hoblik
Anonymní
1.00 Sigidolar
|
|
D-8 a D-12
Historie vzniku obrněného automobilu D-8, zhotoveného podle projektu vynálezce Nikolaje Dyrenkova nese v mnohých publikacích jistý nádech dobrodružství – stroj se objevil jakoby za jednu noc. Jak tuto událost popisuje historik ruského a sovětského automobilového průmyslu Lev Michailovič Šugurov ve své knize „Automobily Ruska a SSSR“:
„Aktivní roli při vzniku nových obrněných automobilů sehrál v Ižorském závodě N.I.Dyrenkov. Člověk s neobyčejným důvtipem, který neustále nacházel potřebná technická řešení. Například během návštěvy jednoho ze zástupců Národního komisariátu obrany v Ižorském závodě v roce 1931 si tento prohlédl v Dyrenkovově kanceláři americký armádní časopis „Army Ordnans“ a obrátil pozornost vlastníka kanceláře k posledním modelům amerických obrněných automobilů. Měly nízký profil a silně zkosený pancíř, který ztěžoval zásah. Dyrenkov odpověděl, že práce nad podobným modelem již probíhají a že zítra bude stroj připraven k prohlídce.
Po odchodu hosta Dyrenkov nařídil sejmout lehkou karosérii ze svého služebního vozu, vyzval tesaře a večer již na podvozku stála dřevěná maketa pomalovaná tužkou, kterými konstruktér orýsovával střihy přímo na překližku. Poté byla dřevěná maketa, uzpůsobená na podvozek rozebrána a podle improvizovaných překližkových šablon byly vyříznuty pancéřové panely a takto hotová kostra byla osazena na podvozek.
Nejtěžším procesem bylo oschnutí nového nátěru (oleje) a dělo se tak pod sálajícími lampami. Ale k poledni mohl Dyrenkov představit váženému hostovi připravený model D-8“.
Avšak podle dokumentů byla skutečnost poněkud jiná. Ještě v září 1931, během vystavování objednávky zkušebně-konstruktérskému a testovacímu středisku na zhotovení „kolového tančíku“ náčelník Správy motorizace a mechanizace Chalepský navrhl Dyrenkovov“ vyprojektovat plně pancéřovaný výzvědný automobil „Ford-A“. V prosinci 1931 Dyrenkov odeslal k prohlídce vojenským činitelům dva navržené stroje. 25.prosince dostal odpověď:
„1. Po prohlídce Vámi předloženého projektu opancéřování lehkého Fordu navrhuji sestrojit po jednom zkušebním modelu a to nejpozději do 1.února 1931. Jeden model podle výkresu č. S-17-39 a jeden model podle výkresu č. S-17-41 (s kulometnou a protiletadlovou věžičkou). Uvedené verze budou zhotoveny z kotelnického železa, trupy svařované….“
Nehledě na řadu těžkostí a neexistenci potřebného množství výkresů se Dyrenkov se zadaným úkolem vypořádal. Ve zprávě o průběhu testovacích prací ve zkušebně-konstruktérském a testovacím středisku, datované dne 9.února 1931 bylo uvedeno:
„…inženýr Dyrenkov provedl práce nad plán:
1. „Ford-A“ – práce zcela ukončeny. Stroj má následující výzbroj: 1 kulomet DT, 6000 patron;
2. „Ford-A“ – druhá verze, rozšíření pancéřování zadní části stroje a byla osazena protiletadlová otočná věžička na střeše automobilu. Práce byly předloženy v konceptu“.
Po uplynutí 4 dnů, dne 13.února, poslal Dyrenkov Chalepskému zprávu o splnění úkolů. Mimo jiné byla řeč i o nových výzvědných broněvicích, přičemž v tomto dokumentu byl poprvé zmíněn název strojů:
„Za základě Vašeho zadání jsem vypracoval a sestrojil následující verze pancéřování:
1. Na lehkém podvozku „Ford-A“ výzvědný dvoumístný pancéřovaný automobil při jednom aktivním kulometu, jedním náhradním a čtyř palebných míst. Označení D-8r.
2. Na témže podvozku, při stejné výzbroji, ale s prodlouženou karosérií a zařízení standardní protiletadlové otočné věžičky. Označení D-12r“.
Konstrukčně byly oba stroje velmi podobné – měly svařované trupy ze 3 – 7 mm nezakalené pancéřové oceli, umístěné pod velkým zkosením. Pro nástup posádky dvou lidí sloužily dvoje dveře v bocích. Ve střeše D-8 byl poklop pro pozorování a u D-12 letecká otočná věžička s kulometem Maxim. Hlavní výzbroj broněviku tvořil jeden kulomet DT a pro zabezpečení kruhového obstřelu Dyrenkov vyprojektoval 4 střeliště – vpředu, vzadu a na bocích. Bojovou zásobu D-8 tvořilo 2709 patron (43 zásobníků) a u D-12 to bylo 2079 patron k DT (33 zásobníků) a 1000 k maximu (4 bedny). Díky nevelkým rozměrům a pevné stavbě měly stroje malou hmotnost – 1,6-1,65 tun a v průchodnosti za sériovými automobily nijak moc nezaostávaly.
Po dokončení byly zkušební modely nových obrněných automobilů odeslány na testy, které odhalily celu řadu nedostatků. Konkrétně komise NTK Správy motorizace a mechanizace ve své zprávě ze dne 27.května 1931 uvedla následující:
„1. Ford-A (D-8, D-12)
Na strojích umístěné zařízení pro DT jsou udělány tak, že z nich není možné střílet. Umístění kulometu u řidiče neumož?uje polohovat kulomet vodorovně, neboť hlava střelce se opírá o střechu a pro neexistující snížení je možné vedení palby jenom proti vysokým cílům.
Střelba z bočních zařízení je také nemožná vzhledem k těžkému přístupu střelce. Když se střílí z levého střeliště, tak překáží zadní stěna stroje a záda řidiče. Při střelbě z pravého střeliště bylo možné střílet přímo před sebe. Při tom se střelec musel vmáčknout mezi řidiče a zadní stěnu strupu. Palebný sektor při střelbě z pravého a levého střeliště absolutně chyběl. Stejné to bylo i při střelbě ze zadního střeliště, které mělo stejné nedostatky jako boční.
Umístění otočné věžičky na D-12 neplnilo svůj účel, neboť neměla dostatečný úhel zvednutí zbraně a nechránila střelce před zásahem ze vzduchu (věžička leteckého typu). Přemístění kulometu z jednoho hnízda na druhé během boje bylo nemožné, neboť kulomet se po střelbě silně přehříval a vzít ho do rukou prostě nešlo.
Pokud nebude pouze jeden, ale 2 – 3 kulomety, umístěné v různých hnízdech, tak stejně z nich není možné střílet pro velmi málo místa. Podmínky výhledu velitele (plnil funkci střelce) neodpovídají taktickým požadavkům“.
Přesto po několika úpravách byly tyto obrněné automobily doporučeny pro sériovou výrobu – vždyť nic jiného prostě nebylo a Rudá armáda potřebovala novou techniku. Krom toho konstruktér Dyrenkov své konstrukce protkal všemožnými pravdami a výmysly a využíval při tom náklonnosti vedení Správy motorizace a mechanizace (prostě příslušné činitele ukecal). Je pravdou, že v samotném začátku sériové výroby vojenští činitelé poukazovali na řadu návrhů na vylepšení konstrukce. Například v časopise NTK Správy motorizace a mechanizace č.26 ze dne 27.června 1931 bylo uvedeno následující:
„…2. Zkušební stroje D-8 a D-12. Je třeba si přiznat, že D-8 a D-12 neodpovídají požadavkům, kladeným na lehké výzvědné automobily a to vzhledem k nepohodlnému využití výzbroje, špatného výhledu řidiče a přetížení přední nápravy (300 kg).
Je nutné provést následují úpravy a změny:
1) Zachování pancéřování motorové kabiny po přední stěnu pancéřového trupu.
2) Pro zlepšení výhledu řidiče přenést přední pancíř o něco vzad.
3) Pro zlepšení výhledu při zatáčení seříznout vystupující výčnělek přední stěny automobilu
4) Všechna střeliště odstranit
5) Osadit výzbroj v počtu jednoho kulometu DT, kulometnému střelišti umožnit kruhový obstřel na střeše karosérie a tok jak proti pozemním, tak proti vzdušným cílům.
6) Uspořádání přizpůsobit v souladu s bodem 5.
7) Ve střeše proříznout otvor pro pozorování během jízdy vzad.“
Avšak pro nedostatek času a pro vytíženost dalšími zakázkami Dyrenkovo vývojové oddělení nemohlo zapracovat do konstrukce potřebné změny a do výroby se dostal stroj ve své původní podobě, ale pouze s malými úpravami.
Nejdříve bylo v plánu, že stroje D-8 a D-12 bude vyrábět Ižorský závod, ale poté pro jeho přetíženost byla výroba předána závodu Možeres. Do konce roku 1931 se zde podařilo smontovat 50 kusů D-8 a D-12 a ještě 10 strojů bylo předáno v první polovině roku 1932. Celkový počet vyrobených strojů se tak ustálil na 60 kusech. Bohužel se nepodařilo zjistit, kolik strojů jakého typu bylo vyrobeno, neboť v mnoha výkazech byly oba stroje uváděné dohromady. Podle autora bylo množství D-8 a D-12 zhruba stejné, ačkoli není vyloučeno, že prvně jmenovaných bylo více.
Osud D-8 a D-12 byl krátký. Již v roce 1935 byla část těchto strojů stažena z armády do různých škol. Stroje byly velmi nepohodlné v provozu a pro velmi stísněné podmínky v trupu a pro nemožnost rozmístění výzbroje. Přesto podle stavu ke dni 1.června 1941 bylo u jednotek Rudé armády 45 strojů D-8 a D-12, z toho 19 strojů vyžadovalo střední a generální opravy.
D-8
Hmotnost – 1,6 tun
Délka 3,54 m
Šířka 1,7 m
Výška 1,68 m
Motor Ford A
Výkon 40 koní
Max rychlost 80 km/h
Zásoba pohonných hmot 40 l
Dojezs 200 km
Pancéřování 7 mm
Stoupání 15°
Brodění 0,3 m
Výzbroj 1x 7,62 mm kulomet DT
D-12
Hmotnost 2,28 tun
Délka 3,54 m
Šířka 1,7 m
Výška 2,52 m
Motor Ford A
Výkon 40 koní
Max rychlost 80 km/h
Zásoba pohonných hmot 40 l
Dojezs 200 km
Pancéřování 7 mm
Stoupání 15°
Brodění 0,3 m
Výzbroj:
1x 7,62 mm kulomet DT
1x 7,62 mm kulomet Maxim
První model obrněného automobilu D-8 v dílnách Experimentálního závodu NKPS. Únor 1931. V pozadí je vidět obrněný automobil D-12.
Trup prvního modelu obrněného automobilu D-12, osazeného na podvozku Ford A ve dvoře Experimentálního závodu NKPS, leden 1931.
Sériová verze obrněného automobilu D-12, únor 1933, boční střeliště chybí.
Obrněné automobily D-12 na přehlídce 1.května 1933. Dobře je vidět že kulometné střeliště má pouze první automobil.
Celkový pohled na Experimentální závod NKPS, léto 1933.
Sériová verze obrněného automobilu D-8, zima 1932, tvar trupu se od první verze poněkud liší.
Obrněné automobily před výjezdem na Rudé náměstí v Moskvě dne 7.listopadu 1934, vpředu stroej D-8, vzadu FAI a BAI.
Zdroj:
Přeloženo z knihy "Pancíř na kolech".
|
|
|
|
|
|
Kalendář 
