Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
jarl
Obergefreiter


Věk: 44
Založen: 29. 11. 2011
Příspěvky: 1005
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
17715.18 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 7/2/2015, 14:32  Předmět:  První bitva čínsko-japonské války Odpovědět s citátemDolůNahoru

První bitva čínsko-japonské války

Image

Hra o Koreu

V Koreji vládla od r. 1392 dynastie Čoson, jejíž panovníci museli v průběhu 19. století čelit vměšování velmocí toužících rozšířit oblast svého vlivu i o Zemi jitřní svěžesti. Podobnému tlaku čelily i Japonsko a Čína, neboť Dálný východ přitahoval pozornost nejenom evropských kolonizátorů, ale i Američanů hledajících odbytiště pro své výrobky. Každá země se s touto hrozbou vyrovnávala po svém a je zajímavé, že nejdéle odolávala chudá Korea. Zatímco v ulicích japonských a čínských přístavů se už naparovali „bílí ďáblové“, v Korejském království tajně působila pouze hrstka křesťanských misionářů. Otěže moci třímal od roku 1864 ve svých rukách I Haung známější jako princ-regent (Täwongun) za svého nezletilého syna Kodžonga. Ten navzdory názorům místních učenců trval na politice izolace před vnějšími vlivy, přičemž neváhal sáhnout k použití síly.

O tom se v r. 1866 na vlastní kůži přesvědčila posádka parníku GENERAL SHERMAN, jenž se vydal proti proudu řeky Tedong do Pchjongjangu, kterážto provokace stále život 24 Američanů. Téhož roku Täwongun vyhlásil hon na křesťany, jemuž padlo za oběť několik tisíc konvertitů a devět misionářů. To přimělo Paříž k vyslání trestné expedice vedené kontradmirálem P. Rozem. Francouzi obsadili část ostrova Kanghwado, jenomže pokus dobýt hlavní město Korejci odrazili a útočníci se museli stáhnout. Podobný průběh měl o pět let později i americký pokus pomstít zkázu GENERELA SHERMANA, takže sebevědomý princ-regent nechal na počest vítězství v celé zemi vztyčit pamětní kameny, aniž by tušil, že dny jeho vlády budou brzy sečteny. Realisticky uvažujícím politikům bylo jasné, že se jedná o Pyrrhovo vítězství, neboť Korejci nad nepočetnými útočníky zvítězili jenom s vypětím sil, a přesvědčili se, že proti moderním zbraním nemohou uspět.

Image
Francouzský admirál Roze

Ke stejnému závěru dospěli na základě trpkých zkušeností i Japonci a Číňané, kteří však k provedení nezbytné modernizace zvolili odlišné prostředky. Zatímco vláda říše Středu se k těmto novotám stavěla zdrženlivě a její politika sebeposílení vycházela hlavně od jednotlivých místodržících, synové Nipponu se po svržení šógunátu pustili do systematické přestavby a reformy Mejdži učinili z jejich domoviny stát organizovaný podle západního vzoru. A kupodivu právě Japonci, přinutili Korejce otevřít se světu. Pravda, první pokus z r. 1872 nevyšel, ale když se o tři roky později dostal dělový člun UN´JÓ do přestřelky s korejskými pobřežními bateriemi, vylodilo se v Čemulpchu 800 vojáků, kteří přinutili vládu k podepsání tzv. Kanghwaské smlouvy, jež otevřela japonským obchodníků nejprve Fusan a později i Gensan a Čemulpcho.

Tou dobou už zemi dva roky vládl Kodžong, jenž za pomoci nespokojených úředníků a rodinného klanu své manželky Min, odstavil otce na vedlejší kolej. Japonská akce vyvolala nelibost Pekingu, jenž Zemi jitřní svěžesti považoval za svého vazala a v aktivitách Tokia viděl snahu vymanit jí z čínské zájmové sféry. Kodžong se pustil do „westernizace“ země po japonském vzoru, což vedlo k rozkolu ve vládnoucí dynastii, která se rozdělila na dvě frakce. Pokroková strana, reprezentovaná královským párem a rodem Min, sice získala převahu, ale příliv Japonců vyvolal u mnoha vlivných osobností touhu po návratu starých pořádků, takže postupně sílil i vliv svrženého Täwonguna.

Image
Korejští armádní důstojníci

Některé armádní jednotky nedostávaly řadu měsíců mzdu ani potravinové příděly, takže tradicionalistům nedalo velkou práci vojáky přesvědčit, že jejich mizérii způsobil vývoz potravin do Japonska a rázem byl oheň na střeše. Rozlícený dav v červenci 1882 vypálil japonskou legaci, přičemž zahynulo několik osob a vyslanec Hanabusa musel vzít zavděk útočištěm na palubě britského dělového člunu FLYIND FISH. Následoval útok na vládní palác, a třebaže královna dokázala uniknout, do kouta zahnaný Kodžong podepsal edikt předávající vládní pravomoci princi-regentovi. Ten se však návratu k moci nedočkal, neboť v srpnu se v Čemulpchu vylodilo 4500 čínských vojáků, kteří vzpouru potlačili a Täwonguna zatkli. I Japonci vycítili příležitost a vyslali do Koreje vlastní jednotky, jejichž přesun zajišťovala válečná plavidla. Dělovému člunu AMAGI velel mladý korvetní kapitán Heihačiró Tógó, jenž se měl v těchto vodách „proslavit“ o dvanáct let později. Číňané však získali převahu, takže Peking dosáhl svého. Podle dohody stvrzené v Čemulpchu 30. srpna 1882 sice mohly obě země ponechat v Koreji vojáky k ochraně svého vyslanectví, jenomže prim ve zdejších záležitostech hrála Říše středu.

Tomu se přizpůsobila frakce kolem královny Min, načež vyhlásili program připomínající čínskou politiku sebeposílení. To vyvolalo odpor tzv. osvícené strany požadující radikální reformy, která se rozhodla využít vypuknutí čínsko-francouzské války a s podporou japonského vyslance provedla na sklonku r. 1884 převrat. Vzbouřenci vedení Kim Okkjunem zatkli 4. prosince krále, povraždili několik ministrů a požadovali návrat prince-regenta. Reformisté se však z úspěchu dlouho neradovali, neboť Japonci pro ně nehnuli prstem a pouze přihlíželi zásahu čínských vojáků.

Image
Korejský král Kodžond se synem

V Soulu napočítali 180 mrtvých, mezi nimiž bylo 38 Japonců, jejichž vyslanectví opět lehlo popelem, načež prozíravější spiklenci uprchli a ostatní skončili před popravčí četou. Pročínská frakce upevnila své pozice a Tokio, zdiskreditované účastí na zpackaném puči, hledalo možnost, kterak z aféry vycouvat bez ztráty tváře. Proto jakmile se Korejci omluvili za smrt poddaných císaře Mucuhita a nabídli kompenzaci ve výši půl miliónu jenů, otevřela se cesta ke smíru. Zástupci Číny a Japonska uzavřeli 18. dubna 1885 tzv. Tiencinskou smlouvu, která zavazovala obě strany ke stažení vojsk, i když v dohodě nechyběla důležitá klauzule umožňující za určitých okolností jejich návrat.

To byl za stávající situace nesporný úspěch japonské diplomacie, jenomže současně došlo k posílení čínských pozic a nezdálo se pravděpodobné, že by Korea spadla do klína dravému Nipponu. Vláda se snažila posílit svoji suverenitu za pomoci západních mocností. Protiváhou k japonskému vlivu se měla stát Korejsko-americká smlouva o přátelství a obchodu uzavřená ještě před změnou politické orientace, což vedlo k vyslání amerických instruktorů dohlížejících na budování zdejší armády, zatímco později začali královi poradci spoléhat na pomoc Ruska. V hospodářské oblasti se však prosazovala Země vycházejícího slunce, o čemž svědčí následující ukazatele.

Image
Japonské zboží v korejském přístavu

V Koreji působilo počátkem 90. let 19. století 184 zahraničních firem, z nichž 169 vlastnilo Japonsko, kam v r. 1893 směřovalo 90,9 % korejského exportu, zatímco do Číny toliko 7,9 %. Vyrovnanější položky vykazovalo srovnání dovozu (Japonsko 50,2 %, Čína 49,2 %), ale i zde vítězili japonští producenti zaplavující trh bavlněnými látkami a průmyslovými výrobky. Ekonomika zaostalé země, jejíž populace nepřevyšovala 10 miliónů obyvatel, však stála na vratkých základech a kromě zlata a usní se vyvážely pouze zemědělské plodiny, jejichž producenti trpěli jak vlivem rostoucí daňové zátěže, tak nevybíravých praktik japonských lichvářů.

I přes svoji obchodní dominanci nebylo Tokio spokojeno a nelibě neslo každý neúspěch, jakým byla např. v červenci 1885 stvrzená smlouva umožňující Číňanům nejenom kontrolovat stávající telegrafní síť, ale i stavbu nové linky spojující Soul s Pekingem. To dělalo v Tokiu zlou krev, stejně jako snaha omezit vývoz potravin do Japonska a zákaz lovu ryb v okolí ostrova Čedžudo, jenž přišel právě v době, kdy se Nippon potýkal s důsledky hospodářské krize vyvolané poklesem vývozu do USA. Jelikož bylo jasné, že Čína se svých pozic dobrovolně nevzdá, muselo se obyvatelstvo Země vycházejícího slunce chopit zbraní a v duchu samurajských tradic zaútočit jako první, dříve než se na Korejském poloostrově zachytí drápkem další mocnosti. Určité náznaky projevovalo Rusko, kam sice v r. 1893 směřovalo pouze 1,2 % korejského exportu, ale Petrohrad se netajil zájmem míchat kartami na Dálném východě, takže japonští plánovači nemohli nad těmito čísly mávnout rukou.

Image
Zakladatel sekty Tonghak

Zatímco se o Koreu přetahovala Čína s Japonskem, v zemi stoupala nespokojenost s vládní politikou a v r. 1893 vroucí kotel přetekl. V čele protestů stála sekta Tonghak (Východní učení), kterou v r. 1864 zformoval nemanželský syn řadového dvořana Čchö Čeu jako protiváhu vzmáhajícího se křesťanství. Jeho učení hlásající rovnost před Bohem rychle zapustilo kořeny mezi vesnickým obyvatelstvem, na čemž nic nezměnila ani poprava zakladatele. Vykořisťování zemědělců způsobilo nárůst vlivu tonghaků a výsledkem byla povstání na počátku 90. let, která sice vláda potlačila, ale v dubnu 1893 se v Pounu shromáždilo 20 000 rolníků žádajících vyhnání Japonců a potrestání zkorumpovaných úředníků napojených na klan Min, s nimiž už museli v Soulu počítat. To však byla pouhá předzvěst věcí příštích, neboť vláda nechala v dubnu 1894 některé rolnické aktivisty popravit, načež se velení tonghaků ujal Čon Pongdžun a povstání přešlo do ozbrojené fáze. Čína následně uvedla do pohotovosti svá vojska v přilehlých provinciích, ale prozatím do vnitřních záležitostí svého souseda nezasahovala a nastolení pořádku zůstalo v kompetenci Soulu.

Proto se v Čemulpchu 8. května na dvě korejské nákladní lodě a čínský obrněnec PING-JÜEN nalodilo pět rot vládního vojska se dvěma děly a stejným počtem gatlingů, což mělo podle mínění královských stratégů po spojení s provinciálními jednotkami na špatně vyzbrojené povstalce stačit. Jenomže ještě dříve než dosáhli Kunsanu, rebelové zvítězili v bitvách u Päksanu a Hwangtchohjonu, takže velitel trestné expedice se rozhodl vyčkat příchodu posil a 23. května doporučil požádat o pomoc Peking. Král Kodžong souhlasil a o týden později doručili místodržícímu východních provincií Li Hung-čchangovi prosbu o zaslání čínských vojáků. Mezitím se tonghakové po vítězné bitvě u Čangsongu 27. května zmocnili množství moderních zbraní a 31. května obsadili město Čondžu, kde se opevnili a pokusy vládních vojsk dobýt správní centrum provincie Čolla, odrazili.

Image
Armáda tonghaků

Li Hung-čchang prosbě korejského krále ochotně vyhověl a 3. června informoval japonského vyslanec v Soulu, že Čína vyšle na Korejský poloostrov vojsko, načež se 8. června v Asanu ze tří transportů krytých sedmi válečnými plavidly, vylodilo prvních 800 ozbrojenců tvořících zárodek kontingentu čítajícího 2500 mužů. Čínské intervence využili k vyslání vojáků do Koreje i Japonci, kteří už následující den vylodili poblíž Soulu 431 námořníků a od 12. června se v Čemulpchu vyloďovala pěší brigáda o síle 6000 mužů. Zaskočený Li Hung-čchang raději přísun posil do Asanu zastavil a přesměroval své jednotky do okolí Pchjongjangu, což přesto vyvolalo nelibost Tokia.

Mezitím proběhla jednání s povstalci a Čon Pongdžun, výměnou za politické ústupky, příslib reforem a jmenování prince-regenta do čela nové vlády, rolnickou armádu rozpustil. Tím pominul důvod pro pobyt cizích vojsk na korejském území a Soul 21. června požádal Peking a Tokio o jejich stažení z korejského území. Li Hung-čchang byl připraven své jednotky odvolat, ale Japonci navrhli vytvořit z Koreje společný protektorát obou mocností, aby bylo možné v zemi provést reformy podle japonském vzoru, což Peking odmítl a Nippon se rozhodl prosadit své zájmy silou.

Image
Místodržící Li Hung-čchang

Vláda Země vycházejícího slunce v předchozích letech intenzivně zbrojila a na armádu a válečné námořnictvo vynakládala každoročně třetinu státního rozpočtu (jenom v r. 1892 to bylo 34 miliónů jenů), takže byla na válečnou konfrontaci připravena a nehodlala ustoupit. Japonci za cenu pouhých dvou padlých obsadili 23. července 200tisícový Soul a královský palác Kjongbokkung a odstavili od moci ministry a úředníky napojené na pročínskou kliku. Pochopitelně očekávali, že nová vláda se bude orientovat na spolupráci se svými protektory a Täwongun, ponechaný v jejím čele, dokonce požádal japonského vyslance o vyhnání čínských vojsk. Něco takového nemohl Pekingu připustit, takže bylo pouze otázkou času, kdy promluví zbraně.

Bitva u Asanu

Číně sice z dračího trůnu vládli císaři z dynastie Čching, jenomže země neměla jednotnou armádu ani válečné loďstvo, jelikož se ozbrojené síly dělily na formace ovládané jednotlivými místodržícími, a se spolupráci těchto rivalů na politickém kolbišti nebylo možné počítat. To se názorně projevilo během čínsko-francouzské války, kdy Li Hung-čchang nehnul prstem, aby podpořil „konkurenční“ flotu operující na jihu Číny, za kteroužto krátkozrakou politiku sklidil o deset let později zaslouženou odměnu. Proto nyní leželo břímě války s Japonskem především na bedrech Li Hung-čchanga, jenž v uplynulých letech vybudoval nejenom vlastní armádu, ale i námořnictvo. Severní loďstvo bylo nejmladší ze čtyř samostatných čínských uskupení, ale ze skromných počátků se na přelomu 80. a 90. let 19. století vyvinulo v respektovanou sílu, která na Žlutém moři neměla konkurenci a zaujímala osmé místo na světě.

Image
Obrněnec Čchen-jüen

Bohužel později začalo požírat sama sebe, protože s přibývajícím počtem lodí rostly i provozní výdaje, a co je pro zdejší poměry příznačné, peníze vyčleněné ze státního rozpočtu na jeho rozvoj, dvořané zpronevěřili a použili k výstavbě paláců pro všemocnou císařovnu vdovu Cch´-si. Li výpadek částečně kompenzovat z vlastní kapsy, ale přesto chyběly finance na údržbu a přezbrojení plavidel rychlopalnými děly a Severní loďstvo se po technické stránce nemohla měřit s moderním japonským loďstvem budovaným podle britského vzoru. Flota se opírala o opevněné základny Lü-šun (Port Artur) a Wej-haj-wej, sloužilo v ní 9000 mužů a pod dračí zástavou se v r. 1894 plavilo přes čtyřicet jednotek, přičemž jádro tvořily dva obrněnce, stejný počet pancéřových křižníků, jedna menší pancéřová loď a pět chráněných křižníků.

Při obsazování velitelských míst se uplatňovala korupce a protekcionalizmus, čehož důkazem budiž jmenování Ťing Džu-čchanga do čela Severního loďstva. Ťing vynikal odvahou, jenomže postrádal námořní vzdělání, jelikož do té doby působil jako generál jezdectva. Čínským důstojníkům měli vypomáhat zahraniční poradci, mezi nimiž hráli prim Britové a Němci, ale přesto loďstvo po taktické stránce vycházelo ze zastaralých poznatků aplikovaných do námořního válčení po Tegetthoffově vítězství v bitvě u Lissy a nereflektující nejnovější trendy. Žádný plán pro případ války s potenciálními protivníky Severní loďstvo nemělo, a teprve v srpnu 1894 padlo v Pekingu rozhodnutí provádět blokádu korejských přístavů a odříznout japonské vojáky od spojení s mateřskými ostrovy, což však Li Hung-čchang nerespektoval.

Image
Admirál Ťing Džu-čchang

Znepokojený místodržící se pokoušel získat kontrolu nad ostatními čínskými formacemi a na jaře 1894 dosáhl alespoň částečného úspěchu, když byly pod jeho pravomoc převeleny torpédové-dělové čluny KUANG-JI, KUANG-PING a KUANG-ČCHIA. Díky jeho iniciativě se Severní loďstvo od r. 1890 každou zimu vydávalo na cvičnou plavbu do jižních provincií, kdežto tamější flota na jaře odplouvala do jeho hájemství. Příležitostně se dokonce konaly společné manévry tří největších formací, přičemž poslední se uskutečnily v květnu 1894 a podle mínění velitele ruského pancéřového křižníku ADMIRAL NACHIMOV, demonstrovaly dobrou úroveň zdejšího loďstva. Stejný názor sdílela nejen laická veřejnost, ale i mnozí zahraniční experti, kteří v nastávajícím konfliktu favorizovali Severní loďstvo, třebaže se našly i výjimky a měsíc před vypuknutím bojů vyšel v „The Times“ kritický článek o jeho bojové připravenosti. Teprve během války se však ukázala pravda a zdejší námořnictvo se, stejně jako celý 350milionový čínský moloch, předvedlo jako příslovečný kolos stojící na hliněných nohách a neschopný klást odpor dobře vyzbrojenému a po evropském způsobu vycvičenému nepříteli.

Země vycházejícího slunce jednala systematicky jako by podle předem připraveného plánu a v červenci měla v Koreji vojenskou převahu, přičemž velitelé japonských pozemních a námořních sil dostali dispozice zahájit válečné operace, pokud Čína vyšle do země posily. V Pekingu se nezalekli a na poslední chvíli se chystali odeslat do Země jitřní svěžesti další vojáky. Bohužel Čína měla nedostatek transportních plavidel, neboť provozovala všehovšudy 35 parníků s celkovou hrubou prostorností 44 000 BRT, takže si k tomuto účelu pronajala tři britské lodě.

Image
Parník Kao-šeng

První konvoj složený z parníků AJ-JEN a FEJ-ČCHENG dopravil do Asanu 23. července 1300 mužů se zásobami a doprovázela jej eskorta složená z chráněného křižníku ČCH-JÜEN, torpédového-dělového člunu KUANG-JI a školní lodě WEJ-JÜEN. Uskupení velel kontradmirál Fang Paj-čchien, jenž se ráno 24. července dozvěděl, že Japonci provedli v Soulu převrat. Znepokojený Fang tuto informaci zaslal na WEJ-JÜENU do Wej-haj-weje, zatímco transporty odpluly do Ta-ku. Sám se rozhodl zůstat, neboť očekával připlutí dalšího transportního parníku, a zvěst o jeho lodích se korejským prostřednictvím donesla k uším japonským žurnalistům, jenomže zafungovala jazyková bariéra, takže ČCH-JÜEN zaměnili za obrněnec ČCHEN-JÜEN, což Fangův vlajkový křižník možná později zachránilo před zajetím.

Čínské lodě zvedly za kuropění 25. července 1894 kotvy a vydaly se Asanským zálivem na moře, aby do přístavu doprovodily očekávaný transportní parník. Třebaže tou dobou již Tokio opustil čínský vyslanec, a vztahy mezi oběma státy se ocitly na bodu mrazu, bojová pohotovost vyhlášena nebyla. Tou dobou už se Japonci rozhodli pro válku a hlavní síly (22 jednotek) nedávno ustanoveného Spojeného loďstva, upustily 23. července Sasebo a přesunuly se do korejského Kunsanu. Admirál S. Itó odeslal k Čemulpchu odřad složený z chráněných křižníků JOŠINÓ, NANIWA a AKICUŠIMA, jemuž velel kontradmirál Kózó Cuboi. Jeho proklamovaným cílem bylo spojit se s oddílem námořního kapitána Hirajami (křižníček JAÉJAMA a dělové čluny ÓŠIMA a MUSAŠI) a zabránit přísunu čínských posil, jenomže vzhledem k následujícím událostem se nelze ubránit podezření, že ve skutečnosti dostal za úkol vyvolat incident, jenž by posloužil jako casus belli. Japonské křižníky dopluly nad ránem 25. července k Bakerovu ostrovu, a protože se Hirajama neukázal, vydal se jej Cuboi hledat k ostrůvku Pungdo, kde skutečně spatřil dva sloupce kouře.

Image
Křižník Čch-jüen

Číňané se mezitím přiblížili k ústí Asanského zálivu a krátce po sedmé hodině zaznamenali tři japonské válečné lodě plující severním kurzem. To nevěstilo nic dobrého, ale Fang si nebezpečí nepřipouštěl, i když nařídil zvýšit rychlost a po obeplutí Pungdo změnit kurz na jihozápad, aby mu Japonci neodřízli plavební trasu na volné moře. Pro všechny případy nechal v 7:15 vyhlásit bojovou pohotovost, takže obsluhy nabily zbraně, ale kontradmirál nenechal odstranil plátěný přístřešek znemožňující zaměřování záďového 150mm děla. Z toho je zřejmé, že navzdory přerušení diplomatických styků s bojem nepočítal, a bezelstně se domníval, že protivník uvažuje stejně. Ano, mezi čínskými a japonskými námořníky panovala dlouhodobá rivalita hraničící s nenávistí, a v srpnu 1886 došlo při opravách obrněnců ČCHEN-JÜEN a ŤING-JÜEN v Nagasaki ke dvěma hromadným bitkám, při nichž tekla krev, ale zahájení střelby ve výsostných vodách neutrálního státu, je něco jiného než rvačka na nože při vycházce. Navíc se Japonci tvářili, že společně s technikou přejali i západní zvyklosti a diplomatický protokol pokládal za nemožné zahájení bojových operaci bez formálního vypovězení války.

Japonské křižníky se držely v kýlové linií v čele s vlajkovým JOŠINÓ, a jakmile Cuboi zaznamenal změnu kurzu čínské formace, neřídil přidat páru a obě eskadry se k sobě rychle přibližovaly. Hodiny ukazovaly 7:45, když se nemožné stalo skutkem a nad mořem zahřměly první salvy čínsko-japonské války. Obě strany svalovaly odpovědnost na své protivníky, ale je krajně nepravděpodobné, že by Číňané zahájili palbu jako první už z toho důvodu, že nepřítel měl velkou převahu. Japonské křižníky nesly kromě malorážních zbraní dvě těžká děla a 28 kanónů středního kalibru, kdežto Fangovy lodě toliko dvě děla ráže 210 mm, jedno kalibru 150 mm a tři 120mm zbraně.

Image
Kontradmirál Cuboi

Čínští námořníci uvedli, že aniž by k tomu zavdali příčinu, začal JOŠINÓ střílet na ČCH-JÜEN, což dozajista odpovídá skutečnosti, byť Tokio předložilo světu odlišnou variantu vykreslující protivníka v nejhorších barvách. Podle oficiální japonské verze Cuboi pozdravil čínskou vlajku salutním výstřelem, na nějž Fang neodpověděl a ČCH-JÜEN (s vyvěšenou bílou vlajkou) změnil kurz a začal se připravovat k torpédovému útoku, načež Japonci zahájili boj. Později bylo jejich jednání odůvodňováno i tím, že se Cuboi v duchu hesla „podle sebe soudím tebe“ domníval, že Číňané zničili „ztracené“ jednotky JAÉJAMA, MUSAŠI a ÓŠIMA, které však tou dobou kotvily v Čemulpchu a jejich posádky naslouchaly dunění děl.

Obě vlajkové lodě od sebe dělila vzdálenost pouhých tří kabelů (zhruba 560 m), takže palba byla vražedně přesná. První granát pronikl 25mm pancířem kryjícím velitelskou věž a uvnitř explodoval. Střepiny nejenže vyřadily strojní telegraf, dorozumívací trubky a probily parovod u kormidelního stroje, ale připravily o život jednoho poručíka a prvního důstojníka, jehož utržená hlavu zůstala viset na zvukovodu jako rekvizita z hororového filmu. Není divu, že nezraněný Fang pohled na svého rozervaného zástupce nevydržel a věž zbavenou všech komunikačních prostředků opustil. JOŠINÓ a NANIWA ostřelovaly ČCH-JÜEN, zatímco AKICUŠIMA se zaměřil na KUANG-JI udržující vzdálenost asi půl míle od vlajkové lodě. Primární výzbroj ČCH-JÜENU sestávala z dvojice Kruppových kanónů ráže 210 mm, jejichž 140kg projektily dokázaly na vzdálenost 274 m prorazit železnou desku silnou 451 mm. Jenomže než se stačili dělostřelci zastřílet, další granát probil 50mm pancéřový štít a exploze proměnila jejich stanoviště v řeznickou vanu.

Image
Zničená velitellská věž na Čch-jüenu

Jakmile se posádka ČCH-JÜENU vzpamatovala z prvotního šoku, ozvaly se v 7:52 i čínské zbraně. Protože záďové dělo stále zakrýval plátěný přístřešek, mohli se bránit jenom palbou z levobočních děl ráže 47 a 37 mm, které nepřítele nemohly ohrozit, a drzí Japonci později vydávali jeden nevybuchlý projektil za důkaz, že Číňané zahájili boj jako první. Fang rovněž nechal odpálit na 300 m vzdálenou NANIWU torpédo z příďového aparátu, jenomže to cíl minulo a brzy se projevila nepřátelská palebná převaha. Japonské lodě střílely ze svých rychlopalných zbraní a trup ČCH-JÜENU začínal připomínal řešeto. O život přišel i druhý důstojník a nad rozstříleným křižníkem se vznášela oblaka kouře. Neustávající exploze a hvízdající střepiny vyděsily dělostřelce natolik, že svá stanoviště s křikem opustili a běželi se schovat pod pancéřovou palubu. Osud lodě visel na vlásku, ale naštěstí zasáhli přeživší důstojníci, kteří je s revolvery v rukách zahnali zpět. Nerovný boj sice trval pouhých sedm minut, ale situace neovladatelné lodě byla kritická a zdálo se, že palmu vítězství si odnesou Japonci.

Jenomže kapitán Lin nenechal vlajkovou loď na holičkách a vydal se Fangovi na pomoc. KUANG-JI se na Japonce obořil ze svých moderních děl ráže 120 mm a přinutil je věnovat pozornost novému soupeři. Od začátku se jednalo o nerovný souboj. Číňané sice později tvrdili, že jeden nepřátelský křižník zasáhli do velitelského můstku, ale voda kolem malého torpédového-dělového člunu vřela jako polévka v čertovském kotli, takže netrvalo dlouho a nepancéřovaná jednotka inkasovala první údery. Největší škody způsobil projektil, jenž poškodil kotelnu, což přinutilo velitele pokusit se uniknout směrem na severovýchod. AKICUŠIMA a NANIWA se držely v závěsu a boj pokračoval, dokud Číňané nespotřebovali zásobu 120mm granátů. Situace byla beznadějná a Lin, ve snaze zachránit alespoň posádku, zamířil s rozstřílenou a vodu nabírající lodi, ke skalnatému ostrůvku, na němž KUANG-JI kolem deváté hodiny ztroskotal.

Image
Torpédový-dělový člun Kuang-ji

Námořníci zničili lodní stroje a vyhodili do povětří muniční sklad, načež loď opustili. AKICUŠIMA na hořící křižník vypálil ještě několik desítek granátů, přičemž došlo k explozi torpédové hlavice, což osud lodě zpečetilo. Posádka za projevené hrdinství zaplatila krvavou daň, neboť ze 110 mužů jich 39 padlo a zhruba 40 utržilo zranění, ale třebaže nepříteli nezpůsobili žádné škody, hřálo je u srdce vědomí, že jejich oběť nebyla marná. Lin doufal, že se mu podaří posílit posádku v Asanu, což však zmařila japonská pozemní ofenzíva. Proto o několik dnů později požádal Angličany, aby přeživší námořníky dopravili do některého čínského přístavu, za což byl ochoten podepsat čestné prohlášení, že se neúčastní dalších bojových operací, načež je PORPOISE a ARCHER přepravily do Čchi-fu.

Zatímco se naplňoval osud KUANG-JI, bojovala o život i posádka vlajkového křižníku. Mezi zahraniční specialisty, přilákané do Říše středu Li Hung-čchangovým stříbrem, patřil i německý strojní inženýr Gustav Hoffman. Ten měl sice v případě vypuknutí války právo odejít ze služby, jenomže uprostřed bitevní vřavy usoudil, že je pozdě podávat výpověď a neváhal přiložit ruku k dílu. Třebaže jeho pomocníka roztrhaly střepiny a Hoffmana potřísnila krev od hlavy k patě, dokázal opravit kormidelní ústrojí, a protože oba lodní stroje i všechny čtyři kotle vyvázly bez úhony, ČCH-JÜEN zamířil plnou parou k Wej-haj-weji. Cuboi se jej vydal stíhat, ale díky intervenci KUANG-JI měl Fang na začátku honičky náskok dvacet kabelů (zhruba 3700 m).

Image
Japonský křižník Akicušima

To samo o sobě mnoho neznamenalo, protože Cuboijův odřad nazývali „Létající eskadra“ a zbrusu nový JOŠINÓ byl považován za nejrychlejší soudobý křižník, jenž dokázal vyvinout o sedm uzlů větší rychlost, než jaké dosáhl při zkušebních plavbách ČCH-JÜEN. Kromě toho opotřebovaná pohonná jednotka na téměř deset let starém čínském křižníku nepracovala na plný výkon a k dovršení smůly několik topičů zasáhly střepiny vniknuvší do kotelny zasaženým komínem. Japonci rychle zkracovali vzdálenost a stříleli ze tří 152mm děl, zatímco Číňané neodpovídali, jelikož se v krupobití střel nikdo neodvážil odstranit plachtu nad zadolodím, takže se mohli pouze modlit, aby nedošlo k výbuchu torpéd uložených nepředpisově nad pancéřovou palubou. Za této situace neviděl kontradmirál jiné východisko než vyvěsit bílou vlajku, byť křižník stále usilovně plul na severozápad. Japonci pokračovali v palbě, kterou přerušili teprve tehdy, když pokořený Fang nechal vyvěsit na stožár japonskou vlajku se stylizovaným vycházejícím sluncem.

Jenomže právě tehdy poprvé zahřměl záďový kanón na ČCH-JÜENU, takže rozezlený Cuboi boj obnovil, a vzápětí většinu čínské obsluhy rozcupovaly střepiny ze 152mm granátu. Naživu zůstal jenom dělovod, jemuž pohotově přispěchal na pomoc jeden námořník, a společně vystřelili na dotírající křižník několik granátů, načež JOŠINÓ provedl obrat a v 8:30 zamířil na jihovýchod. Unavení Číňané nevěřili vlastním očím, ale Japonci boj opravdu přerušili. O důvodech můžeme pouze spekulovat. Fang admirálu Ťingovi tvrdil, že JOŠINÓ bojiště opustil poté, co jej zasáhly tři 150mm granáty, které poškodily velitelský můstek se strojovnou, a nelze vyloučit, že se v této báchorce skrývá zrnko pravdy, i když takové počínání je v rozporu s japonskou mentalitou. Také je možné, že Cuboi chybně vyhodnotil sloupce dýmu, jež se objevily na severozápadě, a nechtěl riskovat souboj s obrněncem ČCHEN-JÜEN, jenž se měl údajně potloukat ve zdejších vodách. Buď jak buď, ČCH-JÜEN vyvázl a japonský velitel promarnil příležitost vyšperkovat své vítězství zajetím nepřátelského křižníku.

Image
Kontradmirál Fang Paj-čchien

Kontradmirál Fang a jeho muži pokládali ukončení boje za dar z nebes a bádání nad příčinami Coboijova rozhodnutí přenechali historikům. Během zhruba hodinové bitvy zasáhlo ČCH-JÜEN množství granátů, a třebaže některé nevybuchly, napáchaly citelné škody. V lodním trupu nad 75 mm silnou pancéřovou palubou zely mnohonásobné průstřely, stožár vypadal jako strom rozštípnutý obří širočinou, kajuty důstojníků se změnily ve změť trosek a lodní čluny zachvátily plameny. Tím však výčet škod zdaleka nekončí. Velitelská věž připomínala zdeformovanou konzervu, jedno 210mm dělo bylo mimo provoz a nefungoval přední muniční výtah. Stav paluby po připlutí do Wei-hai-weie popsal nejmenovaný evropský důstojník následovně: „dřevěné součásti, takeláž, železné úlomky a mrtvá těla - to vše leželo na jedné hromadě,“ zatímco jeho kolega dodal: „bylo to strašné krveprolití; krev a kusy lidského masa byly rozeseté po palubě a zbraních.“ Tomu odpovídaly i ztráty v řadách posádky, jelikož onoho památného dne vydechlo naposledy pět důstojníků a osm námořníků, zatímco přes čtyřicet mužů skončilo na ošetřovně. Nicméně křižník se udržel na hladině a ráno následujícího dne zakotvil na hlavní základně Severního loďstva.

Plavba bez návratu

Parník KOWSHING (2134 BRT) provozovalo od r. 1883 rejdařství Indo China Steam Navigation Company se sídlem v Londýně. Jednalo se o spolehlivou loď s jedním komínem a dvojicí stožárů nesoucích přídavné oplachtění, které parní stroj o výkonu 241 koňských sil zajišťoval rychlost deseti uzlů. V červenci 1894 si jej pronajala čínská vláda a přejmenovala na KAO-ŠENG. Na loď v Ta-ku 23. července nastoupilo 1220 vojáků, mezi nimiž nechyběli dva generálové, a Constantin von Hanneken, což byla významná persona, jelikož německý major vypracoval plány opevnění řady přístavů včetně Lü-šunu a Ta-lien-wanu. Oficiálně cestoval do Koreje, aby přestoupil na parník, jenž by jej odvezl do staré vlasti, jenomže vzhledem k jeho předchozím i pozdějším aktivitám, je pravděpodobné, že tu měl působit jako vojenský poradce. Buď jak buď, do Země jitřní svěžesti se opravdu dostal, byť za velmi pohnutých okolností. Dále nalodili dvanáct polních děl, munici a množství pušek.

Image
Constantin von Hanneken

KAO-ŠENGU velel kapitán Thomas Ryder Galsworthy, v jehož kosmopolitní posádce, kromě šesti dalších anglických důstojníků a strojníků, sloužili i čtyři filipínští poddůstojníci a přes šedesát čínských námořníků. O cíli mise se Galsworthy zatím mohl pouze dohadovat, a teprve když na širém moři otevřel zapečetěnou obálku s instrukcemi, dozvěděl se, že má plout do Asanu. To nevypadalo dobře, jelikož Japonci dávali najevo, že nebudou posilování čínské posádky nečinně přihlížet, jenomže rozkaz je rozkaz, tudíž poslušně zamířil k pobřeží Koreje. Zpočátku se jednalo o rutinní plavbu a jediné zpestření zažili, když se ke KAO-ŠENGU připojil dělový člun ČCHAO-ŤIANG plující z Wej-haj-weje s nákladem vojenského materiálu. Ochrana to byla čistě symbolická, neboť letitý dělový člun nesl pouze čtveřici obstarožních kanónů kalibru 160 mm, ale kdo by očekával, že synové Nipponu napadnou loď pod britskou vlajkou?

Třebaže ČCHAO-ŤIANG napnul přídavné oplachtění, nedokázal s parníkem držet krok a začal zaostávat. Ráno 25. července se na obzory vynořily ostrůvky před Asanským zálivem a o něco později na KAO-ŠENGU spatřili křižník plující severozápadním kurzem. Jednalo se o ČCH-JÜEN, jenž kolem deváté hodiny minul britský parník, ale Fang se jej vůbec nepokusil varovat, čímž stovky mužů odsoudil k smrti utopením. Kontradmirál patrně usoudil, že samotný pohled na poškozený ČCH-JÜEN s bílou a japonskou vlajkou na zbytku stožáru, musí posádce napovědět kolik uhodilo, a pokračoval v plavbě. Bohužel Galsworthy prchající křižník považoval za japonskou válečnou loď a nic nepodnikl ani tehdy, když se k němu v 9:15 přiblížily NANIWA a AKICUŠIMA.

Věřil, že Japonci vypluli na moře proto, aby zkontrolovali ČCHAO-ŤIANG a parníku nebezpečí nehrozí. Náhle zazněly dva výstřely a NANIWA signalizoval rozkaz zastavit stroje a spustit kotvu. Britové uposlechli a KAO-ŠENG zůstal stát poblíž ostrova Shopaiul, zatímco japonské křižníky se hnaly na severozápad. Galsworthy usoudil, že důvody pro jeho zadržení pominuly a nechal na stožár vyvěsit signál „mohu pokračovat v plavbě?“ NANIWA okamžitě změnil kurz a vrátil se zpět s děly připravenými k palbě, takže v pronásledování pokračoval jenom AKICUŠIMA.

Image
Dělový člun Čchao-ťiang

V 10:15 minul ČCH-JÜEN i ČCHAO-ŤIANG, jenž se marně dožadovat vysvětlení podivné „vlajkoslávy“. Kapitán Wan vytušil nebezpečí, ale na útěk už bylo pozdě. Před polednem se na scéně objevili Japonci, kteří sice dělovému člunu zpočátku nevěnovali pozornost, ale v 13:40 vypálil AKICUŠIMA varovný výstřel, načež Wan bez odporu zastavil a vyvěsil bílou vlajku. Ve 14:10 loď obsadilo kořistní komando, jež nemohlo uvěřit svému štěstí. Liknaví Číňané totiž nevhodili do moře tajné dokumenty ani polní pokladnu, takže pirátský čin vynesl Nipponu 200 000 taelů a na své si přišla i zpravodajská služba! ČCHAO-ŤIANG později zařadili do japonského válečného loďstva, zatímco 82člená posádka upadla do zajetí, což bylo sice pokořující, ale vojáci a námořníci na KAO-ŠENGU dopadli mnohem hůř.

Jejich osud nesl jméno NANIWA a námořní kapitán Heihačiró Tógó se ukázal mužem stejného ražení, jako jeho následovníci odsouzení po skončení druhé světové války mezinárodním tribunálem pro válečné zločince. Galsworthy se s ním před léty seznámil v Británii, kde se mu jevil jako zdvořilý a svědomitý mladý muž se zájmem o všechny vymoženosti Západu, jenomže nyní měl poznat i stinné stránky jeho povahy. Naivně očekával, že KAO-ŠENG bude po kontrole dokladů propuštěn a horší alternativu než návrat do Číny si nepřipouštěl. Jenomže velitel NANIWY netrpěl přehnaným respektem k britské vlajce, což předvedl už o deset let dříve, kdy Tokio řešilo stížnost anglického kapitána, jehož loď Tógó nepozdravil předepsaným počtem výstřelů.

Image
Vyjednávání na Kao-šengu

Na palubu parníku se krátce před jedenáctou hodinou dostavila kontrolní skupina vedená nadporučíkem Hitomim, jenž zjistil, že loď je plná čínských vojáků, načež se jí Tógó rozhodl zabavit a eskortovat do Japonska. Hanneken a Galsworthy protestovali. Argumentovali tím, že KAO-ŠENG vyplul ještě před vyhlášením nepřátelství, takže nemůže být prohlášen za válečnou kořist, nalézá se v korejských výsostných vodách a pluje pod britskou vlajkou, jenomže Japonci zůstali ke všem vývodům hluší a trvali na svém. První kolo jednání skončilo neúspěchem a Hitomiho muži se vrátili na NANIWU.

To povzbudilo oba generály, kteří si nechtěli připustit, že by se 41miliónové Japonsko odvážilo napadnout obrovskou Říši středu a pateticky prohlašovali, že zvolí raději smrt, než potupné zajetí. Galsworthy cítil, že začíná ztrácet půdu pod nohama. Číňané požadovali, aby zvedl kotvy a odplul do Ta-ku, a když kapitán odmítl, zbavili jej velení a začali chystat k palbě přepravovaná děla. Vyjednávání uvízlo na mrtvém bodě a Tógó ztrácel trpělivost, jelikož se obával, že se mohou objevit další nepřátelské lodě. Po bitvě u Asanu najisto očekával vyhlášení války a Tokio už dříve nakázalo velitelům válečných plavidel, aby znemožnili dopravu čínských posil do Koreje, a on hodlal obdržené instrukce do puntíku splnit, i kdyby si měl ušpinit ruce od krve.

Aby zmírnil očekávané protesty, nařídil posádce KAO-ŠENG co nejrychleji opustit, jenomže Číňané hodlali Evropany využít jako lidské štíty, takže ti mohli pouze bezmocně sledovat, kterak hrozivě se přibližující NANIWA vyvěsil červenou vlajku signalizující nebezpečí a jekotem sirény vyslal poslední varování, na něž Angličané nemohli odpovědět. „Číňané byli plni odhodlání a stále si přejížděli prsty po hrdlech, aby nám ukázali, co můžeme očekávat,“ vypověděl později první důstojník L. Templin.

Image
Křižník Naniwa

Tógó už nehodlal ztrácet čas a v 13:10 nechal na cíl vzdálený 150 m odpálit torpédo. Smrtonosný doutník značky Schwartzkopff minul, ale dílo zkázy dokonal příval granátů. Japonci na bezmocný parník vypálili třináct projektilů kalibru 260 a 150 mm, z nichž jeden způsobil výbuch kotle. Číňané sice palbu opětovali z ručních zbraní, jenomže co zmohou pušky proti křižníku o výtlaku 3650 tun? Na palubě potápějícího se KAO-ŠENGU, zahalenému oblaky unikající páry a zvířeným uhelným prachem, vypukla panika. Mnoho mužů skočilo do vody a podle Templina na ně vojáci z nepochopitelných důvodů zahájili palbu z pušek: „Kulky začaly skrápět hladinu kolem mě. Obrátil jsem se, abych viděl odkud přilétají a spatřil Číňany hemžící se na jediné části KAO-ŠENG, která se ještě držela nad hladinou, a střílející po nás. Byl jsem zasažen do ramene, takže jsem si kryl hlavu záchranným pásem, dokud jsem se nevzdálil od potápějící se lodi.“

Parník se zádí napřed nořil pod hladinou, na níž bojovalo o život přes tisíc mužů, kteří netušili, že se teprve nyní odehraje krvavé finále nezapomenutelného dramatu. Někteří trosečníci našli útočiště ve dvou člunech, ale ostatní museli vzít zavděk záchrannými prámy a kusy dřeva. Promočení a bezbranní vojáci nepředstavovali žádnou hrozbu, ale Tógó přesto nechal čluny rozstřílet z lehkých děl, jež se poté obořila na muže bojující ve vlnách o holý život. Velitel NANIWY neznal slitování a nechtěl riskovat, že si přeživší na břehu opatří pušky a postaví se na odpor japonské invazi. Válečníci Země vycházejícího slunce vycházeli ze zdejší vojenské tradice, ve které věru nebylo místo pro ohledy k poraženému nepříteli, což světu znovu předvedli o několik měsíců později při masakru v dobytém Lü-šunu.

Image
Záchrana trosečníků z Kao-šengu

Teprve ve 13:37 spustili Japonci dvě veslice, jejichž posádky dostaly rozkaz zachránit přeživší Evropany, zatímco Číňany měly přenechat žralokům. Záchranná výprava neměla přílišný úspěch, jelikož z vodního pekla vytáhli pouze Galsworthyho, Templina a poddůstojníka Evangenistu, které dopravili na NANIWU, kde jim poskytli ošetření, suché oděvy a občerstvení. Mezitím se nad KAO-ŠENGEM ve 13:47 zavřela voda a Tógó se rozhodl odplout k Bakerovu ostrovu, kde se soustředil nejenom Cuboijův oddíl, ale i zadržený ČCHAO-ŤIANG, JAÉJAMA, ÓŠIMA a MUSAŠI. Na JAÉJAMU přestoupili čínští zajatci a zachránění námořníci, načež Cuboi odplul ke Kunsanu.

Nešťastníci z KAO-ŠENGU měli, poté co je Tógó ponechal napospas osudu, na vybranou ze dvou možností. Buď se mohli pokusit doplavat ke zhruba 1,5 mile vzdálenému Shopaiulu, a nebo se přidržovat trosek a doufat, že záchrana dorazí dříve než je opustí síly. Mnozí zvolili první alternativu a na malém ostrůvku našlo útočiště 148 mužů, mezi nimiž byl i Hanneken, jenž bojoval s mořem čtyři hodiny, což je bezesporu úctyhodný sportovní výkon. Všechny později objevily britský křižník PORPOISE a německý dělový člun ILTIS, zatímco korejští rybáři a Francouzi z dělového člun LION, našli na místě ztroskotání posledních 45 přeživších. Utonulo přes tisíc osob, včetně pěti Evropanů, a obyvatelé Země jitřní svěžesti ještě dlouho poté nalézali na pobřeží vyvržená lidská těla. Mnoho zachráněných potřebovalo lékařskou péči a všichni byli později dopraveni do čínského Čchi-fu, kde se se svými zážitky svěřili žurnalistům, kteří vycítili sólokapra a brzy už rotačky na celém světě chrlily noviny opatřené palcovými titulky.

Kauza Kao-šeng

Čínská vláda se ještě po útoku na Fangovy lodě a potopení KAO-ŠENGU pokoušela konfliktu s dravým Nipponem vyhnout, jenomže po vytlačení čínských vojsk z okolí korejského hlavního města, nezbylo Pekingu nic jiného, než vyhlásit Tokiu válku. Mezitím se iniciativy na vlastní odpovědnost chopil admirál Ťing Džu-čchang, jenž se rozhodl vyplout na moře a uštědřit Japoncům důkladnou lekci, v čemž s ním byli jeho podřízení zajedno. Jakmile si vyslechl hlášení o bitvě, vyznamenal velitele KUANG-JI a Hoffmana, přičemž německý strojník a přeživší dělovod z ČCH-JÜENU dostali i peněžní odměnu 1000 taelů. Severní loďstvo opustilo Wej-haj-wej a ráno 27. července několik hodin křižovalo před Asanem. Protože se žádné japonské transporty ani válečné lodě neobjevily, a doprovodné torpédovky jen těžko odolávaly vzdutému moři, zamířil Ťing ještě téhož dne zpět na základnu. Tam Číňané doplnili uhlí a pak znovu několik dní marně hledali nepřítele, ale po návratu vyťukal telegraf rozkaz soustředit se na obranu vlastního pobřeží, a výpady do korejských vod zastavit.

Image
Heihačiro Tógó

Zatímco diplomaté se soustředili na skutečnost, že Japonci zahájili palbu bez vyhlášení války, námořní experti věnovali bitvě u Asanu pozornost především proto, že se jednalo o první souboj chráněných křižníků v historii a získané poznatky bylo možné využít k vylepšení této lodní kategorie. Prokázalo se, že pancéřová paluba poskytuje dobrou ochranu před projektily střední ráže, zatímco tenkostěnné dělové kopule představují smrtící past, ze které není úniku. Rovněž vyšlo najevo, že po zavedení rychlopalného dělostřelectva středního kalibru, bude nutné použití dřeva a dalšího hořlavého materiálu omezit na minimum, jelikož představovalo živnou půdu pro vznik požárů. Ke stejnému závěru došli i Číňané a Ťíng nechal kopule na většině lodí odstranit a nahradit je pytli s pískem nebo uhlím. Zmizely i dřevěné čluny a lodní schůdky, ale ani tato opatření Severní loďstvo neuchránila před další porážkou v bitvě u Ja-lu. Z vojenského hlediska se prokázala japonská technická převaha a rozpaky budilo i počínání některých čínských důstojníků. Kapitán Lin sice bojoval do posledního náboje, ale ostatní velitelé s nápadnou ochotou vyvěšovali bílou vlajku.

Mnohem větší pozornosti věnovali v zahraničí „nelidskému a barbarskému“ útoku na KAO-ŠENG. Svět byl pobouřen japonskou bezohledností, a třebaže Tokio střelbu do trosečníků popíralo, množství a charakter zranění zachráněných vojáků a námořníků, je usvědčovalo ze lži. Deníky na celém světě spekulovaly, jaké stanovisko k ošklivé aféře zaujme Londýn, který obvykle nenechával útoky na lodě pod britskou vlajkou bez trestu. Anglická veřejnost byla pobouřena, hovořilo se o „pirátství“ či „urážce vlajky“ a nelichotivě se na adresu Japonců vyjádřil i generální konzul W. Wilkinson. Viceadmirál E. Fremantle velící Východnímu loďstvu dokonce požadoval po Admiralitě potrestání velitele NANIWY, od nějž se prostřednictvím tisku distancovali i japonští vládní činitelé. Nad Tógóovou hlavou visel Damoklův meč a zdálo se, že potomku samurajů nezbývá jiné čestné východisko, než seppuka.

Nakonec jej zachránili Angličané. Z Downing Street sice zaznělo varování, že se něco podobného nesmí opakovat, ale zároveň britská vláda k vyhrocené kauze zaujala překvapivě smířlivý postoj a spokojila se s omluvou. V Londýně totiž viděli v Japonsku potenciální protiváhu ruského medvěda natahujícího své nenechavé tlapy do Mandžuska a Koreje, takže v probíhajícím konfliktu podporovali Nippon, a zhoršení vztahů se Zemí vycházejícího slunce nebylo v jejich zájmu. Oslovení znalci mezinárodního práva (T. Holland a J. Westlake) prohlásili, že 25. července už bylo Tokio s Pekingem de facko ve válečném stavu a odpovědnost za potopení parníku svalili na čínské vojáky, kteří se odmítli podrobit požadavkům velitele NANIWY. Jakmile bylo zřejmé, že britský lev neukáže zuby, změnil názor i japonský tisk a z Tógóa se stal první hrdina čínsko-japonské války. Neuspěli ani majitelé KAO-ŠENGU požadující náhradu škody, ale Japonci alespoň zaplatili odškodnění přeživším členům posádky.

Image
Zánik Kao-šengu v představách filmařů

Dalším důvodem britské smířlivosti bylo přesvědčení, že Nippon by se k žádné západní mocnosti neodvážil zachovat podobným způsobem, kterážto iluze se rozplynula o deset let později, když Japonci bez vyhlášení války napadli ruské Tichooceánské loďstvo. Ani tato lekce však světu nestačila, takže země Vycházejícího slunce tuto šokovou terapii aplikovala i na Američany, kde konečně padl samurajský meč na kámen. Proto lze konstatovat, že vlažná reakce na porušení mezinárodního práva utvrdila Japonce v přesvědčení, že ze svého počínání nemusí nikomu skládat účty a od událostí u Asanu vedla přímá cesta k Port Arturu a Pearl Harboru.

Od těch dob uběhlo přes 120 let a z kdysi sledované kauzy se stala polozapomenutá kapitola v dějinách diplomacie a námořního válčení. Světem se mezitím přehnaly dvě celoplanetární války a bezpočet dalších krvavých konfliktů a tragédii KAO-ŠENGU si připomínali pouze potomci utonulých námořníků. Teprve v r. 2000 si na potopený parník vzpomněli majitelé korejské společnosti Golg Ship, kteří uvěřili báchorkám o bohatství ležícímu na mořském dně a čekajícímu na novodobé lovce pokladů. Údajně se mělo jednak o 600 tun stříbra, jehož hodnota by byla vskutku astronomická, jenomže podobné zkazky mívají málokdy pravdivý základ a z vraku bylo vyzvednuto pouhých šest stříbrných mincí.

Životopis kontradmirála Fang Paj-čchiena najde čtenář zde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=2413

Použité zdroje:
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Jelínek M.: Port Artur (1). Vydalo nakladatelství Akcent 2010.
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Olender P.: Sino-Japanesse Naval War 1894-1895. Vydalo nakladatelství MMPBooks 2014.
Вильсон Х. Броненосцы в бою; борьба на Востоке в 1894-95 годах. Petrohrad 2000.
Wrigh R.: The Chinese Steam Navy 1862-1945. Vydalo nakladatelství Chatham Publishing 2001.
Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Морская Кампания 2011/6, 2010/8.
Арсенал-Коллекция 2013/11, 2013/4.
http://sinojapanesewar.com/
http://militera.lib.ru/h/stenzel/index.html
http://koreanhistory.info/Tonghak.htm
http://english.ohmynews.com/articleview/article_view.asp?article_class=5&no=380257&rel_no=1

_________________
Quod licet Iovi, non licet bovi.



Naposledy upravil jarl dne 3/12/2015, 13:56, celkově upraveno 10 krát
Kozoroh Pohlaví:Muž Tygr OfflineOsobní galerie uživatele jarlZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Stuka
Unteroffizier



Založen: 09. 08. 2012
Příspěvky: 791
Bydliště: lesy a hory
14046.52 Sigidolar

slovakia.gif
PříspěvekZaslal: 7/2/2015, 15:40  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Zatím jsem ještě článek nepřečetla, vychutnám si ho pozdějc a jistě k němu ještě něco pŕipíšu, jen mě těší jak jsme se teď všichni sešli na Dálném východě. Mr. Green Super.


 Pohlaví:Žena  OfflineOsobní galerie uživatele StukaZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
jarl
Obergefreiter


Věk: 44
Založen: 29. 11. 2011
Příspěvky: 1005
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
17715.18 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 7/2/2015, 17:02  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jo, tento týden se nám zadařilo. S hlavním zaměřením tohoto fora, to sice moc nesouvisí, ale snad nám to Sigi promine.

_________________
Quod licet Iovi, non licet bovi.

Kozoroh Pohlaví:Muž Tygr OfflineOsobní galerie uživatele jarlZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 8/2/2015, 09:03  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Sigi nepromine, jak ho znám, tak nude spíš nadšen, že se mu rozrůstá knihovnička. Idea

Jinak jedna jazyková poznámečka: lodní dorozumívací roura se česky odborně řekne "špráchroura". Shocked


  
QVAK
Gefreiter


Věk: 67
Založen: 17. 09. 2011
Příspěvky: 19
Bydliště: Tererova 1551 Praha 11
354.72 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 18/2/2015, 00:44  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

To je určitě slovo ještě z R-U námořnické hantýrky.....


Střelec Pohlaví:Muž Kočka OfflineOsobní galerie uživatele QVAKZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuSkype
jarl
Obergefreiter


Věk: 44
Založen: 29. 11. 2011
Příspěvky: 1005
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
17715.18 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 18/2/2016, 16:05  Předmět:  Re: První bitva čínsko-japonské války Odpovědět s citátemDolůNahoru

jarl napsal:
Na loď v Ta-ku 23. července nastoupilo 1220 vojáků, mezi nimiž nechyběli dva generálové, a Constantin von Hanneken, což byla významná persona, jelikož německý major vypracoval plány opevnění řady přístavů včetně Lü-šunu a Ta-lien-wanu. Oficiálně cestoval do Koreje, aby přestoupil na parník, jenž by jej odvezl do staré vlasti, jenomže vzhledem k jeho předchozím i pozdějším aktivitám, je pravděpodobné, že tu měl působit jako vojenský poradce. Buď jak buď, do Země jitřní svěžesti se opravdu dostal, byť za velmi pohnutých okolností.


Je zajímavé, že Hanneken ani po otřesných zážitcích při potopení Kao-šengu nevystoupil z čínských služeb a na palubě vlajkového obrněnce ŤING-JÜEN prodělal i bitvu u ústí řeky Ja-lu. Buďto ctil loajalitu ke svým chlebodárcům, a nebo se Japoncům toužil pomstít za události u Asanu. Já bych spíše tipoval druhou možnost.

_________________
Quod licet Iovi, non licet bovi.

Kozoroh Pohlaví:Muž Tygr OfflineOsobní galerie uživatele jarlZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
jarl
Obergefreiter


Věk: 44
Založen: 29. 11. 2011
Příspěvky: 1005
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
17715.18 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 16/7/2017, 11:57  Předmět:  Re: První bitva čínsko-japonské války Odpovědět s citátemDolůNahoru

jarl napsal:
A kupodivu právě Japonci, přinutili Korejce otevřít se světu. Pravda, první pokus z r. 1872 nevyšel, ale když se o tři roky později dostal dělový člun UN´JÓ do přestřelky s korejskými pobřežními bateriemi, vylodilo se v Čemulpchu 800 vojáků, kteří přinutili vládu k podepsání tzv. Kanghwaské smlouvy, jež otevřela japonským obchodníků nejprve Fusan a později i Gensan a Čemulpcho.


Tady máme dělový člun Un´Jó a umělecké ztvárnění této události:

Image

Image

_________________
Quod licet Iovi, non licet bovi.

Kozoroh Pohlaví:Muž Tygr OfflineOsobní galerie uživatele jarlZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

58301 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2197s ][ Queries: 19 (0.0191s) ][ Debug on ]