Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Navigace
 Navigace
Portal Portal
Fórum Fórum
 Novinky
Kategorie Kategorie
Archív Archív
 Stáhnout
Poslední Poslední
Hledat Hledat
Top 10 Top 10
 Nástroje
Nová témata Nová témata
kB kB
Vzkazy uživatelů Vzkazy uživatelů
Kalendář Kalendář
Album Album
Odkazy Odkazy
 O nás
FAQ FAQ
O moderátorech O moderátorech
Seznam uživatelů Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny Uživatelské skupiny
Statistiky Statistiky
Hodnocení Hodnocení
Napište nám Napište nám

Nejvíce příspěvků
Člen Zpráv
 helperr   16777210
 Destroyman   3767
 private_joker   2079
 Martas2411   1593
 hoblik   1213

Rychlé hledání


[ Rozšířené hledání ]

Nová témata
 Žáby se vrací
od Zemakt v 17/9/2017, 10:07

 Zaujímavosti
od Lucius v 7/9/2017, 11:14

 Koncentrační tábor Rabštejn u České Kamenice
od Martas2411 v 2/9/2017, 18:45

 Novinky na trhu
od Střelec v 2/9/2017, 17:07

 Bitva u Penangu
od jarl v 4/8/2017, 12:02


Nové soubory

Žádné soubory v tuto chvíli.


Statistiky
171
iberskaSunka.cz

19502

Nejnovější obrázky
Název obrázku: Jak je kamufláž důležitá
Odesílatel: Martas2411
Zaslal: 8/3/2016, 12:17
Zobrazeno: 134
Hodnocení: Nehodnoceno
Komentáře: 0

[ Album ]
Portál Vojna.net - Sigiho válečný portál

Ahoj vám všem,

na foru Válka v obrazech


  Vzestup a pád kapitána Baranova (2) Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 21/4/2017, 20:00 od jarl
Zprávy
Vzestup a pád kapitána Baranova

Část druhá

Image


Zajetí parníku Mersin

Prozatím ovšem neměl novopečený kapitán 2. stupně čas užívat si získanou popularitu, protože se musel ujmout plnění dalších povinností. Pomocné křižníky VĚSTA a VLADIMIR byly odeslány k podpoře armády na kavkazské frontě a mezi 26. a 27. srpnem naložily v přístavu Gagra přes 800 raněných vojáků, které bezpečně přepravily do Tuapse. Velení námořnictva tehdy usoudilo, že na Černém moři nutně potřebuje větší pomocný křižník, takže ROPiT musel pro tento účel 14. září uvolnit i svůj největší parník ROSSIJA, načež VĚSTU převzal kapitán-poručík Grigoraš, zatímco Baranov odjel do Nikolajeva, aby dohlížel na vystrojení a vyzbrojení ROSSIJE.

Image
Parník Rossija

Tento zánovní osobní parník postavila v r. 1872 loděnice Andrew Leslie & Co a pro konverzi na pomocný křižník se hodil mnohem lépe, než menší lodě zrekvírované počátkem války. Téměř sto metrů dlouhá ROSSIJA měla výtlak 4200 tun (hrubá prostornost 2386,75 BRT) a mohla přepravovat 268 pasažérů a 1965 tun nákladu. Páru vyráběly čtyři kotle a jeden stroj o výkonu 1750 koňských sil stačil k dosažení rychlosti 13 uzlů. Mohutnější konstrukce umožnila instalaci početné artilerie sejmuté většinou z fregaty SVĚTLANA. Po součtu lodních děl se však nelze ubránit dojmu, že parník musel být neúnosně přezbrojen. Konkrétně se jednalo o jeden moždíř ráže 229 mm, dva ráže 152 mm, které doplňovalo ještě šest 203mm zbran, tři 153mm a dva 107mm kanóny. Nechybělo ani několik rychlopalných malorážních zbraní, osvědčený Davidovův systém řízení palby, a parní čluny nesoucí tentokrát, kromě tradičních torpéd vlečných a žerďových, i jejich samohybné nástupce z produkce R. Whiteheada.

Teprve 7. prosince byla ROSSIJA připravena k bojovému nasazení a po přesunu do Oděsy obdržel velitel rozkaz zničit uhelné sklady v Ereğli. Pomocný křižník tedy 11. prosince 1877 zvedl kotvy a podél rumunského, bulharského a tureckého pobřeží směřoval k určenému cíli. K útoku na důležitý uhelný přístav však ani napodruhé nedošlo, neboť v sedm hodin ráno 13. prosince spatřili sloupec kouře. Baranov opět nezaváhal, takže ROSSIJA změnila kurs a opatrně se blížila k neznámé lodi. Nad obzorem se záhy vynořily tři stožáry a jeden komín, ale žádné nepříjemné překvapení se tentokrát nekonalo a hlídky brzy rozpoznaly velký šroubový parník nesoucí jméno MERSIN.

Image
Zajetí parníku Mersin

Kapitán přikázal zvýšit rychlost a po několikahodinové honičce nechal vypálit varovný výstřel, načež Turci poslušně spustili vlajku a zastavili stroje. MERSIN sice nesl dvě děla, ale jeho velitel při pohledu na početnou ruskou artilerii usoudil, že nemá smysl riskovat zbytečné krveprolití, neboť měl na palubě i 39 cestujících, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Loď obsadilo přepadové komando a už první hlášení Baranova přesvědčilo, že se mu podařil mimořádný úlovek. Parník převážel 829 vojáků určených pro kavkazskou frontu, menší množství zlata a 262 kg stříbra! Možná nejcennější poklad se však skrýval v zavazadle jednoho důstojníka, kde objevili tajné dokumenty a vojenské mapy. Spokojený Baranov zrušil plánovaný útok na Ereğli, nechal na parníku kořistní posádku a odplul zpět na základnu. MERSIN pod jménem PĚNDĚRAKLIJA převzalo ruské válečné námořnictvo a po instalaci výzbroje se měl zařadit mezi pomocné křižníky, k čemuž však nakonec nedošlo.

Tímto činem si Baranov vysloužil povýšení na kapitána 1. stupně a před veřejností potvrdil pověst národního hrdiny. Jenomže zajetím MERSINU pro něj válka v podstatě skončila a na porážce Osmanské říše se už nepodílel. Konflikt ukončil v březnu 1878 podpis mírové smlouvy, která Vysoké Portě přinesla velké územní ztráty a před úplnou porážkou je zachránila jen diplomatická podpora Velké Británie. Britské válečné lodě dokonce pronikly až na Marmarské moře a Londýn vyhrožoval použitím síly, pokud Rusové obsadí Istanbul.

Image
Parník Mersin

Rozhodující úlohu v této válce sehrála armáda a slabá Černomořská flotila ke konečnému vítěství přispěla nepoměrně menším dílem. Výrazněji se uplatnily pouze malé torpédové čluny, s nimiž slavily největší úspěchy mladí důstojníci Makarov a Dubasov. Kladně lze hodnotit i operace parníků aktivní obrany, které zajaly a potopily třináct lodí. Admirál Arcas na jejich adresu dokonce prohlásil: „Odvážné operace velitelů před nepřátelským pobřežím a přístavy, prováděné ve dne i v noci dosáhly vynikajících výsledků, navzdory tomu, že byly vedeny parníky nekonstruovanými k tomuto účelu, což dokazuje, že jejich kapitáni dobře ovládali křižníkovou válku.“

Není divu, že myšlenka pomocných křižníků padla v Rusku na úrodnou půdu a už v r. 1878 vzniklo na základě výtěžku celonárodní sbírky rejdařství Dobrovolné loďstvo, sloužící jako záloha válečného námořnictva. Při podrobnějším rozboru korzárských operací však vyjde najevo, že plný tucet z oněch třinácti tureckých lodí představovaly malé plachetnice, takže jediný hodnotný úlovek se podařil Baranovovi a nepřátelská obchodní flotila žádné větší ztráty nezaznamenala.

Baranovův pád

Posádce ROSSIJE bylo v březnu 1878 přiznáno kořistné za zajetí MERSINU, z něhož měl Baranov obdržet neadekvátně vysokou sumu 10 000 rublů, a když se u cara Alexandra II. pokoušel vymoci pro své muže spravedlivější podíl, upadl u velkoknížete Konstantina v nemilost a brzy už stál válečný hrdina před válečným soudem! Nadšený propagátor křižníkové války si totiž dovolil obvinit ministerstvo námořnictva z plýtvání prostředků investovaných do stavby pomalých a obtížně manévrujících kruhových pancéřových lodí, čímž si vysloužil nepřízeň jejich tvůrce admirála Popova. Válečné zkušenosti mu sice daly za pravdu (popovky byly k ničemu), ale nad hlavou příliš iniciativního důstojníka od té doby visel Damoklův meč a bylo pouze otázkou času, kdy udeří, tím spíše, že řady Baranovových odpůrců doplnil i ctižádostivý Makarov, jenž podle Šigina žárlil na jeho slávu.

Image
Stěpan Osipovič Makarov

Tou dobou dostala ránu i legenda o hrdinském boji VĚSTY. Už v září 1877 vyšel onen výše zmíněný článek v britských novinách, jehož autor rozcupoval Baranovovu verzi na kusy. Oprávněně poukazoval na množství nepravdivých podrobností (FETH-I BÜLEND nenesl stíhací dělo na přídí ani žádnou věž), ale popíral i tureckou palbu z pušek, požár na obrněnci a bagatelizoval utrpěné škody. VĚSTU údajně zachránilo nevhodné umístění tureckých děl a riskantní přetížení kotlů, díky němuž dokázala zvýšit rychlost na třináct uzlů a odpoutat se od silnějšího nepřítele. V listopadu téhož roku otiskl ruský časopis „Morskoj sbornik“ (Námořní sborník) článek, odvolávající se na svědectví nejmenovaného (a tudíž možná neexistujícího) korespondenta britského listu Standard. Podle něj bylo počínání velitele FETH-I BÜLENDU podrobeno šetření zvláštní komise, která žádné pochybení neshledala a výslechem důstojníků zjistila, že obrněnec pronásledoval VĚSTU ještě hodinu poté, co zastavil palbu a obrátil teprve tehdy, když bylo jasné, že nemůže prchající parník dostihnout.

Článek vysokého důstojníka tureckého námořnictva je, stejně jako Baranovovu zprávu, nutné brát s rezervou, neboť i on se zajisté snažil hájit čest vlajky, pod kterou sloužil, a koneckonců se bitvy osobně neúčastnil a jeho svědectví muselo pocházet přinejmenším z druhé ruky. Pravda bude patrně někde uprostřed. Hrdinství námořníků VĚSTY je mimo pochybnost, čehož důkazem je množství prolité krve a pravá příčina proč FETH-I BÜLEND po několika hodinách přerušil boj je vlastně podružná. Možná musel opravdu snížit rychlost v důsledku utrpěných poškození (přinejmenším prostřelení komínu je bezpečně prokázané), načež se VĚSTĚ za pomoci přidání nejrůznějších hořlavin do topenišť (o jejich použití se zmiňuje Skrickij) podařilo zvýšit tlak v kotlích a uniknout mimo dostřel. Vyloučit nelze ani možnost, že Turci přerušili boj jednoduše proto, že převáželi důležitou armádní zásilku a nechtěli riskovat další poškození, což naznačuje i Jiří Kovařík.

Image
Pancéřování a rozmístění děl na Feth-i Bülendu

Nad samotnou skutečností, že ozbrojený parník dokázal řadu hodin vzdorovat silnějšímu protivníkovi, není třeba dlouze bádat. Připomínám, že FETH-I BÜLEND měl všechna děla v boční kasematě, takže žádné nemohlo střílet přímo vpřed. Proto slavný britský lodní konstruktér Edward Reed označil výsledek souboje za „první velký hřebík zatlučený do rakve samotné podstaty myšlenky kasematních obrněnců“, a budoucnost měla patřit jednotkám s lepším rozmístěním těžkých kanónů.

Největší ránu však svému bývalému veliteli nečekaně zasadil Rožestvenskij, jehož počínání musel Baranov vnímat jako dýku vraženou do zad. Mladý důstojník byl ruským tiskem prohlašován za zachránce VĚSTY a oslavován skoro stejně jako Baranov, jenomže zatímco ten si slávu užíval a aktivně přiživoval legendu o vítězné bitvě s hrozivým obrněncem, Rožestvenskij se cítil trapně a sílilo v něm přesvědčení, že průběh boje nesplňuje podmínky pro udělení Řádu svatého Jiří. Během války mlčel, ale po jejím skončení cítil potřebu sdělit své pochybnosti někomu dalšímu. Nejprve navštívil admirála Butakova, jenž pro jeho pocity přílišné pochopení neprojevil, ale Popov se ukázal jako pozornější posluchač.

Pyšný admirál se nedokázal přenést přes Baranovovu kritiku a pravděpodobně na jeho popud napsal Rožestvenskij článek nazvaný „Broněnoscy i krejsery-kupcy“ (Obrněnci a obchodní křižníky) otištěný v listu „Birževije vědomosti“ (Burzovní zprávy) 17. července 1878. Ve svém dílku polemizoval s Baranovovým nadšením pro pomocné křižníky a logicky dokládal, že ozbrojený parník nikdy nemůže přemoci pancířem chráněnou jednotku. Tím čtenářům mezi řádky podsouval myšlenku, že souboj VĚSTY s FETH-I BÜLENDEM ve skutečnosti proběhl jinak, než bylo národu prezentováno a pro ty méně chápavé polopatisticky dodal: „Třebaže je celé Rusko přesvědčeno, že VĚSTA zahnala na útěk turecký obrněnec, tato oslavovaná událost bohužel neodpovídá úplně pravdě (…) ve skutečnosti parník VĚSTA 5,5 hodiny pouze prchal před mnohem silnějším nepřítelem ...“

Image
Baranov s udělenými řády a vyznamenáními

Vypukl skandál! Na autora článku se jako vosy slétli zasloužilí bojovníci v čele s Baranovem a Makarovem, kteří měli pocit, že pošpinil čest andrejevské vlajky a znevážil jejich zásluhy. Následná polemika rozdělila veřejnost na dva tábory, zatímco pro jedné byl bezohledným kariéristou snažícím se na sebe strhnout pozornost, pro druhé se stal hrdinou a zvěstovatelem nepříjemné pravdy. Rožestvenskij veškerou kritiku ustál a v řadách válečného námořnictva jej čekala zářivá kariéra ukončená teprve katastrofální porážku v bitvě u Cušimy, i když nikdy uspokojivě nevysvětlil proč nevrátil údajně neprávem udělený Řád svatého Jiří.

Zato Baranova čekal rychlý pád. Sice se proti vznesenému obvinění bránil zdůrazňováním vlastních zásluh, jenomže přitom neopomněl připomenout, že z přiznaného kořistného doposud neobdržel ani rubl! To nebylo právě diplomatické a k šiku jeho nepřátel se proto přidal i ministr námořnictva Lesovskij. Pak již šlo vše ráz na ráz. V prosinci 1879 zasedl vojenský soud a Baranov byl pro porušení disciplíny uvolněn ze služby. Z nedávného hrdiny se stala „persona non grata“, pro kterou už v důstojnickém sboru ruského válečného námořnictva nebylo místo.

Image
Torpédoborec Kapitán-lejtěnant Baranov po spuštění na vodu

Naštěstí nad Baranovem držel ochrannou ruku následník trůnu, takže mohl nastoupit službu v armádě a čekala jej i slušná politická kariéra. Začal jako plukovník u polního dělostřelectva, ale po smrti Alexandra II. rychle stoupal po služebním žebříčku a své působení v řadách armády ukončil jako generálporučík. Slibně si vedl i jako carský úředník, když postupně stanul v čele několika gubernií. To znovu popudilo Popova, který velkoknížeti Konstantinovi napsal: „Baranov s VĚSTOU jednoduše uprchl před silnějším nepřítelem a v paměti národa zůstává hrdinným přemožitelem obrněnce (...) a jako by to nebylo málo, zdá se jisté, že bude jmenován ministrem.“ K radosti nepřejícího admirála, jenž jej neváhal označit slovem „merzevec“ (darebák), se Baranov ministrem nakonec nestal, ale svoji politickou dráhu završil jako člen vládního senátu. Zemřel v r. 1901 jako vážený muž, na jehož počest sloužil od roku 1908 v Černomořském loďstvu torpédoborec KAPITAN-LEJTĚNANT BARANOV.

Použité zdroje:
В. Шигин: Герои забытых побед. Vydalo nakladatelství Вече 2010.
Ю. Ф. Каторин: Парадоксы военной истории. Vydalo nakladatelství Полигон 2001.
В. Ю. Грибовский: Последний парад адмирала. Судьба вице-адмирала З. П. Рожественского. Vydalo nakladatelství Вече 2013.
Ю. Ф. Каторин: Броненосцы. Vydalo nakladatelství Галея-Принт 2008.
В. Д. Доценко: Морские битвы России: XVIII-XX веков. Vydalo nakladatelství Полигон 2002.
Н. В. Скрицкий: Корсары России. Vydal nakladatelství Центрполиграф 2007.
В. А. Золотарев, И. А. Козлов: Три столетия российского флота (2). Vydalo nakladatelství Полигон 2004.
B. Langensiepen, A. Güleryüz: The Ottoman Steam Navy 1828-1923. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1995.
J. Kovařík: CUŠIMA; poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Гангут 41/2007.
Морская Коллекция 1/2011, 2/2011.
http://militera.lib.ru/h/chubinsky/01.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/13.html
http://costroma.k156.ru/d/27_baranov.html
http://www.e-reading.biz/book.php?book=1009424
http://retroflot.com/r/tovaropassazhirskij_parohod_rossiya.html
http://retroflot.com/v/tovaropaseazhirskij_parohod_vesta_pervaya.html

Tuto novinku přečetlo 303 lidí a poslali 0 komentářů. Poslat komentář

  Vzestup a pád kapitána Baranova Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 1/4/2017, 16:28 od jarl
Zprávy
Vzestup a pád kapitána Baranova

Díl první

Image

Souboj Věsty s obrněncem Feth-i Bülend


Když v dubnu 1877 vypukla rusko-turecká válka, ocitlo se carské loďstvo v nezáviděníhodné situaci. Zatímco pozemní sily podporované Rumuny, a později i Srby, Černohorci a Bulhary, jasně převyšovaly tureckou armádu, na moři byl poměr sil opačný. Rusko smělo po prohrané krymské válce na Černém moři provozovat pouze nepatrné válečné loďstvo (šest jednotek s výtlakem do 800 tun a čtyři do 200 tun), a třebaže se mu v r. 1870 podařilo setřást tíživé okovy Pařížské mírové smlouvy, zdejší flota zůstala mnohem slabší než loďstvo Osmanské říše. Rusové mohli na Černém moři nasadit pouze dvojicí podivných obrněnců (spíše plovoucích dělostřeleckých baterií) zvaných „popovky“, několik pomalých šroubových korvet, dvě kolesové jachty a směsici menších plavidel.

Samozřejmě se nabízela možnost přesunout do Středomoří některé jednotky Baltického loďstva, aby narušovaly transporty tureckých vojsk a vázaly na sebe část nepřátelského loďstva, zatímco Tichooceánský oddíl mohl napadat námořní komunikace v Perském zálivu a na Rudém moři. Jenomže v Petrohradě převládly obavy z reakce Velké Británie, což nepříteli umožnilo soustředit na Černém moři většinu sil.

Image
Admirál Hobart v uniformě tureckého válečného námořnictva

Turecké loďstvo prodělalo v době vlády sultána Abdulazize (1861-1876) překotný rozvoj a v pomyslném žebříčku námořních mocností zaujímalo čtvrté místo. V r. 1877 jeho uniformu oblékalo 18 129 mužů a pod vlajkou s rudým půlměsícem se plavilo 92 jednotek, mezi nimiž vynikalo patnáct obrněnců. Popravdě řečeno se však jednalo o příslovečný kolos stojící na hliněných nohách, protože na údržbu se příliš nehledělo, úroveň výcviku byla žalostná a situaci muselo zachraňovat 370 britských odborníků. Na Krétě kotvila silná Středomořská eskadra, připravená k eventuálnímu boji s ruským Baltickým loďstvem, ale přesto Vysoká Porta uvolnila pro operace na Černém moři mj. osm obrněnců.

Kapitán Baranov a idea křižníkové války

Proto viceadmirál Arcas horečně sháněl posily. Nakonec však musel vzít zavděk zrekvírovanými civilními plavidly patřícími rejdařství ROPiT (Ruská společnost pro plavbu a obchod) a označovanými jako „parníky aktivní obrany.“ Ty měly plnit úlohu pomocných křižníků a narušovat nepřátelské námořní komunikace. Samotná myšlenka nebyla nijak objevná a admirál Lichačev si s ní pohrával už v r. 1870, ale pro nezájem Admirality se mohla realizovat až o sedm let později. Nadšeným příznivcem této koncepce byl i čtyřicetiletý kapitán-poručík Nikolaj Michajlovič Baranov, který ihned po vyhlášení války napsal svým nadřízeným: „V čem spočívá síla Anglie a ostatních přímořských zemí? V námořním obchodu! Přerušte jej a Anglie bude klečet na kolenou! Ale obrněnce se nehodí k honbě za obchodními parníky kvůli vysokým pořizovacím nákladům a torpédovky zase pro svůj malý výtlak. Potřebujeme rychlé oceánské křižníky s velkým akčním rádiem. Pancíře jsou pro ně zbytečné. K tomu aby potápěly obchodní parníky žádné nepotřebují. Postačí, když ponesou několik děl střední ráže. Jenomže takových křižníků je potřeba vysoký počet, aby pokryly všechny oceány. Kde si je v krátké době obstarat v potřebném množství? Odpověď je jednoduchá: namontovat děla na naše nejlepší zaoceánské parníky, opatřit je válečnými posádkami pod vedením iniciativních velitelů a vyslat na oceány. Takovému úderu na námořní komunikace neodolá ani Anglie. (….) a ještě jednodušší pro nás bude vypořádat se takto s Turky.“

Image
Nikolaj Michajlovič Baranov

Admiralita dala této myšlence zelenou a Baranov se stal velitelem jednoho z nových pomocných křižníků. V té době už měl za sebou mnoholetou službu, neboť do námořní kadetky v Kronštadtu nastoupil v šestnácti letech, a protože brzy vypukla krymská válka, dostal příležitost podstoupit námořní bitvu. Britské a francouzské válečné lodě napadly Kronštadt a jejich útoku čelil na palubě jednotky VILLAGOŠ i mladičký Baranov. Po válce jej přidělili na korvetu VYBORG, ale už v r. 1858 řady válečného loďstva načas opustil a čtyři roky sbíral zkušenosti na lodích patřících paroplavební společnosti ROPiT. Tehdy se poprvé dostal na Černé moře, kde sloužil na několika budoucích parnících aktivní obrany, mezi nimiž nechyběla ani později proslulá VĚSTA.

Ke službě pod adrejevskou vlajkou se vrátil až v r. 1862, ale protože námořnictvo tehdy trpělo přebytkem důstojníků a nedostatkem lodí, byl přidělen k pobřežní baterii v Kronštadtu. Mladý a technický nadaný důstojník si brzy získal pozornost nadřízených jako zbrojní konstruktér. Nejprve představil vylepšený typ pušky, kterou sice armáda odmítla (přednost dostal český puškař Krnka), ale pro námořnictvo jich Putilovský závod vyrobil 9872 kusů. Ještě větší úspěch slavil s konstrukcí malorážního rychlopalného děla, které se používalo až do počátku 20. století, což mu vyneslo peněžní odměnu 10 000 rublů a Řád sv. Vladimíra IV. třídy! Žádné válečné lodi však nikdy nevelel, a protože zatím vykonával spíše úřednické funkce, zaznívaly hlasy kritizující jeho jmenování kapitánem pomocného křižníku.

Image
Baranovova puška

Protože Rusko mělo na Černém moři rychlých parníků pomálu, nemohlo doufat, že by s nimi „pokrylo všechny oceány.“ Postupně vyzbrojilo jachty LIVADIJA a ERIKLIK, parníky ELBORUS, VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN, ARGONAUT, VLADIMIR a VĚSTA, které později doplnila ještě ROSSIJA. VĚSTA byla do válečného loďstva zařazena 11. června 1877 (všechna data jsou uváděna v Juliánském kalendáři). Jednalo se o loď založenou v r. 1856 pod jménem NORMA v britské loděnicí bratří Palmerů pro rejdařství Robinson & Co, jenomže o dva roky později jí odkoupil ROPiT. Byl to železný parník o výtlaku 1800 tun, dosahující maximální délky 62,1 m a rychlosti 12 uzlů. V mírových časech mohl přepravovat 250 cestujících, ale nyní na něm osadili děla.

Výběrem výzbroje pro všechny pomocné křižníky pověřili mladého poručíka Rožestvenského, jenž navštívil řadu zdejších pevností (Sevastopol, Kerč, Oděsa,...) a nakonec jako nejvhodnější doporučil drážkovaná děla vzor 1867 a zejména 152mm moždíře. Na poměrně malé lodě nebylo možné nainstalovat těžké kusy, takže relativně lehké moždíře s krátkou hlavní, vystřelující přitom těžké projektily, se jevily jako ideální. Turecké obrněnce totiž postrádaly pancéřovou palubu, tudíž je bylo možné vážně poškodit palbou horní skupinou úhlů.

Image
Parník Věsta

VĚSTA dostala pět 152milimetrových moždířů, dvě drážkovaná děla ráže 107 mm, jedno ráže 87 mm a čtyři rychlopalné malorážní kanóny. Parník byl jako první ruská válečná loď vybaven dvojicí systémů řízení palby vyvinutých inženýrem Davidovem, k jejichž obsluze byl Baranovovi přidělen zaškolený podplukovník Černov. Tento experimentální přístroj usnadňoval zaměřování moždířů a umožňoval poměrně přesnou palbu salvami. Parník také dostal dvojici malých parních člunů přesunutých i s posádkami z Baltu. Čluny mohly být vyzbrojeny žerďovými nebo vlečnými torpédy a VĚSTA je měla dopravit do blízkosti nepřátelské základny a po provedení útoku naložit a odplout do bezpečí.

Nadšeným propagátorem myšlenky malých torpédových člunů se stal poručík Makarov, se kterým Baranov absolvoval dlouhou cestu vlakem z Petrohradu do Sevastopolu, kde je přijal samotný viceadmirál Arcas. Velitel Černomořského loďstva talentovaným důstojníkům umožnil uvést jejich myšlenky do praxe, takže Baranov se stal kapitánem VĚSTY určené k narušování námořního obchodu, zatímco Makarov převzal parník VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN upravený primárně jako mateřská loď pro torpédové čluny.

Image
Důstojníci Věsty (zleva) Rožestvenskij, Nilov a Krotkov

Posádku VĚSTY tvořilo 18 důstojníků a 118 poddůstojníků a námořníků. Většinou se jednalo o dobrovolníky sloužící na parníku ještě v mírových časech, ale mnohé převeleli od Baltského loďstva. Funkci staršího důstojníka zastával kapitán-poručík Vladimír Pěrelešin (jeho bratr Michail sloužil jako minér), dělostřelectvu velel výše zmíněný Černov a strojní personál dostal na povel inženýr Pliginskij. Nechyběli ani Krotkov, jenž se posléze stal uznávaným námořním historikem, či Rogulja, jenž dosáhl admirálské hodnosti. Tato jména sice už dávno zavál prach zapomnění, ale na VĚSTU na vlastní žádost nastoupili i Zinovij Petrovič Rožestvenskij a Stěpan Karlovič Dževecskij, jejichž jména není třeba zájemcům o námořní válčení připomínat. Stručně řečeno, Baranov měl k dispozici mimořádnou posádku a není divu, že s ní dosáhl pozoruhodných výsledků.

Souboj s obrněncem Feth-i Bülend

Napoprvé to ovšem nevyšlo. Dne 3. července se VĚSTA společně s jachtou LIVADIJA a pomocnými křižníky VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN a VLADIMIR vydala na premiérovou bojovou plavbu. Eskadra pod velením „flígeladjutanta“ Krouna měla zaútočit na Ereğli a zničit důležitý úhelný sklad a co nejvíc obchodních lodí. Následujícího dne VLADIMIR provedl průzkumnou plavbu k cílovému přístavu, kde spatřili velký parník a několik menších plavidel. Kroun se rozhodl po setmění provést útok torpédovými čluny, jenomže později ztratil nervy a nadějně vyhlížející operaci odvolal. Při zpáteční plavbě hodlal napadnout Sulinu, ale nakonec nerealizoval ani tento záměr a výpad skončil fiaskem, neboť Rusové na nepřítele ani nevystřelili. VĚSTA zakotvila 6. května v Oděse, načež Baranov nechal doplnit zásoby uhlí a sladké vody a nařídil provést testy Davidovova systému řízení palby. Zkušební střelby z moždířů dopadly dobře a 9. července dostal tajnou depeši od velitele Černomořského loďstva.

Image
Viceadmirál Arcas

Admirál Arcas mu nařídil provést pětidenní výpad k rumunskému a následně anatolskému pobřeží, během nějž měl kontrolovat podezřelé lodě a narušovat turecký námořní obchod. VĚSTA rovněž dostala za úkol vyzkoušet onen experimentální systém řízení palby, což kapitánovi předepisovalo aktivně vyhledávat boj s nepřátelskými válečnými plavidly. Baranov se však neměl pouštět do soubojů s obrněnci a jeho protivníky měly představovat menší jednotky postrádající pancéřovou ochranu. Osud však rozhodl jinak a VĚSTA nakonec musela změřit síly s mnohem silnějším soupeřem.

Pomocný křižník opustil Oděsu navečer 10. července (podle našeho kalendáře 23.), obeplul minovou uzávěru a jakmile pronikl na širé moře, nařídil kapitán přidat páru a zatemněný parník si razil cestu ztichlou nocí. Zpocení topiči vhazovali do věčně hladových topenišť další a další lopaty uhlí, zatímco z ústí komínu se valil hustý kouř. Hlídky neopouštěly svá stanoviště, ale nic podezřelého neobjevily. Po rozednění se VĚSTA nalézala přibližně 35 mil od důležitého rumunského přístavu Constanta a Baranov se rozhodl křižovat v této oblasti, jelikož doufal, že mu Fortuna dopřeje setkání s nepřátelským transportním parníkem.

Zhoršilo se počasí, takže se loď kolébala na vlnách a ani viditelnost nebyla nejlepší. Kolem půl osmé ohlásila hlídka ve strážním koši kouř na levoboku. Rusové změnili kurs a brzy se nad horizontem vynořila loď s dvojicí stěžňů a jedním komínem, považovaná za kolesový pasažérský parník. To byla příležitost na jakou Baranov čekal! Nařídil zvýšit rychlost, aby neznámé plavidlo odřízl od rumunského pobřeží a zahájil pronásledování, aniž by tušil, že se plnou parou žene za jedním z obávaných tureckých obrněnců.

Image
Obrněnec Feth-i Bülend

Řízením osudu se VĚSTA připletla do cesty kasematové lodi (podle tehdejší klasifikace pancéřové korvetě) nesoucí hrdé jméno FETH-I BÜLEND (Velký původce vítězství), kterou v r. 1870 dokončila britská loděnice Thames Iron Works. Jednalo se o jednotku se železným trupem přecházejícím vepředu v podhladinový kloun, dlouhou 72 m a dosahující výtlaku 2762 tun. Parní stroj o výkonu 3250 koňských sil jí původně umožňoval plout rychlostí 13 uzlů, jenomže v r. 1877 to již údajně bylo toliko 10 uzlů. Boční pancéřový pás široký 1,83 m se táhl po celé délce a v nejsilnějším místě dosahoval tloušťky 229 mm. Kasematy kryly vrstvy silné od 152 do 229 mm, ale loď postrádala pancéřovou palubu. Výzbroj dodal Armstrong a jednalo se o čtyři zepředu nabíjené kanóny kalibru 229 mm v nápadných kasematách ve středolodí, které zmýlily ruské pozorovatele, neboť zdálky opravdu připomínaly lodní kolesa.

Kvůli špatné viditelnosti Rusové rozpoznali svůj omyl teprve v osm hodin, když je od hrozivého nepřítele dělily pouhé tři míle. Baranov nechal vyhlásit poplach a na stožár vystoupala andrejevská vlajka. Turci učinili totéž a vzápětí se u boku FETH-I BÜLENDU zablesklo a svištící granát poškodil lanoví předního stěžně. Po přiblížení na 2200 metrů VĚSTA odpověděla salvou z příďových moždířů a dělostřelci sledovali jak za zádí obrněnce vyrostly dva vodní sloupce. Podle instrukcí měly parníky aktivní obrany při setkání s obrněnci využít své rychlosti a vést boj na distanci 20 až 22 kabelů. Předpokládalo se, že na tuto vzdálenost nebude palba z nepřátelských těžkých děl efektivní, kdežto ruské moždíře dokáží probíjet turecké nepancéřované paluby. Ruští kapitáni ovšem nehodlali tuto riskantní teorii vyzkoušet v praxi a spíše vyznávali pořekadlo „kdo uteče vyhraje“. Vysoká rychlost v květnu 1877 dvakrát zachránila ARGONAUT a o totéž se pokusil i Baranov.

Image
Věsta prchá před tureckým obrněncem

Strojníci a topiči dostali rozkaz vymáčknout z lodního stroje maximální výkon, ale rovněž Turci přiložili pod kotli a FETH-I BÜLEND zahájil pronásledování, přičemž se jeho velitel pokusil odříznout Rusům ústupovou trasu k Oděse, takže Baranov musel zamířit k Sevastopolu. Mocně dýmající obrněnec připomínající pravěkou nestvůru se pomalu přibližoval a nezávislí pozorovatel by na vítězství křehkého parníku nevsadil ani kopějku. Jenomže FETH-I BÜLEND měl svou Achillovu patu. Jeho kanóny byly usazené v rozích kasemat, takže nemohly pálit přímo vpřed a Baranov toho dokonale využil a manévroval takovým způsobem, aby se udržel mimo jejich palebné pole. Pro podobné případy konstruktéři obvykle vybavovali kasematní pancéřníky také středorážními děly umístěnými v podélné lodní ose, jenomže FETHI-I BÜLEND, navzdory tvrzení většiny ruských publicistů, žádné nedostal. Respektive dostal, ale až v r. 1880! Jeho kapitán se proto pokusil zaujmout polohu nalevo od zádě VĚSTY, aby mohl pálit alespoň z děla v předním rohu pravé kasematy.

Třebaže VĚSTA obdržela v r. 1874 nový parní stroj, vzdálenost mezi prchajícím parníkem a jeho pronásledovatelem se zvolna zkracovala, a Baranov se musel smířit s neradostnou perspektivou boje se silnějším protivníkem. Určitě si vzpomněl na heroický souboj, jenž v r. 1829 vybojovala briga MERKURIJ. Kapitán Kazarskij tehdy poblíž Bosporu přijal boj s dvojicí řadových lodí, které se mu podařilo poškodit, načež maličká briga unikla do Sevastopolu. Kazarskij a jeho muži se zapsali zlatým písmem do historie ruského námořnictva a nyní dostali stejnou příležitost i jejich následovníci.

Image
Briga Merkurij bojuje s tureckými řadovými loděmi

První dvě hodiny rozhodnutí nepřinesly. Rusům nahrávalo neklidné moře, protože FETH-I BÜLEND měl děla umístěná blízko hladiny, což dělostřelcům ztěžovalo jejich obsluhu. Obrněnec se navíc před každou salvou musel k nepříteli natočit pravým bokem, čímž se naplno vystavoval palbě ruských děl, zatímco Baranov manévroval tak, aby VĚSTA představovala co nejmenší cíl. Černov a praporčík Jakovlev vedli palbu ze tří záďových moždířů a jednoho 107mm děla, zatímco Turci sporadicky odpovídali z jedné devítipalcovky. Davidovův aparát pomáhal dělostřelcům kompenzovat vliv vlnobití na přesnost palby, takže zásahů na nepřátelském obrněnci přibývalo, zatímco Turci většinou zaznamenávali pouze přelety nebo nedolety. Přesto neměli Rusové mnoho důvodů k optimismu. FETH-I BÜLEND díky kvalitním pancířům vážnějšímu poškození unikal, zatímco jediný zásah více než 100kilogramovým projektilem do jejich strojovny, mohl bitvu rozhodnout.

VĚSTU v této fázi bitvy zasáhly pouze dva granáty; jeden neškodně probil pravý bok nad čarou ponoru, ale druhý prorazil obšívku na opačné straně a do nitra parníku se začala hrnout voda. Kolem desáté hodiny se obrněnec přiblížil na distanci pouhých pěti kabelů (zhruba 926 m) a Rusům začalo být horko. Baranov udržoval kurs na Sevastopol, ale právě, když začal uvažovat o odklonu na jih, dopadl na záď parníku další granát a tentokrát byly škody vážné. Výbuch zničil kapitánský člun společně s jedním moždířem a zasvé vzala i optika Davidovova aparátu. Bolestné byly ztráty na životech; Černov utrpěl smrtelné zranění a o život přišel i jeho pomocník Jakovlev a čtyři dělostřelci, takže řízení palby převzali Krotkov a Rožestvenskij.

Image
Zinovij Petrovič Rožestvenskij

Lodní lékař Frankovskij přeměnil důstojnický klub na improvizovanou ošetřovnu a snažil se pomoci zraněným námořníkům. O chvíli později explodoval další projektil na ubytovací palubě a vzniklý požár ohrožující zadní prachárnu, musel zlikvidovat oddíl vedený V. Pěrelešinem. V podpalubí se lopotili unavení strojníci a topiči, ale navzdory jejich úsilí FETH-I BÜLEND neustále zkracoval vzdálenost a Baranov se začal obával útoku klounem. Lodě se k sobě mezitím údajně přiblížili natolik, že Turci zahájili palbu z pušek (to se nezdá pravděpodobné), na kterou Rusové podle Baranova odpovídali ze svých rychlopalných děl.

Na VĚSTU dopadaly další granáty a mrtvých přibývalo. Střepiny se nevyhýbaly ani veliteli, který utrpěl lehčí zranění hlavy a levého ramene, zatímco M. Pěrelešin přišel o nohu (později svému zranění podlehl) a mnohačetná poranění utržil i Krotkov. Dělostřelba zničila další moždíř, poškodila torpédový člun a sklad torpéd, zatímco z proraženého parovodu unikala pára a neovladatelný parník se stočil bokem k nepříteli, jakoby v očekávání rány z milosti. Baranov již dříve odmítl jako nerealizovatelný návrh využít k obraně torpédové čluny (za špatného počasí byly nepoužitelné a VĚSTA by před jejich spuštěním na vodu musela zastavit), ale jako reálnější se jevila možnost bránit se očekávanému taranování pomocí žerďových torpéd.

Image
Jiné zobrazení slavného boje Věsty

Zdálo se, že loď už může zachránit jenom pomoc shůry. Kapitán se podle vlastních slov chystal k zoufalému pokusu o abordáž, ale právě tehdy se znovu podařilo získat nad parníkem kontrolu a krátce po třinácté hodině Rožestvenskij vypálil svoji slavnou salvu, načež se nad přídí obrněnce vzdáleného 640 m vyvalil oblak kouře. Zásah! Mladý poručík byl sice v tomto oboru na slovo vzatý odborník, ale přesto se spíše jednalo o šťastnou náhodu. Buď jak buď, FETH-I BÜLEND nejprve zpomalil a později boj přerušil a odplul na jihozápad.

Rusové jej udiveně sledovali a nemohli uvěřit svému štěstí, takže z jejich trojitého „urrá“ zaznívala spíše úleva, než triumf. Rožestvenskij patrně trefil velitelský můstek a jak se zdá, tento zásah byl poslední příslovečnou kapkou, kterou pohár trpělivosti tureckého kapitána přetekl. Na FETH-I BÜLEND totiž během pětihodinové bitvy dopadlo množství granátů, které podle ruských autorů (ale i Wilsona) probily palubu a komín, a snad poškodily jeden kotel. Britský námořní důstojník zastávající vysokou funkci v tureckém námořnictvu (náčelník štábu Černomořské eskadry) však ve svém článku publikovaném později v londýnských Timesech uvedl, že utrpěné škody byly nepatrné a o život nepřišel ani jeden námořník. Každopádně, obrněnec zmizel za horizontem a za vítěze střetnutí se právem považovali Rusové. Cena ovšem byla vysoká, neboť napočítali tucet mrtvých (z toho tři důstojníci) a 24 (?) zraněných, což znamená, že padla či alespoň utržila zranění přibližně čtvrtina posádky.

Baranov později ve svém hlášení napsal: „Viděl jsem dvě zničená děla a měl jsem v trupu dva průstřely, dva důstojníky mrtvé a čtyři zraněné, palubu zasypanou střepinami a rozervaným lidským masem, a hlavně jsem věděl, že strojníci a topiči sotva stojí na nohách po pětihodinovém boji, takže jsem se rozhodl rezignoval na energické pronásledování rychle prchajícího nepřítele, tím spíše, když vyvěsil jakýsi signál a na obzoru se objevily stěžně dalších lodí.“ Tím se u nadřízených snažil vzbudit dojem, že mu v pronásledování zabránila shoda nepříznivých okolností a byl připraven poškozený obrněnec dorazit. Ve skutečnosti Rusové neměli na další boj ani pomyšlení a zázračnou záchranu museli přičítal Boží prozřetelnosti.

Image
Památník padlým námořníkům z posádky Věsty

VĚSTA zamířila přímo k Sevastopolu, kam doplula v noci z 11. na 12. července a prořídlá posádka si vychutnala triumfální přijetí. Pomocný křižník začali ihned srovnávat s legendární brigou MERKURIJ a z Baranova a jeho mužů se stali národní hrdinové, kteří navrátili čest andrejevské vlajce a dokázali přemoci turecký obrněnec. Není tedy divu, že se pohřeb padlých námořníků proměnil v okázalou záležitost a město Sevastopol věnovalo jejich rodinám po 50 rublech. Baranov sepsal o bitvě podrobné hlášení admirálu Arcasovi a nečekané příležitosti zviditelnit dosud přehlížené válečné námořnictvo, využil i jeho vrchní velitel velkokníže Konstantin.

Baranov sice ve svém raportu skutečnost značně přikrášlil (a uvedl několik nepravdivých podrobností), ale teprve novináři a jeho nadřízení poměrně prozaickou záležitost přeměnili v heroický epos, takže celé Rusko věřilo, že (podle Arcase) „nepřítel mající pancíře, silnější výzbroj a vyšší rychlost, byl přinucen ostudně uprchnout před mnohem slabším parníkem.“ Pravdu rychle překryl propagandistický nátěr a nikdo prozatím nejevil snahu uvést věci na pravou míru. Vždyť válka pokračovala a mýtus o porážce mocného obrněnce pomáhal pozvednout morálku jak ruských námořníků, tak vojáků, platících krvavou daň za průchod územím Bulharska.

Image
Hrdinové Věsty (zleva) Baranov, Rožestvenskij a Černov

Oslavované „geroje“ bylo nutné patřičně odměnit. Baranov se stal kapitánem 2. stupně, obdržel ceněný Řád sv. Jiří IV. třídy a car jej jmenoval „flígeladjutantem“. Ostatní důstojníci si na uniformy připnuli Řád. sv. Vladimíra IV. třídy (s meči a stuhou) a Rožestvenskij a Pěrelešin dokonce po přímluvě Arcase dostali nádavkem stejné vyznamenání jako jejich velitel. Později obdrželi odpovídající řády i poddůstojníci a řadoví příslušníci slavné posádky. Všichni účastníci boje navíc získali doživotní důchod ve výši dvou celoročních platů a stejnou penzi stát začal vyplácet i rodinám padlých, zatímco topičům, strojníkům a dobrovolníkům vyplatili zvláštní peněžní odměnu.

Největší pozornost se soustředila na kapitána Baranova, jenž obdržel na 300 blahopřejných telegramů a oslavnou sklenkou šampaňského si s ním přiťukl i Makarov. Zareagovali také místní podnikatelé, takže jeho podobizna a zvyšovala prodej nejen vydavatelům novin a časopisů, ale i výrobcům čokolády, což z něj učinilo široce známou osobnost, přičemž Baranov na sebe brzy upozornil dalším pozoruhodným činem.

Tuto novinku přečetlo 1355 lidí a poslali 16 komentářů. Poslat komentář

  Destructor Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 12/3/2017, 13:41 od jarl
Zprávy
Destructor

Zapomenutý předchůdce torpédoborců

Image


Za první torpédoborce jsou považovány britské jednotky třídy HAVOCK, jejichž vznik v roce 1892 inicioval tehdejší třetí námořní lord kontradmirál J. Fisher, který pro ně vymyslel přiléhavé označení „destroyers“ (1) naznačující, že jejich hlavním úkolem bude eliminace torpédovek, přičemž se zapomíná, že tou dobou už několik let brázdil evropské vody jiný „ničitel“ postavený podle podobné taktické koncepce.

První prakticky použitelné samohybné torpédo sestrojil ve spolupráci s rakouským emeritním kapitánem řadové lodě G. Luppisem v šedesátých letech 19. století britský inženýr R. Whitehead, jenž následně rozjel jejich výrobu, a poté co britské Královské námořnictvo za 19 600 liber šterlinků zakoupilo práva na jejich používání, neměla jeho továrna v Rijece o zákazníky nouzi. Nová zbraň se rychle rozšířila do všech významnějších marín, a jakmile konstruktéři v sedmdesátých letech sestrojili torpédovky schopné služby na širém moři, začal překotný rozvoj tohoto typu válečných lodí, od nichž si mnozí teoretikové slibovali revoluci v námořním válčení.

Image
Prototyp torpéda Whitehead-Luppis

Torpédovkám přisuzovali důležitou roli ve vojenských doktrínách řady zemí, ale nejvíce se tento trend projevil v učení tzv. francouzské Mladé školy. Ta od osmdesátých let hlásala, že časy mocných obrněnců patří minulosti, a pro Národní námořnictvo se lépe hodí malé, hbité torpédovky. Proto Francouzi ve velkém přikročili k jejich výstavbě a v roce 1892 už provozovali 220 (!) torpédovek, které propaganda líčila jako hrozivou zbraň schopnou napadat pomalé a obtížně manévrující obrněnce nejenom na moři, ale i přímo v domovských přístavech. Ve svém nadšení však příznivci myšlenek Mladé školy jaksi přehlédli, že přes určité úspěchy v rusko-turecké válce (potopení parníku INTIBACH), automobilní torpédo stále patří mezi v praxi nevyzkoušené zbraně (2) a jejich nosiče v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let žádnou pancéřovou jednotku nepotopily (3).

Image
Francouzská torpédovka Ouragan

Přesto byly torpédovky pokládány za nebezpečnou zbraň, což logicky vedlo k hledání lodí, které by před touto hrozbou chránily obrněné jádro floty. Myšlenka využít k tomuto účelu tzv. klounové lodě k úspěchu nevedla, takže konstruktéři dostali zadání vytvořit speciální jednotky primárně určené k jejich likvidaci. To vedlo v osmdesátých letech k vývoji torpédových-dělových člunů a torpédových křižníků, což byla poměrně velká plavidla s dobrými nautickými vlastnostmi a silnou výzbrojí, jenomže tyto přednosti eliminovala nízká rychlost, takže se k pronásledování hbitých lodiček nehodila a admirál Fitzgerald na jejich adresu skepticky pronesl: „Tyto lodě se prezentují jako „ničitelé torpédovek“, ale jejich označení neodpovídá skutečnosti, a je nepravděpodobné, že by takovéto lodě dokázaly dostihnout torpédovku, nemluvě už u jejím zničení.“

Touto problematikou se zabývali i činovníci španělského válečného námořnictva provozujícího množství starších obrněnců ze šedesátých a sedmdesátých let, a pohrávající si s myšlenkou na stavbu moderních bitevních lodí (4), třebaže i zde působila vlivná klika „mladoškoláků“ razící teorii, že Španělsko potřebuje spíše pancéřové křižníky a torpédovky, třebaže jimi navržený stavební program z roku 1884 zamítli. Tato skupinka se neformálně označovala jako „Pentagon“ (5), přičemž jeden z vrcholů tohoto imaginárního pětiúhelníku představoval nadporučík (?) Fernando Villaamil Fernadez Ceuto, jenž se do povědomí veřejnosti i odborníků zapsal články požadujícími modernizaci rychle zastarávající floty.

Image
Fernando Villaamil

Tento schopný 39letý důstojník s dobrými konexemi (6) dostal od ministra námořnictva viceadmirála M. Pezuela zadaní vypracovat studii širomořské torpédovky schopné doprovázet španělské obrněnce a chránit je před torpédovými ataky, což mohlo splnit pouze plavidlo s dobrými nautickými vlastnostmi a velkou doplavbou.

Villaamil následně odcestoval do zahraničí, aby porovnal nejrůznější koncepce a vybral nejvhodnější typ. Jako žák Mladé školy navštívil nejprve Zemi galského kohouta, kde se seznámil s konstrukcí torpédové jednotky BOMBE, načež se přesunul do Velké Británie, kde pro Rusko realizovali velkou torpédovku VIBORG a hlavně tu vznikal torpédový-dělový člun GRASSHOPPER, přičemž nelze vyloučit, že jeho pozornosti neunikla ani japonská pancéřovaná torpédovka KÓTAKA, jejíž stavbu připravovala loděnice Yarrow.

Následně usoudil, že jeho představám nevyhovuje žádná z uvedených jednotek, takže Španělé budou muset vykročit vlastní cestou, načež definoval specifikaci nové lodě: výtlak cca 350 tun, rychlost převyšující běžné torpédovky, dobré nautické vlastnosti a odpovídající výzbroj. Ve Španělsku působilo několik loděnic schopných stavět i velké válečné lodě, ale Villaamil znal jejich limity (7), takže si na ministrovi námořnictva vymohl, že bude realizována ve Velké Británii.

Image
Původní podoba Destructoru

Výběrového řízení se zúčastnilo šest loděnic (8 ), přičemž jeho iniciátora nejvíce zaujala projektová studie skotské společnosti James & George Thomson. Ta přihlásila do konkursu jednotku o výtlaku 335 tun dosahující rychlosti 22,5 uzlů a nesoucí dělo ráže 102 mm a šest malorážních zbraní, přičemž nezávislost plavby činila 3100 námořních mil. Cenu stanovili na 38 000 liber šterlinků (800 000 peset) a Thomsonové garantovali postavení lodě do 5,5 měsíců od založení kýlu. Komise ustanovená na podzim 1885 vyhlásila vítězem tendru firmu Thomson, neboť jejich projekt nejlépe splňoval španělské požadavky, a měl i další podstatnou výhodu: přijatelnou cenu.

Španělsko se sice v první polovině osmdesátých let vzpamatovalo z následků tzv. karlistických válek a za vlády krále Alfonse XII., se těšilo vnitřní stabilitě doprovázené oživením hospodářství, ale výše státního rozpočtu se nemohla měřit s žádnou evropskou velmocí, takže námořnictvo muselo hospodařit s omezenými prostředky. A protože se plánovala stavba dalších podobných jednotek, přišla vhod každá uspořená libra. Nasmlouvaná částka se tou dobou obvykle vyplácela v několika splátkách, přičemž první obdržela loděnice při podpisu kontraktu a poslední při předání jednotky.

Image
Král Alfons XII.

Thomsonové do konečné verze projektu zakomponovali všechny připomínky, takže 14. listopadu 1885 podepsali kontrakt na stavbu lodě nesoucí firemní označení „č. 234“, pro níž Villaamil vybral jméno DESTRUCTOR (Ničitel), jelikož jejím hlavním úkolem byla eliminace nepřátelských torpédovek (9). Stavbu řídil inženýr J. Beals, ale dozoroval jí Villaamil, jehož jmenovali velitelem vznikajícího plavidla a pověřili obstaráváním materiálu pro španělskou marínu. Přičinlivý důstojník toho využil k zakoupení klipru CARRICK CASTLE, jehož po menší přestavbě zařadili do služby jako školní loď NAUTILUS.

Realizace DESTRUCTORU pokračovala hladce, tudíž už 29. července 1886 sjel v Clydebanku trup za potlesku pozvaných hostí ze skluziště na vodu, koncem téhož roku proběhly zkušební plavby a 19. ledna 1887 na něm zavlála červenožlutá válečná vlajka a převzalo jej španělské námořnictvo.

DESTRUCTOR při standardním výtlaku 354 tun dosahoval délky mezi svislicemi 56,77 m, kdežto maximální délku naměřili 60,96 m, šířku 7,62 m a střední ponor 1,92 m. Trup přecházející na přídi v nevýrazný kloun zhotovili z ocele, a ve snaze jej co nejvíce odlehčit (10), síla obšívky upevněné na 107 žebrech nepřesahovala 4,23 mm. Předolodí bylo znatelně vyvýšené, ve středolodí umístili nástavby, a mezi předním stěžněm a příďovým dělem stála bojová věž se světlometem. K nebi čněly tři jednoduché stěžně, ale pozorovatele nejvíce zaujaly dva lodní komíny umístěné nezvykle vedle sebe. Palubu kryla vrstva dřeva, na jeřábech visely dva lodní čluny a na přídi stejný počet kotev (třetí byla náhradní) o váze 540 kg. Trup pod čarou ponoru natřeli červeně, zatímco na komíny, stěžně, čluny, nástavby a bojovou věž použili bílou barvu.

Image
Destructor-výkresy

Ovládání hlavního kormidla o ploše 7,43 metrů čtverečních usnadňoval kormidelní parní stroj, ale pokud přešli na manuální režim, muselo k jeho obsluze spojit síly několik mužů. Pro zlepšení manévrovatelnosti umístili konstruktéři na přídi ještě pomocné kormidlo, a při plavbě maximální rychlostí a použití obou kormidel činila taktická otáčka 168 m. Navzdory škarohlídům, kteří tvrdili, že kvůli odlehčenému trupu nedokáže vzdorovat vzdutému moři, prokázal DESTRUCTOR i na zvlněném moři výtečné nautické vlastnosti, takže mohl doprovázet hlavní síly bez ohledu na povětrnostní podmínky.

Podobně jako na japonské KÓTACU, opatřili konstruktéři hnací mechanismy DESTRUCTORU pancíři schopnými odolávat palbě z lehkých děl montovaných na širomořské torpédovky. Příčná přepážka oddělující strojovnu a kotelnu od předolodí byla silná 32 mm a pancíře stejné tloušťky dostala i bojová věž. Velitelskou centrálu kryla vrstva oceli silná toliko 5 mm, kdežto štít chránící obsluhu čelního děla zhotovili z pancířů o tloušťce 10 mm. Pasivní ochranu vylepšovaly uhelné jámy obklopující strojovnu a kotelnu, pod nimiž nechybělo dvojité dno. Trup členilo devět příčných přepážek na deset sekcí, kterýžto systém vylepšovaly další podélné a příčné přepážky, takže podpalubí připomínalo bludiště tvořené 39 vodotěsnými oddíly. Vodu pronikající do strojovny nebo kotelny odváděla dvě čerpadla o celkovém výkonu 360 tun za hodinu, zatímco hlavní systém napojený na všechny úseky dokázal z lodních útrob za hodinu vypumpovat 350 tun vody.

Image
Přední dělo ráže 90 mm

Protože DESTRUCTOR měl v první řadě ničit nepřátelské torpédovky, dostal výzbroj odpovídající tomuto zadání. Tehdejší torpédovky byly malé jednotky, jejichž výtlak i u širomořských typů zřídka převyšoval 120 tun, přičemž torpéda měla nedostatečný dosah, takže se křehké lodičky musely k cíli přikrást na krátkou distanci a k jejich ničení stačila lehká artilerie (11). V předolodí na otáčivé platformě typu Vavasseur usadili 90mm dělo španělského systému Hontoria o délce hlavně 25 ráží. Jednalo se o model 1879 vážící 600 kg, jenž měl při 15stupňovém náměru dostřel 4800 m. Zásah 7kg tříštivým projektilem dokázal vážně poškodit každou torpédovku, jenomže pro komplikovanou obsluhu a malou kadenci se kanón k tomuto účelu nehodil, takže hlavní úloha při odrážení torpédových útoků připadla sekundární výzbroji.

Tu představovala čtveřice Nordenfeltových 57mm kanónů schopných za minutu vychrlit až 15 granátů, které sice vážily jenom 1,5 kg, ale přesto dokázaly na distanci půl námořní míle probíjet obyčejnou konstrukční ocel o síle 47 mm, což bohatě stačilo na každou tehdejší torpédovku. Usadili je do otočných stanovišť podél lodních boků, přičemž jeden pár umístili ve středolodí a druhý poblíž zádě. Doplňkovou výzbroj tvořila dvě Hotchkissova revolverová dělá ráže 37 mm osazená na úrovni středolodní nástavby. I tyto zbraně dokázaly na krátkou střetnou vzdálenost poškozovat útočící torpédovky, přičemž mohly také zametat jejich paluby a velitelské můstky, čímž ohrožovaly nepřátelské posádky a velitele.

Protože se DESTRUCTOR neměl omezovat jenom na ochranu vlastních obrněnců, ale očekávaly se od něj i ofenzivní úkoly, dostal - podobně jako pozdější „destroyers“ - také torpédovou výzbroj, ale zatímco první britské torpédoborce nesly jejich vrhače hlavně kvůli dorážení poškozených torpédovek, Španělé preferovali předozadní dispozici vhodnou k útokům na kýlovou linii nepřátelských pancéřových lodí.

Image
Revolverové dělo ráže 37 mm na Destructoru

Dva pevné pneumatické torpédomety vestavěli do přídě, zatímco třetí (12) se odpaloval skrz zadní vaz, a jelikož byly v blízkosti vodorysky, brzy se projevil závažný konstrukční nedostatek. Při plavbě vyšší rychlostí se kvůli zalévání předních aparátů vodou, torpéda většinou nedařilo odpálit, takže obsluha dostala instrukce používat tyto vrhače pouze při plavbě rychlostí nanejvýš 16 uzlů, což v boji představovalo značný handicap. Nesená torpéda dodala německá továrna Schwartzkopff a představovala tehdejší světovou špičku, což znamená, že jejich dosah činil 4500 m, ale maximální 27uzlovou rychlost udržely pouze 400 m.

Protože se předpokládalo, že posádka v případě potřeby vytvoří menší desantní oddíl, přechovávali ve zbrojním skladu i tucet amerických pušek Remington a čtveřici revolverů.

DESTRUCTOR přepravoval šest torpéd a zásobu munice uloženou ve dvou magacínech tvořilo 60 granátů ráže 90 mm, 340 projektilů ráže 57 mm a 316 střel pro 37mm Hotchkissovy kanóny. Z tohoto výčtu vyplývá, že na každé Nordenfeltovo dělo připadalo pouhých 85 granátů, což bylo při jejich vysoké kadenci málo, a v boji s útočícími torpédovkami hrozilo, že dělostřelci spotřebují celý palebný průměr už po několika minutách.

Image

Torpédovky konstruktéři obvykle osazovali pouze jedním strojem, ale hnací agregát DESTRUCTORU tvořily dva vertikální parní stroje s trojitou expanzí, pro něž vyráběly páru čtyři kotle lokomotivového typu s pracovním tlakem 9,87 atmosfér. Jejich výkon (nominálně 3800 koňských sil) se pomocí hřídelů převáděl na dvě trojlopatkové lodní vrtule o průměru 2,21 m, což přispívalo k lepší manévrovatelnosti a v případě poruchy ovládání kormidla, bylo možné loď řídit regulováním otáček. Stroje oddělovala vodotěsná přepážka, což mělo DESTRUCTORU zajistit schopnost pohybu vlastní silou i po vyřazení jednoho stroje. Tyto prostory byly dobře větrané díky systému ventilátorů ústících na horní palubu. Běžnou zásobu paliva tvořilo 53 tun uhlí, ale v případě potřeby mohli naložit dalších 53 tun, což mělo při plavbě maximální rychlostí hladovým kotlům zajistit „potravu“ na 16 hodin.

Jedním z prioritních španělských požadavků bylo zabezpečit DESTRUCTORU rychlostní převahu nad standardními torpédovkami, tudíž očekávali, že dokáže udržet maximální rychlost při plavbě na vzdálenost 700 námořních mil, kdežto doplavba při rychlosti 10 uzlů a normální zásobě paliva nesměla klesnout pod 1500 mil. K dodržení těchto hodnot Thomsony zavazoval uzavřený kontrakt, přičemž běžnou praxí bývala klauzule o výplatě speciálních prémií za jejich překročení, stejně jako citelné sankce za nedodržení nasmlouvaných parametrů (13).

Image
Destructor opatřený „victoriánským“ nátěrem

Výsledky zkušebních plaveb představovaly určité rozčarování a brzy bylo zřejmé, že tentokráte se akcionáři Thomsonovy loděnice odměny nedočkají. 13. prosince 1886 během třech zkušebních plaveb naměřili při posíleném tahu průměrnou rychlost 22,66 uzlů (nejvyšší činila 23,07) a později se ukázalo, že kotle mají při zvýšeném výkonu neúměrně vysokou spotřebu. Nepomohla ani několikanásobná výměna lodních vrtulí a naměřené hodnoty byly ještě horší, byť při plavbě ekonomickou rychlostí činila doplavba při plné zásobě uhlí 4500 mil (14) a i maximální rychlost kolem 22,5 uzlů byla tehdy dostačující.

Kromě toho nesla loď pomocné oplachtění o ploše 207 metrů čtverečních a předpokládalo se, že při delších plavbách budou poloprázdné uhelné bunkry doplňovat překládkou z doprovázených kapitálních jednotek. Tyto hodnoty však platily pouze pro první roky kariéry, a v dalších letech DESTRUCTOR trpěl opakovanými problémy pohonné jednotky, a ať už byla na vině špatná konstrukce či opakované přetěžování, chronické problémy (zejména kotlů) se staly jeho Achillovou patou a jizliví novináři loď překřtili na „Destruido“ (Zničený)..

Papírově čítala posádka 4 důstojníky a 49 poddůstojníků a námořníků, ale tento počet v mírových časech snižovali na 44 mužů a na tabulkové stavy se doplňoval pouze pokud hrozilo vypuknutí války. Důstojníci měli kajuty netradičně v předolodí, zatímco námořníci si spací hamaky zavěšovali v ubytovacích kójích poblíž zadní torpédovny. Všechny podpalubní prostory disponovaly elektrickým osvětlením, důstojníci používali pohodlný společenský salónek a námořníkům zpříjemňovaly náročnou službu příděly rumu.

Image
Španělští námořníci

Úroveň výcviku španělských posádek obecně nebyla na dobré úrovni, ale jelikož přidělení na DESTRUCTOR představovalo prestižní záležitost, dařilo se zpočátku tento handicap eliminovat a posádka absolvovala časté manévry a její bojová připravenost byla na místní poměry uspokojivá. A ještě jedna zajímavost. Zdejší námořnictvo se vyznačovalo neúměrně vysokým počtem admirálů a příslušníků ministerstva námořnictva, takže dva roky před španělsko-americkou válkou statisticky vycházel jeden admirál na 3,8 lodě, což bylo vzhledem k poměrům v předních světových marínách (15) alarmující číslo. Proto výdaje na jejich platy a služební požitky zatěžovaly námořní rozpočet a není divu, že chyběly prostředky na stavbu nových jednotek.

Před zhodnocením této bezesporu zajímavé lodě, bude užitečné ještě jednou shrnout požadavky, které mu dal do vínku jeho duchovní otec Villaamil. DESTRUCTOR měl nejenom doprovázet obrněnce při krátkodobých výpadech i dálkových přesunech a chránit je bez ohledu na meteorologické podmínky, ale i podnikat útoky na kapitální jednotky a aktivně nahánět nepřátelské torpédovky. To z něj, na rozdíl od britských „destroyers“, činilo nikoliv specialistu na ničení torpédových plavidel, ale univerzální jednotku určenou k plnění širšího spektra úkolů, takže se od raných britských torpédoborců konstrukčně značně odlišoval (viz srovnání na konci textu), a názor, že Britové připravili španělské námořnictvo o primát v provozování prvního torpédoborce, nelze plně akceptovat.

V šíři požadavků kladených na bedra konstruktérů DESTRUCTORU se skrývaly jeho přednosti i nedostatky. Loď sice dosahovala vysoké rychlosti, kterou však při doprovodu vlastních obrněnců nepotřebovala, a během útoku na jejich protějšky nešlo při plavbě na plný výkon použít příďové torpédomety a hlavňová výzbroj byla sice pro ničení torpédovek dostatečná, ale zásoby munice nedovolovaly dlouhodobý boj. Objemné uhelné bunkry umožňovaly DESTRUCTORU obrovskou doplavbu, což jej ve spojení s dobrými nautickými vlastnostmi předurčovalo k doprovázení kapitálních jednotek i při delších přesunech a téměř za každého počasí, ale tehdejší torpédovky za bouře zůstávaly v přístavech, a při přesunu kupř. do Karibiku bylo možné palivo doplňovat z uhelných parníků, nebo větších jednotek. Na druhou stranu plné uhelné zásobníky zlepšovaly pasivní ochranu a posádka ocenila, že nebylo nutné provádět nenáviděné zauhlování tak často jako u lodí s menší doplavbou, a ani schopnost odolávat vzdutému moři nelze označit za zbytečnou.

Image
Britský torpédoborec Havock

Přes některé nedostatky se DESTRUCTOR k ničení torpédovek a ochraně obrněnců hodil mnohem lépe než torpédové-dělové čluny, ale solitérní jednotka nemohla na tyto úkoly stačit, takže bylo nutné přikročit ke stavbě podobných lodí, což se bohužel nestalo. Španělé se totiž koncem osmdesátých let soustředili na realizaci klasických torpédových-dělových člunů jako např. NUEVA ESPAŇA, a když se v další dekádě k myšlence ničitelů torpédovek vrátili, objednali si jednotky konstrukčně vycházející z britských „destroyers“. DESTRUCTOR se tedy nestal zakladatelem nové lodní kategorie, tudíž jsou za první torpédoborce považované až britské HAVOCK a HORNET sloužící v Královském námořnictvu od roku 1894.

Historie služby

DESTRUCTOR opustil Clydebank 20. ledna 1887, a bez ohledu na silný vítr a vzduté moře, už následujícího dne dosáhli Falmouthu, což vzbudilo interes mezi britskými námořními znalci. Cornwallský přístav opustili 23. ledna a zamířili na jih, přičemž je v Biskajském zálivu opět potrápilo špatné počasí, tudíž Villaamil po obeplutí mysu Finisterre nařídil přečkat bouři v Murosu, kde došlo ke kolizi s plachetnicí, ale naštěstí nedošlo k větším škodám a už 25. dosáhli Viga a 31. ledna zakotvili v přístavu Cádiz v jižním Španělsku.

Jeho první plavbě, během které DESTRUCTOR potvrdil dobré nautické vlastnosti, se dostalo značné publicity ve španělských i evropských žurnálech, takže se z Villaamila stal známý muž, a přední osobnosti si na obdivované lodi podávaly dveře (16). Jako první si v Cartageně novotou zářící plavidlo prohlédl 16. července vévoda z Edinburghu doprovázený velitelem britského Středomořského loďstva, což dokládá zájem vysokých činovníků Královského námořnictva o tuto konstrukci. Posádka však nejraději vzpomínala na srpnovou návštěvu Marie Kristiny vládnoucí za nezletilého Alfonse XIII., která už v dubnu poskytla Villaamilovi soukromou audienci a brzy si podle Miťjukova z DESTRUCTORU de facto udělala „královskou jachtu“. Známost s královnou-regentkou ctižádostivému důstojníkovi zajistila vliv na ministerstvu námořnictva nesouměřitelný s jeho hodností (17), a umožnila zahlazení nedávného škraloupu (18 ), což bylo spojené s rychlým kariérním postupem.

Image
Destructor na počátku své kariéry

DESTRUCTOR zařadili do Ferrolského vojenského okruhu a posádka se, kromě péče o členy královské rodiny a další vzácné hosty, v prvním roce kariéry věnovala seznamování se svěřenou lodí, výcviku, zkušebním plavbám a střelbám, přičemž 25. srpna došlo k lehkému zranění návodčího 90mm kanónu a 31. října v Cádizu opravili poškozené kormidlo. Na jaro 1888 naplánovali velké cvičení španělských torpédových plavidel u Cartageny, jehož se zúčastnily jednotky ze tří vojenských okruhů, přičemž Ferrolský měly reprezentoval DESTRUCTOR, RAYO, ARIETE, AZOR, HABANA a HALCÓN.

Určené lodě upustily počátkem dubna severní Španělsko, ale při přesunu do Středomoří došlo 5. dubna na HABANĚ k výbuchu kotle, přičemž záchranné práce komplikovalo špatné počasí, které ztěžovalo odvlečení torpédovky. Přesto Villaamil vyslal k poškozené lodi člun s havarijním družstvem a lékařem, který se jal ošetřovat zraněné a popálené námořníky, třebaže mnohým nešťastníkům už nebylo pomoci. Při upevňování vlečného lana vlny ochromenou torpédovku několikrát přirazily k boku DESTRUCTORU, který utrpěl lehčí poškození, ale akce se zdařila a druhý den ráno obě jednotky zakotvily v nejbližším přístavu, kde opravili potlučený bok, pohřbili mrtvé kamarády a kolem pobřeží Portugalska a Andalusie zamířili ke Cartageně.

Image
Královna-regentka Marie Kristina

Naplánované manévry včetně nácviku nočních i denních torpédových útoků proběhly úspěšně a po jejich skončení DESTRUCTOR načas zůstal ve Středomoří, přičemž si posádka užívala zdejšího příjemného klimatu a chystala se na veledůležitou povinnost. V Barceloně se v květnu 1888 uskutečnila Světová výstava, při kteréžto příležitosti se zde shromáždila mezinárodní eskadra složená z válečných lodí jedenácti států (19) a pořádající zemi reprezentovalo uskupení složené ze třinácti jednotek. DESTRUCTOR se stal jedním z hlavních exponátů, takže za účasti královny-regentky a dalších vzácných hostí podnikal krátké „výletní“ plavby a do severního Španělska se vrátil teprve v červnu. Tehdy ve Ferrolu provedli první opravy pohonné soustavy a v tisku se (po necelých dvou letech služby!) objevily spekulace o generální opravě kotlů, což byla předzvěst budoucího trápení.

I během kampaně v roce 1889 na palubě přivítali Marii Kristinu a další známé osobnosti, ale posádku postihly i dvě tragické události; nejprve se v červenci převrátil lodní člun, přičemž zahynul jeden námořník, a poté v září za nejasných okolností utonuli dva členové posádky. Toho roku došlo i ke změně na velitelském postu, neboť Villaamila po skončení plavební kampaně převeleli na chráněný křižník REINA REGENTE, a později se veřejnosti připomenul jako velitel školní lodě NAUTILUS při její slavné propagandistické plavbě kolem světa (20) v rámci oslav 400. výročí objevení Ameriky.

Image
Titulní stránka Villaaamilovy nejznámější knihy

I po změně na místě velitele Marie Kristina navštívila DESTRUCTOR, ale bohužel pokračovala i série nehod. Při přesunu ze San Sebastianu do Bilbaa došlo za bouře 30. listopadu 1890 k poruše kormidelního ústrojí, takže museli loď ovládat regulováním otáček obou vrtulí a do Bilbaa jí až následující den potupně přivlekly parníky SAN NIKOLAS a CANTABRIA, načež v létě následujícího roku zaznamenali poškození lodní vrtule, což se neobešlo bez ironických připomínek ve zdejším tisku. Navzdory tomu se DESTRUCTOR, společně s obrněncem PELAYO a chráněnými křižníky REINA REGENTE a ISLA DE LUZÓN, prodělal v roce 1891manévry na Středozemním moři, aniž by posádka tušila, že se jedná o jeho poslední delší plavbu.

Španělská eskadra tehdy navštívila italské a řecké přístavy (La Spezia, Neapol, Pireus, Ródos), načež v červnu shodili kotvu v Haifě, odkud se vybraní námořníci vydali do Jeruzaléma, a po mezipřistáních v Alexandrii a na Maltě se vrátili do Španělska. DESTRUCTOR se ještě v létě přesunul zpět do severního Španělska, kde se před ukončením plavební kampaně věnovali nácviku torpédových útoků.

Image
Španělský obrněnec Pelayo

Jestliže si posádka během tohoto roku zpestřila službu nejenom tradiční přízní Marie Kristiny, ale i pobytem v exotických destinacích a výstupem na Golgotu, rok 1892 v tomto směru přinesl rozčarování, protože jej DESTRUCTOR strávil na kotvách ve Ferrolu, kvůli potížím s pohonnou jednotkou a ani královna-regentka si už čas na jeho návštěvu nenašla. Teprve následujícího roku vyplul na moře, přičemž v létě poblíž Cartageny absolvoval námořní manévry a na podzim se dočkal prvního „ostrého“ nasazení.

Španělé v Maroku ovládali malé enklávy Ceutu a Melillu, přičemž se netajili záměry na územní zisky na úkor marockého sultanátu, což vyvolávalo střety s místními kmeny, které v roce 1893 přešly ve větší válečnou kampaň. Proto se v Cartageně zformovalo silné uskupení tvořené kromě DESTRUCTORU obrněncem PELAYO a chráněnými křižníky ALFONSO XII, REINA REGENTE a ISLA DE CUBA, jehož úkolem bylo ukončit obléhání španělských pevností a společně s dalšími jednotkami blokovat pobřeží ovládané vzbouřenými rify.

Image
Pohled na palubu Destructoru

DESTRUCTOR se přesunul do Melilly, kde jej místní guvernér využíval jako „aviso“ udržující spojení s metropolí, ale při jedné z těchto kurýrních misí došlo k poškození, takže zamířil do Gibraltaru k opravám. Brzy po návratu na africké vody se část posádky začlenila do desantního oddílu (21) bránícího Melillu, ale znovu se objevily technické potíže, takže loď odplula do Španělska a dalšího průběhu války se nezúčastnila. Kvůli setrvalým problémům s pohonnou jednotkou DESTRUCTOR v následující kampani strávil většinu času v rezervě a poté se přesunul do Cartageny, kde se v tamějším arsenálu podrobil přes rok trvajícím opravám.

Poté odplul do Ferrolu, ale už po několika měsících museli přikročit k dalším renovacím kotlů, což dokládá v jak špatném stavu se někdejší pýcha španělské floty nalézala, načež bylo rozhodnuto přikročit ke kompletní výměna kotlů ve Velké Británii, k čemuž prozatím nedošlo. V dalším roce se DESTRUCTOR žádných manévrů neúčastnil a za zmínku stojí pouze krátké návštěvy Portugalska a Maroka, přičemž neustále docházelo k dalším technickým potížím, které v červnu vyvrcholily poškozením kormidelního ústrojí, takže PELAYO musel loď odvléci do Cartageny.

Teprve v březnu 1897 jej přivítali v Glasgow, kde skotští dělníci změnili rozestavení komínů a vyměnili původní kotle za čtyři moderní vodotrubné systému Norman, ale brzy se ukázalo, že ani toto opatření nepomohlo a DESTRUCTOR není schopen náročnější služby, což jej s největší pravděpodobností uchránilo před zničením v americko-španělské válce.

Image
Admirál Cervera

V létě 1897 velení španělského námořnictva vytvořilo silné uskupení podřízené admirálu P. Cerverovi, jehož jádro tvořily pancéřové křižníky třídy INFANTA MARÍA TERESA, k nimž se v první polovině září připojily DESTRUCTOR a v Itálii zakoupený pancéřový křižník CRISTÓBAL COLÓN. DESTRUCTOR však už po několika dnech odveleli do Maroka, ale ještě na podzim se vrátil k Cerverově eskadře, přičemž se stal součástí torpédové divize, které velel F. Villaamil povýšený mezitím na námořního kapitána. V sestavě torpédové divize prodělal poslední předválečné manévry, načež se posádky dozvěděly neradostnou zprávu: pokud dojde k očekávané konfrontaci s USA, odplují na Karibské moře, aby podpořily obranu Kuby.

Madrid vyhlásil Washingtonu nepřátelství 23. dubna 1898, načež se Cerverova eskadra vydala na strastiplnou anabázi zakončenou 3. července bitvou u Santiaga de Cuba, ve které silnější americké loďstvo zničilo všechny španělské jednotky. Pochopitelně došlo i ke značným lidským ztrátám, přičemž zahynul i oblíbenec Marie Kristíny a tvůrce DESTRUCTORU (22).

Image
Zkáza španělských torpédoborců v bitvě u Santiaga de Cuba

DESTRUCTOR nebyl schopen překonat Atlantik vlastní silou, tudíž jej zařadili do 3. torpédové divize střežící Cartagenu. Třebaže se španělští stratégové před válkou obávali útoku americké floty na Kanárské a Baleárské ostrovy, ba počítali i s ataky pobřeží Pyrenejského poloostrova, Američané se soustředili na obsazení španělských kolonií v Karibiku a Pacifiku, takže se jejich válečné lodě v evropských vodách neobjevily a posádka přečkala válku v Cartageně a Cádizu, přičemž se DESTRUCTOR při jedné hlídkové plavbě srazil se španělským parníkem a musel opět do doků. Kvůli neustálým defektům se nestal ani součástí Cámarovy posilové eskadry vyslané na Tichý oceán, ale z muničních skladů odebrali většinu 37mm projektilů, které hodlali dopravit jednotkám bránícím Filipíny.

Po prohrané válce se v zadlužené zemi prostředky na generální opravu stárnoucí jednotky nenašly, takže DESTRUCTOR častěji než na moři pobýval ve zdejších přístavech a arsenálech, třebaže byl počátkem 20. století přezbrojen moderními torpédy systému Whitehead. V květnu 1904 na jeho palubu v Cádizu zavítal mladý panovník Alfonso XIII. a DESTRUCTOR poté doprovázel královskou jachtu do Sevilly jako v časech, kdy na něm pravidelně hostili členy vládnoucí dynastie.

Image
Destructor po přestavbě

Téhož roku se krátce objevil v marockých vodách, kde zadržel podloudnické plavidlo s nákladem tabáku a pak odplul do Cádizu. V následujícím roce se v Algecirasu uskutečnila konference, na které zainteresované mocnosti jednaly o osudu Maroka a DESTRUCTOR nejprve dopravil na místo konání španělského zástupce, poté ostřeloval pozice marockých povstalců, kteří ohrožovali rybářskou loď VALENTE, a na podzim zajišťoval přepravu námořní pěchoty do Tangeru. I v dalších dvou letech příležitostně pendloval mezi španělskými a marockými přístavy, přičemž došlo k incidentu s rakousko-uherskou korvetou SAIDA, jejíž posádku Španělé podezírali z pašování kontrabandu, ale následně padlo rozhodnutí zastaralou jednotku odzbrojit, k čemuž patrně došlo ještě na sklonku této dekády.

V roce 1911 jej nabídli k odprodeji, ale jelikož se nenašel zájemce ochotný zaplatit požadovanou sumu, ukončili existenci kdysi slavné lodě dělníci arsenálu v Carrace, kteří její trup před první světovou válkou rozebrali k sešrotování.

Technické parametry Destructoru:
Délka mezi svislicemi: 56,77 m.
Šířka: 7,62 m.
Střední ponor: 1,92 m.
Standardní výtlak: 354 tun.
Výkon strojů: nominálně 3800 koňských sil.
Rychlost: 22,5 uzlů.
Doplavba: 4500 námořních mil.
Pancéřování:
Přepážka a bojová věž: 32 mm, štít: 10 mm, velitelská centrála: 5 mm.
Výzbroj: 1 x 90 mm, 4 x 57 mm, 2 x 37 mm, 3 x torpédomet.
Zásoba munice na hlaveň: 90 mm 60 kusů, 57 mm 85 kusů, 37 mm 158 kusů.
Posádka: 53 mužů.
Cena: 38 000 liber šterlinků.

Technické parametry torpédoborce Havock:
Délka: 54,86 m.
Šířka: 5,64 m.
Ponor: 1,88 m - 2,06 m.
Standardní výtlak: 244 tun.
Výkon strojů při zkušebních plavbách: 3554 koňských sil.
Rychlost 27 uzlů.
Doplavba: 3000 námořních mil.
Výzbroj: 1 x 76 mm, 3 x 57 mm, 3 x torpédomet.
Zásoba munice na hlaveň: 76 mm 100 kusů, 57 mm 100 kusů.
Posádka: 42 mužů.
Cena: 33 474 liber šterlinků.

Poznámky:
(1)Až do první světové války se britské torpédoborce oficiálně označovaly jako „torpedo boat destroyers“ a teprve později zavedli zkratku „destroyers“.
(2)Teorie Mladé školy se opíraly mj. o zkušenosti z francouzsko- čínské války, kde Národní námořnictvo torpédovky úspěšně použilo v bitvě u Fu-čou, ale ty nenesly Whiteheadovy samohybné „doutníky“, nýbrž starší žerďová torpéda.
(3)Prvními obrněnci potopenými automobilními torpédy se v letech 1891 a 1894 staly chilský BLANCO ENCALADA a brazilský AQUIDABAN, které však neposlaly ke dnu torpédovky, ale torpédové-dělové čluny. Torpédovky se vůči pancéřovým lodím prosadily až v roce 1895 během čínsko-japonské války při obléhání Wej-haj-weje.
(4)Pro ilustraci uveďme alespoň neschválený program admirála Pavii z roku 1881 zahrnující 6 obrněnců, 6 pancéřových křižníků, 14 torpédových křižníků, 26 dělových člunů a 4 transporty.
(5)Přízvisko patrně vzniklo proto, že se skládala z pěti členů.
(6)J. Opatrný píše, že Villaamilovi pomáhal jeho tchán pracující na ministerstvu pro zámoří a mající konexe v administrativě nejbohatší španělské kolonie Kuby.
(7)Dlouhá doba realizace a často i nekvalitní provedení.
(8 )Kromě vítězné firmy to byly např. renomované loděnice Armstrong, Thornycroft a Yarrow.
(9)Nelze vyloučit, že se Villaamil neinspiroval pouze představou, kterak jeho výtvor drtí nepřátelské torpédovky, ale vzpomněl si na torpédovku inženýra J. Ericssona nesoucí jméno DESTROEYR.
(10)Trup vážil pouze 85 tun!
(11)Ještě koncem osmdesátých let dokázala torpéda udržet vysokou rychlost pouze na distanci 300 - 400 m.
(12)Některé zdroje jako např. Conway´s uvádějí pět torpédometů, což Miťjukov ve své obsáhlé monografii vysvětluje opakovaným přejímáním nepřesné informace z tehdejšího tisku.
(13)Např. při podpisu smlouvy na torpédoborce série „A“ se britské loděnice zavázaly k dosažení rychlosti 27 uzlů, přičemž sankce za snížení rychlosti za každého půl uzle činily 250 liber šterlinků a pokud by naměřená rychlost klesla pod 26 uzlů došlo by ke zdvojnásobení pokuty, což by kupř. při dosažení hodnoty 25,5 uzlů představovalo částku 1000 liber.
(14)Také se uvádí 4000 nebo dokonce 5100 mil.
(15)A. Bělov uvádí, že v britském Královském námořnictvu tehdy vycházely na každého admirála 9,2 lodě a v německém Císařském námořnictvu dokonce 22,4, zatímco v britském ministerstvu námořnictva pracovalo 467 lidí a v německém 217.
(16)Opatrný píše, že Villaamil se stal pro zdejší námořní i politické reformisty hrdinou.
(17)Opatrný uvádí, že byl často zván do královského paláce ke konzultacím ohledně námořních záležitostí.
(18 )Miťjukov tvrdí, že třebaže Thomsonové nedodrželi některé podmínky kontraktu, přejímací komise bez souhlasu ministerstva námořnictva loď převzala a Villaamil DESTRUCTOR na svoji odpovědnost dovedl do Španělska, za což s ním vojenská prokuratura zahájila trestní řízení, které však bylo po vydání královského dekretu o oficiálním zařazení lodě do španělského námořnictva zastaveno.
(19)Kromě Španělska to byly Velká Británie, Itálie, Rakousko-Uhersko, Německo, USA, Francie, Rusko, Portugalsko, Dánsko a Nizozemsko.
(20)Villaamil své zážitky popsal v bestsellerové knize „Cesta kolem světa korvety Nautilus“.
(21)Na základ toho došlo k doplnění lodního arzenálu o další pušky a revolvery.
(22)Podle hrdinů padlých v této válce Španělé pojmenovali torpédoborce třídy BUSTAMANTE, a asi nikoho nepřekvapí, že tímto způsobem uctili i památku prvního velitele DESTRUCTORU.

Použité zdroje:
Морская коллекция 2012/6.
Марч З.: Британские эсминцы; история эволюции 1892-1953. Vydalo nakladatelství Галея Принт 2012.
Opatrný J.: Malá skvělá válka. Vydalo nakladatelství Epocha 2013.
Kol. autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Белов A.: Испано-американская война 1898 года. Хроника действий на море. Vydalo nakladatelství Гапея Принт 2009.
http://vidamaritima.com/2013/04/villaamil-y-el-destructor/
http://www.wikipedia.org/
http://ancienhistories.blogspot.cz/2014/09/fernando-villaamil-y-fernandez-cueto.html

Tuto novinku přečetlo 744 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  Waldwerk - komplex Rabštejn Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/3/2017, 14:50 od BERNADOTTE
Zprávy WALDWERK - RABŠTEJN ZECHSTEIN WESERFLUG
Většina lidí zná České Švýcarsko jako pohodovou turistickou oblast, kam jezdí lidé načerpat své síly do dalších dnů. Málo kdo ví, že si tuto část Děčínská vybrali nacisté jako vhodné místo pro výrobu zbraní a kde jejich vědci pracovali na tom, jak nejefektněji odstranit ze světa skupinu lidí s jiným náboženským přesvědčením, s jinou barvou očí, vlasů či kůže. Generálmajor dr. ing. Hans Kammler byl jeden z nejmocnějších mužů třetí říše a po r.1945 asi nejmocnější ze všech nacistických bestií. Ke Kammlerovi Hitler vzhlížel s nadějemi, že to bude právě on, kdo odvrátí porážku říše. Byl jedním z generálů, kterého Spojenci chtěli dostat za každou cenu, ale ne aby ho soudili, ale aby využili jeho potenciál odborných znalostí a zkušeností. Pohádkám, že se zastřelil, nebo že ho zastřelil jeden z blízkých spolupracovníků, nevěří snad nikdo z normálně uvažujících lidí. Čtyři, šest nebo devět verzí jeho úmrtí podporují domněnku, že skutečně skončil v americké náruči.
Právě jeho osoba stála u realizace „zázračných zbraní“. Po ustavení Jägerstabu, kde Speer byl jen formálním šéfem, jeho oddělení vybralo 170 míst v Evropě, kde se v přísném utajení, v nově vybudovaných továrnách, měly vyvíjet a vyrábět zbraně s tou nejničivější silou. Samotné Hřen-sko bylo také tím vhodným místem, jež vybrali němečtí geologové pro uskutečnění Kammlerových plánů. Podzemní továrna přímo na hrani-cích byla označená organizačním řádem RMfRuK jako Kuno. Na projektech a po dobu výstavby byla označená jako Cuno. Všechny tři továrny Kuno 1, Kuno 2 a později i Kuno (v projektech Cuno) měly jedno společné, letadla Me262. Objekt Kuno/Cuno vznikl až jako poslední a byl určený k repasi proudových motorů Jumo 004B. Jednalo se o strategické místo. V blízkosti se nacházela vhodná letiště Žatec, Praha, Drážďany,odkud mohly startovat nejmodernější a nejrychlejší letadla na světě Me262. A především nedaleko byl dodavatel motorů i montážní závody. Do Dessau (výrobce motorů Jumo 004B) a do montážních závodů v Českých Budějovicích, Regensburgu, Obertraublingu je přibližně stejná vzdálenost - 250km. Nemalou roli při výběru sehrála i důležitá Kammlerova zpráva. Uváděla, že údržba Me262 vyžaduje vzdělanější a speciálně vybraný personál, který je nutné hledat ve velkých městech. Urychlené nasazení těchto strojů do vzdušných soubojů s ještě neukončeným vývojem, dohady mezi Hitlerem, Milchem a Messerschmittem, nedostatek zkušených pilotů ke konci války apod. je téma vyžadující zcela samostatnou kapitolu. Snad v nějakém příštím příspěvku.
Genocidní Kriminalsticko-biologický institut KBI, ze speciálního útvaru RSHA č.V, který byl přesunut do Hřenska je obsáhlé téma. Institut smrti, jak se mu zkráceně říkalo, se v přísném utajení začal přesouvat z Berlína Werderscher Markt 5 a 6 (u katedrály sv.Hedviky) do Hřenska dne 21.12.1943. Přesun byl proveden na základě přímého rozkazu samotného velitele gestapa Himmlera, pod kterého RSHA spadalo. Pracovali zde vědci, kteří se zabývali antropologickými a genealogickými studiemi, populací cikánského etnika, sterilizací žen apod. Útvar řídil dr. Robert Knight, odborník na rasovou problematiku.
Úplně jiným typem německého vědce, který zde pracoval v meziválečné době, byl Dr.-Ing.Erich Julius Clar, jenž ve Hřensku se i narodil. Byl jeden z mála vědců, kterému nacisté umožnili pracovat ve své soukromé laboratoři. Objevitel polycyklických uhlovodíků (zakladatel nano-technologie) a první, kdo doložil karcinomgenitu v cigaretovém kouři. Choval se apoliticky, nebyl členem nacistické strany, hned po válce se odstěhoval do Skotska. Po smrti byl odměňován řadou vyznamenání. Jinou zajímavostí je prosté konstatování, že Hřensko bylo místem, kam se ke konci války stahoval archív SS, aby byl pak postupně odvážen do Prahy. Pro doplnění válečného období, nelze opomenout i záhadný příběh jednoho z mnoha havarovaných letadel Luftwaffe v Českém Švýcarsku a v jeho okolí. Letadlo Ju52/3mg4e z I.TG3, těsně před koncem války, to napálilo do skalního masivu Stříbrných stěn ve Hřensku, viz samostatná kapitola www.bauer917.mzf.cz.
Rabštejn, v utajeném režimu Zeichstein, se nachází také v Českém Švýcarsku. Mezi továrnami a štolami protéká říčka Kamenice, to je ta říčka, po které se plaví turisté na lodičkách v hřenských soutěskách. Jedná se o rozsáhlý komplex továrních budov, výrobních a skladovacích prostorů, včetně podzemních štol. Není možné opomenout i ubytovací prostory pro ženy a muže, kteří zde byli vězněni. Komplex je malému počtu lidí, to je těm co si jejich mysl uvědomuje jaká zvěrstva dokázal Němec napáchat v II.světové válce, znám jako koncentrační tábor. Ale zároveň to byl zajatecký, pracovní a internační tábor. Pracovali a věznili se zde lidé z velké části Evropy, ale i ze Spojených států. Z USA to bylo 110 až 120 vojáků americké armády, kteří sem byli nasazeni na práci. Američané byli na tom zdravotně lépe, údajně se jednalo o vojáky ve stáří 20-25 let zajatých v Ardénách. Měli nahradit vyhladovělé a vysílené vězně, kteří už nedokázali plnit vysoké pracovní nasazení. Vězni sem byli dováženi z koncentračních táborů Flossenbürg a Dachau. Vysílení a nemohoucí, kteří neskončili v místní márnici, měli to „štěstí“, že byli odvezeni zpět do jednoho z výše uvedených koncentračních táborů.
Jednou ze záhad Zechsteinu je jeho výroba. I dnes, když navštíví areál soustružník, frézař, technik a na vlastní oči uvidí zbylou část výrobních prostorů, nemůže se spokojit s tím, co je o výrobním programu uváděno. Duchovním otcem Zechsteinu byl H.Kammler, už to vzbuzuje pode-zření, že se zde mohly vyrábět a vyvíjet důležité moderní zbraně nebo jejich komponenty. I když o jeho zdejší návštěvě se zatím nenašla ani zmínka, na rozdíl od návštěv v nedalekém litoměřickém Richardu, tak není vyloučeno, že by jeden z největších Waldwerků nenavštívil. Zvláště když jen 15km odtud, přímo v Děčíně, sídlila raketová firma Schmiddingwerke a výzkumné materiálové středisko slitin Krupp Essen dr.Curta Acteho. Essenská filiálka se zabývala unikátním vývojem vysokopevnostních slitin, tzv.slinutých karbidů. Revoluční materiály pro využití v oblasti řezných nástrojů. Bez nichž by nebylo možné např. zrychlit dobývání surovin (štol) nebo obrábět nové vysokopevnostní a vysokotep-lotní slitiny pro nové raketové zbraně. Schmiddingwerke byl dodavatelem raketových motorů pro letadlo s kolmým startem Bachem Ba 349, které se čtyřmi jeho pomocnými raketovými motory dosahovalo výšky 14 km/min. Henschel Hs 117 Schmetterling, poněkud nesymetrická raketa, sofistikovaně naváděná na cíl, dosahovala pomocí motorů Schmidding 1 100km/h s dostupem 11km. Henschel Hs 293 elektronicky řízená bomba pro zneškodňování námořních plavidel nebo Henschel Hs 298 tzv. střela země - vzduch. I seznam a počet obráběcích a lisova-cích strojů, údajně se jednalo o velmi málo opotřebené stroje - jen s 10% opotřebením, mě vede k závěru, že se zde nemohlo jednat o běžnou nenáročnou výrobu. Lisy Müller 500t, Simpel-Kamp 2000t a 55 kusů dalších lisů společně s velkým počtem obráběcích strojů vyžaduje i větší počet odborně vzdělaných technologů, konstruktérů, metalurgů a kontrolorů s velkým množstvím technické dokumentace. A o tom nikde ani slovo.
Helikoptera Fa 223, to je převážně montážní práce. Další uváděné výrobky jsou: barážové zařízení Kutonase, křídla pro letadla Junkers a údaj-ně trupy pro Fw 190, tyto produkty vyžadují minimum obráběcích operací. Jägerprogram - znamenalo uvolnění výrobních kapacit ve prospěch nových moderních zbraní. Zbraně, které byly u Spojenců zatím jen na rýsovacích prknech nebo ve formě prototypů, tak nacistické už byly nasazeny v bojích ve vzduchu i na zemi. Proudová letadla, rakety, raketová letadla i nové tanky bojovaly a způsobovaly spojeneckým vojskům nemalé ztráty. Nelze vyloučit, že Zechstein byl výrobnou a zároveň laboratoří Wunderwaffe.
Po mediálně proslaveném objevu dalších podzemních prostorů v rakouské podzemní továrně, Rabštejn/Zeichstein poutá zvýšenou pozornost zahraničních badatelů. Připomínám, že rakouské podzemní prostory mají plochu jen 50 000m2, což je menší plocha oproti plánovaným rabštejnským 82 500m2, kde se údajně zrealizovalo jen 17 530 m2. Ale kdo ví, zda 17 530m2 je to konečné číslo. Proč údajně? Předložím několik čísel, triviálních výpočtů. Výpověď čísel bývá argumentem, nahradí spoustu slov a vět. Jednou z pochybností je vytěžená hornina a její doprava ze štol. Jiná technologie dobývání, než pneumatickými kladivy s vrtacími tyčemi s běžně užívanou trhací technikou a doprava pomocí maloob-jemových vyklápěcích vozíků, lidská kapacita koncentračního a pracovního tábora, rovněž i jiná nákladní auta, než nad 4t, mně není známa. Žádná metoda „Drill and blast“, žádné Salzgittery žádné Komatsu, žádné Tatry 158 8x8… další na www.bauer917.mzf.cz kapitola Rabštejn

Tuto novinku přečetlo 681 lidí a poslali 6 komentářů. Poslat komentář

  Hrdina 2. svetovej vojny Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 26/1/2017, 16:13 od Stuka
Zprávy Pýtate sa, či som tu spokojný? Nesťažujem si. Práca ma veľmi baví. Občas si síce spomeniem na svojho bývalého pána a teplé miestečko u krbu pri jeho nohách, ale osud mal so mnou iné plány. Pamätám si zdesenie svorky, keď pobehovala po dome a vykrikovala: „Vojna!“ Nechápal som a ani ma to nevzrušovalo, dokiaľ som mal plnú misku žrádla. Potom ale prišli nejakí ľudia v uniformách a s puškami a pán mi so slzami v očiach povedal, že musím s nimi. Chvíľu som cítil strach a neistotu, kým ma na pleciach nepotľapkala drsná ruka vojaka. Pozriem mu do očí a vidím smútok a nemú žiadosť o pomoc. Nech už sa stalo hocičo, ak neprispejem packou k dielu, bude ešte horšie. Odovzdal som sa teda dôverčivo do cudzích rúk, veď nie som žiaden zadubenec, ale čistokrvný kríženec vznešených plemien nemeckého ovčiaka, kólie a huskyho.

Neľutoval som. V tábore, kam sme dorazili, ma privítalo množstvo kamarátov, ktorí tiež dočasne opustili svoje domovy, a bolo nám veselo. Najprv sa začalo s jednoduchým výcvikom, následne prišli ťažšie, ale o to zábavnejšie úlohy. Skákal som s padákom, hliadkoval po pobreží, vyhľadával zvláštne kusy kovu, ktorým ľudia hovorili míny a učil som sa ticho plaziť územím, v ktorom sa akože skrývali nepriatelia.

Hrdo som prešiel celým výcvikom a bol som zaradený ako strážca svojho nového Pána a jeho jednotky. Pán síce trepal niečo o ich dôležitosti, ale ja som vedel, že bezo mňa by boli v háji. Oblizol som mu tvár, aby sa s tým zmieril. Keď sme sa nalodili a vietor mi na palube zadul do srsti, spokojne som zavyl. Inak som musel byť ticho, ale vtedy som sa trocha odviazal. Po vylodení som hliadkoval v meste, ktoré síce voňalo čudnými pachmi, ale inak tam bol kľud - žiadne výbuchy ani ohne. Už som si hovoril, že som asi zbytočne prešiel výcvikom a stvrdnem niekde na rohu v driemotách, ale Pán ma rýchlo vyviedol z omylu. Zobral ma do iného tábora a mýlite sa, ak si myslíte, že som tam celý deň naháňal loptičku alebo si váľal šunky. Vo výcviku sa pokračovalo a niekedy som bol, priznám sa, úplne hotový.

Keď prišlo leto, opäť sme sa nalodili. V noci sme priplávali k nejakému drsnému pobrežiu a vystúpili na breh. Pýtate sa kde? To vám nepoviem, ale vedel som, že musím byť ostražitý, tichý a maximálne sústredený. A dobre som urobil, pretože sa naraz spustila paľba. Nastal zmätok a vidím môjho Pána a celú jednotku ako hľadá úkryt. Usúdil som, že nevedia určiť, z ktorého miesta paľba začala a ani ja som nič nevidel, ale môj čuch zrak nepotrebuje. Zavetril som a vrhol sa správnym smerom. Behom pár sekúnd som zastal pred betónovou búdou a musím uznať, že ju dobre zamaskovali. Skočil som dnu a koho tu nevidím? Štyroch prikrčených nepriateľov. Prosím? Či viem rátať? Do piatich viem, ale teraz ma nechajte hovoriť, prerušili ste ma v najlepšom. Kde som skončil? Aha. Ani som im nedal príležitosť spamätať sa a schuti som sa pustil do práce. Už dlho som si tak dobre nezahryzol. Jeden z nich pustil do gatí, a to ma ešte viac rozbesnilo. Druhý na mňa vypálil a trafil ma do pleca, ale vtedy som to neregistroval. V ušiach mi zaľahlo, a to bolo horšie. Musel som z toho úzkeho priestoru preč, a tak som sa s nimi prestal maznať.

Keď bezmocne padli na zem a skuvíňali, vyliezol som von. Vonku už čakal môj Pán a hľadel na mňa s vyvalenými očami. Blahosklonne som mu vyplazil jazyk. Ostatní tiež obstúpili búdu, a keď sa štyria trkvasi vypotácali von s rukami nad hlavou, zajasali.

Aj som si chcel užiť chvíle slávy, ale odviedli ma na ošetrenie, a to bolo lepšie. Ranu som si síce vylízal, ale guľku musel vybrať felčiar. Dobre som si zapamätal pach tých trkvasov, a ešte tú noc som ich zacítil neďaleko našej jednotky, keď sa chceli nebadane priblížiť. Okrem toho, robili hluk ako stádo kráv, až som sa čudoval, že ich počujem iba ja. Upozornil som na ne, a potom som konečne pokojne mohol chvíľu spať.

Slávy som si napokon užil až až. Všade ma vítali ako hrdinu a dávali najlepšie kúsky mäsa. Nie, nepribral som, pretože aj naďalej slúžim v jednotke a plním si svoje povinnosti, veď môj Pán by bol bezo mňa stratený. Dostal som dokonca aj vyznamenania. Pýtate sa, kde ich mám? Neviem. Zasa mi ich vzali, vraj pes nemôže nosiť ľudské vyznamenania, akoby na tom záležalo. Veď sa nedajú zjesť, ani sa s nimi nedá hrať. Túto stužku na obojku mi ale pripol môj Pán a zaprisahával ma, že nik mi ju už nevezme. Verím mu, a ani by som ju nikomu nedal. Áno, môžete ma odfotiť aj z profilu.

Podľa skutočnej udalosti.
Hrdinský pes Chips, keď prešiel výcvikom, slúžil ako strážny pes v americkej armáde. Hliadkoval v januári 1943 v Casablance, kde sa konala konferencia najvyšších predstaviteľov USA a VB. V lete sa zúčastnil operácie Husky - vylodenia na Sicílii. Zneškodnil štyroch talianskych vojakov skrývajúcich sa v bunkri tak, ako popisuje sám v poviedke a potom ešte upozornil na ďalších desiatich. Dostal vyznamenania Purpurové srdce, Striebornú hviezdu a vysoký rád Kríž za vynikajúce služby. Americký kongres ale napokon rozhodol, že zvieratá nesmú dostávať ľudské vyznamenania, a Chips ich musel vrátiť. Tesne pred ukončením služby, mu veliteľ jeho jednotky neoficiálne pripol Stužku za bojové vylodenie s deviatimi hviezdami. Koncom roka 1945 sa Chips vrátil k svojmu pôvodnému majiteľovi Edwardovi Wrenovi z Pleasantville (štát NY) a pokojne tu dožil.

Tuto novinku přečetlo 636 lidí a poslali 4 komentářů. Poslat komentář

  Proč Spojenci nemohli najít Schörnera Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 4/1/2017, 20:39 od Destroyman
Zprávy
Proč Spojenci nemohli najít Schörnera

Článek mi poslal mailem člen fóra Bernadotte s prosbou, abych ho sem dal - pro něj je to prý příliš složité. Tak jsem ho sem dal, ovšem šlo to jen pod mým nickem, takže opakuji ještě jednou: nechlubím se cizím peřím, autorem je kolega Bernadotte.


Aby se naplnilo nejenom formální ukončení války, ale i to skutečné, aby už konečně přestali umírat lidé, bylo nutné o tom přesvědčit i krvavého Ferdinanda. Velitele poslední nejnebezpečnější skupiny armád Wehrmachtu - Armády Střed a posledního jmenovaného německého polního maršála, Ferdinanda Schörnera. Jeho síla se odhadovala na 36-40 bojeschopných divizí. Jak krutý to byl soupeř, vypovídá jeho přezdívka, kterou mu dali vlastní vojáci. Spojenci si uvědomovali jak důležitá je rychlost k vyhledání a zajištění fanatického Schörnera, umožnilo by to zachránit další lidské životy na obou válčících stranách. Do událostí, posledních dnů II.sv.války, přináším své poznatky a tím tak chci přispět k objasnění některých časových úseků. Přiblížím situaci: Německo prostřednictvím admirála Dönitze kapitulovalo. Ale aby se tato informace co nejrychleji a oficiálně dostala k německým velitelům, rozhodli se Spojenci nespoléhat na rozběsněného nepřítele, že si uvědomí kapitulaci, ale vzali iniciativu do svých rukou. V případě Schörnera to byla mise za účasti amerického, sovětského a také německého zástupce, vysokého důstojníka německé armády, který byl delegován novou německou vládou. Předpokládanou adresou byly Lázně Velichovky - zde sídlil generální štáb poslední bojeschopné německé armády v Evropě, Heeresgruppe Mitte/Armáda Střed včetně jejího velitele Schörnera. Američany organizovaná mise z
Plzně do Velichovek za Schörnerem dodnes, i po tolika letech, není zcela reálně popsána. Chybí řada jmen, je zde mnoho „hluchých míst“. Například, zcela nepochopitelně, je vynechána osoba ruského zástupce, který mohl přiletět do Plzně v jednom letadle od V.sboru společně s plk.Prattem z OSS/CIA. Další neznámou je čs. voják, který vedl kolonu do Velichovek. V neposlední řadě je to samotný pohyb Schörnera v posledních květnových dnech války. Dávám tak i vysvětlení historikům a všem vojákům v misi (bohužel už asi nežijí), kde se Krvavý Fedinand nacházel, když byli ve Velichovkách. Také trasa byla podivná, údajně se vyhýbali vojenskému střetu, ale i cesta zpět do Plzně je plná záhad. K časovému sledu událostí přikládám další doplňující, pro vytvoření širšího dějinného obrazu.

V závěru připojuji vysvětlení k osobám sovětského generála a čsl. důstojníka, včetně vlastního komentáře ke vstupu 3.americké armády 5.května roku 1945 na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava.

24. duben 1945. Schörner v Novém Boru čeká marně na Buňačenka, kde mají mít schůzku. Přijede jen mjr. B.A.Kostěnka. V těchto dnech přes Sněžník ustupují různé jednotky Wehrmachtu, včetně holandských oddílů SS a také jedné německé, která je výhradně složená z ruských vojáků - 600.pěší divize, organizačně spadá pod velení polního maršála Schörnera. Na Děčínském Sněžníku 24.- 27.04.45 zvolí odpočinek. (Děčínský Sněžník je nejvyšší hora Sněžnické hornatiny, zvedá se do výše na česko-německých hranicích asi 7 km od Děčína a v r. 1945 na ní byl hraniční přechod – pozn. D.).

25. duben 1945. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě gen. Eisenhower již 12.04. zastavuje další postup spojeneckých armád, které operují nad Lipskem. A teprve 25.04. čekající 9.americká armáda gen. Simpsona uvidí u Wolfenu na druhé straně řeky Muldy vojáky Rudé armády.

26. duben 1945. Odpoledne Schörner oznamuje 600.pěší divizi ROA, která pobývá na Děčínském Sněžníku, že je zítra navštíví. Svůj přílet s letadlem Fi156 na Děčínský Sněžník ohlásil na 10:00 hodin. USA a RA se setkávají na Labi v Torgau. Vel.12.Skupiny americké armády gen.Bradley je pozván do štábu gen.Koněva na východní břeh Labe, kde spolu osamoceně (+2 tlumočníci) jednají o dalším postupu.

27. duben 1945. Přesně v 10:00 přistává na Děčínském Sněžníku Fi156. 600.pěší divizi a jejího vel.gen. Buňačenka navštěvuje ale jen velitel štábu Armády Střed gen. von Natzmer. Velitelský štáb a důstojníci jsou nastoupeni, čestná rota provádí přehlídku. V rozhovoru Buňačenko vysvětluje důvod nedostavení se na schůzku se Schörnerem v Novém Boru, údajně se jednalo o autohávarii, byl celý ovázaný. Natzmer předává rozkaz polního maršála k přesunu divize směrem na Brno a k okamžitému nasazení proti postupujícímu nepříteli. Gen. Buňačenko vyslovuje předstíraný souhlas a doplňuje ho s podmínkou, že ale v žádném případě se nebude přepravovat po železnici. Argumentuje tím, že by se divize nemusela udržet pohromadě. Natzmer dodává, že tedy musí pochodovat bezprostředně v týlu tehdejší fronty Česká Lípa - Turnov - Hradec Králové, kde se nacházejí naše jednotky k zásobování vaší divize.

28. duben 1945. Gen. Buňačenko uděluje 600.pěší divizi rozkaz: Odchod divize směr Teplice-Šanov.

29. duben1945. Schörner se rozhodl vyhledat 600.divizi, která se nachází u Kozojed (nedaleko Slaného – pozn. D.). Odpoledne přistál se svým Fi156 v Klapý, odkud je vyzvednut a převezen do Úlovic k Buňačenkovi. Vystupuje bodře (láhev kořalky, krabice cigaret) a zkouší od Buňačenka zjistit, co zamýšlí. Buňačenko zůstává u své původní taktiky a stejně jako předtím projevuje ochotu k nasazení své divize v prostoru Brna. Styčný důstojník mjr. Schwenniger, vysvětluje Schörnerovi nesplnění příkazu. Nakonec Schörner povoluje Buňačenkem navrženou trasu pochodu jižně od Prahy. Při odchodu klade důraz na směr pochodu na Brno a pohrozí Buňačenkovi za neuposlechnutí rozkazu popravou.

3. květen 1945. Z Flensburgu, s důležitou zprávou pro Schörnera ze zasedání nové německé vlády, do Hradce Králové přilétá nový velitel Luftwaffe Robert Ritter von Greim, doprovázený svou milenkou leteckým esem Hannou Reitsch (letecký odborník, po kterém pátrají amer. tajné služby). Součástí porady byla kapitola nazvaná Česká otázka. Hledalo se řešení jak zachránit co největší počet Němců nacházejících se na českém území. Téma, které začalo v 9:30 a pokračovalo až do pozdních odpoledních hodin. Vzhledem k situaci se nabízela Schörnerova kapitulace, což vyhodnotili jako nepřípustné, poněvadž by tak mnoho občanů německé národnosti a celá jeho armáda padla do ruských rukou. Nakonec se rozhodlo, že Schörnerova armáda i nadále bude na českém území klást odpor proti Rudé armádě. A to po nejdelší možnou dobu, aby se co nejvíce lidí německé národnosti a pak i vojáků dostalo do americké zóny.

4. květen 1945. Schörner je ve Velichovkach a dohlíží na ošetření zraněné nohy von Greima. Hovoří spolu o odletu z bombardovaného Berlína a o přepravě Hitlera do bezpečí. Přistávalo se těsně nad Braniborskou bránou a proto pilot Bauer nechal vykácet všechny lípy podél třídy. Současně z Flensburgu, ze stejného zasedání od Dönitze, do Velichovek přijíždí k společnému jednání se Schörnerem i K.H.Frank. Gen.Bradley od Eisenhowera přijal zprávu, že Patton může zítra v 7:00 vyrazit do Čech. Vyrazil 5.5.v 10:00 hod.

5. květen 1945. Schörner ve Velichovkách vydává rozkaz, v němž svým vojskům připomíná svatou povinnost bojovat dále proti Rudé armádě „dokud nebudou zachráněni nejcennější němečtí lidé". V ranních hodinách zahájily divize V. a XII. sboru 3.americké armády útok směrem do ČR s cílem dosáhnout demarkační linie: Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Do Prahy časně ráno vyrazila skupina zpravodajců OSS vel. byl kap. E. Fodor, americký voják slovenského původu, řidič byl Lionel Shapiro. Hlášení předali večer Pattonovi. Ve 21:40 velitel Waffen-SS v Protektorátu Carl von Pückler- Burghauss zasílá do štábu Heeresgruppe Mitte, který sídlí ve Velichovkách, žádost o letecký útok na Prahu.

6. květen 1945. Na Děčínském Sněžníku přistává s letadlem Fi156 Ferdinand Schörner. Se štábem se ubytuje v dnešní budově SČE na Teplické ulici a přebírá přímé velení při přípravě obrany města Děčín. Robert Ritter von Greim s Hannou Reitsch odlétají z Velichovek v letadle Do 217 s informacemi od Dönitze do Grazu, kde je mají předat Kesselringovi.

7. Květen 1945. Schörner se od 06.05. stále zdržu-je v Děčíně. Před polednem odjíždí s vojenskou kolonou směr Žatec.

Kapitulace Německa

už 5. 5. v Remeši zást. Dönitze admirál von Friedeburg se snažil, ale jen se Spojenci, vyjednat výhodnější podmínky pro Německo. 7. 5. Jodl, po zásahu gen. Antonova, přistoupil v Remeši ve školní budově v 02:41 ke kapitulaci.

Vel. V.sboru gen.Huebner v 8:00 obdržel z Velitelství spojeneckých expedičních sil v Paříži (SHAEF) telegram o bezpodmínečné kapitulaci něm. ozbrojených sil v Evropě na zemi, na moři i ve vzduchu na den 09.05. v 00:01. Spojenecké síly zůstanou stát do té doby na svých pozicích.

Mise do Velichovek za Schörnerem

V Plzni dopoledne přistál americký plk. R. H. Pratt z OSS, jeho úkolem bylo předat spolu s ruským generálem a zástupcem nové německé vlády Wilhelmem Meyer - Detringem kapitulační rozkaz Schörnerovi. Součástí prominentní skupiny měl být i voják českoslov. národnosti v amerických službách, který zajišťoval cestu na českém území.
10:00 Plzeň: přílet plk.Pratta ze štábu V. sboru-formuje doprovodnou skupinu včetně zajištění československého průvodce
11:00 Plzeň: je zde už i ruský generál z Remeše
15:00 Plzeň: z Flensburgu měl už přistát i německý plk.Meyer- Detring
20:00 Plzeň: zpožděný přílet plk.Meyer-Detringa v brit. doprovodu
21:00 Plzeň: odjezd do Velichovek celé skupiny ve 27 vozidlech pod voj. ochranou mjr. Carl Dowda (40mužů) 23.průzkumové čety 16.obrněné divize z V. sboru
24:00 Praha: setkání s velitelem pražského povstání gen. Kutlvašrem, následně odjezd do Dejvic, sídla německého velitele Prahy gen.R.von Toussainta, zde si ověřují místo pobytu Schörnera.
8. květen 1945. V 08:00 skupina dorazí do Velichovek - Schörner tam, ale není. Foto US vojáků pod hodinami v Hradci Králové ukazují 08:20

Sovětský generál


Pravděpodobně byl z vyjednávacího štábu gen. A. Antonova. Jednou z prvních úvah bylo, že byl ze štábu Koněva, ale vzhledem k organizaci v RA to nebylo možné. Určité indicie vedou k tomu, že musel přiletět do Plzně v jednom letadle společně s plk.Prattem z OSS/CIA. Při hledání jeho jména, jsem narazil na zdůvodnění, proč ho nelze nalézt. Prý je to jednoduché, RA nikdy s Němci nevyjed-návala, a pokud to tak bylo, nikdy se to nepřiznalo. I když Antonovo řešení bylo racionální, Stalin ho nemohl přijmout. Takže po oficielní stránce žádný takový doprovod nebyl. Obtížné je to dohledat i v amerických dokumentech. Zbývají ještě dvě cesty, nahlédnout do spisů SHAEF, které jsou stále pod utajením a ruské archívy, kde je stejný důvod.

Československý důstojník


Ze začátku jsem se zabýval tím, že čs. vojáka budu hledat u V. sboru 3.americké armády, ale postupem času, když jsem zjistil, že se jedná o utajenou akci organizovanou SHAEF a SSSR, otevřela se cesta ke snadnějšímu způsobu nalezení jména onoho československého důstojníka, který měl zajistit trasu z Plzně přes Prahu do Velichovek. Podařilo se mně dohledat seznam československých důstojníků u SHAEF delegovaných exilovou vládou v Londýně. Jedná se o sedm jmen, hodnost některých důstojníků se shoduje s hodností, kterou udává americká strana. Pravděpodobně by se jeho jméno našlo v Archivu ministerstva zahraničních věcí ve fondech Londýnský archiv – důvěrný.

Slovo závěrem


Vždy mě zajímají události, pro mě nepochopitelné, nelogické, sporné, pochybné. Jedna z nich je proniknutí vojsk SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force) reprezentovaných 12.skupinou a její 3.americkou armádou na území Protektorátu Čechy a Morava 5.května 1945. My Češi máme mimořádné schopnosti, sežrat všechno co nám naservírujou na talíř a také bagatelizovat, anebo naopak přehánět některé události. Současně k tomu máme ještě báječné historiky a novináře, kteří se umějí vézt na vlně vítězů, to slýcháváme a čteme neustále den co den v televizi i novinách. Nedávno bylo 70.výročí osvobození Protektorátu Čechy a Morava, Československa, Čech, vlastně ani přesně nevím jaký to byl vlastně stát. Noviny, rozhlas, televize přinášely tu či onu zprávu. Mě zaujala ta, jak ten strachy podělanej Schörner před všema utíkal a všude se schovával a nejlepší bylo, jak ho jeden českej hrdina poznal v krátkých kalhotách s padacím mostem, jak utíká z Velichovek do náruče Amíků. A to bylo pro mě moc, navíc když to říkal jeden vážený pán ředitel muzea v televizi. Nacisty nenávidím, ale to přece neznamená, že události, které se v té době udály, byly jiné! Proč si doprdele nemůžeme říct, jak to opravdu bylo. A tak jsem začal zjiš-ťovat, jak to s tím Schörnerem mohlo být. Postupně jsem narazil na řadu neúplných nebo nepřesně uváděných faktů. Snažil jsem se je opravit a doplnit svým zjištěním, které jsem zpracoval a předložil veřejnosti a domníval jsem se, že tím je ta věc pro mě uzavřená a budu se zase věnovat svému Napoleonovi, jak válčil v Sasku a v Krušnohoří.
Kdepak! Vznášel jsem banální otázky. Kde je namalovaná ta demarkační čára? To je dotaz, který každého historika vytočí. On vám ji nemůže ukázat, víte proč, protože neexistuje! Zpochybňovat demarkační čáru a ještě ho požádat ať vám ji ukáže na mapě… Dobře, s bolestí na srdci se s vámi shodne na termínu linie. Všimli jste si, že už někdy používají termín linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. No to jsou, ale zásadní fakta, nebo nejsou? Ptám se sám sebe a odpovídám si, jsou. A tak jsem se na to slavné obsazení, neobsazení republiky americkou armádou v květnu 1945 podíval trochu blíž. Pro zjištění skutečnosti by nám nejvíc napomohlo nahlédnout do rozkazu SHAEF a porovnat ho s dvěma, opakuji, dvěma smlouvami se Sovětským svazem podepsaných exilovou vládou E. Beneše. To je ten, co zlomil Čechům páteř a to několikrát, vždycky nechal Čechy Čechám a sám utekl se někam schovat. Jedna je z prosince 1943 a ta pak byla „zpevněna“ další smlouvou z 8. 5. 1944 o organizaci vojenské správy na území Československa osvobozeném Rudou armádou. Každý kdo zjistí existenci těchto dvou výše uvedených smluv, musí nabýt nemalých pochybností. Pak je tu další věc, která mě vede k zamyšlení, vojenský prostor. Většinou se hranice vytyčeného prostoru, když to řeka umožňuje, vymezuje k nejbližší řece. V Čechách se nabízí Labe a Vltava, ale nikde o tom nenajdete ani zmínku. Linie Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice se tak stává vágním pojmem, který je ještě umocněn tím, že si na severu Amíci klidně zajeli až k Labi do Königsteinu a osvobodili tam francouzské generály a admirály a na jihu se Patton zastavil až u Linze na úrovni řeky Enns. A když k tomu ještě přidáte neúplnou 16.obrněnou divizi, složenou z mladých kluků, kteří ještě neválčili, tak vás může napadat to - určitě řadu z vás vytočím svou úvahou - že SHAEF byla v Čechách jedině kvůli tomu, aby si kryla své severní křídlo nad Krušnými horami a jižní křídlo pod Šumavou. Česká kotlina byla vždy obávaným strategickým místem. Každá armáda, která postupovala podél její vnější hranice, byla vždy v uctivé vzdále-nosti, aby nedošlo k jejímu přimáčknutí nepřítelem. Maršál von Manstein, nejuznávanější stratég II.sv.války: Při obraně čsl. armády bychom zůstali viset na jejich opevnění, protože jsme prakticky neměly žádné prostředky k jeho prolomení. Bismarck Čechy nazýval pevností. Ani Napoleon neriskoval, vždy se Čechám vyhýbal, i když měl možnost do nich vstoupit, kudy chtěl. Na konec se i jemu to pravidlo, které se vyučuje na všech voj. školách v Evropě od dob Mořice Saského, prostřednictvím prohry jeho gen. Vandamma u Chlumce v r. 1813 potvrdilo.

www.bauer917.mzf.cz

Tuto novinku přečetlo 725 lidí a poslali 3 komentářů. Poslat komentář

  Potopení řeckého křižníku Helli Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 1/1/2017, 19:47 od jarl
Zprávy
Potopení řeckého křižníku Helli

Image


„Ponorka je pokoutná, nečestná a zatraceně neanglická,“ znechuceně prohlásil počátkem 20. století britský admirál A. Wilson, jenž ve svém zápalu zašel tak daleko, že požadoval, aby zajatí ponorkáři byli bez soudu věšeni jako piráti. Navzdory jeho předsudkům se žraločí bratrstva stala postrachem moří a oceánů, i když za některé činy si jejich strůjci opravdu zasloužili pověsit na nejvyšší ráhno, protože svolání popravčí čety by představovalo plýtvání prachem a olovem. Jednou z nejostudnějších kapitol války pod vlnami se 15. srpna 1940 stalo potopení řeckého lehkého křižníku HELLI italskou ponorkou DELFINO.

Pod vlivem vítězství německých zbraní na západní frontě vyhlásil Mussolini 10. června 1940 válku Francii a Velké Británii, a byť Francie záhy kapitulovala, kořist nebyla valná a italské loďstvo stálo před neradostnou perspektivou dlouhodobého konfliktu s britským Středomořským loďstvem. Královské námořnictvo 9. července u Punta Stilo zahnalo na útěk hlavní síly italského loďstva, a svoji morální převahu stvrdilo 19. července u mysu Spatha, kde australský křižník SYDNEY napadl dvojici nepřátelských lehkých křižníků, přičemž těžce poškodil BARTOLOMEO COLLEONI, jehož následně dorazily britské torpédoborce.

Image
Italská ponorka Delfino

Středomořské loďstvo prokázalo své kvality, což před očekávanou italskou ofenzivou do Egypta nevěstilo nic dobrého, a je s podivem, že Mussolini za této situace spřádal další útočné plány na ovládnutí Balkánského poloostrova. Duceho pozornost se soustředila na Jugoslávii a Řecko, přičemž k eliminaci početné jugoslávské armády potřeboval německou pomoc. Proto počátkem července vyslal do Berlína svého ministra zahraničí, ale Hitlerův souhlas nezískal, takže plány na ovládnutí Jugoslávie odložil a spokojil se s přípravou invaze do Řecka.

Athény sice vyhlásily neutralitu, ale protože už dříve dostaly bezpečnostní záruky ze strany Francouzů a Britů, italské sdělovací prostředky tvrdily, že Středomořské loďstvo využívá zdejší přístavy, načež Mussolini vyzval řeckou vládu, aby neuzavírala spojenectví s Londýnem a připojila se k mocnostem Osy. Řekové odpověděli, že smlouvu s Římem nemohou podepsat dříve, než bude zlomena nadvláda Královského námořnictva nad východním Středomořím, čímž italskému diktátorovi nevědomky šlápli na kuří oko. Duce považoval celé Středozemní moře za „Mare Nostrum“ a neschopnost italských sil na Dodekanéských ostrovech (1) odříznout Egypt od spojení s řeckými a tureckými přístavy, jej přiváděla k zuřivosti, takže zahájil vůči Řecku sérii vojenských provokací ve snaze vysvětlit Athénám, kdo ovládá zdejší vody.

Image
Řecký lehký křižník Helli

Heléni totiž 8. července internovali italský bombardér, jenž nouzově přistál na Krétě, a trest za tuto „drzost“ přišel o 4 dny později, kdy neznámé letouny napadly pomocné plavidlo ORION a torpédoborec HYDRA. Řekové se však nenechali zastrašit, a když u Kefalonie 15. července dosedl italský hydroplán, skončila jeho osádka opět v internačním táboře, načež neidentifikované bombardéry svrhly 30. července pumy na torpédoborec VASILEFS GEORGIOS kotvící v Naupaktosu. Zatímco dosavadní incidenty měly trochu operetní ráz, veškerá „legrace“ skončila 1. srpna, kdy ponorka GOFFREDO MAMELI rozstřílela palubním kanónem civilní parník RAULA plující z Istanbulu do Port Saidu. A protože Řekové ani poté neprojevili náznak povolnosti, naplánovali Italové další provokaci.

Velení řecké floty si bylo nebezpečí ze strany italských ponorek vědomo, takže už v červenci nechalo přístavní koridor v Naupaktosu opatřit protiponorkovými sítěmi, ale třebaže posádky držely bojovou pohotovost, nebylo možné proti této hrozbě zabezpečit všechny přístavy. Za této situace připadla velení námořnictva povinnost vyslat loď k uctění pravoslavného svátku Nanebevzetí Panny Marie, přičemž ústředním bodem tohoto kultu byl středověký kostel Panageia Evangelistria na Ténosu, při kteréžto příležitosti na ostrov každoročně zavítalo množství návštěvníků připomínajících si zjevení madony řeholnici Pelagii v r. 1822.

Image
Guvernér Dodekanéských ostrovů - Cesare de Vecchi

Čestný úkol dohlížet na procesí poutníků a následně reprezentovat řecké námořnictvo připadl posádce lehkého křižníku HELLI. Tento veterán sice sloužil pod modrobílou válečnou vlajkou už od r. 1914, ale koncem dvacátých let prodělal ve Francii renovaci, která mu kromě nové výzbroje (2), naftou vytápěných kotlů a systému řízení palby dodala i moderní vzhled, takže se přes nepopiratelné stáří nominálně jednalo o jednu z nejsilnějších řeckých válečných lodí, kterou co se výzbroje týče z jednotek v činné službě překonával pouze legendární pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF (3). Jeho dosavadní kariéra byla poklidná a za zmínku stojí pouze účast v řecké občanské válce, kdy jej 10. března 1935 ostřelovaly torpédoborce SPETSAI, IDRA a KOUNDOURIOTIS.

Za zjitřené atmosféry, kdy se Řím snažil Athény přesvědčit o významu termínu „Mare Nostrum“, nemusel velitel námořnictva viceadmirál E. Kavvadias spoléhat na rady slavné věštkyně Sibyly, aby dospěl k názoru, že vyslat do nezabezpečeného přístavu cenný křižník představuje přílišné riziko, a chtěl tímto úkolem pověřit torpédoborec AETOS, jenomže ministr námořnictva si postavil hlavu, takže z politických důvodů na nebezpečnou misí poslali HELLI.

Image
Křižník Helli

Křižník tedy v noci ze 14. na 15. srpna opustil Mélos a pod velením korvetního kapitána A. Hadjopoulose zamířil na Ténos, kde vlajkoslávou ozdobená loď shodila kotvu 15. srpna v 6:25 asi 550 m od přístavní rejdy. Toho dne panovalo na Kykladách nádherné počasí a zdálo se, že slavnost nenaruší žádná mimořádná událost. Z pasažérských lodí jako kupř. ESPERO a ELSI proudily po vyzdobeném nábřeží kolem prodejních stánků ke kostelu davy zvědavců, ke kterým se připojila i část posádky křižníku, a společně s poutníky pochodovali za doprovodu lodní kapely městskými ulicemi. Výtečnou náladu nezkazil ani neznámý hydroplán, jenž kolem 7. hod. zakroužil nad přístavem a za mávání přihlížejících odletěl směrem na sever, ale zatímco většina účastníků se spokojila s vysvětlením, že šlo o řecký stroj, obezřetný Hadjopoulos vytušil nebezpečí a učinil preventivní opatření.

Nejenže postavil k protiletadlovým dělům obsluhy, ale pro všechny případy nechal v podpalubí zavřít vodotěsné dveře a nařídil udržovat v jednom kotly pracovní tlak, aby křižník nepřišel o zdroj energie a mohla pracovat lodní čerpadla (4). Proto u automatických zbraní postávali dělostřelci a ostřížím zrakem kontrolovali oblohu, aniž by tušili, že nebezpečí se neskrývá v mracích, ale pod tyrkysově modrou hladinou Egejského moře.

Guvernérem Dodekanéských ostrovů a zároveň velitelem zdejších italských ozbrojených sil jmenovali Cesare M. de Vecchiho, jenž dostal 11. srpna za úkol vytipovat mezi ponorkáři kandidáta na delikátní úkol, jehož splnění slibovalo vděk nejvyšších míst. Italská ponorková flotila sice byla po sovětské druhá největší na světě, ale výsledky tomu neodpovídaly a Mussoliniho žraloci si zatím na konto připsali jenom křižník CALIPSO a torpédoborec ESCORT, potopené 12. června a 11. července ponorkami BAGNOLINI a MARCONI, za což Italové jenom v prvních 20 dnech války zaplatili ztrátou 10 (!) podmořských člunů, takže příležitost rozšířit skromný seznam úspěchů, uvítali.

Image
Ponorka Delfino

De Vecchi si vybral nadporučíka (?) Giseppe Aicardiho velícího ponorce DELFINO, jemuž předal ústní rozkaz velení námořnictva vyplout na Egejské moře a napadnout jakoukoliv válečnou či obchodní loď podezřelou z transportu válečného materiálu, ať už se plaví pod nepřátelskou či neutrální vlajkou! Ideologicky zformovaný Aicardi pochopil, co se po něm žádá, a když DELFINO 14. srpna opustil námořní základnu Leros, byl odhodlán neobvyklé zadání splnit stůj co stůj. Po válce Italové tvrdili, že instrukce z Říma byly špatně pochopeny, a že se jednalo o přílišnou horlivost de Vecchiho a Aicardiho, což však můžeme považovat toliko za pokus zbavit se odpovědnosti za hanebný čin stavící je do nepříznivého světla. Přičemž záměry Mussoliniho a jeho nohsledů byly dozajista tyto: buďto zastrašit řeckou vládu a přimět jí k přijetí italských požadavků, a nebo bezprecedentním porušením neutrality vyprovokovat Athény k odvetě a konečně získat casus belli.

DELFINO nejprve patrolovala v okolí ostrova Sýros, ale v noci na 15. srpna se přesunula k Ténosu a v periskopové hloubce zaujala útočnou pozici jihozápadně od vnitřní rejdy, takže jakmile vyšlo slunce, spatřil Aicardi u přístavního mola civilní lodě, zatímco poblíž vplavu dýmal křižník identifikovaný jako HELLI. Velitel ponorky ani při pohledu na řeckou vlajku nezaváhal, a s lákavou vidinou brzkého povýšení před očima, vydal v 8:25 povel k odpálení torpéda, načež DELFINO provedl obrat doleva, vyprázdnil ještě 2 záďové torpédomety a odplul zpět na Leros. Útokem na válečnou loď neutrální země se z Aicardiho stal válečný zločinec, takže není divu, že tuto událost nezaznamenal do lodního deníku a pro jistotu uvedl, že DELFINO se toho rána nalézal daleko od Ténosu, aby při případném vyšetřování nekompromitoval sebe ani de Vecchiho.

Image
Torpédovaný Helli

První smrtonosný doutník zasáhl křižník do pravého boku v prostoru mezi komíny, ale další minuly a explodovaly až po nárazu do vlnolamu, za nimž se kryly ESPERO a ELSI, což vede některé autory k domněnce, že jejich cílem nebyl HELLI, nýbrž tyto parníky. Nad nábřežím se do výšky desítek metrů zvedly vodní sloupce připomínají chobot pustošivého tornáda, přičemž letící úlomky zranily několik osob a jedna dívka zemřela na srdeční infarkt. Na břehu vypukla panika a ječící davy prchající do bezpečí si možná ani nevšimly, že posádka těžce poškozeného křižníku bojuje o život.

Výbuch hlavice torpéda nejenom otřásl křižníkem o výtlaku 2083 tun takovým způsobem, že tlaková vlna smetla několik mužů do moře, ale hlavně vyrval obšívku v prostoru kotelny č. 2, kde topiči udržovali pod parou kotel, který po zalití mořskou vodou explodoval, načež se malá nástavba ve středolodí proměnila ve změť trosek a v trupu se objevily další trhliny. Zpočátku se posádka domnívala, že se stala obětí leteckého útoku, a Hadjopoulos doufal, že se křižník udrží na hladině, třebaže náklon už přesahoval 15 stupňů. Námořníci nejprve ošetřili zraněné a vylovili z moře otřesené kamarády, načež se pustili do záchranných prací, byť stoupající hladina vody v podpalubí nesváděla k optimismu.

Image
Exploze torpéda na Ténoském vlnolamu; v pozadí Helli

Zásadním problémem se stalo zničení jediného kotle s provozním tlakem, a i když se topiči a strojníci pokoušeli dodávky energie obnovit, čerpadla se uvést do chodu nepodařilo a křižník se pomalu nořil pod hladinu. Hadjopoulos usoudil, že jedinou možností, jak svěřenou loď zachránit, je usazení na mělčinu, ale protože HELLI ztratil schopnost pohybu vlastní silou, musel spoléhat na pomoc civilních parníků. Bohužel většina posádek své lodě v panice opustila, a nebo neměla dost páry, takže k tonoucímu křižníku zamířil pouze ESPERO. Ten skutečně vzal HELLI do vleku a pokusil se jej odtáhnou ke břehu vzdálenému pouze 800 m, jenomže elektrický kotevní vrátek nefungoval, takže vlečné lano prasklo, a protože náklon se nedařilo stabilizovat, a ve středolodí vyšlehly plameny živené unikající naftou, poslal kapitán ESPERO do bezpečí a v 9:45 vydal poslední rozkaz: „Opusťte loď!“

Sám hodlal v duchu námořních tradic zůstat na palubě, ale posádka velitele proti jeho vůli naložila do člunu, takže když HELLI v 10:20 dosedl na dno, nebyla už na něm živá duše. Nad hladinou zůstal pouze vrcholek stěžně označující místo posledního odpočinku padlých námořníků. Je s podivem, že navzdory 2 výbuchům zahynulo pouze 8 mužů (5), zatímco 22 utržilo zranění, ale pravděpodobně k tomu přispěl fakt, že část posádky (tabulkově čítala 232 osob) byla během zákeřného útoku na břehu.

Image
Zachránění námořníci před kostelem Panageia Evangelistria

Jakmile došla zpráva o potopení HELLI neznámou ponorkou do Athén, došlo ke sporu velitele loďstva s námořním ministrem, který chtěl na Ténos k odvozu poutníků vyslat torpédoborec AETOS, proti čemuž se stavěl Kavvadias, zastávající názor, že starý torpédoborec nebude mít proti vzdušným či podhladinovým atakům šanci. Jeho argument podpořila ještě týž den zpráva o útoku neznámého letounu na řecký parník FRINTON, takže ministr změnil názor a 16. srpna k ostrovu zamířily moderní torpédoborce VASSILISA OLGA a VASILEFS GEORGIOS, na jejichž stěžních se kromě válečných vlajek třepotaly i zástavy viceadmirála Kavvadiase a námořního kapitána Mezevirise velícího flotile zdejších torpédoborců.

Z toho je zřejmé, že Heléni byli připravení pomstít padlé kamarády a na každou provokaci rázně odpovědět, o čemž se poblíž ostrova Sýros přesvědčila posádka bombardéru, jenž na ně svrhl množství pum, ale poté jej odehnala palba protiletadlových děl. Řekové ukázali zuby, takže k dalšímu incidentu už nedošlo a flotila parníků na Ténosu za přísných bezpečnostních opatření nabrala vyděšené poutníky a pod ochranou torpédoborců nerušeně odplula na námořní základnu v Pireu.

Image
Zpráva u útoku na Helli v řeckých novinách

Torpédování válečné lodě patřící neutrálnímu státu během náboženské slavnosti představovalo hrubé porušení mezinárodního práva, takže když Athény zveřejnily tuto šokující zprávu, pospíšily si obě bojující strany 16. srpna s prohlášením, že žádná jejich ponorka se osudového dne v okolí Ténosu nepohybovala, tudíž nenesou za pirátský čin odpovědnost. Britský tisk pochopitelně z útoku podezíral Italy, jejichž vyslanec sice 18. srpna licoměrně vyjádřil řecké vládě soustrast, ale současně s Goebbelsovou drzostí tvrdil, že HELLI potopilo britské loďstvo, aby zdiskreditovalo svého nepřítele. Zároveň pokračoval diplomatický nátlak, takže italský ministr zahraničí předal Athénám protestní nótu ohledně údajné diskriminace řeckých Albánců (6), což vzhledem k tomu, že jedinou civilní obětí útoku na HELLI byla Albánka, vyznělo jako špatný vtip.

Řecký premiér, generál I. Metaxas, však projevil maximální zdrženlivost; nenařídil odvetu za podlý útok ani nedal řecké přístavy k dispozici Královskému námořnictvu, aby Mussolinimu neposkytl záminku k vyhlášení války. Z tohoto důvodu cenzura zabránila publikování výsledků práce vyšetřovací komise, která 21. srpna dospěla k jednoznačnému závěru: útok provedla italská ponorka. Důkazem se staly fragmenty torpéd explodujících po nárazu u přístavního vlnolamu, které už 15. srpna zajistili řečtí potápěči. Podle výrobních čísel (11 529 a 15 630) zjistili, že se jedná o italská torpéda typu 109 a 92 o průměru 450 a 533 mm, a veškeré pochybnosti rozptýlil nápis: „UNIONE TIM. VERT POMPETA, R.M.“, přičemž poslední písmena představovala zkratku pro italské válečné námořnictvo (Regia Marina).

Image
Fragment vyloveného italského torpéda

Tisk tyto materiály zveřejnil teprve 28. října 1940, když se přes řeckou hranici převalila italská armáda soustředěná v okupované Albánii. Mussolini si totiž Mataxasovu zdrženlivost vyložil jako slabost a věřil, že Řekové budou klást pouze symbolický odpor a italské zbraně vybojují snadné vítězství. Opak byl pravdou; Mataxas vyhlásil všeobecnou mobilizaci a v rozhlase vyzval národ k boji a Heléni se útočníkovi postavili na odpor s odhodláním, které udivilo celý svět, a jejich listopadová protiofenziva zahnala agresory zpět za albánskou hranici. Sjednocený národ stál jako jeden muž za svým premiérem a jedním z důvodů tohoto entuziasmu byla i možnost pomstít se za podlý útok na HELLI.

Image
Zranění námořníci z Helli

Torpédování řeckého křižníku tedy Italům kromě ostudy nepřineslo žádné hmatatelné výsledky, a snad proto byli de Vecchi a Aicardi ještě na podzim 1940 odvoláni za svých funkcí, i když trestu za podíl na této tragédii se během války ani později nedočkali. Posádka DELFINO se už do válečných kronik ničím významným nezapsala a 23. března 1943 se ponorka v Tarentském zálivu potopila po kolizi s doprovodnou lodí. Řekové později v rámci náhrady válečných škod získali italský lehký křižník EUGENIO DI SAVOIA, který přejmenovali na HELLI a provozovali až do šedesátých let. Slavné jméno však ze seznamu řeckých válečných lodí nevymizelo, neboť je od r. 1984 nese raketová fregata sloužící jako vlajková loď zdejší floty.

A původní HELLI? Krátce po tragedii sestoupili k vraku potápěči, aby přezkoumali možnost vyzdvižení, ale od tohoto záměru záhy upustili a teprve v padesátých letech byl trup rozebrán a sešrotován, přičemž odpovědné osoby neprojevily příliš taktu, jelikož sešrotování proběhlo v Itálii, což muselo pobouřit přeživší členy posádky. Některé zachráněné artefakty naštěstí získalo námořní muzeum a řecké loďstvo vždy 15. srpna uctívá padlé námořníky svržením věnce do vod omývajících místo zkázy křižníku.

Image
Expozice věnovaná památce potopení křižníku Helli

Poznámky:
(1) Na Dodekanéské ostrovy mířily křižníky BARTOLOMEO COLLEONI a GIOVANNI DELLE BANDE NERE, aby odtud napadaly britské námořní komunikace na Egejském moři, což zmařilo jejich setkání se SYDNEY.
(2) Od r.1929 nesl 3 děla ráže 152 mm a 4 ráže 102 mm, která doplňovala dvojice protiletadlových zbraní ráže 37 a 20 mm, plus 2 vrhače torpéd o průměru 457 mm a 110 min.
(3) Staré obrněnce LEMNOS a KILKIS už tehdy nevyplouvaly na moře a sloužily jako depotní loď a plovoucí baterie.
(4) Tvrdí to řecký autor Aris Bilalis, zatímco ruští autoři Alexandrov, Pachmurin a Granovskij v časopise Morskaja Vojna uvádí, že velitele loďstva rozlítil fakt, že někteří námořníci oblečeni do slavnostních uniforem, se ještě těsně před útokem chystali odejít na břeh, což svědčí o tom, že žádná bezpečnostní opatření podniknuta nebyla.
(5) Dle Bilalise; Morskaja Vojna uvádí tři mrtvé a náš Ivan Hrbek jednoho.
(6) Italové Albánii v r. 1939 anektovali, takže Viktor Emanuel III. získal titul albánského krále.

Použité zdroje:
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorana v r. 1989.
Hubáček M.: Boj o Středomoří; Prvních devět měsíců. Vydalo nakladatelství Paseka 2003.
Okrety Wojenne numer specjalny 58; Krazowniki jedynaki (1).
Морская Война 2009/1.
Okrety Wojenne 1999/6.
Hellasforce.com
Grakmilitarivoice.wordpress.com
http://www.greece.org/poseidon/work/museums/hmm/elli.html
http://www.thetoc.gr/koinwnia/article/torpilismos-ellis-15-augoustou-1940-wra-825-pm
http://erevnw.blogspot.cz/2016/08/15-1940.html
http://www.pyli-apokalypseis.com/history/item/4455-poios-vythise-to-katadromiko-elli-stis-15-avgoystou-1940[/I][/I][/B]

Tuto novinku přečetlo 1313 lidí a poslali 9 komentářů. Poslat komentář

  Střílel z Aurory na Zimní palác Čech? Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 17/12/2016, 02:05 od Destroyman
Zprávy
Střílel z Aurory na Zimní palác Čech?

Image


Zvláštní dotaz, že? V první řadě bychom si asi měli odpovědět na otázku, jestli a jak se Čech na Auroru mohl vůbec dostat. Nu, zrovna na tomhle není nic zvláštního. Jistý Filip Prytoluk se narodil 14. září 1890 v osadě Kopče (dnes Novokotov) na ukrajinské Volyni, asi sedmnáct kilometrů od Lucku. Jeho otec, „originální“ Čech Daniel Prytoluk se tam stejně jako jiní volyňští Češi usadil, aby v carském státě provozoval zemědělské podnikání. Syn Filip se vyučil tesařem, v listopadu 1911 dostal povolávací rozkaz a po přijímači zakotvil na křižníku Aurora jako obyčejný palubní matros. Za zařazení na Auroru prý mohla tak trochu náhoda. Lodní kapela totiž zrovna sháněla trumpetistu a Prytoluk na trubku válel celkem obstojně. Své trubce Prytoluk koneckonců vděčil i za lehčí službu. Na hlídky či do služby v kuchyni nemusel tak často, aby měl čas na cvičení a zdokonalování hry.

Když vypukla první světová válka, Aurora se pro prvoliniovou službu vůbec nehodila. V řadách Druhé křižníkové brigády zpravidla „jen“ střežila průjezdy minovými poli. Ve skutečnosti mohla tak pomalá, špatně vyzbrojená a nevalně pancéřovaná stará plechovka těžko dostat horší službu. Nebezpečí hrozilo od utržených min, ve špatném počasí se mezi ukotvené miny dalo snadno zabloudit a pokud by velení Kaiserliche Marine vyslalo k Auroře pár minolovek s jediným pořádným křižníkem, jeho carský protějšek mohl leda odvysílat pohřební zprávu. Přesto se v palubním deníku Aurory dá najít i jeden hrdý zápis o ostřelování německých pozic v okolí Rigy. Prakticky nepřetržité bojové nasazení se časem pochopitelně podepsalo na technickém stavu a v roce 1916 Aurora zakotvila v Petrohradu, aby se podrobila opravám. Následovaly známé události, které asi není třeba detailněji popisovat. Únorová revoluce, vražda kapitána Nikolského, faktické převzetí velení lodi bolševiky a slavný výstřel na Zimní palác. Tím se dostáváme k zodpovězení otázky, zda z děla střílel Čech, resp. Prytoluk osobně. Nu, nebudu napínat - nestřílel. Vždyť byl přece palubní matros, trumpetista a od střílení z kanónů na Auroře byli samozřejmě dělostřelci. Nicméně u „toho“ asi byl. O padesát let později totiž tvrdil, že onoho dne měl zrovna palubní hlídku a konání dělostřelců pozoroval ze vzdálenosti několika metrů. Těžko potvrdit, těžko vyvrátit - vždyť tehdejší rozpis hlídek se dodnes určitě nedochoval. Každopádně Prytoluk později vyprávěl, že po slavném výstřelu spolu s ostatními skákal, plácal se do stehen a strašně se smál.

Další Prytolukovy osudy jsou poněkud nejasné. Aurora totiž záhy odplula do Helsingforsu (dnes Helsinek), ale brzy se vrátila a není moc zřejmé, zda Prytoluk na ní ještě zůstal. Dle jeho vyprávění měl být zařazen do strážní jednotky, která hlídala bolševickou vládu, resp. její sídlo ve Smolném klášteře a prý si během služby dokonce přátelsky popovídal se soudruhem Leninem. Může být, jenže podobných příběhů jsou známy stovky a většinou bohužel spadají do říše pohádek. Kdyby totiž měly být všechny příběhy pravdivé, pak by soudruh Lenin pro rozhovory se strážnými rozhodně neměl čas na revoluci a krom toho je známo, že přátelské rozhovory se soudruhem Leninem obvykle dopadaly nějak takhle:

Image


Ať už Prytoluk během revoluce sloužil na Auroře nebo ve Smolném, ono je to vlastně jedno. Vláda v březnu 1918 přesídlila do Moskvy, strážní jednotku sebou asi netahala a námořníci z Aurory se prostě rozutekli, protože k 9. květnu se na její palubě evidovalo pouhých 127 mužů. Prytoluka kupodivu nijak nelákalo válčení za nesmrtelného soudruha Lenina v některé z dobrovolnických jednotek a vrátil se domů. Jenže válka si ho zase našla. Sovětské Rusko si rozdalo férovku s Polskem, na Ukrajinu se nahrnuli polští huláni a bylo zle. Prytoluk asi správně tušil, že když Poláci chytí rudého námořníka, pověsí ho na nejbližším stromě a tak práskl do bot. A to doslova. Šel pěšky, pořádně nevěděl kam, živil se všelijak a když došel do Žitomiru ( tj. skoro čtyři sta kilometrů!), potkal oddíl vojáků První jízdní armády generála Buďonného. Asi už opravdu neměl kam jít a tak se k nim přidal. O jeho osudech ve slavné armádě ovšem (mě) není známo nic určitého, snad jen tolik, že sloužil u 32. pluku 6. divize. Dál zase nevím nic a tak jen obecně: První jízdní armáda na Ukrajinu přišla z Kavkazu v květnu 1920, čímž mohu aspoň přibližně datovat Prytolukův vstup do jejích řad. Dále se účastnila slavného pochodu do Polska, ještě slavnější porážky u Varšavy a finálního kostění wrangelovců na Krymu. V květnu 1921 byla První jízdní rozpuštěna, ale Prytoluk se asi ještě někde zdržel, neb se vrátil až v září.

S pomocí bratra se usadil v Lucku, který ovšem v té době připadl Polsku. Poláci jej prý skutečně chtěli zabít, dokonce jej měli honit někde po poli, ale nakonec se vztahy mezi Čechem a Poláky přece jenom nějak srovnaly. O dalších osudech emeritního námořníka opět bohužel nemám žádně informace, takže zase jen stručně: V roce 1939 si Luck přivlastnil Sovětský svaz, pak vypukla válka a když skončila, na budování ráje dělníků a rolníků starý námořník moc zvědavý nebyl. Ve zralém věku padesáti sedmi let se rozhodl navždy opustit rodnou hroudu a požádal o repatriaci do Československa. Úřady mu vyhověly a Prytoluk se usadil v dnešní obci Heřmanova Huť u Plzně. Ta ovšem vznikla až v roce 1954, a to sloučením obcí Vlkýš a Horní a Dolní Sekyřany a bohužel mi není známo, v které z nich Prytoluk žil. Pracoval v zemědělství jak byl zvyklý, a protože mu zdraví stále dobře sloužilo, po odchodu do penze si našel místo školníka. V roce 1960 se přestěhoval do Svatavy u Sokolova a zdálo se, že zemře jako vcelku obyčejný člověk. Jenže v roce 1968 se z východu přiřítila úžasná bratrská pomoc, následovala normalizace a v ideologické válce se hodil i starý námořník. V roce 1970, při příležitosti osmdesátých narozenin, si na Prytoluka vzpomněl sám nechvalně proslulý sovětský velvyslanec Stěpan Vasiljevič Červoněnko a pozval Prytoluka do Prahy, aby ho osobně dekoroval Řádem rudé hvězdy. Normalizační tisk zavětřil senzaci a především deníky Pravda a Práce si daly záležet. Redaktoři s Prytolukem spáchali obsáhlé rozhovory, v nichž neopomněli vést ódy na nerozbornou soudržnost národů Československa a Sovětského svazu, nicméně ani oni nedokázali (a coby profesionálové možná ani nechtěli) zabránit faktu, že ze zapomnění vyplaval úžasný lidský příběh. Co na rozhovory říkal sám Prytoluk, to pochopitelně nevím. Z jeho odpovědí je však zřejmý velký nadhled, který se dá snadno pochopit. Když je totiž člověku osmdesát a přežil dvě světové války s jednu válku občanskou, tak už ho asi jen tak něco nerozhází. Například na nepříliš originální otázku novinářky Jany Suchánkové jaké má novopečený osmdesátník koníčky jí Prylotuk neřekl nic o brigádnických hodinách nebo o práci v pobočce Svazu československo-sovětského přátelství. Prostě se usmál a prohlásil, že nejradši ze všeho chodí do hospůdky na kafíčko, pivečko a besedu s přáteli a - soudružka redaktorka měla dost co dělat, aby z rozhovoru nevyšel jako alkoholik. Normalizační rozhovory tudíž asi až tak úplně účel nesplnily, ale na druhou stranu díky nim po Prytolukovi aspoň něco zbylo. V minulém roce nějaké publikace objevil můj kolega, externí pracovník časopisu 1. světová Jiří Klůc, něco na mou prosbu našel plzeňský archivář Michael „Střelec“ Pešťák (tímto oběma převelice děkuji) a příběh dostal sice hrubé, leč aspoň nějaké obrysy, které tímto zveřejňuji. Současně doufám, že by se mi mohl ozvat někdo, kdo Prytoluka osobně znal a může mi o něm říci víc. Vždyť po světě musí běhat stovky bývalých žáku heřmanohuťské školy, kteří si jej pamatují jako školníka, možná se ozvou příbuzní, sousedé anebo úplně někdo jiný. V tom případě se mi prosím ozvěte na e-mail Lojza.Belota@seznam.cz . Předem děkuji za každou informaci.

Jo a ještě něco. Námořník, zemědělec a školník Filip Prytoluk zemřel v roce 1972.

Image


Tuto novinku přečetlo 1888 lidí a poslali 21 komentářů. Poslat komentář

  Nebeský rytíř Franz Stigler Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 15/12/2016, 20:20 od Martas2411
Zprávy Nebeský rytíř- nadporučík Franz Stigler a "YE OLDE PUB"

Image

V čase předvánočním bych se chtěl podělit o jeden příběh.Někteří ho možná znají,jiní zase ne.Tento příběh se skutečně stal a po nějaké době stmelil dva bývalé nepřátele,kteří proti sobě stáli.Toto je příběh odvahy,vojenské cti a hlavně příběh lidského soucitu,který projevil nepřítel.Když jsem na tento příběh přišel a přečetl si ho,okamžitě se mi v hlavě vynořila vzpomínka na jeden podobný.A to na příběh z I. Světové války,kdy se němečtí a spojenečtí vojáci o Vánocích sešli v zákopech,kde poklábosili,vyměnovali si cigarety a prostě odložili zbraně a aspoň na chvíli vypustili zabíjení a válku z hlavy.Tenhleten příběh je zcela z jiného soudku,ale jedno má společné.Stal se těsně před Vánoci a taky v něm figurovali tehdejší nepřátelé.

Dne 20.prosince 1943 letadla 379-té bombardovací skupiny 9.Vzdušné armády USAF měli za úkol spolu s jinými bombardovacími skupinami bombardovat leteckou továrnu Focke Wulf nedaleko od Brém.Zadaný úkol byl splněn a letadla se vracela na svá mateřská letiště.Některá byla různě poškozena od protiletadlové palby a útoků německých stíhačů.Jedním z těchto strojů byl i bombardér B 17F Flying Fortress,pojmnenovaný „YE OLDE PUB“.Tuto B 17-ctku pilotoval poručík Charlie Brown,kterému bylo v té době 21 let a byl to jeho první bojový let.Druhým pilotem by poručík Spencer Luke.Poručíku Brownovi nebylo co závidět.Letadlo bylo těžce poškozeno.Zcela chyběla levá část vyškovky,směrovka byla totálně rozstřílená,zdemolovaná přední část letadla,křídla a trup plné děr.Létající pevnost letěla zpět jen na dva motory.
Co jsem vyčetl ze zdrojů,tak podle jednoho zdroje byla polovina posádky raněna a jeden muž mrtev.Jiný zdroj uvádí,že bombardér se vracel domů z pěti mrtvými členy posádky.Každopádně byl tento bombardér těžce poškozen a jen umění pilotů drželo tento koráb ve vzduchu.
Samozřejmě letadlo vypadlo z formace a vracelo se domů na vlastní pěst.Piloti bojovali s řízením letadla a po nějaké době letu nad nepřátelským územím zjistili,že jejich poškozenou“Létající pevnost“ doprovází německý stíhač,který místo aby zmáčknul spoušt zbraní,jim pokynul rukou k pozdravu.

Charlie Brown a Ludvig Franz Stigler

Image

Image

Onen pilot se jmenoval Franz Stigler a byl příslušníkem jednotky JG 27.Rozhodně to nebyl žádný zelenáč.V té době měl na kontě 22 sestřelů a v onen osudný den si na své konto připsal 2 B 17-ctky.

Jak se to vše událo.Podle výpovědi o 44 let později Franz Stigler vypověděl,že v době náletu byl na svém mateřském letišti a čekal až mu dotankují a přezbrojí jeho Bf 109 G 6. V tom uslyšel zvuk motorů a viděl nízko letící B 17-ctku.Na nic nečekal a okamžitě skočil do svého Meserschmittu a odstartoval.Svou kořist dostihl a chystal se jí sestřelit.Bombardér letěl ve výšce zhruba 700 metrů.Stigler chtěl letoun setřelit,ale bylo mu podivné,že se B 17-ctka vůbec nebránila i když ho zcela určitě museli vidět.Po dalším zjištění uviděl,že letadlo je těžce poškozené.Na zadním střelišti viděl tělo bezvládného střelce a svěšené kulomety.Byl si zcela jist,že část posádky je těžce zraněna nebo i mrtva.Podle jeho slov to bylo nejpoškozenější letadlo,které kdy viděl.Ve tvářích amerických pilotů viděl strach.Kdyby na toto letadlo vystřelil,rovnalo by se to vraždě.Podobné jako střílení letců na padácích.Rozhodl se zcela jinak.Pomohl Američanům opravit kurz a dooprovodil je až nad Severní moře,kde se s nimi mávnutím ruky rozloučil.Původně sice chtěl,aby americký pilot letěl do Švédska,kde to měl s takto poškozeným bombardérem sotva půl hodiny letu.Ale pilot poručík Brown měl svojí hlavu a chtěl letět do Anglie.I přesto pomohl bombardér doprovodit nad Severní moře,blíž k Anglii.

Image
Když se s poškozeným letadlem rozloučil,vrátil se zpět na základnu,kde samozřejmě nic neřekl.Tvrdil,že se bombardér zřítil do moře.Stigler se o tom nezmínil ani po válce.Nechal si vše pro sebe.

Zato Charlie Brown si to pro sebe nenechal.Po překonání 250 mil nad Severním mořem přistál s poškozeným bombardérem na základně RAF v Seething.Po přistání Brown uvedl všechny náležitosti z letu,včetně doprovodu německým stíhačem.Nadřízení mu ale ovšem tuto událost zakázali šířit.Brown později toto komentoval slovy-Někdo rozhodl,že nemůžete být zároveň člověk a zároveň sedět v německém kokpitu.
Americký pilot se o tomto neobvyklém zažitku nikde nezmiňoval,ale taky na ni nezapomněl.Po více než 40 letech od této události se rozhodl,že tohoto německého hrdinného letce by chtěl najít.Psal se rok 1986-87,kdy Brown o této události vyprávěl na srazu leteckých veteránů.Nevím přesně jak k tomu došlo,ale Brown se snažil tohoto letce najít a podařilo se mu to.Franz Stigler totiž v té době žil v Kanadě a nějakým způsobem se dozvěděl,že je po něm sháňka.Bývalého amerického letce kontaktoval a došlo k setkání.Při prvním setkání Brown řekl-Bylo to jako setkání s členem rodiny.Jako s bratrem,kterého jsem neviděl 40 let.
Oba veteráni se poté pravidelně navštevovali až do smrti.Oba muži skonali v roce 2008.Brown zemřel 87 letech a Stigler se dožil 92 let.

Zde je video jejich setkání a vyprávění o této události.Všem kteří čtou tento článek doporučuji toto video shlédnout.Je to součást článku a bez tohoto videa nemá cenu.Je s českými titulky.Shlédl jsem ho celé a popravdě musím říct,že i když se považuji celkem za tvrdého chlapa,měl jsem vlhké oči.
Vidět tyto dva starší pány,kteří stáli kdysi proti sobě a výrazy ve tvářích.Bylo vidět,že do breku nemají daleko.Ve videu ještě mluví i spodní palubní střelec.


Link


Zde pravděpodobně ona B 17"YE OLDE PUB"

Image

Posádka Boeingu B-17F Flying Fortress "Ye Olde Pub." Spodní řada zleva: Charlie Brown, Spencer Luke, Al Sadok, Robert Andrews. Stojící zleva: "Frenchy" Coulombe, Alex Yelesanko, Richard Pechout, Lloyd Jennings, Hugh Eckenrode, a Sam Blackford.

Image

Ted bych chtěl zrhruba něco napsat o Franzi Stiglerovi.
Narodil se 21.srpna 1915 v Regensburgu,jako mladší ze dvou bratrů.Letectví měli v rodině,jelikož Franzův otec létal ve Velké válce jako průzkumný pilot.Po I.světové válce se rodina starala o koně někde na statku.Otec vedl svého syna k letectví odmalička a dokonce založil se svým kamarádem stíhačem z I. světové války,leteckou kluzákovou školu(Onen stíhač byl později katolický kněz Otec Josef) pro místní děti.Místní kluci pod dozorem těchto dvou bývalých pilotů postavili kluzák,na kterém pak létali.Mladý Franz tak poprvé letěl ve svých dvanácti letech.
Později začal studovat teologii,aby z něj byl kněz.Toto se zamlouvalo jeho mamince,která byla katolička.Toto studium však překazil milostný románek s dcerou místního sládka.Takže nakonec se ze Stiglera kněz nestal.Místo toho začal studovat letecké inženýrství a hlavně chtěl létat.Podařilo se mu dostat k Lufthanse,kde létal čtyři roky a nalétal něco okolo 2000 hodin.
V roce 1937 vyměnil Lufthansu za armádu.Stal se z něj instruktor armádních pilotů.Dokonce se zúčastnil i Španělské občanské války,kde shazoval zásoby povstalcům.
Stigler působil dál jako instruktor a vychovával budocí piloty.Jeho student byl například Gerhard Bakhorn-pozdější eso s 301 sestřely na kontě.
Později přešel k Luftwaffe stále jako intruktor.Trénoval dokonce i svého bratra Augusta,který ovšem měl slabost k bombardérům.Bohužel se bratr později zabil při vzletu na Ju 88 v roce 1940.Smrt bratra,Stiglera velmi zasáhla.A proto chtěl do první linie.Bojovat na frontě.K tomu bych chtěl ještě dodat,že byl za svého bratra později i popotahován.Jelikož August veřejně vystupoval proti NSDAP,stejně jako Siglerovi oba rodiče,kteří při volbách v roce 1933 hlasovali proti Hitlerovi.

Na jaře v roce 1942 byl konečně Stigler vyslán na frontu v hodnosti četaře.Byl zařazen k JG 27 a bojiště je určitě všem známé-Severní Afrika.Létal na Bf 109 verze F.I když do té doby měl nalétáno něco okolo 4000 hodin,tak jeho první letecký boj dopadl neúspěšně.Jeho jednotka se dostala do šarvátky s Curtissy P 40 z RAF a Stigler zpanikařil,opustil svého velitele a vrátil se na základnu.Takže pochválen moc nebyl.

Stiglerův Bf 109 F 4,Severní Afrika,jednotka 4/JG 27 "bílá 12"

Image

Image

Prvního sestřelu dosáhl 31.května 1942 a jeho obětí byl britský Curtiss P 40.Potom se už mu začlo dařit a dokonce července 1942 už měl 5 sestřelů a stal se esem. Po skončení afrického tažení bojoval na Sicílii.V dubnu 1943 měl na kontě 17 nepřátelských letadel.V té době se Stigler seznámil s Adolfem Gallandem,kde spolu diskutovali o letecké taktice.V té době byl ale taky vyslýchán gestapem,jelikož se zjistilo jaké postoje k NSDAP měl jeho již 3 roky zesnulý bratr August.
V srpnu 1943 se Stigler vrátil do Německa,kde byl nasazen na obranu Říše před spojeneckými nálety.V prosinci 1943 došlo k oné události,kterou jsem zde popsal.
V lednu 1944 bylo Stiglerovi svěřeno velení letky u JG 27,která operovala z rakouského Grazu.V té době se spíš věnoval své původní profesi intruktora,jelikož více cvičil své mladé piloty než bojoval.V říjnu 1944 byl ve vzdušném boji raněn do hlavy střelou z velkorážního kulometu.Toto zranění Franz Stigler přežil i když doktoři měli obavy z poškození mozku.

Image

Německý stíhač se uzdravil a v lednu roku 1945 nastoupil na přeškolovací kurz na proudové Meserschmitt Me 262.Na závěr války létal u elitní Gallandovy Jagdverband 44,kde údajně sestřelil další 4 spojenecké bombardéry.Podle záznamů této jednotky se tak stalo,ale Stigler svá vítězství odmítal potvrzovat.Což se mi nechce moc věřit,jelilož německý systém potvrzování sestřelů byl celkem pedantní.Takže jak to bylo s těmi sestřely na Me 262 opravdu nevím.
Na konci války v květnu pak se svým Me 262 uletěl ke spojencům,kde se vzdal.


Image

Image

Po válce se v Německu potloukal a živil jak se dalo.V roce 1953 se přestěhoval s manželkou do Kanady,kde pracoval jako mechanik.Později si pořídil sportovní letoun Meserschmitt 108 Tajfun,kterého upravil kamuflážně tak,jako byl jeho bojový Bf 109,se kterým létal za války.S tímto letadlem pak prý hrál na leteckých dnechů „nepřítele.“

Nadporučík Ludvig Franz Stigler celkem sestřelil 25 letadel,jiné zdroje uvádí 28 nebo 30 letadel,plus údajně ty čtyři na Me 262,které nechtěl,nebo mu nebyly přiznány,ty v tabulce sestřelů nefigurují.Zvláštností u tohoto pilota bylo,že nějak nebazíroval na dosažených sestřelech.Odmítal si je dokonce značit na své letadlo.V severní Africe jej k tomu museli dokonce přinutit,aby si je namaloval kvůli filmařům,kteří přišli propagandisticky točit esa JG 27.Vždy byla pro něj týmová práce nadřazenější,než úspěch jednotlivce a osobní sláva.Tak samo prý jako velitel letky v Rakousku „předával“ své sestřely svým mladým pilotům ke zvýšení jejich sebevědomí.At už je pravda jakákoliv,určitě to byl vyjímečný člověk.Onen popisovaný příběh a vůbec život nadporučíka Franze Stiglera by stál možná za zfilmování.Co se týče hodnosti,tak u JG 27 začínal jako desátník a skončil jako velitel letky v hodnosti nadporučík.Odlétal zhruba 500 misí a šestkrát opouštěl svůj letoun na padáku.

Tento vyjímečný pilot zemřel 22.března 2008 ve věku 92 let.Charlie Brown odešel do leteckého nebe za osm měsíců po něm ve věku 87 let.A to 24.listopadu 2008.Toto datum si určitě budu pamatovat,neboť já jsem se narodil 24.listopadu,ale v sedmdesátých letech.Takže na tyto piloty určitě nezapomenu.

Zdroje-
http://www.radiodixie.cz/clanek/poskozena-b-17-nad-nemeckem-a-elitni-stihac-luftwaffe-se-srdcem-rytire

http://www.yaplakal.com/forum7/topic1015647.html

https://vk.com/page-13137988_49184676

http://warthunder.com/cz/news/1046-leteck%C3%A9-eso-nadporu%C4%8D%C3%ADk-ludwig-franz-stigler-cz/

http://www.cieldegloire.com/001_stigler_f.php

http://www.palba.cz/
https://elliotlakenews.wordpress.com/tag/franz-stigler/

http://www.valorstudios.com/Franz-Stigler-Charlie-Brown.htm

http://www.aviationartstore.com/pilot_Franz_Stigler_109f.htm

Tuto novinku přečetlo 1489 lidí a poslali 10 komentářů. Poslat komentář

  Uzatvorené mesto Železnogorsk Odpovědět na tuto novinku Tisk tohoto tématu Informovat mailem o tomto tématu
Zaslal v 8/11/2016, 18:13 od Stuka
Zprávy Uzatvorené mesto Železnogorsk

Image

Uzatvorených miest bolo kedysi za čias studenej vojny veľa. Patrili k najprestížnejším a najlepšie financovaným a ľudia tu mali dobre platenú prácu. Uplatnenie tu nachádzali vysoko kvalifikovaní technici a vedci. V bývalom Sovietskom zväze takýchto miest bolo asi štyridsať. Jedným z nich bolo mesto Železnogorsk.

Mesto vzniklo roku 1950 približne 3500 kilometrov na východ od Moskvy za jediným účelom: spracovávať plutónium pre vojenské účely. Vyrástlo pri rieke Jenisej asi 40 kilometrov od Krasnojarsku. Mesto ale oficiálne neexistovalo a hoci tu žilo asi 100.000 ľudí, satelitné snímky by ukázali iba niekoľko ťažobných veží a malé mestečko. Všetko bolo schované pod zemou a v horách, kde sa nachádzalo asi 3500 miestností a tri jadrové reaktory, ktoré chladil Jenisej. Prvý reaktor vstúpil do prevádzky roku 1958, posledný roku 1964. Tretinu všetkých jadrových zbraní vyrobených v priebehu studenej vojny v ZSSR, poháňalo jadrové palivo práve zo Železnogorsku.

Image

Najprv (v lete 1950) tu bol zriadený tábor nútených prác a väzni vybudovali vonkajšiu železnicu, aby sem mohli plynúť dodávky potrebné k ďalším stavbám. V rovnakom čase sa začali aj práce na prípravu ťažby v horskom masíve. V roku 1953 tu už bola vybudovaná továreň na spracovanie dreva, tehelňa, betonárky a prevádzky na ťažbu piesku a štrku. V roku 1954 dostalo miesto status mesta a názov Železnogorsk, ale oficiálne sa používal krycí názov Krasnojarsk 26 ( či Deväť alebo Atómové mesto).

V roku 1958 bola do prevádzky uvedená vnútorná sieť železníc, umiestnená pod zemou v hĺbke 200-300 metrov tak, aby odolala aj nukleárnemu výbuchu. Podzemný priestor a spleť chodieb sa dá veľkosťou prirovnať k moskovskému metru. Podzemné komory v niektorých miestach prevyšujú výšku 55 metrov. Teplo z reaktorov sa používalo na vykurovanie mesta. Mestečko bolo (aj dodnes je) obohnané plotom s kontrolnými bodmi. Hoci bolo mesto tajné a uzatvorené pred okolitým svetom, žilo sa tu dobre. Platy oproti iným oblastiam boli vysoké, nedostatkový tovar tu bol bežne k dostaniu a pracovníci mali bohaté možnosti ku kultúrnemu a športovému vyžitiu. Až roku 1992 existenciu mesta oficiálne potvrdili na príkaz Borisa Jeľcina. Stále ale ide o uzatvorené mesto.

Image

Ku vstupu je potrebné zvláštne povolenie, návštevníci musia prejsť prísnou kontrolou a ani pri opustení mesta to nemajú miestni jednoduché. Napriek tomu, práve miestni ľudia si želajú ostať uzavretí. V roku 1996 tu prebehlo referendum, v ktorom rozhodli, že sa svetu neotvoria. Už síce nie z dôvodu stráženia prísnych tajomstiev, ale z dôvodu, aby sa zabránilo tomu, čo sa stalo v ostatných mestách, keď sa Rusko otvorilo svetu.

Mesto je upravené, tiché, pokojné, má krásnu polohu, je zalesnené a na brehu jazera. Nostalgia za starými časmi je tu na mieste, pretože v týchto miestach komunisti splnili to, čo sľubovali. Ľudia tu síce za mnohé výhody platili obmedzeniami, ale nevadilo im to a privykli si. Majú tu, na rozdiel od iných miest, pocit bezpečia a istoty, všetci sa poznajú a kriminalita a chaos tu nemá šancu bujnieť.

Dnes uzatvorené mestá existujú už len v Rusku a mnohí sa do nich radi vracajú, aby utiekli pred rozkladom moderných veľkomiest a získali duševný pokoj. Avšak v meste nie je žiadna zábava - iba jedno kino a jedna reštaurácia. Začať s podnikaním znamená vybaviť množstvo povolení, ktoré odradia. Za zábavou sa musí cestovať do Krasnojarsku.

Mesto napriek tomu prežíva a udržiava si zhruba rovnaký počet obyvateľov. Továreň na výrobu plutónia bola síce zavretá, ale stále sa tu vyrábajú do určitej miery utajené špičkové technológie alebo "citlivé" zákazky. Produkuje sa tu asi 3/4 ruských družíc, vrátane tých, ktoré nesú zariadenie pre systém globálnej navigácie. Satelity zo Železnogorsku slúžia v Izraeli, Indonézii, Ukrajine, Kazachstáne. Mesto spĺňa podmienky pre zachovanie súkromia, ktoré dnešné niektoré moderné firmy potrebujú.

Image

Tuto novinku přečetlo 1622 lidí a poslali 13 komentářů. Poslat komentář

Přihlášení
Uživatel:

Heslo:

 Přihlásit automaticky



Zapomněli jste svoje heslo ?

Nemáte ještě svůj účet?
Můžeš se registrovat zdarma


Aktuální statistika
 Členů:
 Poslední: iberskaSunka.cz
 Dnes registrováno: 0
 Včera registrováno: 0
 Celkem registr.: 171

 Online nyní:
 Hostů: 22
 Členů: 0
  Statistika:
Rekord uživatelů: 78
Příspěvků: 19502
Google návštěvníků: 5724016
  Přihlášených:
nikdo není přítomen
 [ Administrator
 [ Generální štáb
 [ Dozorčí fora
 [ Moderator
 [ Moderatori
 [ Moderattor

Kdo je přítomen

Celkem je zde přítomno 22 uživatelů : 0 registrovaných, 0 skrytých a 22 Anonymních

nikdo není přítomen

[ Ukázat celý list ]


Nejvíce zde bylo současně přítomno 78 uživatelů dne 3/6/2017, 16:33


Hlasování

Momentálně není žádné hlasování

Kalendář
<<Září 2017>>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30
Dnes nemá nikdo narozeniny
Uživatelé, kteří mají do 7 dnů narozeniny: Laco (58), maxx048 (69)
Vzestupné události:
Žádný

***helperr.com*** Server pro vaši zábavuMartin Mařák - Osobní stránka o všem co se mi líbí a nelíbí***helperr.com*** Flash hry online a zdarmaDankar, s.r.o. Hlavní dealer Ford OstravaReal Reality Klíč, s.r.o. - Klíč k Vaší spokojenosti. Realitní kancelář pro Vás.Kavárna pohoda - Ostrava centrumVáš Portál Vojna.netVálka v obrazech. - První a největší videoweb o druhé světové válce.Váš web s knihami***helperr*** Server pro vaši zábavuDankar s.r.o. Hlavní dealer Ford Ostrava - prodej, servis, autopujčovna, příslušenství***helperr*** Vše o zálohování DVD, Audio CD a telefonování zdarma
......... .........

Poslední prohlížení
Celkem 541 uživatelů navštívilo dnes tyto stránky :: 1 registrovaný, 0 skrytých a 540 Anonymních , 176 Z toho za poslední hodinu.
Lucius v 19/9/2017, 12:06
moskevskaja v 18/9/2017, 20:32
Zemakt v 17/9/2017, 11:28
Stuka v 16/9/2017, 18:54
jarl v 16/9/2017, 17:48





Board Security

46115 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.8716s ][ Queries: 49 (0.1506s) ][ Debug on ]