Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 13:13  Předmět:  Guadalcanal 16 – Japonci ztrácí dech Odpovědět s citátemDolůNahoru

Guadalcanal 16 – Japonci ztrácí dech


V předcházejících dvou dílech jsem popsal námořní masakry ve vodách kolem Guadalcanalu na přelomu října a listopadu 1942, kterými si – byť za cenu značných obětí – americké námořnictvo jakž takž vydobylo převahu v oblasti. Nyní je čas vrátit se zpět na ostrov a popsat, co se mezitím dělo tam.
24. října, tedy těsně před Marujamovou ofenzívou, dal Roosevelt pokyn Výboru náčelníků štábů, aby některá postavení v Tichomoří byla neprodleně posílena. Na základě tohoto rozkazu se na cestu z Havaje okamžitě vydala 25. divize, 43. divize, dále 8. pluk námořní pěchoty, dělostřelecké a ženijní jednotky a také elitní 2. úderný prapor námořní pěchoty podplukovníka Evanse Carlsona, jehož „commandos akci“ na atolu Makin jsem popsal zde. Většina těchto jednotek skončila na Guadalcanalu nebo v jeho okolí.
Avšak ještě než posily dorazily, rozhodl se Vandegrift využít situace a po odražení Marujamovy ofenzívy zaútočit s tím, co momentálně měl. Jinak řečeno– chtěl otřeseným Japoncům uštědřit další nářez.
Plány vypadaly asi takto: Zesílený 2. pluk námořní pěchoty (plukovník John M. Arthur), měl ve vnitrozemí překročit řeku Matanikau. Ještě výše proti proudu měl Matanikau překročit 5. pluk námořní pěchoty a 3. prapor 7. pluku. Útok měl být podporován dělostřelectvem, letectvem a kanóny lodních děl (konkrétně křižníků Helena a San Francisco a torpédoborcem Sterrett, tehdy byly tyto lodě ještě funkční a neponičené nastávající Bitvou u Guadalcanalu). Akci šéfoval zkušený a ostřílený plukovník Edson.
Dělostřelecká příprava a bombardování předpokládaných japonských pozic proběhla 31. října. V noci ženisté vybudovali tři mosty přes Matanikau a ráno začal útok. Ten trval – přes houževnatý odpor dobře zakopaných Japonců – až do večera. Druhý den se Edsonovi podařilo obklíčit asi 300 Japonců a jejich likvidaci dokončil o den později, tedy 3. listopadu. Nikdo z nešťastníků nepřežil, kořist čítala 13 děl a 34 kulometů. Situace v této oblasti se pro Japonce se stala zoufalou, generál Hjakutake neměl momentálně nic, čím by americký postup zastavil. A to přes to, že poslal na frontu každého, kdo udržel pušku v ruce – včetně raněných. Generál Marujama a plukovník Šódži by se zbytky svých zle pocuchaných vojsk sice rádi pomohli, ale momentálně byli daleko a s jejich podporou Hjakutake počítat nemohl. Požádal tedy o pomoc své nadřízené a té se mu kupodivu dostalo. A dokonce velmi rychle. Již v noci z 3. na 4. listopadu přistály na sedmnácti torpédoborcích u Tassafarongy dva prapory 228. pěšího pluku a doslova na poslední chvíli zachraſovaly situaci.

Jeden ze tří mostů přes Matanikau „tehdy a dnes“


Image


Zatímco na západě amerického obranného perimetru Hjakutake bojoval o bytí a nebytí, zajímavá situace se vytvořila také úplně někde jinde – a to na východním konci ostrova. Tam, poblíž výběžku Koli, živořilo 2 500 hladových vojáků plukovníka Šódžiho a čekalo na posily a potraviny, které měly dorazit na torpédoborcích také v noci z 3. na 4. listopadu. Zprávu o výsadku u Koli však zachytili a dešifrovali zpravodajci v Pearl Harboru a skrz Halseyův štáb informovali Vandegrifta. Ten se rozhodl japonské posily jaksepatří na ostrově uvítat a vyslal jim v ústrety prapor podplukovníka Hannekena. Ani Šódži, ani Hanneken přitom o sobě navzájem nevěděli. Hanneken však – přestože jeho vojáci celou noc usilovně pochodovali – japonský desant propásl, a proto se na něj rozhodl zaútočit hned 4. listopadu ráno. K všeobecnému překvapení se střetl se Šódžim a ten spolu s čerstvými posilami rychle zase hnal Hannekena zpět. Svou roli dost možná sehrála i dvojitá dávka rýže, díky níž v sobě Šódžiho vojáci opět našli své bývalé bojové odhodlání. Japoncům se navíc zdařil husarský kousek - obchvat džunglí - a napadli Američany z týlu. Hanneken však zachoval chladnou hlavu, nezpanikařil, obklíčení prorazil a dalšího půl dne ustupoval ke svým liniím. Pak se mu konečně podařilo navázat spojení s divizí (vysílačky byly do té doby promáčené dešťem) a žádal o pomoc. Té se mu dostalo – brzy se nad oblastí objevila letadla a začala bombardovat. Ale o tom, koho to vlastně bombardovala, svědčí zápis v divizním bojovém deníku:
17:17. Vlastní letouny nás ostřelují a bombardují.
17:35. Letouny nás bombardují. Zakažte jim to.
17:35. Žádám všechny letouny zastavit bombardování!

Nakonec těžce zkoušenému Hannekenovi pomohl až Pullerův prapor, který dorazil na výsadkových člunech a poté mari?áci společnými silami konečně zahnali Japonce do džungle a měli klid.

Herman Hanneken (1893 – 1986), veterán z První i Druhé světové. Zatímco si celá řada jeho kolegů na Guadalcanalu vysloužila Medaili cti, on ji měl už dávno doma. Získal ji coby podporučík na Haiti už v roce 1919.


Image


Právě v těchto dnech dorazily na Guadalcanal výše zmíněné posily. Ty však nebyly určeny pro Vandegriftův perimetr, ale pro stavbu nového letiště, a to prakticky na druhém konci Guadalcanalu, u výběžku Aola. Byl to výmysl admirála Turnera, který tento záměr - přes tuhý odpor mnoha lampasáků – u Halseho prosadil. Marně Vandegrift argumentoval, že terén u Aoly je jen jedna velká bažina, a že celá operace je nesmysl… Nakonec Turnerova akce dopadla tak, jak jedině mohla. Vojáci a ženisté se sice statečně pustili do stavby, ale záhy museli konstatovat, že na daném místě se žádné letiště vybudovat prostě nedá. A pak už si jen celý další měsíc váleli šunky a čekali na odvoz.

Vylodění u Aoly


Image


Protože Hjakutake na západě stále kladl zuřivý odpor, a protože se situace na východě – i díky „letišti“ u Aoly zkomplikovala - Vandegrift se rozhodl, že nechá Hjakutakeho prozatím na pokoji, a že aspo? vyčistí právě prostor východně od svého obranného perimetru. Této práce se ujaly celkem tři prapory, ale srážky v tomto prostoru již nebyly tak velké, jak se původně předpokládalo. Šódži s jádrem svých sil unikl na jih a námořní pěšáci se střetli jen s jeho zadními voji. Ty byly obklíčeny u Gavagy a definitivně zlikvidovány 12. listopadu. Námořní pěšáci napočítali 450 mrtvých Japonců, Američanů u Gavagy padlo 40, 120 jich bylo raněno. Celkem v bojích během první půlky listopadu padlo na Guadalcanalu 231 mari?áků, raněno jich bylo 353. Japonské ztráty z tohoto období nebyly nikdy přesně zjištěny.
Jak jsem již naznačil, počátkem listopadu 1942 byly obě bojující strany průběžně posilovány. Ale zatímco Američané dodali své posádce i letadla a těžké dělostřelectvo, u Japonců se jednalo jen o lehce vyzbrojené vojáky, nějakou tu munici a několik tun rýže. Jejich monstrózní pokus o dodávku větších posil a těžších zbraní ztroskotal v sérii námořních bitev souhrnně nazývaných jako “Bitva u Guadalcanalu“.
Celkem měl v polovině listopadu 1942 Hjakutake na ostrově asi 30 000 vojáků, tedy nejvíc, kolik jich tam měl za celou kampa?. Toto číslo bylo dokonce o pár tisícovek vyšší než kolik měl momentálně k dispozici Vandegrift. Jenže! Mnoho mužů bylo raněných či nemocných, ve všech jednotkách si krutou da? vybíral hlad. Jak jsem napsal už minule, Hjakutake hlásil, že mu denně zemře hlady přibližně stovka vojáků, a že se toto číslo každým dnem zvyšuje. Došlo to až tak daleko, že ti, co nemohli chodit, dřepěli v zákopu a bojovali do posledního dechu. Ti, co dokázali chodit aspo? o holi, vykonávali logistické a ženijní práce, a ti, co mohli chodit „normálně“ (asi třetina z celkového počtu) se volky nevolky stali „elitními bojovníky“.
Nově jmenovaný velitel oblasti generál Imamura se z Rabaulu snažil pomoci, ale jeho možnosti byly již jen omezené. Hlavní námořní a letecké síly byly rozbity na padrť v Bitvách u Santa Cruz a u Guadalcanalu. Další lodě a letadla sice byly slíbeny, ale zatím daleko (Imamura počítal s další větší akcí až cca v polovině ledna 1943, i tyto odhady se ale nakonec ukázaly jako nereálné), zatímco Hjakutake potřeboval jídlo a lékařský materiál okamžitě, nejlépe „včera“. Proto Japomci uskutečnili celou řadu pokusů a operací, které měly dopravit na Guadalcanal aspo? to nejnutnější. A kdyby to nebyly pokusy zoufalé, dalo by se říci, že byly díky své vynalézavosti vskutku zajímavé.
Asi nejznámější jsou operace torpédoborců kontradmirála Tanaky, dost možná i proto, že přímo vedly k námořní Bitvě u Tassafarongy. Tanaka přišel s nápadem naložit rýži a zdravotnický materiál do sudů od benzínu (samozřejmě vymytých), nechal je naložit na paluby torpédoborců a svázat dohromady provazem. Torpédoborce se měly každou čtvrtou noc přiblížit ke Guadalcanalu, tam námořníci shodili sudy do moře a za volné konce provazů si je vojáci z ostrova přitáhli motorovými čluny ke břehu. Tanakův nápad nebyl žádnou novinkou, tento systém již byl v praxi vyzkoušen při zásobování novoguinejské základny Lae. Celá šaráda měla za cíl co nejrychlejší a nejúčinnější vykládku materiálu, protože zdržovat se poblíž Guadalcanalu již pro Japonce nebylo moc bezpečné. Z nejrůznějších příčin – ale hlavně kvůli aktivnímu americkému letectvu a námořnictvu – se na Guadalcanal podařilo touto cestou dostat pouze cca 20% naložených zásob. To Vandegriftovy námořní pěšáky naopak kuchaři na Den Díkůvzdání velmi příjemně překvapili krocanem na brusinkách…
Kromě zmíněné Bitvy u Tassafarongy se u Guadalcanalu odehrála celá řada nočních šarvátek s PT-Boats, během nichž Tanaka například 12. prosince přišel o svůj zbrusu nový vlajkový torpédoborec Terazuki. K dalším ztrátám již nedocházelo, ale jen za cenu toho, že při zahlédnutí PT-Boats Tanaka zásoby nevykládal a mizel. A tento přístup – neriskovat drahocenné torpédoborce kvůli dopravě pár tun rýže - nakonec vedl k Tanakově pádu. 29. prosince 1942 dostal „dovolenou za účelem načerpání nových sil“ a potom až do konce války velel bezvýznamnému přístavu kdesi v Barmě. Admirál Jamamoto se tak zbavil dalšího skvělého a v mnoha bitvách ostříleného námořního experta a schopného polního velitele.
A Tanaka doplatil na to, že nikdy nepatřil mezi „hulibrky“, „anální alpinisty“ a „leštiče klik“, kterými se Jamamoto tak rád obklopoval. Poslední věcí, kterou Tanaka pro válečné úsilí své země udělal, bylo doporučení pro zavedení rychlých torpédových člunů i do výzbroje japonského námořnictva. A možná, že i v tomto doporučení se dají najít kořeny sebevražedných motorových člunů šinjó, poprvé použitých na Filipínách na přelomu let 1944/45.
Další dopravu zásob dostaly na starost ponorky, což už bylo čiré zoufalství – tam se toho totiž moc naložit nedá. Proto byly ponorky náležitě „vykuchány“, tedy zbaveny všeho přebytečného včetně většiny torpéd a části dělostřelecké výzbroje. Takto upravené čluny dokázaly do sebe i na sebe (i na vnější palubě nesly zprvu gumové vaky a později sudy s rýží) nacpat tolik materiálu, kolik mělo Hjakutakeho vojákům údajně stačit na dva dny existence. Celkem bylo - přes tuhý odpor některých ponorkových velitelů - použito k těmto účelům asi dvacet ponorek, přičemž podle harmonogramu měly připlouvat každý den. Tento harmonogram se však z nejrůznějších příčin nikdy plnit nedařilo. A navíc – přišly i ztráty. Například 9. prosince torpédový člun PT-59 pustil do ponorky I-3 dvě torpéda a potopil ji. Přežil jen jeden podporučík, který doplaval na Guadalcanal a podal hlášení.
O urputnosti, se kterou se Spojenci snažili odříznout Hjakutakeho od jakýchkoli zásob, svědčí i souboj z noci 29. na 30. ledna 1943 mezi ponorkou I-1 a novozélandskou korvetou Kiwi. Hlídky na Kiwi nejprve spatřily ve vzdálenosti 300 metrů periskop a vzápětí se na ponorku snesla smršť granátů a hlubinných pum. Ty poškodily I-1 natolik, že se musela vynořit nad hladinu. Následoval patový souboj, během něhož se Japonci snažili střílet z palubního děla (obsluha byla smetena do moře kulomety) a Kiwi zase neměla dostatečně silné zbraně, které by ponorku dorazily. Proto se kapitán Bridson odhodlal k celkem třem taranům (!), čímž svou loď poškodil natolik, že musel pryč. Ale i I-1 už toho měla dost. Najela na mělčinu, kde ji posádka (přežilo 40 námořníků) potopila výbušninami a přidala se k pozemním jednotkám. Za zmínku stojí případ navigačního důstojníka z I-1, který se v průběhu boje patrně dočasně zbláznil a při prvním taranu vyskočil na Kiwi. Jednou rukou se držel zábradlí, druhou mlátil do trupu samurajským mečem a řval jako Paroubek. Nakonec navigátorovi došly síly, spadl do moře a ráno – již poněkud zkrotlého – ho vytáhla jiná novozélandská korveta (Moa) a zajala ho.

Korveta Kiwi


Image


Zbytky I-1 u pobřeží Guadalcanalu


Image


Posádka PT-65 zkoumá zbytky I-1


Image


Protože japonské nejvyšší velení přikládalo zásobování Guadalcanalu ponorkami nejvyšší důležitost, byly v dalekém přístavu Jokosuka uskutečněny pokusy o přepravu rýže i v torpédometech. Dělníci do nich naložili žoky s rýží a pokusně je vystřelili. A výsledek? Katastrofa. Žoky nevydržely tlak a roztrhaly se. Při druhém pokusu byla rýže přesypána do krabic od sucharů a - dopadlo to prakticky stejně. Pak truhláři vyrobili jakási dutá dřevěná torpéda, ovšem ani tento pokus nebyl úspěšný. Jediným výsledkem jokosuckých experimentů byl tedy jen mořský záliv plný rýže, nad kterým civilní obyvatelé nechápavě kroutili hlavou a chytali se za hlavy nad tím, co to jejich námořnictvo zase vyvádí za blbosti. Ale i tyto pokusy svědčily minimálně o dvou důležitých věcech. A to jak o zoufalé situaci vojáků na Guadalcanalu, tak o veškeré možné i nemožné snaze jim pomoci.
Podobně katastrofálně dopadly i pokusy o „letecký most“, kdy bombardéry Betty shazovaly z malé výšky do džungle bedny s rýží. Nejenže vojáci z ostrovní posádky jen málokterou bednu našli, ale americké letectvo mělo už nad Guadalcanalem takovou převahu, že jen málokterý bombardér se vrátil. Takové ztráty si už Japonci dovolit nemohli a „humanitární lety“ záhy zastavili.
Šanci na úspěch snad mohly mít malé plachetnice a motorové čluny, které se s nákladem plížily nocí řetězcem Šalamounova souostroví. Za dne je námořníci skrývali a maskovali u břehů a čekali na soumrak, kdy opět vyplouvali. Ale to by nesmělo být coastwatchwera – v tomto případě spíš partyzána – australského majora D.G. Kennedyho z Nové Georgie (jeden z ostrovů severně od Guadalcanalu, tehdy ještě v rukou Japonců). Kennedy ze svých nejzdatnějších a nejkrvelačnějších domorodců zorganizoval jakousi soukromou pirátskou flotilu, která na pirogách pátrala po japonských plavidlech podél pobřeží ostrovů. A protože se domorodci v domácích vodách vyznali dokonale, v reálu tak ožívaly scény jak z nějakých pirátských filmů. K nešťastné lodi obvykle přirazil člun, ze kterého na palubu vyskákala parta polonahých, zlověstně se tvářících chlapíků a bez zbytečných řečí mačetami a samurajskými meči nadělala z posádky potravu pro žraloky. Kennedy´s boys (tak si tito domorodci sami pyšně říkali) zajatce zásadně nebrali. Leda když je o to Kennedy výslovně poprosil, a i tehdy občas neposlechli. Domorodí piráti byli tak účinní, že ke Guadalcanalu údajně neproklouzla ani jedna loď s nákladem! Zkrátka: kdyby měl major Kennedy dřevěnou nohu, pásku přes oko a na rameni papouška, co křičí „samé zlaťáky“ a „johoho, ať teče rum“, bylo by to komplet.
Avšak jakkoli byli císařští vojáci na Guadalcanalu hladoví a bez vyhlídek na zlepšení situace, vůbec nepůsobili dojmem poraženého a předem deklasovaného soupeře. Pravda, nějaké samurajské ofenzivní choutky museli prozatím odložit (všichni opravdu věřili, že jejich špatná situace je jen dočasná), to ale neznamenalo, že by jen tak pro nic za nic házeli flintu do obilí. A tak usilovně budovali obranné pozice za řekou Matanikau, což je celkem pochopitelné. Kdykoli se totiž Vandegrift rozhodl útočit, zaútočil právě tam.
A tušení Japonce nezklamalo. 18. listopadu na jejich postavení zaútočily jednotky brigádního generála Sebreeho, většinou se ale jednalo o jednotky nezkušených nováčků, kteří nebyli na ostrově ani týden. Po nepříliš úspěšném útoku (v jednu chvíli vojáci zdrhali jako zajíci a důstojníci měli co dělat, aby je zastavili) přibyly na bojiště další posily, ale přes intenzívní dělostřeleckou a leteckou podporu Japonci svá postavení uhájili. 23. listopadu tuto nepovedenou operaci Vandegrift radši zastavil.
To na východním konci Guadalcanalu byli Američané úspěšnější, byť se jim také nepodařilo Japonce nějakým rozhodujícím způsobem zničit. Tam se válka v druhé polovině listopadu změnila na urputné boje větších či menších hlídek v džungli, přičemž Američané se mohli spoléhat na skvělou práci domorodých průzkumníků, Japonci zase na svůj přirozený smysl pro terén a maskování. Největší hlídku – a to v síle celého úderného praporu raiders - vedl plukovník Evans Carlson. Carlson před válkou sloužil jako pozorovatel u čínských komunistů a okoukal od nich různé způsoby partyzánského boje, ke kterým vycvičil i své vojáky, a které byly později aplikovány i v celé americké námořní pěchotě. Úkolem raiders bylo honit džunglí jednotky plukovníka Šódžiho, který nedávno tak zle vypráskal Hannekenův prapor. A Japonci se ani tentokrát nedali, jádro Šódžiho sil stále unikalo, takže Carlson bojoval jen se zadními sledy kryjícími ústup. 12. listopadu se ke Carlsonovým mužům připojil i domorodý pátrač Jacob Vouza, jenž se již uzdravil z osmi ran bajonetem, které utržil v době Bitvy na řece Tenaru. A přítomnost tohoto zkušeného průzkumníka byla hned znát. Na základě Vouzových informací raiders obklíčili a bez vlastních ztrát zničili celou japonskou rotu (zrovna se koupala v řece, byl to fakt masakr). Celkem Carlsonovi raiders během dvou týdnů pobili 450 Japonců, při vlastních ztrátách 17 mrtvých a 17 raněných, nezanedbatelným průšvihem (pro Japonce) bylo i ukořistění patnácti tun rýže. Ale Šódži přesto unikl, útěk z vesnice Asamana se o chlup zdařil i generálu Kawagučimu, kterého chtěl Carlson zajmout. Takto se musel spokojit jen s jeho ukořistěnými osobními věcmi. Ano, řekl bych, že Kawaguči byl vskutku něšťastný generál. Nejdřív ho v září Edsonovi raiders při přepadu skladů ve vesnici Tasimboko připravili o slavnostní bílou uniformu. O pár dnů později přišel v Bitvě na Krvavém hřebeni o podstatnou část svých mužů. Před Marujamovou ofenzívou byl s ostudou zbaven velení. A nakonec ho Carlsonovi muži připravili i o mýdlo a štětku na holení! Jojo, to se nedá komentovat jinak než slovy, že většího smolaře člověk aby po celém Pacifiku s lucernou pohledal…

A teď něco pro ujo Rudela. Jacob Vouza a jeho „bohovské háro“. 1942 a 1975


Image Image


Na počátku prosince 1942 pozemní boje na nějaký čas relativně utichly. Hladoví Japonci byli rádi, že jsou rádi a v jejich nejvyšších štábech se pozvolna začínalo objevovat nové, doposud neznámé slovo – evakuace. U Američanů se zase chystalo střídání. Veteráni z 1. divize námořní pěchoty, kteří se na Guadalcanalu v srpnu vylodili, toho již měli také dost, a chystali se odplout k odpočinku v Austrálii. Spolu s nimi byl vystřídán i generál Vandegrift, který byl o rok později byl jmenován velícím generálem celé námořní pěchoty. Vandegrifta nahradil generál pozemní armády Alexandr M. Patch. Původně měl o divizi zkušených válečníků eminentní zájem generál MacArthur - náramně by se mu totiž hodili na Nové Guineji - ale opětovné nasazení 1. divize do bojů bylo momentálně absolutně nemožné. Všichni byli vyčerpaní a nemocní, i když zdravotnické statistiky mluví trochu jinak. Za nemocného byl totiž považován jen ten voják, který měl teplotu vyšší než 39,4 stupně. Kdyby ovšem pro mari?áky platila běžná zdravotní kritéria, museli by být za nemocné uznáni všichni a Vandegrift by válčil sám. Za vše hovoří i fakt, že mnozí mari?áci na tom byli již tak zle, že měli co dělat, aby se i s pomocí námořníků vůbec vyšplhali na paluby lodí.

Takhle nějak viděl v prosinci 1942 sám sebe malířsky nadaný kapitán Donald L. Dickson


Image


Situace na Guadalcanalu byla tedy na přelomu listopadu a prosince taková, že Japonci jedli brouky a čekali velké posily, které měli slíbené, ale které nikdy nedorazily. Američané již byli na ostrově pevně usazeni, zle Japoncům zatápěli, ale definitivně je zlikvidovat zatím nedokázali. Ale na moři tou dobou dosáhlo císařské námořnictvo ještě jednoho skvělého vítězství - v  Bitvě u Tassafarongy.
A o tom zase příště. Pokračování zde: http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=1028
Hlavní zdroje jsou trapně čím dál stejné jako u předcházejících článků.




Naposledy upravil Destroyman dne 7/12/2009, 18:04, celkově upraveno 8 krát
  
David.58
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 13:30  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

super jako vždy Wink a ten Jacob Vouza je týpek Very Happy


  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 13:56  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Tak chlape som sa nasmial dík za fotku Vouza fakt má super háro, ten japočík čo predvádzal rodeo na tom zábradlí som od smiechu skoro podol zo stoličky. Laughing


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 14:22  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

David: Jojo, Vouza opravdu vypadá jak nějaká komiksová figura, ale domorodci ho dodnes berou jako národního hrdinu. Dokonce mu postavili pomník se sochou!

Image

Rudel:Přesně tak, ten důstojník na zábradlí - to je fakt mazec. Přitom námořníci by mu asi klidně do lodě pomohli, ale - vem si na palubu chlapa, co kolem sebe mává mečem jako ?ákej mušketýr!




Naposledy upravil Destroyman dne 20/1/2009, 11:01, celkově upraveno 1 krát
  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 14:31  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Hold samuraj, ono tieto veci je hádam lepšie čítať ako vydieť v telke, lebo tam to dosť skracujú a ty to tu fajne rozpíšeš do detailu.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 14:46  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

rudel napsal:
ty to tu fajne rozpíšeš do detailu.

Jo, je s tím sice strašně práce, ale o to se snažím. Nepsat nějakej suchopárnej výčet dat, ale povyprávět taky osudy lidí. Ale tak, aby to byla i tak trochu zábava.
Já to říkám pořád, že ten Guadalcanal je spíš takovej komiks! Mr. Green


  
degrel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 15:02  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

tak to opět nemá chybu


  
montgomery
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 16:30  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroyman napísal:
Požádal tedy o pomoc své nadřízené a té se mu kupodivu dostalo. A dokonce velmi rychle.

tak toto sa často nevidí Shocked


  
norad
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 19:22  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroyman napsal:
Já to říkám pořád, že ten Guadalcanal je spíš takovej komiks! Mr. Green


Komiks možná, ale pořádně krvavý. Takové ztráty jako v měli Japs v Pacifiku se nikde jinde nevyskytují. V Evropě, nebo v severní Africe se bojovalo hodně tvrdě ale jednotky se v bezvýchodných situacích vzdávaly. Vždyť i ten Paulus u Stalingradu nakonec kapituloval.
Tady to však bylo dáno mentalitou a výchovou Japonců a bránící se jednotky byly většinou likvidovány až do posledního muže. Když se někoho podařilo zajmout, tak byl buď zraněný (že se nedokázal sám zabít), nebo to byli příslušníci pracovních oddílů (většinou Korejci).

Jenom drobná poznámka. To Tanakovo odvolání nebylo kvůli tomu, že by měl strach bojovat. I když ty PT boats byly velice nepříjemným protivníkem Byly velice malé a až nepříjemně rychlé a obratné. V noci se většinou ve svých sektorech ploužily na volnoběh, tak aby je nebylo slyšet, pak rychle plný plyn, odpálit torpéda, případně kulomety pokropit můstek protivníkovy lodě a zmizet než je najdou japonské světlomety.
V případě Tanaky bylo ale důvodem odvolání to, že si otevřeně dovolil kritizovat situaci kdy byly torpédoborce u Guadalcanalu nasazovány v rolích transportních lodí. On tak vlastně veřejně vyjádřil nesouhlas s tehdy platným nařízením hlavního štábu (a to by stálo místo pravděpodobně každého), takových nespokojenců bylo sice hodně ale všichni drželi hubu. A po tom jak dopadl právě Tanaka byli všichni zticha tuplem.

Jinak, opět velmi kvalitně napsané, stejně jako zbytek série.


  
David.58
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 20:37  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

destroy:ale na tom památníku mu to háro měli udělat větší Very Happy


  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 21:01  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Norad - nie že by som bol expert na japoncov, ale odpor bol dostatočný hlavme u samovražedných jednotiek a u kajtenov pri ktorých nesmeli ponorky niesť torpéda to skoro vyústilo do vzbury.


  
montgomery
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 19/8/2008, 21:04  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

vždy som obdivoval japoncov, že dokázali bojovať fanaticky až do konca a zomrieť za svojho cisára, väčšina nemcov sa im v tomto nemohla vyrovnať


  
Morybundus
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 20/8/2008, 01:24  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ale Němci byli inteligentní na rozdíl od ryžožroutu...
Chcípnout za císaře to je teda super Rolling Eyes Rolling Eyes jo kdyby zemřeli za rodinu tak to bych i pochopil,ale za jednoho metr padesát vysokého upoceného zmetka to sebou švihnout o palubu lodi Shocked nechápu a ani nechci pochopit Cool


  
rudel
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 20/8/2008, 03:15  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

tak monty dovolím si nesúhlasiť, ono tiež vyskúšali ramjägerov a sadnúť si do riadeného torpéda neger od samovraždy nemalo ďaleko.
Dobré veci sa vo vojne objavujú dosť neskoro a taká japonská ponorka STo by mohla vyriešiť ten problém zásobovania mala totiž 11 metrov dlhý vodotesný hangár na try hydroplány tam by sa ryže mestilo alebo aj také delo. No začali ich stavať až v roku 1943.


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 20/8/2008, 08:19  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Nuž, chlapi, jsem rád, že vás tohle téma trochu zaujalo, děkuju Noradovi za doplnění, ale myslím si, že se nemá cenu hádat, kdo byl inteligentnější a tak podobně. Tak to holt tehdá zkrátka bylo - někdo měl kamikaze, jinej plynový komory, třetí gulagy, čtvrtej útočil na kobylách se šavlí proti tankům... buďme rádi, že jsme se toho nemuseli účastnit, no ne? Wink


  
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

56465 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2498s ][ Queries: 19 (0.0639s) ][ Debug on ]