Portál Vojna.net

Zajimavosti-vyprávění očitých svědků - Destructor

jarl - 12/3/2017, 12:41
Předmět: Destructor

Destructor

Zapomenutý předchůdce torpédoborců

Za první torpédoborce jsou považovány britské jednotky třídy HAVOCK, jejichž vznik v roce 1892 inicioval tehdejší třetí námořní lord kontradmirál J. Fisher, který pro ně vymyslel přiléhavé označení „destroyers“ (1) naznačující, že jejich hlavním úkolem bude eliminace torpédovek, přičemž se zapomíná, že tou dobou už několik let brázdil evropské vody jiný „ničitel“ postavený podle podobné taktické koncepce.

První prakticky použitelné samohybné torpédo sestrojil ve spolupráci s rakouským emeritním kapitánem řadové lodě G. Luppisem v šedesátých letech 19. století britský inženýr R. Whitehead, jenž následně rozjel jejich výrobu, a poté co britské Královské námořnictvo za 19 600 liber šterlinků zakoupilo práva na jejich používání, neměla jeho továrna v Rijece o zákazníky nouzi. Nová zbraň se rychle rozšířila do všech významnějších marín, a jakmile konstruktéři v sedmdesátých letech sestrojili torpédovky schopné služby na širém moři, začal překotný rozvoj tohoto typu válečných lodí, od nichž si mnozí teoretikové slibovali revoluci v námořním válčení.

Prototyp torpéda Whitehead-Luppis

Torpédovkám přisuzovali důležitou roli ve vojenských doktrínách řady zemí, ale nejvíce se tento trend projevil v učení tzv. francouzské Mladé školy. Ta od osmdesátých let hlásala, že časy mocných obrněnců patří minulosti, a pro Národní námořnictvo se lépe hodí malé, hbité torpédovky. Proto Francouzi ve velkém přikročili k jejich výstavbě a v roce 1892 už provozovali 220 (!) torpédovek, které propaganda líčila jako hrozivou zbraň schopnou napadat pomalé a obtížně manévrující obrněnce nejenom na moři, ale i přímo v domovských přístavech. Ve svém nadšení však příznivci myšlenek Mladé školy jaksi přehlédli, že přes určité úspěchy v rusko-turecké válce (potopení parníku INTIBACH), automobilní torpédo stále patří mezi v praxi nevyzkoušené zbraně (2) a jejich nosiče v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let žádnou pancéřovou jednotku nepotopily (3).

Francouzská torpédovka Ouragan

Přesto byly torpédovky pokládány za nebezpečnou zbraň, což logicky vedlo k hledání lodí, které by před touto hrozbou chránily obrněné jádro floty. Myšlenka využít k tomuto účelu tzv. klounové lodě k úspěchu nevedla, takže konstruktéři dostali zadání vytvořit speciální jednotky primárně určené k jejich likvidaci. To vedlo v osmdesátých letech k vývoji torpédových-dělových člunů a torpédových křižníků, což byla poměrně velká plavidla s dobrými nautickými vlastnostmi a silnou výzbrojí, jenomže tyto přednosti eliminovala nízká rychlost, takže se k pronásledování hbitých lodiček nehodila a admirál Fitzgerald na jejich adresu skepticky pronesl: „Tyto lodě se prezentují jako „ničitelé torpédovek“, ale jejich označení neodpovídá skutečnosti, a je nepravděpodobné, že by takovéto lodě dokázaly dostihnout torpédovku, nemluvě už u jejím zničení.“

Touto problematikou se zabývali i činovníci španělského válečného námořnictva provozujícího množství starších obrněnců ze šedesátých a sedmdesátých let, a pohrávající si s myšlenkou na stavbu moderních bitevních lodí (4), třebaže i zde působila vlivná klika „mladoškoláků“ razící teorii, že Španělsko potřebuje spíše pancéřové křižníky a torpédovky, třebaže jimi navržený stavební program z roku 1884 zamítli. Tato skupinka se neformálně označovala jako „Pentagon“ (5), přičemž jeden z vrcholů tohoto imaginárního pětiúhelníku představoval nadporučík (?) Fernando Villaamil Fernadez Ceuto, jenž se do povědomí veřejnosti i odborníků zapsal články požadujícími modernizaci rychle zastarávající floty.

Fernando Villaamil

Tento schopný 39letý důstojník s dobrými konexemi (6) dostal od ministra námořnictva viceadmirála M. Pezuela zadaní vypracovat studii širomořské torpédovky schopné doprovázet španělské obrněnce a chránit je před torpédovými ataky, což mohlo splnit pouze plavidlo s dobrými nautickými vlastnostmi a velkou doplavbou.

Villaamil následně odcestoval do zahraničí, aby porovnal nejrůznější koncepce a vybral nejvhodnější typ. Jako žák Mladé školy navštívil nejprve Zemi galského kohouta, kde se seznámil s konstrukcí torpédové jednotky BOMBE, načež se přesunul do Velké Británie, kde pro Rusko realizovali velkou torpédovku VIBORG a hlavně tu vznikal torpédový-dělový člun GRASSHOPPER, přičemž nelze vyloučit, že jeho pozornosti neunikla ani japonská pancéřovaná torpédovka KÓTAKA, jejíž stavbu připravovala loděnice Yarrow.

Následně usoudil, že jeho představám nevyhovuje žádná z uvedených jednotek, takže Španělé budou muset vykročit vlastní cestou, načež definoval specifikaci nové lodě: výtlak cca 350 tun, rychlost převyšující běžné torpédovky, dobré nautické vlastnosti a odpovídající výzbroj. Ve Španělsku působilo několik loděnic schopných stavět i velké válečné lodě, ale Villaamil znal jejich limity (7), takže si na ministrovi námořnictva vymohl, že bude realizována ve Velké Británii.

Původní podoba Destructoru

Výběrového řízení se zúčastnilo šest loděnic (8 ), přičemž jeho iniciátora nejvíce zaujala projektová studie skotské společnosti James & George Thomson. Ta přihlásila do konkursu jednotku o výtlaku 335 tun dosahující rychlosti 22,5 uzlů a nesoucí dělo ráže 102 mm a šest malorážních zbraní, přičemž nezávislost plavby činila 3100 námořních mil. Cenu stanovili na 38 000 liber šterlinků (800 000 peset) a Thomsonové garantovali postavení lodě do 5,5 měsíců od založení kýlu. Komise ustanovená na podzim 1885 vyhlásila vítězem tendru firmu Thomson, neboť jejich projekt nejlépe splňoval španělské požadavky, a měl i další podstatnou výhodu: přijatelnou cenu.

Španělsko se sice v první polovině osmdesátých let vzpamatovalo z následků tzv. karlistických válek a za vlády krále Alfonse XII., se těšilo vnitřní stabilitě doprovázené oživením hospodářství, ale výše státního rozpočtu se nemohla měřit s žádnou evropskou velmocí, takže námořnictvo muselo hospodařit s omezenými prostředky. A protože se plánovala stavba dalších podobných jednotek, přišla vhod každá uspořená libra. Nasmlouvaná částka se tou dobou obvykle vyplácela v několika splátkách, přičemž první obdržela loděnice při podpisu kontraktu a poslední při předání jednotky.

Král Alfons XII.

Thomsonové do konečné verze projektu zakomponovali všechny připomínky, takže 14. listopadu 1885 podepsali kontrakt na stavbu lodě nesoucí firemní označení „č. 234“, pro níž Villaamil vybral jméno DESTRUCTOR (Ničitel), jelikož jejím hlavním úkolem byla eliminace nepřátelských torpédovek (9). Stavbu řídil inženýr J. Beals, ale dozoroval jí Villaamil, jehož jmenovali velitelem vznikajícího plavidla a pověřili obstaráváním materiálu pro španělskou marínu. Přičinlivý důstojník toho využil k zakoupení klipru CARRICK CASTLE, jehož po menší přestavbě zařadili do služby jako školní loď NAUTILUS.

Realizace DESTRUCTORU pokračovala hladce, tudíž už 29. července 1886 sjel v Clydebanku trup za potlesku pozvaných hostí ze skluziště na vodu, koncem téhož roku proběhly zkušební plavby a 19. ledna 1887 na něm zavlála červenožlutá válečná vlajka a převzalo jej španělské námořnictvo.

DESTRUCTOR při standardním výtlaku 354 tun dosahoval délky mezi svislicemi 56,77 m, kdežto maximální délku naměřili 60,96 m, šířku 7,62 m a střední ponor 1,92 m. Trup přecházející na přídi v nevýrazný kloun zhotovili z ocele, a ve snaze jej co nejvíce odlehčit (10), síla obšívky upevněné na 107 žebrech nepřesahovala 4,23 mm. Předolodí bylo znatelně vyvýšené, ve středolodí umístili nástavby, a mezi předním stěžněm a příďovým dělem stála bojová věž se světlometem. K nebi čněly tři jednoduché stěžně, ale pozorovatele nejvíce zaujaly dva lodní komíny umístěné nezvykle vedle sebe. Palubu kryla vrstva dřeva, na jeřábech visely dva lodní čluny a na přídi stejný počet kotev (třetí byla náhradní) o váze 540 kg. Trup pod čarou ponoru natřeli červeně, zatímco na komíny, stěžně, čluny, nástavby a bojovou věž použili bílou barvu.

Destructor-výkresy

Ovládání hlavního kormidla o ploše 7,43 metrů čtverečních usnadňoval kormidelní parní stroj, ale pokud přešli na manuální režim, muselo k jeho obsluze spojit síly několik mužů. Pro zlepšení manévrovatelnosti umístili konstruktéři na přídi ještě pomocné kormidlo, a při plavbě maximální rychlostí a použití obou kormidel činila taktická otáčka 168 m. Navzdory škarohlídům, kteří tvrdili, že kvůli odlehčenému trupu nedokáže vzdorovat vzdutému moři, prokázal DESTRUCTOR i na zvlněném moři výtečné nautické vlastnosti, takže mohl doprovázet hlavní síly bez ohledu na povětrnostní podmínky.

Podobně jako na japonské KÓTACU, opatřili konstruktéři hnací mechanismy DESTRUCTORU pancíři schopnými odolávat palbě z lehkých děl montovaných na širomořské torpédovky. Příčná přepážka oddělující strojovnu a kotelnu od předolodí byla silná 32 mm a pancíře stejné tloušťky dostala i bojová věž. Velitelskou centrálu kryla vrstva oceli silná toliko 5 mm, kdežto štít chránící obsluhu čelního děla zhotovili z pancířů o tloušťce 10 mm. Pasivní ochranu vylepšovaly uhelné jámy obklopující strojovnu a kotelnu, pod nimiž nechybělo dvojité dno. Trup členilo devět příčných přepážek na deset sekcí, kterýžto systém vylepšovaly další podélné a příčné přepážky, takže podpalubí připomínalo bludiště tvořené 39 vodotěsnými oddíly. Vodu pronikající do strojovny nebo kotelny odváděla dvě čerpadla o celkovém výkonu 360 tun za hodinu, zatímco hlavní systém napojený na všechny úseky dokázal z lodních útrob za hodinu vypumpovat 350 tun vody.

Přední dělo ráže 90 mm

Protože DESTRUCTOR měl v první řadě ničit nepřátelské torpédovky, dostal výzbroj odpovídající tomuto zadání. Tehdejší torpédovky byly malé jednotky, jejichž výtlak i u širomořských typů zřídka převyšoval 120 tun, přičemž torpéda měla nedostatečný dosah, takže se křehké lodičky musely k cíli přikrást na krátkou distanci a k jejich ničení stačila lehká artilerie (11). V předolodí na otáčivé platformě typu Vavasseur usadili 90mm dělo španělského systému Hontoria o délce hlavně 25 ráží. Jednalo se o model 1879 vážící 600 kg, jenž měl při 15stupňovém náměru dostřel 4800 m. Zásah 7kg tříštivým projektilem dokázal vážně poškodit každou torpédovku, jenomže pro komplikovanou obsluhu a malou kadenci se kanón k tomuto účelu nehodil, takže hlavní úloha při odrážení torpédových útoků připadla sekundární výzbroji.

Tu představovala čtveřice Nordenfeltových 57mm kanónů schopných za minutu vychrlit až 15 granátů, které sice vážily jenom 1,5 kg, ale přesto dokázaly na distanci půl námořní míle probíjet obyčejnou konstrukční ocel o síle 47 mm, což bohatě stačilo na každou tehdejší torpédovku. Usadili je do otočných stanovišť podél lodních boků, přičemž jeden pár umístili ve středolodí a druhý poblíž zádě. Doplňkovou výzbroj tvořila dvě Hotchkissova revolverová dělá ráže 37 mm osazená na úrovni středolodní nástavby. I tyto zbraně dokázaly na krátkou střetnou vzdálenost poškozovat útočící torpédovky, přičemž mohly také zametat jejich paluby a velitelské můstky, čímž ohrožovaly nepřátelské posádky a velitele.

Protože se DESTRUCTOR neměl omezovat jenom na ochranu vlastních obrněnců, ale očekávaly se od něj i ofenzivní úkoly, dostal - podobně jako pozdější „destroyers“ - také torpédovou výzbroj, ale zatímco první britské torpédoborce nesly jejich vrhače hlavně kvůli dorážení poškozených torpédovek, Španělé preferovali předozadní dispozici vhodnou k útokům na kýlovou linii nepřátelských pancéřových lodí.

Revolverové dělo ráže 37 mm na Destructoru

Dva pevné pneumatické torpédomety vestavěli do přídě, zatímco třetí (12) se odpaloval skrz zadní vaz, a jelikož byly v blízkosti vodorysky, brzy se projevil závažný konstrukční nedostatek. Při plavbě vyšší rychlostí se kvůli zalévání předních aparátů vodou, torpéda většinou nedařilo odpálit, takže obsluha dostala instrukce používat tyto vrhače pouze při plavbě rychlostí nanejvýš 16 uzlů, což v boji představovalo značný handicap. Nesená torpéda dodala německá továrna Schwartzkopff a představovala tehdejší světovou špičku, což znamená, že jejich dosah činil 4500 m, ale maximální 27uzlovou rychlost udržely pouze 400 m.

Protože se předpokládalo, že posádka v případě potřeby vytvoří menší desantní oddíl, přechovávali ve zbrojním skladu i tucet amerických pušek Remington a čtveřici revolverů.

DESTRUCTOR přepravoval šest torpéd a zásobu munice uloženou ve dvou magacínech tvořilo 60 granátů ráže 90 mm, 340 projektilů ráže 57 mm a 316 střel pro 37mm Hotchkissovy kanóny. Z tohoto výčtu vyplývá, že na každé Nordenfeltovo dělo připadalo pouhých 85 granátů, což bylo při jejich vysoké kadenci málo, a v boji s útočícími torpédovkami hrozilo, že dělostřelci spotřebují celý palebný průměr už po několika minutách.

Torpédovky konstruktéři obvykle osazovali pouze jedním strojem, ale hnací agregát DESTRUCTORU tvořily dva vertikální parní stroje s trojitou expanzí, pro něž vyráběly páru čtyři kotle lokomotivového typu s pracovním tlakem 9,87 atmosfér. Jejich výkon (nominálně 3800 koňských sil) se pomocí hřídelů převáděl na dvě trojlopatkové lodní vrtule o průměru 2,21 m, což přispívalo k lepší manévrovatelnosti a v případě poruchy ovládání kormidla, bylo možné loď řídit regulováním otáček. Stroje oddělovala vodotěsná přepážka, což mělo DESTRUCTORU zajistit schopnost pohybu vlastní silou i po vyřazení jednoho stroje. Tyto prostory byly dobře větrané díky systému ventilátorů ústících na horní palubu. Běžnou zásobu paliva tvořilo 53 tun uhlí, ale v případě potřeby mohli naložit dalších 53 tun, což mělo při plavbě maximální rychlostí hladovým kotlům zajistit „potravu“ na 16 hodin.

Jedním z prioritních španělských požadavků bylo zabezpečit DESTRUCTORU rychlostní převahu nad standardními torpédovkami, tudíž očekávali, že dokáže udržet maximální rychlost při plavbě na vzdálenost 700 námořních mil, kdežto doplavba při rychlosti 10 uzlů a normální zásobě paliva nesměla klesnout pod 1500 mil. K dodržení těchto hodnot Thomsony zavazoval uzavřený kontrakt, přičemž běžnou praxí bývala klauzule o výplatě speciálních prémií za jejich překročení, stejně jako citelné sankce za nedodržení nasmlouvaných parametrů (13).

Destructor opatřený „victoriánským“ nátěrem

Výsledky zkušebních plaveb představovaly určité rozčarování a brzy bylo zřejmé, že tentokráte se akcionáři Thomsonovy loděnice odměny nedočkají. 13. prosince 1886 během třech zkušebních plaveb naměřili při posíleném tahu průměrnou rychlost 22,66 uzlů (nejvyšší činila 23,07) a později se ukázalo, že kotle mají při zvýšeném výkonu neúměrně vysokou spotřebu. Nepomohla ani několikanásobná výměna lodních vrtulí a naměřené hodnoty byly ještě horší, byť při plavbě ekonomickou rychlostí činila doplavba při plné zásobě uhlí 4500 mil (14) a i maximální rychlost kolem 22,5 uzlů byla tehdy dostačující.

Kromě toho nesla loď pomocné oplachtění o ploše 207 metrů čtverečních a předpokládalo se, že při delších plavbách budou poloprázdné uhelné bunkry doplňovat překládkou z doprovázených kapitálních jednotek. Tyto hodnoty však platily pouze pro první roky kariéry, a v dalších letech DESTRUCTOR trpěl opakovanými problémy pohonné jednotky, a ať už byla na vině špatná konstrukce či opakované přetěžování, chronické problémy (zejména kotlů) se staly jeho Achillovou patou a jizliví novináři loď překřtili na „Destruido“ (Zničený)..

Papírově čítala posádka 4 důstojníky a 49 poddůstojníků a námořníků, ale tento počet v mírových časech snižovali na 44 mužů a na tabulkové stavy se doplňoval pouze pokud hrozilo vypuknutí války. Důstojníci měli kajuty netradičně v předolodí, zatímco námořníci si spací hamaky zavěšovali v ubytovacích kójích poblíž zadní torpédovny. Všechny podpalubní prostory disponovaly elektrickým osvětlením, důstojníci používali pohodlný společenský salónek a námořníkům zpříjemňovaly náročnou službu příděly rumu.

Španělští námořníci

Úroveň výcviku španělských posádek obecně nebyla na dobré úrovni, ale jelikož přidělení na DESTRUCTOR představovalo prestižní záležitost, dařilo se zpočátku tento handicap eliminovat a posádka absolvovala časté manévry a její bojová připravenost byla na místní poměry uspokojivá. A ještě jedna zajímavost. Zdejší námořnictvo se vyznačovalo neúměrně vysokým počtem admirálů a příslušníků ministerstva námořnictva, takže dva roky před španělsko-americkou válkou statisticky vycházel jeden admirál na 3,8 lodě, což bylo vzhledem k poměrům v předních světových marínách (15) alarmující číslo. Proto výdaje na jejich platy a služební požitky zatěžovaly námořní rozpočet a není divu, že chyběly prostředky na stavbu nových jednotek.

Před zhodnocením této bezesporu zajímavé lodě, bude užitečné ještě jednou shrnout požadavky, které mu dal do vínku jeho duchovní otec Villaamil. DESTRUCTOR měl nejenom doprovázet obrněnce při krátkodobých výpadech i dálkových přesunech a chránit je bez ohledu na meteorologické podmínky, ale i podnikat útoky na kapitální jednotky a aktivně nahánět nepřátelské torpédovky. To z něj, na rozdíl od britských „destroyers“, činilo nikoliv specialistu na ničení torpédových plavidel, ale univerzální jednotku určenou k plnění širšího spektra úkolů, takže se od raných britských torpédoborců konstrukčně značně odlišoval (viz srovnání na konci textu), a názor, že Britové připravili španělské námořnictvo o primát v provozování prvního torpédoborce, nelze plně akceptovat.

V šíři požadavků kladených na bedra konstruktérů DESTRUCTORU se skrývaly jeho přednosti i nedostatky. Loď sice dosahovala vysoké rychlosti, kterou však při doprovodu vlastních obrněnců nepotřebovala, a během útoku na jejich protějšky nešlo při plavbě na plný výkon použít příďové torpédomety a hlavňová výzbroj byla sice pro ničení torpédovek dostatečná, ale zásoby munice nedovolovaly dlouhodobý boj. Objemné uhelné bunkry umožňovaly DESTRUCTORU obrovskou doplavbu, což jej ve spojení s dobrými nautickými vlastnostmi předurčovalo k doprovázení kapitálních jednotek i při delších přesunech a téměř za každého počasí, ale tehdejší torpédovky za bouře zůstávaly v přístavech, a při přesunu kupř. do Karibiku bylo možné palivo doplňovat z uhelných parníků, nebo větších jednotek. Na druhou stranu plné uhelné zásobníky zlepšovaly pasivní ochranu a posádka ocenila, že nebylo nutné provádět nenáviděné zauhlování tak často jako u lodí s menší doplavbou, a ani schopnost odolávat vzdutému moři nelze označit za zbytečnou.

Britský torpédoborec Havock

Přes některé nedostatky se DESTRUCTOR k ničení torpédovek a ochraně obrněnců hodil mnohem lépe než torpédové-dělové čluny, ale solitérní jednotka nemohla na tyto úkoly stačit, takže bylo nutné přikročit ke stavbě podobných lodí, což se bohužel nestalo. Španělé se totiž koncem osmdesátých let soustředili na realizaci klasických torpédových-dělových člunů jako např. NUEVA ESPAŇA, a když se v další dekádě k myšlence ničitelů torpédovek vrátili, objednali si jednotky konstrukčně vycházející z britských „destroyers“. DESTRUCTOR se tedy nestal zakladatelem nové lodní kategorie, tudíž jsou za první torpédoborce považované až britské HAVOCK a HORNET sloužící v Královském námořnictvu od roku 1894.

Historie služby

DESTRUCTOR opustil Clydebank 20. ledna 1887, a bez ohledu na silný vítr a vzduté moře, už následujícího dne dosáhli Falmouthu, což vzbudilo interes mezi britskými námořními znalci. Cornwallský přístav opustili 23. ledna a zamířili na jih, přičemž je v Biskajském zálivu opět potrápilo špatné počasí, tudíž Villaamil po obeplutí mysu Finisterre nařídil přečkat bouři v Murosu, kde došlo ke kolizi s plachetnicí, ale naštěstí nedošlo k větším škodám a už 25. dosáhli Viga a 31. ledna zakotvili v přístavu Cádiz v jižním Španělsku.

Jeho první plavbě, během které DESTRUCTOR potvrdil dobré nautické vlastnosti, se dostalo značné publicity ve španělských i evropských žurnálech, takže se z Villaamila stal známý muž, a přední osobnosti si na obdivované lodi podávaly dveře (16). Jako první si v Cartageně novotou zářící plavidlo prohlédl 16. července vévoda z Edinburghu doprovázený velitelem britského Středomořského loďstva, což dokládá zájem vysokých činovníků Královského námořnictva o tuto konstrukci. Posádka však nejraději vzpomínala na srpnovou návštěvu Marie Kristiny vládnoucí za nezletilého Alfonse XIII., která už v dubnu poskytla Villaamilovi soukromou audienci a brzy si podle Miťjukova z DESTRUCTORU de facto udělala „královskou jachtu“. Známost s královnou-regentkou ctižádostivému důstojníkovi zajistila vliv na ministerstvu námořnictva nesouměřitelný s jeho hodností (17), a umožnila zahlazení nedávného škraloupu (18 ), což bylo spojené s rychlým kariérním postupem.

Destructor na počátku své kariéry

DESTRUCTOR zařadili do Ferrolského vojenského okruhu a posádka se, kromě péče o členy královské rodiny a další vzácné hosty, v prvním roce kariéry věnovala seznamování se svěřenou lodí, výcviku, zkušebním plavbám a střelbám, přičemž 25. srpna došlo k lehkému zranění návodčího 90mm kanónu a 31. října v Cádizu opravili poškozené kormidlo. Na jaro 1888 naplánovali velké cvičení španělských torpédových plavidel u Cartageny, jehož se zúčastnily jednotky ze tří vojenských okruhů, přičemž Ferrolský měly reprezentoval DESTRUCTOR, RAYO, ARIETE, AZOR, HABANA a HALCÓN.

Určené lodě upustily počátkem dubna severní Španělsko, ale při přesunu do Středomoří došlo 5. dubna na HABANĚ k výbuchu kotle, přičemž záchranné práce komplikovalo špatné počasí, které ztěžovalo odvlečení torpédovky. Přesto Villaamil vyslal k poškozené lodi člun s havarijním družstvem a lékařem, který se jal ošetřovat zraněné a popálené námořníky, třebaže mnohým nešťastníkům už nebylo pomoci. Při upevňování vlečného lana vlny ochromenou torpédovku několikrát přirazily k boku DESTRUCTORU, který utrpěl lehčí poškození, ale akce se zdařila a druhý den ráno obě jednotky zakotvily v nejbližším přístavu, kde opravili potlučený bok, pohřbili mrtvé kamarády a kolem pobřeží Portugalska a Andalusie zamířili ke Cartageně.

Královna-regentka Marie Kristina

Naplánované manévry včetně nácviku nočních i denních torpédových útoků proběhly úspěšně a po jejich skončení DESTRUCTOR načas zůstal ve Středomoří, přičemž si posádka užívala zdejšího příjemného klimatu a chystala se na veledůležitou povinnost. V Barceloně se v květnu 1888 uskutečnila Světová výstava, při kteréžto příležitosti se zde shromáždila mezinárodní eskadra složená z válečných lodí jedenácti států (19) a pořádající zemi reprezentovalo uskupení složené ze třinácti jednotek. DESTRUCTOR se stal jedním z hlavních exponátů, takže za účasti královny-regentky a dalších vzácných hostí podnikal krátké „výletní“ plavby a do severního Španělska se vrátil teprve v červnu. Tehdy ve Ferrolu provedli první opravy pohonné soustavy a v tisku se (po necelých dvou letech služby!) objevily spekulace o generální opravě kotlů, což byla předzvěst budoucího trápení.

I během kampaně v roce 1889 na palubě přivítali Marii Kristinu a další známé osobnosti, ale posádku postihly i dvě tragické události; nejprve se v červenci převrátil lodní člun, přičemž zahynul jeden námořník, a poté v září za nejasných okolností utonuli dva členové posádky. Toho roku došlo i ke změně na velitelském postu, neboť Villaamila po skončení plavební kampaně převeleli na chráněný křižník REINA REGENTE, a později se veřejnosti připomenul jako velitel školní lodě NAUTILUS při její slavné propagandistické plavbě kolem světa (20) v rámci oslav 400. výročí objevení Ameriky.

Titulní stránka Villaaamilovy nejznámější knihy

I po změně na místě velitele Marie Kristina navštívila DESTRUCTOR, ale bohužel pokračovala i série nehod. Při přesunu ze San Sebastianu do Bilbaa došlo za bouře 30. listopadu 1890 k poruše kormidelního ústrojí, takže museli loď ovládat regulováním otáček obou vrtulí a do Bilbaa jí až následující den potupně přivlekly parníky SAN NIKOLAS a CANTABRIA, načež v létě následujícího roku zaznamenali poškození lodní vrtule, což se neobešlo bez ironických připomínek ve zdejším tisku. Navzdory tomu se DESTRUCTOR, společně s obrněncem PELAYO a chráněnými křižníky REINA REGENTE a ISLA DE LUZÓN, prodělal v roce 1891manévry na Středozemním moři, aniž by posádka tušila, že se jedná o jeho poslední delší plavbu.

Španělská eskadra tehdy navštívila italské a řecké přístavy (La Spezia, Neapol, Pireus, Ródos), načež v červnu shodili kotvu v Haifě, odkud se vybraní námořníci vydali do Jeruzaléma, a po mezipřistáních v Alexandrii a na Maltě se vrátili do Španělska. DESTRUCTOR se ještě v létě přesunul zpět do severního Španělska, kde se před ukončením plavební kampaně věnovali nácviku torpédových útoků.

Španělský obrněnec Pelayo

Jestliže si posádka během tohoto roku zpestřila službu nejenom tradiční přízní Marie Kristiny, ale i pobytem v exotických destinacích a výstupem na Golgotu, rok 1892 v tomto směru přinesl rozčarování, protože jej DESTRUCTOR strávil na kotvách ve Ferrolu, kvůli potížím s pohonnou jednotkou a ani královna-regentka si už čas na jeho návštěvu nenašla. Teprve následujícího roku vyplul na moře, přičemž v létě poblíž Cartageny absolvoval námořní manévry a na podzim se dočkal prvního „ostrého“ nasazení.

Španělé v Maroku ovládali malé enklávy Ceutu a Melillu, přičemž se netajili záměry na územní zisky na úkor marockého sultanátu, což vyvolávalo střety s místními kmeny, které v roce 1893 přešly ve větší válečnou kampaň. Proto se v Cartageně zformovalo silné uskupení tvořené kromě DESTRUCTORU obrněncem PELAYO a chráněnými křižníky ALFONSO XII, REINA REGENTE a ISLA DE CUBA, jehož úkolem bylo ukončit obléhání španělských pevností a společně s dalšími jednotkami blokovat pobřeží ovládané vzbouřenými rify.

Pohled na palubu Destructoru

DESTRUCTOR se přesunul do Melilly, kde jej místní guvernér využíval jako „aviso“ udržující spojení s metropolí, ale při jedné z těchto kurýrních misí došlo k poškození, takže zamířil do Gibraltaru k opravám. Brzy po návratu na africké vody se část posádky začlenila do desantního oddílu (21) bránícího Melillu, ale znovu se objevily technické potíže, takže loď odplula do Španělska a dalšího průběhu války se nezúčastnila. Kvůli setrvalým problémům s pohonnou jednotkou DESTRUCTOR v následující kampani strávil většinu času v rezervě a poté se přesunul do Cartageny, kde se v tamějším arsenálu podrobil přes rok trvajícím opravám.

Poté odplul do Ferrolu, ale už po několika měsících museli přikročit k dalším renovacím kotlů, což dokládá v jak špatném stavu se někdejší pýcha španělské floty nalézala, načež bylo rozhodnuto přikročit ke kompletní výměna kotlů ve Velké Británii, k čemuž prozatím nedošlo. V dalším roce se DESTRUCTOR žádných manévrů neúčastnil a za zmínku stojí pouze krátké návštěvy Portugalska a Maroka, přičemž neustále docházelo k dalším technickým potížím, které v červnu vyvrcholily poškozením kormidelního ústrojí, takže PELAYO musel loď odvléci do Cartageny.

Teprve v březnu 1897 jej přivítali v Glasgow, kde skotští dělníci změnili rozestavení komínů a vyměnili původní kotle za čtyři moderní vodotrubné systému Norman, ale brzy se ukázalo, že ani toto opatření nepomohlo a DESTRUCTOR není schopen náročnější služby, což jej s největší pravděpodobností uchránilo před zničením v americko-španělské válce.

Admirál Cervera

V létě 1897 velení španělského námořnictva vytvořilo silné uskupení podřízené admirálu P. Cerverovi, jehož jádro tvořily pancéřové křižníky třídy INFANTA MARÍA TERESA, k nimž se v první polovině září připojily DESTRUCTOR a v Itálii zakoupený pancéřový křižník CRISTÓBAL COLÓN. DESTRUCTOR však už po několika dnech odveleli do Maroka, ale ještě na podzim se vrátil k Cerverově eskadře, přičemž se stal součástí torpédové divize, které velel F. Villaamil povýšený mezitím na námořního kapitána. V sestavě torpédové divize prodělal poslední předválečné manévry, načež se posádky dozvěděly neradostnou zprávu: pokud dojde k očekávané konfrontaci s USA, odplují na Karibské moře, aby podpořily obranu Kuby.

Madrid vyhlásil Washingtonu nepřátelství 23. dubna 1898, načež se Cerverova eskadra vydala na strastiplnou anabázi zakončenou 3. července bitvou u Santiaga de Cuba, ve které silnější americké loďstvo zničilo všechny španělské jednotky. Pochopitelně došlo i ke značným lidským ztrátám, přičemž zahynul i oblíbenec Marie Kristíny a tvůrce DESTRUCTORU (22).

Zkáza španělských torpédoborců v bitvě u Santiaga de Cuba

DESTRUCTOR nebyl schopen překonat Atlantik vlastní silou, tudíž jej zařadili do 3. torpédové divize střežící Cartagenu. Třebaže se španělští stratégové před válkou obávali útoku americké floty na Kanárské a Baleárské ostrovy, ba počítali i s ataky pobřeží Pyrenejského poloostrova, Američané se soustředili na obsazení španělských kolonií v Karibiku a Pacifiku, takže se jejich válečné lodě v evropských vodách neobjevily a posádka přečkala válku v Cartageně a Cádizu, přičemž se DESTRUCTOR při jedné hlídkové plavbě srazil se španělským parníkem a musel opět do doků. Kvůli neustálým defektům se nestal ani součástí Cámarovy posilové eskadry vyslané na Tichý oceán, ale z muničních skladů odebrali většinu 37mm projektilů, které hodlali dopravit jednotkám bránícím Filipíny.

Po prohrané válce se v zadlužené zemi prostředky na generální opravu stárnoucí jednotky nenašly, takže DESTRUCTOR častěji než na moři pobýval ve zdejších přístavech a arsenálech, třebaže byl počátkem 20. století přezbrojen moderními torpédy systému Whitehead. V květnu 1904 na jeho palubu v Cádizu zavítal mladý panovník Alfonso XIII. a DESTRUCTOR poté doprovázel královskou jachtu do Sevilly jako v časech, kdy na něm pravidelně hostili členy vládnoucí dynastie.

Destructor po přestavbě

Téhož roku se krátce objevil v marockých vodách, kde zadržel podloudnické plavidlo s nákladem tabáku a pak odplul do Cádizu. V následujícím roce se v Algecirasu uskutečnila konference, na které zainteresované mocnosti jednaly o osudu Maroka a DESTRUCTOR nejprve dopravil na místo konání španělského zástupce, poté ostřeloval pozice marockých povstalců, kteří ohrožovali rybářskou loď VALENTE, a na podzim zajišťoval přepravu námořní pěchoty do Tangeru. I v dalších dvou letech příležitostně pendloval mezi španělskými a marockými přístavy, přičemž došlo k incidentu s rakousko-uherskou korvetou SAIDA, jejíž posádku Španělé podezírali z pašování kontrabandu, ale následně padlo rozhodnutí zastaralou jednotku odzbrojit, k čemuž patrně došlo ještě na sklonku této dekády.

V roce 1911 jej nabídli k odprodeji, ale jelikož se nenašel zájemce ochotný zaplatit požadovanou sumu, ukončili existenci kdysi slavné lodě dělníci arsenálu v Carrace, kteří její trup před první světovou válkou rozebrali k sešrotování.

Technické parametry Destructoru:
Délka mezi svislicemi: 56,77 m.
Šířka: 7,62 m.
Střední ponor: 1,92 m.
Standardní výtlak: 354 tun.
Výkon strojů: nominálně 3800 koňských sil.
Rychlost: 22,5 uzlů.
Doplavba: 4500 námořních mil.
Pancéřování:
Přepážka a bojová věž: 32 mm, štít: 10 mm, velitelská centrála: 5 mm.
Výzbroj: 1 x 90 mm, 4 x 57 mm, 2 x 37 mm, 3 x torpédomet.
Zásoba munice na hlaveň: 90 mm 60 kusů, 57 mm 85 kusů, 37 mm 158 kusů.
Posádka: 53 mužů.
Cena: 38 000 liber šterlinků.

Technické parametry torpédoborce Havock:
Délka: 54,86 m.
Šířka: 5,64 m.
Ponor: 1,88 m - 2,06 m.
Standardní výtlak: 244 tun.
Výkon strojů při zkušebních plavbách: 3554 koňských sil.
Rychlost 27 uzlů.
Doplavba: 3000 námořních mil.
Výzbroj: 1 x 76 mm, 3 x 57 mm, 3 x torpédomet.
Zásoba munice na hlaveň: 76 mm 100 kusů, 57 mm 100 kusů.
Posádka: 42 mužů.
Cena: 33 474 liber šterlinků.

Poznámky:
(1)Až do první světové války se britské torpédoborce oficiálně označovaly jako „torpedo boat destroyers“ a teprve později zavedli zkratku „destroyers“.
(2)Teorie Mladé školy se opíraly mj. o zkušenosti z francouzsko- čínské války, kde Národní námořnictvo torpédovky úspěšně použilo v bitvě u Fu-čou, ale ty nenesly Whiteheadovy samohybné „doutníky“, nýbrž starší žerďová torpéda.
(3)Prvními obrněnci potopenými automobilními torpédy se v letech 1891 a 1894 staly chilský BLANCO ENCALADA a brazilský AQUIDABAN, které však neposlaly ke dnu torpédovky, ale torpédové-dělové čluny. Torpédovky se vůči pancéřovým lodím prosadily až v roce 1895 během čínsko-japonské války při obléhání Wej-haj-weje.
(4)Pro ilustraci uveďme alespoň neschválený program admirála Pavii z roku 1881 zahrnující 6 obrněnců, 6 pancéřových křižníků, 14 torpédových křižníků, 26 dělových člunů a 4 transporty.
(5)Přízvisko patrně vzniklo proto, že se skládala z pěti členů.
(6)J. Opatrný píše, že Villaamilovi pomáhal jeho tchán pracující na ministerstvu pro zámoří a mající konexe v administrativě nejbohatší španělské kolonie Kuby.
(7)Dlouhá doba realizace a často i nekvalitní provedení.
(8 )Kromě vítězné firmy to byly např. renomované loděnice Armstrong, Thornycroft a Yarrow.
(9)Nelze vyloučit, že se Villaamil neinspiroval pouze představou, kterak jeho výtvor drtí nepřátelské torpédovky, ale vzpomněl si na torpédovku inženýra J. Ericssona nesoucí jméno DESTROEYR.
(10)Trup vážil pouze 85 tun!
(11)Ještě koncem osmdesátých let dokázala torpéda udržet vysokou rychlost pouze na distanci 300 - 400 m.
(12)Některé zdroje jako např. Conway´s uvádějí pět torpédometů, což Miťjukov ve své obsáhlé monografii vysvětluje opakovaným přejímáním nepřesné informace z tehdejšího tisku.
(13)Např. při podpisu smlouvy na torpédoborce série „A“ se britské loděnice zavázaly k dosažení rychlosti 27 uzlů, přičemž sankce za snížení rychlosti za každého půl uzle činily 250 liber šterlinků a pokud by naměřená rychlost klesla pod 26 uzlů došlo by ke zdvojnásobení pokuty, což by kupř. při dosažení hodnoty 25,5 uzlů představovalo částku 1000 liber.
(14)Také se uvádí 4000 nebo dokonce 5100 mil.
(15)A. Bělov uvádí, že v britském Královském námořnictvu tehdy vycházely na každého admirála 9,2 lodě a v německém Císařském námořnictvu dokonce 22,4, zatímco v britském ministerstvu námořnictva pracovalo 467 lidí a v německém 217.
(16)Opatrný píše, že Villaamil se stal pro zdejší námořní i politické reformisty hrdinou.
(17)Opatrný uvádí, že byl často zván do královského paláce ke konzultacím ohledně námořních záležitostí.
(18 )Miťjukov tvrdí, že třebaže Thomsonové nedodrželi některé podmínky kontraktu, přejímací komise bez souhlasu ministerstva námořnictva loď převzala a Villaamil DESTRUCTOR na svoji odpovědnost dovedl do Španělska, za což s ním vojenská prokuratura zahájila trestní řízení, které však bylo po vydání královského dekretu o oficiálním zařazení lodě do španělského námořnictva zastaveno.
(19)Kromě Španělska to byly Velká Británie, Itálie, Rakousko-Uhersko, Německo, USA, Francie, Rusko, Portugalsko, Dánsko a Nizozemsko.
(20)Villaamil své zážitky popsal v bestsellerové knize „Cesta kolem světa korvety Nautilus“.
(21)Na základ toho došlo k doplnění lodního arzenálu o další pušky a revolvery.
(22)Podle hrdinů padlých v této válce Španělé pojmenovali torpédoborce třídy BUSTAMANTE, a asi nikoho nepřekvapí, že tímto způsobem uctili i památku prvního velitele DESTRUCTORU.

Použité zdroje:
Морская коллекция 2012/6.
Марч З.: Британские эсминцы; история эволюции 1892-1953. Vydalo nakladatelství Галея Принт 2012.
Opatrný J.: Malá skvělá válka. Vydalo nakladatelství Epocha 2013.
Kol. autorů: Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Белов A.: Испано-американская война 1898 года. Хроника действий на море. Vydalo nakladatelství Гапея Принт 2009.
http://vidamaritima.com/2013/04/villaamil-y-el-destructor/
http://www.wikipedia.org/
http://ancienhistories.blogspot.cz/2014/09/fernando-villaamil-y-fernandez-cueto.html

Stuka - 12/3/2017, 14:26
Předmět:

Ďalší zaujímavý osud jednej málo známej lode. Už som sa - pri čítaní zľakla, že Mariu Kristínu postihla na palube nehoda, to by bola zlá reklama, ale našťastie nie.

jarl - 12/3/2017, 15:48
Předmět:

Možná jsem to špatně napsal, ale Marii Kristině se na Destruktoru nikdy nic nestalo, třebaže na něm trávila spoustu času a byla na palubě i při tom cvičení, kdy došlo ke zranění dělovoda předního kanónu.

Anonymous - 17/3/2017, 09:32
Předmět:

Bezva Jarle. O existenci tohoto Ničitele jsem neměl ani páru. Pro mne tímto Španělé de facto urvali prvenství v zařazení prvního torpédoborce na svoji stranu. Je vcelku úsměvné, jak se to kolem této kategorie válečných lodí hemží názvy se stejným slovním základem. Jinak je to jen můj postřeh, že ne vše levné musí být výhodné. Viz neustálé poruchy? Nebo to lze jen přičíst "maňana" námořníkům ze země kdy dnes znamená možná někdy?

jarl - 17/3/2017, 16:24
Předmět:

Tak o tom, jestli byl Destructor prvním torpédoborcem na světě a nebo ne, se přou maritimní historikové už delší dobu a nelze očekávat, že by někdy došli ke všeobecnému konsenzu. Poruchovost pohonné jednotky možná způsobil požadavek na její maximální odlehčení v kombinaci se špatnou údržbou, ale to by se patrně podepsalo hlavně na strojích a Destructor měl problémy zejména s kotly, takže kdoví.

jarl - 22/3/2017, 09:15
Předmět: Re: Destructor

jarl napsal:

První prakticky použitelné samohybné torpédo sestrojil ve spolupráci s rakouským emeritním kapitánem řadové lodě G. Luppisem v šedesátých letech 19. století britský inženýr R. Whitehead, jenž následně rozjel jejich výrobu, a poté co britské Královské námořnictvo za 19 600 liber šterlinků zakoupilo práva na jejich používání, neměla jeho továrna v Rijece o zákazníky nouzi.

Tady je přehled torpéd, které Whitehead dodal zákazníkům v roce 1881:

Velká Británie: 254 kusů.
Rusko: 250 kusů.
Francie: 218 kusů.
Německo: 203 kusů.
Dánsko: 83 kusů.
Norsko: 78 kusů.
Švédsko: 78 kusů.
Chile: 78 kusů.
Itálie: 70 kusů.
Řecko: 70 kusů.
Portugalsko: 50 kusů.
Argentina: 40 kusů.
Belgie: 40 kusů.

jarl - 13/4/2017, 15:35
Předmět:

O tom, že u Whiteheada sekali torpéda jak Baťa cvičky, svědčí i tato fotografie:

Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB