosáhla silnice Tula-Serpuchovo, ale vojákům ubývalo sil a nedostávalo se jim střeliva ani pohonných hmot. Sněhové bouře zuřily s nebývalou prudkostí a ochromovaly téměř všechny akce německých vojáků, kteří byli k vedení zimní války vystrojeni bud velmi nedostatečně, nebo v?bec ne.
Sovětské velení vystihlo tuto slabinu Němců a vrhlo do obranné bitvy všechny zálohy, což mu umožnilo záhy přejít do ofenzivy. Ze Sibiře byly na frontu přisunuty čerstvé síly. Japonsko totiž odmítlo vyhlásit Sovětskému svazu válku, a tak mohla být uvolněna Dálněvýchodní armáda, vázaná předtím hrozbou japonského útoku. Nasazené elitní jednotky definitivně zpečetily osud německých armád před Moskvou.
25. prosince 1941 převzal Dietrich von Saucken 4. tankovou divizi a u Bolchova, severně od Orla, přehradil útok ruského sboru, který předtím rozdrtil jednu německou pěší divizi. Sauckenuv svazek protivníka zastavil a zničil. Výrazem uznání Sauckenovu úspěšnému velení se stalo jeho povýšení na generálmajora 1. ledna 1942. Nedlouho poté byl těžce zraněn a o čtrnáct dní později mu polní maršál vo? Kluge odevzdal v polní nemocnici ve Smolensku Rytířský kříž.
Po vyléčení převzal vo? Saucken školu 'rychlých vojsk' v Krampnitzi. 1. dubna 1943 byl povýšen na generálporučíka. Znovu pak převzal velení 4. tankové divize a zasáhl s ní do letní bitvy u Kurska a Orla. Ofenzíva z orelského výběžku však byla odvolána. Sauckenova divize se musela stočit na jih, aby zabránila kleš?ovému obchvatu 9. armády Saucken zaútočil na nepřítele z chodu a zastavil ho. Za tento čin mu byly 22. srpna 1943 propůjčeny Dubové ratolesti.
Když bylo v 'mokrém trojúhelníku' na soutoku Připjaté a Dněpru přerušeno spojení se skupinou armád Jih, překročila Sauckenova divize Pripja? a zničila nepřátelské předmostí, které zde bylo vybudováno ještě před příchodem německých vojsk. Nyní bylo diky statečné 4. tankové divizi vybojováno přechodné spojení se skupinou armád Jih u černobylu, asi 50 km jižněji na téže řece. Když nepřítel zaútočil u osady Rešice přes Dněpr a prolomil severní bok 2. armády, musel Saucken se svou divizí zaujmout jiné postavení a pokusit se zabránit dalšímu průlomu. Podařilo se mu hrozivou mezeru uzavřít a spojení s 2. armádou obnovit. Protivník však shromáždil nové síly, takže v prostoru Kalinkoviči došlo k několikadenní obranné bitvě proti desetinásobné přesile. 4. tanková divize zmařila sovětský záměr znovu oddělit 2. armádu od 9. armády. Von Sauckenovi za to byly 20. 2. 1944 propůjčeny Meče.


V těžkých bojích na kose Frische podali němečtí vojáci další důkaz mimořádné statečnosti. Jejich úkolem bylo odrážet protivníka, dokud nebude odtransportováno 300 000 uprchlíků. Sověti však nepřestávali útočit velkými tankovými silami a nepředstavitelnou dělostřeleckou palbou. 7. bavorské pěší divizi se sice podařilo protivníka na kose zastavit, ale záměr dopravit všechny vojáky a uprchlíky přes moře už nebylo možné uskutečnit. Statečně bojující vojáci a jejich velitel nemohli počítat s ničím jiným než se zajetím.


16. května 1945 ho Sověti letadlem dopravili do Moskvy Strávil 32 měsíců v pověstné Lubljance a další léta v různých káznicích, zčásti i v samovazbě. V malé, úzké cele se téměř nemohl pohybovat. Denně měl povolenu jednu třicetiminutovou procházku kolem vězenského dvora nebo na chodbě. Strava byla bídná: vodová polévka a několik gramů chleba. Potom mu byl oznámen rozsudek: 25 let nucených prací. Rozsudek se opíral o mlhavá obvinění, od kterých se pak upustilo, aby je vystřídala jiná, stejně pochybná. Nakonec Sověti 25 let nucených prací zdůvodnili lapidární větou: „Připouští, že zaopatřoval vojska na úkor naší země."
Jako většinu těch, kdo s ním sdíleli stejný osud, ho v důsledku nedostatečné výživy postihla těžká vodnatelnost. Když pak byl v roce 1955 propuštěn, měla před sebou jeho rodina těžce nemocného, ale nepokořeného muže. Saucken se z trýznivého zajetí vzpamatovával dlouhá léta. Když opět nalezl svou rodinu, která uprchlá z Východního Pruska - spojení s ní navázal ještě předtím, než se s ní mohl setkat -věnoval se svému celoživotnímu koníčku: maloval a kreslil.


Osudu, který ho mnohokrát postihl, vzdoroval jako muž: ve dvou světových válkách byl třináctkrát zraněn, nejstarší syn padl v Rusku, on sám byl dlouhodobými následky zajetí upoután na pojízdné křeslo. Nedal se však pokořit, zůstal věrný sám sobě i lidem, stejně jako tehdy v roce 1945, kdy šel se svými vojáky do zajetí. Dietrich vo? Saucken zemřel 27. 9. 1980.

Image

Tuto novinku přečetlo 2732 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Nacistickí lekári smrti Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 11/11/2007, 00:31 od private_joker
Zprávy UPOZORNENIE!! NIEKTORÉ FOTKY A TEXTY POUŽITÉ V TEXTE NIE SÚ VHODNÉ PRE OSOBY MLADŠIE NEŽ 18 ROKOV ALEBO PRE SLABŠIE POVAHY. AK SA NA TO NECÍTITE, PROSíM NEČÍTAJTE TO. ĎAKUJEM.


4 najhroznejší nacistickí lekári



1.Lekár s rozkazom likvidovať starých a nepotrebných

Kto: Karl Brandt
Životné dáta: 1904 – 1948
Kde pôsobil: osobný lekár A. Hitlera
Pokusy: projekt Eutanázie
Ako dopadol: trest smrti

Myšlienka eutanázie vŕtala v hlave nacistickým lekárom už pekne dlho. Starať sa o starých a nemocných spoluobčanov bolo nákladné a preto bude lepšie sa ich zbaviť. V kurze sú silní a vyvinutí jedinci, z nich môže byť starostlivo formovaná rasa prospech. Už v roku 1936 je preto idea likvidácie nepotrebných starých a nemocných ludí natoľko prijateľná že sa o nej zmie�?ujú články v nemeckých odborných časopisoch. Priamy príkaz začať eutanáziu vydáva až 1. 9. 1939 samotný A. Hitler. Ako hlavu celého inštitútu na odstra�?ovanie zbytočných ludí menuje svojho osobného lekára Karla Brandta. Ten sa svojej úlohy zhosťuje naozaj precízne a okamžite vypracováva dôkladný likvidačný plán. O tom kto si zaslúži žiť a kto nie, rozhodujú v kanceláriách úradníci, ktorí spracovávajú správy z nemeckých starobincov a ústavou pre duševne chorých. Najdôležitejšou informáciou je pre nich to, či za pacienta platí štát alebo príbuzný. Niekoľkokrát týždne potom do zariadenia zavítajú špeciálne autá ktorým sa hovorí Dobrovoľná prepravná spoločnosť pre nemocných. Autá majú záclonky v oknách a jazdia medzi ústavmi v nočných hodinách. Ludia sa ich naučia poznávať a malé deti kričia na prechádzajúce autá smrti “Vezú ďalších ludí do plynu!“

“Príčina smrti je sfalšovaná. Podľa toho čo sa hovorí, sú pacienti ihneď po príjazde vyzlečený, dostanú papierové košele, okamžite sú odvedení do plynovej komory a usmrtený plynom kyseliny kyanovodíkovej s prídavkom anestetík. Telá sú potom po šiestich spálené a popol rozdelení do šiestich urien a poslané príbuzným.“ tvrdí jeden z členov odvolacieho súdu vo Frankfurte v decembri 1939. Ale konečnému prevedeniu tejto vraždy z milosti predchádza rada experimentov ako čo najrýchlejšie zabiť čo najviac ludí. Podľa záznamov prichádza v likvidačných centrách o život 275 000 ludí s ťažkou duševnou alebo fyzickou poruchou. Všetky príkazy k eutanázii podpisuje jeden človek. Toľko obľúbený Karl Brandt sa drží počas vojny medzi elitou tretej ríše. Okrem svojho projektu eutanázie sa tiež účastní bežných pokusov na väzňoch najrôznejších koncentračných táborov, či už sú to experimenty s jedmi alebo amputácie končatín.

V roku 1945 chce so svojou rodinou opustiť Berlín a zrejme aj Nemecko – snáď je to príliš neskoro prebudený hlas svedomia, najskôr ale strach z trestu pred blížiacim sa neslávnym koncom nacistického režimu. Jeho plány sú ale skoro odhalené a gestapo zatýka Brandta 16. apríla 1945. Hrozí mu smrť za dezerciu ale na samotnom konci vojny sa o rozsudky podpísané nacistami v Nemecku nikto nestará a tak je doktor prepustený. Slobody si ale neužije dlho pretože padne do zajatia, na konci mája, britských vojakov a je postavený pred lekársky súd v Norimbergu. Počas Norimberského procesu je v rokoch 1946-1947 súdených celkom 23 lekárov a ich asistentov. Sedem z nich je popravených medzi nimi aj doktor Brandt.
“Lekár je iba nástroj, ako je tomu v prípade dôstojníka ktorý dostane rozkaz,“ snaží sa hájiť Brandt pri procese. Nie je mu to ale nič platné, v roku 1948 totiž končí na šibenici vo väznici v Bavorsku.

Image
Karl Brandt

Image
Pred súdom



2. Vraždí, aby zachránil svojich vojakov

Kto: Sigmund Rascher
Životné dáta: 1909 – 1945
Kde pôsobil: Dachau
Pokusy: dôsledky náhleho zníženia atmos. Tlaku, podchladenie
Ako dopadol: popravený pred koncom vojny Nemcami

Prvé pokusy, ktoré štábny lekár luftwaffe Sigmund Rascher vykonáva, slúžia vojenským účelom. Trápi ho totiž jedna vec – vojenskí letci vo výške 15 km a nie je presne známe, aké riziká im hrozia pri nedostatočnom alebo prerušovanom prívode kyslíka. Rascher sa obracia so svojim problémom priamo na samotného H. Himmlera. Tento druhý najmocnejší muž tretej ríše totiž zriaďuje v roku 1933 jeden z prvých koncentračných táborov vôbec. V Dachau, ktoré leží 15 km SZ od Mníchova, už je pár tisícoviek väzňov a Rascher chce na nich vyskúšať svoje predpoklady. Himmlerovi píše 15. apríla list, v ktorom ho žiada o povolenie niekoľkých pokusov a experimentov na väzňoch u ktorých nebude vadiť že pri experimente pravdepodobne zomrú. Himmler je z nápadu nadšený a odkazuje: “Na pokusy rád poskytnem nejakých väzňov.“
Rascher sa okamžite púšťa do práce, o výsledkoch pokusov si vedie podrobné záznamy. Nič netušiaceho väzňa zavrie do komory kde znižuje atmosférický tlak a obsah kyslíka vo vzduchu.

Po Rascherovi sa dochováva veľa poznámok a dokumentov, medzi nimi i pokus z roku 1942. Rascher skúma reakcie pri výpadku kyslíku a tlaku a presne simuluje situácie v reálnom čase v rôznych výškach:

15 km – väzňovi spadne maska, má škubavé kŕče
14,3 km/45 s – paže má natiahnuté a strnuté, nohy roztiahnuté
12,2 km/3 min – dusí sa, visí bezvládne
7,2 km/10 min – nekoordinovane rozhadzuje končatinami
6 km/12 min – kŕče sprevádza stonanie
5,5 km/13 min – kričí
2,9 km/18 min – stále ešte kričí, pozorujem škubanie, hlava mu klesá
2,1 km/20 min – kričí a kúše si do jazyka
0 m – nereaguje, pôsobí dojmom duševne nemocného človeka

Väzeň sa zo strašného pokusu spamätáva celých 24 hodín. Rascher jeho stavy precízne zapisuje až po uplynutia jedného dňa môže lekár konštatovať že väzeň? “dosiahol normálne stavu, len na pokus si nepamätá“
„Niektoré experimenty vytvárali v pokusných osobách takí pocit tlaku v hlave že z toho šaleli a trhali si vlasy. Muži si drásali hlavy a tváre rukami a strašne kričali, len aby sa zbavili hrozného tlaku v ušných bubienkoch.“
konštatuje vo svojich poznámkach Rascher. Pri dachauských pokusoch mu robí asistenta Walter Neff, ktorý neskôr proti svojmu šéfovi svedčí:
“Tento experiment uskutočnil asi na 80 luďoch, len 10 z nich sa prihlásilo dobrovoľne“ tvrdí po vojne Neff.

Po sérii experimentov so znižovaním atmos. Tlaku sa doktor Rascher, ktorý dokončuje štúdia medicíny na mníchovskej univerzite roku 1933, zameria sa na ochladzovanie ľudského tela. Krutá ruská zima a boje v ľadovom Severnom mori sú teraz pre státisíce Nemeckých vojakov realitou. Čo sa stane s človekom keď ho ponoríte do ľadovej vody a necháte ho tam pár hodín? “Do dnešnej doby som urobil pokusy s intenzívnym ochladzovaním na 30 osobách. Chladu boli vystavený 9-14 hodín až na teplotu tela medzi 27-29 °C. Potom som ich umiestnil do teplej kúpele. Všetci pokus prežili len mali silné omrzliny na končatinách,“ popisuje svoje začiatky Rascher. Neskôr obete dokonca vystrkuje priamo na mráz. Z 300 nedobrovolníkov ich zomrie rovná 100. V dobe kedy jeho experimenty naberajú na obrátkach sa Rascher rozhodne zažiadať o preloženie do Koncentračného tábora Osvienčim. “Osvienčimský tábor je tak rozsiahli že moja práca vzbudí menší pozornosť. Osoby, ktoré zmrazujem totiž príšerne kričia!“ odvovodňuje voje preloženie Rascher. Zhora mu ale nevyhovia a tak musí uskutočňovať svoje zverstvá ďalej v Dachau.

V roku 1944 mu však prestáva svietiť šťastná hviezda. Úrady prídu na podivné praktiky s nelegálnymi adopciami a únosy detí a Rascher je aj so svojou ženou zatknutý mníchovskou políciou. Sám končí za mrežami Dachau, kde ho 26. apríla 1945 zastihne Himmlerov rozkaz zlikvidovať väz�?ov – oslobodenie sa totiž blíži. Rascher je popravený, jeho manželka mizne neznámo kam. JE však pravdepodobné že bola tiež zavraždená.

Image
Sigmund Rascher
Image
Pokus so znižovaním atmos. Tlaku a znižovaním kyslíku na väzňovi.
Image
Pokus pri ktorom bol väzeň namočený do ľadovej vody. Rascher je ten napravo




3. Diabol menom Mengele a jeho morčiatka

Kto: Josef Mengele
Životné dáta: 1911 – 1979
Kde posobil: Osvienčim
Pokusy: špecializoval sa na dvojčatá
Ako dopadol: uprchol do zahraničia






Do prestížneho ríšskeho ústavu pre výskum dedičnosti, biológie a rasovej čistoty pri univerzite vo Frankfurte nad Mohanom nastupuje v roku 1937 26-ročný Josef Mengele. Je to jeho prvá prax potom, čo absolvoval medicínu na univerzite v Mníchove. A tento rok je pre Mengeleho významný ešte niečím – svojim podpisom sa zaraďuje medzi členov NSDAP. Ako pracovník nie je príliš aktívny, skorej sa rozpozeráva v novom prostredí. O tri roky neskôr sa žení a zároveň odchádza do Poľska, kde skúma rasovú čistotu Poliakov. Zlom v jeho živote nastáva roku 1943, kedy sa stáva lekárom rómskeho tábora v Osvienčime. Lekár ale nie je to pravé označenie, Mengele získava počas niekoľkých mesiacov prezývku Anjel Smrti – na verejnosti je to dokonalý gentleman, v ordinácii ale úplný diabol. Hneď od začiatku mu do oka padnú dvojčatá, fascinujú ho ich identické rysy a rozhodne sa s nimi robiť pokusy. Vybraným väzňom hovorí moje morčiatka a medzi priateľmi sa vychvaluje že pracuje so živým materiálom.

Jeho smrtiace liečenie prežíva len pár obetí. Jedna z nich je aj Ruth Elias, rodáčka z Ostravy, ktorá sa do Osvienčimu dostáva keď má 22 rokov ako tehotná. Mengele si ju prevezme do starostlivosti okamžite po pôrode. “Dlho si novorodenca prezeral a po dlhšej úvahe povolal jednu lekárku a rozkázal jej aby mi pevne zviazala prsia,“ hovorí v knihe Nádej mi pomohla prežiť Elias, ktorá zatiaľ nemá o lekárových zámeroch ani tušenia. 6 dní musí počúvať hladný nárek svojho dieťaťa, sama dostane mliečnu horúčku, ktorá k utrpeniu z pohľadu na mučené dieťa pridáva aj utrpenie telesné. Mengele pritom chce „len“ zistiť ako dlho vydrží novorodenec bez jedla. Strašný pokus ukončí až väzenkyňa a lekárka Češka Maca Steinbergová. Podá zúfalej matke injekciu s morfinom ktorá má dieťa usmrtiť. “SI mladá Ruth. Musíš žiť. Len sa pozri na svoje dieťa. Veď už nie je života schopné. Za niekoľko hodín aj tak zomrie. Ale musí zomrieť skorej než príde Mengele. Bude dieťa žiť, odvedie si vás oboch...
Zložila som Hippokratovu prísahu, nesmiem zabíjať. Musíš to urobiť ty!“

Elias zaváhala len na chvíľku: “Urobila som to. áno, zabila som svoje dieťa. Áno, doktor Mengele, urobil ste zo mňa vražedkyňu vlastného dieťaťa.“
Vzpomína po rokoch Elias. Ale to je len malá časť zo strašných osudov Mengeleho obetí. Aby dosiahol organickej krvnej výmeny, ako sám hovorí, zošíva k sebe. Je jasné, ako niečo také môže skončiť – deťom sa pri pokuse vážne zanietia ruky a telá im zachváti sepsia. Veľa detí aj oslepí keď sa im pokúša zmeniť farbu očí tým, že im do nich vstrekuje chemikálie s farbou.

Mengele sa zaujíma aj o pokusy sterilizácie a liečbu šokom. Je schopný ponoriť väzňa do vriacej vody a skúmať, akú teplotu vydrží ľudská koža.
Tí, ktorí jeho pokusy prežijú, väčšinou aj tak zabije a pitvá ich, niekedy dokonca zaživa!! Okrem svojich pochybných prieskumov sa aktívne účastní tiež selekcií prichádzajúcich transportov – iba jeho slovo rozhodne kto bude žiť a kto pôjde na smrť. S koncom druhej svetovej vojny začína pre Mengeleho život vojnového utečenca. Chvíľu síce pobudne v rukách spojeneckých vojsk ale pretože nemá tetovanie ako iný príslušníci SS, Američania ho prepustia. Krátko ešte žije v Nemecku, potom ale uteká cez Taliansko do Južnej Ameriky. V Buenos Aires si otvára Mengele lekársku prax ako Friedrich Edler von Breitenbach. Keď je jeho pravá totožnosť odhalená tak uteká zo zeme. Žije striedavo v Paraguaji, Brazílii a Egypte. Osud si ho ale predsa len našiel v roku 1979 keď pri kúpaní v mori pri brazílskom pobreží stihne mŕtvica, ktorú neprežije. Je pochovaný na cintoríne v brazílskom Embu ako Wolfgang Bernard.


Image
Josef Mengele



4. Nádejná dermatologička prepadne NSDAP

Kto: Herta Oberheuser
Životné dáta: 1911 – 1978
Kde pôsobila: Ravensbruck
Pokusy: účinnosť barbiturátových a olejových injekcií
Ako dopadla: odsúdená na 20 rokov


Píše sa rok 1937 a Herta Oberheuser sa s ešte mokrým titulom doktora medicíny rozhoduje, čo bude robiť. Keby sa neschyľovalo k druhej svetovej vojne možno by sa preslávila ako dermatologička – obor ktorý jej počas štúdia prirastá k srdcu. Namiesto toho sa ale toho istého roku upíše NSDAP. V roku 1940 je skoro 30 ročná Herta Oberheuser poslaná na prax do koncentračného tábora Ravensbruck – 90 km severne od Berlína. Tu sa pod vedením skúseného lekára Karla Gebhardta účastní najrôznejších lekárskych výskumov. Teda aspoň pre Nemcov to výskumy sú – zbytok sveta sa na tieto praktiky pozerá ako na sadistické experimenty, ktoré nepoznajú medzí. Tábor Ravensbruck je zriadený roku 1939 ako čisto ženský a detský tábor – vo svojich začiatkoch má 900 osadníc ale už roku 1944 je ich počet 70 000! Oberheuser príde už do rozbehnutého kolotoča. Okamžite jej pridelia na pokusy so sulfanilamidom – antibakteriálnou látkou, ktorá regeneruje svaly a nervy, ale zároveň ničí pečeŇ a zle sa rozpúšťa v moči.

Jeho účinky skúma na 86 vybraných ženách, ktoré po aplikácií látky trpia šialenými bolesťami a nevyhnú sa ani nenávratnému poškodeniu organizmu. Na deťoch skúša, čo s nimi urobia olejové a barbiturátové injekcie. Akonáhle vstriekne do ich tela smrtiacu injekciu, nebezpečný zabijak sa začne šíriť do dôležitých orgánov, ktoré odumierajú. Dieťa trpí 3 až 5 minút neznesiteľnými bolesťami, telo má v jednom ohni a kŕče mu nedovolia narovnať. To všetko absolvuje pri plnom vedomí, smrť, ktorá ho na konci nevyhnute ľne čaká, je v tej chvíli vyslobodením. Pokusy na ľuďoch prebiehajú v Ravensbrucku už od samého začiatku, táborom prejde 132 000 žien a detí, zahynie pritom skoro 70 percent z nich. Značný podiel na tom má práve Oberheuser, ktorá na konci svojej táborovej kariéry púšťa do experimentov na prianie vedenie tretej ríše. Zranená vojaci totiž stále zomierajú na infekcie, ktoré im spôsobia cudzie predmety v tele. Generálovia chcú vedieť ako ľudské telo na rôzne predmety reaguje a kedy je ešte možné vojaka zachrániť.

Oberheuser je dôkladná. Vkladá väzňom do otvorených rán napríklad drevo, sklo, nečistoty alebo piliny a pozoruje, čo to s nimi urobí a za ako dlho poprípade zomrú. V roku 1943 mení doktorka miesto- jej cesta vedie do slávnej Osvienčimy kde vo svojich experimentoch pokračuje. Práve tam ju zastihne aj koniec najhoršej vojny v histórii ľudstva. Je zatknutá a okamžite uväznená. V roku 1946 je potom postavená pred lekársky súd v Norimbergu ktorý prebieha pod vlajkou USA. Medzi 23 obžalovanými je jedinou ženou. Súd rozhodne že Herta Oberheuser je vinná v dvoch bodoch obžaloby: “Vykonával lekárske experimenty bez súhlasu skúmanej osoby na vojnových väzňoch a civilistoch z okupovaných štátov. Podieľala sa na vyvražďovaní ľudí v koncentračných táboroch. Obžalovaná je tiež vinná zo zločinu proti ľudskosti.“ Rozsudok znie 20 rokov žalára. Oberheuser vo väznici nelení a zdokonaľuje sa v dermatológii a študuje obor sexuálne prenosnej choroby. V roku 1952 je za dobré chovanie prepustená a okamžite si otvára v Nemecku lekársku prax. Funguje ako domáci lekár, ale len 6 rokov. Na protesty ludí, ktorí prežili jej hrôzne pokusy, je jej odobraná v roku 1958 lekárska licencia.


Image
Herta Oberheuser
Image

Tuto novinku přečetlo 14815 lidí a poslali 15 komentářů. Poslat komentář

  Lehké křižníky Oi a Kitakami Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 10/11/2007, 12:51 od Anonymní
Zprávy
Torpédové křižníky Oi a Kitakami



Císařské japonské námořnictvo.

V porovnání se svými soupeři sice malé ale minimálně první dva roky války výkonné a až extrémně nebezpečné.
Od předválečného období až po jeho zánik pro něj konstruktéři vyvinuli několik velmi zvláštních plavidel, pro představu bych uvedl například letadlové hybridy Ise, Hyuga a Mogami, nebo hydroplánový tendr Akitsushima.
V tomto příspěvku bych však chtěl alespo? stručně přiblížit jednu poměrně neznámou ale velmi zvláštní konverzi původně obyčejných lehkých křižníků Oi a Kitakami.

V roce 1916 byl v Japonsku schválen program rozvoje japonské flotily předpokládající mimo jiné i stavbu dvou lehkých křižníků s nimiž se počítalo jako s vůdčími plavidly flotil torpédoborců. Tyto křižníky byly o tři roky později zařazeny do služby pod jmény Tenryu a Tatsuta, po celou dobu stavby byl však projekt vystaven ze strany námořníků tvrdé kritice. Jejich plný výtlak totiž činil pouhých 3950 tun a hlavní výzbroj tvořila čtyři děla ráže 140 mm a šest 21'' torpédometů.
Proto byly již v roce 1917 vypracovány nové plány podle nichž byla v letech 1920 – 1925 postavena série čtrnácti plavidel. Proti v téže době stavěným americkým a britským plavidlům se stále jednalo o malé a slabě vyzbrojené ale velmi rychlé lodě. V této sérii, respektive v její základní verzi, převzalo Japonské námořnictvo také plavidla pojmenovaná Oi a Kitakami. Stejně jako jejich sestry v předválečném období procházely řadou běžných úprav a přestaveb. Modifikovala se výzbroj, experimentovalo se s vybavením kotelen a strojoven a na některých jednokách se zkoušely i vzletové plošiny pro hydroplány.

Původní parametry plavidel:
výtlak............................................5100 tun
výtlak plný.....................................5500 tun
délka.............................................162,1 m
šířka..............................................14,2 m
ponor.............................................4,8 m

výzbroj..........................................7 x 140 mm (14 cm/50 3rd Year Type)
…...................................................2 x 76,2 mm (7,62 cm/40 41st Year Type)
…...................................................2 x 7,7 mm (Vickers 7.7 mm/94 "HI" Type)
…...................................................8 x 21'' torpédomety
…...................................................48 min

pohon............................................12 kotlů Kampon
…....................................................4 parní turbíny Gihon
výkon.............................................cca. 90 000 shp
max. rychlost..................................36 uzlů
dosah.............................................cca. 9 000 mil / 10 uzlů

V roce 1941 však obě výše zmíněné jednotky prošly rozsáhlou rekonstrukcí a z loděnic v Sasebu a v Maizuru vypluly v listopadu 1941 dva torpédové křižníky.
Japonští admirálové a lodní konstruktéři vycházeli z faktu, že jejich nová torpéda Šiki Sanso Gyoraj typ 93 (známá spíše pod názvem „dlouhá kopí“) nemají ve světě obdoby, jak v rychlosti, tak i v dosahu. Proto už před válkou začali na plavidla umisťovat silné baterie torpédových vrhačů. Například těžké křižníky tříd Myoko a Atago nesly 16 hlavní ráže 24'' (610 mm) seskupených do čtyř kompletů, Třídy Mogami a Tone měly čtyři tříhlav?ové torpédomety a například na relativně malém experimentálním torpédoborci Shimakaze byly nainstalovány tři pětihlav?ové komplety.
Maximální koncentrace však bylo dosaženo na křižnících Oi a Kitakami v letech 1941 - 1942.
Instalace deseti čtyřhlav?ových vrhačů byla výsledkem studie průběhu minulých námořních bitev, mimo jiné střetnutí u Dogger Banks, bitvy u Skagerraku a jiných. Analýzy totiž ukázaly, že soupeřící flotily většinou pluly na paralelních kurzech navzájem vzdáleny několik mil a vedly palbu plnými bočními salvami. Za této situace by současná salva dvaceti torpéd měla v protivníkově linii katastrofální následky. A při dosahu až 40 km bylo dokonce teoreticky možno vést palbu za hranicí efektivního dostřelu lodních děl. Tato teorie prokázala svoji účinnost v bitvě u Tassafarongy 30.11.1942, kdy skupina osmi torpédoborců dokázala vyřadit z boje 67. Task Force složenou ze čtyř těžkých a jednoho lehkého křižníku a šesti torpédoborců.


A nyní už k vlastním úpravám.

Délka zůstala zachována, bylo však nutno podstatně zvětšit šířku Horní část trupu byla v prostřední části snížena o jednu palubu a dodatečně rozšířena na 17,45 metru. Na takto zvětšené palubě byly po straných komínů nainstalovány torpédové vrhače. Ve speciálních skladech obě lodě vezly zásobní torpéda pro další plnou salvu, tedy 40 kusů. Nezdá se to mnoho, je ale třeba vzít do úvahy že každé dlouhé kopí mělo délku 9 metrů a vážilo 2700 kg. Zárove? byla kvůli udržení stability omezena hlav?ová výzbroj. Ta byla nyní tvořena čtyřmi děly 140 mm a dvěmi dvouhlav?ovými pl. automaty ráže 25 mm. Posádku tvořilo 468 mužů.

V prosinci 1941 se bojů přímo nezúčastnily. Ve stavu 9. křižníkové divize byly součástí hlavních sil pod velením admirála Jamamota a doprovázely 2. bitevní divizi z Haširadžimy k Boninským ostrovům. Poté se vrátily zpět a podílely se na doprovodu transportních lodí s výsadkovými jednotkami. Až do června 1942 se potom v rámci výcviku posádky doslova potulovaly po japonských přístavech.
V rámci operace MI byly obě jednotky začleněny do „Krycích aleutských sil“ viceadmirála Takasu. Po debaklu u Midwaye se vrátily do Yokosuky. Obě jednotky se vlastně v této podobě nezúčastnily žádného souboje.

V průběhu srpna a září proběhly na obou lodích další přestavby. Byly odstraněny dva zadní torpédomety (některé zdroje hovoří o čtyřech vrhačích), upravena záď a na uvolněné místo přišly výsadkové lodice Daihatsu. Zárove? bylo omezeno množství zásobních torpéd a uvolněné prostory byly upraveny pro ubytování přepravovaných vojáků.
V této podobě se podílely na přepravě jednotek a zásob na Filipíny, Truk, na Novou Guineu, Palauské ostrovy, Borneo atd
Zárove? byla průběžně při pravidelných opravách posilována výzbroj. Děla ráže 140 mm byla například nahrazena čtyřmi výkonnými dvojúčelovými děly 12.7 cm/40 Type 89 v dvojhlav?ové montáži.

K další přestavbě Kitakami došlo v polovině roku 1944. 27. ledna byl v Malacké úžině zasažen dvěma torpédy vypálenými z britské ponorky HMS Templar a došlo k vážným škodám v kotelnách s ve strojovně. Byl odvlečen do Singapuru kde byly provedeny základní opravy. 14. srpna byl zaveden do suchého doku v Sasebu a došlo k poslední rozsáhlé přestavbě.
Kompletně byly odstraněny torpédomety i všechna hlav?ová výzbroj. Na zadní stožár byl umístěn jeřáb o nosnosti 20 tun a kompletně přestavěna záď. Na speciální kolejnice na palubě bylo umístěno osm Kaitenů a loď dostala novou výzbroj. Tu nyní tvořila čtyři dvojúčelová děla ráže 127 mm a 67 protiletadlových 25 mm automatů v jedno a trojhlav?ovém provedení. Loď dostala dva protiletalové radary typ 13 a jeden protilodní typ 22.
Zárove? byly odstraněny dvě zničené turbíny, uvolněné místo zaujal sklad náhradních dílů pro Kaiteny. Výkon strojovny klesl na 35 100 shp a rychlost na necelých 24 uzlů.
Oi se této přestavby nedožil. 19.7.1944 byl potopen americkou ponorkou SS 249 Flasher v blízkosti Hongkongu.
Kariéra Kitakami skončila jeho vyřazením v listopadu 1945 poté co dosloužil jako transport pro repatriaci japonských vojáků. O půl roku později byl odtažen do Nanao a v průběhu třičtvrtěroku sešrotován.

Tuto novinku přečetlo 2060 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Obrněný vlak "Kuzma Minin" Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 9/11/2007, 08:29 od hoblik
Zprávy
Obrněný vlak „Kuzma Minin“


Sovětská vojska měla na začátku války ve výzbroji obrněné pevnosti, sestrojené Brjanskou základnou obrněných vlaků. Šlo o výkonné bojové stroje velikosti spacího vagónu se svislými rovnými boky a stejně vysokými a rovnými nýtovanými věžemi. Výzbroj se skládala ze čtyř věžových krátkohlav?ových 76 mm kanónů, osmi těžkých kulometů a v některých případech jedním čtyřhlav?ovým protiletadlovým kulometem. Jak ukázal praxe, tyto obrněné vlaky potřebám fronty neodpovídaly.
18.října 1941, když německé tankové jednotky z armádní skupiny „Střed“ prorazily k Možajské obranné linii u Moskvy, středisko Gorkovského obkomu Komunistické strany přijalo zvláštní usnesení, schvalující iniciativu železničářů Gorkovského uzlu týkající se stavby obrněného vlaku. Všem stranickým, sovětským a hospodářským organizacím oblasti bylo nařízeno aktivně se této činnosti účastnit. Při stranickém výboru vznikl sovět pro spolupráci za aktivní účasti tajemníka I.A.Slepovyma. Do sovětu vstoupili pracovníci střediska strany A.L.Košelev, V.F.Jankavcev, náčelní Gorkovské železniční cesty V.A.Uchtomský a ředitelé hlavních podniků v oblasti.
Náčelník Gorkovské železniční cesty V.A.Uchtomský vložil vedení stavby obrněného vlaku na zástupce náčelníka lokomotivní cestní služby L.D.Rybjenkova.
K pracím byly pozváni i kvalifikovaní vojenští a civilní specialisté. Vystrojení obrněné lokomotivy Ok-139 probíhalo v dílnách depa Gorkij-Passažirskij (náčelník S.N.Čer?ajev). Stavba pancéřovaných vagónů probíhala pod kontrolou náčelníků vagónového depa Gorkij-Passažirskij N.S.Ivanova a vagónového úseku D.V.Gladkicha, V.A.Mjasnikova, I.V.Zajceva a P.A.Kolbasina.
Oblastní stranický výbor podporoval jakoukoli užitečnou iniciativu, odvážné inženýrské myšlenky, návrhy progresivních konstrukcí, materiálů a technologie. V bojích jsme nejednou na tuto práci s uznáním vzpomínali“ – odpovídal tajemník hlavního stranického výboru stanice Gorkij-Passažirskij A.S.Potěchin. „Ve srovnání s obrněnými vlaky, vyráběnými v Sormově specialisty Brjanské základny, byl náš obrněný vlak nízký, se zkoseným pancířem, litými tankovými věžemi. Svou silou převyšoval staré verze obrněných strojů…“
24.října 1941 počin gorkovských podporoval kolektiv Muromského vagónového úseku, když začal vystrojoval obrněný vlak. Vzpomíná ředitel realizace stavby, bývalý náčelník Muromského vagónového úseku V.A.Britin:
Stavba obrněného vlaku byla pro Muromské železničáře něčím zcela novým. Ale do práce se zakousli a každý pracoval za dva až tři. Podařilo se získat novější technickou dokumentaci, podle které ještě nebyl postaven ani jeden obrněný vlak. Mladí specialisté A.I.Čachradze, I.D.Jašanov, V.A.Kumin, technik M.P.Charitoněnko rychle dokončili náčrty zvláštních mechanizmů a součástek.
Stavba byla zahájena 7.listopadu 1941 za dvacetiosmistup?ového mrazu. Změnila se v celonárodní dílo dělníků a inženýrských a technických pracovníků Muromského uzlu. Kulebakští oceláři současně dodávali válcovaný materiál a pancéřovou ocel. Dělníci závodu F.E.Dzeržinského prováděli kalení pancíře v mimopracovní dobu. Dělníci technického dozoru stanice Murom v plné sestavě po nočních pohotovostech chodili do dílen a zde aktivně pracovali.
Nemalým podílem práce při stavbě obrněného vlaku přispěli mistři Iljušin, Děmin, Sjemuškin, vagónový mistři Děmentěv, Nerochán, Marjachin, Zajev, starší dozorčí Kustodov, Kolomov, dále V.V.Tětěrin, Borisov, P.N.Loginov, L.A.Fedosjejev a další.
Zvláště je vhodné vyzdvihnout V.V.Tětěrina. Zkušený zámečník-šablonář, prostudoval plány do detailů, věděl, že vše je třeba zvážit, odhadnout, aby byl co nejmenší odpad kovů. Obrněný vlak tak celý prošel Tětěrinovýma rukama. Pomáhal osazovat kanónové věže na vagóny. Tětěrin jezdil i na testy svého ocelového dítěte do Gorkého
…"
Samotné vystrojování vlaku se provádělo v lokomotivním depu Murom pod vedením mistra B.A.Soina. V krátké lhůtě komsomolci S.E.Mažorov, V.A.Smirnov, A.V.Birjukov provedli výměnu pérování (to nyní vydrželo zatížení do 21 tun namísto původních 17 tun), postavili pancéřovou budku a pokryli ji 45 mm pancířem.
8.února 1942 se vlak na početném shromáždění předával vojenskému velení. Veliteli ocelové pevnosti kapitánovi N.J.Kločkovi a komisaři I.A.Menšovi předal tajemník Muromského stranického městského výboru patronátní Rudou vlajku. 9.února 1942 obrněný vlak dorazil do Gorkého. Během jeho první jízdy ho řídili mašinfírové A.V.Soldatov, V.A.Smirnov, A.G.Šmelev, A.V.Birjukov, I.E.Serakov, A.V.Žuruchin, A.S.Snopok.
21.února 1942 skončilo sestavování 31.zvláštního Gorkovského oddílu obrněných vlaků. Do jeho čela se postavil podplukovník A.I.Zajčenko a komisař A.T.Udovičenko. Rozkazem Národního komisaře obrany dostaly obrněné vlaky z oddílu jména velikého patrona ruské země Kuzmy Minina a bohatýra Ilji Muromce. Posádku „Kuzmy Minina“ vedl nadporučík T.P.Bělov a komisařem se stal Organizátor jeho stavby A.S.Potěchin.
4.března 1942 31.zvláštní Gorkovský oddíl odjel do Moskvy, do rezerv Stavky.
V bojových instrukcích pracujících Gorkovské oblasti se k vojákům a velitelům 31.zvláštního oddílu říkalo, že:
Snahou pracujících naší oblasti – železničářů, ocelářů, zbrojařů – došlo k sestrojení silných obrněných vlaků „Kuzma Minin“ a „Ilja Muromjec“. Obě tyto pohyblivé pancéřové pevnosti byly předány do našich rukou, s vaším zmocněním, soudruzi vojáci, velitelé, političtí pracovníci. Po předání mocné vojenské techniky, sestrojené s láskou, jménem vašich žen a matek , jménem všech pracujících oblasti Vám nařizujeme… buďte hrdiny Vlastenecké války… Buďte nebojácní, smělí, odvážní v boji… Jsme přesvědčeni, že mimo slova vojenské přísahy, budete příkladem vysoké disciplíny a pod vedením svých velitelů po čapajevsku, po suvorovsku budete likvidovat nepřítele“.
Krom toho byla pro zajištění pomocných prací k oddílu přiřazena černá parní lokomotiva S-179, obrněná drezína BD-39, dva obrněné automobily BA-20, tři motocykly M-72 a IŽ-9, šest nákladních automobilů GAZ-AA, dva stroje M-1, dva GAZ-64 a speciální vagóny: štábní, lékařský, servisní, kuchy?ský a obytný. Personál oddílu, spolu s přidanou výsadkovou minometnou rotou čítal 335 lidí.
K bojové formaci obrněného vlaku „Kuzma Minin“ patřila obrněná lokomotiva Op, dvě kryté a dvě otevřené dělostřelecké plošiny a čtyři dvounápravové kontrolní základny. Velitel obrněného vlaku pozoroval protivníka a řídil palbu z velitelské kabiny, umístěné v horní části tendru obrněného vlaku. Tato kabina byla spojena s kabinou strojvůdce obrněného vlaku. Velitelé plošin pozorovali okolí ze svých kabin pozorovacími průzory s neprůstřelným sklem a měli zvukové a telefonické spojení s kabinou velitele obrněného vlaku a strojvůdce.
Je nutné uvést, že pevnosti na kolech vynikaly velkou přesností palby a příprava údajů pro palbu proběhla ve velmi krátké době, neboť dělostřelci mohli velmi rychle a přesně určit polohu svých zbraní podle polohy obrněného vlaku na kolejích. Díky dobré výzbroji mohl „Kuzma Minin“ zajistit velkou koncentraci palby a vést mířenou palbu na vzdálenost 12 km, což znamená, že kruhový obstřel byl 24 km. Tyto zvláštnosti obrněného vlaku ještě umoc?ovala velká zásoba vezeného střeliva.
Pro boj s nepřátelským letectvem byly na kontrolních stanovištích dopl?kově osazovány velkorážové kulomety systému DŠK a třikrát zdvojené protiletadlové kulomety PV-1. Pro ochranu obsluhy před úlomky bomb a střepinami byla podél boků kolejnic a pražců osazována hranice z dříví. Zbarvení vlaku v létě bylo tmavě a světle zelené se žlutými skvrnami. V zimě byl vlak bílý. Obrněný vlak Op měl síly pancíře: budka strojvůdce, válce, budka velitele obrněného vlaku – 45 mm; tendr, kotel, parní dóm a podvozek 30 mm; Parní vůz Op se od Ov odlišoval přehřívačem válců. Zvenku byly tyto stroje naprosto stejné. Krytá dělostřelecká plošina s bočním pancířem měla pancíř silný 45 mm, horní 20 mm a ve výzbroji byly dva 76 mm kanóny s kulomety v tankové věži T-34, čtyři boční stacionární kulomety v kulových střelištích – po dvou na každém boku.
Na otevřené dělostřelecké plošině byl boční pancíř silný 45 mm a osazoval se 25 mm a 37 mm poloautomatický protiletadlový kanón. Uprostřed plošin byly reaktivní zařízení M-8. Čtyři dvounápravové kontrolní plošiny byly sestaveny do dvou skupin. Byly naložené havarijním inventářem a protipožárními prostředky: kolejnice – 200 kusů; šrouby – 2 bedny; hřeby – 50 kusů; pražce – 100 kusů; podklad – 200 kusů; sochory 20 kusů; lopaty – 20 kusů; železné lopaty – 50 kusů; dřevěné špalky – 20 kusů; zarážky 20 kusů; bedny s pískem – 4 kusy.


Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Protiletadlová a minometná obrněná plošina se dvěma 25 mm automatickými kanóny model 1940 a reaktivním odpalovačem M-8 na střední kabině.

Image
Dělostřelecký vagón vlaku Kuzma Minin se svařovaným trupem a pancířem 45 mm

Image
Vlak Kuzma Minin před odjezdem na frontu

Zdroj:
www.weltkrieg.ru
Překlad knihy "Obrněné vlaky ve velké vlastenecké válce".

Tuto novinku přečetlo 5197 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  LEŽ?KY, 24. čERVNA 1942 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 22:14 od sigi
Zpravy od Sigiho LEŽ?KY, 24. čERVNA 1942


V prvním jarním dnu roku 1942 prověřili velitelé SS německé bezpečnostní policie v Praze všechny dosud objevené úkryty a mrtvé schránky bývalého štábního kapitána Václava Moravka, vedoucího zpravodajské a sabotážní skupiny ilegálního českého odbojového hnutí. V předešlém dnu totiž gestapo definitivně zatklo Paula Thummela, agenta abwehru v Praze, který byl už delší dobu podezříván ze spolupráce s Morávkem. Gestapáci se dozvěděli, že se oba zpravodajci mají setkat 21. března, a tak nastražili léčku. Obklíčili široké okolí bývalého vojenského hřbitova ve Střešovicích, kde odhalili jednu z mrtvých schránek, a vyčkávali. Pár minut po devatenácté hodině se na místě objevil Morávk?v d?věrník. Netrpěliví hrdlořezové se na něho vrhli a podařilo se jim muže odzbrojit a přemoci. Vlastně nekladl ani příliš velký odpor, hned také vypověděl, že šel na schůzku místo Moravka, který může přijít nejdříve v deset hodin večer. Byla to statečná sebeobě?, ale marná. Nebot štábní kapitán se objevil právě ve chvíli, kdy gestapáci nakládali zatčeného do auta'. Snad si pomyslel, že se mu podaří spojku zachránit, snad se jenom nemohl smířit se skutečností, že gestapu padl do rukou jeden z jeho mužů ... Začal střílet.
Prudká přestřelka se přenášela k Prašnému mostu a tam také, v malém parčíku, lemovaném topolovou alejí, padl poslední výstřel. Kapitán pochopil, že nezachrání spojku ani se nezbaví pronásledovatelů, a proto raději volil dobrovolnou smrt. Ještě předtím se však snažil odhodit tri fotografie, které měl u sebe: Jiřího Potůčka, Alfréda Bartoše a Josefa Valčíka. Osudná náhoda či trestuhodná neopatrnost? Navíc právě na rubu fotografie Valčíka bylo razítko pardubického fotoateliéru. Gestapo se tak dostalo na stopu číšníka, který často obsluhoval německé hosty v hotelu Veselka. Gerhard Clages, vedoucí místní úřadovny, však vyšel naprázdno: Miroslav Šolc — tak znělo falešné jméno muže z fotografie — už v Pardubicích nebyl. Zmizel včas na Moravu a později pomáhal v Praze Kubišovi a Gabčíkovi s posledními přípravami atentátu na Heydricha. Ale to zatím nevěděl nikdo. Anebo — téměř nikdo.
A tak honba za Šolcem pokračovala. Fašisté nařídili v širokém okolí Pardubic prověřit všechny přihlášky obyvatel. Na protektorátní četníky z Ústí nad Orlicí čekalo velké překvapení: když narazili na přihlášku Oto Motyčky, zeptali se koleg? v jeho domovské obci Vrdy-Bučice, co je to vlastně zač, že ho nikdo pořádně nezná. A dostali ohromující odpověd: Oto Motyčka je už dávno mrtvý!
četnici odjeli k bytu Motyčky — Alfréda Bartoše, ale našli úkryt prázdný. Velitel skupiny parašutist? jen díky svým spolupracovník?m — a díky vlasteneckému přístupu orlických četníků, kteří zahladili všechny stopy a zničili kompromitující materiály u sebe i u kolegů ve Vrdech-Bučicích — z?stal na svobodě. A z lomu Hluboká u Ležáků se dál ozývala vysílačka „Libuše", obsluhovaná Jiřím Potůčkem. Kolem desátého června ji pak přenesli z lomu do ležáckého mlýna.
Tři na prvý pohled nesouvisející stopy měly jedno společné — tři podobenky v tašce štábního kapitána Moravka. Kruh se stahoval.
V neděli 14. června se v ležácké mlýnici objevili dva turisté — gestapák Clages a velitel německého vojenského letiště ve Skutči. Hovořili s mlynářem o tom, jak je v obci krásně, jaké by se v rybníku chytaly ryby, a když se loučili, slíbili, že až někdy poletí nad mlýnem, dvakrát zakrouží na pozdrav. To Potůčka varovalo — jako zkušený radista věděl, že není problém zaměřit stanici z letounu. A tak se frekvence, vysílaná ze mlýna, již neozvala. Odbojáři „Libuši" znovu přemístili.
Avšak již pozdě. V Praze došlo k atentátu na Heydricha. Popravy, stanné právo, červené vyhlášky se jmény mrtvých a nakonec Lidice ...
Události se řítí jako lavina, v tom překotném tempu nezbývá mnoho naděje. A k dovršení všeho — zrada. Dne 16. června se přihlásil pražskému gestapu jeden z parašutistů Karel čurda. Ještě téhož dne dostal Clages dálnopisný rozkaz k zatýkání. Jména, adresy, osobní údaje. Mezi nimi i těch, kteří se před nedávném dělili s čurdou o každé sousto.
Hned následujícího dne, ve středu sedmnáctého, jsou v Polici zatčeni nejdůležitější spolupracovníci kapitána Bartoše — manželé Krupkoví.
V sobotu je odvlečen majitel ležáckého lomu Hluboká František Vaško a jeho manželka.
Jedenadvacátého je nalíčena na Bartoše v pardubickém bytě Krupkových past. Paní ještě s nasazením života kapitána varuje a velitel parašutist? rozpozná nebezpečí, ale je pronásledován gestapem. Když poznal, že neunikne, obrátí ústí zbraně proti sobě. Kolem šesté večer jsou pak zatčeni další dva odbojoví pracovníci — ležácký mlynář Jindřich Švanda a mechanik Karel Svoboda z lomu Hluboká. Dostali je právě ve chvíli, kdy se sešli k poradě, co dál. Před p?lnocí se ještě gestapáci vrátili pro mlynářku.
Na druhý den, pár minut po rozbřesku se na poch?zce zastřelil uprostřed polí vrchní četnický strážmistr Karel Kněz. Hned poté, kdy pomohl dopravit do bezpečí poslední kompromitující materiály z úkrytu u če?ka Bureše v Ležácích.
A lavina utrpení se valí dál: gestapo obsadilo četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci a odvezlo tři podřízené Karla Kněze k výslechům do Pardubic. Před polednem se velký černý v?z znovu vrací před ležácký mlýn: ještě zbývá od-vléci rodiče, Václava a R?ženu Stulíkový. Než jsou dopraveni do pardubické úřadovny, vzdá se na četnické stanici ve Vrbatově Kostelci mlynářčin bratr Josef Stulík; chtěl zažehnat hrozbu ultimata, že nepřihlásí-li se do 12 hodin, bude nedaleký Včelákov srovnán se zemí. Ani jeho sebeoběf však nezastaví běsnění fašist?: je zatčena manželka Marie, její patnáctiletý bratr Václav, rodiče František a Františka Pelikánovi. Pozdě odpoledne gestapo zadrží mlynářova bratra Bohumila. Na svobodě v té době z?stávají pouze Švandovy děti — zatím si je vzala na starost paní Hrdá.
Přes veškerou snahu gestapák? je však pátrání stále bezvýsledné a nepřineslo jediný hmatatelný d?kaz. Někteří ze zatčených se při mučení přiznali ke spolupráci s odbojem, ale to nadřízené Gerharda Clagese nezajímá. Daluege, Frank i šéf pražské Stapoleitstelle Geschke chtějí jediný výsledek: parašutisty s vysílačkou. Aby zahladil nepříznivý výsledek nepovedeného pátrání, vzpomene si komisař Clages na Lidice. Tam se toho našlo ještě méně, a přece se šéf kladenského gestapa Wiesmann nemusí obávat žádných výčitek z Prahy či dokonce z Berlína! Tak se zrodí osudné rozhodnutí: Když bude ještě tvrdší, bude nezdar vyšetřování zapomenut!
Zdvihá telefonní sluchátko: Doktora Geschkeho. A bleskem!
V Ležácích, Dachově, Miřeticích, Habrovči, Louce, Vrbatově Kostelci, v celém širém okolí se rozhostila strnulá předtucha tragédie. Lidé se obávají každé příští hodiny. Kdykoli se muže objevit černá mercedeska nebo dokonce kamión s ozbrojenými hrdlořezy na korbě.
Minula noc strachu a úzkosti. Jako by vraždící lavina již vyčerpala svou sílu a rozbila se o skaliska statečnosti a hrdinství zatčených, míjí následující den v poklidu. Mašinérie policie se zadrhla a ztratila stopu, ted jen bezmocné přemílá strávená sousta. Gestapo vyklidilo četnickou strážnici ve Vrbatově Kostelci, ve mlýně účetní Miloš Stantejský a učedník Pavliš ukrývají zásoby jídla a ničí ilegální letáky, v lomech i na polích se pracuje. Lidé, kteří jsou ve spojení s odbojem, mají dost času k nejnutnějším bezpečnostním opatřením.
Také v Ležácích se obyvatelé trochu uklidnují: Švandovy děti se důvěřivě tisknou k paní Marii Kouřílkové, která čirou náhodou přijela z Rosic nad Labem do mlýna navštívit synovce Pavliše. V jejím náručí konečně usínají. Nad obcí se snáší noc.
A vedoucí „kulturního oddělení úřadu říšského protektora" SS-Starmbannfuhrer Wolf už pečlivě koncipuje zprávu, která bude vydána o dva dny později, pětadvacátého června. říká se v ní:
„Vorschlag einer Pressenotic fúr 25. 6. (Protektoratspresse) Amtlich wird bekanntgegeben:
Am 24. Juni wurde die Otschaft Ležáky b. Louka (Bez. Chrudim) dem Erd-boden gleichgemacht. Die erwachsenen Einwohner wurden standrechtlich er-schossen..."
A pak ještě český text: „Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty, kteří měli vedoucí účast na přípravách atentátu na SS-obergruppenfuhrera Heydricha, a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením. člen sboru protekto-rátního četnictva, příslušný pro osadu, který se provinil jako napomahač, spáchal před svým zatčením sebevraždu."
Navržený text byl neprodlenně předložen K. H. Frankovi ke schválení. Připsal „Einverstanden" a zelenou tužkou udělal parafu, velké F. Komisař Ger-hard Clages se dočkal.
Na druhý den, ve středu 24. června 1942, pouhých čtrnáct dnů po lidické tragédii, se před pardubickým divadlem dlouho řadila kolona vozidel. Náhodné chodce jímala hr?za už jen z pohledu na nehybné tváře příslušníků SS pluku 20 „Bóhmen" na korbách. Vpředu Clagesova mercedeska, za ní auta
pražských emisarů kriminálního komisaře Leimera a SS-sturmbannfuhre-. Waltra Kurze, a samozřejmě motorky a autobusy, některé zapůjčené i z Hradce Králové. Když Clages zavelel k odjezdu, vyrazilo k obci čítající jen pár chalup na pět stovek řemeslných vrahů.
Ve Slati?anech se kolona rozdělila a obklíčila Ležáky ze dvou směr?. Po poledni uzavřely rojnice SS a nakomandovaného četnictva celou obec, lom i pole: dovnitř mohl každý, ven nikdo.
Pak začíná akce! Jedna skupina esesák? žene chlapy z lom?. Mnozí z nich se obávají poslední hodinky: musejí na silnici nastoupit do řady zády k ozbrojencům, se sejmutými čepicemi a s rukama založenýma v týle. Druhá skupina zatím vyhání z domů jejich ženy, matky, sestry, děti. Je jim dán čas. aby si vzaly to nejnutnější — zejména pak cennosti, peníze, zlato, vkladní knížky, potravinové lístky ...
Postupně jsou lidé, vytržení z práce i ze svých domovů, soustředěni v opuštěném lomu na okraji obce. Je jich kolem osmdesáti.
Tragické dějství fašistického zločinu graduje: Gestapák Linsel podle policejních přihlášek vyvolává ležácké obyvatele; pro ty, kdo chybějí, vyrážejí poslové. Břetislav Boháč, svlečený do půl těla, jak byl přiveden z lomu Hluboká, jde do lesa najít ženu a děti; auta ujíždějí k včelákovské škole pro devítiletého Oldřicha Duška a Jiřího Sýkoru a pro třináctileté Stanislava Klapku a Břetislava Tomka; pro Marušku Hrdou je poslán do měštanky ve Skutči esesák na motorce; jsou přivezeny i dvě Stulíkový děti, Marie a Jarmila, které musel gestapu vydat jejich včelákovský strýc Václav Pelikán.
Ležáčtí muži, ženy a děti jsou odděleni od ostatních zadržených, které fašisté řadí do kolony a vyvádějí z lomu. Ještě poslední otázka: Opravdu nikdo z vás není z Ležáků?
A pak povel: Můžete jít! Lidé se nazdařbůh rozeběhnou. Jen pryč, pryč od místa, kde nahlédli za brány pekla.
Mezitím se k lomu dokodrcaly autobusy chrudimského četnictva: zvlášt nastupují muži, zvlášt ženy a děti. Celkem šestačtyřicet lidí. Mezi nimi jediná cizí: Marie Kouřílková z Rosic na vlastní žádost doprovází Švandovy děti. Jako jediná se dožije zítřejšího jitra, zatímco třiatřicet ležáckých občanů ještě téhož dne večer zahyne.
Budou mezi nimi i Růžena Tomková a Helena Skalická, ani jedné není šestnáct...
Jedenáct dětí — mezi nimi i právě toho dne roční Pavlík Sýkora — projde zanedlouho branou vyhlazovacího koncentračního tábora v Chelmnu ...
Dvě holčičky — tříletá Jarmila Stulíková a její jedenáctiměsíční sestra Marie — budou určeny k poněmčení. Až se po čtyřech letech vrátí domů, nebudou si pamatovat nic o Ležákách. Ještě dlouho potrvá, než se děvčátka smíří s tím, že již nejsou Camilla Paetel a Rosemarie Alscher. Fašismus olupuje své oběti o minulost, přítomnost i budoucnost...
Ještě než autobusy s odvlečenými vyrazily, začalo v Ležákách rabování: 4 kg máku, kg hrachu; jedenkrát šicí stroj, župan, čepec, pulovr, kufříkový gramofon, krabice nožů s vidličkami, ruka vnik, dětské saně; dvě dámské noční košile; tři ubrusy; pět dámských bl?z; šest utěrek; devět kapesníků barevných, 31 bílých; 16 barevných dámských košil, 17 bílých dámských košil; 23 ručník?; 48 špulek nití... a tři podpatky gumové. Tak chudí byli ležáčtí. Na soupis celého majetku, zabaveného pro blaho říse, potřeboval rada Erdnuss pouhý jeden list. „říše" ovšem nikdy nespatřila ani jediný z prstýnk? a cenností, které ženy musely vzít s sebou, ani jedinou z nalezených korun, ani jeden z ukradených vklad?. Gestapákům stálo za to i 5,70 K z knížky Aloise Mrkvičky, aby je uloupili. Tak důkladný je fašismus. A tak nenasytný!
Zatímco červnovým večerem jedou autobusy s odvlékanými, kraj ozařují pochodně devíti ležáckých domů a mlýna. Ten večer je vyplněn pláčem a zoufalým vztahováním ruček po mámině náručí, je vyplněn údery pažeb a kopanci, nářkem a nezměrným hořem. Není čas se ani rozloučit, naposledy políbit, stisknout ruku. Katané jsou netrpěliví a začínají spěchat, jako by se náhle strach přelil z obětí na vrahy.
Pak odjíždí autobus s nosíky dětí, přitisknutými ke sklu, na krku se jim pohupují cedulky se jmény. Mezi zdmi Zámečku zůstává nevyřčená, stokrát trpčí výčitka: Proč?
Poslední paprsky zapadajícího slunce zbarvily zed, u níž seřadili mlčenlivé muže a ženy s opuchlýma očima do barvy krve. V písníku poblíž stojí k?ly, dva esesáci věší mezi stromy přikrývku. Tam budou odtahovat těla těch, jejichž osud se již naplnil. A o pár metr? dál je křoví. Ukrývá popravčí četu. Až strážní přivedou oběti, připevní je ke k?l?m a zavážou oči, teprve pak vystoupí vrazi z úkrytu a stisknou spoušt.
Ne, nikdo z ležáckých jim nepohlédne do očí. Ale jsou tu jiní, kdo mohou vydat své svědectví.
Správce pardubického krematoria František Dalecký vypověděl:
„Dne 24. června 1942 jsem byl ve tři hodiny odpoledne zavolán na gestapo, kde jsem od gestapáka Lehneho dostal rozkaz, abych na 17. hodinu připravil auto k odvezení zastřelených osob ze Zámečku. Lehne použil obvyklého cynického výrazu, že bude zase ,velká várka' a že se proto musí zpopel?ovat ve všech pecích krematoria. Tento rozkaz Lehneho mi tlumočil druhý gestapák, znalý českého jazyka. Nepodařilo se mi do 17 hodin auto připravit, proto jsem byl po pul hodině telefonicky volán na gestapo. Hned mezi dveřmi na mne Lehne křičel a hrubě nadával. Když jsem mu neuměl německy vysvětlit, proč jsem nemohl včas vyhovět, srazil mě v hněvu se schodů. Ostatní gestapáci na mne volali, aby auto ihned startovalo. Teprve o šesté hodině jsem mohl vyhovět, nebo? jsem do té doby neměl šoféra k dispozici. Podle rozkazu gestapa nesměl totiž jiný šofér mrtvé převážet. Oběti pak byly převáženy postupně od večera až do třetí hodiny ranní. Auto vždy doprovázel člen SS, stále připravený ke střelbě, a kdekoho ohrožoval revolverem. Celkem bylo převezeno 33 osob, mezi nimi asi 17 žen, dvě dívky škole sotva odrostlé. Pohled na tyto oběti nacistického běsnění byl nad pomyšlení hrozný. Viděl jsem, že všichni tito lidé byli pravděpodobně vzati přímo od své práce, ženy přímo z práce na poli. Oběti měly vesměs několik střelných ran a byly na nich zřejmé stopy po surovém týrání. Zostřený dozor při zpopelnování měli gestapáci, a členové SS běhali se zbraněmi připravenými k výstřelu jako šílenci, a tehdy jsme měli obavu, že budeme všichni postříleni... Po skončení spalování, které trvalo celou noc a celý den, odevzdal popel šofér gestapa Mikisek pravděpodobně na gestapo ..."
Jaroslav Charypar, řidič pohřebního vozu pardubického pohřebního ústavu, si v oněch dobách dokonce psal deník.
„Dne 24. června 1942... Byl to strašný den. Prožíval jsem jej v napětí a rozčilení a předtucha něčeho strašného mne hnala z místa na místo. A pak to přišlo. Dostavil se jeden z těch německých vrahů a nařídil: ,Připravte se. budete jezdit až do rána, a? máte dost benzínu.'
V určenou hodinu jsem stál ve ztemnělém lese u Zámečku, kde třaskaly ještě výstřely katů a pak nastalo hrobové ticho. S hrůzou jsem sledoval stíny, které se pohybovaly mezi stromy. Náhle, jako by ze země vyrostl, objevil se vedle můj průvodce a tou proklatou němčinou spustí: Komm, Kamerad, es ist schon fertig. Für heute genug Arbeit. Wir haben 33 Stück.
Práce, to svaté slovo smějí zneužívat pro své vraždění? Nedovedu vypsat a nikdy nedokáži slovy vylíčit podívanou na 33 mrtvých těl, osvětlených kapesními svítilnami. Nikdy nedokáži vylíčit to strašné divadlo, tu strašnou stí-nohru, kde herci byli vrahové a lupiči, kteří okrádali ubité mučedníky o poslední cennější věci, jež jim ještě zbyly, kulisami temné, mlčící stromy a keře a předměty jevištního zařízení popravčí k?ly a hromada 33 mrtvých, osvětlovaných kužely kapesních lamp ...
Asi ve 22.30 hodin začali katané nakládat těla do mého vozu. S hrůzou jsem zjistil, že mezi mrtvými byli stařečkové a stařenky a dokonce dvě dívky, sotva škole odrostlé. Nevím již, jak jsem to dokázal, nebot jsem sotva udržel řídící kolo, když jsem asi před třetí hodinou ranní dne 25. června jel s posledními mrtvými do krematoria. A teprve tam, ve světle jsem poznal, jak příšerně byla těla zohavena, že popravčí pacholci stříleli snad v opilství, nebo? mrtví měli roztříštěné ruce, ba i nohy. A ti pochopové, kteří měli hlídat zaměstnance krematoria, mezi těmito ubitými žertovali jako na nejlepší zábavě ...
Ujel jsem domů a snažil se nabýt klidu a rozvahy. Musím být silný a statečný a dodat odvahy a síly kamarádům v krematoriu, vždyt celou noc budou bdít u žhavých pecí a vykonávat nejtěžší službu svého života."

Tuto novinku přečetlo 3284 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Vyprávění očitého svědka - Koncetrační tábor-Malá Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 22:01 od sigi
Zpravy od Sigiho Svědectví vězně

Všechny transporty vedly nejprve do přijímací kanceláře. Tady nás řvoucí dozorce oddělil — ženy se musely postavit zvlášt a muži také. Tak jsme čelem ke zdi čekali mnoho hodin. Teprve, když první z nás klesali únavou, objevili se tři věznové, zaměstnaní v kanceláři, a vyvolávali podle transportní knihy jména příchozích. Ti pak předstupovali ke stolu a odevzdávali všechny cenné věci. Ale také mýdlo, holicí potřeby, tužky, brýle ... Jenom ženám nechávali fašisté snubní prsteny.
Od příjmu vedla cesta do skladu oděvů, tady člověk musel svléknout své šaty a dostal vězenské. Nejprve to byly uniformy z předmnichovské armády, později jsme fasovali šaty po těch, kteří zemřeli. Místo bot jsme fasovali dřevaky, na ty se v Malé pevnosti hodně umíralo: když někomu při běhu dřevák spadl, straže ho utloukly k smrti. V oděvním skladu pomalu končila přeměna člověka ve vězně, v číslo. Dozorce Wachholtz, který skladu vládl, provázel každý pokyn zavilým bitím; než si člověk sbalil výbavu — pokrývku, prostěradlo, ručník, lžíci a plechovou misku na jídlo, za kterou ručil vlastní hlavou — dostal jich nepočítané. Hned tady jsme se přesvědčili, že dozorci umějí bít stejně dobře jako vyšetřovatelé na gestapu. Když vězen měl za sebou pár týdnu hladu, nelidské dřiny a ponižování, nebylo zas takové umění srazit ho jedinou ranou na zem. Ale jak jsme se vzápětí přesvědčili, Wachholtz to snadno dokázal i s námi nováčky. Všichni dozorci moc dobře věděli, kde rána bolí nejvíce a kde nejh?ř poníží.
Zatímco ženy z našeho transportu odváděly dozorkyně na třetí dv?r, nás za stálého ponižování, bití a hrozeb hnali na první dvůr. Tady se člověk definitivně proměnil ve stín lidské důstojnosti: s pruhem vyholeným napříč hlavy se vytratilo veškeré sebevědomí i naděje.
Od holírny vedla cesta před správu dvora, kde se zařazovalo do jednotlivých komand na práci v dílnách, na stavbách, při polních pracech či později na Richarda. Z toho řvaní a ran jsem byl tak vyvedený z míry, že jsem se přihlásil jako odborník do dílny. Samozřejmě vzápětí vyšlo najevo, že jsem úředník; všechny ty dosavadní facky a kopance nebyly nic proti tomu, jaký výprask jsem dostal nyní. A to ještě mohu mluvit o velkém štěstí, že si Rojko mou hloupost nevysvětlil jako podvod, býval by mé utloukl k smrti.
Malá pevnost byla policejní věznice, kde lidé čekali na soud či na vyšetření svého případu, ale přesto se zde umíralo každý den. Už jenom to prostředí — všechny cely s výjimkou čtvrtého dvora byly vestaveny do pevnostních valů; vlhké, tmavé a syrové místnosti, které vůbec nešlo větrat a kde se člověk neustále dusil nedostatkem vzduchu. Pravda; stála tam kamna, ale nesmělo se v nich topit, bylo tu umývadlo a splachovací záchod, ale netekla voda a tak se záchod stával jen dalším utrpením. V neustále přecpaných celách údajně měl sice člověk své místo na palandě, ale ve skutečnosti se na ně dostal pouze tehdy, když si šel lehnout mezi prvními. Jinak mu zbyla jen lavice nebo st?l, v horším případě holá podlaha.
Život věznu provázel neustálý hlad. Po válce odborníci spočítali, že příděl kalorií v koncentračních táborech kryl energetickou potřebu člověka jen z necelé třetiny. Navíc byla hladovka tím nejoblíbenějším opatřením dozorc?, které následovalo za sebemenší přestupek někoho z cely. Ráno před odchodem do práce se vydávala snídaně: trochu černé tekutiny a k tomu jedna sedmina dvoukilového bochníku chleba z brambor a slámy. Těch třicet deka chleba, to byl celodenní příděl.
Nad Buchenwaldem viselo heslo: Každému, co mu patří, nad Malou pevností rozšířenější Práce osvobozuje. Ale v koncentráku i v Terezíně práce zabíjela. Hned první den jsem se dostal do stavebního komanda dozorce Soukupa. Pořád nosil po kapsách kusy drátu a když zahlédl, že si někdo na chvíli odpočinul, šel k němu a dal mu drát: „Víš, co s tím máš dělat," řekl a kdo se do půl hodiny neoběsil, toho na konci šichty vlastnoručně zabil. Nejvíc věznu pracovalo ve venkovských komandech; pronajímáním naší pracovní síly nejr?znějším německým firmám plynuly do pokladny SS pěkné sumy. Denně jsme vstávali nevyspalí a utahaní — ve slamnících, naplněných papírem, člověka vysávaly milióny blech, vší a štěnic — a hladoví jsme nastupovali na apel. Pak následovala nuzná snídaně a cesta do práce, mnohdy se měnící v cestu utrpení a smrti. Vzpomínám si, že 31. května 1943 při návratu z práce hlásil esesácký velitel kolony dozorci Mallothovi, že se tři vězni pokusili odeslat dopis domů. To byl vážný přestupek, zpravidla však za úplatu dozorci trpěný. Tentokrát však „krásný Tony" nechal rozestoupit kolonu, zavolal si na pomoc několik dalších dozorců a ti tři neštastníci museli běhat uličkou mezi námi. Popoháněly je karabáče a důtky, dokud v bezvědomí nepadli na zem. Vzkřísili je ledovou vodou z hadice a pokračovali dál. Když ti tři definitivně padli, zbili dozorci i nás a celý dvůr měl několikadenní hladovku.
Smrt byla v Malé pevnosti skutečně denním hostem. Vězni umírali na nemoce, vysílením a hlady, byli ubíjeni dozorci i popravováni četou střelc?. Jockel se snažil dát popravám d?stojný ráz, opásal se vždycky řemenem se šavlí a velel komandu. Jenomže šavle mu překážela, neuměl s ní ani pochodovat ani dávat signály, celá poprava se tak obrátila v trapné a nechutné divadlo. Při kterém ale umírali nevinní! Ani při vážných onemocněních a úrazech neměl člověk nárok na žádnou lékařskou péči. Pravda, ordinace v Terezíně byla. Ale ordinovala dvakrát týdně, a to ještě vždy odpoledne, když vězni pracovali mimo pevnost. Lékaři z řad věznu, kouzelníci se zlatýma rukama, mohli kamarádům pomáhat jen před apelem nebo chvíli před uzavřením cel, ale i tak ošetřovali zlomeniny a následky mučení, čistili hnisající rány, šili k?ži roztrženou po dopadu d?tek. Každý z nich denně nasazoval svůj život pro náš! Teprve mnohem později přibyla v pevnosti i nemocnice, přestavěná z bývalých stájí. Ale do ní se mohl člověk dostat jen na rozkaz německého doktora Kronerta. Ani tyfus či další nakažlivé nemoci však neshledával dostatečnou příčinou, aby nemocné přeložil ze společných cel, a tak se infekce velmi rychle šířila.
A tak, přestože v Malé pevnosti nepracovaly plynové komory a policejní věznice nebyla vyhlazovacím koncentračním táborem, továrnou smrti, měl zdejší vězen naději na přežití právě tak malou.

Tuto novinku přečetlo 4000 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Poslední vzepětí na východě 1945 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:16 od sigi
Zpravy od Sigiho Poslední vzepětí na východě 1945



V polovině ledna 1945 byla většina Šesté tankové armády stažena z fronty a soustředěna v prostoru Priimu, poblíž Bittburgu. Většina tank?, které ještě zbývaly, byla přidělena vo? Manteuffelovi, a bylo tedy nanejvýš nutné další dopl?ování stejně jako nástup nováčk?, který měl vyrovnat předchozí lidské ztráty a připravit armádu pro nový, ještě nespecifikovaný úkol. Koncem měsíce byl Dietrich povolán do Berlína. Jedním z prvních, které tam potkal, byl náčelník štábu pozemních vojsk, jímž nebyl nikdo jiný než starý přítel Guderian, který byl do této funkce jmenován, i když jen jako zastupující, v d?sledku událostí následujících po červencovém bombovém spiknutí. Když nyní praskl poslední německý svorník na západě, pozornost všech se obrátila opět k východní frontě. Zde 12. ledna zahájili Sověti velkou ofenzívu. Rokossowského 2. běloruský front přešel přes řeku Narew severně od Varšavy, která byla obklíčena a 17. padla. Jižně od Varšavy postupoval rychle Žukov?v 1. běloruský front k Odře a stejným směrem postupoval i Koněv?v 1. ukrajinský front a Petrov?v 4. ukrajinský front, oba na Zukovově jižním křídle. Než leden skončil, bylo dobyto Východní Prusko a Žukov stál na Odře. Guderian se domníval, že obrana této řeky je klíčová, a je tedy nutno poslat tam všechny použitelné útvary, s čímž Dietrich souhlasil. Zárove? se Armádní skupina Visla, jíž zase nevelel nikdo menší než Heinrich Himmler, jmenovaný 21. ledna, dostala pod tlak a Guderian ji chtěl stáhnout za Odru a současně zde nasadit i Šestou tankovou armádu.
Mimoto, že nepovolil evakuaci Kuronska, nechtěl Hitler povolit ani přesun Šesté tankové armády na Odru. Měl s ní totiž jiné plány. Jeho zrak zamířil k jihovýchodu. O Vánocích 1944 došlo k obklíčení německých vojsk v Budapešti v Madarsku. Hitler se rozhodl, že město musí vydržet a k prolomení svírajícího kruhu nařídil přesun Gilleho IV. tankového sboru SS od Armádní skupiny Střed. 2. ledna 1945 se Gille snažil prorazit sevření města ze severozápadu a podařilo se mu proniknout patnáct kilometr? od Budapešti a zde byl zastaven. Stáhl se tedy, v tajnosti prošel oblastí Balatonu a 17. ledna to zkusil znova. Tentokrát zasadil Rus?m nepříjemný úder, pronikl k Dunaji a málem odřízl téměř celý 3. ukrajinský front. Po západním břehu Dunaje pronikl až na dvacet kilometr? k Budapešti a teprve pak byl jeho útok opět zastaven a začátkem února se musel stáhnout podruhé.
V této situaci byl informován Dietrich, že jeho armáda se přesune do Madarska a ještě jednou se pokusí proniknout k obránc?m Budapešti. O tom, že špičky nacistických kruh? měly v Dietricha stále velkou d?věru, svědčí úryvky z dopisu Martina Bormanna manželce Magdě: „...naše největší plus na západě - Sepp Dietrich a jeho armáda - má být odvolán a poslán na východní frontu." A? už měl Dietrich proti rozumnosti Hitlerovy strategie jakékoliv výhrady, měl navíc i neodbytnou osobní starost. Opět Bormann:
„Milý starý Sepp si dělal starosti o rodinu, která žije blízko Odry - velice blízko; v současné době to znamená na frontě. Navrhuje jim, aby se přestěhovali do župy Horní Dunaj. Velitel armádní skupiny (!) se o to m?že snadno pokusit, či to prostě vykonat; pomyslí však ale, jaké starosti teprve musí mít obyčejný člověk - prostý voják nebo dělník."2
Dietrich ted musel hořce litovat onoho pominutí mysli, v němž minulého listopadu poslal Ursulu s dětmi do Bad Saarow a tím je ohrozil do té míry, že ted musel udělat všechno, aby je zase odtud dostal. Vzhledem k pověstem o ruských ukrutnostech na německém civilním obyvatelstvu ve Východním Prusku, které nabývaly na síle i podrobnostech, a vzhledem k tomu, že pro Rusy měla jeho osoba nepopiratelnou cenu, asi se ani neodvažoval domyslet, co by jeho rodinu potkalo, kdyby padla Rus?m do rukou. Přesto však našel určité řešení.
Ve třicátých letech zřídil nacistický režim řadu výchovných ústav?, ve kterých se měla vychovávat budoucí elita moci. Nejnižším stupněm byla Adolf Hitler Schule, která navazovala na Hit-lerjugend. Následovaly Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Nacionálně politické vzdělávací instituty), tzv. „Napoly", a ještě výš byly Ordenburgen (řádové hrady). čtyři z nich byly vybudovány jako nejvyšší, finální školy pro vedoucí funkcionáře strany a byly umístěny na hradech Crossinsee, Sonthofenu, Vogelsangu a Marienburgu. Frekventant?m bylo kolem pětadvaceti let a strávili na každém Ordenburgu rok a předpokládalo se, že na každých tisíc účastník? bude pět set instruktor?. Tyto akademie řídil Robert Ley a on sám nebo pravděpodobné Himmler nařídil, že se Seppovi podařilo získat pro svou rodinu právě jeden z instruktorských byt? na Sonthofenu, možná, že si přitom vzpomněl, že zde strávil nějaký čas jako mladý dělostřelec v roce 1915. Koncem března se zde rodina usadila aspo? na čas a z Karlsruhe přijel Ursulin otec, aby pro začátek pomohl.
Rodinné starosti se tedy vyřešily a Sepp Dietrich se mohl plně věnovat přesunu své armády, která 18. února začala nakládat na vagóny I. a II. tankový sbor ve Wiesbadenu, Koblenzi a Bonnu. Přesun trval dva týdny a byl velice zdržován nálety Spojenc? a nedostatkem pohonných hmot. Aby zmátl Rusy, Dietrich dostal krycí funkci Hoherer Pionier-Fuhrer Ungarn (vyšší ženijní vedoucí pro Madarsko). Úkolem armády ted bylo znovudobytí Budapešti, kterou Rusové obsadili 12. února. Podle Goebbelse byl Dietrich optimista a počítal, že p?jde-li všechno dobře, potrvá to „takových 10-12 dní" a Šestá armáda pak bude k dispozici pro operace ve východním Německu. Ale Goebels si rovněž poznamenal, že:

Dietrich zcela otevřeně kritizoval opatření přijatá V?dcem. Stěžuje si, že V?dce nedává svému vojenskému štábu dostatečně volnou ruku a tato tendence se nyní stává natolik zjevnou, že V?dce nyní určuje i nasazení jednotlivých rot. Ale Dietrichovi nepřísluší soudit. V?dce nem?že spoléhat na své vojenské poradce. Tak často ho klamali a házeli mu písek do očí, že
nyní musí dohlížet na každý detail.

Lze předpokladat že měl Dietrich na mysli Guderiana a skutečně - jeho dny byly sečteny když ho Hitler poslal 24 března do duchodu.Rozhovor s Goebbelsem se udal v Berlíně během Dietrichovy cesty do Madarska. To bylo také naposledy, co viděl Hitlera. A při této příležitosti také Leibstandarte dostala posledního velitele. Wilhelmu Mohnkemu bylo nařízeno z?stat v Berlíně a pomáhat při obraně města a Otto Kumm, který velel v Jugoslávii divizi Prim Eugen, přešel na jeho místo.
Do Madarska dorazil jako první Priess?v I. tankový sbor SS, který vyrazil dřív než zbytek armády, a byl tedy na místě v polovině února, kde ho generál Otto von Wóhler, velící Armádní skupině Jih, okamžitě nasadil k likvidaci ruského předmostí na řece Hron. Do bitvy zasáhl 18. února a v součinnosti s jednotkami Wehrmachtu úkol splnil, ovšem za cenu 3 000 mrtvých a raněných. To tedy byla předehra k hlavnímu úkolu, který Hitler pro Šestou tankovou armádu plánoval. Byl totiž v této chvíli posedlý potřebou udržet madarská naftová pole a pracoval na operaci s krycím názvem Probuzení jara. Ta měla zničit Tolbuchin?v 3. ukrajinský front a vybudovat obrannou linii východně od těchto naftových polí. Začátkem března shromáždil Dietrich svou armádu mezi jezery Balaton a Velencze. K I. a II. tankovému sboru SS, které měly stejné divize jako v Ardenách, dostala Šestá tanková armáda ještě dvě jezdecké divize a IV. tankový sbor SS (divize Wiking a Totenkopf) a jednu madarskou pěší divizi. 6. března se plánoval hlavní útok s Balckovou Šestou armádou vlevo a Dietrichovou vpravo. 5. března měla zahájit doprovodné a vedlejší útoky Lohro-va Armádní skupina E přes Drávu a Druhá tanková armáda jižně od Balatonu.
Pokud šlo o Šestou tankovou armádu, Dietrich později vzpomínal:

„Mé levé křídlo (II. tankový sbor SS) nemělo tolik úspěchu, aby to stálo za zmínku. Palebná postavení na západním břehu Dunaje, tvrdý a silný nepřítel, bažinatý terén, nepr?chodný pro tanky, nám zabra?ovaly v postupu a dosažení cíle. Útok uvázl u Sarosdu a Sár Kereszturu. Střed (I. tankový sbor a jezdecké divize) hlásily počáteční úspěch; když však k jeho rozvíjení byly nasazeny tanky, terén se ukázal jako naprosto nepr?chodný. Terén, který měl být podle předpoklad? tvrdě umrzlý a o němž generál vo? Wóhler prohlašoval, že pr?chodný je, byl promoklý a bažinatý. Z d?vod? utajení mi bylo zakázáno provést předběžný pr?zkum terénu. Nyní bylo l 432 tank? utopeno v blátě a patnáct Královských Tygr? bylo ponořených v bahně až po věže, takže v útoku mohla pokračovat pouze pěchota. Potom ovšem následovaly značné ztráty na lidech."

Goebbels?v komentář byl, že:
„Mám dojem, že naše ofenzíva uvízla, následky by mohly být fatální. říká se, že Sepp Dietrich uspěl při vybudování přechod? a předmostí přes Sio, je ovšem otázka, zda se mu odtud podaří postoupit dál." Nyní von Wóhler nasadil zálohy, které byly vytvořeny kolem jádra 6. tankové divize, ale nijak se to neprojevilo. Na události neměl vliv ani útok Druhé tankové armády jižně od Balatonu. Rusové, kteří vyčkali, až von Wóhler?v útok uvázne, nyní zaútočili. Dietrich již 11. března žádal Hitlera o svolení ukončit útok v d?sledku naprosto nepr?chodného terénu.Zkusil ještě jednou; zaútočit v obou případech se záporným výsledkem, takže teprve až sovětský útok 16. března přerušil útočné operace. Opět Dietrich:
„Rusové vrhli své divize proti armádě po mém levém boku, které velel gen. Balck a uskutečnili hluboký pr?lom. Letecký pr?zkum ohlásil 3 000-4 000 nákladních aut s pěchotou a tanky postupujícících od Budapešti. Armádní skupina nařídila 12. divizi (SS), aby se neprodlení přesunula k Stuhlweissenburgu (Szekésfehérváru ) a severně od města obklíčila nepřítele, který pronikal touto oblastí. Mezitím Rusové dosáhli Zamoly, Osakváru a Bako?ského lesa. Silnice přes Stuhlweissenburg, Várpalotu a Veszprém musela 12. divize (SS) držet pr?jezdné, jinak by nebylo možno provést p?vodní rozkaz. Ruský tlak na jihozápadním směru směřoval k jezeru Balaton, s cílem obklíčit mou armádu i armádu nalevo. Došlo k těžkým bitvám. Zjistili jsme, že proti nám stojí čtyři mechanizované brigády, pět tankových sbor? a deset pěších divizí, všechno mladí, čerství vojáci, skvěle vycvičení a vyzbrojení a mezi nimi i několik zkušených starých divizí."
Za této situace bylo nemožné, aby se vo? Wóhler pokusil použít Seppovy armády k obchvatu ruského levého křídla, k čemuž ostatně ne svolil ani Hitler, dokud nebylo příliš pozdě. V nebezpečí, že bude zcela obklíčena, se Šestá tanková armáda, která již přestala používat sv?j krycí název, musela stáhnout jihozápadně podél Balatonu. 21. března si nacistické špičky v Berlíně konečně přestaly dělat iluze a Goebbels si zapsal, že „ani Sepp Dietrich není špičková třída. Je jen dobrý velitel voják?, ale žádný stratég." I přesto se Hitler za dva dny rozzuřil: „Požaduji pouze jedinou věc, aby Leibstandarte a celá Šestá tanková armáda byla ... do posledního muže kdekoliv k dispozici. To znamená okamžitě! Je třeba neprodleně informovat Seppa Dietricha. Okamžitě!" Ale už se nedalo nic dělat.
Šestá tanková armáda utrpěla těžké ztráty - a vzr?stající chaos zp?sobil prudký pokles bojové morálky, nedávné příchody nováčk? ke Zbraním SS byly jasným znamením poklesu kvality. Jednotky začaly ustupovat bez rozkazu, Balckovo levé křídlo bylo najednou nechráněné. „Jestliže ani Leibstandarte neudrží postavení, co od nás čekáte?" řekl zoufale vo? Wóhlerovi.10 Zprávy o tom, že Sepp Dietrich ustoupil, se dostaly až k Hitlerově sluchu. Opět Goebbels: ,
„Situace je kritická ... v Madarsku. Pravděpodobně zde riskujeme ztrátu pro nás životně d?ležitých naftových polí. Naše útvary SS předvádějí v tomto prostoru ubohé divadlo. Dokonce ani Leibstandarte není již tou starou Leibstandarte, její lidský materiál byl již vybit. Leibstandarte už nese sv?j čestný název jen podle jména. V?dce se nicméně u těchto útvar? SS rozhodl k exemplárnímu kroku. Pověřil Himmlera, aby odletěl do Madarska a odebral jim rukávové nášivky. To bude, zcela pochopitelně, tím největším představitelným ponížením pro Seppa Dietricha. Generálové armády si budou mnout ruce nad touto ranou, zasazenou jejich soupeř?m. Útvary SS v Madarsku selhaly nejen v tom, že neprovedly ofenzívu, nýbrž i ustoupily a v několika případech dokonce utekly. Podřadný lidský materiál zanechal ' zde svou stopu tím nejméně příhodným zp?sobem. Seppa Dietricha je třeba politovat. Himmlera ovšem také, nebo? on, vedoucí SS bez jakéhokoliv válečného vyznamenání, musí nyní provést potrestání před tváří Seppa Dietricha, který má Brilianty.

Hitler zuřil: „Jestli tuto válku prohrajeme, m?že za to Dietrich."Obvinil ho z falšování bojových počt? i z toho, že schválně ponechal v týlu 30 000 ze svých 70 000 muž?, aby je bylo možno nasadit na Odře. O poradě, kde se rozhodlo o odnětí rukávových nášivek, si Hitler?v osobní pobočník Obersturmführer Otto Grünsche poznamenal, že se Dietricha zastal jediný Göring, zatímco Himmler,když mu bylo sděleno rozhodnutí, poníženě ho přijal.P?vodně se uvažovalo, že Dietricha pojede ukáznit Guderian,ale
ten se z toho vykroutil s tím, že se jedná o záležitost Zbraní SS. Goebbels „si začal dělat o Seppa Dietricha vážné starosti, protože BD není ten typ, který by takové ponížení přijal vkleče".
Velení Šesté tankové armády obdrželo tedy sdělení, v němž se vidělo:

„Führer je přesvědčen, že útvary nebojovaly tak, jak situace vyžadovala, a nařizuje, aby divizím SS Adolf Hitler, Das Reich, Totenkopfa, Hohenstaufen byly od?aty jejich rukávové nášivky." Co následovalo po přijetí této zprávy, bylo popsáno na několik zp?sob?. Nejextrémnější z těchto popis? uvádí, že d?stojníci Leibstamdarte vrátili své nášivky a vyznamenání v nočníku, v němž byli navíc i utržená lidská paže v rukávu s nášivkou Leibstandarte} Dietrich řekl svému kanadskému vyšetřovateli Miltonu Shulmano, že se nejprve opil a pak tři hodiny spal. „Když jsem se vzbudil, porad jsem si říkal: Jsem blázen já, nebo oni. Ale já přece nejsem blázen, takže se museli zbláznit oni." Pak svolal své čtyři velitele divizí a hodil před ně Führer?v rozkaz a řekl: „Tady máte odměnu za to všecko, co jste v posledních pěti letech vykonali." Nařídil JMD, aby si nášivky nesundávali, a napsal „prudkou" odpověd Hitlerovi, že než by provedl takový rozkaz, raději se zastřelí. Když týdny míjely a odpověd nepřicházela, vrátil Hitlerovi všechna svá vyznamenání.Nejpřesnější vylíčení událostí pochází od Georga Makra, který sloužil ve štábu Šesté tankové armády.

„Zmíněného dne, 21. března 1945, jsem měl ráno službu. Bylo krátce po 05.00 hod., když mi dozorčí podd?stojník předal bleskový dálnopis, který obsahoval právě došlou zprávu: rozkaz o odpárání nášivek. Nevěřil jsem svým očím. Naplněn hněvem a bolestí téměř jsem nad sebou ztratil ovládání a přemýšlel o tom, že vzbudím náčelníka generálního štábu Zbraní SS, že se to musí dovědět Generalmajor der Waffen SS Kraemer a že zatelefonuji osobnímu pobočníkovi vrchního velitele Sturmbannführerovi Waffen SS Wiserovi, když se otevřely dveře a vstoupil Sepp Dietrich. Podal jsem mu hlášení o situaci toho dne ráno a podal mu ten otřesný dálnopis. Podíval se na mne zkoumavým pohledem, protože si asi musel všimnout mého rozhoršení, ale neřekl nic.
Pak dočetl - pomalu se odvrátil, sklonil se nad mapový st?l a opřel se oběma rukama tak, abych mu neviděl do tváře. Byl hluboce otřesen a pohnut a dlouho mu trvalo, než se sebral. Pak, po dlouhé přestávce, stále ohnutý nad stolem, řekl neobyčejně tichým, téměř křehkým hlasem, v němž se odráželo nejhlubší zklamání a hořkost: ,Tak tohle je poděkování za všechno.

Nakonec se narovnal, pohlédl na mne vlhkýma očima, ukázal na svou rukávovou nášivku a řekl stručně: ,Z?stane, kde je.' Znova a znova vrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Po chvíli, když už se zcela ovládl, se mě zeptal: ,Co navrhujete?' Třebaže si ted zpětně uvědomuji nesmyslnost svých slov, tehdy jsem úplně spontánně řekl asi toto: .Navrhuji, aby nám Führerhauptquartier sdělil, zda rukávové nášivky těch tisíc? statečných voják? Zbraní SS, kteří padli mezi Blatenským jezerem a Dunajem, mají být rovněž odpárány.' Sepp Dietrich se na mne chápavě podíval, ukázal na zprávu na mapovém stole a nařídil: ,Ten dálnopis nepředáte dál na sbory; okamžitě informujte Kraemera; pohovoříme si o tom, až se vrátím.' Pak mi potřásl rukou, což bylo u něho velmi řídké gesto. Doprovodil jsem ho před budovu; neustále vrtěl hlavou, nastoupil do vozu a odjel k voják?m na frontu.
Generalmajor Waffen SS Kraemer nebyl otřesen a pohnut méně, když jsem mu kolem 08.00 hod. rozkaz ukázal hned po situačním hlášení a popsal i reakci velitele. Zrudl hněvem - oba jsme si vzájemně rvali nožem na dopisy nášivky na rukávech. On nosil nášivku Leibstandarte a já své staré mateřské divize, 2. tankové divize SS Das Reich. Už jsme všeho měli dost."

O dalším pr?běhu aféry se dověděl už ve Vídni, kam byl povolán k udělení d?tky samotným Himmlerem, kterému se zřejmě nechtělo přibližovat se k oblastem boj?. Baldur voN Schirach, vedoucí Hitlerjugend, který sem byl poslán již v březnu, aby upevnil odhodlání víde?ské posádky a obyvatel, byl pohovoru přítomen.

Dietrich dostal rozkaz branit Víde?.Zřídil si své velitelské stanoviště v Schirachově domě.Když se ho Baldur von Schirach zeptal kolik má tank?,odpověděl,jsme šetá tanková armada - takže šest.
Aby se zvýšila morálka obyvatel Vídně, ohlásilo víde?ské rádio, že Dietrich převzal obranu města26 a učiní vše, aby se jeho činnost obraně aspo? podobala. Byl si ovšem také vědom, jak později řekl americkému vyšetřovateli, co potkalo obránce Kónigsbergu, generála Lasche, který byl zcela obklíčen a 12. dubna se vzdal. Rozzuřený Hitler ho v nepřítomnosti dal odsoudit k smrti a SS vzala jeho rodinu jako rukojmí. Jak Dietrich řekl vo? Schirachovi, když ho těsně před pádem města navštívil na velitelském stanovišti v suterénu víde?ského Hradu, který byl obklopen kulometnými hnízdy: „Opevnil jsem se tady jako ježek, aby mě Adolf nemohl sejmout, že jsem Víde? dost nebránil."


Dietrich bránil město jak jen to šlo ,ale proti ruské přesile neměl šanci.Hitler mu nakonec vydal rozkaz aby stahl své vyčerpané jednotky na novou linii vybudovanou podél řeky Traisen.
V té době už Američané pochodovali Německem a rusové sváděli boj o Berlín.Hitler spáchal sebevraždu a byl konec války.Dietrich se dostal do Amerického zajetí.

Zpráva o kapitulaci zastihla Dietricha v Zeli am See, kde mu bylo sděleno, že se Winter přesunul do Berchtesgadenu. Americkým vyšetřovatel?m řekl, že se tam snažil dostat a cestou byl zajat spolu se svou manželkou u Kufsteinu. Do Berchtesgadenu je to však přes Kufstein skutečně veliká oklika. Lze tedy usuzovat, že se Dietrich dostal na Sonthofen, sebral Ursulu a cestou byli chyceni. Reitlinger se však domnívá, že se Dietrich snažil propašovat ji do Švýcarska.Je to nepravděpodobné, asi by nešla bez dětí a rovněž neodpovídá Dietrichově povaze, že by opustil své muže nadobro. Je však podivné, že se, jak se zdá, nepokusil o nejmenší kontakt s Rendulicem, ačkoliv mohl mít docela dobře strach, že by od něho dostal rozkaz vydržet do poslední chvíle, čímž by padl do ruského zajetí.
Jeho i Ursulu zajala americká 36. pěší divize, která byla součástí Sedmé armády, jmenovitě nadrotmistr Herbert Kraus z Clevelandu v Ohiu. Ten pak svého zajatce popsal jako „ani v nejmenším nepřipomínajícího velitele armády - vypadá nejspíš jako vesnický hokynář".Byl to tak trochu neslavný konec skvělé, téměř šestileté bojové kariéry.


Image

Tuto novinku přečetlo 2453 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: iberskaSunka.cz
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 171

 Online nyní:
 Hostů: 27
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 78
Příspěvků: 19476
Google návštěvníků: 5703422
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 27 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 27 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 78 uživatelů dne 3/6/2017, 16:33


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Červen 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30
Dnes nemá nikdo narozeniny
Uživatelé, kteří mají do 7 dnů narozeniny: danielmodelar (33)
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 285 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 0 registrovaných, 0 skrytých a 285 Anonymních , 176 Z toho za poslední hodinu.
Lucius v 25/6/2017, 17:44
jarl v 24/6/2017, 17:50
QVAK v 22/6/2017, 07:10
moskevskaja v 21/6/2017, 21:54
Stuka v 19/6/2017, 15:07





Board Security

45461 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.8608s ][ Queries: 49 (0.2079s) ][ Debug on ]