Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
sigi
Generalfeldmarschall


Věk: 55
Založen: 31. 10. 2007
Příspěvky: 978
Bydliště: Poděbrady
17719.42 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 8/11/2007, 21:15  Předmět:  Ardeny - 1944 Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ardeny - 1944

Když plán poprvé uviděl Model,velitel skupiny armád B,prohlásil:"Tato hrozná věc nemá nohy,na kterých by mohla stát"Dokonce i Dietrich,který nebyl žádným velkým vojenským mozkem,si myslel,když poprvé o plánu slyšel,že jde o vtip.
Těžké ztráty na lidech v pr?běhu uplynulých měsíc?, spolu se všeobecným nedostatkem lidských zdroj?, před kterým nyní říše stála, znamenaly, že přísná kritéria pro přijímání do Zbraní SS, která dříve platila, nebylo možno nadále uplat?ovat. Tak například nováčci byli již řádní odvedenci, a nikoliv dobrovolníci, z nichž mnoho chtělo raději k Wehrmachtu. Zatímco některým bylo kolem 17 let, jiní měli přes čtyřicet a dokonce přes padesát. Mnoho z nich bylo etnických Němc? z Rumunska, Madarska, ze Slovenska a z kraj? ještě vzdálenějších. Tak či onak však museli být „přetaveni" v údernou sílu právě staršími válečníky, kteří zbyli.
Nedostatek pohonných hmot ovliv?oval výcvik řidič? tank?. Na každého zbylo na pouhých pět hodin praktického výcviku,4 včetně nočních jízd. Tento nedostatečný výcvik si měl později, v prosinci, vyžádat krutou da?. Mnoho nováčk?, dokonce i mezi těmi, co přišli od jiných zbraní, nemělo valnou představu o tankových jednotkách za útoku a tímto směrem bylo nutno hlavně zaměřit výcvik. Také museli být proškoleni v ideologii, museli se dovědět, že Zbraně SS jsou politické vojsko a Američané jsou horší právě proto, že jsou apolitičtí. Typickou ukázkou propagandy „nalévané" do těchto nováčk? je leták vydaný Leibstandarte:

„Leibstandarte v pr?běhu pěti válečných let pokrývala své zástavy jedním úspěchem za druhým. A zárove? s těmito často rozhodujícími vítězstvími na bojištích Evropy přinášela ty nejvyšší oběti krve a života (a proto) povždy bude z V?dcovy v?le tam, kde je nejh?ře...
Chceme být ti nejlepší ... protože právě to se od nás očekává a musí se od nás očekávat."

Nepochybně i Sepp Dietrich svým vlastním zemitým zp?sobem, zejména schopností mluvit s vojáky jako jeden z nich, významně přispěl k vytvoření této nové Šesté tankové armády jako soudržné síly, ve kterou její příslušníci věří.
Také materiál se musel pracně shledávat. P?vodním záměrem bylo dát každé divizi 120 tank?. Podle Dietrichova tvrzení jich v pr?běhu října až listopadu 1944 došlo 250, takže jeho armáda měla ted celkem 500 tank?.6
Třebaže se to Dietrich ještě několik týdn? neměl dovědět, Hitler se již 16. září rozhodl k velké protiofenzívě přes Ardeny s cílem dosáhnout Antverp. Operační náčelník OKW Jodl provedl její předběžný náčrt 25. září a Hitler jeho myšlenky dál rozvedl. Předpokládal masivní dělostřeleckou přípravu s následnými výpady pěchoty, načež budou zasazeny tankové útvary, které rychle projedou a zajistí předmostí na Meuse. Tankové útvary druhého sledu pak provedou hlavní úder na Antverpy se zajištěním pěšími jednotkami po obou křídlech. Hitler přitom spoléhal na Dietricha, který měl poskytnout rozhodující údernou sílu, protože věřil, že pouze tankové útvary SS mají potřebnou odvahu a bojového ducha, aby dosáhly vítězství. Vo? Manteuffelova Pátá tanková armáda měla pomáhat na hlavním směru útoku, Brandenburgerova Sedmá armáda, složená z pěších divizí, měla na jih od ní vytvořit zajištění celého jižního křídla.
Základem úspěchu operace s kódovým jménem Wacht am Rhein bylo utajení. Proto byl celý plán po několik týdn? držen v tajnosti na OKW a všichni, kdo se na jeho tvorbě podíleli, byli pod trestem smrti zavázáni k naprostému mlčení. Zalesněný terén v Ardenách usnadní maskování výchozích stanoviš? útočících jednotek, špatné počasí, s nímž se rovněž počítalo, mělo zmenšit akceschopnost spojeneckého letectva. Hitler rovněž vydal rozkaz, v němž nařizoval omezit na minimum bojovou činnost v této oblasti, aby se tím u Američan? vyvolal falešný pocit bezpečí. To se znamenitě podařilo - Američané začali tohoto sektoru využívat k prvním bojovým prověrkám čerstvých divizí ze Spojených stát? a jako oddechového prostoru pro jednotky vyčerpané v těžkých bojích v Húrtgen-ském lese na sever.
Dietricha tedy drželi v nevědomosti až do poloviny listopadu. Zatím se jeho divize dopl?ovaly a cvičily takticko-operační pomoc při nepřátelských výsadkových operacích, pokud by k nim v těchto oblastech došlo. Pak, 9. listopadu, dostal Dietrich rozkaz k přesunu svých divizí na západ po železnici. Žádosti, aby se přesun zdržel o dva, tři týdny k dokončení výcviku, nebylo vyhověno. Přesun, při němž každá divize potřebovala šedesát vlakových souprav, začal ihned a kolem 20. listopadu byl ukončen. Velitelské stanoviště armády bylo nyní v Quadrathu, západně od města, a IL tankového sboru kolem Bonnu, s výjimkou divize das Reich, která byla v Moenchengladbachu, západně od Dusseldorfu. Okamžitě byl zahájen výcvik, tentokrát s d?razem na noční akce. Od té chvfle se všechna vozidla směla pohybovat pouze v noci.

Úloha Šesté tankové armády byla nyní detailně určena. Měla prolomit nepřátelskou obranu v prostoru Monschau-Krewinkel a pak vyslat tankový předvoj přes Meusu, jižně od Liége, a opřena levým křídlem o Albert?v kanál, postupovat k Antverpám. Pro zajištění pravého křídla z výchozího stanoviště až do Liége dostal Dietrich „zap?jčený" LXVII. sbor generála Otto Hitzfelda (3. divize tankových granátník? a domobranecké divize tankových granát-ník?: 246., 272. a 326.) ze stavu Patnácté armády, aby ho kryl ze severu. Jakmile bude ukončen přechod přes Meusu, sbor bude opět převelen zpět. I. tankový sbor SS měl být navíc posílen 3. výsadkovou divizí a 12. a 277. domobraneckou divizí tankových granátník?, které měly zahájit útok. Nehledě na problémy se zásobováním a dopl?ováním - letecké nálety neustále narušovaly přísun zásob, výzbroje i náhradních díl?, který se zdržoval v mnoha výdejních místech, což bylo velmi komplikované - byl Dietrich spolu s kolegy i nadřízenými z nadcházející operace v poněkud ponuré náladě. Jak řekl svému kanadskému vyšetřovateli Miltonu Shulmanovi:

„ ,Z těch plán? jsem přímo rostl. Takhle,' komentoval sarkasticky Dietrich a roztáhl široce paže a nafoukl tváře. , Při tom jsem měl pouze násilně přejít přes řeku, dobýt Brusel a pak pořád dál až do antverpského přístavu. A to v nejhorší měsíce roku - v prosinci, v lednu a v únoru, přes terén, kde je po pás sněhu a nem?žete rozvinout do linie ani čtyři tanky, natož šest tankových divizí; kdy je v osm ještě tma a ve čtyři je už zase tma; s divizemi, které se zrovna daly dohromady a navíc z nevycvičených nováčk?; a do toho ještě Vánoce.' "

Hitler však rozkázal a muselo se poslouchat. -
Velitelé sbor? a jejich náčelníci štábu dostali instrukce v polovině listopadu a na Dietrichově velitelském stanovišti proběhlo 2. prosince štábní cvičení na mapách, při němž se velitelé divizí měli seznámit s plánem operace. Byl přítomen von Rundstedt, ale Dietrich byl služebně v Berlíně-z porady se tam nakonec stal další neplodný pokus navést Hitlera na „malé řešení" - takže ho zastupoval Bittrich. Objevil se problém pěších divizí přidělených k I. tankovému sboru SS pro zahájení útoku a pr?lom. 277. domo-branecká divize tankových granátník? byla již na frontě a trpěla absolutním nedostatkem zkušeného personálu. Stejně tak i 3. výsadková divize byla právě po reorganizaci poté, co v Normandii utrpěla těžké ztráty, takžte se nyní skládala hlavně z personálu týlového zabezpečení Luftwaffe. Pouze 12. domobraneckou divizi Gerharda Engela bylo možno považovat za bojeschopnou, o čemž svědčily její úspěchy v bitvách v prostoru Cách. Ale pořád se mluvilo o tom, že jednotky jsou nedostatečně vycvičené pro noční boj, a přitom plán předpokládal, že vyrazí do útoku za tmy a pokud možno i za mlhy, aby měly větší šanci prorazit. K jejich podpoře bylo vyčleněno od II. protiletadlového sboru 200 světlomet?, které měly vytvářet „umělé měsíční světlo". Když došlo k útoku, ukázalo se, že nejsou dost pohyblivé a nestačí pohybu ostatních vojsk. Terén byl takové povahy, že na přístupových cestách bylo možno jet výhradně po silnicích, a bylo tedy nutno zajistit pět pochodových os pouze pro tanky.
Koncem listopadu bylo dohodnuto zdokonalení plánu: 150. tanková brigáda pod čerstvě povýšeným SS Obersturmbannfuhrerem Otto Skorzenym byla zařazena do svazku I. tankového sboru SS. Skorzeny dostal přímo od Hitlera rozkaz, aby provedl vedlejší operaci Greif (Stisk). Jejím účelem bylo vytvořit chaos v týlu Spojenc? pomocí anglicky mluvících voják? oblečených do amerických uniforem a zárove? přitom obsadit přechody přes Meusu. Pohybovat se měli hned za I. tankovým sborem SS a při pr?chodu americkými liniemi měli infiltrovat americké jednotky. Dietrich prohlašoval, že Skorzenyho rád neměl, říkal o něm, že je to „pochybný charakter, pořád kolem Himmlera a při nějaké špinavé práci". Greif asi považoval za další komplikaci, o jejímž úspěchu silně pochyboval. To by vysvětlilo i postoj, který zaujal k plukovníku hraběti Friedrichu Augustovi von der Heydte a jeho praporu výsadkář?. 8. prosince Hitlera znenadání napadlo, že by bylo vhodné vysadit asi tisíc muž? za Monschau, kde by blokovali pohyb amerických posil od severu, dokud Dietrich nezpevní na boku frontu.

Plán, který Dietrich a Kraemer vypracovali, předpokládal hlavní útok o dvou tankových sledech. Vedoucí měl být I. tankový sbor SS s Leibstandarte vlevo a Hitlerjugend vpravo a za ním měl postupovat II. tankový sbor SS s Hohenstaufen vlevo a das Reich vpravo. K tomu bylo určeno pět pochodových os takto:
Osa A - východně Rocherathu, Elsenbornským táborem
do Polleur
Osa B - z Rocherathu do Wirtsfeldu a dál na západ do Sartu
Osa C - Losheim-Malmédy-Spa
Osa D - Losheim-Stavelot
Osa E - Krewinkel-Trois Ponts

Osy A-C dostala Hitlerjugend, zbylé dvě Leibstandarte. Na ose A byl ponechán pouze prapor tankových granátník?, který se měl spojit s vo? der Heydtovými výsadkáři, ale na osách B a C byly plukovní jednotky, kterým veleli Sturmbannfuhrer Siegfried Mul-ler a Sturmbannfuhrer Herbert Kuhlmann. Na osách D a E se přesunovaly rovněž plukovní jednotky Obersturmfúhrera Joachima Peipera a Standartenfiihrera Maxe Hansena. Za nimi se po těchto osách přesouvaly dvě další plukovní jednotky, jedna Obersturm-fuhrera Bernharda Krauseho byla z Hohenstaufen, druhá Obersturmführera Rudolfa Sandiga z Leibstandarte. Předpokládalo se, že po dosažení čáry Verviers-Spa-Stavelot dostanou další rozkazy podle konkrétního vývoje situace. Hasso von Manteuffel později tvrdil, že jeden z d?vod? selhání Šesté tankové armády spočíval v tom, že útočila na příliš úzké frontě.30 Kraemer naopak prohlašoval, že k tomu došlo v d?sledku nepr?chodného terénu v počáteční fázi. To se zdá potvrzovat, Peiper, který uvádí, že Mohnkemu výslovně říkal, že osy Leibstandarte jsou špatné - „nehodí se pro tanky, ale pro bicykly" - ale bylo mu řečeno, že V?dcovy plány nelze měnit.
Tak se tedy 16. odpoledne Hitlerjugend a Leibstandarte daly do pohybu kupředu. Osa A byla brzy nepr?chodná, když po ní přejelo deset samohybných děl, a byla opuštěna. Ještě horší bylo, že pohyb terénem mimo zpevněné cesty byl téměř nemožný. To znamenalo, že rozptýlené jednotky vo? der Heydtových muž? nebylo možno zachránit, což byl další d?vod, proč vo? der Heydte tolik na Dietri-cha zanevřel, třebaže Sepp později americkým vyšetřovatel?m tvrdil, že I. tankový sbor SS nikdy nedostal výslovný rozkaz, by se s výsadkem spojil. Bylo by se to dalo provést, kdyby se parašutis-t?m bylo podařilo obsadit hřeben u Elsenbornu, kde on osobně by prý je byl nejvíc potřeboval. Rozhodná obrana amerického Gerowova, V. sboru před útočící 277. a 12. domobraneckou divizí tankových granátník? znamenala, že osy B a C nebylo možno v?bec použít. Příležitost k pr?niku se nicméně objevila až odpoledne směrem dále na jih. Po obsazení Losheimu Mohnke uvolnil Peiperovo bojové skupení. Most v Losheimu byl naneštěstí zničen a to zp?sobilo čtyřhodinové zdržení, než byli povoláni ženisté, kteří most opravili. Teprve pozdě navečer Peiper vyrazil. Postupoval v noci a v 04.00 hod. ráno obsadil Honsfeld. Na ose E však Hansenovi zabránily v postupu miny. Zatím nejdále na sever, v sektoru Šesté tankové armády, se LXVII. sboru nedařilo prorazit u Monschau a nepomohl jim pochopitelně ani Model?m rozkaz, aby se v žádném případě nepoužilo dělostřelectva, nebo? město má architektonicky cenné hrázděné domy.
Během 17. prosince, zatímco byla Hitlerjugend vázána v trojúhelníku Rocherath-Krinkelt-Btillingen a LXVII. sbor, který měl obejít Monschau, zamířit k jihu a vyčistit hřeben u Elsenbornu, narazil na silnici na miny a jiné překážky, rozvíjel Peiper sv?j útok dál. Silnice z Monsfeldu na jihovýchod k Heppenbachu byla nepr?chodná a z hluku motor? usoudil, že Hitlerjugend je daleko za ním, proto se rozhodl postupovat po ose C přes Bíillingen. Tato vesnice měla pro Peipera mimořádný význam, domníval se, že je v ní americký sklad pohonných hmot, a jeho tank?m, které musely neustále jet na nízké převodové stupně, hrozilo, že se brzy ocitnou na suchu. Když smetl nevýrazný odpor severozápadně od Hons-feldu, dostal se do Bullingenu a skutečně tam sklad našel; zcela přitom překvapil skupinu amerických spojovacích letoun? L-5, které ani nevzlétly. Využil amerických zajatc?, aby mu doplnili nádrže, a pokračoval přes Moderscheid na Stavelot. Zdálo se mu, že jde o „čistý pr?nik", protože se téměř nesetkával s odporem, s výjimkou několika džíp?, které proti němu vyrazily z vedlejších silnic, což považoval za známku toho, že Američané v?bec netuší o hloubce jeho pr?niku.35 Severně od Thirimontu vypálil jeho vedoucí tank na americký kón voj jedoucí po silnici Malmédy-Lig-neuville a tak začal incident, jehož výsledek nepřestal pronásledovat Dietricha a mnoho z jeho muž? po zbytek života.
Tento konvoj byla B baterie 285. pr?zkumného praporu polního delostrelectva ve svazku americké 7. tankové divize, kterou tvořilo asi 140 muž? na nákladních vozidlech, jimž velel kapitán Roger L. Mills, a přesunovala se právě z jihu, od holandského Heerlenu. První rána vyřadila vedoucí vozidlo konvoj e a vzápětí byla zasažena i ostatní. Když překvapení Američané začali seskakovat, aby se kryli, tankoví granátníci, kteří tvořili tankový výsadek, sesedli a zaútočili. Služebně nejstarší americký d?stojník, který incident přežil, poručík Virgil T. Lary, si uvědomoval, že jeho lidé nemají šanci, a poručil, aby se vzdali. Američané byli shromážděni u kavárny vedle silnice a Peiper pokračoval dál k Ligneuville, zanechávaje u nich nepočetnou stráž. Do Stavelotu dorazil v 16.00 hod., a co se stalo se zajatci dál, z?stává nejasné. Zatím postačí říci, že v pr?běhu toho odpoledne provedl velící d?stojník amerického 291. ženijního praporu, dislokovaného v Malmédách, plukovník David E. Pergrin, pr?zkum na jižním směru a uslyšel kulometnou palbu a výkřiky. Z lesa se pak vypotáceli čtyři muži a vykoktali ze sebe nesouvislé vyprávění o masakru zajatc?, ke kterému právě došlo. Vzal je s sebou do Malmédy. Během několika dalších hodin jiných třináct muž?, včetně poručíka Laryho, dorazilo rovněž do této vesnice. Pergrin okamžitě předal zprávu o masakru rádiem dál. Příští den dorazila následující zpráva od americké První armády na Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF) a na 12. armádní skupinu.
„Jednotky SS v blízkosti L8199 zajaly amerického vojáka, smérníka od Vojenské policie a přibližně dvě stě dalších amerických voják?. Američtí zajatci prohledáni. Potom Němci Američany postavili do řady a stříleli z pistolí a samopal?. Jednomu poraněnému se podařilo uniknout a informovat nás. Podrobnosti následují. "
SHAEF nařídilo okamžité vyšetřování, které zpočátku vázlo na skutečnosti, že oblast, v níž k masakru došlo, byla až do poloviny ledna v německých rukou, třebaže mrtvá těla ležela zmrzlá a nepohřbená ve sněhu.
Incident v Malmédy, daleko víc než kterýkoliv jiný, změnil politiku Spojených stát?, které doposud v?či válečným zločin?m zastávaly nezřetelné stanovisko. O masakru se intenzívně psalo a brzy se vytvořil obecně sdílený názor, že existuje přesně definovaný plán SS a gestapa na zastrašení spojeneckých voják? pomocí takových ukrutností. Od samého začátku byly za hlavního viníka považovány Peiperovy jednotky. Jak si americký ministr války Henry L. Stimson poznamenal 26. prosince 1944 ve svém deníku: „Zdá se jasné, že jejich (německé) jednotky spáchaly ve vztahu k nám mnohá porušení válečných konvencí."Pravda je, že zatímco vojáci ostatních Spojenc? bojujících v Evropě se již stali obě?mi válečných zločin?, v tomto případě se jednalo o první takovou přímou zkušenost Američan?. Následné vyšetřování a obžaloba povede u Seppa Dietricha a sedmdesáti tří jeho d?stojník? a voják? k návrhu trestu smrti, když se o osmnáct měsíc? později sejde v Dachau soudní tribunál.
V této chvíli Dietrich a Kraemer věděli o Peiperově postupu jen velmi málo, rádiové spojení bylo špatné a ze zachyceného vysílání se dověděli pouze to, že dorazil do Stavelotu. O masakru neměli nejmenší tušení.
Peiper rychle vyrazil na Trois Ponts, kde chtěl obsadit most, ale Američané mu ho vyhodili přímo před nosem. Přesunul se tedy přes La Gleize k dalšímu mostu v Cheneux, který našel neporušený. Toho odpoledne se poprvé protrhala oblačnost a rozptýlila mlha, takže byl okamžitě vystaven leteckému přepadu, který zničil část jeho vozidel, včetně tank?, které pak blokovaly silnici a zp?sobily další zdržení. Navečer 18. se tedy raději vrátil na p?vodní osu postupu a zamířil k Habiemontu, ležícímu na západním břehu Lienne. Neměl přitom štěstí - v okamžiku, kdy vozidla začala přejíždět po mostě přes tuto řeku, byl vyhozen do vzduchu. Obrátil tedy ještě jednou, tentokrát na sever ke Stourmontu. Současně s ním se po ose E pohybovalo seskupení „Slečinky" Hansena, což se ukázalo jako obrovský problém zejména pro tanky. Večer 18. byl Hansen teprve v Bornu, pořád ještě dost daleko na jihovýchod od Ligneuville.
To už měli velitelé na všech stupních značné potíže s pohonnými hmotami. Rezervy prvního sledu byly už téměř vyčerpány a kromě B?llingenu se nepodařilo obsadit žádné další americké skladiště. I. tankový sbor SS měl v d?sledku houževnatého amerického odporu u Biillingenu pouze jedinou přísunovou cestu a nepřátelské nálety, třebaže v d?sledku špatného počasí přerušované, narušovaly přísun z týlu. Jediným řešením bylo odebrat pohonné hmoty podp?rným jednotkám, například dělostřelectvu, aby tanky na hrotu mohly útočit dál.
Zprávy od Peipera byly i nadále útržkovité, radiostanice i nadále vypovídaly službu. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že mu musí poskytnout vše, co mají, pokud si chtějí uchovat iniciativu a tím naději na dosažení Meusy. Jejich rozkaz z 19. proto nařizuje Preissovi, aby Hitlerjugend vyvedl z boje u Biitgenbachu, přesunul na jih a pak na západ k útoku na Malmédy, aby se zajistil pr?lom, který Peiper vytvořil. Priess však prohlásil, že silnice Biillingen-Moederscheid-Schoeppen je nepr?chodná kv?li bahnu, a požádal o povolení opakovat pokus o obsazení Biitgenbachu, které mu bylo uděleno. Po celý den, 19. prosince, pak Hohenstaufen a 12. domobranecká granátnická divize sváděla o Biitgenbach boje, přičemž k jejich odražení přispělo bláto a Američané stejným dílem.

Dietrich opět nařídil Hitlerjugend, aby se odpoutala a shromáždila v prostoru Baasen-Losheim-Manderfeld a připravila se zaujmout místo v druhém sledu bud za Leibstandarte, nebo za Hohenstaufen.
Bylo čím dál jasnější, že se Američané již vzpamatovali z počátečního překvapení a začínají přecházet do koordinovaného protiútoku. Zejména v prostoru Monschenu a na sever od něj vše nasvědčovalo o pohybu vstříc Peiperovi. Ten sice obsadil Stoumont po urputném boji a hned pokračoval, aby zajistil most přes Amble-ve dále na západ. V této chvíli poznal, že mu prakticky došly pohonné hmoty a že řeku už nepřejde. Právě nyní však Američané zahájili útok proti Stavelotu, který dobyli, a proti Stoumontu, do kterého Peiper soustředil své čelní jednotky. Po celý ten čas byl téměř bez rádiového spojení s velením divize, takže Mohnke byl odkázán skoro výhradně na odposlech Američan?, aby měl v?bec představu, co s Peiperem je. Když si uvědomili, že nyní vzniklo reálné nebezpečí, že Leibstandarte bude odříznuta, museli Dietrich a Kraemer znásobit své úsilí, aby jí zajistili větší podporu. Nařídili jednotkám Hitlerjugend, aby provedla její boční zajištění od severu. Zárove? poslali Das Reich do prostoru Páté tankové armády, aby rozšířila výběžek Leibstandarte dále k jihu. Tento manévr naprosto nevyšel, jednotky Das Reich se jižně od St. Vithu promísily s vo? Manteuffelovými tanky. Situaci ještě zhoršilo to, že se-proslechlo, že Američané ukořistili rozkaz s podrobným plánem Skorzenyho klamné operace v americkém týlu, takže ji bylo nutno odvolat. Skorzeny pak navrhl, aby jeho muži zaujali konvenčnější postavení voják? ve 150. tankové brigádě.
Nové nasazení Das Reich i Hohenstaufen komplikovaly špatné cesty do té míry, že Leibstandarte nakonec uvízla, čímž se stala neobyčejně zranitelnou jak v?či protiútok?m, tak sílícímu americkému odporu na severu - události zřejmě spěly k vyvrcholení. Dietrichovi a Kraemerovi bylo jasné, že musí vymyslet něco nového. Navrhli tedy Modelovi, aby nasadil všechny tanky, které má k dispozici, na směru Huy-Dinant, nebo, což by udělali oni, postupoval na sever, kde jsou dobré cesty, ve směru Houffalize-Liege-Laro-che. Pak by v součinnosti s Patnáctou armádou napadli americký týl v prostoru Liége-Cáchy.

Nejhorší byla ta skutečnost, že Peiper byl zcela izolován. V nádržích měl sucho a munici prakticky spotřebovanou - dostal svolení probojovat se přes americké linie pěšky. Než k tomu došlo a v kontrastu s tím, jak se jeho muži údajně chovali na křižovatce u Baugnez jen před pár dny, Peiper osobně dohlédl, aby zajatci, stejně tak i vlastní ranění, z?stali v La Gleize, dokud nedorazí Američané. Tuto dohodu formálně uzavřel se služebně nejstarším mezi americkými zajatci, majorem Halem D. McCownem, který velel 2. praporu 119. pěšího pluku, a McCownovo ocenění zp?sobu, jakým s ním bylo v zajetí zacházeno, bylo součástí obhajoby v procesu Malmédy.
Zatímco poslední rezervy byly vydávány na zajištění severního boku p?vodního pr?niku Leibstandarte, Dietrichovy poslední naděje se nyní upřely na Bittrich?v II. tankový sbor SS, jehož obě tankové divize 23. prosince vyvíjely tlak mezi řekami Salm a Ourthe a podnikaly výpady na severozápad směrem na Huy. Současně s tím obnovil LXVII. sbor operaci k vyčištění prostoru kolem Elsenbornu, ale žádostem, aby se sbor vrátil do svazku Patnácté armády, protože se prý příliš vzdálil z prostoru operací Šesté tankové armády, nebylo vyhověno.
Zpočátku byl Dietrich optimistou, zejména když na Štědrý den Američané skutečně v prostoru Trois Ponts-Manhay o něco ustoupili. Když v této době navštívil Dietricha Degrelle, poznamenal si, že i když „Sepp je hodně daleko od toho, aby potvrdil ohromující zprávy, které letí Berlínem jako požár", vypadá, jako že je úderem proti Huy dost nadšený:
„Sepp Dietrich mi ukázal na mapě oblast Tongres-Saint Trond, západně od Liége. ,Podívejte!' řekl. ,Tady v těch místech je zaženu do kouta!' Pak s lesknoucíma se očima položil sv?j velký palec pod jméno Cáchy, posvátné město Svaté říše římské. ,Cáchy!' zvolal, ,Cáchy! V měsíci lednu už budu v Cáchách.'"
To naznačuje, že se v duchu stále ofenzivně zabýval myšlenkou vlákat Spojence do pasti mezi Cáchami a Liége, i když mu k tomu Model nedal souhlas. Dokonce se zdá, že zcela opustil celý úmysl „velkého řešení". Podle Jodla, pokud by Dietrich byl měl nějaký takový úmysl postupovat přímo na Liége a neobejít je přitom od jihu, byl by musel být zastřelen pro neuposlechnutí rozkazu.Dietrich po válce řekl, že neměl o Liége, dokonce ani o Huy, ten nejmenší zájem, protože k jeho dobytí neměl vojáky a mimoto leží tak nízko nad mořem, že by se do něj těžko dostal.
Nuže, Dietrich?v optimismus neměl trvat dlouho. Das Reich na Štědrý den obsadila vesnice Grandmenil a Manhay a zamířila na západ, jak jí nařídil Model, a snažila se o lepší součinnost s XLVII. tankovým sborem Páté tankové armády, který pomalu postupoval podél Ourthe. Silnice na Erezée, což byl další cíl Das Reich, byla úzká a v terénním zářezu. Vedoucí tank byl vyřazen tarasnicí u silniční překážky; ostatní nemohly projet a musely se stáhnout zpět do Grandmenil. Americká 7. tanková divize přešla do protiútoku a za silné podpory letectva vytlačila do jitra 27. jednotky Das Reich jak z Grandmenilu, tak z Manhay. Když se jim nepodařilo obsadit Erezée, které Dietrich viděl „jako klíčové", jeho slova byla: nepovažoval jsem za možné prorazit. Pokud šlo o mne, poznal jsem, že ofenzíva se zcela zastavila.
Tak skončil poslední Hitler?v tah na západní frontě.
Zatímco skoro všichni generálové obvinili Hitlera ze zřejmého plýtvání lidmi i materiálem na akci, jejíž cíle byly vzhledem k současné válečné situaci nesplnitelné, neméně početná kritika se snesla na jeho rozhodnutí svěřit vedoucí roli v ofenzívě Seppu Dietrichovi, na kvalitu Seppova vedení v bitvách a na bojový výkon tankových divizí SS. Jodl zd?raz?oval, že „jediné slabé místo divizí SS", nicméně životně d?ležité, „byla úrove? štáb? a vyšších d?stojník?" a že „Šestá tanková armáda neměla tolik náležitě vycvičených d?stojník? a muž?, kteří byli schopni vypracovat své plány do nejmenších detail?, kolik jich mívala k dispozici v roce 1940". Von Rundstedt prohlásil, že hlavní příčinou neúspěchu bylo „nevhodné nasazení Šesté tankové armády SS (!) jejím velitelem". Von Mellethin poznamenal, že „bylo velkým neštěstím, že Hitler na Schwerpunkt celé akce umístil Armádu SS, jejíž velitel byl sice statečný voják, ale skutečného pochopení zásad vedení tankového boje postrádal". Von Manteuffel byl nejostřejší ze všech:
„Šestá tanková armáda SS (!) ... se ukázala jako neschopná rychlého pochodu k Marně. Neštěstí jejího velitele se zplna ukázalo v tom, že nakonec celé dny mlčel. Štáb Šesté tankové armády jasně postrádal schopnosti ke zvládnutí situace. Za pošetilost Vrchního velitele při vytvoření Šesté tankové armády SS a při určení její stávající úlohy se nyní musí všude platit. Její cesty byly zablokovány a štáb si s tím neuměl poradit. Nižší velitelé neměli taktické zkušenosti potřebné k rozvíjení útoku a docházelo k osudovým zdržením."
Že mezi ním a Manteuffelem byla skutečně velmi malá součinnost, to Dietrich připustil: „Neměl jsem s ním skoro žádné spojení, protože jsem byl stejně jako on po většinu času v liniích. Ale naše štáby spojení vždy měly." Jeden z pramen? však přesto tvrdí, že si po válce při výslechu von Rundstedt stěžoval, že od Dietricha měl jen několik operačních hlášení a i ta doručená „nebyla nic než balík lží". Pravda je asi uprostřed, spočívá v tom, že Dietrich zápasící s problémy se spojením, které nepochybně existovaly a které kopcovitý terén ještě násobil, měl jednoduše jen velice malou představu co se kde děje.

Masakru v Malmedy věnuji zvláštní kapitolu.




Image


Vodnář Pohlaví:Muž Drak OfflineOsobní galerie uživatele sigiZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovi WWW stránkySkypeMSN Messenger
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

75366 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.1669s ][ Queries: 19 (0.0132s) ][ Debug on ]