Portál Vojna.net :: Zobrazit téma - Vzestup a pád kapitána Baranova

Portál Vojna.net

Zajimavosti-vyprávění očitých svědků - Vzestup a pád kapitána Baranova

jarl - 1/4/2017, 16:28
Předmět: Vzestup a pád kapitána Baranova

Vzestup a pád kapitána Baranova

Díl první

Souboj Věsty s obrněncem Feth-i Bülend

Když v dubnu 1877 vypukla rusko-turecká válka, ocitlo se carské loďstvo v nezáviděníhodné situaci. Zatímco pozemní sily podporované Rumuny, a později i Srby, Černohorci a Bulhary, jasně převyšovaly tureckou armádu, na moři byl poměr sil opačný. Rusko smělo po prohrané krymské válce na Černém moři provozovat pouze nepatrné válečné loďstvo (šest jednotek s výtlakem do 800 tun a čtyři do 200 tun), a třebaže se mu v r. 1870 podařilo setřást tíživé okovy Pařížské mírové smlouvy, zdejší flota zůstala mnohem slabší než loďstvo Osmanské říše. Rusové mohli na Černém moři nasadit pouze dvojicí podivných obrněnců (spíše plovoucích dělostřeleckých baterií) zvaných „popovky“, několik pomalých šroubových korvet, dvě kolesové jachty a směsici menších plavidel.

Samozřejmě se nabízela možnost přesunout do Středomoří některé jednotky Baltického loďstva, aby narušovaly transporty tureckých vojsk a vázaly na sebe část nepřátelského loďstva, zatímco Tichooceánský oddíl mohl napadat námořní komunikace v Perském zálivu a na Rudém moři. Jenomže v Petrohradě převládly obavy z reakce Velké Británie, což nepříteli umožnilo soustředit na Černém moři většinu sil.

Admirál Hobart v uniformě tureckého válečného námořnictva

Turecké loďstvo prodělalo v době vlády sultána Abdulazize (1861-1876) překotný rozvoj a v pomyslném žebříčku námořních mocností zaujímalo čtvrté místo. V r. 1877 jeho uniformu oblékalo 18 129 mužů a pod vlajkou s rudým půlměsícem se plavilo 92 jednotek, mezi nimiž vynikalo patnáct obrněnců. Popravdě řečeno se však jednalo o příslovečný kolos stojící na hliněných nohách, protože na údržbu se příliš nehledělo, úroveň výcviku byla žalostná a situaci muselo zachraňovat 370 britských odborníků. Na Krétě kotvila silná Středomořská eskadra, připravená k eventuálnímu boji s ruským Baltickým loďstvem, ale přesto Vysoká Porta uvolnila pro operace na Černém moři mj. osm obrněnců.

Kapitán Baranov a idea křižníkové války

Proto viceadmirál Arcas horečně sháněl posily. Nakonec však musel vzít zavděk zrekvírovanými civilními plavidly patřícími rejdařství ROPiT (Ruská společnost pro plavbu a obchod) a označovanými jako „parníky aktivní obrany.“ Ty měly plnit úlohu pomocných křižníků a narušovat nepřátelské námořní komunikace. Samotná myšlenka nebyla nijak objevná a admirál Lichačev si s ní pohrával už v r. 1870, ale pro nezájem Admirality se mohla realizovat až o sedm let později. Nadšeným příznivcem této koncepce byl i čtyřicetiletý kapitán-poručík Nikolaj Michajlovič Baranov, který ihned po vyhlášení války napsal svým nadřízeným: „V čem spočívá síla Anglie a ostatních přímořských zemí? V námořním obchodu! Přerušte jej a Anglie bude klečet na kolenou! Ale obrněnce se nehodí k honbě za obchodními parníky kvůli vysokým pořizovacím nákladům a torpédovky zase pro svůj malý výtlak. Potřebujeme rychlé oceánské křižníky s velkým akčním rádiem. Pancíře jsou pro ně zbytečné. K tomu aby potápěly obchodní parníky žádné nepotřebují. Postačí, když ponesou několik děl střední ráže. Jenomže takových křižníků je potřeba vysoký počet, aby pokryly všechny oceány. Kde si je v krátké době obstarat v potřebném množství? Odpověď je jednoduchá: namontovat děla na naše nejlepší zaoceánské parníky, opatřit je válečnými posádkami pod vedením iniciativních velitelů a vyslat na oceány. Takovému úderu na námořní komunikace neodolá ani Anglie. (….) a ještě jednodušší pro nás bude vypořádat se takto s Turky.“

Nikolaj Michajlovič Baranov

Admiralita dala této myšlence zelenou a Baranov se stal velitelem jednoho z nových pomocných křižníků. V té době už měl za sebou mnoholetou službu, neboť do námořní kadetky v Kronštadtu nastoupil v šestnácti letech, a protože brzy vypukla krymská válka, dostal příležitost podstoupit námořní bitvu. Britské a francouzské válečné lodě napadly Kronštadt a jejich útoku čelil na palubě jednotky VILLAGOŠ i mladičký Baranov. Po válce jej přidělili na korvetu VYBORG, ale už v r. 1858 řady válečného loďstva načas opustil a čtyři roky sbíral zkušenosti na lodích patřících paroplavební společnosti ROPiT. Tehdy se poprvé dostal na Černé moře, kde sloužil na několika budoucích parnících aktivní obrany, mezi nimiž nechyběla ani později proslulá VĚSTA.

Ke službě pod adrejevskou vlajkou se vrátil až v r. 1862, ale protože námořnictvo tehdy trpělo přebytkem důstojníků a nedostatkem lodí, byl přidělen k pobřežní baterii v Kronštadtu. Mladý a technický nadaný důstojník si brzy získal pozornost nadřízených jako zbrojní konstruktér. Nejprve představil vylepšený typ pušky, kterou sice armáda odmítla (přednost dostal český puškař Krnka), ale pro námořnictvo jich Putilovský závod vyrobil 9872 kusů. Ještě větší úspěch slavil s konstrukcí malorážního rychlopalného děla, které se používalo až do počátku 20. století, což mu vyneslo peněžní odměnu 10 000 rublů a Řád sv. Vladimíra IV. třídy! Žádné válečné lodi však nikdy nevelel, a protože zatím vykonával spíše úřednické funkce, zaznívaly hlasy kritizující jeho jmenování kapitánem pomocného křižníku.

Baranovova puška

Protože Rusko mělo na Černém moři rychlých parníků pomálu, nemohlo doufat, že by s nimi „pokrylo všechny oceány.“ Postupně vyzbrojilo jachty LIVADIJA a ERIKLIK, parníky ELBORUS, VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN, ARGONAUT, VLADIMIR a VĚSTA, které později doplnila ještě ROSSIJA. VĚSTA byla do válečného loďstva zařazena 11. června 1877 (všechna data jsou uváděna v Juliánském kalendáři). Jednalo se o loď založenou v r. 1856 pod jménem NORMA v britské loděnicí bratří Palmerů pro rejdařství Robinson & Co, jenomže o dva roky později jí odkoupil ROPiT. Byl to železný parník o výtlaku 1800 tun, dosahující maximální délky 62,1 m a rychlosti 12 uzlů. V mírových časech mohl přepravovat 250 cestujících, ale nyní na něm osadili děla.

Výběrem výzbroje pro všechny pomocné křižníky pověřili mladého poručíka Rožestvenského, jenž navštívil řadu zdejších pevností (Sevastopol, Kerč, Oděsa,...) a nakonec jako nejvhodnější doporučil drážkovaná děla vzor 1867 a zejména 152mm moždíře. Na poměrně malé lodě nebylo možné nainstalovat těžké kusy, takže relativně lehké moždíře s krátkou hlavní, vystřelující přitom těžké projektily, se jevily jako ideální. Turecké obrněnce totiž postrádaly pancéřovou palubu, tudíž je bylo možné vážně poškodit palbou horní skupinou úhlů.

Parník Věsta

VĚSTA dostala pět 152milimetrových moždířů, dvě drážkovaná děla ráže 107 mm, jedno ráže 87 mm a čtyři rychlopalné malorážní kanóny. Parník byl jako první ruská válečná loď vybaven dvojicí systémů řízení palby vyvinutých inženýrem Davidovem, k jejichž obsluze byl Baranovovi přidělen zaškolený podplukovník Černov. Tento experimentální přístroj usnadňoval zaměřování moždířů a umožňoval poměrně přesnou palbu salvami. Parník také dostal dvojici malých parních člunů přesunutých i s posádkami z Baltu. Čluny mohly být vyzbrojeny žerďovými nebo vlečnými torpédy a VĚSTA je měla dopravit do blízkosti nepřátelské základny a po provedení útoku naložit a odplout do bezpečí.

Nadšeným propagátorem myšlenky malých torpédových člunů se stal poručík Makarov, se kterým Baranov absolvoval dlouhou cestu vlakem z Petrohradu do Sevastopolu, kde je přijal samotný viceadmirál Arcas. Velitel Černomořského loďstva talentovaným důstojníkům umožnil uvést jejich myšlenky do praxe, takže Baranov se stal kapitánem VĚSTY určené k narušování námořního obchodu, zatímco Makarov převzal parník VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN upravený primárně jako mateřská loď pro torpédové čluny.

Důstojníci Věsty (zleva) Rožestvenskij, Nilov a Krotkov

Posádku VĚSTY tvořilo 18 důstojníků a 118 poddůstojníků a námořníků. Většinou se jednalo o dobrovolníky sloužící na parníku ještě v mírových časech, ale mnohé převeleli od Baltského loďstva. Funkci staršího důstojníka zastával kapitán-poručík Vladimír Pěrelešin (jeho bratr Michail sloužil jako minér), dělostřelectvu velel výše zmíněný Černov a strojní personál dostal na povel inženýr Pliginskij. Nechyběli ani Krotkov, jenž se posléze stal uznávaným námořním historikem, či Rogulja, jenž dosáhl admirálské hodnosti. Tato jména sice už dávno zavál prach zapomnění, ale na VĚSTU na vlastní žádost nastoupili i Zinovij Petrovič Rožestvenskij a Stěpan Karlovič Dževecskij, jejichž jména není třeba zájemcům o námořní válčení připomínat. Stručně řečeno, Baranov měl k dispozici mimořádnou posádku a není divu, že s ní dosáhl pozoruhodných výsledků.

Souboj s obrněncem Feth-i Bülend

Napoprvé to ovšem nevyšlo. Dne 3. července se VĚSTA společně s jachtou LIVADIJA a pomocnými křižníky VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN a VLADIMIR vydala na premiérovou bojovou plavbu. Eskadra pod velením „flígeladjutanta“ Krouna měla zaútočit na Ereğli a zničit důležitý úhelný sklad a co nejvíc obchodních lodí. Následujícího dne VLADIMIR provedl průzkumnou plavbu k cílovému přístavu, kde spatřili velký parník a několik menších plavidel. Kroun se rozhodl po setmění provést útok torpédovými čluny, jenomže později ztratil nervy a nadějně vyhlížející operaci odvolal. Při zpáteční plavbě hodlal napadnout Sulinu, ale nakonec nerealizoval ani tento záměr a výpad skončil fiaskem, neboť Rusové na nepřítele ani nevystřelili. VĚSTA zakotvila 6. května v Oděse, načež Baranov nechal doplnit zásoby uhlí a sladké vody a nařídil provést testy Davidovova systému řízení palby. Zkušební střelby z moždířů dopadly dobře a 9. července dostal tajnou depeši od velitele Černomořského loďstva.

Viceadmirál Arcas

Admirál Arcas mu nařídil provést pětidenní výpad k rumunskému a následně anatolskému pobřeží, během nějž měl kontrolovat podezřelé lodě a narušovat turecký námořní obchod. VĚSTA rovněž dostala za úkol vyzkoušet onen experimentální systém řízení palby, což kapitánovi předepisovalo aktivně vyhledávat boj s nepřátelskými válečnými plavidly. Baranov se však neměl pouštět do soubojů s obrněnci a jeho protivníky měly představovat menší jednotky postrádající pancéřovou ochranu. Osud však rozhodl jinak a VĚSTA nakonec musela změřit síly s mnohem silnějším soupeřem.

Pomocný křižník opustil Oděsu navečer 10. července (podle našeho kalendáře 23.), obeplul minovou uzávěru a jakmile pronikl na širé moře, nařídil kapitán přidat páru a zatemněný parník si razil cestu ztichlou nocí. Zpocení topiči vhazovali do věčně hladových topenišť další a další lopaty uhlí, zatímco z ústí komínu se valil hustý kouř. Hlídky neopouštěly svá stanoviště, ale nic podezřelého neobjevily. Po rozednění se VĚSTA nalézala přibližně 35 mil od důležitého rumunského přístavu Constanta a Baranov se rozhodl křižovat v této oblasti, jelikož doufal, že mu Fortuna dopřeje setkání s nepřátelským transportním parníkem.

Zhoršilo se počasí, takže se loď kolébala na vlnách a ani viditelnost nebyla nejlepší. Kolem půl osmé ohlásila hlídka ve strážním koši kouř na levoboku. Rusové změnili kurs a brzy se nad horizontem vynořila loď s dvojicí stěžňů a jedním komínem, považovaná za kolesový pasažérský parník. To byla příležitost na jakou Baranov čekal! Nařídil zvýšit rychlost, aby neznámé plavidlo odřízl od rumunského pobřeží a zahájil pronásledování, aniž by tušil, že se plnou parou žene za jedním z obávaných tureckých obrněnců.

Obrněnec Feth-i Bülend

Řízením osudu se VĚSTA připletla do cesty kasematové lodi (podle tehdejší klasifikace pancéřové korvetě) nesoucí hrdé jméno FETH-I BÜLEND (Velký původce vítězství), kterou v r. 1870 dokončila britská loděnice Thames Iron Works. Jednalo se o jednotku se železným trupem přecházejícím vepředu v podhladinový kloun, dlouhou 72 m a dosahující výtlaku 2762 tun. Parní stroj o výkonu 3250 koňských sil jí původně umožňoval plout rychlostí 13 uzlů, jenomže v r. 1877 to již údajně bylo toliko 10 uzlů. Boční pancéřový pás široký 1,83 m se táhl po celé délce a v nejsilnějším místě dosahoval tloušťky 229 mm. Kasematy kryly vrstvy silné od 152 do 229 mm, ale loď postrádala pancéřovou palubu. Výzbroj dodal Armstrong a jednalo se o čtyři zepředu nabíjené kanóny kalibru 229 mm v nápadných kasematách ve středolodí, které zmýlily ruské pozorovatele, neboť zdálky opravdu připomínaly lodní kolesa.

Kvůli špatné viditelnosti Rusové rozpoznali svůj omyl teprve v osm hodin, když je od hrozivého nepřítele dělily pouhé tři míle. Baranov nechal vyhlásit poplach a na stožár vystoupala andrejevská vlajka. Turci učinili totéž a vzápětí se u boku FETH-I BÜLENDU zablesklo a svištící granát poškodil lanoví předního stěžně. Po přiblížení na 2200 metrů VĚSTA odpověděla salvou z příďových moždířů a dělostřelci sledovali jak za zádí obrněnce vyrostly dva vodní sloupce. Podle instrukcí měly parníky aktivní obrany při setkání s obrněnci využít své rychlosti a vést boj na distanci 20 až 22 kabelů. Předpokládalo se, že na tuto vzdálenost nebude palba z nepřátelských těžkých děl efektivní, kdežto ruské moždíře dokáží probíjet turecké nepancéřované paluby. Ruští kapitáni ovšem nehodlali tuto riskantní teorii vyzkoušet v praxi a spíše vyznávali pořekadlo „kdo uteče vyhraje“. Vysoká rychlost v květnu 1877 dvakrát zachránila ARGONAUT a o totéž se pokusil i Baranov.

Věsta prchá před tureckým obrněncem

Strojníci a topiči dostali rozkaz vymáčknout z lodního stroje maximální výkon, ale rovněž Turci přiložili pod kotli a FETH-I BÜLEND zahájil pronásledování, přičemž se jeho velitel pokusil odříznout Rusům ústupovou trasu k Oděse, takže Baranov musel zamířit k Sevastopolu. Mocně dýmající obrněnec připomínající pravěkou nestvůru se pomalu přibližoval a nezávislí pozorovatel by na vítězství křehkého parníku nevsadil ani kopějku. Jenomže FETH-I BÜLEND měl svou Achillovu patu. Jeho kanóny byly usazené v rozích kasemat, takže nemohly pálit přímo vpřed a Baranov toho dokonale využil a manévroval takovým způsobem, aby se udržel mimo jejich palebné pole. Pro podobné případy konstruktéři obvykle vybavovali kasematní pancéřníky také středorážními děly umístěnými v podélné lodní ose, jenomže FETHI-I BÜLEND, navzdory tvrzení většiny ruských publicistů, žádné nedostal. Respektive dostal, ale až v r. 1880! Jeho kapitán se proto pokusil zaujmout polohu nalevo od zádě VĚSTY, aby mohl pálit alespoň z děla v předním rohu pravé kasematy.

Třebaže VĚSTA obdržela v r. 1874 nový parní stroj, vzdálenost mezi prchajícím parníkem a jeho pronásledovatelem se zvolna zkracovala, a Baranov se musel smířit s neradostnou perspektivou boje se silnějším protivníkem. Určitě si vzpomněl na heroický souboj, jenž v r. 1829 vybojovala briga MERKURIJ. Kapitán Kazarskij tehdy poblíž Bosporu přijal boj s dvojicí řadových lodí, které se mu podařilo poškodit, načež maličká briga unikla do Sevastopolu. Kazarskij a jeho muži se zapsali zlatým písmem do historie ruského námořnictva a nyní dostali stejnou příležitost i jejich následovníci.

Briga Merkurij bojuje s tureckými řadovými loděmi

První dvě hodiny rozhodnutí nepřinesly. Rusům nahrávalo neklidné moře, protože FETH-I BÜLEND měl děla umístěná blízko hladiny, což dělostřelcům ztěžovalo jejich obsluhu. Obrněnec se navíc před každou salvou musel k nepříteli natočit pravým bokem, čímž se naplno vystavoval palbě ruských děl, zatímco Baranov manévroval tak, aby VĚSTA představovala co nejmenší cíl. Černov a praporčík Jakovlev vedli palbu ze tří záďových moždířů a jednoho 107mm děla, zatímco Turci sporadicky odpovídali z jedné devítipalcovky. Davidovův aparát pomáhal dělostřelcům kompenzovat vliv vlnobití na přesnost palby, takže zásahů na nepřátelském obrněnci přibývalo, zatímco Turci většinou zaznamenávali pouze přelety nebo nedolety. Přesto neměli Rusové mnoho důvodů k optimismu. FETH-I BÜLEND díky kvalitním pancířům vážnějšímu poškození unikal, zatímco jediný zásah více než 100kilogramovým projektilem do jejich strojovny, mohl bitvu rozhodnout.

VĚSTU v této fázi bitvy zasáhly pouze dva granáty; jeden neškodně probil pravý bok nad čarou ponoru, ale druhý prorazil obšívku na opačné straně a do nitra parníku se začala hrnout voda. Kolem desáté hodiny se obrněnec přiblížil na distanci pouhých pěti kabelů (zhruba 926 m) a Rusům začalo být horko. Baranov udržoval kurs na Sevastopol, ale právě, když začal uvažovat o odklonu na jih, dopadl na záď parníku další granát a tentokrát byly škody vážné. Výbuch zničil kapitánský člun společně s jedním moždířem a zasvé vzala i optika Davidovova aparátu. Bolestné byly ztráty na životech; Černov utrpěl smrtelné zranění a o život přišel i jeho pomocník Jakovlev a čtyři dělostřelci, takže řízení palby převzali Krotkov a Rožestvenskij.

Zinovij Petrovič Rožestvenskij

Lodní lékař Frankovskij přeměnil důstojnický klub na improvizovanou ošetřovnu a snažil se pomoci zraněným námořníkům. O chvíli později explodoval další projektil na ubytovací palubě a vzniklý požár ohrožující zadní prachárnu, musel zlikvidovat oddíl vedený V. Pěrelešinem. V podpalubí se lopotili unavení strojníci a topiči, ale navzdory jejich úsilí FETH-I BÜLEND neustále zkracoval vzdálenost a Baranov se začal obával útoku klounem. Lodě se k sobě mezitím údajně přiblížili natolik, že Turci zahájili palbu z pušek (to se nezdá pravděpodobné), na kterou Rusové podle Baranova odpovídali ze svých rychlopalných děl.

Na VĚSTU dopadaly další granáty a mrtvých přibývalo. Střepiny se nevyhýbaly ani veliteli, který utrpěl lehčí zranění hlavy a levého ramene, zatímco M. Pěrelešin přišel o nohu (později svému zranění podlehl) a mnohačetná poranění utržil i Krotkov. Dělostřelba zničila další moždíř, poškodila torpédový člun a sklad torpéd, zatímco z proraženého parovodu unikala pára a neovladatelný parník se stočil bokem k nepříteli, jakoby v očekávání rány z milosti. Baranov již dříve odmítl jako nerealizovatelný návrh využít k obraně torpédové čluny (za špatného počasí byly nepoužitelné a VĚSTA by před jejich spuštěním na vodu musela zastavit), ale jako reálnější se jevila možnost bránit se očekávanému taranování pomocí žerďových torpéd.

Jiné zobrazení slavného boje Věsty

Zdálo se, že loď už může zachránit jenom pomoc shůry. Kapitán se podle vlastních slov chystal k zoufalému pokusu o abordáž, ale právě tehdy se znovu podařilo získat nad parníkem kontrolu a krátce po třinácté hodině Rožestvenskij vypálil svoji slavnou salvu, načež se nad přídí obrněnce vzdáleného 640 m vyvalil oblak kouře. Zásah! Mladý poručík byl sice v tomto oboru na slovo vzatý odborník, ale přesto se spíše jednalo o šťastnou náhodu. Buď jak buď, FETH-I BÜLEND nejprve zpomalil a později boj přerušil a odplul na jihozápad.

Rusové jej udiveně sledovali a nemohli uvěřit svému štěstí, takže z jejich trojitého „urrá“ zaznívala spíše úleva, než triumf. Rožestvenskij patrně trefil velitelský můstek a jak se zdá, tento zásah byl poslední příslovečnou kapkou, kterou pohár trpělivosti tureckého kapitána přetekl. Na FETH-I BÜLEND totiž během pětihodinové bitvy dopadlo množství granátů, které podle ruských autorů (ale i Wilsona) probily palubu a komín, a snad poškodily jeden kotel. Britský námořní důstojník zastávající vysokou funkci v tureckém námořnictvu (náčelník štábu Černomořské eskadry) však ve svém článku publikovaném později v londýnských Timesech uvedl, že utrpěné škody byly nepatrné a o život nepřišel ani jeden námořník. Každopádně, obrněnec zmizel za horizontem a za vítěze střetnutí se právem považovali Rusové. Cena ovšem byla vysoká, neboť napočítali tucet mrtvých (z toho tři důstojníci) a 24 (?) zraněných, což znamená, že padla či alespoň utržila zranění přibližně čtvrtina posádky.

Baranov později ve svém hlášení napsal: „Viděl jsem dvě zničená děla a měl jsem v trupu dva průstřely, dva důstojníky mrtvé a čtyři zraněné, palubu zasypanou střepinami a rozervaným lidským masem, a hlavně jsem věděl, že strojníci a topiči sotva stojí na nohách po pětihodinovém boji, takže jsem se rozhodl rezignoval na energické pronásledování rychle prchajícího nepřítele, tím spíše, když vyvěsil jakýsi signál a na obzoru se objevily stěžně dalších lodí.“ Tím se u nadřízených snažil vzbudit dojem, že mu v pronásledování zabránila shoda nepříznivých okolností a byl připraven poškozený obrněnec dorazit. Ve skutečnosti Rusové neměli na další boj ani pomyšlení a zázračnou záchranu museli přičítal Boží prozřetelnosti.

Památník padlým námořníkům z posádky Věsty

VĚSTA zamířila přímo k Sevastopolu, kam doplula v noci z 11. na 12. července a prořídlá posádka si vychutnala triumfální přijetí. Pomocný křižník začali ihned srovnávat s legendární brigou MERKURIJ a z Baranova a jeho mužů se stali národní hrdinové, kteří navrátili čest andrejevské vlajce a dokázali přemoci turecký obrněnec. Není tedy divu, že se pohřeb padlých námořníků proměnil v okázalou záležitost a město Sevastopol věnovalo jejich rodinám po 50 rublech. Baranov sepsal o bitvě podrobné hlášení admirálu Arcasovi a nečekané příležitosti zviditelnit dosud přehlížené válečné námořnictvo, využil i jeho vrchní velitel velkokníže Konstantin.

Baranov sice ve svém raportu skutečnost značně přikrášlil (a uvedl několik nepravdivých podrobností), ale teprve novináři a jeho nadřízení poměrně prozaickou záležitost přeměnili v heroický epos, takže celé Rusko věřilo, že (podle Arcase) „nepřítel mající pancíře, silnější výzbroj a vyšší rychlost, byl přinucen ostudně uprchnout před mnohem slabším parníkem.“ Pravdu rychle překryl propagandistický nátěr a nikdo prozatím nejevil snahu uvést věci na pravou míru. Vždyť válka pokračovala a mýtus o porážce mocného obrněnce pomáhal pozvednout morálku jak ruských námořníků, tak vojáků, platících krvavou daň za průchod územím Bulharska.

Hrdinové Věsty (zleva) Baranov, Rožestvenskij a Černov

Oslavované „geroje“ bylo nutné patřičně odměnit. Baranov se stal kapitánem 2. stupně, obdržel ceněný Řád sv. Jiří IV. třídy a car jej jmenoval „flígeladjutantem“. Ostatní důstojníci si na uniformy připnuli Řád. sv. Vladimíra IV. třídy (s meči a stuhou) a Rožestvenskij a Pěrelešin dokonce po přímluvě Arcase dostali nádavkem stejné vyznamenání jako jejich velitel. Později obdrželi odpovídající řády i poddůstojníci a řadoví příslušníci slavné posádky. Všichni účastníci boje navíc získali doživotní důchod ve výši dvou celoročních platů a stejnou penzi stát začal vyplácet i rodinám padlých, zatímco topičům, strojníkům a dobrovolníkům vyplatili zvláštní peněžní odměnu.

Největší pozornost se soustředila na kapitána Baranova, jenž obdržel na 300 blahopřejných telegramů a oslavnou sklenkou šampaňského si s ním přiťukl i Makarov. Zareagovali také místní podnikatelé, takže jeho podobizna a zvyšovala prodej nejen vydavatelům novin a časopisů, ale i výrobcům čokolády, což z něj učinilo široce známou osobnost, přičemž Baranov na sebe brzy upozornil dalším pozoruhodným činem.

Anonymous - 2/4/2017, 03:58
Předmět: Re: Vzestup a pád kapitána Baranova

jarl napsal:

Rožestvenskij a Pěrelešin dokonce po přímluvě Arcase dostali nádavkem stejné vyznamenání jako jejich velitel.

Ty Rožestvěnského medaile kupodivu nezmizely kdesi v propadlišti času. Pokud je mi známo, má je rodina jeho pravnuka v Praze. Veřejně onoho pána ale jmenovat radši nebudu, aby jim náhodou někdo nevykradl byt.

Anonymous - 2/4/2017, 21:19
Předmět:

Pěkné,pěkné a velice zajímavé,stačilo více houževnatosti a Turci mohli slavit.Ale i tak těch 5 hodin muselo být pro námořníky strašné.
Námořní historie je fakt zajímavá.
Kdysi hoodně dávno jsem četl hodně zajímavou knížku o Napoleonovi jak táhl do Ruska.Bitva u Borodina či Malojaroslavce apod a jak Francouzi dobyli Moskvu a poté se jak spráskaní psi vraceli domů.Zajímalo by mne,jestli Napoleon použil proti Rusku v roce 1812 i své lodstvo.O tom jsem se nikde nějak nedočetl.Vím jen,že se mlátil s Anglány někde u Abu Kíru nebo tak nějak.Ale jestli tak pánové brousíte do historie,tak snad mi dáte odpověd Wink

jarl - 2/4/2017, 21:58
Předmět:

Martasi, zkusím zítra najít něco o nasazení ruského loďstva proti Napoleonovi, ale asi toho moc nebude. Napoleonova Francie i Rusko byly tehdy hlavně kontinentální mocnosti a snad jediné místo, kde se na moři mohly střetnout, bylo Baltické moře.

jarl - 5/4/2017, 17:15
Předmět:

Tak jsem se podíval do ruské literatury a zjistil jsem, že Francouzi sítí evropských kanálů přesunuli na Balt desítky dělových člunů, které měly podporovat pobřežní křídlo pozemních sil a bránit Gdaňsk (Danzig). Rusové do války zapojili nejenom Baltické loďstvo, ale i eskadru z Bílého moře (měla základnu v Archangelsku), což jim po spojení s Brity a Švédy zajistilo jasnou námořní nadvládu. Asi nejzajímavější bylo dobývaní Gdaňsku, kterého se v létě a na podzim 1813 aktivně účastnilo i ruské loďstvo, které bombardovalo pobřežní pevnosti a ztratilo dva dělové čluny. Později ruské lodě ještě společně s britskými operovaly u nizozemského pobřeží a po Napoleonově porážce převážely do vlasti pozemní síly, v jejichž řadách bojovali i příslušníci Baltského a dokonce i Černomořského loďstva.

Anonymous - 6/4/2017, 15:05
Předmět:

Super,díky.Jak takový tehdejší dělový člun vypadal.Je někde nějakej odkázek?To byla nějaká bárka s dělem na palubě?

jarl - 6/4/2017, 16:06
Předmět:

Dělový člun bylo poměrně malé plavidlo s veslovým pohonem a několika děly. Díky veslovému pohonu byly velmi dobře ovladatelné a vzhledem k tomu, že měly malý ponor, byly vhodné k akcím v pobřežních vodách na Baltickém moři. Přikládám obrázek z Wikipedie, na němž je dělový člun, který během Napoleonských válek používali Dánové proti Britům.

Anonymous - 6/4/2017, 20:15
Předmět:

Tak tohle vidím prvně,koukám že ten ponor musel být opravdu malý.

Anonymous - 8/4/2017, 13:05
Předmět:

jarl napsal:

Fíha, akú to malo stabilitu v prípade silného vetra? Confused

jarl - 8/4/2017, 13:49
Předmět:

Předpokládám, že za špatného počasí tahle plavidla zůstávala v přístavech, protože jejich nautické vlastnosti asi byly dost špatné. V podstatě se jednalo o upravené středověké galéry.

Anonymous - 8/4/2017, 18:30
Předmět:

Tož galéry těžko, ty se naposledy použily někdy za cara Petra I. a Francouzi by museli být padlí na hlavu, kdyby chtěli válčit v historických replikách. Krom toho byly napoleonský dělový čluny o dost menší než galéry a já osobně (ale třeba se pletu) bych rodokmen odvíjel spíš od jol nebo barkas. Ten největší člun se jmenoval Le Grand No.2, měřil jen dvacet metrů a to se mi zdá na repliku galéry dost málo. Na obrázku je patrné, jaký systém Francouzi vymysleli, aby se člun po výstřelu nepřevrátil. V podstatě se jednalo o klasický pojízdný podvozek spojený lany s protizávažím na dně, které se po výstřelu pohybovalo vpřed a tím plavidlo vyvážilo. Tenhle člun se ovšem nasazení na Baltu nedočkal, protože ho v r. 1805 potopila jednou ranou anglická šalupa.

jarl - 8/4/2017, 19:51
Předmět:

Tahle podle mě není klasický dělový člun používaný na obou stranách za Napoleonských válek, ale spíše bombarda určená k ostřelování pobřeží.

Anonymous - 8/4/2017, 21:45
Předmět:

A o čem jiném se to jako tady bavíme? Sad

Anonymous - 9/4/2017, 16:23
Předmět:

Podle popisu v O´Brianovi byly napoleonské dělové čluny menší nekrytá nebo polokrytá plavidla s kombinovaným pohonem (vesla a jeden stěžeň s lugrovou nebo latinskou plachtou) a jedním těžkým dělem (ráže 36 nebo 42 liber) v přední části. Příď byla krytá palubou s dělem, v zádi byla malá velitelská kajuta a její strop byl můstkem a stanovištěm kormidelníka. Kormidlo se ovládalo prostou pákou.
Švédská varianta dělového člunu je jako stavebnice v nabídce www.modelylodi.cz

QVAK - 19/4/2017, 00:50
Předmět:

A co Ušakov s Černomořskou eskadrou?

Anonymous - 19/4/2017, 06:43
Předmět:

Ušakov byl v roce 1812 už pár let v důchodu.

jarl - 20/4/2017, 20:11
Předmět:

V časopise Morze Statki i Okrety 2013/9 je článek o dělových člunech z přelomu 18. a 19. století a jejich bojovém nasazení. Těch typů byla celé řada a asi nejrozšířenější se nejvíce podobá tomu citátu z námořnické románové klasiky, který sem dal Střelec. Kdo by měl o ten polský časopis ve formátu PDF zájem, ať mi dá svůj email a já mu jej pošlu.

Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB