Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/2/2011, 13:14  Předmět:  Ponorky Kalev a Lembit Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ponorky Kalev a Lembit


Image


Meziválečné nezávislé Estonsko samozřejmě nebylo žádným ekonomickým gigantem a rozhodně si nemohlo dovolit žádné mohutné ozbrojené síly. Proto se vláda rozhodla bránit pobřeží tradičními zbraněmi slabých, tedy minami, pobřežním dělostřelectvem a dělovými čluny; s ofenzívními námořními operacemi se počítat zkrátka nemohlo. Situace se změnila v polovině třicátých let, kdy se Sovětskému svazu poměrně dařilo zvyšovat početní stavy námořnictva (i když ne tak rychle jak žádaly nereálné plány) a Estonsko muselo nějak reagovat. A protože sousední Lotyšsko mělo již od roku 1926 dobré zkušenosti se dvěma malými francouzskými ponorkami Ronis a Spidola, byla volba poměrně jasná. Dvojici ponorek Estonsko objednalo v roce 1935 v Anglii, se kterou mělo tradičně dobré vztahy již od války za nezávislost z let 1918-20.
Čluny dostaly jména Kalev (podle bájného prvního estonského vládce) a Lembit (podle jakéhosi středověkého zbojníka) a vyrobila je firma Vickers ve známých ponorkových loděnicích Barrow-in-Furness v letech 1935/37. Stavbu od počátku sledovala malá skupinka estonských důstojníků, kteří na nich později sloužili. Kromě kontroly kvality práce a zjišťování jak se ponorka vlastně ovládá se Estonci snažili od svých britských protějšků a kolegů získat co nejvíc informací o metodách výcviku a taktice boje. A protože jim Angličané téměř ve všem ochotně vycházeli vstříc, dá se říci, že zadarmo získali i poměrně slušnou britskou ponorkovou školu.
Kalev a Lembit systémově vycházely z šestičlenné řady ponorek dálkového průzkumu třídy Parthian z přelomu dvacátých a třicátých let, ale byly o více než polovinu menší. To nakonec dá rozum, Estonsko v mělkém a relativně nevelkém Baltském moři nepotřebovalo žádné neohrabané podmořské superkolosy a v podstatě ani nepočítalo s misemi, které by trvaly déle než týden. Bojové použití Kaleva a Lembitu mělo vypadat tak, že vyplují, někde položí minové pole a rychle se vrátí pro nový náklad. Pokud by mezitím potkaly nějakou tu nepřátelskou loď, měly zaútočit torpédy. Za těmito účely se do bočních sedlových vertikálních šachet – což byl systém osvědčený už za první světové války na ponorkách tříd E a L – dalo naložit až dvacet min a každý ze čtyř příďových torpédometů měl jedno torpédo rezervní. Dá se říci, že pro předpokládané akce to byla výzbroj úkoly naprosto dostatečná. Klasické kanóny však Kalev a Lembit kupodivu neměly, jedinou palubní zbraní byl zpočátku jen protiletadlový kulomet puškové ráže 7,7 mm.
7.července 1936 byly ponorky slavnostně spuštěny na hladinu, ceremoniálu se zúčastnil estonský ministr zahraničí Schmidt (jeho žena Alice se stala oficiální kmotrou Lembitu), ředitel loděnice sir Craven a zástupci námořnictev z Portugalska, Argentiny a Rumunska. Po dokončení na ponorky nastoupili estonští námořníci, do stavu byly oficiálně zařazeny v březnu 1937. Velitelem Kalevu se stal kapitánporučík Alfred Roman Herman Pontak, Lembit dostala na starost posádka Ferdinanda Schmiedehelma. Koncem května čekal na čluny vskutku reprezentační úkol, když defilovaly v námořní přehlídce na počest korunovace krále Jiřího VI. a bezprostředně po ní odpluly do Tallinu, kde přistály 1. června. Ještě na podzim roku 1937 do Estonska přijeli technici německé firmy AG Werke, aby na čluny instalovali zbrusu nové hydrofony a o rok později ponorky dostaly dokonce tehdejší poslední výkřik moderní protiletadlové techniky – švédské kanóny bofors. V létě 1939 se Kalev a Lembit zúčastnily estonsko-finských námořních manévrů, které simulovaly společnou obranu proti výpadu sovětské flotily do Baltského moře, a potom opět reprezentovaly svou zemi; tentokrát při zdvořilostní návštěvě Helsinek. Na podzim téhož roku byl kapitán Pontak povýšen a novým velitelem Kalevu se stal jeho dosavadní zástupce Verner Hans Puurand. Když v září 1939 vypukla Druhá světová válka a Němci tuze dobře věděli, že nezávislé pobaltské státy jsou po Polsku dalším cílem sovětské expanze, pověřil admirál Raeder námořního atašé v Tallinu, aby nějak zařídil koupi obou stále ještě velmi moderních člunů. Těžko říci zda ho k tomu vedl strach, aby ponorky momentálnímu sovětskému spojenci v případné válce nějak nezatopily anebo snaha o to, aby se Stalinovi nedostala do rukou moderní zbra�?ová technologie. Ono je to už asi jedno. Estonci Kalev ani Lembit neprodali, čluny se po anšlusu pobaltských států staly vítanou sovětskou kořistí, 19. srpna 1940 byly zařazeny do stavu námořnictva a zajímavě tak rozšířily Stalinovu unikátní sbírku. Tou dobou měl totiž Sovětský svaz nejpočetnější ponorkové loďstvo na světě, tvořené pestrou směsicí všelijak zbastlených šuntů, ve které se míchaly vlivy italské (třídy K a D), německé (třída S), anglické prvoválečné (třídy L a Šč), staré carské (třída P) a podivné výtvory domácích zoufalců (třída M). Teď byl tedy Stalinův podmořský cirkus obohacen o další číslo, tentokrát o páreček žraloků původem z Albionu.

Návštěva školáků na zbrusu novém Kalevu. Tallin, 6. června 1937

Image


Nástup sovětské moci na ukořistěné ponorky byl dobově obligátní, tedy brutální. Estonští důstojníci a námořníci byli bez velkých řečí vyházeni (a později vesměs odsunuti na Ural nebo na Sibiř), na zvláštní povolení smělo na svých místech zůstat jen několik odborníků – většinou z řad poddůstojníků. Postupem času však i museli odcházet i oni. S bývalými veliteli Pontakem a Puurandem bylo zpočátku zacházeno poměrně slušně. Díky předcházejícímu dlouhému pobytu v Anglii byli považováni za vynikající ponorkové experty a tak byli přiděleni do zvláštní komise zkoumající zahraniční lodě a metody výcviku. Se Schmiedehelmem se raději vůbec nepočítalo, protože byl původem Němec a za ženu měl Angličanku, stal se z něj podezřelý nezaměstnaný civil. Situace se dramaticky změnila krátce po 22. červnu 1941, když Pontaka se Schmiedehelmem zatkla NKVD. Pontak byl ve zkráceném soudním řízení obviněn ze špionáže ve prospěch Britů, odsouzen k smrti a 4. července v Tallinu popraven. Schmiedhelm byl coby podezřelá osoba deportován do tzv. Usollagu, tedy do Usolského nápravně výchovného tábora Solikamsk ve Sverdlovské oblasti, kde spolu s jinými nepohodlnými Estonci kácel dříví. Na jaře 1942 si však revoluční spravedlnost došlápla i na něj a za údajnou účast na přípravách protisovětského povstání byl 10. května bez soudu popraven. Těžko říci čím mohl být uralský dřevorubec živořící v trestaneckém lágru sovětské vládě nebezpečný, ale dost možná se jednalo vyřizování starých účtů, protože Schmiedhelm proti bolševikům bojoval už za války o estonskou nezávislost v letech 1918-20. To bývalý velitel Kalevu Verner Hans Puurand se dokázal vlně zatčení z června 1941 vyhnout, schovával se u příbuzných, v lesích a nakonec se přidal k estonským partyzánům, kteří přepadali menší sovětské jednotky (v Estonsku se tomu dnes říká „letní válka“). Smutně musím podotknout, že jeho jistě zajímavé životní osudy za německé okupace se mi jeví poněkud zmateně. Knižní prameny o něm nemám a internetové se bohužel dost různí; jisté je jen to, že nějakým způsobem s Němci spolupracoval či kolaboroval (vše záleží na definici…). Podle jedněch Puurand absolvoval školu německé rozvědky v Lepsee, podle jiných jí velel, jiné tvrdí, že se dal na politiku a snažil se na německé okupační správě pro Estonsko vymoci jakousi autonomii a další jsou toho názoru, že většinu války strávil ve Švédsku. Je ovšem možné, že stihl úplně všechno… Odpíchnout se dá až z vyprávění Puuranda juniora, který dodnes žije a tvrdí, že v roce 1944 za dramatických okolností celá rodina z Estonska utekla automobilem a konec války je zastihl v bavorském �?ezně, kde byl Puurand senior zajat Američany. V roce 1948 byl bývalý námořník propuštěn, usadil se v Austrálii, živil se jako stavební dělník, pracoval v krajanských spolcích a na sklonku života se dokonce stal ministrem v estonské exilové vládě. Verner Hans Puurand se nezávislého Estonska nedožil, zemřel v Brisbane v roce 1983, ale jeho syn starou vlast navštívil, a i když teď sled událostí poněkud předběhnu, prozradím že si se zájmem prohlédl jak Tallin tak i ponorku Lembit, kterou jeho otec znal víc než dobře.


Zleva Pontak (1899 – 1941) a Schmiedehelm (1899 – 1942)


Image

Puurand (1904 – 1983)

Image

Puurand junior a Lembit v roce 2009

Image


Noví páni se na přelomu léta a podzimu 1940 na ukořistěných ponorkách mezitím porozhlédli co a jak a velitelem Kalevu byl 3. října jmenován kapitán 3. stupně Boris Alejevič Nyrov, šlechtic a syn carského velvyslance v Teheránu. Lembit dostal na starost Vladimír Antonovič Poliščuk. Oba čluny byly zařazeny do 3. divizionu 1. ponorkové brigády Baltského loďstva a jejich základnou se stal lotyšský přístav Libava. Dlužno říci, že to asi nebyla moc dobré řešení. Libava totiž ležela příliš blízko hranic a není divu, že terčem německého náletu se stala již 22. června 1941. Boforsy z obou ponorek se rozštěkaly a údajně snad jeden bombardér poškodily. Následný německý pozemní postup byl tak rychlý, že již ve večerních hodinách téhož dne se Kalev s Lembitem musely dát na útěk. Tím pádem byly anglické miny, torpéda a náhradní díly v přístavních skladištích nenávratně fuč. 5. července oba čluny zakotvily až v Kronštadtu, kde byly přezbrojeny na sovětská torpéda 53-27, což se nedá nazvat jinak než jako akt zoufalství (ostatní sovětská torpéda byla pro Kalev a Lembit příliš dlouhá). Torpéda 53-27 byly první sériově vyráběné modely sovětské výroby z roku 1927, respektive nepříliš zdařilé kopie italských Whiteheadů původně určené pro ponorkovou třídu D. Trpěly celou řadou neduhů - od předčasných explozí, po nevyzpytatelné zatáčení a kolísání hloubky až po vyskakování nad hladinu a proto byla jejich výroba ukončena již v roce 1935. Ve skladech však zůstaly ještě slušné zásoby a pro nedostatek lepších typů se s nimi některé sovětské ponorky v prvních dvou letech války musely spokojit, přestože praxe ukázala, že pravděpodobnost zásahu je jen třináctiprocentní. Po zkouškách nové zbraně se Kalev a Lembit 3. srpna vrátily do Tallinu, kde tehdy kotvilo jádro Baltského loďstva.
Kalev vyplul na první hlídku prakticky neprodleně, 8. srpna položil minové pole u lotyšského majáku Užava. Mise byla velením hodnocena jako neúspěšná (námořníci stihli do moře vysypat jen deset min z dvaceti) a když za několik dní Nyrov zbabral torpédový útok na konvoj tak, že si málem sám naběhl na taran, měl asi nadřízeným co vysvětlovat. Ovšem položené miny bohatě stačily na to, aby se na nich 26. září možná potopil stíhač ponorek Mosel 1 (796 tun) a téměř jistě nákladní parník Fraunburg (2 111 tun). K tomu ovšem došlo až 7. listopadu a tou dobou už byla celá posádka Kaleva mrtvá…
Do Tallinu se Kalev vrátil 21. srpna a záhy musel i s Lembitem a celou Baltskou flotilou utéct v největší námořní minové bitvě všech dob. O co šlo?
Německá vojska se už 7. srpna 1941 dostala k pobřeží Finského zálivu a tím odřízla pozemní spojení s Tallinem, tehdejší hlavní základnou Baltské flotily. Její velitel viceadmirál Tribuc sice zahájil evakuaci některých lodí do Kronštadtu a Leningradu, ale maršál Vorošilov ji na pokyn Stalina okamžitě zakázal a nařídil Tribucovi udržet Tallin za každou cenu. Těžko říci, co ti dva výtečníci svou šíleností chtěli dokázat; možná se inspirovali právě probíhající úspěšnou obranou Tobrúku. K něčemu podobnému ovšem Tribuc neměl absolutně žádné prostředky a jako námořník pozemním bojům vůbec nerozuměl. Na druhou stranu zase Stalin a Vorošilov nerozuměli bojům námořním, takže se zdá, že tahle trojka se hledala až se našla. Nikdo neřešil, že Tribuc měl k pozemní obraně k dispozici jen jedenáct tisíc demoralizovaných vojáků bez těžkých zbraní, které sice posílil šestnácti tisíci námořníky, ale pořád to bylo zoufale málo.
Zatímco si Tribuc nervózně škubal vlasy nad nesplnitelným úkolem, který před něj strana a vláda postavila, Němci se rozhodli využít příležitosti a Baltskou flotilu zničit. Mezi 8. a 20. srpnem položily minonosky Cobra, Kaiser a Königin Luise spolu s finskými kolegyněmi Ruotsinalsmi a Riilahti východně od Tallinu minovou přehradu zvanou Juminda, která čítala na tři tisíce min, další miny do moře nasypala Luftwaffe. Přestože Tribuc moc dobře věděl, že Němci v jeho týlu každou noc cosi kutí, nepodnikl proti nim téměř nic. Vorošilov mu totiž zakázal byť i jen zjistit rozsah minové přehrady, protože podobné konání považoval za defétistické! Kruh kolem Tallinu se mezitím uzavřel natolik, že 19. srpna zakotvené sovětské lodě zasáhly do pozemních bojů dělostřelbou, ale k ničemu to nevedlo. Do německých pozic sice vypálily na třináct tisíc granátů, ale Němci jen couvli, přisunuli těžké dělostřelectvo a na oplátku ostřelovali město, přístav a pobřežní baterie. Nedalo se nic dělat, druhý Tobrúk se nekonal, sám Stalin 26. srpna změnil názor a nařídil ústup, přesněji řečeno katastrofu.
Špatné počasí zdrželo evakuaci až do 28. srpna navečer a to byl opravdu nejvyšší čas, protože němečtí vojáci už běhali po tallinských ulicích. Necelá stopadesátka lodí se rozdělila do tří bojových svazů, čtyř kolon lodí nákladních a třicet dva pomalých rybářských a přístavních plavidel se muselo protloukat na vlastní pěst. Nešťastnou náhodou se Tribuc rozhodl proplout minovou baráží právě v místech, kde byla nejhustší a lodě začaly řachat jedna za druhou. Pravda, před flotilou pluly minolovky, které čistily plavební dráhu širokou asi půl kilometru, ale miny odřezané od kotevních lan vyplouvaly na hladinu a mořské proudy si s nimi pohrávaly jak chtěly. Dá se říci, že plavební dráha byla otevřená jen nějaký čas, za chvíli se zavřela a zase se změnila v minové pole. K tomu se jen tak mimochodem dalo do práce německé letectvo a do soumraku potopilo čtyři nákladní lodě a ledoborec. V noci pro změnu zaútočily německé a finské torpédové čluny, které byly odraženy dělostřelbou. Vzrůstající ztráty (jen v noci z 28. na 29. srpna se na minách potopilo patnáct lodí) donutily Tribuce, aby nařídil uprostřed minového pole zakotvit (!) a pokračovat až ráno. Jenže už od úsvitu začala znovu úřadovat německá a tentokrát i finská letadla, a tak zoufalý Tribuc rozkázal válečným lodím plout plnou parou do Kronštadtu a pomalé nákladní lodě ponechal svému osudu. Ztráty válečného loďstva tak dosáhly „jen“ dvaceti procent (potopilo se pět torpédoborců, dvě torpédovky, tři ponorky a strážní loď, další tři torpédoborce byly poškozeny), z nákladních lodí byla ovšem ztracena více než polovina, přičemž důležité velké lodě měly smůlu takřka všechny. Největší ztráty utrpěl zadní voj, jehož velitel kontradmirál Rall byl z moře vytažen v bezvědomí (z celého zadního voje přežila jen jedna torpédovka). Celkem se do Kronštadtu dostalo osmnáct tisíc lidí z původních dvaačtyřiceti tisíc a asi dvanáct tisíc se zachránilo na nedalekých ostrůvcích.
Obě strany považovaly minovou bitvu u Tallinu za své vítězství – Němci dali Rusům na frak a Tribucovi se přece podařilo zachránit jádro flotily – ale faktem zůstává, že velké sovětské lodě už nikdy na Balt nevypluly a do konce války se nepříliš úspěšně pokoušely sehrávat strategii zvanou „beeing in fleet“.

Zdá se, že s obranou Tallinu to admirál Tribuc asi myslel vážně. Důkazem jsou dva narychlo postavené a ještě rychleji opuštěné úzkokolejné obrněné vlaky, které ukořistili Němci. Za povšimnutí stojí i zajímavý název železniční zastávky.

Image


Kalev a Lembit se útěku z Tallinu zúčastnily v sestavě hlavního svazu spolu s křižníkem Kirov (vlajkovou lodí admirála Tribuce), torpédoborci Gordyj, Jakov Sverdlov a Smetlivyj, ponorkami S-4 a S-5, pěti minolovkami, šesti stíhači ponorek, strážní lodí, ledoborcem a pěti motorovými čluny. Lembit z bitvy vyvázl beze škod, Kalev zachránil osm trosečníků z Jakova Sverdlova, ale jednoho námořníka zabila letecká palba a lehce raněn byl i velitel Nyrov. Do Kronštadtu svaz dorazil 30. srpna a bezprostředně po přistání nastaly personální změny, respektive z Kaleva byly vyhozeni poslední tři námořníci z původní estonské posádky.
29.října vyplul Kalev z Kronštadtu na svou druhou a poslední misi. Jeho úkolem bylo vysazení tří špiónů asi třicet kilometrů od Tallinu a dnes nikdo neví jestli se mu to povedlo - ale asi ne. Kalev nereagoval na jedinou radiodepeši a tak se předpokládá, že nepřežil víc než pár hodin. Důvodů zkázy může být samozřejmě víc. Mohly to být klasické případy nehody (lidská chyba, technická závada) nebo i německé miny z přehrad Juminda či Corbetha. A právě Juminda se zdá být velmi pravděpodobnou pachatelkou, zvlášť když se na jaře letošního roku poblíž stejnojmenného mysu našel v hloubce osmdesáti pěti metrů vrak čehosi, co by možná mohl být Kalev. V létě vrak prozkoumali estonští potápěči a připustili, že to snad jsou zbytky ponorky. Trosek je ovšem tak málo, že bližší identifikace je asi nemožná.

Nyrov (1911 - 1941)

Image


Lembit vyplul na svou první válečnou misi 10. srpna z Tallinu a jeho cílem se staly vody kolem rujánského mysu Arkona. Zdá se tedy, že i v sovětském námořnictvu se občas přece jen našel někdo, kdo přemýšlel hlavou a ne stakanem vodky, protože právě kolem Arkony dodnes vede lodní trasa sice nepříliš frekventovaná, ale kdo se chce vydat ze švédského přístavu Malmö do německého Sassnitz, jinudy než kolem Arkony plout nemůže. 15. srpna se ponorka dostala do prudké bouře, která vyřadila hydraulický systém. Tři hodiny stál Lembit na hladině bezbranný jak kachna, protože se nedalo kormidlovat, vysouvat periskop a dokonce ani otevřít poklopy torpédometů. Zachráncem-opravářem se stal jeden z původních estonských námořníků jménem Aartee, pod jehož vedením se hydrauliku nakonec podařilo dát dohromady. O dva dny později Lembit dorazil na vzdálenost asi třinácti mil k Arkoně, kde položil minové pole a 21. srpna se bezpečně vrátil do obleženého Tallinu. Miny ležely v moři poměrně dlouho nenápadně ladem a teprve 26. února 1942 poškodily švédský trajekt Starke (2 459 tun) a o půl roku později na nich zakončila svou životní poť německá nákladní loď Kathe (1 854 tun). Je ovšem možné, že některá mina se utrhla a dostala se k Swinemünde, kde se v květnu 1942 potopila německá Orkan (1 905 tun), ale dnes už nikdo nezjistí, zda se nejednalo o minu svrženou z anglického letadla.
Jak je už výše řečeno, útěk z Tallinu Lembit přežil a i na něm bezprostředně po přistání proběhly personální změny. Přesněji řečeno: i zde dostalo posledních pět námořníků z původní estonské posádky padáka a kromě toho byl velitel Poliščuk v rámci reorganizace ponorek do jediné brigády povýšen do funkce velitele 2. divizionu. Reorganizace ponorkové flotily byla totiž víc než nutná. Za první dva měsíce války přišla Baltská flotila o devatenáct ponorek z původních šedesáti sedmi (počítáno včetně cvičných i nepojízdných starých křapek nebo nabíječek baterií) a držet dvě brigády po několika ponorkách by byl asi nesmysl. Poliščuka na velitelském můstku nahradil Alexej Michajlovič Matijasevič, který na Lembitu sloužil jako první důstojník. Čas ukázal, že to byla dobrá volba. Matijasevič totiž nebyl žádný kariérní bolševický oficír, ale starý mořský vlk a selfmademan. Počátkem třicátých let začínal u obchodního námořnictva jako obyčejný námořník a během několika let to díky své píli a večerním studiím dotáhl až na kapitána dálkové plavby. Takový talent se v sovětském systému u pouhých „frachťáků“ pochopitelně nemohl potloukat dlouho, a tak byl Matijasevič v roce 1940 mobilizován, absolvoval kurs pro ponorkové důstojníky, nastoupil na Lembit a zůstal na něm až do konce války. A nejen to, Lembit se pod jeho velením stal nejúspěšnější minovou sovětskou ponorkou a možná i nejúspěšnější sovětskou ponorkou všech dob (opět záleží na definici, kdo bere jako úspěch počet zabitých, pak díky Wilhelmu Gustloffovi nemá konkurenci Marineskova S-13).
Na další misi Lembit vyplul 19. října 1941, jeho cílem byl Narevský záliv a pozorování aktivity německých lodí. Miny se tentokrát nekladly a mise proběhla bez sebemenšího dobrodružství, protože Matijasevič žádnou nepřátelskou loď neviděl. Lembit se tedy za týden vrátil do Kronštadtu a již 5. listopadu položil minové pole posledními anglickými minami poblíž finského Björkö. 14. listopadu se nedaleko odtud potopila finská minonoska Paukku, ale i když se občas připisuje Lembitu, asi ji měl na svědomí někdo jiný; stejně jako trawler Porkkala ztracený 28. listopadu. Lembit sice položil miny v této oblasti, ale přece jenom - trošku jinde…
V den výročí revoluce 7. listopadu připlul Lembit do Leningradu do oprav v závodě č. 196, kde přečkal zimu. Zdá se, že opravy v obleženém Leningradě se poněkud vlekly, protože na další misi se Lembit vydal až v srpnu 1942. Pod dělostřeleckou palbou proklouzl do Kronštadtu, odkud se vypravil k finskému ostrovu Utö. 4. září Lembit patnáct mil jihozápadně od ostrova zaútočil dvěma torpédy na konvoj, respektive na „nákladní loď o výtlaku asi osm tisíc tun“. Matijasevič později hlásil „velkou explozi, kterou neviděl ale velmi dobře slyšel“, ovšem podle německých záznamů jedno torpédo loď těsně minulo a druhé explodovalo na mělčině. O další útoky se Matijasevič pokusil 9. září (byl zahnán eskortou) a 13. září (dvě torpéda minula). Téhož dne večer dostal rozkaz k návratu.
Nutno říci, že podobné amatérské pokusy o torpédové útoky byly v sovětském ponorkovém loďstvu za války zcela běžné. Oni to prostě neuměli, jinak se to vysvětlit asi nedá. Když například v roce 1941 připlula do Murmanska spojenecká výpomoc v podobě několika britských ponorek, Angličané s hrůzou zjistili, že jejich sovětští kolegové neznají ani ty nejzákladnější věci jako výpočet úhlů pro útok torpédovou salvou! Ponorkářům v Severní flotile tedy Britové vysvětlili aspo�? ty nejnutnější základy (a jistě není náhoda, že od té doby se počet sovětských úspěchů lokálně zvýšil, byť časem se zjistilo, že hodně zásahů si kapitáni jednoduše vymysleli), jenže v Baltském moři Angličané nebyli a nebyl tam ani nikdo, kdo by ponorkové zbrani pořádně rozuměl. Možná by při výcviku mohli pomoci Estonci jako Pontak nebo Schmiedehelm, jenže to by je nesměla zabíjet NKVD.
Ovšem houževnatý námořník Matisajevič byl asi přece jen z poněkud jiného těsta než ostatní kolegové. Rozkaz k návratu neposlechl a pod záminkou dobíjení baterií zůstal v oblasti ještě jeden den. Neposlušnost se mu vyplatila a 14. září torpédoval a těžce poškodil velký německý parník Finnlandia (5 281 tun). Následovala odveta v podobě padesáti hlubinných bomb ze tří hlídkových člunů, ale Matijasevič po třech hodinách přece jen nějak vykličkoval pryč, i když jednoduché to rozhodně nebylo. Na Lembitu vypukl požár, se kterým námořníci bojovali deset hodin (!!!) a šest z nich bylo těžce popáleno. Když se večer konečně situace uklidnila a Lembit zastavil, aby vyvětral a dobil vyčerpané baterie, objevila se jakási hlídková loď a zahájila palbu z automatických zbraní. Hlídkové lodi Lembit v noční tmě utekl a baterie nakonec dobil, ale hned ráno 18. září jej našly finské hlídkové čluny VMV-2 a VMV-13 a opět se pokusily pomstít Finlandii hlubinnými bombami. Při úniku Lembit omylem „přistál“ na mělčině a měl dvojnásobné štěstí; Finové jej už ztratili a nakonec se dokázal z mělčiny dostat. 22. září těžce zrychtovaná ponorka přistála v Kronštadtu a za dva týdny se vrátila do Leningradu k opravám. Těžce poškozená Finnlandia nakonec najela na mělčinu a trvalo rok než ji Finové dali dohromady. Při Matijasevičově útoku zahynulo devět lidí, tři zůstali nezvěstní a více než osmdesát bylo raněno.
Lembit se v leningradských docích povaloval až do 11. dubna 1943 a potom se začal připravovat na další hlídku, na kterou měl vyrazit někdy v polovině května. K tomu už ovšem nedošlo. Němci během zimy 1942/43 se svou vrozenou důkladností zaminovali Finský záliv tak, že se z něj nedalo hnout. Když na jaře roztál led a několik sovětských ponorek se pokusilo blokádu prorazit, vyletěly do vzduchu prakticky na dohled od vlastních břehů a velení Baltské flotily nezbývalo nic jiného než ponorkové operace zastavit. Teprve když v září 1944 z války vypadlo Finsko a muselo Sovětskému svazu poskytnout své základny Hanko, Turku a Helsinki, byla blokáda prolomena a ponorky se mohly vrátit na Balt. Mezitím kohosi napadlo objednat v Anglii v rámci lend-leasu námořní miny a ponorka se tak mohla vrátit k té práci, pro níž byla postavena.

Lembit v Helsinkách v roce 1944

Image


Na další hlídku Lembit vyplul 5. října, ale zkušební ponor ukázal, že leningradští opraváři by zasluhovali pověsit za koule do průvanu, a že do ponorky teče. Teprve po dalších dvou dnech oprav se Lembit mohl vydat na cestu a 11. října položil minové pole mezi Kolbergem a Stolpmünde. Matijasevičovi se teď opravdu vyplatily zkušenosti starého „frachťáka“, dokázal se vžít do role německých kapitánů a přesně vytipoval místo kam má miny nasypat. Na jeho minovém poli se 23. října potopil remorkér Pioneer 5 (100 tun), 24. listopadu rybářská loď Spreefeuer (216 tun) a téhož dne byla poškozena i pomocná hlídková loď Halberstadt (305 tun). 13. února 1945 se u Kolbergu potopila minolovka M 421 (543 tun) a i ona je připisována Lembitu. Některé ruské záznamy Matijasevičovu šťastnému minovému poli ještě připisují poškozenou fregatu Vs-302, ale spíš se zdá, že ji mají na svědomí miny z ponorky L-21. 12. října se Lembit pokoušel nahánět lehký křižník Nürnberg, což bylo příliš rychlé sousto a křižník zanedlouho zmizel za obzorem. V poledne 13. října Matijasevič poblíž ostrova Bornholm zaútočil na cosi, co identifikoval jako nákladní loď o výtlaku 5 000 tun. Obě torpéda cíl minula, ale o pouhých osm minut později se objevil další cíl, Lembit měl v torpédometech založena ještě dvě torpéda a ta poslala do věčných lovišť dánskou nákladní loď Hilma Lau (2 414 tun). Podobná situace se opakovala o tři dny později. Jedno torpédo určené (snad) pomocné minolovce zmizelo v moři, ale druhé potopilo minolovku M 3619 Crabeels (150 tun). Lembit se vrátil do Helsinek 18. října aniž byl napaden, ovšem minolovku M 3619 Crabeels si nárokuje i ponorka S-4…
27. listopadu se Lembit vydal na čtvrtou hlídku a 3. prosince položil další minové pole, tentokrát u majáku Brüsterort. Pak se Matijasevič pokoušel slídit kolem Gda�?ska a 11. prosince vypálil svá obligátní dvě torpéda na nákladní loď o výtlaku 6 000 tun. Útok nebyl úspěšný, protože torpéda explodovala předčasně; možná se navzájem srazila. Při návratu na ostrov Utö se Lembit srazil s jakýmsi neznámým podmořským objektem a poškodil si poklop na pravém dolním torpédometu. Na hladinu vyplavaly trosky a Matijasevič měl strach, že omylem taranoval sovětskou ponorku a čeká ho trestní prapor. Žádný sovětský člun se však momentálně nepohřešoval a poválečné výzkumy v archívech připouští možnost, že se mohlo jednat o německou ponorku U-479 (Friedrich Wilhelm Sons). To by ovšem na druhou znamenalo, že U-479 by se nehlásila ani nevrátila asi měsíc (za ztracenou se pokládá „po 15. listopadu 1944“) a to je hodně nepravděpodobné… Nejlogičtější vysvětlení asi je, že Lembit narazil do nějakého vraku. 15. prosince se Lembit vrátil do Turku a druhý den odplul do oprav v Helsinkách.
6. března 1945 byl Lembit vyznamenám �?ádem rudého praporu, což byl dobový obligátní metál pro všechny ponorky, které přežily víc než pět misí. Na poslední válečnou plavbu se Matijasevič s Lembitem vydal 23. března, úkolem bylo položit minové pole poblíž Stolpe (dnes Wladyslawowo), což se o týden později zdařilo. A právě tam se 25. dubna potopila pomocná hlídková loď Vs 343, čímž se válečné skóre Lembitu uzavřelo. Návrat domů však nijak jednoduchý nebyl. 6. a 7. dubna si čerstvě vyznamenaného veterána vzaly na mušku německé stíhače ponorek, shodily osmdesát tři hlubinných náloží a podobná situace se opakovala 9. dubna, kdy posádka napočítala ještě o dvě hlubinné bomby víc. Žádná rána nebyla smrtelná, ale ponorka byla řádně rozklepaná, teklo do ní, některé systémy fungovaly „na čestné slovo“ a všichni si asi zhluboka oddechli, když 14. dubna Lembit dorazil do Turku, kde o tři týdny později námořníci oslavili konec války.
V lednu 1946 Lembit stáhli z bojové služby a pod jménem U-1 byl přidělen k oddílu potápěčů. V roce 1949 dostal jméno S-85 a nové zařazení v cvičné flotile. Další dvě jména starý dobrý Lembit vystřídal jako na běžícím pásu. V lednu 1956 to bylo STŽ-24 a v listopadu téhož roku UTS-29. 3. srpna 1957 byl člun přidělen ponorkové továrně Rudé Sormovo v Gorkém, kde byl více než dvacet let používán pro různé pokusné a testovací účely. 28. srpna 1979 byl Lembit z námořnictva slavnostně vyřazen, prošel rekonstrukcí a od roku 1985 je k vidění ve svém dávném mateřském přístavu Tallin jako muzeum. V roce 2002 na něm vypukl požár, leč nic historicky cenného naštěstí ztraceno nebylo. Lembit má na svědomí sedm válečných hlídek o celkové délce 109 dní během nichž podnikl osm torpédových útoků, vystřelil čtrnáct torpéd a položil sto min. Výsledky jsou z pochopitelných důvodů občas diskutabilní a proto jsou důkladně popsány v textu.
Velitelé Lembitu kapitáni Poleščuk a Matisajevič sloužili dál ve válečném námořnictvu a oba vystřídali několik funkcí včetně velení na ponorkách. Matijasevič v roce 1955 odešel do civilu a vrátil se k dálkové obchodní plavbě.

Výtlak: 620/850 tun
Rozměry: 58 x 7,3 x 3,3 metru
Pohon: 2 x diesel Vickers (895 kW), 2 x elektromotor (589 kW)
Rychlost: 13,5/8,5 uzlu
Maximální hloubka ponoru: 85 metrů
Dosah: 4 000 mil
Výzbroj: 4 x torpédomet, 20 min, 1 x 40 mm kanón, 1 x 7,7 mm kulomet
Posádka: 38 mužů

Zleva Poliščuk (1906 – 1993) a Matijasevič (1905 – 1995)

Image

Lembit dnes

Image

Image


Torpédová komora

Image

Periskop

Image


Poznámka autora: Tenhle článek jsem původně dal na jinej web. Sem jsem ho dal taky, protože začínám dělat na podobných ponorkách jugoslávských a přijde mi hezký, když články o takových „exotech“ budou pěkně pohromadě. Dále bych měl asi připomenout, že při psaní mi pomohl tenhle Hoblíkův článek, ze kterého jsem dokonce šlohl jednu fotku a tímto Hoblíkovi moc a moc děkuju.




Naposledy upravil Destroyman dne 10/10/2011, 10:58, celkově upraveno 1 krát
  
Střelec
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/2/2011, 14:01  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Sovětská flotila, to bylo žrádlo. Nedivim se stavu "vzdělání" velitelskýho sboru za války - kdo měl něco v hlavě, toho v čistkách smázlo NKVD. A že byli věčně nalitý? Nedivím se. Kdo by při smyslech vlezl do sovětský ponorky, udržovaný výše zmíněným stylem?
Vzpomíná si tu někdo na film "Kapitán šťastné Štiky"?


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/2/2011, 14:51  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Střelec napsal:
Vzpomíná si tu někdo na film "Kapitán šťastné Štiky"?


Před časem jsem si Kapitána Šťastné štiky koupil v trafice na DVD. Koukl jsem na to jednou a hodil do krabice s podobnými nepovedenými nákupy. Před Vánocema jsem celou krabici odnesl do domova důchodců, třeba to nějakýmu starouškovi udělalo radost.
A třeba se s tím DVD ještě setkám - až budu v domově důchodců já! Mr. Green


  
private_joker
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 9/2/2011, 15:18  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Zaujímavé informácie len čo je pravda. Skvelý článok. Páči sa mi, keď sa človek dozvedá aj o takýchto raritkách, ktorými, bola podla m?a, 2. svetová vojna preplnená. Mr. Green


  
Martas2411
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 10/2/2011, 13:14  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Bezva počteníčko,ta obrana Tallinu to byl vyložený masakr .Tolik lodí a lidských životů zbytečně vyhaslo kvůli pár jedincům, a ten Matijasevič to byl docela kanon.Byli i nějací dobří sovětští kapitáni ponorek?Je nějaký seznam sovětských ponorkových es?


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 10/2/2011, 15:23  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Martas2411 napsal:
Byli i nějací dobří sovětští kapitáni ponorek?Je nějaký seznam sovětských ponorkových es?


Otázka je, co si kdo pod pojmem"dobrý velitel ponorky" představuje. Právě u Rusů to často znamenalo i jen to, že nerezignoval na osud a měl aspo? snahu přežít. Vždyť za války měli Rusové cca 250 ponorek, asi o 150 přišli, ale zhruba 70 z té stovky přeživších patřilo Tichooceánskému loďstvu, které bojovalo jen pár dní proti Japoncům! Poměr ztracených ponorek a potopených lodí je u Rusů (včetně mr?avých rybářských bárek, motorových člunů a plachetnic) asi tak 1:1. Pro zajímavost: u Němců to bylo 1:2,7, u údajně neschopných Japonců 1:1,4.
Z toho vyplývá, že nějaké eso jako měli Němci třeba Priena (netřeba představovat), Američani O´Kanea (24 lodí za 5 misí), Japonci Kinašiho (jednou salvou potopil letadlovou loď a torpédoborec, poškodil bitevní loď) nebo Angličani Wanklyna (taky slušný skóre, u Němců by za to měl nejmí? nějakej ten jejich kříž i dubovejma s ratolestma) zkrátka neměli.
Vyložená ostuda je - a Rusové si to určitě sami moc dobře uvědomují, protože mlží kde můžou - že za dvě světové války a jednu občanskou je největší válečná loď potopená ruskými ponorkami malý torpédoborec. A i ten byl jen jeden a ještě stál na kotvách! Obětí se stal v noci z 31. srpna na 1. září 1919 anglický torpédoborec Vittoria, který potopila ponorka Pantěra kapitána Bachtina. Příznačný pro danou dobu je i Bachtinův pozdější osud. Nejdřív dostal ?ád Rudého praporu, ale za pár let byl označen za nepřítele lidu a skončil v gulagu. Sice "jen" na dva roky, ale to stačilo, aby mu to tak podlomilo zdraví, že za pár měsíců stejně umřel.
Seznam sovětských ponorkových es, která by za něco stála, by byl tedy asi velice stručný. Zatím je ovšem problém ho vůbec nějak seriózně sestavit, protože Rusové za války dost slušně fantazírovali (tvrdili např. že torpédovali Tirpitz a podobný nesmysly) a teprve v posledních asi dvaceti letech se to ve spolupráci s německými archiváři pokouší dát nějak rozumně dohromady.
Ale v podstatě se dá říct, že naši tři ponorkáři Holub, Hudeček a Singule hravě strčí půlku rudý flotily do kapsy... Cool


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 27/2/2012, 13:25  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Na webu muzea v Barrow-in-Furness jsem našel fotky ze stavby Kaleva a Lembita. První jsou základy kýlů, druhé dieselů.

Image

Image


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

72157 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2822s ][ Queries: 19 (0.1083s) ][ Debug on ]