Portál Vojna.net

Zajimavosti-vyprávění očitých svědků - Vzestup a pád kapitána Baranova (2)

jarl - 21/4/2017, 20:00
Předmět: Vzestup a pád kapitána Baranova (2)
Vzestup a pád kapitána Baranova

Část druhá

Image


Zajetí parníku Mersin

Prozatím ovšem neměl novopečený kapitán 2. stupně čas užívat si získanou popularitu, protože se musel ujmout plnění dalších povinností. Pomocné křižníky VĚSTA a VLADIMIR byly odeslány k podpoře armády na kavkazské frontě a mezi 26. a 27. srpnem naložily v přístavu Gagra přes 800 raněných vojáků, které bezpečně přepravily do Tuapse. Velení námořnictva tehdy usoudilo, že na Černém moři nutně potřebuje větší pomocný křižník, takže ROPiT musel pro tento účel 14. září uvolnit i svůj největší parník ROSSIJA, načež VĚSTU převzal kapitán-poručík Grigoraš, zatímco Baranov odjel do Nikolajeva, aby dohlížel na vystrojení a vyzbrojení ROSSIJE.

Image
Parník Rossija

Tento zánovní osobní parník postavila v r. 1872 loděnice Andrew Leslie & Co a pro konverzi na pomocný křižník se hodil mnohem lépe, než menší lodě zrekvírované počátkem války. Téměř sto metrů dlouhá ROSSIJA měla výtlak 4200 tun (hrubá prostornost 2386,75 BRT) a mohla přepravovat 268 pasažérů a 1965 tun nákladu. Páru vyráběly čtyři kotle a jeden stroj o výkonu 1750 koňských sil stačil k dosažení rychlosti 13 uzlů. Mohutnější konstrukce umožnila instalaci početné artilerie sejmuté většinou z fregaty SVĚTLANA. Po součtu lodních děl se však nelze ubránit dojmu, že parník musel být neúnosně přezbrojen. Konkrétně se jednalo o jeden moždíř ráže 229 mm, dva ráže 152 mm, které doplňovalo ještě šest 203mm zbran, tři 153mm a dva 107mm kanóny. Nechybělo ani několik rychlopalných malorážních zbraní, osvědčený Davidovův systém řízení palby, a parní čluny nesoucí tentokrát, kromě tradičních torpéd vlečných a žerďových, i jejich samohybné nástupce z produkce R. Whiteheada.

Teprve 7. prosince byla ROSSIJA připravena k bojovému nasazení a po přesunu do Oděsy obdržel velitel rozkaz zničit uhelné sklady v Ereğli. Pomocný křižník tedy 11. prosince 1877 zvedl kotvy a podél rumunského, bulharského a tureckého pobřeží směřoval k určenému cíli. K útoku na důležitý uhelný přístav však ani napodruhé nedošlo, neboť v sedm hodin ráno 13. prosince spatřili sloupec kouře. Baranov opět nezaváhal, takže ROSSIJA změnila kurs a opatrně se blížila k neznámé lodi. Nad obzorem se záhy vynořily tři stožáry a jeden komín, ale žádné nepříjemné překvapení se tentokrát nekonalo a hlídky brzy rozpoznaly velký šroubový parník nesoucí jméno MERSIN.

Image
Zajetí parníku Mersin

Kapitán přikázal zvýšit rychlost a po několikahodinové honičce nechal vypálit varovný výstřel, načež Turci poslušně spustili vlajku a zastavili stroje. MERSIN sice nesl dvě děla, ale jeho velitel při pohledu na početnou ruskou artilerii usoudil, že nemá smysl riskovat zbytečné krveprolití, neboť měl na palubě i 39 cestujících, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Loď obsadilo přepadové komando a už první hlášení Baranova přesvědčilo, že se mu podařil mimořádný úlovek. Parník převážel 829 vojáků určených pro kavkazskou frontu, menší množství zlata a 262 kg stříbra! Možná nejcennější poklad se však skrýval v zavazadle jednoho důstojníka, kde objevili tajné dokumenty a vojenské mapy. Spokojený Baranov zrušil plánovaný útok na Ereğli, nechal na parníku kořistní posádku a odplul zpět na základnu. MERSIN pod jménem PĚNDĚRAKLIJA převzalo ruské válečné námořnictvo a po instalaci výzbroje se měl zařadit mezi pomocné křižníky, k čemuž však nakonec nedošlo.

Tímto činem si Baranov vysloužil povýšení na kapitána 1. stupně a před veřejností potvrdil pověst národního hrdiny. Jenomže zajetím MERSINU pro něj válka v podstatě skončila a na porážce Osmanské říše se už nepodílel. Konflikt ukončil v březnu 1878 podpis mírové smlouvy, která Vysoké Portě přinesla velké územní ztráty a před úplnou porážkou je zachránila jen diplomatická podpora Velké Británie. Britské válečné lodě dokonce pronikly až na Marmarské moře a Londýn vyhrožoval použitím síly, pokud Rusové obsadí Istanbul.

Image
Parník Mersin

Rozhodující úlohu v této válce sehrála armáda a slabá Černomořská flotila ke konečnému vítěství přispěla nepoměrně menším dílem. Výrazněji se uplatnily pouze malé torpédové čluny, s nimiž slavily největší úspěchy mladí důstojníci Makarov a Dubasov. Kladně lze hodnotit i operace parníků aktivní obrany, které zajaly a potopily třináct lodí. Admirál Arcas na jejich adresu dokonce prohlásil: „Odvážné operace velitelů před nepřátelským pobřežím a přístavy, prováděné ve dne i v noci dosáhly vynikajících výsledků, navzdory tomu, že byly vedeny parníky nekonstruovanými k tomuto účelu, což dokazuje, že jejich kapitáni dobře ovládali křižníkovou válku.“

Není divu, že myšlenka pomocných křižníků padla v Rusku na úrodnou půdu a už v r. 1878 vzniklo na základě výtěžku celonárodní sbírky rejdařství Dobrovolné loďstvo, sloužící jako záloha válečného námořnictva. Při podrobnějším rozboru korzárských operací však vyjde najevo, že plný tucet z oněch třinácti tureckých lodí představovaly malé plachetnice, takže jediný hodnotný úlovek se podařil Baranovovi a nepřátelská obchodní flotila žádné větší ztráty nezaznamenala.

Baranovův pád

Posádce ROSSIJE bylo v březnu 1878 přiznáno kořistné za zajetí MERSINU, z něhož měl Baranov obdržet neadekvátně vysokou sumu 10 000 rublů, a když se u cara Alexandra II. pokoušel vymoci pro své muže spravedlivější podíl, upadl u velkoknížete Konstantina v nemilost a brzy už stál válečný hrdina před válečným soudem! Nadšený propagátor křižníkové války si totiž dovolil obvinit ministerstvo námořnictva z plýtvání prostředků investovaných do stavby pomalých a obtížně manévrujících kruhových pancéřových lodí, čímž si vysloužil nepřízeň jejich tvůrce admirála Popova. Válečné zkušenosti mu sice daly za pravdu (popovky byly k ničemu), ale nad hlavou příliš iniciativního důstojníka od té doby visel Damoklův meč a bylo pouze otázkou času, kdy udeří, tím spíše, že řady Baranovových odpůrců doplnil i ctižádostivý Makarov, jenž podle Šigina žárlil na jeho slávu.

Image
Stěpan Osipovič Makarov

Tou dobou dostala ránu i legenda o hrdinském boji VĚSTY. Už v září 1877 vyšel onen výše zmíněný článek v britských novinách, jehož autor rozcupoval Baranovovu verzi na kusy. Oprávněně poukazoval na množství nepravdivých podrobností (FETH-I BÜLEND nenesl stíhací dělo na přídí ani žádnou věž), ale popíral i tureckou palbu z pušek, požár na obrněnci a bagatelizoval utrpěné škody. VĚSTU údajně zachránilo nevhodné umístění tureckých děl a riskantní přetížení kotlů, díky němuž dokázala zvýšit rychlost na třináct uzlů a odpoutat se od silnějšího nepřítele. V listopadu téhož roku otiskl ruský časopis „Morskoj sbornik“ (Námořní sborník) článek, odvolávající se na svědectví nejmenovaného (a tudíž možná neexistujícího) korespondenta britského listu Standard. Podle něj bylo počínání velitele FETH-I BÜLENDU podrobeno šetření zvláštní komise, která žádné pochybení neshledala a výslechem důstojníků zjistila, že obrněnec pronásledoval VĚSTU ještě hodinu poté, co zastavil palbu a obrátil teprve tehdy, když bylo jasné, že nemůže prchající parník dostihnout.

Článek vysokého důstojníka tureckého námořnictva je, stejně jako Baranovovu zprávu, nutné brát s rezervou, neboť i on se zajisté snažil hájit čest vlajky, pod kterou sloužil, a koneckonců se bitvy osobně neúčastnil a jeho svědectví muselo pocházet přinejmenším z druhé ruky. Pravda bude patrně někde uprostřed. Hrdinství námořníků VĚSTY je mimo pochybnost, čehož důkazem je množství prolité krve a pravá příčina proč FETH-I BÜLEND po několika hodinách přerušil boj je vlastně podružná. Možná musel opravdu snížit rychlost v důsledku utrpěných poškození (přinejmenším prostřelení komínu je bezpečně prokázané), načež se VĚSTĚ za pomoci přidání nejrůznějších hořlavin do topenišť (o jejich použití se zmiňuje Skrickij) podařilo zvýšit tlak v kotlích a uniknout mimo dostřel. Vyloučit nelze ani možnost, že Turci přerušili boj jednoduše proto, že převáželi důležitou armádní zásilku a nechtěli riskovat další poškození, což naznačuje i Jiří Kovařík.

Image
Pancéřování a rozmístění děl na Feth-i Bülendu

Nad samotnou skutečností, že ozbrojený parník dokázal řadu hodin vzdorovat silnějšímu protivníkovi, není třeba dlouze bádat. Připomínám, že FETH-I BÜLEND měl všechna děla v boční kasematě, takže žádné nemohlo střílet přímo vpřed. Proto slavný britský lodní konstruktér Edward Reed označil výsledek souboje za „první velký hřebík zatlučený do rakve samotné podstaty myšlenky kasematních obrněnců“, a budoucnost měla patřit jednotkám s lepším rozmístěním těžkých kanónů.

Největší ránu však svému bývalému veliteli nečekaně zasadil Rožestvenskij, jehož počínání musel Baranov vnímat jako dýku vraženou do zad. Mladý důstojník byl ruským tiskem prohlašován za zachránce VĚSTY a oslavován skoro stejně jako Baranov, jenomže zatímco ten si slávu užíval a aktivně přiživoval legendu o vítězné bitvě s hrozivým obrněncem, Rožestvenskij se cítil trapně a sílilo v něm přesvědčení, že průběh boje nesplňuje podmínky pro udělení Řádu svatého Jiří. Během války mlčel, ale po jejím skončení cítil potřebu sdělit své pochybnosti někomu dalšímu. Nejprve navštívil admirála Butakova, jenž pro jeho pocity přílišné pochopení neprojevil, ale Popov se ukázal jako pozornější posluchač.

Pyšný admirál se nedokázal přenést přes Baranovovu kritiku a pravděpodobně na jeho popud napsal Rožestvenskij článek nazvaný „Broněnoscy i krejsery-kupcy“ (Obrněnci a obchodní křižníky) otištěný v listu „Birževije vědomosti“ (Burzovní zprávy) 17. července 1878. Ve svém dílku polemizoval s Baranovovým nadšením pro pomocné křižníky a logicky dokládal, že ozbrojený parník nikdy nemůže přemoci pancířem chráněnou jednotku. Tím čtenářům mezi řádky podsouval myšlenku, že souboj VĚSTY s FETH-I BÜLENDEM ve skutečnosti proběhl jinak, než bylo národu prezentováno a pro ty méně chápavé polopatisticky dodal: „Třebaže je celé Rusko přesvědčeno, že VĚSTA zahnala na útěk turecký obrněnec, tato oslavovaná událost bohužel neodpovídá úplně pravdě (…) ve skutečnosti parník VĚSTA 5,5 hodiny pouze prchal před mnohem silnějším nepřítelem ...“

Image
Baranov s udělenými řády a vyznamenáními

Vypukl skandál! Na autora článku se jako vosy slétli zasloužilí bojovníci v čele s Baranovem a Makarovem, kteří měli pocit, že pošpinil čest andrejevské vlajky a znevážil jejich zásluhy. Následná polemika rozdělila veřejnost na dva tábory, zatímco pro jedné byl bezohledným kariéristou snažícím se na sebe strhnout pozornost, pro druhé se stal hrdinou a zvěstovatelem nepříjemné pravdy. Rožestvenskij veškerou kritiku ustál a v řadách válečného námořnictva jej čekala zářivá kariéra ukončená teprve katastrofální porážku v bitvě u Cušimy, i když nikdy uspokojivě nevysvětlil proč nevrátil údajně neprávem udělený Řád svatého Jiří.

Zato Baranova čekal rychlý pád. Sice se proti vznesenému obvinění bránil zdůrazňováním vlastních zásluh, jenomže přitom neopomněl připomenout, že z přiznaného kořistného doposud neobdržel ani rubl! To nebylo právě diplomatické a k šiku jeho nepřátel se proto přidal i ministr námořnictva Lesovskij. Pak již šlo vše ráz na ráz. V prosinci 1879 zasedl vojenský soud a Baranov byl pro porušení disciplíny uvolněn ze služby. Z nedávného hrdiny se stala „persona non grata“, pro kterou už v důstojnickém sboru ruského válečného námořnictva nebylo místo.

Image
Torpédoborec Kapitán-lejtěnant Baranov po spuštění na vodu

Naštěstí nad Baranovem držel ochrannou ruku následník trůnu, takže mohl nastoupit službu v armádě a čekala jej i slušná politická kariéra. Začal jako plukovník u polního dělostřelectva, ale po smrti Alexandra II. rychle stoupal po služebním žebříčku a své působení v řadách armády ukončil jako generálporučík. Slibně si vedl i jako carský úředník, když postupně stanul v čele několika gubernií. To znovu popudilo Popova, který velkoknížeti Konstantinovi napsal: „Baranov s VĚSTOU jednoduše uprchl před silnějším nepřítelem a v paměti národa zůstává hrdinným přemožitelem obrněnce (...) a jako by to nebylo málo, zdá se jisté, že bude jmenován ministrem.“ K radosti nepřejícího admirála, jenž jej neváhal označit slovem „merzevec“ (darebák), se Baranov ministrem nakonec nestal, ale svoji politickou dráhu završil jako člen vládního senátu. Zemřel v r. 1901 jako vážený muž, na jehož počest sloužil od roku 1908 v Černomořském loďstvu torpédoborec KAPITAN-LEJTĚNANT BARANOV.

Použité zdroje:
В. Шигин: Герои забытых побед. Vydalo nakladatelství Вече 2010.
Ю. Ф. Каторин: Парадоксы военной истории. Vydalo nakladatelství Полигон 2001.
В. Ю. Грибовский: Последний парад адмирала. Судьба вице-адмирала З. П. Рожественского. Vydalo nakladatelství Вече 2013.
Ю. Ф. Каторин: Броненосцы. Vydalo nakladatelství Галея-Принт 2008.
В. Д. Доценко: Морские битвы России: XVIII-XX веков. Vydalo nakladatelství Полигон 2002.
Н. В. Скрицкий: Корсары России. Vydal nakladatelství Центрполиграф 2007.
В. А. Золотарев, И. А. Козлов: Три столетия российского флота (2). Vydalo nakladatelství Полигон 2004.
B. Langensiepen, A. Güleryüz: The Ottoman Steam Navy 1828-1923. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1995.
J. Kovařík: CUŠIMA; poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Гангут 41/2007.
Морская Коллекция 1/2011, 2/2011.
http://militera.lib.ru/h/chubinsky/01.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/13.html
http://costroma.k156.ru/d/27_baranov.html
http://www.e-reading.biz/book.php?book=1009424
http://retroflot.com/r/tovaropassazhirskij_parohod_rossiya.html
http://retroflot.com/v/tovaropaseazhirskij_parohod_vesta_pervaya.html
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Powered by phpBB2 Plus and Kostenloses Forum based on phpBB