Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 30/9/2008, 11:35  Předmět:  Koncentrační tábor Rabštejn u České Kamenice Odpovědět s citátemDolůNahoru

Koncentrační tábor Rabštejn u České Kamenice

(Rabstein an Böhmisch Kamnitz)


Tento severočeský koncentrák dnes není obecné veřejnosti příliš známý. Nebyly tam žádné plynové komory, šibenice, popraviště, krematoria a podobná svinstva. Jenže přesto tam v nelidských podmínkách pracovali a umírali lidé z celé Evropy. A to dokonce ještě celé měsíce po skončení války. Útlocitnějším náturám radím, ať tenhle článek raději dál nečtou.

Trocha historie… nikoho nezabije!


Rabštejn, přesněji řečeno Rabštejnské údolí (původní Rabštejn byl skalní masív, který už neexistuje - byl v 19. století vytěžen), se nachází v trojúhelníku mezi městečkem Česká Kamenice a obcemi Janská a Kamenická Nová Víska. Údolí je dodnes hustě porostlé lesem, tu a tam s menšími palouky a zbytky jakýchsi staveb. A právě tam se odehrál příběh, který pomalu upadá do zapomnění.
V roce 1810 se v Lísce u České Kamenice narodil budoucí průmyslový magnát Franz Preidl. V roce 1852 koupil svůj první průmyslový objekt – barvírnu textilu v České Kamenici. Preidl se časem ukázal být zdatným podnikatelem a postupně v českokamenickém okolí vybudoval slušné textilní impérium. Přádelny v povodí říčky Kamenice rostly jako houby po dešti a svému majiteli přinášely tučné zisky, takže není divu, že Preidlovo království časem přesáhlo i hranice regionu. Kromě textilek Preidl vlastnil velkostatky Líšnice u Mostu, statek Prunéřov-Ahníkov s pivovarem a hradem Hasištejn u Kadaně, dále velkostatek Čížkovice u Lovosic, několik domů v Praze, hotel Kronprinz v Teplicích atd. Preidl byl ale nejen úspěšným podnikatelem, ale též štědrým mecenášem. Na vlastní náklady nechal postavit chudobinec v České Kamenici, školy v Lísce a Líšnici a v neposlední řadě nechal zrekonstruovat poutní Mariánskou kapli, za což ho papež Leo XIII. vyznamenal řádem Svatého Řehoře Velikého. Dále Preidl podporoval různé občanské spolky a charitativní nadace. Když v roce 1889 zemřel, byl nejen čestným občanem České Kamenice, ale také nositelem rytířského kříže Řádu Františka Josefa I. a šlechticem s vlastním erbem a titulem „Edler von Hassenbrunn“. Hodnota jeho pozůstalosti byla odhadována na patnáct miliónů zlatých, což byl tenkrát asi tak celý roční rozpočet rakousko-uherského námořnictva.

Franz Preidl Edler von Hassenbrunn


Image


Preidlova vila v České Kamenici. Dnes školní družina


Image


Preidlovy továrny v Janské cca před sto lety


Image


Univerzálním dědicem se stal Preidlův synovec Emanuel Karsch, který po tříletých soudních tahanicích s příbuznými strýcův majetek úředně převzal. Karsch zděděné impérium nijak neprošustroval, ba ještě zvelebil a po jeho smrti v roce 1911 impérium zdědil syn Franz. Oba Karschové pokračovali ve stopách zakladatele firmy i coby mecenáši. Ve prospěch svých zaměstnanců založili dělnickou podpůrnou nadaci (něco jako zdravotní pojištění), penzijní fond, peníze pravidelně dostávala dětská školka, českokameničtí hasiči a – světe drž se – dokonce i důstojnická akademie c. k. námořnictva v Rijece. První světovou válku firma přežila jakž takž, ale po ní přišly první potíže. Československá vláda odmítla vyplatit rakousko-uherské válečné dluhopisy ve výši dvou miliónů korun (na které si firma musela půjčit a sama půjčku řádně splatila), a protože byla firma Preidl momentálně bez dluhů, finanční úřad jí „přišil“ i vysokou daň z majetku. Navíc se po válce zhoršily obecné obchodní podmínky – řada odbytišť v rámci bývalého Rakouska-Uherska už ležela za hranicemi nově vzniklých států, kde se nyní muselo platit clo. Poslední ranou bývalému Preidlovu impériu se stala Velká hospodářská krize. Ekonomické problémy vyústily v roce 1931 v nucenou správu, všichni zaměstnanci vyletěli na dlažbu a zbylý majetek převzala banka BEBCA. Nuceným správcem se stal Franz Kaňak, kterému se částečným prodejem některých nemovitostí podařilo umořit největší dluhy, ale výroba až do války stála. Jeden z nečinných provozů navštívil v roce 1938 během své inspekční cesty i lord Runciman. Místní henleinovci ho rádi provedli ztichlou továrnou, o které tvrdili, že je to „názorný příklad devastace sudetského průmyslu československou vládou“.

Náměstí v České Kamenici před válkou/2008


Image


Za mobilizace v r. 1938 byly některé haly bývalých Preidlových textilek použity jako ubikace pro vojáky


Image


Po okupaci byla banka BEBCO coby „židovsko-český majetek“ arizována a nakonec celý majetek od státu zakoupila firma KAG z Lince, která postupně obnovila textilní výrobu. Ta však netrvala dlouho. 1. října 1942 byl celý komplex továren zabaven pro účely zbrojní výroby a přidělen firmě Weser Flugzeugbau GmbH Bremen.

Zbrojní výroba


Weser Flugzeugbau (dále jen WFG) byla leteckou pobočkou loděnice A.G. Weser v Brémách, tradičního výrobce válečných lodí - od ponorek po bitevní lodi. WFG se zabývala produkcí letadel a různých leteckých součástek (především kanónů), ale jejím hlavním programem byla výroba bombardérů Ju-87. Těch bylo do ukončení produkce v roce 1944 jen v továrnách WFG vyrobeno celkem 5 390. Kromě toho WFG vyrobila 122 hydroplánů Do 18. Po britském náletu na Brémy 5. září 1942 však přišla WFG o 6% výrobních kapacit, a protože se další nálety daly očekávat, bylo rozhodnuto o převedení části výroby na klidnější místa. Jedním z nich se stal i komplex bývalých textilek v Rabštejně.
Stěhování začalo téměř okamžitě. Textilní stroje šly do šrotu a vlaky z Brém přivážely stroje nové.

Stěhování strojů z nádraží. Pravděpodobně přelom let 1942/43


Image


Rabštejnské nádraží, důležitá logistická součást místní pobočky WFG. Na fotkách kolem roku 1900 a v létě 2008. Současný stav radši ani komentovat nebudu. (EDIT 2012: Zchátralá budova byla cca v roce 2010 stržena a nádraží dnes tvoří plastová budka a univerzální betonové euronástupiště)


Image


O důležitosti výroby svědčí její zabezpečení. Celé Rabštejnské údolí bylo obehnáno ostnatým drátem, zákopy a strážními věžemi s reflektory. Ostrahu zajišťovala ozbrojená závodní stráž (Werkschutz), které velel Hans Steinike z Brna. Ten byl pro svou služební horlivost jmenován i „obranným pověřencem“ (Abwehrbeauftagter), což byl jakýsi „závodní gestapák“ s rozsáhlými pravomocemi.
S pokračujícími spojeneckými nálety na Německo se do Rabštejna a okolí přesouvalo stále více a více výroby a stávající kapacity záhy přestávaly stačit. A to přesto, že pro potřeby WFG byly zabrány i další továrničky, například sklárna Franz Stingl v Kamenickém Šenově nebo sametárna a výroba plyše F.W. Botschen v Libouchci.

Administrativní budova libouchecké pobočky v letech 1944/2008


Image


Kdysi skladiště libouchecké pobočky WFG, dnes Obecní úřad v Tisé


Image


Jenže i zabrání těchto provozů bylo málo, a tak v lesích Rabštejnského údolí v roce 1944 vyrostlo pět nových montážních hal, dva sklady a jedna hala pro příjem materiálu a jedna hala pro expedici. Ale ani to ještě nebyl konec. Souběžně se stavbou hal byly do okolních skal raženy štoly, kam se časem měla skrýt většina výroby před potenciálními spojeneckými nálety.
Provoz v prvních továrnách se rozběhl již v zimě 1942-43. Co se tam však v této době přesně vyrábělo, o tom není známo prakticky nic. Dá se jen předpokládat, že to byly patrně součástky pro Ju-87, které tenkrát tvořily hlavní program firmy WFG. O kompletaci celých letadel v Rabštejně se asi ani neuvažovalo, protože široko daleko nebylo letiště a jeho stavba by byla v místním kopcovitém terénu poměrně nákladná. Po ukončení výroby Ju-87 dostala v druhé polovině roku 1944 firma WFG zakázku na 600 kusů vrtulníků Focke-Achgelis Fa-223 a snad i na nějaké součástky pro rakety V-1 a V-2 (dá-li se věřit německé wikipedii). Sama firma Focke-Achgelis byla 19. července 1944 v Laupheimu zničena spojeneckým náletem, přežila jen administrativní budova a aerodynamický tunel. Do konce války se však rabštejnským provozům nepodařilo předat Luftwaffe ani jeden stroj.

Hlavní zbrojní program rabštejnské WFG. Ju-87 a Fa-223


Image


Zaměstnanci a zahraniční dělníci


Od počátku přesunu produkce se do Rabštejna a okolí přesídlovali z Brém i dělníci, a to jak němečtí, tak zahraniční, jejichž podíl u WFG činil v roce 1943 asi 40%. Nejvíc bylo Rusů a Francouzů (a to jak válečných zajatců, tak „dobrovolníků“), dále tam pracovali Češi, Poláci, Belgičané, Holanďané, Italové a v menších počtech příslušníci národů snad z celé Evropy - včetně té neokupované (Slováci, Bulhaři apod.). Avšak kolik zaměstnanců měla rabštejnská pobočka a jaké bylo národnostní složení, o tom se přesné zprávy nedochovaly. Odhaduje se, že v roce 1944 pracovalo v Rabštejně dohromady 3 500 – 4 000 zaměstnanců.
Jejich životní a pracovní podmínky se od sebe přirozeně lišily. Nejlépe na tom byli samozřejmě Němci. S dělníky ze západních částí Evropy se zacházelo také celkem slušně (na tehdejší poměry ovšem) a nejhůř na tom byli pochopitelně dělníci z Evropy východní. I když to nebyli v pravém slova smyslu vězni (až na válečné zajatce), jejich život nebyl vůbec jednoduchý, ačkoli je třeba přiznat, že na poměry v rabštejnském koncentračním táboře to byl ještě luxus.
Různou úroveň mělo i ubytování jednotlivých národností a také profesí. Zatímco pro potřeby vedení byl zabaven hotel Ross (dnes Slavie, tehdá asi nejlepší hotel široko daleko) na českokamenickém náměstí, dělníci se museli spokojit s lůžkem v noclehárnách zřízených v některých bývalých továrních halách. Jak jejich počet rostl, byly jako ubytovny zabaveny i hostince v okruhu asi osmi kilometrů. Někteří němečtí nebo obzvlášť cenění západní dělníci však dostali povolení k pronájmu privátních bytů (např. francouzský konstruktér Jean Veger). Protože ubytovací kapacity i nadále nestačily, byl v létě 1943 v Rabštejnském údolí vybudován tábor pojmenovaný Neue Bremen.

Hotel Slavie/Ross


Image


Pracovní doba u WFG činila – na základě výnosu ministra zbrojení Todta - šest dní v týdnu deset hodin denně pro muže a devět hodin pro ženy s jednou krátkou pauzou. Občas však vedení WFG nařizovalo i nedělní směny. Večer dostávali zaměstnanci jídlo v závodních jídelnách, například pro potřeby provozu v bývalé přádelně v Janské sloužil dnes již neexistující hostinec Zum Rabsteiner Schweiz. Jestliže dělníci chtěli jíst častěji než jednou denně, o to se již museli starat sami. Neděle byla zpravidla volná, ale počítám, že mnoho příležitostí k zábavě tenkrát v okolí nebylo. Kino, hospoda, procházka po lese a tím výčet kratochvílí pravděpodobně končí.

Exteriér a sál dnes již neexistujícího hostince „Zum Rabsteiner Schweiz“


Image


Jak jsem se již zmínil, nejhůř na tom byli tzv. „ostarbajtři“. Řada z nich se pokusila jednoduše útéct, pokusy o útěk však asi nikdy nebyly úspěšné. Utečenci se zpravidla několik dní potloukali po okolních lesích, pak byli dopadeni a podle stupně provinění byli předáni buď do „pracovně-výchovných táborů“ (Arbeits-Erziehungslager) nebo přímo do táborů koncentračních. Pro potřeby okresu Děčín byl jeden takový tábor vybudován v nedalekých Kerharticích. Ale abych tehdejší situaci ilustroval konkrétními čísly: například zpráva župního vedení NSDAP v Liberci z července 1944 zmiňuje, že v celém okrese Děčín je momentálně 100 Rusů na útěku.
Co se týče útěků od firmy WFG v Rabštejně, tam byly zaznamenány také. Například v březnu 1943 utekl a dokonce napadl německého vojáka Rus Mahlin Sloboďajuk. V září téhož roku utekli další dva Rusové a vydali se domů. Nedošli daleko – v Rynarticích (asi 8 km od Rabštejna) - je chytili místní Sudeťáci a předali gestapu v České Lípě. V listopadu 1943 uteklo z Rabštejna pět Rusů, o dva měsíce později další tři.
Ale nejen útěky se dělníci snažili zlepšit své životní podmínky. V květnu 1943 byli zatčeni tři Ukrajinci a jeden Čech za krádež pracovní kombinézy a bot. V prosinci téhož roku byl potrestán třemi dny zostřeného žaláře (tedy nejvyšším trestem, který mohl závodní werkschutz udělit) Rus Alexej Kuzněcov. Provinil se krádeží několika brambor. Nicméně byly zaznamenány i případy, ve kterých byl tvrdě potrestán obyčejný lidský soucit. O tom by asi mohla referovat například německá dělnice Elfriede Hanusch. Ta byla zatčena, protože „se setkávala s Ruskami a s těmito se bavila“, dále proto, že „byla též viděna, jak jedné Rusce dává kousnout chleba“ a v neposlední řadě také proto, že „když potká Francouze, vždy jim významně poklepává na záda“. Nu a protože za podobné „zločiny“ již v Oranienburgu bručel její manžel, byla paní Hanusch předána gestapu a její další osudy jsou neznámé.
Politicky motivovaný „zločin“ byl mezi zahraničními dělníky v Rabštejně zaznamenán jen jeden a je poněkud kuriózní. V květnu 1943 ruská dělnice Nina Buchalovová při nástupu do práce nahlas pozdravila „Heil Stalin“. Závodní werkschutz ji okamžitě zatknul, což slečna Buchalovová ocenila hlasitým záchvatem smíchu. To muže z werkschutzu asi poněkud rozzuřilo, protože ji předali českokamenickým četníkům s požadavkem, aby byla zavřena do tábora v Kerharticích. Službu konající strážmistr Hartung měl však na věc jiný názor - holce bylo jednadvacet a podle něj měla zkrátka roupy. To zkušený četník záhy pochopil, a tak ji a na tři dny zavřel o chlebu a vodě do místní šatlavy. Mírný trest Hartung pro jistotu odůvodnil hlášením, „že zadržená je úplně blbá, protože nikdy nechodila do školy“. Ovšem jestli v šatlavě veselou slečnu Buchalovovou smích přešel, o tom už bohužel není známo nic.
Za zmínku, která skvěle ilustruje poměry ve válečných Sudetech, stojí i pozoruhodná stížnost, již vedení WFG předložil četnický nadstrážmistr Elstner. Ten si stěžoval, že zadržel francouzské dělníky, „kterak pochodovali silnicí v trojstupu a zpívali francouzské národní písně“. Dále si stěžoval, že „Francouzi chodí v sobotu večer do kina a do hostinců a vracejí se kolem půlnoci, což na německé obyvatelstvo působí nepříznivě, byť nepřátelské chování prozatím nebylo pozorováno“. I z tohoto případu je patrné, jak se místní Sudeťáci k cizincům chovali a jak o nich smýšleli – neměli je rádi a byli by nejradši, kdyby byli někde za horama. Ale i výjimky samozřejmě existovaly. Tak třeba českokamenická lékárnice Marie Kleinpetr dávala zahraničním dělníkům jídlo, šaty a léky, což - naštěstí pro ni - vyšlo najevo až po válce. Ale jak svědčí i případ zmiſované paní Hanusch – dělat proti oficiální národně-socialistické linii cokoli, to bylo v té době smrtelně nebezpečné.
Je tedy vidět že jak němečtí, tak především zahraniční dělníci rozhodně neměli u firmy WFG na růžích ustláno. Daleko hůř na tom ale byli vězni z místního koncentračního tábora.




Naposledy upravil Destroyman dne 1/8/2012, 17:34, celkově upraveno 19 krát
  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 30/9/2008, 12:35  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Koncentrák


Koncentrační tábor byl zřízen až v závěrečné fázi výstavby rabštejnského závodu, přesněji řečeno v létě 1944. Byl postaven v době od března do září 1944 na lesní loučce v blízkosti tábora Neue Bremen a silnice Česká Kamenice – Janská, asi tři kilometry východně od České Kamenice, přibližně kilometr od železniční stanice Rabstein (dnes Veselé pod Rabštejnem).
Tvořilo ho několik baráků, strážní domek, dvojitý drátěný plot s elektrickým proudem, „špačkárny“ a další obvyklé vězeňské stavby.

Stavba tábora v létě 1944


Image


Vězně dodaly tábory Flossenbürg a Dachau, první transport dorazil 28. srpna 1944. Velitelem tábora byl jmenován SS – Hauptsturmführer Oskar Jung (1888 – 1945), jeho zástupcem byl SS – Unterscharführer Richard Arthur Junge (1901 - ?), vězni přezdívaný „Psí hlava“ nebo také „Vlčák“ (rád chodil po táboře se psem). Strážní oddíl obvykle sestával z jednoho vyššího důstojníka, patnácti nižších důstojníků a padesáti dvou mužů, ale jeho složení se často měnilo. V řadách strážných sloužili i SS z Ukrajiny, Chorvatska, Rumunska a Litvy.
Během září 1944 dosáhl početní stav vězňů svého tabulkového počtu 690 trestanců, ale tento stav průběžně kolísal. Důvodem byla jak úmrtí vězňů, tak vracení zpět do „kmenových“ táborů, pravděpodobně z důvodů totální vyčerpanosti a následné nedostatečné pracovní schopnosti. Tyto úbytky však byly promptně nahrazovány novými transporty, odhaduje se, že se v Rabštejně vystřídalo cca 1 500 trestanců. Národnostní složení vězňů bylo pestré, nejvíce v něm byli zastoupeni Němci (asi třetina), dále Rusové, Francouzi, Jugoslávci, Poláci, Češi, Belgičané atd., za vyložené „rarity“ se dají z tohoto úhlu pohledu považovat jeden Švýcar, německý Cikán a italský Žid. Podle svých prohřešků proti zákonům tvořili vězni několik skupin. Nejpočetnější byli tzv. „nepřátelé říše v ochranné vazbě“, tedy lidé zavření gestapem bez jakéhokoli soudu. Takto se v Rabštejně ocitl i pan Josef Vodárek z Napajedel s pravomocným osvobozujícím rozsudkem Volksgerichtu v ruce. Druhou nejpočetnější skupinou tvořili zločinci z povolání, dále bylo v táboře uvězněno několik desítek sovětských válečných zajatců a také homosexuálové a pedofilové.
Úkolem vězňů byla samozřejmě tvrdá a ta nejhorší práce. Vězni kvalifikovaní v kovovýrobě byli nasazeni přímo do letecké výroby, ostatní se střídali ve dvanáctihodinových směnách na nejhorších pracech, které si pro ně WFG vymyslelo. Jednalo se hlavně o stavební práce, skládání materiálu na nádraží apod. Bývalý vězeň Zdeněk Černoch po válce vzpomínal: „Chcete-li vědět, co člověk může vydržet, noste vždy dvě a dvě cihly v holých rukách za prosincového mrazu asi pět kilometrů. Pak cihly odhoďte a jděte na desetihodinové komando k ražení štol.“

Ano, k ražení štol. Jak je napsáno výše, v obavě před spojeneckými nálety se továrna postupně snažila přestěhovat pod zem, respektive do skal. Tento přesun výroby se však do konce války zdařil jen částečně.

Rabštejnské štoly dnes fungují jako jakési muzeum, kde v podstatě nic není – je to vlastně jen díra do skály. Přesto jsem ho chtěl ze studijních důvodů navštívit, ale na místě jsem byl nemile rozčarován, když jsem zjistil, že prohlídky se musí hlásit telefonicky den předem a navíc – minimální počet návštěvníků je osm. A protože se zatím na „osm malých do školky“ naklonovat neumím, vykašlal jsem se na to. Když už jsou na světě lidi, kteří vydělávat prostě nechtějí, tak ať si to užijí...


Image


Strava v Rabštejně byla údajně o něco lepší než přímo v Dachau nebo Flossenbürgu, ale sotva stačila na holé přežití. Posuďte sami: Snídaně – černá káva ( = špinavá vlažná voda), oběd – zeleninová polévka ( = teplá nesolená voda s kousky řepy nebo zelí), večeře – čtyři krajíce chleba a opět „černá káva“. Krom toho vězni jednou týdně fasovali cca 20-30 gramů koňského salámu. Balíčky s potravinami od příbuzných povoleny sice byly, ale vězni je směli dostávat jen za „mimořádné pracovní výkony“.
Vězeňské oblečení bylo standartní – pruhovaný oblek, spodky a na zimu kabáty po vězních z polských vyhlazovacích táborů. Místo bot nosili vězni dřeváky. Zdravotní péče byla také „standartní“, tedy prakticky nulová. Táborový lékař byl sice oficiálně jmenován (dr. Vater, civilní lékař z České Kamenice), ten však mohl léčit jen na základě konkrétní žádosti vedení tábora – tedy téměř nikdy. Podobně na tom byla i hygiena. Například jako umývárna pro celý tábor sloužil jen jeden betonový žlab s tekoucí vodou. Není tedy divu, že v únoru 1945 vypukla v táboře epidemie tyfu. Dr. Vater se snažil energicky jednat (první dva nemocné poslal do děčínské nemocnice a nad celým táborem vyhlásil dvoutýdenní karanténu), ale vedení WFG i tábora byly rezolutně proti. Hrozbu rozšíření tyfu i mimo tábor nebral nikdo na vědomí, důležitá byla především výroba. Ale dr. Vater se nedal, věc začal řešit Státní zdravotní úřad, a dokonce zdravotní rada vládního prezidenta v Ústí nad Labem. Teprve potom přišla změna k lepšímu. Byl zrušen další velký transport z Flossenburgu (asi 600 vězňů) a nahrazen asi stovkou amerických válečných zajatců, kteří byli samozřejmě ubytováni jinde. Dále byla v táboře zřízena zvláštní marodka a tábor byl odvšiven a dezinfikován. 30. března 1945 tak mohl dr. Vater karanténu zrušit. Celkem onemocnělo 40 vězňů, z toho tři zemřeli a čtyřem (3 Rusové a 1 Čech) se za pomoci jedné řádové zdravotní sestry zdařil útěk z nemocnice.
Řekne-li se sousloví „koncentrační tábor“, člověku se vybaví především neskutečná brutalita. Ta byla samozřejmě přítomna i v Rabštejně. Měla ji na svědomí především „táborová samospráva“, kterou z řad bývalých zločinců jmenovalo velení SS. Mnozí kápové měli se zabíjením a mučením značné zkušenosti již před příchodem do Rabštejna. Někteří byli pečlivě vybráni v Buchenwaldu jako „starší“ již do varšavského ghetta, kde se během povstání na jaře 1943 sami aktivně účastnili vraždění. Například výše zmíněný bývalý vězeň Zdeněk Černoch po válce vzpomínal, jak se mu jeden takový rošťák chlubil: „…tento vězeň, někde od Frankfurtu nad Mohanem, nám řekl, že byl „cukrobaron“, vyšší úředník cukrového monopolu. Pro zpronevěru dostal koncentrák. V proudu řeči nám říkal, jak se zúčastnil v ghettu ve Varšavě „topení Žida v sudu“. Říkal, že bylo rozkošné počítat, kolik bublinek vychází zpod hlavy pod vodu tlačeného člověka.“
Nu a takoví lidé v Rabštejně de facto vládli. Táborovým starším byl Franz Xavier Vaas z Weildorfu u Kostnice odsouzený za vraždu. Jeho specialitou bylo mlácení spoluvězňů gumovým obuškem, obzvláště měl spadeno na sovětské válečné zajatce. S Vaasem si nijak nezadal další odsouzený vrah – Albert Kruschka z Berlína. Pozadu však nazůstávali ani další kápové, jmenovitě Rudolf Felbinger, Harry Werblow, Franz Grobelny, Otto Gentemann, Walter Pawlowsky, Fritz Dietzel a Otto Hlaváček.
A teď ke konkrétním lumpárnám: Vězně Ivana Kirilčenka přistihl kápo Felbinger při krádeži řepy a na místě ho zmlátil. Následně musel Kirilčenko stát několik hodin na apelplacu s inkriminovanou řepou v předpažených rukách. Když už to fyzicky nedokázal, byl opět zmlácen a tentokrát mu jeden z kápů zlomil ruku. Druhý den byl Kirilčenko nalezen oběšený v umývárně, případ byl uzavřen jako „sebevražda“. Stejnou „sebevraždu“ spáchal dnes již neznámý německý vězeň, který si Vaasovi stěžoval na špatné jídlo. Podobně byli ve sklepě baráku č. 1. popraveni i tři ruští důstojníci.

Sklep a umývárna baráku č.1. Místa zmíněných poprav


Image


Základy baráku č. 1 dnes


Image


Rabštejn na přelomu let 1944-45 a několik měsíců po válce


Image


Ve zvrhlostech dále vynikal kápo Kruschka. To byl odsouzený homosexuál a běda těm, kteří mu nebyli po vůli. Patrně z tohoto důvodu Kruschka umlátil Belgičana Alfreda Gervoise a dalšího neznámého německého vězně. Jiný vězeň – tentokrát Polák – musel na Kruschkův příkaz vyčistit přeplněný záchod jazykem. Další homosexuální kápo, dnes známý již jen pod přezdívkou „Čaroděj“, umlátil jednoho Rusa přímo na pracovišti. Důvodem bylo neopětování milostných citů.
Násilnosti páchané strážnými z SS sice také byly, ale nebyly tak časté jako u kápů a hlavně – SS obvykle netrestali z plezíru, ale za přestupky. Ovšem za „přestupek“ se dalo označit téměř vše. Například tři vězňové byli na podzim 1944 zastřeleni pro „pokus o útěk“, když vybočili z pochodové řady a snažili se ze silnice nasbírat spadané ovoce. Dále jeden rumunský SS rozbil pažbou hlavu italskému vězni za to, že nedokázal rychle vylézt na náklaďák. Mezi esesáky brutalitou vynikal především zástupce velitele Richard Artur Junge. Tak například v době tyfové epidemie Junge s oblibou třískal vězně s vodou nateklými nohama tak dlouho, než praskla kůže a voda vytekla. Dále Junge umlátil vězně Josefa Tichého, za to, že se při práci „ulil“ do boudy s nářadím a usnul. Za války v Rabštejně přišlo o život 55 vězňů, několik dalších zemřelo v nemocnicích krátce po válce. Jan Marek - jeden ze dvou historiků, kteří se Rabštejnem seriózně zabývali - odhaduje celkový počet mrtvých na 68. Do výčtu ztrát by ale bylo správné započítat i ty vězně, kteří byli pro vyčerpanost vráceni do Dachau či Flossenbürgu a záhy zemřeli tam. Avšak kolik jich bylo, to se dnes nedá říci ani přibližně.
Během relativně krátké existence tábora došlo i k několika pokusům o útěk. Většinou však byli uprchlíci záhy pochytáni, zmláceni do bezvědomí a přivázáni ke kůlu, kde po několika dnech zemřeli. Ale jeden pokus prokazatelně úspěšný byl, protože úspěšný uprchlík poslal do Rabštejna pohlednici s ironickým textem „pozdrav z lázní“, konkrétně z Teplic.

Konec války


Jak se blížil konec války a Třetí říše se pod náporem spojeneckých armád zmenšovala, scvrkávalo se i impérium firmy WFG. V lednu a únoru 1945 přišla WFG o filiálky ve Slezsku, v dubnu obsadily jednotky maršála Montgomeryho Brémy a Oldenburg, kde sídlilo hlavní ředitelství. Ve stejné době se pálily dokumenty a ničilo strojní zařízení i v pobočce v berlínské čtvrti Tempelhof.
Jen Rabštejna jako by se konec války vůbec netýkal a dělníci i vězni stále pracovali pro konečné vítězství Německa. Teprve po Hitlerově sebevraždě dorazila jistota konce války i tam. Jako první utekli důstojníci SS. 6. května ráno se prostě sbalili, nasedli na vlak a byli fuč - v koncentráku zůstalo jen bezradné mužstvo bez rozkazů. Druhý den večer si situaci uvědomilo i vedení WFG a zastavilo výrobu. Dělníci z Německa a západní Evropy se v ubytovnách ještě vyspali a ráno 8. května se část z nich sebrala a vydala se domů (hlavně Němci z Brém). Zbytek se potloukal po okolí a sháněl něco k snědku.
To v koncentráku bylo toho rána ještě „veselo“. Nad údolím přeletěl jeden sovětský letoun (údajně Po – 2) s úmyslem bombardovat Českou Kamenici a táborová stráž po něm zahájila palbu. To se letci zrovna moc nelíbilo, shodil do tábora svůj náklad bomb a střelec pokropil prostranství kulometem. Několik vězňů bylo zraněno.
V devět ráno byl vydán rozkaz k nástupu. Kápové již byli v civilu, vězni vyfasovali konzervy a brambory na cestu a krátce na to se kolona hlídaná SS a ozbrojenými kápy vydala směrem na Českou Lípu. Několik vězňů na marodce bylo v táboře ponecháno svému osudu. U rabštejnského nádraží zpozoroval pochodující oddíl další sovětský letoun a zahájil útok. Mezi vězni a SS vypukl zmatek, někteří se schovali pod železniční viadukt, jiní sebou jen tak plácli na zem. Pilot naštěstí včas poznal trestaneckou kolonu a útok přerušil.

To je ten viadukt


Image


Pochod trval až do večera, několik vězňů bylo zastřeleno pro pokus o útěk, jiní proto, že nedokázali jít dál. Navečer se kolona zastavila v jakési vesnici mezi Kamenickým Šenovem a Žandovem (Volfartice? Horní Libchava? Počítám, že asi tam někde…) a vězni byli ubytováni po stodolách. Každopádně SS a kápové pochopili, že tímto tempem před Rusy daleko neutečou (po celodenním pochodu vězni urazili sotva 15 kilometrů) a ráno 9. května už byli strážní i kápové za horama. Nikdo se po nich nesháněl, vězni byli svobodní a po skupinkách se vydali domů.

Bývalí rabštejnští vězni u stanice Červeného kříže v Roudnici nad Labem


Image


Tou dobou byl konec i s rabštejnskou pobočkou WFG. V závodě zůstali jen dva ředitelé, prokurista a tři sekretářky, kteří se pokusili udržet podnik v provozuschopném stavu. A to se jim povedlo – odcházející dělníci nic téměř nezničili a od 12. května se o ostrahu začal starat českokamenický národní výbor. Podle Benešova dekretu č. 5 byly továrny konfiskovány a republice tak spadl do klína obrovský majetek. Jen cena strojového parku byla odhadována na 5,5 miliónu marek. Přesto rabštejnský komplex továren žádná zářná budoucnost nečekala. Po několikaměsíčních tahanicích, kdy se hledala mírová výroba, přičemž nebylo jisté, zda si komplet továrnu neodvezou Rusové, dostal počátkem prosince 1945 národní správce pokyn k montáži dvou vrtulníků. Ty se však v Rabštejně nikdy nedodělaly, přestože součástek bylo dostatek na výrobu nejméně třiceti kusů (chyběly jen podvozky). V březnu 1946 bylo definitivně rozhodnuto o likvidaci podniku. Zakázku - a tím i zadarmo část moderních strojů - získala Avia Čakovice. O další stroje se nadšeně podělily firmy Letov, ČKD, Zbrojovka Brno, Karosa Vysoké Mýto a Škoda Mladá Boleslav. Avia oba vrtulníky do roku 1948 dokončila a pod označením VR-1 (VR = vrtulník) je předala SNB. Armáda ani zahraniční trhy o vrtulníky nejevily zájem, ale ani SNB nějak nevěděla, co s nimi. Jeden z vrtulníků se sice stal atrakcí a ukázkou „skvělé práce znárodněného čs. průmyslu“ na všesokolském sletu v Praze, ale to bylo asi tak všechno. Bylo sice vydáno nařízení, podle kterého měly oba vrtulníky denně cvičně létat, jenže v roce 1949 jejich stopy mizí. Jejich jediným „operačním nasazením“ se tak stala jen výpomoc zemědělcům při hubení mandelinky bramborové.

Jeden z vrtulníků VR-1 na leteckém dni v Ruzyni


Image


A co se stalo s továrnami? Ani s těmi si nějak nikdo nevěděl rady. V Libouchci byla obnovena textilní výroba a z administrativní budovy se časem stal autoservis. Některé rabštejnské objekty získaly Textilní tiskárny Hradec Králové, ale v těchto budovách výroba již nikdy nebyla obnovena. V jiných objektech se skladovalo obilí, v dalších munice a nakonec většinu z nich převzalo ministerstvo národní obrany. Podzemní štoly byly používány jako sklady strategických zásob paliv a po roce 1968 je pro stejné účely zabavila sovětská armáda. Většinu hal a továren armáda během několika let zlikvidovala a cihly prodala, či rozdala civilistům. Ale některé ještě stojí. Například v halách poblíž rabštejnského nádraží sídlila sovětská posádka a po jejím odchodu v nich dodnes hospodaří - či spíše živoří - firma Limma, velkosklad potravin. Ta některé haly nedávno také zbořila a rozprodala jako stavební materiál. Některé původní Preidlovy továrny však stojí a vesele chátrají dodnes, jiné zase připomínají už jen tovární komíny tu a tam tyčící se nad krajinou.

Zleva komín v Janské, ten druhý je v lese poblíž bývalého zajateckého tábora


Image


V některých bývalých budovách WFG později hospodařila Sovětská armáda. Pár umělecky cenných fresek tam po ní ještě zbylo


Image


Některým ruinám se nedá upřít jistý druh romantické krásy


Image


Image




Naposledy upravil Destroyman dne 1/8/2012, 17:56, celkově upraveno 10 krát
  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 30/9/2008, 12:38  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Konec války v České Kamenici


Ale vraťme se do května 1945. Kolem České Kamenice se žádné velké boje nekonaly. 8. května byla Kamenice sice bombardována, ale sovětští letci příliš dobrou mušku neměli (jedna nevybuchlá bomba byla v r. 2001 nelezena až u Rynartic, tj. asi šest kilometrů od českokamenického náměstí - cíle náletu). Přesto bylo ve městě zničeno či poškozeno šest domů a řada civilistů byla napadena střelbou z palubních kulometů.
9. května večer dorazil 1. obrněný sbor 2. polské armády generála Józefa Kimbara, a to byl konec války i v této části Sudet. To, co následovalo, bylo pravděpodobně tenkrát naprosto běžné. Polští a sovětští vojáci nejprve vyrabovali trafiky a obchody s oděvy. Stranou pozornosti nezůstala ani výrobna likérů, o zásoby lihu přišla i místní lékárna. Opilí vojáci se následně dopustili celé řady znásilnění.
Několik místních Čechů, kteří tenkrát v Kamenici žili, takřka okamžitě založilo Národní výbor (předsedal mu holič Josef Smetana) a statečně se snažilo s pomocí některých bývalých českých totálně nasazených dělníků udržet jakýs takýs pořádek. Ale tyto pokusy nebyly úspěšné. Například bývalý dělník Josef Urban byl Poláky málem zastřelen, když se jim snažil vysvětlit, že Bůh zakázal zlodějny. K násilnostem vojáků se přidali i někteří bývalí totálně nasazení dělníci, situace se ale zlepšila poté, co se Národnímu výboru nabídly k policejní práci tři stovky bývalých belgických a francouzských zajatců. Ti částečně obnovili pořádek a dokonce začali zatýkat a vyslýchat první německé vojáky a členy NSDAP.
Ale ne všichni bývalí zajatci měli podobné mírumilovné úmysly, pomstychtiví byli především bývalí „ostarbajtři“. Například 10. května byla na záchodě hotelu Ross nalezena mrtvola bývalého velitele rabštejnského koncentráku Oskara Junga se střelnou ránu v zádech.

Pánské záchody hotelu Slavie dnes. Místo popravy SS-Hauptsturmführera Junga


Image


Ten samý den byl zabit i Franz Beitlich-Hillbauer, majitel firmy, která WFG dodávala stavební materiál a potraviny, a která zaměstnávala značné množství zajatců - především sovětských. Takto na Hillbauerovu smrt vzpomínal Henry Storch, tehdy malý kluk ze sousedství: „V noci po náletu nás vzbudil hluk. Hillbauer právě nakládal své nákladní auto a chystal se zmizet na západ. Říkalo se, že Američané už stojí západně od Labe. Zahraniční dělníci ho ale přesvědčili, že se nemá čeho bát. „Du guter chef“, slyšeli jsme je říkat… Když přišly ruské oddíly, přivedli východní dělníci ruského komisaře a několik vojáků, kteří přišli za Hillbauerem do kanceláře. A pak ho v dlouhé chodbě ubili. Padlo i několik výstřelů. Moje matka a malá sestra ho slyšeli křičet a sténat. Později jsem viděl na parketách dlouhou kaluž krve. Mojí matce a sestře se nic nestalo. Před naším bytem stála stráž zahraničních dělníků. Matka byla celou dobu soucitná duše a občas těmto ubožákům něco dala, i když to bylo zakázané. Kousek chleba, pár brambor nebo zbytek jídla se prostě „nechal ležet“. Tyto malé a bezvýznamné laskavosti ji teď uchránily před nejhorším. Zatímco se všude rabovalo a ničilo, my jsme zůstali uchráněni.“
Podobně jako Hillbauer dopadl i majitel cihelny Josef Eichhorn, dodavatel cihel jak pro WFG, tak pro rabštejnský koncentrák. I s ním si přišli sovětští zajatci srovnat účty a byla to pomsta krutá. Zajatci obklíčili a zapálili Eichhornův dům. Eichhorn pak v hořícím domě nejprve zastřelil svou ženu, čtyři děti a nakonec i sebe. Další civilisty postříleli polští vojáci, situace se dostala z anarchie do relativního normálu až koncem května 1945, když armády odtáhly pryč.
Vlády nad Českou Kamenicí a okolím se chopil Národní výbor v čele s novým předsedou – inženýrem Karlem Caidlerem, čerstvě se přistěhovavším bojovníkem z pražských barikád. Ten se pokusil zavést aspoň jakýs takýs zákonný stav. Aby bylo zabráněno dalším násilnostem, Národní výbor vydal vyhlášku o odevzdání zbraní. Dále bylo nutno zvládnout zásobování obyvatel. Kromě toho se Národní výbor snažil zavést do praxe Benešovy dekrety, především ten o „vyvlastnění majetku zrádců a kolaborantů“ a dosazení národních správců. Obecně se dá říci, že se Caidlerovi během několika dnů podařilo situaci celkem se ctí zvládnout. Sudetští Němci byli sice perzekuováni (fasovali např. potravinové lístky pro menší objem potravin než Češi), ale nikdo už nebyl ohrožován na zdraví a na životě. O konečném osudu českokamenických Němců měla rozhodnout Postupimská konference.
Idylka ale netrvala dlouho. V polovině června 1945 přišla do České Kamenice jednotka nechvalně známého Reicinova Obranného zpravodajství pod velením štábního kapitána Viléma Dovary. Sám Dovara byl za války konfident pražské policie a po válce se snažil „revoluční horlivostí získat zásluhy“. Ihned po příchodu Dovara zorganizoval několik černých odsunů, do začátku srpna - tedy do doby než začaly platit závěry Postupimské konference - Dovarova parta vysídlila nebo pozabíjela asi 4 000 Němců - tedy 60-70% obyvatel České Kamenice. Jedním z vysídlenců byl i jakýsi Helmut Schmidt, tehdy dvouleté batole, o mnoho let později primátor Brandenburgu za SPD (neplést se stejnojmenným západoněmeckým kancléřem).
Vítanou pomoc dovarovcům poskytl oddíl Revolučních gard údajného partyzána Adolfa Charouse, který přitáhl z Teplicka, odkud byl místními úřady vyhnán. O Charousově partyzánské činnosti za války není známo nic, prokazatelně se později jen zjistilo, že si odseděl rok basy za podvod. Leč protože byl Charous čerstvým členem KSČ, pro vydání partyzánské legitimace to stačilo. Následně si Charous a Dovara přes zoufalý odpor Národního výboru udělali z Českokamenicka jakousi gubernii, ve které byli neomezenými hrůzovládci. Jedno odhalené „protistátní spiknutí“ střídalo druhé, přičemž obětmi nebyli jen Němci, ale i noví čeští osídlenci z vnitrozemí. Důležité bylo, aby „odhalení zločinci“ vlastnili majetek, který se dal ukrást. Není tedy divu, že všichni „partyzáni“ záhy pohádkově zbohatli. Věci došly tak daleko, že Dovara uvěznil a osobně mlátil a mučil i čelné představitele Národního výboru, včetně předsedy Caidlera. Ten na základě osobních zkušeností později vypověděl: „Osoby, proti kterým nebylo zavedeno trestní řízení, a u kterých chyběl důvod k zatčení, byly týrány tímto způsobem: přes holá chodidla byly tlučeny a celé tělo jim bylo rozšviháno karabáčem. Tlučení pěstí do obličeje a kopání do břicha bylo docela běžným jevem. Jiný např. musel dát hlavu mezi židle, svléci kalhoty a byl řezán tak dlouho, až omdlel. Byl polit studenou vodou a když nabyl vědomí, byl tlučen znova. Dále např. jedna dívka byla seřezána tak, že se pokálela, načež musela svoje výkaly snísti. Jinému byla propálena plamenem ruka… Toto týrání bylo prováděno bez ohledu na to, zda se jedná o Němce či Čecha.“
Když byl zbaven moci Národní výbor, do čela města byl – a dost možná za nějaký ten úplateček – 24. července jmenován Okresní správní komisí právě Charous. V České Kamenici pak nastala opravdová vláda teroru. V místní šatlavě o čtyřech celách se běžně tísnily desítky zatčených, které Charousovi lidé „vyslýchali“. Dále byl z města vyhnán sovětský přidělenec pátrající po budyšínském archívu jako „srbský špión“. Charousova a Dovarova éra trvala do podzimu 1945, ale pak i jim začala hořet půda pod nohama. V říjnu Českou Kamenici opustila jednotka prozíravějšího Dovary, Dovara sám se usadil v Kladně, kde žil jako „vážený občan, čestný komunista a protifašistický bojovník“. V listopadu byl z vazby v Děčíně konečně propuštěn bývalý předseda Národního výboru Caidler a okamžitě začal jednat. Podal trestní oznámení na všechny jemu známé organizátory mučení. Charous se na oplátku hájil kampaní, ve které tvrdil, že jen „důsledně prosazoval Košický vládní program a dekrety prezidenta republiky“. Caidler však posbíral další svědecké výpovědi a 5. prosince 1945 zahájil soud v České Lípě s Charousem trestní stíhání. Avšak Charous se nedal, postavilo se za něj několik jím dosazených národních správců, ozvala se i KSČ a žádala, aby mu byl „za zásluhy“ ztrojnásoben plat. Caidler se obrátil na prezidentskou kancelář a na úřad vlády a teprve to konečně zlomilo Charousovi vaz. KSČ ho odepsala a v březnu 1946 byl z jejích řad vyloučen. O tři dny později byl Charous čele Městské správní komise nahrazen Josefem Klímou. A nakonec došlo i k soudnímu řízení. Bylo obviněno několik osob, včetně Dovary a Charouse. Dovara byl vojenským soudem zbaven hodnosti a odsouzen na pět měsíců zostřeného žaláře. Ostatní obviněné vyšetřoval soud civilní, avšak jednání se vleklo a po převratu v roce 1948 bylo zastaveno.
A to nejlepší nakonec – Dovara se po únoru 1948 stal konfidentem StB a osobně dostal do kriminálů a pracovních táborů několik desítek lidí. Co se stalo s Charousem, to netuším, ale protože byl pro tuberkulózu propuštěn z vyšetřovací vazby, nezbývá než doufat, že někde chcípnul jako pes.

Koncentrační tábor Rabštejn po válce


Válkou neskončila ani pochybná kariéra rabštejnského koncentráku, změnily se jen osoby a obsazení. Benešův dekret č. 16 o „potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ platil i v tomto zapomenutém koutku světa. Samo zatýkání bylo na Děčínsku prováděno různě. Zatímco čs. armáda a SNB jednala běžnými civilizovanými metodami a samozřejmě na základě důkazů, v České Kamenici a okolí se této práce iniciativně chopili Revoluční gardisté. Snad nemusím dodávat, že základním kritériem, kterým se tito hoši řídili, bylo především opět vlastnictví majetku, a že při plnění svých úkolů přímo sršeli služební horlivostí a pro nějakou tu ránu či kopanec nešli daleko. Protože vězení v Děčíně záhy praskalo ve švech a soudy nestíhaly, bylo rozhodnuto o opětném využití rabštejnského tábora. Tak se do Rabštejna zase vrátili vězni, ironií osudu je, že někteří z nich ještě před nedávnem v Rabštejně sami byli – ovšem jako strážní v uniformách SS. Ti však tvořili jen menší část, většinu nového osazenstva tvořili řadoví členové NSDAP a Hitlerjugend (pohlaváři byli samozřejmě dávno fuč), a nezanedbatelný počet tvořili lidé, kteří stáli v cestě „zlatokopům“ Dovarova či Charousova ražení.
Tak se do Rabštejna dostal i vynálezce, továrník a výrobce motocyklů Albin Hugo Liebisch z Vysoké Lípy, který byl takový „zločinec“ a „nepřítel československého lidu“, že své motocykly pojmenoval Čechia/Böhmerland a před válkou je nabídl čs. armádě (wehrmachtu ne). Protože měl nic netušící Liebisch patrně čisté svědomí – aspoň co se válečných zločinů týče - plánoval ve své továrně obnovení motocyklové výroby a navázal i obchodní spolupráci s firmou Jawa. Naneštěstí pro něj měli o jeho továrničku zájem jiní. Co se s ním stalo, to později popsal Liebisch takto: „Osmadvacátého července 1945 (byla sobota) ve čtyři hodiny ráno přepadli kulomety ozbrojení čeští „partyzáni“ můj dům. Vylezli po žebříku a naskákali otevřeným oknem do ložnice. Nemohu ani popsat, jakým způsobem si vynutili přístup do všech místností v domě. Mému synovi vyrazili kulometem přední zuby a on zůstal ležet v tratolišti krve - tato scéna se mi bude vybavovat až do smrti. Co se mé osoby týče, vystřelili mi několikrát těsně u hlavy a potom mne v mé vlastní kanceláři tloukli tak dlouho ocelovým prutem, až mé předpažené ruce doslova nakynuly jako chléb. Potom jsem byl přinucen sednout si na podlahu, zout si boty a snášet bití přes nehty u nohou. To byl mezi těmito Čechy oblíbený zvyk, poněvadž takto zbití lidé již nemohli utéci. V tomto stavu jsem byl zkopán holínkami do hrudního koše a žaludeční oblasti a musel se oteklýma rukama chránit od bolestivých ran tak dlouho, než mučení přestalo Čechy bavit. Zalité krví, s roztrženými šaty nás převezli do vězení v České Kamenici, kde mučení pokračovalo. A není ani možné vylíčit všechny nelidské činy, které zde byly dále spáchány....
Díky našim odborným schopnostem jsme později mohli opravovat Čechům auta a motocykly a tak si dopomoci ke kousku chleba a několika bramborám, poněvadž rabštejnský tábor sloužil rovněž k totálnímu vyhladovění vězněných. Při těchto pracích jsme se seznámili s jedním českým kapitánem, který seznal, kolik křivd nám bylo jeho řádícími krajany učiněno, a po našem přibližně ročním pobytu v táboře hrůzy nám pomohl dostat se do transportu, se kterým jsme dorazili do Pasova. Byli jsme žebráky. Z našeho majetku jsme nemohli zachránit ani to nejmenší a mohli jsme být rádi, že jsme vyvázli živí."

Pro úplnost dodávám, že nový majitel přivedl Liebischův prosperující podnik během několika měsíců na buben. Opuštěná továrna pak chátrala až do roku 1964, kdy ji strhla brigáda Československého svaz mládeže. Dnes je na jejím místě rekreační areál, kde se každoročně konají srazy majitelů Liebischových motocyklů, kteří svým nablýskaným miláčkům láskyplně přezdívají „pojízdné lešení“ či „splašený jezevčík“.

Motycykly Čechie/Böhmerland


Image


Ale zpět k historii rabštejnského tábora. O ostrahu se starala nejprve výše zmíněná skupina francouzských a belgických válečných zajatců, kteří byli po repatriaci vystřídáni jednotkou kapitána Stýbla z Neratovic. Toho po nějakém čase vystřídal štábní kapitán Štěpán a po další době byla ostraha formálně svěřena do péče SNB (strážní však zůstali stejní). Od roku 1946 táboru šéfoval štábní strážmistr Miroslav Stránský, jeho zástupcem byl štábní strážmistr František Beneš. Zatímco Stránský se spíš než své funkci věnoval alkoholu, Beneš táboru de facto vládl a občas se osobně účastnil různých zábavných kratochvílí, jako bylo mučení, popravy apod. Sami strážní se většinou rekrutovali z bývalých vojáků Svobodovy armády a samozřejmě také z všudypřítomných „partyzánů“ z Revolučních gard - konkrétně z oddílu „Pěst“. Celkem tábor hlídalo asi 50 – 60 mužů.
Počet vězňů se v Rabštejně měnil. Někteří byli odváženi k soudům, jiní na nucené práce (např. na odklízení trosek rafinérky do Kralup), jindy byli dodáváni další. Řádově se jednalo o stovky lidí, na podzim 1945 se jejich počet pohyboval kolem tisícovky. Podobně jako za války byli vězňové považováni za levnou pracovní sílu. A také – a to je novinka, na kterou Němci nepřišli - jako zdroj peněz pro „vyvolené“, kteří si účtovali čtyři koruny za odpracovanou hodinu. Vězni byli zaměstnáni různě – buď stejně jako jejich předchůdci u teď již skomírající firmy WFG, na odklízení trosek po náletu na Českou Kamenici, nebo si je chodili jako otroky vybírat místní podnikatelé a sedláci. I válečný vězeňský jídelníček byl takřka do puntíku zachován, jen salám nahradilo máslo. Ačkoli v táboře nevypukl tyfus jako za války a i práce byla přece jen o něco lehčí, v poválečném Rabštejně zemřelo cca dvakrát víc lidí než za okupace. Příčinou byla „revoluční spravedlnost“ v táboře vskutku zajímavě praktikovaná.
Brutální bití začínalo obvykle hned při příchodu – strážní každého nového vězně ztřískali klacky, kabely a obušky často až do bezvědomí. Na jeden obzvlášť zapamatováníhodný případ po čtvrtstoletí vzpomínal bývalý učitel O. Weidlich: „S námi přišlo také sedm kluků z Modré. Byli obviněni, že v lese schovali zbraně. Když viděli, jak se zachází s těmi, co stojí před nimi, třásli se strachy a brečeli. Když přišli na řadu, ptal se jich strážný na důvod zatčení. Ustrašeně vykoktali, že chtěli se zbraněmi tajně přejít hranici k Rusům, vinu ale dávali svému nejstaršímu kamarádovi, sedmnáctiletému W. Ponocnemu. Strážný proto přikázal, aby mu to oplatili. Za to měli zůstat bez trestu. Nato se těch šest vrhlo na svého kamaráda. Strážní jim dali své obušky a těchto šest dětí ubilo svého kamaráda k smrti. Marně prosil, aby přestali. Když už nemohl stát, kopali do něj. Když některý z kluků přestal, strážný ho přiměl, aby pokračoval. Stráže z toho měly potěšení.“
Jen dodávám, že se tak stalo 15. července 1945, a že přijímací proceduru ten den nepřežili další čtyři lidé.
Velký podíl na rabštejnských lumpárnách měli i po válce kápové z řad vězňů. Zajímavou kuriozitou mezi nimi byl Hermann Martin, který v Rabštejně vesele „kápoval“ už za války a zdá se, že tato činnost mu činila jakýsi druh osobního potěšení. Ale všichni vězni se shodli, že nejbrutálnějším hajzlem byl Helmut Kuhn z Brém. Ten do tábora přibyl 6. června 1945, úspěšně absolvoval přijímací bití a poté prohlásil, že už bručel v Buchenwaldu, a to mu vyneslo mocnou funkci táborového staršího. Ve skutečnosti Kuhn nikdy v Buchenwaldu neseděl. Nicméně zkušený kriminálník to bezesporu byl. Už před válkou měl odsezeny téměř dva roky za krádeže, v roce 1940 narukoval do wehrmachtu, záhy dezertoval, a protože se za to tenkrát ještě nevěšelo, dostal pět let v trestním táboře Papenburg. Před koncem války byl povolán na východní frontu odkud opět dezertoval, a nakonec ho chytila čs. policie pár týdnů po válce v Rychnově u Verneřic (co tam hledal za štěstí, těžko říct, dodnes je to strašná díra).
A jak ty lumpárny vypadaly? Hned po ránu to byl „sport“, tedy honění vězňů mezi baráky do té doby, než několik staříků a dětí padlo vyčerpáním. Dále „souboje“, kdy se dva vězni museli boxovat – opět obvykle do doby, dokud se jeden nehýbal. Dále tzv. „výslechy“, tedy mlácení vězňů trubkami, trhání zlatých zubů kombinačkami apod. Tyto výslechy končily obvykle smrtí, byť někteří obzvlášť zdatní jedinci zemřeli až po několika dnech (převoz do nemocnice nebyl nikdy povolen). Mrtvoly pak byly zahrabávány v lese, a to obvykle v sobotu večer. Tyto pohřby se záhy staly jakousi atrakcí jak pro strážné, tak pro zvané důstojníky čs. armády, kteří přijížděli až z Rumburka (cca 40 kilometrů daleko!). Dělo se zhruba toto: Z řad vězňů byli nejprve vybráni „dobrovolníci“. Ti nafasovali krumpáče a lopaty, vzali mrtvé a pod dozorem stráží je odnesli do lesa. Tam vykopali pro nebožtíky i pro sebe hrob, načež jim bylo sděleno, že můžou utéct, že jim je „dána šance“. Následoval noční hon jako na nějakou zvěř, střelba byla často slyšet až do rána a je tudíž možné, že nějakému tomu postřelenému byla z legrace dána „ještě jedna šance“. Myslím, že není třeba se nijak žinýrovat, a proto uvedu známá jména těchto „lovců“: škpt. Stýblo, npor. Vyčítal, štrotm. Potlik a vojíni Svoboda, Homola a Krčmář.
Hrůzné poválečné léto skončilo 18. srpna, kdy byl po útěku vězně MUDr. Markgrafa sesazen z funkce kápo Kuhn (ten po tomhle průšvihu dlouho nelenil a utekl také). Vyšetřování obou útěků totiž vyvolalo vyslání jakési ministerské komise, která sice konstatovala, že „tábor je vzorně veden a vše je v naprostém pořádku“, ale strážní radši pro jistotu už tak nevyváděli.
Definitivní konec násilnostem znamenalo zařazení tábora pod Okresní správní komisi 21. října 1945. Dozírajícím úředníkem se stal Jiří Kohn, který u dosavadních stráží velké úcty sice nepožíval, ale dokázal si poradit. Ty nejvzpurnější podřízené vyhodil, ostatní se volky nevolky museli podřídit a chovat jako civilizovaní bachaři. Poměry v táboře se tak dostaly do přece jen snesitelnějších mezí, po Novém roce byly dovoleny i návštěvy příbuzných a jejich potravinová pomoc. Od dubna 1946 se Rabštejn stal táborem již ne „internačním“, ale „přesídlovacím“, když do něj byli z okolních vesnic dodáváni Němci s rodinami určení k odsunu. A v srpnu 1946 tam už nebyl nikdo. Několik málo vězňů – skutečných válečných zločinců - pomalé čs. soudy přece jen odsoudily do „normálních“ vězení, zbytek byl vyhnán do Němec a tábor byl konečně opuštěn.

Rabštejnské špačkárny. Na té první je ještě čs. strážný, druhá už je opuštěná.


Image




Naposledy upravil Destroyman dne 1/8/2012, 17:59, celkově upraveno 10 krát
  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 30/9/2008, 12:39  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Zločin a trest.

(Cože? Trest? Co to je?)


Budu stručný. Za lumpárny v době války byl zatčen jen JUDr. Heinrich Petsch, bývalý vedoucí pracovník WFG. Žádný konkrétní zločin se mu však přišít nepodařilo, a tak byl propuštěn a později odsunut do Německa.
Za lumpárny poválečné byl také zatčen jeden člověk, a to bývalý kápo Helmut Kuhn. Ten se po zmiňovaném útěku z Rabštejna vrátil do Brém, kde ho v roce 1949 jeden z bývalých vězňů potkal, poznal a udal. Soud začal 12. prosince 1950 a nutno podotknout, že brémský vyšetřující soudce si dal práci, sehnal bývalé rabštejnské vězně z celého západního Německa a obvinil ho ze spoluúčasti na dvaceti čtyřech vraždách a sedmdesáti osmi případech týrání spoluvězňů. Před soud bylo povoláno 86 svědků a již první výpovědi vzbudily obrovskou senzaci. Svědci si totiž vůbec nebrali servítky a nešetřili detaily. Uváděli takové podrobnosti jako roztržené břicho od bití, mlácení hlavou o sloup, osmidenní (!) ubití spoluvězně kabelem a o největší rozruch se postaral jeden svědek, který tvrdil, že viděl ve sklepě dvě zabité ženy, zatímco jejich prsa, prsty a jedno ucho byly uřezány a hozeny do výlevky. Kuhnova obhajoba byla jaksi obligátní. Buď se „na nic nepamatoval“ nebo „jen plnil rozkazy“ anebo „za všechno mohli Češi“. Každopádně po vyslechnutí 21 svědků prokurátor prohlásil, že to stačí, a že další svědci nejsou potřeba. Porota si vyžádala výslech ještě tří svědků, pak byl vyslechnut soudní psychiatr a nakonec byl Kuhn uznán vinným a odsouzen k maximálnímu trestu - na doživotí ve věznici v Hamburku. Co se s ním dělo dál, o tom není známo nic, protože jeho soudní spis je dodnes tajný. Podle německého právního řádu tedy mohl ve vězení buď zemřít, nebo být po 25 letech omilostněn.

Helmut Kuhn se svým obhájcem u brémského soudu v dobovém německém tisku


Image


Ano, pravda je taková, že za všechny rabštejnské lumpy byl řádně odsouzen jen Helmut Kuhn, jinak opravdu nikdo. Ačkoli... Je sice fakt, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo zahájeno ještě jedno rozsáhlé vyšetřování. V ČSSR se údajně snažila Státní Bezpečnost, ve východním Německu Stasi a v Německu západním prokuratura v Ludwigsburgu. Během několika let byly shromážděny výpovědi žijících vězňů, ale protože se vzájemně v detailech lišily (není divu po těch letech), nikdo v Československu nebyl ani obviněn, ani vypátrán. Prokurátor v Ludwigsburgu byl o něco úspěšnější (možná snaživější) a shromáždil důkazy na bývalého kápa F.X. Vaase, toho času bytem v NDR. Ani on však nikdy nebyl obviněn.

Rabštejn dnes


O opuštěný tábor se po válce nikdo nestaral. Domorodci (respektive novoosídlenci) jej postupně rozebrali na stavební materiál, ze sklepů si udělali smetiště a jen na místě bývalého apelplacu jakási dobrá duše postavila kříž z březového dřeva s trnovou korunou z ostnatého drátu. Až v roce 1959 se o tábor začal zajímat pan Josef Langmajer z Markvartic, člen Svazu protifašistických bojovníků. Ve spolupráci s vojáky z posádky z Janské postavil na místě kříže pomník ve tvaru jehlanu a energicky zasáhl proti demolici posledního stojícího objektu – bývalé strážnice SS. Celou věc hnal až do parlamentu a v roce 1966 byl domek zapsán do seznamu kulturních památek. Pak již nic nebránilo tomu, aby v bývalé strážnici zřídil muzeum, ve kterém sám dlouhá léta prováděl (byl jsem tam se školním výletem coby malej špunt). Plány pana Langmajera však vedly ještě dál – ve spolupráci s pracovníky Památníku Terezín plánoval zřízení rozsáhlé expozice, kterou podle jeho smělých plánů mělo navštívit 30 tisíc lidí ročně. Leč nic takového se nikdy nestalo, po Langmajerově smrti v osmdesátých letech minulého století převzalo exponáty Městské muzeum v Děčíně a to byl definitivní konec. Bývalé muzeum v Rabštejně se záhy stalo terčem vandalů a před několika lety bylo z bezpečnostních důvodů strženo. Dnes tam stojí jen ten pomník, opravené základy bývalé strážnice SS, informační tabule a několik laviček. O údržbu zeleně se vcelku slušně stará Městský úřad České Kamenice.

Strážnice cca v roce 2000 a dnes


Image


Od roku 1954 až do dnešních dnů se na trase Česká Kamenice – Rabštejn konají každoročně vždy v květnu tzv. „mírové pochody“. Za komunistů se tahle taškařice odehrávala ve formě jakési morbidní lidová veselice s dechovkou, řečněním regionálních politiků na téma „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a hlavně - prodejem párků a piva dospělým a cukrové vaty dětem. Své zastoupení tam mívala i ČSLA, která na těchto podivných slavnostech vystavovala svou vyspělou vojenskou techniku (obvykle vejtřasku a rozebraný samopal). Nutno ovšem podotknout, že od roku 1990 jsou tyto akce přece jen pietnější, důstojnější a hlavně – už bez buřtů. Nicméně ještě v nedávné době si rabštejnské údolí zvolil za místo pro výdělek peněz jakýsi podnikavec a rozhodl se tam pořádat folk & country open air festival. Sice jsem tam nikdy nebyl, ale když si představím, jak lidi tančí, pijí pivo, hulákají hity typu „Niagára“ či „Bedna od Whisky“ a chodí na záchod do lesa na hroby umlácených Němců, není mi z toho moc dobře. Až letos konečně zasáhli ochránci přírody a z důvodu „jednou jsme tam viděli rysa, co kdybyste ho vyplašili“ zatrhli onomu cynickému podnikavci a jeho kotlíkářskému festivalu tipec.

Za hlavní zdroj jsem použil knížku archiváře Petra Jozy Rabštejnské údolí, kterou vydalo Okresní muzeum Děčín v roce 2002. Ono na tohle téma vlastně nic moc jinýho nevyšlo. Jen v padesátých letech jakési bezcenné bolševické agitky a v letech šedesátých články Jana Marka (Joza však z Markových poznatků vychází a navíc je důkladně doplňuje). Na internetu toho použitelného není moc, jen některé fotky a drobné doplňující údaje jsem našel například navrtulnik.cz, richard1.com, na krajanském webu http://www.heimatverband-tetschen.de/heimatorte_frames.htm a zajímavý je třeba tenhle dokument: http://www.psp.cz/eknih/1946uns/tisky/T0581_00.htm

Za spolupráci pak musím poděkovat svým přátelům Beetlovi, Hulbymu, MíRovi, Garfieldovi a Papikovi, protože bez nich bych to v téhle podobě nikdy dohromady nedal.

MíRovo video, natočené Garfieldovou kamerou speciálně k tomuto článku (ještě jednou díky!)




Tady se to všechno dělo. Rabštejnské údolí, v pozadí je vidět část Kamenické Nové Vísky. Foceno ze silnice Česká Kamenice – Janská.


Image


A tady je to pěkně letecky. Červeně je vyznačen prostor bývalého koncentráku (ta bílá tečka je strážnice, tak trochu jsou k rozeznání i zarostlé základy bývalých baráků), modrozeleně prostor bývalého zajateckého tábora. Z něj už dnes zbyla jen louka. Úplně vpravo je předměstí České Kamenice, kde je patrný fotbalový stadión z roku 1946, dříve bažina, kterou vězni zavezli kamením vytěženým při ražbách štol. Ta šedivá čára zleva doprava je silnice Česká Kamenice – Janská. Orientováno tak, že sever je nahoře.


Image


Pomník postavený čs. vojáky v roce 1959 na místě bývalého apelplacu. Na té tyčce na vrchu bývala červená hvězda – pochopitelně byla po roce 1989 odstraněna. Na prostranství před pomníkem (není to moc vidět) leží na zemi několik kamenných tabulí s názvy států, odkud vězni pocházeli.


Image




Naposledy upravil Destroyman dne 1/8/2012, 18:05, celkově upraveno 8 krát
  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 04:29  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroyeru fakt od začiatku do konca a teda som čumel aj mi obed vychladol jak som sa do toho zažral. Ináč je pozoruhodné jak si aj štb nechala kopu konfidentov gestapa pre svoju potrebu a kopu z nich sa uplatnilo aj v komančskej dobe na dosť vysokých postoch.


  
sigi
Generalfeldmarschall


Věk: 55
Založen: 31. 10. 2007
Příspěvky: 978
Bydliště: Poděbrady
17719.42 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 06:55  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroy..... nemám slov....to je opravdu tak super článek....čte se to jedním dechem...

_________________
www.vojna.net - Největší videoweb o druhé světové válce

Vodnář Pohlaví:Muž Drak OfflineOsobní galerie uživatele sigiZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovi WWW stránkySkypeMSN Messenger
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 08:22  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Rudel: Toho studenýho oběda mi je líto. Taková škoda!
Ale jinak s těma konfidentama máš pravdu. Ten Dovara to nakonec dotáhl až na plukovníka StB a tak vysokou šarži nemohl dostat jen tak pro nic za nic. To musela bejt hodně velká svině.
Sigi: Kdybys to tam chtěl někdy proběhnout s detektorem, dej vědět. Ukážu ti pár místeček...




Naposledy upravil Destroyman dne 2/2/2010, 09:05, celkově upraveno 1 krát
  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 08:25  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

No Destroy parada toto je asi najlepši članok čo som tu čítal fakt super. Ešte k tym zverstavm čo sa tam dialo chcem povedať len tolko že podobne zverstva sa diali aj v 80 rokoch v našich vezniciach. poznam jedneho bachara ktorý je už na dôchodku a rozprával mi ako jeden jeho kolega nechal cigána drhnúť si nohy kefou tzv. ryžákom až kým mu netiekla z nich krv, lebo ich mal podla neho stále špinavé (čiže čierne) Za tento članok maš u mna 1 z *


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 08:34  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jó, Miro, takový věci se děly i na vojně. My tam třeba měli taky jednoho cikána, ten se nemyl a strašně smrděl. Tak jsme ho jednou čapli, odnesli do umývárny a důkladně ho vydrhli kartáčema na podlahu (místama byl odřenej). Ale smysl to nemělo, protože se stejně nemyl dál.
A pak jsme tam ještě měli jednoho nešťastníka, kterej v noci strašně chrápal. Tak musel spát v plynový masce, aby nás nebudil! Very Happy


  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 08:38  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

No destroy mal by si si zmeniť nick na ss komando Cool Cool Cool


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 08:45  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Komando SS? To snad né... ona tam moc velká šikana nebyla... nám stačila buzerace od oficírů, ti nám ve život znepříjem?ovali dost - takže bysme museli bejt pitomci, abysme si naschvály dělali i mezi sebou.
Ti dva to odskákali vlastně jen proto, že jsme se chtěli klidně vyspat - v tichu a beze smradu... to se snad dá pochopit, ne?


  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 1/10/2008, 09:53  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

to hej to sa dá


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/2/2009, 08:40  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Tenhle koncentrák nedává lidem spát ani po takový době a vymejšlej si vyložený ptákoviny:
http://tn.nova.cz/zpravy/regionalni/zahada-z-podzemni-tovarny-wehrmachtu-je-tam-duch.html
A nedává spát ani hrabivcům, který chtěj postavit kempink v podstatě na hřbitově:
http://decin.cz/v-rabstejnskem-udoli-mohla-vyrust-oddechova-zona


  
hoblik
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 7/7/2009, 09:49  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Dnes jsem narazil v souvislosti s tímo článkem na tohle:
http://cestovani.idnes.cz/video-skryva-podzemni-tovarna-v-rabstejne-nacisticky-archiv-p5e-/igcechy.asp?c=A090703_140836_igcechy_tom


  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 24/1/2012, 14:02  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

no článok som objavil síce až dnes ale...odporné..len ma to uistilo v tom čo som si dlhšie myslel, že po vojne robili čs. občania to isté čo nemci cez vojnu..zlo plodí len zlo a vtedajšia doba priala hajzlom, kurvám a bonzákom...inak čo sa týka tých vrtulníkov...tie kompletné plány vrtulníkov dodala ČS vláda tej americkej v roku 1947, neviem či ako darček alebo ich predala...údajne naša vláda nevedela čo s tým...a pozrime sa dnes na vrtulníkovú velmoc USA... Mr. Green


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

75422 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2507s ][ Queries: 19 (0.0134s) ][ Debug on ]