Obsah fóra Portál Vojna.net Portal
 FAQ  •  Hledat  •  Možnosti  •  Uživatelské skupiny  •  Registrace  •  Profil  •  Soukromé zprávy  •  Přihlášení
Kalendář 
Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma

Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma
Autor Zpráva
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 15:18  Předmět:  Ponorky třídy Ščuka a tak něco kolem Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ponorky třídy Ščuka a tak něco kolem


Po revoluci v roce 1917 zdědilo sovětské námořnictvo po carském režimu celou řadu ponorek, ale protože rudí námořníci byli de facto pologramotní mužici a nijak nerozuměli údržbě, do roka byly všechny kusy tak zchátralé, že se už zkrátka nedaly použít. Například ponorka Ugor byla v roce 1920 tak děravá, že se potopila, když na jaře roztál led, který ji přes zimu držel nad vodou.
V dalších letech se sovětská vláda snažila zprovozuschopnit to co zbylo a současně se snažila stavět lodě nové. To však nebylo nic jednoduchého. Ti, kdo stavbě a údržbě ponorek rozuměli, byli za revoluce a občanské války zčásti pobiti, zčásti za horama. A jediný ponorkový konstruktér, kterého sovětská moc prozatím nechala naživu – inženýr Bubnov – zemřel v roce 1919 na tyfus.

Inženýr Bubnov


Image


Vzdělání nových (a patřičně politicky prověřených) kádrů se tedy hledalo za hranicemi, konkrétně v Mussoliniho Itálii. Tam v roce 1925 odjel na stáž inženýr Boris Michajlovič Malinin a vrátil se s cennou kořistí – s plány na stavbu ponorky Balilla (které patrně někde ukradl) a knížkou francouzského konstruktéra Laubeufa (kterou si patrně koupil v běžném knihkupectví). Tím byly položeny základy sovětské ponorkové školy.

Inženýr Malinin na palubě staré carské ponorky Volk (volk = rusky vlk, ne německy lid)


Image


Nicméně přes tuto „kořist“ stavby nových lodí probíhaly spíš stylem „pokus-omyl“. Velkorysé plány se plnit nedařilo a nic na tom nezměnily ani sebevětší dotace, ani hrozby popravou. Situaci změnil až v roce 1928 nález britské ponorky L-55. Ta se potopila v roce 1918, když na žádost estonské vlády patrolovala v pobřežních vodách a dva sovětské torpédoborce ji zahnaly do minového pole. Pro sovětské ponorkové inženýry byla L-55 opravdovým darem z nebes. Podrobné zkoumání vraku jim dalo odpověď na mnohé otázky, se kterými si dosud vůbec nevěděli rady, a proto zahájili výrobu kopií (říkali jim ponorky třídy L). I samotná L-55 byla opravena a zařazena do služby a přežila i druhou světovou válku jako nabíječka baterií.

L-27, sesterská loď L-55


Image


Jednou z vývojových řad, které vycházely z nálezu L-55 byly ponorky třídy Ščuka, oficiálně zvané jako „ponorky 3. série“. Projekt vypracovala kancelář inženýra Malinina a stavba prvních tří kusů začala v Leningradě v roce 1930, čtvrtá ponorka byla stavěna v Nižném Novgorodě (dnes Gorkij) a je zajímavé, že se na ni „dobrovolně“ složili členové Komsomolu. Nicméně i stavbu těchto kopií doprovázela celá řada problémů – špatná kvalita a produktivita práce, šlendrián subdodavatelů a v neposlední řadě i fakt, že konstrukční kancelář dodávala plány souběžně se stavbou, což mělo špatný vliv na koordinaci prací. A tak není divu, že první Ščuky byly zařazeny do služby až na konci roku 1933. Záhy po nich však následovaly další – tzv. „Ščuky V“, „V-bis“ a „V-bis 2“. Ty se od první série lišily především tím, že se daly po kusech přepravit po železnici - což bylo nutné pro vyzbrojení Tichomořské flotily, protože na Dálném východě žádné pořádné výrobní loděnice zkrátka nebyly. Celkem bylo do roku 1935 vyrobeno 39 Ščuk těchto typů a mělo se za to, že tento program je již uzavřen a do výroby půjdou modernější typy.
Pro zajímavost ještě dodám, jak to měly tenkrát ponorky se jmény. Čluny z carských dob byly přejmenovány obvykle po nějakých těch zasloužilých soudruzích, eventuálně se používaly „rybí“ jména (Losos, Karas, Dělfin, Oku? apod.). Koneckonců – i název Ščuka (štika) je u této třídy používán podle později zrušeného jména první ponorky. Jenže jak ponorek různých typů přibývalo, tak se seznam zasloužilých soudruhů tenčil a navíc - tenkrát se na přání baťky Stalina i sebezasloužilejší soudruzi přes noc běžně stávali zavilými třídními nepřáteli. Co se týče „rybích“ názvů, věci se měly tak, že ponorek už bylo v plánech a ve výrobě tolik, že atlas ryb také přestával stačit. Proto se ponorky začaly raději číslovat. A aby v tom byl pořádek, u tichomořských Ščuk začínala číselná řada číslem 101, u černomořských 201, u baltských 301, u a u severomořských 401. Jenže v tom byl stejně „hokej“, protože některé ponorky byly přesunovány z jedné flotily do druhé, a tím se měnilo i jejich číslo. Takže se občas stalo, že nějaká ponorka byla stavěna ještě pod nějakým „rybím“ jménem, dokončena byla pod číslem, a i toto číslo ještě nemuselo být zdaleka definitivní. Takto náhle se například severomořská ponorka Šč-423 změnila na Šč-139 poté, co v létě 1940 jako první doplula na Dálný východ severní cestou.
Ale zpět k ponorkám. Plán výstavby loďstva předpokládal, že v polovině třicátých let již budou ve stavbě modernější ponorky než Ščuky. Leč nestalo se tak. Ne že by se ponorky nestavěly – naopak, na stavbu ponorek šly dvě třetiny rozpočtu námořnictva (!) – ale ukázalo se, že sovětští konstruktéři jsou zkrátka žabaři, a že stále ještě nedokáží překonat britskou koncepci L-55 z První světové války. Uvedu dva příklady takových zoufalců.
Tím prvním je případ inženýra Alexeje Asafova. Asafov řídil před První světovou v Revalu (dnes Tallin) stavbu několika ponorek třídy Bars a dalo se tedy předpokládat, že ponorkám aspoſ trochu rozumí. Pak se živil všelijak a nakonec skončil v base jako „nepřítel lidu“. Tam si ho našla tajná policie OGPU, dostal k ruce pár podobných nešťastníků a pod Asafovým vedením měli spáchat projekt nějaké velké oceánské ponorky. Za odměnu jim byla slíbeno propuštění. Nu což, na svobodě chce být jistě každý kriminálník, a tak Asafov a jeho Melody Boys skutečně „vytvořili“ plány čehosi, co mělo být ponorkou. Jenže nakonec se stejně provalilo, že se v podstatě jedná o neuskutečněný koncept inženýra Bubnova z roku 1915. Asafov ho ovšem patřičně „upravil“ tak, aby nikdo nepoznal, že se jedná o návrh „z dob prohnilého carismu“ a byly to bohužel jen úpravy k horšímu. Podle tohoto pochybného projektu pak bylo rozestavěno devatenáct ponorek a byly to takové zmetky, že se dokonce uvažovalo o jejich sešrotování ještě než byly dokončeny! Nu, ze sešrotování nakonec sešlo a ponorky byly dostavěny, ale nehodily se k ničemu jinému než k výcviku. Asafov se tím ale dostal na svobodu a tak vesele „tvořil“ dál. Vymyslel další šílený projekt – malé ponorky o chabé výzbroji, malém dosahu, nepatrné rychlosti a špatné ovladatelnosti pro ochranu přístavů. Nikdo nekoukal na fakt, že již První světová válka ukázala praktickou nepoužitelnost pobřežních ponorek a tahle šaškárna dostala zelenou. A výsledek? Asafovovy „maljutky“ trpěly všemi možnými i nemožnými neduhy, které si člověk dokáže vymyslet. K nejkurióznějším vrtochům tohoto zázraku moderní sovětské techniky patřilo samovolné vynoření po odpalu torpéda... Není tedy divu, že patřičné bezpečnostní orgány toho měly dost, a že Asafov zahynul v roce 1933 záhadnou smrtí. Co však k podivení je, že Asafovovy „maljutky“ se vyráběly dál, a to v neuvěřitelném množství. Přesněji řečeno: nakonec bylo vyrobeno celkem 96 „maljutek“ různých – a později přece jen i trochu vylepšených – verzí.

Inženýr Asafov


Image


Druhým odstrašujícím případem je příběh konstruktéra Vladimíra Bekauriho. Ten přišel s nápadem na výrobu ponorek příznačně zvaných Pigmej. To měly být jakési miniponorky o výtlaku 18 tun, přičemž do cílové oblasti je měl dopravit hydroplán. Nu což, to zní jistě zajímavě, jenže fakt je ten, že v té době sovětské letectvo nemělo žádný hydroplán, který by miniponorku unesl, a s výrobou něčeho podobného se dokonce ani nepočítalo! Přesto se minimálně jedna ponorka vyrobila (za války ji ukořistili Němci). Sám inženýr Bekauri ale dopadl špatně – sice svůj výtvor poněkud zmenšil, takže při troše dobré vůle by ho nějaké to letadlo uneslo, ale stejně byl nakonec pro jistotu v roce 1938 se svými spolupracovníky zatčen a popraven.

Bakauriho ponorka Pigmej


Image


A protože se příliš nedařila ani výroba jiných podmořských člunů (třídy K a S), v polovině třicátých let se sovětská admiralita pokorně vrátila k sice zastaralé, ale poměrně spolehlivé koncepci Ščuk. Do výroby šly subverze Šč-X (32 kusů) a zjednodušená Šč-X-bis (13 kusů, ale dva byly dokončeny až po válce). Celkem bylo vyrobeno 88 kusů ponorek tříd Ščuka, což bylo po téměř nepoužitelných maljutkách nejvíc a je tedy nasnadě, že právě na nich ležela největší válečná tíha.
První Ščukou, o které námořnictvo přišlo, byla Šč-423. Jak její číslo napovídá, šlo o ponorku Severomořské flotily. 20. října 1939 se srazila s rybářským kutrem a kromě kapitána (byl zrovna na můstku) zahynula celá posádka. A protože vyšetřování prokázalo, že v době srážky byli velitelé obou lodí ožralí jak zákon káže, dostali svorně bratrsky desetiletý poukaz do rekreačního zařízení Gulag. A to mohli ještě mluvit o štěstí, protože původně měli být zastřeleni.
Přes všechny výše uvedené problémy vstoupilo sovětské námořnictvo do války s impozantním počtem 168 ponorek, což je zhruba stejně, jako mělo v roce 1939 Německo s Itálií dohromady. Ale žádné velké výsledky se nedostavily. Ponorky byly svými koncepcemi zastaralé, trpěly častými závadami, výcvik posádek byl špatný a příšerná byla i výzbroj. Sovětské námořnictvo totiž v té době používalo kopie starších italských torpéd 53F (pod názvem 53-58 ), novějších typů 53-39 a ET-80 bylo zoufale málo a použity byly jen v několika případech. Občas ponorky dokonce vyplouvaly vyzbrojeny torpédy typů 12 a 15, které pamatovaly snad ještě rusko-japonskou válku.
První bojové nasazení proběhlo během zimní války s Finskem, kdy se sovětské ponorky pokusily o blokádu nepřátelských přístavů. Výsledek byl však poněkud rozpačitý. Během čtyřměsíční války ve Finsku zakotvilo 350 obchodních lodí, ponorky jich potopily pět a z toho jen jedna byla finská. Ostatní lodě pluly pod neutrální vlajkou – dvě pod německou, jedna pod švédskou a jedna pod estonskou – a ministr zahraničí měl s vysvětlováním plné ruce práce. Na druhou stranu Rusové přišli na mině o ponorku S-2. Celkové skóre této války tedy činilo poměr 5 :1 a uvážíme-li, že finské mininámořnictvo prakticky nevyplulo, a že v té době němečtí kapitáni potápěli anglické lodě po desítkách, dá se říci, že sovětští ponorkáři byli stejní žabaři jako jejich konstruktéři.
V červnu 1941 již měla admiralita k dispozici dokonce 211 ponorek. Pravda, nejvíc (85) jich měla Tichomořská flotila, která zatím nebojovala, takže v Baltském, Černém a Severním moři mohlo operovat celkem 126 člunů. Baltská flotila disponovala 67 kousky a právě na ni dolehla největší bojová zátěž. Německý blitzkrieg však znamenal ztrátu důležitých základen a ponorky se musely stáhnout až k Leningradu. V roce 1941 potopila Šč-307 německou ponorku U-144, Šč-323 nákladní loď Baltenland (3 800 BRT) a to bylo vše. Velení flotily naopak muselo odepsat 27 ponorek (!), potopených většinou na minách (o jedné takové hromadné tragédii více zde ). V roce 1942 se baltské ponorky pokoušely hlavně narušovat přepravu železné rudy ze Švédska do Německa, což byl vzhledem ke značnému počtu min ve Finském zálivu krajně nebezpečný úkol. Za celý rok pak sovětské ponorky potopily třináct a poškodily šest lodí při vlastních ztrátách dvanáct ponorek a nezbývá než jen připomenout, že za podobný poměr „fifty-fifty“ by Hitler Dönitze nejspíš vlastnoručně umučil. V roce 1943 však Němci Finský záliv uzamkli minami ještě víc. Zbývající ponorky sice učinily statečný hromadný pokus o vyplutí, ale když se prvních pět potopilo na minách prakticky ještě na dohled od pobřeží, byl zbytek odvolán a až do října 1944 se nedělo se na Baltu nic. Avšak když skončila válka s Finskem, jednou z mírových podmínek bylo i využívání finských přístavů Helsinki, Hanko a Turku sovětským válečným námořnictvem. Blokáda se tak konečně uvolnila a poslední sovětské baltské ponorky – mezi nimi i šest Ščuk - mohly opět vyplout. Přestože cílů bylo dost (Němci v té době evakuovali, co mohli a na moři se potloukaly všelijaký necky) a blokáda již byla minulostí, jediné dvě lodě potopila Marineskova S-13. Džentlmenský poměr fifty-fifty zůstal na tomto bojišti zachován i v posledním půlroce války, protože sovětská strana přišla o ponorky M-96 a S-4.
Černomořská flotila vstupovala do války se čtyřiceti čtyřmi ponorkami, které měly ve spolupráci s hladinovými loděmi a letectvem zajistit Sovětskému svazu jasnou nadvládu v celé oblasti. Zdálo se to snadné, vždyť Turci a Bulhaři zůstávali neutrální a jedinými námořními soupeři byli jen slabí Rumuni. Ti měli k dispozici pouhé čtyři torpédoborce: Maresti (1917), Marasesti (1918), Ferdinand (1920) a Regia Maria (1929) a za zmínku stojí ještě tři relativně moderní ponorky. Jednu koupilo rumunské námořnictvo v roce 1936 v Itálii (Delfinul), zbylé dvě (Marsuinul a Requinul) jim podle holandských projektů postavili němečtí technici v roce 1941. Krom toho měli ještě pět italských miniponorek třídy CB, tři postarší torpédové čluny (Sborul, Naluca a Smeul), pět dělových člunů, jednu minonosku a tři původně britské čluny MTB. A abych výčet dokončil, rumunská dunajská flotila čítala sedm monitorů a osm hlídkových člunů. Není tedy divu, že sovětská admiralita počítala s bleskovou porážkou nepřítele. Vždyť proti takto směšným silám mohli Rusové nasadit i bitevní loď (Parižskaja komuna), křižníky (Komintern, Krasnyj Kavkaz, Krasnyj Krym, Červona Ukrajina), smečku torpédoborců a zmiſovaný slušný počet ponorek.

Rumunská ponorka Delfinul


Image


Leč žádné snadné vítězství se nekonalo. Ne že by se sovětští námořníci nesnažili - v bojovém zápalu si s námořním právem nedělali hlavu a napadali i lodě neutrálů a navíc v jejich vodách - ale do konce roku 1941 přišli o sedm ponorek, přičemž potopili jeden rumunský parník, dva italské tankery, malý turecký parníček a škuner. Pro zajímavost dodávám, že jednu ze sedmi ztracených ponorek (Šč-206) omylem potopil sovětský torpédoborec Soobrazitělnyj a ponorku M-58 poslala v bulharských výsostných vodách s ostudou do hlubin posádka prastarého dvojplošníku Š-328 československé výroby.
Důležitým faktorem pro další boje v Černém moři byl opět německý pozemní postup, který vyhnal sovětské námořnictvo do vzdálených kavkazských přístavů Poti, Batumi a Očamčiri, ve kterých ovšem bylo chabé technické zázemí.
V roce 1942 ponorky hlavně zásobovaly obležený Sevastopol – dovezly 4 000 tun zásob a evakuovaly 1 300 lidí. Dále potopily sedm transportních lodí, bulharský parník a v tureckých vodách čtyři menší turecké lodě. To už bylo na Turky moc, takže pohrozili sovětské vládě, že do Černého moře přes Bospor pustí italské a německé válečné lodě. To zabralo a sovětští ponorkáři z tureckých vod zmizeli jako pára nad hrncem. Ztráty byly v tomto roce opět vysoké – třináct podmořských člunů.
V roce 1943 sovětské ponorky v Černém moři moc neoperovaly. Rumuni dělali co mohli a jejich protiponorková obrana byla velice nepříjemná, na Turky si Rusové už netroufli a Bulhaři si své vody také hlídali. Navíc – hodně ponorek už bylo tak zchátralých, že prakticky nemělo smysl pokoušet osud. Na své si ale sovětští ponorkáři mohli přijít mezi dubnem a červnem 1944, kdy Rumuni evakuovali německá vojska z Krymu. Na moře vyslala sovětská admiralita prakticky vše, co se udrželo na hladině a nenabralo víc jak hektolitr vody za hodinu (tedy 13 kusů), včetně ponorky A-5 původně kanadské výroby ještě z carských dob. Výsledek byl však opět jedním slovem průšvih. Ačkoli sovětští kapitáni vypálili celkem 63 torpéd, Rumuni přišli jen o jednu dopravní loď a jeden opuštěný rozbitý výsadkový člun. A to bylo prosím pěkně celé skóre černomořských ponorkářů za roky 1943-44! Oproti tomu sovětská admiralita musela za stejnou dobu odepsat dalších sedm potopených ponorek.
Nutno podotknout, že Rusové tuhle hanbu Rumunům nakonec spočítali i s úroky. Na podzim 1944 celou rumunskou flotilku zabavili a říční lodě používali na Dunaji až do konce války. V letech 1945-50 sice většinu lodí milostivě vrátili, ale snad nemusím dodávat, že se nacházely v typicky „sovětském“ (= nepoužitelném) technickém stavu. Ruský šlendrián šel tak daleko, že 20. února 1945 vybuchlo na palubě původně rumunské ponorky Marsuinul vlastní torpédo a celá posádka zahynula.
Severomořská flotila byla na začátku války početně nejslabší – pouhých patnáct člunů, z toho šest Ščuk. Do konce roku 1941 sice ještě přibylo dalších šest ponorek, ale vzhledem k tomu, že Severní loďstvo mělo střežit část námořní trasy s Anglií, bylo to zoufale málo. Proto do oblasti připlulo i pět britských ponorek (Trident, Tigris, Seawolf, Sealion a Sturgeon), které během deseti hlídek potopily sedm německých transportních lodí (17 500 BRT) a jeden stíhač ponorek. Je na místě říci, že sovětští a britští námořníci se záhy osobně spřátelili, a že Angličané prozradili svým kolegům několik užitečných fíglů. Díky tomu nebyly v Severním moři výsledky námořní války pro sovětskou stranu tak hrozivé jako jinde. Již do konce roku 1941 ruské ponorky potopily tři transportní lodě, stíhač ponorek, tři rybářské čluny a na ruských minách se potopilo dalších 6 - 7 lodí. A ztráty? V roce 1941 žádné.
Ty však přišly již v lednu v roce 1942, kdy německá ponorka zvítězila v souboji s M-175. V průběhu onoho roku se dalších šest ponorek potopilo na minách, dvě si připsaly hlubinné nálože. V roce 1943 přišla Severomořská flotila o dalších deset ponorek, ovšem ztráty se celkem dařilo zacelovat, takže v lednu 1944 bylo ve stavu opět 21 ponorek. Vítanou pomocí byl i dárek z Anglie v podobě ponorek Unbroken, Ursula, a Unison, které pod jmény V-2, V-3 a V-4 sloužily v sovětském námořnictvu do roku 1950, kdy byly - opět v absolutně nepoužitelném stavu - Británii vráceny.
V roce 1944 již německý odpor na severu slábl, z plavby se toho roku nevrátily čtyři ponorky, přičemž Šč – 402 omylem potopil sovětský torpédový bombardér. Celkem severomořské ponorky potopily za celou válku 23 transportních lodí, ponorku U-639 a několik stíhačů ponorek a rybářských člunů. Další lodě se potopily na minách. Dá se tedy říci, že námořníci Severomořské flotily si vedli asi nejlépe.
Na konci války zasáhla do bojů se zlomeným japonským námořnictvem i Tichomořská flotila a samozřejmě i její ponorky. Je zajímavé, že co do výčtu ztrát byl i zde dodržen poměr fifty-fifty, protože zatímco Šč-126 rozstřílela dělem motorový člun, Japonci mezi ostrovy Hokkaido a Sachalin potopili minonosnou ponorku L-19. Nu, musím říci, že kdyby byl sovětský námořní přidělenec ve Washingtonu co k čemu, nemuselo by k této ztrátě vůbec dojít. Američtí ponorkáři totiž záhy zjistili, že Japonci mají právě tam obzvlášť silnou obranu (ve spojení s tamějším mělkým mořem sebevražda) a poté, co se z daného prostoru nevrátila ponorka Wahoo, radši tam už nelezli.
Co říci závěrem? Celkem se do války zapojilo čtyřicet čtyři Ščuk, ztraceno jich bylo třicet jedna. Ztráty 70 % vypadají strašně a strašné také jsou. A ani po válce Ščuky nečekala žádná velká sláva. Poslední dvě ponorky série Šč-X-bis byly sice ještě dokončeny, ale v letech 1945 – 58 byly všechny vyřazeny. A nevyhnuly se jim ani další ztráty - v roce 1952 vyplula na cvičnou plavbu Šč – 117 a už o ní nikdy nikdo neslyšel.
Bohužel se tak dá říci, že Ščuky se staly legendárními jen díky jednomu válečnému filmu nevalné kvality.

Parametry


Image


Ztráty


Image


Pramáti všech Ščuk – Šč-301, ztracena 28. 8. 1941


Image


Šč-303, přežila válku, vyřazena 1945


Image


Šč-308, 28. října 1942 torpédována finskou ponorkou Iku-Turso


Image


Šč-203, ztracena 26.8. 1943


Image


Šč-207, přežila válku, vyřazena 1957


Image


Šč-310, přežila válku, vyřazena 1953


Image


Šč-311, ztracena 12. října 1942


Image


Nakládání torpéda na Šč-215, přežila válku, vyřazena 1955


Image


Šč-324, ztracena u Tallinu na mině 5. listopadu 1941


Image


a Šč-209, buď dnes, nebo v nedávné minulosti


Image




Naposledy upravil Destroyman dne 20/4/2010, 11:05, celkově upraveno 11 krát
  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 16:34  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroy chválim článok je belmi zaujímavý Wink


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 17:06  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jej, díky Miro, já bych taky řekl, že o tšchhle věcech se moc neví, tak jsem se do toho trochu pustil. Wink
P.S. Některý fotky - mršky - zas nějak zlobily a nechtěly se ukazovat. Ale teď už to snad bude dobrý.


  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 17:21  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

No ja vidim všetky fotky bezproblémov


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 17:36  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jo, už je to dobrý...


  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 17:47  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Ešte by ma zaujimalo ako dlho si pracoval na tomto clánku????


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 17:55  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

miracles napsal:
Ešte by ma zaujimalo ako dlho si pracoval na tomto clánku????

To je dobrá otázka... někdy v zimě jsem si řekl, že bych mohl napsat něco o rumunským námořnictvu a tak trochu jsem sbíral materiál. Pak jsem si na jaře řekl, že bych mohl napsat něco o ruskejch ponorkách a taky sbíral materiál... A protože bylo včera venku hnusně, tak jsem si k tomu po obědě sedl a před půlnocí bylo napsáno. Dneska ráno jsem našel fotky a odpoledne to tu bylo. Wink


  
hoblik
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 19:59  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Tak to paráda! Sověti holt nezklamali?!


  
miracles
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 15/9/2008, 22:48  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Destroyman napsal:
miracles napsal:
Ešte by ma zaujimalo ako dlho si pracoval na tomto clánku????

To je dobrá otázka... někdy v zimě jsem si řekl, že bych mohl napsat něco o rumunským námořnictvu a tak trochu jsem sbíral materiál. Pak jsem si na jaře řekl, že bych mohl napsat něco o ruskejch ponorkách a taky sbíral materiál... A protože bylo včera venku hnusně, tak jsem si k tomu po obědě sedl a před půlnocí bylo napsáno. Dneska ráno jsem našel fotky a odpoledne to tu bylo. Wink



Tak to ta obdivujem ja by som to pisal aspon 5 dní ako sa poznám Embarassed


  
Destroyman
Anonymní






1.00 Sigidolar

PříspěvekZaslal: 16/9/2008, 09:50  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

To je jedno, jak dlouho se co píše. Tady nejsme v práci nebo ve škole, ne? Děláme to pro zábavu sobě i jinejm... Wink


  
sigi
Generalfeldmarschall


Věk: 54
Založen: 31. 10. 2007
Příspěvky: 977
Bydliště: Poděbrady
17706.66 Sigidolar

czechrepublic.gif
PříspěvekZaslal: 16/9/2008, 13:45  Předmět:  (Žádný předmět) Odpovědět s citátemDolůNahoru

Jo je to super...článek i foto....

_________________
www.vojna.net - Největší videoweb o druhé světové válce

Vodnář Pohlaví:Muž Drak OfflineOsobní galerie uživatele sigiZobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovi WWW stránkySkypeMSN Messenger
Zobrazit příspěvky z předchozích:      
Odeslat nové témaOdpovědět na téma Zobrazit předchozí témaPoslat email příteli.Seznam uživatelů, kteří vidělit tento příspěvekUložit toto téma jako souborPrintable versionSoukromé zprávyZobrazit následující téma

Zobrazit následující téma
Zobrazit předchozí téma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Nemůžeš připojovat soubory k příspěvkům
Nemůžeš stahovat ani prohlížet přiložené soubory


Časy uváděny v GMT + 1 hodina

Board Security

58176 blokovaných útoků
Powered by phpBB2 Plus, phpBB Styles and Kostenloses Forum based on phpBB © 2001/6 phpBB Group :: FI Theme :: Mody a Credit

[ Time: 0.2064s ][ Queries: 19 (0.0286s) ][ Debug on ]