Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
sigi
Generalfeldmarschall


Věk: 55
Založen: 31. 10. 2007
Příspěvky: 978
Bydliště: Poděbrady
17719.42 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 8/11/2007, 20:12  Předmět:  Východní fronta 1941-43 Odpovědět s citátemDolůNahoru

Východní fronta 1941-43

Po začátku války a tažení zapadni evropou se Leibstandarte musela reorganizovat.
Ale neni překvapením, že reorganizace Leibstandarte nebyla do zahájení operace Barbarossa dokončena. Nicméně se měla zúčastnit ve svazu von Rundstedtovy Armádní skupiny Jih obsazení Kyjeva, pr?chodu Ukrajinou a postupu na Doněckou pr?myslovou pánev. Von Rundstedt měl k dispozici tři polní armády (Šestou, Jedenáctou a Sedmnáctou) o celkovém počtu 38 divizí, Panzer-gruppe l pod velením starého přítele Leibstandarte von Kleista a dvě rumunské polní armády o celkovém počtu čtrnácti divizí. Leibstandarte měl velet přímo von Kleist spolu se svými třemi motostřeleckými divizemi. Mimoto ještě velel i pěti tankovým divizím. V pr?běhu druhé poloviny července se Leibstandarte přesunula severněji do prostoru soustředění v oblasti Lublinu a připojila se k XIV. tankovému sboru pod velením vo? Wietersheima.
Sovětské síly na Ukrajině pod velením generálplukovníka M. P. Kirponose byly lépe vyzbrojeny a připraveny na střet s Němci než jejich soudruzi na severu. Přesto, aspo? na začátku, neměl vo? Kleist velké potíže s prolomením sovětské obrany, k němuž si vybral rozhraní mezi dvěma armádami. Ale již 23. června začal překonávat oblasti, v nichž se soustředily sovětské mechanizované sbory, což značně zpomalilo jeho postup a do 1. července, kdy ponejprv zasáhla Leibstandarte, dosáhl linie Ravno-Dubno-Krzenie-nic. Nyní dokonce musel čelit prudkému sovětskému protiútoku a Leibstandarte dostala jako první bojový úkol ho odrazit. Přitom se dalo do prudkého deště. Muži Leibstandarte byli překvapeni primitivní sovětskou taktikou. Jeden si poznamenal do deníku:
„Ten jejich protiútok ... začal, když my jsme ještě nabírali dech. Jejich pěchota se blížila na otevřených nákladních automobilech, které se v té rychlosti nebezpečně kymácely. Vypadalo to, jako by všichni Ivani na korbách stáli a pálili na nás z pušek. Celá ta věc byla úplně primitivní. Auta dojela přímo před naše postavení ... granát jeden nákladák zasáhl a zabil hodně pěšák? ještě na korbě, ale ostatní seskákali přes bočnice a zaútočili na nás za chodu... V?bec se přitom nekryli... Neměli v?bec šanci se dostat až k nám, ale útočili pořád dál..
S odražením útoku tedy nebyly potíže, a když se Kirponos rozhodl stáhnout se za řeku Sluch, za takzvanou Stalinovu linii, protiútoky ustaly docela.
Tím se von Kleistovy tanky znova dostaly do pohybu a Leib-standarte byla nyní přidělena k III. sboru Eberharda vo? Macken-sena. Vo? Kleist rychle dorazil k Sluchu a 8. července se mu podařilo proniknout skrze Stalinovu linii v prostoru Berdičeva. Na Žitomir, poslední velké město před Kyjevem, útočila 13. tanková divize a Leibstandarte ji následovala a odrážela a zastavovala přitom prudké protiútoky od severovýchodu. To umožnilo 13. tankové postupovat rychle a 10. července dobýt Žitomir. Hned příštího dne dostala posily - 14. a 25. tankovou divizi - a dorazila až k břehu Irpenu, sotva patnáct kilometr? od Kyjeva. Při jejím postupu však neustále pokračovaly protiútoky na její severní bok a v jedné chvíli byl sbor dokonce odříznut od své hlavní přísunové a zásobovací cesty, což byla silnice procházející ve směru západ-východ Žito-mirem. Leibstandarte postupovala za tankovými divizemi daleko pomaleji a často se přitom střetávala s odporem, kterému pro nedostatek podpory, kv?li širokému rozptylu svých jednotek a četným leteckým útok?m, odolávala jen velmi obtížně. Nicméně si zachovávala tempo, a jak sovětské útoky postupně slábly, postupovala a 17. července stála už před Kyjevem. Ale ani zde sovětské útoky zcela neustávaly. Během prvních tří týdn? boj? na východní frontě utrpěla Leibstandarte ztráty ne méně než 683 mrtvých a raněných a kolem stovky zničených vozidel. Není divu, že jeden z muž? SS prohlásil v té době o Rusech, že „jsou to ti nejlepší bojovníci, se kterými se kdy setkali".
Von Rundstedtovi se nepodařilo obklíčit Kirponose a uzavřít kolem něho kapsu, jak se to zdařilo dvěma německým armádním skupinám na severu, což ho zneklid?ovalo a Hitlera rovněž. Hitler mu dokonce navrhl, aby rozdělil svoji tankovou skupinu na tři části a vytvořil několik menších kapes, ale vo? Rundstedt to odmítl s tím, že je to proti základní taktické zásadě, totiž držet tankovou sílu koncentrovanou. Místo toho se rozhodl, že vytvoří kapsu jihovýchodně od Kyjeva tím, že zazené Rusy vstříc von Schobertově Jedenácté armádě, která postupovala spolu s Rumuny od jihu. Příjezd Šesté armády na kyjevskou frontu uvolnil pak von Kleistovi ruce a ten vyrazil 24. července podél Bugu. Dietrich byl převelen od von Mackensena ke Kempfově XLVIII. sboru, se kterým měl podle rozkazu postupovat přímo na Uman. Leibstandarte dorazila do Umanu,na čele postupu celého sboru, s 11. a 16. tankovou divizí na křídlech. Sbor se pak stočil jihovýchodně a provedl „čelem vzad", aby čelil sovětské Šesté a Dvanácté armádě, které se nyní zoufale snažily prolomit velkou, uzavírající se kapsu. Leibstandarte měla držet Novoarchangelsk. Následoval týden zoufalých boj?, které byly zakončeny zajetím 100 000 Rus?. Leibstandarte přitom zaujímala klíčovou pozici na hlavním směru ústupové cesty sovětské Dvanácté armády. Opět a opět zde Sověti útočili, až si skoro na konec jeden voják SS zaznamenal: „...jsme všichni vyčerpáni nedostatkem spánku. Zdá se nám, jako bychom bojovali bez spánku už celé týdny ... Ztratil jsem pojem o času. Nicméně přínos Seppových muž? k vítězství byl uznán ve zvláštním denním rozkaze, který vydal Kempf 8. srpna
„Od svého zařazení do sboru dne 24. 7. sehrála Leibstandarte SS Adolf Hitler nejslavnější úlohu při obklíčení nepřítele kolem Umanu. Zaujímajíc klíčové místo bitvy při dobytí nepřátelského opěrného bodu Novoarchangel-ska dobyla Leibstandarte SS Adolf Hitler s nesrovnatelnou odvahou město a jeho jižní výšiny. V duchu skutečného bratrství ve zbrani a z vlastní iniciativy zasáhla do těžkých boj? 16. motostřelecké divize na levém boku, donutila nepřítele k ústupu a zničila přitom větší počet jeho tank?. Dnes, při závěru zničující bitvy kolem Umanu, chci vyjádřit své obzvláštní díky Leibstandarte SS Adolf Hitler za její příkladné úsilí a neporovnatelnou statečnost. Bitva u Novoarchangelska bude navěky zapsána do válečné historie Leibstandarte SS Adolf Hitler.
V hluboké úctě se skláním před padlými Leibstandarte SS Adolf Hitler, kteří položili své životy, aby vlast žila.
Ani takové ocenění v žádném případě neznamenalo naději na odpočinek a radost z plod? vítězství.
Panzergruppe von Kleist, již mezitím dostihly pěší divize a třídily zajatce v umanské kapse, začala nyní opět postupovat směrem na dolní Dněpr. Leibstandarte stále v Kempfově sboru postupovala k Chersonu u černého moře. Dietrichovi muži se přitom opět vyznamenali, při postupu odráželi neustálé sovětské útoky na obou křídlech. A v této době se také poprvé objevila obvinění ze zvěrstev na ruském obyvatelstvu. Jejich počátky asi najdeme v knize Ericha Kerna, víde?ského žurnalisty, který v té době sloužil u 4. praporu Leibstandarte. Jeho kniha vyšla poprvé ve Švýcarsku v roce 1948. Jmenovala se Der Grosse Rausch (Velké opojení) a o tři roky později vyšla v Anglii pod názvem Dance of Death (Tanec Smrti). Kern detailně popisuje postup na Cherson, i když jeho datování jednotlivých událostí příliš nesedí. Uvádí, jak jednoho dne po skončení boj? došlo hlášení, že se dvěma rotami ze svazku na pravém křídle, patrně ze 16. motostřelecké divize, není možno navázat spojení, a Kern?v prapor dostal rozkaz najít je. Kolem p?lnoci, stále neúspěšní, zastavili ve vesnici Gejgova (nebo Grejgovo, jak uvádí Lehmann), asi sedm kilometr? východně od Novo Danzigu. Za úsvitu pak zjistili, co se stalo s těmi dvěma rotami; 103 d?stojníci a vojáci byli nalezeni oběšeni v třeš?ovém sadu. Téže noci prapor ubytovaný v Novo Danzigu objevil těla šesti dalších německých voják?, kteří byli zjevně zastřeleni až poté, co se vzdali. Což mělo za následek toto:
„V poledne následujícího dne přišel na divizi rozkaz v tom smyslu, že všichni zajatci zajatí během posledních tří dn? mají být zastřeleni v odvetu za nelidská zvěrstva, která spáchala v našem sektoru Rudá armáda. Náhodou se stalo, že jsme v pr?běhu těchto tří osudových dní vzali velké množství zajatc?, takže na čtyři tisíce muž? zaplatilo svými životy. Sotva pozvedli zraky, když jim náš tlumočník sdělil jejich osud."
Kern dále popisuje, jak byli stříleni na okraji protitankového příkopu ve skupinkách po osmi mužích.
Gerald Reitlinger to ve své dnes už klasické historické knize The SS: Alibi ofa Nation 1922-1945 (SS: Alibi národa 1922-1945.) vydané roku 1956 považuje za příklad brutality Zbraní SS a tvrdí, že to byl přímo Sepp Dietrich, který vydal příkaz k masakru 4 000 zajatc?,9 bez ohledu na to, že Kern napsal: „přišel na divizi rozkaz". Ostatní autoři tento názor přejali, zejména George Stein, kterému se p?vodní vylíčení podařilo zaplést ještě víc. Podle něho to byl objev šesti těl příslušník? Leibstandarte v bývalé budově velitelství GPU (v té době název sovětské tajné policie -pozn. př.) v Taganrogu, který vyprovokoval Dietricha k vydání rozkazu k popravám, k čemuž Stein Reitlingera uvádí jako pramen. Avšak k nálezu těchto těl nedošlo dřív, jak koncem března 1942, když bylo město znovu dobyto (jak uvádíme dále), což Stein s podivem připouští.Mezi Reitlingerovým a Steinovým tvrzením je tedy ve věci Dietrichova předpokládaného rozkazu rozdíl aspo? sedmi měsíc? a navíc žádné z nich nevychází přesně z toho, co napsal Kern. Je pozoruhodné, že Heinz Hohne ve své knize The Order ofthe Death's Head (řád umrlčí lebky), která se rovněž považuje za „klasiku", sice popisuje nález těl v Taganrogu, nezmi?uje se však o žádných odvetných opatřeních nařízených Dietrichem, ani tehdy, ani předtím. Aby poskytl vyvážený obraz, cituje z dopisu, který mu poslal Wilhelm Keilhaus, který velel spojovacímu praporu Leibstandarte a při tažení v roce 1941 v ní vykonával funkci náčelníka štábu. Podle Keilhause Dietrich naopak dělal, co mohl, aby zabránil represím zajatc? - „Jsme to dlužni onomu jménu, které nosíme na rukávu," prý říkal, Tuto skvrnu na pověsti Leibstandarte d?kladně prozkoumal Rudolf Lehmann, když psal své autoritativní dějiny. Ten prošel nejprve záznamy uchovávané v Bundesarchiv-Militárarchiv ve Freiburgu v Breis-gau a nenašel žádný d?kaz o jakémkoliv podobném rozkazu, poté šel ještě dál a obrátil se s celou záležitostí na Zemskou justiční správu (Landesjustitzverwaltung) v Ludwigsburgu a obdržel odtud odpověd, že mezi 16.-18. srpnem 1941, tj. daty uváděnými Ker-nem, k žádné takové popravě nedošlo. Proto tedy kriticky vyhodnocuje das Grosse Rausch jako „ ,reportáž', tj. volnou autorovu prezentaci fakt? (bez doklad?)"
To ovšem nikterak neznamená, že se chování Leibstandarte na východní frontě nedá po této stránce nic vytknout a je docela dobře možné, že si Kern vybral za základ nějaký jiný incident a kolem něho vybudoval sv?j příběh. Počet 4 000 zajatc? skutečně má určitou souvislost s tím, co se doopravdy udalo během boj?, totiž s tím, že 16. srpna Leibstandarte zajala 4 283 Rus? a následujícího dne,17. srpna, dalších 4 643. Je také třeba mít na paměti, abychom použili slov Maxe Wúnscheho, že „kdo se nezúčastnil ruského tažení, nem?že vědět či si dokonce v?bec představit, co to bylo. Nešlo přitom jen o fyzickou kondici, ale o přímo nepředstavitelnou intenzitu boj? mezi představiteli dvou naprosto odlišných ideologií. Barbarství, v západním pojetí tohoto slova, se vyskytovalo na obou stranách. Zde by se ještě mělo zd?raznit, že na německé straně se ukrutnosti nedopouštěly pouze SS Waffen, ale páchali je stejně tak i příslušníci Wehrmachtu, což nedávná historická studia přesvědčivě prokázala.
Abychom se vrátili k hlavnímu vyprávění. 19. srpna obsadila Leibstandarte Cherson po urputných bojích se sovětskou námořní pěchotou. Během boj? protiletadlové jednotky divize střílely na neobvyklý cíl, na říční čluny. 20. odpoledne byla Leibstandarte vystřídána a poprvé za celé tažení poslána na odpočinek. Vrátila se po svých stopách k severu a ubytovala se u městečka Sedrevka. Jedním z míst, kde tábořila, byl i kolchoz „Rosa Luxemburgová", nevíme však, co si o tom vojáci mysleli. Měli ovšem hodně práce. Víc než padesát procent vozidel bylo nepojízdných a 31. srpna dorazilo 674 nováčk?, kteří se museli adaptovat.
Bitva o umanskou kapsu a následující rozvíjení úspěchu přivedly 21. srpna Hitlera k d?ležité změně rozhodnutí. Rozpoznal báječnou příležitost, jak obklíčit nejméně milión muž? sovětského Jihozápadního frontu v prostoru Kyjeva. Nařídil vo? Bočkovi, který velel Armádní skupině Střed, aby dosavadní postup Guderiano-vy Panzergruppe 2 přímo na Moskvu odchýlil i přes Guderia-novy d?razné protesty k jihu. Připojil ji k vo? Rundstedtovi a nařídil, aby v součinosti s vo? Kleistovou tankovou skupinou vytvořila obchvat. 16. září se Guderian a vo? Kleist spojili u Seči, sto šedesát kilometr? východně od Kyjeva, v hlubokém ruském týlu, a v následujících desetidenních bojích se Rusové zoufale a marně snažili prorazit a vymanit se z obklíčení. Výsledkem operace bylo 500 000 zajatc? a sám generál Kirponos byl při ní zabit.
Na tomto spektakulárním vítězství se Leibstandarte nepodílela. 3. září opustila sestavu XLVIII. sboru s dalším Kempfovým pochvalným rozkazem a připojila se k Jedenácté armádě vo? Schoberta, která dostala za úkol postupovat v čele Armádní skupiny Jih na Krym přes Doněckou pánev. Tato operace měla probíhat v souladu s uzavíráním kyjevské kapsy. 8. září se Leibstandarte začala stahovat zpět na dolní Dněpr směrem k Berislavi, kde mezitím Jedenáctá armáda zřídila na protějším břehu předmostí. 11. září dostal pr?zkumný prapor Leibstandarte, kterému stále ještě velel „Tankán" Mayer, nový úkol v rámci Hansenova LI V. sboru: dobýt Perekopskou šíji a otevřít tak bránu ke Krymu. Trasa vedla Meyera přes liduprázdnou Nogajskou step, v níž nebyly cesty, což byl pro muže Leibstandarte zcela nový zážitek: „...to je skutečně pustá země. Pohyb je vidět na kilometry daleko; oblaka dusivého, rudo-hnědého prachu visí nad našimi kolonami a prozrazují dokonale naše postavení. Podivné je, že jedinými stopami života jsou suché kmeny strom?, na nichž jsou telegrafní dráty. Bez nich by bylo velice obtížné v?bec se orientovat. Naděje, že Perekop bude rychle dobyt, však rychle zmizely, když Meyer zjistil, že zde Sověti vybudovali propojený systém obrany jdoucí napříč celou šíjí. 11. září rovněž zahynul při letecké havárii von Schobert a o pár dní později se ujal velení Jedenácté armády Erich von Manstein. Nařídil frontální útok a přes úporné boje ve dnech 24.-26. září se podařil pouze částečný pr?lom, při němž se vyznamenal zejména ženijní sbor Leibstandarte.Von Manstein musel však nyní obrátit pozornost jinam. Zbytek jeho armády spolu s Rumuny pronásledoval ustupující vojska sovětského Jižního frontu podél břeh? Azovského moře. V noci z 23. na 24. září uskutečnili Sověti omezený protiútok proti části rumunské Třetí armády, prorazili a vytvořili širokou mezeru v linii, což hrozilo odříznutím Jedenácté armády v Nogajské stepi. Vo? Manstein nyní musel zastavit operaci dobývání Krymu a nasadit síly k obnovení linie fronty. Bylo nevyhnutelné, že byla nasazena i Leibstandarte, která nyní nabyla pověsti „hasičské brigády", aby kritickou situaci řešila. V sestavě Kiiblerova XLIX. horského sboru se přesunula do prostoru Gavrilovky poblíž Melitopolu. Dietri-chovi muži nejprve zadrželi ruský útok a pak zaútočili sami; ně-mecko-rumunskou linii se jim podařilo vbrzku obnovit. V této fázi byl von Kleist, který ted velel nově pojmenované První tankové armádě.Nastala krutá ruská zima.
Během 26. a 27. hlásila Leibstandarte 31 zmrzlých,a nešlo pouze o vojáky, nýbrž i o d?stojníky. Sepp Dietrich asi v této době utrpěl své omrzliny prvního a druhého stupně u prst? pravé nohy.22 Nicméně pokračoval v boji, stejně jako jeho muži. Například prvního dne obnovené protiofenzívy odrazil pr?zkumný prapor Leibstandarte, kterému nyní velel Kraas, první nositel Železného kříže 1. třídy v západním tažení 1940, zastupující Meyera, kterého sklátila úplavice, útok jednotek dvou sovětských divizí. Což vo? Kleist okomentoval: „Silný a sebevědomý útvar zvládne i ten nejprudší masový útok. Ale osud Němc? už byl zpečetěn. Rostovské předmostí bylo příliš rozsáhlé a příliš zranitelné v?či sovětským výpad?m, takže 28. listopadu vydal vo? Rundstedt rozkaz, aby se von Kleist nyní už definitivně stáhl za Mius. To se také stalo a o Vánocích zaujala Leibstandarte obranná postavení na břehu Azovského moře, východně od Taganrogu. V nich z?stala až do června 1942.
Když se Hitler dověděl, že vo? Rundstedt vyklidil Rostov, rozzuřil se. Byl to první německý ústup na východní frontě a došlo k němu bez jeho svolení. Von Rundstedt byl okamžitě zbaven velení a vo? Kleist byl označen za zbabělce. Jedním z prvních opatření, která Hitler učinil, když se o tom všem dověděl, bylo, že si vyžádal hlášení o bojových počtech Leibstandarte. Podle nich měla k 30. listopadu 157 d?stojník? a a 4 556 voják?, proti tabulkovým 290 d?stojník?m a 9 704 voják?m. Co horšího, pouze patnáct procent jejich vozidel bylo pojízdných.To muselo Hitlera přesvědčit, jak nedostatečná byla síla vojsk na rostovském oblouku, ale rozhodnutí o odvolání von Rundstedta přesto nezrušil a místo něho povolal od Šesté armády von Reichenaua, ačkoliv ani ten zde dlouho nevelel, protože již v polovině ledna zemřel na mrtvici. Hitler se tedy rozhodl, že se osobně přesvědčí o pravém stavu věcí, a odletěl do Mariupolu, aby si promluvil s Dietrichem. Pokud jde o samotný rozhovor, Keitel zaznamenal, jak „Dietrich stál čestně a neochvějně za svým armádním představeným, a nakonec to byl on, kterému se podařilo překonat V?dcovu ztrátu d?věry". Nemělo to být naposled, co se Dietrich ocitl v postavení obránce generál? Wehrmachtu před Hitlerovým hněvem. Dietrich dokonce později tvrdil, že zorganizoval ústup z Roštová z vlastní iniciativy. To je zřejmě přehnané, třebaže pravda je, že určitě podporoval a obhajoval správnost vo? Rundstedtova počínání. Pokud šlo o vo? Rundstedta, dlouho nezaměstnaným nez?stal, byl jmenován vrchním velitelem vojsk-Západ hned v březnu 1942. I přes vynucený ústup byl bojový výkon Leibstandarte v očích velitel? Wehrmachtu považován za vynikající. Vo? Mackensen se dokonce 26. prosince obtěžoval osobním dopisem Himmlerovi:
„Mohu vás ujistit, že Leibstandarte požívá vynikající pověsti nejen u svých nadřízených, nýbrž i mezi kamarády v armádě. Každá divize si přeje, aby sousedila s Leibstandarte jak při útoku, tak i v obraně. Její vnitřní disciplína, její čertovská odvaha, její nadšená bojovnost, neotřesitelná pevnost v krizích (když je situace vážná nebo obtížná), její příkladná houževnatost, duch kamarádství (který zasluhuje mimořádnou pochvalu) - to vše je vynikající a nepřekonatelné. Přes toto všechno však její d?stojnický sbor projevuje pozoruhodnou skromnost. Je to opravdová elitní formace a já jsem š?astný a zárove? hrdý na to, že podléhá mému velení, které, doufám, si podržím i nadále.
Osobní odměna pro Dietricha přišla 31. prosince, kdy bylo oznámeno, že mu byly uděleny Dubové ratolesti k Rytířskému kříži; byl jedenačtyřicátým nositelem tohoto vyznamenání. Hitler v odpovědi na Dietrichovu novoroční gratulaci prohlásil, že toto vyznamenání je „viditelným uznáním mé hrdosti na vás a na úspěchy mého pluku. Dietrich si pro tentokrát osobně zajel do Berlína k V?dci
převzít tuto odměnu.
V Berlíně měl z?stat po celý leden a vysoké stranické kruhy z něho udělaly hrdinskou osobnost. Ihned po příjezdu byl na tři noci ubytován v říšském kancléřství jako Hitler?v osobní host a Führer nešetřil chválou:
„Role Seppa Dietricha je jedinečná. Vždycky jsem mu dával příležitost, aby zasahoval na bolavých místech. Dietrich, který je zárove? chytrý, energický a brutální, má přitom vážný, svědomitý a zásadový charakter. A jak se dovede postarat o vojáky! Je to člověk toho typu, jakým byli Frundsberg,Zeithen a Seydlitz. Je to bavorský Wrangel, někdo, koho nelze nahradit. Pro Němce je Sepp Dietrich národní instituce. Pro mne osobně je skutečností, že je to jeden z mých nejstarších spolubojovník? v zápase.
Volkischer Beobachter přinesl palcový titulek o udělení vyznamenání a Schwarze Korps o něm otiskl dlouhý článek ; von Hassel rovněž zaznamenal, že při příležitosti Goringových narozenin, 12. ledna, „kdy kolem jeho osoby vypukly fantastické oslavy, Góring vystavil do popředí Seppa Dietricha, kterého představil jako ,pilíř východní fronty'. A zárove? zahrnul výsměšky vyčpělé staré generály'."33 Goebbels poté, co si poslechl Dietrichovy zkušenosti, komentoval takto: „V ostrém protikladu k těm pán?m, co vedou armádu, mají v?dcové Zbraní SS nacionálně socialistické školení. Pro ně obtíže existují pouze proto, aby byly překonány. O dva dny později si poznamenal:
„Sepp Dietrich je skutečný kamarád a člověka při něm napadá napoleonský generál. Kdybychom měli dvacet muž?, jako je on, jako velitele divizí, nemuseli bychom se ani v nejmenším obávat o osud východní fronty. Velice ' podrobně mi vypravoval, jak buržoazní generálové na jižní frontě ztráceli nervy a jak se tato charakterová slabost přirozeně projevovala i na vojácích...
Je však velice nepravděpodobné, že by toto Dietrich skutečně řekl. Kdyby byl totiž doopravdy takto smýšlel, nikdy by se nebyl zastal vo? Rundstedta tak, jak to udělal. Pravda byla, že vojenské vedení prožívalo krizi d?věry. Ústup od Roštová, a což bylo d?ležitější, odražení útoku na Moskvu, kde si sovětské protiútoky rovněž vynutily ústup a připravily, mimo jiné, Guderiana o velení, byly prvními velkými neúspěchy, které německé síly utrpěly od začátku války, a vyrovnat se s nimi psychicky bylo obtížné. Bylo nutno najít obětní beránky a mezi generály polních armád se vybíralo snadno. Přitom však bylo třeba do budoucna si zachovat optimismus, a tak je celkem jasné, že všechny tyto oslavy a vychvalování Dietricha měly za jediný cíl vybudovat obraz nacionálně socialistického vojáka, který má výsledky i tam, kde armáda selhává, nebo? jejím generál?m chybí ideologický základ. Na druhé straně se zdá, že Dietrich si to všechno moc nebral.

Image


Vodnář Pohlaví:Muž Drak OfflineOsobní galerie uživatele sigiZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovi WWW stránkySkypeMSN Messenger
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

75390 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.1629s ][ Queries: 19 (0.0153s) ][ Debug on ]