Portál Vojna.net

samohybná děla - SU-14

Anonymous - 22/11/2007, 10:55
Předmět: SU-14
SU-14


17.září 1931 obdržel speciální podnik zadání vypracovat prostředky pro mechanizaci dělostřelectva velkého a zvláštního výkonu. Jednotlivě se předpokládalo do 1.května 1932 představit dělostřeleckému velení projekt podvozku „samohybného trupového triplexu“, skládajícího se ze 107 mm kanónu, model 1910/30, 152 mm houfnice, model 1909/30 a 203 mm moždíře, model 1930 a také „model těžkého dělostřelectva zvláštního nasazení (TAON), vyzbrojeného 152 mm (nebo 130 mm) kanónem, 203 mm houfnicí, model 1929/31 a 305 mm moždířem.
Předběžné projekty byly posouzeny v červenci 1932 a všechny byly schváleny. Pro „zkušební trup“ bylo rozhodnuto využít prodloužený podvozek středního tanku T-24 a pro „triplex TAON“ speciální podvozek, který obsahoval prvky ze soudobého těžkého tanku. Ovšem zhotovení trupu bylo odloženo o dva roky a pro „triplex TAON“ se nenašla zbra?, neboť 152 mm kanón velkého výkonu, ani 305 mm moždíř ještě v té době nebyly. Pro zpracování byla dodána houfnicová verze podvozku, vyzbrojeného 203 mm kanónem B-4.
V roce 1933 byly ve zkušebním závodě „Specmashtrustu“ pod vedením P.I.Sjačintova zahájeny projektové práce a sestavování samohybného zařízení pro „podvozek TAON“ (brzy dostal označení SU-14) podle schématu, který předložila Vojenská akademie motorizace a mechanizace. První podvozek byl hotov v květnu 1934, ale pro poruchy převodovky, která byla převzata ze středního tanku T-28 jeho dokončování probíhalo do konce roku 1934.
Během továrního záběhu byla na podvozek osazena hlave? kanónu B-4 „malého výkonu“, se kterým byl odeslán na Naučně zkušební dělostřelecký polygon pro provedení střeleb. Ale během dostavby podvozku bylo pokaženo: prasklo několik článků, ozývaly se divné zvuky z rychlostní skříně, motor se přehříval, a proto byla zkušební jízda, dlouhá 250 kilometrů zrušena.
Střelby proběhly hladce, ačkoli se při výstřelech stroj silně kýval a kdo se na tomto stroji právě nacházel, měl co dělat se udržet (pracovní obsluha samohybky). Neúnosně nízká se ukázala být rychlost střelby, neboť těžké střelivo se muselo dávat na palubu pomocí nepohodlných jeřábů a zvedáků; nespolehlivá byla i konstrukce skládací podlahy otvoru, která se během testů zlomila.
Po odstranění poruch se samohybka opět vrátila na zkušební polygon. Nyní již měl stroj zesílené články pásů a zlepšený chladící systém. Hlave? kanónu malého výkonu byla nahrazena hlavní velkého výkonu. Nyní byly testy zahájeny ze záběhu. Ale na třicátém čtvrtém kilometru se porouchala rychlostní skří?. Během testů se prováděly výstřely ne pouze ve směru pohybu pod velkým horním úhlem, ale i horizontálně při mezních úhlech, dokonce i při vztyčených opěrách.
Vzhledem k výsledkům testů byl sestaven dlouhý seznam nezbytných úprav SU-14, jež zhatil možnost přijetí stroje do výzbroje v jeho ranné fázi. 31.ledna 1935 Zkušební závod „Specmaschtresta“ obdržel úkol na kapitální modernizaci SU-14. Modernizace, provedená v únoru – březnu, byla polovičatá, neboť se dotkla pouze podvozku, motorové a převodové části (v dopracované variantě SU-14 byly osazeny součásti z nového tanku T-34). Bojového prostoru se modernizace nedotkla.
Od 5.dubna do 24.srpna 1935 urazil během závodních testů zkušební model 500 kilometrů v různých podmínkách a prověřil všechny pohybové kvality. Znovu se ale objevily velké nedostatky. Brzy se zjistilo, že skrze kulatý otvor střílny pro kulomety DT není možné vést palbu, neboť nelze rychle využít vezený bojekomplet (8 výstřelů), který byl pod snímatelným víkem paluby a to bylo během jízdy blokováno trupem kanónu.
S využitím zkušeností, nabytých při práci nad SU-14, vypracovala konstruktérská skupina Zkušebního závodu náčrty pro stavbu cejchovního modelu samohybného zařízení SU-14-1, který byl zhotoven na začátku roku 1936. Stroj měl posílenou konstrukci kontrolně-výkonné jednotky, hlavní třecí spojky, brzdy a bočních převodů (řada agregátů byla převzata z tanku T-35). Na stranu od řidičovy kabiny byly vysunuty výfuky, byly zdokonaleny opěrné radlice. Stroj dostal mimořádný motor M-17-1T o výkonu 680 koní, který umožnil stroji o hmotnosti 48 tun vyvinout rychlost 31,5 km/h. V podvozku byly použity silnější první listová péra a ta byla během střelby vyřazena. Tento model SU-14-1 byl testován v jízdě od dubna do září roku 1936 (naježděno něco kolem 800 kilometrů) a od 28.dubna do 29.listopadu probíhaly také střelby.
Na konci listopadu 1936 byly pro testy dělové verze z „Uralmash“ závodu a závodu „Barikády“ dokončeny 152 mm dlouhohlav?ové zbraně U-30 a BR-2. Přezbrojení proběhlo na konci roku 1936 a testy strojů, vybavených kanóny, proběhly v únoru 1937 a skončily úspěšně. Plán na rok 1937 předpokládal zhotovení základní série pěti strojů SU-14-BR-2 (se 152 mm kanónem BR-2) a od roku 1938 se předpokládalo zahájení jejich sériové výroby. V létě roku 1939 se předpokládalo vytvoření 280 mm samohybného moždíře SU-14-BR-5, ale o houfnicové variantě SU-14-B4 nebylo zmi?ováno. Důvodem bylo, že tvůrce houfnice B-4 Magděsijev, náčelník vývojového oddělení závodu „Bolševik“, se zlomil při vyšetřování své záškodnické činnosti. Brzy byl zatčen a pod vedením P.I.Sjačinstova potkal zajímavý stroj osud jako houfnici B-4. Všechny práce na přípravě sériové výroby samohybného zařízení byly zastaveny a dva hotové modely byly předány k uložení do vojenského skladu č.37 v Moskvě.
Vzpomenulo se na ně v prosinci 1939 při útoku na „Mannerheimovu linii“. Rudá armáda při setkání se silnými moderními bunkry pocítila ostrou potřebu pancéřovaných dělostřeleckých zařízení velké ráže. Nařízením Výboru obrany SSSR ze dne 17.ledna 1940 „O zvláštních úkolech pro potřeby operující armády“ bylo závodu Kirovovu č.185 (bývalý zkušební závod „Specmashtrjesta“) uloženo, aby renovoval a zesílil pancéřovými pláty dvě samohybky SU-14. Předpokládalo se, že samohybky s přidaným pancířem mohou volně dojet k finským bunkrům do vzdálenosti 1,5 – 2 kilometry a s přímým zamířením je likvidovat.
Na konci ledna 1940 dorazily houfnice z Moskvy do továrny, ale práce se zpozdily – pancéřové pláty z Ižorského závodu dorazily až na konci února. Posilování pancíře bylo ukončeno až 20.března, kdy byla válka s Finy ukončena. Samohybky, které dostaly dopl?kový pancíř silný 30 – 50 mm, vážily 64 tun. 27.března byly stroje zaběhnuty jízdou dlouhou 26 kilometrů. Poukazovalo se na to, že při 3 a 4 rychlostním stupni rychlost nepřekračuje 20 – 22 km/h, při pohybu pracuje motor namáhavě a těžko se zatáčí. Při silném přetížení byly u SU-14 gumové bandáže na pojezdových kolech nahrazeny ocelovými.
V dubnu 1940 SU-14 a SU-14-1 prošly testy na NIA polygonu a v červenci byly ještě testovány v sestavě tanků kapitána P.F.Lebeděva v Kyjevském zvláštním vojenském okruhu. V září 1940 byly oba stroje předány k uskladnění na NIBT polygon. Na podzim 1941, během obrany Moskvy, byly obě samohybky SU-14, ještě spolu s jednou samohybkou T-100-Y, využity v sestavě „Zvláštního těžkého odílu zvláštního nasazení“ v oblasti města Kubinka pro střelbu z maskovaných pozic na útočící německá vojska.
Do dnešních dnů se v Kubince uchovala pancéřovaná SU-14-1, vyzbrojená 152 mm kanónem BR-2. Druhá SU-14 byla v 60-tých letech dána do šrotu.

Image
Image
Image
Dodatečně pancéřovaná samohybka SU-14 během testů v Kubince, 1940

Image
Zkušební model samohybky SU-14 při testech, 1934

Image
Samohybka SU-14 na dvoře závodu č.185, 1934

Image
Samohybka SU-14 během jízdních zkoušek, kanón je zakryt plachtou. 1934

Image
Samohybka SU-14 před střeleckými testy, 1934

Image
Cejchovaný model samohybky SU-14-1 během testů. 1936
sigi - 23/9/2008, 06:49
Předmět:
Jo super článek,to tady chybělo.....
Anonymous - 23/9/2008, 08:54
Předmět:
No hoblík parada len gúlam očami ako to tu vieš stále rozbaliť. Vidim že si na tomto fore najvetši expert na ruskú techniku dole klobúk pred tebou Wink
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB