Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1587
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 První bitva čínsko-japonské války
od jarl v 16/7/2017, 12:57

 Novinky na trhu
od Střelec v 29/6/2017, 17:05

 Vše nejlepší k narozeninám
od jarl v 30/5/2017, 17:26

 Zaujímavosti
od jarl v 23/5/2017, 20:04

 Poslední sestřel
od jarl v 17/5/2017, 16:02


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
171
iberskaSunka.cz

19481

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 124
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Ardeny - 1944 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:15 od sigi
Zpravy od Sigiho Ardeny - 1944

Když plán poprvé uviděl Model,velitel skupiny armád B,prohlásil:"Tato hrozná věc nemá nohy,na kterých by mohla stát"Dokonce i Dietrich,který nebyl žádným velkým vojenským mozkem,si myslel,když poprvé o plánu slyšel,že jde o vtip.
Těžké ztráty na lidech v pr?běhu uplynulých měsíc?, spolu se všeobecným nedostatkem lidských zdroj?, před kterým nyní říše stála, znamenaly, že přísná kritéria pro přijímání do Zbraní SS, která dříve platila, nebylo možno nadále uplat?ovat. Tak například nováčci byli již řádní odvedenci, a nikoliv dobrovolníci, z nichž mnoho chtělo raději k Wehrmachtu. Zatímco některým bylo kolem 17 let, jiní měli přes čtyřicet a dokonce přes padesát. Mnoho z nich bylo etnických Němc? z Rumunska, Madarska, ze Slovenska a z kraj? ještě vzdálenějších. Tak či onak však museli být „přetaveni" v údernou sílu právě staršími válečníky, kteří zbyli.
Nedostatek pohonných hmot ovliv?oval výcvik řidič? tank?. Na každého zbylo na pouhých pět hodin praktického výcviku,4 včetně nočních jízd. Tento nedostatečný výcvik si měl později, v prosinci, vyžádat krutou da?. Mnoho nováčk?, dokonce i mezi těmi, co přišli od jiných zbraní, nemělo valnou představu o tankových jednotkách za útoku a tímto směrem bylo nutno hlavně zaměřit výcvik. Také museli být proškoleni v ideologii, museli se dovědět, že Zbraně SS jsou politické vojsko a Američané jsou horší právě proto, že jsou apolitičtí. Typickou ukázkou propagandy „nalévané" do těchto nováčk? je leták vydaný Leibstandarte:

„Leibstandarte v pr?běhu pěti válečných let pokrývala své zástavy jedním úspěchem za druhým. A zárove? s těmito často rozhodujícími vítězstvími na bojištích Evropy přinášela ty nejvyšší oběti krve a života (a proto) povždy bude z V?dcovy v?le tam, kde je nejh?ře...
Chceme být ti nejlepší ... protože právě to se od nás očekává a musí se od nás očekávat."

Nepochybně i Sepp Dietrich svým vlastním zemitým zp?sobem, zejména schopností mluvit s vojáky jako jeden z nich, významně přispěl k vytvoření této nové Šesté tankové armády jako soudržné síly, ve kterou její příslušníci věří.
Také materiál se musel pracně shledávat. P?vodním záměrem bylo dát každé divizi 120 tank?. Podle Dietrichova tvrzení jich v pr?běhu října až listopadu 1944 došlo 250, takže jeho armáda měla ted celkem 500 tank?.6
Třebaže se to Dietrich ještě několik týdn? neměl dovědět, Hitler se již 16. září rozhodl k velké protiofenzívě přes Ardeny s cílem dosáhnout Antverp. Operační náčelník OKW Jodl provedl její předběžný náčrt 25. září a Hitler jeho myšlenky dál rozvedl. Předpokládal masivní dělostřeleckou přípravu s následnými výpady pěchoty, načež budou zasazeny tankové útvary, které rychle projedou a zajistí předmostí na Meuse. Tankové útvary druhého sledu pak provedou hlavní úder na Antverpy se zajištěním pěšími jednotkami po obou křídlech. Hitler přitom spoléhal na Dietricha, který měl poskytnout rozhodující údernou sílu, protože věřil, že pouze tankové útvary SS mají potřebnou odvahu a bojového ducha, aby dosáhly vítězství. Vo? Manteuffelova Pátá tanková armáda měla pomáhat na hlavním směru útoku, Brandenburgerova Sedmá armáda, složená z pěších divizí, měla na jih od ní vytvořit zajištění celého jižního křídla.
Základem úspěchu operace s kódovým jménem Wacht am Rhein bylo utajení. Proto byl celý plán po několik týdn? držen v tajnosti na OKW a všichni, kdo se na jeho tvorbě podíleli, byli pod trestem smrti zavázáni k naprostému mlčení. Zalesněný terén v Ardenách usnadní maskování výchozích stanoviš? útočících jednotek, špatné počasí, s nímž se rovněž počítalo, mělo zmenšit akceschopnost spojeneckého letectva. Hitler rovněž vydal rozkaz, v němž nařizoval omezit na minimum bojovou činnost v této oblasti, aby se tím u Američan? vyvolal falešný pocit bezpečí. To se znamenitě podařilo - Američané začali tohoto sektoru využívat k prvním bojovým prověrkám čerstvých divizí ze Spojených stát? a jako oddechového prostoru pro jednotky vyčerpané v těžkých bojích v Húrtgen-ském lese na sever.
Dietricha tedy drželi v nevědomosti až do poloviny listopadu. Zatím se jeho divize dopl?ovaly a cvičily takticko-operační pomoc při nepřátelských výsadkových operacích, pokud by k nim v těchto oblastech došlo. Pak, 9. listopadu, dostal Dietrich rozkaz k přesunu svých divizí na západ po železnici. Žádosti, aby se přesun zdržel o dva, tři týdny k dokončení výcviku, nebylo vyhověno. Přesun, při němž každá divize potřebovala šedesát vlakových souprav, začal ihned a kolem 20. listopadu byl ukončen. Velitelské stanoviště armády bylo nyní v Quadrathu, západně od města, a IL tankového sboru kolem Bonnu, s výjimkou divize das Reich, která byla v Moenchengladbachu, západně od Dusseldorfu. Okamžitě byl zahájen výcvik, tentokrát s d?razem na noční akce. Od té chvfle se všechna vozidla směla pohybovat pouze v noci.

Úloha Šesté tankové armády byla nyní detailně určena. Měla prolomit nepřátelskou obranu v prostoru Monschau-Krewinkel a pak vyslat tankový předvoj přes Meusu, jižně od Liége, a opřena levým křídlem o Albert?v kanál, postupovat k Antverpám. Pro zajištění pravého křídla z výchozího stanoviště až do Liége dostal Dietrich „zap?jčený" LXVII. sbor generála Otto Hitzfelda (3. divize tankových granátník? a domobranecké divize tankových granát-ník?: 246., 272. a 326.) ze stavu Patnácté armády, aby ho kryl ze severu. Jakmile bude ukončen přechod přes Meusu, sbor bude opět převelen zpět. I. tankový sbor SS měl být navíc posílen 3. výsadkovou divizí a 12. a 277. domobraneckou divizí tankových granátník?, které měly zahájit útok. Nehledě na problémy se zásobováním a dopl?ováním - letecké nálety neustále narušovaly přísun zásob, výzbroje i náhradních díl?, který se zdržoval v mnoha výdejních místech, což bylo velmi komplikované - byl Dietrich spolu s kolegy i nadřízenými z nadcházející operace v poněkud ponuré náladě. Jak řekl svému kanadskému vyšetřovateli Miltonu Shulmanovi:

„ ,Z těch plán? jsem přímo rostl. Takhle,' komentoval sarkasticky Dietrich a roztáhl široce paže a nafoukl tváře. , Při tom jsem měl pouze násilně přejít přes řeku, dobýt Brusel a pak pořád dál až do antverpského přístavu. A to v nejhorší měsíce roku - v prosinci, v lednu a v únoru, přes terén, kde je po pás sněhu a nem?žete rozvinout do linie ani čtyři tanky, natož šest tankových divizí; kdy je v osm ještě tma a ve čtyři je už zase tma; s divizemi, které se zrovna daly dohromady a navíc z nevycvičených nováčk?; a do toho ještě Vánoce.' "

Hitler však rozkázal a muselo se poslouchat. -
Velitelé sbor? a jejich náčelníci štábu dostali instrukce v polovině listopadu a na Dietrichově velitelském stanovišti proběhlo 2. prosince štábní cvičení na mapách, při němž se velitelé divizí měli seznámit s plánem operace. Byl přítomen von Rundstedt, ale Dietrich byl služebně v Berlíně-z porady se tam nakonec stal další neplodný pokus navést Hitlera na „malé řešení" - takže ho zastupoval Bittrich. Objevil se problém pěších divizí přidělených k I. tankovému sboru SS pro zahájení útoku a pr?lom. 277. domo-branecká divize tankových granátník? byla již na frontě a trpěla absolutním nedostatkem zkušeného personálu. Stejně tak i 3. výsadková divize byla právě po reorganizaci poté, co v Normandii utrpěla těžké ztráty, takžte se nyní skládala hlavně z personálu týlového zabezpečení Luftwaffe. Pouze 12. domobraneckou divizi Gerharda Engela bylo možno považovat za bojeschopnou, o čemž svědčily její úspěchy v bitvách v prostoru Cách. Ale pořád se mluvilo o tom, že jednotky jsou nedostatečně vycvičené pro noční boj, a přitom plán předpokládal, že vyrazí do útoku za tmy a pokud možno i za mlhy, aby měly větší šanci prorazit. K jejich podpoře bylo vyčleněno od II. protiletadlového sboru 200 světlomet?, které měly vytvářet „umělé měsíční světlo". Když došlo k útoku, ukázalo se, že nejsou dost pohyblivé a nestačí pohybu ostatních vojsk. Terén byl takové povahy, že na přístupových cestách bylo možno jet výhradně po silnicích, a bylo tedy nutno zajistit pět pochodových os pouze pro tanky.
Koncem listopadu bylo dohodnuto zdokonalení plánu: 150. tanková brigáda pod čerstvě povýšeným SS Obersturmbannfuhrerem Otto Skorzenym byla zařazena do svazku I. tankového sboru SS. Skorzeny dostal přímo od Hitlera rozkaz, aby provedl vedlejší operaci Greif (Stisk). Jejím účelem bylo vytvořit chaos v týlu Spojenc? pomocí anglicky mluvících voják? oblečených do amerických uniforem a zárove? přitom obsadit přechody přes Meusu. Pohybovat se měli hned za I. tankovým sborem SS a při pr?chodu americkými liniemi měli infiltrovat americké jednotky. Dietrich prohlašoval, že Skorzenyho rád neměl, říkal o něm, že je to „pochybný charakter, pořád kolem Himmlera a při nějaké špinavé práci". Greif asi považoval za další komplikaci, o jejímž úspěchu silně pochyboval. To by vysvětlilo i postoj, který zaujal k plukovníku hraběti Friedrichu Augustovi von der Heydte a jeho praporu výsadkář?. 8. prosince Hitlera znenadání napadlo, že by bylo vhodné vysadit asi tisíc muž? za Monschau, kde by blokovali pohyb amerických posil od severu, dokud Dietrich nezpevní na boku frontu.

Plán, který Dietrich a Kraemer vypracovali, předpokládal hlavní útok o dvou tankových sledech. Vedoucí měl být I. tankový sbor SS s Leibstandarte vlevo a Hitlerjugend vpravo a za ním měl postupovat II. tankový sbor SS s Hohenstaufen vlevo a das Reich vpravo. K tomu bylo určeno pět pochodových os takto:
Osa A - východně Rocherathu, Elsenbornským táborem
do Polleur
Osa B - z Rocherathu do Wirtsfeldu a dál na západ do Sartu
Osa C - Losheim-Malmédy-Spa
Osa D - Losheim-Stavelot
Osa E - Krewinkel-Trois Ponts

Osy A-C dostala Hitlerjugend, zbylé dvě Leibstandarte. Na ose A byl ponechán pouze prapor tankových granátník?, který se měl spojit s vo? der Heydtovými výsadkáři, ale na osách B a C byly plukovní jednotky, kterým veleli Sturmbannfuhrer Siegfried Mul-ler a Sturmbannfuhrer Herbert Kuhlmann. Na osách D a E se přesunovaly rovněž plukovní jednotky Obersturmfúhrera Joachima Peipera a Standartenfiihrera Maxe Hansena. Za nimi se po těchto osách přesouvaly dvě další plukovní jednotky, jedna Obersturm-fuhrera Bernharda Krauseho byla z Hohenstaufen, druhá Obersturmführera Rudolfa Sandiga z Leibstandarte. Předpokládalo se, že po dosažení čáry Verviers-Spa-Stavelot dostanou další rozkazy podle konkrétního vývoje situace. Hasso von Manteuffel později tvrdil, že jeden z d?vod? selhání Šesté tankové armády spočíval v tom, že útočila na příliš úzké frontě.30 Kraemer naopak prohlašoval, že k tomu došlo v d?sledku nepr?chodného terénu v počáteční fázi. To se zdá potvrzovat, Peiper, který uvádí, že Mohnkemu výslovně říkal, že osy Leibstandarte jsou špatné - „nehodí se pro tanky, ale pro bicykly" - ale bylo mu řečeno, že V?dcovy plány nelze měnit.
Tak se tedy 16. odpoledne Hitlerjugend a Leibstandarte daly do pohybu kupředu. Osa A byla brzy nepr?chodná, když po ní přejelo deset samohybných děl, a byla opuštěna. Ještě horší bylo, že pohyb terénem mimo zpevněné cesty byl téměř nemožný. To znamenalo, že rozptýlené jednotky vo? der Heydtových muž? nebylo možno zachránit, což byl další d?vod, proč vo? der Heydte tolik na Dietri-cha zanevřel, třebaže Sepp později americkým vyšetřovatel?m tvrdil, že I. tankový sbor SS nikdy nedostal výslovný rozkaz, by se s výsadkem spojil. Bylo by se to dalo provést, kdyby se parašutis-t?m bylo podařilo obsadit hřeben u Elsenbornu, kde on osobně by prý je byl nejvíc potřeboval. Rozhodná obrana amerického Gerowova, V. sboru před útočící 277. a 12. domobraneckou divizí tankových granátník? znamenala, že osy B a C nebylo možno v?bec použít. Příležitost k pr?niku se nicméně objevila až odpoledne směrem dále na jih. Po obsazení Losheimu Mohnke uvolnil Peiperovo bojové skupení. Most v Losheimu byl naneštěstí zničen a to zp?sobilo čtyřhodinové zdržení, než byli povoláni ženisté, kteří most opravili. Teprve pozdě navečer Peiper vyrazil. Postupoval v noci a v 04.00 hod. ráno obsadil Honsfeld. Na ose E však Hansenovi zabránily v postupu miny. Zatím nejdále na sever, v sektoru Šesté tankové armády, se LXVII. sboru nedařilo prorazit u Monschau a nepomohl jim pochopitelně ani Model?m rozkaz, aby se v žádném případě nepoužilo dělostřelectva, nebo? město má architektonicky cenné hrázděné domy.
Během 17. prosince, zatímco byla Hitlerjugend vázána v trojúhelníku Rocherath-Krinkelt-Btillingen a LXVII. sbor, který měl obejít Monschau, zamířit k jihu a vyčistit hřeben u Elsenbornu, narazil na silnici na miny a jiné překážky, rozvíjel Peiper sv?j útok dál. Silnice z Monsfeldu na jihovýchod k Heppenbachu byla nepr?chodná a z hluku motor? usoudil, že Hitlerjugend je daleko za ním, proto se rozhodl postupovat po ose C přes Bíillingen. Tato vesnice měla pro Peipera mimořádný význam, domníval se, že je v ní americký sklad pohonných hmot, a jeho tank?m, které musely neustále jet na nízké převodové stupně, hrozilo, že se brzy ocitnou na suchu. Když smetl nevýrazný odpor severozápadně od Hons-feldu, dostal se do Bullingenu a skutečně tam sklad našel; zcela přitom překvapil skupinu amerických spojovacích letoun? L-5, které ani nevzlétly. Využil amerických zajatc?, aby mu doplnili nádrže, a pokračoval přes Moderscheid na Stavelot. Zdálo se mu, že jde o „čistý pr?nik", protože se téměř nesetkával s odporem, s výjimkou několika džíp?, které proti němu vyrazily z vedlejších silnic, což považoval za známku toho, že Američané v?bec netuší o hloubce jeho pr?niku.35 Severně od Thirimontu vypálil jeho vedoucí tank na americký kón voj jedoucí po silnici Malmédy-Lig-neuville a tak začal incident, jehož výsledek nepřestal pronásledovat Dietricha a mnoho z jeho muž? po zbytek života.
Tento konvoj byla B baterie 285. pr?zkumného praporu polního delostrelectva ve svazku americké 7. tankové divize, kterou tvořilo asi 140 muž? na nákladních vozidlech, jimž velel kapitán Roger L. Mills, a přesunovala se právě z jihu, od holandského Heerlenu. První rána vyřadila vedoucí vozidlo konvoj e a vzápětí byla zasažena i ostatní. Když překvapení Američané začali seskakovat, aby se kryli, tankoví granátníci, kteří tvořili tankový výsadek, sesedli a zaútočili. Služebně nejstarší americký d?stojník, který incident přežil, poručík Virgil T. Lary, si uvědomoval, že jeho lidé nemají šanci, a poručil, aby se vzdali. Američané byli shromážděni u kavárny vedle silnice a Peiper pokračoval dál k Ligneuville, zanechávaje u nich nepočetnou stráž. Do Stavelotu dorazil v 16.00 hod., a co se stalo se zajatci dál, z?stává nejasné. Zatím postačí říci, že v pr?běhu toho odpoledne provedl velící d?stojník amerického 291. ženijního praporu, dislokovaného v Malmédách, plukovník David E. Pergrin, pr?zkum na jižním směru a uslyšel kulometnou palbu a výkřiky. Z lesa se pak vypotáceli čtyři muži a vykoktali ze sebe nesouvislé vyprávění o masakru zajatc?, ke kterému právě došlo. Vzal je s sebou do Malmédy. Během několika dalších hodin jiných třináct muž?, včetně poručíka Laryho, dorazilo rovněž do této vesnice. Pergrin okamžitě předal zprávu o masakru rádiem dál. Příští den dorazila následující zpráva od americké První armády na Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF) a na 12. armádní skupinu.
„Jednotky SS v blízkosti L8199 zajaly amerického vojáka, smérníka od Vojenské policie a přibližně dvě stě dalších amerických voják?. Američtí zajatci prohledáni. Potom Němci Američany postavili do řady a stříleli z pistolí a samopal?. Jednomu poraněnému se podařilo uniknout a informovat nás. Podrobnosti následují. "
SHAEF nařídilo okamžité vyšetřování, které zpočátku vázlo na skutečnosti, že oblast, v níž k masakru došlo, byla až do poloviny ledna v německých rukou, třebaže mrtvá těla ležela zmrzlá a nepohřbená ve sněhu.
Incident v Malmédy, daleko víc než kterýkoliv jiný, změnil politiku Spojených stát?, které doposud v?či válečným zločin?m zastávaly nezřetelné stanovisko. O masakru se intenzívně psalo a brzy se vytvořil obecně sdílený názor, že existuje přesně definovaný plán SS a gestapa na zastrašení spojeneckých voják? pomocí takových ukrutností. Od samého začátku byly za hlavního viníka považovány Peiperovy jednotky. Jak si americký ministr války Henry L. Stimson poznamenal 26. prosince 1944 ve svém deníku: „Zdá se jasné, že jejich (německé) jednotky spáchaly ve vztahu k nám mnohá porušení válečných konvencí."Pravda je, že zatímco vojáci ostatních Spojenc? bojujících v Evropě se již stali obě?mi válečných zločin?, v tomto případě se jednalo o první takovou přímou zkušenost Američan?. Následné vyšetřování a obžaloba povede u Seppa Dietricha a sedmdesáti tří jeho d?stojník? a voják? k návrhu trestu smrti, když se o osmnáct měsíc? později sejde v Dachau soudní tribunál.
V této chvíli Dietrich a Kraemer věděli o Peiperově postupu jen velmi málo, rádiové spojení bylo špatné a ze zachyceného vysílání se dověděli pouze to, že dorazil do Stavelotu. O masakru neměli nejmenší tušení.
Peiper rychle vyrazil na Trois Ponts, kde chtěl obsadit most, ale Američané mu ho vyhodili přímo před nosem. Přesunul se tedy přes La Gleize k dalšímu mostu v Cheneux, který našel neporušený. Toho odpoledne se poprvé protrhala oblačnost a rozptýlila mlha, takže byl okamžitě vystaven leteckému přepadu, který zničil část jeho vozidel, včetně tank?, které pak blokovaly silnici a zp?sobily další zdržení. Navečer 18. se tedy raději vrátil na p?vodní osu postupu a zamířil k Habiemontu, ležícímu na západním břehu Lienne. Neměl přitom štěstí - v okamžiku, kdy vozidla začala přejíždět po mostě přes tuto řeku, byl vyhozen do vzduchu. Obrátil tedy ještě jednou, tentokrát na sever ke Stourmontu. Současně s ním se po ose E pohybovalo seskupení „Slečinky" Hansena, což se ukázalo jako obrovský problém zejména pro tanky. Večer 18. byl Hansen teprve v Bornu, pořád ještě dost daleko na jihovýchod od Ligneuville.
To už měli velitelé na všech stupních značné potíže s pohonnými hmotami. Rezervy prvního sledu byly už téměř vyčerpány a kromě B?llingenu se nepodařilo obsadit žádné další americké skladiště. I. tankový sbor SS měl v d?sledku houževnatého amerického odporu u Biillingenu pouze jedinou přísunovou cestu a nepřátelské nálety, třebaže v d?sledku špatného počasí přerušované, narušovaly přísun z týlu. Jediným řešením bylo odebrat pohonné hmoty podp?rným jednotkám, například dělostřelectvu, aby tanky na hrotu mohly útočit dál.
Zprávy od Peipera byly i nadále útržkovité, radiostanice i nadále vypovídaly službu. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že mu musí poskytnout vše, co mají, pokud si chtějí uchovat iniciativu a tím naději na dosažení Meusy. Jejich rozkaz z 19. proto nařizuje Preissovi, aby Hitlerjugend vyvedl z boje u Biitgenbachu, přesunul na jih a pak na západ k útoku na Malmédy, aby se zajistil pr?lom, který Peiper vytvořil. Priess však prohlásil, že silnice Biillingen-Moederscheid-Schoeppen je nepr?chodná kv?li bahnu, a požádal o povolení opakovat pokus o obsazení Biitgenbachu, které mu bylo uděleno. Po celý den, 19. prosince, pak Hohenstaufen a 12. domobranecká granátnická divize sváděla o Biitgenbach boje, přičemž k jejich odražení přispělo bláto a Američané stejným dílem.

Dietrich opět nařídil Hitlerjugend, aby se odpoutala a shromáždila v prostoru Baasen-Losheim-Manderfeld a připravila se zaujmout místo v druhém sledu bud za Leibstandarte, nebo za Hohenstaufen.
Bylo čím dál jasnější, že se Američané již vzpamatovali z počátečního překvapení a začínají přecházet do koordinovaného protiútoku. Zejména v prostoru Monschenu a na sever od něj vše nasvědčovalo o pohybu vstříc Peiperovi. Ten sice obsadil Stoumont po urputném boji a hned pokračoval, aby zajistil most přes Amble-ve dále na západ. V této chvíli poznal, že mu prakticky došly pohonné hmoty a že řeku už nepřejde. Právě nyní však Američané zahájili útok proti Stavelotu, který dobyli, a proti Stoumontu, do kterého Peiper soustředil své čelní jednotky. Po celý ten čas byl téměř bez rádiového spojení s velením divize, takže Mohnke byl odkázán skoro výhradně na odposlech Američan?, aby měl v?bec představu, co s Peiperem je. Když si uvědomili, že nyní vzniklo reálné nebezpečí, že Leibstandarte bude odříznuta, museli Dietrich a Kraemer znásobit své úsilí, aby jí zajistili větší podporu. Nařídili jednotkám Hitlerjugend, aby provedla její boční zajištění od severu. Zárove? poslali Das Reich do prostoru Páté tankové armády, aby rozšířila výběžek Leibstandarte dále k jihu. Tento manévr naprosto nevyšel, jednotky Das Reich se jižně od St. Vithu promísily s vo? Manteuffelovými tanky. Situaci ještě zhoršilo to, že se-proslechlo, že Američané ukořistili rozkaz s podrobným plánem Skorzenyho klamné operace v americkém týlu, takže ji bylo nutno odvolat. Skorzeny pak navrhl, aby jeho muži zaujali konvenčnější postavení voják? ve 150. tankové brigádě.
Nové nasazení Das Reich i Hohenstaufen komplikovaly špatné cesty do té míry, že Leibstandarte nakonec uvízla, čímž se stala neobyčejně zranitelnou jak v?či protiútok?m, tak sílícímu americkému odporu na severu - události zřejmě spěly k vyvrcholení. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že musí vymyslet něco nového. Navrhli tedy Modelovi, aby nasadil všechny tanky, které má k dispozici, na směru Huy-Dinant, nebo, což by udělali oni, postupoval na sever, kde jsou dobré cesty, ve směru Houffalize-Liege-Laro-che. Pak by v součinnosti s Patnáctou armádou napadli americký týl v prostoru Liége-Cáchy.

Nejhorší byla ta skutečnost, že Peiper byl zcela izolován. V nádržích měl sucho a munici prakticky spotřebovanou - dostal svolení probojovat se přes americké linie pěšky. Než k tomu došlo a v kontrastu s tím, jak se jeho muži údajně chovali na křižovatce u Baugnez jen před pár dny, Peiper osobně dohlédl, aby zajatci, stejně tak i vlastní ranění, z?stali v La Gleize, dokud nedorazí Američané. Tuto dohodu formálně uzavřel se služebně nejstarším mezi americkými zajatci, majorem Halem D. McCownem, který velel 2. praporu 119. pěšího pluku, a McCownovo ocenění zp?sobu, jakým s ním bylo v zajetí zacházeno, bylo součástí obhajoby v procesu Malmédy.
Zatímco poslední rezervy byly vydávány na zajištění severního boku p?vodního pr?niku Leibstandarte, Dietrichovy poslední naděje se nyní upřely na Bittrich?v II. tankový sbor SS, jehož obě tankové divize 23. prosince vyvíjely tlak mezi řekami Salm a Ourthe a podnikaly výpady na severozápad směrem na Huy. Současně s tím obnovil LXVII. sbor operaci k vyčištění prostoru kolem Elsenbornu, ale žádostem, aby se sbor vrátil do svazku Patnácté armády, protože se prý příliš vzdálil z prostoru operací Šesté tankové armády, nebylo vyhověno.
Zpočátku byl Dietrich optimistou, zejména když na Štědrý den Američané skutečně v prostoru Trois Ponts-Manhay o něco ustoupili. Když v této době navštívil Dietricha Degrelle, poznamenal si, že i když „Sepp je hodně daleko od toho, aby potvrdil ohromující zprávy, které letí Berlínem jako požár", vypadá, jako že je úderem proti Huy dost nadšený:
„Sepp Dietrich mi ukázal na mapě oblast Tongres-Saint Trond, západně od Liége. ,Podívejte!' řekl. ,Tady v těch místech je zaženu do kouta!' Pak s lesknoucíma se očima položil sv?j velký palec pod jméno Cáchy, posvátné město Svaté říše římské. ,Cáchy!' zvolal, ,Cáchy! V měsíci lednu už budu v Cáchách.'"
To naznačuje, že se v duchu stále ofenzivně zabýval myšlenkou vlákat Spojence do pasti mezi Cáchami a Liége, i když mu k tomu Model nedal souhlas. Dokonce se zdá, že zcela opustil celý úmysl „velkého řešení". Podle Jodla, pokud by Dietrich byl měl nějaký takový úmysl postupovat přímo na Liége a neobejít je přitom od jihu, byl by musel být zastřelen pro neuposlechnutí rozkazu.Dietrich po válce řekl, že neměl o Liége, dokonce ani o Huy, ten nejmenší zájem, protože k jeho dobytí neměl vojáky a mimoto leží tak nízko nad mořem, že by se do něj těžko dostal.
Nuže, Dietrich?v optimismus neměl trvat dlouho. Das Reich na Štědrý den obsadila vesnice Grandmenil a Manhay a zamířila na západ, jak jí nařídil Model, a snažila se o lepší součinnost s XLVII. tankovým sborem Páté tankové armády, který pomalu postupoval podél Ourthe. Silnice na Erezée, což byl další cíl Das Reich, byla úzká a v terénním zářezu. Vedoucí tank byl vyřazen tarasnicí u silniční překážky; ostatní nemohly projet a musely se stáhnout zpět do Grandmenil. Americká 7. tanková divize přešla do protiútoku a za silné podpory letectva vytlačila do jitra 27. jednotky Das Reich jak z Grandmenilu, tak z Manhay. Když se jim nepodařilo obsadit Erezée, které Dietrich viděl „jako klíčové", jeho slova byla: nepovažoval jsem za možné prorazit. Pokud šlo o mne, poznal jsem, že ofenzíva se zcela zastavila.
Tak skončil poslední Hitler?v tah na západní frontě.
Zatímco skoro všichni generálové obvinili Hitlera ze zřejmého plýtvání lidmi i materiálem na akci, jejíž cíle byly vzhledem k současné válečné situaci nesplnitelné, neméně početná kritika se snesla na jeho rozhodnutí svěřit vedoucí roli v ofenzívě Seppu Dietrichovi, na kvalitu Seppova vedení v bitvách a na bojový výkon tankových divizí SS. Jodl zd?raz?oval, že „jediné slabé místo divizí SS", nicméně životně d?ležité, „byla úrove? štáb? a vyšších d?stojník?" a že „Šestá tanková armáda neměla tolik náležitě vycvičených d?stojník? a muž?, kteří byli schopni vypracovat své plány do nejmenších detail?, kolik jich mívala k dispozici v roce 1940". Von Rundstedt prohlásil, že hlavní příčinou neúspěchu bylo „nevhodné nasazení Šesté tankové armády SS (!) jejím velitelem". Von Mellethin poznamenal, že „bylo velkým neštěstím, že Hitler na Schwerpunkt celé akce umístil Armádu SS, jejíž velitel byl sice statečný voják, ale skutečného pochopení zásad vedení tankového boje postrádal". Von Manteuffel byl nejostřejší ze všech:
„Šestá tanková armáda SS (!) ... se ukázala jako neschopná rychlého pochodu k Marně. Neštěstí jejího velitele se zplna ukázalo v tom, že nakonec celé dny mlčel. Štáb Šesté tankové armády jasně postrádal schopnosti ke zvládnutí situace. Za pošetilost Vrchního velitele při vytvoření Šesté tankové armády SS a při určení její stávající úlohy se nyní musí všude platit. Její cesty byly zablokovány a štáb si s tím neuměl poradit. Nižší velitelé neměli taktické zkušenosti potřebné k rozvíjení útoku a docházelo k osudovým zdržením."
Že mezi ním a Manteuffelem byla skutečně velmi malá součinnost, to Dietrich připustil: „Neměl jsem s ním skoro žádné spojení, protože jsem byl stejně jako on po většinu času v liniích. Ale naše štáby spojení vždy měly." Jeden z pramen? však přesto tvrdí, že si po válce při výslechu von Rundstedt stěžoval, že od Dietricha měl jen několik operačních hlášení a i ta doručená „nebyla nic než balík lží". Pravda je asi uprostřed, spočívá v tom, že Dietrich zápasící s problémy se spojením, které nepochybně existovaly a které kopcovitý terén ještě násobil, měl jednoduše jen velice malou představu co se kde děje.

Masakru v Malmedy věnuji zvláštní kapitolu.




Image

Tuto novinku přečetlo 1710 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Normandie 1944 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:14 od sigi
Zpravy od Sigiho Normandie 1944


Během prvních několika měsíc? roku 1944 tvořila I. tankový sbor SS pouze divize Hitlerjugend umístěná v Belgii. Ale v dubnu se zde k Dietrichovu potěšení objevila opět Leibstandarte, třebaže už nebyla svěřena jemu. Tato divize po zoufalých bitvách během roku 1943 a v únoru 1944 v tzv. čerkesské kapse naléhavě potřebovala odpočinek a doplnění. Po jistou dobu, jak uvidíme, nebude v?bec bojeschopná.
Když zimu vystřídalo jaro, byl Dietrich nepřímo zatažen do sporu o nejlepší zp?sob odražení invaze Spojenc? na francouzském pobřeží. Šlo o to, jak a kam nasadit tanky. Rommel, který velel Armádní skupině B a byl fakticky odpovědný za pr?běhy budoucích bitev o pobřeží, žádal, aby tankové divize byly rozmístěny přímo na plážích nebo v jejich těsné blízkosti, aby mohly nepřítele okamžitě zahnat zpět do moře a nedovolily mu vytvořit předmostí. Jeho nadřízený, Vrchní velitel - Západ, vo? Rundstedt, se domníval, že tanky je třeba ponechat vzadu, v záloze, a argumentoval, že stále není jasné, kde Spojenci zaútočí, zda v Normandii, nebo v Pas de Calais. V tom jeho názory podporoval Hitler, který posléze stanovil, že se bez jeho výslovného rozkazu nepohne ani jediný tank. Aby byl tento rozkaz beze zbytku splněn, byly tankové divize podřízeny velení nově vytvořené Tankové skupině Západ, které velel Geyr vo? Schweppenburg. I. tankový sbor SS dostal nyní přidělenou 2. tankovou divizi se základnou v Arrasu a 17. divizi tankových granátník?, rozmístěnou v oblasti Le Mans, která měla
doplnit Hitlerjugend, zatímco Leibstandarte se měla nerušené dopl?ovat. Úkolem sboru bylo připravit se k nasazení do boj? v případě, že dojde ke vzdušným výsadk?m nepřítele nebo k překvapivé vylodovací operaci v prostoru mezi Antverpami a Cherbourgem -což je pěkná šířka. Dietrich nyní přesunul své velitelské stanoviště z Bruselu do oblasti Paříže. Chtěl být více ke středu předpokládaných operací, ale také proto, že ačkoliv ve věcech výcviku podléhal Geyrovi vo? Schweppenburgovi, jeho přímým operačním nadřízeným byl vo? Rundstedt, a bylo proto rozumné, aby byl Vrchnímu velení Západ co nejblíže. Začátkem května byla Hitlerjugend jako drobný ústupek Rommelovi přesunuta z Belgie do prostoru Evreux.
Dietrich, a podobně mnoho jiných na německé straně, byl zaskočen, když se Spojenci konečně v Normandii časně ráno 6. června 1944 vylodili. V té době pobýval v Bruselu na návštěvě u Theodora Wische a Leibstandarte. Když se dověděl, co je nového, okamžitě se vrátil do Paříže a očekával vo? Rundstedtovy rozkazy. Mezitím už vo? Rundstedt vyhlásil Kraemerovi a štáby sboru poplach a sbor sám se začal po železnici přesunovat do bojových postavení. Dietrich dostal rozkaz zaútočit v prostoru Caen a zahnat Spojence zpět do moře. Hitler se však pro jednou a přes své vnitřní tušení dal přesvědčit generálním štábem, že vylodění v Normandii je klamný tah nepřítele. Gen. štáb stále trval na své víře, že hlavní úder bude zasazen od Pais de Calais. Proto se 2. tanková divize nesměla hnout, zatímco 17. divize tankových granátník? SS byla převelena k Dollmanově Sedmé armádě, která stála proti vylodujícím se Američan?m na cherbourgském poloostrově. Proto jako posilu Dietrich dostal pouze Feuchtingerovu 21. tankovou divizi, jedinou, která zaujala předsunutá postavení na normandském pobřeží a nyní se snažila odrážet britské vzdušné výsadky v prostoru Caen, a školní Panzer Lehr Fritze Bayerleina, který byl soustředěn kolem Chartres. Nakonec mu bude přidělena i Leibstandarte, jakmile se doplní.
Přesun velitelství a útvar? sboru začal v 16.00 hod. 6. června a ještě téže noci dorazil do Rouenu. Už na cestě měli všichni poznat, do čeho tentokrát jdou.
Vzdušná převaha Spojenc? měla však rozhodujícím zp?sobem ovlivnit události mnoha následujících týdn?.
Dietrich?v p?vodní plán počítal s protiútokem Hitlerjugend a 21. tankové divize za úsvitu 7. června, ale události ho zakrátko přesvědčily o přílišném optimismu. Cestou na nové velitelské stanoviště umístěné v lesích, jižně od Falais, se Dietrich a Kraemer setkali s Fritzem Wittem. Hlásil jim, že 25. pluk SS tankových granatníku „Tankána" Meyera byl odkloněn proti p?vodnímu směru na Houlgate, východně od řeky Orný, a měl se nyní soustředit při velitelství 21. tankové divize v St. Pierre sur Dives, nebo? se stále obecně věří, že hlavní směr útoku p?jde tudy. Zbytek divize zdržely nálety a bylo rozhodnuto, že se vydá po nové trase mimo hlavní komunikace a maximálně využije tmy. Přesto ale nezaujme postavení dřív než 7. v poledne. Dietrich a Kraemer pokračovali na velitelství 21. tankové divize, kam dorazili ve 20.00 hod. Naneštěstí byl v té chvíli velitel divize Feuchtinger na velitelském stanovišti 716. pěší divize a naprosto hloupě si s sebou nevzal radiostanici. Kraemer k tomu poznamenal: „Jestli si velitel tankové nebo motorizované divize nevezme radiostanici, když opouští velitelské stanoviště, to už m?že jet rovnou bez hlavy."2 Linkové spojení bylo totiž špatné, s častými poruchami, a hovory nebylo často pořádně slyšet. Přesto však se jimi a pomocí operačního d?stojníka Dietrich s Kraemerem dostali do obrazu o celkové situaci.
21. tanková divize byla v pr?běhu dne nasazena po částech jako podpora útvar? 716. pěší divize, která držela pobřežní sektor západně od Orný, ale kv?li problém?m se spojením neměl Feuchtinger jasnou představu, kde tato jeho vojska jsou. Jasné bylo jedině to, že jeho pr?zkumný prapor je v bojovém dotyku s britskou 6. výsadkovou divizí jižně od Ranville, že jeden pluk přinutil k ústupu britskou pěchotu útočící na Caen a zbytek postupuje někde ve směru Luč sur-Mer, tj. mezi předmostím Sword a Juno. 716. pěší divize sice sváděla boje, nebylo však jasné, jak a kde jsou její jednotky rozmístěny, a spíš se zdálo, že je rozdělena na bojová uskupení. Panzer Lehr nebyla Seppovi dosud formálně podřízena a také nebylo možné se s ní spojit.
Protože sektor, ve kterém nyní operoval I. tankový sbor SS, spadal pod Dollmanovu Sedmou armádu, byl jejímu velení podřízen i Dietrich, ale opět trvalo dlouho, než začalo fungovat spojení. Teprve až kolem p?lnoci odešel dálnopis se žádostí o okamžité přidělení Panzer Lehr I. tankovému sboru SS. Rovněž se v něm Dollmanovi oznamovalo, že Dietrich sice převzal velení 716. pěší divize, ale vzhledem ke zmatené situaci nebude možno provést protiútok dřív než 8. června, zejména též proto, že bylo už zřejmé, že Hitlerjugend bude doplněna v prostorech soustředění nejdřív ze 7. na 8. června.
Dietrich a Kraemer se vrátili na své velitelské stanoviště a dalším návštěvníkem velitelství 21. tankové divize byl „Tankán" Meyer. Feuchtinger se mezitím vrátil, a mohli tedy analyzovat situaci. Feuchtinger považoval protiútok za neproveditelný aspo? do té doby, než dorazí Panzer Lehr, ale Meyer přímo kypěl sebed?věrou a označil vylodující se jednotky za „rybičky", které brzo zažene do moře. Proto se oba dohodli, že následujícího dne zahájí koordinovaný útok. Při něm se pak střetli s postupujícími jednotkami kanadské 3. divize, ale ani po dvou dnech prudkých boj? nepostoupili. Meyer pak vysvětloval neúspěch nedostatkem pohonných hmot pro tanky a stěžoval si, že mu Feuchtinger žádné nepřisunul. Feuchtinger však později tvrdil, že by je byl poslal, kdyby byl Meyer o ně požádal. Dietrich prý se tomu jen smál a řekl: „Ted se to Feuchtingerovi snadno mluví, ale 7. června by odpověděl: Nic nemám."Vskutku, zdá se pravděpodobné, že Feuchtinger musel být otřesený Dnem D, protože jednal neobyčejně pomalu a hlavně se mu okamžité znelíbila Meyerova arogance. Ruce mu svazovalo i to, že nevěřil, že by okamžitý útok mohl přinést úspěch.
Ihned po návratu na VS I. tankového sboru SS se Dietrich a Kraemer snažili překonat vzniklé zmatky. Telefonní linky byly v nejlepším případě nespolehlivé v d?sledku nepřetržitého spojeneckému bombardování.
Útok začal 8. v 10.00 hod. Pouze jediné bojové uskupení Panzer Lehr bylo k dispozici, zbytek se opozdil a nebo neměl pohonné hmoty, většina 21. tankové divize nemohla být nasazena, protože byla vázána v obranných bojích. Hitlerjugend se snažila probojovat, postupovala však pomalu. Hustota dělostřelecké palby, naprostá převaha Spojenc? ve vzduchu, plynoucí také ze selhání podpory Luftwaffe, a kvalita terénu, protkaného nesčetnými kanály a živými ploty, vytvářely značné výhody pro obránce. Když připočteme neustálý nedostatek pohonných hmot, bylo toho příliš mnoho. Takže jediným skutečným výsledkem tohoto protiútoku bylo vyčištění přístupu ke Caen od severu. Ztráty byly těžké a jak Diet-richovi, tak Kraemerovi bylo brzy zřejmé, že potřebují nutně další posily, mají-li mít v?bec nějakou naději na úspěch. Situaci navíc zkomplikovala i zmatená zpráva, přijatá v noci od velitelství Sedmé armády, přikazující zaútočit na Bayeux. To bylo v dané situaci zcela neproveditelné a Dietrich se rozhodl, že nebude na rozkaz reagovat a spokojil se s ostřelováním spojeneckých vylodovacích plavidel dvěma bateriemi „stopětasedmdesátek", jejichž palbu řídil pozorovatel z věže zámečku na pravém břehu Orný.
Tou dobou už Dietrich ze svých dvaceti radiovoz? ztratil plných šestnáct v d?sledku dělostřelecké palby a Geyrovi von Schweppenburgovi se vedlo přibližně stejně. Není tedy divné, že spolu neměli spojení a že ani velitel Rommel neobdržel žádné zprávy o ztroskotání útoku. Proto se rozhodl, že se tedy přesvědčí osobně sám a 10. se objevil na Dietrichově velitelském stanovišti. Tam zjistil následující situaci: 716. pěší divize byla stažena a linii zajiš?ovaly Panzeř Lehr levé křídlo, Hitlerjugend střed a 21. tanková divize pravé křídlo. Dietrich Rommelovi zd?raznil rozhodující převahu Spojenc? v palebné síle.
V Hitlerových představách bylo Normandii třeba rozhodně bránit použitím všech prostředk?, včetně tankových divizí a hlavně útočit tak, aby byl nepřítel poražen. Na druhé straně bylo voják?m v Normandii dávno jasné, že vhodná doba k rozhodujícímu protiútoku již dávno minula. Nyní šlo podle nich už jen o to, že jejich cenné tankové síly se čím dál více ztenčují. Navíc byla situace v zásobování stále zoufalejší. Přitom Vrchní velitel - Západ neměl pravomoc nad útvary Luftwaffe a Kriegsmarine, dislokovanými na válčišti, jejichž relativně značné zásoby a dopravní prostředky, které by mohly velice usnadnit situaci, z?stávaly netknuty. Rommel a ostatní viděli za těchto okolností, že jediná možnost, jak se v Normandii udržet, spočívá ve zvětšené hloubce obrany. To konkrétně znamenalo použít vo? Salmuthovu Patnáctou armádu na jižním břehu Orný, tankové jednotky vystřídat pěchotou a držet frontu na Orně, dokud nebude připraveno další obranné pásmo na Seině, Yonně a ve Vogézách. Naneštěstí nebylo možno provést jakýkoliv ústup bez schválení OKW. Von Kluge a Rommel měli svázané ruce.
Jaké byly názory Haussera, Dietricha, tedy generál? SS? Hans Speidel, Rommel?v náčelník štábu, zaznamenává návštěvu na frontě, kterou Rommel uskutečnil během 13. až 15. července. Situační hlášení, kterých se mu dostalo od obou, „zněla neobyčejně vážně. Byli absolutně upřímní a Rommel nepředpokládal, že by měl s útvary SS potíže, kdyby se rozhodl jednat samostatně." Dietrich ještě „vyjádřil svou nelibost s velkými válečníky přímo před Rommelem a jeho náčelníkem štábu během návštěvy v La Roche Guyon (Rommelovo velitelské stanoviště ). On rovněž požadoval „samostatnou akci, dojde-li k prolomení fronty". „Samostatnou akcí" se zřejmě myslel ústup z Normandie a nebyla v žádné souvislosti se spiknutím proti Hitlerovi, jejíž plánování spělo v té době k závěru. 17. července se diskutované názory ještě posunuly, když Rommel znovu navštívil Dietricha. Podle Rommelova pobočníka Helmutha Langa, který byl rozhovoru přítomen, se Rommel pokoušel zjistit Seppovu reakci na možnost zahájení rozhovor? se Spojenci, pravděpodobně s představou ukončení války na západě, aby Němci mohli soustředit veškeré úsilí k odražení Rus?. „Tankán" Meyer, který u toho rovněž byl, si vzpomněl, že Rommel řekl: „Něco se musí stát! Tato válka na západě se musí ukončit!" Dietrich poté stiskl Rommelovi ruku a prohlásil: „Šéf jste tady vy, Herr Feldmarschall. Já poslouchám jenom vás - a? zamýšlíte cokoliv." Když se pak vraceli zpět do La Roche Guyon, řekl Rommel Langovi: „Tak Dietricha jsem získal." A? Rommel skutečně zamýšlel cokoliv, nebylo z toho nic. Za chvíli potom je začal ostřelovat britský Typhoon, řidič byl zraněn, auto havarovalo. Rommel utrpěl vážné poranění hlavy a zmizel z této scény.
Dietrich však neměl moc času, aby rozvažoval nad detaily této konverzace, protože Montgomery chystal další mohutný útok v jeho sektoru. Cíle operace s krycím názvem Goodwood jsou dodnes předmětem vzrušených debat historik? o tom, zda bylo Montgomeryho úmyslem učinit z ní kladivo, jímž rozrazí německou obranu, a umožní tak definitivní spojenecký pr?lom v Normandii, nebo zda pouze zamýšlel vázat německá tanková vojska v britském a kanadském sektoru, aby tento pr?lom umožnil Američan?m, bojujícím západněji. Debaty jsou to skutečně zajímavé, jejich meritum je však mimo náš kontext. Byl to však nicméně Dietrich, který musel čelit prvnímu prudkému výpadu gardové tankové divize na východní části Caen směřujícímu k mohutnému Bour-guebusskému hřebenu a doprovodný útok kanadské 2. a 3. pěší divize skrze město a jeho západní čtvrti.
Zatím se Dietrichovi podařilo stáhnout své tanky do zálohy, dostal totiž von Schackovu 272. pěší divizi, 21. tanková divize definitivně přešla pod Obstfeldera, z?stala však na Dietrichově pravém křídle. Stažení z fronty však neznamenalo, že bude čas na zotavenou a odpočinek. Von Kluge plánoval klamný útok v prostoru Caen. Nedošlo k němu, protože poté, co 942 britských bombardér? podniklo ranní nálet na vesnice obsazené 21. tankovou divizí a neš?astnou 16. polní divizí Luftwaffe, nebyly už britské tanky k zastavení.

Protiútok u Avranches se o pár hodin zpozdil vinou jednoho tankového praporu, který dočasně uvízl v zúženém úseku silnice, poté co spojenecký stíhač naletěl na vedoucí tank. Tak se zpozdila i Leibstandarte a nezačalo se dřív než krátce po p?lnoci. Tma a ranní mlha útočník?m přála a do poledne 7. postoupili o deset kilometr? k Avranches. V té chvíli Leibstandarte dorazila a zaútočila zchodu a okamžitě se její situace zkomplikovala tím, že její jednotky uvízly ve slepé ulici. Naneštěstí byl totiž velitel jejího tankového pluku Joachim Peiper nemocen. Jak Kraemer poznamenal: „Kdyby tam byl Peiper, tak se to nestalo."35 Mlha se zatím zvedla a do Němc? se mohlo plnou silou opřít letectvo Spojenc?. To útok doslova rozprášilo a ti, co chtěli přežít, opouštěli vozidla a zakopávali se, kde zrovna byli. Vo? Kluge, který této akci příliš nepřál, se rozhodl, že útok přeruší.
Obavy německých velitel? ve Falaise se splnily v noci ze 7. na 8. srpna. To začala operace Totalitě masivním leteckým přepadem Prvního tankového sboru SS provedeným l 019 letadly Královského letectva. Kanadská První armáda pak vyrazila z Caen směrem na jih. V cestě jí stála právě ona čerstvá 89. divize, kterou předchozí bombardování v panice rozprášilo. Naštěstí byl „Tankán" Meyer, kterému se 5. srpna podařilo stáhnout svou divizi k několikadennímu odpočinku poblíž řeky Liason, na tuto možnost připraven a ponechal u 89. divize styčného d?stojníka, aby ho v případě potřeby varoval. Když začalo bombardování, odebral se Meyer okamžitě na velitelské stanoviště této divize, jejíž velitel mu toho ale mnoho neřekl. Tak tedy vyrazil sám na silnici Caen-Falaise, aby se pokusil zjistit skutečnou situaci.

„Vystoupil jsem z auta a kolena se mi třásla, po tváři mi tekl pot a všechno jsem měl propocené. Nebylo to tím, že bych byl měl nějaký zvláštní strach; zkušenosti posledních pěti let mě vybavily proti strachu ze smrti, ale pochopil jsem, že jestli ted selžu, jestli ted svou divizi nerozmístím správně, Spojenci se dostanou přes mne do Falaise a německé armády na západě se ocitnou v dokonalé pasti. Věděl jsem zárove?, že má divize je slabá, a takto zdvojnásobená tíže úkolu, před který jsem byl postaven, mi v té chvíli zp?sobila nejhorší chvíle mého života."

Meyer pomocí zbytku tank? Tiger 101. praporu SS těžkých tank?, svých vlastních Panther? a Mark IV obnovil frontu u Cinthenaux baráží po obou stranách silnice Caen-Falaise a druhému bojovému skupení poručil nastartovat a zaútočit od východu přes les rozkládající se severovýchodně od tohoto postavení. I když se tato operace nepodařila, silnice byla dočasně zablokována a zpomalila kanadský postup. Během příštího dne Meyer, překvapený tím, že nepřátelský tlak slábne (d?vodem byla bojová nezkušenost kanadské 4. tankové divize a polské 1. tankové divize), stáhl své poničené jednotky na novou linii podél Liasonu. V té chvíli už se jeho divize zmenšila na pouhých 500 muž? a šestnáct tank?, když jich tabulkově měl mít 21 000 a 220. Nepochybně poci?oval vděčnost, když ho 10. srpna začala střídat 85. pěší divize.
Dietrich do této bitvy téměř nezasáhl, protože byl od 9. pověřen 1 dočasným velením Páté tankové armády. D?vodem bylo, že přes neúspěch protiútoku u Avranches 7. srpna Hitler rozhodl o jeho opakování. Zárove? si však byl vědom toho, že k tomu nem?že dojít okamžitě, nebo? situace se rychle mění a Pattonova Třetí armáda se nyní valí na východ a vyčiš?uje nejen Breta?, ale i oblast Le Mans, čímž hrozí německým silám v Normandii obklíčení. Eberbach tedy dostal od vo? Klugeho rozkaz sestavit speciální štáb k naplánování tohoto protiútoku. A Sepp byl opět zděšen:
„Varoval jsem pana polního maršála, že Kanadané byli na řece Liason zastaveni jsen nakrátko. Jakmile útok obnoví, nelze Falaise držet déle než jeden nebo dva dny. Jak Hausser ze Sedmé armády, tak Eberbach z Tankové skupiny naléhali na von Klugeho, aby útok odvolal a ustoupil. Ale polní maršál dostal nový rozkaz z Berlína, který trval na tom, aby do toho šel. Za tuto pitomou, neproveditelnou operaci je odpovědný pouze jediný člověk. Ten šílenec Adolf Hitler. Byl to V?dc?v rozkaz.

Při jedné příležitosti si Dietrich poznamenal: „Vzhledem k množství ztracené výzbroje a materiálu byl přechod Seiny stejně katastrofální jako Falaise." Bylo tomu tak, 25. srpna, zatímco ústup přes Seinu ještě probíhal, měla Pátá tanková armáda 18 000 muž?, 314 děl, ale pouze dvaačtyřicet tank? a samohybných děl. 28. se konala na velitelském stanovišti Páté tankové armády porada, na níž byli Model, Dietrich, Kraemer a náčelníci štáb? Sedmé a Patnácté armády. Model chtěl vybudovat dočasnou obrannou linii, aby získal čas k dlouhodobé obraně na Sommě a Marně, von Gersdorf si vzpomíná, jak Sepp vztekle přecházel po místnosti a syčel: „Nechte toho, tohle už přece v?bec nemá cenu," a neustále nadával na Hitlera a německé vládnoucí kruhy. Jako již mnohokrát v tomto polním tažení měl i tentokrát pravdu. 31. srpna dobyli Britové Amiens a Model?v plán se ocitl v troskách.
Toho dne se poblíž Amiensu zdržoval i Dietrich. Model rozhodl, že Sedmá armáda se již natolik vzpamatovala, že ji lze považovat za schopnou samostatně operovat, a chtěl, aby kryla ústup Páté tankové armády do Arrasu, kde se, když to p?jde, měla doplnit a reorganizovat pro útočné úkoly. Dietrich proto měl předat velení Eberbachovi. Předání bylo sice domluveno na odpoledne 31., ale Dietrich byl rozzlobený, že byl vyšachován, a Eberbacha přesvědčil, aby bylo přesunuto již na p?lnoc. Eberbach byl zděšen nad
situací, ve které ho Dietrich opustil. Z mapy, kterou ukořistili, sice věděli, že hlavní směr britského úderu směřuje na Dieppe a Abbeville, přímo přes Sedmou armádu a s cílem obklíčit Patnáctou armádu. Přesto však Dietrich nemohl Eberbachovi zanechat víc než celou armádní tankovou rezervu, v níž bylo momentálně pět Tiger?. Pak Dietrich odspěchal pryč a o něco později, když snídali, byli Eberbach a jeho štáb překvapení příjezdem tank? britské 11. tankové divize a padli do zajetí. Dietrichovu netrpělivou snahu být co nejdřív pryč mu pak Eberbach hořce vyčítal a tvrdil, že jakmile nebylo možno získat žádné vítězné vavříny, Dietrich zcela ztrácel zájem.
Von Gersdorfovi se jedinému podařilo uniknout a dostal se až do štábu Armádní skupiny B v Havrincourtu. Hlásil se Modeloví a ke svému překvapení našel u něho sedět za stolem Dietricha, o němž mu Eberbach řekl, že byl zabit. Dietrich právě Modelovi vysvětloval, že Eberbach i vo? Gersdorf jsou asi mrtví, v lepším případě zajatí. Model mu na místě nařídil, aby převzal velení Sedmé armády a Sepp, zřejmě potěšen, že von Gersdorf přežil, se k němu obrátil a řekl: „Tak ted už si m?žeme tykat."
Dietrichových dn? ve Francii, aniž o tom zatím věděl, bylo na-mále. 8. září se Model definitivně smířil s myšlenkou, že pouze ústupem za Západní val m?že Armádní skupina B získat naději na opětné stabilizování fronty. Hitler váhavě souhlasil za předpokladu, že se vytvoří silná armádní tanková záloha, aby bylo možno časem zahájit protiofenzívu. Tuto zálohu měl organizovat Dietrich. 11. září ho tedy vystřídal Hasso vo? Manteuffel a on se vracel do Německa s rozkazem okamžitě se hlásit u Führera.
Jednomu ze svých amerických vyšetřovatel? Sepp řekl, že boje v Normandii byly ty nejtěžší během jeho vojenské kariéry.

Image

Tuto novinku přečetlo 1807 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Východní fronta 1941-43 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:12 od sigi
Zpravy od Sigiho Východní fronta 1941-43

Po začátku války a tažení zapadni evropou se Leibstandarte musela reorganizovat.
Ale neni překvapením, že reorganizace Leibstandarte nebyla do zahájení operace Barbarossa dokončena. Nicméně se měla zúčastnit ve svazu von Rundstedtovy Armádní skupiny Jih obsazení Kyjeva, pr?chodu Ukrajinou a postupu na Doněckou pr?myslovou pánev. Von Rundstedt měl k dispozici tři polní armády (Šestou, Jedenáctou a Sedmnáctou) o celkovém počtu 38 divizí, Panzer-gruppe l pod velením starého přítele Leibstandarte von Kleista a dvě rumunské polní armády o celkovém počtu čtrnácti divizí. Leibstandarte měl velet přímo von Kleist spolu se svými třemi motostřeleckými divizemi. Mimoto ještě velel i pěti tankovým divizím. V pr?běhu druhé poloviny července se Leibstandarte přesunula severněji do prostoru soustředění v oblasti Lublinu a připojila se k XIV. tankovému sboru pod velením vo? Wietersheima.
Sovětské síly na Ukrajině pod velením generálplukovníka M. P. Kirponose byly lépe vyzbrojeny a připraveny na střet s Němci než jejich soudruzi na severu. Přesto, aspo? na začátku, neměl vo? Kleist velké potíže s prolomením sovětské obrany, k němuž si vybral rozhraní mezi dvěma armádami. Ale již 23. června začal překonávat oblasti, v nichž se soustředily sovětské mechanizované sbory, což značně zpomalilo jeho postup a do 1. července, kdy ponejprv zasáhla Leibstandarte, dosáhl linie Ravno-Dubno-Krzenie-nic. Nyní dokonce musel čelit prudkému sovětskému protiútoku a Leibstandarte dostala jako první bojový úkol ho odrazit. Přitom se dalo do prudkého deště. Muži Leibstandarte byli překvapeni primitivní sovětskou taktikou. Jeden si poznamenal do deníku:
„Ten jejich protiútok ... začal, když my jsme ještě nabírali dech. Jejich pěchota se blížila na otevřených nákladních automobilech, které se v té rychlosti nebezpečně kymácely. Vypadalo to, jako by všichni Ivani na korbách stáli a pálili na nás z pušek. Celá ta věc byla úplně primitivní. Auta dojela přímo před naše postavení ... granát jeden nákladák zasáhl a zabil hodně pěšák? ještě na korbě, ale ostatní seskákali přes bočnice a zaútočili na nás za chodu... V?bec se přitom nekryli... Neměli v?bec šanci se dostat až k nám, ale útočili pořád dál..
S odražením útoku tedy nebyly potíže, a když se Kirponos rozhodl stáhnout se za řeku Sluch, za takzvanou Stalinovu linii, protiútoky ustaly docela.
Tím se von Kleistovy tanky znova dostaly do pohybu a Leib-standarte byla nyní přidělena k III. sboru Eberharda vo? Macken-sena. Vo? Kleist rychle dorazil k Sluchu a 8. července se mu podařilo proniknout skrze Stalinovu linii v prostoru Berdičeva. Na Žitomir, poslední velké město před Kyjevem, útočila 13. tanková divize a Leibstandarte ji následovala a odrážela a zastavovala přitom prudké protiútoky od severovýchodu. To umožnilo 13. tankové postupovat rychle a 10. července dobýt Žitomir. Hned příštího dne dostala posily - 14. a 25. tankovou divizi - a dorazila až k břehu Irpenu, sotva patnáct kilometr? od Kyjeva. Při jejím postupu však neustále pokračovaly protiútoky na její severní bok a v jedné chvíli byl sbor dokonce odříznut od své hlavní přísunové a zásobovací cesty, což byla silnice procházející ve směru západ-východ Žito-mirem. Leibstandarte postupovala za tankovými divizemi daleko pomaleji a často se přitom střetávala s odporem, kterému pro nedostatek podpory, kv?li širokému rozptylu svých jednotek a četným leteckým útok?m, odolávala jen velmi obtížně. Nicméně si zachovávala tempo, a jak sovětské útoky postupně slábly, postupovala a 17. července stála už před Kyjevem. Ale ani zde sovětské útoky zcela neustávaly. Během prvních tří týdn? boj? na východní frontě utrpěla Leibstandarte ztráty ne méně než 683 mrtvých a raněných a kolem stovky zničených vozidel. Není divu, že jeden z muž? SS prohlásil v té době o Rusech, že „jsou to ti nejlepší bojovníci, se kterými se kdy setkali".
Von Rundstedtovi se nepodařilo obklíčit Kirponose a uzavřít kolem něho kapsu, jak se to zdařilo dvěma německým armádním skupinám na severu, což ho zneklid?ovalo a Hitlera rovněž. Hitler mu dokonce navrhl, aby rozdělil svoji tankovou skupinu na tři části a vytvořil několik menších kapes, ale vo? Rundstedt to odmítl s tím, že je to proti základní taktické zásadě, totiž držet tankovou sílu koncentrovanou. Místo toho se rozhodl, že vytvoří kapsu jihovýchodně od Kyjeva tím, že zazené Rusy vstříc von Schobertově Jedenácté armádě, která postupovala spolu s Rumuny od jihu. Příjezd Šesté armády na kyjevskou frontu uvolnil pak von Kleistovi ruce a ten vyrazil 24. července podél Bugu. Dietrich byl převelen od von Mackensena ke Kempfově XLVIII. sboru, se kterým měl podle rozkazu postupovat přímo na Uman. Leibstandarte dorazila do Umanu,na čele postupu celého sboru, s 11. a 16. tankovou divizí na křídlech. Sbor se pak stočil jihovýchodně a provedl „čelem vzad", aby čelil sovětské Šesté a Dvanácté armádě, které se nyní zoufale snažily prolomit velkou, uzavírající se kapsu. Leibstandarte měla držet Novoarchangelsk. Následoval týden zoufalých boj?, které byly zakončeny zajetím 100 000 Rus?. Leibstandarte přitom zaujímala klíčovou pozici na hlavním směru ústupové cesty sovětské Dvanácté armády. Opět a opět zde Sověti útočili, až si skoro na konec jeden voják SS zaznamenal: „...jsme všichni vyčerpáni nedostatkem spánku. Zdá se nám, jako bychom bojovali bez spánku už celé týdny ... Ztratil jsem pojem o času. Nicméně přínos Seppových muž? k vítězství byl uznán ve zvláštním denním rozkaze, který vydal Kempf 8. srpna
„Od svého zařazení do sboru dne 24. 7. sehrála Leibstandarte SS Adolf Hitler nejslavnější úlohu při obklíčení nepřítele kolem Umanu. Zaujímajíc klíčové místo bitvy při dobytí nepřátelského opěrného bodu Novoarchangel-ska dobyla Leibstandarte SS Adolf Hitler s nesrovnatelnou odvahou město a jeho jižní výšiny. V duchu skutečného bratrství ve zbrani a z vlastní iniciativy zasáhla do těžkých boj? 16. motostřelecké divize na levém boku, donutila nepřítele k ústupu a zničila přitom větší počet jeho tank?. Dnes, při závěru zničující bitvy kolem Umanu, chci vyjádřit své obzvláštní díky Leibstandarte SS Adolf Hitler za její příkladné úsilí a neporovnatelnou statečnost. Bitva u Novoarchangelska bude navěky zapsána do válečné historie Leibstandarte SS Adolf Hitler.
V hluboké úctě se skláním před padlými Leibstandarte SS Adolf Hitler, kteří položili své životy, aby vlast žila.
Ani takové ocenění v žádném případě neznamenalo naději na odpočinek a radost z plod? vítězství.
Panzergruppe von Kleist, již mezitím dostihly pěší divize a třídily zajatce v umanské kapse, začala nyní opět postupovat směrem na dolní Dněpr. Leibstandarte stále v Kempfově sboru postupovala k Chersonu u černého moře. Dietrichovi muži se přitom opět vyznamenali, při postupu odráželi neustálé sovětské útoky na obou křídlech. A v této době se také poprvé objevila obvinění ze zvěrstev na ruském obyvatelstvu. Jejich počátky asi najdeme v knize Ericha Kerna, víde?ského žurnalisty, který v té době sloužil u 4. praporu Leibstandarte. Jeho kniha vyšla poprvé ve Švýcarsku v roce 1948. Jmenovala se Der Grosse Rausch (Velké opojení) a o tři roky později vyšla v Anglii pod názvem Dance of Death (Tanec Smrti). Kern detailně popisuje postup na Cherson, i když jeho datování jednotlivých událostí příliš nesedí. Uvádí, jak jednoho dne po skončení boj? došlo hlášení, že se dvěma rotami ze svazku na pravém křídle, patrně ze 16. motostřelecké divize, není možno navázat spojení, a Kern?v prapor dostal rozkaz najít je. Kolem p?lnoci, stále neúspěšní, zastavili ve vesnici Gejgova (nebo Grejgovo, jak uvádí Lehmann), asi sedm kilometr? východně od Novo Danzigu. Za úsvitu pak zjistili, co se stalo s těmi dvěma rotami; 103 d?stojníci a vojáci byli nalezeni oběšeni v třeš?ovém sadu. Téže noci prapor ubytovaný v Novo Danzigu objevil těla šesti dalších německých voják?, kteří byli zjevně zastřeleni až poté, co se vzdali. Což mělo za následek toto:
„V poledne následujícího dne přišel na divizi rozkaz v tom smyslu, že všichni zajatci zajatí během posledních tří dn? mají být zastřeleni v odvetu za nelidská zvěrstva, která spáchala v našem sektoru Rudá armáda. Náhodou se stalo, že jsme v pr?běhu těchto tří osudových dní vzali velké množství zajatc?, takže na čtyři tisíce muž? zaplatilo svými životy. Sotva pozvedli zraky, když jim náš tlumočník sdělil jejich osud."
Kern dále popisuje, jak byli stříleni na okraji protitankového příkopu ve skupinkách po osmi mužích.
Gerald Reitlinger to ve své dnes už klasické historické knize The SS: Alibi ofa Nation 1922-1945 (SS: Alibi národa 1922-1945.) vydané roku 1956 považuje za příklad brutality Zbraní SS a tvrdí, že to byl přímo Sepp Dietrich, který vydal příkaz k masakru 4 000 zajatc?,9 bez ohledu na to, že Kern napsal: „přišel na divizi rozkaz". Ostatní autoři tento názor přejali, zejména George Stein, kterému se p?vodní vylíčení podařilo zaplést ještě víc. Podle něho to byl objev šesti těl příslušník? Leibstandarte v bývalé budově velitelství GPU (v té době název sovětské tajné policie -pozn. př.) v Taganrogu, který vyprovokoval Dietricha k vydání rozkazu k popravám, k čemuž Stein Reitlingera uvádí jako pramen. Avšak k nálezu těchto těl nedošlo dřív, jak koncem března 1942, když bylo město znovu dobyto (jak uvádíme dále), což Stein s podivem připouští.Mezi Reitlingerovým a Steinovým tvrzením je tedy ve věci Dietrichova předpokládaného rozkazu rozdíl aspo? sedmi měsíc? a navíc žádné z nich nevychází přesně z toho, co napsal Kern. Je pozoruhodné, že Heinz Hohne ve své knize The Order ofthe Death's Head (řád umrlčí lebky), která se rovněž považuje za „klasiku", sice popisuje nález těl v Taganrogu, nezmi?uje se však o žádných odvetných opatřeních nařízených Dietrichem, ani tehdy, ani předtím. Aby poskytl vyvážený obraz, cituje z dopisu, který mu poslal Wilhelm Keilhaus, který velel spojovacímu praporu Leibstandarte a při tažení v roce 1941 v ní vykonával funkci náčelníka štábu. Podle Keilhause Dietrich naopak dělal, co mohl, aby zabránil represím zajatc? - „Jsme to dlužni onomu jménu, které nosíme na rukávu," prý říkal, Tuto skvrnu na pověsti Leibstandarte d?kladně prozkoumal Rudolf Lehmann, když psal své autoritativní dějiny. Ten prošel nejprve záznamy uchovávané v Bundesarchiv-Militárarchiv ve Freiburgu v Breis-gau a nenašel žádný d?kaz o jakémkoliv podobném rozkazu, poté šel ještě dál a obrátil se s celou záležitostí na Zemskou justiční správu (Landesjustitzverwaltung) v Ludwigsburgu a obdržel odtud odpověd, že mezi 16.-18. srpnem 1941, tj. daty uváděnými Ker-nem, k žádné takové popravě nedošlo. Proto tedy kriticky vyhodnocuje das Grosse Rausch jako „ ,reportáž', tj. volnou autorovu prezentaci fakt? (bez doklad?)"
To ovšem nikterak neznamená, že se chování Leibstandarte na východní frontě nedá po této stránce nic vytknout a je docela dobře možné, že si Kern vybral za základ nějaký jiný incident a kolem něho vybudoval sv?j příběh. Počet 4 000 zajatc? skutečně má určitou souvislost s tím, co se doopravdy udalo během boj?, totiž s tím, že 16. srpna Leibstandarte zajala 4 283 Rus? a následujícího dne,17. srpna, dalších 4 643. Je také třeba mít na paměti, abychom použili slov Maxe Wúnscheho, že „kdo se nezúčastnil ruského tažení, nem?že vědět či si dokonce v?bec představit, co to bylo. Nešlo přitom jen o fyzickou kondici, ale o přímo nepředstavitelnou intenzitu boj? mezi představiteli dvou naprosto odlišných ideologií. Barbarství, v západním pojetí tohoto slova, se vyskytovalo na obou stranách. Zde by se ještě mělo zd?raznit, že na německé straně se ukrutnosti nedopouštěly pouze SS Waffen, ale páchali je stejně tak i příslušníci Wehrmachtu, což nedávná historická studia přesvědčivě prokázala.
Abychom se vrátili k hlavnímu vyprávění. 19. srpna obsadila Leibstandarte Cherson po urputných bojích se sovětskou námořní pěchotou. Během boj? protiletadlové jednotky divize střílely na neobvyklý cíl, na říční čluny. 20. odpoledne byla Leibstandarte vystřídána a poprvé za celé tažení poslána na odpočinek. Vrátila se po svých stopách k severu a ubytovala se u městečka Sedrevka. Jedním z míst, kde tábořila, byl i kolchoz „Rosa Luxemburgová", nevíme však, co si o tom vojáci mysleli. Měli ovšem hodně práce. Víc než padesát procent vozidel bylo nepojízdných a 31. srpna dorazilo 674 nováčk?, kteří se museli adaptovat.
Bitva o umanskou kapsu a následující rozvíjení úspěchu přivedly 21. srpna Hitlera k d?ležité změně rozhodnutí. Rozpoznal báječnou příležitost, jak obklíčit nejméně milión muž? sovětského Jihozápadního frontu v prostoru Kyjeva. Nařídil vo? Bočkovi, který velel Armádní skupině Střed, aby dosavadní postup Guderiano-vy Panzergruppe 2 přímo na Moskvu odchýlil i přes Guderia-novy d?razné protesty k jihu. Připojil ji k vo? Rundstedtovi a nařídil, aby v součinosti s vo? Kleistovou tankovou skupinou vytvořila obchvat. 16. září se Guderian a vo? Kleist spojili u Seči, sto šedesát kilometr? východně od Kyjeva, v hlubokém ruském týlu, a v následujících desetidenních bojích se Rusové zoufale a marně snažili prorazit a vymanit se z obklíčení. Výsledkem operace bylo 500 000 zajatc? a sám generál Kirponos byl při ní zabit.
Na tomto spektakulárním vítězství se Leibstandarte nepodílela. 3. září opustila sestavu XLVIII. sboru s dalším Kempfovým pochvalným rozkazem a připojila se k Jedenácté armádě vo? Schoberta, která dostala za úkol postupovat v čele Armádní skupiny Jih na Krym přes Doněckou pánev. Tato operace měla probíhat v souladu s uzavíráním kyjevské kapsy. 8. září se Leibstandarte začala stahovat zpět na dolní Dněpr směrem k Berislavi, kde mezitím Jedenáctá armáda zřídila na protějším břehu předmostí. 11. září dostal pr?zkumný prapor Leibstandarte, kterému stále ještě velel „Tankán" Mayer, nový úkol v rámci Hansenova LI V. sboru: dobýt Perekopskou šíji a otevřít tak bránu ke Krymu. Trasa vedla Meyera přes liduprázdnou Nogajskou step, v níž nebyly cesty, což byl pro muže Leibstandarte zcela nový zážitek: „...to je skutečně pustá země. Pohyb je vidět na kilometry daleko; oblaka dusivého, rudo-hnědého prachu visí nad našimi kolonami a prozrazují dokonale naše postavení. Podivné je, že jedinými stopami života jsou suché kmeny strom?, na nichž jsou telegrafní dráty. Bez nich by bylo velice obtížné v?bec se orientovat. Naděje, že Perekop bude rychle dobyt, však rychle zmizely, když Meyer zjistil, že zde Sověti vybudovali propojený systém obrany jdoucí napříč celou šíjí. 11. září rovněž zahynul při letecké havárii von Schobert a o pár dní později se ujal velení Jedenácté armády Erich von Manstein. Nařídil frontální útok a přes úporné boje ve dnech 24.-26. září se podařil pouze částečný pr?lom, při němž se vyznamenal zejména ženijní sbor Leibstandarte.Von Manstein musel však nyní obrátit pozornost jinam. Zbytek jeho armády spolu s Rumuny pronásledoval ustupující vojska sovětského Jižního frontu podél břeh? Azovského moře. V noci z 23. na 24. září uskutečnili Sověti omezený protiútok proti části rumunské Třetí armády, prorazili a vytvořili širokou mezeru v linii, což hrozilo odříznutím Jedenácté armády v Nogajské stepi. Vo? Manstein nyní musel zastavit operaci dobývání Krymu a nasadit síly k obnovení linie fronty. Bylo nevyhnutelné, že byla nasazena i Leibstandarte, která nyní nabyla pověsti „hasičské brigády", aby kritickou situaci řešila. V sestavě Kiiblerova XLIX. horského sboru se přesunula do prostoru Gavrilovky poblíž Melitopolu. Dietri-chovi muži nejprve zadrželi ruský útok a pak zaútočili sami; ně-mecko-rumunskou linii se jim podařilo vbrzku obnovit. V této fázi byl von Kleist, který ted velel nově pojmenované První tankové armádě.Nastala krutá ruská zima.
Během 26. a 27. hlásila Leibstandarte 31 zmrzlých,a nešlo pouze o vojáky, nýbrž i o d?stojníky. Sepp Dietrich asi v této době utrpěl své omrzliny prvního a druhého stupně u prst? pravé nohy.22 Nicméně pokračoval v boji, stejně jako jeho muži. Například prvního dne obnovené protiofenzívy odrazil pr?zkumný prapor Leibstandarte, kterému nyní velel Kraas, první nositel Železného kříže 1. třídy v západním tažení 1940, zastupující Meyera, kterého sklátila úplavice, útok jednotek dvou sovětských divizí. Což vo? Kleist okomentoval: „Silný a sebevědomý útvar zvládne i ten nejprudší masový útok. Ale osud Němc? už byl zpečetěn. Rostovské předmostí bylo příliš rozsáhlé a příliš zranitelné v?či sovětským výpad?m, takže 28. listopadu vydal vo? Rundstedt rozkaz, aby se von Kleist nyní už definitivně stáhl za Mius. To se také stalo a o Vánocích zaujala Leibstandarte obranná postavení na břehu Azovského moře, východně od Taganrogu. V nich z?stala až do června 1942.
Když se Hitler dověděl, že vo? Rundstedt vyklidil Rostov, rozzuřil se. Byl to první německý ústup na východní frontě a došlo k němu bez jeho svolení. Von Rundstedt byl okamžitě zbaven velení a vo? Kleist byl označen za zbabělce. Jedním z prvních opatření, která Hitler učinil, když se o tom všem dověděl, bylo, že si vyžádal hlášení o bojových počtech Leibstandarte. Podle nich měla k 30. listopadu 157 d?stojník? a a 4 556 voják?, proti tabulkovým 290 d?stojník?m a 9 704 voják?m. Co horšího, pouze patnáct procent jejich vozidel bylo pojízdných.To muselo Hitlera přesvědčit, jak nedostatečná byla síla vojsk na rostovském oblouku, ale rozhodnutí o odvolání von Rundstedta přesto nezrušil a místo něho povolal od Šesté armády von Reichenaua, ačkoliv ani ten zde dlouho nevelel, protože již v polovině ledna zemřel na mrtvici. Hitler se tedy rozhodl, že se osobně přesvědčí o pravém stavu věcí, a odletěl do Mariupolu, aby si promluvil s Dietrichem. Pokud jde o samotný rozhovor, Keitel zaznamenal, jak „Dietrich stál čestně a neochvějně za svým armádním představeným, a nakonec to byl on, kterému se podařilo překonat V?dcovu ztrátu d?věry". Nemělo to být naposled, co se Dietrich ocitl v postavení obránce generál? Wehrmachtu před Hitlerovým hněvem. Dietrich dokonce později tvrdil, že zorganizoval ústup z Roštová z vlastní iniciativy. To je zřejmě přehnané, třebaže pravda je, že určitě podporoval a obhajoval správnost vo? Rundstedtova počínání. Pokud šlo o vo? Rundstedta, dlouho nezaměstnaným nez?stal, byl jmenován vrchním velitelem vojsk-Západ hned v březnu 1942. I přes vynucený ústup byl bojový výkon Leibstandarte v očích velitel? Wehrmachtu považován za vynikající. Vo? Mackensen se dokonce 26. prosince obtěžoval osobním dopisem Himmlerovi:
„Mohu vás ujistit, že Leibstandarte požívá vynikající pověsti nejen u svých nadřízených, nýbrž i mezi kamarády v armádě. Každá divize si přeje, aby sousedila s Leibstandarte jak při útoku, tak i v obraně. Její vnitřní disciplína, její čertovská odvaha, její nadšená bojovnost, neotřesitelná pevnost v krizích (když je situace vážná nebo obtížná), její příkladná houževnatost, duch kamarádství (který zasluhuje mimořádnou pochvalu) - to vše je vynikající a nepřekonatelné. Přes toto všechno však její d?stojnický sbor projevuje pozoruhodnou skromnost. Je to opravdová elitní formace a já jsem š?astný a zárove? hrdý na to, že podléhá mému velení, které, doufám, si podržím i nadále.
Osobní odměna pro Dietricha přišla 31. prosince, kdy bylo oznámeno, že mu byly uděleny Dubové ratolesti k Rytířskému kříži; byl jedenačtyřicátým nositelem tohoto vyznamenání. Hitler v odpovědi na Dietrichovu novoroční gratulaci prohlásil, že toto vyznamenání je „viditelným uznáním mé hrdosti na vás a na úspěchy mého pluku. Dietrich si pro tentokrát osobně zajel do Berlína k V?dci
převzít tuto odměnu.
V Berlíně měl z?stat po celý leden a vysoké stranické kruhy z něho udělaly hrdinskou osobnost. Ihned po příjezdu byl na tři noci ubytován v říšském kancléřství jako Hitler?v osobní host a Führer nešetřil chválou:
„Role Seppa Dietricha je jedinečná. Vždycky jsem mu dával příležitost, aby zasahoval na bolavých místech. Dietrich, který je zárove? chytrý, energický a brutální, má přitom vážný, svědomitý a zásadový charakter. A jak se dovede postarat o vojáky! Je to člověk toho typu, jakým byli Frundsberg,Zeithen a Seydlitz. Je to bavorský Wrangel, někdo, koho nelze nahradit. Pro Němce je Sepp Dietrich národní instituce. Pro mne osobně je skutečností, že je to jeden z mých nejstarších spolubojovník? v zápase.
Volkischer Beobachter přinesl palcový titulek o udělení vyznamenání a Schwarze Korps o něm otiskl dlouhý článek ; von Hassel rovněž zaznamenal, že při příležitosti Goringových narozenin, 12. ledna, „kdy kolem jeho osoby vypukly fantastické oslavy, Góring vystavil do popředí Seppa Dietricha, kterého představil jako ,pilíř východní fronty'. A zárove? zahrnul výsměšky vyčpělé staré generály'."33 Goebbels poté, co si poslechl Dietrichovy zkušenosti, komentoval takto: „V ostrém protikladu k těm pán?m, co vedou armádu, mají v?dcové Zbraní SS nacionálně socialistické školení. Pro ně obtíže existují pouze proto, aby byly překonány. O dva dny později si poznamenal:
„Sepp Dietrich je skutečný kamarád a člověka při něm napadá napoleonský generál. Kdybychom měli dvacet muž?, jako je on, jako velitele divizí, nemuseli bychom se ani v nejmenším obávat o osud východní fronty. Velice ' podrobně mi vypravoval, jak buržoazní generálové na jižní frontě ztráceli nervy a jak se tato charakterová slabost přirozeně projevovala i na vojácích...
Je však velice nepravděpodobné, že by toto Dietrich skutečně řekl. Kdyby byl totiž doopravdy takto smýšlel, nikdy by se nebyl zastal vo? Rundstedta tak, jak to udělal. Pravda byla, že vojenské vedení prožívalo krizi d?věry. Ústup od Roštová, a což bylo d?ležitější, odražení útoku na Moskvu, kde si sovětské protiútoky rovněž vynutily ústup a připravily, mimo jiné, Guderiana o velení, byly prvními velkými neúspěchy, které německé síly utrpěly od začátku války, a vyrovnat se s nimi psychicky bylo obtížné. Bylo nutno najít obětní beránky a mezi generály polních armád se vybíralo snadno. Přitom však bylo třeba do budoucna si zachovat optimismus, a tak je celkem jasné, že všechny tyto oslavy a vychvalování Dietricha měly za jediný cíl vybudovat obraz nacionálně socialistického vojáka, který má výsledky i tam, kde armáda selhává, nebo? jejím generál?m chybí ideologický základ. Na druhé straně se zdá, že Dietrich si to všechno moc nebral.

Image

Tuto novinku přečetlo 2363 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Blitzkrieg 1939-1941 Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 21:09 od sigi
Zpravy od Sigiho Blitzkrieg 1939-1941

V červnu 1939 Hitler konečně překonal námitky armády a vyhlásil, že SS-VT budou nyní organizovány jako armádní divize. Byl vytvořen dělostřelecký pluk SS se sídlem v Juterborgu s vojáky od útvar? Leibstandarte, Deutschland a das Reich. Rozhodnutí o vpádu do Polska však přišlo příliš rychle, takže divizi nebylo možno tak rychle zřídit a tři její pluky byly přiděleny jednotlivě pod armádní velení. Leibstandarte se tak dostala pod velení XIII. sboru, který byl součástí Blaskowitzovy Osmé armády. Blas-kowitz měl za úkol krýt levé křídlo vo? Reichenauovy Desáté armády v Armádní Skupině Jih.
Dietrích obdržel rozkazy 24. srpna. časně ráno následujícího dne se Leibstandarte měla přesunout z Berlína do Kunersdorfu poblíž Vratislavi a v Lichterfeldu ponechat pouze strážní prapor pod velením Sturmbannfuhrera Bertlinga. Po příjezdu do Kunersdorfu byl Dietrich formálně podřízen velení generála svobodného pána vo? Weichse, velitele XIII. sboru, a byl mu přidělen motorizovaný prapor 46. dělostřeleckého pluku, aby získal palebnou podporu, která mu chyběla. Leibstandarte však byla jediný motorizovaný útvar XIII. sboru, ostatní útvary 10. a 17. pěší divize měly jen ko?skou dopravu a musely hlavně spoléhat na vlastní nohy. Sepp sám byl už ted zvyklý velet pluku v mírových podmínkách a navíc měl za sebou kurs pro velitele motorizovaných jednotek v Zossenu roku 1936 a kurs pro všechny velitele tankových divizí ve Škole tankových vojsk ve Winsdorfu v roce 1938.1 Velet pluku ve válce,
zvláš? když předchozí bojová zkušenost je pouze rotmistrovská, je kvalitativní skok. Naštěstí se jeho náčelníkem štábu stal v červnu 1939 Willi Bittrich, a tak měl k ruce relativně zkušeného d?stojníka, i když vlastní vojenskou zkušeností byl Bittrich pilot. O Dietrichově intelektu neměl Bittrich valné mínění: „Jednou jsem strávil hodinu a p?l snahou vysvětlit Seppu Dietrichovi situaci pomocí mapy. Bylo to úplně zbytečné. V?bec ničemu nerozuměl." V německém systému, kde náčelník štábu dodává nápady, plány a realizaci, zatímco velitel je jen figura, na tom tolik nezáleželo jako v jiných armádách. Pokud šlo o vojáky Leibstandarte, není pochyb, že jejich morálka a sebed?věra nemohla být lepší. Nebylo to pouze politické školení, které z muž? SS-VT udělalo to, čím byli. Jak vzpomíná Ernst-Giinther Krátschmer: „Zásady němectví se nepřednášely; ty se člověk naučil skoky z desetimetrové věže, třicetikilometrovými pochody a tím nejtvrdším výcvikem na cvičišti.Avšak, jak uvidíme, vedlo to často až k nebezpečně přebujelé sebed?věře.
P?vodním Hitlerovým záměrem bylo nastartovat invazi, neboli Fall Weiss, krátce před svítáním 26. srpna, ale podpis vzájemné anglo-polské smlouvy a Mussoliniho odmítnutí podílet se na operaci, dokud mu Hitler nedodá životně d?ležité suroviny, si vyžádaly odklad. Rozkaz, aby útvary nevyrážely, byl vydán až 25. večer; v jednom nebo ve dvou případech však nepronikl až k předsunutým jednotkám a podél hranice došlo k ojedinělým incident?m při pokusech o překročení a střelbě na Poláky. Leibstandarte byla na pochodu do prostoru soustředění a kolem p?lnoci dostala rozkaz otočit a vrátit se do Kunersdorfu. Do příštího večera si vybudovala tábořiště, a protože se zdálo, že v něm několik dní pobude, dala většina voják? před zahálkou přednost výpomoci místním sedlák?m při žních.
Zatím bylo stanoveno nové datum útoku na 1. září a Hitler strávil tyto dny bezvýslednou snahou o dohodu s Británií, kterou chtěl udržet mimo válku, a pokusy přimět Mussoliniho, aby celou věc ještě jednou uvážil. 31. srpna, aspo? pro Hitlera, byla už válka nevyhnutelná, a tak byly vydány příslušné rozkazy.
Prvním cílem Leibstandarte, která se přesunula ze svého tábořiště k hranici, byla vesnice Boleslavec na řece Prosno. Překonala slabý odpor před ní a postoupila k Boleslavci, který byl už silně hájen. I přes zoufalé bodákové protiútoky Polák? krátce po 10.00 hod. vesnice padla a Leibstandarte pokračovala směrem na Wieuroszov, kde se měla spojit se 17. pěší divizí, která operovala na jejím levém křídle. Vzr?stající odpor polské 19. divize jí však zabránil v postupu, takže do setmění nepronikla dál než čtyři kilometry severně od Boleslavce, což bylo šest kilometr? od předpokládaného cíle. 17. divize se zatím do Wieuroszova dostala. Dieírich byl přesto po první krvavé zkoušce bojem docela spokojen se svými muži; měl sedm mrtvých a dvacet zraněných.
Následujícího dne se Leibstandarte spojila se 17. pěší divizí a otočila se k východu s cílem dosáhnout Burzenin na řece Wartě, druhé největší vodní překážce v této oblasti. Písčitá p?da, která p?sobila těžkým nákladním automobil?m problémy, jakož i rostoucí odpor Polák? postup zpomalily. Burzenina bylo dosaženo až 4. srpna v 09.00 hod. Tou dobou už jednotky Desáté armády překračovaly řeku, čímž Osmá armáda přestávala plnit svou úlohu bočního zajištění. Protože na hrotu útoku byla Leibstandarte, objevila se později kritika jejího výkonu v této fázi boje. Generálmajor Loch, velitel 17. pěší divize, se vyjadřoval obzvláště pohrdavě a stěžoval si na bezhlavou střelbu voják? Leibstandarte i jejich tendenci automaticky zapálit každou vesnici, kterou procházeli. Skutečně, „radost z prstu na spoušti" se měla v prvním roce války stát typickou charakteristikou jak pro Leibstandarte, tak ostatní útvary SS-VT.
Pokud jde o celkový obraz boj?, tlak na Poláky, vyvíjený von Kíichlerovou Třetí armádou postupující z Východního Pruska a vo? Klugeho čtvrtou armádou z Pomořan, je nutil ustupovat k Varšavě a Visle. Zatímco nejjižnější armáda vo? Rundstedtovy Armádní skupiny Jih, čtrnáctá, pod velením vo? Lista, postupovala dobře a dvanáctého září dosáhne Lvova, Osmá a Desátá, které násilněpřekonaly obranu na Wartě, stály před dalším obranným pásmem na Widawce. Mezi Wartou a Widawkou se Leibstandaríe dostávala ve dnech 5. a 6. září do stále sílících boj? a svedla těžkou bitvu v prostoru Pabianic, silničního a železničního uzlu na řece Ner, na níž Poláci bránili přístupy k Lodži, což byl další cíl Osmé armády. Bitva o Pabianice začala 7. ráno, kdy 1. prapor Leibstandarte s podporou praporu 23. tankového pluku zaútočil a pronikl na západní okraj města, byl však vytlačen. Poté byly nasazeny další dva prapory, ale ani ty neprorazily. Polským silám se dostalo posil jednotkami ustupujícími před Desátou armádou, a mohly proto organizovat prudké protiútoky; v jednom okamžiku se dokonce ocitlo samotné Dietrichovo velitelské stanoviště v nebezpečí, že bude odříznuto. Nakonec Loch, v jehož sestavě pořád ještě Leibstandarte byla, musel vyslat celý pluk pěchoty na pomoc Dietrichovi a teprve pak se podařilo obklíčit město ze severu. Dobyto bylo až 8. ráno.
Při této příležitosti znovu vznikly kritické výhrady k výkonu Leibstandarte a první takové příznaky se objevily v rozkazech velitelství XIII. sboru 8. září. Zatímco 10. a 17. pěší divizi bylo určeno postupovat na Lodž samostatně, Leibstandarte dostala podružný úkol vyčistit oblast mezi Pabianicemi a Ragovem, ležícím jižně od Lodže. Jejím dělostřeleckým oddílem byla posílena 10. divize. Všeobecný názor na SS-VT byl, že nemají dostatečný výcvik, a že jsou tudíž spíše přítěží, která by měla tvořit nejvýše zálohy. Armádní velitelství si ovšem uvědomovalo, že takový krok by Hitler jen těžko schválil. Skutečně, osobně se zajímal, jak si SS-VT vedou, zejména Leibstandarte, jejíž postavení označené praporkem „Sepp" si pečlivě zanášel do své velké mapy v kancléřství.4 Bylo tedy nakonec rozhodnuto, nepochybně k velké Blaskowitzově úlevě, že Leibstandarte bude přesunuta k Reinhardtově 4. tankové divizi, která tvořila v té době součást XVI. sboru Desáté armády vo? Reichenaua. Záminkou bylo, že Reinhardt potřebuje více mo-tostřeleckých jednotek k postupu na Varšavu.
K tomu došlo 9. září a navečer se Leibstandarte připojila k Rein-hardtovi na jihozápadním okraji Varšavy. V tomto okamžiku měla bitva o Varšavu každou chvíli začít, ale silné polské svazy, Pozna?ská a Pomořanská armáda, zahájily protiútok jihovýchodně přes řeku Bzuru, přítok Visly západně od Varšavy. 10. se Blas-kowitz musel stáhnout od Varšavy, aby této hrozbě čelil, a v noci vo? Rundstedt nařídil vo? Reichenauovi, aby ho posílil. Během 9. byla 4. tanková divize vázána v těžkých bojích na varšavských předměstích a po těžkých ztrátách poloviny celkového počtu svých tank? musela ustoupit. Leibstandarte se nyní připojila k 31. pěší divizi, dalšímu svazku XVI. sboru, aby odrazila polský protiúder. Byla nasazena do boj? v oblasti Piastowa, 9. září a po několik dalších dní pak sváděla s protivníkem prudké bitvy, v nichž Poláky, i přes soustavné protiútoky, tlačila na západ. Vo? Rundstedt nyní převzal velení bitvy osobně a nařídil Osmé a Desáté armádě zničit zbylý polský odpor mezi Bzurou a Vislou. Při této operaci útočila Leibstandarte po obou březích Bzury severním směrem až po soutok s Vislou, aby uzavřela východní únik z velké kapsy, která se nyní vytvářela. Tento úkol splnila 19. září.
O dva dny dříve, 17. září, začali Rusové postupovat do Polska z východu. To spolu s likvidací bzurské kapsy znamenalo konec Polska, ale nikoliv konec pro Dietricha a jeho muže. Nyní dostali rozkaz zařadit se do XV. sboru, s nímž měli pomoci likvidovat Modlin, do něhož se uchýlily polské severní síly. Úkol Leibstandarte byl v podstatě statický, měla vázat síly protivníka na jižní část pevnosti, zatímco hlavní útok byl proveden ze severu. V pr?běhu této operace odejel Dietrich a 15. (motocyklová) rota do Gu-zowa, kde se 25. setkali s Hitlerem. 27. září padla Varšava, o dva dny později Modlin a válka skončila.
Ztráty Leibstandarte byly 108 mrtvých, 292 raněných, 14 lehce raněných, 3 pohřešovaní a 15 úmrtí neš?astnou náhodou.5 Armáda tyto ztráty - stejně jako ztráty ostatních SS-VT, které se zúčastnily tažení, tj. Deutschlandu, dělostřeleckého pluku SS, pr?zkumného praporu SS (součásti vo? Kempfovy smíšené tankové divize Třetí armády) a Germanie ve čtrnácté armádě - považovala za zbytečně vysoké a brala je jako d?kaz nedostatečné úrovně výcviku. Je nepochybné, že bojová činnost Leibstandarte, zejména v prvních dnech kampaně, byla zklamáním, třebaže Sepp Dietrich většinou svaloval neúspěch na dopravu, „která byla v těžkém terénu na nic".6 V dalším pr?běhu se však její činnost zlepšila a splnila vše,co se od ní požadovalo. Pokud šlo o protivníka, Dietrich konstatoval, že polská armáda měla dobré velitele a Poláci byli „d?stojný soupeři"
Místo aby se po skončení kampaně vrátila do Berlína, dostala Leibstandarte ke zklamání voják? rozkaz přesunout se do československa, kde měla vystřídat Der Fiihrer, který byl poslán na Západní val. Po Leibstandarte však z?stala jedna nepříjemná aféra. Ulrich von Hassell si poznamenal 19. října 1939 do deníku: „Slyšel jsem, že Blaskowitz, jako velitel armády, chce dát vojenskému soudu dva vedoucí SS - včetně toho hulváta Dietricha - za plenění a vraždu."Není jasné, kdo byl ten druhý vedoucí SS, a není blíže známo, za co chtěl Blaskowitz Dietricha žalovat; možná, že to bylo za zběsilé střílení a pálení polských vesnic. Co však generál?m vadilo víc, byly Eickeho pluky SS z Totenkopf, které postupovaly za armádami s „vyčiš?ovacími a bezpečnostními úkoly", což znamenalo vyvraždování představitel? polského režimu a žid?. V Blaskowitzově případě mohlo jít o Brandenburg pod velením Standartenfuhrera Paula Nostize. Žádný z příslušník? SS-VT však nikdy nebyl z těchto zločin? obžalován ani usvědčen. Naopak, nařízením ze 17. října 1939 byly SS-VT vy?aty z pravomoci armádních vojenských soud?. Třebaže se teoreticky měly řídit armádními řády a předpisy, byli jejich příslušníci od nynějška souzeni zvláštními soudy SS. A? je tomu jakkoliv, bylo by asi i tak velmi těžké obžalovat Dietricha, vzhledem k jeho mimořádným vztah?m k Hitlerovi. Pokud jde o Blaskowitze, ten ve své funkci vojenského guvernéra Polska začátkem roku 1940 poslal zprávu o činnosti SS vo? Brauchitschovi, vrchnímu veliteli Wehrmachtu, a ten ji projednal s Himmlerem. Himmler ho ujistil, že dá celou věc do pořádku a tím to skončilo.
Leibstandarte dorazila do Prahy po dvoudenní cestě a byla přivítána říšským protektorem pro čechy a Moravu Konstantinem svobodným pánem von Neurathem. Povinností Dietrichových muž? byla zejména ostraha veřejných budov, a tak byla příležitost i k odpočinku, k čemuž nadmíru přispělo horoucí přijetí od místních Němc?. Sepp sám v Praze dlouho nez?stal a koncem října se objevuje v Berlíně.




Image

Tuto novinku přečetlo 1847 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Panzerfaust Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2007, 03:59 od rudel
Zprávy Nemecká ručná reaktívna protitanková zbra? bez spätného nárazu, obsluhovaná jedným vojakom. Tvorila ju krátka ocelová rúra s hnacou nápl?ou a kumulatívny granát s trhavinovou náložou v tvare valca, ktorý sa nasadil na ústie rúry. Strelec si položil pancierovku na plece, cez granát zamieril na ciel a stlačil spúšť. Po detonácii vystrelilo granát smerom na zvolený ciel a vzniknuté plyny boli vytlačené cez zadnú časť rúry bez spätného nárazu pri výstrele. Granát mal aj stabilizačné krídielká, ktoré sa napriamili až po opustení odpalovacej rúry. Prvý vzor pancierovky Faustpatrone 30 sa objavil roku 1942, ale mal iba krátky dostrel - približne 30 metrov. Pri hmotnosti 5 kg dokázala kumulatívna bojová hlavica prepáliť pancier o sile 140 mm a sklone 30 stup?ov, čo stačilo k vyradeniu tanku T-34 či KV-1 z boja. Vroku 1943 vyvinuli Nemci zdokonalenú verziu tejto zbrane Faustpatrone 60 s dostrelom 60 metrov. V roku 1944 následovala Faustpatrone 100, ktorá mohla nepriatelský tank ohroziť na sto metrov. Ku koncu vojny boli príslušníci Volkssturmu vyzbrojení vo velkom počte práve touto zbra?ou. Velmi účine ju využívali v boji s tankami odpálením granátu do boku alebo na zadnú časť tanku - pancierovka nebola vhodná na prebitie čelného panciera tanku. Ak zoberieme do úvahy náklady na jej výrobu, potom v rukách skúseného vojaka to bola najúspešnejšia zbra? druhej svetovej vojny. V posledných mesiacoch vojny utrpela britská 11. obrnená divízia vysoké straty práve preto, že Nemci vyzbrojení pancierovkami používali jednoduchú taktiku. Strelci sa schovali v blízkosti cesty alebo za nejakou prekážkou a vyčkali, kým sa neobjavil vedúci tank. Pechota podporujúca útok tankov preventívne pokropila palbou z gulometu miesta, kde by sa mohli schovávať strelci s pancierovkami. Ak to však neurobili dôkladne, nasledovala krutá da?. Jeden príslušník 11. obrnenej divízie na to spomínal takto: "Stroje s hmotnosťou niekolko desiatok ton, na ktorých výrobu bola potrebná vysoká zručnosť a značné množstvo pracovného času, mohli byť nenávratne zničené malou rúrou, ktorá vyzerala ako detská hračka z obchodného domu. Dá sa povedať, že to bola vec, ktorej bolo treba venovať najvyššiu pozornosť."
Image

Image

Faustpatrone 60
Image

Dedko sa hrá na ponorku.
Image

Image

Tuto novinku přečetlo 5346 lidí a poslali 12 komentářů. Poslat komentář

  Najväčšie tankové eso ZSSR Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 7/11/2007, 16:06 od private_joker
Zprávy
Najväčšie tankové eso ZSSR.


Narodil sa 10.9. 1914 v kozáckej osade Bezstrašnaja blízko Krasnodaru. Roku 1931 vyštudoval školu poľnohospodárskeho dorastu vo Voznesenskom. Krátko potom absolboval pedagogický kurz a stal sa učiteľom na základnej škole. Roku 1934 dobrovolne vstúpil do Červenej armády. 12 mesiacov slúžil u kavalérie a potom ho preradili (na vlastné požiadanie) na tankovú školu v Uljanovsku. Tu študoval až do roku 1938 kedy zo školy odišiel ako podporučík. SKúsenosť s tankami získal ešte pred Operáciou Barbarossa keď sa zúčastnil vpádu Sovietov do Poľska a pri obsadení Beserábie.
Keď nemecké vojská napadli ZSSR, Lavrinenko , teraz už poručík a veliteľ čaty, sa so svojou jednotkou nachádzal v západnej Ukrajine pri meste Stanislav. Jednotka v ktorej slúžil - 15. tanková divízia, 16.mechanizovaného zboru v prvých dſoch vojny bojovala proti 48. tankovému zboru Wehrmachtu. V týchto bojoch nezaznamenal žiadne víťazstvo. V júli 1941 15. tanková kryla ústup Sovietskeho Juhozápadného frontu. V auguste bola 15. tanková obklúčená v kotli pri Umani ale dostala sa z neho. 14. augusta 1941 bola divízia rozpustená a reorganizovaná na 4. tankovú brigádu. Poručík Lavrinenko počas tejto kampane stále proti nemcom nezaznamenal žiadne víťazstvo ale preukázal obdivuhodnú húževnatosť keď odmietol svoj nepojazdný, poškodený tank opustiť. Spolu so svojimi mužmi tank opravil a ústupil s ostatnými ďalej do vnútrozemia pred postupujúcimi nemcami. Tank predal mechanikom až pri reorganizácii 4. tankvoej brigády.
Poznámka: Divízia bola pred reorganizáciou vyzbrojená starými tankami T-28,BT-5, BT-7 a T-26.

Na začiatku októbra 1941 4. tanková brigáda na niekoľko dní zastavila postup 2. tankovej skupiny Genplk. Heinza Guderiana pri ruskom meste Mcensk. Svoj podiel na tom mal aj Dimitrij Lavrinenko. 6. októbra sa dostal motostrelecký prápor 4. tankovej brigády do obklúčenia pri osade „Pervyj Vojin". Niekoľko nemeckých tankov 4. tankovej divízie tu dotieralo na obklúčených rusov skrytých v zákopoch a hrozilo rýchle zničenie kotla. Na pomoc prišli 4 nové T 34/76 pod vedením Lavrinenka. Rusi využívali všetky prednosti tohto skvelého stredného tanku. Po boji tu ostalo 6 zničených nemeckých tankov. Pri druhom nemeckom útoku (9 tankov Pz. III) boli všetky nemecké tanky zničené. Spolu s nimi aj 2 protitankové delá a niekoľko motoriek. Celkovo bolo zničených 15 nemeckých tankov z ktorých si Lavrinenko pripísal na svoje konto 4. Ďaľší husársky kúsok sa podaril Lavrinenkovi pri dedine Sejino kde 9. 10 odrazil osamotený Lavrinenkov tank útok 10! nemeckých tankov z ktorých 1 zničil. 10.10 Lavrinenkov tank a jedno KV strážili most cez rieku Zuša v Mcensku po ktorom ustupovali sovietské vojská. Posádka KVčka si pripísala 4 nemecké tanky a Lavrinenkov tank si pripísal 6 nemeckých tankov. 20. 10. dorazila Lavrinenková posádka do osady Cismená, súčasť západného frontu, ktorá bola 100 km od Moskvy. Jeho brigáda sem bola prevelená k zastaveniu Nemcov. lavrinenkov tank sem prišiel s jednodenným oneskorením. Spolu s takom priviezol aj ukoristený nemecký štábny autobos. Znamenalo to že jeho tank nemal poruchu.
Pri presune z Juhozápadného frontu na nové postavenie tak Lavrinenko dostal úlohu chrániť štáb 50. armády. Tak aj spravil. Keď štáb prechádzal mestom Serpuchov, veliteľ miestnej posádky požiadal Lavrinenka o pomoc. Na jeho postavenie vraj útočí nemecký prápor a on nemá proti tomu nič iba pešiakov. Lavrinenko súhlasil a zaujal postavenie. nemci spravili chybu že neposlali prieskum oblasti. Nemci sa objavili na obzore a lavrinenko začal páliť. Tank zničil kolónu motocyklov, 3 nákladiaky tiahnuce delá s pešiakmi a jej zbytky rozdrtil pásmy. Pešiaci ani nemuseli pomáhať iba vybehli na utekajúcich nepriateľov. Sovieti ukoristili 10 motocyklov so sajtkou, 6 mínometov, protitankový kanón a už spomínaný autobus s dokumentami.
Na Volokolamskom úseku fronty teraz už nadporučík Lavrinenko úspešne bojoval proti Nemcov. Na jeho konto 16 tankov postupne pribúdali ďalšie a ďalšie. Za svoju úspešnú činnosť bola Katukovova tanková brigáda odmenená 14.11 1941 tým, že ako prvý tanková jednotka dostala názov gardová. Teraz už bola 1. gardová tanková brigáda. Ťažkým dſom pre Lavrinenka bol 15.11 1941 kedy jeho skupina troch T 34 a troch BT-17 podporovala útok 1073. pluku 316. strelecké divízie na osadu Lyscevo.
Útočníci sa tu stretli asi s 20 nemeckými tankami. Výsledok bol taký že nemci stratili 7 tankov a osadu. Rusi stratili 2 BT a 2 poškodené téčka.
Nemci ešte toho dſa obsadili neďalekú osadu Šiškino a chceli odrezať osadu Lyscevo na pravom krídle. 17.11. 1941 vyzarila z tejto osady skupina 18 obrnencov proti Lavrinenkovmu tanku ktorý tu bol sám pretože BT-17 išla ochraſovať štáb 316. divízie. Jeho tank ktorý bol čiastočne nenápadný lebo mal zimnú kamufláž stál osamotený a čakal na nemcov. Tí prišli. Keď sa natočili na bok Lavrinenko vypálil. Zničil 6 tankov a dodal vojakom čas na ústup z ohrozeného miesta. 19.11. 1941 zase išla skupina 8 nemeckých tankov po ceste do dediny Gusenevo. Lavrinenko im vyšiel "naproti". Maximálnou rýchlosťou sa vyrútil kolmo na kolónu. Vež mal natočenú na tanky. 7 výstrelov, 7 zničených tankov. Osmy tank utiekol a vyviazol bez "zranenia" pretože sa Lavrinenkovmu tanku zasekol spúšťací mechanizmus dela. Ale ešte nemal Lavrinenko vyhraté. Po ceste sa v bezsprostrednej blízkosti blížili ďalší nemeckí obrnenci. Jedna zo striel zasiahla lavrinenkov tank zboku. Strela zabila vodiča Bedného. Strelec-radista Sarov bol smrteľnme zranený. Zásah prežil iba Lavrinenko a Fedotov (nabíjač). Než vytiahli Sarova von, ten už zomrel. Nadporučík Lavrinenko už bojoval opäť s novou posádkou a a tankom T 34/76. 5.12. 1941 bol navrhnutý na Zlatú hvezdu Hrdinu ZSSR. Vtedy mal na konte 47 potvrdených zničených obrnencov.


Situácia sa po 5. decembri zmenila. Rusi prešli do protiútoku pri ktorých nemohli chýbať ani tankové jednotky. Samozrejem nechýbala ani 1. gardová tanková brigáda. Teraz už ako veliteľ roty zasiahol Lavrinenko do tvrdých bojov o východné prístupy k Volokalamsku kde do 17. 12 zničil 4 obrnencov. Posledným dſom života D. Lavrinenka sa stal 18. december 1941 kedy sa rýchla skupina tvorená 1. gardovou a 17. tankovou brigádou postupovala na Grjady - Cismeny. Pri vsi Pokrovskoje, ktorú rota obsadila , sa skupina 10 nemeckých tankov, podporovaná protitankovými delami pokúšala rotu v Pokrovskom odrezať. Nemci sa tým dostali medzi Lavrinenkovu rotu a zbytok rýchlej skupiny a boli zničený. Lavrinenko zničil jeden tank, 2 protitankové delá a dve čaty pešiakov. Lavrinenko išiel oznámiť veliteľovi 17. tankovej brigády plk. Černojarovovi o situácii. Dostal rozkaz k ďalšiemu postupu vpred. Vracal sa práve k svojmu tanku keď začala nemecká palba mínometov na Gorjunu a okolie. Lavrinenka pravdepodobne zabila črepina. Bol na mieste mŕtvy. Dmitrij Fedorovič Lavrinenko, hrdina a tankista, vítaz v 28 tankových súbojoch pri ktorých zničil alebo vyradil z boja 52 tankov, nespočet pešiakov, protitankových diel a samohybných diel. Bol pochovaný pri ceste ktorá spája Pokrovskoje a Gorjuny. Návrh podaný 5. 12. na titul hrdina ZSSR mu nebol priznaný. (Bol až za 45 rokov) a dostal "iba" Leninov rád. zaujímavosťou je že nad. D. Lavrinenko dosiahol všetky svoje víťazstvá iba za 2.5 mesiaca. Velil čate a potom rote bez odpovedajúcich telekomunikačných prostriedkov v dobe prevahy nemcov vo vzduchu ale aj technickej prevahe na zemi. Keby prežil osudný 18. december možno by svojím menom a činmy zatienil mnohé dnes uznávané tankové esá.

Image
Tank T 34/76

Image
Taký malý pokus Very Happy

Image
Hrdina D. F. Lavrinenko úplne vľavo, zbytok jeho posádka údajne ešte s vodičom Bedným a strelecom-radistom Sarovom.


http://rkkaww2.armchairgeneral.com/uniform/1/MC_Vyazma_p_VIa.jpg
je to síce rusky ale pod tým je anglický preklad ale hlavne je tam podobizeſ D.F. Lavrinenka[/align]

Tuto novinku přečetlo 9027 lidí a poslali 1 komentářů. Poslat komentář

  Sovietske samopale Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 6/11/2007, 16:37 od private_joker
Zprávy PPS-41 "Pepeška"

Samopal typu PPS-41 patrí medzi najproslulejšie zbrane 2. svetovej vojny. Následne sa jeho napodobeniny vyrábali v Číne a v Kórejskej vojne predstavovali PPS-41hlavnú pechotnú zbra? komunistov. V žáložných jednotiek armád Varšavskej zmluvy ostávali tieto samopali bežne vo výzbroji až do 60. rokov, v 70. rokoch sa ešte používali v Bejrúte a v Afrike. Samopal typu PPS-41 bola zbra? neobyčajne robustná, mala malý spätný ráz a bola až do vzdialenosti 150 m veľmi presná. Jej hlave? bola vnútri pochromovaná a tak bola chránená proti korozívnemu náteru sovietského streliva. Kvôli zníženiu hmotnosti boli hlavne mnohých samopalov vyrobené jednoduchým urezaním puškovej hlavne v Mosine-Nagant na polovicu dĺžky. Samopal typu PPS-41 mal dva typy zásobníkov: konvenčný jednoduchý stĺpkovitý zásobník na 35 nábojov alebo veľký bubienkový zásobník so 71 nábojmi.


Technicko-taktické údaje

Náboje: 7,92 mm x25
Hmotnosť: 5,4 kg (s plným zásobníkom)
Dĺžka: 828 mm
Kadencia: 900 rán za minútu
Veľkosť zásobníka: 35 alebo 71 nábojov

Image



PPS-43 "Sudajev"

Táto zbra? predstavuje pozoruhodný dôvtip sovietských konštruktérov. NAvrhol ju inžinier A.I. Sudajev v roku 1942 v obklúčenom Leningrade. V Leningrade, veľkom priemyselnom meste obkľúčenom nemeckými a fínskymi vojskami sa zúfalo nedostávalo zbraní. Sudajev zkonštruoval veľmi jednoduchú automatickú zbra? z plechových výliskou, ktoré držali pokope pomocou zvarou a snitou.Používalo sa v ?om také isté, podlhovasté strelivo ako v ostatných sovietských samopaloch a strielalo sa z neho pištolvými nábojmi 7,62 mmx25. Vyrábal sa priamo v Leningrade a dodával sa obráncom mesta. Osvedčil sa ako húževnatá, nenáročná a spoľahlivá zbra?. Po prelomení obklúčenia v roku 1943 sa dostal na úrove? zdokonaleného štandartu a dodával sa i do ďalších sovietských jednotiek.

Technicko-taktické údaje

Náboje: 7,92 mm x25
Hmotnosť: 3,9 kg (s plným zásobníkom)
Dĺžka: 820 mm
Kadencia: 700 rán za minútu
Veľkosť zásobníka: 35 nábojov

Image

Tuto novinku přečetlo 6754 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  Operácia Rosselsprung Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 6/11/2007, 16:26 od private_joker
Zprávy
Operácia Rosselsprung


Na začiatku roku 1944 dostal Hitler opäť záchvat nervou. Mohol za to najmä jeden muž- Josip Broz Tito. Nemcom sa stále nedarilo oslabiť alebo zničiť odpor Juhoslovanov. Tak Hitler vymyslel plán. Jeho cieľom bol Josip Broz Tito. Mohli ho doviezť živého,alebo mŕtveho. Na túto operáciu bola vyčlenená jednotka SS pod vedením Otta Skorzeneho. Oeprácia niesla krycí názov Rosselsprung.
Juhoslávia oficiálne kapitulovala 18. apríla 1941. Týmto však nebol koniec bojov. Ešte 10. apríla sa hlavní štáb juhoslávskej armády dohodol na tom, že proti okupantom bude pokračovať v boji. Činnosť partyzánov teda začala 4. júla 1941. Toho istého d?a bolo aj začaté celonárodné povstanie. Na čelo partyzánskych jednotiek sa dostal Tito. Za krátky čas ovládal územie pri Užiciach v Srbsku. Táto oblasť niesla názov "Titová partyzánska republika".
Túto oblasť sa Nemcom podarilo dobyť ale až s pomocou 29 divízií!! Po ťažkých bojoch ústúpili títo partyzáni do Bosny a Hercegoviny. V prvých mesiacoch roku 1942 vytvorili partyzáni 2 ozbrojené brígády. Pod vidinou úspechu sa začali k Titovým partyzánom pridávať ďaľší muži. Celkový počet partyzánov vzrástol na 150 000. Väčšinou ovládali vidiecky územia. Preto mali Nemci moc len v mestách. Nemci to nechceli nechať tak a preto presunuli do týchto oblastí veľké množstvo vojakov a začali ofenzívu proti partyzánom. Cieľ bol jasný- zničiť alebo utlmiť odpor. Napriek Nemeckej prevahe asi 80 000 partyzánov aj s Titom a jeho štábom utiekli do horskej oblasti Kozara. Prešli asi 400 km a usadili sa v SZ Bosne. Nemci toto nechceli nechať len tak a preto začali v roku 1943 ďaľšie protipartyzánske ofenzívy. Na 1. protipartyzánsku ofenzívu Nemci vyčlenili
80 000 vojakov,niekoľko stoviek tankov a 12 eskadier luftwaffe. Táto operácia trvala do mája toho roku ale pre Nemcov skončila neúspechom. Tito a jeho partyzáni utiekli do Srbska a neskôr do Čiernej hory kde v údolí rieky Neretva zničili jadrá talianskej armády a četníkov. Ďaľšiu protipartyzánsku ofenzívu rozbehli chvílu po prvej. niesla názov Swcharz a tú som podrobnejšie už opísal. Na konci roku 1943 mali partyzáni vo svojich radách 400 000 vojakov. Proti nim bolo postavených 700 000 vojakov Nemeckej a Talianskej armády. Tito sa stal medzinárodne uznávaným vodcom Juhoslovanského odporu. Svoj hlavný štáb presunul do mesta Drvar. Toto mesto sa zárove? stalo aj centrom "Titovej republiky". V tejto dobe Hitlera pochytil amok a okamžite chcel Tita odstrániť z čela protipartyzánskeho odporu. Operácia Rosselsprung bola naplánovaná na 25. mája 1944. V ten de? Tito oslavoval narodeniny a Nemci očakávali že partyzánov prekvapia. Drvar mal byť bombardovaný a potom mal byť prevedení výsadok. Ten mal za úlohu zabiť alebo zajať Tito a jeho štáb. Členovia výsadku boli príslušníci 500. výsadkový zbor. Bol to zbor utvorený z trestancov ktorý mali svoju vinu odčiniť tým, že budú odvážny v boji. Celkovo sa malo výsadku zúčastniť 900 mužov. Spolu s nimi se na výsadku zúčastnila 1. a 2. skupina 1. leteckého výsadkového pluku a 3 diverzná skupina tajnej služby celkom dalších 200 mužov. Pozemné operácie mali uskutočniť 7. divízia SS Prinz Eugen, 373. pešia divize, 92. motorizovaného pluku a 54. horský odiel + domobranecké jednotky četnikov.Boli podporovaní pozemným útokom z cieľom zabrániť posilám partyzánov aby sa dostali do Drvaru. Partyzáni mali v tejto oblasti jednotky zložené z: 1. proletárského, 5. bosnianského zboru a 9. divízia 9. dalmátskeho zboru. V okolí Drvaru se nachádzali 2 prapory 1. ženijnej brigády, prapor poslucháčov dôstojníckej školy, odiel ochrany štábu a tanková jednotka, celkom asi 600 partyzánov. Nemcom sa teda podarilo zajistiť si pre nadchádzajúcu operáciu ľudskú prevahu.
Nemecký útok začal 25. mája 1944 o 6:35. Nemci však spravili chybu lebo Tito sa so svojim štábom nenachádzal v Drvare ale blízko tochto mesta v jaskyniach. To sťažilo predpokladaný úspech Nemcov. Pri prvom výsadku zoskočilo 340 vojakov a v druhom výsadku 400 vojakov. Prekvapenie parytzánov však netrvalo dlho. Rýchlo sa preskupili a zorganizovali odpor. Ten bol pre Nemcov tvrdým orieškom pretože ich postup sa na niektorých miestách zastavil. Jednej výsadkovej skupine sa dokonca podario dostať sa k Titovým jaskyniam ale odiel ochrany štábu ho zastavil. Nemci sa ešte snažili dostať k Titovým jaskyniam ale odpor príslušníkov dôstojníckej školy ho opäť zastavil. Nemci poslali do mesta ďaľší výsadok s počtom mužov 200 a luftwaffe uskutočnila ťažké bombardovanie. K Drvaru sa blížili partyzánske posili ale ich postup bol neustále zastavovaný či už útokmi luftwaffe alebo pozemnými vojskami. Až po dlhej dobe sa do mesta dostali partyzáni 3. líckeho zboru. Až po poslednom výsadku Nemcov o veľkosti 180 mužov sa podarilo Nemcom dostať k úplnej blízkosti jaský?. Ale Tito aj so svojim štábom a s partyzánmi bol na úteku. Krátko po úteku ho ruské lietadlo previezlo na Bari a odtiaľ na ostrov Vis kde pokračovala jeho činnosť. operácia Rosselsprung sa pre nemcov skončila úplným fiaskom. Ich elitné jednotky nedokázali zabiť alebo zajať Tita napriek ich technickej a ľudskej prevahe.
Nemci stratili okolo 300 mužov. Straty partyzánov boli ešte vyššie. Bohužial boli neuvedené. (Aspo? podľa mojích zdrojov).

Tuto novinku přečetlo 3210 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: iberskaSunka.cz
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 171

 Online nyní:
 Hostů: 19
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 78
Příspěvků: 19481
Google návštěvníků: 5707518
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 19 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 19 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 78 uživatelů dne 3/6/2017, 16:33


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Červenec 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31
Dnes nemá nikdo narozeniny
Uživatelé, kteří mají do 7 dnů narozeniny: helperr (45), JoeJoe (36), maniac butcher (23)
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 530 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 2 registrovaných, 0 skrytých a 528 Anonymních , 182 Z toho za poslední hodinu.
Martas2411 v 23/7/2017, 17:02
Stuka v 23/7/2017, 15:30
maxx048 v 22/7/2017, 22:58
jarl v 21/7/2017, 18:35
sigi v 18/7/2017, 08:50





Board Security

45549 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.5130s ][ Queries: 49 (0.1900s) ][ Debug on ]