Portál Vojna.net

Československá armáda 1939 - 1945 - Karel Hora

Anonymous - 12/11/2007, 14:34
Předmět: Karel Hora
Karel Hora


Karel Hora, český samuraj ve francouzských službách, se narodil 2.prosince 1908 v Jokohamě. Jeho otec, ing. Karel Hora tam pracoval u düsseldorfské firmy Mannesmann & Cie, jednoho dne se zakoukal do slečny Fuku Takemoto z Osaky a na světě byla nejen svatba, ale i dvě děti - Karel a starší sestra Vako Josefina. Když byly malému Karlovi tři roky, podnikla celá rodina cestu přes půl zeměkoule do Poděbrad, kde tatínek představil svou ženu a děti příbuzným. Po návratu do Japonska dostal otec v r. 1913 místo v Šanghaji, a tak malý Karel uměl česky, německy, anglicky, japonsky a čínsky dřív než začal chodit do školy.
I když oficiálně byla za WW1 Čína neutrální, v r. 1917 přesto dostala rodina Horových příkaz, aby se odstěhovala. Vzhledem k válečné situaci přicházela v úvahu jediná možná cesta: lodí přes Tichý oceán, vlakem přes americký kontinent (pod dozorem policie - už i USA byly ve válce) a neutrální švédskou lodí do Göteborgu. Odtamtud to už byl do Poděbrad přes Dánsko a Německo jen skok, Vánoce 1917 rodina oslavila v Čechách. Otec poté musel narukovat do rakousko-uherské armády a matka zůstala s dětmi v neznámém prostředí sama - což pro ni určitě nebyla příjemná životní situace. Starosti matky si však Karel, v Čechách přezdívaný „Čáry“ (zdrobnělina od Charles), asi nepřipouštěl, protože se záhy stal postrachem Poděbrad a okolí. Jeho lumpárny byly opravdu unikátní, například během hry „na Tarzana“ osobně zakousl sousedovic slepici. Oporou v jeho klukovinách mu byl kamarád Václav Korda (1907 - 1996), pozdější podplukovník RAF. Pro zajímavost s kým že to Hora lumpačil dodám Kordovy válečné medaile: 4x Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile za chrabrost před nepřítelem, Čs. medaile za zásluhy 1. stupně, Čs. vojenská pamětní medaile se štítky F - VB, DFC, The 1939 - 1943 Star, Air Crew Europe Star, Defense Medal a War Medal.
Své syčárny Karel prováděl i ve škole, a tak není divu, že skoro každý školní rok začínal někde jinde. Vystřídal reálná gymnázia (tehdejší název pro dnešní průmyslovky) v Praze, Nymburce, Hradci Králové a opět v Praze. Střední školu nakonec dokončil, ale u maturity „rupnul“. To mu zase tak moc nevadilo, rozhodl se totiž, že se stane filmovou hvězdou a rozjel se do Berlína, tehdejšího evropského Hollywoodu. Hercem se kupodivu nestal, přes veškeré své úsilí dostal jen jednu malou roli. Pak odjel do Rotterdamu, kde se chtěl nechat najmout na nějakou loď jako námořník. Ale s neuměle padělanými doklady ho chytila policie a s ostudou ho poslala domů. To se psal rok 1928, Čárymu bylo dvacet a čekala ho vojna. Narukoval ke 45. pěšímu pluku v Chustu na Podkarpatské Rusi. Vojenský život se mladému bouřlivákovi kupodivu zalíbil a dokonce si na vojně dodělal maturitu. Na podzim 1929 ho velitelství pluku poslalo do kadetky Košicích a vojenskou kariéru skončil Hora jako podporučík. Dokud v něm byl ještě vojenský dril, přihlásil se na vysokou školu obchodní v Praze a úspěšně dokončil první ročník. V druhém roce se však místo studiu věnoval spíš dívkám, alkoholu a kartám. Nakonec ukradl matce rodinné šperky a odjel do Monte Carla, kde chtěl v ruletě rozbít bank. Všechny peníze prohrál za jeden den, domů se bál a jestli nechtěl umřít hlady, musel v hotelu Washington v Nizze umývat nádobí.
Jednoho jarního dne roku 1933 se v hotelové kuchyni objevil jeho otec. Dal synovi pár facek, lodní lístek, mapu Ekvádoru, učebnici španělštiny a padesát dolarů. V Ekvádoru se Hora živil střídavě jako pomocný dělník, lovec kožešin, zlatokop a účetní. V r. 1934 napsal přátelům do Čech, slovo dalo slovo a z Hory se stal obchodní zástupce firem na výrobu skla, bižuterie, porcelánu, knoflíků a prý také pušek a kulometů. Ovšem jeho nejúspěšnějším obchodním artiklem se kupodivu staly - nočníky! Po vyhlášených nočnících z dalekého Československa toužili Indiáni snad z celého Ekvádoru, kteří je používali jako hrnce na vaření… 2.října.1934 se vážený obchodník don Carlos Hora oženil s guyaquilskou kráskou Leonorou. O měsíc později mu nabídl Erick von Forell, místní Němec, výhodné spojení jejich firem. Hora přijal a obchody šly skvěle. A 13.října 1935 se mladým manželům narodila dcera Jarmila.
Idyla netrvala dlouho. Doma musel Hora svádět nekonečné boje s nábožensky posedlou tchýní, a když se jeho přítel a obchodní partner Erick vrátil z obchodní cesty v Německu a pozdravil Horu veselým: „Heil Hitler, Karl“, bylo rozhodnuto. Hora zrušil svou účast ve firmě a doma oznámil, že jede do Evropy. Chtěl jet domů představit rodičům svou ženu a dceru, tak jako kdysi jeho otec. Ale do věci se vložila tchýně, která prohlásila, že bez své dcery umře, a tak odjel sám. V Hamburku přistál v červenci 1936, což bylo tak akorát, aby se podíval na berlínskou Olympiádu. V Čechách navázal další obchodní kontakty a po dvou měsících se vrátil k ženě, dceři a tchýni, která bohužel dosud žila. Další dva roky se nestalo celkem nic, až v září 1938 přišel Mnichov. Naneštěstí Horovi zrovna v té době shořel obchod, a protože se cítil několikaletým bojem s tchýní dostatečně zocelen, rozhodl se pro návrat domů, aby mohl konečně bojovat za něco, co mělo smysl. Svou dceru spatřil až za dvacet let.
Jenže než se dostal do Poděbrad, přišel 15. březen a Hora uvízl ve Francii. Obrátil se tedy na čs. konzulát v Paříži a tam mu vojenský atašé plukovník Kalina poradil, ať vstoupí do cizinecké legie. Co měl Hora dělat? Domů sice ještě mohl, ale nechtěl, práci by ve Francii legálně nedostal (měl jen turistické vízum) a umývat nádobí v hotelu se mu už taky nechtělo. A tak 4. dubna 1939 Hora vstoupil v pevnosti sv. Jana v Marseille do cizinecké legie. O dva týdny později odjel do Sidi-bel-Abbes v Alžírsku. Vojenský výcvik mu problémy nedělal, vždyť předválečný čs. výcvik byl s francouzským téměř totožný, horší už to bylo s šikanou jak ze strany mazáků, tak i poddůstojníků. A ani důstojníci se s legionáři moc nemazali. Například pozdější Horův velitel čety, poručík Roux, řešil káze?ské přestupky otázkou: „Chceš zavřít, nebo do držky?“ A když hříšník odpověděl: „Zavřít“, tak dostal do držky taky. Tento styl práce s podřízenými Hora později jako velitel úspěšně převzal, ale jen to do té doby, než narazil na jistého legionáře Vargase, bývalého mistra Maďarska v boxu…
Zkrátka: drsný život legionáře Horovi vůbec nevadil, naopak, po skončení základního výcviku ho velitel skupiny navrhl do kaprálské školy. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním: příliš mladý legionář (mladý samozřejmě míněno ne věkem, ale „číslem“).
3.září 1939 Francie vyhlásila Německu válku a legie šla na frontu samozřejmě mezi prvními. A mezi prvními byl i legionář 2. třídy Charles Hora. Byl zařazen do 2. roty 11. REI (regiment entrangére d´infanterie - pěší cizinecký pluk). V tzv. podivné válce byla Horova rota rozmístěna před Maginotovou linií. Jejich práce spočívala v hlídkové činnosti, drobných přepadech apod. V únoru 1940 zastřelil Hora svého prvního Němce. Stalo se tak na hlídce, když německé „konkurenci“ nastražili legionáři léčku. Horovou první obětí se stal jakýsi vytáhlý blonďák.
V březnu dostal čerstvý legionář 1. třídy Hora dovolenou. Strávil ji v Lyonu, u své „válečné kmotřenky“. Pokusím se vysvětlit o co šlo. Válečné kmotřenky byly vlastenecky uvědomělé starší dámy z „lepších kruhů“, které si s vojáky bez rodin nebo z chudých poměrů dopisovaly, posílaly jim dárky a tak podobně. Později mu tato dáma několikrát velice pomohla.
Jak známo, 10.května 1940 začala německá ofenzíva. Popisovat ji nebudu, to by bylo na samostatný článek, jen uvedu, že ústupových bojů se samozřejmě účastnil i Hora. A vedl si asi dobře, neb se stal zástupcem velitele čety. Osudným se mu málem stal 18. červen 1940. Ten den zachránil život raněnému veliteli čety - odnesl ho na zádech mimo nebezpečí a přitom ještě zastřelil německého vojáka. Sám však dostal kulku z pušky do dlaně, ze samopalu do stehna a střepiny do chodidla a do brady. Byl odvezen do nemocnice sv. Josefa v Epinalu, ale následný německý postup byl rychlý, Epinal padl a nemocnice dostala nové pány dřív, než se Hora dostal na operační sál.
To bylo zlé, protože jako o zajatého Čecha by se o něj i o jeho příbuzné automaticky začalo zajímat gestapo. Proto si k sobě zavolal jakousi paní z Červeného kříže (později zjistil, že to byla manželka místního lékárníka), vysvětlil jí svou situaci a poprosil o pomoc. Ta mu sehnala identifikační známku jakéhosi Španěla, který před nedávnem v nemocnici zemřel. Tak se stalo, že legionář Karel Hora z Poděbrad podlehl svým zraněním a legionář Carlos Fernandez z Madridu vstal z mrtvých. Když se později o Horově „smrti“ dozvěděl v Anglii jeho přítel z dětství Vašek Korda (tehdy už letec 311. bombardovací perutě), napsal přes USA do Poděbrad dopis. Myslel to dobře, ale když se po válce Hora vrátil, pro změnu z toho mohla mít smrt matka. Ale zpět do Epinalu. O raněného „občana neutrálního státu“ se německý personál nemocnice postaral skvěle, ačkoli půlka pravé dlaně se dvěma prsty se už zachránit nedala. Léčba probíhala sice pomalu, ale úspěšně, a protože si lékaři všimli, jak bezvadně německy „Fernandez“ mluví, stal se koncem září 1940 tlumočníkem hlavního lékaře. To mu dávalo na zajatce nebývalou možnost pohybu, a když dostal dokumenty, že německé hlídky mu mají být ve všem nápomocny, neváhal ani vteřinu. 6. listopadu vyjel jako obvykle na kole na nákup a už se nevrátil. Dva dny uháněl jak mohl, a pak mu pomohli jacísi vesničané. Dali mu civil a jídlo a ukázali cestu k neokupovanému území, které už nebylo daleko. Tam se opět přihlásil k legii a 31.ledna 1941 byl penzionován jako šedesátiprocentní invalida s důchodem 120 franků měsíčně.
To nestačilo ani na to nejnuznější živobytí, proto se s žádostí o pomoc obrátil na svou válečnou kmotřenku. Ta mu pomohla sehnat pronájem pozemku a z Hory se stal chovatel drůbeže a králíků v Chaponostu. Počátky byly těžké, na rozsáhlý chov neměl dostatek kapitálu a někdy se celé dny živil jen ředkvičkami. Občas se stávalo, že měl z hladu až halucinace. Když se ekonomicky trochu zmohl, zapojil se do odboje. Konkrétně spolupracoval se skupinou Villeurbanne a jeho drůbežárna se stala tranzitní stanicí pro sestřelené anglické letce na cestě do Španělska.
Jenže selského života začínal mít Hora plné zuby. Když se dozvěděl o existenci čs. vojska v Anglii, a když 11.listopadu 1942 obsadilo Německo zbytek Francie, bylo rozhodnuto. Od přátel z odboje získal peníze a spolehlivé adresy a rozjel se do Marseille. Tam potkal krajana Václava Růžičku a spolu se vydali na cestu. Přechod Pyrenejí jim trval osm dní, se štěstím se vyhnuli pohraničním hlídkám, ale pak si popletli vlaky a místo v Madridu (kde byla anglická ambasáda) vystoupili v Barceloně (kde samozřejmě nebyla). Jejich sešlý vzhled a bosé nohy - boty roztrhali v Pyrenejích - upoutal pozornost policie, a tak byli zatčeni sotva pár metrů od nádraží. Nutno podotknout, že policisté generála Franca byli velice „zdatní“. Výslech vedli ve španělštině, a protože chudák Růžička nerozuměl ani slovo, dostal velmi důkladně přes hubu. Hora samozřejmě španělsky uměl a tudíž byl bit ne půl hodiny, ale několik dní! Kvůli té bezvadné španělštině ho považovali za bývalého interbrigadistu a nějakým historkám z Ekvádoru odmítali věřit. Teprve když z ekvádorské ambasády přišlo vyjádření, že v době španělské občanské války Hora skutečně žil v Guayaquilu, zavřeli ho do „normálního“ vězení. 12.prosince 1942 byl spolu s několika jinými (Poláky, Čechy a Židy) zařazen do transportu do Francie, kde měli být předáni německým úřadům. Vyhlídka na koncentrák, eventuálně popraviště, se Horovi nezamlouvala ani trochu, takže se pokusil o útěk, který byl úspěšný. Za sedm dní ušel dvě stě kilometrů, až ho v Burgosu přece jen zatkla policejní hlídka. Tentokrát už Hora věděl co má dělat. Představil se jako „Charles Horn, anglický letec“ a s policajty komunikoval výhradně anglicky. To mu vyneslo slušné zacházení a slavný vojenský lágr v Miranda del Ebro, kde se opět setkal s Růžičkou.
Z Mirandy se Hora dostal až v červnu 1943, jeho propuštění stálo anglickou vládu velké množství mouky, oleje, cukru a slaniny - ale to byla tehdá ve Španělsku běžná věc. Generál Franco bez ohledu na svou „vojenskou čest“ kšeftoval s válečnými uprchlíky jako s otroky. Následoval ozdravný pobyt v Portugalsku (v Mirandě Hora zhubnul o 25 kg) a v srpnu přistál v Anglii. Ovšem přijetí do čs. vojska se nekonalo - právě pro ty dva chybějící prsty ho nechtěli vzít ani jako vojína do kanceláře. Hora tedy opět navštívil plukovníka Kalinu, a ten mu doporučil vstup k de Gaullovým Svobodným Francouzům. Tam byl sice relativní dostatek vojáků (z kolonií), leč chyběli důstojníci. Proto se z Hory stal rovnou podporučík francouzské armády a 10.září 1943 byl takto představen de Gaullovi. V listopadu byl převelen z Anglie do starého známého Sidi-bel-Abbes, kde byl zařazen jako velitel 9. roty 3. praporu 13. polobrigády cizinecké legie. Praporu velel jakýsi pétainovec, ale brzy ho vystřídal major Otto Wagner, hrdina od Bir Hakimu a El Alamejnu. A není bez zajímavosti, že až na tři výjímky byli všichni důstojníci v praporu původem z Československa.
V únoru 1944 přišel k praporu major Saint Jacques z BSLE (Bureau Spécial de la Légion Etrangére - zvláštní úřad cizinecké legie) a hledal dobrovolníky pro paravýcvik v Anglii. Bylo potřeba vycvičit partyzánské velitele pro moment invaze ve Francii. Přihlásili se dva Rusové, dva Češi (Hora a Wagner), jeden Špatněl a jeden Ital. Diverzní výcvik skončil Hora s kvalifikací „instruktor v oboru výbušnin a velitel záškodnických jednotek“ a 12.srpna 1944 byl vysazen ve Francii, u partyzánské divize Auvergne.
Prvním Horovým úkolem byla izolace vodní elektrárny v Royacu. Ta byla obsazena třemi stovkami německých vojáků a obležena partyzány. Hora vyhodil do vzduchu most, kterým byla posádka zásobována, a nabídl se veliteli divize plukovníku Mortierovi jako parlamentář. Ten o tom nechtěl zprvu ani slyšet, považoval to za sebevraždu, ale nakonec souhlasil. Tak vzal Hora klacek s bílým praporem a pomalu se blížil k elektrárně. Německá hlídka ho k údivu partyzánů nezastřelila, ale dovedla ke svému veliteli. Ten radostně vykřikl: „Karl!“ a vzápětí si německý major s francouzským poručíkem k úžasu všech přítomných padli do náruče. Ten major nebyl nikdo jiný, než Erick von Forell, Horův přítel a bývalý obchodní partner z ekvádorských časů! Společně popili, zavzpomínali, povyprávěli o svých životních osudech a jen tak mezi řečí dohodli podmínky kapitulace. Ty zněly tak, že posádka dostala dva dny na zničení těžké techniky, a pak se vzdala (pušky, samopaly a munici v pořádku předali partyzánům).
Spojenecké armády již sice postupovaly jak z Normandie, tak z jihu, ale partyzáni ve své činnosti pokračovali. Hora dostal k dispozici několik amerických parašutistů - obsluhu 120mm minometu - a zlikvidoval automobilový park posádky v Saint Flouru. A další přepady následovaly - do vzduchu letěly mosty, tunely i sklady. Jeho partyzánská divize dobyla město Clermont-Ferrand a táhla na Vichy, odkud na poslední chvíli utekl do Švýcarska maršál Pétain. Během těchto bojů kolem sebe Hora vytvořil jakousi „malou cizineckou legii“. V jeho asi dvacetičleném oddílu byl - krom zmíněných Američanů a několika Francouzů - ještě Čech, Maďar a Ital.
Poměrně velké srážce velel Hora v Saint Pourcainu. Tam se do bojů proti partyzánům zapojily i tanky a Hora musel požádat velení o rozkaz k ústupu, nebo o posily. Dostal posily a k jeho údivu to nebyl nikdo jiný než dvě stě skvěle vyzbrojených mužů Pétainovy osobní gardy, kteří se přidali k partyzánům a v poslední chvíli rozhodli bitvu.
Následně se Horově malé jednotce zdařil neuvěřitelný kousek. Dva dny nejedli a nespali, vyhodili do vzduchu 22 mostů přes řeky, a tím odřízli 18 850 vojáků a 754 důstojníků generálmajora Botho Henning von Elstera. Hora vzal opět bílou vlajku, nasedl do člunu a šel vyjednávat kapitulaci. Generál sice zuřil, že se musí vzdát, ale na druhou stranu si uvědomoval, že jeho situace je zoufalá. Dohodnuté podmínky byly víceméně předvídatelné a rozumné - armáda se vzdala Američanům, kteří sice ještě byli daleko, ale rychle se blížili. S tím Hora samozřejmě souhlasil, vždyť sám momentálně velel jen dvacítce svých mužů. Takže sepsali kapitulační listinu, podle které německá vojska pod von Elsterovým velením již neměla vyvíjet žádnou bojovou činnost a po příchodu Američanů se měla bez odporu vzdát. Tak se i stalo a generál von Elster se 16.září 1944 vzdal v Beaugency americké 83. pěší divizi.
Při dobývání Lyonu se partyzáni setkali s 1. francouzskou armádou, a tím Horova krátká, leč úspěšná partyzánská kariéra skončila. Vynesla mu mimo jiné titul rytíře Čestné legie.
7. října dostal Hora deset dní dovolené v Londýně, kde se v čs. kruzích stal „celebritou“. Přijal ho jak generál Ingr, tak prezident Beneš a navrhli mu hodnost podplukovníka a desant k partyzánům na Slovensku. To hrdý Hora odmítl, vždyť to ještě nebyl ani rok, kdy pro něj v čs. armádě nebylo místo ani v kanceláři…
18. října 1944 přijel Hora do Paříže. Co tam dělal? Na to najdeme odpověď v deníku majora Otto Wagnera:
2.12. Potkávám Horna, Horu, Soloze, Suchra a H. (Wagner některá jména označoval zkratkami, ten „H“ by snad mohl být poručík Henry Hubert), všichni měli úspěch, H. byl raněn do hlavy. Pozval jsem je na oběd, oni mě pozvali na večeři kamsi do Montmartru, zřejmě restaurant černotrhový. Tak jsem nejedl od roku 1939! Byly k večeři ústřice, škvarky, biftek s řeřichou, pommes frites a ohromné jablko, červené i bílé víno, černá káva a ko?ak, taková večeře stojí přes 500 franků na osobu. Důstojník si to nemůže dovolit, je-li odkázán jen na gáži (měsíční plat poručíka byl v té době 8 tisíc franků). Páni bývalí parašutisté si umož?ují takovéto večeře tím, že dělají černý trh.
Začali takto: zkonfiskovali během bojů 2 civilní auta, která jim zůstala. Jedno auto dali do zástavy a kdosi jim na ně půjčil 25 000, s druhým autem jeli na venkov do krajů, v kterých pracovali jako agenti. Zde nakoupili za 25 000 zboží, po druhé již jeli dvěma auty a po třetí s nákladním autem. Jezdí 3 až 4krát měsíčně a mají čistý zisk 60 - 90 000 franků! Jsou na to 3 společníci. Proti normální silniční a vojenské policii jsou kryti cestovním rozkazem a ekonomickou policii klamou tím, že se svým kamiónem se vřadí do kolony vojenských aut nebo přijedou do Paříže mezi 4:00-5:30, kdy se páni ohřívají. Nebo také lze dát 1 kýtu z berana a 1 kg másla a prohlídka odpadá.
Kdyby si peníze z těchto zájezdů alespo? uložili, ale oni to projedí a hlavně propijí. Je to velmi smutné…

Zkrátka - v Paříži si Hora vůbec nežil špatně, navíc právě v té době se seznámil se svou pozdější druhou ženou Claudette. Ale válka pokračovala a Hora šel opět na frontu. Jeho diverzní partyzánský výcvik se náramně hodil pro průzkum. Montgomeryho štáb vytvořil z bývalých parašutistů dvanáctičlenný oddíl, který měl za frontou provést průzkum a zabít nebo zajmout gauleitera města Herne v Porúří. S pomocí jednoho dědy z Volkssturmu se jim vše povedlo a dokonce bez výstřelu. 20. března 1945 byl Hora pro znalost terénu přiřazen k jedné z rot amerických rangers útočících na Herne. Útok byl úspěšný, po čtyřech hodinách dosáhla Horova rota nádraží, cíl útoku roty. To ale bylo Horovi málo, a tak se vydal na další průzkum, při kterém objevil bunkr bez hlídky. To byla chyba, protože takhle úplně sám zajal četu SS i s poddůstojníkem. Za tenhle kousek dostal Hora od Američanů Silver Star, oslavný článek napsali novináři ze Stars And Stripes. Pozadu nezůstali ani váleční filmaři, kteří nahnali chudáky zajatce zpět do bunkru a ti museli za cvrkotu kamer se zdviřenýma rukama zase vylézat ven, zatímco je pečlivě oholený Hora v nažehlené uniformě nablýskaným samopalem odpočítával: „One… two… three…“
Další práce pro Horu za války už nebyla, Třetí říše padla a Hora se rozhodoval, co dál. Přes svého přítele Kordu vzkázal domů, že je živ, a že hodlá nadále válčit - v Indočíně proti Japoncům. To se ale vůbec nelíbilo jeho matce, která ho v odpovědi zapřísahala, aby nezabíjel její krajany, a aby se vrátil domů. Hora poslechl a 30. června 1945 přistál v Praze. Chvíli se rozhodoval, co dál. Uvažoval, že by opět začal podnikat v Latinské Americe, ale čs. armáda mu nabídla hodnost štábního kapitána a studia na válečné škole v Praze. Na tu byl přijat 1. října 1945, záhy však odjel studovat do Paříže, kam si ho vybrali sami Francouzi. Tam absolvoval sedmiměsíční kurs, a 28. června 1947 dokončil školu v Praze, na které okamžitě začal přednášet. Mezitím se na dálku rozvedl a opět oženil.
Když se schylovalo k únorovým událostem roku 1948, Hora na nic nečekal. Poslal svou ženu do Paříže a na přelomu února a března překročil západní hranice. V ?ezně si ho vzali „do prádla“ Američané z CIC (Counter Intelligence Corps - vojenská kontrarozvědka), kteří ho chtěli poslat jako agenta zpátky do Prahy. Ale Hora se nechtěl potloukat po Václaváku s falešným knírem a přes protekci svého pařížského spolužáka generála Hamletta se konečně dostal ke své ženě do Francie. 21. listopadu 1948 nastoupil Hora opět k francouzské armádě v hodnosti kapitána a vzápětí byl odvelen do Sidi-bel-Abbes., „hlavního města“ cizinecké legie. 23. března 1949 Hora dobrovolně odjel do Indočíny. Zde trochu odbočím a vysvětlím, jak to bylo s tou „dobrovolností“. V té době si každý francouzský důstojník musel odkroutit minimálně jeden dvouletý turnus v koloniích. Nepřihlásil - li se sám, byl po roce posádkové služby do kolonií povolán. A protože v osobních papírech vždy vypadá lépe slovo dobrovolník, hlásili se prakticky všichni.
24. dubna 1949 přistál Hora v Saigonu a byl přidělen k 2. REI. Po několika dnech aklimatizace se stal velitelem 9. roty v Lac An v jižním Vietnamu. Válka s partyzány z Viet Minhu tehdy obvykle vypadala tak, že rota postavila pevnůstku v kraji, který chtěla ovládat, a z ní vyrážely hlídky do okolí. K větším srážkám docházelo zřídka, partyzáni spíš přepadali zásobovací konvoje a snažili se chystat hlídkám léčky. Tuto praxi se Hora snažil obohatit něčím novým. Jeho vojáci chodili do rýžových polí převlečeni za vesničany, ale velký úspěch to nemělo. Účinnější byl spíš nekrvavý způsob boje. V pevnůstce Hora zřídil obilná sila, do kterých si vesničané schovávali úrodu. Každý druhý den si pak přicházeli pro zásoby právě jen na další dva dny. Tak se stalo, že partyzáni neměli v zemědělských usedlostech co ukrást, a jestli nechtěli umřít hlady, museli odtáhnout jinam. Lac An se stalo oázou relativního klidu, jen čas od času přivedli domorodci do pevnůstky svázaného politického agitátora nebo partyzánského dezertéra. A těch dezertérů bylo podle Hory „hodně“.
Do většího boje se Horova rota dostala jen jednou, v červnu 1951. Při zajišťování bezpečnosti při sklizni rýže na ni zaútočil větší počet partyzánů, kteří tu rýži asi potřebovali tuze moc. Přestože byla obrana dobře zorganizovaná, celá četa legionářů byla zabita nebo raněna. Na druhou stranu po této srážce přestal Viet Minh na dlouhou dobu v kraji existovat jako reálná bojová síla.
V červenci 1951 skončil Horovi operační turnus a vrátil se do Sidi-bel-Abbes k ženě a tříletému synkovi. Následoval zpravodajský kurs v Baden-Badenu a krátká služba v protišpionážní službě. V červenci 1952 podal Hora žádost o přidělení k francouzskému praporu v Koreji. Žádost byla kladně vyřízena 10. října a 7. listopadu se v Marseille nalodil. V zimě 1952-3 byla fronta v Koreji v podstatě stabilizovaná, velké ofenzívy z počátečních měsíců bojů byly již minulostí a Francouze čekala víceméně zákopová válka a noční hlídková činnost v zemi nikoho. Tedy to samé, co dělal Hora už v roce 1940. Velitel praporu, podplukovník de Germiny, se snažil držet Horu dál od zákopů. Vždyť v té době už na Horově uniformě chrastily medaile jak na veliteli ruský ponorky a podplukovník by asi nerad zdůvod?oval nadřízeným, proč o něj přišel v nějaké bezvýznamné šarvátce. Posuďte sami:

Image

Hora se svým vlčákem Danem v Koreji

Image

Přesto se Hora na jednu noční hlídku dostal - když zastoupil nemocného poddůstojníka - a vedl ji se svou obvyklou energií a agresivitou. Jeho muži objevili a postříleli čínské minometné družstvo chystající se k přepadu a z nastalé zmatené noční přestřelky vyvedl své muže beze ztrát zpět. Když se to ovšem dozvěděl velitel praporu, dával si od té doby veliký pozor, aby se Hora do přední linie nedostal.
Po půl roce dostal Hora dovolenou, kterou strávil v Japonsku. A náležitě si ji užil, vždyť to byla jeho rodná země. Sjezdil a sběhal kdejakou památku, vyškrábal se na horu Fudži a pokusil se najít a navštívit své japonské příbuzné. Bohužel neúspěšně.
V červenci 1953 bylo podepsáno příměří a francouzská mise v Koreji skončila. Vojáků však bylo potřeba v Indočíně, kde se situace vůbec nevyvíjela dobře. Hora byl přidělen jako zástupce velitele 3. praporu 5. REI ve Phu Lyong Tyongu nedaleko Hanoje. Prapor byl tzv. GM (groupement mobile - pohyblivá operační skupina) a byl tudíž neustále v pohybu. O srážky tentokrát nebyla nouze, ta největší začala 23. prosince 1953 u řeky Day a trvala dva dny. Nakonec francouzské jednotky dostaly posily včetně dělostřelectva, letectva a tanků a to rozhodlo. Pro zajímavost dodám, že se Hora během bitvy musel popasovat s tím, že radisté Viet Minhu do vysílaček francouzsky vykřikovali velitelům rot rozkazy k ústupu apod. Tato lest ale měla úspěch jen do té doby, než Hora zavelel: „Velitelům rot! Dejte k vysílačkám Čechy! Budu velet česky!“ Tahle vánoční bitva asi pěkně hnula žlučí komunistickým pohlavárům až v Praze, protože o pár týdnů později se v Poděbradech objevily plakáty, na kterých byl nakreslen hrob se jménem Capitaine Karel Hora a s textem „takhle končí zrádce“. O čemsi svědčí i to, že na plakátu naprosto přesně souhlasí i Horova tehdejší hodnost…
Tvrdých bojů se Hora účastnil i v prvních měsících roku 1954, turnus mu skončil 15. května, tedy v době, kdy se o osudu celé války rozhodovalo u Dien Bien Phu.

Pár ilustračních fotek z Indočíny:

Image

Image

Po dovolené byl Hora přeložen do Tuniska. Ale to už byla jiná válka. Severoafrické kolonie se v té době snažily dosáhnout samostatnosti, o bitvách se rozhodovalo spíš v politických kuloárech a tomu voják Hora přestával rozumět. Sloužil v Tunisku, Maroku a Alžírsku v různých funkcích - jako velitel výcviku, zpravodajec i polní velitel. Musel se potýkat s propagandou, kterou považoval za komunistickou (povstalci celkem běžně používali sovětské a československé zbraně, v jejich řadách bojovali i příslušníci francouzské komunistické strany) a z celkové situace byl - řečeno slovy majora Terazkyho - „volajaký zmätený“. Nakonec se tak trochu zamotal do pokusu o puč OAS (organisation armée secrete - organizace tajné armády, ilegální organizace francouzských důstojníků. Nesouhlasili s tím, že Francie chce dát Alžírsku samostatnost, a bojovali za záchranu francouzského impéria) a hrozil mu soud. Nakonec požádal o propuštění z armády a 22. května 1961, tedy nedlouho před koncem války v Alžírsku, mu bylo vyhověno.
Major Karel Hora zemřel v roce 1989, pohřben je v Památníku legie v Puylombiere.
Z jeho vyznamenání (aspo?, co jsem zjistil): důstojník Čestné legie, Silver Star, British Military Cross, Válečný kříž 1939/45, Válečný kříž z Dálného východu, pravděpodobně i Čs. válečný kříž 1939.

Hora v Alžírsku

Image

Obaly prvních vydání Horových knih

Image

Image
Anonymous - 12/11/2007, 16:30
Předmět:
Zdravím,
Projekt mapování vojenských pietních míst vedený na webu VETS.cz se nikde nehonosí tím, že jsou na něm všichni vetráni Kolínska. To kolínsko znamená, že se projekt zrodil u Kolína. Nic víc a nic méně. Není důvodu nám vyčítat, že zatím nemáme na webu některou z mnoha set tisíc obětí konfliktů a vojáků. Děláme co můžeme.
Anonymous - 12/11/2007, 16:58
Předmět:
Zdravím do Kolína.
Jestli jsem se Vás nějak dotknul, věřte, že to nebylo mým úmyslem. Smyslem oné zmi?ované formulace byl spíše údiv, že jsem u Vás o Horovi nic nenašel. Z toho si ale nic nedělejte, na českém internetu jsem o něm nenašel prakticky nic, co by stálo za řeč - toť celé...
Nicméně, abyste neřekli, že jsem jen rejpal a kverulant, hodím sem jeden belgickej link, kde se o Vašem krajanu živě diskutuje.
http://grenade.belgicasud.org/index.php?PHPSESSID=78565fec5f326d2b207a48646c05ee7f&topic=1073.0
Přeju hodně zdaru ve Vaší práci a děkuju za reakci.
Anonymous - 12/11/2007, 19:45
Předmět:
krásné večerní počteníčko ,no je vidět že někteří češi se ve světě neztratily
Anonymous - 24/2/2013, 02:00
Předmět:
Sú sice dve hodiny v noci ale čo, nemôžem zaspať tak blúdim našim fórom Mr. Green
Zaujímavý a divoký život si prežil tento dotyčný legionár. Pár pripomienok k článku:
citace:
Konkrétně spolupracoval se skupinou Villeurbanne a jeho drůbežárna se stala tranzitní stanicí pro sestřelené anglické letce na cestě do Španělska.

To mi pripomína slávnu scénu z filmu Sedmá rota za úplňku keď sa hlavní hrdinovia prezliekli za anglických pilotov v starom kostole Mr. Green

Ďalej ma prekvapila jeho taktika proti Viet Minhu. O tomto som veru nepočul a je to logické a praktické. Mal jak sa hovorí fištrón.
Destroyu je to síce starší článok ale chcel by som sa spýtať, nevieš jak sa Karel Hora cítil po stránke národnostnej? Cítil sa ako čechoslovák či čech, polojaponec alebo to bol typický kozmopolita?
Anonymous - 24/2/2013, 11:58
Předmět:
private_joker napsal:
Destroyu je to síce starší článok ale chcel by som sa spýtať, nevieš jak sa Karel Hora cítil po stránke národnostnej? Cítil sa ako čechoslovák či čech, polojaponec alebo to bol typický kozmopolita?


Hora jako kluk vyrůstal v ČSR a řekl bych, že až do roku 1948 se osobně cítil být Čechoslovákem nebo aspoň občanem ČSR. Potom mu byla vlastí legie, potažmo samozřejmě Francie. Nicméně své paměti napsal česky a vydal to u manželů Škvoreckých, takže zásek v ČSR asi zůstal až do konce života. Co se týče Japonska, tak to pro něj byla vlast předků a hlavně jeho maminky; tu měl asi hodně rád. Ale japonskou vlajku doma vyvěšenou neměl a ženu nenutil, aby mu k večeři dělala suši třikrát týdně.
Anonymous - 24/2/2013, 12:30
Předmět:
Páči sa mi na ňom jeho bojové nadšenie. Vy Češi máte veru bojovného ducha a ako sme sa bavili niekde v debate, pod cudzím práporom bojovalo vela českých vojakov a dosť statočne. Napadá ma Wagner a Šnejdárek, prípadne Jaroš, Tesařík alebo Sochor na východe.
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB